Ing. František Knížek

KALENDÁRIUM

Výročí měsíce (červen 2017)

Dr. Wernher Magnus Maximilian svobodný pán von Braun
(40. výročí úmrtí)

* 23. března 1912 ve Wirsitz (Německé císařství; dnes Wyrzysk, Polsko) / † 16. června 1977 v Alexandria (Virginie, USA)

Wernher von Braun v Peenemünde

Wernher von Braun v Peenemünde

Odpalovací komplex v Peenemünde pro rakety A-4

Odpalovací komplex v Peenemünde pro rakety A-4

Spalovací komora V2 poté, co dopadla na Londýn

Spalovací komora V2 poté, co dopadla na Londýn

Wernher von Braun po zajetí Američany

Wernher von Braun po zajetí Američany

Tým 118 německých raketových techniků na základně Fort Bliss

Tým 118 německých raketových techniků na základně Fort Bliss

Jeden z prvních úspěšných odpalů rakety V2, sestavené na americké půdě

Jeden z prvních úspěšných odpalů rakety V2, sestavené na americké půdě

Wernher von Braun stojí u svého stolu v Marshall Space Flight Center, Huntsville, Alabama v květnu 1964

Wernher von Braun stojí u svého stolu v Marshall Space Flight Center, Huntsville, Alabama v květnu 1964

* * *

Další informace:

Kontroverzní otec raketové techniky von Braun se narodil před 100 lety
(technet.idnes.cz)
Vesmírné osudy (10. - 16. díl) - Wernher von Braun
(www.kosmonautix.cz, Lukáš Houška)
Wernher von Braun
(vesmir.stoplusjednicka.cz)
Wernher von Braun a NASA
(www.ceskatelevize.cz)
Kariéra von Brauna textem a obrazem
(waffen.mysteria.cz)

* * *

 

Wernher von Braun

Dr. Wernher von Braun (1912 - 1977)


Wernher von Braun


Dr. Wernher Magnus Maximilian Freiherr von Braun
(23. března 1912 Wirsitz, Německé císařství (dnes Wyrzysk v Polsku) – 16. června 1977 Alexandria, Virginie, USA)
byl konstruktér německých a později amerických raket.
Zkonstruoval kromě jiných raketu V-2, kterou Německo ostřelovalo Londýn, či Saturn V, který vynesl první lidi k Měsíci.

Dětství

Wernher byl druhým ze tří synů německého barona Magnuse von Braun (který byl od června 1932 do ledna 1933 ministrem výživy a zemědělství Výmarské republiky) a Emmy von Quistorp. Již v mládí byl okouzlen myšlenkou vesmírného cestování, objevováním nových světů. To jej přivedlo k četbě sci-fi. Později se začal o celý problém zajímat i z vědeckého hlediska, a seznámil se tak s prací Hermanna Obertha, který napsal v roce 1923 studii Raketou do vesmíru (Die Rakete zu den Planetenräumen). Vzhledem k von Braunovým znalostem z oblasti matematiky a fyziky nebylo pro něho složité principu raketových nosičů porozumět.

Již jako mladík se díky svému zájmu o vesmír aktivně zapojil do Německé raketové společnosti (Verein für Raumschiffarht, jež byla označována VfR), a to někdy v letech 1929 až 1930. Tento krok mu umožnil získávat podporu a finanční prostředky pro budování větší a schopnější rakety. V roce 1930 začal mladý Wernher studovat technický institut v Berlíně a v roce 1932 získal titul bakaláře. V roce 1932 vstoupil do služeb německé armády, kde rozpracoval a navrhl myšlenku balistické rakety, kterou později úspěšně navrhl. I přes to, že byl zaneprázdněn pracemi, 27. července 1934 von Braun získal doktorát v oboru kosmického inženýrství. Jeho doktorandská práce na berlínské univerzitě, kterou vypracoval ve 22 letech, se dočkala z vojenských důvodů přísného utajení.

Ve službách Třetí říše

Wernher von Braun byl vedoucím představitelem skupiny známé jako „raketový tým“, která stojí za vývojem balistické rakety V-2 vyvinuté pro nacistické Německo. Ve třicátých letech vstoupil do NSDAP a SS. V rámci své spolupráce s německou armádou pracoval von Braun ve vojenském středisku v Kummersdorfu u Berlína, jež však pomalu přestávalo vyhovovat požadovaným nárokům.

Již v roce 1937 vypustili Němci raketu A3, která dolétla do výše 8000 až 10000 metrů a dala podnět ke konstrukci rakety A4 známé spíše pod pojmem V-2.

Vzhledem k tomu, že německá generalita byla fascinována vojenským potenciálem, který V-2 nabízela, a investovala do programu vývoje raketových nosičů značné úsilí a peníze, byla v roce 1937 vybudována raketová základna v Peenemünde na pobřeží Baltského moře (toto místo bylo údajně vybráno na doporučení von Braunovy matky). Zde byl prováděn výzkum i montáž..

V-2

Rakety V-2 byly vyráběny v podzemní továrně Mittelwerk u Nordhausenu v Durynsku, a to prostřednictví nucených prací vězňů z koncentračního tábora Mittelbau-Dora. Úloha von Brauna v tomto kontroverzním podniku, během něhož byli vězni za nelidských podmínek nuceni vyrábět raketové nosiče, je dodnes otázkou sporů - ač nemusel být aktivně zapojen v plánování a přípravě systému využívání vězeňské práce, je vyloučeno, aby s touto skutečností nebyl blíže obeznámen. V dopise ze dne 15. srpna 1944 adresovaném Albinu Sawatzkimu, jenž měl dohled nad montáží V-2, Wernher von Braun přiznává, že osobně vybíral pracovníky z vězňů v Buchenwaldu.

Von Braunova raketa V-2 byla schopna doletět přibližně 300 kilometrů, nést jednu tunu užitečného zatížení. Raketa měla délku 14 metrů a vážila 12 246 kilogramů. Pohybovala se rychlostí 5632 kilometrů za hodinu, a tak ji bylo nemožné dohnat tehdejšími letadly a sestřelit před dopadem a následnou explozí. Raketa poprvé vzlétla v říjnu roku 1942, ale pro skutečné bombardování cílů v Evropě byla poprvé použita až 7. září 1944. Na evropské cíle bylo odpáleno přes 1000 raket, převážně z okupované Francie.

Po dopadu první rakety na Londýn měl von Braun prý pronést větu: „raketa fungovala perfektně, jen přistála na špatné planetě“, ale o tomto bonmotu panují pochybnosti, protože von Braun jako člen nacistické strany musel vědět, k čemu jeho výzkumy povedou a jak budou využity. Na druhou stranu je pravdou, že byl v roce 1944 zatčen gestapem a obvinění vznesená proti němu byla založena i na jeho údajných projevech nespokojenosti s vojenským zaměřením jeho výzkumů. Jen jeho nenahraditelnost v projektu a přímluva Alberta Speera mu tehdy zřejmě zachránila život.

Ačkoli byla V-2 technicky nejvyspělejší zbraní použitou ve 2. světové válce, ze striktně vojenského hlediska byla neúspěchem - postrádala dostatečně přesné navádění na konkrétní cíle a její výroba i provoz byly velmi nákladné. Vzhledem k častým sabotážím ve výrobním procesu, jež byly v podstatě na denním pořádku, mělo také mnoho raket konstrukční vady, což se projevilo v jejich poruchovosti. Některé odhady dokonce uvádějí, že rakety V-2 zabily méně lidí, než kolik jich zemřelo při jejich výrobě. Zásadním pozitivem těchto raket však byl psychologický efekt, neboť proti nim prakticky neexistovala žádná obrana. Jediným opatřením, jež měli Spojenci k dispozici, bylo ničení výrobních a montážních objektů a komunikací k nim.

Raketa však byla nasazena příliš pozdě a v malém počtu, než aby mohla nějak zásadněji rozhodnout o průběhu 2. světové války ve prospěch nacistického Německa. To ostatně věděl i von Braun, a tak se na začátku roku 1945 začal zaměřovat na plánování využití raket v poválečném světě.

Konec války a přesun do USA

Jelikož byla V-2 zbraní, kterou Spojenci nedisponovali, stala se brzy předmětem jejich zájmů. Na konci války Sověti i Američané zabavili jako válečnou kořist dokumentaci k výrobě rakety, hotové či částečně připravené rakety a pozatýkali i příslušníky raketového týmu. S těmito zajatci nebylo zacházeno jako s válečnými zajatci, ale bylo jim převážně umožněno pracovat dále na programu a na vývoji nových a silnějších raket v naprostém utajení.

Ještě před obsazením raketového komplexu Spojenci, navrhl von Braun, že se vzdá Američanům do zajetí i s přední pětistovkou vědců, společně s plány a testovacími prototypy. Nevybral si Američany náhodou, ale čistě prakticky, neboť byli kromě SSSR jedinými, kdo měli dostatek kapitálu na raketový výzkum. Rozhodl se tedy v ukradeném vlaku převézt svůj tým přes válkou poničené Německo do amerického zajetí. Současně se zajetím von Brauna a jeho týmu byl Američany obsazen a prozkoumán podzemní výrobní závod Mittelwerk v Durynsku, kde se rakety vyráběly. Bylo odtud do Ameriky odvezeno na 100 raket V-2 včetně dokumentace ještě před tím, než bylo Durynsko po skončení války předáno Sovětům. Těm se však též podařilo zajmout část vědců z týmu von Brauna.

20. června 1945 byl schválen přesun von Brauna do Ameriky. Přesunut byl jako část vojenské operace s názvem Project Paperclip. Spolu s ním byl transportován i jeho raketový tým z území poraženého Německa na americkou základnu Fort Bliss v Texasu. 14 let po Druhé světové válce von Braun pracoval pro Armádu Spojených států na výrobě balistických raket, které byly zpočátku testovány v Novém Mexiku. Zde bylo vypuštěno téměř 70 raket V-2. V roce 1950 se von Braunův tým přesunul do Redstone Arsenal nedaleko Huntsville v Alabamě, kde pracoval na vývoji armádní balistické střely středního dosahu, později známé jako PGM-11 Redstone. V roce 1956 byla pod von Braunovým vedením založena agentura ABMA (Army Ballistic Missile Agency), kde pokračovaly práce na raketách Redstone. Na základě střely Redstone byla postavena raketa Jupiter-C, jejíž další modifikací vznikla raketa Juno I, která vynesla první americký satelit Explorer I. Tento úspěch von Braunova týmu vrátil USA sebedůvěru a podnítil další kosmický výzkum. Na úspěch Juno I navázal von Braun vývojem Juno II, která byla postavena na základě rakety PGM-19 Jupiter.

V roce 1960 přešel jeho raketový výzkumný tým z Army Ballistic Missile Agency pod správu nově vzniklé civilní agentury NASA, pro kterou později sestrojil raketu Saturn V, která například mimo jiné pomohla Američanům dobýt Měsíc (viz Program Apollo). Německý vědec se stal ve Spojených státech v 50. letech dvacátého století jedním z prominentů. Roku 1955 mu bylo uděleno americké státní občanství. V roce 1970 byl požádán agenturou NASA, aby se přestěhoval do Washingtonu, kde měl řídit práce na stavbách raket, ale na postu náměstka ředitele NASA působil jen dva roky. Poté se rozhodl odejít pracovat do Fairchild Industries of Germantown v Marylandu, kde jako viceprezident firmy pracoval v letech 1972 až 1976.

Wernher von Braun zemřel v Alexandrii ve Virginii 16. června 1977 ve věku 65 let. Byl pohřben na místním Ivy Hillside Cemetery.

Soukromý život

Se svou sestřenicí Marií von Quistorp, s níž se oženil 1. března 1947, měl tři děti - Iris (* 19. prosince 1948), Margrit (* 21. října 1952) a Petera (* 2. června 1960).

Ocenění

V roce 1961 byl oceněn Medailí Rudolfa Diesela.

* * *


Zdroj:
Wernher von Braun
https://cs.wikipedia.org/wiki/Wernher_von_Braun


Bývalý nacistický vědec a esesák Wernher von Braun a americký prezident John Fitzerald Kennedy


Další výročí

     
1. června (května) 1817 (200. výročí)
na vltavském rameni v Bubenči předvedl mechanik pražské polytechniky Josef Božek svou parní loď.
Božek Josef - český mechanik a hodinář, * 28. 2. 1782 Bírov (Slezsko), † 21. 10. 1835 Praha. Zkonstruoval a předvedl v Praze první parní silniční vůz (1815) a parní loď (1817). Sestrojil řadu věžních hodin a pohyblivých protéz pro invalidy.
1. června 1817 vedle "umělého vozu parního" předváděl i "loď parní" na Vltavě. Úspěšnou exhibici zkazila náhlá průtrž mračen, především však krádež pokladny s vybraným vstupným. Zadlužený Božek pak v prudkém hnutí mysli svůj vůz rozbil a k experimentům s parním strojem v dopravě se už nikdy nevrátil.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Je tomu už dvě stě let, co český mechanik a konstruktér Josef Božek představil Pražanům parní vůz a parní loď. Byla to sice velká sláva, ale dopadlo to špatně, Božkovi zkrátka nepřálo štěstí.
Český všeuměl Josef Božek však nebyl první. Otcem parního stroje byl, jak známo, Brit James Watt. Ale ve stejné době prováděl podobné pokusy francouzský vynálezce Nicolas Joseph Cugnot, který bývá označován za „otce automobilu“, respektive za vynálezce prvního samostatně se pohybujícího mechanického vozidla.
Vzal si do hlavy, že sestrojí vůz na parní pohon původně určený k přepravě děl pro francouzskou armádu. Začal už v roce 1765. Čtyři roky nato sestavil model tříkolového vozu, který pojmenoval fardier a vapeur - parní vůz. Nemotornou obludu tvořil mohutný dřevěný žebřinový rám s tuhou zadní nápravou a bez pérování. Udiveným Pařížanům ji předvedl na náměstí Concorde - drandila neuvěřitelnou rychlostí čtyři kilometry v hodině!
Nedlouho poté se udála patrně pravděpodobně první automobilová nehoda na světě - Cugnot se svým vozem naboural do zdi.
Za vynálezce parníku je považován Američan Robert Fulton, který postavil paroloď o čtrnáct let dříve než Josef Božek. Poprvé ji předvedl v Paříži na řece Seině a ani tahle produkce se zrovna nepovedla - napoprvé se Fultonovi loď potopila.
A jak to dopadlo s naším Josefem Božkem? Poté, co jeho předvádění parního stroje a parní lodi v Praze skončilo fiaskem, na parní stroje zanevřel. Dál se věnoval výrobě skvělých hodin a začal vyrábět také železniční vozy pro koněspřežnou dráhu České Budějovice - Linec.
Josef Božek (www.3pol.cz, Pavel Augusta)
První paroloď v Čechách - Josef Božek udivuje Pražany (www.paroplavba.cz)
Parní loď Božkova
Parní loď Božkova
  Lípa č. 1/2007
Lípa č. 1/2012
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Červen 2007 (1.6.)
     
1. června 1847 (170. výročí)
byla zahájena doprava parními loděmi přes Atlantický oceán.
Parník Washington se v tento den vydal se 120 pasažéry z New Yorku do německých Brém.
Parník Washington (společnost Hamburk-Amerika) zahájil pravidelnou poštovní přepravu mezi Německem a USA. Plavba trvala 18 dní, o jeden týden méně než trvala plachetním lodím za stejných podmínek. Z bezpečnostních důvodů byl Washington stejně jako většina parních lodí té doby vybaven plachtami, protože lodě poháněné lopatkovými kolesy byly na rozbouřeném moři těžko ovladatelné.
Neobvyklé poštovní služby (www.p-filatelie.wz.cz)
Washington připlouvá do Bremenhavenu
Washington připlouvá do Bremenhavenu
  www.iabc.cz
Viz
Kalendárium Červen 2007 (1.6.)
     
1. června 1907 (110. výročí)
se v Turnově (Rakousko-Uhersko) narodil český filosof, vysokoškolský pedagog, spisovatel profesor PhDr. Jan Patočka, jeden z nejvýznamnějších českých filosofů 20. století, kterého vlastní filozofické úvahy přivedly k aktivnímu občanskému vystoupení proti nesvobodě v socialistickém Československu.
Zabýval se fenomenologií, filosofií dějin, filosofickým dílem J. A. Komenského, T. G. Masaryka a E. Husserla, českou literaturou, uměním a kulturou. Patočkovo dílo a jeho osobnost výrazně ovlivnily soudobé české myšlení, zejména v kruzích nezávislé inteligence a disentu 60. až 80. let. Byl jedním z prvních mluvčí Charty 77.
K jeho početným žákům patří mj. V. Bělohradský, V. Borecký, T. Halík, L. Hejdánek, P. Kouba, D. Kroupa, L. Menzel, J. Michálek, J. Němec, Z. Neubauer, R. Palouš, M. Petříček, Z. Pinc, Petr Rezek, J. Sokol a mnoho dalších.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Jména slavných univerzit zná každý, bývají vytesána do kamene, pyšní se nádhernými insigniemi. Byla u nás ovšem jedna univerzita, o níž věděl jen málokdo. A přesto byla jednou z nejlepších. Kromě literatury, filozofie a historie učila cti, slušnosti, nepoddajnosti a nezdolnosti. Říkalo se jí Patočkova univerzita.
Byly to vlastně přednášky a semináře, které v letech 1971 až 1977 vedl filozof, estetik a historik evropského jména, profesor Jan Patočka. Muž, který hostoval na mnohých francouzských a německých univerzitách. Který českou filozofii obohatil o poznání největších světových myslitelů v oblasti fenomenologie a existencialismu. Který vzdělanost a kulturu českého národa poměřoval ne malostí normalizačních poměrů, ale tradicemi evropské kultury.
Od roku 1971, kdy musel opustit Karlovu univerzitu, bylo jeho dílo na indexu a rozšiřovalo se jen v opisech. V roce 1977 podepsal Chartu 77 a stal se jedním z první trojice jejích mluvčí. Byl za to tvrdě perzekuován.
Zemřel 13. března 1977. V průběhu policejního vyšetřování. Na srdeční slabost a mozkovou mrtvici.
J. Patočka
"Historie není pohled, nýbrž zodpovědnost."

Zemřel 13. 3. 1977 v Praze (Československo).
Jan Patočka (Wikipedia)
Jan Patočka - filosof (www.spisovatele.cz)
Jan Patočka (www.totalita.cz, Pavel Zvěřina)
Profesor PhDr. Jan Patočka (1971)
Profesor PhDr. Jan Patočka (1971)
  Rok do kapsy
http://www.slovnikceskeliteratury.cz/
http://www.jansokol.cz/
https://www.praha6.cz/
http://www.ajp.cuni.cz/
Kalendárium ČT1
     
1. června 1917 (100. výročí)
se v Rychvaldu u Karviné (Rakousko-Uhersko) narodil český operní pěvec (baryton), herec, hudební pedagog, režisér, divadelní manažer a funkcionář KSČ, profesor Přemysl Kočí, ředitel Národního divadla, národní umělec.
Zpěv studoval u R. Vaška. Byl představitelem zejména expresivních, dynamických postav. V 70. letech byl představitelem „normalizační“ politiky v oblasti kultury.
Pocházel z hornické rodiny. Otec byl ochotnickým režisérem. Po studiu gymnázia v Bohumíně se nejprve připravoval na dráhu pedagoga na učitelském ústavu. Od roku 1937 se začal soukromě připravovat na dráhu hudebníka a operního pěvce, studoval zpěv u R. Vaška. Svoji pěveckou a uměleckou dráhu započal koncem v roce 1939 hostováním ve Státním divadle v Ostravě, v roli Escamilla v Bizetově Carmen. V roce 1942 byl přijat Václavem Talichem na doporučení hlasového poradce ND Bedřicha Plaškeho jako sustentant Národního divadla. V letech 1943 až 1949 byl členem Státního divadla v Ostravě. Odtud z popudu tehdejšího ministra kultury ČSR Zdeňka Nejedlého byl přijat do Národního divadla v Praze coby sólista opery. Od roku 1966 zde působil také jako operní režisér. Po sovětské srpnové invazi do Československa v roce 1968 se stal nakrátko také náměstkem ústředního ředitele Československé televize, od roku 1969 do roku 1978 působil v dobách nejtužší normalizace ve funkci ředitele Národního divadla. Od roku 1962 vyučoval zpěv na pražské Hudební fakultě Akademie múzických umění, v roce 1974 byl jmenován mimořádným profesorem. Až do roku 1983 působil v Národním divadle také jako divadelní režisér.
K jeho žákům na HAMU patří např. Libuše Márová, Jana Jonášová, Marie Veselá, Marta Boháčová, Zdeněk Klumpar.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Přemysl Kočí byl rozporuplná osobnost. Byl vynikající pěvec. Ale jeho lidské kvality mnozí zpochybňují. Například mu kladou za vinu smrt Jany Rybářové, se kterou se zapletl v 50. letech. On prý byl příčinou, proč mladá herečka spáchala sebevraždu. Kočí však až do konce života podíl viny na její smrti popíral.
Ženy byly vždy jeho slabou stránkou a on to přiznával. "Říkali o mně, že jsem Don Juan, ale to není pravda. Když už, tak spíš Casanova. Ale gauner jsem nebyl nikdy." Přemysl Kočí svou pěveckou dráhu začínal na konci 30. let v Zemském divadle v Ostravě. V roce 1949 byl na pokyn samotného ministra kultury Zdeňka Nejedlého přijat jako sólista opery do pražského Národního divadla, kde vytvořil přes padesát rolí. Neměl jen krásný baryton, ale také mužnou postavu, výraznou tvář a herecký talent, který zúročil i ve filmu a v televizi.
Od roku 1966 se Kočí věnoval také režii. A velmi úspěšně. V roce 1969 byl přes protesty uměleckých svazů jmenován ředitelem Národního divadla. V této funkci se téměř deset let - a to je další skvrna na jeho charakteru - oddaně podílel na naplňování normalizační politiky v umělecké sféře. Nikdy nepřipustil, že by se dopustil něčeho špatného.
V 80. letech napsal své paměti. Nazval je "Dobrý den, živote aneb Všechno je jinak". Jak jinak to vše bylo, věděl jenom on.
Zemřel 15. 1. 2003 v Praze (Česká republika).
Přemysl Kočí (Wikipedia)
Přemysl Kočí (www.csfd.cz, Jaroslav Lopour)
Osobnosti české opery: Přemysl Kočí (operaplus.cz)
Přemysl Kočí
Přemysl Kočí
  Český biografický slovník XX. století
Lípa č. 4/2007
Lípa č. 1/2012
Lípa č. 1/2017
https://www.osobnosti.cz/
http://www.premyslkoci.cz/
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Leden 2013 (15.1.)
     
1. června 1977 (40. výročí)
mělo v kinech premiéru filmové drama režiséra Juraje Herze Den pro mou lásku.
Režisér Juraj Herz tentokrát překvapil citově působivým příběhem o manželské dvojici, která se musí vyrovnat s tragickou událostí, které ničivě zasáhla do jejího soužití. Režiséru se podařilo i v časech vypjaté normalizace vyprávění zbavit jakýchkoli politických odkazů, hrdinové si žijí jakoby navzdory době, uzavírajíce se do svého soukromí, do svých radostí i strastí... Všimneme si téměř karnevalového veselí, když i s kamarády podnikají bezmála happeningové akce, smyslem pro nenápadné postižení všední tváře velkoměsta (podíl kameramana Jiřího Macháně na lyrizaci obrazu je nesporný). Režisér nikde nepodlehl svodům melodramatu, příběh líčí střízlivě i emočně vypjaté scény. Film upoutal na svou dobu odvážnou, byť něžně natočenou milostnou scénou.
Režie: Juraj Herz. Scénář: Markéta Zinnerová. Kamera: Jiří Macháně. Hudba: Petr Hapka. Producenti: Karel Kochman. Střih: Jaromír Janáček. Zvuk: František Černý. Scénografie: Vladimír Labský. Masky: Jiří Hurych. Kostýmy: Irena Greifová.
Hrají: Marta Vančurová, Vlastimil Harapes, Sylva Kamenická, Jiřina Šejbalová, Dana Medřická, Eva Sitteová, Lubomír Černík, Žofie Veselá (Kanyzová), Jan Hartl, Eva Svobodová, Emma Černá, Milada Černá, Jaroslav Heyduk, Libuše Salabová, Zdeněk Srstka, Dagmar Veškrnová-Havlová, Petr Kratochvíl, Václav Vodák, Jiří Zoubek, Milena Kaplická, Magdalena Pakostová, Gabriela Wilhelmová, Marta Richterová, Jindra Kvardová, Jaroslava Tichá, Kateřina Besserová, Šárka Jerieová, Renata Schindlerová, Markéta Světlíková, Jitka Zimová, Vladimír Čech ml., Jan Fišar, Pavel Hekela, Jiří Knot, Jaromír Meduna, Antonín Procházka, Marcel Vašinka, Věra Barešová, Jarka Čapková, Vanda Čehovská, Anna Schugerová, Daniela Smyczková, Eva Stuchlíková, Jiřina Zemanová, Hana Čermáková, Ljuba Konvalinková, Zdeňka Mašková, Marika Uzonidu, Dagmar Vlčková, Petr Adler, Jan Bernard, Marie Durnová, Václav Helšus, Dagmar Khainová, Miroslav Kořínek, Jiří Lábus, Julius Neumann, Karel Novák, Rostislav Novák st., Bronislav Poloczek, Jan Schmid, Zuzana Schmidová, Jana Synková, Jitka Nováková, Josef Laufer, Karel Smyczek, Olga Fleischerová, Karel Rybář, Daniela Horníčková, František Němec, Táňa Fischerová.
Den pro mou lásku (www.csfd.cz)
Den pro mou lásku (www.ceskatelevize.cz)
Den pro mou lásku (1976)
Den pro mou lásku (1976)
  Jak šel čas (TV pohoda č. 21/2017)
     
1. června 1977 (40. výročí)
se v Ostravě (Československo) narodil český divadelní a filmový herec, zpěvák a frontman skupiny Kryštof Richard Krajčo.
Původně se vyučil elektrikářem. Po maturitě studoval na Vysoké škole báňské v Ostravě, studium ale po několika semestrech ukončil a začal se věnovat hudební kariéře, nejdříve jako DJ v klubech. V Havířově roku 1993 založil hudební skupinu Kryštof. Roku 1996 byl přijat na Janáčkovu konzervatoř na hudebně dramatický obor.
V letech 1998 až 2009 moderoval v České televizi společně s Alešem Juchelkou hudební hitparádu Medúza. V roce 1999 získal první angažmá v Divadle Petra Bezruče v Ostravě - roli Hamleta. O rok později získal Cenu Alfréda Radoka v kategorii Talent roku. Od roku 2003 byl členem Činohry Národního divadla v Praze, kde však v roce 2013 na protest proti způsobu odvolání ředitele první scény Jana Buriana ministrem kultury Jiřím Balvínem skončil.]
Dne 6. srpna 2005 se oženil se zpěvačkou Ivou Frühlingovou. Začátkem roku 2006 se jejich manželství rozpadlo.
V roce 2008 (22. listopadu) se oženil podruhé s modelkou Martinou Poulíčkovou, bývalou manželkou sportovního moderátora TV Nova. Na jaře 2009 se jim narodilo první dítě - syn Richard. V listopadu 2011 se jim narodila dcera Berenika. V září 2013 Krajčo potvrdil, že se s manželkou rozvádějí.
Od roku 2013 je jeho partnerkou režisérka a scenáristka Karin Babinská.
Richard Krajčo (Wikipedia)
Richard Krajčo - herec, zpěvák, textař, hudební skladatel (www.osobnosti.cz)
Richard Krajčo
Richard Krajčo
  Jak šel čas (TV pohoda č. 21/2017)
     
1. června 1987 (30. výročí)
byla do kin uvedena sci-fi komedie režiséra Jindřicha Poláka Zítra vstanu a opařím se čajem.
Blízká budoucnost: V Praze byl zahájen provoz netradiční cestovní kanceláře Universum, která pořádá zájezdy do minulosti. Toho chce zneužít skupinka nacistů pod vedením jistého Klause Abbarda (Jiří Sovák). Mají v plánu odcestovat do Německa za druhé světové války a pomoci Hitlerovi vyhrát válku tím, že mu dají vodíkovou bombu. Za tím účelem jsou domluveni s pilotem Karlem Burešem (Petr Kostka), který je má časostrojem dopravit na místo určení. Nikdo ovšem netuší, že Bureš se osudného rána při snídani udusil rohlíkem a nyní se za něj vydává jeho identické dvojče Jan (Petr Kostka), který o zmíněném plánu nemá ani ponětí.
Režie: Jindřich Polák. Scénář: Miloš Macourek, Jindřich Polák. Kamera: Jan Kališ. Hudba: Karel Svoboda. Střih: Zdeněk Stehlík. Zvuk: Adolf Böhm. Masky: Vladimír Petřina, Rudolf Hammer. Kostýmy: Theodor Pištěk ml., Miloslava Šmídová.
Hrají: Petr Kostka, Jiří Sovák, Vladimír Menšík, Vlastimil Brodský, Marie Rosůlková, Otto Šimánek, Valerie Chmelová, Josef Větrovec, Slávka Budínová, Zuzana Ondrouchová, Josef Bláha, František Peterka, Marie Drahokoupilová, František Vicena, Horst Giese, Jan Sedliský, Jiří Hanák, Ota Sklenčka, Jan Pohan, Karel Hábl, Miloš Vavruška, Pavel Spálený, Zdeněk Hodr, Gustav Opočenský, Svatopluk Beneš, Petr Nárožný, Viktor Maurer, Jan Přeučil, Ladislav Šimek, Štěpán Bulejko, Zdeněk Novotný, Elena Strupková, Jitka Zelenohorská, Vladimír Hrabánek, Jana Krausová, Miroslav Moravec, Jiří Lábus, Jana Hermachová, Vladimír Kratina, Vlasta Kleinová, Jan Kotva, Zdeněk Mlčoch, Josef Šebek, Bedřich Šetena, Jiří Lír, Vladimír Pospíšil, Žofie Veselá (Kanyzová), Jana Smrčková, Jiří Žák, Zdeněk Vondráček, René Gabzdyl, Milan Pěkný, Bert Schneider, Karel Bělohradský, Zdeněk Jelínek, Vladimír Navrátil, Eduard Pavlíček, Milada Karasová, Eva Kůsová, Josefa Křížová, Vladimír Mácha, Luděk Nešleha, Miloš Vávra, Petr Drozda, Karel Engel, Jaroslav Klenot, Ladislav Lahoda, Jindřich Sejk, Oldřich Semerák, Jaroslav Tomsa, Karel Vítek st., Jindřich Narenta, Julie Jurištová, Jiří Schmitzer, Jiří Hálek, Soběslav Sejk, Roman Skamene, Nelly Gaierová, Jiří Horák.
Zítra vstanu a opařím se čajem (www.csfd.cz)
Zítra vstanu a opařím se čajem (Wikipedia)
Zítra vstanu a opařím se čajem (1977)
Zítra vstanu a opařím se čajem (1977)
  Jak šel čas (TV pohoda č. 21/2017)
     
1. června 1987 (30. výročí)
se v Rakovníku (Československo) narodila česká herečka Veronika Kubařová, celým jménem Veronika Khek Kubařová.
Narodila se ve znamení Blíženců v Rakovníku, k divadlu se dostala přes LŠU a loutkařinu, kterou se zabývala maminka a prarodiče. Na Pražskou konzervatoř byla přijata na poprvé, učili ji tady František Laurin a Johana Tesařová. Absolvovala Dorničkou v semaforské adaptaci Kytice v režii Jiřího Datla Novotného.
Vystudovala herectví na Pražské konzervatoři. Jedním z absolventských představení v Divadle Konzervatoře byla Kytice Jiřího Suchého, díky které získala možnost hrát v divadle Semafor. Po absolvování konzervatoře se ale její stálou scénou stalo Městské divadlo v Mladé Boleslavi (titulní role v slavném Shakespearově dramatu Romeo a Julie), v Semaforu však stále hostuje.
Ve filmu debutovala rolí Darji v Rafťácích (režie Karel Janák, 2006), krátce předtím již ale hrála v televizní inscenaci Stříbrná vůně mrazu (2005) a televizních pohádkách 100+1 princezna nebo Škola ve mlejně. V roce 2008 ztvárnila postavu princezny Rozmarýny v pohádce Zdeňka Trošky Nejkrásnější hádanka.
Úspěch znamenala role po boku Ivana Trojana v televizním snímku Juraje Herze Dívka a kouzelník, za niž získala cenu pro Televizní objev roku 2009.
Od 1. ledna 2015 je členkou souboru Dejvického divadla.
V červenci 2015 se provdala za divadelního režiséra Pavla Kheka.
Veronika Kubařová (Wikipedia)
Veronika Kubařová (www.csfd.cz)
Veronika Kubařová - herečka (www.osobnosti.cz)
Veronika Kubařová
Veronika Kubařová
  Jak šel čas (TV pohoda č. 21/2017)
     
1. června
je Mezinárodní den dětí, slaví se každoročně od roku 1950.
U příležitosti dne dětí jsou připravovány různé společenské a sportovní akce. Den dětí má upozornit světovou veřejnost na práva a potřeby dětí. Svátek se slaví v mnoha zemích světa.
Oslavu dne dětí navrhla v roce 1949 Mezinárodní demokratická federace žen, Mezinárodní odborové sdružení učitelů a Světová federace demokratické mládeže. Mezinárodní den dětí se poprvé slavil 1. června 1950 ve více než 50 zemích celého světa. Pevné datum, tedy 1. červen, bylo stanoveno až na mezinárodní konferenci pro ochranu dětí v roce 1952.
Během roku se připomínají i jiné významné dny věnované dětem, např.:
* Mezinárodní den dětí, které se staly obětí agrese
* Mezinárodní den za odstranění práce dětí
* Den afrického dítěte
* Mezinárodní den mládeže
* Mezinárodní den ztracených dětí
* Světový den dětí
* Den nenarozeného dítěte (25. března)
1. 6. je Světový den mléka.
Mezinárodní den dětí (Wikipedia)
Mezinárodní den dětí si připomínáme už 60 let (www.rozhlas.cz, Nikola Bojčev)
Den dětí je ...
Den dětí je ...
  www.quido.cz
Lípa č. 1/2012
Z historie (HaNo)
Viz
Kalendárium Červen 2016 (1.6.)
     
