Ing. František Knížek

KALENDÁRIUM

Výročí měsíce (prosinec 2016)

Akademik PhDr.h.c. Ernst Werner von Siemens
(200. výročí narození)

* 13. prosince 1816 v Lenthe u Hannoveru (Prusko) / † 6. prosince 1892 v Berlíně (Německé císařství)

Ernst Werner von Siemens

Ernst Werner von Siemens

Jehlový telegraf

Jehlový telegraf

Dynamo

Dynamo

Ernst Werner von Siemens

* * *

Další informace:

Ernst Werner von Siemens
(www.converter.cz, Jiří Bureš)
Werner Von Siemens
(www.databazeknih.cz)
Z galerie světových podnikatelů: Werner von Siemens
(www.mmspektrum.com)
Geniální vynálezce Werner von Siemens
(www.peak.cz, Libor Akrman)
Před 119 lety zemřel "otec" mobilů s barevným displejem Werner von Siemens
(www.novinky.cz)
Ernst Werner von Siemens - skutečný "Jára Cimrman"
(www.e-api.cz, Mgr. Jana Bejčková)

* * *

 

Ernst Werner von Siemens, 1845

Ernst Werner von Siemens, 1845


Werner von Siemens


Ernst Werner von Siemens (13. prosinec 1816 - 6. prosinec 1892) byl německý vynálezce a průmyslník.

Narodil se v pruském městečku Lenthe blízko Hannoveru. Byl čtvrtý ze šestnácti dětí Christiana Ferdinanda Siemense, který se živil pronajímáním statků. Jeho otec a babička byli jeho prvními učiteli. Později navštěvoval rok měšťanskou školu v Schönbergu, tři roky ho učil soukromý učitel a tři roky studoval na gymnáziu Katharineum v Lübecku. Studium skončil předčasně, ale i přesto se chtěl vzdělávat dále na univerzitě. Zajímaly ho hlavně přírodní vědy, ale na univerzitu nenastoupil, protože rodině se nedostávalo prostředků. Proto mladý Werner Siemens nastoupil jako devatenáctiletý do armády, kde sloužil celých 14 let. Díky tomu mohl na Dělostřelecké a technické akademii v Berlíně tři roky studovat fyziku, chemii, matematiku a balistiku.

Svůj první pruský patent obdržel roku 1842 za objev principu galvanického postříbřování a pozlacování. V roce 1847 založil společně s Johannem Georgem Halskem (1814-1890) firmu Telegraphen Bau-Anstalt von Siemens & Halske, nyní Siemens AG.

* * *


Zdroj:
Werner von Siemens
https://cs.wikipedia.org/wiki/Werner_von_Siemens


Werner von Siemens - životopis


Werner von Siemens se narodil 13. prosince 1816 v městečku Lenthe nedaleko Hannoveru jako čtvrté ze 14 dětí v rodině nájemce statku. V roce 1834 opustil střední školu bez formálního potvrzení o ukončení vzdělání a nastoupil do pruské armády, aby získal odborný technický výcvik. Tříletý program na berlínské škole pro dělostřelectvo a technické obory mu pak vytvořil solidní základ vzdělání v matematice, fyzice a chemii - oborech, které později využil pro svá bádání a konstrukce ve zcela novém vědním poli - elektrotechnice.

V roce 1847 navrhl jehlový telegraf, který zdaleka předčil do té doby používané přístroje. Tento vynález se stal základem pro vznik společnosti „Telegraphen-Bauanstalt von Siemens & Halske“, kterou dne 1. října 1847 založil v Berlíně společně s univerzitním mechanikem Johannem Georgem Halskem. Nedlouho po založení se z ní stala přední elektrotechnická firma s mezinárodní působností, jedna z největších na světě.

Kromě podnikatelských aktivit se Werner von Siemens intenzivně zabýval i vědeckým výzkumem. Největší úspěch v oblasti elektrotechniky se dostavil v roce 1866, kdy v návaznosti na Faradayovo dílo objevil elektrický princip dynama a dosáhl tak zásadního průlomu ve využití elektřiny jako zdroje energie. Technika vysokého napětí (jak se tehdy energetice říkalo) ovládla svět závratnou rychlostí.

Siemensovy inovace v této oblasti postupně otevřely cestu pro nové způsoby využití elektrické energie, od prvního elektrického vlaku představeného na průmyslové výstavě v Berlíně přes první elektrické pouliční osvětlení berlínské Kaisergalerie v roce 1879, až po první elektrický výtah v Mannheimu v roce 1880 nebo první elektrickou tramvaj na světě, která se objevila v Berlíně-Lichterfelde v roce 1881.

Vedle slávy, kterou svému jménu přinesl díky technickým inovacím a smělým obchodním počinům, si Werner von Siemens získal pověst progresivního podnikatele, a to díky celé řadě sociálních iniciativ, které přestihly svou dobu. Například fond pro důchody, vdovy a sirotky, který byl jakýmsi předchůdcem dnešních systémů penzijního připojištění zaměstnanců, založil již v roce v roce 1874, tedy více než deset let před zavedením zákonného důchodového systému a systému příspěvků pro pozůstalé v Německu.

Kromě vědeckých a podnikatelských aktivit vynikl Werner von Siemens i v oblasti politiky. Jako člen německé Strany pokroku byl mezi lety 1862 a 1866 zástupcem tehdejšího pruského parlamentu (Landtag). Jako obhájce patentové ochrany byl v roce 1877 jmenován do Říšského patentového úřadu. V roce 1879 se stal zakládajícím členem Elektrotechnické asociace, která podporovala vznik elektrotechnických profesorských postů na technických univerzitách. Werner von Siemens byl i zakládajícím patronem Říšského fyzikálního a technického institutu v roce 1887. Kromě finančních prostředků mu poskytl pozemky v Charlottenburgu, na nichž byl institut postaven.

Jako uznání za přínos pro vědu a společnost získal Werner von Siemens za svého života nespočet uznání, včetně čestného doktorátu na katedře filozofie Berlínské univerzity (1860), přijetí do Pruské akademie věd v Berlíně (1873) nebo jmenování rytířem řádu „Pour le Mérite für Wissenschaften und Künste” (1886). V roce 1888 byl císařem Fridrichem III. povýšen do šlechtického stavu.

Werner von Siemens zemřel v Berlíně dne 6. prosince 1892.

* * *


Zdroj:
Werner von Siemens - životopis
http://w5.siemens.com/web/cz/cz/corporate/portal/home/o_nas/pages/werner-von-siemens.aspx


* * *

Werner Von Siemens: „Nejde o to, jít hlavou proti zdi, nýbrž o to, najít očima dveře.“ / „Hledat úspěch ve vynalézání je tvrdá obtížná práce, která málokoho přivede k cíli, ale mnoho lidí už zničila.“

* * *

Další výročí

     
1. prosince 1716 (300. výročí)
se narodil francouzský sochař Étienne Maurice Falconet; žák Lemoynův.
Od roku 1778 ředitel pařížské Akademie. Typický představitel francouzského rokoka. Zpočátku tvořil v mramoru alegorie a klasické náměty, později pracoval pro madame Pompadour a vedl ateliér plastiky v manufaktuře v Sevres (řada modelů i podle Bouchera, např. Pygmalión a Galathea). Na pozvání Kateřiny II. vytvořil jezdeckou scénu Petra I. Velikého v Petrohradě.
Roku 1766 se Marie-Anna Collotová vydala s Falconetem do Petrohradu, kde měli na zakázku carevny Kateřiny II. vytvořit monumentální jezdecký pomník Petra Velikého. Citlivě modelovaná hlava Puškinem opěvovaného měděného jezdce je ve skutečnosti dílem mladičké sochařky. V Rusku vznikly i další její práce, především busty aristokratů z okruhu carského dvora, ale též portrét Voltaira. Roku 1773 se sochařský pár znovu sešel s Diderotem, kterého do Petrohradu rovněž pozvala osvícená carevna. Filosof Falconeta upřímně obdivoval; dochovaná korespondence svědčí též o Diderotově úctě k Marii-Anně. Právě v Rusku však jejich přátelství očividně ochladlo. Důvodem možná bylo i to, že Diderot na Falconeta setrvale naléhal, ať si svou spolupracovnici konečně vezme za manželku. Nakonec sochař provdal Marii-Annu poněkud překvapivě za vlastního syna Pierra-Etienna Falconeta (1741-1791). Falconet junior byl nadaný kreslíř a rytec, jenž vedle řady portrétů vytvořil i pozoruhodné ilustrace k otcově stati o sochařství, publikované v Encyklopedii. Jeho svazek s Marií-Annou Collotovou byl dle všeho ryze formální, neboť mladá paní nepřerušila intimní vztah s tchánem. Podivné manželství nakonec netrvalo ani dvě léta, už v roce 1779 skončilo rozlukou. Marie-Anna si z této životní epizody odnesla příjmení Falconetová, kterým posléze hrdě signovala své sochy.
Na sklonku roku 1778 opustil pár Petrohrad a přes Prusko a Nizozemí se vracel do Paříže. Etienne-Maurice Falconet se zdržel nějaký čas v Haagu, Marie-Anna za ním přijela z Paříže a milenci pak společně prožili patnáct poměrně šťastných měsíců v domě hraběte Dimitrije Golicyna, ruského vyslance v Holandsku.
Zemřel 24. 1. 1791.
Falconet Étienne Maurice (leporelo.info)
Dvě ženy v předvečer revoluce / Poslední socha od Falconetovy múzy (dejinyasoucasnost.cz, Vít Vlnas)
Étienne Maurice Falconet (zone47.com, anglicky)
Étienne Maurice Falconet
Étienne Maurice Falconet
  Lípa č. 3/2011
     
1. prosince 1866 (150. výročí)
zemřel v Londýně (Anglie, Spojené království) anglický (britský) geodet, zeměměřič, geograf a kartograf sir George Everest, průzkumník Indie, kde působil v letech 1830 až 1843.
Byl zodpovědný za dokončení trigonometrického průzkumu Indie podél poledníku od jihu Indie až na sever Nepálu (vzdálenost zhruba 2400 km).
Historie dobývání a rivality kolem nejvyšší hory je velmi stará. Dokonce je dnes těžké říct, zda začíná až v dvacátém století, když v roce 1920 obdrželi Britové jako první a jediní povolení k průzkumu možných výstupových cest z Tibetu, nebo již o více než půlstoletí dřív, kdy jej v roce 1852 indický matematik a zeměměřič v britských službách Radhanath Sikdar identifikoval jako nejvyšší horu na světě.
Rivalita počíná již samotným pojmenováním. Dnes nejužívanější jméno, tedy Mount Everest dal hoře (do té doby označované jako Peak XV.) sir Andrew Scott Waugh, který vedl zeměměřičský úřad pro Indii. Horu pojmenoval po svém předchůdci ve funkci (byť George Everest jméno nedoporučil). Přestože v jiných případech byly upřednostňovány místní, již užívané názvy, Waugh tuto výjimku zdůvodnil tím, že Nepál i Tibet jsou pro cizince uzavřené a nelze tedy použít žádný z místních názvů. Royal Geographical Society v roce 1865 nakonec navržené označení pro nejvyšší horu světa přijala, a napříště byl tedy Peak XV zanášen do map jako Mt. Everest. Nijak tomu nebránil ani fakt, že již v roce 1733 zveřejnil francouzský geograf D’Anville v Paříži mapu, ve které je hora označená tradičním tibetským jménem Čomolougma.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Mount Everest - původně Peak XV, jazyky domorodců Ču-mu-lang-ma nebo Sagarmatha, v překladu Matka světa nebo Tvář nebes - nejvyšší hora na planetě Zemi. Nese jméno britského geografa, který s ní měl paradoxně společného jen pramálo.
Sir George Everest pocházel z Walesu, vystudoval vojenskou akademii a v šestnácti letech odjel do Indie jako kadet bengálského dělostřelectva. Pak se účastnil průzkumu Jávy a nakonec se stal generálním průzkumníkem v Indii. Ve třicátých letech devatenáctého století si postavil dům v indickém Mussoorie vzdáleném tři stovky kilometrů od Dillí. Měl z něj nádherný panoramatický rozhled do celého okolí - do údolí řeky Aglar i na věčně bílé vrcholky Himálají. Dodnes jej chodí navštěvovat turisté.
Sir Everest se zasloužil o přesné zmapování Indie. Pak se vrátil do Anglie, byl pasován na rytíře a zvolen viceprezidentem Královské geografické společnosti.
Zásluhu na tom, že nejvyšší hora světa nese právě Everestovo jméno, má jeho následovník Andrew Waugh. Ten teprve devět let po Everestově odjezdu z Indie zaměřil výšku vrcholu hory. Potom Waugh z úcty ke svému předchůdci navrhl, aby byl „Peak XV“ přejmenován na Mount Everest. Sir George Everest ale prý byl proti tomu, neboť se obával, že toto jméno bude pro místní obyvatele těžko vyslovitelné.
Od té doby uběhlo ještě více než půl století, než se k hoře vydaly první expedice těch, kteří chtěli pokořit její vrchol.
Narodil se 4. 7. 1790 v Manor of Gwernvale (Crickhowell, Wales, United Kingdom).
Výročí: 29. 5. 1953 stanuli první lidé na nejvyšší z hor (www.horolezeckaabeceda.cz)
Sir George Everest (udalosti.signaly.cz, Ondřej Válka)
George Everest (Wikipedia, anglicky)
Sir George Everest
Sir George Everest
  Lípa č. 2/2010
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Červenec 2010 (4.7.)
     
1. prosince 1886 (130. výročí)
se v Noblesville (Indiana, USA) narodil americký spisovatel, autor detektivních románů, tvůrce slavného detektiva Nero Wolfa, Rex Stout, celým jménem Rex Todhunter Stout.
Proslul především svými romány s Nero Wolfem a jeho asistentem Archie Goodwinem. Prvním románem s těmito postavami byl Zmije hraje golf (Fer-de-Lance) a posledním Rodinná záležitost (Family Affairs). Je řazen ke klasikům amerického detektivního románu. Podle jeho knih bylo vytvořeno mnoho rozhlasových her, natočeno několik filmů a televizních seriálů, např. seriály Nero Wolfe (1981) a A Nero Wolfe Mystery (2001-2002).
Narodil se v Noblesville (Indiana, USA), avšak krátce poté se jeho kvakerští rodiče John Wallace Stout a Lucetta Elizabeth Todhunter Stoutová odstěhovali spolu se svými devíti dětmi do Kansasu. V letech 1906-1908 sloužil v americkém námořnictvu (na jachtě prezidenta Roosevelta). V dalších čtyřech letech vystřídal asi třicet nejrůznějších profesí, včetně prodavače doutníků, a zároveň začal časopisecky publikovat své básně, povídky a články. Peníze mu však přineslo až vyvinutí školního bankovního systému kolem roku 1916. Systém, který přijalo zhruba 400 amerických škol a který umožňoval kontrolovat spoření žáků na účtech škol, mu vynesl tolik, že mu to umožnilo intenzivní cestování po Evropě.
V roce 1916 se oženil s Kennedy z Topeky v Kansasu. V roce 1933 se rozvedli a v témže roce se oženil s Polou Hoffmanovou z rakouské Vídně.
Svoji literární kariéru zahájil v roce 1910, když začal psát pro sešitové romány (tzv. pulp), kde zveřejňoval romantické a dobrodružné příběhy. Jeho první příběhy byly zveřejněny v All-Story Magazine, a poté i v celá řadě dalších časopisů. V roce 1927 se stal profesionálním spisovatelem a o dva roky později přišel o veškeré peníze z podnikání.
Svou první knihu "How Like a God" napsal v Paříži v roce 1929. Jedná se o neobvyklý psychologický příběh napsaný ve 2. osobě. V průběhu své literární kariéry využíval celou řadu literárních forem od črt, přes povídky a romány. Stal se také průkopníkem politické detektivky - a to novelou The President Vanishes (1934) podle níž byl i natočen stejnojmenný film.
Po návratu do USA se soustředil na psaní detektivních románů. Prvním z nich byl Zmije hraje golf (Fer-de-Lance), v němž také poprvé představil tělnatého detektiva Nero Wolfa a jeho asistenta Archie Goodwina. Později přidal i Dol Bonner - soukromou detektivku, a detektiva Tecumseha Foxe, nicméně Nero Wolfe zůstal jeho hlavní postavou. Až do autorovy smrti pak pravidelným tempem minimálně jednoho textu ročně vznikala další díla s tímto hrdinou.
Zemřel 27. 10. 1975 v Danbury (Connecticut, USA).
Rex Stout (Wikipedia)
Rex Stout (www.databazeknih.cz)
Rex Todhunter Stout (1. 12. 1886 - 27. 10. 1975) Bibliografie (lege.cz)
Rex Stout (1975)
Rex Stout (1975)
  Rok do kapsy
Viz
Kalendárium Říjen 2015 (27.10.)
     
1. prosince (greg.)/19. listopadu (jul.) 1896 (120. výročí)
se v obci Strelkovka (Kalužská gubernie, dnes Kalužská oblast, Ruská federace) narodil sovětský vojenský činitel, vojevůdce a politik, maršál SSSR (od ledna 1943) Georgij Konstantinovič Žukov; za Velké vlastenecké války velitel hlavních úseků fronty.
Účastnil se bitvy o Moskvu, velitel centrálního úseku fronty, který dobyl Berlín, čtyřnásobný hrdina SSSR. Autor obsáhlých pamětí.
Georgij Konstantinovič Žukov od srpna 1942 až do roku 1945 v době Velké vlastenecké války působil i ve funkci zástupce Vrchního velitele Rudé armády J. V. Stalina a náměstka lidového komisaře obrany. Je považován za jednoho z nejlepších sovětských velitelů druhé světové války. Zvítězil například v bitvách u Stalingradu, před Moskvou nebo o Berlín. Byl také považován za velmi tvrdého a zcela nekompromisního velitele. V 50. letech po Stalinově smrti krátce působil také ve funkci náměstka ministra obrany a poté i ministra obrany SSSR.
Zemřel 18. 6. 1974 v Moskvě (Sovětský svaz).
Georgij Konstantinovič Žukov (Wikipedia)
Maršál, jehož popularity se všichni báli (zpravy.idnes.cz, Jan Gazdík)
Georgij Konstantinovič Žukov - politik, sovětský vojevůdce, maršál SSSR (www.financnici.cz)
G. K. Žukov během obrany Moskvy na podzim 1941
G. K. Žukov během obrany Moskvy na podzim 1941
  Lípa č. 1/2009
Lípa č. 3/2011
http://www.valka.cz/
http://panzerweb.blog.cz/
Viz
Kalendárium Červen 2014 (18.6.)
     
1. prosince
je Světový den boje proti AIDS.
Vyhlášen Světovou zdravotnickou organizací v roce 1988.
Onemocnění AIDS za posledních 25 let, kdy byl hlášen první případ, změnilo svět. Od té doby si AIDS vyžádal 25 milionů lidských životů, virem HIV bylo infikováno dalších 40 milionů. Onemocnění se celosvětově stalo hlavní příčinou úmrtí mužů i žen ve věku 15 až 59 let. AIDS se stal největší hrozbou současnosti.
Příliš dlouho se svět tento problém snažil popřít. Postoje se však za posledních deset let změnily. Svět konečně začal brát nutnost boje proti AIDS tak vážně, jak si tento problém zaslouží.
Potřebné fondy přicházejí jako nikdy v minulosti, lidé mají nesrovnatelně lepší možnosti anitiretrovirální léčby a několika zemím se daří epidemii omezovat, což se v minulosti také nikdy nestalo. Celkový počet infikovaných se však nesnižuje, proto musíme mobilizovat politickou vůli na všech úrovních víc než kdy dříve.
Červená stužka - Světový den boje proti AIDS (www.planovanirodiny.cz)
2014 World AIDS Day around the world (www.unaids.org, anglicky)
World AIDS Day 2013 around the Globe
World AIDS Day 2013 around the Globe
  Z historie (HaNo)
www.quido.cz
Viz
Kalendárium Prosinec 2015 (1.12.)
     
2. prosince 1886 (130. výročí)
se v Hradci Králové narodil český lékař, spisovatel, prozaik, básník, dramatik, publicista, esejista a teolog plk. MUDr. Jaroslav Durych, katolický spisovatel s barokním pojetím světa v tzv. velké valdštejnské trilogii Bloudění, v malé povídkové trilogii Rekviem a v knihách Sedmikráska, Boží duha aj. s výraznými náboženskými a mystickými motivy.
Osobnost Jaroslava Durycha - spolu s J. Demlem a J. Zahradníčkem byl nejvýznamnějším českým autorem katolické orientace - představovala v prostředí liberální meziválečné republiky v podstatě ojedinělý postoj principiálního konzervatismu. Durych byl, slovy A. Nováka, katolický individualista, tkvějící přísně v půdě církevního dogmatu, který nesdílí se svými literárními rovesníky zájem o sociálně uvědomělý humanismus. Durychovo já, v podstatě pyšné a pohrdavé, mohutní, roste a posléze se láme hledáním božského Absolutna. Dá se říci, že Durych stál v příkrém protikladu k jiné významné osobnosti své generace - K. Čapkovi, s nímž také od roku 1927 veřejně polemizoval.
Durych se narodil v rodině vlastivědného spisovatele Václava Durycha. Jeho pouť původně směřovala k církevnímu životu, ale ze semináře v Příbrami ho za četbu zakázané literatury vyloučili. Vystudoval proto na vojenské stipendium lékařskou fakultu v Praze (doktorát 1913). V povolání vojenského lékaře sloužil na různých místech, během 1. světové války na italské a haličské frontě. Po válce začal provozovat soukromou praxi v Přerově, zanedlouho se však vrátil do vojenské služby a působil v Užhorodě, Praze, Olomouci a opět v Praze. Dosáhl hodnosti plukovníka čs. armády.
Durych debutoval poezií, baladickými básněmi Cikánčina smrt (1916). Přestože lyriku psal nadále (Panenky, 1923; Žebrácké písně, 1925; Píseň milostná, 1928), jeho největší význam tkví v próze. Tu lze rozdělit do dvou proudů. Jeden zastupují symbolicky a zpravidla mysticky pojaté milostné příběhy s dominantní postavou žen vnímaných pod vlivem mariánského kultu; druhý pak mnohdy rozsáhlé a bohatě epicky vypravené historické románové fresky.
Do první linie patří povídkové sbírky Tři dukáty (1919), Nejvyšší naděje (1920), Tři troníčky (1923), a zvláště oslava monogamické lásky román Sedmikráska (1925). K této "spanilé" knize se vrátil komentářem z roku 1929 Jak vykvetla Sedmikráska. V Durychově současnosti se též odehrává didaktický román rodinné poslušnosti a mateřské kázně Paní Anežka Berková (1931) a apoteóza věrné lásky Píseň o růži (1934).
Svou historickou tvorbou navázal na směry z konce 19. století, byl ovlivněn expresionismem, novoklasicismem, a zvláště náboženskou mystickou literaturou. Na základě rozsáhlého studia třicetileté války vybudoval "větší valdštejnskou trilogii" Bloudění (1929), v níž vedle "slávy a pádu" Albrechta z Valdštejna figuruje symbolický milostný vztah českého protestantského emigranta Jiřího a katolické Španělky Andělky. Durych zde, stejně jako v epilogu "menší trilogie" Rekviem (1930), pojal pobělohorskou látku v českých zemích protitradičně, z hlediska přísně katolického. V barokní látce Durych pokračoval ve fresce z doby vpádu pasovských do Prahy roku 1611 Masopust (1938), a především ve svém nejrozsáhlejším prozaickém díle (více než tisíc stran), čtyřdílné historické epopeji o jezuitských misiích v Japonsku v 16. a 17. století Služebníci neužiteční. Na této epopeji, jejíž první svazek vyšel v Praze roku 1941, kompletní dílo pak v Římě 1969, pracoval plných třicet let (1931-61).
K historické linii Durychova díla náleží i divadelní hry, inspirované španělským barokním dramatem, s ústředním tématem vznešenosti mučednictví (Svatý Jiří, 1915; Svatý Vojtěch, 1921, Svatý Václav, 1925).
Během 2. světové války se Durych odmlčel, po roce 1948 žil až do své smrti v izolaci a jeho poslední "mystický" román Duše a hvězda mohl vyjít až v roce 1969. Zemřel oficiální kulturní obcí téměř nepovšimnut.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Když mu zemřeli rodiče, ujala se ho jeho babička. Z gymnázia v arcibiskupském konviktu v Příbrami byl vyloučen, protože četl zakázané knihy. Nakonec se stal vojenským lékařem a působil v Haliči.
Jako spisovatel se ve svých dílech snažil o zvýšení náboženské a kulturní úrovně českého katolicismu. Svým radikálním a bojovným postojem byl ale zpočátku osamocen. Během života se dostal do sporů s Karlem Čapkem, nesouhlasil s jeho pacifismem a podporou španělských republikánů proti generálu Frankovi v občanské válce. Tuto válku Durych pojímal jako boj španělského katolicismu proti rudému barbarství. Zajímá se o sociální problematiku, chudobu a bídu však nechápal jako sociální problém, ale jako boží vyznamenání. Usiloval o pevný řád, který nacházel v náboženských jistotách. V životě podle něj nejsou důležité masy, ale schopní jedinci.
Ve své literární tvorbě se soustřeďuje na pobělohorskou dobu, kterou však nechápe jako dobu temna. Umírá v roce 1962.
Zemřel 7. (17.) 4. 1962 v Praze.
Durych Jaroslav (www.libri.cz)
Jaroslav Durych (Wikipedia)
Jaroslav Durych - spisovatel (www.spisovatele.cz)
Jaroslav Durych
Jaroslav Durych
  www.libri.cz
Lípa č. 1/2012
http://cs.wikipedia.org
http://www.databazeknih.cz/
http://www.cbdb.cz/
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Duben 2012 (7.4.)
     
2. prosince 1906 (110. výročí)
se v Budapešti (Rakousko-Uhersko) narodil americký inženýr maďarského původu, vynálezce dlouhohrající desky a barevného televizoru Dr. Peter Carl Goldmark.
21. června 2008 to bylo 60 let ode dne, kdy firma Columbia v roce 1948 představila zákazníkům skvělý hudební nosič označováný jako LP: dvě strany neobyčejně vysoké zvukové kvality a odpovídající programové délky. Po 40 let byla dlouhohrájící deska (LP) uměleckou i obchodní páteří hudebního průmyslu a dodnes je používaným a oblíbeným nosičem.
Člověk, který má největší podíl na vývoji dlouhohrajících desek byl inženýr a vynálezce původně maďarské národnosti - Doktor Peter Carl Goldmark. Goldmark byl ředitel firmy CBS Engineering Research and Development Lab, a začal se svými výzkumy během 2. světové války. Dochovaly se obrázky Goldmarka v laboratoři, stejně jako nejslavnější reklamní obrázky Goldmarka stojícího vedle 6 stop vysokém sloupu ze starých gramodesek (postava Goldmarka na tomto obrázku je jen z kartonu!). Ještě před tím, než zemřel při automobilové nehodě v roce 1977, chtěl ještě vstoupit do rozvoje barevné televize a domácího videa.
Zemřel 7. 12. 1977 v Port Chester (Westchester County, New York, USA).
Peter Carl Goldmark (Wikipedia, anglicky)
Peter Carl Goldmark (www.britannica.com, anglicky)
Peter Carl Goldmark Facts (biography.yourdictionary.com, anglicky)
Peter Carl Goldmark
Peter Carl Goldmark
  Z historie (HaNo)
     
2. prosince 1926 (90. výročí)
se v Kroměříži (Československo) narodil český spisovatel, básník, dramatik, dramaturg, scenárista a režisér Miloš Macourek.
2. prosince 1926 se narodil Miloš Macourek, spisovatel a úspěšný scénárista filmů jako: Kdo chce zabít Jessie?, Jak utopit dr. Mráčka aneb konec vodníků v Čechách, seriálů Arabela, Létající Čestmír aj. Ale také autor jedinečných dětských knížek Mach a Šebestová a Žofka.
Jako scenárista se podílel na mnoha českých komediích (např. Pane, vy jste vdova! nebo Čtyři vraždy stačí, drahoušku) a seriálech (především Arabela nebo večerníčky s Machem a Šebestovou). Na nich spolupracoval především s režiséry Oldřichem Lipským a Václavem Vorlíčkem.
Za svůj život prošel řadou zaměstnání. V letech 1953 až 1960 byl lektorem pro dějiny umění ve škole ROH, pak další tři roky dramaturgem Filmového studia Barrandov. Byl autorem řady knih pro děti s fantastickými náměty a především scenáristou populárních českých filmových komedií.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Na počátku 60. let měl režisér Oldřich Lipský potíže se scénářem k jednomu filmu. A tak požádal o pomoc mladého dramaturga Filmového studia Barrandov Miloše Macourka. Byl to šťastný den, a nejen pro oba zúčastněné. Štěstí jsme měli hlavně my diváci. Z dramaturga se stal veleúspěšný scenárista.
Nevím, kdo dal Oldřichu Lipskému na toho mladého dramaturga tip. Možná tvůrci animovaného filmu Břetislav Pojar či Stanislav Látal, pro které Miloš Macourek už pár scénářů napsal. Ale ať už to byl kdokoli, Oldřich Lipský tehdy na počátku 60. let v Miloši Macourkovi objevil mimořádný tvůrčí talent a začala dlouhá, plodná a velmi úspěšná spolupráce obou umělců.
O něco později si Miloše Macourka jako dvorního scenáristu vybral další mistr filmové komedie Václav Vorlíček. A Miloš Macourek komedie psal rád.
„Je to paradoxní, ale psát napínavé filmy je strašná nuda…“
Vydáme-li se po stopách Macourkovy čtyřicetileté kariéry, nacházíme jen samé úspěchy. Miloš Macourek přitom neměl formální vzdělání. Jen gymnázium a ostravskou hudebně-dramatickou konzervatoř. Než se stal scenáristou, vydělával si na živobytí všelijak. Jako prodavač květin, skladník, sazeč v tiskárně či kulisák. Na Barrandov se dostal z místa nakladatelského redaktora Družstva Máj.
Miloš Macourek byl úspěšný i ve světě animovaného filmu. Chcete důkaz? Byl, mimo jiné, autor animovaných příhod a tedy i duchovním otcem dvou žáků 3.B Macha a Šebestové. Škoda, že moje telefonní sluchátko není kouzelné. Vím přesně, jaké bych měla přání. Haló! Haló! Prosím vás, nebyl by tam ještě nějaký scénář od pana Macourka?
Zemřel 30. 9. 2002 v Praze (Česká republika).
Miloš Macourek (Wikipedia)
Miloš Macourek (www.spisovatele.cz)
Miloš MACOUREK (www.slovnikceskeliteratury.cz, Blanka Hemelíková)
Miloš Macourek
Miloš Macourek
  Z historie (HaNo)
www.libri.cz
Rok do kapsy
Lípa č. 3/2011
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Září 2012 (30.9.)
     
2. prosince 1946 (70. výročí)
se v Reggio di Calabria (Itálie) narodil italský módní návrhář, designér a podnikatel Gianni Versace.
Gianni Versace se narodil v Kalábrii, která patří k nejchudším oblastem Itálie. Jeho starší bratr hrával baseball, ale Giannimu imponoval spíše matčin krejčovský salon. Odmalička jí pomáhal se šitím, a ještě mu nebylo ani 10 let, když navrhl své první šaty. Brzy se vypracoval na slušného krejčího, jakých jsou v Itálii tisíce. V 25 letech se odstěhoval do Milána, kde začal navrhovat šaty pro známé firmy. V roce 1976 s podporou staršího bratra Santa a sestry Donatelly založil firmu se znakem medusy - mýtické příšery, po jejímž pohledu každý zkamení.
Od svých kolegů se lišily hlavně nekonečnou fantazií a kreativitou. Jeho modely byly vždy o kus dál. Byly krásné, provokativní a nespoutané, ale hlavně v sobě nesly obrovský erotický náboj. Versaci byl gay, proto byl schopný vdechnout i mužskému oděvu jiskru erotičnosti. Měl vlastní vkus a používal perfektní materiál. Zaujal celebrity z odlišných společenských sfér, výstřední umělce i kontroverzní politiky. Oblékal princeznu Dianu i Madonnu a množství hollywoodských hvězd. Na přelomu 80. a 90. let kulminoval, chrlil jeden nápad za druhým.
Bydlel střídavě v několika svých domech v Miláně, pak v Miami nebo v New Yorku. Už delší dobu měl stálého přítele, sbíral starožitnosti i moderní umění, ale hlavně řídil kolos, který vydělával miliony dolarů.
V roce 1994 lékaři u Versaceho zjistili rakovinu. Následovaly těžké měsíce chemoterapie. Po dlouhé přestávce se vrátil ke své práci. Nikdo netušil, zda se vyléčil nebo ne. Gianni znovu provokoval. Ovlivněn myšlenkami na smrt vytvořil se svou nejoblíbenější modelkou Naomi Campbellovou kreaci, která byla více divadelním představením, než módní přehlídkou. Modelky na sobě měly šaty se symboly kříže a Naomi střílela z pistole. Samozřejmě slepými náboji.
Gianni se právě vracel domů z oblíbeného baru, kde si dal stejně jako každý den svou první kávu. Právě když chtěl u své vily v luxusní části Miami odemknout dveře, tak vzduchem proletěly dva výstřely. Obě kulky zasáhly Versaceho do hlavy. Klesl k zemi, zatímco vrah zmizel. Kolemjdoucí okamžitě zavolali záchranku. Při převozu do nemocnice však Versace zemřel.
Zatímco se v Itálii konal pohřeb, v USA vrcholilo pátrání. Novináři spekulovali o motivu. V tajemných dohadech padají slova jako drogy, pomsta mafie či zběsilý čin homosexuálního milence. Nakonec se zájem policie soustředil na vzdělaného a bohatého mladíka Andrewa Cunanana. Deset dnů po vraždě nalezla policie jeho mrtvé tělo. Zastřelil se stejnou zbraní, kterou předtím vraždil. Motiv nebyl nikdy uspokojivě vysvětlen.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
O tom, že móda vládne světem, není pochyb. Jednou z významných osobností tohoto oboru byl bezesporu Gianni Versace. První šaty navrhl už v deseti letech. Učaroval mu maminčin krejčovský salón. Jistě by se uživil jako slušný krejčí, ale pro Gianniho to bylo málo. Spolu s bratrem se odstěhoval do Milána a založili tu firmu. A tajemství jeho úspěchu? Nekonečná fantazie, kreativita a provokace. Jeho návrhy v sobě vždycky nesly i erotický náboj.
Není divu, že svou odlišností a originalitou zaujal Versace brzy i osobnosti z nejvyšších sfér. Oblékal princeznu Dianu i Madonnu a řadu hollywoodských hvězd.
V roce 1994 onemocněl Versace rakovinou. Po dlouhé chemoterapii se ale dokázal vrátit ke své práci a vytvořil úžasné kreace se symboly kříže pro Naomi Campbell.
Jako by se Gianni nadechl k novému životu. Když se 15. července 1997 vracel ze svého oblíbeného baru a chystal se odemknout dveře své vily, ozvaly se dva výstřely. Obě kulky zasáhly Versaceho do hlavy. Při převozu do nemocnice zemřel. O deset dní později našla policie tělo jeho vraha. Zastřelil se stejnou pistolí. Motiv nebyl nikdy objasněn.
Zemřel 15. 7. 1997 v Miami Beach (Florida, USA).
Gianni Versace (Wikipedia)
Gianni Versace - modní návrhář (zivotopis.financnici.cz)
Gianni Versace: Smrt ikony (instinkt.tyden.cz, Petra Pistulková)
Gianni Versace
Gianni Versace
  Z historie (HaNo)
http://www.osobnosti.cz/
Kalendárium ČT1
     
2 prosince 1946 (70. výročí)
začal proces se slovenským katolickým knězem a politikem Jozefem Tisem.
Popravdě řečeno, proces s Jozefem Tisem, který začal před sedmdesáti, Čechy už moc nepálí, ale na Slovensku je tohle kontroverzní téma pořád živé. Hlavně asi proto, že z Prahy od Edvarda Beneše nepřišla pro bývalého prezidenta odtrženého Slovenského štátu (1939-1945) milost, a popravený katolický kněz se tak na katolickém Slovensku změnil v mučedníka. Objevily se dokonce návrhy na jeho blahoslavení.
Soudní proces probíhal v bratislavském Justičním paláci celkem 171 dní a spisový materiál k němu nakonec překročil hranici 700 kg. Veřejné mínění na Slovensku bylo rozdělené, pro část veřejnosti byl Tiso válečným zločincem a zrádcem, zatímco pro jejich odpůrce zůstával zachráncem národa a málem světcem. S předstihem už na začátku ledna 1946 upozorňovali slovenští biskupové Slovenskou národní radu, že Tisův osud podstatně ovlivní poměr části slovenské společnosti k obnovenému Československu. Vyzývali proto, aby se jeho případ řešil šetrně a nikoliv bezohledně.
Ale do procesu od počátku zasahovaly politické vlivy. Sám Tiso při obhajobě spoléhal na teorii "menšího zla", když se snažil přesvědčit soud, že v daných podmínkách byla jeho politika pro slovenský národ jedině možná. Většinou však nepůsobil věrohodně, zejména při vysvětlování své role při deportaci Židů. Velmi mu přitížilo, že při čtení svých vlastnoručních příkazů stereotypně odpovídal, že si už nevzpomíná. Neprojevil žádnou lítost.
K žádosti o milost se předsednictvo Slovenské národní rady vůbec nevyslovilo a bez návrhu přenechalo odpovědnost ústřední vládě v Praze. Ministr spravedlnosti Prokop Drtina sice navrhl, aby od SNR žádali jasné stanovisko, ale jeho návrh vláda pod tlakem komunistů zamítla. Načež odmítla i milost pro Tisa (hlasování 17:6) a výsledek potvrdil i prezident Beneš. Zvláště když vatikánský chargé d´affaires s předstihem uvedl, že Vatikán nebude politicky intervenovat za osobu, která diskreditovala církev. Exekuce proběhla 18. dubna 1947 a její fyzický vykonavatel za ni obdržel čtyři tisíce korun.
Podle českého historika Jana Rychlíka největší chybou československých úřadů bylo, že vůbec požádaly o Tisovo vydání, neboť by bylo lépe, kdyby zůstal v zahraničí.
Jozef Tiso (Wikipedia)
Dokument: Jak byl zatčen a souzen Jozef Tiso (M. Šiška, Právo, 14.4.2007, s. 21) (www.just.wz.cz, Petr Just)
Záhady české historie - Jozef Tiso mezi Bohem a Hitlerem (1) (www.nase-rodina.cz, Michael Borovička)
Deportace Jozefa Tisa do Justičního paláce v Bratislavě 2. prosince 1946
Deportace Jozefa Tisa do Justičního paláce v Bratislavě 2. prosince 1946
  Výročí týdne - Proces s Josefem Tisem 2. prosince 1946 (Týdeník Rozhlas č. 48/2016, str. 23, Karel Polanský)
https://www.cas.sk/
https://www.protiprudu.org/
     
2. prosince 1976 (40. výročí)
zemřela v Olomouci (Československo) česká operetní herečka, zpěvačka (soprán) a tanečnice Valja Petrová, vlastním jménem Hacarová.
Valja Petrová, vlastním jménem Hacarová, pocházela z Olomouce a od dětství projevovala umělecké sklony. U renomovaných osobností z různých oborů studovala soukromě zpěv, hru na klavír i herectví. Profesionální dráhu zahájila v roce 1924 ve Východoslovenském divadle v Košicích, přičemž vystupovala pod jménem Petrová. V Košicích setrvala jen jednu sezónu, poté působila ve Vinohradské zpěvohře v Praze, ze Zemského divadla v Brně pak její další cesta vedla na operetní scény ve Vídni a Varšavě. Počátkem třicátých let se vrátila do Prahy, kde do konce války vystřídala téměř všechny scény provozující operetní žánr. V době okupace je jméno Petrové podle některých pramenů spojeno s mírně pikantní historkou s říšským ministrem propagandy Josefem Goebbelsem. Vzhledem k poválečnému uplatnění Petrové lze však soudit, že se nejednalo o nijak zásadní prohřešek. V letech 1945-1961 hrála a zpívala Valja Petrová v Hudebním divadle Karlíně, které v té době neslo postupně několik názvů. Po odchodu ze stálého angažmá pak ještě do sedmdesátých letech příležitostně vystupovala na estrádách. Pěveckým oborem Petrové byl soprán, na jevišti se uplatňovala také jako činoherečka, sporadicky se věnovala i tanci.
Teprve v poválečné éře vstoupila Valja Petrová také do světa filmu, i když její vklad české kinematografii je prakticky mizivý. Drobnými epizodami přispěla do filmů Nikdo nic neví (1947) a Poslední Mohykán (1947), v dobově populárním filmu o mládeži Štěňata (1957) ztvárnila nevelkou roli signoriny Brigenti v hotelu Alcron. Její poslední rolí byla postava hraběnky Kounicové ve snímku Poslední růže od Casanovy (1966).
Za svou uměleckou činnost byla Valja Petrová jmenována Zasloužilou umělkyní a když počátkem 70. let definitivně ukončila aktivní působení, vrátila se do rodné Olomouce, kde zemřela 2. prosince 1976 ve věku nedožitých 77 let. O soukromém životě Valji Petrové není příliš mnoho dostupných informací, víme ale, že byla dvakrát provdaná, poprvé Ascherová, podruhé Libáňská.
Narodila se 4. 1. 1900 v Olomouci (Morava, Rakousko-Uhersko).
Valja Petrová (www.csfd.cz, Pavel Vlach, Jaroslav Lopour)
Valja Petrová
Valja Petrová
  Z historie (HaNo)
     
2. prosince
je Mezinárodní den boje za vymýcení otroctví. Schváleno VS OSN v roce 1949.
Otroctví, obchod s otroky a praxe podobná otroctví jsou mezinárodním právem zakázány, zejména Úmluvou o otroctví z roku 1926 a Dodatkovou úmluvou o otroctví z roku 1956, která rozšířila zákaz na otroctví pro dluhy, nevolnictví, prodej nebo dědění žen anebo vykořisťování mladistvých a jejich práce. Státy se v těchto úmluvách zavázaly, že budou spolupracovat při odstraňování všech forem otroctví.
Otroctví, které je často spojováno s vlastněním otroků ve Spojených státech amerických, není jen tématem minulosti. V dnešním světě žije podle odhadů mezinárodních organizací zhruba 200 milionů osob v podmínkách, které lze považovat za moderní formy otroctví.
U takzvané tradiční formy otroctví, o které se hovoří právě v souvislosti s vlastněním afrických otroků, mohl majitel s osobou, kterou vlastnil, zacházet, jak chtěl, jako by se jednalo např. o kus nábytku. Mohl osobu prodat či darovat někomu dalšímu. Jednalo se o zjevnou formu vlastnictví.
U dnešních forem není mnohdy "vlastnictví" jiné osoby tak zřetelné. Tyto formy jsou charakteristické především donucováním, vykořisťováním a kompletní kontrolou, kterou někdo provádí nad zotročenou osobou.
Obchod s lidmi se v posledních letech stal velmi výnosnou oblastí, která ziskem směle konkuruje obchodu se zbraněmi a drogami. Odhaduje se, že celkový příjem z obchodu s lidmi se pohybuje od 8,5 do 12 miliard EUR ročně.
Nejčastěji zmiňovanou formou obchodování s lidmi zejména v oblastech USA a Evropy je obchodování se ženami v prostředí sexuálního průmyslu. Podle Mezinárodní organizace práce je z celkového počtu osob vykořisťováno v této oblasti 43 % všech obchodovaných osob. Ženy jsou však obchodovány také za účelem vykořisťování při nucené práci mimo sexuální průmysl.
Novodobé otroctví (www.rvp.cz, Petra Kutálková)
Otrokářství (Wikipedia)
Jean-Léon Gérôme: Trh s otroky, cca 1866
Jean-Léon Gérôme: Trh s otroky, cca 1866
  Z historie (HaNo)
www.quido.cz
Viz
Kalendárium Prosinec 2015 (2.12.)
     
3. prosince 1866 (150. výročí)
zemřel v Karlsruhe (Bádensko-Württembersko) český houslový virtuóz, dirigent a hudební skladatel Jan Křtitel Václav Kalivoda, německy také Johann (Baptist) Wenzel Kalliwoda.
Složil přes 250 děl, dnes většinou zapomenutých, mezi nimi četné symfonie, jež neváhal pochváliti i Schumann.
S aktivním provozováním hudby započal již jako dítě, v letech 1811-1817 navštěvoval houslové oddělení pražské konzervatoře. Po jejím absolutoriu byl celkem šest let houslistou v orchestru Stavovského divadla v Praze.
V roce 1822 absolvoval velkou koncertní cestu do Mnichova, zde se seznámil s knížetem Fürstenberkem, jenž jej krátce na to povolal do čela své dvorní kapely v Donaueschingenu. V témže roce se oženil s Therese Brunetti ze známé pražské umělecké rodiny. V Donaueschingenu pobyl až do roku 1853, kdy se odebral na odpočinek do Karlsruhe. Jako houslista se vyznačoval výrazností své hry, kterou však později zanedbával, neboť se věnoval svému povolání kapelníka a dále také hojně komponoval.
Složil odhadem asi 250 až 300 děl, většina z nich je řazena do houslové literatury. Ta je velice přístupná, zejména co do její technické stránky, jež vyhovovala vkusu oné doby, dnes je jen málo známá. Mnohem hodnotnější je Kalivodova tvorba symfonická, jež spadá do období raného romantismu. Ze sedmi symfonických skladeb, jež byly příznivě přijaty i Robertem Schumannem, jsou nejznámější koncerty F-moll (op. 7) a V. z H-moll (op. 106). I další orchestrální skladby, jmenovitě četné předehry, prozrazují výrazný melodický talent, jakož i smysl pro působivou instrumentaci a živou rytmiku. Jednalo se i o operního skladatele, jeho opery Princezna Kristýna (Prinzessin Christine, 1828) a Blanda aneb Stříbrná bříza (Blanda, oder die silberne Birke, 1847) však zůstaly bez pronikavějšího úspěchu.
Narodil se 21. 2. 1801 v Praze (České království).
Jan Křtitel Václav Kalivoda (Wikipedia)
Jan Křtitel Kalivoda - čeští houslisté (jan-k-celis.webnode.cz)
Jan Křtitel Václav Kalivoda (search.mlp.cz)
Jan Křtitel Václav Kalivoda
Jan Křtitel Václav Kalivoda
  Z historie (HaNo)
Kalendář historický národa českého
     
3. prosince 1876 (140. výročí)
se v Praze (Rakouské císařství) narodil český novinář, autor fejetonů, redaktor a spisovatel drobných humoristických próz, zábavných povídek a nenáročných románů tematicky orientovaných k dennímu životu hlavně pražských středních vrstev Ladislav Tůma (pseudonymy: Ladislav Tůma - Zevloun, Zorro - Zevloun, Zevloun).
Syn novináře a spisovatele K. Tůmy a dcery F. L. Čelakovského a B. Rajské Marie. Studoval na gymnáziu v Žitné ulici v Praze (maturita 1896) a započal pak studia lékařství; po absolvování roku vojenské služby se koncem 1900 stal členem redakce Národních listů, v nichž působil i jeho otec. V těchto novinách, kde pracoval až do odchodu na odpočinek v roce 1933, prošel řadou rubrik (zejména uveřejnil mnoho nekrologů, jubilejních článků, soudních a plesových referátů aj.); roku 1908 zde obnovil fejeton Výstavní tácky, pokračoval v něm pod titulem Týdenní tácky a přejal pro tuto rubriku původní pseudonym J. Kuffnera Zevloun, který pak sám trvale užíval jako fejetonista i jako autor humoristických próz (samostatně nebo ve spojení s občanským jménem). 25 let byl též nočním redaktorem listu a v letech 1917-34 redaktorem odpovědným. Léta působil ve stavovských organizacích (např. předseda Spolku českých žurnalistů, první předseda Klubu československých novinářů). Po odchodu do důchodu vystupoval jako populární přednašeč vlastních fejetonů v Československém rozhlase (zejména v r. 1936).
Jeho syn Vladimír Tůma (1908-1949), novinář (od r. 1928 redaktor Národních listů), byl autorem zábavných románů (parodie detektivního žánru Dr. Watson dělá zázraky a Těžký život dobrodruha, obojí 1941, aj.) a po roce 1945 filmových scénářů (Ves v pohraničí, Hrdinové mlčí, Alena).
Z díla: Náš skautík (1922); Zevlounovy povídačky (1926); Chodí mezi námi (1926); Strejda Áda se žení (1928); Dobrodiní tíží (1941); Manželství na výpověď (1942); Alej vzpomínek (1958).
Zemřel 11. 11. 1956 v Praze (Československo).
Ladislav Tůma (www.databazeknih.cz)
Ladislav Tůma (www.cbdb.cz)
Ladislav Tůma
Ladislav Tůma
  Z historie (HaNo)
Lexikon české literatury 4/I
     
3. prosince 1886 (130. výročí)
se v Örebro (Švédsko) narodil švédský fyzik profesor Ph.D. Karl Manne Georg Siegbahn; Nobelova cena za fyziku (1924) za výzkum v oblasti rentgenové spektroskopie (spektroskopie rentgenových paprsků).
Titul Ph.D. obdržel na Lundské univerzitě v roce 1911 za disertaci s názvem Magnetische Feldmessungen (měření magnetických polí).
Siegbahn vystudoval univerzitu v Lundu, kde v roce 1911 získal doktorát. Zůstal v Lundu a pracoval zde jako výzkumný asistent u Johannese Rydberga. V roce 1920 se stal profesorem fyziky. V roce 1916 objevil v rentgenovém emisním spektru novou skupinu spektrálních čar, tzv. M sérii. Vyvinul zařízení a techniku k přesnějšímu výzkumu vlnové délky rentgenového záření. Rok poté, co získal profesuru na univerzitě v Uppsale (1923), poskytl spolu se svými kolegy důkaz o ohybu rentgenového záření hranolem. Rentgenové záření se při průchodu hranolem ohýbá právě tak jako světlo, nicméně výsledný efekt je slabší a méně zřetelný, neboť rentgenové záření s látkou méně interaguje. Později Siegbahn objevil rentgenové záření, jehož vlnové délky se blíží k vlnovým délkám záření ultrafialového. Siegbahn se v roce 1937 stal profesorem fyziky na univerzitě ve Stockholmu. Ten samý rok Švédská královská akademie věd založila Nobelův institut fyziky ve Stockholmu a jmenovala Siegbahna jeho ředitelem. Siegbahn vydržel v této funkci až do roku 1975. V letech 1939 až 1964 byl členem Mezinárodní komise pro míry a váhy. Jeho syn, Kai Manne Bőrje Siegbahn, se stal také fyzikem a v roce 1981 získal Nobelovu cenu taktéž za fyziku.
Zemřel 26. 9. 1978 ve Stockholmu (Švédsko).
Karl Manne Georg Siegbahn (www.converter.cz, Jiří Bureš)
Siegbahn, Karl Manne Georg (www.aldebaran.cz)
Manne Siegbahn (Wikipedia)
Profesor Ph.D. Karl Manne Georg Siegbahn
Profesor Ph.D. Karl Manne Georg Siegbahn
  Z historie (HaNo)
http://edu.techmania.cz/
http://www.cojeco.cz/
     
3. prosince 1956 (60. výročí)
zemřel bengálský prozaik, romanopisec a povídkář Mánik Bandjopádhjáj, vlastním jménem Prabodhkumár Bandjopádhjáj.
Byl předsedou Svazu pokrokových bengálských spisovatelů, účastník mírového hnutí. V naturalisticky pojatých venkovských románech (Plavec na řece Padmě, Tanec loutek) a povídkách z velkoměstského prostředí Kalkaty (Opium a jiné povídky) bojoval proti politickému útlaku a sociálnímu vykořisťování v Indii.
Zabýval se zejména chudými vrstvami, problémy venkova, negramotností, zaostalostí a předsudky. V pozdější tvorbě převážil zájem o tematiku městského prostředí.
Česká antologie Opium a jiné povídky (1956), Plavec na řece Padmě, Tanec loutek (1964).
Narodil se 6. 5. 1908.
Mánik Bandjopádhjáj (www.cbdb.cz)
Bandjopádhjáj Mánik (leporelo.info)
Bandjopádhjáj Mánik (www.cojeco.cz)
Mánik Bandjopádhjáj: Opium a jiné povídky
Mánik Bandjopádhjáj: Opium a jiné povídky
  Malá československá encyklopedie, sv. 1
     
3. prosince 1986 (30. výročí)
zemřel v Praze (Československo) český spisovatel, básník, překladatel, esejista, literární kritik, publicista a komunistický ideolog Jiří Taufer.
Jeho básnická tvorba, zčásti navazující na experimenty meziválečné avantgardy, byla výrazně politicky zaměřená.
Postava J. Taufera zosobňuje spolu s I. Skálou a L. Štollem v nejčistší míře typ režimního stalinistického literáta, jenž spojil svůj život a tvorbu v jedno s komunistickou doktrínou.
Na levé straně politického spektra působil již od svého mládí: v roce 1933 byl poprvé ilegálně v SSSR a v té době také vydával radikální tiskoviny. V červnu 1939 emigroval do Polska a pak do SSSR, kde pracoval v moskevském rozhlase a později v redakci tamních Československých listů. Drsné zážitky z válečného pobytu v něm prohloubily jistotu, že stalinskému systému se nemá vzdorovat, ale jen slepě sloužit. Po válce spolu s L. Štollem obnovoval Tvorbu, jež se stala nejúdernějším orgánem komunistické kulturní ideologie. Od roku 1948 vystřídal různá vysoce postavená místa - nejčastěji byl ministerským náměstkem - a od roku 1956 se věnoval především překládání a psaní.
Tauferova poezie je již od samých začátků (kdy je však ještě rozpoznatelný "poetizující" vliv V. Nezvala) plně ve službě politické tendence (například sbírka Na shledanou CCCP, 1935), na čemž se ovšem ani v dalších letech nic nezměnilo. V jeho sbírce Letopisy (1958), kde shrnul básně vznikající od roku 1938, je deklarována především Tauferova oddanost věci komunismu a SSSR. Na formě těchto "lyricko-politických" zápisků měl nyní největší vliv styl Vladimíra Majakovského, jehož nejednoznačné dílo si Taufer svými dlouhá léta monopolními překlady přivlastnil (mimo jiné systematicky likvidoval snahy jiných překladatelů) a s jehož dílem se vždy spojoval.
Po 60. letech - pro Tauferovu múzu nepříznivých - se v 70. letech opět dostal na výsluní a jeho poezii (vyšly například sbírky Pokračování příště, 1979; Tristia, 1981) se dostalo toho nejoficióznějšího postavení.
Narodil se 5. 7. 1911 v obci Boskovice (Rakousko-Uhersko).
Taufer Jiří (www.libri.cz)
Jiří Taufer (Wikipedia)
Jiří Taufer (www.databazeknih.cz)
Jiří Taufer
Jiří Taufer
  www.libri.cz
Lípa č. 2/2011
Lípa č. 3/2011
Český biografický slovník XX. století
http://www.obrys-kmen.cz/
Viz
Kalendárium Červenec 2011 (5.7.)
     