2. června 1297 (720. výročí)
proběhla v Praze korunovace krále Václava II. (27. září 1271 Praha - 21. června 1305 Staré Město pražské).
Václav II. byl šestý český a první polský král z dynastie Přemyslovců. Byl synem českého krále Přemysla Otakara II. a jeho druhé manželky Kunhuty.
Václav II. byl na českého krále korunován 2. června 1297, symbolicky v nejsvětější den letnic, na svátek seslání Ducha svatého. Obřad proběhl v kostele sv. Víta na Pražském Hradě a samotný korunovační akt vykonal mohučský arcibiskup Gerhard.
Společně s Václavem II. byla korunována i jeho manželka Jitka-Guta Habsburská. Česká královna zemřela jen několik dní po korunovaci, 18. června 1297. Velmi podrobnou zprávu o této korunovaci podává kronikář Otacher Štýrský, příslušník nižší šlechty z korutansko-štýrské oblasti, jež je autorem tzv. Veršované kroniky Otachera Štýrského.
Hlavně díky této kronice známe překvapivé podrobnosti. Například korunovační plášť Václava II. byl ušit z flanderského sametu a z indického hedvábí, přičemž vzácné látky byly pokryty přes sebe ležícími zlatými plíšky s mnoha druhy drahokamů. Král, takto oděn, vypadal jako ryba. Královský štít byl ozdoben znamením lva, který měl rubíny místo drápů. Koruna Václava II. však byla naopak nenápadná, malá a nízká.
Podobný výčet význačných osob, světských i duchovních, které byly na korunovaci přítomné, obsahuje nejen Otacherova Veršovaná kronika, ale také Zbraslavská kronika. Přítomni byli šlechtici ze Slezska i z Říše, a k nejvýznamnějším hostům patřil Albrecht Habsburský. Za pozornost stojí postřeh ze Zbraslavské kroniky, který se týká stavby jakéhosi paláce na dnešním Smíchově. Snad to mohlo být jakési provizorní pódium určené pro korunovační hostinu. V kronice Otachera Štýrského o něm není žádné zmínky. Korunovační ceremonie měla kromě hostiny pokračování i následující den, kdy král založil Zbraslavský klášter, v jehož skriptoriu byl text Zbraslavské kroniky později sepsán. Po slavnostní mši pak král pasoval 240 rytířů, což byl počet více než nezvyklý.
Otacher Štýrský si naopak neodpustil líčení nádhery rytířských her a bohatých hostin. Stejně tak zmiňuje nákladné občerstvení na hostině, jmenuje pokrmy a nápoje jako chléb, víno, zvěřinu, různé jiné druhy masa a ryby. Oba dva kronikáři se shodují především v jistém závěru, že zde šlo o velkolepou dvorskou ceremonii, jež vzbudila podiv v celé Evropě, kdy se Českému království dostalo odpovídající pozornosti jako silnému státu střední Evropy, nikoliv jako donedávna osiřelé zemi, jejíž slavný panovník padl na Moravském poli.
Václav II. (Wikipedia)
2. června 1297 -Korunovace Václava II. (www.dnyceskestatnosti.cz)
Václav II. - český král (www.minulost.org)
2. června 1297 -Korunovace Václava II.
2. června 1297 -Korunovace Václava II.
  Lípa č. 1/2012
http://kralovskedilo.ktf.cuni.cz/
http://www.national-geographic.cz/
http://www.e-stredovek.cz/
     
2. června 1857 (160. výročí)
se v Broadheath poblíž Worchesteru (Lower Broadheath, Worcestershire, Anglie, Spojené království) narodil anglický hudební skladatel, působící v 19. a 20. století, sir William Edward Elgar.
Byl synem ladiče pian z Doveru, který přijel v roce 1841 do katedrálního města Worcesteru a vzal si dceru svého ubytovatele. Usadili se spolu v Broadheathu poblíž Worcesteru v chalupě, kde se narodil a která je nyní jeho muzeem. Jeho otec provozoval krámek s hudebními nástroji ve Worcesteru, kam se nakonec celá rodina odstěhovala. Od každého se očekávalo, že bude pracovat za pultem, a později na tuto zkušenost vzpomínal v tom smyslu, že mu poskytla příležitost „všechno číst, na všechno hrát a všechno psát“.
Sir Edward Elgar, nositel Řádu za zásluhy, zemřel pokojně ve svém domě ráno 23. února 1934.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Variace na původní téma, Enigma, bylo dílo, kterým se konečně prosadil anglický skladatel Edward Elgar. Publikum nadchlo 19. června 1899, dva týdny po skladatelových dvaačtyřicátých narozeninách.
Co úspěchu Enigmy předcházelo? Elgar se narodil v roce 1857 v Broadheath poblíž Worchesteru ladiči pian, který si po sňatku s dcerou své bytné pořídil malý krámek s hudebními nástroji. Tam se Elgar naučil číst a psát noty a hrát snad na všechno, co tatík v krámku měl. Jenže otci se nelíbila představa, že by se synek stal muzikantem. A tak ho dal do učení do právnické kanceláře. Edward se však nevzdal. Sám se učil harmonii, kontrapunktu a formě, studo teorii a partitury a kdykoli ušetřil peníze, jezdil do Londýna na koncerty. V roce 1878 získal místo dirigenta v ústavu pro choromyslné. A také učil a současně stále nabízel vydavatelům a dirigentům své skladby. Nikdo neměl zájem. V roce 1886 se jeho žačkou stala o devět let starší dcera generálmajora Caroline Alice Robertsová. Zamilovali se do sebe a vzali se. Alice byla přesvědčená o genialitě svého manžela, ale trvalo deset let, než mu Enigma slávu dobyla. Pak už šlo všechno tak, jak Alice předvídala. Pocty jen pršely. Čestné občanství města Worcesteru, titul rytíře, hostující profesura na univerzitě v Birminghamu. Bicykl, který mu koupila Alice, prý však Elgarovi, vášnivému cyklistovi, udělal největší radost.
V roce 1911 Elgar dostal Řád za zásluhy a napsal příteli: "Již nemám, čeho bych dosáhl." Zato ještě měl co ztratit. V roce 1920 zemřela jeho Alice. Přežil ji o čtrnáct let, ale jako by ztratil chuť tvořit. Ještě skládal, to ano, ale už nikdy to nebyl ten Elgar, jakého znali, dokud žila.
Zemřel 23. 2. 1934 ve Worcesteru (Worcester, Worcestershire, Anglie, Spojené království).
Edward Elgar (Wikipedia)
Sir William Edward Elgar (www.elgar.cz)
Edward Elgar: Muž za maskou (www.ceskatelevize.cz)
Sir William Edward Elgar
Sir William Edward Elgar
  Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Únor 2014 (23.2.)
     
2. června 1857 (160. výročí)
se v Roholte (Sjalland, Dánsko) narodil dánský spisovatel, básník, prozaik, romanopisec a dramatik Karl Adolph Giellerup (Karl Adolf Gjellerup); Nobelova cena za literaturu (1917) společně s dalším dánským spisovatelem Henrikem Pontoppidanem.
Gjellerup pocházel z rodiny pastora a vystudoval teologii. Knězem se však nikdy nestal a již na fakultě projevoval dost svobodomyslné názory. Zájem o náboženské otázky ho pak přivedl k podrobnějšímu studiu buddhismu a následně k východním myšlenkovým proudům a k mystice. Vedle indických vlivů se v jeho literárním díle projevilo také programové spříznění s novoromantismem. Od roku 1892 žil v Německu a psal také v němčině.
Jeho eklektické a k filozofické reflexi tíhnoucí dílo se vyznačuje jasným ale poněkud chladným tónem, je značně vykonstruované a málo umělecky životné. Gjellerup získal sice roku 1917 společně s dalším dánským spisovatelem Henrikem Pontoppidanem Nobelovu cenu za literaturu „…za bohatou a mnohostrannou poezii inspirovanou vznešenými ideály“ (citace z odůvodnění Švédské akademie), upadl však velmi rychle v zapomnění. Jedná se tak o poněkud diskutabilní Nobelovu cenu.
Zemřel 11. (13.) 10. 1919 v Klotzsche u Drážďan (Německo).
Karl Adolph Gjellerup (Wikipedia)
Karl Adolph Gjellerup (www.databazeknih.cz)
Karl Adolph Gjellerup - dramatik, básník, prozaik (www.spisovatele.cz)
Karl Adolph Gjellerup
Karl Adolph Gjellerup
  Z historie (HaNo)
https://www.britannica.com/
     
2. června 1927 (90. výročí)
zemřel v Praze (Československo) přední český kubistický sochař a malíř profesor Otto Gutfreund, průkopník českého novodobého sochařství světového významu.
Jeho počáteční díla měla spíše expresivní charakter, který zčásti převzal od svého pařížského učitele. Zároveň se však v jeho dílech již ozývá kubistická inspirace, která záhy plně převážila. Kubismus také jako jeden z prvních evropských umělců převedl do sochařství.
Jeho socha Úzkost (1911-1912) je považována za první kubistickou sochu.
Otto Gutfreund se po absolvování keramické školy v Bechyni (1903-1906) školil na Uměleckoprůmyslové škole v Praze u J. Drahoňovského a v letech 1909-1910 na pařížské soukromé výtvarné škole Grande Chaumiére u Antoina Bourdella. Patřil do Skupiny výtvarných umělců od samého počátku (1911). Za války se angažoval v protirakouském odboji, byl příslušníkem dobrovolnické skupiny Nazdar, s níž od listopadu 1914 zasáhl do bojů v Alsasku, u Arrasu a Remeše. Pak byl však uvězněn za domnělý pokus vytvořit samostatné česko-slovenské vojsko ve Francii. Po skončení 1. světové války vstoupil do Spolku výtvarných umělců Mánes (1920). Roku 1926 byl jmenován profesorem Uměleckoprůmyslové školy v Praze, na speciálce dekorativní plastiky.
Počáteční Gutfreundova díla, pomineme-li školní práce vzniklé pod vlivem secese, měla spíše expresívní charakter, který zčásti převzal od svého pařížského učitele. Zároveň se však v jeho dílech již ozývá kubistická inspirace (Busta Antonína Matějčka, Úzkost, Don Quijote, 1911, Hamlet, 1911), která záhy plně převážila (reliéf Koncert, 1912; Ženská hlava, 1912; Ležící žena, 1912-1913; Cellista, 1912-1913), kubismus také jako jeden z prvních evropských umělců převedl do sochařství. Kubistický byl rovněž návrh sochy Jana Žižky z Trocnova, podaný v soutěži o ztvárnění pražského Vítkova v letech 1912-1913. Ve francouzském zajetí vytvářel pozoruhodné kubistické plastiky (Sedící, 1917), které z nedostatku vhodného materiálu sestavoval z neupraveného dřeva. Na posledních kubistických sochách, zobrazujících ženské hlavy, pracoval roku 1919. Jeho pozoruhodná Vlastní podobizna, polychromovaná plastika z následujícího léta, signalizovala změnu slohového názoru, obrat k sociálnímu civilismu.
Ve 20. letech se tak věnuje objemově chápané plastice, jejíž realismus (s výraznými rysy primitivismu) umocňuje polychromie (Děvče se psem, 1920; Švadlenka, 1920; Návrat legií, 1921; Obchod, 1923; Soupeři). Krátce před náhlou smrtí lze v Gutfreundově díle sledovat návrat ke kubismu, poněkud přehodnocenému až do téměř abstraktního výrazu (Studie sedící ženy, 1927), který dostal organické formy ve Studii ležící ženy (1927). Přesto se k abstraktnímu výrazu nedobral. Obdobným způsobem zpracovával i monumentální úlohy, i když zde více podlehl soudobému módnímu neoklasicismu. Takové jsou jeho návrhy na výzdobu průčelí paláce Réunione Adriatica di Securitá v Praze (1924), ale i soudobé portréty, například Podobizna Emila Filly (1926). Vedle několika neuskutečněných návrhů je jeho další významnou veřejnou prací pomník Babičky v Ratibořickém údolí a sousoší Rodina.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Otto Gutfreund patřil mezi významné průkopníky kubistického sochařství. V mnohém byla jeho tvorba unikátní.
Rodiče ho od toho, aby se věnoval umění, nezrazovali, naopak ho podporovali. Gutfreund studoval v Bechyni a Praze. Později také navštěvoval kurzy sochařství v Paříži.
Když vypukla první světová válka, nacházel se zrovna ve Francii. Neváhal, i když nebyl voják, dobrovolně šel jako jeden z prvních bojovat na frontu na straně Francie. Chtěl pomoci své vlasti k samostatnosti. Kvůli tomu, že protestoval proti nelidským poměrům v cizinecké legii, byl na několik let uvězněn. Když se vrátil do Prahy, vzorově se staral o svou rodinu. Jeho maminka brzy ovdověla, a tak cítil potřebu rodinu zaopatřit. Sám se do manželství nehnal, ale byl příkladným strýcem. Svým neteřím, synovcům a mladší sestře věnoval doslova otcovskou lásku.
Lidé, kteří Gutfreunda znali, často zmiňují jeho pronikavé smutné oči. Byl spíše introvert. K sobě přísný, ale k ostatním nesmírně laskavý. I když byl intelektuál, kromě prostředí své rodiny se cítil dobře mezi řemeslníky a dělníky.
Úspěch získal veřejnými plastikami. Z nejznámějších uveďme pomník Babičky Boženy Němcové v Ratibořicích a reliéf pro Gočárovu Legiobanku v Praze. Zakázky ho dobře živily. Ale chtěl být zajištěn, aby se mohl věnovat svobodnější tvorbě. Přijal tedy nabídku na profesorské místo na Uměleckoprůmyslové škole. V této době se také oženil.
Kdo mohl tušit, že následující rok, během horkého dne, tragicky utone ve Vltavě. Spekuluje se o srdeční nebo mozkové příhodě.
Narodil se 3. 8. 1889 ve Dvoře Králové nad Labem (Rakousko-Uhersko).
Gutfreund Otto (www.libri.cz)
Otto Gutfreund (Wikipedia)
Profesor Otto Gutfreund
Profesor Otto Gutfreund
  Z historie (HaNo)
www.libri.cz
Lípa č. 2/2009
Lípa č. 1/2012
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Srpen 2009 (3.8.)
     
3. června 1657 (360. výročí)
zemřel v Roehampton (Hampstead, Spojené království) anglický lékař, anatom a fyziolog profesor William Harvey, který je známý svým objevem krevního oběhu v lidském těle a rovněž tím, že odmítl teorii samoplození.
Byl synem kupce, v Cambridgi vystudoval bakaláře umění, v letech 1599-1602 v Padově u anatoma H. Fabricia (1573-1619) lékařství. V Padově také navštěvoval v roce 1594 založené anatomické divadlo. Byla to místnost postavená podle vzoru amfiteátru, pitevní stůl byl osvětlen svíčkami a pochodněmi, na lavicích v kruhu kolem dokola sedělo 200-300 diváků. Roku 1604 si Harvey otevřel lékařskou praxi v Londýně a oženil se s dcerou lékaře královny Alžběty. Od roku 1607 byl členem, od r. 1654 prezidentem londýnské Royal College of Physicians (Královská kolej lékařů), v letech 1609-1643 pracoval v nemocnici sv. Bartoloměje. Od r. 1615 jako profesor anatomie a fyziologie přednášel, prováděl pitvy a anatomické demonstrace. Byl osobním královským lékařem. Zkoumal průtok krve srdcem a objevem srdeční mechaniky navázal na řadu starších pozorování (existenci plicního oběhu, uzavřených srdečních přepážek, venézních chlopní, polohy velkých cév). Od roku 1618 výsledky svých pozorování a fyziologických experimentů uváděl na svých přednáškách a roku 1628 je shrnul v díle Anatomické úvahy o pohybu srdce a krve u živočichů. Kniha vyšla v Německu, protože v Anglii ji nikdo nechtěl vydat. Vysvětlil pulz, systolu a diastolu, spočítal množství krve v těle. Přispěl k rozvoji iatrofyziky a jeho pozorování vedla k teorii velkého krevního oběhu, která byla definitivně potvrzena až mikroskopickým důkazem existence plicních kapilár M. Malpighiho (1628-1694) v roce 1661. Od roku 1616 se Harvey začal zabývat také vznikem života a výsledek svých experimentů s kuřecími zárodky, dělohami laní a pátráním po embryích během páření i v různých stádiích páření a v různých stádiích březosti, shrnul písemně v roce 1651.
Narodil se 1. 4. 1578 v Folkestone (Kent, Anglie, Spojené království).
Knihovna Akademie věd ČR (www.lib.cas.cz)
William Harvey (Wikipedia)
William Harvey a koloběh krve (www.rozhlas.cz, Adam Vidner)
Profesor William Harvey
Profesor William Harvey
  Z historie (HaNo)
www.lib.cas.cz
Viz
Kalendárium Duben 2008 (1.4.)
     
3. června 1887 (130. výročí)
se v Ratajích u Kroměříže (Rataje, Morava, Rakousko-Uhersko) narodil český hudební skladatel, archivář, hudební historik, publicista a folklorista Emil Axman.
Nejvýznamnější oblast jeho tvorby tvoří skladby vokální a vokálně symfonické, obsahující prvky východomoravského písňového folklóru.
Narodil se v rodině kantora a varhaníka Viléma Axmana (1850-1939) v Ratajích u Kroměříže. Po studiích na gymnáziu v Kroměříži (v době studia zpíval v Moravanu a ve sboru v kostele sv. Mořice a jeho učitelem zpěvu byl Ferdinand Vach) odešel v roce 1906 do Prahy, kde studoval estetiku, hudební vědy a historii na Karlově univerzitě. Souběžně navštěvoval hodiny skladby u Vítězslava Nováka, teorie u Karla Steckra a kontrapunktu u Otakara Ostrčila.
Axman se věnoval i sběru slováckých písní na Kroměřížsku. Vliv moravského folkloru prostoupil do většiny jeho skladeb. Pro své hluboké znalosti a orientaci v historii se stal pracovníkem knihovny Národního muzea v Praze a později i na krátký čas po osvobození v roce 1945 ředitelem Národního muzea. Byl přispěvatelem do odborného tisku, ale často publikoval i v Lidových novinách. Od 29. května 1928 se stal řádným členem České akademie věd a umění.
Je autorem mnoha desítek vokálních i instrumentálních skladeb, které se staly pevnou součástí odkazu tradičního proudu v české hudbě první poloviny 20. století.
Je autorem práce s názvem Morava v české hudbě XIX. století (Praha, 1920), ve které se zabývá teorií lidových písní a jejich sběrateli.
V přízemí chropyňského zámku zřídilo Muzeum Kroměřížska nevelký památník připomínající Axmana, který v roce 1946 zkomponoval Znělku městečka Chropyně pro dechové nástroje.
Zemřel 25. 1. 1949 v Praze (Československo).
Emil Axman (Wikipedia)
Axman Emil (1887 - 1949) (www.rozhlas.cz)
Emil Axman - hudební skladatel, folklorista (www.osobnosti.cz)
Emil Axman
Emil Axman
  Z historie (HaNo)
Český biografický slovník XX. století
     
3. června 1897 (120. výročí)
se narodil na Smíchově (Čechy, Rakousko-Uhersko; dnes Praha) český filmař, herec, scenárista a režisér Václav Kubásek, pseudonym Václav Smetana, jeden z průkopníků a zakladatelů moderní československé kinematografie.
Pocházel z rodiny smíchovského obchodníka s papírem Alberta Kubáska a matky Anny, rozené Černé. Již od dětství toužil hrát divadlo. Jako herec začínal nejprve u kočovných divadelních společností. V roce 1919, ještě hluboko v éře němého filmu, se uchytil u filmu jako herec ve filmu Evin hřích a asistent režie ve společnosti Wetebfilm.
S hraním přestal na počátku 30. let s příchodem zvukového filmu. Jako režisér samostatně debutoval již v roce 1923 snímkem Čarovné oči, kde byl i autorem scénáře. Natáčel většinou snímky, které si často braly náměty z českých literárních děl, někdy i méně významných. Mezi nejvýznačnější snímky z předválečného období patřily filmy Svítání z roku 1933 a náměty, na kterých spolupracoval se spisovatelem Vladislavem Vančurou, zde zejména dramatický snímek Láska a lidé z roku 1937 a komedie natočená podle klasického námětu pocházejícího ze Stroupežnického divadelní hry Naši furianti z roku 1937. V období nacistické okupace Československa v letech 1939 až 1945 v kinematografii nepůsobil vůbec a věnoval se zemědělské činnosti. Těsně po druhé světové válce natočil ještě několik snímků, dva valečné filmy ve spolupráci s Josefem Machem (V horách duní a Velký případ), dále známou železničářskou komedii Železný dědek, dvě dramata (Dva ohně a Žízeň) a historický snímek Zvony z rákosu. Jeho vůbec posledními režijními počiny se na počátku 50. let staly filmy Milujeme (ve spolupráci s Jaroslavem Novotným) a slovenský snímek Mladé srdcia z roku 1952.
Po válce měly jeho filmy často i zjevně agitační a schematický děj byl poplatný době nástupu socialistického realizmu do české kinematografie.
V závěru svého života se v letech 1954 - 1960 podílel na vzniku československé dabingové školy, působil jako významný dabingový režisér a pedagog ve Studiu pro úpravu zahraničních filmů.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Václav Kubásek není až tak slavné jméno. Mac Frič, Karel Lamač nebo Vladimír Slavínský, to byl a stále je pojem. Ale Kubásek? Paměť je ošidná, především ta na jména. Tenhle Kubáskův film, ač naivní a určený jen velmi nenáročným divákům, měl velký úspěch. Jmenuje se Ideál septimy.
Václav Kubásek pocházel z dělnické rodiny. Ale odrodil se. Odložil modrý límeček a odešel k divadlu. Toulal se po venkově s kočovnou divadelní společností. Po první světové válce ho zaujal film. Václav Bínovec ho zaměstnal ve Wetebfilmu jako pomocného režiséra a už v roce 1923 šestadvacetiletý Kubásek natočil svůj první samostatný film. Ten vám neukážeme. Ani žádné dílko z let, kdy film byl ještě němý. Kubásek v té době moc úspěchů neměl. Sentimentální náměty mu moc neseděly. Až na zmíněný Ideál septimy. To už ale filmu kraloval zvuk.
V roce 1933, když už film mluvil, Kubásek natočil filmovou verzi ryze sociálně laděného románu spisovatele a politika F. V. Krejčího Svítání. A kritici zpozorněli. Kubásek prokázal um a talent.
V období okupace se Václav Kubásek odmlčel. Na rozdíl od slavnějších kolegů nenatočil nic. Ne že by nemohl, ale nechtěl. Po válce se k filmování vrátil a kromě několika jiných natočil dojemný příběh Železný dědek s Jaroslavem Marvanem v hlavní roli. Kdyby nenatočil nic jiného, stačilo by to, abychom si jeho jméno pamatovali.
Zemřel 9. 6. 1964 v Praze (Československo).
Václav Kubásek (Wikipedia)
Václav Kubásek (www.csfd.cz, Jaroslav Lopour)
Václav Kubásek (www.osobnosti.cz)
Václav Kubásek
Václav Kubásek
  Z historie (HaNo)
http://douglaskokes.blogspot.cz/
http://www.showbiz.cz/
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Červen 2014 (9.6.)
     
3. června 1957 (60. výročí)
se v Teplicích (Československo) narodila česká spisovatelka, básnířka, prozaička a novinářka Svatava Antošová.
Několik let pracovala jako knihovnice v Regionální knihovně Teplice. V současné době se věnuje pouze literární tvorbě.
Vystudovala gymnázium a Střední knihovnickou školu. Prošla řadou manuálních i intelektuálních profesí (magazín Cosmopolitan, smaltovna nádobí), pracovala v Městské knihovně v Teplicích, v letech 2005-2008 byla na volné noze. Od roku 2009 je redaktorkou literárního časopisu Tvar.
Knižně debutovala ve sborníku Zelené peří (Mladá fronta 1987). Publikovala i v časopisech: Dotyky, Iniciály, Kmen, Literární měsíčník, Literární noviny, Revue Teplice, Tvar, Dekadent Geniální aj. Následovaly samostatné básnické sbírky. Svou poezií je zastoupena v antologii severočeských autorů Od břehů k horám (Votobia 2000).
Svatava Antošová (Wikipedia)
Svatava Antošová - Básnířka a prozaička (www.slovnikceskeliteratury.cz, Vladimír Novotný, Karel Piorecký)
Svatava Antošová (www.czechlit.cz)
Svatava Antošová
Svatava Antošová
  Slovník českých spisovatelů od roku 1945
http://www.databazeknih.cz/
     
3. června 1967 (50. výročí)
zemřel v Manchesteru (Anglie, Spojené království) britský (anglický) spisovatel a novinář Arthur Ransome, autor příběhů pro děti.
Českému čtenáři je známa hlavně jeho série 12 dětských knih, kde jsou hlavními hrdiny členové Vlaštovek a Amazonek.
Stal se esejistou kulturních témat, psal ale i o rybaření a plachtění.
Proslavil se především svým třináctidílným románovým cyklem pro děti o prázdninových dobrodružstvích dvou dětských skupin, které se nazývají Vlaštovky a Amazonky.
Narodil se roku 1884 v Leedsu v rodině profesora historie. Na škole v Rugby se prostřednictvím spolužáka seznámil s rodinou Collingwoodových, kteří měli dům u jezera Coniston v tzv. Jezerní oblasti (Lake District). Zde se Ransome učil jachtingu a našel zde bohatou inspiraci pro své pozdější dílo.
Protože se již od mládí chtěl stát spisovatelem, ukončil po roce svá studia přírodovědy na Victoria University a odešel do Londýna, kde se živil jako poslíček jednoho nakladatelství. Začal psát eseje a zaujal svou knihou Bohéma v Londýně (1907) a monografiemi Edgar Allan Poe (1910) a Oscar Wilde (1912). Roku 1909 se oženil, ale manželství se příliš nevydařilo.
V roce 1913 procestoval Dánsko, Švédsko, Německo, Francii a také Rusko, kde od roku 1916 působil jako válečný zpravodaj listu Daily News a později jako korespondent listu Manchester Guardian. Zde se zajímal o folklór a sbíral pohádky, které vydal pod názvem Ruské pohádky starého Petra. Osobně se stýkal s vůdci bolševické revoluce z roku 1917 Leninem a Trockým a projevoval k jejich cílům určité sympatie (nedávno však vyšlo najevo, že pracoval jako agent pro britskou zpravodajskou službu). V Trockého sekretariátu se seznámil se svou druhou ženou a po rozvodu svého prvního manželství v roce 1924 se s ní oženil.
Od roku 1924 působil v Egyptě a později v Číně. Po návratu z Číny v roce 1929 se začal plně věnovat spisovatelské práci pro děti. První jeho kniha ze série dětských příběhů (román Boj o ostrov), jejichž děj situoval převážně do jemu dobře známé Jezerní oblasti (Lake District) v severozápadní Anglie v hrabství Cumbria vyšla roku 1930 (jezero v knihách je složeno ze skutečných reálií kolem jezer Windermere a Coniston). Hlavními hrdiny cyklu jsou sourozenci Walkerovi (Vlaštovky) a sestry Blackettovy (Amazonky), kteří společně prožívají prázdninové příhody, přičemž v dalších dílech se objevují i jiní dětští hrdinové. Postupně vydal na toto téma dvanáct knih, poslední třináctou (Lysky na severu) se mu již nepodařilo dokončit. Roku 1936 získal za šestý díl z cyklu (román Holubí pošta) jako první anglickou prestižní cenu za dětskou literaturu Carnegie Medal.
Narodil se 18. 1. 1884 v Leedsu (Yorkshire, Anglie, Spojené království).
Arthur Ransome (Wikipedia)
Arthur Ransome / 18. 1. 1884 - 3. 6. 1967 (knihy.abz.cz)
Arthur Ransome / Stránky pro příznivce tohoto anglického spisovatele (www.miroslavjaros.cz, Miroslav Jaroš)
Arthur Ransome
Arthur Ransome
  Z historie (HaNo)
www.cojeco.cz
http://www.databazeknih.cz/
Viz
Kalendárium Leden 2014 (18.1.)
     