3. prosince
je Mezinárodní (Světový) den zdravotně postižených. Vyhlášen Valným shromážděním OSN v roce 1992 na závěr Dekády zdravotně postižených.
Tento den spojuje zdravotně postižené a nepostižené lidi ve větší snaze podporovat práva 37 milionů zdravotně postižených v celé Evropě (uvádí se, že v ČR je zdravotně postižených 1,2 až 1,4 mil. obyvatel).
Podle odhadů Světové zdravotnické organizace je prevalence zdravotních postižení v populaci zhruba 10 %. Přesné statistiky však neexistují mimo jiné díky problematickému jednotnému vymezení osob se zdravotním postižením. Zdravotní postižení jsou svázána také s chudobou a problematikou nedostatečné výživy. Odhaduje se, že přes 80 % osob se zdravotním postižením žije v rozvojových zemích s nízkým příjmem (tzv. low-income countries).
Charitativní občanské sdružení zdravotně postižených (www.charitativni.cz)
Mezinárodní den osob se zdravotním postižením (www.demografie.info, Šárka Kasalová Daňková)
Mezinárodní den zdravotně postižených
Mezinárodní den zdravotně postižených
  Z historie (HaNo)
www.quido.cz
Viz
Kalendárium Prosinec 2015 (3.12.)
     
4. prosince 1476 (540. výročí)
zemřel ve Vídeňském Novém Městě (Wiener Neustadt, Rakousko) český šlechtic z rodu pánů ze Šternberka, nejvyšší hejtman, nejvyšší purkrabí, královský diplomat a politik Zdeněk Konopišťský ze Šternberka.
Pan Zdeněk patřil mezi přední české pány a nejvýznamnější představitele českého rodu Šternberků. Držel za svého života Konopiště (odtud přízvisko Konopišťský), Český Šternberk, Zelenou horu, Kašperk, Roudnici a řadu dalších panství. Poprvé je připomínán v roce 1437, jako pán Konopiště v roce 1440. Byl ženat nejdříve s Anežkou z Janovic, podruhé s Anežkou z Hazmburka.
Narodil se někdy kolem roku 1420 jako třetí dítě Petra Konopišťského ze Šternberka († 1. listopadu 1420) a Perchty z Kravař († 12. února 1447). Po časné smrti svých staršch sourozenců, sestry Elišky († po 1421) a bratra Petra, který zemřel roku 1439, Zdeněk dědil Konopiště, Český Šternberk, Zelenou Horu, Kašperk, Roudnici nad Labem a další majetek. V listinách se poprvé objevuje roku 1437, o tři roky je uváděn jako pán na Konopišti.
Byl dvakrát ženatý, poprvé s Anežkou z Janovic, která zemřela po roce 1470, podruhé se oženil s Anežkou Zajícovou z Házmburka, která ho přežila a zemřela až po roce 1493.
Zdeněk Konopišťský byl znám jako člověk prudké a sobecké povahy, a také jako záletník.
Narodil se kolem roku 1420.
Zdeněk Konopišťský ze Šternberka (Wikipedia)
Zdeněk Konopišťský ze Šternberka
Zdeněk Konopišťský ze Šternberka
  Urbánek R.: Věk poděbradský, České dějiny III., Praha 1915
www.libri.cz
     
4. prosince 1866 (150. výročí)
se v Moskvě (Ruské impérium) narodil ruský malíř, grafik a teoretik umění, průkopník a hlavní představitel abstraktního malířství Vasilij Vasiljevič Kandinskij (také Wassily Kandinsky nebo Kandinský), který později žil a pracoval v Německu a ve Francii, jeden ze zakladatelů abstraktního umění.
Spolu s Františkem Kupkou, Kazimírem Malevičem, Mikolajusem Čiurlionisem a Pietem Mondrianem patří k průkopníkům a hlavním představitelům abstraktního malířství.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
O Vasiliji Kandinském se říká, že to byl jeden z nejpůvodnějších tvůrců dvacátého století. Snažil se svými obrazy docílit stejného účinku jako hudba, která lidem dopřává svobodu představivosti.
V Kandinského žilách kolovala ruská, mongolská a německá krev. Matka byla Moskvanka, otec, ředitel ruské společnosti obchodující s čajem, Sibiřan. Vasilij vystudoval práva a národní hospodářství a byl jmenován přidělencem právnické fakulty v Moskvě. Ve třiceti letech uviděl v Petrohradě výstavu obrazů francouzských impresionistů. Vzdal se své úspěšné kariéry, odešel do Mnichova a stal se malířem. Od okouzlení secesí přešel ke svým slavným improvizacím, impresím a kompozicím. Jak se to stalo? Jednou se prý za soumraku vracel do svého ateliéru a upoutal ho vlastní obraz opřený o zeď. V šeru nemohl rozeznat motiv na něm, ale užasl, jak mocný dojem v něm obraz přesto vyvolal. Tehdy pochopil, že není nutné malovat konkrétní předmět, a barva se pro něj stala „prostředkem přímého působení na duši“. Kandinskij považoval vznik abstraktního umění za rovnocenné rozbití atomového jádra. „Umění a věda ruku v ruce otřásly světem a vše, co až dosud platilo, ztratilo smysl.“ Vasilij Kandinskij.
Zemřel 13. 12. 1944 v Neuilly-sur-Seine u Paříže (Francie).
Vasilij Kandinskij (Wikipedia)
Vasilij Kandinskij - malíř, grafik, teoretik umění (www.osobnosti.cz)
Wassily Kandinsky (www.artmuseum.cz, Martina Glenn)
Vasilij Vasiljevič Kandinskij
Vasilij Vasiljevič Kandinskij
  Z historie (HaNo)
Lípa č. 3/2009
Lípa č. 3/2011
Rok do kapsy
http://studentka.sms.cz/
http://www.designmagazin.cz/
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Prosinec 2014 (13.12.)
     
4. prosince 1876 (140. výročí)
se v Tišnově (Rakouské císařství) narodil český spisovatel a novinář Josef František Karas.
J. F. Karas se narodil v Tišnově ale svůj život prožil na Valašsku.
Během života přispíval svými články do časopisů. Pracoval jako novinář v Pokroku a Ostravských listech, stal se redaktorem časopisů Obzor a Haná.
Zabýval se především historickou tématikou (husitské války, selské rebelie, 30-letá válka, národní obrození ). Některá z jeho historických děl byla historicky nepřesná, ale vždy vlastenecky a výchovně zaměřená.
Byl označován za průkopníka českého historického románu na Moravě a ve své době byl čtenější než A. Jirásek.
Z díla J. F. Karase: Valašská vojna (1918); Na Žižkově válečném voze (1919); Archa proti arše (1922); Ke staroměstskému lešení; Bitva (historie hradu Pernštejna).
Psal též romány ze současnosti (Výstřel do tmy, 1927), historické studie, básně a hry pro ochotnická divadla (27 titulů), často s vůdčí pokrokovou myšlenkou. Výjimečně se uchyloval i k čistě dobrodružnému žánru, jako tomu je v případě románu Nebezpečný ostrov (časop. Noviny illustrovaných listů, 1910, č. 22–33).
Zemřel 19. 2. (3.) 1931 v obci Dluhonice u Přerova (Československo).
Josef František Karas - dramatik, novinář, romanopisec (www.spisovatele.cz)
Josef František Karas (www.databazeknih.cz)
Josef František Karas (www.cbdb.cz)
Josef František Karas
Josef František Karas
  Z historie (HaNo)
http://www.karasovodivadlo.cz/
http://knihovna.hutisko-solanec.cz/
http://www.amaterskedivadlo.cz/
     
4. prosince 1926 (90. výročí)
se v Brně (Československo) narodil český (moravský) historik umění profesor PhDr. Zdeněk Kudělka, CSc., jedna z nejvýraznějších osobností uměnovědné katedry Filozofické fakulty Masarykovy univerzity.
Zabýval se dějinami architektury, zvláště se zaměřoval na českou moderní architekturu meziválečného období.
V 50.-60. letech 20. století byl aktivním kritikem a teoretikem současného výtvarného umění a spoluzakladatelem a členem tvůrčí skupiny Brno 57.
Vzdělání: v letech 1945-1949 FF MU - dějiny umění a klasická archeologie (1949 titul PhDr., 1965 CSc., 1969 docent, 1990 jmenován profesorem).
Zaměstnání: během studií asistent, později odborný asistent semináře dějin umění na FF MU, během totality nucený odchod z akademické půdy, v letech 1964-1969 se vrátil nejprve do Olomouce na Univerzitu Palackého a pak opět do Brna, kde působil až do roku 1992.
Zemřel 18. 11. 2000 v Brně (Česká republika).
Prof. PhDr Zdeněk Kudělka, CSc. (encyklopedie.brna.cz)
Zdeněk Kudělka (www.databazeknih.cz)
Profesor PhDr. Zdeněk Kudělka, CSc.
Profesor PhDr. Zdeněk Kudělka, CSc.
  Český biografický slovník XX. století - sv. 2
     
4. prosince 1926 (90. výročí)
zemřel v Praze (Československo) český kouzelník, průkopník kinematografie, majitel prvního stálého kina v Čechách Viktor Ponrepo, vlastním jménem Dismas Šlambor.
Mistr devatera řemesel - pozlacovač rámů, obchodní cestující, eskamotér, ale i nadšený obdivovatel balónů, elektrotechnik a provozovatel laterny magiky. Na svou největší lásku čekal takřka 50 let - stal se jí film.
Neměl ctižádost filmy tvořit jako Kříženecký, ale chtěl je promítat. A tak se roku 1904 vydal s promítacím přístrojem a asi 180 kratičkými filmy po českém venkově. O tři roky později, přesně 15. 9. 1907, otevřel pak v Praze v domě U Modré štiky v Karlově ulici na Starém Městě první stálý český biograf - Ponrepo.
Ředitel Ponrepo byl gentleman staré školy a na každém představení obecenstvo osobně přivítal a také se s ním rozloučil. Pro případ, že by mu v tom nemoc bránila, nechal si svůj ceremoniál natočit na filmový pásek. A tak nám dodnes může z třiadevadesáti celuloidových políček složit svou poklonu.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
V tomto domě „U modré štiky“ v Karlově ulici bylo první stálé kino v Praze. Kraloval mu Viktor Ponrepo, vlastním jménem Dismas Šlambor. Tady se scházeli ti, kteří propadli kouzlu mihotavých obrázků.
Pan Ponrepo byl gentleman ze staré školy. Návštěvníky svého „Divadla živých fotografií“, jak kinu vzletně říkal, vždy osobně přivítal a také se s nimi rozloučil. Pro případ, že by mu do toho něco přišlo a nemohl by se na představení dostavit, nechal si svou poklonu natočit na filmový pásek. Pro jistotu hned několikrát. Tak se pan Ponrepo zařadil mezi hvězdy, které ve svém biografu uváděl. Byl na to jaksepatří pyšný.
Původní profesí byl pozlacovač, ale mnohem raději vystupoval na poutích a trzích jako eskamotér. Po vynálezu kinematografu začal pan Ponrepo svá představení doplňovat promítáním filmů. V roce 1901 si zřídil putovní kino. A protože o pohyblivé obrázky byl mezi lidem zájem, po šesti letech putování po zemích Koruny české vybudoval už zmíněné Divadlo živých fotografií.
Viktor Ponrepo, filmový průkopník a nadšenec, zemřel před osmdesáti lety, 4. prosince 1926. I vám „dobrou noc“, pane Ponrepo. A díky.
Narodil se 6. (16.) 6. 1858 v Praze (Brodek, okres Mladá Boleslav, Rakouské císařství).
Ponrepo Viktor (www.libri.cz)
Viktor Ponrepo (Wikipedia)
Viktor Ponrepo: Báječný chlapík s klikou (vikend.ihned.cz, Jan A. Novák)
Viktor Ponrepo
Viktor Ponrepo
  Z historie (HaNo)
Lípa č. 1/2008
Lípa č. 3/2011
www.libri.cz
Bartošek L.: Náš film. Kapitoly z dějin (1896-1945), Praha 1985
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Červen 2008 (6.6.)
     
4. prosince 1926 (90. výročí)
byla v německém Dessau otevřena nová budova uměleckého sdružení Bauhaus, jedinečný a do té doby nevídaný komplex ze skla a oceli.
Jejím architektem byl Walter Gropius, vůdčí osobnost nových trendů v architektuře.
Bauhaus byl mimořádně důležitým učilištěm a střediskem moderní výtvarné práce a je považován za jednu z nejvýznamnějších avantgardních škol umění, designu a architektury.
Škola s názvem Bauhaus vznikla roku 1919 z původní uměleckoprůmyslové školy, kterou roku 1906 založil Henry van de Velde ve Výmaru.
Jeho nástupce Walter Gropius sloučil původní školu s výmarskou akademií výtvarných umění a novou školu nazval Bauhaus. Pro školu také sám navrhl budovu.
Škola měla obnovit „jednotu umění pod vedením architektury a obnovit těsný vztah umění k řemeslu. Umění a technika mají vytvořit nový celek. Konečným cílem vší výtvarné činnosti se má stát stavba.“ Každý student Bauhausu se tedy musel naučit řemeslu.
Roku 1924 se musí pod tlakem zemské vlády z Výmaru přestěhovat do Desavy. Ani zde však škola dlouho nevydržela a ze stejných důvodů se roku 1932 podruhé stěhuje do Berlína. Pro svůj výrazně pokrokový a levicový charakter byla škola několik měsíců po nástupu nacistů k moci obviněná z „bolševické rozvratné činnosti“ a rozpuštěna (1933).
Význam Bauhausu spočívá ve vynikající učební metodě, která se dnes využívá na všech architektonických školách: výchova na konkrétních úkolech pro reálnou práci. Významná byla také publikační činnost místních pedagogů (Marcel Breuer, Ludwig Hilberseimer, Paul Klee a další).
Bauhaus (výtvarná škola) (Wikipedia)
Bauhaus Dessau
Bauhaus Dessau
  Rok do kapsy
     
4. prosince 1966 (50. výročí)
zemřel v Praze (Československo) český učitel, katolicky orientovaný básník, spisovatel, literární kritik a historik, esejista, mácholog a znalec českého baroka, editor a překladatel Albert Vyskočil, bratr restaurátora Josefa Vyskočila, vydavatel díla J. V. Sládka.
Nejznámější je jeho překlad a adaptace knihy Robinsona Crusoe.
Po absolutoriu na učitelském ústavu v Praze roku 1908 studoval literární vědu na Filozofické fakultě UK a v letech 1918-1948 působil jako odborný učitel v Praze. Spolupracoval s nakladatelstvím Vyšehrad a po roce 1945 byl vydavatelem básnického díla J. V. Sládka. Překládal spisy Daniela Defoe, E. A. Poe, T. Carlyle, D. G. Rosettiho a dalších. Věnoval se také literatuře pro děti, přeložil Robinsona Crusoe (1920, 8. vydání 1968) a roku 1941 vydal vlastní adaptaci jeho příběhu (3. vyd. 1948).
Na Filozofické fakultě vystudoval jako mimořádný posluchač literární vědu, věnoval se literární kritice. Své duchovně zaměřené eseje shrnul do několika sbírek vydaných v letech 1927-47, je autorem životopisné knihy Kryštof Kolumbus (1945).
Překládal z angličtiny prózu, eseje a divadelní hry, více pozornosti věnoval dílu E. A. Poea, J. Keatse a D. Defoa, překlad Robinsona Crusoe byl vydáván opakovaně a pod různými českými tituly od 20-tých let.
Vyskočilův Kryštof Kolumbus patří k nejzdařilejším českým životopisům, léta vydání 1945 a 1947 však nedovolila náležité kritické zhodnocení. Kolumbus je podán jako génius, který Ameriku uzřel, muž víry, který v ni uvěřil. Jde o strhující četbu svrchované vypravěčské spontaneity, obrazotvornou a básnivou. Jitka Bednářová ve Svatém Mořeplavci vede vykladačský dialog s Vyskočilovým životopisem. Poukazuje na to, že Kolumbus je v něm podán jako světec, a Vyskočilovo dílo poprvé interpretuje jako hagiografii, sleduje vývoj hagiografického žánru, téma světce a svatosti v české moderní literatuře. Pro Vyskočilova Kolumba nachází předobrazy jednak ve staré latinské hagiografické tradici jako v osobitém způsobu vyprávění, jednak v několika francouzských a českých dílech o Kolumbovi-svatém mořeplavci.
Narodil se 30. (28.) 1. 1890 na Královských Vinohradech (Praha).
Albert Vyskočil (Wikipedia)
Albert Vyskočil: Pokušení a vítěz (www.rozhlas.cz)
Albert Vyskočil (www.databazeknih.cz)
Albert Vyskočil, Jitka Bednářová: Kryštof Kolumbus / Svatý Mořeplavec
Albert Vyskočil, Jitka Bednářová: Kryštof Kolumbus / Svatý Mořeplavec
  Z historie (HaNo)
Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce, sv. 4/II
http://www.christiania.cz/
http://www.rozhlas.cz/
http://www.databaze-prekladu.cz/
http://www.cbdb.cz/
Viz
Kalendárium Leden 2010 (28.1.)
     
4. prosince 1976 (40. výročí)
zemřel český technik, výzkumník v oboru hornictví Ing. Emil Petýrek; člen korespondent Akademie věd (1956), ředitel Hornického ústavu Československé akademie věd.
Zabýval se zejména výzkumem v oboru dobývání uhelných ložisek.
Narodil se 26. 5. 1901 v Bedřichovicích (Rakousko-Uhersko).
Petýrek Emil (www.cojeco.cz)
Osobnost: Emil Petýrek (www.prijmeni.cz)
Knihy od autora Emil Petýrek (baila.net)
www.cojeco.cz
www.cojeco.cz
  Z historie (HaNo)
     
4. prosince 1976 (40. výročí)
zemřel v městě Aldeburgh (Suffolk, Anglie, Spojené království) britský (anglický) dirigent, hudební skladatel, klavírista, organizátor hudebního života, politik a choreograf Benjamin Britten, klasik hudby 20. století.
Studoval na Gresham's School a Royal College of Music. Jeho kompoziční styl byl ovlivněn staroanglickou tvorbou Thomase Weelkese a Henryho Purcella. Byl rovněž inspirován anglickým folklórem, který je však v jeho skladbách přítomen ve velmi stylizované podobě a italskou operou 19. století, především díly Rossiniho.
Pro jeho práci je typická spontánnost a invenčnost, připomínající kompoziční lehkost Mozarta či Schuberta. Britten neužíval nové racionální a uměle konstruované skladatelsko-technologické principy. Proto má jeho hudba blíže spíše ke Stravinského neoklasicismu než třeba k Schönbergovi a jeho dodekafonické škole.
Skladatelova tvorba a formální rozpětí jsou rozsáhlé, zahrnuje celkem dvanáct oper, balety i orchestrální a vokálně-instrumentální díla stejně jako skladby komorní pro nejrůznější obsazení. Ještě za svého života získal řadu prestižních ocenění.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Anglický skladatel, dirigent a klavírista, jehož jméno dnes chceme znát, byl syn zubaře a zázračné dítě. Co jiného se také dalo čekat, když se narodil v den svátku svaté Cecílie, patronky muzikantů.
Od devatenácti let se živil komponováním. Jeho prvním velkým úspěchem byl opus číslo 4 Simple Symphony pro smyčce, který složil ve dvaadvaceti letech. Od toho okamžiku bylo zřejmé, že v Británii žije pan skladatel. V roce 1942 se usadil v malé vsi Aldeburgh na východním pobřeží. Od roku 1948 tam každoročně pořádal hudební festival, pro který napsal mnoho svých děl.
Jedno z nejslavnějších děl Benjamin Britten složil v roce 1961. Tehdy byla v Coventry otevřena obnovená katedrála svatého Michala, kterou za války zničila německá Luftwaffe. A poprvé zazněla skladba Válečné rekviem, kterou Šostakovič nazval "hudebním dílem století".
Byl autorem patnácti oper a dalších osmdesáti děl, v roce 1953 povýšen do šlechtického stavu a čtrnáct let na to jmenován lordem.
Narodil se 22. 11. 1913 ve městě Lowestoft (Suffolk, Anglie, Spojené království).
Benjamin Britten (Wikipedia)
Opera nás baví / Benjamin Britten: Kominíček (www.ceskatelevize.cz)
Benjamin Britten (www.osobnosti.cz)
Benjamin Britten
Benjamin Britten
  Lípa č. 3/2011
http://jan-k-celis.webnode.cz/
http://hudba.proglas.cz/
Kalendárium ČT1
     
4. prosince 1996 (20. výročí)
zemřel v Praze (Česká republika) český kameraman, herec, režisér a scénárista Jan Čuřík.
Bohaté odborné zkušenosti získal v armádním studiu, kde pracoval na dokumentech i hraných filmech. Velkou pozornost vzbudila kamera filmů Zbyňka Brynycha Žižkovská romance (1958) a Pět z milionu (1959). Jan Čuřík patří ke kameramanům přesvědčeným o tom, že kamera se ve filmu nesmí samoúčelně prosazovat, ale musí vycházet z režijní koncepce a plně ji respektovat. Spolupracoval mimo jiné na filmech Holubice (1960), Transport z ráje (1962), Pět holek na krku (1967), Valerie a týden divů (1970), Milenci v roce jedna (1973), Ostrov stříbrných volavek (1976), Lásky mezi kapkami deště (1979).
V roce 1965 byl spolurežisérem (s Antonínem Mášou) filmu Bloudění.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Holubice, jeden z nejmagičtějších snímků v dějinách české kinematografie. Režisér František Vláčil na něm spolupracoval s kameramanem Janem Čuříkem. Také díky Čuříkově kameře posbíral film mnohá ocenění na mezinárodních filmových festivalech.
Jan Čuřík začínal v krátkém filmu jako asistent kamery. Pak zakotvil ve Filmovém studiu Barrandov, točil hrané filmy i dokumenty s režiséry slavných jmen. Jeho filmy dnes patří k české klasice.
Vycházel z přesvědčení, že kamera se ve filmu nesmí samoúčelně prosazovat, musí vycházet z režijní koncepce a plně ji respektovat. Dobová kritika psala: „Čuříkova kamera není ani statická, nehybná, divadelní, ani neudivuje svou všudypřítomností, vševidoucností a pohyblivostí. Je prostředníkem mezi pozorným divákem a tím, co se odehrává ve filmu.“ S úctou na něj vzpomínají i mnozí herci.
Jeden z našich nejvýznamnějších kameramanů odešel před dvaceti lety ve věku dvaasedmdesáti let.
Narodil se 1. 11. 1924 v Praze (Československo).
Jan Čuřík (www.fdb.cz)
Jan Čuřík (www.csfd.cz)
Jan Čuřík - scénárista, režisér, kameraman (www.osobnosti.cz)
Jan Čuřík
Jan Čuřík
  Z historie (HaNo)
https://leporelo.info/
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Listopad 2014 (1.11.)
     
4. prosince 2006 (10. výročí)
zemřela v Praze (Čimice, Česká republika) vynikající česká houslistka a hudební pedagožka doc. Marie Hlouňová, známa pod pseudonymem Maria Lonova.
Vystudovala v létech 1926 až 1933 Pražskou konzervatoř, kde byla žačkou Jana Mařáka. Dále mezi léty 1933 až 1936 pokračovala ve studiu hry na housle u Jaroslava Kociana na Mistrovské škole pražské konzervatoře, která již měla částečně charakter vysoké školy.
Byla velice nadaná a již v době studia s velkým úspěchem koncertovala doma i v zahraničí, např. v Jugoslávii a v Sovětském svazu. Roku 1939, počátkem 2. světové války, odjela do Velké Británie a zůstala tam po celou dobu války. Pod uměleckým jménem Maria Lonova hrála v mnoha významných koncertních sálech, sólově vystoupila s Londýnskou filharmonií a natáčela pro rádiové vysílání BBC. Jako prvá uvedla v Londýně a po válce v Praze a ve Varšavě trojvětou "Sonátu č. 3 pro housle a klavír" Bohuslava Martinů, kterou ji poslal ze Spojených států.
Po návratu domů pokračovala ve své koncertní činnosti a byla dokonce angažována do České filharmonie jako sólistka. Od roku 1948 začala souběžně s koncertováním vyučovat na Akademii múzických umění v Praze kde průběhem let vychovala řadu vynikajících houslistů. Z českých jsou to např. Jana a Dana Vlachová, Pavel Hůla a Jiří Tomášek, ze zahraničních Japonka Shizuka Ishikawa.
Působila pedagogicky také v zahraničí, hlavně na konci šedesátých let v Dánsku a pak v Japonsku na Tokyo University of the Arts (Geidai) a Musashino University v Tokiu.
Narodila se 3. 5. 1912 v obci Sudějov (okres Kutná Hora, Rakousko-Uhersko).
Marie Hlouňová (Wikipedia)
Hlouňová, Marie (database.martinu.cz)
Hlouňová, Marie, 1912 (ipac.svkkl.cz)
Marie Hlouňová
Marie Hlouňová
  Z historie (HaNo)
http://www.osobnosti-kultury.cz/
http://ceskyhudebnislovnik.cz/
     
5. prosince 1896 (120. výročí)
se v Praze narodil americko-český biochemik, vědec, pedagog MUDr. Carl Ferdinand Cori; od roku 1928 státní občan USA.
V roce 1947 obdržel Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství "za objev procesu katalytického metabolismu glykogenu". Spolu s ním cenu obdržela jeho manželka Gerty T. Cori a fyziolog Bernardo A. Houssay.
Studia medicíny na německé univerzitě v Praze dokončil v roce 1920. V témže roce se oženil s kolegyní G. T. Radnitzovou a společně odešli do Vídně. Rok pracoval na zdejší na univerzitě a další rok byl asistentem na univerziě ve Štýrském Hradci.
Vzhledem k nevalným podmínkám pro výzkum a celkové atmosféře v poválečném Rakousku přijali manželé v roce 1922 místo ve Státní ústavu pro studium maligních onemocnění v Buffalu v USA. V roce 1928 získali americké občanství, od roku 1931 působili na lékařské fakultě Washingtonské univerzity v St. Luis. Studovali metabolismus cukrů a enzymatické procesy probíhající v jednotlivých orgánech.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
„Mozek je nejvíce přeceňovaný orgán,“ tvrdí americký režisér Woody Allen. „Mozek je přístroj, jehož vlastník si myslí, že s jeho pomocí myslí,“ říkal zas polský romanopisec Julian Tuwim. Myslím ale, že nejvíc se mi líbí myšlenka Francouze Michela de Montaigne. „Mozek dobře uspořádaný je lepší než mozek dobře napěchovaný.“
O to, aby byl mozek dobře uspořádán, a v případě potřeby - abych tak řekla - přepořádán - se snažil pražský rodák Carl Ferdinand Cori, úspěšný student Karlo-Ferdinandovy univerzity v hlavním městě Čech. Alespoň tak jsem pochopila jeho snahu, když jsem se snažila rozklíčovat, za co vlastně dostal Nobelovu cenu v roce 1947. Bylo to za „objev funkce hormonů předního laloku hypofýzy při metabolismu cukrů“. Znalci vědí, co to znamená, laici se koří. Ale měli by se kořit nejen panu Corimu, ale také jeho ženě Gerthy Therese, protože tento objev spáchali spolu. Stejně jako on vystudovala chemii, promovala v oboru medicíny a byla mu stále po boku. Mohu-li ještě chvíli mluvit jazykem nám laikům cizím, ráda bych řekla, že setkáte-li se s pojmem CORI cycle, budete manželům Coriovým blíž. Objevili totiž přesně tak a právě po nich nazvaný průběh „katalytické konverze glykogenu“. Co to je, ví - až na pár jedinců - Bůh.
Zemřel 20. 10. 1984 v Cambridge (Massachusetts, USA).
Carl Ferdinand Cori (Wikipedia)
Carl Ferdinand Cori - americký lékař, biochemik (www.zdrav.cz)
Ecce Homo - Carl Ferdinand Cori (www.rozhlas.cz, Libor Vykoupil)
Carl Ferdinand Cori
Carl Ferdinand Cori
  http://21stoleti.cz/
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
     
5. (6.) prosince 1926 (90. výročí)
zemřel v Giverny (Normandie, dpt. Eure, Francie) francouzský impresionistický malíř a grafik Claude Monet, celým jménem Claude Oscar Monet, významný představitel impresionismu.
Byl autorem množství žánrových scén a portrétů, centrem jeho tvorby byly rozsáhlé monotematické cykly, ve kterých studoval světelné efekty, barevné obrazy, jejich vzájemné vazby.
Rodilý Pařížan, který důsledně rozpracoval myšlenky impresionismu. Monet takřka vědecky studoval působení světla na různé objekty. Věnoval se tzv. přechodným stavům, rychle ho to přivedlo k práci s barvou a světlem, jeho obrazy působí na diváka již od prvního dojmu. Tvorbou v plenéru a malováním námětů, na kterých bylo pouze zvláštní světlo, otevřel cestu počátkům moderní malby. Monetův obraz Imprese, východ slunce z roku 1874, dal nejen jméno celému malířskému směru, ale Monetovi zajistil místo mezi nejlepšími malíři všech dob. Jednu dobu pobýval v Londýně a tehdy vznikly jeho slavné studie anglického parlamentu (Monet si kladl otázku „Jak mohli angličtí malíři malovat parlament, když na něj pro mlhu není vidět?“). V Giverny, které se stalo jeho oblíbeným útočištěm po smrti ženy, maloval motivy ze své zahrady a oblíbenou sérii leknínů. Vodní svět poetický a tajemný jako prvotní ráj.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Claude Monet miloval vodu. Řeky, rybníky s lekníny, průplavy, kanály, ale nejvíc moře. Řekl jednou: "Chtěl bych mít jeho vlny stále před očima, chtěl bych na nich plout. Až umřu, chtěl bych být pochován v bóji". Říkali mu „Raffael vody“, „Objevitel barev“, „Objevitel světla“, „Otec impresionismu“. Ovlivnil bezpočet umělců.
V roce 1898 navštívil Vasilij Kandinskij výstavu obrazů v Mnichově. Před jedním plátnem zůstal uchváceně stát: „Jaké nádherné barvy! Jaká harmonie!“ Tehdy si uvědomil, že malování je o něčem víc než jen o snaze zachytit konkrétní předměty. V jeho mysli se rodilo tušení toho, co se mělo během několika málo let stát abstraktním malířstvím. Když se probral z okouzlení, přečetl si popisek na rámu. Ten obraz se jmenoval Kupky sena. A namaloval jej Claude Monet.
Salón je nepřijal, a tak si uspořádali vlastní výstavu. Byl duben roku 1874 a pařížské noviny psaly: „Postihla nás další pohroma. 6 chorobně ctižádostivých pomatenců, kteří si říkají impresionisté, se sešlo, aby světu předvedli své dílo. Děsivý obrázek lidské ješitnosti, která hraničí se slabomyslností!“
Mezi „pomatence“, kteří se veřejně postavili oficiálnímu vkusu a rozhodli se malovat tak, jak vidí a cítí, patřil také Claude Monet. Na výstavě tehdy vystavil obraz, který nový umělecký směr pojmenoval. Miloval vodu a fascinovaly ho světelné efekty na její hladině. Mirabeau o něm napsal: „Lze říci, že on vymyslel moře, protože pouze on je dokázal pochopit a ukázat jeho proměnlivý vzhled.“
A miloval také květiny. V roce 1891 koupil dům v Giverny a založil překrásnou vodní zahradu. Do rybníku umístil bílé lekníny, na břeh vysadil smuteční vrby a zahradu pokryl množstvím barevných květin.
Narodil se 14. 11. 1840 v Paříži (Francie).
Claude Monet (Wikipedia)
Claude Monet (www.artmuseum.cz, Martina Glenn)
Slavné obrazy - Monet, Claude (www.slavneobrazy.cz)
Claude Monet
Claude Monet
  Všeobecná encyklopedie ve čtyřech svazcích: Diderot
Lípa č. 3/2010
Lípa č. 3/2011
https://www.novinky.cz/
http://178.248.252.60/
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Listopad 2010 (14.11.)
     
5. prosince 1946 (70. výročí)
se v Barceloně (Katalánsko, Španělsko) narodil známý španělský operní pěvec (tenor) a zpěvák José Maria Carreras, vlastním jménem Josep Carreras, proslavený svými interpretacemi děl Giuseppe Verdiho a Giacoma Pucciniho.
Debutoval v Belliniho „Normě“ jako Flavio. Vynikl zejména v italském repertoáru a ve West Side Story L. Bernsteina.
Slávu získal díky své účasti mezi "Los Tres Tenores" (Tři tenoři) společně s Plácidem Domingem a Lucianem Pavarottim.
José Carreras projevoval své hudební nadání od dětství. V osmi letech měl své první veřejné vystoupení s árií La donna e mobile ve španělském rozhlase. V jedenácti letech se objevil poprvé v barcelonském Liceu jako mladý soprán v roli vypravěče v opeře Manuela de Fally El retablo de Maese Pedro a v malé roli v druhém dějství opery Bohéma.
Během dospívání Carreras studoval na barcelonské konzervatoři Conservatorio Superior de Música del Liceo. Debutoval v roce 1970 v Barceloně jako Ismael ve Verdiho opeře Nabucco a v opeře Norma; zde upoutal pozornost protagonistky, slavné sopranistky Montserrat Caballé, která ho pozvala k účasti na představení opery Lucrezia Borgia - to byl první velký Carrerasuv úspěch. Znovu s Caballé zpíval v roce 1971 v opeře Marie Stuartovna v Londýně. Oba zpěváci se v budoucnu setkali v představeních mnoha dalších oper.
V roce 1972 vystoupil v USA v roli Pinkertona v opeře Madame Butterfly. V roce 1973 pak v Londýně a v roce 1974 ve Vídni v opeře La Traviata. V 28 letech již Carreras zpíval v 24 operách. v roce 1978 zpíval Dona Carlose ve stejnojmenné opeře na festivalu v Salzburku s dirigentem Herbertem von Karajanem.
V roce 1984 přijal Medalla d'Or de la Generalitat de Catalunya (Zlatá medaile katalánské vlády).
V roce 1986 vystoupil jako herec v roli tenora Juliána Gayarra ve filmu Romanza final (Gayarre), který režíroval José María Forqué.
V roce 1987, na vrcholu kariéry, mu byla diagnostikována leukémie; lékaři mu dávali jen malou šanci na vyléčení a přežití. Po tvrdé léčbě (včetně radioterapie, chemoterapie a autotransplantace kostní dřeně, se mohl Carreras opět vrátit na svou profesionální uměleckou dráhu. V roce 1988 založil Fundación Josep Carreras contra la leucemia (Nadace José Carrerase proti leukemii), která ekonomicky podporuje výzkum leukémie a která udržuje banku dárců kostní dřeně.
V roce 1990 má José Carreras mezinárodní debut v Caracallových lázních společně s Plácidem Domingem a Lucianem Pavarottim.
V roce 1991 byl vyznamenán cenou Premio Príncipe de Asturias de las Artes.
13. září 2002 slavnostně otevřel v městě San Juan de Alicante náměstí na počest aktivit realizovaných v boji proti leukémii.
22. září 2006 slavnostně otevřel v městě Fuenlabrada divadlo, které nese jeho jméno.
17. června 2008 oslavil vystoupením v Teatre del Liceu v Barceloně padesát let od svého debutu na tomto jevišti.
José Carreras (Wikipedia)
Jose Maria Carreras Facts (biography.yourdictionary.com, anglicky)
Jose Carreras - Memory (www.youtube.com, video/audio, 4:42 min)
José Carreras
José Carreras
  www.wikipedia.org
     
5. prosince 1986 (30. výročí)
zemřela v Praze (Československo) česká herečka a zpěvačka Milena Zahrynowská.
Po studiu na pražské konzervatoři, kde studovala tanec, dirigování a komponování, působila od roku 1963 až do roku 1986 jako herečka a zpěvačka v Hudebním divadle v Karlíně a v Nuselském divadle Na Fidlovačce. V 60. letech 20. století také pravidelně pohostinsky vystupovala v šesti hrách Divadla Semafor.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Nejen otec měl Milenu Zahrynowskou rád. Její maminka, která zpívala ve sboru Národního divadla a hrála výborně na housle, se kvůli Mileně vzdala všech svých uměleckých aktivit a věnovala se jen své nadané dceři. A talentů měla Milena hned několik.
Kromě zpěvu to byl i balet, herectví, skladba a dirigování, které vystudovala na pražské konzervatoři. Ve dvaceti letech se tato mladičká začínající umělkyně provdala za profesora Antonína Sychru, který byl o 23 let starší.
Milena byla nejen půvabná, ale i velmi pilná a disciplinovaná. Díky tomu se brzy stala sólistkou Hudebního divadla Karlín. Kromě operet si zahrála i v prvním českém muzikálu Gentlemani, hostovala v divadle Semafor, objevovala se ve filmu.
Srpen 1968 zastihl Milenu Zahrynowskou na vystoupení ve Švýcarsku. O emigraci ale ani na chvíli nezauvažovala. Doma zůstala celá její rodina. Když manžel o rok později zemřel, zůstaly po něm Mileně dluhy a brzy na to přišla i o své milované divadlo. Nesla to velmi těžce. Nikdy se s tím nesmířila. To vše se podepsalo i na jejím zdraví. Zemřela předčasně v pouhých 45 letech.
Narodila se 10. 11. 1941 v Praze (Protektorát Čechy a Morava).
Milena Zahrynowská (www.fdb.cz, Blanka Kovaříková)
Milena Zahrynowská (www.rozkvetlekonvalinky.estranky.cz)
Milena Zahrynowská (www.csfd.cz, Jaroslav Lopour)
Milena Zahrynowská
Milena Zahrynowská
  http://www.osobnosti.cz/
https://www.youtube.com/
http://www.nm.cz/
Kalendárium ČT1
     
5. prosince 1996 (20. výročí)
Český rozhlas představil koncertní křídlo americké firmy Steinway & Sons v ceně 3,1 milionu korun; bude sloužit k nahrávkám Symfonického orchestru Českého rozhlasu.
Symfonický orchestr Českého rozhlasu si nadělil dárek. Do nového nahrávacího studia ve Vinohradské ulici v Praze pořídil zbrusu nový klavír. Jde o špičkový nástroj od hamburské firmy Steinway, na jejíž klavírech skládali už Richard Wagner a Rachmaninov. Co všechno při výběru tak kvalitního hudebního nástroje rozhoduje a čím jsou klavíry Steinway výjimečné?
„Má své zvukové charakteristiky, které jsou poměrně typické. Steinway je nástroj, který bez ohledu na stylovou epochu, kterou hrajete, poskytuje tu nejširší škálu zvukových možností. Je velmi velkorysý ve svém zvuku a je nejuniverzálnější,“ říká Jan Simon, klavírista Českého rozhlasu.
„Pro Steinway je typické, že neexistuje žádná pásová výroba. Nástroj se z 80 procent stále ještě vyrábí ručně a výroba postupuje podle takzvaného systému Steinway,“ říká paní Hana Kasman, která má dobře zmapovanou historii každého nástroje. Rodačka z Čech pracuje u firmy už 30 let.

Historie firmy Steinway & Sons (www.pianos.cz)
Tenhle klavír je jako Rolls-Royce mezi automobily. A vlastní ho SOČR (www.rozhlas.cz, Klára Stejskalová)
Dokonalost má číslo 595 281 (www.casopisharmonie.cz, Tomáš Černý)
Dva klavíristé, ladič pian a autorizovaný prodejce značky Steinway (Foto: Jakub Čížek)
Dva klavíristé, ladič pian a autorizovaný prodejce značky Steinway (Foto: Jakub Čížek)
  Lípa č. 3/2011
     
5. prosince
je Mezinárodní den dobrovolníků, slaví se od roku 1986 na počest těch, kteří pomáhají trpícím.
Organizace spojených národů již v roce 1985 ustanovila 5. prosinec Mezinárodním dnem dobrovolníků. Tento den je příležitostí pro všechny organizace a dobrovolníky ke zviditelnění své práce. Každá organizace si může vymyslet vlastní program, jak dobrovolnictví zviditelnit. Aktivity organizací tak budou různé, poslání však mají, všude na světě, stejné. Ocenit lidi, kteří dobrovolně věnují svůj čas, zkušenosti, elán prospěšným činnostem. Mezinárodní den dobrovolníků chce ale také přilákat nové dobrovolníky, otevřít všem lidem nový prostor pro seberealizaci.
je Den pro pěstounskou péči.
Mezinárodní den dobrovolníků (www.icm.cz)
Sdružení pěstounských rodin (www.pestouni.cz)
Mezinárodní den dobrovolníků
Mezinárodní den dobrovolníků
  Z historie (HaNo)
www.quido.cz
Viz
Kalendárium Prosinec 2015 (5.12.)
     
6. prosince 1926 (90. výročí)
se v Praze (Československo) narodil český divadelní kritik, publicista a pedagog profesor PhDr. Miroslav Česal.
Ve své odborné práci soustřeďoval zájem na základní problémy českého loutkového divadla (LD).
V letech 1949-1953 studium a doktorát na filosofické fakultě UK (estetika a divadelní věda), působil jako redaktor nakladatelství Orbis. V letech 1954-1979 vedoucí redaktor Čs. loutkáře, od roku 1963 učil dramaturgii a teorii LD na LK DAMU, v letech 1968-1988 vedoucí LK DAMU. V letech 1973-1980 proděkanem DAMU, roku 1982 jmenován profesorem.
Autor 7 vysokoškolských skript o dramaturgii, teorii a historii LD, publikace Živý herec na LD a několika her (např. Malý Muk) a televizních scénářů pro loutky.
V letech 1953-1997 pravidelně publikoval v Čs. loutkáři. "Král Gargantua ze země zvané Žižkov", jak ho nazvala Eva Křížková, se na Loutkářskou Chrudim poprvé dostal r. 1954 jako vedoucí redaktor Čs. loutkáře, od r. 1956 několikrát jako přednášející, v letech 1958, 1962, 1966-1975 a 1977-1981 opakovaně 17x členem porot.
Léta byl i členem poradního sboru pro loutkářství při ÚKVČ. Naposledy na LCH asi 1984.
M. Česal pomáhal vnášet do pohledu na amatérské LD dramaturgický a historický rozhled, včetně vztahu k profesionálnímu LD.
Roku 1961 v rámci oslav 10. ročníku Loutkářské Chrudimi oceněn čestným Zlatým odznakem Matěje Kopeckého.
Zemřel 15. 4. 2004 v Praze (Česká republika).
Osobnosti: ČESAL, Miroslav (www.amaterskedivadlo.cz)
Prof. PhDr. Miroslav Česal: Kapitoly z historie českého loutkového divadla I.
Prof. PhDr. Miroslav Česal: Kapitoly z historie českého loutkového divadla I.
  Český biografický slovník XX. stol. – sv. 1
     
6. prosince
je svátek sv. Mikuláše.
Svatý Mikuláš z Myry (cca 280/286 Patara - 6. prosince 345/352 Myra) byl biskup v Myře v Lykii. Už za svého života byl velmi oblíbený mezi lidmi, proslul štědrostí k potřebným, jako obránce víry před pohanstvím a zachránce nespravedlivě obviněných. Pro množství zázraků, které se udály na jeho přímluvu, je také někdy zván Mikuláš Divotvůrce (Nikolaos ho Thaumaturgos). Jde o jednoho z nejuctívanějších svatých v celém křesťanství, ve východních církvích je druhým nejuctívanějším svatým vůbec (po Panně Marii).
V západní liturgické tradici jeho svátek připadá na 6. prosinec a oslava tohoto svátku je spojena s rozdáváním dárků dětem (obvykle v předvečer 5. prosince). Byl inspirací pro vytvoření mýtické postavy Santa Clause, dodáním dalších atributů.
Svatý Mikuláš je uctíván jako patron námořníků, obchodníků, lukostřelců, dětí, lékárníků, právníků, studentů a vězňů. Je též patronem států (Rusko, Lotrinsko) a měst (Amsterdam, Bari, Barranquilla atd.).
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Jestlipak vás včera také navštívil Mikuláš s čerty? A byli jste obdarováni sladkostmi, nebo černým uhlím? Je neuvěřitelné, že tato krásná tradice u nás vznikla už ve 13. století a stále se udržuje.
Mikuláš se narodil kolem roku 280 na území dnešního jižního Turecka v bohaté rodině. Po otcově smrti rozdal veškeré dědictví chudým a potřebným. V roce 300 se stal katolickým biskupem v Myře, dnešním Demre. Během pronásledování křesťanů byl vězněn a mučen. Zemřel 6. prosince kolem roku 350.
Tradice mikulášské nadílky je založena na legendě o šlechtici a jeho třech dcerách. Jde o jednu z nejstarších legend o sv. Mikuláši, která se dochovala.
Podle ní zchudlý šlechtic poslal své tři dcery do veřejného domu, aby si vydělaly na věno. Mikuláš jim po tři dny házel do jejich oken po jednom sáčku se zlaťáky. Tak nebohé dívky ušetřil hanby a umožnil jim se provdat. Skromný Mikuláš chtěl všechno utajit. Když se ale po městě rozneslo, kdo byl tím šlechetným zachráncem, město raději opustil a vydal se do Svaté země.
Sv. Mikuláš se stal jedním z nejoblíbenějších světců a patronem mnoha lidí a profesí. Ochraňuje obchodníky s vínem i krajkami, advokáty a soudce, prostitutky, mlynáře a pekaře, lékárníky i námořníky, ale především děti.
Svatý Mikuláš (Wikipedia)
Svatý Mikuláš (www.vira.cz)
sv. Mikuláš (catholica.cz, Jan Chlumský)
Svátek sv. Mikuláše - 6.12.
Svátek sv. Mikuláše - 6.12.
  Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Prosinec 2015 (6.12.)
     
7. prosince 1856 (160. výročí)
se v obci Sudoměřice u Tábora (Rakouské císařství) narodil významný český architekt, stavitel, návrhář nábytku, malíř a spisovatel, autor mnoha publikací (např. O svérázu krojovém a bytovém) profesor Josef Fanta.
Z bohaté umělecké činnosti Fantovy jmenujeme Hlavní nádraží v Praze, Hlávkovu studentskou kolej, dům Hlaholu, chrám v Turnově aj.
Věnoval se ochraně památek a byl významným mecenášem. Jeden z nejvýznamnějších představitelů české secesní architektury.
Josef Fanta byl asistentem Josefa Zítka, s nímž spolupracoval na výzdobě interiérů Národního divadla a k němuž byl přijat po studiích na české technice. V roce 1881 se stal asistentem na ČVUT u Josefa Schulze. Na stipendijní cestě po Itálii vytvořil řadu kreseb, s nimiž se zúčastnil výstavy Krasoumné jednoty. Získal zlatou medaili na Světové výstavě v Paříži v roce 1900. V letech 1909-22 působil jako řádný profesor ČVUT a po vzniku Československa byl zvolen i za člena České akademie věd a umění (1918).
Od osobitě pojímané novorenesance, která byla podmíněna jeho učiteli (studentská kolej na Novém Městě pražském, tzv. Hlávkova kolej, 1902-04), dospěl Fanta k domácí secesi (budova Hlaholu, 1903-06). Jistě nejznámějším jeho modernistickým dílem je budova Hlavního nádraží v Praze (1900-09), monumentálně cítěná stavba, jejíž secesní podoba je ale dána víceméně jen dekorativními prostředky. Dále navrhl, vedle řady obytných budov, Mohylu míru u Slavkova (1910-11) a budovu ministerstva obchodu Na Františku v Praze (1925-32), která ve své době však již byla anachronismem. Věnoval se také rekonstrukci historických památek (děkanský kostel v Klatovech, kostel sv. Václava na Zderaze) a návrhům uměleckého řemesla.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Víte, který architekt byl autorem haly nádraží Františka Josefa, později Wilsonova, dnes Hlavního nádraží v Praze? Nádraží, jemuž se pro jeho nádheru říkávalo „zámecké nádraží“? Byl to Josef Fanta.
Josef Fanta byl žákem, později asistentem architekta Josefa Zítka. Jeho první samostatnou prací byly právě kandelábry u Národního divadla. Své vlastní stavby pak navrhoval v duchu secese.
Založil také slávu Jevan jako letního sídla pražské smetánky. Už za mlada v Jevanech koupil bývalý zájezdní hostinec. A pro spisovatelku Gabrielu Preissovou tu navrhl secesní vilu. Je to vila, ve které žil a zemřel hudební skladatel Karel Svoboda.
Ale vraťme se do prvorepublikových časů. Pamětníci vzpomínali, že v Jevanech vídali i prezidentova syna Jana Masaryka. Scházel se tu se svou láskou, s dcerou Josefa Fanty. Jmenovala se Marie a jako novinářka se podepisovala značkou MA-FA.
Víte, kdo byl architekt a designér, autor budovy Hlavního nádraží, ale i dalších secesních staveb, kterými se dodnes Praha honosí?
Zemřel 20. 6. 1954 (23. 3. 1930) v Praze (Československo).
Fanta Josef (www.libri.cz)
Josef Fanta (Wikipedia)
Josef Fanta - architekt (www.osobnosti.cz)
Profesor Josef Fanta
Profesor Josef Fanta
  Z historie (HaNo)
Lípa č. 1/2009
Lípa č. 3/2011
www.libri.cz
Kalendář historický národa českého
http://www.artmuseum.cz/
http://archiv.neviditelnypes.zpravy.cz/
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Červen 2014 (20.6.)
     