3. června 1977 (40. výročí)
zemřel v Cambridge (Spojené království) anglický lékař a fyziolog profesor Archibald Vivian Hill; Nobelova cena za lékařství a fyziologii (1922), spoluzakladatel řady odvětví biofyziky a operačního výzkumu.
Za objevy v oblasti tvorby tepla ve svalech získal roku 1922 Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství, spolu s ním byl toho roku oceněn také Otto Fritz Meyerhof.
A. V. Hill studoval v Cambridge na Trinity College a na univerzitě zůstal i po absolutoriu. Objevil řadu zákonitostí ve fyziologii a spolu s Hermannem Helmholtzem bývá považován za otce biofyziky. V roce 1914 vstoupil do armády, kde kolem sebe shromáždil tým špičkových vědců, který položil základy operačního výzkumu. Po válce se vrátil do Cambridge, ale již roku 1920 přešel na Viktoriinu univerzitu v Manchesteru, kde se stal profesorem fyziologie a svým výzkumem pomohl vyjasnit funkci svalů. Roku 1923 se stal profesorem na University College v Londýně, kde setrval až do emeritování roku 1951. Ve vědecké práci pokračoval až do roku 1966.
Podílel se také na politickém životě Británie (byl nezávislým poslancem za Univerzitu Cambridge v letech 1940 až 1945) a organizaci vědy. Významná je jeho činnost v charitativní organizaci Academic Assistance Council, která se ujímala vědců ohrožených Hitlerovým režimem a asi 900 jich zachránila.
Narodil se 26. 9. 1886 v Bristolu (Spojené království).
Archibald Hill (Wikipedia)
Archibald Vivian Hill (www.zdrav.cz)
Archibald Vivian Hill Facts (biography.yourdictionary.com, anglicky)
Profesor Archibald Vivian Hill
Profesor Archibald Vivian Hill
  Z historie (HaNo)
https://www.britannica.com/
     
3. června 1977 (40. výročí)
byla založena Janáčkova společnost.
Leoš Janáček (3. července 1854 Hukvaldy - 12. srpna 1928 Ostrava) byl světově uznávaný český hudební skladatel klasické hudby. Přestože patří do generace české hudební moderny, je jeho styl velmi osobitý a originální. Je ceněn především pro nezvyklou melodiku, vycházející z lidové hudby moravských regionů, zejména Slovácka a Lašska. Ve světě je znám hlavně díky svým operám, orchestrálně-vokálnímu dílu Glagolská mše, Sinfoniettě, symfonické básni Taras Bulba a komorním skladbám, především smyčcovým kvartetům.
Leoš Janáček byl členem České akademie věd a umění, Pruské akademie umění, dopisujícím členem The School of Slavonic Studies v Londýně a předsedou Klubu moravských skladatelů. Jeho stěžejní díla byla poctěna mnoha cenami. Byl sbormistrem Brněnského a Pražského spolku Svatopluk. Masarykova univerzita mu v Brně udělila čestný doktorát filosofie za jeho celoživotní tvůrčí odkaz.
Je po něm pojmenován impaktní kráter Janáček na planetě Merkur.
Leoš Janáček (Wikipedia)
Nadace Leoše Janáčka (www.janacek-nadace.cz)
Leoš Janáček / Společnost (www.leos-janacek.org, německy)
Leoš Janáček
Leoš Janáček
  Lípa č. 1/2012
     
4. června 1867 (150. výročí)
se na zámku Louhisaari Manor (Askainen, Finské velkoknížectví, Ruské impérium) narodil finský šlechtic, politik, diplomat a vojevůdce Carl Gustaf Emil Mannerheim (Carl Gustaf Emil, svobodný pán z Mannerheimu), jeden ze zakladatelů samostatného Finska.
Byl tvůrcem Finských ozbrojených sil, regentem finského státu na začátku jeho existence, vrchním velitelem ve všech válkách, které Finsko jako samostatný stát vedlo (občanské, zimní, pokračovací i laponské), a v pořadí 6. finským prezidentem (1944-1946).
Finy je ctěný jako národní hrdina a tvůrce a ochránce samostatnosti Finska, v prosinci 2004 jej Finové v televizním hlasování zvolili největším Finem všech dob. Je považován za jednoho z nejlepších vojevůdců 20. století a vynikajícího stratéga zejména obranných, zdržovacích a ústupových bojů.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Carl Gustaf Emil Mannerheim byl zvolen vítězem ankety Největší Fin. Pro své krajany symbolizuje ochránce finské samostatnosti. Elegantní baron s bezchybným vystupováním sloužil mnoho let v ruské armádě. Nicméně, byl to on, kdo se stal pro Finsko důležitým velitelem v bojích proti Sovětskému svazu.
Zcestovalý a vzdělaný muž se stal roku 1944 prezidentem Finska.
Zemřel 27. 1. 1951 v Lausanne (Vaud, Švýcarsko).
Carl Gustaf Emil Mannerheim (Wikipedia)
Maršál Carl Gustaf Emil Mannerheim 4. 6. 1867 - 27. 1. 1951 (www.druhasvetova.com)
Mannerheim, Carl Gustaf (forum.valka.cz, slovensky)
Maršál Carl Gustaf Emil Mannerheim
Maršál Carl Gustaf Emil Mannerheim
  Kalendárium ČT1
     
4. června 1877 (140. výročí)
se v Pforzheimu (Bádensko, Německo) narodil německý chemik profesor Dr. Heinrich Otto Wieland; Nobelova cena za chemii (1927) za „objev žlučových kyselin a příbuzných látek“.
V roce 1901 získal doktorát na Mnichovské univerzitě. Mezi lety 1913 a 1921 byl profesorem na Technické univerzitě Mnichov a poté se přesunul na Freiburskou univerzitu. Tam začal zkoumat žlučové kyseliny. V roce 1925 se stal profesorem chemie na Mnichovské univerzitě.
V roce 1941 izoloval alfa-amanitin, což je jeden z toxinů v muchomůrce zelené.
Od roku 1964 se každý rok uděluje Heinrich Wieland Prize za výzkum lipidů.
Zemřel 5. 8. 1957 ve Starnbergu (Bavorsko, Spolková republika Německo).
Heinrich Otto Wieland (Wikipedia)
Heinrich Otto Wieland (www.britannica.com, anglicky)
Heinrich Otto Wieland (www.uni-freiburg.de, německy)
Profesor Dr. Heinrich Otto Wieland
Profesor Dr. Heinrich Otto Wieland
  Z historie (HaNo)
     
4. června 1877 (140. výročí)
se v Praze - Karlíně (Rakousko-Uhersko) narodil český elektrotechnik, energetik a vysokoškolský pedagog, jedna z nejvýznamnějších postav dějin české elektrotechniky, profesor Dr. Ing. Vladimír List; zavedl čs. technické normy.
Zabýval se silnoproudou elektrotechnikou, elektroenergetikou a elektrickou trakcí. V roce 1926 předložil spolu s B. Beladou první projekt podzemní dráhy v Praze. Od roku 1926 redigoval knižnici Technický průvodce.
Zasloužil se o elektrifikaci Československa a o zavedení československých technických norem.
Listův otec byl poštovním úředníkem, ale mladého Lista lákaly především exaktní vědy, a tak se po maturitě na akademickém gymnáziu pustil do studia na pražské technice, kde jej nejvíce zaujaly přednášky o elektrotechnice profesora Karla Domalípa. Po skončení studia ještě absolvoval další dva semestry na Institutu Montefiore v belgickém Lutychu. Po návratu nastoupil roku 1902 v Křižíkových závodech v Praze. Jako vedoucí inženýr se podílel na vypracování významného projektu elektrické dráhy Tábor-Bechyně a na konstrukci elektrické lokomotivy na napětí 300 V pro vídeňskou příměstskou železnici. Roku 1908 se stal List profesorem České vysoké školy technické v Brně. Byl rovněž spoluzakladatelem časopisu Elektrotechnický obzor (1910).
Ve 20. letech pracoval především v oboru elektrických sítí a rozvodu energie. Byl autorem velmi progresívního projektu československé elektrizační soustavy. Roku 1919 stál u zrodu Elektrotechnického svazu československého, jehož předsedou byl v letech 1920-21. Roku 1926 předložil s Bohumilem Beladou první projekt pražského metra, který byl realizován po 40 letech jen s nepatrnými změnami. V letech 1932-34 byl předsedou Mezinárodní normalizační organizace ISO v Basileji. List působil i po roce 1945 jako profesor konstruktivní elektrotechniky na Vysokém učení technickém v Brně. Zanedbatelná nebyla ani jeho činnost publicistická (autor asi 600 děl), z níž vynikají Základy elektrotechniky I a II, které vydal roku 1958, tedy ve věku 81 let.
Zemřel 27. (26.) 5. 1971 v Brně (Československo).
List Vladimír (www.libri.cz)
Slavné osobnosti - Vladimír List - elektrotechnik, vědec, vysokoškolský pedagog (www.brno.cz)
Vladimír List (Wikipedia)
Profesor Dr. Ing. Vladimír List
Profesor Dr. Ing. Vladimír List
  Z historie (HaNo)
Český biografický slovník XX. století
www.libri.cz
http://encyklopedie.brna.cz/
http://www.odbornecasopisy.cz/
http://www.unms.sk/
Viz
Kalendárium Červen 2007 (4.6.) a Kalendárium Květen 2011 (27.5.)
     
4. června 1917 (100. výročí)
na Aljašce propukla zlatá horečka poté, co tam bylo objeveno zlato.
Zlatá horečka je termín užívaný pro hromadný přesun prospektorů (zlatokopů) do míst objevu zlata (či obecně jiné drahé komodity) a další průvodní jevy davu omámeného vidinou snadného zbohatnutí. Obvykle však přinese bohatství jen několika šťastlivcům, navíc ani ne nutně samotným prospektorům. Těžařské horečky probíhaly v celé historii lidstva, masové rozměry však získávaly díky zvýšenému zalidnění a s rozvojem telekomunikací pro šíření informace o nálezu ložiska. Tzv. zlaté horečky nejsou omezeny ani zeměpisně, byly například v Austrálii, ani časově: Už od dávných dob k nim docházelo v souvisti s nálezy ložisek mědi, cínu, zlata, stříbra či smaragdů nebo diamantů. A dochází k nim stále: Ať už jde o zlato nebo například o nálezy ropy v kerogenových píscích v kanadských permafrostech, či u břidličného plynu.
Pozornost celého světa připoutala zlatá horečka na Aljašce. Začala v roce 1886, kdy bylo nalezeno zlato na řece Yukon. Masový nápor zlatokopů nastal až po objevení dalších nalezišť v roce 1896.
Aljaška slibovala bohatství pro odvážné muže západu i pro přistěhovalce z východu. Většina z nich neměla na cestu lodí, a tak se vydávali na strastiplnou cestu po souši, kde kde jich mnoho při přechodu ledových horských průsmyků zahynulo. Ti, kteří dorazili k Yukonu, živořili v drsných podmínkách ledové oblasti.
Do roku 1900 se ročně těžilo zlata v hodnotě 22 milionů dolarů.Po roce 1911 začala těžba zlata upadat.
Přesto se část zlatokopů na Aljašce usadila trvale, což umožnilo pozdější těžbu surovinových zdrojů.
Kdyby nebylo zlaté horečky, zřejmě by Aljaška zůstala ještě dlouho nedotknutým a pustým územím.
Zlatá horečka (Wikipedia)
Zlatá horečka v USA (referaty-seminarky.cz)
Zlatokopové čekají na registraci těžebních parcel
Zlatokopové čekají na registraci těžebních parcel
  www.iabc.cz
     
4. června 1917 (100. výročí)
se v Praze (Čechy, Rakousko-Uhersko) narodil český a československý rychlostní kanoista a vodní slalomář, olympijský medailista Jiří Pecka, kanoista závodící v kategoriích C2.
Startoval na Letních olympijských hrách 1948 v Londýně, kde s Václavem Havlem vybojoval stříbro na distanci 10 km. Na mistrovství světa v rychlostní kanoistice získal v roce 1950 bronzovou medaili v závodě na 1000 m (opět s Havlem).
Závodil též ve vodním slalomu, na mistrovstvích světa získal celkem čtyři medaile, z toho jednu zlatou (v závodě smíšených deblkánoií), jednu stříbrnou a dvě bronzové.
Zemřel 12. 5. 1997 v Praze (Česká republika).
Jiří Pecka (kanoista) (Wikipedia)
Zlatí čeští medailisté: londýnské žně v rychlostní kanoistice (www.ceskatelevize.cz)
Huncl - Pecka (LOH Londýn 1948)
Huncl - Pecka (LOH Londýn 1948)
  Z historie (HaNo)
Viz
Kalendárium Květen 2017 (12.5.)
     
4. června 1927 (90. výročí)
se v Praze (Československo) narodil český fotbalový reprezentant a trenér Jiří Pešek.
Hrál na levém křídle, Zdeněk Šálek ho charakterizuje: "Vynikající technik a dribler, schopný projít přes několik hráčů, vnikal neuvěřitelně lehce do pokutového území".
Byl odchovancem Bohemians, za které hrál ligu od svých šestnácti let. V roce 1947 debutoval v reprezentaci proti Jugoslávii - naši vyhráli 3:1, tehdy si jedinkrát v životě zahrál se svým idolem Pepi Bicanem. Ačkoliv byl mimořádně talentovaný útočník, často doplácel na svoji neukázněnost, která mu dělala potíže v době vypjatého kolektivismu po roce 1948. V roce 1951 Bohemians sestoupili z ligy a on poté odešel do Sparty (tehdy Spartak Sokolovo). Vyhrál s ní mistrovské tituly v letech 1952 a 1954, kdy se navíc s patnácti brankami stal králem střelců. Vybojoval si tak nominaci na světový šampionát do Švýcarska, kde nastoupil v utkání proti Uruguayi, které skončilo porážkou 0:2. 27. března 1955 dal v Brně svůj jediný reprezentační gól, kterým rozhodl o výhře 3:2 nad Rakouskem. V témže roce přestoupil do Slavie Praha. V roce 1957 při výhře 4:1 nad NDR odehrál poslední zápas za národní tým. V letech 1960-1965 hrál za Motorlet, kterému pomohl k postupu do nejvyšší soutěže. Je členem Klubu kanonýrů se 149 brankami.
Po ukončení aktivní činnosti se stal úspěšným trenérem, působil v Řecku, Finsku (s tamním olympijským mužstvem se zúčastnil her v Moskvě), Jemenu a v Indii, kde v letech 1993-1994 vedl národní A mužstvo.
V roce 2004 mu byla udělena Cena Václava Jíry.
Zemřel 20. 5. 2011.
Jiří Pešek (fotbalista) (Wikipedia)
Jiří Pešek
Jiří Pešek
  Z historie (HaNo)
     
4. června 1927 (90. výročí)
se v Praze (Československo) narodila česká spisovatelka Hana Bořkovcová, rozená Knappová, autorka knih pro děti a mládež.
V roce 1943 byla s celou rodinou transportována do koncentračního tábora v Terezíně, později do Osvětimi, kde zahynul její otec a mladší bratr. Ve svých dílech se spíše než na dějové napětí soustředila na kresbu různorodých povah, na konfliktní situace i porozumění mezi dětmi a dospělými, přičemž stále více akcentovala hledisko dětského či dospívajícího hrdiny.
Narodila se v Praze do židovské rodiny drobného podnikatele. Za nacistické okupace byla roku 1943 deportována s celou rodinou do koncentračního tábora v Terezíně a později do Osvětimi. Se svou matkou se dočkala osvobození, ale její otec a bratr v Osvětimi zahynuli.
V roce 1946 se provdala a s výjimkou krátkých období, kdy byla zaměstnána jako úřednice, se věnovala výchově svých pěti dětí a později literární práci. Publikovat začala roku 1964 v literárních časopisech Plamen a Host do domu. Ve své tvorbě se zaměřila na vykreslení citového a myšlenkového světa dětí a na konfliktní situace i porozumění mezi dětmi a dospělými.
Z díla: My tři cvoci (1973); Tři cvoci a cizí holka (1987); Zakázané holky (1995); Cizí holka (1999); Píšu a sešit mi leží na kolenou (2011).
Zemřela 25. 2. 2009 v Praze (Česká republika).
Hana Bořkovcová (Wikipedia)
Hana Bořkovcová (www.databazeknih.cz)
Hana Bořkovcová (www.cbdb.cz)
Hana Bořkovcová
Hana Bořkovcová
  Z historie (HaNo)
Slovník českých spisovatelů od roku 1945
http://www.pametnaroda.cz/
http://www.literatiznasictvrti.cz/
http://www.revolverrevue.cz/
     
4. června 1977 (40. výročí)
zemřel v Domažlicích (Československo) český akademický malíř - krajinář, designér a grafik František Michl.
Narozen v domě č. 44 na náměstí v Domažlicích. Byl žákem Otakara Nejedlého na Akademii výtvarných umění v Praze v letech 1925-1928. Původně studoval na přání rodičů Obchodní akademii v Plzni, ale obdržení peněžité odměny za vítězný návrh emblému plzeňské Škodovky "Okřídlený šíp" mu umožnilo vybudovat si v Domažlicích malířský ateliér, vystudovat AVU v Praze a cestovat. Mezi lety 1922-1935 podnikl řadu studijních cest, zejména na Helgoland a po Německu, do Dalmácie, Řecka, Itálie, severní Afriky, na Korsiku, do Drážďan, Francie (zejména do Paříže a Bretaně), Holandska, do Alp, Štýrska či Bulharska.
Roku 1927 se stal členem Svazu západočeských výtvarných umělců v Plzni a účastnil se též řady výstav Jednoty umělců výtvarných v Praze. Cena České akademie věd a umění mu byla udělena celkem třikrát.
Michl byl spolu s Dr. Kalandrou, spisovatelem J. Vrbou a redaktorem Prachem, organizátorem slavné pouti ke sv. Vavřinci 13. srpna 1939, které se zúčastnilo přes sto tisíc lidí a stala se tak největší protifašistickou demonstrací co do počtu lidí v období druhé světové války. To bylo též jednou z příčin jeho zatčení a věznění na Pankráci, v koncentračních táborech Terezín a Flossenbürg v letech 1940-1941 a 1943-1945.
Po osvobození a návratu z koncentračního tábora, byl Michl jmenován kulturním patronem okresu Domažlice, byl navržen jako profesor na Vysokou uměleckoprůmyslovou školu v Praze, nabídku však nepřijal. Členem Svazu výtvarných umělců, Sdružení západočeských výtvarných umělců v Plzni a předsedou Sdružení pošumavských výtvarných umělců v Klatovech. V roce 1958 reprezentují tři jeho obrazy československé výtvarné umění na Světové výstavě v Bruselu. Po válce též zakoupil letní ateliér v Kolinci u Sušice, kde maloval, pobýval s rodinou i přáteli.
V roce 1961 byl odsouzen na jeden rok za podvracení republiky, uvězněn na Borech v Plzni a zapsán na černou listinu. V roce 1967 přišlo uvolnění politické situace, což Michlovi opět otevřelo cestu do výstavních síní v Československu i zahraničí. V březnu 1968 vystavoval v Montrealu, v listopadu 1968 si newyorská galerie Rullos zakoupila 165 pláten. Připravovala se dokonce výstava v londýnské National Gallery, veškeré jednání však skončilo vzhledem k okupaci v srpnu 1968. V době normalizace opět nesměl veřejně vystavovat, s výjimkou asi tří výstav, pořádaných jeho karlovarskými přáteli, kamuflovaných jako "úspěchy budování socialismu" pod patronací podniků ČSAD.
Roku 1972 byl Michl poprvé stižen mozkovou mrtvicí, ale i s levou ochrnutou polovinou těla pokračoval v malování. Teprve po šesté mrtvici byl trvale upoután na lůžko až do své smrti 4. června 1977.
V roce 1991 byl František Michl v plné šíři občansky rehabilitován, uznány byly i jeho zásluhy v protifašistickém a protikomunistickém odboji. Michlovo dílo však na své docenění ještě čeká.
Narodil se 20. 11. 1901 v Domažlicích (Rakousko-Uhersko).
František Michl (malíř) (Wikipedia)
Michl František (1901 - 1977) (www.galerie-narodni.cz)
Databáze autorů - František Michl (www.galerieplatyz.cz)
František Michl (1930)
František Michl (1930)
  Z historie (HaNo)
     
4. června 2007 (10. výročí)
v Praze začala návštěva amerického prezidenta George W. Bushe (4. až 5. června 2007).
S prezidentem přicestovali i náměstek ministryně zahraničí John Negroponte či poradce Bílého domu pro otázky národní bezpečnosti Stephen Hadley. Za českou stranu se mají jednání národních delegací zúčastnit vicepremiér Alexandr Vondra a ministři zahraničí, obrany a vnitra.
Návštěva prezidenta Spojených států George Bushe v Praze ukázala podle premiéra Mirka Topolánka (ODS) hlavně symbolickou hodnotu spojenectví mezi oběma zeměmi. Řekl, že průlomové změny v otázce rozšíření protiraketové obrany USA do střední Evropy se nedaly očekávat vzhledem k vývoji v americkém Kongresu, kde jsou jednání složitá. Opozice soudí, že Bushovi se českou veřejnost o potřebnosti výstavby radaru v Brdech přesvědčit nepodařilo.
George Bush v Praze (www.army.cz)
Bushova jednání na Hradě začala (www.lidovky.cz)
Bush v Praze (www.lidovky.cz)
Americký prezident George Bush a český prezident Václav Klaus s manželkami
Americký prezident George Bush a český prezident Václav Klaus s manželkami
  Lípa č. 1/2012
     
4. června
je Mezinárodní den dětí, které se staly obětí agrese (Mezinárodní den boje proti násilí na dětech), od roku 1982 (OSN).
Den byl vyhlášen v roce 1982 Valným shromážděním OSN jako odezva na dětské oběti izraelské agrese vůči Palestincům a Libanoncům.
Problematika násilí na dětech je celosvětovým problémem. Násilí na dětech nelze akceptovat, a to v žádné z jeho forem. „Každé násilí je neospravedlnitelné, neomluvitelné, nepřípustné, v rozporu s právy dětí a lze mu předcházet“. Stávající platná legislativa není v České republice vždy dodržována.
V současné době neexistují souhrnná validní data o násilí na dětech v České republice. Pilotní studie uvádějí nepřesné a mnohdy zavádějící údaje. Existuje sběr dat v rámci resortu Ministerstva vnitra, Ministerstva práce a sociálních věcí, Ministerstva zdravotnictví, České školní inspekce a Ústavem pro informace ve vzdělávání. Jedná se o meziresortní a mezioborovou problematiku, která musí být řešena systémově.
V současné době se prevenci násilí na dětech věnuje pozornost v řadě dokumentů, z nichž lze uvést například následující: Národní koncepce rodinné politiky, Koncepce péče o ohrožené děti a děti žijící mimo vlastní rodinu, Koncepce státní politiky pro oblast dětí a mládeže, Národní plán boje proti komerčnímu sexuálnímu zneužívání dětí, Národní strategie boje proti obchodování s lidmi a řada dalších.
Národní strategie prevence násilí na dětech (dále jen „Strategie“) je v souladu s doporučením Světové zprávy o násilí na dětech, má za cíl odstranění roztříštěnosti primárně preventivních programů a přispět tak ke zvýšení jejich efektivity. Strategie identifikuje 7 hlavních úkolů, k jejichž naplnění budou konkretizovány specifické cíle v národním akčním plánu. Česká vláda vypracováním Strategie realizuje doporučení Světové zprávy o násilí na dětech a koordinací pověřuje ministryni pro lidská práva a národnostní menšiny.
Cílem Strategie je na národní, regionální i místní úrovni zvýšit ochranu dětí před všemi formami násilí, ke které se státy zavázaly ratifikací Úmluvy o právech dítěte (článek 19). Nedostatečná ochrana dětí před násilím inspirovala OSN ve spolupráci s WHO k vypracování Světové zprávy o násilí na dětech (dále jen „Světová zpráva“). K výsledkům Světové zprávy byla přijata doporučení k vypracování národních strategií prevence násilí na dětech, jejichž realizace by měla být respektovat naplňování zájmu dětí.
Mezinárodní den dětí, které se staly obětí agrese 4. 6. (svatky.centrum.cz)
Mezinárodní den dětí, které se staly obětí agrese (www.sedmagenerace.cz)
OSN
OSN
  Z historie (HaNo)
www.quido.cz
Viz
Kalendárium Červen 2016 (4.6.)
     
5. června 1807 (210. výročí)
v Praze (Rakouské císařství) zemřel český jezuita, historik a českými stavy jmenovaný historiograf Českého království PhDr. František Josef Pubička, psán též Pubitschka, děkan filozofické fakulty.
František Pubička vstoupil v roce 1738 do Tovaryšstva Ježíšova a po studiích učil na jezuitských řádových kolejích řečtinu, rétoriku a gramatiku. Pubička byl současníkem G. Dobnera a zároveň i jeho protivníkem, neboť Dobner nikdy nesouhlasil s metodami a obsahem jeho práce. V roce 1773 po zrušení jezuitského řádu Marií Terezií se Pubička stal světským knězem. 1785 získal doktorát filosofie na pražské universitě a rok poté zde byl zvolen děkanem.
Roku 1767 byl českými stavy jmenován oficiálním historiografem české provincie, pověřeným napsat dějiny Českého království. Ty pojal velmi obšírně a nazval je Chronologische Geschichte Böhmens unter den Slaven (6 dílů v 10 svazcích). První díl vyšel v roce 1768 (od roku 1778, počínaje dobou Vratislava II., vycházely jednotlivé svazky u stavovského tiskaře). Toto dílo pojal velmi velkoryse a zahltil je množstvím pramenných citací. Nejdříve se věnoval zpracování nejstarších dějin, především slovanského období, a ve svém líčení se dostal až k roku 1618. Jeho rozsáhlé dílo bylo až do doby F. Palackého materiálovou základnou četným popularizačním pokusům, neboť vzhledem ke své ne příliš vhodné úpravě (nadměrné používání dlouhých a nepřehledných pramenných citací) pramálo vyhovovalo ještě nedostatečně vzdělané osvícenské společnosti v Čechách. Přes četné formální nedostatky šlo o první vědecké syntetické zpracování českých dějin.
Sám František Palacký chtěl nejprve na Pubičkovo dílo navázat a stát se pouze jeho pokračovatelem. Vzhledem k mnoha zmíněným nedostatkům však nakonec raději zpracoval celé téma dějin českého národa od počátku znovu.
Narodil se 19. 8. (2.) 1722 v Chomutově (České království).
Pubička František (www.libri.cz)
František Josef Pubička (Wikipedia)
Jakub Zouhar: František Pubička S.I. (1722-1807) - Barokní historik ve století rozumu
Jakub Zouhar: František Pubička S.I. (1722-1807) - Barokní historik ve století rozumu
  www.libri.cz
Viz
Kalendárium Srpen 2012 (19.8.)
     
5. června 1867 (150. výročí)
se v Pau (Pyrénées-Atlantiques, Nouvelle-Aquitaine, Francie) narodil francouzský spisovatel, básník, prozaik a esejista Paul-Jean Toulet.
Náležel do skupiny fantaisistů.
Česky vyšlo: Výkřik do noci (1922); Kam odcházíš, kráso? (1965); Zmizelé radosti (1989).
Zemřel 6. 9. 1920 v Guéthary (Francie).
Paul-Jean Toulet (www.databazeknih.cz)
Paul-Jean Toulet (Wikipedia, anglicky)
 Paul-Jean Toulet
Paul-Jean Toulet
  Slovník francouzsky píšících spisovatelů
Viz
Kalendárium Září 2010 (6.9.)
     
5. června 1897 (120. výročí)
se v Praze (Čechy, Rakousko-Uhersko) narodil český skladatel a dirigent Jára (Jaroslav) Beneš (pseudonym Petr Brandt).
Hudební skladatel Jára Beneš se narodil 5. června 1897 v čp. 74 na nábřežní části Prahy jako Jaroslav Beneš. Po maturitě na gymnáziu vyhověl přání svých rodičů a absolvoval několik semestrů na technice, kterou nedokončil, když se zapsal pro studijní rok 1919/1920 jako mimořádný posluchač skladby a instrumentace, na pražskou Státní konzervatoř, kde jej učil hudební skladatel Oskar Nedbal.
Pro mimořádný hudební talent Jára Beneš patřil již v té době k vyhledávaným autorům a současně byl znám jako pohotový a zručný klavírista. Studiu hudby se později věnoval již jen soukromě. Na přelomu dvacátých a třicátých let byl kapelníkem a skladatelem scénické hudby v Bukurešti a v pražské Vinohradské zpěvohře.
Ke komponování filmové hudby Járu Beneše přivedl zájem o film, jako nový umělecký prostředek a rychle se vyvíjející filmový průmysl, vyžadující s příchodem éry zvukového filmu, specializované hudební autory. V roce 1930 složil svou první hudbu k filmům, které režíroval Karel Lamač: Anny řádí; Senzace v české verzi jako Děvče z Edenu a k německé i české verzi filmu C.a k. polní maršálek, kde se objevil v hlavní roli Vlasta Burian.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
V roce 1930 složil Jára Beneš hudbu k filmu C. k. polní maršálek s Vlastou Burianem v hlavní roli. Po triumfu tohoto filmu se Jára stal nejvyhledávanějším skladatelem filmové hudby 30. let. Složil hudbu k dalším čtyřiatřiceti filmům. Například k snímku To neznáte Hadimršku.
Pikantní je, že jeden z nejznámějších skladatelů filmové hudby šel po gymnáziu na techniku. Měl být inženýrem. Rodiče si to přáli. On se však současně zapsal jako mimořádný posluchač oddělení skladby a instrumentace pražské konzervatoře. Pobyl tam jen rok, pak se vzdělával sám. Krátce, v roce 1920, byl kapelníkem v Bukurešti, a ještě kratší dobu, pár týdnů v roce 1921, byl kapelníkem Vinohradského divadla. Pak už se živil jako umělec na volné noze.
Skládal scénickou hudbu, hudbu k filmům a operety. Životním úspěchem, alespoň z jeho pohledu, byla opereta Na tý louce zelený. Hrála se nejen u nás, ale i v Belgii, v Rakousku, v Německu a v Americe a valčík z ní - Já bych chtěl mít tvé foto - získal cenu na festivalu valčíků v roce 1936. Já si však při vyslovení jména Jára Beneš vybavím spíš tuhle písničku.
Zemřel 10. 4. 1949 ve Vídni (Rakousko).
Jára Beneš (www.csfd.cz, Jaroslav Lopour)
Jára Beneš - herec, skladatel (www.osobnosti.cz)
Jára Beneš: Růže z Argentiny (www.youtube.com, video/audio, 2:17 min)
Jára Beneš
Jára Beneš
  Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Březen 2012 (1.3.)
     
5. června 1947 (70. výročí)
pronesl ministr zahraničních věcí USA, americký pětihvězdičkový generál a politik Georgie (George) Catlett Marshall (31. prosince 1880, Uniontown, Pensylvánie, USA - 16. října 1959, Washington, D.C., Washington, USA) projev, v němž navrhl program pro hospodářskou obnovu Evropy zničené válkou.
Později byl realizován pod názvem Marshallův plán.
Na konci druhé světové války byla velká část Evropy zpustošena. Trvalé letecké bombardování během války velmi těžce zasáhlo a poškodilo většinu velkých měst. Průmyslové oblasti byly obzvlášť tvrdě zasaženy. Obchodní toky ve všech regionech byly hluboce narušeny a milióny lidí byly v uprchlických táborech, které zřídila Správou Spojených národů pro pomoc a obnovu a další organizace. V poválečné Evropě byl závažný nedostatek potravin a to zejména za tuhé zimy na přelomu roku 1946 - 47, kterou pocítila zejména severní Evropa.
Nedlouho poté, co Marshall nastoupil na ministerstvo zahraničí, musel řešit celou řadu zahraničně politických a vojenských problémů. Jedna z jeho klíčových akcí byl tzv. Marshallův plán. Plán byl přijat Kongresem 3. dubna 1948 s cílem organizovaně zabezpečit americké úsilí pomoci poválečné Evropě. V důsledku odmítnutí ze strany zemí východního bloku byl plán omezen jen na západní Evropu.
Plán poprvé vyhlásil Marshall 5. června 1947 v projevu na Harvardu. V letech 1948-1952 poskytly Spojené státy v rámci tohoto plánu západní Evropě pomoc ve výši přibližně 13 miliard dolarů. Marshallův plán přispěl k hospodářské rekonstrukci západní Evropy, obnovil průmysl, zemědělství a oživil mezinárodní obchod. USA si touto hospodářskou pomocí zabezpečily vliv a prestiž v Evropě, která se postupně rozdělila na bohatnoucí Západ a zaostávající Východ. Marshall byl později za svoji celoživotní práci oceněn Nobelovou cenou za mír.
George Catlett Marshall (Wikipedia)
Marshallův plán (Wikipedia)
George Catlett Marshall (www.financnici.cz)
George Catlett Marshall (1946)
George Catlett Marshall (1946)
  Rok do kapsy
     
5. června (května) 1977 (40. výročí)
byl uveden na trh první osobní počítač Apple II.
Měl 8-bitový mikroprocesor MOS Technology 6502, který běžel na frekvenci 1 MHz, 4 KB RAM paměti, kazetový přehrávač a podporu programovacího jazyka Integer BASIC zabudovanou do ROM. Video ovladač zobrazoval textový režim - 24 řádků a 40 sloupců textu (jen velká písmena) a podporoval výstup na monitor a televizi. Uživatelé mohli data a programy ukládat na audio pásky a odtud je nahrávat zpět do počítače. Původní maloobchodní cena za počítač s 4 KB RAM byla 1289 USD, rozšířený model s 48 KB RAM stál 2638 USD.
Apple Computer Inc., americká firma, výrobce počítačů Apple a Macintosh. Založena 1972, sídlí v Cupertinu (stát Kalifornie, USA).
Apple II byl první mikropočítač, který vyráběla firma Apple Computer. Byl to také první sériově vyráběný počítač a zároveň poslední počítač, jehož tvůrcem byl pouze jediný člověk - Steve Wozniak. Počítač byl velmi populární mezi domácími uživateli a po vydání prvního tabulkového kalkulátoru VisiCalc se začal úspěšně prodávat i firemním zákazníkům.
Apple II (Wikipedia)
Apple II - 1977 (oldcomputers.net, anglicky)
Apple II - 1977/78 (www.youtube.co, video/audio, 5:00 min)
Apple II
Apple II
  www.iabc.cz
Viz
Kalendárium Červen 2007 (5.6.)
     
5. června
je Světový den životního prostředí (World Environment Day), slaví se od roku 1973 (OSN).
Valné shromáždění Organizace spojených národů v roce 1972 ustanovilo 5. červen Světovým dnem životního prostředí. Z pohledu ochrany a obnovy životního prostředí je oslava Světového dne životního prostředí považována za jednu z nejdůležitějších událostí v roce. Smyslem akce je rozšířit obecné povědomí o ekologických otázkách a upřít pozornost světové veřejnosti na zásadní ekologické výzvy současnosti.
Každý rok je věnován určitému tématu, ústředním mottem roku 2011 bylo heslo: "lesy - příroda ve vašich službách" a konal se s podporou Mezinárodního roku lesů 2011. Oslavy Mezinárodního dne životního prostředí se konají každý rok v jiné zemi, v roce 2011 to byla Indie, druhá nelidnatější země světa, která se stala hostitelskou zemí oslav poprvé v historii od roku 1972.
V roce 2012 se již 40. Světový den životního prostředí konal v Brazílii a jeho ústředním mottem bylo téma "zelená ekonomika - týká se také Tebe?" Brazílie pořádala Světový den životního prostředí také v roce 1992, kdy zde proběhl první světový summit.V roce 2013 je Světový den životního prostředí věnován kampani o potravinách a plýtvání s jídlem "Think.Eat.Save". Hostitelskou zemí je Mongolsko.
U příležitosti oslav se po celém světě koná řada akcí, která upozorňuje na hlavní problémy našeho životního prostředí.
V duchu naplnění cílů Světového dne životního prostředí je koncipován i jednodenní Festival životního prostředí - Ekofestival, který pořádá každoročně Zelený kruh, asociace ekologických organizací ČR.
Cílem Ekofestivalu je nenásilnou a zábavnou formou zvýšit informovanost veřejnosti o tématice ochrany přírody, upozornit na základní vazby mezi fungováním přírody a města, poukázat na dopady spotřebitelského chování na životní prostředí a zdraví obyvatel a zároveň nabídnout existující možnosti alternativního - udržitelného - spotřebitelského chování.
Světový den životního prostředí - 5. červen (www.ekovychovalk.cz)
Světový den životního prostředí / 5. 6. (www.icm.cz)
je Den rozvoje a vzdělávání dospělých.
Vzdělání je důležité v každém věku, dnes jsou možnosti jaké dříve nebyly, zlepšování kvalifikace nebo doplěnní studia třeba o vysokou školu. Existují i university třetího věku. Právě den rozvoje a vzdělávání dospělých je na většině škol a vzdělávácích institutů věnován různým akcím, pro představení dané školy, ukázky kurzů apod.
Den rozvoje a vzdělání dospělých 5. 6. (svatky.centrum.cz)
World Environment Day 5 June
World Environment Day 5 June
  Z historie (HaNo)
www.quido.cz
Viz
Kalendárium Červen 2016 (5.6.)
     
6. června (6./16. července) 1717 (300. výročí)
se v Plzni (Habsburská monarchie) narodil český (česko-rakouský) sochař a řezbář pozdního baroka a klasicismu Ignác František Platzer, hlavní představitel sochařství druhé poloviny 18. století v Čechách.
Stal se zakladatelem rodinné sochařské dílny, činné v Praze po několik generací více než 150 let. Ve své tvorbě organicky spojil pokrokové snahy vídeňského sochařství 2. poloviny 18. století s bohatou domácí tradicí především českých barokních velikánů Brokofů a Matyáše Brauna.
Vyšel ze západočeské řezbářské rodiny Jana Benedikta Platzera a studoval na vídeňské akademii v ateliéru Georga Rafaela Donnera. Roku 1744 byl už usazen v Praze na Hradčanech v domě čp. 109/IV na Pohořelci. Dvakrát se oženil, poprvé s vdovou po řezbáři Matyáši Schönherrovi (1701-1743) a založil velkou rodinu s velmi produktivní dílnou, která trvala díky třem generacím jeho potomků až do závěru 19. století. Platzerova dílna se později přestěhovala do Loretánské ulice a nakonec do ulice Nebovidské a Saské na Malé Straně. Na pozvání císařovny Marie Terezie vytvořil po roce 1773 tři sochy pro vídeňský Schönbrunn a byl jmenován dvorním sochařem.
Je pohřben na Malostranském hřbitově v Košířích.
Zemřel 27. 8. (9.) 1787 v Praze (Habsburská monarchie).
Ignác František Platzer (Wikipedia)
Ecce homo - sochař Ignác František Platzer (www.rozhlas.cz, Libor Vykoupil)
Platzer Ignác František (www.kralovskacesta.cz)
Ignác František Platzer: Jan Nepomucký (Praha, chrám sv. Víta)
Ignác František Platzer: Jan Nepomucký (Praha, chrám sv. Víta)
  www.libri.cz
     
6. června 1907 (110. výročí)
se narodil v Brně (Rakousko-Uhersko) český vodohospodář profesor Ing. Dr. tech. Stanislav Kratochvil, DrSc.
Zabýval se problematikou stárnutí vodních staveb, budováním vodních děl, hydraulikou a využitím vodní energie. Zasloužil se o vznik oboru hydraulika podzemní vody.
V roce 1925 ukončil gymnasiální studia na II. Českém reálném gymnasiu v Brně a zahájil studium na vodohospodářském a kulturním směru odboru inženýrského stavitelství České vysoké školy technické v Brně. Vysokoškolské studium ukončil v roce 1930 a jako inženýr nastoupil na vodohospodářský odbor tehdejšího Zemského úřadu, kde byl pověřen dozorem nad výstavbou přehrad a vodních elektráren. Již v roce 1936 získal titul doktora technických věd obhájením práce věnované hydraulickému řešení spodních výpustí. V této a v následující době vznikla řada jeho vědeckých prací věnovaných stanovení součinitelů výtoku u uzávěrů spodních výpustí přehrad, otázkám energetických ztrát na výpustných zařízeních, vlastnostem válcových uzávěrů s ohledem na vznik kavitace, hydraulickým měřením a pozorováním na přehradách, hydraulickým vlastnostem Johnsonova uzávěru, zimnímu provozu přehrad, měřením teploty v tělese tížní přehrady, průsaku betonem tížních přehrad a řadě dalších závažných otázek hydrotechnického stavitelství, které byly uveřejněny v našich a německých odborných časopisech a publikacích.
V roce 1945 byl jmenován profesorem a věnoval se zcela pedagogické a vědecké práci. Nejprve působil jako profesor na Slovenské vysoké škole technické v Bratislavě a od roku 1952 na tehdejší Vysoké škole stavitelství v Brně, později na z ní vzniklém Vysokém učení technickém v Brně, kde byl dlouhá léta vedoucím Katedry hydrotechniky. Přednášel předměty Přehrady a využití vodní energie a Hydraulika. Své odborné a vědecké poznatky uveřejnil v řadě knižních publikací, k nimž patří zejména Hydraulika (1952), Podzemní vodní elektrárny (1952), Využití vodní energie (1956) a Nádrže a přehrady (1961). Podílel se na projektech některých českých a slovenských přehrad a při řešení závažných vodohospodářských úkolů celostátního významu. V roce 1964 byl jmenován ředitelem Vědeckovýzkumného ústavu vodního stavitelství a hospodářství VUT v Brně. Do výslužby odešel v roce 1967.
Zemřel 3. 3. 1988.
Prof. Ing. Dr. techn. Stanislav Kratochvil, DrSC. (vst.fce.vutbr.cz)
Profesor Ing. Dr. tech. Stanislav Kratochvil, DrSc.
Profesor Ing. Dr. tech. Stanislav Kratochvil, DrSc.
  Český biografický slovník XX. století
Viz
Kalendárium Červen 2016 (6.6.) a Kalendárium Červen 2007 (6.6.)
     
6. června 1927 (90. výročí)
se v Rudlicích u Znojma (Československo) narodila česká akademická malířka, grafička a ilustrátorka Jiřina Adamcová.
Věnuje se zejména technice volně řezaného plošného linorytu, který se stal hlavním výrazovým prostředkem ilustrace dětské literatury, učebnic pro základní školy, knih poezie i volné tvorby. Mimo jiné se věnuje návrhům monumentálních vitráží, mozaik a intarzií pro architektury.
Mládí prožila v Kyjově, kde navštěvovala reálné gymnázium. V letech 1946-1950 studovala na Akademii výtvarných umění v Praze (Grafická škola prof. Vladimíra Pukla). Je členkou Svazu čs. výtvarných umělců (od roku 1952), Unie výtvarných umělců a Asociace volné grafiky. V letech 1950-1952 byla výtvarnou redaktorkou časopisu Květy. Pracuje v oboru grafiky a ilustrace. Věnuje se zejména technice volně řezaného plošného linorytu. Žije v Praze.
Na počátku své tvorby se kromě grafiky věnovala ilustrační tvorbě. V grafických technikách se jednalo zpočátku o dřevořez a dřevoryt, posléze o linoryt, kterému zůstala věrná.
Po roce 1960 se zaměřila na monumentální tvorbu. V rozmezí dvaceti let realizovala přes třicet děl pro interiéry i exteriéry. Vznikly realizace v různých materiálech, převážně v kamenné a sklo mozaice. Zároveň vypovídá o světě v rozměrných cyklech linorytů. Od začátku let osmdesátých se obrátila ke sdělení duchovního zaměření, k inspiraci z Bible, Starého a Nového zákona. V tomto světě nalezla své celoživotní poselství. Vznikly grafické cykly: Žalmy, Zázraky, Kázání na hoře. Vytvořila vlastní grafickou techniku, která směřuje k monumentálním formátům, realizovaným v cyklu Žalmy. Vystavovala v Památníku Terezín, který zůstává jejím magickým místem po celou etapu života a kam se vrací s dalšími velkými výstavami.
Po roce 2000 se věnuje převážně malbě a kombinovaným technikám. Inspirována mnohými cestami a setkáními s francouzskými katedrálami namalovala rozsáhlé cykly Okna k naději a Pocta katedrále. Na tomto cyklu pracovala několik let a vystavovala ho na mnoha výstavách doma i v zahraničí. Vystavovala další cykly maleb: Všichni jsme poutníci, Legendy o sv. Františkovi z Asissi, Andělé a Piety.
V letech 1958-2012 realizovala přes čtyřicet samostatných výstav. Její grafika a malby byly zastoupeny na mnoha výstavách v zahraničí.
Zúčastnila se řady mezinárodních výstav. Její díla jsou zastoupena ve sbírkách Národní galerie, krajských galeriích a mnoha institucích.
Jiřina Adamcová (Wikipedia)
Jiřina Adamcová - Terezínská řeka času (kresby, grafiky, malby) (www.pamatnik-terezin.cz)
Jiřina Adamcová (krizkyavetrelci.plzne.cz)
Jiřina Adamcová
Jiřina Adamcová
  Český biografický slovník XX. století
Lípa č. 1/2012
     
6. června 1927 (90. výročí)
se v Praze (Prostějov, Československo) narodil přední český sociolog docent PhDr. Pavel Machonin, DrSc.
Jedná se o bratra architekta Vladimíra Machonina a teatrologa, publicisty a překladatele Sergeje Machonina, strýce herečky Lenky Machoninové.
Byl vědeckým pracovníkem Sociologického ústavu AV ČR, členem výboru pro sociologickou stratifikaci ISA.
Jeho nejznámějším dílem je kniha Československá společnost. Sociologická analýza sociální stratifikace (1969), která po dvaceti letech komunistického útlaku sociologie znamenala znovuobnovení oboru v Československu. V roce 1968 byl ředitelem Ústavu sociálně-politických věd Karlovy Univerzity v Praze. Byl docentem a kadindátem věd (CSc.).
V době normalizace nesměl přednášet, do akademického života se vrátil až po roce 1989.
Zemřel 14. 7. 2008 v Praze (Česká republika).
Pavel Machonin (Wikipedia)
Zesnul významný sociolog Pavel Machonin (www.soc.cas.cz)
Pavel Machonin (www.databazeknih.cz)
Docent PhDr. Pavel Machonin, DrSc.
Docent PhDr. Pavel Machonin, DrSc.
  http://www3.yo.cz
http://zpravy.idnes.cz/
     
6. června 1947 (70. výročí)
se v Praze (Československo) narodila česká herečka, spisovatelka, moderátorka, občanská aktivistka a bývalá politička Taťana Fischerová, známá převážně jako Táňa Fišerová, představitelka introvertních ženských postav se smyslem pro psychologickou analýzu charakteru i pro tragikomickou polohu.
Spolupracuje s rozhlasem. Je činná v mnoha charitativních i ekologických organizacích.
Od roku 2008 je předsedkyní a lídrem Klíčového hnutí, založeného na principech sociální trojčlennosti rakouského filozofa a humanisty Rudolfa Steinera. V červnu 2002 byla na kandidátce US-DEU zvolena jako nezávislá poslankyně do Parlamentu ČR. Mandát skončil v červnu 2006. V historicky první přímé volbě v roce 2013 kandidovala na prezidentku České republiky.
T. Fischerová:
"Některé věci jsou nesdělitelné. Nikdy nikdo nepochopí, jak druhý člověk prožívá bolest. Bolest je subjektivní, a když ji máme, nejsme schopni ji tlumočit - a když ji má ten druhý, už je to jen vzpomínka, k níž se neradi vracíme a rychle se raději vzdalujeme utrpení, které nejsme my."
Taťana Fischerová (Wikipedia)
Táňa Fischerová (www.csfd.cz, Pavel Vlach)
Táňa Fischerová (http://www.tanafischerova.cz)
Taťana Fischerová
Taťana Fischerová
  Jak šel čas (TV pohoda č. 22/2017)
Český biografický slovník XX. století
Lípa č. 1/2012
https://www.osobnosti.cz/
http://www.nasipolitici.cz/
http://www.ceskatelevize.cz/
     
6. (7./8.) června 1987 (30. výročí)
zemřel v Mariánských Lázních (Československo) úspěšný a uznávaný český spisovatel, básník, prozaik, romanopisec, povídkář, novelista, autor knih pro děti a mládež, dramatik, esejista, teoretik dětské literatury a překladatel Eduard Petiška, vlastním jménem PhDr. Maxmilián Petiška, otec spisovatele Martina Petišky.
Autor více než devadesáti titulů, oslovující už pátou generaci čtenářů. Jeho knihy byly přeloženy do několika desítek jazyků a staly se populární i v zahraničí. Celkové prodeje jeho děl přesáhly hranici osmnácti milionů kusů. V roce 2014 u příležitosti 90. let od autorova narození, vycházejí jeho díla také v elektronické podobě v edici sebraných spisů Eduarda Petišky, z nichž jsou některá k dispozici zdarma ke stažení.
Patřil k válečné generaci navazující na Fr. Halase. Postupně v jeho tvorbě zesílil rys civilní prostoty a intelektuálně kontrolované obraznosti. Velkou část své tvorby věnoval dětem.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Zajímají vás staré řecké báje a pověsti? Pak jistě znáte stejnojmennou knihu tohoto spisovatele. Ten muž staré báje a příběhy miloval. A krásně nám převyprávěl mnohé z těch, které by nám jinak byly nepřístupné. No, řekněte, kdo dnes čte Aischyla, Sofokla či Homéra v originále?
Petiška stejně tak zpracoval příběhy ze starého Egypta, starého Izraele a z Mezopotámie, arabské Příběhy tisíce a jedné noci, příběhy "z pokladnice království českého" i staropražské pověsti.
Taktéž tvořil i vlastní příběhy. Napsal několik románů, desítky povídek a spoustu krásných knížek pro děti. Jak se Martínek ztratil, Alenčina čítanka, Birlibán - a tu asi nejslavnější - Jak krtek ke kalhotkám přišel.
Narodil v roce 1924 v Praze. V roce 1943 ukončil gymnázium a do konce války byl totálně nasazen v továrně v Čelakovicích. Po válce vystudoval germanistiku a srovnávací literaturu na pražské univerzitě a od roku 1948 žil v Brandýse nad Labem jako spisovatel z povolání.
Český spisovatel, podle jehož předlohy se natočila například tato televizní adaptace pověsti. Byl básníkem, prozaikem, autorem knih pro děti a mládež, dramatikem, esejistou a překladatelem…
Každý asi zná jeho Staré řecké báje a pověsti, ve kterých převyprávěl příběhy z řecké mytologie či knihu Golem a jiné židovské pověsti a pohádky ze staré Prahy. Také jeho knížky pro nejmenší jsou dosud vydávané.
E. Petiška:
"V každém snu je skryta hořkost konce. A konec postrádá vlídnost naděje."
"Na některé události v životě se dlouho připravujeme a když k nim dojde, nechápeme, proč jsme se na ně vlastně tak dlouho připravovali."
"Čím by byla vznešenost, kdyby ji nedoprovázel obdiv; a čím porozumění, kdybychom neměli možnost změřit ji neporozuměním?"

Narodil se 14. 5. 1924 v Praze (Československo).
Eduard Petiška (Wikipedia)
Eduard Petiška (www.databazeknih.cz)
Eduard Petiška - spisovatel (www.spisovatele.cz)
Eduard Petiška
Eduard Petiška
  Český biografický slovník XX. století
Lípa č. 1/2009
http://www.knihovna.brandysnl.cz/
http://ld.johanesville.net/
http://www.cesky-jazyk.cz/
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Říjen 2014 (14.10.)
     
6. června 1997 (20. výročí)
ve Vilniusu (Litva) zemřel litevský spisovatel, básník, překladatel Eduardas Mieželaitis, komsomolský a stranický aktivista.
Byl představitelem občanské, filozofické, reflexní a milostné poezie.
Česky a slovensky vyšlo: Člověk (1963); Nočné motýle (1975); Jak se stal Kostas hudebníkem (1980); Slunce v jantaru (1982); Ikarův stín (1986); Na křídlech revoluce (1987).
Narodil se 3. 10. 1919.
Eduardas Mieželaitis (www.databazeknih.cz)
Eduardas Mieželaitis (www.cbdb.cz)
Eduardas Mieželaitis
Eduardas Mieželaitis
  www.vsechno.kvalitne.cz
     
6. června 2007 (10. výročí)
zemřel v Praze (Česká republika) český potravinářský chemik a velmi známý popularizátor mykologie a houbaření Ing. Miroslav Smotlacha, čestný předseda České mykologické společnosti.
Narodil se v Praze-Vinohradech. Vystudoval reálné gymnázium Karla Sladkovského v Praze a absolvoval Vysokou školu chemicko-technologického inženýrství v Praze s konečným zaměřením na chemii potravinářskou a kvasnou. Pracoval jako technolog-vedoucí technického rozvoje a výzkumu na generálním ředitelství o. p. Mrazírny.
Houbám se věnoval již od dětství, přestože nesplnil přání svého otce a nevystudoval přírodní vědy. Od svých čtrnácti let působil v redakci časopisu českých houbařů - Mykologickém sborníku. V roce 1956, po smrti svého otce, známého mykologa a zakladatele vysokoškolského sportu Františka Smotlachy, byl zvolen jednatelem Československé mykologické společnosti (po roce 1990 české), kde aktivně působil až do své smrti.
Zabýval se praktickou mykologií, zejména technologií kulinářského a průmyslového zpracování hub a houbovými potravinářskými výrobky vůbec. Je autorem či spoluautorem řady populárních houbařských atlasů a kuchařek. Výrazně přispěl k rozšíření znalostí o jedlých i jedovatých houbách, angažoval se v ochraně hub, lesů a přírody vůbec. Pracoval v redakci Mykologického sborníku, po smrti RNDr. Jiřího Hlaváčka byl jeho šéfredaktorem (2001-2006). Rozsáhlá je jeho práce v oboru dřevokazných hub a jiných škůdců. Laboratoř dřevokazných hub v ČMS, kterou vedl, vypracovala přes deset tisíc posudků. Smotlacha tak přispěl k záchraně a opravám mnoha českých památek.
Ing. Miroslav Smotlacha byl za své celoživotní dílo v roce 2005 vyznamenán medailí Za zásluhy II. stupně, v roce 2006 byl zvolen čestným předsedou České mykologické společnosti.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Sbírání hub - žádný jiný koníček u nás nemá tolik příznivců. Houbařství je českou národní vášní a svůj podíl na tom má bezesporu Miroslav Smotlacha a jeho rodina. Zájem o mykologii má u Smotlachů již dlouhou tradici. Otec a dědeček Miroslava Smotlachy se stali popularizátory houbařství, když sepsali první atlasy hub. Není tedy divu, že Miroslav Smotlacha k houbám také brzy „přičichl“.
Je autorem a spoluautorem mnoha atlasů hub. Napsal rovněž řadu kuchařek zabývající se zpracováním hub.
Znali jsme ho hlavně přes naše žaludky a houbové smaženice, ale on sám si více cenil práce svého týmu v laboratoři dřevokazných hub, která pomáhala při rekonstrukci architektonických klenotů, například i Valdštejnského paláce. Miroslav Smotlacha tak přispěl k záchraně a opravám mnoha českých památek.
Narodil se 22. 9. 1920 v Praze (Československo).
Miroslav Smotlacha (Wikipedia)
Smotlachův atlas hub: Oficiální příručka pro určování jedlých a jedovatých hub (www.kosmas.cz)
Miroslav Smotlacha (www.databazeknih.cz)
Miroslav Smotlacha
Miroslav Smotlacha
  Lípa č. 2/2010
http://cs.wikipedia.org/wiki/
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Září 2010 (22.9.)
     
7. června 1847 (170. výročí)
zemřel v Praze (Čechy, Rakouské císařství) český národní buditel a básník Šebestián (Šebestian) Hněvkovský, spjatý s prvopočátky novočeského básnictví za národního obrození.
Přispíval do Puchmajerových almanachů; vedle A. J. Puchmajera byl iniciátorem a významnou osobností první novočeské básnické školy.
Vedle A. J. Puchmajera byl Hněvkovský druhou významnou osobností první novočeské školy básnické. Byl vlastně jejím iniciátorem, neboť on získal pro vzájemnou spolupráci na poli české poezie svého krajana V. Nejedlého a Puchmajera, kterého již před tím "obrátil na víru vlasteneckou".
Na rozdíl od svých druhů, kteří většinou překládali do češtiny cizí předlohy situované do českých poměrů a snažili se uspokojit i náročnějšího čtenáře, Hněvkovský usiloval o původnost a obracel se k lidovým vrstvám. Jim také vycházel vstříc způsobem svého psaní, "prostonárodností" a burleskním humorem. Jeho nejúspěšnějším dílem byla rozsáhlá "směšnohrdinská" báseň Děvín, jejíž části vycházely v Puchmajerových almanaších a knižně byla vydána v roce 1805. Zmodernizovaný příběh o dívčí válce posloužil autorovi k humorné a satirické výpovědi o současných poměrech.
Po ukončení právnických studií nastoupil Hněvkovský v roce 1795 jako zkoušený radní v Plánici u Klatov, kde strávil deset let v jeho literární činnosti nejplodnějších. V letech 1805 až 1826 pracoval ve stejné funkci v rodném Žebráku a dalších deset let pak jako purkmistr v Poličce. Měl pověst člověka pracovitého, nezištného, nestranného a spravedlivého.
Posledních jedenáct let života strávil jako penzista v Praze, s neutuchajícím zájmem o český literární život.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Šebestián Hněvkovský byl básník, literární teoretik a dramatik. Spolu s Antonínem Jaroslavem Puchmajerem patřil k předním osobnostem takzvané první novočeské školy básnické.
Narodil se do početné rodiny jako devátý z deseti dětí. V mládí Hněvkovského hodně ovlivnila matčina výchova, „její náboženský cit, navštěvování zázračných míst, četba legend.“ Přesto nevyplnil její přání - nestal se knězem.
Studoval filozofii a práva. Zároveň se zajímal o poezii a začal s vlastní tvorbou. Po studiích pracoval především jako radní, později i v rodném městě Žebrák, kde se oženil.
Ve své literární tvorbě Hněvkovský usiloval o „původnost“, čerpal z českých látek a námětů. Zároveň chtěl, aby jeho poezie oslovila lidové vrstvy.
Narodil se 19. 3. 1770 v Žebráku (České království).
Hněvkovský Šebestian (www.libri.cz)
Šebestián Hněvkovský (Wikipedia)
Šebastián Hněvkovský - dramatik, básník (www.spisovatele.cz)
Šebestián Hněvkovský
Šebestián Hněvkovský
  Malá československá encyklopedie, díl 2
Lípa č. 4/2009
www.libri.cz
http://texty.citanka.cz/
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Březen 2010 (19.3.)
     
7. června 1897 (120. výročí)
se v Budapešti (Rakousko-Uhersko) narodil maďarský spisovatel, novinář, dramatik, scénárista, kreslíř, karikaturista, malíř, Gábor Vaszary, absolvent výtvarné školy Képzőművészeti Főiskolában.
Působil i jako herec a režisér. Psal populární a humorné romány, často s pařížskou tématikou.
V roce 1924 odchází do Paříže - z pobytu vytěží svou jedinou, zato úspěšnou knihu Mompti (česky Monpti, 1938/1973), v roce 1932 se vrací zpět do vlasti, později v roce 1947 emigruje do Švýcarska, kde žije až do své smrti.
Zemřel 22. 5. 1985 v Luganu (Ticino/Tessin, Švýcarsko).
Gábor Vaszary (www.databazeknih.cz)
Gábor Vaszary (www.osobnosti.cz)
Gábor von Vaszary
Gábor von Vaszary
  http://hu.wikipedia.org
     
7. června 1917 (100. výročí)
se ve Vídni (Rakousko-Uhersko) narodil český swingový klavírista a hudební skladatel Leopold Korbař.
V letech 1939-1943 působil jako klavírista v orchestru K. Vlacha, po roce 1945 hrál s různými tanečními orchestry. Popularitu získaly zvláště jeho písně, např. „Hm, hm“, „Je na západ cesta dlouhá“.
Když měl pět let přestěhoval se s rodiči z Vídně do Prahy. V roce 1939 složil svůj první hit Je na západ cesta dlouhá.
Leopold Korbař působil v orchestru Karla Vlacha jako klavírista a skladatel. Mezi jeho nejznámější písně patří Hm, hm původně zpívaná Arnoštem Kavkou.
Na konci druhé světové války byl z rasových důvodů internován.
V pozdějších poválečných letech pracoval jako hudební redaktor nakladatelství Panton.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Hudební skladatel a klavírista Leopold Korbař se narodil ve Vídni, ale o několik let později se rodina přestěhovala do Prahy.
S klavírem Korbař začal jako samouk. Poté bral soukromé hodiny. Hned se svou první písní zaznamenal úspěch. Skladbu „Je na západ cesta dlouhá“ otextoval Jaroslav Moravec a vydal ji R. A. Dvorský. Za zmínku stojí, že tuto píseň zakázali nacisté a následně i komunisté. Na Dvorského Leopold Korbař vzpomínal.
Písnička „Hm, hm“, na které opět spolupracoval s Moravcem, se stala velkým hitem. Tandem však vyprodukoval celou řadu dalších populárních písní.
Leopold Korbař je neodmyslitelně spjatý s orchestrem Karla Vlacha, kde hrál na klavír a skládal hudbu.
Slibně rozjetou kariéru zabrzdil list Arijský boj, kde se objevilo Korbařovo jméno. Jako židovský míšenec nemohl nadále působit v hudební branži. A samozřejmě, nejen to. Čekaly ho tvrdé časy. Ke klavíru a k Vlachovu orchestru se mohl vrátit, až po skončení války. Po smrti Jaroslava Moravce spolupracoval s různými textaři. V šedesátých letech se stal odpovědným redaktorem zábavné hudby ve vydavatelství Panton. Mimo jiné pomáhal mladým talentovaným autorům dostat vysněnou příležitost.
Zemřel 2. 9. 1990 v Praze (Československo).
Leopold Korbař (Wikipedia)
Leopold Korbař (www.cs-retromusic.net, T. Břicháček)
50 let v šoubyznysu - Leopold Korbař (www.muzimax.cz, Ivan Rössler)
Leopold Korbař
Leopold Korbař
  Český biografický slovník XX. století
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Září 2010 (2.9.)
     
7. června 1917 (100. výročí)
se ve Steubenville (Ohio, USA) narodil italskoamerický zpěvák, herec a televizní bavič Dean Martin (narozen jako Dino Paul Crocetti).
Byl jedním z nejznámějších umělců 50. a 60. let. Mezi jeho nejznámější songy patří „Memories Are Made Of This“, „That's Amore“, „Everybody Loves Somebody“, „Mambo Italiano“, „Sway“, „Volare“ nebo „Ain't That a Kick in the Head“.
Jeho rodiči byli Gaetano Crocetti, povoláním holič, a italoameričanka Angela Barraová. Dean sám mluvil do pěti let pouze italsky. Střední školu opustil proto, že byl podle svých vlastních slov chytřejší než učitel. Poté se živil různě, pašoval alkohol, byl krupiérem, psal vtipy, nebo dokonce boxoval ve welterové váze. V 15 letech byl boxerem, kterému se říkalo "Kid Crocett." Z tohoto sportu si Dean odnesl zlomený nos, neustále rozseknutý ret, mnohokrát zlomené články prstů (to když nebyly povoleny boxerské rukavice). Mladý Martin sice nějaký ten zápas vyhrál, ale výdělek to byl příliš malý. A tak se svým spolubydlícím Sonny Kingem (také zpěvák) pořádali boxerská utkání, ve kterém bojovali, dokud jeden z nich nebyl knokautovaný, a lidé si za tuhle podívanou platili.
Nakonec Dean Martin boxu zanechal. Pracoval jako krupiér v ilegálním kasinu, které se nacházelo za obchodem s tabákem, kde také začínal jako skladník. Ve stejné době už začíná zpívat s místní kapelou. Sám si nechává říkat "Dino Martini" (po známém operním pěvci Nino Martinim). Pak dostal svou první zlomovou práci pro orchestr Ernieho McKaye. Jeho hudební vnímání hodně ovlivňoval Bing Crosby, Harry Mills a mnoho dalších. Na začátku 40. let začíná zpívat s orchestrem Sammyho Watkinse, samotný lídr kapely ho pak přesvědčil, aby si jméno změnil na Dean Martin.
V září 1941 se Martin oženil s Elizabeth Anne McDonaldovou, s níž měl 4 děti (manželství skončilo rozvodem v roce 1949). Martin během 40. let spolupracoval s různými "bandy". Pomalu vylepšoval svůj pěvecký styl a úroveň. V roce 1943 se seznamuje s úspěšným Frankem Sinatrou. Aby rychle zbohatnul a zaplatil dluhy, opakovaně prodává své akcie, některé dluhy ale dokáže vyřešit svým šarmem a přátelskostí. Poté byl odveden do U.S.Army během druhé světové války a rok (1944-1945) v Akronu v Ohiu. Jenže byl brzy uznán nezpůsobilým (zřejmě následkem dvou kýl, kvůli kterým byl i operován) a byl z armády propuštěn.
V roce 1946 je Martin už relativně dobrým muzikantem, je něčím lepším než jen zpěvákem z nočního klubu, podobně jako Bing Crosby. Mohl zahájit tažení přes kluby a hrát tam, ale on se nechal inspirovat mužem s obrovskou popularitou, Frankem Sinatrou.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Dean Martin byl úspěšným zpěvákem, hercem, komikem i moderátorem televizní show. S mladším Jerry Lewisem vytvořili duo a stali se hvězdami první velikosti. Když se rozešli, Dean Martin se neztratil. Některé z filmů, kde hrál, se dnes řadí ke klasice kinematografie. Mnohé jeho písně se proměnily v nesmrtelné hity.
Vystupoval v seskupení Rat Pack. Šlo o skupinu slavných umělců, mezi které patřili i Frank Sinatra, Sammy Davis mladší a další.
Otec osmi dětí stihl moderovat i úspěšný televizní pořad, kam si zval slavné hosty. Dnešní diváci si ho ale připomínají především díky jeho filmům.
D. Martin:
“Piju, protože moje tělo prostě vyžaduje, potřebuje alkohol. Nepiju já, to moje tělo se opíjí.”

Zemřel 25. 12. 1995 v Beverly Hills (Kalifornie, USA).
Dean Martin (Wikipedia)
Dean Martin (www.csfd.cz, Marek Janík)
Dean Martin - herec, zpěvák (www.osobnosti.cz)
Dean Martin
Dean Martin
  Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Prosinec 2015 (25.12.)
     