7. prosince 1886 (130. výročí)
se v Klatovech (Rakousko-Uhersko) narodil český chemik a technolog profesor Ing. Dr. techn. Dr. h. c. Otakar Kallauner (Kallaunder), DrSc., otec osobnosti: Ing. Dr. Otakar Kallauner (* 25.7.1913 Praha - † 24.5.1954).
Počátkem 20. let 20. století založil při brněnské technice Státní výzkumný ústav silikátů. Pracoval zejména v oboru stavebních hmot a keramiky.
Profesor chemické technologie na brněnské české technice a rektor této školy v letech 1938-1939, odborník v oblasti technologie keramiky a maltovin; válka a odboj 1938-1945; politický vězeň; akce 1. 9. 1939. Za okupace zatčen v akci Albrecht der Erste 1. září 1939, vězněn v Brně na Špilberku, odkud byl po několika týdnech propuštěn.
Vzdělání: v letech 1898-1903 Vyšší reálka v Plzni, Česká vysoká škola technická v Praze - odbor chemického inženýrství (absolvoval v roce 1908, doktorát technických věd získal v roce 1910).
Zaměstnání: v letech 1908-1914 Česká vysoká škola technická v Praze - asistent, soukromý docent (1913); 1914-1958 Česká vysoká škola technická v Brně - profesor chemické technologie (1914 mimořádný profesor, 1930 řádný profesor); v letech 1938-1939 rektor této školy, v letech 1918-1919, 1929-1930 a 1937-1938 děkan odboru chemického inženýrství, založil zde a v letech 1923-1955 vedl Státní výzkumný ústav silikátový.
Zemřel 6. 8. 1972 v Brně (Československo).
Prof. ing. dr. techn. Dr. h. c. Otakar Kallauner, DrSc. (encyklopedie.brna.cz)
Otakar Kallauner - vědec, vysokoškolský pedagog (www.brno.cz)
Otakar Kallauner (www.databazeknih.cz)
Profesor Ing. Dr. techn. Dr. h. c. Otakar Kallauner, DrSc.
Profesor Ing. Dr. techn. Dr. h. c. Otakar Kallauner, DrSc.
  Český biografický slovník XX. století - sv. 2
Viz
Kalendárium Květen 2014 (24.5.)
     
7. prosince
je Mezinárodní den civilního letectví, od roku 1996 (ICAO a OSN).
Mezinárodní den civilního letectva vznikl k 50. výročí založení Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO), která má na starosti mimo jiné pomoc chudým zemím s výstavbou nových letišť, má na starosti bezpečí a mnohé další.
Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO, International Civil Aviation Organization) je mezivládní organizace přidružená k OSN, která pomáhá koordinovat mezinárodní civilní letectví.
ICAO vzniklo Chicagskou úmluvou ze dne 7. prosince 1944, kterou podepsalo 52 států, mezi nimi také Československo (vyhlášena jako č. 147/1947 Sb.). Dohoda nabyla platnosti ke dni 4. dubna 1947 po ratifikaci polovinou členů a uložením ve Vládním archivu USA, Washington, D.C. V říjnu téhož roku se ICAO stalo specializovanou organizací Spojených národů.
K základní dohodě o vzniku ICAO se váže od počátku 18 příloh, tzv. annexů, v řadě Annex 1 až Annex 18. Tyto annexy definují standardy mezinárodního civilního leteckého provozu; při svém schválení v ICAO jsou pro členské státy doporučením, které je posléze přebíráno jednotlivými státy jako zákonná norma, tzv. Letecký zákon. V českém zákonodárství tyto annexy tvoří letecké předpisy L1 až L18.
Mezinárodní organizace pro civilní letectví (Wikipedia)
Chicagská úmluva o mezinárodním civilním letectví (cs.wikisource.org)
Mezinárodní den civilního letectva 7. 12. (svatky.centrum.cz)
ICAO (Mezinárodní organizace pro civilní letectví)
ICAO (Mezinárodní organizace pro civilní letectví)
  Z historie (HaNo)
www.quido.cz
Viz
Kalendárium Prosinec 2015 (7.12.)
     
8. prosince 1886 (130. výročí)
se v Guanajuato (Guanajuato, Mexiko) narodil významný mexický umělec, malíř a grafik Diego Rivera, celým jménem Diego María de la Concepción Juan Nepomuceno Estanislao de la Rivera y Barrientos Acosta y Rodríguez, aktivní komunista a v letech 1929-1939 a 1940-1954 manžel malířky Fridy Kahlo.
Řadí se mezi hlavní představitele muralismu, avantgardního uměleckého vyjádření spjatého s mexickou revolucí. V letech 1922 až 1953 tvořil nástěnné malby v Ciudad de México, Chapingu, Cuernavace, San Francisku, Detroitu a New Yorku. V roce 1931 byla v newyorském Muzeu moderního umění uspořádána retrospektivní výstava jeho děl.
Mezi jeho předky nechyběli židovští konvertité stejně jako španělští katolíci. Mezi léty 1898 až 1906 studoval v hlavním městě Akademii krásných umění a již tehdy obdržel řadu nejrůznějších cen. Po absolutoriu odjel pokračovat ve studiích do Evropy, setkáme se s ním nejprve ve Španělsku a posléze zejména v Paříži. Tady se seznámil s místní uměleckou bohémou, portrétoval jej např. i Amedeo Modigliani, připojil se k vlně kubistů, která jej navždy poznamená, seznámil se s levicovou ideologií, oženil se a zplodil prvního potomka, i když v tomto případě šlo o dvě různé ženy. Vzal si malířku Angelin u Beloff a vztah, z nějž vzešla pozdější filmová herečka Marika Rivera, měl s Ruskou Marií Vorobjev-Stebelskou. Do Mexika již porevolučního se Diego Rivera vrátil až v r. 1921.
Právě v té době se tu objevily nové umělecké impulsy a mezi nimi největšího účinku na obyvatelstvo, ale také na mezinárodní umělecké proudy, dosáhli muralisté. K požadavkům revoluce totiž patřilo zajištění vzdělání pro všechny, neboť na počátku 20. století bylo v Mexiku 80 % negramotných. Iniciátoři nových směrů v malířství razili heslo, že negramotní lidé se mohou vzdělávat "čtením" obrazů. Stěny veřejných budov se staly školou národa. Originální mexický příspěvek ke světovému umění navazoval na předšpanělskou nástěnnou malbu, nechal se ale také inspirovat renesančními freskami. Monumentální obrazy zobrazují dějiny Mexika a chtějí ukázat správnou revoluční cestu do lepší budoucnosti. Nejblíže národnímu umění zůstal se svými realistickými, nádherně barevnými díly, které propagují indiánské dědictví právě Diego Rivera. Jeho konkurenty byli zejména José Clemente Orozco a mladý, politicky nejradikálnější umělec David Alfaro Siqueiros, který ve své malbě působivě zachytil pohyb lidových mas.
Kromě malířství samého vešel Rivera do dějin množstvím skandálů, jež jsou s ním spojeny. Velkou zásobu jich poskytoval jeho soukromý život. Rivera zplodil řadu potomků s mnoha ženami, občas i náhodně známými. Z Riverových manželek poutala pozornost zejména Frida Kahlo, kterou si bral v r. 1929 jako 22letou, když jemu bylo 42 let. Jejich manželství zůstalo po jejích třech potratech bezdětné, ale společně vytvářeli dvojici, již nebylo možno přehlédnout. Ke skandálnímu patřilo v katolickém Mexiku i Riverovo odmítání náboženství a zejména radikální levičáctví a obdiv ke komunistům a Sovětskému svazu. Od konce 20. let byl Rivera obrovsky populární i v USA, ale i tu ztropil skandál, když v r. 1933 při práci na monumentálním obraze v s24 Rockefeller Center v New Yorku odhalil sám John D. Rockefeller ve skupině lidí i portrét Lenina. Negativní publicita však Riverovu popularitu ovlivnila spíše v kladném smyslu. Později se Rivera přátelil i se Lvem Trockým, který pobýval v exilu v Mexiku a dokonce mu poskytl i svůj dům. Byl však, podobně jako Siqueiros, patrně namočen i do atentátu na Trockého v r. 1940.
Ke stáru se Rivera vrátil k malbě na plátno a jeho náměty se staly komornějšími. Už nemaloval Lenina a revoluci, ale svoji ženu Fridu Kahlo. S tou měli velmi dobrodružné manželství. V r. 1939 se dokonce rozvedli, ale pak se opět sblížili a dokonce zopakovali sňatek. Zcela zdevastovaná Frida zemřela v r. 1954 a Rivera ji po ztrátě další životní motivace následoval o tři roky později. A to přesto, že mu připravili oslavu 70. narozenin jako státní svátek a ještě se dokonce stačil znovu oženit.
Zemřel 25. (24.) 11. 1957 v Ciudad de México (Mexiko).
Diego Rivera (Wikipedia)
Diego Rivera (www.artmuseum.cz, Martina Glenn)
Diego Rivera (www.fdb.cz, Štefan Rencz, slovensky)
Diego Rivera
Diego Rivera
  Lípa č. 3/2011
http://www.reflex.cz/
http://www.ceskatelevize.cz/
     
8. prosince 1906 (110. výročí)
se v Mělníku (Rakousko-Uhersko) narodil český botanik, docent systematické botaniky, RNDr. Václav Jirásek.
Zabýval se hlavně taxonomií, jmenoslovím rostlin a fytogeografií.
Z díla: Průvodce po botanické zahradě Karlovy university (1938); Naše jedovaté rostliny (1957); Příručka pro práci s latinsky psanými herbářovými schedami (2002).
Zemřel 8. 3. 1991 v Praze (Československo).
Václav Jirásek (search.mlp.cz)
Jirásek, Václav, 1906-1991 (knihovna.nature.cz)
JIRÁSEK Václav 8.12.1906-8.3.1991 (biography.hiu.cas.cz)
Václav Jirásek: Rostliny na našem stole
Václav Jirásek: Rostliny na našem stole
  Český biografický slovník XX. století - sv. 1
http://www.cojeco.cz/
Viz
Kalendárium Březen 2011 (8.3.)
     
8. prosince 1976 (40. výročí)
zemřel v Těšíně (Český Těšín, Československo) spisovatel, básník a redaktor, veřejný pracovník a organizátor Poláků na Těšínském Slezsku Henryk Jasiczek (pseudonym Wiktor Raban, Jonek z Pohybu, Jonek).
Patřil mezi hlavní organizátory a redaktory polského kalendáře. Často vystupoval v rozhlase a přednášel. Po roce 1968 byl postupně odstraněn ze všech funkcí. Jeho pohřeb se stal manifestací lidské solidarity.
Matka Helena Jasziczková nar. 1899, otce poznal později, byl jím bankovní úředník Henryk Getroy. Vychován u příbuzných v Oldřichovicích. Základní školu ukončil v Třinci. V letech 1936-1938 se v Chrudimi vyučil zahradníkem, krátkou dobu pracoval na úpravě bylin v obci Hradečno, v r. 1938 se vrátil do Slezska a pracoval v Třineckých železárnách v Třinci. Za 2. světové války se zúčastnil odboje proti německé okupaci. Po válce redigoval časopis polské menšiny „Zwrot“. V letech 1945 - 57 byl redaktorem Głosu Ludu a Zwrotu. V roce 1958 redaktorem Krajského vydavatelství v Ostravě a redaktorem polského časopisu pro děti Jutrzenka. 1960 končí studia polonistiky na Univerzitě Karlově v Praze. Roku 1957 odvolán z redakce Głosu Ludu, nastoupil do měsíčníku Zwrot. V r. 1968 odvolán z redakce Zwrotu a do své smrti pracoval jako korektor v tiskárně v Českém Těšíně. Redigoval také kalendáře, byl autorem mnoha pořadů v Československém rozhlase. Je autorem mnoha básnických sbírek, esejí a novinových článků. Publikoval v polském, českém i zahraničním tisku. Získal mnoho ocenění. Od roku 1948 byl nejvydávanějším básníkem píšícím polsky v Československu. Přehled děl: Rozmowy z ciszą. Český Těšín 1948, Pochwała życia. Český Těšín 1952, Gwiazdy nad Beskidem. Český Těšín 1953, Obuszkiem ciosane. Český Těšín 1955, Humoreski Beskidskie. Katowice 1959, Jaśminowe noce. Český Těšín 1959, Blizny pamięci. Ostrava 1963, Morze Czarne jest błękitne. Ostrava 1963, Przywiozę ci krokodyla. Ostrava 1964, Baju, baju z mojego kraju. Ostrava 1968, Zamyślenie. Ostrava 1969. Výbor: Wiersze wybrane. Katowice 1961. České výbory: Krásné jak housle. Ostrava 1962, Pokus o smír. Praha 1967. Henryk Jasiczek byl předsedou literární sekce PZKO. Za veřejné vystoupení v srpnu r. 1968 proti vstupu armád Varšavské smlouvy byl propuštěn nejprve z redakce Zwrotu a poté ze všech funkcí v PZKO. Rehabilitován byl r. 1990. Byl největším básníkem, který žil na Těšínsku po 2. světové válce.
Narodil se 3. (2.) 3. 1919 v Kottingbrunn u Vídně (Rakousko).
Henryk Jasiczek (www.tesin.cz)
Henryk Jasiczek (oldrichovice.webnode.cz)
Henryk Jasiczek (www.databazeknih.cz)
Henryk Jasiczek
Henryk Jasiczek
  www.knih-havirov.cz
     
8. prosince 1986 (30. výročí)
zemřel v Praze (Československo) český geodet Ing. Dr. Karel Kučera, CSc.
Zabýval se metodikou velmi přesných měření v základní trigonometrické síti, metodami vyrovnání geodetických sítí, kritériem přesnosti geodetických prací, konstrukcí geodetických přístrojů a zařízení. Významně ovlivnil vývoj československé geodézie.
Významný český geodet, tvůrčí osobnost VÚGTK, kde působil od jeho zřízení v r. 1954 po řadu let. Autor vědecky podložené metodiky měření Československé astronomické sítě (třísměrová laboratorní jednotka), geodetických základen a srovnávacích základen v mezinárodní spolupráci. Autor několika desítek monografií a řady článků publikovaných v různých odborných časopisech, především v časopise GaKO, věnovaných metodice velmi přesných měření v trigonometrické síti a kriteriím přesnosti a analýze vnějších vlivů, metodám vyrovnání sítí, ověřování přesnosti geodetických prací, měření deformací přehrad, uplatňování geodetických metod ve strojírenství. Autor původních konstrukcí geodetických přístrojů a zařízení - zábleskového heliotropu, důlní závěsné latě, planimetrů aj. Spoluautor Výkladového geodetického a kartografického slovníku, Rusko-českého zeměměřického slovníku a geodetických tabulek.
Narodil se 15. 2. 1905 v Praze (Rakousko-Uhersko).
Ing. Karel Kučera, Dr. (www.zememeric.cz)
Kučera Karel (www.cojeco.cz)
Karel Kučera
Karel Kučera
  Český biografický slovník XX. století - sv. 2
Viz
Kalendárium Únor 2015 (15.2.)
     
9. prosince 1896 (120. výročí)
se v Praze (Rakousko-Uhersko) narodil český sochař a medailér Bedřich Stefan.
Patřil k nejvýznamnějším umělcům české meziválečné avantgardy. Po zahraničních studijních cestách se vrátil do Prahy, kde pobýval v ateliéru O. Gutfreunda, s kterým se úzce spřátelil. Gutfreundův vliv se také projevil v tehdejší Stefanově tvorbě, orientované na sociální civilismus, poněkud však zjemnělý. V pozdních dílech lze tušit zdroje v předklasických antických sochách. Starší monumentální práce, kterými byl pověřován, využívaly ještě skladebné prvky kubismu.
Sochařské školení získával B. Stefan nejdříve (od r. 1914) u J. Drahoňovského a O. Španiela na Uměleckoprůmyslové škole, posléze studoval (1919-23) na Akademii výtvarných umění v ateliéru J. Štursy. Roku 1922 vystavoval s Devětsilem, o rok později byl přijat do spolku výtvarných umělců Mánes. V letech 1946-58 působil jako pedagog na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.
Stefan, manžel sochařky H. Wichterlové, patřil k nejvýznamnějším umělcům české meziválečné avantgardy. Po zahraničních studijních cestách se vrátil do Prahy, kde pobýval v ateliéru O. Gutfreunda, s kterým se úzce spřátelil. Gutfreundův vliv se také projevil v tehdejší Stefanově tvorbě, orientované na sociální civilismus, poněkud však zjemnělý (Námořník, Dívka s absintem, 1924; Výměna pneumatiky, 1926).
Snaha po utváření moderního výrazu vedla Stefana ke hledání inspirace v kubismu (Harlekýn, 1926; Hlava, 1927, varianty Ležící), z kterého posléze přešel až k silnému abstrahování tvaru do organických forem (Torso, 1929; Opřené torso, 1931). Po této experimentální tvorbě se ve 30. letech vrátil ke klasickému nazírání (Schoulená, 1935; Ležící, 1935), jež se nejvýrazněji projevilo v reliéfu pro halu pojišťovny Lípa v Praze (1936). V pozdních dílech lze tušit zdroje v předklasických antických sochách (například Orantka). Starší monumentální práce, kterými byl pověřován (reliéfy pro průčelí Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, 1927-29, a Křížová cesta kostela sv. Václava ve Vršovicích, 1930-33), využívaly ještě skladebné prvky kubismu.
Zemřel 31. 3. 1982 v Praze (Československo).
Stefan Bedřich (www.libri.cz)
Bedřich Stefan (www.gallerymillennium.cz)
Malíř František Muzika (1900-1974, vlevo) a sochař Bedřich Stefan (1896-1982) v Muzikově ateliéru (1931)
Malíř František Muzika (1900-1974, vlevo) a sochař Bedřich Stefan (1896-1982) v Muzikově ateliéru (1931)
  Z historie (HaNo)
www.libri.cz
Lípa č. 3/2011
Viz
Kalendárium Březen 2012 (31.3.)
     
9. prosince 1916 (100. výročí)
se v Amsterdamu (New York, USA) narodil americký filmový herec a filmový producent Kirk Douglas, vlastním jménem Yssur Danielovi Demsky (Isur Danielovič Děmskij).
Začínal rolemi padouchů, později hrál i kladné hrdiny a složitější charaktery (Spartakus, Stezky slávy). Je známý svou "mezerou v bradě" a hrubým hlasem. Jde o otce hollywoodského herce a producenta Michaela Douglase, producenta Joela Douglase, producenta Petera Douglase a herce Erica Douglase.
Kirk se narodil v městě Amsterdam v americkém státě New York Heršelovi (Harry) Danielovičovi (1884-1950) a Bryně Sanglel (*1884). Rodiče byli chudí Židé z Ruska, kteří emigrovali z Gomelu (nyní Bělorusko).
Mezi jeho nejznámější filmové role patří mimo jiné též Spartakus ve stejnojmenném americkém filmu nebo Vincent van Gogh ve filmu Lust for Life (Touha po životě), za který byl nominován na Oskara. Nominován byl též za filmy Champion, The Bad and the Beautiful, ale žádnou z nominací neproměnil. Nicméně, Oskara nakonec získal ve speciální kategorii za „50 let kreativní činnosti inspirující filmovou komunitu“ v roce 1996. Kirk Douglas má též svou hvězdu na „chodníku slávy“ na Hollywood Boulevard a v roce 1984 vstoupil do síně slávy představitelů westernových filmů. Umístil se na 17. místě seznamu největších hvězd světového filmu.
Je podruhé ženatý, první manželka byla Diana Dill (narozena 22. ledna 1923, svatba 2. listopadu 1943, rozvod v roce 1951), s níž měl dva syny, herce Michael Douglase a producenta Joel Douglase. Jeho druhá žena se jmenuje Anne Buyndens (svatba 22. května 1954) a má s ní také dva syny: Petera Douglase, producenta, (narozen 23. listopadu 1955) a herce Erica Douglase (narozen v červnu 1958, zemřel 6. července 2004 na předávkování drogami).
V roce 1996 utrpěl mozkovou mrtvici, byla částečně narušena jeho schopnost mluvení. Dne 9. prosince 2006 oslavil 90 let. Na oslavě byl jeho syn Michael se svou ženou Catherine Zeta-Jones, patřili mezi mnoho lidí, které se zúčastnili oslavy. Na oslavě se zmínil o knihách, které píše o smrti svého syna Erica v roce 2004.
V pátek 9. prosince 2016 oslavil 100 let, opět ve společnosti syna Michaela, snachy Catherine, vnoučat, a mnoha daších hostů. Jeho kardiolog mu při té příležitosti povolil jednu sklenici vodky, jinak má alkohol zapovězen.
Za celoživotní dílo mu byly uděleny American Cinema Award (1987), Cena Národní filmové rady (1989), Cena Amerického filmového institutu (1991), Čestný Oscar (1996) a Zlatý medvěd na MFF v Berlíně (2001). Počátkem roku 1960 navštívil také Prahu, kde besedoval se studenty filozofické fakulty. Z prvního manželství s herečkou Dianou Dillovou (1943-51) pocházejí dva synové: slavný producent a populární herec Michael Douglas a TV producent Joel Douglas. Od 1954 je ženatý s reklamní agentkou, Belgičankou Anne Budyensovou, s níž má syny Erica a Petera Douglasovy, kteří se také věnují herectví a producentské činnosti.
Kirk Douglas (Wikipedia)
Kirk Douglas (www.csfd.cz, Martin Patyla)
Kirk Douglas (www.fdb.cz)
Kirk Douglas
Kirk Douglas
  http://zivotopis.osobnosti.cz
     
9. prosince 1926 (90. výročí)
se v Bostonu (Massachusetts, USA) narodil americký nukleární fyzik Henry Way Kendall; Nobelova cena za fyziku (1990).
Henry Way Kendall společně s Jeromem Isaakem Friedmanem a Richardem Edwardem Taylorem roku 1990 získal Nobelovu cenu na fyziku.
Po studiích matematiky na Deerfield Academy a Amherst College se věnoval výzkumu na Massachusettském technologickém institutu (MIT) v Cambridgi. Koncem šedesátých a počátkem sedmdesátých let se spolupodílel na výzkumu při Stanfordském středisku lineárního urychlovače.
Ve svém volném čase se věnoval alpinismu a fotografování.
Zemřel 15. 2. 1999 v Edward Ball Wakulla Springs State Park (Florida, USA).
Henry Way Kendall (Wikipedia)
Henry Way Kendall Biography (www.thefamouspeople.com, anglicky)
Henry W. Kendall (www.nct-archive.org, anglicky)
Henry Way Kendall
Henry Way Kendall
  Z historie (HaNo)
     
9. prosince 1926 (90. výročí)
se v Praze (Československo) narodil český spisovatel, prozaik, básník, překladatel, psycholog, polyhistor a logik, píšící pod pseudonymem Jan Křesadlo, vlastním jménem PhDr. Václav Jaroslav Karel Pinkava, CSc.
Jako psycholog se soustředil na problematiku sexuálních deviací. Od studentských let překládal z latiny, skládal chrámovou hudbu, upravoval lidové písně a zabýval se logikou. Ve svých románech, novelách a povídkách, charakterizovaných prolínáním groteskní reality a fikce a kombinací různých stylových rovin, podává sarkastické podobenství o soudobé české a evropské skutečnosti.
Po středoškolském studiu na Benešově gymnáziu v Praze, ze kterého byl za protektorátu dočasně vyloučen za zesměšňování němčiny, studoval na Obchodní akademii a po návratu na gymnázium v roce 1945, maturoval v roce 1947 s vyznamenáním z řečtiny. Začal studovat na Filozofické fakultě UK anglistiku, ale roku 1949 mu bylo studium znemožněno, když byl v rámci politických studijních prověrek vyšetřován a souzen za údajnou přípravu ozbrojeného povstání. Pro nedostatek důkazů byl osvobozen soudy tří instancí po dvojím odvolání prokurátora. Byl však jakožto "třídní nepřítel" vyloučen ze studií. Po tříletém období coby pomocný dělník na pstruhové farmě v Liběchově, a po vojenské službě jako prostý vojín u Domažlic, v roce 1952 pokračoval ve studiu psychologie na FF UK, kde promoval v roce 1954. V témže roce mu zemřela matka. Oženil se v roce 1957. Začal pracovat jako klinický psycholog na Ambulanci pro sexuální deviace U Apolináře. Roku 1968 získal doktorát.
Po srpnové invazi do Československa emigroval do Británie se svou ženou a čtyřmi dětmi. Pracoval jako klinický psycholog, vedoucí oddělení. Po předčasném odchodu do důchodu v roce 1982 se naplno věnoval umělecké tvorbě. Za svou prvotinu, román Mrchopěvci, kterou vydalo nakladatelství '68 publishers, obdržel cenu Egona Hostovského.
Svůj pseudonym si vybral částečně i proto, že ve svém občanském jménu postrádal ryze české ř. Pseudonymy měl v oblibě, například přesmyčkový Jake Rolands (autor rodokapsu), dále J. K. Klement (překladatel), Juraj Hron (slovácký autor), Ferdinand Lučovický z Lučovic a na Suchým dole (skladatel), Kamil Troud (ilustrátor), a další.
Skládal hudbu, složil mimo jiné Glagolskou mši. Mimo uměleckou činnost a svůj občanský obor úspěšně publikoval v matematické logice, kde vynalezl celou třídu vícehodnotových logik.
Coby tzv. renesanční muž, polyhistor, rád si kladl náročné překážky a úkoly. Se svou dcerou přeložil do angličtiny Seifertův Věnec sonetů a k tomu si dopřál i vlastní polemický Vzdorověnec.
Vydal sbírku básní v sedmi jazycích, nazvanou Sedmihlásek. Celkem napsal přes sto sonetů (včetně několika sonetových věnců).
Zemřel 13. 8. 1995 v Colchesteru (Velká Británie).
Jan Křesadlo (Wikipedia)
Jan Křesadlo - spisovatel a básník (www.spisovatele.cz)
Jan Křesadlo (www.databazeknih.cz)
Jan Křesadlo
Jan Křesadlo
  Český biografický slovník XX. století - sv. 2
http://www.xantypa.cz/
http://www.rozhlas.cz/
http://blisty.cz/
Viz
Kalendárium Srpen 2015 (13.8.)
     
9. prosince 1936 (80. výročí)
zemřel v Croydonu španělský technik, vynálezce vírníků Juan de la Cierva y Codorníu.
Cierva se původně zabýval konstrukcí klasických letadel, ale posléze se začal věnovat vymýšlení jiné formz létajícího stroje a tím byl vírník. A v lednu roku 2013 to bylo právě devadesát let, kdy se tento jeho výtvor pod označením Cierva C.4 vznesl do vzduchu. Sice se data prvního vzletu podle pramenů tak trochu rozcházejí. Někde se udává datum 9. ledna 1923 a někde 17. ledna 1923 a dokonce i 31. ledna 1923. V každém případě to byl leden roku 1923 a tak se započalo vírníkové létání.
Juan de la Cierva y Codorníu (1. hrabě z De La Cierva) se narodil 21.září 1895 v Murcii a tragicky zahynul 9. prosince 1936 v Croydonu. Byl španělským stavebním a leteckým inženýrem, konstruktérem a pilotem. S konstruováním letadel začal už v roce 1912, ale to ho (i vzhledem k různým karambolům) moc neuspokojovalo a tak v roce 1919 začal uvažovat o něčem jiném. Přišel tedy s experimentováním se strojem, který by měl rotační nosné plochy.
V roce 1920 tak Cierva přišel s typem C.1, který byl trupem letoun s tažnou vrtulí a motorem vpředu a nad trupem měl hřídel se dvěma rotory a vyrovnávací plochou na vrcholu. Tenro vírník se do vzduchu vůbec nevznesl a jen byl testován při pojíždění po zemi. Zklamaný Cierva tak začal od začátku a vymyslel typ C.2 v roce 1921. Ten byl založen původně na trupu dvouplošníku a už měl jen jediný rotor, ale opět byl neúspěšný, stejně jako v případě typu C.3. I když C.3 s jedním rotorem na trupu jednoplošníku byl ke vzlétnutí nejblíž. Měl ovšem problém s tím, že měl tendenci se překlápět a přepadávat a tohoto nešvaru se stroj nezbavil ani po několikateré přestavbě.
V roce 1922 se tedy Cierva pustil do stavby typu C.4 na bázi trupu z letounu Sommer, kde se mu konečně po ročním úsilí a po zkouškách na modelech, podařilo vyřešit nestabilitu stroje a rotoru, aby nedocházelo k překlápění vírníku. A tak v lednu 1923 (podle pramenů buď 9. a nebo 17. ledna) v Getafe se podařilo vírníku Cierva C.4 vzlétnout a překonat téměř stoosmdesátimetrovou vzdálenost. K nebezpečné situaci došlo 20. ledna 1923, kdy vírníku C.4 vysadil motor, ale díky volnoběžnému rotoru stroj dosedl bezpečně na zem. Tím, ale vlastně Cierva před leteckými odborníky obhájil koncepci rotujících nosných ploch. A tak došlo slavně i prezentaci nového stroje před zástupci španělského vojenského letectva a královského aeroklubu v Cuatro Vientos dne 31. ledna 1923, kde C.4 letěl po kruhu uletěl čtyři kilometry za tři a půl minuty ve výšce okolo pětadvaceti metrů. Stroj C.4 měl čtyřlistý rotor a poháněl v přídi (jak u všech jeho typů) umístěný motor Le Rhône 9JA. Cierva ještě vyrobil variantu C.5 s rotorem o třech listech.
Obecně se vírník zalíbil a tak se Cierva odstěhoval v roce 1925 do Anglie, kde s podporou skotského průmyslníka Jamese G. Weira, založil společnost Cierva Autogyro Company. Cierva pokračoval ve vývoji a výrobě dalších vírníků a vznikl tak nejprve ne bázi letounu Avro 504K typ C.6, který byl v roce 1925 prezentován na Farnborough a následoval typ C.8 s hvězdicovým motorem Lynx 180HP, který absolvoval i prezentaci v celkové délce letu 4 800 kilometrů, přeletěl kanál La Mance (jako první vírník v historii) a navštívil i Paříž, Berlín, Brusel a Amsterdam.
Do sériové výroby se dostal typ C.19 (Avro 620) z roku 1929, kterého v různých modifikacích bylo vyrobeno kolem třicítky kusů, ale teprve typ C.30 se stal opravdu populárním vírníkem, který létal v mnoha státech světa a dočkal se i licenční výroby ve Francii a Německu u firem Liore et Olivier a Focke-Wulf (obě tyto firmy už měly licenci i na typ C.19), ale i v USA, Sovětském svazu a Japonsku.
Narodil se 21. 9. 1895 v Murcii.
Kdo to byl? ….Juan de la Cierva y Codorníu (www.letistecr.cz)
Historie létání s vírníky (www.autogyro.cz)
Juan de la Cierva y Codorníu
Juan de la Cierva y Codorníu
  Z historie (HaNo)
     
9. prosince
je Mezinárodní den proti korupci.
Mezinárodní den proti korupci si připomínáme od roku 2003, kdy byla podepsána Úmluva proti korupci a tím se tento den stal oficiálním významným dnem. Korupce je celosvětový problém, který se vyskytuje v mnoha oborech, politiku nevyjímaje.
Mezinárodní den boje proti korupci je každoroční událost, která se koná 9. prosince a to od roku 2003. 31. října tohoto roku byla slavnostně otevřena k podpisu Úmluva spojených národů proti korupci.
Mezinárodní den proti korupci 9. 12. (svatky.centrum.cz)
Mezinárodní den boje proti korupci (Wikipedia)
International Anti-Corruption Day 9 December
International Anti-Corruption Day 9 December
  Z historie (HaNo)
     
10. prosince 1866 (150. výročí)
se konal první závod jachet napříč Atlantickým oceánem.
Jachting je sport provozovaný na plachetních lodích hnaných silou větru.
Plavba na plachetní lodi je pravěký vynález, po tisíciletí používaný jako způsob vodní dopravy. Předpokládá se, že soutěžení plachetních lodi začalo v Nizozemí někdy v 17. století, odkud brzy postoupilo do Anglie, kde se začaly objevovat první na zakázku zhotovené závodní „jachty“. V roce 1851, vyzval americký jachetní klub v New Yorku své členy k prvnímu souboji a to vedlo k založení slavné tradice Amerického poháru, nejstarší dodnes existující sportovní soutěže na světě. První regatu vyhrál domácí klub, který slavnou trofej ubránil až do roku 1983, kdy ji získala posádka lodi Australia II. Postupem času se závody jachet, a to nejenom na moři, vyvíjely spolu se zdokonalováním výcviku posádek.
Vyvíjejí se i velké námořní kajutové plachetnice, které závodí především na moři a na těch největších se uplatňují nejnovější poznatky v konstrukci lodí. Vítězství ve velkých transatlantických závodech je prestižní událostí prezentace jednotlivých států a sponzorských firem. Existují nejrůznější druhy závodů (regat) od soutěží osamělých mořeplavců, etapové závody mnohočetných posádek, až po nepřerušované plavby z jednoho přístavu do jiného často ležícího na jiném kontinentu.
Jachting je nejenom sportem, ale i životním stylem, kdy najdete po celém světě tisíce lodí a posádek, které tráví dlouhé měsíce a roky na moři. Přeplavba Atlantiku je dnes relativně běžnou záležitostí a ročně ji absolvují stovky malých lodí.
Jachting (Wikipedia)
Praktické rady k námořnímu jachtingu aneb jedu na jachtu, poraďte! (www.yachtmeni.cz)
Závodní jachta Farr 52 Bear of Britain
Závodní jachta Farr 52 Bear of Britain
  www.iabc.cz
     
10. prosince 1896 (120. výročí)
zemřel v Sanremu (Ligurie, provincie Imperia, Itálie) švédský chemik, vynálezce dynamitu Alfred Nobel, celým jménem Alfred Bernhard Filip Nobel; na základě jeho závěti jsou každoročně udělovány Nobelovy ceny.
Na jeho počest po něm byl pojmenován chemický prvek nobelium.
Narodil se v bohaté stockholmské podnikatelské rodině. Byl třetím synem inženýra Immanuela Nobela (1801-1872) a Andriette Ahlsell Nobelové pocházející z bohaté rodiny. Když mu bylo devět let, přestěhoval se s rodiči do Londýna, kde jeho otec podnikal. Měl velmi dobré soukromé vzdělání a v 17 letech mluvil nejen švédsky, ale také francouzsky, anglicky a německy. Měl veliké znalosti v oboru chemie. Věnoval se literatuře a přírodním vědám. Své vzdělání dokončil v Paříži a USA.
Na univerzitě v Turíně pracoval v laboratoři známého chemika Théophila-Jules Pelouzea. Tam také potkal italského chemika Ascania Sobrera, který v roce 1847 vynalezl vysoce výbušnou kapalinu - nitroglycerin.
Alfred se začal věnovat studiu výbušnin, zvláště problematice bezpečné výroby a manipulace s nitroglycerinem.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Říká se, že podobně jako penicilin nebo objev gravitace byl i dynamit dílem náhody. Alfredu Nobelovi se podařilo rozlít vysoce výbušný nitroglycerin na udusanou hlínu své laboratoře. Čekal, že ho následná exploze smete z povrchu zemského, ale k jeho překvapení se nic nestalo. Když otevřel oči, zjistil, že se nitroglycerin spojil s jílem a vytvořil stabilní nevýbušnou hmotu. Tak vznikl roku 1866 dynamit a z neznámého vynálezce se stal jeden z nejbohatších a nejznámějších mužů světa.
Alfred Nobel doufal, že takto upravený nitroglycerin přestane zabíjet a ulehčí dělníkům práci na stavbách, ale stal se pravý opak. Zbrojní průmysl ho použil k výrobě smrtících zbraní. Nobelem účinky jeho vynálezu na bojištích prý tak otřásly, že se je rozhodl napravit nadací, jež má odměňovat ty, kteří nejvíce přispějí k prospěchu lidstva. Ve své závěti pověřil švédskou Akademii věd rozdělováním cen a věnoval jí částku 32 miliónů švédských korun. V den výročí jeho smrti byly, 10. prosince právě před 110 lety, uděleny první Nobelovy ceny.
Prestižní cenu získali i dva čeští kandidáti a nejméně deset párů českých rukou ji mělo na dosah. Jaroslav Heyrovský získal cenu v roce 1959 za vynález a rozvoj polarografie a Jaroslav Seifert v roce 1984 za poezii.
Narodil se 21. 10. 1833 ve Stockholmu (Švédsko).
Alfred Nobel (Wikipedia)
Alfred Nobel (www.velikani.cz, Michal Bachman)
Alfred Nobel (1833 - 1896) (www.converter.cz, Jiří Bureš)
Alfred Nobel
Alfred Nobel
  Z historie (HaNo)
Lípa č. 3/2011
http://www.3pol.cz/
http://www.cojeco.cz/
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Říjen 2013 (Výročí měsíce)
     
10. (11.) prosince 1936 (80. výročí)
britský král Edward VIII. abdikoval (odstoupil); novým králem se stal jeho bratr Jiří VI.
Eduard VIII. (23. června 1894 - 28. května 1972), celým jménem Edward Albert Christian George Andrew Patrick David byl král Spojeného království a britských dominií a císař Indie od 20. ledna 1936 až do své abdikace 11. prosince 1936, kdy byl okamžitě nahrazen svým mladším bratrem Jiřím VI. Eduard byl třetím britským panovníkem pocházejícím z Windsorské dynastie.
Pouhý měsíc po svém nástupu vyvolal Eduard ústavní krizi, když požádal o ruku rozvedenou Američanku Wallis Simpsonovou. I když z právního hlediska se s ní mohl Eduard oženit a zůstat králem, britský premiér tomuto sňatku odporoval tvrzením, že by ji občané nepřijali za svou královnu. Eduard si uvědomoval, že by ministři v případě jeho sňatku rezignovali, což by mohlo přivést zemi k všeobecným volbám a jeho status jako politicky neutrálního panovníka by byl vážně poškozen. Dal tedy přednost své abdikaci a stal se tak jediným panovníkem království Commonwealthu, který se dobrovolně vzdal trůnu. Doba jeho vlády trvala pouhých 325 dní a stala se tak jedním z nejkratších období vlády britských panovníků. Eduard nebyl nikdy korunován.
Po své abdikaci přijal status syna panovníka a byl mu udělen titul vévody z Windsoru. V období druhé světové války byl nejdříve zařazen u britské vojenské mise ve Francii, ale poté, co byl obviněn z pronacistických sympatií, byl přesunut na Bahamy jako guvernér a vrchní velitel. Po válce mu nebyla nabídnuta žádná oficiální funkce a zbytek života strávil v ústraní.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
10. prosince 1936 se britský král Edward VIII. vzdal trůnu. Britům to vysvětlil prostě: „Nebylo pro mne možné nést těžkou váhu odpovědnosti a povinnosti krále, aniž bych měl pomoc a podporu ženy, kterou miluji.“ 3. června 1937 se bývalý král ve Francii se svou osudovou láskou oženil. Novináři a fotografové, usazení na trávníku před zámkem, kde se svatba konala, několik hodin dychtivě čekali, až se jim novomanželé ukážou. Dočkali se.
Kdo byla Wallis Simpsonová, žena, pro kterou se Edward vzdal trůnu? Dvakrát rozvedená Američanka. Svého času, během pobytu v Šanghaji, kde se prý pilně učila orientálnímu umění lásky, milenka hraběte Galeazza Ciana, zetě diktátora Mussoliniho. Později milenka německého velvyslance v Londýně Joachima von Ribbentropa. Obdivovatelka Hitlera a nacistického hnutí. Údajně i německá agentka s přezdívkou „Doktor“. A noční můra britské vlády i královské rodiny.
Edward ji znal od roku 1931. Byl jí úplně posedlý a věřil, že se s ní bude smět oženit a posadit ji na britský trůn. Rodina, vláda i veřejnost se postavila proti. Král si musel vybrat. A tak si vybral. 10. prosince 1936 se z britského krále Edwarda VIII. stal „pouhý“ vévoda z Windsoru. Wallis se s tím prý nikdy nesmířila.
Eduard VIII. (Wikipedia)
Kronika rodu Windsorů: Edward VIII. - Král, jenž šel za svým srdcem (www.edna.cz)
Zamilovaný paličák: Pro lásku se Edward VIII. vzdal i svého trůnu! (epochaplus.cz, Karolína Němcová)
Eduard VIII. (1919)
Eduard VIII. (1919)
  Lípa č. 3/2011
http://jehlice.blogspot.cz/
Kalendárium ČT1
     
10. prosince 1936 (80. výročí)
zemřel v Římě (Lazio, Itálie) italský spisovatel, dramatik, prozaik, básník a režisér Luigi Pirandello; Nobelova cena za literaturu (1934).
Luigi Pirandello se narodil roku 1867 v usedlosti Chaos poblíž města Agrigento na Sicílii v zámožné, patriotické rodině vlastníků sirných dolů. Do základní školy nechodil, měl domácího učitele. Poté ho otec zapsal na technický institut, ale Pirandello po dvou letech přestoupil na klasické gymnázium. Po jeho ukončení se zapsal současně na filozofickou i právnickou fakultu v Palermu. Roku 1887 se přestěhoval do Říma ke strýci z matčiny strany a pokračoval již pouze ve studiu na fakultě filozofické. Kvůli neshodě s profesorem latiny musel školu opustit a dokončit univerzitní vzdělání v německém Bonnu, kde promoval roku 1891. Roku 1893 se vrátil do Říma, kde se po svatbě s dcerou otcova společníka roku 1894 natrvalo usadil.
Svou literární činnost zahájil Pirandello roku 1889 sbírkou básní Hravá bolest inspirovaných poezií Giosua Carducciho. V Bonnu vznikly básnické sbírky Gaiin svátek a Rýnské elegie napsané po vzoru Johanna Wolfganga Goetheho. V Římě navázal kontakty s literárními kruhy, především s krajanem Luigim Capuanou, který ho nasměroval od poezie k próze. Roku 1893 napsal svůj první román Marta Ajala (vydaný až roku 1901 pod názvem Zavržená), který byl silně ovlivněn poetikou verismu, a roku 1894 svou první povídkovou sbírku Lásky bez lásky.
Roku 1897 přijal Pirandello místo na katedře stylistiky v učitelském ústavu v Římě. Roku 1902 vydal svůj druhý román Pořadí vykazující již rysy jeho poetiky humoru, kterou Pirandello naplno rozvinul roku 1904 ve svém nejznámějším románu Nebožtík Mattia Pascal a jejíž principy důkladně vysvětlil roku 1908 ve svých literárněvědných esejích Umění a věda a O humoru. Podle Pirandellova názoru je povinností umělce odhalit rozpor mezi jevem („maskou“) a podstatou („tváří“). Stržení „masky“ může zpočátku vyvolat smích, další analýza však vede k tragickému poznání podstaty „tváře“. V osobním životě bylo však toto tzv. humoristické období Pirandellovy tvorby poměrně nešťastné, neboť bylo tragicky poznamenáno duševní chorobou jeho ženy, která se neustále zhoršovala (od roku 1919 musela být Pirandellova manželka trvale hospitalizována v ústavu pro choromyslné)
Pirandellovy umělecké principy se projevovaly nejprve v jeho novelách a dalších románech (Staří a mladí, Natáčí se!), plně se však rozvinuly až v jeho divadelních hrách. Po svém prvním jevištním úspěchu s komedií Rozmysli si, Jakoubku! v roce 1916 obrátil Pirandello svůj zájem definitivně k divadelní tvorbě. Roku 1921 mělo v Římě premiéru Pirandellovo drama Šest postav hledá autora, patřící do tzv. trilogie „divadla na divadle“ (další části tvoří hry Každý má svou pravdu a Dnes večer improvizujeme), ve které se Pirandello snažil setřít hranici mezi scénickou fikcí a skutečností, zpochybnit jistoty skutečného světa a vtáhnout diváky do děje, aby cítili spoluzodpovědnost za problémy, o nichž se na scéně diskutuje. Tato hra spolu s tragédií o ztrátě identity Jindřich IV. (1922) zajistila Pirandellovi mezinárodní věhlas. K jeho proslulosti přispělo i vydávání jednotlivých svazků jeho novel v letech 1922-1937 pod názvem Novely na jeden rok.
Roku 1924 vstoupil Pirandello do fašistické strany. Jeho skutečný vztah k Mussoliniho režimu je ale často diskutován v odborných kruzích. Těžko lze říci, zda Pirandellův příklon k fašismu byl jen vykalkulovaný záměr jak získat publicitu a přístup k dotacím, nebo zda skutečně platila jeho vlastní slova „jsem fašista, protože jsem Ital“. Na jedné straně Pirandellova poetika nikdy nebyla poplatná nabubřelému patosu Mussoliniho éry, na druhé straně je pravda, že Mussoliniho podpora pomohla Pirandellovi získat mezinárodní slávu (jeho hry se hrály nejen v celé Evropě, ale také v USA a v Jižní Americe), a díky ní se také stal roku 1925 ředitelem římského divadla Teatro d'Arte. S touto divadelní společností strávil Pirandello v letech 1925-1928 většinu času na zahraničním turné po Evropě a po Americe.
Ve svých hrách Pirandello na základě relativismu v chápání skutečnosti zpracoval originálním způsobem téma krize osobnosti, problematiku identity moderního člověka a rozpor mezi ideálem a skutečností. Námětem jeho děl jsou bizarní, nevypočitatelné až absurdní příběhy s podivínskými postavami plnými prudkých vášní a zvratů. Ale i v krajní absurditě je Pirandello vždy konkrétní a aktuální, skutečný mistr divadelního umění. Roku 1929 byl Pirandello jmenován členem Italské akademie a roku 1934 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu „za jeho smělou a duchaplnou renesanci dramatického a scénického umění“ (citace z odůvodnění Švédské akademie). Při návratu ze Stockholmu navštívil i Prahu.
Roku 1936 se Pirandello nachladil při natáčení filmu na motivy románu Nebožtík Mattia Pascal a zemřel na zápal plic ve svém římském bytě. Podle své poslední vůle byl zpopelněn a jeho popel byl rozprášen poblíž usedlosti Chaos, kde se narodil.
Narodil se 28. 6. 1867 v Chaos (Girgenti, Agrigento, Sicílie).
Luigi Pirandello (Wikipedia)
Luigi Pirandello - dramatik, básník, prozaik (www.spisovatele.cz)
Luigi Pirandello (www.databazeknih.cz)
Luigi Pirandello (1932)
Luigi Pirandello (1932)
  Z historie (HaNo)
http://www.rozhlas.cz/
http://www.csfd.cz/
     
10. prosince
je Den lidských práv, výročí přijetí Všeobecné deklarace lidských práv Valným shromážděním OSN (1948).
Den lidských práv (Human Rights Day) se slaví každoročně na celém světě dne 10. prosince, na počest přijetí Všeobecné deklarace lidských práv Valným shromážděním OSN v roce 1948. Den lidských práv byl ustaven dne 4. prosince 1950 na 317. plenárním zasedání Valného shromáždění OSN.
V tento den se po celém světě konají akce na podporu lidských práv.
Organizace Amnesty International se od svého vzniku v roce 1961 věnuje prosazování lidských práv na základě přesvědčení, že tato práva jsou univerzální a nedělitelná a že jejich porušování kdekoliv na světě představuje současně ohrožení pro celý svět.
Den lidských práv (Wikipedia)
Den lidských práv: Překonejte rozdíly, skončete s diskriminací (zpravy.idnes.cz)
10. prosinec Den lidských práv (saturn.xf.cz)
Den lidských práv - 10.12.
Den lidských práv - 10.12.
  Z historie (HaNo)
www.quido.cz
Viz
Kalendárium Prosinec 2015 (10.12.)
     
11. prosince 1876 (140. výročí)
se v Dolním Rychnově (Rakouské císařství) narodil český sklář Georg Anton Mühlig.
Původně se chtěl věnovat oborům textilním. V roce 1898 však stejně jako jeho bratr nastupuje do služeb rodinné firmy v Teplicích.
Když se na přelomu 19. a 20. století hledaly možnosti strojní výroby plochého skla, francouzský (Sievertův) i americký (Oppermann-Lubbersův) způsob složitými stroji v podstatě „jen“ napodobovaly ruční výrobu plochého skla tradiční metodou „procédé de Boheme“.
Ve Spojených státech vyvíjený Oppermann-Lubbersův způsob se zdál nadějnější, protože umožnil zhotovení podstatně větších válců. Proto také rozhodující evropští výrobci plochého skla uvažovali o nákupu americké licence a know-how. Až na Čechy Josefa Maxe Mühliga a jeho bratra Antona Mühliga byli při společné návštěvě ve Spojených státech touto novou technologií nadšeni. Mühligové ji ale zpochybnili a tím její zakoupení znemožnili. Postavili se za inženýra Emile Fourcaulta (1862-1919), který ve sklárně Dampremy u Charleroi již několik let prováděl zatím neúspěšné pokusy s výrobou vertikálně taženého plochého skla v nekonečném pásu z hladiny pánve. Zasloužili se o to, že vývoj této Fourcaultovy technologie dostal v Evropě „zelenou“ a nezastavil se ani za první světové války.
Mühligové začali roku 1919 ve své nové sklárně v Hostomicích, ještě s vážnými nedostatky, ale za to jako první v Evropě, průmyslově vyrábět ploché sklo Fourcaultovou metodou. Kvalitu vyráběného plochého skla podstatně zlepšila až firma Erste böhmische Glaswerke z Oloví v západních Čechách, když tažné stroje uspořádala tak, aby byly samostatně zásobeny sklovinou přímo z tavicí pece. Toto uspořádání podstrojových komor bylo ve světové literatuře označeno „český kříž“. Do dalšího vývoje výroby tabulového skla, který zatím vyvrcholil plavením skloviny na hladině roztaveného kovu (Float), již Češi nezasáhli, ale alespoň jako první výrobci skla v zemích za „železnou oponou“ začali s jeho výrobou....
Zemřel 3. 2. 1951 v Teplicích (Československo).
České sklo a skláři doma i ve světě ... (Poznámky k historii) (www.glass.cz, Antonín Langhamer)
Regionální knihovna Teplice
Regionální knihovna Teplice
  www.knihovna-teplice.cz
Viz
Kalendárium Únor 2011 (3.2.)
     
11. prosince 1886 (130. výročí)
se v Praze na Královských Vinohranech (Rakousko-Uhersko) narodila první česká (a třináctá světová podle systému oficiálních mezinárodních pilotních průkazů FAI) pilotka Božena (Gabriela Vítězslava-Viktorie) Laglerová (verze "Láglerová" je omyl) .
Božena Laglerováse narodila v Praze na Královských Vinohranech č.p. 15 (dnes Tylovo náměstí č. 3) jako nejmladší ze sedmi dětí tajemníka Zemského finančního ředitelství v Praze Vojtěcha Laglera a jeho manželky Jozefy, rozené Počtové. Otce ztratila už v pěti letech (1891), pak ji vychovával strýc z matčiny strany, profesor Univerzity Karlovy PhDr. Filip Počta, významný paleontolog a geolog.
Studovala na pěveckém oddělení pražské konzervatoře, kterou absolvovala v roce 1906. V letech 1907-1908 působila jako sólistka Vinohradského divadla, roku 1909 odjela studovat zpěv do Paříže, ale onemocnění hlasivek její pěveckou kariéru ukončilo. V roce 1910 se v Praze pokusila o studium sochařství, nenaplňovalo ji to však, a tak ho opustila. Pod vlivem švagra PhDr. Václava Felixe (manžela její o deset let starší sestry Kamily), profesora Českého vysokého učení technického (obor experimentální fyzika), nadšeného milovníka aviatiky, se začala zajímat o letectví. Jak sama později vzpomínala, pod vlivem nešťastné lásky k mladému malíři neznámého jména, který od ní odešel studovat do Mnichova, se rozhodla proslavit se jako první česká pilotka (a předstihnout svým věhlasem jeho).
Létat se učila od dubna 1911 na Gradeho pilotní škole v Borku u Berlína a pilotní zkoušku složila 27. září téhož roku poté, co se zotavila z těžkého zranění, které utrpěla 23. května, těsně před původním termínem pilotní zkoušky. Už 7. října v letecké soutěži v Hannoveru získala stříbrný pohár, první mezinárodní leteckou trofej pro Čechy. Teprve pak, 19. října, získala pilotní průkaz FAI - Německo s číslem 125 (již 10. října FAI - Rakousko č. 37).
Podnikla mnoho úspěšných letů (hlavně jako sportovní pilot), mezi lety 1912 až 1913 působila nějakou dobu na Kubě, v Dominikánské republice a v USA (New York a Philadelphia), touha po vlasti ji však přivedla zase domů.
Během první světové války se třikrát pokusila přihlásit k vojenskému letectvu (s úmyslem pomocí letadla přejít k nepříteli), ale byla vždy odmítnuta (v armádě směli sloužit jen muži). Po skončení války se létání vzdala (zejména proto, že Grade přestal vyrábět typ letounu, na který byla zvyklá), působila jako novinářka, v listopadu 1925 kandidovala v parlamentních volbách za Národní stranu práce (po boku např. Karla Čapka) a také vyučovala zpěv, zároveň však pokračovala v propagaci české aviatiky.
Jejím manželem se od 22. dubna 1919 stal Josef Peterka (1. prosince 1889-11. března 1966), v té době letecký instruktor, ovšem především přední československý odborník v letecké fotogrammetrii (roku 1930 se v hodnosti majora Vojenského zeměpisného ústavu stal doktorem přírodních věd a roku 1936 docentem).
Srdečnímu onemocnění komplikovanému akutní chorobou bývalá pilotka podlehla 8. října 1941 v Praze-Bubenči ve svém bytě čp. 150, Letecká ulice č. 48 (dnes třída Jugoslávských partyzánů č. 48, Praha 6) a o tři dny později byla pochována v 5. oddělení Bubenečského II. hřbitova v Praze 7. Přestože létala jen poměrně krátce, byla v českém a československém letectví nepřehlédnutelnou individualitou.
Zemřela 8. 10. 1941 v Praze-Bubenči (Protektorát Čechy a Morava).
Božena Laglerová (Wikipedia)
Ecce Homo - Božena Laglerová, první česká pilotka (www.rozhlas.cz, Libor Vykoupil)
Sportovci - Božena Laglerová - Peterková (www.hrbitovy-adopce.cz)
Božena Laglerová (1913)
Božena Laglerová (1913)
  Z historie (HaNo)
http://www.fronta.cz/
http://ona.idnes.cz/
     
11. prosince 1896 (120. výročí)
italský vynálezce Guglielmo Marconi poprvé představil své radio.
Marchese Guglielmo Marconi (25. dubna 1874 Griffona u Bologne - 20. července 1937 Řím) byl italský fyzik, vynálezce, podnikatel a politik.
Jeho cesta vedla kam jinam než do Anglie. Svůj vynález předvedl pod kontrolou ministerských úředníků dne 27. července 1896. Jednu anténu umístil na střeše ministerstva a druhou na střeše jiné vládní budovy asi 1 km vzdálené. Další pokusy pod dohledem ministerstva pošt a vojska dopadly také skvěle. Ministr pošt William Preece pronesl dvě přednášky o Marconiho vynálezu. Ještě před tímto úspěchem si Marconi 2. června 1896 podal žádost o patent znějící na “Telegrafii bez drátu pomocí elektromagnetických vln“. Elektrickou cestou, kdy tlačítkem přerušoval primární obvod cívky zapojené do oscilátoru, dokázal produkovat i vysílat elektromagnetické vlny. Jeho návrh byl stejný s návrhem a konstrukcí Alexandera Popova, který byl uveřejněn v lednu 1896 v časopise Obščestvo, ale další publikaci svých úspěchů měl vojenským námořním úřadem zákázánu. V následujícím roce Marconi patent pod číslem 12 039 obdržel a založil později velmi úspěšnou a prosperující telegrafní a rozhlasovou akciovou společnost Marconi´s Wireless Telegraph Company.
Marconi je považován za autora bezdrátového telegrafu, prvního způsobu radiového spojení. Ve skutečnosti si ale stejný vynález patentoval o několik let dříve Nikola Tesla. Založil několik úspěšných společností podnikajících v oboru radiotelegrafického spojení. Pro papeže Pia XI. vybudoval Radio Vatikán (provoz zahájilo v roce 1931).
Již během studií na univerzitě v Bologni se zajímal o výsledky pokusů Heinricha Hertze a pokoušel se je zopakovat. 2. června 1896 získává patent na bezdrátový telegraf. V roce 1897 zakládá telegrafní společnost a vysílá na vzdálenost 15 km. V roce 1898 provádí spojení z palub lodí a první sportovní reportáž. 12. prosince 1901 provedl první transatlantické bezdrátové spojení. Byl autorem mnoha dalších vynálezů (magnetický detektor, duplexní radiotelegrafie, rotační jiskřiště, vodorovná směrová anténa a tak dále). Jeho autorství je však v některých případech sporné - americký nejvyšší soud ochranu některých jeho patentů v roce 1943 zrušil s tím, že byly obsaženy v o deset let starších patentech Nikoly Tesly.
Guglielmo Marconi (Wikipedia)
GUGLIELMO MARCONI (edu.techmania.cz, Mgr. Magda Králová)
Guglielmo Marconi
Guglielmo Marconi
  www.iabc.cz
     
11. prosince 1996 (20. výročí)
zemřel ve Washingtonu (USA) český právník, novinář a publicista JUDr. Jaroslav Drábek ml.
Od začátku německé okupace byl činný v domácím odboji, v roce 1943 byl zatčen gestapem a deportován do koncentračního tábora Osvětim. Odtud byl ještě v roce 1943 převezen do pražské pankrácké věznice, odkud byl v červenci 1944 propuštěn. Do konce války se pak skrýval v psychiatrické léčebně v Bohnicích.
Po druhé světové válce byl vrchním veřejným žalobcem Mimořádného lidového soudu pro potrestání německých válečných zločinců a kolaborantů.
Po únorových událostech v roce 1948 odešel do exilu a usadil se v USA. Zde působil jako komentátor rozhlasové stanice Hlas Ameriky a současně spolupracoval s čs. exilovými organizacemi. Byl členem komise pro Památník holocaustu zřízené prezidentem Carterem.
Narodil se 6. 5. 1901 v Chrudimi (Rakousko-Uhersko).
Jaroslav Drábek (Wikipedia)
JUDr. Jaroslav Drábek (www.osobnostiregionu.cz)
Knížky - Jaroslav Drábek - Z časů dobrých i zlých (www.cesky-dialog.net)
JUDr. Jaroslav Drábek ml.
JUDr. Jaroslav Drábek ml.
  Český biografický slovník XX. století - sv. 1
Viz
Kalendárium Květen 2011 (6.5.)
     
11. prosince
je Světový den dětství - výročí založení UNICEF v roce 1946.
Světový den dětství je dalším, z mnoha významných dnů, který je věnován právě dětem. Připadl právě na tento den - 11. prosince, neboť v roce 1946 byla založena organizace UNICEF - Dětský fond Organizace spojených národů , který pomáhá ke zlepšení životních podmínek dětí po celém světě.
je Mezinárodní den hor, slaví se z rozhodnutí VS OSN z roku 2003.
je Mezinárodní den solidarity s ženami a dětmi Afriky, připomíná se z rozhodnutí rady Celoafrické organizace žen v roce 1984.
Český výbor pro UNICEF (www.unicef.cz)
Světový den dětství 11. 12. (svatky.centrum.cz)
UNICEF
UNICEF
  Z historie (HaNo)
www.quido.cz
Viz
Kalendárium Prosinec 2015 (11.12.)
     
12. prosince 1896 (120. výročí)
se v Covingtonu (Kentucky, USA) narodil americký spisovatel a novinář Ben Lucien Burman.
Jeho novely nám přibližují život na řece, díky nim je nazýván „novým Markem Twainem“. Našim čtenářům je znám hlavně svým románem Mississippi.
Byl absolventem Harvardské univerzity. Bojoval v obou světových válkách.
Celkem napsal 22 románů.
Ben Burman zemřel na mrtvici ve věku 88 let.
Česky vyšlo: Mississippi (1941); Parník přijíždí (1947); Kohout budí den (1948).
Zemřel 12. 11. 1984 v St. Luke's-Roosevelt Hospital.
Ben Lucien Burman (www.databazeknih.cz)
Ben Lucien Burman (Wikipedia, anglicky)
Ben Lucien Burman, 88, Author Of 22 Books (www.nytimes.com, anglicky)
Ben Lucien Burman
Ben Lucien Burman
  http://kentucky.gov
     
12. prosince 1946 (70. výročí)
se v Praze (Československo) narodila bývalá česká herečka Hana Brejchová, mladší sestra významné české filmové herečky Jany Brejchové.
Jako osmnáctiletou si ji vyhlédl režisér Miloš Forman pro svůj film „Lásky jedné plavovlásky“. Film získal několik domácích i světových cen a mladé představitelce přinesl obrovskou popularitu. Natočila ještě přes deset dalších filmů, ale ten první zůstává asi pro diváky nejznámějším. Její druhou nejvýznamnější postavou byla asi mladá modelka Vránová z prvního filmu Jaroslava Papouška „Nejkrásnější věk“.
Pochází z početné pražské rodiny, ze šesti sourozenců (Jaroslav, Blanka, Jana, Hana, …, Josef). Její otec byl řidič dálkové dopravy. Její manžel byl Jaroslav Bařina. Má dvě dcery - adoptovanou Veroniku Brejchovou a Světlanu, která má už z 1. manželství dceru Lucii, z 2. manželství syna Matýska a ze 3. manželství dva kluky.
V roce 1965 onemocněla Hana těžkou infekční žloutenkou a musela přerušit ročník na gymnáziu, kde studovala. Obsadil ji režisér Miloš Forman, tehdejší manžel její sestry Jany Brejchové, do hlavní role Anduly ve filmu Lásky jedné plavovlásky. Role jí přinesla velkou popularitu a stala se známou. Film byl nominovaný na Oscara a Hana doprovázela Formana na všech festivalech. Na festivalu v Benátkách se umístila na 3. místě v kategorii za nejlepší ženský herecký výkon (až za ní se umístila dokonce velká hvězda Claudia Cardinalová).
Poté si zahrála v několik filmech, ale už jen pouze v epizodních rolích. Následující roky žila v ústraní.
Už 30 let se nestýká se sestrou, nevolají si ani si nepíší. Jana tvrdí, že důvodem jsou Haniny pavlačové drby. Hana dříve také milovala Miloše Formana, ale jelikož to byl Janin manžel, nikdy nebyli více než přátelé, byl to její důvěrník. V současnosti nadále udržuje s Formanem přátelství, volají si a píší.
V roce 2009 v bytě na pražské Argentinské ulici, kde žila, vypukl požár, který zapříčinila hořící dekorativní svíčka nebo netípnutá cigareta, u které Hana usnula. Jelikož se nadýchala zplodin a otravě kysličníkem uhelnatým, byla hospitalizovaná v Nemocnici Na Františku a poté v Psychiatrické léčebně v Bohnicích. Potom se odstěhovala do garsonky v domě s pečovatelskou službou. Trpí cukrovkou.
Dnes žije v Domě s pečovatelskou službou ve středočeském Buštěhradu, kde si našla přítele, který je o 20 let starší a je spokojená. Adoptovaná dcera Veronika ji navštěvuje.
Hana Brejchová (Wikipedia)
Hana Brejchová (www.csfd.cz, Jaroslav Lepšík)
13. komnata Hany Brejchové (www.ceskatelevize.cz)
Hana Brejchová
Hana Brejchová
  Jak šel čas (TV pohoda č. 49/2016)
Š. Bartošková - L. Bartošek: Filmové profily, sv. 2
     
12. prosince 1986 (30. výročí)
zemřel v Krásné Lípě (Československo) český herec a zpěvák (baryton) Rudolf Cortés (někdy nesprávně uváděný jako Cortéz), rodným jménem Rudolf Kreisinger.
Jednalo se o zpěváka populárních písní, o muže s velice krásným, sytým a sametově hebkým hlasem barytonového rozsahu, o člověka, který se stal jedním z nejpopulárnějších československých zpěváků pop-music v 50. letech 20. století. Na svou velkou popularitu však nakonec trochu doplatil: spousta zpěváků ho navíc začala napodobovat a začínal se "oposlouchávat". Proto ho Karel Vlach postupně nahradil novým zpěvákem Milanem Chladilem. Kromě toho byl i hercem, zahrál si řadu menších či epizodních rolí v několika českých filmech. Mimo jiné je od padesátých let znám také z Divadle estrády a satiry (pozdějšího Divadla ABC) coby významný divadelní představitel ústřední postavy ve hře Limonádový Joe aneb koňská opera, ve které byl mimořádně úspěšný (ve stejnojmenném filmu tuto postavu posléze hrál Karel Fiala a zpíval Karel Gott, Rudolf Cortés si zahrál v tomto filmu pouze velmi malou epizodní roli).
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Rudolf Cortés se původně jmenoval Kreisinger. Narodil se do rodiny bednáře Rudolfa a Španělky Mercedes - za svobodna Cortésové. Odtud je tedy jeho pseudonym. Na ten došlo ovšem až později. Rudolf Kreisinger se vyučil kožešníkem a nějaký čas se tomuto řemeslu věnoval. Pěvecký talent a impozantní postava ho ovšem už ve dvaceti letech přivedly na divadelní prkna. Po válce nastoupil v Divadle 5. května, poté působil u Voskovce a Wericha. Nejslavnější období bylo v 50. letech, kdy exceloval v Hudebním divadle v Karlíně a v Divadle ABC jako Woody v Divotvorném hrnci nebo Limonádový Joe. V menší roli se objevil i ve stejnojmenném filmu. Postavy důstojníků si zahrál ve snímcích Kdyby tisíc klarinetů nebo Transport z ráje. Především ale zaujal filmaře a kapelníky svým barevným hlubokým znělým hlasem. V jeho šlépějích se vydala i dcera Dagmar.
Celoživotní zálibou kromě zpěvu bylo rybaření. Kvůli Alzheimerově chorobě se postupně musel vzdát nejen tohoto koníčku, ale i umělecké činnosti. Zemřel v prosinci 1986 v pouhých pětašedesáti letech.
Lidem narozeným ve znamení Ryb, stejně jako zpěvák Rudolf Cortés, prý Neptun na jedné straně pomáhá a na straně druhé život komplikuje.
Jeho tatínek odjel pracovně do Uruguaye, kde se seznámil s půvabnou Španělkou, a odvezl si ji domů do Plzně. Narodili se jim dva synové, ale bohužel měli smůlu. Nedlouho po návratu do Čech, tatínek v necelých osmatřiceti letech zemřel na souchotiny a matka, která neuměla slovo česky, výchovu dětí nezvládla. Tak oba bratři skončili v sirotčinci.
Po návratu se Cortés vyučil kožešníkem a pár let toto povolání dokonce vykonával. Neptun mu ale nadělil také krásný sytý basbaryton a příležitost. Když Voskovec s Werichem hledali obsazení pro uvedení Divotvorného hrnce, zpěvák získal roli a velmi rychle i srdce svých fanynek. V té době změnil své jméno a přijal příjmení své matky.
Narodil se 16. 3. 1921 v Plzni (Československo).
Rudolf Cortés (Wikipedia)
Rudolf Cortés - herec, zpěvák (zivotopis.osobnosti.cz)
Rudolf Cortés - Tiše den zhasíná (www.youtube.com, video/audio, 2:43 min)
Rudolf Cortés
Rudolf Cortés
  http://www.csfd.cz/
Kalendárium ČT1
     
12. prosince 2006 (10. výročí)
zemřel v New York City (New York, USA) americký herec a skladatel Peter Boyle, celým jménem Peter Lawrence Boyle Jr.
Peter Boyle se narodil roku 1935 v Pennsylvanii Petru Boyleovi, známé postavě zdejší televize. Mezi lety 1950 až 1957 navštěvoval nejprve střední církevní školu a potom katolickou univerzitu v Philadelphii. Tu ale nedokončil, a jelikož už neshledával v náboženství budoucnost, přihlásil se na Důstojnickou školu amerického námořnictva. Jeho kariéru u US Navy ovšem ukončilo nervové selhání, po kterém se uchýlil do New Yorku, kde potkal Uto Hagena, učitele herectví. Ten jej dá se řící objevil pro film a tak se Peter Boyle koncem šedesátých let objevuje poprvé na stříbrném plátně.
Jeho první titulní role byla přímo trefou do černého, protože za roli fanatického továrního dělníka Joea ve stejnojmenném filmu byl zasypán chválou za svůj výkon, který se vyznačoval jak silnou dramatickou polohou, tak i komediální. Tento protiválečný film sám o sobě vzedmul velkou škálu debat a diskuzí svojí vulgaritou a násilím. Boyle z tohoto úspěchu vytěžil přátelství s Jane Fondovou, s kterou i absolvoval pár protiválečných demonstrací, či několik lukrativních hereckých nabídek, ze kterých vybral Kandidáta (Robert Redford). Nutno podotknout, že odmítl i hlavní roli ve filmu Francouzská spojka.
Potom už se role jenom hrnuly, takže jsme jej mohli vidět v parodii Mladý Frankenstein, King Kongovi a mnoha dalších. Za řeč stojí především filmy Taxikář (1976) Martina Scorseseho, Yellowbeard (1983, kde si zahrál společně s Monty Pythons), Dream Time (1989), The Shadow (1994). V devadesátých letech polevil a objevoval se především v komediích a romantických filmech (Santa Clause, While You Were Sleeping, Dr. Dolittle), které prokládal vážnějšími rolemi, jako například v Plesu příšer, Killer, Malcolm X. Ke konci kariéry jej ovšem čekala role, díky které vešel do širšího podvědomí a díky které si jej nyní vybaví i čeští diváci, jako Frank Barone se stal nevrlým otcem Raymonda v sitcomu Raymonda má každý rád. Role se mu natolik zalíbila, že u ní zůstal po devět let (1996-2005).
Peter Boyle se dočkal i ocenění, a to ceny EMMY za epizodu Poslední odpočinek Clydea Bruckmana ve čtvrté sérii seriálu Akta X. Další nominace za film Tail Gunner Joe, seriál Midnight Caller či sitcom Raymonda má každý rád neproměnil.
Peter Boyle zemřel v prosinci roku 2006 v New Yorku po dlouhé nemoci srdce ve věku 71 let.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Americký herec Peter Boyle měl cestu k herectví poněkud klikatou. Přísná katolická výchova jeho rodičů jej nasměrovala na střední katolickou školu a odtud na církevní univerzitu. Během studia dokonce pobýval tři roky v klášteře a žil jako řeholník.
Když pochopil, že život v církvi není jeho cestou, nastoupil na Důstojnickou školu amerického námořnictva. To byl zřejmě drsný přechod, proto po nervovém zhroucení armádu i školu opustil a odjel do New Yorku. Zde potkal učitele herectví a začal navštěvovat jeho hodiny. K herectví neměl zase až tak daleko. Jeho otec vystupoval v televizní show pro děti a byl velice oblíbený.
Hned první titulní role Petera Boyla byla trefou do černého. Role fanatického továrního dělníka Joea ve stejnojmenném filmu, za kterou byl zasypán chválou, mu doširoka otevřela dveře na filmové plátno.
V devadesátých letech přijal roli v sitcomu Raymonda má každý rád, kde si zahrál nevrlého otce Franka. Jeho herecký rejstřík byl však mnohem širší.
Narodil se 18. 10. 1935 v Norristownu (Philadelphia, Pennsylvania, USA).
Peter Boyle (www.csfd.cz, Friedrich Pietsche)
Peter Boyle - herec (www.osobnosti.cz)
Peter Boyle (1) (www.fdb.cz)
Peter Boyle
Peter Boyle
  http://filmserver.cz/
http://www.kultx.cz/
http://www.kinobox.cz/
Kalendárium ČT1
     
13. (jul.) / 22. (greg.) prosince 1466 (550. výročí)
zemřel ve Florencii florentský (italský) sochař, malíř a umělec rané renesance Donatello, vlastním jménem Donato di Niccolo di Betto Bardi.
Je považován za jednoho ze zakladatelů individualizovaného sochařského portrétu.
Donatello byl synem obchodníka jménem Niccolo di Betto Bardi. Vyučil se zlatníkem a pracoval v dílně Lorenza Ghibertiho. Poté odešel do Říma (1432-1433). Po návratu obdržel mnoho významných zakázek. Jeho patronem byl Cosimo de Medici a tato ochrana zajišťovala Donatellovi společenskou toleranci jeho homosexuální orientace.
Je pohřben ve florentském kostele San Lorenzo.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
„Práce podivuhodné jemnosti, ušlechtilého výrazu a neodolatelného půvabu.“ „Podivuhodný pohyb, utajený v kameni.“ „Jímavá čistota kresby.“ „Živoucí síla kompozice.“
Ať už ti, kteří se nechávají unést nadšením nad dílem Donatella, volí sebevznosnější slova, stejně to nestačí na to, aby vystihli jeho krásu. Onen muž je právem označován za „nejgeniálnějšího představitele florentského sochařství“, za umělce, který jako první vkročil oběma nohama do renesance a svým dlátem začal psát její historii. Syn česáče vlny, malíř, zlatník, řezbář, architekt, sochař a rytec byl a dodnes je pýchou Florencie. Byl inspirací pro celé generace sochařů i malířů. Jeho bronzový David, kterého stvořil na počátku 30. let 15. století pro palác Medicejských, je považován za mezník a pomník celé epochy. A ceněn více než David Michelangelův.
O posledních letech života Donatella, víme jen málo, vlastně téměř nic. Zachovaly se pouze kusé zprávy o jeho cestách a rozhořčené dopisy zákazníků, požadujících dodání slíbených plastik. Je pravda, že občas míval dlouhou dodací dobu, někdy trvalo i několik let, než se zákazník dočkal. Ale řekla bych, že to čekání se vyplatilo.
Narodil se asi roku 1386 ve Florencii.
Donatello (Wikipedia)
Donatello (www.artmuseum.cz, Martina Glenn)
Donatello - umělec, sochař (www.osobnosti.cz)
Donatello
Donatello
  Lípa č. 3/2011
Kalendárium ČT1
     
13. prosince 1626 (390. výročí)
zemřel v Praze (České království) nizozemský sochař rudolfinského manýrismu a raného baroka a kovolitec Adrian de Vries.
Pocházel z Haagu. Byl žákem italského manýristického sochaře Giambologny ve Florencii. Později pracoval v Římě. Od roku 1578 byl činný jako dvorní sochař savojského vévody Karla Emanuela I. v Turíně. V letech 1591 - 1593 se poprvé usídlil v Praze, pak odcestoval do Augsburgu. V letech 1601 - 1612 pracoval v Praze jako dvorní sochař císaře Rudolfa II.. V Praze vlastnil dům U Bílého koníčka s velkou dílnou čp. 483/III na Maltézském náměstí. Po císařové smrti ještě pracoval na Pražském hradě pro jeho bratra, krále Matyáše. Poté do roku 1620 pobýval v Dánsku, kde pracoval pro dánského krále Kristiána IV. a v Německu, mj. v dolním Sasku ve Stadthagenu. Kolem roku 1620 se vrátil do Prahy a pracoval až do smrti pro Albrechta z Valdštejna. Byl pohřben v pražském kostele sv. Tomáše.
Podepisoval se Adriaen de Vries Hagensis. Jeho předlohy (sochy, reliéfy i skici) byly zásadně figurální kompozice a byly často převáděny do grafických listů.
V roce 2005 ve švédském Drottningholmu bylo otevřeno Museum de Vries.
Narodil se asi v roce 1545 (kolem let 1545/1560) v Haagu (Nizozemí).
Adrian de Vries (Wikipedia)
Adriaen de Vries (www.artmuseum.cz, Martina Glenn)
Adrian de Vries (referaty-seminarky.cz)
Adrian de Vries
Adrian de Vries
  Lípa č. 3/2011
http://www.publikujto.cz/
     
13. prosince 1816 (200. výročí)
John Adamson získal patent na suchý dok.
Dok (z holandštiny) je zařízení, které umožňuje stavbu a opravy větších a velkých lodí. Někdy se jako doky označují i oddělená, případně uzavíratelná kotviště, která usnadňují nakládání a vykládání například při proměnlivé hladině v důsledku přílivu a odlivu.
Suchý dok je vodní nádrž na břehu řeky nebo moře, kterou lze uzavřít vraty (jako plavební komoru). Loď do ní vpluje, a když se uzavřou vrata a voda z doku vyčerpá, dosedne loď na připravené podpěry a dá se opravovat. U velkých doků se místo vrat užívají speciální plavidla, která přesně dosednou na vpusť doku a tak jej uzavřou. Největší současné suché doky mají délku až 660 m.
Nejstarší suché doky z poloviny třetího tisíciletí př. n. l. byly objeveny v Egyptě, na pobřeží Rudého moře asi 120 km jižně od Suezu, a v přístavu Lóthal při řece Indu v dnešním Pákistánu.
Dok (Wikipedia)
Suchý dok (www.cojeco.cz)
Loď v suchém doku loděnice v Singaporu
Loď v suchém doku loděnice v Singaporu
  www.iabc.cz
     
13. prosince 1946 (70. výročí)
se v Praze (Československo) narodil český rockový kytarista, skladatel, producent a pedagog Radim Hladík.
Začínal v rockových skupinách Komety a Matadors. V roce 1968 založil vlastní soubor Blue Effect, později s názvem Modrý efekt a konečně M. Efekt. Trvaleji spolupracoval s Jazzovým orchestrem Čs. rozhlasu při vzniku skladeb na pomezí rocku a jazzu.
Jako dítě se učil hrát na klavír. Dva roky navštěvoval Pražskou konzervatoř, kde studoval hru na kytaru.
V patnácti letech hrál na kytaru ve skupině Komety. Od roku 1964 vystupoval profesionálně v klubu Olympik. Byl členem legendární beatové skupiny The Matadors. Od druhé poloviny 60. let 20. století je považován za jednoho z nejlepších českých kytaristů. Byl oceněn jako nejlepší kytarista a beatová osobnost rocku. Publikum udivoval různými jevištními triky (hraní s kytarou za krkem) a technickými vymoženostmi (jako první v Československu používal booster, zpětnou vazbu nebo kvákadlo).
V roce 1968 stál u vzniku skupiny Blue Effect. Poté, co skupinu opustil Vladimír Mišík, se stal vůdčí osobností skupiny. Od samého počátku se Radim Hladík prosazoval jako výrazný autor.
Radim Hladík se prosazoval i v jiných žánrech. Za zmínku určitě stojí jeho spolupráce se slovenskou hudební scénou (Marián Varga, Pavol Hammel nebo Fedor Frešo). V roce 1979 nahrál společně s bubeníkem Vlado Čechem skladbu klávesisty a zpěváka Blue Effectu Leška Semelky „Šaty z šátků“, která se stala vítěznou písní Bratislavské lyry.
V 80. letech spolupracoval se zpěvákem a kytaristou Oldřichem Kellnerem a klávesistou Lubošem Mandou.
Radim Hladík se věnoval i folkové hudbě. Byla to zejména společná vystoupení s Jaroslavem Hutkou, kterého doprovázel na klasickou španělskou kytaru. Spolupracoval též s Dagmar Andrtovou-Voňkovou.
Poslední koncert s Blue Effectem odehrál na Střeleckém ostrově 14. září 2016 a následně vystupování přerušil. Od srpna téhož roku byl v registru pro transplantaci plic v důsledku zhoršující se idiopatické plicní fibrózy, jíž trpěl několik let. Na následky nemoci zemřel 4. prosince 2016 ve věku 69 let.
Zemřel 4. 12. 2016.
Radim Hladík (Wikipedia)
Česká kytara tiše pláče. Zemřel Radim Hladík (www.ceskatelevize.cz)
Radim Hladík st. - producent, skladatel, kytarista, pedagog (www.osobnosti.cz)
Radim Hladík v roce 2007
Radim Hladík v roce 2007
  Český biografický slovník XX. století - sv. 1
http://archiv.ihned.cz/
     
13. prosince (17./18. listopadu) 1976 (40. výročí)
zemřel v New Yorku (USA) česko-americký umělecký návrhář, designer, typograf, avantgardní umělec, "genius kompozice", malíř a grafik Ladislav Sutnar.
Od roku 2014 je po něm pojmenována Fakulta designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni.
Patří k zásadním výtvarným umělcům z oblasti komerční grafiky či vizuální komunikace jako byl kupř: Jan Tschichold, El Lisickij, Herbert Bayer a László Moholy-Nagy, kteří stáli u zrodu fenoménu grafický design a vizuální komunikace. Sutnarova grafická tvorba vyniká kontrastem, přehledným členěním informací, koncepční prací s fotografií, koláží, fotomontáží a s jinými do té doby výhradně kinematografickými postupy. Jeho typickým rysem byla diagonální kompozice navozující pocit pohybu v prostoru, dekorativní prvky. Jeho grafické práce zahrnují: plakát, knižní grafiku, obchodní design, hračky, užité předměty, typografii...
Velký posun způsobil také v oblasti výstavní tvorby. Byl to doslova převrat. Dovedl banální předměty (např. technické sklo) vystavit s neobyčejnou výtvarnou gracií. Fenomenální úspěch měla výstava československého umění a uměleckého průmyslu na podzim roku 1931, kterou připravil s architektem Bohuslavem Fuchsem ve Stockholmu.
Pro komunistický režim byl aktivní antikomunista Sutnar (podílel se například na vydávání exilového časopisu Svědectví) nepohodlný, takže poválečná tvorba tohoto mezinárodně uznávaného grafického designéra byla u nás prakticky neznámá. Dluh splatila až retrospektivní výstava v Jízdárně Pražského hradu a monografie v roce 2003.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Jméno výtvarníka Ladislava Sutnara kvůli jeho emigraci u nás moc známé není, takže zatímco svět se mu koří, doma o něm málokdo ví. Přitom patří k nejvýznamnějším postavám meziválečné moderny. Jeho záběr byl neuvěřitelný. Výtvarně se podílel snad na všem od hraček, přes bytový design až po scénografii a informační design.
Počátky jeho tvorby představují dřevěné hračky - auta, zvířátka, ale hlavně první interaktivní stavebnice nazvaná „Postav si své město“. Jeho nápojové a jídelní sety se staly velmi oblíbené a doslova zaplavovaly české domácnosti. V té době nemohl nikdo tušit, jak cenné a drahé jednou tyto kousky budou.
Za první republiky vznikla na Babě experimentální osada moderního úsporného bydlení, na jejíž výstavbě se Sutnar sám podílel. Jeho unikátní dům se stal kulturní památkou.
Roku 1939 dům opustil a už se do něj nikdy nevrátil. Díky svému mezinárodnímu renomé odjel pracovně do Ameriky, kde jako první na světě vizualizoval informační systémy. Ameriku si získal a domů už neodjel.
V důchodu se vrátil k malbě a vytvořil cyklus ženských aktů nazvaných Venuše. Kdo z vás je nezná, stojí za to si je prohlédnout stejně tak, jako ostatní tvorbu Ladislava Sutnara.
Narodil se 9. 12. (11.) 1897 v Plzni (Rakousko-Uhersko).
Ladislav Sutnar (Wikipedia)
Ladislav Sutnar (www.archiweb.cz)
Sutnar (www.sutnar.cz)
Ladislav Sutnar
Ladislav Sutnar
  Lípa č. 3/2011
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Listopad 2016 (17.11.)
     
13. prosince 1996 (20. výročí)
zemřel v Přerově (Česká republika) český plavec a těžký atlet František Venclovský, první Čechoslovák, který přeplaval kanál La Manche v letech 1971 a 1975.
Jako první Čech v roce 1971 přeplaval kanál La Manche.
Známý je především jako otužilec a tím, že na druhý pokus s časem 15 hodin 26 minut přeplaval jako první Čech 30. července 1971 kanál La Manche. Po druhém překonání Lamanšského průlivu 30.8.1975 mu byl v roce 1976 udělen titul Zasloužilý mistr sportu.
František Venclovský byl atlet, který patřil v padesátých letech ke špičce československých boxerů. Po těžkém úrazu krční páteře se ale musel s tímto sportem rozloučit. Začal se věnovat otužování a dálkovému plavání. Od roku 1964 žádal československé úřady o povolení přeplavat La Manche, ale k prvnímu pokusu mohl nastoupit až v roce 1970. 6. září vyplaval z Francie, ale pro nepřízeň počasí, nevolnost a vyčerpání pokus nedokončil. O rok později již byl úspěšný. Venclovského následovníkem z Československa byl v roce 1974 Ján Novák, který by měl být považován za prvního slovenského přemožitele kanálu La Manche. V současnosti je za něj oficiálně uváděn Zoltán Makai, jehož plavba se uskutečnila 2.8.2002, tedy po vzniku samostatného Slovenska.
Narodil se 25. 4. 1932 v Lipníku nad Bečvou (Československo).
František Venclovský (Wikipedia)
Zapomenuté výpravy / "Šťastné" František (www.ceskatelevize.cz)
Boxoval, dělal stojky nad propastí, ale hlavně zdolal La Manche (magazin.e15.cz)
František Venclovský
František Venclovský
  Lípa č. 3/2011
Lípa č. 1/2012
http://extrastory.cz/
Viz
Kalendárium Duben 2012 (25.4.)
     
14. prosince 1546 (470. výročí)
se v Knudstrup (Dánsko) narodil význačný dánský astronom, astrolog a alchymista Tycho Brahe, původním jménem Tyge Ottesen Brahe (někdy uváděný chybně jako „Tycho de Brahe“).
Působil na dvoře Rudolfa II. v Praze; provedl řadu přesných astronomických měření, která pomohla J. Keplerovi k výpočtům planetárních drah.
Byl považován za nejlepšího a nejpřesnějšího pozorovatele hvězdné oblohy, jenž byl překonán až šedesát let po vynalezení dalekohledu.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Úraniin hrad, Uraniborg. Tak nazval slavný dánský astronom Tycho Brahe hvězdárnu, kterou vybudoval v Dánsku, na ostrově Hvenu. Ostrov i s jeho obyvateli, stejně jako štědrý roční důchod k udržování hvězdárny, mu věnoval král Bedřich II., který se Tychonovi velmi obdivoval.
Na svém ostrově Brahe plných jednadvacet let pozoroval oblohu, obklopen znamenitými učenci a mechaniky. To už měl v Evropě jméno a nejen díky tomu, že v souhvězdí Kassiopeja objevil novou hvězdu. Mimochodem, Brahe velmi obdivoval Koperníka, ale s jeho heliocentrickým systémem naložil svérázně. Souhlasil s názorem, že planety obíhají kolem Slunce. Všechny, až na Zemi. Ta zůstala nehybným středem vesmíru.
Po Bedřichově smrti byl Tycho Brahe, jemuž bychom prý správně měli říkat Tygo Brae, donucen z Dánska odejít. Nový panovník mu nebyl nakloněn. Lidé na ostrově Hven si oddechli. Tycho prý byl velmi krutý pán. Za sebemenší provinění své poddané surově trestal. Po odchodu z ostrova Hven se Brahe bezcílně potuloval po Evropě, až konečně, na pozvání Tadeáše Hájka z Hájku, zakotvil u dvora Rudolfa II. v Praze. Tam také 24. října 1601 předčasně a nečekaně zemřel během hostiny u Petra Voka z Rožmberka.
Zemřel 24. (21.) 10. 1601 v Praze (České království).
Tycho Brahe - Knihovna AV ČR / Kalendárium Říjen 2011 (www.lib.cas.cz)
Tycho Brahe (Wikipedia)
Tycho Brahe / Tyge de Brahe (eldar.cz)
Tycho Brahe
Tycho Brahe
  Rok do kapsy
www.libri.cz
Lípa č. 3/2011
http://www.ceskatelevize.cz/
http://fyzweb.cz/
http://druidova.mysteria.cz/
http://www.tyn.cz/
https://tema.novinky.cz/
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Říjen 2011 (Výročí měsíce)
     
14. prosince 1896 (120. výročí)
se v Alameda (Kalifornie, USA) narodil americký pilot, průkopník letectví, důstojník letectva USA James ("Jimmy") Doolittle, celým jménem James Harold Doolittle, který se během druhé světové války vyznamenal svým odvážným náletem na Tokio.
Dne 18. dubna 1942 Američané provedli první (a na delší dobu i poslední) nálet na Japonsko. V 8:00 ráno z paluby letadlové lodi USS Hornet začalo startovat celkem šestnáct dvoumotorových armádních bombardérů B-25. Skupinu vedl známý pilot (před válkou držitel řady leteckých rekordů a zkušební letec) James Doolittle.
Nad Tokio, Nagoju a Kóbe dorazily letouny okolo poledne a překvapivá akce se setkala jen s minimálním odporem. Po shození pum Američané pokračovali podle plánu na letiště v neokupované části Číny, jeden letoun zamířil na sovětské území (SSSR byl v japonsko-americké válce neutrální, takže osádka musela být chtě-nechtě internovaná). Jen čtyři letouny bezpečně dosáhly plánovaného místa přistání, ostatní přistávaly nouzově nebo jejich posádky vyskočily na padácích.
Celkem osm letců zajali Japonci a soudili je jako válečné zločince. Tři zajatci byli popraveni, další zemřel ve vězení.
Celou akci je třeba hodnotit jednak jako vynikající technický úspěch, když se podařilo z relativně malé paluby letadlové lodi odstartovat dvoumotorovým bombardérům, které k podobným podnikům zdaleka nebyly konstruovány a také je třeba vzdát hold posádkám za jejich odvahu a za letecké umění. Na druhou stranu akce měla evidentně jen propagandistický význam a nedalo se očekávat, že by malá skupina letadel mohla napáchat významné škody (osádky měly například výslovný a přísný zákaz bombardovat císařský palác).
Někteří historici ovšem tvrdí, že nálet podnítil v japonském velení rozhodnutí, která vedla k pozdější, pro Japonce tragické, bitvě u Midwaye.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
18. duben je dnem, kdy si Američané připomínají odvážný čin hrstky letců. Toho dne v roce 1942 z letadlové lodi Hornet vzlétlo šestnáct středních bombardérů Mitchell B-25 a zamířilo nad Japonsko. Po bezmála třinácti stech (1298) kilometrech letu se americká letadla objevila nad Tokiem a na japonské císařské město začaly padat bomby. Nálet sice způsobil Japoncům jen malé škody, ale morální dopad byl nesmírný. Japonci byli otřeseni. Američané jásali a znovu našli sebevědomí ztracené v Pearl Harboru.
Pilotem vedoucího bombardéru byl malý, podsaditý muž s kulatou tváří - podplukovník „Jimmy“ Doolittle, který si tu neuvěřitelnou akci vymyslel. 18. dubna 1942 se stal americkým národním hrdinou a brigádním generálem. Prezident Franklin Delano Roosevelt Doolittlovi osobně předal Medaili cti. Mimochodem, nálet na Tokio byl první a poslední bojovou misí v Doolittlově vojenské kariéře. James „Jimmy“ Doolittle byl malý. Měřil jen pět stop a šest palců, tedy asi sto šedesát pět centimetrů. Ale už v mládí si získal reputaci jako skvělý boxer a nikdo si nedovolil jeho malou postavu komentovat.
Jimmy vždy vynikl ve všem, do čeho se pustil. Mezi válkami byl jedním z nejslavnějších pilotů Ameriky. V roce 1922 jako první přeletěl Ameriku, z Floridy do Kalifornie, jen s jednou zastávkou na doplnění benzínu. V roce 1927 jako první pilot předvedl přemet letadla za letu po vnější straně křivky. Byl také prvním pilotem, který provedl „let naslepo“. V roce 1929 vzlétl, letěl a přistál jen podle přístrojů, aniž by viděl z kokpitu ven. Řekněte sami. Mohl si nálet na Tokio vymyslet někdo jiný?
Zemřel 27. (28.) 9. 1993 v Pebble Beach (Kalifornie, USA).
Jimmy Doolittle (Wikipedia)
Doolittle, James Harold (forum.valka.cz)
James Doolittle vedl nálet B-25 na Tokio 18. 4. 1942 - 71 let (www.fronta.cz)
Jimmy Doolittle v hodnosti generálporučíka
Jimmy Doolittle v hodnosti generálporučíka
  Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Září 2013 (27.9.)
     
14. prosince 1906 (110. výročí)
byla uvedena do provozu první německá ponorka U 1.
Německo vzápětí začalo se stavbou celé flotily ponorek, což byla reakce na náskok Francie a Velké Británie, které měly obě více než 30 ponorek.
První ponorky používané pro válečné účely se objevily už v Americké občanské válce, první německá ponorka však byla sestrojena až v roce 1850. Tato ponorka nazvaná "Brandtaucher". Tato ponorka však plnila pouze průzkumné úkoly, protože nebyla nijak vyzbrojena, což bylo také vzhledem k její délce (asi 8m) nemožné. I přes tento fakt si Brandtaucher zapsal první vítězství v roce 1850, kdy pouhý pohled na tuto malou ponorku zahnal dánskou flotilu na útěk. Díky poruše se Brandtoucher potopil v následujícím roce (1851), ale posádce se zázračně podařilo z ponorky zaklíněné v hloubce 20m dostat v pořádku.
Další ponorkou, která se nepochybně zapsala zlatým písmem do historie německých ponorek je U-1 (sestrojená 1906), která narozdíl od Brandtaucheru měla konvenční design,který poté převzaly všechny ponorky a setkáváme se s ním prakticky dodnes. U-1 také dostala výzbroj, kterou byl jeden 450mm torpédomet na 3 torpéda. Oproti Brandtaucheru byl také zesílen plášť, jehož tloušťka se teď pohybovala standartně kolem 10 cm. Toto opatření nebylo (jak asi čekáte) zavedeno kvůli větší možné hloubce, ale kvůli nepříjemnému prosakování paliva stěnou a naopak mořské vody do paliva (tento jev sdílejí všechny lodě). Například sportovní jachty vyčerpávají vodu z podpalubí, přestože integrita trupu nebyla nikde porušena. Díky panické hrůze Němců z případného požáru na palubě U-1 byl kerosinový motor po pár plavbách vyměněn za mnohem bezpečnější, avšak mnohem méně účinný motor, který využíval elektricky ohřívaného vzduchu. U tohoto motoru nebylo možno ovládat tah, proto byly lodní šrouby U-1 stavitelné, čímž značně předběhla svou dobu. Přestože tato ponorka již byla schopna účinného boje, byla před první světovou válkou vyřazena jako zastaralá a používala se jako cvičné plavidlo až do roku 1919, kdy byla poškozena srážkou. U-1 se dochovala a nachází se v muzeu v Mnichově. Z U-1 se později vyvinula U-2, která byla o polovinu větší a byla vyzbrojena dvěma torpédomety.
U-Booty (www.gamepark.cz)
Nemecké ponorky v 1. sv. vojne (forum.valka.cz, slovensky)
Ponorka U-9
Ponorka U-9
  Rok do kapsy
     
14. prosince 1986 (30. výročí)
letadlo Voyager odstartovalo na první oblet zeměkoule bez mezipřistání a dotankování paliva.
Rutan Voyager (Model 76 Voyager) je rekordní letoun, dílo pokrokové konstrukce a technologie, navržené šéfkonstruktérem Burtem Rutanem. Byl postaven výrobcem Rutan Aircraft Factory za jediným účelem: obletět svět bez mezipřistání. To se povedlo v prosinci roku 1986 Dicku Rutanovi a Jeanně Yagerové. Jejich let trval 216 hodin a urazili při něm vzdálenost 40252 kilometrů.
Technické údaje:
Posádka: 2. Rozpětí: 33,83 m. Délka: 7,86 m. Výška: 3,18 m. Nosná plocha: 30,10 m2. Hmotnost prázdného letounu: 842 kg. Hmotnost při odletu ke světovému rekordu: 4472 kg. Pohonná jednotka: kapalinou chlazený zadní motor Teledyne Continental Voyager O-200 s 82 kW (108 k) a vzduchem chlazený přední motor Standard Continental model O-240 s 97 kW (128 k). Rychlost: 193 km/h (se zadním větrem 238 km/h). Dolet: 41 840 km. První let: 22. června 1984. Vyřazeno: 1987. Vyrobeno kusů: 1
Rutan Voyager (Wikipedia)
Rutan Voyager (Model 76 Voyager)
Rutan Voyager (Model 76 Voyager)
  www.iabc.cz
     
14. prosince 2006 (10. výročí)
zemřel v Pardubicích (Česká republika) český hudební dramaturg, hudební skladatel, rozhlasový pracovník a režisér Otmar Mácha.
Narodil se v rodině horníka a kamnáře. Po maturitě na ostravském gymnáziu byl přijat na pražskou konzervatoř, kde studoval kompozici u M. Hradila a v mistrovské škole u Jaroslava Řídkého (1945-1948). Od roku 1945 do roku 1962 pracoval v Československém rozhlase nejprve jako hudební režisér, později jako ústřední dramaturg hudebních pořadů. Od roku 1962 se zcela věnoval skladbě.
Ve své hudební tvorbě se zaměřoval na symfonické básně, opery, televizní baletní pohádky, písně i komorní skladby. Byl členem prestižní skladatelské skupiny Quattro spolu s Lubošem Fišerem, Zdeňkem Lukášem a Sylvií Bodorovou. Za jeho nejvýznamnější dílo je považováno oratorium Odkaz J. A. Komenského pro soprán, orchestr a varhany, které mělo premiéru v roce 1957. Velmi oblíbené a často uváděné jsou jeho písně a dětské sbory.
Nebyl příznivcem experimentálních hudebních směrů. Jeho hudba vychází z hudby rodného kraje - severní Moravy - a je v ní patrný vliv Antonína Dvořáka a Leoše Janáčka.
Otmar Mácha, syn horníka a kamnáře, byl po maturitě přijat na pražskou konzervatoř, kompoziční studia dokončil na mistrovské škole pražské konzervatoře u Jaroslava Řídkého (1945-48). Od roku 1945 působil v Čs. rozhlase v Praze (1945-56 hudební režisér, 1957-62 dramaturg hudebního vysílání, 1968-70 vedoucí redaktor symfonické redakce a od 1990 znovu jako dramaturg).
Svou tvorbou představuje Mácha profesionální standard české hudby druhé poloviny 20. století, zakořeněné v tradici. Pronikl oratoriem Odkaz J. A. Komenského (1952-55), v němž pracoval s bratrskými duchovními písněmi. Symfonická báseň Noc a naděje (1959, podle knihy A. Lustiga) je komponována modální technikou. Variacemi na téma a smrt Jana Rychlíka (1964) uctil náhle zesnulého přítele-skladatele. V roce 1968 vznikla skladba Pláč saxofon. V I. symfoniettě pro orchestr (1970-71), jež je jeho harmonicky nejsložitější skladbou, uplatnil i tzv. clustery.
Nejednou se inspiroval literárním dílem V. Vančury: opera Jezero Ukereve (1960-63), II. symfonietta Ať vzejdou věci nové (1978 až 1980), oratorium Stará vlast (1987-89, na texty z Obrazů z dějin národa českého). V opeře Růže pro Johanku (1971-74) zpracoval příběh parašutistů, kteří provedli atentát na R. Heydricha; orchestrální složka je tu omezena na minimum ve snaze o dosažení co největší srozumitelnosti zpívaného slova. Dlouholetá spolupráce s televizí (dětské pořady, seriály dramatika J. Dietla) vyvrcholila televizní operou Proměny Prométheovy, hudebně ztvárňující tři spory: Prométhea s Diem, Giordana Bruna s církví a Alberta Einsteina s výrobci atomových zbraní (1981, 2. místo na světové přehlídce hudebních televizních děl v Salzburgu 1983).
Z instrumentální tvorby vyniká trojice varhanních tokát (Smuteční, Svatební a Vánoční). Dále 3 smyčcové kvartety, kvartet pro 4 saxofony Krajina smutku (1989), Rapsodie pro klarinet a klavír (1987) a další. Pro děti napsal jednoaktovku Zvířátka a loupežníci (1986), balet Broučci (podle knížky Jana Karafiáta; Stavovské divadlo v Praze 1992), často je prováděn cyklus dětských sborů Lašské halekačky (1971). Roku 1993 dokončil Sinfoniettu da camera pro smyčce.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Hudební dramaturg, skladatel a režisér Otmar Mácha se narodil v Ostravě, v Mariánských horách, v rodině horníka a kamnáře. Jeho však povolaly múzy. Po maturitě na gymnáziu odešel na pražskou konzervatoř a život zasvětil hudbě.
Sedmnáct let pracoval v Českém rozhlase jako hudební režisér a později jako ústřední dramaturg hudebních pořadů. Od roku 1962 se už věnoval jen skladbě. Experimentům se vyhýbal, ctil tradiční skladbu. Jedni tvrdí, že se inspiroval hudbou Leoše Janáčka a Antonína Dvořáka, druzí zas, že vycházel z moravských a slezských nápěvů, které od dětství slýchal v rodném kraji, v okolí Mariánských hor. Vyberte si. Prošel všemi žánry, od písní přes komorní, vokální a jevištní tvorbu až ke skladbám pro děti.
Napsal hudbu k více než stovce filmů a televizních inscenací, pohádek i seriálů. Jednou se umělce, jehož jméno nám máte říct, zeptali, zdali se někdy zabýval něčím jiným než kompozicí. Co odpověděl? "Od mládí mě nic jiného nezajímalo. Na pianistu jsem nebyl, na dirigenta se nehodil, zbylo mi jen psát noty." Pozoruhodná skromnost umělce, jehož skladby zná a hraje celý svět.
Hudební skladatel Otmar Mácha se chtěl původně stát učitelem latiny a řečtiny, ale když Němci zavřeli školy, nasměrovalo ho to k muzice. Jeho hudební odkaz je velmi obsáhlý, od oper přes koncertní skladby, hudbu k televizním seriálům a pohádkám až k písňové tvorbě pro dětské sbory, kde vycházel z hudby svého rodného kraje, slezského Ostravska. Je také autor hudby Proměny Prométheovy nebo opery Růže pro Johanku.
Narodil se 2. 10. 1922 v Mariánských Horách v Ostravě (Morava, Československo).
Otmar Mácha (Wikipedia)
Zemřel skladatel Otmar Mácha (www.ceske-sbory.cz)
Mácha Otmar (www.libri.cz)
Otmar Mácha
Otmar Mácha
  Český biografický slovník XX. století
Lípa č. 3/2007
www.libri.cz
www.cs.wikipedia.org
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Říjen 2012 (2.10.)
     
15. prosince 1966 (50. výročí)
zemřel v Burbank (Kalifornie, USA) americký filmový kreslíř a filmový producent, režisér, scenárista, dabér, animátor, podnikatel a filantrop Walt Disney, celým jménem Walter Elias „Walt“ Disney.
Mimo jiné kreslil ilustrace do knih a časopisů, založil zábavní park zvaný Disneyland. Mezi postavičky, které vyšly z jeho dílny, patří Mickey Mouse, mnohými považovaný za Disneyho alter-ego. Další postavičky jsou kačer Donald, pes Pluto.
Ve své době silně ovlivnil zábavní průmysl. Jako zakladatel (společně se svým bratrem Royem O. Disneyem) firmy Walt Disney Productions se stal jedním z nejznámějších filmových producentů na světě. Společnost, kterou založil, se v současnosti jmenuje The Walt Disney Company a má roční obrat asi 35 miliard dolarů.
Znám je jako filmový producent a bavič, zároveň však také jako inovátor animovaného filmu a zábavních parků. Společně se zaměstnanci společnosti vytvořil řadu světově známých postaviček včetně Mickey Mouse, kterému Disney propůjčil i vlastní hlas. Vyhrál 26 Oskarů z 59 nominací, včetně rekordních čtyř Oskarů v jednom roce, čímž v tomto oboru získal více cen a nominací než kdokoli jiný. Také obdržel sedm ocenění Emmy. Po něm pojmenované zábavní parky můžeme najít ve Spojených státech amerických (Disneyland, Walt Disney World Resort), v Japonsku (Tokyo Disney Resort), Francii (Disneyland Paris) a Číně (Hong Kong Disneyland). Zemřel na rakovinu plic v kalifornském Burbanku.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Troufám se vsadit, že pokud se zeptáte, která kreslená postavička Walta Disneyho je nejslavnější, většina lidí odpoví Myšák Mickey. Potíž je v tom, že Disney sice Mickeyho namaloval a dal mu život, ale vymyslel ho jeho spolupracovník Ub Iwerks. Kdo dnes zná jeho jméno?
Myšák Mickey se narodil v roce 1926. V těchto dnech je mu tedy právě osmdesát let, ale řekla bych, že stále vypadá velmi svěže. Aby ne, za ta dlouhá léta prošel řadou proměn. Devět let byl jen černobílý a dva roky němý. Promluvil v roce 1928, hlasem Walta Disneyho, v prvním Disneyho zvukovém filmu Mickey kormidelníkem. Byl to strhující úspěch. Rok co rok pak Disney vytvářel tucet sedmiminutových kreslených filmů.
K Mickeymu přibyli pes Pluto, myška Minnie, kačer Donald a další oblíbené postavičky. V roce 1937 Disney představil první celovečerní kreslený film Sněhurka a sedm trpaslíků. 570 kreslířů na něm pracovalo tři roky a stál jeden a půl milionu dolarů. Ti, co Disneymu prorokovali krach, se mýlili. Film byl kasovní trhák. Vydělal více než osm miliónů.
Disney se stal králem kresleného filmu. Po Sněhurce přišli Pinocchio, slůně Dumbo, Popelka a koloušek Bambi a kina praskala ve švech. V roce 1955 Walt Disney pro své hrdiny a jejich ctitele - a také, aby si splnil velký dětský sen - vybudoval celou velkou pohádkovou říši. Disneyland.
Ve svém studiu v Hollywoodu natáčel nejen animované, ale i dokumentární, přírodní a hrané filmy a sbíral Oskary. Do své smrti v roce 1966 jich shromáždil devětadvacet. Takovou sbírkou se nemůže pochlubit nikdo jiný.
Narodil se 5. 12. 1901 v Hermosa (Chicago, Illinois, USA).
Walt Disney (Wikipedia)
Disney CZ (disney.cz)
Walt Disney (www.fdb.cz)
Walt Disney
Walt Disney
  http://encyklopedie.seznam.cz
Lípa č. 3/2011
http://epochaplus.cz/
http://www.csfd.cz/
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Prosinec 2011 (5.12.)
     