7. června 1927 (90. výročí)
se v obci Čáry u Senice (Československo) narodila slovenská herečka, národní umělkyně Mária Kráľovičová, vdaná Procházková.
Rodačka ze záhorácké vesničky Čáry začínala jako osmnáctiletá v Komorním divadle v Martině, kde za dva roky vytvořila 14 postav a hned v první sezóně získala na Divadelní sklizni v Praze ocenění Talent roku za postavu Aničky v Tajovského Ženském zákoně. O padesát let později vytvořila v téže hře přepsané pro SND do záhoráckého dialektu Doru Chomútsku. Mezitím selky téměř nehrála, stala se totiž nejprve lyrickou a později charakterovou dramatickou herečkou.
V letech 1947-1950 studovala herectví na Státní konzervatoři v Bratislavě, ale už 1. ledna 1948 se stala členkou Slovenského národního divadla, kde působí nepřetržitě 69 sezón. V březnu 1948 zde premiérovala po boku Andreje Bagara svou Anežku v Mollierově Škole žen. Skutečnou hvězdou se stala v listopadu 1948, kdy ji Jozef Budský obsadil do zdramatizovaná Sládkovičově Mariny. Moderní jevištní tvar tohoto výjimečného představení obrazů, světla a veršů byl později pasován za inscenaci století, ale který zakrátko zakázali a stáhli, byl i společným dílem výtvarníků Dezidera Millyho, Jána Mudrocha, skladatele Andreje Očenáše a literátů Alexandra Matušky a Josefa Felixe. Marína se stala jejím osudem a předurčila její recitační dráhu.
Odehrála přes čtyři sta divadelních, filmových a televizních postav a ještě dvakrát tolik v rozhlase. Mezi její postavami figurují nechybí Shakespearova Julie, Ofélie v Hamletovi, paní Fordová ve Veselých paničkách windsorských, Hviezdoslavova Salome, Schillerova Amálie, Brechtova Virginia, Arbuzovova Vala, Čechovova Sára i Ranevská ve Višňovém sadě, lady Torrancová Tennessee Williamse, Maggie-Marylin Arthura Millera, Ivaskiewiczova George Sandová, Costeaova Ona a Edith Piafová. K osmdesátinám jí věnovalo SND hru S Mamou Táni Kusé, kde za postavu Terezie Klímové byla navržena na ocenění a k 85-tinám ke stejně hlavní roli Cissy Robsonové ve hře oscarového dramatika Richarda Harwooda Kvarteto. V roce 2013 se vydala na rozlučkové turné po Slovensku s komedií Března Camolettiho Kdo zhasl světlo a detektivkou Ryba v trojce.
Je první slovenskou televizní herečkou (r. 1957 v "Nashledanou Luciene" Ela Romančíka v režii Jána Roháče) a první recitátorka, která slovenskou poezii prezentovala v recitálech na třech kontinentech (např. již v roce 1958 na Expo v Bruselu v režii Alfreda Radoka, v Montrealu, Havaně, Hanoji, Jeruzalémě ...).
Je národní umělkyní, dvojnásobnou laureátkou státní ceny, nositelkou Řádu Ľudovíta Štúra I. třídy, Zlatého krokodýla, Křišťálového křídla, má svou tabulku na chodníku slávy v Bratislavě, je v síni slávy osobností televizní obrazovky OTO. Aktivní pracovala ve Svazu slovenských dramatických umění a v ústředním výboru Slovenského svazu žen a od roku 2006 je předsedkyně Spolku Záhorákov. S manželem, básníkem, spisovatelem a novinářem Mirem Procházkou, má dvě děti.
Mária Kráľovičová (Wikipedia)
Mária Kráľovičová-Procházková (www.csfd.cz, Radovan Košťan, slovensky)
Mária Kráľovičová - herečka (www.osobnosti.cz, slovensky)
Mária Kráľovičová
Mária Kráľovičová
  Lípa č. 1/2012
     
7. června 1927 (90. výročí)
se v Nimes (Francie) narodila známá francouzská spisovatelka, romanopiska Fréderique Hébrard, autorka černých románů a několika esejů.
Je dcerou akademika André Chamsona, ženou herce Louise Velle.
Její romány a její televizní seriály jsou velkými úspěchy stejně jako autobiografická líčení. F. Hébrard dostala Velkou cenu francouzské akademie románů za román Harém.
Česky a slovensky vyšlo: Zámek Olivierů (1997); Sága barónov z Azeraku I. (2001); Sága barónov z Azeraku II. (2000).
Fréderique Hébrard (www.databazeknih.cz)
Frédérique Hébrard (Wikipedia, francouzsky)
Interview avec Louis Velle et sa femme Fréderique Hebrard (www.youtube.com, video/audio, 3:12 min)
Frédérique Hébrard
Frédérique Hébrard
  http://fr.wikipedia.org
     
7. (8.) června 1947 (70. výročí)
se narodil v South Bend (Indiana, USA) americký molekulární biolog, profesor Princetonské univerzity PhD. Eric Francis Wieschaus; Nobelova cena za lékařství a fyziologii (1995) spolu s Christiane Nüssleinovou-Volhardovou a Edwardem B. Lewisem za jejich objevy, týkající se genetické kontroly raného vývoje plodu (embrya).
Jeho manželkou je Gertrud Schüpbachová, rovněž významná molekulární bioložka.
Tito vědci se setkali poprvé na Basilejské univerzitě r. 1975, ale teprve o tři léta později, v evropské laboratoři molekulární biologie, se zrodil jejich plán identifikovat geny řídící časný zárodečný vývoj drozofily. Byli si vědomi, že musí izolovat co nejvíce mutant, aby mohli popsat celý proces výstavby těla. Krmili proto mušky vysokými dávkami látek způsobujících mutace DNA a sledovali abnormální embrya. Kolem r. 1980 už znali 139 genů, které byly odpovědné za vývojové deformace. Znamenalo to mikroskopicky „vyšetřit“ tisíce mušek a zaznamenat a roztřídit i ty nejdrobnější detaily. Své nálezy uveřejnili společně v časopisu Nature v témže roce (1980) pod názvem „Mutace ovlivňující počet segmentů a polaritu u drozofily“ (Mutations affecting segment number and polarity in Drosophila, Nature 287, 795–801).
Eric F. Wieschaus (Wikipedia)
Eric F. Wieschaus - Biographical (www.nobelprize.org, anglicky)
Profesor PhD. Eric Francis Wieschaus
Profesor PhD. Eric Francis Wieschaus
  Lípa č. 1/2007
Viz
Kalendárium Červen 2007 (7.6.)
     
7. června 1967 (50. výročí)
zemřela v New York City (New York, USA) americká spisovatelka, básnířka, prozaička, kritička a satirička Dorothy Rothschild Parkerová, známá také jako Dot nebo Dottie.
Její dílo bylo oblíbeno hlavně pro uštěpačný důvtip, satiru a postřeh pro slabůstky městského života 20. století.
Narodila se 22. 8. 1893 ve West Endu (Long Branch, New Jersey, USA).
Dorothy Parker (Wikipedia, anglicky)
Dorothy Rothschild Parker (jwa.org, anglicky, Daniel Itzkovitz)
Dorothy Rothschild Parker (www.jewishvirtuallibrary.org, Paula Hyman, Deborah Dash Moore, anglicky)
Dorothy Parker
Dorothy Parker
  www.cn.wikipedia.org
Viz
Kalendárium Srpen 2013 (22.8.)
     
8. června 1907 (110. výročí)
se v Kněžicích na Moravě (Kněžice, Rakousko-Uhersko) narodil český technik a matematik akademik Jaroslav Kožešník, profesor ČVUT v Praze, zakladatel a ředitel Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV.
V letech 1970 až 1981 předseda ČSAV. Zabýval se aplikovanou mechanikou, termomechanikou, kybernetikou a automatizací.
"Jaroslav Kožešník vystudoval strojní a elektrotechnické inženýrství na ČVUT v Praze. Na ČVUT zůstal a působil zde jako asistent. Pak po několika letech zaměnil pedagogickou praxi za místo ve Škodových závodech v Plzni, kde byl v roce 1946 jmenován ředitelem Spojených výzkumných ústavů pro fyzikální a stojní výzkum. Jako externista přednášel na ČVUT v Praze. V roce 1955 byl jmenován vysokoškolským profesorem.
Jaroslav Kožešník ve své kariéře postupoval po roce 1948 směrem od sociální demokracie k funkcím v KSČ a současně z výzkumu ve Škodových závodech a výzkumných ústavech k organizační práci v Ústředním ředitelství těžkého strojírenství a posléze k úřadu na ministerstvu všeobecného strojírenství. Hned po svém zvolení členem korespondentem ČSAV v roce 1953 (akademikem se stal v r. 1960) počal stoupat i po žebříčku jejích vedoucích funkcí - stal se zástupcem vědeckého sekretáře a posléze hlavním vědeckým sekretářem ČSAV. Kromě toho působil při vzniku Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV, jehož byl externím ředitelem. Pedagogicky působil na Českém vysokém učení technickém. Za řízení vědecké práce získal státní cenu Klementa Gottwalda (1959, 1967) a v roce 1962 Řád práce. Byl jmenován zplnomocněncem zástupce vlády ČSSR ve Spojeném ústavu pro jaderný výzkum v Dubně u Moskvy. V roce 1969 byl kooptován za člena ÚV KSČ a navržen do Sněmovny lidu. V roce 1971 i zvolen pro další období."

Matematické práce Jaroslava Kožešníka se zabývají uplatňováním matematických metod v technické praxi.
Zemřel 26. 6. 1985 v Praze (Československo).
Jaroslav Kožešník (web.math.muni.cz, Pavel Šišma, Helena Durnová)
Jaroslav Kožešník (Wikipedia)
Jaroslav Kožešník (www.databazeknih.cz)
Akademik profesor Jaroslav Kožešník
Akademik profesor Jaroslav Kožešník
  Český biografický slovník XX. století
Lípa č. 1/2007
Viz
Kalendárium Červen 2007 (8.6.) a Kalendárium Červen 2015 (8.6.)
     
8. června 1927 (90. výročí)
se v Semilech (Československo) narodil český ilustrátor, scénograf, spisovatel a filmový výtvarník Miloslav Jágr.
Jeho bezprostřední kresba, smysl pro humor a osobitá stylizace pohotového komentátora všedních lidských situací nalezly uplatnění v ilustracích deníků, časopisů a knih, zejména pro děti a mládež.
Zemřel 23. 8. 1997.

  Český biografický slovník XX. století
     
8. června 1967 (50. výročí)
zemřel v Brně (Československo) český právník, politik a veřejný činitel Josef Grňa, známý také pod pseudonymem Vlk.
Vědecky pracoval hlavně v oboru procesního práva. V době německé okupace byl jedním z hlavních organizátorů domácího odboje na Moravě. Roku 1951 zatčen za údajné „neoznámení protistátní činnosti“ a odsouzen ke 2 a půl rokům vězení; v roce 1965 rehabilitován.
Narodil se 11. 8. 1897.

  Český biografický slovník XX. století
     
8. června 1987 (30. výročí)
zemřel v Praze český hudební vědec a kritik Vladimír Lébl.
Hlavními oblastmi jeho zájmu byly česká hudba 19. - 20. století, nová hudba a hudební divadlo. Byl iniciátorem a vůdčí osobností řady pracovních a tvůrčích týmů, odborných seminářů a diskuzí.
Narodil se 6. 2. 1928.

  Český biografický slovník XX. století
     
8. června
je Světový den oceánů (World Oceans Day), vyhlášen na Konferenci o životním prostředí v Rio de Janeiru v roce 1992.
Dnešní Světový den oceánů byl ustaven OSN a slaví se od roku 1992. Při jeho příležitosti Evropská komise připomíná mimořádnou důležitost moří a oceánů pro Evropu. Zdravé mořské prostředí je nezbytné pro zdraví naší planety, jelikož moře a oceány jsou důležitými regulátory klimatu a významným zdrojem biologické rozmanitosti. Evropská unie je odhodlána spravovat moře a oceány uvážlivým způsobem. To je také ústřední myšlenka směrnice o strategii EU pro mořské prostředí z roku 2008. Směrnice obsahuje opatření, která mají chránit a zachovat mořské prostředí. Snahou je docílit toho, aby do roku 2021 byly všechny námořní vody EU ekologicky zdravé.
Světový den oceánů - 8. červen (www.ekovychovalk.cz)
Mezinárodní den oceánů - 8. června (www.stranypotapecske.cz, Tomáš Sládek)
World Oceans Day (www.worldoceansday.org, anglicky)
Oceán
Oceán
  www.quido.cz
Viz
Kalendárium Červen 2016 (8.6.)
     
9. června 1907 (110. výročí)
se v Kroměříži (Rakousko-Uhersko) narodil český literární historik, kritik, textolog, editor, spisovatel a pedagog profesor PhDr. Oldřich Králík, DrSc.
Ve vědecké činnosti se soustředil na starou českou literaturu a na osobnosti české literatury 19. a 20. století, zejména se zaměřením na problémy autorství textů a psychologii autora.
Patřil mezi nejvýznamnější české znalce Bezruče, Máchy a Březiny.
Narodil se v Kroměříži v rodině obchodníka. Vystudoval klasické Arcibiskupské gymnázium, při studiích na gymnáziu projevoval zájem o literaturu a přispíval do školního časopisu. Poté absolvoval filozofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, obor bohemistika a klasická filologie (PhDr., 1931). Významně ho ovlivnil jeho profesor Arne Novák. V roce 1946 se habilitoval a byl jmenován docentem filozofické i pedagogické fakulty Palackého univerzity v Olomouci, kde pomáhal budovat obor bohemistiky. V roce 1958 dosáhl vědecké hodnosti doktora filologických věd (DrSc.), v roce 1966 byl jmenován univerzitním profesorem. Podílel se na vzniku Památníku Petra Bezruče v Opavě.
Oldřich Králík přistupoval k literárně badatelské práci netradičně. Jeho práce vždy vynikají hlubokými znalostmi spisovatelova díla, které dokázal propojit s biografickým a literárním kontextem doby, ve které dílo vznikalo. Snaha poznat a pochopit tajemství tvůrčího procesu a výklad díla na základě osobnosti autora jej často dovedla k originálním závěrům. Ty často vzbuzovaly vášnivé polemiky ve vědeckých kruzích. Králík byl ovlivněn českou literární strukturalistickou školou a především Janem Mukařovským.
Ve čtyřicátých letech se intenzivně věnoval dílu Otokara Březiny (Otokar Březina. Logika jeho díla). Později vydal originální práce o díle Bezruče, Máchy, Čapka, Nerudy, Olbrachta, Dobrovského, Jungmanna, Palackého a dalších.
V roce 1947 vydal studii O charakter Bezručova díla, která ovlivnila veškeré pozdější bezručovské bádání.
Spolupracoval po jazykové stránce s prof. Colem i na překladu Nového zákona, od konce 50. let se zabýval též soustavným studiem nejstarších českých křesťanských legend a napsal o nich řadu prací.
Skonal při každoroční soukromé pěší pouti z Olomouce na Svatý Kopeček 20. srpna 1975.
Zemřel 20. 8. 1975 v Olomouci (Československo).
Oldřich Králík (Wikipedia)
Oldřich Králík - Literární historik (www.slovnikceskeliteratury.cz, Jiří Opelík)
Oldřich Králík (www.databazeknih.cz)
Profesor PhDr. Oldřich Králík, DrSc.
Profesor PhDr. Oldřich Králík, DrSc.
  Z historie (HaNo)
Český biografický slovník XX. století
http://texty.citanka.cz/
Viz
Kalendárium Srpen 2015 (20.8.)
     
9. června 1907 (110. výročí)
se ve Znojmě (Rakousko-Uhersko) narodil spisovatel, dramatik, redaktor a prozaik Otakar Černoch.
V letech 1914 - 1921 žil v Rusku, v letech 1937 - 1938 bojoval ve španělské občanské válce. Tyto životní zkušenosti se odrážejí v jeho díle. V letech 1938 - 1944 byl komerčním úředníkem a od r. 1944 vězněm v koncentračním táboře poblíž Toruně. V lednu 1945 se mu podařilo uprchnout z pochodu smrti. Po válce pracoval jako vedoucí pobočky podniku Gloria a tvůrčí pracovník Čs. státního filmu.
Zemřel 9. 6. 1967.

  www.znoj-tyden.cz
     
10. června 1857 (160. výročí)
se narodil český kontrabasista Bohumil Vojáček.
Zemřel 4. 10. 1926.

  Z historie (HaNo)
     
10. června 1907 (100. výročí)
se v Olomouci narodil český dostihový jezdec a chovatel koní František Lerche.
Významná byla i jeho publikační činnost.
Zemřel 11. 1. 1986.

  Český biografický slovník XX. století
     
10. června 1927 (90. výročí)
se narodil slovenský a španělský fotbalista a trenér Ladislav Kubala.
Zemřel 17. 5. 2002.

  Z historie (HaNo)
     
10. června 1967 (50. výročí)
zemřel v Beverly Hills (Los Angeles, Kalifornie, USA) americký filmový herec Spencer Tracy, rodným jménem Spencer Bonaventure Tracy, držitel dvou ocenění americké filmové akademie Oscar (z celkového počtu devíti nominací), z let 1937 a 1938.
V mládi se připravoval na dráhu katolického kněze, do toho ale vstoupila 1. světová válka, kdy jako sedmnáctiletý mladík krátce sloužil u amerického námořnictva. Po válce studoval vojenskou akademii a už při studiu se amatérsky věnoval herectví ve školním divadelním souboru. Od roku 1922 pak přešel studovat na americkou akademii dramatických umění do New Yorku. V té době začal hrát malé role na Brodwayi, v roce 1923 se oženil s herečkou Louise Treadewellovou, se kterou vydržel ve formálním manželském vztahu až do své smrti v roce 1967. Jeho největší životní láskou a pracovní partnerkou se navzdory tomu stala po převážnou část jeho dospělého života vynikající americká filmová hvězda Katharine Hepburnová, se kterou natočil celkem devět filmů a to včetně filmu posledního. Jednalo se o dnes již legendární snímek Hádej, kdo přijde na večeři. Od roku 1930 začal pravidelně vystupovat ve filmu, nejprve točil dobrodružné filmy u společnosti 20th Century Fox, později natáčel u MGM a s postupujícím věkem se zde postupně přehrál do rolí charakterních intelektuálů a solidních otců rodin pocházejících ze středních amerických vrstev. Na počátku šedesátých let vážně onemocněl a natočil už jen jeden jediný film. Jeho celoživotní láska Katharine Hepburnová jej přežila o 35 let.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
„Princ umění střídmosti“ - tak nazývali kolegové Spencera Tracyho. Herec, který během studií na Akademii dramatických umění často z nedostatku financí jedl jen preclíky a zapíjel je vodou, si na toto období nestěžoval. Dodával: „Hlad odhalí člověku všechny jeho schopnosti.“
Spencer Tracy bývá v různých anketách řazen mezi nejlepší herce všech dob. Na první pohled nepůsobil nijak výrazně, ale dokázal ztvárnit postavy civilně a s pravdivostí. Pravdivost upřednostňoval i při natáčení, proto neměl rád filmové triky. Ani ve filmu Dr. Jekyll a pan Hyde.
Po dokončení herecké školy se oženil, s manželkou měli dvě děti, ale vztah nefungoval. Oficiálně se nikdy nerozvedl, protože byl věřící katolík. Ani kvůli herečce Katharine Hepburn, se kterou tvořili dlouholetý pár, ve filmu i mimo něj.
V několika filmech si zahráli partnerskou dvojici. A většinou se mezi nimi odehrával souboj muže a ženy o rovnost a respekt.
Katharine Hepburn o svém partnerovi Spenceru Tracym mimo jiné řekla: „Pro mne představoval prosté a ryzí věci života… byl jako voda, vzduch či země. Obelstít ho nebylo možné. Lidem spíše nedůvěřoval, ale k lidstvu přistupoval s humorem a porozuměním.“
Narodil se 5. 4. 1900 v Milwaukee (Wisconsin, USA).
Spencer Tracy (Wikipedia)
Spencer Tracy (www.csfd.cz)
Spencer Tracy - herec (www.osobnosti.cz)
Spencer Tracy
Spencer Tracy
  Z historie (HaNo)
Kalendárium ČT1
     
10. června - Významný den
75. výročí vyhlazení obce Lidice na Kladensku nacisty (1942).
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Vyhlazení Lidic bylo jediným případem genocidy, ke kterému se nacisté během 2. světové války oficiálně přiznali, dokonce se jím i chlubili. Tak se Lidice po válce dostaly vysoko na seznam důkazního materiálu při Norimberském procesu s nacistickými vůdci.
Falešnou stopou, ale dobrou záminkou, se kladenskému gestapu stal nevinný dopis Václava Říhy, který napsal své přítelkyni Anně Maruščákové do kladenské fabriky Palaba. Anička však byla nemocná. Dopis otevřel továrník a jako podezřelý ho předal českým četníkům. Anička si pak při výslechu mimo jiné vzpomněla, že měla od Říhy kdysi pozdravovat nějaké Horákovy v Lidicích. O jejich synovi už gestapo vědělo, že je důstojníkem anglického letectva. Osud Lidic byl v tu chvíli zpečetěn.
Podobný osud jako Lidice postihl i české Ležáky a další evropské obce, i když Lidice si kvůli snaze nacistů vymazat celou vesnici definitivně z mapy, získaly smutnou celosvětovou proslulost.
Vyhlazení Lidic (Wikipedia)
Vypálení Lidic - symbol nacistické hrůzovlády (www.ceskatelevize.cz, Lucie Strašíková)
S historikem Vojtěchem Kinclem o příčinách vypálení Lidic (radio.cz, Tomáš Pancíř)
10. červen 1942 - vypálení Lidic
10. červen 1942 - vypálení Lidic
  Z historie (HaNo)
Lípa č. 1/2010
Lípa č. 1/2011
Lípa č. 1/2012
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Červen 2016 (10.6.)
     
11. června 1837 (180. výročí)
zemřel v Praze (Rakouské císařství) český miniaturista a litograf, malíř, sluha pražské univerzitní knihovny Antonín Langweil, tvůrce papírového modelu Prahy, zhotoveného v letech 1826-1837, který zachycuje historické části hlavního města, včetně čtvrtí zničených asanací na přelomu 19. a 20. století.
Model je znám jako Langweilův model Prahy.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Anglický lékař Thomas Fuller říkal: "Trpělivým čekáním se nikam nedostaneš. Trpělivou prací ano." Sluha pražské univerzitní knihovny Antonín Langweil se díky trpělivé práci dostal do Muzea hlavního města Prahy.
Postoloprtský rodák okouzlený Prahou vytvářel její miniaturní lepenkové dvojče celých jedenáct let, od roku 1826 až do své smrti v roce 1837. Snad doufal, že prodejem modelu vyřeší zoufalou finanční situaci své rodiny.
Langweil byl totiž litograf a malíř miniatur a v roce 1819 v Praze založil první kamenotiskárnu. Jenže zkrachoval a musel dílnu zavřít. Našel si místo sluhy v univerzitní knihovně a ve volných chvílích začal lepit papírovou Prahu. Jeho kouzelný model, který je dnes jednou z atrakcí Muzea hlavního města Prahy, měl i ve své době četné obdivovatele. Mecenáše však Langweil nikdy nenašel. Když v šestačtyřiceti letech zemřel, zanechal početné rodině jen dluhy a nedokončené dílo. Tři roky po Langweilově smrti se přece jen našel kupec. V roce 1840 model koupil císař Ferdinand I., Dobrotivý Ferdáček, a věnoval ho Národnímu, tehdy vlastně ještě Českému muzeu.
Poprvé mohli Pražané Langweilův model spatřit v roce 1862, kdy byl vystaven v zasedací síni Staroměstské radnice. Byli nadšeni - a to ještě nemohli tušit, co bude model znamenat pro jejich potomky.
Jen díky němu přesně víme, jak Praha vypadala, než byly na konci 19. století zbourány stovky domů Židovského a Starého Města. Jen díky modelu a piplavé práci jeho stvořitele, pokorného univerzitního sluhy Antonína Langweila.
Narodil se 13. (16.) 6. 1791 v Postoloprtech (České království).
Antonín Langweil (Wikipedia)
Antonín Langweil a historie modelu (www.langweil.cz)
Langweilova Praha (www.tyrkys.cz, PhDr. Jolana Myslivcová)
Antonín Langweil na autoportrétu z roku 1830
Antonín Langweil na autoportrétu z roku 1830
  Z historie (HaNo)
Lípa č. 1/2011
Lípa č. 1/2017
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Červen 2011 (13.6.)
     
11. června 1847 (170. výročí)
zemřel u Ostrova krále Viléma (Kanada, Arktida) anglický námořní důstojník, kapitán a polární objevitel sir John Franklin.
Poslední expedice, pojmenovaná po něm, tedy Franklinova expedice, se mu stala osudnou, při hledání Severozápadního průjezdu kolem pobřeží Kanady zmizel on i celá posádka dvou jeho lodí HMS Erebus a HMS Terror. Jeho osud byl i přes vyslání řady záchranných expedic na dalších 14 let záhadou. Později (v roce 1984) exhumovaná těla a zmatené zprávy dokládaly kanibalismus a šílené chování posádky způsobené otravou olovem z konzerv. Dne 8. září 2014 byly podmořskou kamerou objeveny trosky lodě Erebus, 6. listopadu 2014 byl z trosek vyzdvižen lodní zvon. 12. září 2016 byl nalezen vrak lodi Terror.
Franklin byl v letech 1836-1845 guvernérem Tasmánie. Po Johnu Franklinovi byly pojmenovány Franklinův ostrov v Kennedyho průlivu v Grónsku a Franklinův ostrov v Rossově moři v Antarktidě.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Více než čtyři sta let hledali odvážní evropští mořeplavci severní cestu do Tichého oceánu. Stateční muži na křehkých lodích zápasili s arktickými ledovci a za svou odvahu platili životy.
Ať už to zkoušeli směrem na západ či na východ, neměli úspěch. V roce 1845 se bájnou severozápadní cestu vydal hledat anglický polárník, sir John Franklin. To už její nalezení britské Královské námořnictvo považovalo za věc národní cti. Zkušený Franklin dosáhl Lenkestrova průlivu - a zmizel. Nikdo netušil, co se s jeho dvěma loďmi stalo.
Britská vláda a Franklinova manželka Jane vyslali téměř čtyřicet záchranných výprav. Admiralita vypsala odměnu 20 tisíc liber za jakoukoli zprávu o nešťastném badateli a jeho mužích.
Až po patnácti letech, v roce 1859, našla Mekklintokova expedice na Ostrově krále Viléma kamennou mohylu a v ní zprávu o ztroskotání výpravy, smrti kapitána Franklina a úmyslu zbytku jeho mužů dostat se na jih po pevnině. Šli po jejich stopách. Cestu jim ukazovaly kostry a zbytky odhozeného nákladu. Z Franklinových mužů nepřežil ani jediný. Ostatky posledního našli u ústí řeky Back.
Vytouženou severozápadní cestu našel až v roce 1905 Nor Roald Amundsen. Bylo to však smutné vítězství. Amundsen zjistil, že severozápadní cesta není vhodná pro obchodní účely. Čtyřsetletá snaha a všechny oběti byly zbytečné.
A jen tak na okraj, až po více než sto letech vědci prokázali, co způsobilo zkázu Franklinovy výpravy. Byla vybavena novinkou. Konzervami s naloženým masem. Výrobce však olověný plech nedostatečně pocínoval a všichni muži se otrávili olovem, proniknuvším do jídla.
Narodil se 16. (15.) 4. 1786 v Spilsby (Lincolnshire, Anglie, Spojené království).
John Franklin (Wikipedia)
John Franklin - nešťastný hledač Severozápadního průjezdu (www.hedvabnastezka.cz, Jiří Martínek)
Franklin's lost expedition (Wikipedia, anglicky)
Sir John Franklin
Sir John Franklin
  Z historie (HaNo)
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Duben 2016 (16.4.)
     
11. června 1907 (110. výročí)
se narodil český kapelník a hudební skladatel Robert Šálek.
Zemřel 8. 5. 1975.

  Z historie (HaNo)
Lípa č. 1/2012
     
11. června 1937 (80. výročí)
se v Praze (Československo) narodil český operní pěvec (bas) a pedagog Bohuslav Maršík, zpěvák sólových partů v Národním divadle v Praze, Státní opeře Praha, Hudebním divadle v Karlíně a na dalších scénách předních českých divadel.
Bohuslav Maršík započal svoji sólovou pěveckou dráhu v roce 1965 v Divadle F. X. Šaldy v Liberci a od roku 1974 je sólistou Národního divadla v Praze. Od té doby ztvárnil 118 sólových operních a 6 operetních rolí.
Bohuslav Maršík působil v letech 1988-1993 jako učitel operního herectví na pražské státní konzervatoři (1988-1993) a Pěvecké konzervatoři Praha (1998-1999). Jako učitel základů herectví působil v letech 1997-1999 na soukromé Škole hudby a zpěvu Jiřiny Markové, od roku 2000 je externím pedagogem operního herectví na pražské AMU.
Bohuslav Maršík (Wikipedia)
Bohuslav Maršík / Sólista Opery (www.narodni-divadlo.cz)
Bohuslav Maršík (referaty-seminarky.cz)
Bohuslav Maršík
Bohuslav Maršík
  Lípa č. 1/2012
https://operaplus.cz/
     
11. června 1937 (80. výročí)
zemřel letecký konstruktér Reginald Mitchell, šéfkonstruktér podniku Vickers.
Spitfire. Nádherné slovo. Pojmenování zřejmě nejlepšího stíhacího letadla druhé světové války. "Byla nádherná. Když se do ní posadíš, staneš se její součástí. Prostě sen," prohlásil o stíhačce Robert Doe, britské stíhací eso v bitvě o Británii. A podobně se o spitfiru vyjadřovali i naši letci, kteří měli tu čest na tomto stroji létat. "Mně stačí slyšet ten nádherný zvuk jeho motorů," řekl mi kdysi generál František Elston, předseda Svazu svobodných československých letců v zahraničí.
Ano, skutečně zvuk motoru spitfiru je nezaměnitelný a úžasný! Ale s ním neměl jeho duchovní otec, konstruktér Reginald Mitchell nic společného. On "jen" vymyslel jeho vzhled... A nedožil se bohužel ani slávy svého slavného stroje. Zemřel na rakovinu již 11. června 1937. Možná je s podivem, že mu dosud nebyl v Británii, nepočítáme-li sochu před Městským muzeem v jeho rodném městě Stoke on Trent, věnován žádný památník.
Pojmenování spitfire, které pochází z alžbětinských dob, kdy označovalo "zvláště ohnivé a divoké osoby, zejména ženy", však Mitchell nesnášel, sám navrhoval například "Shrew" (rejsek).
Ale teprve díky elegantní stíhačce, podle mnohých nejkrásnější svého druhu na světě, se slovo spitfire zapsalo do historie. Tak novou stíhačku pokřtil sir Robert MacLean, ředitel podniku Vickers, mateřské společnosti továrny Supermarine. Tam se naplno rozvinul Mitchellův talent a i díky němu se firma postupně stala významným leteckým podnikem v Británii. O Mitchellových schopnostech svědčí i to, že tři roky po nástupu ke společnosti, tedy v roce 1920, se stal šéfkonstruktérem.
Stroj chytil za srdce nejen piloty, ale i širokou veřejnost. Rychle se stal symbolem naděje a pomáhal přeměnit nejtemnější chvíle Spojeného království v "jeho nejskvělejší hodinu". Také doba od pádu Francie v červnu 1940 do začátku "blitzu", tedy masových nočních náletů luftwaffe zejména na Londýn, bývá často označována jako "léto spitfirů". Právě na spitfiru sestřelil pilot 603. perutě 16. října 1939 první německý bombardér - Junkers Ju 88 - nad územím Británie.
Největšího uznání se mu ale možná dostalo z úst nepřítele. Když během bitvy o Británii dostala Luftwaffe stále větší rány, zeptal se říšský maršál Göring svého stíhacího esa Adolfa Gallanda, co by pomohlo bitvu vyhrát. Gallandova odpověď byla stručná: "Dejte nám spitfiry!" Což by se zcela jistě líbilo i Reginaldu Mitchellovi.
Narodil se 20. 5. 1895 ve Stoke on Trent.