16. prosince 1896 (120. výročí)
se v Pardubicích (Rakousko-Uhersko) narodil český výtvarník a návrhář dřevěných hraček, designér hraček, tvůrce hraček Vít Grus.
Zemřel 7. 10. 1981 v Praze (Československo).
Vít Grus (1896) (Wikipedia)
Grus Vít (abart-full.artarchiv.cz)
Vít Grus
Vít Grus
  Z historie (HaNo)
     
16. prosince 1916 (100. výročí)
zemřel v Praze (Rakousko-Uhersko) český dělnický novinář, politik a funkcionář, průkopník socialismu Ladislav Zápotocký, pseudonym Budečský, druhý pseudonym Mikuláš Haštalský.
L. Zápotocký, podle rodinné tradice krejčí, vstoupil již v sedmnácti letech do pražského dělnického spolku Oul. Projevoval nejen zájem o veřejné dění, ale toužil i po vzdělání, a tak veškeré volné chvíle trávil v čítárně Oulu. V roce 1873 vedl stávku krejčovských dělníků za zvýšení mezd. Stal se také předsedou téhož roku založené Vzdělávací besedy dělníků krejčovských. Patřil k socialisticky smýšlejícím dělníkům sdružujícím se kolem J. B. Pecky. Když v říjnu 1874 vznikl český sociálně demokratický časopis Budoucnost, stal se členem jeho vydavatelstva a od března 1877 redaktorem časopisu. V dubnu 1878 byl mezi patnácti účastníky sjezdu v Břevnově, na kterém byla založena první dělnická strana u nás. Vedle novinářské a publicistické činnosti vyvíjel neúnavnou aktivitu při zakládání různých dělnických spolků a byl vedle J. B. Pecky a Norberta Zouly nejaktivnějším pracovníkem socialistického hnutí v Praze.
Rozmach socialistického hnutí na přelomu 70. a 80. let byl přerušen tvrdou perzekucí. V prvním velkém protisocialistickém procesu v Praze v lednu a únoru 1882 bylo obžalováno jednatřicet funkcionářů českoslovanské sociální demokracie. Na prvém místě mezi nimi byl Ladislav Zápotocký, který byl spolu s Josefem Rezlerem odsouzen k nejvyššímu vynesenému trestu, osmnácti měsícům těžkého žaláře.
Po odpykání trestu byl vypovězen z Prahy a poslán do domovské obce Kováry (dnes Zákolany). Život a působení L. Zápotockého v Zákolanech zachytil v románu Vstanou noví bojovníci jeho syn (a v letech 1953-57 president republiky) Antonín Zápotocký. Od září 1900 pracoval L. Zápotocký v sekretariátě odborové organizace železničních zřízenců v Praze. Záchvat mrtvice v roce 1906 však jeho další činnost v dělnickém hnutí podstatně omezil. Spolu s ním a jeho soudruhy, jako byl Josef Steiner a další, odcházela jedna generace.
V roce 1911 ve Svobodě publikoval Vzpomínky z prvních dob dělnického hnutí v Čechách, které později vyšly i knižně.
V té době už nastupovala nová generace sociálně demokratických politiků, k níž vedle známých postav, jako byl Šmeral, Němec, Habrmann aj., patřili například Edmund Burian, centrista Petr Cingr a mnozí další.
Narodil se 12. 1. 1852 v Praze (Rakouské císařství).
ZÁPOTOCKÝ Ladislav (www.libri.cz)
Ladislav Zápotocký (Wikipedia)
Zápotocký-Budečský Ladislav (www.historiecssd.cz)
Ladislav Zápotocký
Ladislav Zápotocký
  www.libri.cz
Lípa č. 3/2011
Lípa č. 4/2011
Viz
Kalendárium Leden 2012 (12.1.)
     
16. prosince 1946 (70. výročí)
zemřel v Polánkách nad Dědinou u Třebechovic pod Orebem (Československo) český spisovatel, prozaik, básník, humorista, novinář a pedagog Josef Jahoda.
Pokračuje v tradici realistické venkovské i maloměstské povídky, blízek tu Herrmannovi, onde Raisovi, s lehkým nářečním zabarvením z Německobrodska a severových. Čech, při čemž starosvětské dobráctví svého podání dovede opřít o pečlivou drobnokresbu lidových figurek, zachycených výborně hlavně po stránce auditivní. Jeho nevýbojný, ale srdečný humor povahový i situační vyniká zdařilou snahou po charakterisaci dialogem velmi přesným jazykově, ale odstíněným i psychologicky, zejména, jde-li o typy starších venkovských a maloměstských lidí. Nejšťastnější je v drobných črtách a humoreskách z tohoto prostředí, jak je znal v dobách své mladosti, méně se mu daří obrázky ze života tuláků, „choďáků”. Jeho větší skladby prozaické, kronikářsky stavěné romány, se někdy nevyhýbají mnohomluvnosti i konvenčnímu řešení a trpí nedostatky komposičními.
Narodil se 27. ledna 1872 v Německém Brodě. Zde prožil dětství i mládí. Jeho otec Josef byl krejčí. Literární nadání zdědil po své matce Anně Jahodové, která je autorkou Pověstí a zkazek královského města Německého Brodu a okolí. V letech 1882-1891 studoval na německobrodském gymnáziu, kde už začal věnovat psaní. Poté krátce učil na obecné škole ve Velkém Zdíkově. Také působil jako novinář (redigoval Pravdu) a osvětový pracovník. V roce 1899 se oženil s Annou Tučkovou, odstěhoval se do Polánek u Třebechovic, kde vlastnil statek. Až do své smrti se zde věnoval hospodaření a psaní. Josef Jahoda zemřel 16. prosince 1946 v Polánkách. Na jeho počest je v Havlíčkově Brodě (dřívější Německý Brod, po druhé světové válce přejmenovaný na Havlíčkův) nazvána ulice.
Za svůj život napsal téměř devadesát knih. Jako předlohu ke svým četným románům a knihám povídek si vybíral prosté lidi, jejichž povahu, osudy a společenské prostředí dobře poznal. Jeho hrdiny jsou často lidé žijící na okraji lidské společnosti, tuláci a vyděděnci. Velmi často se také v jeho knihách objevují motivy z rodného města jako například v básnické sbírce Německobrodské motivy. V jednotlivých epických básních zde popisuje události z dějin Německého Brodu. Rodným městem se zabývá i ve sbírce povídek Město 4000 obyvatelů. Svoje studentská léta na německobrodském gymnáziu popisuje ve vzpomínkové knize Starý student vypravuje. Jeho nejznámějším románem se ale stal Havlíčkův máj, který vyšel knižně až po druhé světové válce.
Narodil se 27. 1. 1872 v Havlíčkově Brodě (Německý Brod, Rakousko-Uhersko).
Josef Jahoda (Wikipedia)
Josef Jahoda (www.databazeknih.cz)
Josef Jahoda
Josef Jahoda
  http://encyklopedie.seznam.cz
     
16. prosince 1946 (70. výročí)
se v Karlových Varech (Československo) narodil český jazzový trumpetista, filmový a divadelní herec, moderátor a hudebník Ladislav Gerendáš, jinak zvaný Géza Gerendáš.
Od mládí se věnuje hudbě, jakožto trumpetista působil již v několika renomovaných kapelách hrajících zejména tradiční jazz.
Na počátku 70. let 20. století začínal hrát v Banjo Bandu Ivana Mládka, kde byl poměrně populární i jako estrádní komik. V roce 1981 začíná hrát jako profesionální herec v pražském Studiu Ypsilon. V polovině 80. let se opět vrátil na hudební scénu jako kapelník své vlastní jazzové kapely, jež hrála tradiční jazz. Vystupoval i v roli televizního moderátora pořadů pro děti (ve studiu Kamarád).
Žije v Karlových Varech, kam se přestěhoval po působení v Praze.
Vidět jsme ho mohli v pohádkách: Tři veteráni, S čerty nejsou žerty, Nesmrtelná teta, Lotrando a Zubejda a v mnoha jiných filmech. Jako dabéra jsme ho mohli slyšet v mnoha filmech např. Asterix a Galové (1967), Asterix a Kleopatra (1968), Past na žraloka (2006) nebo v seriálu Byl jednou jeden vynálezce (1994) a mnoho dalších.
Hrál v seriálech Bylo nás pět, Saturnin, Hospoda, Útěk do Budína, Zdivočelá země, Obchoďák
Ladislav Gerendáš (Wikipedia)
Ladislav Gerendáš (www.csfd.cz, MilušeKačerková)
Ladislav Gerendáš (www.fdb.cz)
Ladislav Gerendáš
Ladislav Gerendáš
  Jak šel čas (TV pohoda č. 49/2016)
http://www.ceskatelevize.cz/
https://www.youtube.com/
     
16. prosince 1986 (30. výročí)
zemřel v Praze (Československo) český básník, prozaik, literární historik a publicista Karel Cvejn.
V počátku své tvorby užíval pseudonymu Jiří Skála. Těžiště jeho práce leží v kulturní publicistice, zejména v činnosti ediční.
Syn koželuha; dětství prožil v rodišti a v Mirovicích v jižních Čechách. Od roku 1922 studoval klasické gymnázium v Písku (maturita 1930), poté Právnickou fakultu UK v Praze (1931-1936). Současně navštěvoval na FF UK přednášky z estetiky a literární historie a divadelní seminář Václava Tilleho. Složil zkoušku učitelské způsobilosti a vyučoval na obchodní akademii v Berouně (1937-1945), po přestěhování do Prahy na dívčí obchodní akademii (do roku 1948), na československé obchodní akademii (později střední ekonomická škola, do roku 1961) a Střední průmyslové škole potravinářské technologie v Resslově ulici (do odchodu do důchodu, r. 1975). Poté externě spolupracoval s Fakultou sociálních věd a publicistiky UK. Již za svého působení v Berouně se Karel Cvejn podílel na různých kulturních aktivitách, později byl sekretářem Divadelního studentského ústředí v Praze a divadelním referentem Jihočeské župy studentských krajinských spolků. Po roce 1945 se věnoval činnosti přednáškové (v lidových univerzitách a Československém rozhlase) a osvětové (spolupracoval mj. se Středočeským muzeem v Roztokách, s Kruhem přátel umění Mikoláše Alše). Byl dlouholetým členem Spolku bibliofilů a až do své smrti jeho druhým místopředsedou.
Narodil se 23. 7. 1911 v Solnici u Rychnova nad Kněžnou (Rakousko-Uhersko).
Karel Cvejn (www.databazeknih.cz)
Karel CVEJN - Básník, prozaik a literární historik (www.slovnikceskeliteratury.cz, Blanka Svadbová)
Karel Cvejn: Dílo Bohdana Jelínka
Karel Cvejn: Dílo Bohdana Jelínka
  Z historie (HaNo)
Lípa č. 2/2011
http://www.slovnikceskeliteratury.cz/
Viz
Kalendárium Červenec 2011 (23.7.)
     
17. prosince 1926 (90. výročí)
zemřel ruský hudební skladatel, folklorista a organizátor hudebního života Alexandr Dmitrijevič Kastalskij, profesor konzervatoře v Moskvě.
Autor zvláště sborových děl, opery Klára Miličová, kantát, masových písní a úprav lidových písní. Z teoretických prací: Osobennosti narodno-russkoj muzykalnoj sistěmy - Zvláštnosti ruského lidového hudebního systému.
Narodil se 28. 11. 1856.
Kastalskij Alexandr Dmitrijevič (www.cojeco.cz)
Kastalskij Alexandr Dmitrijevič (encyklopedie.vseved.cz)
Aleksandr D. Kastalskij: Nyně otpuščaješi (Láska opravdivá) (www.youtube.com, video/audio, 2:20 min)
http://www.cojeco.cz/
http://www.cojeco.cz/
  Z historie (HaNo)
     
17. prosince 1946 (70. výročí)
se v městě Považská Bystrica (Slovensko, Československo) narodil slovenský filmový režisér, dokumentarista, scenárista a kameraman Ján Piroh, známý především filmy s horolezeckou tematikou a cestopisnými reportážemi.
Ján Piroh studoval v letech 1961 až 1965 uměleckou fotografii na Střední škole umělecko-průmyslové v Bratislavě. Po ukončení studia se pokoušel dostat na pražskou FAMU a dva roky pracoval jako fotograf pro Duslo Šaľa. V roce 1969 byl přijat na obor filmové a televizní kamery do Prahy. Po absolvování studia v roce 1973 získal místo kameramana v zpravodajském filmu Studia krátkých filmů (Štúdio krátkych filmov) v Bratislavě a do roku 1982 se podílel na tvorbě žurnálů Týden ve filmu a Sonda. Mezi jeho tehdejší spolupracovníky patřili Igor Dobiš, Štefan Bujna, Mikuláš Fodor, Ľudovít Veselý a jiní. V roce 1976 se mu podařilo natočit první samostatnou reportáž Výstup na Rysy, která se objevila v devátém čísle filmového žurnálu Sonda.
Už v reportážích byla u Jána Piroha přítomna autorská invence, schopnost vytěžit z události její humorné i kritické aspekty. Tato zpravodajská zkušenost ovlivnila i dokumentární tvorbu. Piroh spojil pozitivní publicistické zaujetí, které připomíná Kudelkova díla ze šedesátých let, s dokumentaristickou vyvážeností tvaru. Poetiku Pirohovy tvorby charakterizují občansky angažovaná témata, například ekologie, ale i reportážní kameramanské stylizace. K formě jeho děl patří i prolínání hraných prvků s dokumentárními.
Zemřel 30. 1. 2003 v Bratislavě (Slovensko).
Ján Piroh (Wikipedia)
Ján Piroh (www.csfd.cz, Pavel Petr, slovensky)
Ján Piroh (www.kinobox.cz, slovensky)
Ján Piroh
Ján Piroh
  Z historie (HaNo)
     
17. prosince 1986 (30. výročí)
zemřel v Praze (Československo) český spisovatel, prozaik, autor reportáží a rozhlasových dokumentů, filmový scénárista Ing. Alfréd Technik, autor reportáží a próz věnovaných zajímavým profesím.
Byl reportérem Československého rozhlasu, který za dobu svého působení připravil na 1500 pořadů či reportáží, ve kterých se často odrážel obyčejný život a práce lidí v naší okupované zemi. Mimo jiné natočil a také odvysílal reportáž o příjezdu Rusů do Prahy 9. května 1945, či o návratu prezidenta Edwarda Beneše z exilu v Londýně. Technikova práce se ovšem neomezovala pouze na rozhlas. Podle jeho románu Mlýn na ponorné řece byl později natočen kvalitní film Ďáblova past.
Syn zámečníka. Navštěvoval obecnou školu v Jičíně, dvě třídy měšťanky v Tanvaldu a poté reálku v Turnově (maturita 1934). Studoval zeměměřičství na Vysoké škole speciálních nauk ČVUT v Praze (Ing. 1945). Během uzavření vysokých škol (1939-45) pracoval v Československém rozhlase jako reportér, od r. 1945 jako redaktor a nakonec jako zástupce vedoucího vzdělávacího odboru. Roku 1952 přešel kvůli nervové chorobě z přepracování do stavební kanceláře Československého rozhlasu, pozdějšího Spojprojektu. Od roku 1968 byl tiskovým tajemníkem Federálního výboru pro pošty a komunikace a zároveň od r. 1969 na poloviční úvazek odborným asistentem na Fakultě sociálních věd a publicistiky UK (1972 přejmenované na Fakultu žurnalistiky). V roce 1973 na fakultu přešel jako vedoucí katedry rozhlasu; roku 1974 byl jmenován mimořádným profesorem a stal se proděkanem pro politicko-výchovnou práci. Do důchodu odešel v r. 1980.
Technik debutoval v roce 1929 básní ve Studentském časopise, dále publikoval poezii, prózu a především reportáže v periodikách: Lidové noviny, Národní práce, Český dělník, Květy, Mladý svět aj. Napsal přibližně 1500 pořadů reportážního či dokumentárního charakteru pro rozhlas, ojediněle spolupracoval na dokumentárních pořadech pro film i televizi. Podle reportáže Muži pod Prahou napsal scénář stejnojmenného dokumentárního filmu (1948, režie Václav Švarc), podle románu Svárov scénář filmu Pavlínka (1974, režie Karel Kachyňa, scénář + Karel Kachyňa a Ivan Urban); podle románu Mlýn na ponorné řece byl natočen film Ďáblova past (1961, režie František Vláčil, scénář František A. Dvořák a Miloš Václav Kratochvíl).
S výjimkou povídek o loveckých či lesáckých příhodách (Zelený zápisník) situuje Technik hrdiny svých próz do nejnižších vrstev společnosti, většinou na její více méně kuriózní okraj. Tak je tomu již v jeho prvotině, v baladicky laděném románu Tuláci věčné krve, vydaném až v 50. letech v upravené podobě. Román vypráví o Romech, jejichž způsob života i myšlení autor poznal v okolí svého rodiště. Jako oslava tvrdé a nedoceňované práce vyznívá beletrizované reportážní pásmo ze 40. let o pražských stokařích Muži pod Prahou a volně rozvíjená, opět do jisté míry reportážně pojatá próza o tunelářích Barabové. Znalosti a zkušenosti z měření podzemních prostor použil Technik také v románu z konce 18. století, jehož hrdinou je nuzný muž žijící u ponorné řeky a prozkoumávající labyrint krasových jeskyní (Mlýn na ponorné řece). Do rodného kraje se Technik vrátil románem o svárovské stávce z roku 1870, v němž se jeho sociální cítění promítlo do tragického osudu patnáctileté dělnice (Svárov).
Narodil se 6. 8. 1913 ve Smržovce u Tanvaldu (Rakousko-Uhersko).
Alfréd TECHNIK (www.slovnikceskeliteratury.cz, Přemysl Blažíček)
Alfréd Technik (www.rozhlas.cz, Robert Tamchyna)
Alfred Technik (www.databazeknih.cz)
Ing. Alfred Technik
Ing. Alfred Technik
  http://mluveny.panacek.com
Viz
Kalendárium Srpen 2013 (6.8.)
     
18. prosince 1626 (390. výročí)
se ve Stockholmu (Švédsko) narodila druhá dcera švédského krále Gustava II. Adolfa (1594-1632) a jeho manželky Marie Eleonory Braniborské (1599-1655) Kristýna I. Švédská.
Byla švédskou královnou v letech 1632 až 1654. Po své abdikaci odešla ze Švédska a konvertovala ke katolicismu.
Královna Kristýna byla jistě výstřední panovnicí i ženou. Je popisována jako nežensky vyhlížející, štíhlé postavy a malého vzrůstu, dorostla výšky pouhých 150 cm a svůj malý vzrůst ještě zvýrazňovala nošením bot s nízkou podrážkou. Následkem úrazu v dětství u ní došlo k deformaci trupu a vychýlení ramene. Mluvila hlubokým hlasem, potrpěla si na drsné žerty a její oblíbenou zábavou byly lov a také vojenské strategie, stejně jako umění a kultura.
Snažila se o rozvoj Švédského království, měla mnoho plánů, které však nikdy nedovedla ke zdárnému konci. Např. mluvila o založení univerzity po vzoru francouzské univerzity kardinála Richelieu, proto zvala do Švédska umělce i vzdělance, jako byl René Descartes. Byla také zodpovědná za uloupení a odvezení cenných částí uměleckých sbírek císaře Rudolfa II. z Pražského hradu a malostranských paláců po krátkém obsazení Prahy švédskými vojsky v roce 1648.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Gustav II. Adolf i celé švédské království doufali, že se narodí syn. Protože se ale narodila princezna, nechal si král potvrdit, že se v případě jeho smrti a absence mužského potomka, stane dědičkou trůnu Kristýna. Když padl, jeho prozíravé rozhodnutí učinilo z šestileté dívenky královnu.
Král o svou dceru nejevil nikdy velký zájem. Šlo mu jen o to, aby z ní vychovali tvrdou a neústupnou panovnici. Tento úkol kladl na srdce především její matce, ke které po narození dcery nepociťoval už vůbec nic a dával to jasně najevo.
Kristýna byla při těle a měřila pouhých sto padesát centimetrů. Měla hluboký hlas, drsné žerty a nikdy se neprovdala. Tvrdila, že muže nepotřebuje: „Nedokázala bych snést, že mě muž využívá jako rolník, který obdělává svoje pole.“
Krásná Kristýna nebyla, zato byla velmi inteligentní. Ve dvanácti letech uměla řecky, latinsky, francouzsky a německy, brzy se naučila i holandsky, italsky a španělsky.
Do našich dějin se vepsala neslavně. „Přivezte z Prahy knihy a kulturu, udělám ze Švédů kulturní národ,“ přikázala a švédská vojska v Praze vyrabovala knihovny a cenné umělecké sbírky Rudolfa II.
Zemřela 19. 4. 1689 v Římě (Itálie).
Kristýna I. Švédská (Wikipedia)
Kristýna I. Švédská - švédská královna (www.panovnici.cz)
Královna Kristina (www.severskelisty.cz, Renata Budilová, Marta Janíková)
Kristýna Švédská
Kristýna Švédská
  http://www.magazin2000.cz/
http://www.ceskatelevize.cz/
http://www.sverige.cz/
http://historie.stoplusjednicka.cz/
Kalendárium ČT1
     
18. prosince 1846 (170. výročí)
byl vydán dvorský dekret č. 44 o výkupu roboty; poddaným byla poskytnuta možnost vykoupit se z roboty za poplatek, dávku obilí nebo odstoupením části pozemků vrchnosti.
Předchůdcem byla abolice robot - výkup z poddanství na základě dvorského dekretu č. 33026 ze 4. listopadu 1819, který abolici dočasně povolovat (do roku 1821). Na tento dvorský dekret navazoval další č. 44, z 18. prosince 1846.
Poddaný zaplatil částky, na které byla ohodnocena jeho pracovní povinnost. a tím byl on a jeho rodina (dále i dědicové) zproštěna těchto povinností. Nevykupoval se z poddanství člověk, ale vlastně půda.
Smlouva se uzavírala mezi vrchností, které byl poddaný povinen a mezi poddaným, který se z této povinnosti vyplácel.
V polovině čtyřicátých let 19. století zachvátila rakouské hospodářství mimořádně silná hospodářská krize, prohloubená několikaletou neúrodou. Hospodářská krize zvýšila všeobecnou nespokojenost obyvatelstva s režimem. Těžké životní podmínky vyvolávaly také vlnu protirobotních povstání. V březnu 1845 až srpnu 1846 bylo protirobotní hnutí na Opočensku potlačeno vojskem. Stejně dopadlo povstání na jaře 1846, kdy pod vlivem povstání rolníků v Haliči, došlo ke vzpourám poddaných v Libčanech na Hradecku, ve Slapech a Mladé Boleslavi. Pod vlivem těchto událostí byl 18.12.1846 vydán dvorský dekret o výkupu z roboty. Lid však nejevil k výkupu ochotu, protože očekával zrušení roboty. Na jaře 1847 na bílovickém panství ve Slezsku odpírali rolníci robotovat a v řadě moravských měst docházelo k hladovým demonstracím a bouřím.
Smlouva o abolici robot na panství Hradisko pro ves (genealogie.taby.cz)
Dějepis pro osmou třídu základní školy (amapro.cz)
Dějepis pro osmou třídu základní školy
Dějepis pro osmou třídu základní školy
  Lípa č. 3/2011
     
18. prosince 1856 (160. výročí)
se v Manchesteru (Anglie, Spojené království) narodil britský (anglický) experimentální fyzik, objevitel elektronu profesor Sir Joseph John Thomson; Nobelova cena za fyziku (1906).
Sir Joseph John Thomson objevil elektron v roce 1897 při studiu elektrické vodivosti plynů, přesněji vlastností katodového záření. Za tento objev, kterým započala éra částicové fyziky, obdržel v roce 1906 Nobelovu cenu za fyziku.
Jako ředitel Cavendishovy laboratoře na Univerzitě v Cambridge vedl či podporoval celou řadu základních experimentů, které stály u zrodu moderní fyziky na počátku 20. století. Pod jeho vedením pracovala řada pozdějších držitelů Nobelových cen (např. Ernest Rutherford či Francis Aston) a v letech 1906-1907 také významný český fyzik František Záviška.
Thomsonův syn, George Paget Thomson, získal též Nobelovu cenu za fyziku v roce 1937. Zajímavostí a také trochu ironií moderní fyziky je, že George Thomson, na rozdíl od svého otce, který prokázal existenci elektronu jako nové částice, obdržel Nobelovu cenu za výzkum vlnových vlastností elektronu při difrakci elektronů na krystalech (dualita částice a vlnění).
Anglický fyzik, v roce 1897 objevil elektron v katodovém záření. Spočítal poměr hmoty a náboje elektronu a navrhl hmotový spektrometr, pomocí kterého objevil izotopy prvků. Je také tvůrcem pudingového model atomu (spojitý atom s elektrony jako rozinkami). Tento model byl překonán jeho studentem, Ernestem Rutherfordem v roce 1911, kdy Rutherford objevil atomové jádro. Thomson objevil přirozenou radioaktivitu draslíku. Jako první prokázal, že vodík má jen jeden jediný elektron. Dlouhá léta se také zabýval elektrickou vodivostí plynů.
Joseph John Thompson se narodil 18. prosince 1856 v Manchesteru skotským rodičům. Studoval inženýrství na Univerzitě v Manchesteru (tenkrát Owens College), studia ale zakončil v Cambridgi, kam se přestěhoval. V roce 1884 se zde stal profesorem fyziky. Byl mimořádně nadaným učitelem. Sedm z jeho žáků získalo Nobelovu cenu za fyziku! Toto nejvyšší ocenění navíc získal v roce 1937 i jeho syn George Paget Thomson za objev vlnových vlastností elektronu při ohybu elektronu na krystalické mřížce. Od roku 1884 byl členem Královské společnosti (v letech 1915 až 1920 jejím prezidentem). V roce 1906 získal Nobelovu cenu za fyziku za objev elektronu a výzkum vodivosti plynů. V roce 1908 byl Thomson povýšen do šlechtického stavu, v roce 1912 získal královský řád za zásluhy. Od roku 1918 byl děkanem koleje Trinity v Cambridgi. Zde setrval až do konce svého života.
Zemřel 30. 8. 1940 v Cambridge (Cambridgeshire, Anglie, Spojené království).
Joseph John Thomson (Wikipedia)
Thomson, Joseph John, sir (www.aldebaran.cz)
Joseph John Thomson (edu.techmania.cz, Mgr. Magda Králová)
Sir Joseph John Thomson
Sir Joseph John Thomson
  Z historie (HaNo)
     
18. prosince 1896 (120. výročí)
se v Praze (Rakousko-Uhersko) narodil český a československý lékař a biolog, účastník protinacistického odboje, rektor Univerzity Karlovy, politik profesor MUDr. Jan Bělehrádek, poslanec Prozatímního Národního shromáždění a Ústavodárného Národního shromáždění za Československou sociální demokracii.
Jan Bělehrádek pocházel z pražské vlastenecké rodiny. Po maturitě na smíchovském gymnáziu studoval v letech 1916-1922 na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy, kde se stal žákem E. Babáka. Od roku 1924 působil jako přednosta Biologického ústavu Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Roku 1934 se vrátil na Univerzitu Karlovu. Ve druhé polovině 30. let vystupoval jako děkan lékařské fakulty proti fašistům a antisemitům mezi českými lékaři a mediky. Jako aktivní účastník odboje za 2. světové války (v Petičním výboru Věrni zůstaneme) byl vězněn nacisty. Roku 1945 se stal prvním poválečným rektorem pražské univerzity.
Roku 1949 odešel do emigrace. Poúnorový vývoj totiž byl v přímém rozporu s jeho přesvědčením, že věda jde kupředu podle své vlastní řehole, jejímž kánonem je heslo Nic než pravdu. Moderní člověk si žádá, aby totéž heslo ovládlo celou kulturu a celý veřejný život vůbec.
V rozsáhlé vědecké práci se zabýval především vlivem teploty na biologické děje, významem vody pro život, životními rytmy a mnoha problémy dědičnosti. České lékaře a přírodovědce nejvíce ovlivnil dvousvazkovou učebnicí Obecná biologie, kterou napsal ve spolupráci s Vladimírem Bergauerem a vydal v letech 1934-1936. Koncepce díla vycházela z celostního přírodovědeckého pojetí holismu, zaměřeného na obecné vlastnosti živé hmoty, její projevy a formy.
Zemřel 8. 5. 1980 v Londýně (Anglie, Spojené království).
Bělehrádek Jan (www.libri.cz)
Jan Bělehrádek (Wikipedia)
Prof. MUDr. Jan Bělehrádek (encyklopedie.brna.cz)
Profesor MUDr. Jan Bělehrádek
Profesor MUDr. Jan Bělehrádek
  www.libri.cz
http://casopis.vesmir.cz/
http://www.galen.cz/
http://www.databazeknih.cz/
Viz
Kalendárium Květen 2010 (8.5.)
     
18. prosince 1916 (100. výročí)
skončila bitva u Verdunu.
Bitva u Verdunu byla jedna z největších bitev první světové války na její západní frontě. Odehrála se u francouzského města Verdun. Padlo při ní na obou stranách zhruba 700 000 vojáků. Krvavá bitva trvala od 21. února 1916 do 18. prosince 1916, což je přibližně 10 měsíců, kvůli velkému počtu padlých vojáků byla také označována jako verdunský mlýnek na maso.
Postupem bitvy se ve Francii stala populární fráze „Ils ne passeront pas“ („neprojdou“), jejíž autorem byl francouzský důstojník Robert Nivelle, ale často je chybně přisuzována Philippovi Pétainovi.
Krajina u Verdunu byla totálně zničena a stopy války nese dodnes. Všude jsou i dnes vidět krátery po vybuchlých granátech zarostlé trávou, hlavně v okolí pevnosti Fort de Vaux. V blízkosti Verdunu se nachází několik obrovských hřbitovů. Na jednom z nich stojí vysoká socha ženy s tragickou tváří, která si klade prst na němá ústa. Na úpatí sochy je nápis: „Buďte tiše, hrdinové odpočívají“.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Verdun bylo francouzské město ležící asi 280 kilometrů východně od Paříže. Po zkušenostech z prusko-francouzské války v roce 1870 vytvořili Francouzi z Verdunu prvotřídní pevnost. Prstenec pevnostních opevnění se stal důležitou hraniční obrannou bariérou Francie.
Za první světové války, v roce 1916, Němci na město zaútočili s nebývalou silou a zuřivostí. Verdun byl pro Francouze symbolem bezpečí, podobně jako později Maginotova linie, a Němci jim ten symbol hodlali zničit. Byli rozhodnuti město dobýt, i kdyby je to mělo stát cokoli. Boje trvaly dlouhé měsíce. Se střídavými úspěchy. Jeden den kýžené území obsadili Němci, druhý den je dobyli zpět Francouzi. Za pár dnů to zase bylo naopak. 18. prosince 1916 bitva ustala. Jako by Němci náhle ztratili zájem. Odhaduje se ale, že do té doby přišli o téměř 330 tisíc vojáků. Francouzské ztráty byly také děsivé. Bezmála 350 tisíc mužů.
Bitva u Verdunu (Wikipedia)
Verdunský mlýnek na maso (Bitva u Verdunu) (www.totalmag.cz)
Bitva u Verdunu (crg.cz, Oleg Farnijev)
Vojenský hřbitov u Verdunu
Vojenský hřbitov u Verdunu
  http://www.rozhlas.cz/
https://www.youtube.com/
Kalendárium ČT1
     
18. prosince 1926 (90. výročí)
se v Hradci u Stodu (Československo) narodil český marxistický filosof a sociolog profesor PhDr. Jindřich Filipec, DrSc., zabývající se problematikou militarismu, západními ideologickými koncepcemi a životním stylem.
Studium na UK ukončil v r. 1950 doktorátem v oboru filozofie a estetiky (dizertace Sociálně-politické názory N. G. Černyševského). V r. 1959 získal titul kandidáta filozofických věd prací K otázce rozporů mezi záměry a důsledky společenské činnosti lidí a v r. 1968 titul docenta po obhájení habilitačního spisu k problematice industriální společnosti. Hodnost doktora filozofických věd mu byla udělena v r. 1980 na základě dizertace k otázkám způsobu života. V r. 1988 byl jmenován profesorem pro obor filozofie. Působil na různých vysokoškolských a vědeckovýzkumných pracovištích doma i za hranicemi, nejdéle v ÚFS ČSAV. Bezprostředně po válce byl činný jako hudební referent v denním tisku (šifra j. f.), postupně se však zaměřil na filozofii, a to v tematice přesahující hranice vědních disciplín i sociálněpolitických systémů. V tomto interdisciplinárním směřování spojoval ve své výzkumné i publikační činnosti filozofické přístupy s poznatky sociologie, estetiky, teorie kultury, pedagogiky a politologie.
Ve svých pracích se věnoval zejména teorii a metodologii marxismu. Ten definoval jako „otevřený systém odpovídající otevřenosti světa a člověka vůči tradicím minulosti představující její překonání (Aufhebung), systém otevřený vůči současnému i budoucímu spojení vědeckotechnické revoluce s opravdu lidskými vztahy mezi lidmi, systém, který vlastní principy chápe jako východisko k dalšímu dialektickému pochodu (Fortgang)“ (Konvergenzen und Divergenzen ..., 1966). V současném světě „nemáme co činit se dvěma striktně odtrženými světy, z nichž jeden by byl absolutně černý a druhý absolutně bílý“ (Člověk a industriální společnost, 1966). V tomto duchu požadoval „zkoumat odlišné v totožném a totožné v odlišném“ a „zachytit protiklady v jejich jednotě“. Jeho dialektická kritika teorií industriální společnosti usilovala o postižení jak konvergentních, tak divergentních procesů. Za toto úsilí o něm V. D. Skaržinskaja v knize Obyknovennyj revizionizm (Moskva 1976) napsala: „Aktivním propagátorem teorie konvergence byl J. Filipec, který jako jeden z prvních odkryl československému čtenáři pseudovědecké koncepce buržoazní futurologie, práce W. W. Rostowa, Z. Brzezinského a dalších. Zejména on zaměňoval výzkum socialistické a kapitalistické společnosti, jakožto dvou antagonistických společností založených na různých typech vlastnictví, výzkumem dvou variant jednoho typu industriální společnosti, dostihnuvší určité úrovně výrobních sil, dvou variant společnosti majících některé společné rysy i některé rozdíly. Filipcova účast v týmu autorů publikace Civilizace na rozcestí (1966) vyplývala z jeho pojetí marxismu jako vyústění jedné z bytostných komponent evropské kultury, a to jmenovitě z tradic racionálního utváření lidských dějin lidmi na základě vědy s cílem dosáhnout sociální spravedlnosti a postupné emancipace všech. Soustavně však poukazoval na paradoxy lidského jednání v sociálních podmínkách, kdy uplatnění vědy např. v oblasti výrobní i institucionální techniky vede také k iracionálním důsledkům ohrožujícím dnes samu existenci lidského rodu. V polemice se scientismem postuloval „prostor pro víru bez boha, pro víru v člověka“, s přesvědčením o „udělatelnosti“ světa a dějin v duchu lidštější varianty vědeckotechnického pokroku, než jakou představuje kapitalismus (Industriální společnost v sociologické diskusi, 1967). V této intenci se spolu s B. Filipcovou věnoval komparativním výzkumům způsobu života. Zabýval se též kritikou ideologií, která plnila zčásti funkci propagandistickou, zčásti usilovala o identifikaci různých převleků falešného vědomí. Zasloužil se o české vydání prací G. Friedmanna, J. Fourastié, T. W. Adorna, J. Habermase ad. Po r. 1989 dále rozvíjí své dřívější koncepty s ohledem na podmínky světa zbaveného bipolarity a upadnuvšího do stavu „epidemické bezradnosti“, ba „ztráty orientace“. Konstatuje nikoliv „konec ideologií“, nýbrž jejich proměnu s akcentem na restaurativní návraty do minulosti, s jejími mnohotvárnými iracionalismy, mýty a předsudky. Ve svých studiích o proměnách hodnotových orientací podrobuje kritice nezávaznost postmoderny, jejíž absolutní relativizaci norem charakterizuje jako contradictio in adjecto. V návaznosti na výzkumy životního způsobu rozebírá fenomén habitu v tzv. postsocialistických zemích jakožto hluboce zakořeněný, rozporuplný faktor transformace. Oproti egotické deformaci obecnějších tendencí k individualizaci klade důraz na potřebu lidské soudržnosti a solidarity. Podrobuje analýze „masmediální totalitarismus“, jenž spolu se životními styly představujícími „směs toyotismu v práci a Disneylandu ve volném čase“ přispívá k „infantilizaci občana“. Vyzývá k interdisciplinárnímu výzkumu sociální tektoniky s jejími zemětřeseními a metamorfózami v minulosti i v současnosti, jenž by mohl částečně přispět k posílení postavení člověka jako rozumem nadané bytosti ve světě i ve vesmíru. Studie k této problematice publikoval v Německu, Rakousku, Itálii, Francii a Kanadě.
Zemřel v roce 2013.
Jindřich Filipec (www.phil.muni.cz)
Jindřich Filipec (www.databazeknih.cz)
Profesor PhDr. Jindřich Filipec, DrSc.
Profesor PhDr. Jindřich Filipec, DrSc.
  Český biografický slovník XX. století - sv. 1
     
18. prosince 1926 (90. výročí)
se v Brně konala premiéra opery Věc Makropulos Leoše Janáčka.
Věc Makropulos je tříaktová opera, kterou v letech 1923-1925 napsal český hudební skladatel Leoš Janáček. Jedná se o přepracování stejnojmenné divadelní hry Karla Čapka (poprvé uvedena 21. listopadu 1922 ve Vinohradském divadle). Leoš Janáček převzal od Karla Čapka základní dějová fakta, postavy a situace ze stejnojmenné „filosofické komedie“ o touze po nesmrtelnosti i strachu z ní. Janáček samotný vložil do díla vyhrocené erotické vztahy a erotickou atmosféru příběhu, což je pro něj typické. Snažil se vcítit do ústřední role ženy, slavné zpěvačky Emilie Marty. Ta i přes svůj cynismus, který získala ze zkušeností se svým dlouhým životem (žije už 300 let) touží po lásce, smyslu a naplnění a vlastně závidí smrtelníkům, že v tyto věci věří.
Opera vznikala v letech 1923 až 1925, tedy v době, kdy Janáčkovi bylo okolo sedmdesátky. Karel Čapek byl o šestatřicet let mladší než Leoš Janáček a tedy vzhlížel k němu s generační úctou. Čapek udělil Janáčkovi k adaptaci díla svolení v dopise z 10. září 1923, poté, co si o něj Janáček oficiálně požádal. Čapek dal Janáčkovi právo upravit svou divadelní hru jakkoli a rovnou i rezignoval na nějaké schvalování textu ze své strany a dal tím Janáčkovi volnou ruku. Neznamenalo to ovšem, že by Čapek ke vznikající opeře neměl žádné pochybnosti. Očekával, že Janáček změní vyznění jeho díla, což se také stalo. Zatímco Čapkovo drama je koncipováno jako komedie, je Janáčkovo ztvárnění příkladem tragického opusu. Důkazem je například konec, kdy v Čapkově podání Emilie neumírá, zatímco Janáček nechává hlavní hrdinku zemřít. Janáček také hru výrazně proškrtal (například úplně vyškrtl diskusi o smyslu dlouhověkosti, která byla ve 3. jednání) a ponechal jen nejdůležitější stránky příběhu. Často nechává nedopovězené či nevysvětlené části příběhu.
Když sám nakonec Čapek navštívil jedno z představení opery, byl prý okouzlen a dokonce se domníval, že snad Janáček žádnou repliku nevypustil. Po představení Janáčkovi řekl: “Jak skvěle a ušlechtile dopadla ve vaší úpravě ta věc, ke které jsme měl tu čest dát tak trochu podnět. Je to plný, velký úspěch.“
Premiéra opery Věc Makropulos se uskutečnila 18. prosince 1926 v Národním divadle v Brně za Janáčkovy účasti: dirigent František Neumann; režie Ota Zítek; výtvarník Josef Čapek; Emilia Marty - Alexandra Čvanová; Albert Gregor - Emil Olšovský; Baron Prus - Zdeněk Otava.
Věc Makropulos (opera) (Wikipedia)
Věc Makropulos - Leoš Janáček (www.ndbrno.cz)
Janáčkova Věc Makropulos (www.ndbrno.cz)
Leoš Janáček: Věc Makropulos - obsazení - ND Brno 1926
Leoš Janáček: Věc Makropulos - obsazení - ND Brno 1926
  Lípa č. 3/2011
http://www.ceskatelevize.cz/
     
18. prosince 1986 (30. výročí)
zemřel v Brně (Československo) český dirigent, sbormistr a varhaník Rudolf Kvasnica.
Vzdělání: 1911-1914 varhanická škola v Brně u Leoše Janáčka.
Zaměstnání: varhaník v Zábrdovicích (1915-1916), Národní (později Zemské) divadlo v Brně (1920-1943), České lidové divadlo v Brně (1943-1944 šéf opery), Symfonický orchestr kraje gottwaldovského (1946-1954 šéf), Státní divadlo v Karlíně (1954-1960).
Narodil se 9. 9. 1895 v obci Rojetín (okres Žďár nad Sázavou, Rakousko-Uhersko).
Rudolf Kvasnica (encyklopedie.brna.cz)
Rudolf Kvasnica (www.ndbrno.cz)
Rudolf Kvasnica
Rudolf Kvasnica
  Z historie (HaNo)
     
18. prosince 2006 (10. výročí)
zemřel v Los Angeles (Kalifornie, USA) americký animátor, filmový režisér, spisovatel, scenárista, kreslíř a filmový producent Joseph Barbera, celým jménem Joseph Roland "Joe" Barbera.
Se svým nejbližším spolupracovníkem a spoluautorem Williamem Hannou se seznámil v roce 1937 ve studiu MGM, v roce 1957 pak společně založili produkční firmu Hanna-Barbera. Mezi jejich vůbec nejúspěšnější kreslené postavičky patří dvojice myšáka a kocoura Tom a Jerry, která získala celkem osm Oscarů.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
„Tom a Jerry mě nikdy v životě nepřestali bavit, i když jsem měl sen, že v tom životě budu dělat víc než kreslit animované postavičky,“ zavtipkoval jednou Joseph Barbera, slavný americký animátor, režisér a producent a hlavně tvůrce legendárního kocoura a myši.
Tento rodák z New Yorku objevil své výtvarné nadání, když jednou na školní tabuli překreslil obrázky z Bible. V patnácti se Barberovi poprvé dostal do rukou komiks od Walta Disneyho a zcela ho nadchnul. Sám začal kreslit komiksy a svým uměním se snažil uživit. V roce 1937 přišlo osudové setkání s filmařem a kreslířem Williamem Hannou.
V prvním díle se kocour a myš jmenovali Jasper a Jinx, ale studio nebylo se jmény spokojeno. Další návrhy se losovaly z klobouku a na jednom lístku byl právě „Tom a Jerry“. Tvůrce tohoto nápadu dostal symbolickou odměnu 50 dolarů.
Původně to ale na kasovní trhák nevypadlo, studio se k Barberově seriálu stavělo negativně a chtělo produkci zastavit. Hned první díl byl ale nominován na Oscara a nastal zásadní obrat. Několik dílů Toma a Jerryho bylo vytvořeno dokonce v Čechách, což měli na triku Bratři v triku.
Narodil se 24. 3. 1911 v New York City (New York, USA).
Joseph Barbera (Wikipedia)
Joseph Barbera - scénárista, režisér, animator, ilustrátor, kreslíř (www.osobnosti.cz)
Joseph Barbera (www.csfd.cz, Jan Bodnár)
Joseph Barbera
Joseph Barbera
  Kalendárium ČT1
     
18. prosince
je Mezinárodní den vystěhovalců (migrantů).
K českému původu se v zahraničí hlásí téměř dva miliony lidí - vztaženo na současný počet obyvatelstva České republiky by to byla pětina národa. Mnozí z nich již česky nemluví, ale uchovávají si povědomí sounáležitosti s českým národem a s kulturou svých předků.
České vystěhovalectví lze podle dominantních příčin rozdělit do tří skupin - vystěhovalectví náboženské, sociální a politické.
Nejstarší je emigrace náboženská, např. exil katolického kléru z husitských Čech, pobělohorský exil i následná protestantská emigrace v 18. století do Saska a Pruska a v konečné fázi až do USA (s výjimkou misionářů, jejichž odchod na nové působiště se teprve ve svých důsledcích rovnal trvalému vystěhovalectví), kde má dnes celosvětové ústředí církev Moravských bratří (Moravian Brethren Church).
Stěhování širších vrstev nebylo v důsledku nevolnictví až do 18. století prakticky možné. Teprve po jeho zrušení začíná sociální vystěhovalectví, které nabylo většího rozsahu na přelomu 18. a 19. století osidlováním balkánského pohraničí rakouské monarchie (Banát, Slavonie) a od poloviny 19. století pokračovalo vystěhovalectvím do USA (do r. 1938 tam odešlo cca 400 tisíc osob československého původu), po r. 1867 i do Ruska a na Ukrajinu. Po uzavření USA vůči imigrantům (1921-1924) počíná intenzivnější vystěhovalectví z ČSR do Jižní Ameriky (Argentiny, Brazílie aj.) a do západní Evropy (Francie).
Vlnu politické emigrace zahájili pronásledovaní revolucionáři z roku 1848. Následovali uprchlíci před Hitlerem a sporadičtí emigranti po skončení druhé světové války. Velmi výraznou vlnu představuje poúnorová emigrace v roce 1948, která jen během prvních dvou let dosáhla počtu cca 100 tisíc osob. Odchod v pozdějších letech byl již velmi obtížný a dodnes není dostatečně statisticky ani demograficky zmapován či zhodnocen. Tato emigrace směřovala do států západní Evropy, USA, Kanady, méně do Austrálie či na Nový Zéland. Po r. 1968 odešlo cca 250 tisíc osob (přesné údaje opět chybí), a to do přibližně stejných zemí, ke kterým přibyla Jižní Afrika a v menší míře i některé jihoamerické státy (např. Venezuela). V některých případech představovali Češi a Slováci hlavní imigrační skupinu v dané zemi - např. v Kanadě, kam jen v r. 1969 imigrovalo 19 tisíc Čechů a Slováků, nebo ve Švýcarsku, kde se 14,5 tisíce čs. exulantů stalo třetí nejsilnější skupinou švýcarských imigrantů po roce 1945, hned po Tibeťanech a Maďarech.
Trvalka námořní legislativy (www.plavidla.cz)
Obydlí českých osídlenců v Banátských horách (Gîrnic, Rumunsko). Foto R. Jeřábek 1971.
Obydlí českých osídlenců v Banátských horách (Gîrnic, Rumunsko). Foto R. Jeřábek 1971.
  Z historie (HaNo)
www.quido.cz
Viz
Kalendárium Prosinec 2015 (18.12.)
     
19. prosince 1906 (110. výročí)
se v obci Kamenskoje (Ruské impérium; Kam´janske, dnes Dniprodzeržynsk, Ukrajina) narodil sovětský politik Leonid Iljič Brežněv, nejvyšší představitel Sovětského svazu v období let 1964-1982.
Stal se trojnásobným držitelem státního vyznamenání Hrdina ČSSR a čtyřnásobným Hrdinou SSSR, nositel literární Leninovy ceny z roku 1979.
Leonid Iljič Brežněv pocházel z rodiny ukrajinského dělníka. V mládí pracoval L. I. Brežněv v zemědělství, kde se podílel na melioracích zemědělské půdy. V roce 1935 ukončil studium na metalurigickém institutu a další dva roky pracoval v hutním průmyslu.
V roce 1931 vstoupil L. I. Brežněv do Komunistické strany Sovětského svazu, v roce 1937 byl zvolen místopředsedou městského sovětu v Dněpropetrovsku.
Za 2. světové války bojoval L. I. Brežněv v řadách Rudé armády a dosáhl hodnosti generálmajora. Účastnil se bojů u Novosibirska a na Krymském poloostrově i osvobozovacích operací. V roce 1945 vstoupil s Rudou armádou na území Československa. Po skončení války vykonával funkci prvního tajemníka ÚV KS Moldávie. V roce 1952 se stal členem Ústředního výboru KSSS a na XIX. Sjezdu KSSS v témže roce se stal tajemníkem ÚV a kandidátem prezidia ÚV.
Po smrti Stalina byl L. I. Brežněv z funkcí odvolán a pracoval v Hlavní politické správě Rudé armády a námořnictva. Teprve po nástupu N. S. Chruščova získal L. I. Brežněv opět funkce v KSSS. V letech 1954 - 1956 vykonával funkci prvního tajemníka ÚV KS Kazachstánu. Po XX. Sjezdu KSSS se stal opět tajemníkem ÚV a kandidátem předsednictva ÚV.
V roce 1957 byla poražena protistranická frakce Molotova a L. I. Brežněv se stal plnoprávným členem ÚV, v roce 1960 byl pak jmenován předsedou prezídia Nejvyššího sovětu SSSR.
V roce 1964 se stává L. I. Brežněv hlavním Chruščovovým poradcem. Ještě téhož roku se ale L. I. Brežněv zúčastní protichruščovského vnitrostranického puče. V říjnu roku 1964 byl N. S. Chruščov zbaven všech funkcí a penzionován. K moci se dostalo kolektivní vedení členů předsednictva KSSS (Brežněv, Poljanskij, Voronov, Kosygin, Šeljepi, Suslov a Podgornyj). Řízením kabinetu byl pověřen A. N. Kosygin, prvním tajemníkem KSSS se stal L. I. Brežněv a oficiálním představitelem státu byl N. V. Podgornyj. V roce 1966 se L. I. Brežněv stal generálním tajemníkem a v letech 1977 - 1982 předsedou prezidia Nejvyššího sovětu.
Během působení Brežněva v nejvyšší funkci, byla zahraniční politika SSSR dosti agresivní (došlo mimo jiné k okupaci Československa), navenek však propagandisticky zaměřená na spolupráci se západními státy. Ve vnitřní politice došlo k výrazné stagnaci. Poslední léta své vlády byl nemocen.
Brežněvova kariéra v Komunistické straně jej v roce 1960 přivedla do funkce předsedy Nejvyššího sovětu, nominální hlavy státu. Konzervativní vnitrostranický puč proti reformnímu Chruščevovi jej v roce 1964 vynesl na post skutečného vůdce Sovětského svazu, generálního tajemníka ÚV KSSS. Kritici jej obviňují, že v SSSR nastolil tzv. „neostalinismus“ a došlo k dalšímu stupňování zbrojních závodů. Přičítají mu odpovědnost za okupaci Československa v roce 1968 a Afghánistánu v roce 1979. V mezinárodní politice v období studené války však uplatňoval politiku détente - uvolňování napětí mezi SSSR a USA.
Zemřel 10. 11. 1982 v Moskvě (Sovětský svaz).
Leonid Iljič Brežněv (Wikipedia)
Leonid Iljič Brežněv - politik, nejvyšší představitel Sovětského svazu (www.panovnici.cz)
Leonid Brežněv (www.fdb.cz, slovensky)
Leonid Iljič Brežněv na 7. sjezdu komunistické strany NDR (1967)
Leonid Iljič Brežněv na 7. sjezdu komunistické strany NDR (1967)
  http://encyklopedie.seznam.cz
Lípa č. 3/2007
http://zivotopisyonline.cz/
http://forum.valka.cz/
https://www.youtube.com/
https://www.youtube.com/
Viz
Kalendárium Listopad 2012 (10.11.)
     
19. (18.) prosince 1946 (70. výročí)
zemřel v Paříži (Francie) francouzský chemik, fyzik a matematik první poloviny 20. století Paul Langevin.
Zabýval se magnetismem, ultrazvukem a teorií relativity (Upozornil například na paradox dvojčat). Jsou po něm pojmenovány Langevinova dynamika a Langevinova rovnice. Byl také aktivním antifašistou.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Marie Curie-Sklodowská milovala v životě dva muže. Svého manžela, vynikajícího chemika a fyzika Pierra Curie. A po jeho tragické smrti stejně skvělého chemika, fyzika a matematika Paula Langevina.
Paul Langevin se zabýval ionizací plynů, diamagnetismem, kvantovou teorií a teorií relativity. A byl ostatními vědci velmi vážen a ctěn. Albert Einstein prohlásil, že kdyby speciální teorii relativity neformuloval sám, zcela jistě by to dříve nebo později udělal Langevin. Nám, kteří stěží pochopíme, nad čím Langevin vůbec bádal, však schopnosti tohoto muže více objasní jeden z jeho vynálezů. V roce 1915, za první světové války, totiž Paul Langevin vynalezl aktivní sonar na vyhledávání ponorek. S Langevinovým sonarem námořníci, ostražitě hlídající hladinu oceánu ze strážních košů, nemohli soupeřit. V roce 1916 byl jeho sonar schopen zjistit přítomnost ponorky na vzdálenost dvě stě metrů. Pak Langevin využil piezoelektrický efekt, sonar vylepšil a dokázal získat odraz ze vzdálenosti 1500 metrů.
No řekněte, neuměla si Marie Curie-Sklodowská vybírat muže? Bohužel, když potkala Langevina, byl už ženatý. Když se jejich vztah prozradil, byli oba vláčeni bahnem a raději poměr ukončili.
Narodil se 23. 1. 1872 v Paříži (Francie).
Paul Langevin (Wikipedia)
Paul Langevin (edu.techmania.cz, Mgr. Magda Králová)
Paul Langévin (1872 - 1946) (www.ob-ultrasound.net, anglicky)
Paul Langevin
Paul Langevin
  Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Leden 2012 (23.1.)
     
19. prosince 1956 (60. výročí)
se v Praze (Československo) narodil český herec, písničkář, režisér, spisovatel, politik a v současné době ministr obrany ČR MgA. Martin Stropnický.
V říjnu 2013 byl za politické hnutí ANO zvolen poslancem Poslanecké sněmovny Parlamentu. Od ledna 2014 je ministrem obrany České republiky. Dříve působil také jako diplomat, zastával rovněž funkci ministra kultury České republiky nebo funkci uměleckého ředitele Divadla na Vinohradech.
Během dětství pobýval s rodiči a sestrou Irenou, která je dnes překladatelka a tlumočnice, v Itálii a Turecku, kde navštěvoval francouzské lyceum v Ankaře. Střední školu zakončil maturitou na Gymnáziu Jana Nerudy na Malé Straně v Praze. Poté vystudoval Divadelní fakultu AMU (1976-1980), aby následně nastoupil do angažmá v Městských divadlech pražských. V roce 1986 se stal členem činohry Divadla na Vinohradech v Praze, kde setrval až do Sametové revoluce.
Podepsal petici Několik vět.
V novém demokratickém režimu změnil profesi a od roku 1990 pracoval na Ministerstvu zahraničních věcí ČSFR, kde působil v pozici diplomata až do roku 2002. V letech 1990-1991 absolvoval Diplomatickou akademii ve Vídni (2005-2009 byl jejím ředitelem Jiří Gruša). Na ministerstvu zahraničí se stal ředitelem sekce kulturních styků. Poté působil jako velvyslanec České republiky postupně v Portugalsku (1993-1994) a Itálii (1994-1997). V letech 1999-2002 byl jmenován opět českým velvyslancem, tentokrát u Svatého stolce
V roce 2002 získal cenu Thálie za svoji roli Howarda Katze ve stejnojmenné divadelní hře.
Mluví anglicky, francouzsky a italsky, pasivně německy, rusky a portugalsky.
Poprvé se oženil krátce po absolvování DAMU. S absolventkou FAMU, textařkou a scenáristkou Lucií Stropnickou, rozenou Borovcovou (* 1956) se oženil dvakrát, jejich druhé manželství skončilo definitivním rozchodem v roce 2005. Mají tři děti - Matěje, který je politikem, Annu, která je herečka, a Františku, která je herečka a studuje na Mezinárodní konzervatoři Praha obor Muzikál. Nyní je potřetí ženatý - s herečkou Veronikou Žilkovou - Stropnickou, s níž má dceru Kordulu Stropnickou. Jejich druhé dítě byl Melichar Stropnický (* 14. května 2007 - 27. listopadu 2007).
V roce 1998 byl krátce ministrem kultury.
Ve volbách do Poslanecké sněmovny PČR v roce 2013 úspěšně kandidoval v Jihomoravském kraji jako lídr hnutí ANO 2011. V lednu 2014 se stal kandidátem hnutí ANO 2011 na post ministra obrany ve vládě Bohuslava Sobotky. Dne 29. ledna 2014 byl do této funkce jmenován. V roce 2015 se původně ucházel o post prvního místopředsedy hnutí ANO, později se však této kandidatury vzdal (stejně jako kandidatury na řadového místopředsedu). Nakonec byl na III. sněmu hnutí ANO 2011 na konci února 2015 zvolen členem předsednictva hnutí (získal 141 hlasů ze 186 možných, tj. 76 %).
Martin Stropnický (Wikipedia)
Martin Stropnický (www.vlada.cz)
Martin Stropnický (www.csfd.cz, Pavel Vlach)
MgA. Martin Stropnický
MgA. Martin Stropnický
  Jak šel čas (TV pohoda č. 50/2016)
http://www.nasipolitici.cz/
     
19. prosince 1966 (50. výročí)
zemřel v Bad Doberan u Rostocku (Mecklenburg-Vorpommern, NDR) německý žurnalista, prozaik a dramatik profesor Ehm Welk (Emil Welk, Ehm Selo), rodným jménem Emil Gustav Welk, píšící také pod pseudonymem Thomas Trimm.
Po vzniku NDR se spolupodílel na rozvoji demokratického školství; člen Akademie umění NDR.
Proslavila ho dvousvazková optimistická kronika života v pomořanské vesnici Kummerovští pohané a Kummerovští spravedliví.
Česky vyšlo: Kummerovští pohané: Kummerovští spravedliví (1960).
Narodil se 29. 8. 1884 v Biesenbrow (Angermünde, Brandenburg, Německé císařství).
Ehm Welk (www.fdb.cz)
Ehm Welk (www.osobnosti.cz)
Ehm Welk (Wikipedia, německy)
Ehm Welk
Ehm Welk
  www.cojeco.cz
     
19. prosince 1996 (20. výročí)
měl v kinech premiéru film režiséra Vladimíra Michálka Zapomenuté světlo.
Zapomenuté světlo je český film natočený roku 1996 v režii Vladimíra Michálka. Film svým názvem odkazuje na stejnojmennou knihu Jakuba Demla z roku 1934, ze které čerpá některé motivy.
V roce 1997 film získal tři České lvy (za nejlepší mužský herecký výkon - Bolek Polívka, nejlepší zvuk - Radim Hladík mladší a nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli - Veronika Žilková) a nominován byl v dalších čtyřech kategoriích. Téhož roku byl film na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech oceněn třemi cenami včetně ceny publika. Vladimír Michálek získal v roce 1998 cenu za nejlepší režii na Newport International Film Festival.
Film byl natáčen v obci Roprachtice, Výsluní, v osadě Jizerka a v Ústí nad Labem.
Příběh vesnického faráře, který bojuje se státními úředníky i vyššími církevními představiteli za záchranu kostela, se odehrává na sklonku 80. let. Pro faráře Holého (Bolek Polívka) představuje víra v Boha neotřesitelnou hodnotu a navíc zápasí s pocitem vlastní zbytečnosti a bezmocnosti při setkání s chorobou milované Marjánky (Veronika Žilková). Stejně bezmocný je i před socialistickým režimem, který arogantně likviduje hmotné i duchovní hodnoty.
Režie: Vladimír Michálek. Předloha: Jakub Deml (kniha). Scénář: Milena Jelinek. Kamera: Martin Duba. Hudba: Radim Hladík ml., Michal Dvořák. Producenti: Ivana Kačírková, Alice Nemanská. Střih: Ivana Kačírková. Zvuk: Radim Hladík ml. Scénografie: Jindřich Goetz. Masky: Aleš Kocián, Helena Steidlová. Kostýmy: Petra Jáchimová.
Hrají: Bolek Polívka, Veronika Žilková, Petr Kavan, Jiří Pecha, Simona Peková, Antonín Kinský, Jaromíra Mílová, Soňa Valentová, Jiří Lábus, Richard Metznarowski, Miroslav Knoz, Ivo Kubečka, Hana Frejková, Václav Legner, Zita Kabátová, Jiří Samek, Milan Riehs, Martin Sitta, Kryštof Hanzlík, Helena Steidlová, Jiří Smutný, Alena Pacholíková, Roman Mecnarowski, Josef Calta, Zdeněk Koudela, Agáta Prachařová, Monika Nosková, Václav Pacholík, Martin Chlum, Ladislav Lahoda, Pavel Kučera, Antonín Hausknecht, Pavel Kučera.
Zapomenuté světlo (www.csfd.cz)
Zapomenuté světlo (film) (Wikipedia)
Zapomenuté světlo (1996)
Zapomenuté světlo (1996)
  Jak šel čas (TV pohoda č. 50/2016)
     
19. prosince 1996 (20. výročí)
zemřel v Paříži (Île-de-France, Francie) významný italský herec Marcello Mastroianni, celým jménem Marcello Vincenzo Domenico Mastroianni, známý ve světě mezinárodního filmu po druhé světové válce.
Narodil se ve Fontana Liri (horská vesnice v provincii Frosinone, v kraji Latium, na půl cesty mezi Římem a Neapolí).
Mezi lety 1938-43 hrál několik vedlejších rolí. Spolu se svojí rodinou podporoval protifašistické snahy. Cítil se být natolik v ohroženi, že se raději stáhnul do ústraní a až dokonce 2. světové války se ukrýval. Od roku 1945 se zapsal na divadelní akademii (Centro Universitario Teatrale), kde se setkal s Luchinem Viscontim, který mu nabídl roli v divadelní hře, kterou režíroval (Tramvaj do stanice touha amerického dramatika Tennessee Wiliamse). Během svých divadelních vystoupení měl možnost hrát společně s Giuliettou Masiniovou a posléze poznal i jejího manžela, Federica Felliniho. Toto setkání mělo zásadní určující vliv na jeho pozdější kariéru.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Ukázka z proslulého Felliniho filmu 8 1/2 nám představuje legendárního herce Marcella Mastroianniho.
Nelíbilo se mu, pokud ho měl někdo zafixovaného pouze jako milovníka, protože jeho postavy byly většinou daleko komplikovanější a komplexnější. Často hrál muže s hlubokými vnitřními problémy a rozpory.
Film, který znamenal pro jeho hereckou kariéru průlom a udělal z Mastroianniho mezinárodní hvězdu, se jmenuje Sladký život. Po Sladkém životě následovalo mnoho snímků, kdy mohl spolupracovat s významnými režiséry a slavnými herečkami.
Jeden z filmů, kde se objevil po boku Sophie Loren, se jmenoval Manželství po italsku.
Marcello Mastroianni se v mládí oženil, se ženou měli dceru. I když neskrýval své milostné aféry, se svou původní manželkou se nikdy nerozvedl. S herečkou Catherine Deneuve žil dokonce několik let a i s ní měl dceru.
O své profesi Marcello Mastroianni mimo jiné řekl: „Herectví je povolání prohnaných lhářů, které umožňuje zůstat celý život dítětem.“
Narodil se 28. 9. 1924 ve Fontana Liri (Frosinone, Latium, Itálie).
Marcello Mastroianni (Wikipedia)
Marcello Mastroianni (www.csfd.cz, Iva Jurová)
Mastroianni Marcello (www.youtube.com, video/audio, 2:50 min)
Marcello Mastroianni
Marcello Mastroianni
  Z historie (HaNo)
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Září 2014 (28.9.)
     
20. prosince 1576 (440. výročí)
se ve Skočově na Těšínsku (Skoczów, Těšínské knížectví) narodil český (moravský) světec, katolický kněz a farář v Holešově svatý Jan Sarkander, patron ochrany zpovědního tajemství.
Interpretace jeho působení je dodnes kontroverzním tématem a to především v rámci ekumenického dialogu mezi českými katolíky a protestanty. Jeho bratrem byl kanovník Mikuláš Sarkander.
Jan se narodil v české katolické rodině Sarkanderů, roku 1589 se s rodiči přestěhoval do města Příbora, které patřilo olomouckému biskupství. Studoval v Olomouci, Praze a Štýrském Hradci latinu, antickou literaturu, filosofii i teologii a stále ještě uvažoval o civilním povolání. Byl dokonce i krátce ženat s Annou Plachetskou z Velkého Meziříčí. Záhy však ovdověl a rozhodl se pro dráhu duchovního. Roku 1607 získal nižší kněžské svěcení a dva roky poté byl v brněnském kostele sv. Petra a Pavla vysvěcen na kněze biskupem Civallim. Působil na řadě far, než se konečně usadil v Holešově, kde se stal osobním důvěrníkem a zpovědníkem majitele panství Ladislava Popela z Lobkovic.
V neklidné době českého stavovského povstání a následných válečných událostech (1618-20) stál vždy na straně katolíků. Tento postoj mu také pomohl ochránit město Holešov před pleněním polského vojska v roce 1619, když vyšel v čele obyvatel města vstříc vojákům, zpívaje náboženské katolické písně. Tímto však upadl v nelibost u protestantských moravských direktorů. Po krátkém pobytu na zámku v Tovačově, kde se před nimi ukrýval, byl chycen na útěku v lesích a uvězněn v olomouckém vězení.
Na mučení měl doznat domnělé spojení s katolickým panským táborem. Ani po čtvero mučení však nic neprozradil. Na následky posledního mučení nakonec 17. 3. 1620 zemřel. Jeho smrt byla považována katolíky od samého počátku za mučednickou. Stal se proto mučedníkem víry za zachování zpovědního tajemství.
Jeho tělo, zahalené do červené látky jako symbol mučednické smrti, bylo uloženo v mariánském kostele v Předhradí v kapli sv. Vavřince. Odtud byly jeho ostatky roku 1860 přeneseny do svatováclavského chrámu v Olomouci.
Beatifikační proces byl zahájen až v roce 1715, přestože byl Sarkander oslavován a ctěn již dříve nejen u nás, ale i v Polsku a Francii. Konečně roku 1859 (15. 9.) byl Sarkander prohlášen papežem Piem IX. za blahoslaveného a v roce 1995 Janem Pavlem II. za svatého. Jeho svatořečení ovšem nebylo v české veřejnosti vzhledem k pobělohorskému vývoji přijato jednoznačně.
Zemřel (umučen) 17. 3. 1620 v Olomouci.
Sv. Jan Sarkander (www.libri.cz)
Jan Sarkander (Wikipedia)
Svatý Jan Sarkander (1576 - 1620) (www.vojtechkodet.cz, Vojtěch Kodet)
Socha sv. Jana Sarkandra na Sloupu Nejsvětější Trojice
Socha sv. Jana Sarkandra na Sloupu Nejsvětější Trojice
  www.libri.cz
http://www.katopedia.cz/
http://www.doo.cz/
http://cirkevni-pamatky-holesova.webnode.cz/
Viz
Kalendárium Březen 2010 (17.3.)
     
20. prosince 1926 (90. výročí)
se v obci Chrust na Podkarpatské Rusi (dnes Ukrajina) narodila česká fyzička a pedagožka RNDr. Jitka Fenclová-Hniličková, CSc. (pseudonymy Jitka Brockmeyerová, Jitka Hniličková), odborná asistentka katedry fyziky, pracovnice Ústavu pro učitelské vzdělání.
Od roku 1976 publikuje pod jménem Jitka Brockmeyerová.
Zabývá se didaktikou fyziky. Je autorkou , resp. spoluautorkou několika vědeckých a pedagogických publikací.
Z díla: Didaktické testy a jejich statistické zpracování (1972); Pokusy z volné ruky (2003); Nuevo ven - studijní příručka 1 (2005); Nuevo ven - studijní příručka 2 (2006).
Jitka Fenclová (www.databazeknih.cz)
Brockmeyerová, Jitka, 1926 (ipac.kvkli.cz)
Jitka Brockmeyerová (nar. 1926) (www.prijmeni.cz)
Zdeněk Drozd, Jitka Brockmeyerová: Pokusy z volné ruky
Zdeněk Drozd, Jitka Brockmeyerová: Pokusy z volné ruky
  Český biografický slovník XX. století - sv. 1
     
20. prosince 1936 (80. výročí)
zemřela v Princetonu (New Jersey, USA) Elsa Einsteinová, manželka a sestřenice Alberta Einsteina.
Byla dcerou Rudolfa Einsteina a Fanny (za svobodna Kochové). Nejprve se provdala za obchodníka s textilem z Berlína, s kterým měla tři děti, ale s kterým se rozvedla roku 1908. Albert Einstein byl jejím druhým mužem, kterého si vzala roku 1919. S dcerami Ilse a Margot (třetí dítě mezitím zemřelo) byli Einsteinovi úzce spjatá rodina. Ačkoli Albert a Elsa nikdy neměli společné dítě, Albert vychoval Ilse a Margot jako svoje vlastní. Žili v oblasti Berlína a měli také letní vilku v Postupimi, ačkoli roku 1933 emigrovali do Princetonu v New Jersey, USA.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Řekli byste, že Albert Einstein, tento excentrický vědec, který chodil v obnošených šatech, nenosil ponožky a vůbec nedodržoval dresscode, byl idolem ženských srdcí?
Jeho první žena byla o tři roky starší, jmenovala se Mileva, pocházela ze Srbska a porodila mu dva syny. Prý nebyla ani trochu hezká a od dětství kulhala. Ale měla fenomenální matematický talent a byla Albertovi vědeckou partnerkou. Albert ale Milevu po čase vyměnil za svou sestřenici Elsu.
Elsa byla ještě starší než Mileva, byla nevzdělaná ale mateřská, starostlivá a hlavně tolerantní. Čím dál slavnější fyzik si totiž bez zábran liboval v milostných avantýrách a některé milenky si vodil i domů. S Milevou prý vztah také úplně neukončil… Elsa byla rozvedená, a z prvního manželství měla dvě dcery. Albert je vychovával jako vlastní, protože s Elsou společné dítě neměli. I když - kdo ví?
Na jaře 1932 údajně přivezl Einstein do pražské nemocnice u Apolináře šestapadesátiletou manželku Elsu s podezřením na vodnatelný nádor v břiše. Z nádoru se vyklubalo těhotenství. Zdravého synka si osvojila jedna z vědcových obdivovatelek, jejíž dítě v té době v téže nemocnici po porodu zemřelo. Těžko říct, nakolik je tato historka pravdivá. Ale představa, že Albert Einstein zanechal v Praze své geny je vcelku lákavá, viďte?
Narodila se 18. 1. 1876 v Hechingenu (Německo).
Elsa Einsteinová (Wikipedia)
Causa Einstein (www.bkovarikova.cz, Blanka Kovaříková)
Elsa Einsteinová
Elsa Einsteinová
  http://www.biography.com/
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Leden 2016 (18.1.)
     
20. prosince 1956 (60. výročí)
zemřel v Praze (Československo) český bibliograf, lexikograf, historik umění, publicista, vrchní knihovník knihovny Národního muzea v Praze PhDr. Antonín Dolenský.
Vydával české literární památky a klasická díla českého písemnictví. Byl autorem několika výtvarných monografií. V Národním muzeu instaloval řadu výstav.
Psal různé publikace ze svého oboru, vedle toho také připravil k vydání Kupidovu střelu od Šimona Lomnického, Palackého dějiny, Trojánskou kroniku, výbor obrazů Karla Škréty, Kleychovu zprávu o vynálezu knihtisku, či Komenského Orbis pictus.
Redigoval také Knižní kulturu doby staré i nové, nebo Haškovy sebrané spisy. Byl také hlavní redaktor prvorepublikové encyklopedie Nový velký ilustrovaný slovník naučný a byl v redakci Komenského slovníku naučného vydaného v druhé půli 30. let.
Byl činný v projektu Emila Pacovského Veraikon, který se zaměřoval na vydávání rarit z historie české literatury.
Narodil se 11. 6. 1884 v Praze.
Antonín Dolenský (Wikipedia)
Antonín Dolenský (www.databazeknih.cz)
Antonín Dolenský, Al. Jaša: Staré hrady v národních pověstech (www.databazeknih.cz)
Antonín Dolenský: Slovník pseudonymů v české a slovenské literatuře
Antonín Dolenský: Slovník pseudonymů v české a slovenské literatuře
  Český biografický slovník XX. stol.
Viz
Kalendárium Červen 2014 (11.6.)
     
20. prosince 1966 (50. výročí)
se v Praze (Československo) narodil český filmový a divadelní herec, komik, moderátor, zpěvák a tanečník Richard Genzer.
Narodil se v Praze a přestože z něj chtěl mít otec fotbalistu, vystudoval taneční konzervatoř, kde již poznal svého kamaráda Michala Suchánka.
Po studiích začal pracovat jako tanečník ve skupině UNO, později vystupoval i v muzikálech. Nejúspěšnějšími byly Krysař, West Side Story a Dracula. V roce 2000 spolu s Michalem Suchánkem, Josefem Cardou a Veronikou Žilkovou účinkoval v zábavném pořadu TV Nova Tele Tele, díky němuž vešel v divácké povědomí. S Michalem Suchánkem pokračoval ve spolupráci i po skončení pořadu Tele Tele na pořadu MR. GS a na internetové televizi Stream.cz v pořadu Kalendář Míši a Ríši.
Spatřit jsme jej mohli v několika filmech, ke kterým patří Kameňák 2 i jeho třetí pokračování, Sněženky a machři po 25 letech nebo Láska za milion.
V roce 2013 se věnoval na TV Prima tvorbě improvizačního pořadu Partička společně s Michalem Suchánkem, Ondřejem Sokolem a Igorem Chmelou, roku 2014 v pořadu TGM: Talkshow Geni a Míši a v roce 2015 přestoupil s celým týmem Partičky na TV Barrandov, kde založili nový improvizační pořad La Parta.
Vídat ho můžeme také v divadle a na divadelních zájezdech, které s Partičkou pořádají.
Jeho exmanželkou je zpěvačka Linda Finková, se kterou má dceru Viktorii (* 18. května 2001) a syna Matyáše (* 14. srpna 2008).
Richard Genzer (Wikipedia)
Richard Genzer (www.csfd.cz, Martin Daneš)
Richard Genzer (www.ceskatelevize.cz)
Richard Genzer
Richard Genzer
  Jak šel čas (TV pohoda č. 50/2016)
http://www.iprima.cz/
https://www.fdb.cz/
http://www.parlamentnilisty.cz/
     
20. prosince
je Mezinárodní den lidské solidarity.
Mezinárodní den lidské solidarity připomíná a apeluje a bychom se podle svých možností přidali do boje s celosvětovou chudobou. Organizace spojených národů jej vyhlásila v roce 2005.
Mezinárodní den lidské solidarity byl vyhlášen kvůli uznání solidarity jako jedné ze základních a univerzálních hodnot, které tvoří základ vztahu mezi lidmi.
Mezinárodní den lidské solidarity 20. 12. (svatky.centrum.cz)
Mezinárodní den lidské solidarity (www.sedmagenerace.cz)
International Human Solidarity Day (www.timeanddate.com, anglicky)
International Human Solidarity Day 20 December
International Human Solidarity Day 20 December
  Z historie (HaNo)
Viz
Kalendárium Prosinec 2015 (20.12.)
     
21. prosince 1926 (90. výročí)
se v Praze (Československo) narodil český židovský spisovatel, prozaik, scenárista a publicista světového významu zaměřený na židovskou tématiku profesor Arnošt Lustig, autor celé řady děl s tématem holokaustu.
V roce 1941 byl z rasových důvodů vyloučen ze školy. Během druhé světové války pak prošel ghettem v Terezíně a koncentračními tábory Buchenwald a Osvětim, v březnu 1945 uprchl z pochodu smrti. V roce 1948 byl vyslán do Izraele jako zpravodaj 'Lidových novin' v izraelsko-arabské válce, poté nastoupil jako redaktor rozhlasu. V roce 1950 dostudoval. V letech 1958-61 byl vedoucím kulturní rubriky týdeníku 'Mladý svět'. Po srpnu 1968 emigroval do Jugoslávie, kde působil v záhřebském filmovém studiu, v roce 1970 se usadil ve Spojených státech, kde od roku 1973 přednášel film a literaturu. V letech 1995-97 byl šéfredaktorem české mutace časopisu 'Playboy'. Pro jeho prózy, poznamenané zkušenostmi s nacistickou genocidou, je charakteristická věcnost podání a střízlivá dramatičnost.
Pocházel z rodiny malého obchodníka. Narodil se v Praze, zde také vychodil obecnou školu a začal studovat na reálce, ze které však byl roku 1941 z rasových důvodů vyloučen (jako Žid), poté se vyučil krejčím. 13. listopadu 1942 byl poslán do Terezína; později poznal i další koncentrační tábory, Osvětim a Buchenwald. V dubnu 1945 jako zázrakem uprchl z transportu smrti (z Buchenwaldu do Dachau), a ukrýval se až do konce války v Praze. Během holokaustu přišel téměř o celou svoji rodinu, což jej hluboce poznamenalo, a tak se jeho díla už od prvních povídkových souborů zabývají právě tematikou Židů a druhé světové války.
Od roku 1946 studoval na Vysoké škole politických a sociálních věd, začal také přispívat do novin a časopisů. Roku 1948 odjel do Izraele jako zpravodaj Lidových novin v izraelsko-arabské válce, po návratu pracoval jako redaktor Čs. rozhlasu, kde se velmi spřátelil a stal žákem F. R. Krause. Poté byl vedoucím kulturní rubriky týdeníku Mladý svět, byl i scenáristou Čs. filmu (Barrandov): napsal mj. scénář podle své novely Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou.
V průběhu padesátých a šedesátých let vystřídal několik zaměstnání. Byl členem Komunistické strany Československa.
V srpnu 1968 trávil Arnošt Lustig se svou rodinou a dalšími novináři a umělci dovolenou v Itálii. Zde se ráno 22. srpna dozvěděl o invazi vojsk Varšavské smlouvy v Československu. Do Prahy se už se ženou a dětmi nevrátili. Nejdříve odjeli do Jugoslávie, kde působil v záhřebském filmovém studiu, poté žili v Izraeli, v roce 1970 se nakonec usadili v USA, kde Lustig od roku 1973 přednášel film, literaturu a scenáristiku na americké univerzitě ve Washingtonu. V roce 1978 byl na washingtonské American University jmenován profesorem. V roce 1995 se stal šéfredaktorem české verze časopisu Playboy.
V sobotu 26. února 2011 zemřel v Praze na rakovinu.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Spisovatel Arnošt Lustig udivoval vždy tím, jak i přes svůj nelehký život dokázal žít naplno a hledět na svět i s dávkou humoru. Už jako kluk musel opustit měšťanku kvůli židovskému původu. Během války prošel několika koncentračními tábory. Na jaře roku 1945 se mu podařilo uprchnout z transportu smrti a až do konce války se pak ukrýval v Praze. Právě tyto zážitky se odrazily v jeho dílech Démanty noci, Dita Saxová, Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou nebo Transport z ráje.
Po válce pracoval jako zpravodaj v izraelsko-arabské válce, byl redaktorem Mladého světa i scenáristou Filmového studia Barrandov. V roce 1968 s rodinou emigroval. V USA pak přednášel na washingtonské univerzitě literaturu, film a scenáristiku. Po roce 89 se pravidelně vracel do Čech. Říkal: „Jsem všude doma, ale nejvíc v Praze.“
Přestože jeho povídky, romány i eseje vycházely snad ve všech světových jazycích, získal řadu ocenění, mezi jinými Cenu Americké akademie umění a krásného psaní za celoživotní dílo, do posledních dnů nevěřil, že je opravdu dobrým spisovatelem. Útrapy koncentračních táborů dokázal Arnošt Lustig překonat, ale zhoubná nemoc lymfatických uzlin, se kterou pět let bojoval, nakonec porazit nedokázal.
Zemřel 26. (11.) 2. 2011 v Praze (Česká republika).
Arnošt Lustig (Wikipedia)
Arnošt Lustig - spisovatel, publicista (www.spisovatele.cz)
Arnošt Lustig (www.databazeknih.cz)
Arnošt Lustig
Arnošt Lustig
  Jak šel čas (TV pohoda č. 50/2016)
www.skolavpohode.cz
Lípa č. 3/2011
http://www.ceskatelevize.cz/
Kalendárium ČT1
     
22. prosince 1876 (140. výročí)
se v Alexandrii (Egypt) narodil italský spisovatel, básník, lyrik, prozaik, autor sci-fi, dramatik, hudební skladatel, zakladatel a teoretik futurismu - hnutí, jež mělo reagovat na charakter moderní uspěchané doby Filippo Tommaso Marinetti, celým jménem Emilio Filippo Tommaso Marinetti.
Marinetti studoval v Paříži. Jelikož byl vůdčí osobností futurismu, přivedl tento směr, poté co začal sympatizovat s fašismem, k tomuto hnutí také.
V roce 1919 založil Fasci politici futuristi, která brzy začala spolupracovat s B. Mussolinim.
Zpočátku psal francouzsky, později italsky. V roce 1909 vyšel ve francouzském deníku Le Figaro jeho Manifest futurismu.
Brzy po svém narození se s otcem Enricem Marinettim a matkou Amalií Grolliovou odstěhovali do Itálie. Roku 1893 získal bakalářský titul a zapsal se do právnické fakulty v Pavii. O tři roky později umírá jeho bratr Leo na srdeční komplikace. Rok před ukončením studia přešel na univerzitu v Janově.
Poté začal pracovat v Paříži a zvítězil v básnické soutěži. Roku 1902 vydal svou první básnickou sbírku La Conquete des Étoiles (Conquest of the Stars). Po třech letech založil vlastní časopis, kde kladl důraz na volný verš, čímž si ze začátku nadělal dosti nepřátel. Vydávání časopisu bylo po několika měsících ukončeno zejména kvůli Marinettiho názorům. Protože byl jeden ze zakladatelů futurismu, vydal roku 1909 Manifest futurismu (Manifesto del futurismo).
Během roku 1914 souhlasil a dokonce podporoval vstup Itálie do první světové války. Byl také důstojníkem u dělostřelectva.
Později měl problémy se zdravím, přesto stále psal. Když byl roku 1943 svržen Benito Mussolini, odstěhoval se i se svou rodinou do Benátek. Začátkem prosince 1944 zemřel za úsvitu na infarkt.
Zemřel 2. 12. 1944 v Bellagio (Itálie).
Filippo Tommaso Marinetti (Wikipedia)
Filippo Tommaso Marinetti - dramatik, básník, prozaik (www.spisovatele.cz)
Marinetti Filippo Tommaso (www.cesky-jazyk.cz)
Filippo Tommaso Marinetti
Filippo Tommaso Marinetti
  Rok do kapsy
Lípa č. 3/2011
http://ambulance.levret.cz/
     
22. prosince 1936 (80. výročí)
zemřel v Moskvě (Sovětský svaz) ruský a sovětský spisovatel ukrajinské národnosti Nikolaj Alexejevič Ostrovskij.
Aktivní účastník říjnové revoluce a budování sovětského státu, jehož matka byla Češka, která založila rodinu na Ukrajině.
Jeho rodištěm je městečko Vilja na Ukrajině. Mezi roky 1918-1924 pracoval pro Komunistickou ligu, byl aktivním účastníkem říjnové revoluce. Z té doby pochází jeho zranění. V roce 1926 ochrnul a oslepl. Jeho těžké zdravotní postižení mu nebylo překážkou angažovanosti pro sovětskou moc. Napsal romány: Jak se kalila ocel (1930) a Bouří zrození, který nedokončil. Obě díla mají životopisný podtext (Pavka Korčagin). Knihy byly sovětské mládeži předkládány jako učebnice komunismu.
Byl představitelem tzv. socialistického realismu. Proslul svým prvním, autobiografickým románem Jak se kalila ocel, popisující osudy hrdiny Pavky Korčagina v době ruské občanské války. Napsal poté již jen jednu další prózu, Bouří zrozeni. Ne zcela dokončená vyšla těsně po jeho smrti roku 1936. Pojednává o ukrajinsko-sovětské válce 1917-1921. Literatuře se začal věnovat poté, co oslepl a zchroml.
Bojoval v armádě, kde byl však zraněn. Psal již těžce nemocen - postupně ochrnul a oslepnul. Literaturu si zvolil jako další způsob třídního boje, jeho tvorba, ve které zachytil vlastní zážitky z revoluční doby, se stala typickou ukázkou bojovně agitační literatury.
Česky vyšlo: Děti bouří (1937); Bouří zrozeni (1950); Jak se kalila ocel (1951).
Narodil se 16. (jul.)/29. (greg.) 9. 1904 v Neris (Vilija, Volyňská gubernie, Ruské impérium, dnes Ukrajina).
Nikolaj Ostrovskij (Wikipedia)
Nikolaj Alexejevič Ostrovskij (www.databazeknih.cz)
Jak se kalila ocel (www.cesky-jazyk.cz)
Nikolaj Alexejevič Ostrovskij
Nikolaj Alexejevič Ostrovskij
  www.skolavpohode.cz
Lípa č. 2/2009
Lípa č. 3/2011
http://www.cbdb.cz/
http://www.apogeum.info/
Viz
Kalendárium Září 2014 (16.9.)
     
22. prosince 1966 (50. výročí)
zemřel ve Strakonicích (Československo) český literární historik a kritik, editor, bibliograf a bibliofil PhDr. Miloslav Novotný.
Literární historický zájem věnoval především českému písemnictví 19. století, zejména osobnostem a dílu K. H. Máchy, B. Němcové, K. Havlíčka Borovského a J. Nerudy.
Otec byl lékařem. Novotný vystudoval gymnázium v Písku (maturita 1913) a češtinu a němčinu na FF UK (PhDr. 1920 prací Kritická činnost Jaroslava Vrchlického). V letech 1921-1924 byl tajemníkem Svazu osvětového (pozdější Masarykův ústav pro národní výchovu) v Praze, od r. 1922 externím redaktorem Národních listů, od r. 1924 knihovníkem Národního muzea. Spolu s Josefem Volfem zde založil Literární archiv a roku 1927 se stal jeho správcem. Od r. 1937 přednášel souběžně dějiny knihoven a knihtisku na Státní knihovnické škole v Praze. V r. 1939 byl jmenován zemským muzejním radou, r. 1941 prozatímním správcem a zároveň vedoucím Literárního archivu a r. 1945 přednostou knihovny Národního muzea. V letech 1951-1955 působil jako vědecký pracovník Ústavu pro českou literaturu ČSAV, poté odešel do důchodu.
Velmi aktivně Novotný působil v českém literárním životě jako člen vědeckých společností, dále Spolku českých bibliofilů (od r. 1938 místopředseda, od r. 1948 předseda). Redigoval časopisy Republika (1919), Zpravodaj Družstevní práce (1923), Kulturní zpravodaj (1924-1929), Český bibliofil (1929-1942), Literární rozhledy (1930-1931), Rozhledy po literatuře a umění (1932-1938), Literární noviny (1937-1938, 1946-1949), Časopis Národního muzea (oddíl duchovědný 1946-1947). Řídil knižnice Živé knihy (1923-1930), Nesmrtelní (1927-1930, s Václavem Poláčkem), Generace (1928-1930, vše Družstevní práce), Nová bibliotéka (1924-1926), Byblis (1925), Blaník (1924-1941, vše Kvasnička a Hampl), Národní klenotnice (1939-1952, Evropský literární klub), Ottovy nové knihy (1934-1935, Ottovo nakladatelství), Marginálie (1944-1950, s Karlem Jánským, Orbis), Literární příloha Prácheňského kraje (1924-1926). Roku 1922 byl spoluzakladatelem vydavatelství Družstevní práce, jemuž dal první literární program, v letech 1937-1950 externím učitelem a zkušebním komisařem na Státní knihovnické škole v Praze. V letech 1947-1948 byl též literárním poradcem v Ottově nakladatelství. Kromě časopisů, jejichž byl redaktorem, publikoval od r. 1918 v Národě, Národních listech, Cestě (od r. 1929 divadelní referát), České osvětě, Lidových novinách, Zvonu, Lumíru, Rozpravách Aventina, Činu, Panorámě, Kmeni, Českém slově, Kulturní politice, Tvorbě, Národní politice, Magazínu Družstevní práce, Prager Presse, Nivě, Pestrém týdnu, Dělnické osvětě, Kultuře doby, Literárním světě, Rudé záři, Národním osvobození a mnoha dalších odborných časopisech i v denním tisku. Po válce publikoval v periodikách: Rudé právo, Literární noviny, Mladá fronta, Květy, Lidová demokracie aj.
Hlavním přínosem pro českou literární vědu byla Novotného činnost literárněhistorická, zaměřující se zejména na národní písemnictví 19. století. Celoživotní bibliologická praxe i přístup k pramenům v knihovně Národního muzea měly vliv na metodu jeho vědecké práce, založené na pozitivistickém shromažďování dokumentů a zpřístupňování bibliograficko-životopisných údajů, rezignující většinou na hlubší analýzu literárního vývoje a kulturních souvislostí. Pramennou povahu mají studie máchovské (Portrét K. H. Máchy, K. H. Mácha, poutník romantický), zejména však řada prací souvisejících s životem a tvorbou Boženy Němcové (Božena Němcová, Božena Němcová a světská krása, Josef Němec, rodák novobydžovský, muž B. Němcové). Zásadní místo v Novotného vědecké činnosti zaujímá práce editorská. Rozhodující zásluhu měl na kritickém vydání sebraných spisů Boženy Němcové a Jana Nerudy, uspořádal a vydal též podstatnou část díla Karla Havlíčka, Zikmunda Wintra, Josefa Hory, Rudolfa Těsnohlídka a Jiřího Wolkra. Veškerý dostupný materiál o Němcové a Nerudovi se pokusil shromáždit v nedokončeném souboru dokumentů Život Boženy Němcové a Život Jana Nerudy. Edičně významné bylo také vydávání výborů z české obrozenecké poezie a prózy, lidových kramářských a jarmarečních písní, ruské bohatýrské epiky, textů Starého zákona aj.
Řadu let se Novotný časopisecky věnoval divadelní kritice, přičemž dramatický útvar hodnotil především jako literární dílo. Okrajový charakter měly autorovy počáteční beletristické pokusy (povídky pro bibliofily Ďábelské limity, Svízele bibliografovy, Skon knihovníka Merlína), významnější byly překlady z němčiny, francouzštiny a italštiny (Harald Höffding, Bernhard Kellermann, Johann Wolfgang Goethe, Gustav Flaubert, Niccolo Machiavelli aj.).
Narodil se 17. 6. 1894 v Radomyšli u Strakonic (Rakousko-Uhersko).
Miloslav NOVOTNÝ - Prozaik, literární historik a bibliograf, kunsthistorik, překladatel (www.slovnikceskeliteratury.cz, Markéta Trávníčková)
PhDr. Miloslav Novotný (www.strakonice.eu)
PhDr. Miloslav Novotný
PhDr. Miloslav Novotný
  Lípa č. 1/2009
Český biografický slovník XX. století - sv. 2
Viz
Kalendárium Červen 2014 (17.6.)
     
22. (23.) prosince 1966 (1968) (50. výročí)
zemřel v Praze (Československo) český hudební skladatel Roman Blahník.
Narodil se 2. února 1897 v Plzni, kde také absolvoval reálku a výuku klavíru u hudebního skladatele Stanislava Sudy. V letech 1913-15 studoval na pražské konzervatoři hru na varhany. Během vojenské služby v Maďarsku působil jako harfenista a harmonikář. Po návratu z 1. světové války absolvoval skladbu u Josefa Bohuslava Foerstera (1921), soukromě studoval klavír u Jana Heřmana a skladbu u Josefa Suka a Jaroslava Řídkého. Byl zaměstnán jako korepetitor Divadla v Plzni (1921-22), po turné s kvartetem do Egypta a Španělska pak působil jako pianista a kapelník hotelových orchestrů.
Psal taneční hudbu a některé z jeho skladeb vyšly i na gramofonových deskách. V letech 1937-43 složil hudbu k jedenácti celovečerním hraným filmům. Je autorem několika operet, např. Bílý kavalír, Trh rozmaru, Luciana, Maskovaná milenka. Již za studií u Suka napsal suitu V přírodě, později balet Petrklíče (1951) a Rapsódii pro klavír a orchestr. Pracoval na opeře Bratrstvo (1951-52) a na baletu Nagaina (1956). Zemřel 22. prosince 1968 v Praze.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Ústřední píseň filmu Noční motýl je nádherná. I po více než šedesáti letech, které uplynuly od jejího vzniku, bere za srdce. Složil ji Roman Blahník. A zatímco diváci při jejím poslechu zamačkávali slzičky, kritici opěvovali její "straussovský styl, dokonale vyjadřující dobu děje".
"Roman Blahník napsal hotovou suitu o padesáti větách s variacemi," jásali kritici. A divačky odcházely z kin s kapesníčky promáčenými slzami, opíraly se o kavalíry, kteří statečně tajili pohnutí, a všem znělo v hlavě.
Roman Blahník prostě uměl. Složil hudbu k nejlepším filmům 30. a 40. let. Měl mimořádný talent a skvělou průpravu. Na pražské konzervatoři studoval kompozici u Josefa Bohuslava Foerstera a na mistrovské škole u Josefa Suka. Od komorní hudby se přiklonil k hudbě salonní a jazzové. Měl vlastní jazzový orchestr. Jeho píseň "Čím, čím, čím to je..." se podle R. A. Dvorského stala prvním českým foxtrotem. Skládal operety. Mimořádně úspěšná byla Maskovaná milenka na námět Honoré de Balzaca, ale stydět se nemusel za žádnou z nich. A o tom, jak svou hudbou pozvedl kvalitu mnoha českých filmů, jsem už mluvila.
Po roce 1948 se však točily filmy jiného druhu. Pro Romana Blahníka by sice nebylo problémem skládat písně typu "Traktoristko krásná", ale raději hrál na klavír v hotelích a barech. A skládal vážnou hudbu a slavil s ní úspěchy u nás i ve světě. Já si ale při vyslovení jeho jména vzpomenu na jeho filmovou hudbu. Snad by se na mě nezlobil.
Narodil se 2. 2. 1897 v Plzni (Rakousko-Uhersko).
Roman Blahník - hudební skladatel a dirigent jazzového orchestru (www.filmavideo.cz, Mgr. Stanislav Bensch)
Roman Blahník (www.csfd.cz)
Roman Blahník (www.fdb.cz)
Roman Blahník
Roman Blahník
  Kalendárium ČT1
     
23. prosince 1896 (120. výročí)
se v Palermu (Sicílie, Itálie) narodil italský spisovatel, prozaik, romanopisec Guiseppe Tomasi di Lampedusa, vévoda z Palmy a kníže z Lampedusy, známý především díky svému jedinému románu Il Gattopardo (poprvé vydán posmrtně v roce 1958, česky Gepard), jehož děj se odehrává na Sicílii v poslední fázi Risorgimenta.
Celé jeho literární dílo, napsané až na sklonku života, tvoří několik drobných, avšak mistrovských próz a nedokončených náčrtů. Našim čtenářům je asi nejznámější jeho román Gepard, příběh sicilské knížecí rodiny, do nějž autor shrnul celou svoji zkušenost, historii rodinnou i národní.
Byl velmi komplexní osobností, povahou uzavřený a samotářský. Sám o sobě napsal: „Jako chlapec jsem miloval samotu, dával jsem přednost společnosti věcí před společností lidí.“ Byl vynikajícím znalcem francouzské, anglické, německé a ruské literatury. Dráhu spisovatele nastoupil teprve v roce 1955, v devětapadesáti letech, pouhé dva roky před svou smrtí.
Giuseppe Tomasi di Lampedusa, vévoda z Palmy, kníže z Lampedusy a držitel dalších italských a španělských šlechtických titulů byl italský spisovatel, kterému stačil k proslavení a zařazení se k italským spisovatelům jeden jediný román.
Jeho osobnost byla velmi komplexní, většinu svého času již od dětství trávil čtením a rozjímáním, jak sám o sobě říkal : “Jako kluk jsem byl raději s věcmi, než s lidmi“. Velký vliv na něj měla jeho matka, silná a nezávislá osobnost, kterou zbožňoval, na rozdíl od svého otce, který byl spíše od přírody chladný a nepřístupný. Vzdělával se nejdříve doma pod vedením domácího učitele, své matky a babičky. V r.1911 navštěvuje střední školu - lyceum - nejdříve v Římě a později v Palermu. Roku 1915 začíná studovat právnickou fakultu v Římě, nedokončuje ji ale, je povolán do armády, účastní se válečných operací a je zajat, převezen do Maďarska, odkud se mu podaří uprchnou a dostat se zpět do Itálie. Je vyřazen z armády jako poručík a vrací se na Sicílii. Střídá odpočinek s cestováním a studiem zahraniční literatury ve společnosti své matky. V roce 1925 krátce pracuje se svým bratrancem, básníkem Luciem Piccolo v janovském literárním časopise. V roce 1932 se oženil s šlechtičnou německého původu a žili společně s matkou v Palermu, po rozporech mezi těmito dvěma ženami se jeho žena vrací domů. V roce 1934 umírá jeho otec a tak se stává hlavou rodiny a dědí majetek i titul. Po vypuknutí války je opětovně povolán v roce 1940 do armády, ale jako správce rodinných statků je brzy propuštěn. Zbytek války tráví s matkou a manželkou v ústraní v Capo d´Orlando, po smrti matky se vrací se ženou k životu v Palermu, kde se jejich dům stává sídlem setkávání řady mladých intelektuálů.
Na přelomu let 1955 a 1956 píše svůj román Il Gattopardo (Gepard), krátce nato v roce 1957 umírá na nádor plic v římském domě přes veškerou lékařskou péči a je pohřben v rodinné hrobce. Román byl nalezen dědici v pozůstalosti a zásluhou přítelkyně rodiny Eleonory Croseové, byl nabídnut k vydání. Vzbudil řadu rozporuplných reakcí, jak nadšení a bouřlivý ohlas jak mezi čtenáři i kritikou, tak odmítávé postoje, nicméně se dočkal několika vydání a byl přeložen do řady jazyků. V roce 1959 získal Striga Price - literární cenu za knihu roku. Zahraniční úspěch byl dovršen velmi citlivou filmovou adaptací knihy, zachovávající di Lampedusův rukopis, natočenou Viscontim, která získala Zlatou medaili v Cannes.
Zemřel 23. 7. 1957 v Římě (Lazio, Itálie).
Giuseppe Tomasi di Lampedusa (Wikipedia)
Giuseppe Tomasi di Lampedusa (www.databazeknih.cz)
Giuseppe Tomasi di Lampedusa: Místa mého dětství (www.rozhlas.cz)
Giuseppe Tomasi di Lampedusa
Giuseppe Tomasi di Lampedusa
  Slovník italských spisovatelů
     
23. prosince 1896 (120. výročí)
se v Praze (Čechy, Rakousko-Uhersko) narodil český divadelní herec a režisér Drahoš Želenský, vlastním jménem Karel Drápal mladší (Drahoš Drápal).
Aby odlišil své jméno od otcova uměleckého příjmení, změnil si křestní jméno z Karla na Drahoše.
Užíval také pseudonym Šohard K.
Vzdělání: studium herectví u herečky Marie Laudové-Hořicové a zpěvu u Emila Buriana.
Člen divadelní společnosti J. Burdy a J. Blažka (1913-1914).
V roce 1958 obdržel titul zasloužilý umělec.
Zemřel 15. 2. 1959 v Praze (Československo).
Drahoš Želenský (Wikipedia)
Drahoš Želenský (www.csfd.cz, Jaroslav Lopour)
Drahoš Želenský - režisér, divadelní herec (www.osobnosti.cz)
Drahoš Želenský
Drahoš Želenský
  Z historie (HaNo)
http://encyklopedie.brna.cz/
https://www.fdb.cz/
http://libri.cz/
     
23. prosince 1946 (70. výročí)
zemřel v Praze (Československo) český spisovatel Václav Hlaváček.
Spisovatel, autor humoristických fejetonů, povídek, románů, esejů a divadelních her, též odborné stati z oboru peněžnictví.
Z díla: Melodie mládí (1912); Banky kouzla zbavené (1938); Skauti dobrého pohodlí (1940); Mnoho na jednu generaci (1946); Přírodní lékař (1946).
Narodil se 16. 5. 1891 v Praze (Rakousko-Uhersko).
Václav Hlaváček (www.databazeknih.cz)
Václav Hlaváček (search.mlp.cz)
Václav Hlaváček: Banky kouzla zbavené
Václav Hlaváček: Banky kouzla zbavené
  Z historie (HaNo)
     
23. prosince 1966 (50. výročí)
zemřel ve Vídni (Rakousko) rakouský spisovatel, prozaik, romanopisec a scenárista Heimito von Doderer, celým jménem Franz Carl Heimito von Doderer.
V první světové válce padl do ruského zajetí a strávil čtyři roky na Sibiři. Po návratu do vlasti ve Vídni vystudoval historii. Druhou světovou válku prodělal jako důstojník v nacistické armádě. Po válce získal řadu literárních cen. Odmítal jakékoliv politické ideologie. Mísil grotesku, mystifikaci a literární parodii.
Za první světové války bojoval na východní frontě, dostal se roku 1916 do ruského zajetí a v důsledku zmatků tamní občanské války se vrátil domů až roku 1920. Po návratu vystudoval historii a psychologii a začal psát, zprvu krátké fejetony. Roku 1930 mu vyšel první román Das Geheimnis des Reichs (Tajemství říše). Manželství s Židovkou Gusti Hasterlikovou, které uzavřel téhož roku, se záhy rozpadlo; o rozvod ovšem Doderer začal usilovat až po anšlusu hitlerovským Německem a dosáhl ho roku 1939. Do rakouské odnože NSDAP vstoupil již roku 1933 a roku 1936 přesídlil do Německa.
Ve druhé polovině 30. let se začal nacismu vzdalovat a roku 1940 vstoupil do katolické církve. Jedním z motivů konverze byla četba díla Tomáše Akvinského, jehož myšlenky se pak projevují i v Dodererových románech. Roku 1937 poznal svou druhou ženu Emmu Marii Thomaovou a o rok později vyšel jeho první velký román Ein Mord, den jeder begeht (Vražda, kterou páchá každý). Roku 1940 byl jakožto záložní důstojník povolán do německé armády a jako voják vystřídal řadu působišť. Posledním bylo norské Oslo, kde skončil v zajetí a do Rakouska se vrátil až v lednu 1946.
Po návratu se snažil vyhnout postihu za své nacistické angažmá a začal pracovat na svém nejznámějším díle, románu Die Strudlhofstiege oder Melzer und die Tiefe der Jahre (Strudlhofské schody čili Melzer a hlubina roků). Dokončil ho roku 1948 a vydán mohl být až r. 1951. Mezitím studoval kurs archivářství a knihovnictví v naději, že si tak bude moci vydělat na živobytí. Zabýval se středověkými literárními prameny, což využil při práci na groteskním románu Merovejci, aneb, Totální rodina (Die Merowinger, oder, Die totale Familie, 1962). Roku 1952 se podruhé oženil, s manželkou Emmou Marií zvanou Mienzi však žili odděleně a roku 1955 Doderer zahájil milostný vztah se spisovatelkou Dorotheou Zeemannovou. Padesátá léta mu také přinesla uznání jako romanopisci. Roku 1960 se kuřák a alkoholik Doderer musel podrobit těžké operaci a o šest let později zemřel na rakovinu.
Narodil se 5. 9. 1896 ve Weidlingau u Vídně (Hadersdorf-Weidlingau, Rakousko-Uhersko, dnes součást Vídně, Rakousko).
Heimito von Doderer (Wikipedia)
Lexikon - Doderer (www.wissen.de, německy)
Eva Menasse: Heimito von Doderer
Eva Menasse: Heimito von Doderer
  www.skolavphode.cz
Viz
Kalendárium Září 2016 (5.9.)
     