  Výročí týdne - Reginald Mitchell (20. 5. 1895 - 11. 6. 1937) (Týdeník Rozhlas č. 23/2017, str. 23, Jaroslav Beránek)
     
11. června 1987 (30. výročí)
zemřel v Brně (Československo) český divadelní a operní režisér, herec, pedagog, zasloužilý umělec profesor Oskar Linhart (manželka Věra Linhartová).
Byl posluchačem brněnské konzervatoře 1921-1925, operní režii studoval u O. Zítka. Začínal jako režisér činohry v Brně 1925-1930, herec v Bratislavě 1931/32, režisér v Plzni 1932-1933, r. 1933 působil v divadle E. F. Buriana, šéf činohry v Kladně 1933/34, herec a režisér ve Švandově divadle v Praze 1934/35, Pardubicích 1935-1938, režisér činohry i opery v Olomouci 1938-1944 a Brně 1944-1947, ředitel divadla v Opavě 1947/48, režisér Svobodného divadla v Brně 1948/49, režisér brněnské opery 1949-1968, znovu ředitel divadla v Opavě 1968-1971. Ve své všestranné, divadlem plně vytížené činnosti (na 250 premiér), se věnoval i režiím baletů, např. s J. Judlem uvedl Balet o růži (Brno 1946), Krále Ječmínka s I. V. Psotou (pp. Brno 1951) a J. Škodou (Olomouc 1975); režíroval Kůrovu (Brno 1973) a Škodovu (Olomouc 1977) choreografii Špalíčku. Vyučoval na brněnské konzervatoři 1945-1948 a 1950-1965, profesor Katedry operní režie na JAMU 1971-1977. Zasloužilý umělec 1964.
Režisér opery Státního divadla v Brně (1950 - 1967, 1970 - 1971).
Člen činohry Národního divadla Brno v letech 1925 - 1930, 1945 - 1947 a 1949 - 1971.
Jako host Jihočeského divadla režíroval Oskar Linhart opery Káťa Kabanová (Leoš Janáček, premiéra: 24. 3. 1962) a Faust a Markétka (Charles Gounod, premiéra 21. 5. 1966).
Jako filmový herec se Oskar Linhart uplatnil v krátkometrážním snímku Tři knoflíky z roku 1945 (osvětový film určený jen pro uzavřená představení podniků Baťa).
Narodil se 19. 10. 1904 v Brně (Rakousko-Uhersko).
Linhart, Oskar (encyklopedie.idu.cz)
Linhart Oskar (www.ndbrno.cz)
Tři knoflíky (www.csfd.cz)
Oskar Linhart
Oskar Linhart
  Z historie (HaNo)
Lípa č. 3/2009
http://www.cojeco.cz/
Viz
Kalendárium Říjen 2014 (19.10.)
     
11. (9.) června 1987 (30. výročí)
zemřel v Praze (Československo) český scenárista a režisér animovaných filmů Eduard Hofman, jeden z nejvýznamnějších českých tvůrců animovaných filmů zejména pro děti.
Vystudoval architekturu na ČVUT. Inicioval vznik studia Bratři v triku. Jeho prvním celovečerním filmem bylo známé Stvoření světa z roku 1957. Vytvořil mimo jiné pana Vajíčko. Kromě režie animovaných filmů se věnoval hraným filmům a knižní grafice. Držitel titulu zasloužilý umělec.
Úplný výčet krátkých i dlouhých filmů, které E. Hofman vytvořil, by dosahoval k počtu tří set. Jeho tvůrčím krédem byla ekranizace kvalitní dětské literatury a oživování ilustrací předních českých výtvarníků. Typickým příkladem bylo Devatero pohádek, vycházející z literární předlohy Karla Čapka a kreseb jeho bratra Josefa. Ze svých filmů měl Eduard Hofman nejraději Andělský kabát.
Výběrová filmografie: Zasadil dědek řepu (1945); Pérák a SS (1946); Zvířátka a petrovští (1946); Andělský kabát (1948); Povídání o pejskovi a kočičce (1950-1951); O pyšné noční košilce (1951); O panence, která tence plakala (1951); Stvoření světa (1957); Tucet mých tatínků (1959); Lidé za kamerou (1961); Pošťácká pohádka (1961); Doktorská pohádka (1963); Klapzubova jedenáctka (hraný, 1967); Fair Play (1982); Pohádky o mašinkách (série večerníčků, 1985); Z řeckých bájí (1987).
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Jen málo lidí se zasloužilo o český animovaný film tolik jako Eduard Hofman. Ačkoliv vystudoval architekturu, svět filmu, který ho lákal od středoškolských let, ho nakonec polapil.
Eduard Hofman byl přesvědčen o tom, že animovaný film může sehrát velmi důležitou roli při formování dětského vkusu.
Jedním z jeho hlavních úkolů má být zpřístupňování kvalitní dětské literatury a oživování ilustrací nejlepších výtvarníků. Logicky se proto dostal k dílu bratří Čapků. Většině jejich tvorby určené dětem vdechl život v animovaných filmech.
Eduard Hofman po válce spoluzakládal studio Bratři v triku. Na začátku šedesátých let se stal vedoucím studia animovaného filmu Československé televize. V televizi natočil celou řadu večerníčkovských seriálů. Tím nejúspěšnějším byl zřejmě seriál pohádek o mašinkách.
Největší uměleckou výzvou pro něj byl celovečerní seriál Stvoření světa, jenž vycházel z kreseb francouzského výtvarníka Jeana Effela. Namáhavá práce s tímto projektem mu vynesla sladkou odměnu - úspěch po celém světě, řadu ocenění i citaci v učebnicích animace.
Za zmínku stojí i to, že Eduard Hofman vytvořil pana Vajíčka, populární animovanou postavičku oddělující jednotlivé reklamy v dobovém televizním vysílání.
Narodil se 16. 5. 1914 v Krakově (Halič, Rakousko-Uhersko; dnes Polsko).
Eduard Hofman (Wikipedia)
Eduard Hofman (www.csfd.cz, Milan Černý)
Eduard Hofman vytvořil znělku televizní reklamy s Panem Vajíčkem (www.ceskatelevize.cz)
Eduard Hofman
Eduard Hofman
  Z historie (HaNo)
Český biografický slovník XX. století
Lípa č. 1/2009
http://www.kampocesku.cz/
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Květen 2014 (16.5.)
     
11. června 1997 (20. výročí)
zemřel v Praze (Česká republika) český herec Bohuslav Čáp.
Během 2. světové války dostudoval obchodní školu a poté byl totálně nasazen. Od mládí hrál v Náchodě ochotnicky divadlo. Po válce se rozhodl pro profesionální divadelní dráhu, od roku 1945 hrál nejprve v Náchodě, poté vystřídal několik oblastních divadel (Jihlava 1946/1947, Kladno 1949/1950, Olomouc 1950 - 1961, Ostrava 1961 - 1966). V roce 1967 se stal členem činoherního souboru pražského Národního divadla, kde po svém odchodu do důchodu (v roce 1989) pohostinsky vystupoval až do své smrti.
Měl charakteristický herecký projev, který dokreslovala menší zavalitá postava, melancholicky laděná dikce i mírně zastřený hlas a posmutnělé oči. To vše jej do jisté míry předurčovalo k tvorbě podobných typů postav (komediálních i dramatických).
Do českého filmu vstoupil v roce 1952 svojí rolí v dodnes populární filmové pohádce Pyšná princezna, kde hrál ševce, který králi Miroslavovi půjčí své šaty. V československém filmu se objevoval poté ponejvíce koncem 60. a na počátku 70. let, v pozdějších dobách hrával téměř výhradně v Československé televizi, kde vytvořil celou řadu menších a drobnější rolí a roliček. Poměrně výraznou roli trumpetisty a kapelníkova kamaráda si zahrál v televizním seriálu Dispečer. V závěru života vytvořil řadu rolí v českých televizních pohádkách. Například hrál rádce v pohádce Princové jsou na draka.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Jistě všichni velmi dobře znáte film Bořivoje Zemana Pyšná princezna. Je to vynikající film, a proto není divu, že nám z něho uvízly v paměti i menší postavičky. Například muzikální švícko v podání Bohuslava Čápa.
Bohuslav Čáp absolvoval za války obchodní akademii a herecké zkušenosti získával na své divadelní pouti po oblastních scénách. Na konci šedesátých let definitivně zakotvil v Národním divadle.
Bohoušek Čáp byl v civilu dobrák a sluníčko, které nikdy nikoho nezarmoutilo, i když jeho humor šel někdy pěkně na tělo, jak vzpomínali jeho přátelé a kolegové.
V osmdesátých letech si zahrál roli trumpetisty v televizním seriálu Dispečer. V závěru života vytvořil řadu krásných rolí v televizních pohádkách. Například nadutého pana rádce v pohádce Princové jsou na draka.
Narodil se 26. 10. 1925 v obci Borová u Náchoda (Československo).
Bohuslav Čáp (www.csfd.cz, Jaroslav Lopour)
Bohuslav Čáp (Wikipedia)
Bohuslav Čáp - herec (www.osobnosti.cz)
Bohuslav Čáp
Bohuslav Čáp
  Z historie (HaNo)
http://www.filmovyprehled.cz/
Kalendárium ČT1
     
12. června 1767 (1667) (250./350. výročí)
Dr. Jean Baptiste provedl první transfúzi lidské krve.
Transfuze je převod krve nebo krevních derivátů ze zdravého jedince, dárce, nemocnému příjemci za účelem doplnění chybějící krve nebo jejich složek. Tato léčebná metoda se rozvinula až ve 20. století. Její uplatnění umožnil objev krevních skupin, na kterém se podílel i český psychiatr Jan Jánský (1907). Dalším významným mezníkem v rozvoji se stal objev Rh faktoru v roce 1940 (K. Landsteiner a A. Wiener). O něco později se zjistilo, že citrát sodný (Natrium citricum) zabraňuje srážení krve a glukóza prodlužuje životnost červených krvinek. Krev se tak mohla konzervovat a vznikla krevní banka.
Účelem transfúze krve je udržení života pacienta, který utrpěl ztrátu krve (zapříčiněnou například traumatem nebo chirurgickou operací), nebo jehož krvetvorba je omezena nemocí.
Darovaná krev musí být stejné nebo kompatibilní krevní skupiny jako krev příjemce.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Myslím, že už jsme několikrát mluvili o tom, jak velkou roli v dějinách lékařství sehráli bezbranní sirotci. Zhusta sloužili jako pokusní králící.
12. června 1667 se patnáctiletý sirotek, jehož jméno historie nedochovala, stal hrdinou odvážného pokusu osobního lékaře francouzského krále Slunce Ludvíka XIV. Ctihodný profesor Jean Baptiste Denis na chlapci provedl krevní převod neboli transfúzi. Sirotek měl štěstí, přežil.
Nadšený profesor v transfúzích pokračoval, ale ze sedmi dalších pacientů mu šest zemřelo. Italští a angličtí lékaři měli stejně neblahé zkušenosti a v roce 1680 byly transfúze zakázány.
Johanna Sigismunda Elsholtze, osobního lékaře pruského kurfiřta Fridricha Viléma, zákaz dost rozhněval. Byl totiž pevně přesvědčen, že pokud by si vyměnili krev znesvářeni bratři nebo manželé, usmířili by se.
Zda má pravdu, se nikdy nedozvěděl.
Krevní transfúze (Wikipedia)
Krevní transfuze v dějinách medicíny (www.zdravi-zivot.eu)
Stříkačka pro přímou krevní transfúzi z druhé světové války
Stříkačka pro přímou krevní transfúzi z druhé světové války
  www.iabc.cz
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Červen 2007 (12.6.)
     
12. června 1997 (20. výročí)
zemřel v Paříži (Francie) ruský (sovětský) básník, prozaik, hudebník, písničkář a šansoniér arménsko-abchazsko-gruzínského původu Bulat Okudžava, celým jménem Bulat Šalvovič Okudžava.
Vedle V. Vysockého představitel moderní ruské písňové lyriky. V poetických písních usiluje o sjednocení literární a hudební složky. Autor tzv. historických romancí, které psal po vzoru ruských historických románů (zejména z 1. poloviny 19. stol.).
V několika filmech působil jako scenárista, herec a autor filmové hudby.
Narodil se v rodině komunistických funkcionářů, kteří přišli studovat na Komunistickou akademii v Moskvě ve čtvrti Arbat. Dětství strávil střídavě v Tbilisi a v Moskvě. V roce 1937 byli rodiče zatčeni v rámci stalinských čistek. Otec byl 4. srpna 1937 po vykonstruovaném procesu zastřelen, matka byla uvězněna v koncentračním táboře "Karlag", Karagandská oblast, Kazachstán. Bulat žil s babičkou v Moskvě.
V roce 1942 se přihlásil ve svých 18 letech do Rudé armády jako dobrovolník. Druhou světovou válku strávil na frontě, která výrazně ovlivnila jeho tvorbu. Byl několikrát raněn. Po válce studoval filologii v Tbilisi, studia dokončil v roce 1950. V letech 1950-1954 pracoval jako učitel v obcích Šamordinovo a Vysokiniči v Kalužské oblasti. V letech 1954-1956 pracoval jako redaktor nakladatelství Molodaja gvardija, kde redigoval poezii v časopisu Litěraturnaja gazeta. V té době začal psát a od roku 1955 také veřejně zpívat. V roce 1956 po XX. sjezdu KSSS a po rehabilitaci rodičů vstoupil do Komunistické strany Sovětského svazu. V roce 1959 se přestěhoval zpět do Moskvy.
Proslavily ho především jeho lyrické písně, mimo nich však psal také historické romány, novely, básnické sbírky.
V časopisech publikoval od roku 1953. První básnickou sbírku Lyrika vydal v roce 1956 v Kaluze, druhá sbírka Ostrovy mu vyšla v roce 1959.
Jeho prozaickým debutem byla povídka Ahoj študente. O její vydání se zasloužil Konstantin Paustovskij. Významné autobiografické povídky jsou: Nás vzbudilo ráno již chladné... (Litěraturnaja gazeta 17, 1974) o odchodu mladičkých dobrovolníků do války; Soukromý život Alexandra Sergejeviče Puškina aneb použití nominativu v díle Michaila Jurieviče Lermontova (Litěraturnaja gazeta 47, 1976), kterou sám autor hodnotí slovy: "smutná povídka o mých smutných učitelských koncích"; Dílčí neúspěchy v celé řadě úspěchů (Družba narodov 1, 1979), groteska ze života mladého redaktora.
V roce 1962 byl přijat do Svazu spisovatelů SSSR.
V roce 1963 se mu dostalo prvního mezinárodního ocenění: obdržel hlavní cenu na básnickém festivalu Stružské večery v Jugoslávii za písničku Cínovej vojáček mýho syna. Velkou popularitu získal především v Polsku.
V roce 1971 vydal svůj první historický román Nebohý Avrosimov, vyšlo časopisecky v roce 1969 (Družba narodov 1969), první knižní vydání vyšlo pod názvem Doušek svobody (Politizdat, 1971).
Okudžava nebyl příliš dobrý hudebník, přesto se jeho písně s vlastním doprovodem na sedmistrunnou kytaru staly velmi populární. Patřil ke skupině lidí, která se stavěla kriticky k socialistickému režimu, přesto neusilovali o jeho odstranění, usilovali o zlepšení podmínek v rámci socialismu.
V roce 1991 během pobytu v USA se u něj projevila srdeční choroba. Musel absolvovat operaci srdce a po uzdravení již veřejně vystupoval velmi málo.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Legendární písničkář a spisovatel Bulat Okudžava neměl lehké dětství. Rodiče se jako zapřísáhlí komunisté stali obětí stalinského režimu. Otec byl roku 1937 popraven a matka uvězněna na skoro 20 let v gulagu. To mu bylo 13 let.
Přesto svou vlast miloval. V sedmnácti odešel jako dobrovolník do války a roku 1955 vstoupil do komunistické strany. První písničku napsal těsně po válce, když studoval na filozofické fakultě v Moskvě. „Už ani nevím, čí to byl nápad. Vůbec jsem tehdy neuměl hrát na kytaru, ani jediný akord. Ale písničku jsem složil.“ Ta písnička se stala tak populární, že záhy zlidověla a proklestila cestu ke zcela novému druhu umění, k autorské písni.
Uprostřed jásavého budování socialismu působil Bulat Okudžava jako zjevení. K nám se bohužel dostal až v 90. letech. „Do Prahy nepojedu, dokud tam budou naše tanky,“ tvrdil a slib dodržel.
B. Okudžava: z básně Půlnoční trolejbus
Půlnoční trolejbus
veze mě stále dál
město jako oheň
dohasíná
i cvrček v mé hlavě
můj smutek i žal
usíná
usíná
i cvrček v mé hlavě
můj smutek i žal
usíná
usíná

Narodil se 9. 5. 1924 v Moskvě (Sovětský svaz).
Bulat Okudžava (Wikipedia)
Bulat Okudžava - Věčná píseň (www.ceskatelevize.cz)
Bulat Okudžava - zpěvák, kytarista, spisovatel, básník (www.osobnosti.cz)
Bulat Okudžava
Bulat Okudžava
  www.cojeco.cz
Lípa č. 1/2009
http://www.ibestof.cz/
https://www.citarny.cz/
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Květen 2014 (9.5.)
     
12. června
je Mezinárodní den boje za odstranění práce dětí (Světový den proti dětské práci).
Svět si zároveň připomíná výročí konvence Mezinárodní organizace práce (ILO) o odstranění nejhorších forem dětské práce. Z celkového počtu 218 mil. pracujících dětí dopadne břímě asi na 100 mil. dívek, které mnohdy vykonávají stejné práce jako kluci. Vykonávají ty nejhorší formy práce, včetně otroctví, prostituce a pornografie. Podle ILO jsou dívky zaměstnány zejména v domácnostech, mimo dohled veřejnosti. Kromě těžkých prací v domácnostech musí ještě mimo domov vykonávat ekonomickou aktivitu.
Dětská práce - zahrnuje všechny formy práce, které jsou vykonávány dětmi mladšími než 18 let a které jsou škodlivé pro jejich fyzické i psychické zdraví, brání jim ve školní docházce.
V současné době připadá celosvětově na 100 chlapců v základních školách 94 dívek. V rozvojových zemích je tento nepoměr mnohem vyšší. Pro studium na střední škole je v rozvojových zemích charakteristický ještě větší rozdíl - studium zahájí jenom 61 % chlapců a 57 % dívek. V nejméně rozvinutých zemích je to dokonce jen 26 % dívek. Z těchto údajů vyplývá, jak malá část dívčí populace absolvuje víc než jen základní vzdělání.
Den boje za odstranění práce dětí (udalosti.signaly.cz, Katka Foltýnková)
12. červen - Mezinárodní den boje proti dětské práci (www.ceskoprotichudobe.cz, Petra Weissová)
Mezinárodní den boje za odstranění práce dětí
Mezinárodní den boje za odstranění práce dětí
  Z historie (HaNo)
Viz
Kalendárium Červen 2016 (12.6.)
     
13. června 1887 (130. výročí)
se ve Stuttgartu (Německo) narodil německý spisovatel, romanopisec, básník, dramatik a humanista Bruno Frank.
Mimo několika svazků lyrických básní pronikl dramaty vkusu eklektického a nasládlé líbivosti. Vlastní jeho význam je v psychologickém románě s podivuhodnou evokací historického i současného prostředí. Chloubou jeho prací je, vedle jemné ironie, hudební kultura zhuštěné a výrazné věty, čímž se řadí k mistrům německé prózy.
Česky vyšlo: Cervantes (1963); Cestovní pas (Der Reisepass, 1986).
Zemřel 20. 6. 1945 v Beverly Hills (Los Angeles, Kalifornie, USA).
Bruno Frank (www.databazeknih.cz)
Bruno Frank (www.osobnosti.cz)
Bruno Frank (Wikipedia, německy)
Bruno Frank
Bruno Frank
  www.ottovaencyklopedie.cz
http://en.wikipedia.org/wiki/
Viz
Kalendárium Červen 2015 (20.6.)
     
13. června 1897 (120. výročí)
byl v Praze zahájen provoz elektrické tramvaje na lince Anděl - Klamovka.

  Lípa č. 1/2012
     
13. června (července) 1927 (90. výročí)
se v Karlových Varech (Československo) narodil český filmový režisér a scenárista Zbyněk Brynych.
Hned po maturitě se dostal do Krátkého filmu Praha jako scenárista, krátce poté jako vedoucí stavby, v Armádním filmu již pracoval jako režisér, aby nakonec zakotvil na Barrandově jako asistent režie (u Weisse, Cikána nebo Hubáčka) a později režisér. Jeho filmy se vyznačují vizuální a stylistickou čistotou, dobře dramatizoval i uvolňoval filmovou atmosféru. Od 80. do konce 90. let 20. století točil německé televizní filmy. V roce 1964 obdržel Státní cenu a v roce 1968 byl jmenován zasloužilým umělcem.
Výběrová filmografie: Roztržka (1956); Žižkovská romance (1958); Pět z miliónu (1959); Smyk (1960); Každá koruna dobrá (1961); Transport z ráje (1963); ... a pátý jezdec je strach (1963); Já, spravedlnost (1967); Jakou barvu má láska (1973); Romance za korunu (1975); Akce v Istanbulu (1975); Poločas štěstí (1985).
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Hned první celovečerní film režiséra a scenáristy Zbyňka Brynycha Žižkovská romance potěšil filmové kritiky. Dokonce byl uveden na mezinárodním festivalu v Cannes.
Následujícím snímkem Pět z milionu skládajícím se z pěti povídek Brynych potvrzuje své nadání, i když filmovou školu nestudoval. Nejvíce diváků si ale asi vzpomene na působivý Transport z ráje, natočený podle knihy Arnošta Lustiga.
Koncem šedesátých let pracoval Zbyněk Brynych na filmech v západním Německu. Natočil tam například i několik epizod pro populární seriál - Komisař. Jeho umělecký kredit se hodně snížil v sedmdesátých letech, kdy v Československu vytvořil snímky poznamenané normalizační ideologií. Snad proto, aby mohl pokračovat s natáčením německých převážně kriminálních seriálů, jako Derrick.
Na několik jeho filmů, které dodnes neztratily nic ze své umělecké působivosti, bychom však neměli zapomenout.
Zemřel 24. 10. (8.) 1995 v Praze (Česká republika).
Zbyněk Brynych (www.csfd.cz, Jaroslav Lopour)
Zbyněk Brynych (Wikipedia)
Zbyněk Brynych - scénárista, režisér (www.osobnosti.cz)
Zbyněk Brynych
Zbyněk Brynych
  Z historie (HaNo)
Lípa č. 1/2012
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Říjen 2015 (24.10.)
     
13. června 1957 (60. výročí)
zemřel v Praze (Československo) český japanolog, spisovatel, cestovatel a sběratel umění Josef Joe Hloucha (Joe Hloucha, vlastním jménem Josef Hloucha).
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Ten muž s psíky je Josef Joe Hloucha, známý český spisovatel a cestovatel po Japonsku a Číně. Mimochodem, také synovec jiného cestovatele, Josefa Kořenského.
Hloucha Japonsko obdivoval. Nebyl sám, na přelomu století to bylo v módě. Ale jen Hloucha o Japonsku napsal román a za peníze, které svou knihou získal, se do vysněné Země vycházejícího slunce podíval. Kniha Sakura ve vichřici poprvé vyšla v roce 1905 a rok nato už mohl Hloucha porovnávat, jak se liší skutečnost od jeho představ.
"Jako samuraj z kakemona mistra Kišoki jsem bloudíval okolím Kiota, zacloněným těžkými mlhami, kterými pohádkově promitalo červené slunce. Zkřehlé, melancholické volavky a čilé vrány oživovaly obraz."
Po návratu, už obklopen japonskými psíky, psal jiné knihy, stejně nedotčené skutečností. Poté, co si v přístavu prohlédl lodě, jež docela nedávno zmasakrovaly ruské námořnictvo v bitvě u Cušimi, Hloucha nadšeně psal: "Zamiloval jsem si "gunkan", válečné koráby, jež jsou tak zbožňovány celým národem japonským, národem jemných lidí, kteří až dosud jen hýčkali a milovali květy..."
Zvláštní, že? Ale Hloucha Japonsko opravdu miloval a láska je, jak známo, slepá.
Narodil se 4. 9. 1881 v obci Podkováň u Mladé Boleslavi (Rakousko-Uhersko).
Joe Hloucha (Wikipedia)
Joe Hloucha (1881-1957) (petrnagy.blog.idnes.cz, Petr Nagy)
Japonsko: Velká láska spisovatele a cestovatele Joe Hlouchy (www.radio.cz, Milena Štráfeldová)
Joe Hloucha
Joe Hloucha
  http://www.prostor-ad.cz/
https://libri.cz/
http://dejinyasoucasnost.cz/
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Září 2011 (4.9.)
     
14. června 1897 (120. výročí)
se ve čtvrti Hjulsta ve Stockholmu (Švédsko) narodil švédský prozaik Jan Fridegard.
Jeho hlavním dílem je autobiografická románová řada Lars Hard, kriticky zobrazující autorovu dobu, a historické romány z vikingské doby s kritickým pohledem na společnost a militarismus.
Zemřel 8. 9. 1968.

  www.cojeco.cz
     
14. června 1897 (120. výročí)
se v Kolíně nad Rýnem (Severní Porýní-Westfálsko, Německo) narodil německý lyrik, publicista, dramatik, autor rozhlasových her a prozaik Karl Schnog, píšící také pod pseudonymy Anton Emerenzer, Carl Coblentz, Ernst Huth, Kornschlag, Tom Palmer, Charly vom Thurm.
Jeho dílo je satirické, verše jsou ostře pointované, angažované, straní revoluci a socialismu.
Zemřel 23. 8. 1964 ve východním Berlíně (NDR).
Karl Schnog (Wikipedia, německy)
Karl Schnog (1897-1964) - Actor (www.imdb.com, anglicky)
Autor - Karl Schnog (www.autorenlexikon.lu, Germaine Goetzinger, německy)
Karl Schnog
Karl Schnog
  Slovník spisovatelů německého jazyka
Viz
Kalendárium Srpen 2014 (23.8.)
     
14. června 1907 (110. výročí)
se narodil francouzský básník René Char, účastník protifašistického odboje.
Zemřel 19. 2. 1988.

  Lípa č. 1/2012
     
14. června 1927 (90. výročí)
zemřel anglický spisovatel Jerome Klapka Jerome, autor humoristického románu Tři muži ve člunu.
Narodil se 2. 5. 1859.

  Lípa č. 1/2012
     
14. června
je Světový den dárců krve.
14.6. patří celosvětovému Dni dárcovství krve. Ten byl vyhlášen Světovou zdravotnickou organizací v roce 2003. Dárcovství krve je často jedinou možností, která rozhodne o záchraně člověka.
Ročně tak proběhne celosvětově až 9 milionů bezplatného dárcovství krve. Cílem této každoroční kampaně je zvýšit povědomí o potřebě bezpečných krevních derivátů a platí především jako poděkování všem dárcům krve za jejich životy zachraňující činnost.
Letošním tématem kampaně (2012) je heslo „Každý dárce je hrdina“. Heslo připomíná, že hrdinou se může stát každý tím, že daruje krev.
Světový den dárců krve 14. 6. (svatky.centrum.cz)
Nemocnicím chybí krev, noví dárci se nehrnou (www.ceskatelevize.cz)
„Každý dárce je hrdina“
„Každý dárce je hrdina“
  Z historie (HaNo)
Viz
Kalendárium Červen 2016 (14.6.)
     
15. (greg.) / 3. (jul.) června (července) 1867 (150. výročí)
se v obci Gumniši (Šujský újezd, Vladimirská gubernie, Ruské impérium) narodil ruský symbolistický básník a překladatel Konstantin Dmitrijevič Balmont, představitel symbolismu se zvláštním smyslem pro hudební stránku verše.
Je pokládán za jednu z nejvýznamnějších postav tzv. stříbrného věku ruské poezie (přibližně 1900-1920).
Od roku 1920 žil v emigraci. Mimo jiné překládal J. Vrchlického a A. Sovu.
Balmont se narodil ve šlechtické rodině. První verše napsal, když mu bylo 10 let. Z gymnázia v Šuje byl vyloučen za rozšiřování politických letáků. Dostudoval na gymnáziu ve Vladimiru. V roce 1886 začal studovat na moskevské univerzitě, o rok později byl ale vyloučen za účast na demonstraci. Pokusil se o sebevraždu a během rekonvalescence se začal věnovat poezii. Náklad první sbírky pod vlivem nepříznivé kritiky zničil. Později se ale stal slavným a módním autorem. Roku 1905 emigroval do Paříže, do Moskvy se vrátil v roce 1916. V roce 1917 ale vypukla říjnová revoluce, se kterou Balmont nesouhlasil, a proto uprchl do Německa a později do Francie, kde žil v emigraci a v chudobě. Zemřel v roce 1942 v Paříži.
Balmont je velmi ceněn pro zvukovou stránku svých básní, ve kterých usiloval o spojení dojmu barvy a zvuku v impresionistickém duchu. Později se přiklonil k symbolismu (sbírka Buďme jak slunce). Ve sbírce Pták Ohnivák vytvořil variace na zaklínadla, byliny a rituální písně. Ve sbírce Volání dávných věků se inspiroval kulturou východních národů.
Mnoho jeho básní bylo zhudebněno, včetně jeho volného překladu Poeovy básně Zvony, která se stala základem Rachmaninovovy Chorálové symfonie, opus 35.
Ovládal 16 jazyků. Z češtiny přeložil například verše Jaroslava Vrchlického nebo Antonína Sovy, z angličtiny Edgara Allana Poea a Percy Bysshe Shelleyho, ze španělštiny Calderóna. Jeho překlady jsou ale považovány za příliš volné.
Hodně cestoval po celém světě (Evropa, USA, Mexiko, Japonsko, Indonésie). Z těchto cest psal prozaické knihy.
Zemřel 23. (24.) 12. 1942 v Noisy-le-Grand u Paříže (Seine-Saint-Denis, Île-de-France, Francie).
Konstantin Balmont (Wikipedia)
Balmont Konstantin Dmitrijevič (leporelo.info)
Konstantin Dmitrijevič Balmont (1892)
Konstantin Dmitrijevič Balmont (1892)
  http://encyklopedie.seznam.cz
Viz
Kalendárium Prosinec 2012 (24.12.)
     
15. června 1977 (40. výročí)
se po smrti diktátora Franka konaly ve Španělsku svobodné volby, první od roku 1936.
Zvítězil Svaz demokratického středu v čele s Adolfo Suarezem Gonzalezem.

  Rok do kapsy
     
15. června
je Mezinárodní den odpůrců vojenské služby.
Mezinárodní den odpůrců vojenské služby sahá zřejmě do daleké historie. V dnešní době je v České republice tento den spíše připomínkou dob, kdy jsme neměli profesionální armádu a muži museli nastupovat do vojenské služby povinně. Samozřejmě existovalo určité procento mužů, kteří odmítali nastoupit a řešili to různými způsoby. Důvody k nenastoupení do vojenské služby byly různé, ať už náboženské či morální nebo prostě z vnitřního přesvědčení.
Vyhnutí se vojenské službě - nebo lidově dostání "modré knížky" se řešilo úplatky u lékařů, aby potvrdili neschopnost vojenské služby, důvody pro tyto činy byly jasné - nenastoupení základní vojenské služby byl za dob ČSSR trestný čin.
Mezinárodní den odpůrců vojenské služby 15. 6. (svatky.centrum.cz)
Mezinárodní den odpůrců vojenské služby (Foto Ludvík Hradilek)
Mezinárodní den odpůrců vojenské služby (Foto Ludvík Hradilek)
  Z historie (HaNo)
Viz
Kalendárium Červen 2016 (15.6.)
     