23. prosince 1966 (50. výročí)
byl do kin uveden film režiséra Martina Friče Lidé z maringotek, natočený podle knižní předlohy Eduarda Basse.
Český širokoúhlý film o těžkém životě ukrytém pod falešným cirkusovým pozlátkem vznikl v roce 1966 podle stejnojmenné povídkové sbírky Eduarda Basse, doplněné o některé motivy jeho slavného románu Cirkus Humberto, které do podoby uceleného příběhu mistrně spojil scénárista Antonín Máša a slavný Martin Frič (Císařův pekař, Král králů, Pytlákova schovanka), který byl současně také režisérem filmu.
Hořký příběh o lidech kolem cirkusu a nešťastné lásce mladého akrobata. Hlavní postavou příběhu je mladý jezdec-akrobat cirkusu National Vincek Bonžur, který se zamiloval do krasojezdkyně Niny Gruzie, což se ovšem vůbec nelíbí jejímu otci Lotyšovi, jenž má s dívkou zcela jiné plány. Dřív než se spor vyhrotí natolik, aby podle starého klauna skončil Vincek s kudlou v zádech a Lotyš v base, zasáhne osud a mladý akrobat je povolán na vojnu, kde slouží u dragounů. Když odslouží a je propuštěn do civilu, vydá se hledat National se svou milovanou Ninou. Ta už však u cirkusu téměř celý rok není. Rodiče ji odvezli a Vincek se k lítosti svých přátel i principála rozhodne, že se ji vydá hledat. Po dlouhém putování sice svou milovanou objeví v ruském cirkuse Kuzněckého, ta se však za léta odloučení velmi změnila. Z prosté zamilované dívky se stala vypočítavá ctižádostivá žena, která touží především po penězích. Jenže ty Vincek nemá.
Režie: Martin Frič. Předloha: Eduard Bass (kniha). Scénář: Martin Frič. Kamera: Jan Stallich. Hudba: Zdeněk Liška. Střih: Jan Kohout. Zvuk: Emanuel Formánek. Kostýmy: Aša Teršová.
Hrají: Jozef Kroner, Jan Tříska, Emília Vášáryová, Martin Růžek, Dana Medřická, Čestmír Řanda st., Ilja Prachař, Jarmila Smejkalová, Josef Větrovec, Jiřina Štěpničková, Slávka Budínová, Vlastimil Brodský, Jaroslav Rozsíval, Nina Popelíková, Josef Hlinomaz, Jiří Sedlmajer, Václav Sloup, Vladimír Menšík, Mirko Musil, Bohumil Švarc st., Karel Hlušička, Oldřich Velen, Václav Trégl, Jan Maška, Josef Burda, Jiřina Bílá, František Janát, Stanislav Langer, Isabela Hornová, Zdeněk Hodr, Jan Pohan, Lubomír Kostelka, Ladislav Žid, Michal Pavlata, Eduard Pavlíček, Jaroslav Čejka, František Janeček, Harald Štipka.
Lidé z maringotek (www.csfd.cz)
Lidé z maringotek (www.ceskatelevize.cz)
Lidé z maringotek (1966)
Lidé z maringotek (1966)
  Jak šel čas (TV pohoda č. 50/2016)
     
24. prosince 1796 (220. výročí)
ve Starém Rožmitále při půlnoční bohoslužbě poprvé zazněla Česká mše vánoční Jakuba Jana Ryby.
Česká mše vánoční, také uváděná jako mše Hej mistře nebo lidově Rybovka, (lat. Missa solemnis Festis Nativitatis D. J. Ch. acomodata in linguam bohemicam musicam – que redacta per Jac. Joa. Ryba, či zkráceně jako Missa pastoralis bohemica) je česky psaná církevní skladba Jakuba Jana Ryby, který je též autor jejího textu. Přestože je stavěná stejně jako latinská hudební mše (části Kyrie, Gloria etc.), jedná se o pastorální hru aplikovanou na liturgii tradiční mše; příběh vypráví o zvěstování Kristova narození a příchodu pastýřů k jesličkám. Česká mše vánoční má ryze pastorální ráz, je zasazená do českého prostředí, pro svou prostotu i radostnou a svěží atmosféru byla a stále je srozumitelná a přístupná širokému obecenstvu.
Vznikla v roce 1796 (původně v tónině A-dur, dnes se často hraje o tón níže, v G dur), prostřednictvím opisů se brzy rozšířila do celých českých zemí. Již od počátku vznikalo mnoho úprav, spočívajících ve změnách instrumentace, textu, melodie, popř. transpozicích do jiných tónin. Jelikož se do dnešních dnů nedochovala originální partitura, v současnosti hrané verze jsou sestaveny na základě kritických rozborů opisů.
Originální orchestrace: sólové hlasy a smíšený sbor, koncertantní flétna, 2 klarinety, 2 lesní rohy, clarino principale (trubka), dvoje housle, viola, kontrabas, tympány, koncertantní varhany.
Česká mše vánoční (Wikipedia)
Česká mše vánoční (www.ceskatelevize.cz)
Rybova Česká mše vánoční (www.jakubjanryba.cz, Mgr. Ivana Hoyerová)
Úvodní strana klavírního výtahu
Úvodní strana klavírního výtahu
  Z historie (HaNo)
     
24. prosince 1886 (130. výročí)
se v Budapešti (Uhry, Rakousko-Uhersko) narodil maďarsko-americký filmový režisér židovského původu Michael Curtiz, rodným jménem Manó Kertész Kaminer.
Jeho nejslavnějším filmem je Casablanca. Za režii tohoto romantického snímku získal roku 1943 Oscara.
Vystudoval budapešťskou Akademii krásných umění (1906). Poté odešel do Švédska, kde spolupracoval s režiséry Victorem Sjöströmem a Mauritzem Stillerem. Občas i hrál, například ve filmu Atlantis, který režíroval Dán August Blom. Nakonec se vrátil do Maďarska, kde od roku 1912 natáčel vlastní filmy. Do roku 1919 jich zrežíroval přes čtyřicet. V tom roce odjel do Vídně, kde začal pracovat pro studio Sascha hraběte Saši Kolowrata jako scenárista a režisér. Ve Vídni natočil mj. snímky Sodom und Gomorra a Der Junge Medardus (v obou mimochodem hrál český herec a režisér Karel Lamač). Chvíli zkoušel štěstí v Německu, ale roku 1926 se natrvalo usadil v USA, kde se uchytil v Hollywoodu, když podepsal smlouvu s Warner Bros.
Jeho prvním hollywoodským snímkem, ještě němým, byl The Third Degree. V roce 1929 natočil první zvukový film: Noah's Ark. Za snímek Captain Blood z roku 1935 (natočen podle stejnojmenného románu Rafaela Sabatiniho s Erolem Flynnem v hlavní roli) byl poprvé nominován na Oscara (za režii i v kategorii nejlepší film), avšak prozatím neuspěl. Erol Flynn se stal jeho oblíbeným hercem. Dal mu hlavní roli i ve filmu The Adventures of Robin Hood z roku 1938. Film byl nominován na Oscara za nejlepší film. Avšak Oscarový večer roku 1938 byl pro Curtize zcela mimořádným, neboť měl v soutěži ještě další dva snímky: muzikál Four Daughters byl nominován jak v kategorii režie, tak v kategorii nejlepší film, kriminálka Angels with Dirty Faces v kategorii režie. Ani jedna ze čtyř nominací však nebyla proměněna v zisk sošky Akademie. Podobně tomu bylo s muzikálem Yankee Doodle Dandy v roce 1942 - nominován byl za režii i nejlepší snímek, ale sošku nezískal (na rozdíl od představitele hlavní role Jamese Cagneyho). Akademii Curtiz přesvědčil až následujícího roku 1943, dnes již legendárním špionážním romantickým dramatem Casablanca s Humphrey Bogartem a Ingrid Bergmanovou v hlavních rolích - to naopak získalo Oscara jak za režii, tak za nejlepší film. K oceňovaným snímkům patří ještě drama Mildred Pierce z roku 1945 (nominace na Oscara za nejlepší film, Oscar pro Joan Crawfordovou za hlavní roli). Tím skončila Curtizova nejslavnější tvůrčí éra. I po válce však točil filmy, které se staly oblíbené u diváků (méně u kritiků): komedie Life with Father (1947), muzikálová komedie Romance on the High Seas (1948), životopisný film Jim Thorpe (1951), komedie We're No Angels (1955) ad.
Casablanca byla Americkým filmovým institutem vyhlášena na konci 20. století třetím nejlepším americkým filmem všech dob, Yankee Doodle Dandy 98. nejlepším. The Adventures of Robin Hood a Mildred Pierce byly nominovány.
Byl třikrát ženatý, pokaždé s herečkou: Lucy Doraineovou (1918-1923), Lili Damitaovou (1925-1926) a Bess Meredythovou (1928-1962). Je pohřben na hřbitově Forest Lawn Memorial Park Cemetery v Glendale.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Za film Casablanca získal v roce 1943 Michael Curtiz Oscara jak za režii, tak i za nejlepší film. Patří k jeho nejslavnější éře. Určitě i díky skvělým výkonům Humphreye Bogharta v roli Ricka a Ingrid Bergmanové co by Ilzy.
Casablanca byla na konci 20. století vyhlášena jako třetí nejlepší americký film všech dob. Řekněte, co víc by si mohl režisér přát, než to, aby se jeho film stal nesmrtelným.
Zemřel 10. 4. 1962 v Hollywoodu (Los Angeles, Kalifornie, USA).
Michael Curtiz (Wikipedia)
Michael Curtiz (www.csfd.cz, Petr Kubíček)
Michael Curtiz - herec (www.osobnosti.cz)
Michael Curtiz
Michael Curtiz
  http://www.gradesaver.com/
Kalendárium ČT1
     
24. prosince 1906 (110. výročí)
se v Londýně (Anglie, Spojené království) narodil anglický spisovatel James Hadley Chase, vlastním jménem René Brabzon Raymond (rodným jménem René Lodge Brabazon Raymond).
Psal také pod několika pseudonymy (James L. Docherty, Raymond Marshall, René Raymond a Ambrose Grant). Jeho tvorba obsahuje především detektivní romány a thrillery.
Narodil se v Londýně a původním povoláním byl velkoobchodník s knihami. V průběhu druhé světové války sloužil jako velitel letky Královského letectva a pracoval jako šéfredakor časopisu Royal Air Force Journal.
Zajímal se o fotografii, poslouchání klasické a operní hudby. Přes padesát let žil se svou jedinou ženou Sylvií, která ho přežila.
Přesto, že byl v Americe pouze dvakrát, odehrávají se jeho knihy právě v této zemi. Reálie byly vyčtené z encyklopedií, podrobných map a slangových slovníků.
Jeho první kniha, napsaná patrně během šesti týdnů roku 1938, Žádné orchideje pro slečnu Blandishovou (No Orchids for Miss Blandish, 1939), byla i zfilmována v roce 1948, hrána v divadlech a v roce 1971 znovu zfilmována pod názvem The Grissom Gang.
Během své kariéry napsal 90 knih, které byly přeloženy do mnoha jazyků a vydávány nejen v Evropě, ale i v Indii, Japonsku, Africe a Latinské Americe. Jeho knihy jsou plné vražd, intrik, vydírání a špionáže. Díky svému umění byl nazýván mistrem detektivky své generace a mnoho jeho knih bylo zfilmováno.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Jeho pravé jméno zní René Brabzon Raymond. Napsal 90 knih. Jsou plné vražd, intrik a vydírání. Řada z nich byla zfilmována. Dodnes je nazýván „mistrem detektivky“.
Zemřel 6. 2. 1985 v Corseaux (Vaud, Švýcarsko).
René Raymond Brabazon / pseudonymy: James L. Docherty, Ambrose Grant, Raymond Marshall, James Hadley Chase (www.databazeknih.cz)
James Hadley Chase (Wikipedia)
James Hadley Chase (www.pitaval.cz, Ladislav -Knedle- Ševcůj)
James Hadley Chase
James Hadley Chase
  http://cs.wikipedia.org/wiki/
http://www.osobnosti.cz/
http://www.cbdb.cz/
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Únor 2015 (6.2.)
     
24. prosince 1906 (1916) (110. výročí)
se v obci Ptenín u Přeštic (Rakousko-Uhersko) narodil významný český malíř hlásící se k surrealismu a keramik Václav Tikal, návrhář porcelánu, keramiky a textilu.
Pražskou Akademii výtvarných umění studoval V. Tikal v letech 1937-39 a dokončil až po 2. světové válce (1946) jako žák J. Obrovského. Byl členem parasurrealistické skupiny RA, od roku 1946 Spolku výtvarných umělců Mánes a od roku 1949 členem Teigeho nového surrealistického okruhu.
Rané dílo V. Tikala z doby kolem roku 1940 se opíralo o poznání metafyzických děl Giorgia de Chirica a Salvatora Dalího, brzy si však vytvořil osobité surrealistické představy, poněkud více expresívní a snové, protože reflektovaly události 2. světové války (Lidice I., 1944). Po roce 1945 se náměty proměňují, zachycují protiklad přírody a civilizace, přičemž však tyto motivy nejsou vzájemně konfrontovány. Tikal se tak projevuje jak malbami fantazijních krajin (například Zamořená krajina, 1945), tak technicistními náměty, které zachycují stejnou změť fantastických mechanismů, podobajících se spíše pravěké vegetaci. Kolem roku 1950 organické formy na Tikalových obrazech mizí ve prospěch "veristického" surrealismu, ale po tvůrčí odmlce se koncem 50. let opět vrací k organickým formám.
Vedle malířské práce se umělec věnoval i návrhům porcelánových jídelních souprav, za něž získal mezinárodní ocenění (trienále v Miláně, 1965) a tvorbě v keramice (Venušiny hodiny).
Zemřel 26. 11. 1965 v Praze (Československo).
Tikal Václav (www.libri.cz)
Václav Tikal (Wikipedia)
Václav Tikal, malíř pod vlivem Dalího (kultura.zpravy.idnes.cz, Vladimíra Šumberová)
Václav Tikal
Václav Tikal
  Z historie (HaNo)
www.libri.cz
Lípa č. 3/2011
http://www.artplus.cz/
http://martinfryc.eu/
http://www.rozhlas.cz/
Viz
Kalendárium Listopad 2015 (26.11.)
     
24. prosince 1936 (80. výročí)
zemřel v Praze (Československo) český a československý politik, novinář, publicista, historik a spisovatel Jan Herben.
Jako literát byl Herben představitel realismu a tzv. venkovské prózy. Psal pod vlivem Turgeněva a Tolstého. Kladně hodnotil husitství, bratrství a obrození, záporně protireformaci a svatojánství.
Jan Herben se narodil jako jeden z pěti dětí Vavřince Herbena a jeho manželky Alžběty, rozené Slampové.
Jan studoval na brněnském gymnáziu na nynější třídě Kpt. Jaroše, kde byl žákem etnografa Františka Bartoše a historika Václava Royta (1827-1907). Zde v roce 1878 maturoval. Rodina z něho chtěla mít kněze, ale Herben místo toho na Filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze v letech 1878-1883 absolvoval historii, zeměpis a češtinu. Byl žákem Václava Tomka, Jaroslava Golla, Antonína Rezka, Martina Hattaly, Jana Gebauera, Antonína Gindelyho, Josefa Emlera, Johanna Kelleho, Jana Palackého, Josefa Durdíka aj. Velký vliv na něj měl Tomáš Garrigue Masaryk.
V roce 1892 se oženil s Bronislavou Foustkovou, příležitostnou spisovatelkou. 27. září 1899 v Praze vystoupil z římskokatolické církve a konvertoval k protestantismu.
V letech 1885-1886 byl novinářem Národních listů. Julius Grégr ho však propustil za podporu odpůrců tzv. Rukopisů. Na Vánoce 1886 založil čtrnáctideník Čas, list realistů (Josef Kaizl, Karel Kramář, Tomáš Masaryk), který měl sice málo čtenářů, ale byl poměrně vlivný. V roce 1889 se Čas přeměnil na týdeník.
V letech 1894-1906 byl vlastníkem Času, který dotoval z vlastních prostředků. Od roku 1895 vycházela Knihovnička Času a od roku 1896 beletristická příloha Besedy Času. Herben objevil Petra Bezruče a Jana Karafiáta, autora Broučků. V roce 1901 se Čas přeměnil na deník. V roce 1915 byl Čas zastaven. Herben pak krátce vydával Novinu a od roku 1917 se vrátil do Národních listů. V letech 1918-1920 byl redaktorem satirického časopisu Nebojsa. V letech 1925-1927 byl redaktorem Lidových novin. V roce 1900 se spolu s Masarykem podílel na založení politické formace vzešlé z hnutí realistů (Česká strana lidová). V roce 1905 ho Emanuel Chalupný obvinil ze zpronevěry, za což byl vyloučen ze strany. Na sjezdu byl ale rehabilitován. Od roku 1907 vydával sebrané spisy. Později se angažoval v České straně pokrokové.
Za první světové války války byl členem Maffie. V roce 1918 působil v Národním výboru, pak v Revolučním národním shromáždění Republiky československé za Českou státoprávní demokracii, respektive za z ní vzniklou Československou národní demokracii.
V letech 1920-1925 byl senátorem za národní demokracii. Mandátu se vzdal v říjnu 1925, krátce před koncem funkčního období. Jako náhradnice místo něj nastoupila Božena Viková-Kunětická.
Od roku 1925 byl členem Národní strany práce (nová prohradní strana, která měla konkurovat národní demokracii), za kterou byl v roce 1927 zvolen do pražského ústředního zastupitelstva a v roce 1928 do českého zemského zastupitelstva. Od roku 1930 byl národním socialistou.
Zemřel v Praze a je pohřben na Olšanských hřbitovech. S manželkou Bronislavou měli syny Jana, Jiřího a Ivana.
Narodil se 7. 5. 1857 v obci Brumovice u Hustopečí (Rakouské císařství).
Jan Herben (Wikipedia)
Jan Herben - prozaik a publicista (www.spisovatele.cz)
Jan Herben (www.databazeknih.cz)
Jan Herben
Jan Herben
  Z historie (HaNo)
Lípa č. 3/2011
http://www.vaseliteratura.cz/
http://www.ceskasibir.cz/
http://encyklopedie.brna.cz/
http://www.cesky-jazyk.cz/
     
24. prosince - Štědrý den a Vánoční stromeček
Vánoční stromek (respektive vánoční strom či vánoční stromeček) je jedním ze symbolů Vánoc. Staví se na Štědrý den a lidé si pod ním rozdávají vánoční dárky. Velké vánoční stromy se staví ve městech v průběhu adventu.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Je hlavním symbolem Vánoc a Štědrý den si bez něj už neumíme představit - jak to ale s Vánočním stromečkem vlastně v historii bylo?
I když je dnes Vánoční stromek svázán s křesťanstvím, historie ozdobeného jehličnanu sahá ještě do dob pohanských magií a kouzel, kdy byl symbolem oslav boha Slunce. Tehdy se rozverně tančilo kolem stromku ověšeného ovocem, sladkostmi a světly.
Stromeček míval také ochranitelskou funkci, proto se původně zavěšoval nad hodovní stůl špičkou dolů, aby chránil všechny, kdo u stolu sedí.
Ještě do 16. století bylo strojení stromku považováno církví za pohanský zvyk. Pak se církev rozhodla zvyk převzít a vtisknout mu náboženskou symboliku. Ze začátku byl stromek k vidění jen na veřejných prostranstvích. Až v 19. století pronikl do domácností.
V Čechách se první Vánoční stromeček objevil o Vánocích 1812. Strojil se nejprve ozdobami ze dřeva, perníčky, pečivem a šátky. V roce 1860 se v Čechách poprvé rozsvítili na stromku lojové vánoční svíčky. A tak září o Vánocích dodnes.
24. prosinec 1223 - první jesličky a půlnoční mše
„Požehnej, Pane můj, mé snaze přímé: Víc, než být potěšen, chci těšit jiné. Víc, než být pochopen, druhé chci chápat. Víc, než být milován, chci lásku dávat.“ František z Assisi, Sluneční píseň.
Chudoba a láska ke Kristu. To byly základy učení svatého Františka z Assisi, zakladatele žebravého řádu františkánů, muže, který kdysi hodlal stát se udatným rytířem, ale nakonec se upsal službě Bohu. V roce 1223 papež Honorius III. potvrdil řeholi františkánského řádu a Františkovi povolil oslavit Vánoce, cituji, „s obzvláštní nádherou“. František nelenil. Odebral se do Greccia, jehož pán mu před časem daroval zalesněnou horu nad Rietským údolím. V jedné z jeskyní František založil malou poustevnu a tu teď s papežovým požehnáním přetvořil v kapli. Postavili tam žlab a štědře jej naplnili slámou. Přivedli osla a volka. Tak vznikly první jesle, první betlém, první živý obraz narození Páně. Zrodila se krásná tradice stavění jesliček či betlémů, kterou křesťané o Vánocích dodržují dodnes.
V noci ze 24. na 25. prosinec roku 1223 přišli lidé ze širokého okolí. V jeskyni byly zažehnuty pochodně a František v jejich světle u žlabu, který se stal prvními jesličkami, četl evangelium o zrození Páně. Tak byla Léta Páně 1223 slavena první půlnoční mše.
Vánoční stromek (Wikipedia)
Vánoční stromeček
Vánoční stromeček
  Z historie (HaNo)
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Prosinec 2015 (24.12.)
     
25. prosince 1876 (140. výročí)
se v Berlíně (Německé císařství) narodil německý chemik profesor Adolf Otto Reinhold Windaus; Nobelova cena za chemii (1928).
V roce 1928 získal Nobelovu cenu za výzkum struktury sterolů a jejich vztahu k vitamínům.
Jako student se příliš studiem přírodních věd nezabýval, teprve významné objevy Kochovy a Pasteurovy podnítily jeho zájem.
Jeho učitelem chemie byl E. H. Fischer, díky kterému se stala chemie oblíbeným Windausovým oborem. Především spojení chemie a medicíny učarovalo Windausovi natolik, že ačkoliv byl studentem medicíny, zapsal se také na soukromou chemickou školu, aby získal maximum poznatků z analytické a experimentální chemie. V roce 1901 se stal docentem ve Freiburku a v roce 1905 profesorem v Innsbrucku. V roce 1915 odešel do Göttingen, kde se stal ředitelem ústavu obecné chemie.
Ve svých vědeckým výzkumech se zabýval především studiem cholesterolu. Po skončení velice namáhavých a dlouhých pokusů objevil Windaus příbuznost mezi cholesterolem a žlučovou kyselinou.
Tento zajímavý poznatek ho zavedl ke studiu vitaminů. Windaus zjistil, že hormon ergosterol se po ozáření ultrafialovými paprsky mění na vitamin D, popsal strukturu tohoto důležitého vitaminu a jeho zdroje. Studoval také vitaminy řady B, především B1, B2 a B3.
Výše zmiňované spojení chemie a medicíny mělo především pro medicínu velký význam, neboť Windausovy objevy se pro tento vědní obor staly nepostradatelné.
Zemřel 9. 6. 1959 v Göttingen (Dolní Sasko, Spolková republika Německo).
Adolf Otto Reinhold Windaus (Wikipedia)
Adolf Otto Reinhold Windaus (Němec) (www.zsostrovum.cz)
Windaus Adolf Otto Reinhold (www.cojeco.cz)
Adolf Otto Reinhold Windaus
Adolf Otto Reinhold Windaus
  Z historie (HaNo)
     
25. prosince 1906 (110. výročí)
se v Heidelbergu (Bádensko-Württembersko) narodil slavný německý fyzik a elektroinženýr, vynálezce elektronového mikroskopu profesor Ing. Dr. techn. Ernst August Friedrich Ruska; Nobelova cena za fyziku (1986).
V roce 1986 spoluobdržel Nobelovu cenu za fyziku za zásadní práci v elektronové optice a za návrh prvního elektronového mikroskopu. V témže roce ji dostali Gerd Binnig a Heinrich Rohrer za objev STM.
V roce 1968 byl oceněn Medailí Rudolfa Diesela.
Ernst Ruska se narodil v německém Heidelbergu v rodině učitele fyziky. Otec chtěl, aby se i syn věnoval fyzice, ale mladý Ernst se rozhodl pro studium na mnichovské technice. Na univerzitě v Berlíně pak získal r. 1931 inženýrský diplom a r. 1934 doktorát z technických věd. Po studiích pracoval Ernst Ruska v Berlíně u firmy Siemens, r. 1957 se stal ředitelem Ústavu elektronové mikroskopie v jednom z institutů Maxe Plancka v Berlíně. Působil též v letech 1957-1972, kdy odešel do důchodu, jako univerzitní profesor na Berlínské technice. Už od r. 1928 se zajímal o problematiku magnetického pole, které je ovlivňováno elektrickým proudem. Snažil se využít vlnového charakteru elektronů a zkoušel ovlivnit svazek elektronů magnetickým polem a takto ho zaostřit. Po mnoha pokusech spolu s německým fyzikem Maxem Knollem sestrojil r. 1931 elektronový mikroskop, který dosahoval 400 násobného zvětšení. Elektronový mikroskop využívá místo světelného paprsku paprsek elektronový (tok rychlých elektronů), místo skleněné čočky čočku magnetickou. Možnost mnohem většího zvětšení oproti mikroskopům optickým vyplývá z toho, že vlnová délka toku elektronů je mnohem menší než vlnová délka viditelného záření. Elektronové mikroskopy dosahují v současnosti zvětšení více než 2 000 000x. Elektronový mikroskop se stal nepostradatelným pomocníkem v biologii, medicíně, fyzice, ke zkoumání struktury materiálů a v mnoha dalších vědních obrech. V r. 1986, celých pětapadesát let po sestrojení prvého elektronového mikroskopu, a dva roky před svou smrtí obdržel Ernst Ruska Nobelovu cenu z a fyziku za práce na poli elektronové optiky.
Zemřel 27. (25.) 5. 1988 v Západním Berlíně.
Ernst Ruska (Wikipedia)
Ecce Homo - Ernst August Friedrich Ruska (www.rozhlas.cz, Libor Vykoupil)
Ruska, Ernst August Friedrich (www.aldebaran.cz)
Ernst August Friedrich Ruska
Ernst August Friedrich Ruska
  Z historie (HaNo)
     
25. prosince 1926 (90. výročí)
se v Rize (Lotyšsko) narodil lotyšský spisovatel, prozaik a dramatik Zigmunds Skujinš.
Autor psychologických novel a románů, např. Kolumba mazdeli (Kolumbovi vnuci) z prostředí mládeže, Fornarina z uměleckého prostředí. V románu Muž v nejlepších letech podal ironický obraz dnešních lidí na pozadí velkého průmyslového závodu.
Patřil k prvním lotyšským prozaikům, kteří otevřeli téma sovětského teroru (povídka „Květinou na čepici“ byla zakázána). Je také autorem řady filmových scénářů a divadelních her.
Zigmunds Skujiňš je lotyšský spisovatel druhé poloviny dvacátého století, který se narodil 25. prosince 1926 v Rize. Jeho autorský obzor byl velký a zahrnuje jak romány a filmové scénáře tak divadelní hry a eseje. Jeho díla byla přeložena do řady jazyků (například němčina, maďarština, ruština nebo čeština).
Česky vyšlo: Pán v nejlepších letech (1981); Paměti mladého muže (1985).
Zigmunds Skujiňš (www.databazeknih.cz)
Zigmunds Skujiňš (www.cbdb.cz)
Skujinš Zigmunds (leporelo.info)
Zigmunds Skujinš
Zigmunds Skujinš
  Slovník pobaltských spisovatelů
     
25. prosince 1956 (60. výročí)
v Herisau (Kanton Appenzell Ausserrhoden, Švýcarsko) zemřel švýcarský prozaik a lyrický básník píšící německy Robert Walser, celým jménem Robert Otto Walser.
Robert Walser bývá často označován za předchůdce Franze Kafky.
Po ztroskotání plánů na hereckou kariéru vystřídal desítky zaměstnání. V roce 1899 se seznámil s Wedekindem. V letech 1905-1913 žil jako svobodný spisovatel v Berlíně, poté vedl tulácký život. Těžké deprese a sebevražedné pokusy vedly roku 1929 k hospitalizaci v ústavu Waldau u Bernu, v roce 1933 byl jako duševně chorý převezen do ústavu Herisau. Literárně byl objeven až po druhé světové válce, kdy byl interpretován jako předchůdce Franze Kafky. Po počátečních impresionisticky laděných miniaturách z každodenního života psal romány s fantastickými prvky, jejichž vykořenění hrdinové (snílkové) ztroskotávají v moderním světě. Napsal přes tisíc črt, řada textů je nezvěstná. Jeho pozdní prózy se vyznačují hermetickou uzavřeností.
Narodil se 15. 4. 1878 v městě Bielo (Bienne, Kanton Bern, Švýcarsko).
Robert Walser (Wikipedia)
Robert Walser - prozaik, lyrický básník (www.spisovatele.cz)
Robert Walser (www.databazeknih.cz)
Robert Walser
Robert Walser
  www.skolavpohode.cz
     
25. prosince 1986 (30. výročí)
zemřel v Banské Bystrici (Československo) slovenský malíř, grafik a ilustrátor Emil Makovický.
Ľudovú školu vychodil v rodnej obci. V rokoch 1919 - 1923 študoval na strednej škole v Spišskej Novej Vsi, potom v rokoch 1931 - 1939 na Umeleckopriemyselnej škole v Prahe. V ďalších rokoch pôsobil ako učiteľ kreslenia na gymnáziách v Liptovskom Mikuláši, Kežmarku a v rokoch 1942 - 1948 ako výtvarník Matice slovenskej (MS) v Martine. V rokoch 1949 - 1986 slobodný umelec, od roku 1957 žil v Banskej Bystrici.
Prostriedky na štúdium si v Prahe obstarával ako zamestnanec pošty. Tu sa zoznámil s J. Nemčíkom, V. Stašíkom, J. Želibským, J. Mudrochom, V. Hložníkom a P. Matejkom. Inklinoval k realistickému maliarstvu. Prvým úspechom bola 2. cena v celoštátnej súťaži návrhov na plagát na Zemskú jubilejnú výstavu slovenskú Výstava východu 1938 v Košiciach. V roku 1942 prešiel na pozvanie MS do Martina. Tu ilustroval detský časopis Slniečko (1942 - 1946). Ilustroval aj časopis Slovensko a knihy pre deti a mládež vydávané v MS a neskôr v Mladých letách. Figurálne kresby a štúdie vynikajú decentnosťou a zmyslom pre kompozície a proporcie. Venoval sa aj ostatnej grafike (asi 70 obálok na knihy, vinety, portréty spisovateľov, knižné značky), navrhoval aj vianočné a veľkonočné pohľadnice a diplomy. Venoval sa olejomaľbe, akvarelom, kresbe a kompozíciám vyhotoveným ceruzkou.
Spoluzakladateľ a funkcionár spolku Trojštít a združenia slovenských výtvarníkov Tvar. Graficky navrhol prvý slovenský znak.
Jeho diela sú uložené v Stredoslovenskej galérii v Banskej Bystrici, v MS v Martine a SNG v Martine. V roku 1945 obdržal vianočnú cenu MS za ilustrácie Slniečka, roku 1968 vyznamenanie Za vynikajúcu prácu.
Narodil se 12. 2. 1908 v obci Hrabušice (okres Spišská Nová Ves, Slovensko, Rakousko-Uhersko).
Emil Makovický (www.databazeknih.cz)
Emil Makovický (maliar) (Wikipedia, slovensky)
Emil Makovický (referaty.aktuality.sk, slovensky)
Emil Makovický
Emil Makovický
  Z historie (HaNo)
     
25./26. prosince
Vánoce jsou církevním svátkem zasvěceným památce narození Páně dne 25. prosince.
Nárození Páně v Betlémě. Ježíšek, Panna Marie, Josef. A tři králové, kteří přinášejí dary. Kdo byli tito králové?
Podle představy autora textu Matoušova evangelia to byli původně perští astrologové, kteří přišli vedeni hvězdou do Betléma a spasiteli přinesli dary. Tyto dary měly symbolický význam, zlato představuje poctu Kristově království, kadidlo je znakem božství a myrha, užívaná kdysi k balzamování, je předzvěstí smrti. Tři králové měli také zosobňovat tři části tehdy známého světa - Evropu, Afriku a Asii. Podle jiných výkladů mají být symbolem tří lidských věků.
Svátek zavedla církev ve IV. století a přizpůsobila jeho oslavy k pohanským slavnostem zimního slunovratu. V této době Římané slavili své Saturnalie, pohané zrození Slunce ap. Slunovrat - nový rok býval vždy bujně oslavován. V českých zemích je na tradičním štědrovečerním stole rybí polévka, smažený kapr, bramborový salát a vánoční cukroví.
Maďaři jedí na Štědrý den rybí polévkou s kousky nejrůznějších druhu ryb. Dalším chodem je pečená ryba s bramborami a tatarskou omáčkou a na zdraví si připíjí svařeným vínem ochuceným skořicí a hřebíčkem. Druhý den snídají uzenou šunku a poobědvají krocana s kaštanovou nádivkou. Po celé vánoční svátky si pochutnávají na tradiční ořechové roládě. Ve Španělsku a Francii se štědrovečerní hostina neobejde bez krocana.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Dobrý den, vítám vás u Kalendária. Opět je tu pro křesťany snad nejkrásnější týden v roce. Týden, ve kterém slaví Narození Páně. O přesném datu narození Ježíše Krista se sice žádné evangelium nezmiňuje, ale 25. prosinec prý křesťanští teologové vybrali ve 3. století podle složitých výpočtů.
Zlé jazyky ovšem tvrdí, že podle nařízení císaře Aureliána z roku 274 se v západokřesťanském světě v tento den zimního slunovratu původně slavilo zrození „nepřemožitelného Slunce“ na počest boha slunce, světla a dobra Mithry. Aby potlačili pohanské rivaly, rozhodli se křesťané 25. prosinec zasvětit oslavě „pravého světla“, „slunce spravedlnosti“, pravého Mesiáše a Vykupitele, Syna Božího Ježíše Krista. Vždyť v Novém zákoně se - podle těch, kteří jej sepsali - Ježíš Kristus sám nazývá „světlem světa" a věrný apoštol Jan tvrdil, že Kristus přišel na svět jako „pravé světlo, které osvěcuje každého člověka“.
Ať už to bylo jakkoli, nový křesťanský svátek, který se poprvé slavil v Římě v roce 336, si rychle podmanil srdce věřících.
Vánoce (Wikipedia)
VÁNOCE (www.ceske-tradice.cz)
Vánoce
Vánoce
  Knihovna AV ČR
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Prosinec 2015 (25./26.12.)
     
26. prosince 1946 (70. výročí)
byl v Praze zahájen první ročník zimní plavby otužilců na Vltavě.
Alfred Nikodém (25. března 1864 - 30. října 1949) byl pražský zlatník a všestranný sportovec - běžec, chodec, jezdec - dnes známý především jako průkopník zimního plavání. Veřejně plaval poprvé v Praze ve Vltavě o Vánocích 1923. Tento zvyk se ujal a v roce 1928 už plavalo v zimě u Národního divadla pod jeho vedením 63 plavců.
Naposledy plaval Nikodém veřejně ve Vltavě v prosinci 1945, na prvním vystoupení otužilců po skončení války. V roce 1946 předal vedení pražských otužilců Oldřichu Liškovi. Oldřich Liška a jím založený Tělovýchovný otužilecký klub zorganizovali 21. prosince 1947 vánoční plavání otužilců u Národního divadla. Alfred Nikodém zemřel o dva roky později a je pohřben na Vyšehradě. Tradice plavání během Vánoc ve Vltavě u Národního divadla trvá dodnes. Pod názvem Memoriál Alfreda Nikodéma je organizována I. plaveckým klubem otužilců Praha vždy 26. prosince.
Sto padesát let od narození Alfreda Nikodéma (www.zimni-plavani.info)
I. plavecký klub otužilců Praha (www.otuzilci-praha.cz)
Alfred Nikodém
Alfred Nikodém
  Z historie (HaNo)
Lípa č. 3/2011
     
26. prosince 1986 (30. výročí)
zemřel český fagotista a hudební pedagog profesor Karel Pivoňka.
Vystudoval hru na Pražské konzervatoři ve třídě Josefa Fügra. Pro svůj velký talent vyhrál už jako dvacetiletý konkurz na místo prvního fagotisty v Národním divadle v Záhřebu a poté i v Národním divadle v Praze, kde během necelých dvaceti let svého působení odehrál několik set představení.
Jako osvědčený virtuóz svého hudebního nástroje natočil desítky rozhlasových a gramofonových nahrávek s Václavem Talichem, Václavem Smetáčkem aj. Od roku 1939 byl profesorem konzervatoře v Praze a později i Hudební fakulty Akademie múzických umění. Vychoval desítky špičkových fagotistů a jako porotce seděl na největších světových soutěžích (Pražské jaro, Ženeva aj.).
Z díla: Škola hry na fagot (1989); Technické a rytmické studie pro fagot (Stupnice a akordy v moll); Vývojové etudy pro fagot; Virtuózní etudy pro fagot; Rytmické etudy pro fagot;
Narodil se 16. 5. 1907 v Kouřimi (Rakousko-Uhersko).
Karel Pivoňka (Wikipedia)
Karel Pivoňka: Technické a rytmické studie pro fagot (Stupnice a akordy v moll) (www.hudebni-knihkupectvi.cz)
Pivoňka Karel: Virtuózní etudy pro fagot (www.zbozi.cz/)
Karel Pivoňka: Škola hry na fagot
Karel Pivoňka: Škola hry na fagot
  Z historie (HaNo)
     
26. prosince 2006 (10. výročí)
zemřel v Rancho Mirage (Los Angeles, Kalifornie, USA) ve věku 93 let americký politik Gerald Rudolph Ford Jr.
Gerald Rudolph Ford byl 40. viceprezidentem Spojených států amerických (1973-1974) a 38. prezidentem Spojených států amerických (1974-1977). Je jediným prezidentem Spojených států, který se dostal do úřadu, aniž by byl zvolen buď jako prezident, nebo viceprezident. Poté, co v roce 1973 rezignoval na svou funkci viceprezidenta Spiro Agnew, byl Ford navržen prezidentem Richardem Nixonem na uvolněnou funkci a obě komory Kongresu jej schválily. Když 9. srpna 1974 prezident Nixon rezignoval, převzal Ford prezidentský úřad. Jako svého viceprezidenta si Ford vybral Nelsona Rockefellera, který je, spolu s ním, jediným viceprezidentem, který svou funkci nezískal ve volbách.
Brzy poté, co se ujal úřadu prezidenta, udělil Ford svému předchůdci Richardu Nixonovi milost, která zabránila jeho případnému stíhání za zločiny, které mohl spáchat během svého prezidentství, především v souvislosti s aférou Watergate. Toto své rozhodnutí zdůvodňoval tím, že to bylo v zájmu země, byl však za ně velmi kritizován a někteří komentátoři tvrdí, že bylo jednou z příčin Fordovy porážky v prezidentských volbách v roce 1976.
Ford musel v květnu 1975 čelit vážné zahraničněpolitické krizi. Poté, co se v Kambodži dostali k moci Rudí Khmérové, podařilo se jim v mezinárodních vodách zajmout americkou obchodní loď Mayaguez. Ford vyslal armádní jednotky, aby zachránily zajaté Američany. Jenže vojáci se vylodili na špatném ostrově a tam narazili na neočekávaně tuhý odpor. Přibližně ve stejnou dobu byli propuštěni zajatí námořníci, o čemž ovšem v tu chvíli Američané nevěděli. Během bojů bylo raněno asi 50 mužů a 41 zahynulo. Předpokládá se, že padlo přibližně 360 khmérských vojáků.
Za Fordova prezidentství se také Američané definitivně stáhli z Vietnamu, když ve dnech 29. dubna a 30. dubna 1975 evakuovali svou ambasádu v Saigonu.
O první atentát se dne 5. září 1975 ve státě Kalifornie pokusila útočnice Lynette Frommeová, zbraň však selhala a ochranka útočnici následně přemohla.
Druhý atentát se stal 22. září 1975 ve městě San Francisco (stát Kalifornie). Pokusila se o něj Sara Jane Mooraová, která dvakrát vystřelila, v davu lidí však minula.
Obě útočnice byly následně odsouzeny na doživotí.
Ford kandidoval na prezidenta ve volbách v roce 1976, ale porazil jej demokrat Jimmy Carter.
V roce 1948 si vzal Elizabeth Ann Bloomerovou Warrenovou, kterou Američané nazývali Betty Fordová. Ta v roce 1974 podstoupila operaci rakoviny prsu. O své nemoci otevřeně hovořila. Stejně tak se zmiňovala o svém boji s alkoholem a opiáty. Betty Fordová zemřela 8. července 2011.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Gerald Rudolph Ford byl nejprve jmenován viceprezidentem Spojených států amerických. Rok nato, 9. srpna 1974, když na svou funkci rezignoval Richard Nixon, převzal prezidentský úřad a stal se čtyřicátým prezidentem v pořadí.
Po nástupu do funkce udělil svému předchůdci milost, která zabránila jeho případnému stíhání za zločiny v souvislosti s aférou Watergate. V době jeho prezidentství se Američané definitivně stáhli z Vietnamu poté, co evakuovali svou ambasádu v Saigonu.
Dvě ženy se prezidenta pokusily připravit o život. Poprvé to byla Lynette Frommeová na začátku září 1975. Zbraň jí však selhala. V témže měsíci spáchala atentát Sara Jane Mooraová. Dvakrát vystřelila, v davu lidí však minula. Obě útočnice byly odsouzeny na doživotí.
Jeho ženě Elizabeth Ann Američané říkali důvěrně Betty. Nezdráhala se otevřeně hovořit o problémech, kterými si prošla: o své operaci rakoviny prsu, o léčení z alkoholismu a braní opiátů. Založila v Kalifornii středisko léčby závislosti na chemických přípravcích.
O svou funkci se Ford ucházel znovu ve volbách v roce 1976, tehdy ho však porazil demokrat Jimmy Carter.
Narodil se 14. 7. 1913 v městě Omaha (Nebraska, USA).
Gerald Ford (Wikipedia)
Gerald Ford - 38. prezident USA (www.panovnici.cz)
Ford Gerald Rudolph (www.cojeco.cz)
Gerald Rudolph Ford
Gerald Rudolph Ford
  Z historie (HaNo)
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Červenec 2013 (14.7.)
     
27. prosince 1566 (450. výročí)
se ve Vratislavi (Slezsko) narodil uherský, slovenský a český lékař, filosof, humanistický vzdělanec, učenec, spisovatel, vysokoškolský pedagog, diplomat a politik slovenského původu profesor Dr. Jan Jessenius, též Ján Jesenský, známý také jako Jan z Jesenu, či Jan Jessenius (Jesenius), rektor pražské univerzity, účastník českého stavovského povstání.
Sehrál významnou politickou a vědeckou roli v českých dějinách.
V roce 1600 provedl v Praze první veřejnou pitvu. Po bitvě na Bílé hoře byl zatčen a 21. 6. 1621 popraven.
Jesseniovi předkové z otcovy strany pocházeli ze středoslovenského Turce. V roce 1562 byli povýšeni do zemanského stavu a snad někdy v té době přesídlil Jesseniův otec do slezské Vratislavi, odkud pocházela Jesseniova matka. Rodina zde žila životem cechovního měšťanstva a ke svému šlechtickému přídomku se nehlásila.
Nadaný, pracovitý a ctižádostivý Ján Jesenský studoval od roku 1583 medicínu a filosofii ve Wittenbergu a od 1585 v Lipsku. Studia úspěšně dokončil na slavné italské universitě v Padově, kde v srpnu 1591 obhájil doktorskou práci z medicíny O onemocnění žluči při třídenní zimnici a filosofickou O nároku lidu na odpor proti tyranům. Jako evangelík však nemohl na katolické universitě získat doktorský diplom. Dostal ho v Praze, přes niž se vracel do rodné Vratislavi. Zde pak nějakou dobu provozoval lékařskou praxi. V roce 1593 věnoval saskému kurfiřtovi Fridrichu Vilémovi svůj spis Zoroaster, Nová krátká a pravdivá filosofie veškerenstva. Za odměnu se stal kurfiřtovým dvorním lékařem (1593) a později profesorem anatomie a chirurgie na wittenberské universitě. V roce 1597 byl zvolen jejím rektorem. V roce 1600 přijel do Prahy na návštěvu ke svému příteli Tychonovi Brahe. Za tohoto pobytu provedl v Praze první veřejnou pitvu, která zde vyvolala mimořádný zájem i rozruch. Její popis vydal o rok později ve Wittenbergu. V roce 1601 vydal i několik dalších odborných spisů: Chirurgické učení, Traktát o kostech a práci o diagnostice nazvanou Semeiotiké. Od roku 1602, kdy Rudolf II. požádal saského kurfiřta o Jesseniovo uvolnění, žil v Praze a živil se lékařskou praxí. Na císařský dvůr se mu však nepodařilo proniknout. Zato se sblížil s českou akademickou společností a šlechtou, mezi níž našel četné příznivce, zejména v Bohuslavu z Michalovic, Petru Vokovi z Rožmberka, Karlu starším ze Žerotína aj. Publikoval další odborné a filosofické spisy jako např. O krvi, O moru a O duši a lidském těle. Živě se zajímal též o historii, kterou snad dokonce později (1618) na pražské universitě přednášel.
V listopadu 1608 odjel z Prahy a v Bratislavě se účastnil korunovace arciknížete Matyáše uherským králem. Při této příležitosti napsal a králi Matyášovi věnoval spis Krátká chronografie království a králů uherských. U Matyášova dvora pobýval pak asi do roku 1611 jako lékař a historiograf uherského krále. Po několikaletém pobytu v různých zemích se roku 1617 usídlil v Praze. Na podzim téhož roku byl zvolen rektorem pražské university a byl jím až do podzimu 1620. V té době se pokoušel o pozvednutí úrovně pražského vysokého učení. Více se však věnoval politické a diplomatické činnosti, zejména po vypuknutí českého stavovského povstání, neboť jak napsal historik J. Petráň, "světská sláva mu nebyla lhostejná, rušný veřejný život ho přitahoval". Vydal několik protihabsburských a protijezuitských letáků. V létě 1618 byl direktorskou vládou vyslán na sněm uherských stavů, aby je získal pro podporu českého povstání. Začátkem července však byl v Bratislavě zatčen a převezen do vídeňského vězení. Po půlroce byl vyměněn za dva rukojmí (mj. za Jakuba Horčického), držené v Praze. V roce 1619 pronesl slavnostní řeč při korunovaci Fridricha Falckého a účastnil se jeho cesty po Moravě a Slezsku. V létě 1620 byl jako člen poselstva vyslán k sedmihradskému knížeti Gáboru Bethlenovi do Banské Bystrice k jednání o vojenskou pomoc českému povstání.
Po návratu do Prahy byl začátkem prosince mezi prvními zatčen a 21. června 1621 na Staroměstském náměstí popraven. Nejprve mu kat Mydlář vyrval jazyk, poté byl sťat a rozčtvrcen.
Jessenského pokračovatelem se pak stal Jan Dobřenecký zvaný Nigroponte, rovněž profesor pražské university.
Zemřel (popraven) 21. 6. 1621 v Praze na Staroměstském náměstí.
JESSENIUS, též Jesenský Ján (www.libri.cz)
Ján Jesenský (Wikipedia)
Ján Jesenský (27.12.1566 - 21.6.1621): Lékař dvou císařů (zivotopisyonline.cz)
Ján Jesenský
Ján Jesenský
  Rok do kapsy
www.libri.cz
Lípa č. 1/2011
https://www.aktualne.cz/
Viz
Kalendárium Červen 2011 (21.6.)
     
27. prosince 1846 (170. výročí)
se na Starém Městě v Praze (Rakouské císařství) narodil český historik, spisovatel, prozaik, učitel Zikmund (Zigmund) Winter, profesor dějepisu v Praze a v Rakovníku.
Blízký přítel a v mnohém protiklad Aloise Jiráska. Zabýval se výzkumem archívů a jeho výsledky shrnul v beletristicky pojatých pracích. Z archívních pramenů umělecky dotvářel příběhy z městského života 15. až 17. století v historických povídkách a novelách. Podal rozsáhlý obraz poměrů na Univerzitě Karlově v období před bitvou na Bílé hoře a po ní a vyjádřil tragický úděl národa. Některá jeho díla byla zfilmována.
Winter je dnes vedle A. Jiráska hodnocen jako nejvýznačnější představitel historické prózy na přelomu 19. a 20. století, která navázala na dílo V. Beneše Třebízského i J. Svátka. Jako historik se vypracoval na předního znalce městského života v Čechách 15.-17. století.
Narodil se v rodině zvoníka na Starém Městě v Praze a po studiu Akademického gymnázia a pražské filosofické fakulty působil jako gymnaziální profesor v Pardubicích, Rakovníku a v Praze. Podrobné studium archivů českých měst, k němuž ho inspiroval jeho učitel V. V. Tomek, pak využil v práci odborné i umělecké. Dodnes cenné jsou Kulturní obrazy českých měst a Dějiny kroje v zemích českých od počátku XV. století až po dobu bělohorské bitvy (přičemž první část díla napsal historik Čeněk Zíbrt). Ostatní odborné práce zasvětil dějinám českého školství, řemesel a obchodu.
Uměleckou prózu začal Winter psát až v polovině 80. let a také v ní se zaměřil na období 16. a 17. století. Jeho povídky z minulosti Rakovnicka i Prahy žijí dodnes i díky filmovým přepisům (Rozina sebranec, Nezbedný bakalář). Nejrozsáhlejším dílem je Wintrův jediný román Mistr Kampanus, který je zasazen do pobělohorské doby a soustřeďuje se na tragické osudy Jana Campana Vodňanského.
Onemocnění krku, které bylo následkem jeho úmorného studia zaprášených listin, mu později zabránilo nejen v dalším studiu pramenů, ale i ve schůzkách s přáteli, kde se uplatňoval "jako skvělý společník se smyslem pro humor a sebeironii".
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
27. prosince 1846 se v rodině zvoníka na Starém Městě v Praze narodil český historik a spisovatel Zikmund Winter.
Vystudoval Akademické gymnázium a filozofickou fakultu a působil jako středoškolský profesor historie. Nejprve v Pardubicích, pak v Rakovníce a nakonec v Praze. Rakovnický archív zcela změnil jeho život. Pro Wintera se stalo přímo posedlostí zkoumat, jak lidé minulosti žili, jak bydleli, jak se oblékali. Čím se živili, oč se hádali, jak se bavili, kvůli čemu se soudili. A pak o tom s velkým smyslem pro lidské vášně i tragickou ironii života psal. Vedle řady odborných studií napsal mnoho povídek a novel. V nich vyprávěl, jak žili naši předci v 16. a 17. století. Jak žila Rozina sebranec a co prováděl Nezbedný Bakalář. Čím se trápil a oč usiloval Mistr Kampanus. A proč měla paní Kateřina tak špatnou pověst.
Prašné prostředí archívů vyvolalo u Wintera nepříjemnou krční nemoc. Musel se vzdát dalšího studia, byl donucen zříci se i pravidelných schůzek s přáteli. S chorobou si nedokázali poradit ani lékaři. 12. června 1912 Zikmund Winter v lázních Reichenhall v Bavorsku zemřel.
Zemřel 12. 6. 1912 v Bad Reichenhall (Bavorsko, Německé císařství).
Winter Zikmund (www.libri.cz)
Zikmund Winter (Wikipedia)
Zikmund Winter - spisovatel, historik (www.spisovatele.cz)
Zikmund Winter
Zikmund Winter
  www.libri.cz
www.quido.cz
Český biografický slovník XX. století - sv. 3
Lípa č. 3/2011
Lípa č. 1/2012
https://www.aktualne.cz/
http://comenius-bibl.wz.cz/
http://www.ceskatelevize.cz/
http://www.muzeumtgm.cz/
http://www.cesky-jazyk.cz/
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Červen 2012 (12.6.)
     