16. června 1877 (140. výročí)
se v Boskovicích u Blanska (Rakousko-Uhersko) narodil český a moravský krasový badatel, archeolog, geograf, paleontolog a speleolog profesor Dr. Karel Vítězoslav Absolon, jedna z velkých postav evropské archeologie první poloviny 20. století.
Byl vnukem archeologa a speleologa Jindřicha Wankela..
Karel Absolon se už během studií na pražské univerzitě věnoval speleologickému výzkumu Moravského krasu. V roce 1907 se habilitoval v oboru fyzická geografie a hned následujícího roku se stal kustodem zoologických sbírek Moravského muzea v Brně, kde vybudoval a vedl diluviální oddělení, zabývající se čtvrtohorami.
V roce 1926 se stal mimořádným a o rok později externím řádným profesorem se zřetelem k paleoantropologii a zoogeografii Univerzity Karlovy v Praze.
Vědecká činnost Absolona byla velmi obsáhlá. Pracoval v zoologii, speleologii, v krasových výzkumech, v geomorfologii, paleontologii a archeologii. Podrobně se věnoval Moravskému krasu, který systematicky prozkoumal a zmapoval. Jeho zásluhou byla zpřístupněna propast Macocha, probádána jeskyně Pekárna a objeveny jeskyně Punkevní a Kateřinská. Prozkoumal světoznámé čtvrtohorní lokality prehistorického člověka na Moravě v Přerově-Předmostí (společně s Bohuslavem Klímou) a v Dolních Věstonicích, ale i u Ondratic, Otaslavic a jinde. Všechny nálezy podrobně zpracoval a uložil v brněnském Moravském muzeu, odkud byly za války přestěhovány do mikulovského zámku a tam při požáru zničeny. Profesor Absolon zkoumal také krasová území ve Francii, Anglii, a zejména na Balkánském poloostrově. V této oblasti vypracoval řadu speciálních map, prozkoumal přes 2 000 jeskynních útvarů a popsal místní jeskynní faunu.
Absolonovo dílo obsahuje mnoho set prací, jak odborných, publikovaných ve vědeckých časopisech a monografiích, tak populárních. Rovněž vynikal svou činností pedagogickou, přednáškovou a osvětovou. Byl členem mnoha domácích i zahraničních vědeckých institucí a společností a získal si svou prací světové jméno.
Jako "profesor Aboldon (Abdolon)" se dostal - podobně jako archeolog a historik R. Turek či autor sci-fi Ludvík Souček - i do detektivních románů s kapitánem Exnerem spisovatele (a po roce 1989 funkcionáře sociálnědemokratické strany) Václava Erbena.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Moravský kras je 500 metrů silná vrstva vápence, kterou se už téměř 300 miliónů let prokousává voda, přesněji - zlomyslná a stále záhadná říčka Punkva. Proč záhadná? Punkva má dva přítoky, Sloupský potok a Bílou vodu, ale dodnes nikdo netuší, co se s nimi děje, když zmizí v zemi.
Profesor Karel Absolon, český speleolog, geograf a archeolog, byl Moravským krasem uchvácen a především jeho zásluhou byly Punkevní jeskyně a propast Macocha zpřístupněny veřejnosti.
Karlu Absolonovi ale vděčíme také za objev první dámy paleolitu. Roku 1925 našel sošku Věstonické Venuše, která v zemi ležela asi dvacet čtyři tisíc let. Je pálená z kvalitní hlíny, a to z ní činí opravdový unikát.
Karla Absolona velmi ovlivnil dědeček z matčiny strany, amatérský archeolog MUDr. Jindřich Wankel. Brával svého vnuka do jeskyň Moravského krasu a probudil v něm zájem o speleologii a archeologii tak silný, že všechno ostatní šlo stranou. Na gymnáziu sice vnouček propadal, ale také vydal svou první publikaci.
V roce 1928 na výstavišti v Brně otevřel Karel Absolon expozici Anthropos věnovanou historii lidského rodu. Její největší senzací se stal mamut v životní velikosti, na jehož pořízení přispěl Tomáš Baťa částkou 30 000 korun.
Zemřel 6. 10. 1960 v Brně (Československo).
Absolon Karel (www.libri.cz)
Karel Absolon (Wikipedia)
Prof. Dr. Karel Absolon (encyklopedie.brna.cz)
Profesor Dr. Karel Vítězoslav Absolon
Profesor Dr. Karel Vítězoslav Absolon
  Z historie (HaNo)
Kdo byl kdo v našich dějinách 20. století
www.libri.cz
Lípa č. 1/2007
Lípa č. 3/2010
Lípa č. 1/2012
http://www.ceskatelevize.cz/
http://www.rozhlas.cz/
http://www.edejiny.cz/
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Červen 2007 (16.6.) a Kalendárium Říjen 2010 (6.10.)
     
16. června 1897 (120. výročí)
se narodil německý chemik Georg Wittig; Nobelova cena za chemii (1979).
Zemřel 26. 8. 1987.

  Z historie (HaNo)
     
16. června (září) 1927 (90. výročí)
se v New York City (New York, USA) narodil americký herec židovského původu Peter Falk, celým jménem Peter Michael Falk.
Nejvíce proslul hlavní rolí detektiva ve stejnojmenném televizním seriálu Columbo. Za ni získal pět cen Emmy a Zlatý glóbus.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Měl široký záběr od komedie po drama. Uměl zlomit srdce i rozesmát. Narodil se v New Yorku, po svém otci byl žid, ale měl prý také maďarské a české kořeny. Když mu byly tři roky, přišel kvůli malignímu nádoru o pravé oko, místo něj měl skleněnou protézu. Po studiích vstoupil jako kuchař do armády, zároveň ale snil o tom, že se stane hercem. Začal slavit úspěchy na jevišti, ale před filmovou kariérou ho kvůli estetickému handicapu všichni zrazovali, dokonce ho nevybíravě vypoklonkovali ze studia.
Zlomová pro něj byla až role zabijáka v kriminálním snímku Murder, za kterou byl nominován na Oscara. Druhou nominaci získal o rok později za vedlejší roli ve filmu Kapsa plná zázraků. Objevil se také ve filmech Wima Wenderse Nebe nad BerlínemTak daleko, tak blízko. Skutečnou proslulost i prestižní ocenění mu přinesla až role neodbytně šťouravého detektiva v ošuntělém baloňáku, s doutníkem v ruce, který se neohrabaně drbe ve vlasech. Poprvé ji hrál v roce 1968, to mu bylo čtyřicet let. Celkově natočil devětašedesát epizod a všem případům vždy zdárně přišel na kloub.
Ke konci života si však na svou slávu prý už nevzpomínal. Vinou Alzheimerovy choroby nepoznával ani tváře svých blízkých a žil ve vlastním světě. Zemřel 23. června 2011 ve svém domě v Beverly Hills, bylo mu třiaosmdesát let.
Zemřel 23. 6. 2011 v Beverly Hills (Kalifornie, USA).
Peter Falk (Wikipedia)
Peter Falk (www.csfd.cz)
Peter Falk - herec, producent (zivotopis.osobnosti.cz)
Peter Falk
Peter Falk
  Kalendárium ČT1
     
16. června
je Bloomův den.
Bloomsday (anglicky Bloomův den) je svátek, který se slaví 16. června v Dublinu i jinde, k oslavě díla Jamese Joyce a oživuje události Joyceova nejslavnějšího románu Odysseus, který se odehrává v Dublinu právě 16. června 1904 na památku Joyceova seznámení s jeho manželkou Norou Barnacleovou. Tento den je v Irsku státním svátkem. Jméno má den po Leopoldu Bloomovi, bezvýznamném dublinském novináři, který je hlavním hrdinou Odyssea.
Oslavy Bloomsday zahrnují mnoho kulturních aktivit, včetně čtení a dramatizací Odyssea, cesty po dublinských barech a hospodách, opakování Bloomovy cesty po Dublinu v historickém kostýmu. Skalní fanoušci provozují v onen a případně i další den nepřetržité čtení celého textu Odyssea (cca 700 stran), což zpravidla trvá 36 hodin. První oslava tohoto svátku se konala na 50. výročí děje Odyssea v roce 1954 a nejvýznamnější oslava, festival ReJoyce Dublin 2004 (nepřeložitelná slovní hříčka - "rejoice Dublin" znamená "raduj se, Dubline", "re-Joyce Dublin" znamená "znovuojoyceuj se, Dubline") se konala na sté výročí děje Odyssea v roce 2004 ve dnech 1. dubna - 31. srpna.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
16. června se v Dublinu slaví Bloomův den. Oslavuje se v hospodách a barech, konají se kostýmované průvody i čtenářské festivaly. Co je to vlastně za svátek?
16. června 1904 se v jednom dni odehrává děj románu Odysseus irského rodáka, Jamese Joyce. Hlavní postavou románu je Leopold Bloom, proto Bloomův den. Leopold Bloom je ztělesněním dávného Odyssea. Jeho žena Molly však není tak věrná jako Odysseova Penelopa.
16. červen 1904 však James Joyce nezvolil pro svůj román náhodně.
Ten den se poprvé miloval se svou osudovou ženou Norou. Vztah mezi nimi nebyl vůbec jednoduchý. Nora se svému muži sice obětovala, ale měla vždy svůj vlastní názor a jeho dílo příliš neuznávala. Manžela považovala za neurotika se sklonem k pití a utrácení.
Kvůli překladu Odyssea do češtiny, navštívil manžele v pařížském bytě literát a výtvarník Adolf Hoffmeister. James Joyce byl prý vysoký, hubený, oblečen v šatech, kde převládala bílá barva. Pokoj byl modrý jako jeho oči. Výraz měl pohrdavý s úzce sevřenými rty. A paní Nora se omlouvala za neuspořádaný byt. Joyce uměl říct dva výrazy česky: České Budějovice a Živnostenská banka. Jeho švagr, sestřin manžel pocházel totiž z Čech.
A ještě jedno výročí si v této souvislosti připomeňme. Před 110 lety se narodil mistrný překladatel Odyssea i dalších Joycových děl Aloys Skoumal.
Bloomsday (Wikipedia)
16. červen - Bloomův den
16. červen - Bloomův den
  Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Červen 2016 (16.6.)
     
17. června 1797 (220. výročí)
byl v Shusha (Irán, Persie) zavražděn perský panovník Áchá (Agha) Muhammad, celým jménem Agha Mohammad Khan Qajar, který sjednotil území Íránu, dobyl Ázerbájdžán, Arménii a Gruzii a značně zvětšil perskou říši.
Po jeho smrti se začala říše zmenšovat.
Narodil se 14. 3. 1742 v Astarabadu (Irán, Persie).
Agha Mohammad Khan Qajar (Wikipedia, anglicky)
Agha Mohammad Khan (www.britannica.com, anglicky)
Portrait of Agha Mohammad Khan Qajar, 1820
Portrait of Agha Mohammad Khan Qajar, 1820
  Rok do kapsy
     
17. června 1947 (70. výročí)
z New Yorku odstartovalo letadlo na první komerční let kolem Země.
Letenka stála 1700 $ a cesta trvala 309 hodin.
Pan American World Airways, jinak známá také pod zkráceným jménem Pan Am, byla jedna z největších mezinárodních leteckých společností ve Spojených státech amerických od třicátých let 20. století až do svého zániku v roce 1991.
Původně se společnost zaměřovala na dopravu pomocí hydroplánů, a to ve městě Key West na Floridě. Postupem času se ale vypracovala mezi největší letecké společnosti světa přicházející na letecko-přepravní trh s mnoha inovacemi, které formovaly mezinárodní letecký průmysl, včetně širokého užití obřích proudových letadel nebo počítačového systému rezervací místenek.
Dnešní den 17. červen (kromeriz.cz)
Výročí pro den 17.6. (www.mawww.celysvet.cz)
Pan American World Airways
Pan American World Airways
  www.iabc.cz
Viz
Kalendárium Červen 2007 (17.6.)
     
17. června 1957 (60. výročí)
zemřel v Praze (Československo) český malíř - krajinář profesor Otakar Nejedlý.
Otakar Nejedlý studoval zprvu na soukromé krajinářské škole Ferdinanda Engelmüllera, roku 1904 se učil maloval u Antonína Slavíčka v Kameničkách. Po studijních cestách na stipendium (Řím, Indie, Cejlon - do roku 1910) pokračoval dalšími poznávacími pobyty v zahraničí (Francie, Itálie, Korsika, Rakousko, Belgie, Anglie). Od roku 1900 vystavoval v rámci Spolku výtvarných umělců Mánes, poprvé souborně v Topičově salónu (1918). V roce 1925 se stal profesorem krajinářské speciálky na pražské Akademii výtvarných umění.
Nejedlý byl úspěšný již prvními pracemi, v 18 letech mu přijala Krasoumná jednota tři obrazy na mezinárodní výstavu v Praze. Zásadní význam pro formování Nejedlého stylu měla ovšem lekce Slavíčkova (série Krajin z Kameniček, Pohřeb, Sněžení na kluzišti) a posléze pobyt v Indii a na Cejlonu, při němž se vymanil z impresionistického nazírání. Po tradičnějších obrazech z doby 1. světové války (Ze Stromovky, 1916; Z Hlubočep, 1917) poznamenala jeho tvorbu vyšší expresivita a především nadsázka. Maloval cykly krajin z Turnovska, Orlických hor a Táborska.
Jeho cestu Orientem, o níž zanechal také svérázný cestopis Malířovy toulky po Evropě, Cejlonu a Indii (souhrnné přepracované vydání 1960), s ním absolvoval i malíř Jaromír Hněvkovský, který pak motivům tohoto exotického světa zůstal věrný stejně jako jejich pokračovatel, další "malíř Indie" J. Skřivánek. Oba měli se svými indickými obrazy úspěch na četných výstavách v zahraničí: v Británii, Nizozemsku i v samotné Indii.
Narodil se 14. 3. 1883 v Roudnici nad Labem (Rakousko-Uhersko).
Nejedlý Otakar (www.libri.cz)
Otakar Nejedlý (Wikipedia)
Otakar Nejedlý (1883 - 1957) (sophisticagallery.cz)
Otakar Nejedlý
Otakar Nejedlý
  Z historie (HaNo)
www.libri.cz
Lípa č. 4/2007
Lípa č. 1/2012
Viz
Kalendárium Březen 2013 (14.3.)
     
17. června 2007 (10. výročí)
skupina počítačových pirátů napadla vysílání České televize a v pořadu Panorama odvysílala záběry fiktivního jaderného výbuchu v Černém Dole.
Diváci sledující ráno živé vysílání mohli mezi běžnými záběry na české hory vidět nejdříve oslnivý záblesk, a poté charakteristický hřib simulovaného atomového výbuchu. Ve chvíli, kdy skončily záběry z Černého dolu, naskočilo vysílání z Jeseníku. To mohlo u řady lidí vyvolat dojem, že výbuch se odehrál právě v tomto pohoří.
Dnešní den 17. červen (kromeriz.cz)
Piráti napadli vysílání ČT2, odvysílali fiktivní jaderný výbuch (www.novinky.cz)
Ztohoven jsou podle soudu bez viny, výbuch v ČT nemohl nikoho vyděsit (zpravy.idnes.cz)
http://www.ceskatelevize.cz/ct24/sites/default/files/images/1516345-14207.jpg
Jaderný výbuch v Černém dole
  kromeriz.cz
     
17. června
je Světový den boje proti rozšiřování pouští a sucha, slaví se od r. 1995 na podnět OSN.
Mezinárodní den proti rozšiřování pouští a sucha stanovila OSN na den 17. června. Jedná se o jeden z mezinárodních dnů, řešící biosféru a životní prostředí naší planety, konkrétně boj proti suchu a desertifikaci, mezinárodním dnem se stal od roku 1994.
Světový den boje proti suchu a desertifikaci byl vyhlášen u příležitosti přijetí Úmluvy OSN o boji proti desertifikaci (United Nations Convention to Combat Desertification - UNCCD) 17. června 1994 v Paříži.
Desertifikací se rozumí šíření pouští od snižování kvality až po nevratné zničení suchých a polosuchých oblastí. Jako příčiny lze vedle globálního oteplování jmenovat i příliš intenzivní pastevectví, přetěžování půdy, zneužívání zavlažování a obecně také rozšiřující se lidskou populaci.
Mezinárodní den proti rozšiřování pouští a sucha 17. 6. (svatky.centrum.cz)
Světový den boje proti suchu a rozšiřování pouští (eagri.cz)
Mezinárodní den proti rozšiřování pouští a sucha (www.sedmagenerace.cz)
UNCCD - United Nations Convention to Combat Desertification
UNCCD - United Nations Convention to Combat Desertification
  Z historie (HaNo)
www.quido.cz
http://gnosis9.net/
Viz
Kalendárium Červen 2016 (17.6.) a Kalendárium Červen 2007 (17.6.)
     
18. června 1757 (260. výročí)
byl v bitvě u Kolína pruský král Fridrich II. poražen rakouskou armádou pod vedením Leopolda Dauna a rychle se stáhl z Čech.

  Lípa č. 1/2012
     
18. června 1887 (130. výročí)
se narodila česká operní pěvkyně - soprán Kamila Ungrová.
Zemřela 7. 1. 1972.

  Z historie (HaNo)
     
18. června (jul.) / 1. července (greg.) 1907 (110. výročí)
se ve Vologdě (Ruské impérium) narodil ruský spisovatel Varlam Tichonovič Šalamov.
V letech 1924 - 1926 pracoval jako koželuh, poté začal studovat práva. Poprvé byl zatčen roku 1929 za účast na protistalinské demonstraci, za tento čin byl odsouzen na tři roky. Celkem v lágrech na Kolymě strávil 17 let, v roce 1956 byl rehabilitován jako oběť kultu osobnosti.
Ve svých dílech popisuje příběhy lidí, kteří strávili mnoho let v táborech nucených prací. Své příběhy zpracovával do krátkých povídek, které mají výraznou pointu. Na rozdíl od Solženicyna neusiluje o komplexní přístup k tematice táborů, ale zabývá se detaily a vzpomínkami.
Jeho díla se šířila samizdatem, proto je velmi těžké uvést jednotlivá díla, oficiálně vyšly pouze jeho básně. Výbor z jeho prózy byl publikován v Paříži a v jiných částech světa, v Rusku teprve roku 1987.
Z díla: Levý břeh (Levyj bereg); Vzkříšení modřínu (Voskrešenije listvennicy); Kolymské povídky (Kolymskije rasskazy); šest sborníků povídek, tyto povídky byly vydávány v zahraničí od r. 1954 do r. 1973, první sborník poprvé vyšel v zahraničí r. 1966, v ČR v r. 1995 (Kolymské povídky - výbor z původních šesti sborníků povídek).
Zemřel 18. (17.) 1. 1982 v Moskvě (Sovětský svaz).
Varlam Tichonovič Šalamov (Wikipedia)
Varlam Šalamov (www.databazeknih.cz)
Šalamov, Varlam (www.iliteratura.cz, Libuše Bělunková)
Varlam Tichonovič Šalamov
Varlam Tichonovič Šalamov
  http://cs.wikipedia.org
http://www.rozhlas.cz/
https://vltava.rozhlas.cz/
http://www.cesky-jazyk.cz/
Viz
Kalendárium Leden 2012 (18.1.)
     
18. června 1927 (90. výročí)
se v Praze (Československo) narodila česká disidentka, novinářka, spisovatelka, publicistka, scenáristka, rozhlasová a televizní redaktorka Otta (Otka) Bednářová, rozená Šmirousová, spoluzakladatelka VONS.
Výrazná osobnost jednoho z nejsledovanějších televizních seriálů šedesátých let 20. století, Zvědavá kamera.
Po odmaturování na reálném gymnáziu v Praze a po propadnutí iluzím o socialismu kdy byla členkou komunistické strany, nastoupila do Československého rozhlasu (1950), kde pracovala jako redaktorka do roku 1963, kdy se začala angažovat coby redaktorka a scenáristka Čs. televize, stala se jednou z tvůrkyň pořadu Zvědavá kamera. Jejími oblastmi v rozhlase, ale i televizi, byla kritika společenských deformací, sociální tematika a občanská práva. V roce 1979 byla odsouzena s Havlem, Uhlem, Bendou a Dienstbierem na 3 roky za své postoje proti režimu. Po listopadu 1989 stála Otta Bednářová u zrodu Výboru dobré vůle Olgy Havlové.
V roce 1997 převzala od Václava Havla Řád Tomáše Garrigua Masaryka třetí třídy.
V roce 2010 vyšla kniha autorky Jarmily Cysařové Já prostě nemohu žít jinak, kterou věnovala osudům této disidentky.
Otta Bednářová (Wikipedia)
Otta Bednářová (www.totalita.cz, Jarmila Cysařová, Daniel Růžička)
Otta Bednářová - příběh morální novinářky (www.rozhlas.cz, Lenka Kopecká)
Otta Bednářová
Otta Bednářová
  Lípa č. 1/2012
http://www.listy.cz/
     
18. června 1957 (60. výročí)
zemřela v Dobříši (Československo) česká spisovatelka, prozaička Anna Marie (Maria) Tilschová, představitelka mladší vlny české realistické až naturalistické prózy počátku dvacátého století.
Ve svých románech, vyznačujících se realistickou kresbou prostředí a psychologickou pronikavostí, se soustředila především na téma rozpadu tradičního světa pražského měšťanstva od konce 19. století do 1. světové války.
Narodila se v Praze, v prostředí tzv. měšťanské generace. Její literární orientace byla ovlivněna realistickým hnutím a náměty čerpala zejména z osobních zkušeností. Určujícím zážitkem byla sebevražda jejího manžela a později i jejího bratra.
V roce 1947 byla jmenována národní umělkyní.
Dvě monografie o ní napsali literární historikové Karel Krejčí (1959) a její přítel Miroslav Heřman (1949).
Ve své tvorbě chtěla zachytit proces rozkladu rodinných vztahů v měšťanské společnosti, pocit prázdnoty života a další příznaky krize měšťanského světa. Její tvorba se blíží naturalismu, romány se vyznačují podrobným vylíčením prostředí a psychologickými studiemi postav. Jejím největším přínosem je tematické obohacení české literatury, zejména o obraz pražské společnosti.
Pocházela ze zámožné rodiny pražského advokáta. Vystudovala Vyšší dívčí školu a jako mimořádná posluchačka navštěvovala FF UK.
Anna Marie Tilschová patřila ke vzdělaným ženám své doby. Její kulturní obzor rozšiřoval i styk s významnými osobnostmi z oblasti vědy, literatury i výtvarného umění. Umožnil jí to především sňatek s bratrancem JUDr. E. Tilschem, profesorem PF. Ten v roce 1912 spáchal sebevraždu.
Vědci a umělci realistického směru jako K. V. Rais, A. Slavíček a jiní, ovlivnili autorčinu tvorbu.
Většinu života strávila A. M. Tilschová v Praze, podnikla jen ojedinělé cesty do zahraničí - Francie, Bulharsko, USA.
Anna Marie Tilschová přispívala do časopisů, např. Lada, Nová žena a další, některé i redigovala. Ve třicátých letech 20. století se stala po Karlu Čapkovi předsedkyní Pen-klubu, po 2. světové válce vedla Společnost Boženy Němcové.
Narodila se 11. (18.) 11. 1873 v Praze (Rakousko-Uhersko).
Anna Maria Tilschová (Wikipedia)
Anna Maria Tilschová - prozaička (www.spisovatele.cz)
Anna Maria Tilschová (www.databazeknih.cz)
Anna Maria Tilschová
Anna Maria Tilschová
  Český biografický slovník XX. století
www.quido.cz
Lípa č. 3/2008
http://www.cesky-jazyk.cz/
http://www.cbdb.cz/
Viz
Kalendárium Listopad 2013 (11.11.)
     
18. června 1977 (40. výročí)
testovací model raketoplánu Enterprise, připevněn k Boeingu 747, uskutečnil první let s posádkou.
12. března 1976 byl na letecké základně Rockwell v Palmdale v Kalifornii dokončen první testovací raketoplán a celých devět měsíců probíhalo jeho plné testování. Během těchto testů se prověřily základní aspekty létání raketoplánů, vyzkoušel se i systém přepravy raketoplánu v atmosféře pomocí speciálního letadla. Raketoplán je posazen na letadlo - upravený Boeing 747, oba stroje tak letí najednou, ale jsou poháněny pouze motorem letadla. Nejprve létala bez posádky - osm letů v únoru 1977 - to se hlavně měřila charakteristika letu a aerodynamika, později s dvoučlenou posádkou - osm letů mezi červnem a zářím 1977.
Enteprise - první raketoplán (www.trekkies.cz)
Model raketoplánu Enterprise připevněn k Boeingu 747
Model raketoplánu Enterprise připevněn k Boeingu 747
  www.iabc.cz
Kalendárium Červen 2007 (18.6.)
     
19. června 1717 (300. výročí)
se v Německém Brodě (České království; dnes Havlíčkův Brod) narodil (pokřtěn) český hudební skladatel, dirigent, muzikolog a houslista světového významu Jan Václav Antonín Stamic.
Ten tkví v objevu klasické cyklické sonátové hudební formy, podílu na výstavbě čtyřvěté symfonie a rozšíření nástrojového obsazení orchestru. Díky svému novátorskému přístupu předešel dobu a stal se spolutvůrcem nově vznikajícího klasicistního hudebního slohu. Barvitost jeho hudby, svěží a odvážné nápady obdivoval i Wolfgang Amadeus Mozart. Byl považován též za nejlepšího dirigenta své doby. Zpočátku se proslavil převážně jako houslový virtuóz. Založil tzv. "mannheimskou školu", z níž vyšli další skladatelé klasicismu.
V 50. letech 18. století uvedl některé své skladby v Paříži, kde obdržel na 10 let královské privilegium k tisku vlastních děl. J. V. A. Stamic je řazen k předním průkopníkům a spoluzakladatelům nového hudebního slohu - klasicismu a předchůdcům Haydna, Mozarta a Beethovena. Přes dlouhodobý pobyt v cizině neztratil nikdy styk s vlastí a v jeho skladbách zaznívají tóny připomínající vliv české lidové písně i zámecké.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Předchůdcem Beethovena - a jedním z těch, kteří prošlapávali cestičku novému hudebnímu stylu, jemuž dnes říkáme klasicismus a který Beethoven přivedl k vrcholu, byl český houslista a skladatel Jan Václav Antonín Stamic.
Rod Stamiců pocházel z Mariboru v dnešním Slovinsku, ale Jan Václav Antonín se už narodil v Německém, dnes Havlíčkově Brodě. Jeho otec tam byl váženým kupcem, radním a varhaníkem. Synka naučil všemu, co sám znal a Jan Václav Antonín se vydal do světa. Někdy ve 40. letech 18. století, v čase války, v níž Marie Terezie bojovala o své rakouské dědictví, Stamic dorazil do Mannheimu, který vedle Vídně a Paříže určoval tón hudebního života na starém kontinentu. A tam se stal koncertním mistrem a "ředitelem komorní hudby" neboli dvorním kapelníkem.
Po otci kupci zřejmě zdědil i smysl pro obchod, protože jako jeden z mála muzikantů vlastnil královskou privilej k tisku svých děl. V Mannheimu, nazývaném "předměstí Paříže", už zůstal. Přišel tam za ním i jeho bratr, violoncellista Tadeáš Antonín.
Jeho synům, také muzikantům Antonínovi a Karlovi, však už "předměstí Paříže" nestačilo. Ti se úspěšně zavedli přímo v Paříži a stejně jako otec i strýc šířili slávu českých muzikantů a české hudby.
Zemřel 27. 3. 1757 v Mannheimu (Bádensko-Württembersko).
Jan Václav Stamic (Wikipedia)
Jan Václav Antonín Stamic (www.rozhlas.cz, Tomislav Volek)
Jan Václav Antonín Stamic (cestiskladatele.wz.cz)
Jan Václav Antonín Stamic
Jan Václav Antonín Stamic
  www.libri.cz
Lípa č. 1/2012
http://www.region-vysocina.cz/
http://www.antologiehudby.cz/
http://www.stamic.cz/
Kalendárium ČT1
     
19. června 1897 (120. výročí)
zemřel ve Flixtonu (The Saints, Suffolk, Spojené království) britský kapitán Charles Cunningham Boycott.
Charles Cunningham Boycott byl původně kapitánem britské armády, a když ho po čtyřicítce šoupli do penze, začal se živit jako správce na severozápadě Irska. Dohlížel na chod rozsáhlých statků jistého anglického hraběte.
Hrabě pozemky pronajímal místním zemědělcům a napařil jim nekřesťansky vysoký nájem. Jenže půda v tom ostrovním vyhnálově moc nerodila, a tak to sedláčci prostě nemohli utáhnout.
Nakonec kapitán přece jen slevil deset procent nájmu. Jenže zemědělci chtěli dalších pětadvacet! A tak je z těch statků prostě vyhnal. Ubozí Irové si nevěděli rady, a tak se vydali pro radu k panu faráři.
A jako poslušné ovečky udělali to, co jim jejich duchovní pastýř poradil. Přestali si pana Boycotta všímat. Nikdo s ním nemluvil, nikdo se s ním nestýkal, nikdo mu nic neprodával ani od něj nikdo nic nekupoval... Pan kapitán dokonce povolal oddíl královského vojska. Ale když pod jeho ochranou vozil pracovníky ze vzdálených statků v sousedství, přišlo ho to dráž, než kolik vynesla sklizeň.
Netrvalo dlouho a jméno Boycott se dostalo na stránky Timesů jako termín pro organizovanou izolaci. Nakonec vzal kapitán nohy na ramena a zmizel z Irska jako mlha z blat. Stalo se to v roce 1880.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Ani britský kapitán Charles Cunningham Boycott nebyl výkvět ctností. Naopak. Byl to mizera, surovec a zbabělec. Má snad jedinou zásluhu. Obohatil naši slovní zásobu. Ale i to jen nechtěně. Stalo se to v roce 1880.
Kapitán Boycott byl léta správcem rozsáhlých statků jistého anglického hraběte v Mayo na severozápadě Irska. K nájemcům byl neuvěřitelně krutý. Svým chováním Iry nakonec popudil tak, že pana kapitána dali do veřejné klatby. Lidé odmítali pracovat na pozemcích, které spravoval, nikdo se s ním nestýkal, nikdo s ním nemluvil, nikdo mu nic neprodal.
Nenávist Irů byla tak zjevná, že se kapitán Boycott začal třást o život. Povolal na svou ochranu oddíl královského vojska a pod jeho záštitou z Irska uprchl. A jeho jméno neslavně vešlo do historie a do slovníků. Stalo se stručným vyjádřením "úmyslného pomíjení, přehlížení, odmítání".
Narodil se 12. 3. 1832 v Burgh St Peter (Norfolk, Spojené království).
Bojkot (www.rozhlas.cz, Jitka Škápíková, Dan Moravec, Helena Petáková)
Bojkot jako záchranná brzda neprivilegovaných (www.afed.cz)
Kapitán Boycott - muž, kterého bojkotovali (www.anima.cz)
‘Captain’ Charles Cunningham Boycott, photographed in London in 1863 in a typically sporting pose.
‘Captain’ Charles Cunningham Boycott, photographed in London in 1863 in a typically sporting pose.
  Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Březen 2012 (12.3.)
     
19. června 1907 (110. výročí)
se v Colombier (Nyon Vaud, Švýcarsko) narodil švýcarský inženýr a vynálezce suchého zipu Georges de Mestral.
Impulsem pro vynález suchého zipu byly hlavičky rostlin, které se mu zachytávaly na kabát a také na srst jeho psa. Po důkladném rozboru odstraněných rostlin pod mikroskopem se rozhodl pokusit se vyrobit obdobné háčky synteticky.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Po jedné procházce se psem se Georgi de Mestral stalo, že jeho pes byl celý obalen lopuchovými kuličkami. Zatímco každý jiný majitel čtyřnohého miláčka by jen nešťastně zaklel a dal se do odstraňování nabalených kuliček, Mestral je začal zkoumat pod mikroskopem, aby zjistil, co způsobuje jejich silnou přilnavost.
Přišel na to, že lopuchové kuličky mají na povrchu malinkaté háčky a napadlo ho: nedaly by se využít i jinak? Zašel do banky a sjednal si úvěr ve výši 150 tisíc dolarů! Byl to obrovský risk, ale Mestral tak získal čas na nerušené experimentování. Trvalo rovných 10 let!
Nejdřív sáhl po bavlně, ale pokusy se nedařily. Když se později objevil nylon, Mestral zajásal a vyrobil z něj tkaninu složenou ze spousty malých smyček. Jednu stranu nechal hladkou, smyčky na druhé straně rozpůlil a ozářil infračerveným světlem. Nylon se spekl a vznikly tak nezničitelné háčky! Vynález dostal jméno Velcro. Což je zkratka slov velours čili samet a crochet - hák.
Po uznání patentu v roce 1955 zahajuje Mestral své tažení po Americe a postupně vítězí nejen zde, ale i po celém světě. V Anglii dokonce tvrdí, že nastal konec knoflíků a tkaniček!
Bez suchého zipu se dnes neobejdou kosmonauti ve stavu beztíže, výrobci aut, suché zipy najdeme uvnitř počítačů a na zdravotnických pomůckách.
Oblíbili si ho i vojáci. Jen jedno jim vadí, suchý zip je při odtrhování hlučný.
Takže vynálezci, máte novou šanci! Kdo objeví tichý suchý zip? Na to totiž nepřišel ani Mestral. Za to si nechal patentovat ještě jeden vynález - nástroj na loupání chřestu. Ale s tím už takovou díru do světa neudělal.
Zemřel 8. 2. 1990 v Commugny (Švýcarsko).
Georges de Mestral (Wikipedia)
Ecce Homo - George de Mestral (www.rozhlas.cz, Libor Vykoupil)
Georges de Mestral
Georges de Mestral
  Kalendárium ČT1
     
19. června 1917 (100. výročí)
se v obci Doubravice u Dvora Králové (Rakousko-Uhersko, dnes okres Trutnov) narodil český egyptolog a archeolog profesor Dr. Zbyněk Žába, profesor University Karlovy, roku 1959 spoluzakladatel Čs. egyptologického ústavu UK (od r. 1960 ředitel).
Vedl řadu archeologických expedic do Egypta (vedoucí čs. archeologických expedic v Abúsíru a Núbii - systematické i záchranné výzkumy). Autor prací o egyptské astronomii, literatuře, dějinách a právu; překládal do češtiny staroegyptskou poezii.
Byl žákem a také nástupcem Františka Lexy. Významným způsobem se podílel na založení Československého egyptologického ústavu a na jeho prvních výzkumech v Núbii v rámci záchranné akce UNESCO před zprovozněním Asuánské přehrady. Vedl výzkum v Ptahšepsesově mastabě v Abúsíru. Za významné je dodnes považováno jeho francouzské vydání Ptahhotepova naučení a anglické vydání skalních nápisů z Núbie.
Jeho osobnost byla zařazena do projektu „People for Europe“ podporovaného programem Evropské komise Culture 2000.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Dnes má česká egyptologie ve světě takové jméno jako třeba plzeňské pivo, ale ještě na počátku 50. let se zdálo, že je odsouzena k zániku. Železná opona zpřetrhala kontakty s odborníky na Západě, do Egypta se cestovat nemohlo a na nákup literatury chyběly devizy. Zlom přinesla až cesta československé kulturní delegace do Egypta v roce 1956, které se účastnil i filolog a epigrafik Zbyněk Žába. A právě jemu se tehdy podařil husarský kousek. Oslovil egyptského ministra výchovy a školství a získal od něj povolení k založení Československého egyptologického ústavu Karlovy Univerzity s pobočkami v Praze i Káhiře.
Ke skutečnému průlomu však pomohla náhoda. Když se koncem 50. let stavěla Asuánská přehrada, UNESCO vyzvalo k záchraně památek na zaplavovaném území Núbie i Československo. Násirův režim dolary neměl, a tak na Nil poslal katamarán Sadik en-Núba s českou posádkou. Egypťany jejich práce natolik nadchla, že profesoru Žábovi poskytli další koncesi a výzkum mohl pokračovat v Abúsíru nedaleko Káhiry na jedné z nejvýznamnějších nekrálovských hrobek. Před čtyřmi a půl tisíci lety byla postavena pro královského holiče, manikéra a později vezíra Ptachšepsese. Její výzkum přerušila roku 1971 až předčasná smrt profesora Zbyňka Žáby.
Zemřel 15. 8. 1971 v Praze (Československo).
Zbyněk Žába (Wikipedia)
Zbyněk Žába (1917 - 1971) (www.starovekyegypt.net, Pavel Felgr)
Zbyněk Žába (www.hedvabnastezka.cz, Jiří Martínek)
Univ. profesor Dr. Zbyněk Žába
Univ. profesor Dr. Zbyněk Žába
  Lípa č. 1/2007
Lípa č. 1/2012
http://www.databazeknih.cz/
http://www.kultura-hradec.cz/
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Červen 2007 (19.6.)
     