27. prosince 1896 (120. výročí)
se v Mansfieldu (Ohio, USA) narodil americký spisovatel, romanopisec, povídkář, dramatik, publicista, novinář a esejista Louis Bromfield; od l.světové války do roku 1939 žil ve Francii.
V realistických románech kronikářsky zobrazoval život rodného kraje v širokém společenském záběru (Časný podzim, Farma), světovou slávu mu však přinesly až líbivé romány vesměs z exotického prostředí (Když nastaly deště, Noc v Bombaji, Divoká řeka, Paní Parkingtonová).
Studoval žurnalistiku na 'Columbia University'. Během první světové války odešel do Francie. Měl konzervativní společenské názory a psal tradiční prózu. Obdržel 'Pulitzerovu cenu' (1926).
Louis Bromfield se narodil ve farmářské rodině. Ta uchovávala v paměti rodu dlouhou tradici svého místního pobytu a přistěhování z Nové Anglie v 18. století.
Louis Bromfield sloužil za 1. světové války na frontě ve zdravotním oddílu francouzské armády. Poté studoval zemědělství a žurnalistiku. Několik let pracoval jako reportér a nakonec se rozhodl věnovat se literární tvorbě.
Česky a slovensky vyšlo: Moderní hrdina (1933), Dvacet čtyři hodin (1936), Zázrak (1937), Časný podzim (1940), Kouzlo návratu (1941), Divoká je řeka (1946); Noc v Bombaji (1946), Než se rozední (1947), Úsmev Giocondy (1965), Nastali dažde II. (1967), Farma (1970), Paní Parkingtonová (1992), Co se stalo s Annou Boltonovou (1993), Když nastaly deště (2006).
Zemřel 18. 3. 1956 ve městě Columbus (Ohio, USA).
Louis Bromfield - prozaik, publicista (www.spisovatele.cz)
Louis Bromfield (www.databazeknih.cz)
Louis Bromfield (www.goodreads.com, anglicky)
Louis Bromfield (Foto Carl Van Vechten, 1933)
Louis Bromfield (Foto Carl Van Vechten, 1933)
  http://encyklopedie.seznam.cz
Z historie (HaNo)
www.skolavpohode.cz
Lípa č. 3/2011
http://www.megaknihy.cz/
Viz
Kalendárium Březen 2016 (18.3.)
     
27. prosince 1896 (120. výročí)
se v Nackenheimu (Porýní-Falc, Rhineland-Palatinate, Německo) narodil německý dramatik, scénárista, spisovatel, prozaik, lyrický básník a esejista Carl Zuckmayer.
Stal se dobrovolníkem v první světové válce, psal expresionistickou lyriku a prózu. Po válce studoval přírodní vědy, literární historii, filosofii a sociologii. Od roku 1922 byl dramaturgem a asistentem režie divadla v Kielu, od roku 1924 v Berlíně. V letech 1933-1938 žil v Rakousku, poté uprchl do Švýcarska a Spojených států, kde žil jako farmář. V roce 1946 získal americké občanství. Autor zfilmované groteskní komedie, kritizující satirickými prostředky pruskou mentalitu, či scénáře k slavnému filmu, vytvořeného podle románu Heinricha Manna. Ve 40. a 50. letech se potýkal s problémem války a odpovědnosti člověka.
Po první světové válce válce studoval ve Frankfurtu nad Mohanem a Heidelbergu práva, dějiny literatury a sociologii.
Jeho odkazem se zabývá 'Společnost Carla Zuckmayera', založená roku 1972 v německé Mohuči.
Jeho nejslavnější divadelní hra, Ďáblův generál, pojednávající o Ernstu Udetovi, nebyla (k roku 2016 dle databáze NK ČR) dosud přeložena do češtiny.
České překlady: Hejtman z Kopniku (Der Hauptmann von Köpenick); Veselý vinohrad (Der fröhliche Weinberg); Masopustní zpověď (Fastnachtsberichte).
Zemřel 18. 1. 1977 ve Visp (Saas-Fee, Valais, Švýcarsko).
Carl Zuckmayer (Wikipedia)
Carl Zuckmayer (www.osobnosti.cz)
Carl Zuckmayer 1896 - 1977 (www.hdg.de, německy)
Carl Zuckmayer
Carl Zuckmayer
  www.skolavpohode.cz
     
27. (greg.)/14. (jul.) prosince 1906 (110. výročí)
se v Gjumri (Arménie, Ruské impérium) narodil arménský a sovětský spisovatel, prozaik, romanopisec, básník a překladatel Mkrtič Armen, vlastním jménem Mkrtič Haruthjunjan; autor revolučně angažovaných povídek, novel a románů.
Mrktič Armen se narodil v Gjumri jako syn řemeslníka. V mládí byl aktivní komsomolec, v letech 1937-1945 byl internován pro údajnou protilidovou činnost, po válce byl rehabilitován. Nejprve psal agitační scénky a povídky ze života komsomolců, později novely novely i romány.
Nejznámějším a zřejmě nejlepším jeho dílem je novela Heghnar aghbjur (1935, Hegnařin pramen. česky jako Zázračný pramen), romantický příběh několika nešťastných lásek, odehrávající se v meziválečné době v Gjumri blízko tureckých hranic, kde se střetává arménský a turecký svět a tedy zároveň křesťanská a islámská morálka. Jejími hlavními postavami je stavitel pramenů Mkrtič a jeho krásná žena Hegnar.
Zemřel 22. 12. 1972 v .Jerevanu (Arménie, Sovětský svaz).
Mkrtič Armen (Wikipedia)
Mkrtič Harutjunjan, pseudonym: Mkrtič Armen (www.databazeknih.cz)
Mkrtič Armen (www.cbdb.cz)
Mkrtič Armen (Harutjunjan)
Mkrtič Armen (Harutjunjan)
  Malá československá encyklopedie, sv. 1
https://leporelo.info/
Viz
Kalendárium Prosinec 2012 (22.12.)
     
27. prosince 1976 (40. výročí)
zemřel v Brně (Československo) český historik umění a vysokoškolský pedagog profesor PhDr. Albert Kutal, DrSc.
Jako první popsal českou sochařskou školu 14. a 15. století a zasloužil se o její zařazení do světového umění.
Zabýval se zejména českým středověkým uměním a genezí české a moravské plastiky krásného slohu. Jeho syntetický pohled na vývoj českého gotického umění a teorie o českém původu krásného slohu se staly přínosem pro evropský dějepis umění.
Přednášel na univerzitách ve Vídni, Štýrském Hradci, v Lovani, v Bonnu, v Paříži, v Bruselu.
Narodil se 9. 1. 1904 v obci Hranice na Moravě (Rakousko-Uhersko).
Prof. PhDr. Albert Kutal, DrSc. (encyklopedie.brna.cz)
Albert Kutal (www.cbdb.cz)
Albert Kutal: České gotické umění (muj-antikvariat.cz)
Profesor PhDr. Albert Kutal, DrSc.
Profesor PhDr. Albert Kutal, DrSc.
  Český biografický slovník XX. století - sv. 2
Viz
Kalendárium Leden 2014 (9.1.)
     
28. prosince (21. listopadu) 1836 (180. výročí)
se v Plzni (Rakouské císařství) narodil český malíř profesor František Sequens, celým jménem František Seraf Sequens, autor církevních obrazů a historických výjevů.
Narodil se v Plzni jako syn koželuha. Vyrůstal v prostředí ovlivněném silnými katolickými tradicemi. Vystudoval reálku v rodném městě a vyšší reálku v Praze. Roku 1853 nastoupil na pražskou malířskou akademii, odkud přešel do Mnichova (profesor Wilhelm Kaulbach) a později do Antwerp (Jozef van Lerius). V roce 1860 se vrátil do Prahy, získal zde klarovské stipendium a odjel na další studijní cestu do Říma. Strávil tam sedm let, společně s Ludvíkem Šimkem, Petrem Maixnerem a Václavem Levým. V Itálii se sblížil s hnutím nazarénů, romantických malířů náboženských obrazů s typickými strnulými, stylizovanými, asketickými, úzkostlivě oblečenými postavami, které co nejméně působí na smyslnost. Pod jejich vlivem zcela změnil svůj přístup a přeorientoval se z historické malby na církevní umění.
Roku 1868 se vrátil do Čech, oženil se s dcerou plzeňského klavíristy Josefa Gerlacha a usadil se v Praze, kde se věnoval umělecké tvorbě. Spolupracoval přitom s architektem Josefem Mockerem. V roce 1880, po smrti ředitele Jana Swertse, získal místo profesora pro malířství náboženské a dějinné na pražské malířské akademii. Působil tam až do smrti. V letech 1882-1883, 1884-1885, 1886-1887 a 1890-1893 vykonával na této škole funkci rektora. Jeho kurzy prošlo během šestnácti let 98 posluchačů, mezi jinými např. Luděk Marold, František Kupka, Gustav Miksch, Josef Karel Linhart, Viktor Oliva a Maxmilián Pirner. Na umělecký vývoj studentů měl ale vliv minimální. Jeho styl nenašel u mladší generace odezvu, přímého pokračovatele nevychoval.
Účastnil se i veřejného života - od roku 1875 byl členem vedení Křesťanské akademie, kde předsedal uměleckému odboru. Zasedal v Jednotě pro dostavění hlavního chrámu sv. Víta. Počátkem 80. let byl členem komise pro posouzení projektu pražského městského muzea. Roku 1890 získal členství v České akademii věd a umění. Byl oddaný vlasti, církvi i národu. Zemřel 14. června 1896 ve 2 hodiny v noci po dlouhé srdeční nemoci. Pohřben byl na Vyšehradském hřbitově.
Zemřel 14. 6. 1896 v Praze (Rakousko-Uhersko).
František Sequens (Wikipedia)
Sequens František (1836 - 1896) (www.artplus.cz)
Heslo rejstříku: Sequens František (František Sequens) (www.mgvysociny.cz)
Profesor František Sequens
Profesor František Sequens
  Lípa č. 3/2011
http://www.amaterskedivadlo.cz/
https://udalosti.signaly.cz/
     
28. prosince 1856 (160. výročí)
se v městě Staunton (Virginia, USA) narodil americký politik, 28. prezident Spojených států amerických (1913-1921) Thomas Woodrow Wilson.
Do roku 1883 působil jako právník a studoval politické vědy, od roku 1890 vedoucí katedry na univerzitě v Princetone, od roku 1910 guvernér státu New Jersey, v letech 1913-1921 prezident USA. Po vypuknutí 1. světové války se snažil zachovat neutralitu USA, upustil od ní po rozpoutání ponorkové války Němci v dubnu 1917. Zásady právního a trvalého míru vyjádřil v lednu 1918 ve čtrnáctibodovém programu (který svým způsobem inicioval i vyhlášení samostatné ČSR). Na pařížské konferenci v roce 1919 se mu z něj podařilo prosadit jen velmi málo. Přispěl k založení Společnosti národů, za což byl poctěn Nobelovou cenou míru.
Syn presbyteriánského kněze z Virginie. Původním povoláním profesor. Politik demokratické strany. V roce 1910 byl zvolen guvertnérem New Jersey a o dva roky později prezidentem Spojených států. V roce 1916 byl zvolen podruhé, uprostřed války, k níž zachovával neutrální stanovisko. Wilson se snažil jednat jako čestný zprostředkovatel mezi zúčastněnými stranami, postupně však začal chápat, že válka s Německem je kvůli německé neomezené ponorkové válce a pro jeho politiku v Mexiku nevyhnutelná. Po jeho druhém zvolení vstoupily USA do války (duben 1917). Po uzavření příměří hrál Wilson ústřední úlohu při utváření Společnosti národů. Odmítnutí jejího statutu Senátem Spojených států znamenalo největší prohru ve Wilsonově kariéře. V roce 1920 už nebyl zvolen a zemřel o čtyři roky později.
T. W. Wilson:
„Přátelství je jediným tmelem, který kdy bude držet svět pohromadě.“

Zemřel 3. 2. 1924 ve Washington, D.C. (USA).
Woodrow Wilson (Wikipedia)
Woodrow Wilson - 28. prezident USA (www.panovnici.cz)
Osobnost amerického prezidenta Woodrowa Wilsona a jeho vliv na zahraniční politiku (www.karelvasatko.cz)
Thomas Woodrow Wilson
Thomas Woodrow Wilson
  Rok do kapsy
http://www.turistika.cz/
http://www.praha1.cz/
http://www.rozhlas.cz/
http://dejiny.wz.cz/
     
28. prosince 1966 (50. výročí)
zemřel v Brně (Československo) český akademický sochař, dále malíř, designér, pedagog, účastník protinacistického odboje profesor Vincenc Makovský, profesor brněnské techniky a profesor Akademie výtvarných umění v Praze, čelný představitel meziválečné avantgardy.
Vincenc Makovský po studiu na Akademii výtvarných umění v Praze pracoval v letech 1927-30 u Antoine Bourdella v Paříži. Pražská studia absolvoval u J. Obrovského, J. Štursy a B. Kafky v době mezi léty 1919-1922. Na pražské akademii byl také roku 1952 jmenován profesorem. Člen Spolku výtvarných umělců Mánes (od r. 1930); vystavoval spolu se Skupinou výtvarných umělců. Za 2. světové války se zúčastnil odboje jako člen ilegálního Národně revolučního výboru inteligence.
Jeho rané dílo navazovalo na civilismus, ve 20. letech pracoval pod vlivem kubismu, který ovšem plně nepřijal, a nakonec dospěl až k abstrakci (Hlava I, 1926-27; Ležící žena, 1929-30). Plastika pro bazén navržená v roce 1930 znamenala přechod od kubistické inspirace k surrealismu; ve 30. letech se Makovský také stal členem Surrealistické skupiny (Dívčí sen, 1932; Reliéf, 1933 - vytvořený asambláží různých materiálů). Ještě surrealistický Prométheus (1934) ohlašuje nový směr ve vývoji Makovského tvorby, která se vyrovnává s klasickou tradicí; ještě dále pokročila v tomto směru skica Hudby (1939).
Poválečná tvorba Vincence Makovského se vrátila k tradičnímu zobrazování a ztratila svou dřívější závažnost a průbojnost. K nejznámějším dílům té doby patří Partyzán, sousoší pro město Zlín z let 1945-1947.
Narodil se 3. 6. (10.) 1900 v Novém Městě na Moravě (Rakousko-Uhersko).
Makovský Vincenc (www.libri.cz)
Vincenc Makovský (Wikipedia)
Vincenc Makovský - sochař, designer, pedagog (www.osobnosti.cz)
Profesor Vincenc Makovský
Profesor Vincenc Makovský
  www.libri.cz
Lípa č. 1/2010
Lípa č. 3/2011
http://www.socharstvi.info/
http://www.ntm.cz/
http://www.olmuart.cz/
http://www.horackagalerie.cz/
https://www.kr-vysocina.cz/
Viz
Kalendárium Červen 2010 (3.6.)
     
29. prosince 1876 (140. výročí)
se v El Vendrell (Tarragona, Španělsko) narodil španělský (španělsko-katalánský) hudebník, violoncellista, hudební skladatel, hudební pedagog a dirigent Pau Casals Defilló, známější jako Pablo Casals, rodným jménem Pau Carlos Salvador Defilló.
Po nástupu Francova fašismu strávil zbytek života ve vyhnanství.
Hrál na violoncello z roku 1700, které postavil Matteo Goffriller.
Proslul celosvětově. Ještě za svého života se stal legendou hry na tento sametový nástroj. Byl dirigentem, zakladatelem slavného klavírního tria Cortot, Casals, Thibaud, ředitelem festivalů komorní hudby, autorem a komponistou krásných skladeb, které jsou ozdobou světových koncertních síní. Vrcholné období jeho tvorby pokrývá tři čtvrtiny minulého století. Téměř do konce života koncertoval a zemřel v r. 1973, dva měsíce před svými 97. narozeninami. Jeho jméno - to byl pojem. Virtuozitou mu konkuroval snad jen Pierre Fournier, francouzský cellista, jehož životní osudy byly poklidnější, už jen skutečností, že jako Francouz se nemusel bolestně vyrovnávat se Španělskou občanskou válkou.
Už ve dvacátých letech interpretoval Casals skladby českého skladatele Antonína Dvořáka, v letech třicátých nahrál s Českou filharmonií Dvořákův violoncellový koncert.
Romantická poloha je u Casalse ovšem jednou z jeho podob, spolu s Dvořákem interpretoval rovněž violoncellový koncert jeho německého přítele a příznivce Johannesa Brahmse. Jinou výraznou oblastí jsou sólové sonáty barokního génia Johanna Sebastiana Bacha. Společné obojímu, a i mnohému ostatnímu, je španělská emotivnost, jinými slovy zpěvnost Casalsova tónu. Ostatně ta k violoncellu patří, je snad nejvýraznější charakteristikou tohoto nástroje.
Zemřel 22. 10. 1973 v San Juan (Portoriko).
Pablo Casals (Wikipedia)
Pablo Casals (violoncello.ondrejkratochvil.eu)
Pau Casals: Bach Cello Solo Nr.1, BWV 1007 (8.1954) (www.youtube.com, video/audio, 15:01 min)
Pablo Casals
Pablo Casals
  Lípa č. 3/2011
http://sumova.bigbloger.lidovky.cz/
     
29. prosince 1896 (120. výročí)
se ve městě Camargo (v provincii Chihuahua, Mexiko) narodil mexický malíř a grafik, účastník občanské války ve Španělsku profesor David Alfaro Siqueiros, rodným jménem José David Alfaro Siqueiros.
Mexický malíř a politický aktivista, nejznámější svými nástěnnými malbami. Vedl experimentální kurz v New Yorku, jenž velice přispěl k formování abstraktního expresionismu Jacksona Pollocka.
Svoje malířské vzdělání začal v letech 1912 až 1913 nejdříve na Akademii de San Carlos v Mexiko City. V tuto dobu se nacházelo Mexiko v občanské válce Mexické revoluce. Také Alfaro bojoval od roku 1914 v armádě konstitutionalistů. V roce 1918 byl poslán jako vojenský attaché do Evropy. V Paříži se setkal a poznal malíře Diega Riveru a oni dva vlastně vyvinuli základní myšlenky muralismu, které spočívaly na mexických a i evropských tradicích nástěnné malby. Rivera mu zde představil také malíře jako Matisse, Moglianiho a Picassa. Po svém návratu do Mexika, na začátku dvacátých let, dostal Alfaro, jako i jiní malíři ze skupiny muralistů, první zakázky na nástěnné malby ve veřejných budovách. Jako první byla jeho malba v roce 1923 v Escuela National Preparatoria - Elementy a Mýthy. Založení „Odborů pro technické pracovníky, malíře a kreslíře Mexika“ bylo také v tomto roce a Alfaro byl zvolen jako generální sekretář. Tento spolek vydával noviny El Machete, které se rychle etablovaly jako noviny komunistické strany Mexika. Alfaro ale byl ze strany v roce 1926 vyloučen, přesto zůstal i nadále přesvědčený komunista a stalinista. Alfaro také na nějaké roky „pověsil malování na hřebíček“ a věnoval se politické kariéře. Založil další spolky, organizoval stávky. Dostával se stále častěji do konfliktu s porevolučními vládami, byl několikrát odsouzen k delšímu pobytu ve vězení a musel dost čast do vyhnanství. A i s Riverou už se neshodl tak, jako ze začátku. Kritizoval Riveru za jeho přidržování se byzatských tradic, později Riverův takzvaný kult zemědělců a přehnaný primitismus. Rivera to odbýval jenom slovy: Diego maluje a Siqueiros mluví. Alfaro byl, jako i Rivera, po celý čas svého života přesvědčený komunista a revolucionář. Mnoho jeho maleb to dokazuje. Maloval utlačování a vykořisťování malých, obyčejných lidí a grorifikoval mexickou revoluci. Ale jeho politické akce nebyly bez vybočení. V roce 1940 vedl skupinu, která chtěla zabít Trockého, který žil v Mexiku v exilu. V tuto dobu už se rozmíšky mezi Diegou a Alfarem netýkaly jenom malby ale i politických názorů. Alfaro byl přesvědčený stalinista a z toho důvodu chtěl Trockého zabít. Rivera naopak byl zastánce trockismu a uvítal, když byl Alfaro v roce 1929 ze strany vyloučen. Trockij tehdy atentát ve svém domě přežil, když se schoval pod postel, ale ne na dlouho, o tři měsíce později se atentát povedl. Byl zavražděn jedním stalinistickým agentem. Alfaro byl kvůli atentátu zatčen a strávil potom několik let ve vyhnanství. Ale i přesto dostával zakázky na malby ve veřejných budovách, jako třeba v Castillo de Chapultepec, bývalém presidentském paláci a nebo Palacio de Bellas Artes, kde jsou jeho díla i dnes k vidění. Na začátku třicátých let se Alfaro stal známý svou experimentální dílnou na vyzkoušení nových materiálů a technik v New Yorku, zde se zúčastnil i mladý Jacson Pollock. Alfaro byl přesvědčený, že nové umění vyžaduje také nové materiály a používal pro své obrazy tehdy materiály jako nitrocelulozové laky a také i silikon. Dost brzy Alfaro poznal, že nelze podceňovat práci médií a proto chtěl tohoto využít také pro svá díla. Názvy jeho prací, jako: Proletářská obět (1933), Zrození fašismu (1936), Nová demokracie (1945) ukazovaly politické varování. Po porážce španělské občanské války se toto objevilo i na jeho obrazech: Povalení, ale neporažení (1939) a Vzlykání (1939). Také by se to dalo přeložit Pláč. Alfaro byl v letech 1932 až 1933 profesorem na Chouinard School of Art v Los Angeles a v roce 1941 pracoval v Chile. Během svého posledního a nejdelšího vězení, od roku 1960 až do roku 1964, sepsal Alfaro svoji autobiografii s názvem: Nazývali mě „velkým plukovníkem“.
Alfarovy obrazy „mluví“ silnou řečí, ať se to líbí a nebo ne. Jsou gigantické, bombastické a často i brutální. Fakt je, že Alfaro nebyl nikdy jenom vlažný „spolucestující“, dával nekompromisně najevo svoje názory a přesvědčení.
Zemřel 6. 1. 1974 v Cuernavace (Morelos, Mexiko).
David Alfaro Siqueiros (www.artmuseum.cz, Martina Glenn)
David Alfaro Siqueiros (www.fdb.cz)
David Alfaro Siqueiros (tojeuplnejedno.blog.cz)
David Alfaro Siqueiros
David Alfaro Siqueiros
  Lípa č. 4/2008
Lípa č. 3/2011
Viz
Kalendárium Leden 2014 (6.1.)
     
29. prosince 1926 (90. výročí)
zemřel v sanatoriu Valmont u Montreux ve Švýcarsku německý (rakouský) básník, spisovatel, překladatel a dramatik původem z Čech Rainer Maria Rilke, celým jménem René Karl Wilhelm Johann Josef Maria Rilke, jeden z nejvýznamnějších německy píšících lyriků přelomu 19. a 20. století.
Rilke, který neměl úspěch s dramatickou tvorbou, byl nadaný překladatel (a to z angličtiny, italštiny, francouzštiny i ruštiny), ale vrchol díla tvořila nesporně poezie.Jako první z pražských Němců si vydobyl světovou proslulost. Záhy ho mělo následovat hned celé trojhvězdí - Franz Werfel, Franz Kafka a Max Brod - když pomineme další rodáky z Čech (Paul Leppin, Alfred Kubin), jejichž proslulost nebyla o mnoho menší.
Svou lyrickou tvorbou významně ovlivnil moderní poezii. Napsal také jeden román a několik povídek.
Jako první z pražských Němců si vydobyl světovou proslulost. Pro své temné, spirituální básně byl nazýván mágem sensibility nebo také básníkem smrti.
Rainer Maria Rilke se narodil v Čechách, kde také prožil prvních dvacet let svého života. Život v Praze poznamenal jeho tvorbu - neopakovatelná atmosféra města obestřeného podivuhodnou historií i legendami, města, kde se střetávaly česká, židovská a německá kultura. Vládl zde také zatuchlý maloměšťácký duch, který odsuzoval vše nespoutané. To vše mělo na vnímavou duši mladého básníka velký vliv.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
O básníku Raineru Maria Rilkovi už dneska byla řeč v souvislosti s Nádhernou baronkou. Sidonie ale rozhodně nebyla jeho jedinou múzou. Přátelil se a leckdy se nechával i podporovat řadou starších žen. Jeho nejvěrnější přítelkyní a podporovatelkou byla kněžna Marie Thurn Taxis-Hohenlohe - ta mu dala k dispozici svůj palác v Benátkách i zámek v Loučni. Jeho milenkou a rádkyní byla ruská literátka Lou Andreas-Salomé, bývalá přítelkyně filosofa Friedricha Nietzscheho. Další důležitou ženou jeho života byla sochařka Clara Westhoffová, se kterou se oženil a zplodil dceru Ruth. Manželství ale dlouho nevydrželo a o výchovu dcery se starali prarodiče.
Patrně si nesl nějaké trauma z dětství, které bylo poněkud podivné. René - tehdy ještě nikoli Rainer - se narodil v Praze v německy mluvící rodině. Matka ho až do pěti let nutila nosit dívčí šaty, čímž se vyrovnávala se ztrátou starší dcery René. Rodiče ho dali studovat vojenskou kadetní školu, tam ale štěstí nenašel. Pak se věnoval literatuře a filosofii. Odešel do Paříže a stal se osobním tajemníkem Augusta Rodina.
„A člověk nemá nikoho, nic, a potuluje se po světě s kufrem a bednou knih a vlastně bez zvědavosti. Co je to proboha za život bez domu, bez věcí zděděných, bez psů. A přitom verše nejsou, jak lidé míní, pocity, ty máme dosti brzy, verše jsou zkušenosti,“ napsal Rilke o svém rozháraném životě.
R. M. Rilke: ze sbírky Advent
Vás, MADONY v lukách, co za vesnicí
kohosi čekáte, v lásce mám;
i dívky, jež ve vlasech květy, snící
jdou ke studnám, kde rád staneš sám;
i hocha, který ve slunci zpívá
a hledí s údivem ke hvězdám;
i jitro, jež s písněmi přicházívá,
i noc, jež kytici nese tmám.

R. M. Rilke: Postup
A opět šumí hlasitěj mé žití,
jak šlo by nyní širším břehem zemí.
Věc každá příbuznější stává se mi,
szrozumitelněj každý obraz svítí.
A bezejmenné mne důvěrněji cítí:
hle, svými smysly, jako ptáky, pluji,
větrných nebes z dubu dosahuji
a v zlomený den jezer, jež stín snují,
klesá, jak na rybách by stál, můj cit

Narodil se 4. 12. 1875 v Praze (Rakouské císařství).
Rainer Maria Rilke (Wikipedia)
Rainer Maria Rilke - básník, spisovatel a dramatik (www.spisovatele.cz)
Rainer Maria Rilke (1875-1926) - vlastním jménem René (antiskola.eu)
Rainer Maria Rilke
Rainer Maria Rilke
  Lípa č. 3/2010
https://cs.wikipedia.org/wiki/
www.libri.cz/
http://www.kohoutikriz.org/
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Prosinec 2015 (4.12.)
     
29. prosince 1966 (50. výročí)
zemřel v Praze (Československo) český literární vědec - romanista a překladatel profesor PhDr. Josef Kopal.
Věnoval se postavám francouzského klasicismu, romantismu a realismu. Později se orientoval na literaturu 19. a 20. století.
Po studiích se stal středoškolským profesorem, krátce učil na reálce v Bučovicích, v letech 1909-1912 byl profesorem gymnázia v Kolíně a v letech 1912-1921 pak v Litomyšli, od roku 1921 působil na reálce v Praze-Smíchově.
Roku 1924 získal doktorát filozofie za práci Flaubertova estetika, v roce 1928 se habilitoval na univerzitě v Bratislavě prací Literární teorie Boileauova a roku 1930 tam byl jmenován mimořádným a v roce 1935 řádným profesorem dějin francouzské literatury. V letech 1936-1938 působil současně i na Masarykově univerzitě v Brně a roku 1938 přešel do Prahy na Univerzitu Karlovu, kde v období 1945-1952 vedl romanistiku.
Jako literární historik se věnoval studiu klasicismu (Boileau), literatury 19. století (Flaubert). Je autorem monumentálních Dějin francouzské literatury (1949) a soustavně v odborných i popularizujících časopisech referoval o francouzské literatuře.
V překladatelské činnosti se věnoval především literatuře 19. století (Balzac, Vigny, Flaubert, Rolland).
Narodil se 25. 4. 1883 v Hřmeníně u Jičína (Rakousko-Uhersko).
Josef Kopal (www.databazeknih.cz)
Josef Kopal: Flaubertova neosobnost (www.rozhlas.cz, Petr Turek)
Josef Kopal (*1883, †1966) (www.databaze-prekladu.cz)
Josef Kopal: Gustave Flaubert
Josef Kopal: Gustave Flaubert
  Český biografický slovník XX. století - sv. 2
Viz
Kalendárium Duben 2013 (25.4.)
     
29. prosince 1986 (30. výročí)
zemřel v Praze (Československo) český lékař - fyziolog a biochemik profesor MUDr. Vilém Laufberger, DrSc., jeden z nejvýznamnějších českých fyziologů 20. století.
Z jeho četných objevů je důležitá zejména experimentální proměna larvy mloka (axolotla) v dospělého jedince podáváním štítné žlázy, která se stala základní prací nového oboru - endokrinologie. Zkonstruoval také polyreograf - přístroj sloužící k zjišťování cévních chorob.
Laufberger vystudoval medicínu na české lékařské fakultě v Praze (promoval roku 1916). V letech 1920-1936 působil jako docent a od roku 1927 jako profesor patologické fyziologie na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity v Brně. V letech 1936-1953 (s přerušením v letech okupace, kdy pracoval ve Státním zdravotnickém ústavu) byl přednostou Fyziologického ústavu Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze.
Byl žákem a spolupracovníkem E. Babáka. Jako student publikoval roku 1913 práci o metamorfóze axolotla, jež je považována za jednu ze základních prací tehdejší endokrinologie. Na počátku 20. let se zabýval výzkumem účinků inzulínu, který od roku 1924 - jako první v Československu - připravil v čistém stavu. V další vědecké práci se věnoval výzkumu bílkovin a na počátku 30. let formuloval hypotézu o buněčné mřížce jako o základní ultrastruktuře živých soustav. Tato koncepce předcházela vývoj přírodovědy o několik desetiletí. Roku 1935 publikoval objev feritinu, bílkoviny, která v těle obratlovců představuje jednu ze základních skladovacích forem železa. Roku 1936 tuto látku připravil v čistém krystalickém stavu.
Od počátku 40. let se zabýval otázkami nervové činnosti, zejména paměti. Výsledky tohoto výzkumu publikoval v monografii Vzruchové teorie (1947), která obsahuje snad první model mozkové činnosti na kybernetických principech, a to rok před uveřejněním proslulé Wienerovy Kybernetiky.
V 50. letech se Laufberger stal jednou z předních osobností vznikající Československé akademie věd. V té době zkoumal především elektrické projevy srdeční činnosti a prostorovou dynamiku elektrického srdečního pole. Jeho objevy v oblasti spaciokardiografie mají význam jak pro rozvoj teoretického poznání, tak pro klinickou medicínu. Měl také řadu žáků, z nichž je třeba připomenout například Josefa Římana a Ctibora Dostálka.
Narodil se 29. 8. 1890 v Turnově (Rakousko-Uhersko).
Laufberger Vilém (www.libri.cz)
Knihovna AV ČR / Kalendárium srpen 2005 / Vilém Laufberger (www.lib.cas.cz)
Vilém Laufberger (Wikipedia)
Profesor Vilém Laufberger
Profesor Vilém Laufberger
  Český biografický slovník XX. století - sv. 2
www.libri.cz
http://www.archiv.muni.cz/
http://encyklopedie.brna.cz/
http://www.databazeknih.cz/
http://www.cbdb.cz/
Viz
Kalendárium Srpen 2010 (29.8.)
     
29. prosince 1996 (20. výročí)
zemřel v Praze (Česká republika) český technik profesor Ing. Dr. Jiří Hořejší.
Zabýval se statikou stavebních konstrukcí, teorií kmitání a dynamikou jízdy.
Spoluautor publikace Statické tabulky (SNTL, Praha 1987).
Narodil se 16. 1. 1920 v Písku (Československo).
Statické tabulky pro stavební praxi, autoři: otakar novák,jiří hořejší, vydavatel: sntl, praha 1978 (www.bazar.cz)
Jiří Hořejší: Sbírka úloh z dynamiky
Jiří Hořejší: Sbírka úloh z dynamiky
  Český biografický slovník XX. století - sv. 1
Viz
Kalendárium Leden 2010 (16.1.)
     
29. prosince
je Mezinárodní den biologické rozmanitosti (různorodosti).
Byl vyhlášen Valným shromážděním OSN v prosinci 1994, při příležitosti prvého výročí vstupu v platnost Úmluvy o biologické rozmanitosti - jedné z nejzávažnějších globálních úmluv v oblasti životního prostředí. Její historie je velmi úzce spjata s Konferencí OSN o životním prostředí a rozvoji (Rio de Janeiro, červen 1992), kde byla poprvé vystavena k podpisu. Tato úmluva je jakousi "zastřešující" mezinárodní smlouvou pro úmluvy týkající se dílčích živých složek životního prostředí; patří k nim především Úmluva o ochraně evropské fauny a flóry a přírodních stanovišť (Bernská úmluva), Úmluva o ochraně stěhovavých druhů volně žijících živočichů (Bonnská úmluva), Úmluva o mokřadech majících mezinárodní význam (Ramsarská úmluva) či Úmluva o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin (CITES). Její cíle se však prolínají a navazují na další mezinárodní dokumenty širšího zaměření, především Rámcovou úmluvu o změně klimatu a Úmluvu o boji s desertifikací. Cíle ochrany biologické rozmanitosti se promítly v programech mnohých mezinárodních organizací a pronikají do programů důležitých mezinárodních jednání.
Klimatické změny odstartovaly hromadné vymírání druhů (gnosis9.net, Libor Kukliš)
Mapa světa, na níž jsou vyznačeny lokality ("horké body") s vysokou mírou biologické rozmanitosti
Mapa světa, na níž jsou vyznačeny lokality ("horké body") s vysokou mírou biologické rozmanitosti
  Z historie (HaNo)
www.quido.cz
Viz
Kalendárium Prosinec 2015 (29.12.)
     
30. prosince 1956 (60. výročí)
zemřel v Teplicích (Praze, Československo) významný český zoolog a ornitolog profesor RNDr. Josef Jirsík.
Je považován za zakladatele seriózní a syntetizující faunistické ornitologie v Československu. Byl zakladatelem Kroužkovací stanice Národního muzea v Praze.
Od roku 1946 působil jako vedoucí přírodovědného oddělení Krajského muzea v Teplicích. Roku 1934 založil první československou kroužkovací stanici ptáků. Zabýval se hlavně faunistikou, systematikou, migracemi a potravou ptáků.
Byl autorem 70 vědeckých a populárně vědeckých prací a 8 knižních publikací (Pestrý je život zvířat, Naši pěvci, Ptáci I.).
Byl autorem povídek o zvířatech v časopise Širým světem a odborných publikací o ptácích a léčivých rostlinách. Napsal "Na Tatranské kolibě. Život dvou chlapců v divočině" a "Na svobodě a za mřížemi. Skutečné příběhy zvířat v přírodě i v zajetí".
Narodil se 25. (26.) 11. 1898 v Praze (Rakousko-Uhersko).
Novoroční jubilanti - Josef Jirsík (www.ekamarad.cz)
Kvíčala a trochu historie (www.ifauna.cz, Petr Podpěra)
Josef Jirsík (Wikipedia)
Josef Jirsík: Na Tatranské kolibě
Josef Jirsík: Na Tatranské kolibě
  Z historie (HaNo)
Český biografický slovník XX. století - sv. 1
Viz
Kalendárium Listopad 2008 (26.11.)
     
30. prosince 1966 (50. výročí)
zemřel v Praze (Československo) český levicový novinář, reportér, spisovatel, básník, prozaik, cestovatel a trampský organizátor a nadaný malíř Géza Včelička, vlastním jménem Antonín Eduard Včelička.
Své práce podepisoval pod pseudonymem Géza Včelička, protože se mu zalíbily zmínky o Geuzech, jež statečně bojovali proti španělským uchvatitelům. Z Geuzy se časem zfonetizovalo na domnělé maďarské Géza. V roce 1933 odjíždí do Německa, a po návratu vydává knížku V zemi hákového kříže. V roce 1934 vzniká jeho další kniha Několik prokletých. V roce 1935 navštěvuje Sovětský svaz a píše knihu Dvě města na světě. V protifašistickém odboji spolupracuje s Dr. Ivanem Sekaninou. Pracuje na románu Policejní hodina. V roce 1939 vydává knihy Mezi Marokem a Zbraslaví, Poutníkův návrat a básně Staré zrcadlo. V době okupace se musí schovávat před gestapem. Ilegálně se skrývá až do roku 1941, kdy musel být odvezen do nemocnice pro rapidně zhoršenou plicní chorobu. Gestapo zabavuje jeho 8 knih, on mezitím stále leží v nemocnici, kde jej gestapo nikdy nenavštívilo, protože ho považovali za příliš malou rybu. V roce 1944 se k plicní chorobě připojuje ještě chronický zánět slepého střeva a 10. 1. 1945 je na poslední chvíli operován. Teprve po delší době se trochu zotavuje. V roce 1945 vydává další knihu, a to Pražské tajemství. V roce 1954 se začala v kinech promítat zfilmovaná Kavárna na hlavní třídě.
Narodil se 7. 5. 1901 v Praze (Rakousko-Uhersko).
Géza Včelička (Wikipedia)
Géza Včelička: literát, tramp, levičák II (www.brejle.net, Petr Náhlík)
Kdo byl GÉZA VČELIČKA (www.trampsky-magazin.cz, Petr Náhlík)
Géza Včelička
Géza Včelička
  Z historie (HaNo)
http://kftp.unas.cz
Lípa č. 1/2011
Lípa č. 3/2011
http://www.databazeknih.cz/
Viz
Kalendárium Květen 2011 (7.5.)
     
30. prosince 1986 (30. výročí)
zemřel v Praze (Československo) český hudební skladatel, violista, dirigent, rozhlasový hudební režisér a dramaturg Jiří Jaroch, autor zvláště orchestrálních a koncertantních děl.
Jiří Jaroch patřil ke skladatelské generaci, která se formovala a začala uplatňovat během druhé světové války a bezprostředně v poválečných letech.
Po absolvování gymnázia v Kolíně studoval na Pražské konzervatoři a na Akademii múzických umění v Praze. Jeho učitelem skladby byl Jaroslav Řídký. Kromě skladby studoval hru na violu u významného českého violisty Ladislava Černého. Současně působil do roku 1947 jako violista v orchestru Divadla 5. května (dnes Státní opera Praha).
V roce 1947 se stal členem redakce hudebního vysílání Československého rozhlasu v Praze. Postupně pracoval jako programový pracovník, hudební režisér a dramaturg. V letech 1954-1955 byl také dirigentem Kmochovy hudby v Kolíně.
Narodil se 23. 9. 1920 ve Smilkově na Benešovsku (Československo).
Jiří Jaroch (Wikipedia)
Skladatelé - Jaroch Jiří (www.musica.cz)
Jiří Jaroch
Jiří Jaroch
  Z historie (HaNo)
Český biografický slovník XX. století
Viz
Kalendárium Září 2010 (23.9.)
     
31. prosince 1916 (100. výročí)
zemřel v Praha - Vinohrady (Rakousko-Uhersko) český mykolog a botanik profesor Dr. Ladislav František Čelakovský.
Byl profesorem Českého vysokého učení technického.
Je jedním z prvních významných vědců, kteří se zabývali studiem hlenek. Jím popsané druhy mají autorskou zkratku L. F. ČELAK.
Hlenky jsou v poslední době objektem mnoha pokusů. Vědci při nich s údivem zjistili, že se tyto jednobuněčné organismy dovedou nejen shlukovat a v podobě plasmodia vytvořit vlastně jakýsi přechod k organismům mnohobuněčným, ale dovedou také v uměle vytvořeném bludišti nalézt nejkratší cestu za potravou. K té se pak dovedou přesunovat poměrně vysokou rychlostí - až 1 cm/hod. A nejen to - ačkoli nemají mozek ani nervovou soustavu, jsou schopny se učit a vytvářet si podmíněné reflexy. Pokusné hlenky vápenatky mnohohlavé (Physarum polycephalum) vystavili japonští vědci v pravidelných intervalech proudu suchého vzduchu, ve kterém se jejich pohyb výrazně zpomalil. Po několika takovýchto zákrocích začaly hlenky zpomalovat svůj pohyb ještě před působením suchého vzduchu, protože ho očekávaly. A co více, svůj pohyb zpomalily ve stejném časovém intervalu, i když závan suchého vzduchu vůbec nepřišel. Jestliže se působení suchého vzduchu několikrát neopakovalo, hlenky na něj začaly zapomínat - reflex vyhasínal. Stačilo však třeba jen jednou závan zopakovat a hlenky si „vzpomněly“ a začaly opět v pravidelných přestávkách zpomalovat, a to dokonce i v případě, že předcházela až šestihodinová pauza.
Lze tedy říci, že onen sliz, který většinou na svých procházkách přírodou či houbařských výpravách nevšímavě míjíme, je docela „chytrý“ a zaslouží si trochu naší pozornosti. Zvláště, když některé druhy vytvářejí v rozmnožovací fázi překvapivě krásné „plodničky“, které při pohledu zblízka - většinou je zapotřebí i lupa - udiví bohatstvím tvarů.
Narodil se 3. 12. 1863 (1864) v Praze (Rakouské císařství).
Ladislav František Čelakovský (Wikipedia)
Hlenky (Wikipedia)
Hlenky, hlenky, co to vlastně je? Záhadné české houby! (zoom.iprima.cz, Hana a Vladimír Motyčkovi)
Profesor Dr. Ladislav František Čelakovský
Profesor Dr. Ladislav František Čelakovský
  Z historie (HaNo)
     
31. prosince 1936 (80. výročí)
zemřel v městě Salamanca (Španělsko) španělský spisovatel, filozof a společenský činitel profesor Miguel de Unamuno y Jugo, přední představitel skupiny Generace 98.
Jeho romány se zříkají popisnosti a bazírují především na duševních konfliktech.
Pro jeho dílo je typický zanícený styl a prolínání žánrů: Unamuno často nerozlišuje mezi beletrií a esejem či traktátem.
Miguel de Unamuno se narodil v baskickém Bilbau jako třetí dítě a první syn obchodníka Félixe de Unamuno a jeho vlastní neteře Salomé Jugo. Brzy odešel studovat filosofii a literaturu na tehdejší Madridskou universitu, kde získal titul prací Pojednání o problému původu a prehistorie Basků. Unamuno, který se sám někdy označoval za Baska, ale přitom psal španělsky a cítil se být Španělem, neuznával tvrzení, že jsou Baskové etnicky nesmíseni s okolními národy.
Roku 1891 se žení s Conchou Lizárraga. Později byl načas členem socialistické strany. Roku 1901 byl jmenován rektorem university v Salamance, odkud byl odvolán roku 1914 z politických důvodů. Později byl děkanem fakulty filosofie a literatury. Jelikož si však neodpouštěl útoky na diktátora Riveru, vedly k novému odvolání a dobrovolnému vyhnanství v Paříži a Hendaye. Roku 1930 se vrací do Salamanky, kde v roce vypuknutí občanské války umírá.
Unamunova filosofie nebyla filosofií systematickou; šlo spíše o popření jakéhokoli pevného systému a důvěru ve vlastní myšlení. To se utvářelo pod vlivem dobového racionalismu a pozitivismu, nicméně Unamuno šel vlastní cestou, která měla blízko k pozdějšímu teistickému existencialismu (někdy bývá označován za Kierkegaardova následovníka). Odmítal scientistické zbožšťování vědy a byl jeden z prvních, kdo nahlíželi vědu jako nové náboženství, jehož „ortodoxii“ a nárok na vlastnictví pravdy odmítal. Rozpor mezi věděním a skutečnou vírou je však podle něj bytostně tragický (Tragický pocit života): nikdy totiž nemohou být ukojeny zároveň jak požadavky rozumu, které vedou k popření smyslu světa, tak potřeby víry, která podle Unamena znamená především touhu po osobní nesmrtelnosti.
V politických názorech zpočátku sympatizoval se vznikajícím socialismem. Od mládí se zabýval situací ve Španělsku, které bylo na konci 19. století (po ztrátě Kuby a dalších kolonií) ve vleklé krizi; často se vyjadřoval k dění v zemi a uveřejnil soubor poznámek a komentářů ke španělské občanské válce. Odmítal také nekritické přejímání názorů a novinek z ekonomicky rozvinutější Anglie a Francie a zdůrazňoval španělská specifika.
Unamuno považoval umění za prostředek vyjádření neklidu duše; proto se v poesii dotýká stejných témat jako ve svých esejích: své duševní úzkosti, času, smrti, bolesti způsobované mlčenlivostí Boha. Vždy ho přitahovala tradiční metrika, složil mj. množství sonetů; zatímco v ranějších dílech opustil rým, později se k němu vracel.
Narodil se 29. 9. 1864 (1854) v Bilbao (Španělsko).
Miguel de Unamuno (Wikipedia)
Unamuno y Jugo, Miguel de (www.cojeco.cz)
Miguel de Unamuno
Miguel de Unamuno
  Z historie (HaNo)
Lípa č. 2/2009
Slovník spisovatelů Španělska a Portugalska
Viz
Kalendárium Září 2014 (29.9.)
     
31. prosince 1936 (80. výročí)
se v Kolíně (Československo) narodila česká operní pěvkyně (mezzosoprán, alt) Eva Randová (Eva Těluškinová).
Vystudovala gymnázium v Ústí nad Labem a poté Pedagogickou fakultu, obor matematika a tělesná výchova. Zpěv studovala u Jitky Švábové, nejprve v Ústí nad Labem (v letech 1952 až 1959) a poté na pražské konzervatoři (1959 až 1960).
Postupně působila v Městském divadle v Kolíně a v Ostravě. V roce 1968 byla krátce členkou opery Národního divadla v Praze. Po roce zpívala v Norimberku a od září 1970 stala členkou Státní opery ve Stuttgartu. V letech 1981 a 1998 vystoupila v Metropolitní opeře v New Yorku. V letech 1986 až 1994 vystupovala v londýnské královské opeře Covent Garden. V letech 1995 až 1998 působila jako ředitelka Státní opery v Praze. S publikem se tam rozloučila slavnostním galavečerem 29. června 1998.
Eva Randová-Těluškinová je česká operní pěvkyně, mezzosopraniska, bývalá sólistka ostravské opery a pražského Národního divadla, která po emigraci v roce 1969 vstoupila i na prestižní zahraniční jeviště - hostovala v milánské Scale, newyorské Metropolitní opeře, Paříži, Mnichově, Vídni, Londýně nebo v San Francisku. Nakonec se její domovskou scénou stal Stuttgart a v letech 1995-1998 se opět vrátila do Prahy a stala se ředitelkou Státní opery Praha. Za šest let v angažmá Státního divadla v Ostravě (1963-1969) ztvárnila devatenáct převážně hlavních rolí svého oboru: Azucenu (Trubadúr), Herodias (Salome), Cizí kněžnu i Ježibabu (Rusalka), Končakovnu (Kníže Igor), Carmen, Kostelničku (Její pastorkyňa), Ortrudu (Lohengrin), Oktaviána (Růžový kavalír) ad.
Eva Randová (Wikipedia)
Dosáhla jsem víc, než jsem si kdy představovala. Eva Randová slaví osmdesátiny (operaplus.cz, Mojmír Weimann)
Eva Randová - Těluškinová - životopis (www.ndm.cz)
Eva Randová
Eva Randová
  Lípa č. 3/2011
http://ustecky.denik.cz/
http://www.tyden.cz/
     
31. prosince
Silvestr (v některých jazycích a dříve také u nás Sylvestr) je mužské křestní jméno latinského původu (latinsky silva - les, silvestris - lesní, tedy „muž z lesa“). Podle českého a slovenského kalendáře má svátek 31. prosince (protože 31. prosince 335 zemřel papež Silvestr I.), tedy na konci roku, proto na tento den připadají silvestrovské oslavy. Ženským protějškem je Silvie.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Silvestrovský jídelníček
Dobrý den, vítáme vás u Kalendária. Asi vám nemusíme připomínat, že se blíží Silvestr, ale jestlipak víte, jak se na něj připravit? Mluvíme o jídelníčku, samozřejmě. Povíme vám, jak jedli naši předci na přelomu 19. a 20. století. Třeba vás to inspiruje. Ačkoli, možná už tradice mlsně dodržujete.
Nikdy nesmělo chybět pečené selátko, které zaručovalo šťastný konec každého podnikání. To vám neukážeme. Čočka, aby se rozmnožovaly peníze. Čočku máme, dokonce s kyselou okurčičkou, jak vidíte. Na horký ovar s křenem a jablky a bílou ovarovou polévku s kroupami - to vše se jedlo o půlnoci pro zdraví - si budeme muset počkat až na Silvestra.
Na stole se nesmělo objevit nic, co mělo peří, křídla nebo rychlé nohy. Jinak by štěstí uletělo k sousedům a majetek se po Novém roce rozletěl. Tak si dejte pozor, aby chlebíčky, které se většinou na Silvestrovské veselice připravují dnes, nebyly z kuřecího nebo krůtího masa. Pirožky plněné zaječím masem byste si také měli odpustit.
Z konce 19. století pochází krásný zvyk připít si o půlnoci sklenkou dobře vychlazeného šampaňského. Mám sice jen český sekt, ale i tak bych vám ráda do nadcházejícího roku popřála, aby se vám splnila všechna přání. Tak - na zdraví!
Silvestr (Wikipedia)
Silvestrovský jídelníček
Silvestrovský jídelníček
  Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Prosinec 2015 (31.12.)
     
       
Zdroje:
Regionální knihovna Teplice {Kalendárium}:
http://www.knihovna-teplice.cz/index.php?stranka[]=14
Quido Magazin - Kalendárium (Q-klub AMAVET Příbram):
http://www.quido.cz/kalendarium/kalendarium.htm (mimo provoz)
Abíčko - iABC.cz - Kalendárium:
http://www.iabc.cz/
Kalendárium LIBRI - výročí narození a úmrtí osobností spjatých s našimi dějinami, vědou, kulturou, technikou aj. oblastmi: http://www.libri.cz/databaze/kalendarium/ (mimo provoz)
Kalendárium / Výbor národní kultury:
http://www.plutanium.cz/vnk/
Knihovna Akademie věd ČR: http://www.lib.cas.cz/
Projekt CoJeCo / Vaše Encyklopedie: http://www.cojeco.cz/
 

KALENDÁRIUM - ARCHIV

Editor: Ing. František Knížek.
E-mail:
fknizek@centrum.cz

Stránka vytvořena: 1. prosince 2016. Poslední aktualizace: středa, 25. leden 2017 12:24:16
Kódování češtiny: Windows-1250.


Počítadlo přístupů od 1.12.2016

Powered by wz.cz

Na osobní stránku Na blog Hlavní stránka Kalendárium - Výročí měsíce Hlavní stránka Projekty