19. června 1937 (80. výročí)
zemřel v Londýně (Anglie, Spojené království) skotský spisovatel, romanopisec, dramatik, novinář, libretista a scenárista sir James Matthew Barrie, autor dětské literatury.
Po humoristických realistických románech ze života skotských sedláků se věnoval dramatické tvorbě a tvorbě pro děti. Z více než 40 fantaskních dramat je nejznámější pohádka Peter Pan.
Narodil se ve skotském městečku Kirriemuir v chudé tkalcovské rodině, kde vyrůstal spolu s devíti sourozenci. Studoval na Edinburské univerzitě, kde se spolužáky Arthurem Conanem Doylem a Robertem Louisem Stevensonem vydával vysokoškolský časopis. Po dokončení studia pracoval jako divadelní kritik a novinář nejprve v Nottinghamu a později v Londýně.
Do dějin se zapsal především jako otec nesmrtelného literárního typu Petra Pana, chlapce, který odmítal dospět, a jako popularizátor dívčího jména Wendy, které bylo původně jeho přezdívkou.
Obvykle bývá řazen k symbolismu nebo novoromantismu, oba směry ovšem přesahuje zálibou ve fantaskním ději, vpřádáním nadpřirozena do reality, subtilními hříčkami se symboly a patosem, který přechází až v nasládlou, potažmo nevkusnou sentimentálnost.
James Matthew Barrie byl v roce 1913 povýšen Jiřím V. do šlechtického stavu a v roce 1922 obdržel Řád za zásluhy. Zemřel roku 1937 a je pochován vedle svých rodičů v rodném Kirriemuiru.
Před svou smrtí věnoval veškerá práva na díla o Petru Panovi londýnské dětské nemocnici v Great Ormond Street, která je užívá dodnes.
Narodil se 9. 5. 1860 v Kirriemuir (Skotsko, Spojené království).
James Matthew Barrie (Wikipedia)
James Matthew Barrie - dramatik, prozaik, žurnalista (www.spisovatele.cz)
James Matthew Barrie (www.databazeknih.cz)
Sir James Matthew Barrie
Sir James Matthew Barrie
  www.cojeco.cz
http://www.cesky-jazyk.cz/
http://www.legie.info/
     
19. června 1947 (70. výročí)
zemřel v Praze (Československo) český herec a sochař Ferenc Futurista, vlastním jménem František Fiala.
Umělecký vrchol Futuristovy tvorby spočívá v jeho působení v pražských kabaretech 10. a 20. let a také v krátkém působení v Osvobozeném divadle, kde pro něho Voskovec a Werich psali kuplety.
František Fiala pocházel z umělecké rodiny, vystudoval uměleckoprůmyslovou školu. Jeho mladším bratrem byl Eman Fiala (1899-1970). Jeho umělecké jméno vzniklo tak, že přezdívku Ferenc získal jako herec studentského kabaretu a příjmení Futurista přijal, když jeho schopnosti ocenil italský průkopník futurismu Filippo Tommaso Marinetti po své návštěvě Prahy.
Začal hrát už v němém filmu, ale největší slávu získal až v éře zvukové, kdy vytvořil několik desítek převážně komediálních rolí.
Ve dvacátých a třicátých letech 20. století patřil mezi nejoblíbenější české kabaretní komiky. Vystupoval například v Longenově kabaretu Bum (spolu s Vlastou Burianem, Karlem Nollem, Emanem Fialou, Josefem Rovenským a Sašou Rašilovem), v divadélku Komedie (toto od konce roku 1924 do května 1927, kdy vyhořelo a zaniklo, sám i vedl), v Červené sedmě, ve smíchovské Aréně, karlínském Divadle Varieté Praha a v Rokoku. Hostoval také ve dvou hrách v Osvobozeném divadle, které opustil pro neshody s J. Voskovcem a J. Werichem počátkem roku 1930. V sezóně 1922/1923 byl stálým hostem Divadla na Vinohradech. V prosinci 1941 účinkoval ve dvou propagandistických rozhlasových skečích (Hvězdy nad Baltimore a Rudá nemoc).
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
"Ivan Hrozný české komiky". Tak říkal kritik Jindřich Vodák jednomu z našich nejpopulárnějších kabaretních komiků.
Neohrabané robustní tělo, klátivé pohyby, groteskní škleb umocněný výrazným předkusem - to vše jen zdůrazňovalo excentrickou a až drastickou komiku, kterou onen herec vyznával. To, co známe z filmů, zdaleka nevystihuje muže, kterého milovali návštěvníci pražských kabaretů. Kterého obdivovali pro jeho břitký vtip, pohotovost, pro jeho bouřlivý, nespoutaný temperament. Vyrůstal v umělecky založené rodině. Vystudoval sochařství. Proslavil nikoli své jméno, ale pseudonym, který si vytvořil z příjmení jednoho amerického sochaře, jemuž se prý podobal, a z názvu jistého uměleckého směru.
Po druhé světové válce založil v pražském paláci Kotva se svým bratrem, také výborným komikem, zábavnou scénu F+F. Krátce hrál také v obnoveném divadle Voskovce a Wericha. Zemřel v červnu 1947. Právě před šedesáti lety.
Narodil se 7. 9. (12.) 1891 v Praze-Smíchov (Mníšek pod Brdy, Rakousko-Uhersko).
Ferenc Futurista (Wikipedia)
Ferenc Futurista (www.csfd.cz, Jaroslav Lopour)
Futurista Ferenc (www.libri.cz)
Ferenc Futurista
Ferenc Futurista
  www.quido.cz
www.libri.cz
Knihovna AV ČR
https://www.osobnosti.cz/
https://www.prostor-ad.cz/
http://www.ceskatelevize.cz/
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Prosinec 2011 (7.12.)
     
19. června 1947 (70. výročí)
Albert Boyd překonal s proudovým letounem Lockheed F-80 Shooting Star jako první rychlost 1000 km/hod.
Tento letoun známe pod mnoha jmény, neboť se často v jeho historii měnila, dle jeho zařazení a působení (F-80, P-80 a XP-80…).
Toto letadlo drží mnoho rekordů jak v Americe tak i ve světě. Bylo např. první jenž tankovalo za letu, bylo prvním které zvítězilo ve vzdušném souboji s jinou proudovou stíhačkou, krátký čas drželo světový rychlostní rekord (první americký sériový bojový letoun dosahující v přímém letu rychlosti přes 804 km/hod. (500 mph)), bylo však v první řadě první americké sériově vyráběnou proudovou stíhačkou.
Sloužilo v letech 1945 až 1957. Svou největší slávu zažilo v Koreji, kde často střetávalo s ruskými MiGi 15 a úspěšně s nimi vedli vzdušné souboje.
Prototyp verze P-80B označovaný jako XP-80R, upravený na závodní letadlo, byl pilotovaný plukovníkem Albertem Boydem, který na něm 19. června 1947 vytvořil světový rychlostní rekord 1 004,2 km/hod.
XP-80 (P-80 Lockheed Shooting Star) (ppsl.xf.cz)
Lockheed P-80 Shooting Star (Wikipedia)
Lockheed P-80 Shooting Star
Lockheed P-80 Shooting Star
  www.iabc.cz
Viz
Kalendárium Červen 2007 (19.6.)
     
20. června 1597 (420. výročí)
zemřel poblíž Nové země (Rusko) významný holandský mořeplavec Willem Barents (holandsky Barentsz).
V roce 1594 velel jedné ze dvou lodí C. Naije hledaje Severovýchodní průjezd do Číny. V letech 1594, 1595 a 1596 vedl postupně další tři výpravy do dalekých severských vod při hledání Severovýchodního průjezdu. Objevil Špicberky a Medvědí ostrov a jako první zmapoval již dříve známou Novou zemi. Poté, co byla jeho loď u Nové země uvězněna ledem, rozebral ji a uskutečnil se svou posádkou první přezimování v Arktidě. Na sklonku jara 1597 Barentsova výprava vyrazila ze zimoviště ve dvou záchranných člunech k návratu domů. Zatímco většina mužů plavbu přežila, Barents na zpáteční cestě zemřel. V roce 1871 bylo na Nové zemi objeveno zachovalé obydlí Barentsovy výpravy.
Jméno Willema Barentse dnes nesou Barentsovo moře, Barentsův ostrov a osada Barentsburg na Špicberkách, jeho jméno nese rovněž pobočka Leeuwaardenské univerzity na Terschellingu.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Po dlouhá staletí lidé neúnavně hledali severovýchodní průjezd do Asie. Prvním, kdo se vydal směrem k severnímu pólu, aby se pokusil najít vytouženou cestu k pokladům dálného východu, byl holandský kartograf a mořeplavec Willem Barents.
Na konci šestnáctého století vedl celkem tři výpravy do krutých severských vod. Na poslední z nich vyplul v roce 1596. Dostal se dál, než kterýkoli jiný člověk, až k Ledové zátoce na Nové zemi. Objevil Medvědí ostrov a souostroví plné úzkých špičatých hor. Podle nich je pojmenoval. "Spitsbergen". Špicberky.
V Ledové zátoce Barentsova loď uvízla. Kry polámaly křehké lodní boky a ulomily kormidlo. Bylo jasné, že se muži musí připravit na přezimování. Z trosek lodi postavili dům. A pak nastala polární noc. Bylo to zoufalé. Mezi námořníky se rozmáhahy kurděje. Onemocněl jimi i Barents.
Po dlouhých a strastiplných měsících se objevily první sluneční paprsky a námořníci začali stavět dvě šalupy, s nimiž se doufali vrátit domů. Barents nechal v domě svůj deník a na stole vedle rozečtené knihy Marca Pola Milion zprávu určenou komukoli, kdo by se dostal do těchto míst. Prvním, kdo si ji přečetl, byl kapitán norské velrybářské lodi o tři sta let později.
Barents se domů nevrátil. Zabily ho kurděje. Z celé výpravy přežilo jen dvanáct mužů. Přes usilovnou snahu mnoha novodobých expedic se dosud nepodařilo najít ani zbytky Barentsovy lodi, ani jeho hrob. Zmizely beze stopy.
Narodil se asi roku 1550 ve Formerum na ostrově Terschelling (Nizozemí).
Willem Barents (Wikipedia)
Willem Barents - mořeplavec, co se nevrátil (www.rozhlas.cz, Pavel Novák)
Willem Barents (www.vseolodich.cz)
Willem Barents
Willem Barents
  Lípa č. 1/2012
http://referaty-testy.webnode.cz/
Kalendárium ČT1
     
20. června 1787 (230. výročí)
zemřel v Londýně (Anglie, Spojené království) německý hudební skladatel období klasicismu a gambista Carl Friedrich Abel
Byl výborným hráčem na violu da gamba, pro niž složil významnou hudbu.
V letech 1746 - 1758 byl členem drážďanské dvorní kapely, od roku 1759 žil v Londýně. Jako první pořádal veřejné abonentní koncerty (spolu s J. Ch. Bachem). Ve své komorní a symfonické tvorbě stylově navázal na manheimskou školu.
Abel se narodil v Köthenu jako syn Christiana Ferdinanda Abela, hlavního hráče na violu da gamba a violoncello ve dvorním orchestru Johanna Sebastiana Bacha.
Neexistuje žádný důkaz, že studoval na Thomasschule v Lipsku, ale bylo to právě na Bachovo doporučení roku 1748, že se mohl připojit k dvornímu orchestru Johanna Adolfa Hasse v Drážďanech, kde setrval 10 let. V roce 1759 odjel do Anglie a stal se komorním hudebníkem královny Charlotty. V Londýně složil vlastní skladby, které byly provedeny na různé nástroje; jedním z nich byl i nově vynalezený pentachord.
V roce 1762 se Abel seznámil v Londýně s Johannem Christianem Bachem, jedenáctým synem Johanna Sebastiana Bacha. Z tohoto přátelství vznikly v roce 1764 nebo 1765 společné Bachovy a Abelovy koncerty, první anglické veřejné abonentní koncerty vůbec. V těchto koncertech si zahrálo mnoho známých umělců.
Po dobu deseti let koncerty organizovala paní Teresa Cornelys, vysloužilá pěvkyně Benátské opery, která vlastnila velice elegantní koncertní sál v domu Carlisle v londýnském Soho. V roce 1775 byly tyto koncerty osvobozeny od jejího vlivu a Abel v nich pokračoval sám až do roku 1782, ovšem neúspěšně. Přes tento neúspěch byl Abel stále vysoce ceněn jako hráč na nejrůznější nástroje, ať už nové nebo staré. V roce 1787 však vypil jed a tím urychlil svou smrt.
Ve své komorní a symfonické tvorbě stylově navázal Abel na mannheimskou školu.
Paradoxní je, že nejslavnější Abelovo dílo se proslavilo díky tomu, že jej autor nepodepsal: v 19. století byla ručně psaná symfonie rukou Wolfganga Amadea Mozarta katalogizována jako Symfonie č. 3 Es dur, KV 18, a publikována v první kompletní edici Mozartových děl hudebním nakladatelstvím Bretkopf & Härtl. Později se přišlo na to, že je tato symfonie vlastně Abelovým dílem, které malý Mozart přepsal - zřejmě pro studijní účely - během své návštěvy Londýna roku 1764. Tato symfonie byla původně publikována jako závěrečné dílo Abelovy Šesté symfonie, Op. 7.
Narodil se 22. 12. 1723 v Köthlenu (Sasko-Anhaltsko, Německo).
Carl Friedrich Abel (Wikipedia)
Carl Friedrich Abel (referaty-seminarky.cz)
Carl Friedrich Abel s violou da gamba (Thomas Gainsborough, 1765)
Carl Friedrich Abel s violou da gamba (Thomas Gainsborough, 1765)
  Osobnosti světové hudby
Viz
Kalendárium Prosinec 2013 (22.12.)
     
20. června 1837 (180. výročí)
se stala osmnáctiletá Viktorie (Victoria, rodným jménem Princess Alexandrina Victoria Hanover) královnou Velké Británie.
Během 64 let její vlády (tzv. viktoriánské éry) se Británie stala hospodářskou a koloniální velmocí a vytvořila specifickou, viktoriánskou kulturu.
Viktorie (24. května 1819, Kensingtonský palác, Londýn, Anglie, Spojené království - 22. ledna 1901, Osborne House, Isle of Wight, Anglie, Spojené království) byla královna Spojeného království Velké Británie a Irska od 20. června 1837 a první císařovna Indie od 1. května 1876 až do své smrti. Doba její vlády trvala 63 let a 7 měsíců, což je druhé nejdelší období vlády britského panovníka. Tato doba bývá označována jako viktoriánské období a je charakteristická bouřlivým průmyslovým, politickým, vědeckým a vojenským rozvojem britských území. Současná britská královna Alžběta II. je Viktoriinou prapravnučkou.
Ačkoli Viktorie nastoupila na trůn v době, kdy byla Británie zavedenou konstituční monarchií a panovník uplatňoval svůj vliv nepřímo přes doporučení předsedy vlády, byla královna stále velmi důležitým symbolem. Období její vlády bylo poznamenáno velkým rozšířením britského impéria, které v té době dosáhlo svého vrcholu a stalo se hlavní politickou silou světa té doby.
Viktorie pocházela z německého prostředí. Narodila se jako jediná dcera čtvrtého syna krále Jiřího III., prince Eduarda Augusta, vévody z Kentu a Strathearnu, a princezny Viktorie Sasko-Kobursko-Saalfeldské; jako taková byla vnučkou Jiřího III. a neteří svého předchůdce krále Viléma IV. Pro svých devět dětí a 42 vnoučat dohodla manželství po celé Evropě, a proto pak byla později nazývána evropskou babičkou. Jednalo se o posledního panovníka hannoverské dynastie na britském trůnu - její syn a nástupce Eduard VII. patřil do následující sasko-kobursko-gothajské dynastie.
Viktorie (britská královna) (Wikipedia)
Victoria - Královna Spojeného království Velké Británie a Irska (www.atllanka.net)
Královna Viktorie (www.fdb.cz)
Portrét mladé královny Viktorie
Portrét mladé královny Viktorie
  Rok do kapsy
http://www.panovnici.cz/
http://historicka-evropa.blog.cz/
http://otma.blog.cz/
http://natura.baf.cz/
     
20. června 1967 (50. výročí)
se v Českých Budějovicích (Československo) narodil český zpěvák Petr Kolář.
Vystudoval LŠU na bicí - od 18. let zpíval s řadou rockových kapel a věnoval se nejrůznějším hudebním projektům v nahrávacích studiích. V roce 1993 přichází do Prahy, od tohoto roku začíná účinkovat v nejúspěšnějších českých a zahraničních muzikálech: Drácula (1. a 3. hlas), Vlasy (role: Wolf), Hamlet (role: Leartes, později hlavní role Hamlet), Krysař (hlavní role: Krysař), Johanka z Arku (hlavní role: kapitán La Hire), Galileo (role: Giordano Bruno), Excalibur (hlavní role: král Artuš), Tři mušketýři (hlavní role: Athos), Láska je láska (role: Maďar).
Roku 1995 vyhrává konkurs do skupiny Precedens a stává se jejím zpěvákem
V roce 1997 se skupinou Precedens vydává první album "Lalalá", hity "Horké odpoledne" a "Lalalá" se staly jedněmi z nejhranějších na našich rádiích. Dále navazuje spolupráci s Karlem Svobodou.
V roce 1999 vychází projekt "Kocáb-Kolář-Kympl: Velvet revolution" (v české i anglické verzi), zaznívají zde duety s Michaelem Kocábem, Radkou Fišarovou a speciálním hostem Peterem Dvorským. Téhož roku vydává své první sólové album "Mackie Messer" s netradičními úpravami českých i zahraničních písní.
Roku 2002 přijímá post frontmana u metalové skupiny Arakain, vychází album "Drž hudbu", již druhé se skupinou Precedens.
V roce 2003 (během února) abslovuje turné po ČR s Danielem Landou (Vltava Tour), v dubnu vydává CD Metalmorfoza, první se skupinou Arakain, v srpnu tohoto roku se účastní mezinárodního projektu "Rockquiem".
Petr Kolář (zpěvák) (Wikipedia)
Petr Kolář - zpěvák (www.osobnosti.cz)
Petr Kolář
Petr Kolář
  Jak šel čas (TV pohoda č. 24/2017)
     
20. června
je Mezinárodní (Světový) den uprchlíků, vyhlášen v roce 2001 k 50. výročí Úmluvy o statutu uprchlíků (OSN).
Během své téměř pětapadesátileté existence pomohlo UNHCR více než padesáti miliónům lidí, kteří museli nedobrovolně prchnout z domova a začít nový život. V současné době poskytuje UNHCR pomoc více než 30 miliónům lidí na celém světě. Pokud byste se uprchlíků zeptali, co si přejí nejvíc na světě, téměř jistě by vám odpověděli - "najít domov", tj. vrátit se domů nebo mít možnost vybudovat si nový domov. Jejich přáním je najít klid a bezpečí, moci si zajistit živobytí. Viděli hrůzy, které si většina z nás nedovede představit. Prožili trauma, které mnozí z nás nikdy nezažijí. Své budoucnosti ale čelí s odvahou a nadějí.
Krátce po konci 2. světové války se řada zemí snažila pomoci uprchlíkům, kteří se neměli kam vrátit. Počet uprchlíků ale postupně narůstá: Zatímco v roce 1951 pomáhalo UNHCR asi milionu osob, dnes hledá řešení pro více než 30 milionů lidí.
V současné době se nejvhodnějším a nejpraktičtějším řešením jeví dobrovolná repatriace uprchlíků zpět domů. Mnozí uprchlíci velmi stojí o to, aby se mohli domů co nejrychleji vrátit. Pokud však k repatriaci nelze z jakéhokoli důvodu přistoupit, nabízí se integrace v zemi, která jako první poskytla azyl, popř. přesídlení uprchlíků do třetí země, např. Spojených států amerických, Austrálie nebo Evropy.
Světový den uprchlíků je připomínkou hrdosti a odvahy všech uprchlíků. 20. červen je dnem, kdy uprchlíkům vyjadřujeme svou podporu a respekt.
Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (www.unhcr.org)
Světový den uprchlíků (www.unhcr.org, anglicky)
Světový den uprchlíků
Světový den uprchlíků
  Z historie (HaNo)
www.quido.cz
Viz
Kalendárium Červen 2016 (20.6.)
     
21. června 1947 (70. výročí)
se v Pardubicích (Československo) narodil český spisovatel, prozaik a psycholog Lubomír Macháček (pseudonym Adam Borek).
V jeho psychologických povídkách, vyprávějících nejčastěji o dětech a starých lidech, dominuje tématika lidské osamělosti a odcizení v rodině. Často jsou využívány postupy detektivního žánru.
Lubomír Macháček po maturitě vystudoval psychologii na filozofické fakultě v Olomouci. Po promoci v roce 1971 pracoval v Ústavu nápravné výchovy v Pardubicích, později v pedagogicko - psychologické poradně a od roku 1990 je vedoucím poradny pro rodinu.
Svými prózami přispěl do několika sborníků, některé kratší povídky publikoval v časopisech.
Lubomír Macháček ve své próze využíval i poznatky a zážitky ze své profese.
V osmdesátých letech dochází v Macháčkově tvorbě ke zlomu, což potvrzuje velmi zřetelný posun tvůrčí metody a významových hodnot autorova díla.
Tato díla potvrzují autorův významně přesvědčivý a vyrovnaný prozaický typ, soustředěný k uměleckému průzkumu lidských postojů a činů.
Z díla: Láska v kaluži (1975); Písek v zubech (1978); Co skrýváme pod kůží (1979); Začít milovat (1981); Výlety do snů (1984); Fantastický mezičas (1989); A budeme šťastni (1985); Údolí osamělých běžců (1987); Ztracené lásky (1993); Upíří tanec (1993); Kde je ta šibenice (1994); Kanibal (1996); Zasvěcen démony (2001); Stín pavouka (2003); Milenka Půlnoc (2003).
Lubomír Macháček - prozaik, psycholog (www.spisovatele.cz)
Lubomír Macháček (Wikipedia)
Lubomír Macháček (www.databazeknih.cz)
Lubomír Macháček
Lubomír Macháček
  Slovník českých spisovatelů od roku 1945
http://www.rozhlas.cz/
http://spisovatele.upol.cz/
     
21. června 1987 (30. výročí)
zemřel v Praze (Československo) český zoolog, akarolog a půdní zoolog, docent RNDr. Miroslav Kunst, CSc.
Zabýval se studiem bezobratlých, zvláště roztočů. Byl světovým specialistou na skupinu Oribatei. Jeho dílo obsahuje 28 vědeckých prací a řadu hesel do Naučného slovníku zemědělského.
Doc. RNDr. Miroslav Kunst, Csc., byl v domácích i zahraničních vědeckých kruzích vysoce uznávaný zoolog. Narodil se 18. října 1923 jako syn odborného učitele měšťanské školy chlapecké Antonína Kunsta v domku čp. 179 v dnes již neexistující Dobrovského ulici na Trávníku.
Stal se studentem českotřebovského reálného gymnázia s perspektivou dalšího studia na některé z vysokých škol. Již v tomto období se naplno projevil Miroslavův zájem o živou přírodu. Navázal písemný styk s tehdejším naším předním entomologem dr. Janem Obenbergerem z Prahy, který mu byl nápomocen při determinaci sbírky brouků. Dávno před maturitou tak bylo rozhodnuto o zaměření dalšího studia. Válečné poměry však životní studentovy plány pozměnily. Jeho maturitní vysvědčení neslo totiž datum 1943, české vysoké školy byly uzavřeny a Miroslava čekalo nasazení k dělnické práci „do rajchu“, jak se tehdy říkalo.
Po osvobození působil krátce jako telegrafista na českotřebovském nádraží a hned po otevření vysokých škol se dal zapsat na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Věnoval se studiu učitelské aprobace přírodopis-chemie a výborné studijní výsledky mu umožnily další angažovanost v práci fakulty. Stal se demonstrátorem u profesora Václava Breindla. Po dokončení studia v roce 1949 zůstal nadále na fakultě a v témže roce obhájil doktorskou disertační práci „Použití vitálního barvení ke studiu anatomie a fyziologie oligochetů“. Ve Věstníku čs. zoologické společnosti publikoval svůj objev nového druhu vířníka Balatro fridericis, parazitujícího v zažívacím traktu roupic.
Nedlouhé období před nástupem vojenské základní služby v roce 1950 působil dr. Miroslav Kunst v Ústavu pro všeobecnou a pokusnou zoologii pod vedením prof. Julia Komárka. V roce 1962 se stává asistentem prof. RNDr. E. Bartoše, DrSc., na právě ustavené katedře systematické zoologie. Následující léta znamenala mnoho pro jeho odborný růst a Miroslav Kunst se postupně vypracoval mezi přední odborníky z oboru zoologie. Stal se spoluautorem několika středoškolských učebnic, „Zoologického praktika“ pro vysoké školy a publikoval i práce týkající se kroužkovců a ploštěnek. Časem se však věnoval převážně akarologii a specializoval se zejména na skupinu roztočů pancířníků (Oribatei). Od roku 1957 vedl oddělení půdní zoologie Zoologického ústavu Přírodovědecké fakulty.
Podkladů, shromážděných při terénních výzkumech v tuzemsku i během dlouhodobých zahraničních stáží v Bulharsku, Francii a Itálii, využil RNDr. Kunst k vypracování a posléze v roce 1968 obhájení habilitační práce „Roztoči nadřádu Oribatei Československa“. Práce o 1548 stranách byla vyústěním mimořádného badatelského úsilí, neboť mezi 120 000 studovanými jedinci z 2000 lokalit tehdejší republiky bylo determinováno 402 druhů, z toho 21 druhů zcela nových a bylo ustaveno 10 nových rodů a 3 čeledi.
V letech 1967-1986 stál doc. Kunst v čele katedry systematické zoologie. Jeho rozsáhlá bibliografie zahrnuje řadu větších i drobnějších prací, týkajících se roztočů, vířníků, červů, výzkumu malárie na Slovensku i půdní fauny našich rašelinišť. V letech 1966-1984 zpracoval hesla ze zoologie do Naučného slovníku zemědělského. Byl redaktorem vědeckých periodik „Acta Universitatis Carolinae - biologica“ a „Věstníku československé společnosti zoologické“.
S prací vědeckou byla u doc. Kunsta nerozlučně spojena i činnost pedagogická. Vedl své studenty k lásce k přírodě a při jejich výuce kladl důraz zejména na laboratorní i terénní cvičení.
Doc. RNDr. Miroslav Kunst, Csc., za svého působení na fakultě vychoval řadu následovníků, zapojených dnes na nejrůznějších vědeckých pracovištích do základního i aplikovaného výzkumu zoologie bezobratlých. Předčasná smrt 21. června 1987 zabránila našemu přednímu zoologovi dokončit řadu rozpracovaných publikací a uskutečnit další vědecké plány.
Narodil se 18. 10. 1923 v České Třebové (Československo, okres Ústí nad Orlicí).
Doc. RNDr. Miroslav Kunst CSc. (www.osobnostiregionu.cz)
Docent RNDr. Miroslav Kunst, CSc.
Docent RNDr. Miroslav Kunst, CSc.
  Český biografický slovník XX. století
Viz
Kalendárium Červen 2007 (21.6.) a Kalendárium Říjen 2013 (18.10.)
     
21. června
je Svátek hudby (Evropský svátek hudby, Evropský den hudby), mezinárodně se slaví z podnětu francouzského ministra kultury a informací Jacka Langa od roku 1985, v ČR od roku 1990.
Svátek hudby byl na základě iniciativy francouzského ministra kultury Jacka Langa poprvé zahájen na slunovrat, dne 21. června 1982. Odtud se začal v roce 1985 šířit dál po celém světě. Během následujících let se z něj postupně stala globální událost, která se slaví každoročně 21. června ve více než 110 zemích a 430 městech.
Zapojují se do něj nejrůznější účastníci: města, kulturní centra, školy, ministerstva kultury, jednotliví umělci a kapely, profesionálové i amatéři.
Svátek hudby Liberec 2011 (www.stek.cz)
Svátek hudby (busking.cz)
Svátek hudby Liberec 21.6.2010
Svátek hudby Liberec 21.6.2010
  Z historie (HaNo)
www.quido.cz
Lípa č. 1/2012
Viz
Kalendárium Červen 2016 (21.6.)
     
22. (23.) června 1197 (820. výročí)
povolali čeští páni k vládě Vladislava Jindřicha, mladšího bratra sesazeného Přemysla Otakara I.
Vladislav III. zůstal na českém trůnu jen půl roku.
Vladislav Jindřich (asi 1160/1165, Praha - 12. srpna 1222, Znojmo) byl český kníže v roce 1197 (Vladislav III., v latinských listinách Heinricus) a markrabě moravský (1192-1194 a 1197-1222), druhorozený syn Vladislava II. a jeho druhé manželky Judity Durynské.
Vladislav Jindřich prožil své mládí v době rozepří uvnitř přemyslovského rodu. Poprvé se připomíná ve svědečné řadě knížecího privilegia v roce 1187. V roce 1191 se účastnil povstání svého staršího bratra Přemysla proti knížeti Václavovi II. Skutečným režisérem událostí byl ve skutečnosti pražský biskup Jindřich Břetislav, který roku 1192 zajistil u římského císaře, aby Vladislav Jindřich obdržel do správy Moravu, kdežto jeho starší bratr Přemysl Otakar I. vrchní knížecí vládu v Čechách. V roce 1192 Vladislav Jindřich pobýval ve Frankfurtu nad Mohanem již jako moravský markrabě. Kontroloval však zřejmě jen Znojemské a možná i Brněnské údělné knížectví. O rok později se ocitl kníže Přemysl v potížích, ve kterých mu ale jeho bratr patrně nijak nepomohl. Po odchodu Přemysla do vyhnanství roku 1193 se novým knížetem stal dosavadní pražský biskup Jindřich Břetislav.
V roce 1194 kníže Vladislava Jindřicha při svém tažení na Moravu zbavil úřadu a moci nad Moravou. Vladislav Jindřich byl odveden na Pražský hrad, kde ho měl kníže pod kontrolou. Příští léta tedy žil pod dozorem v Praze a po nezdařeném pochodu Přemysla na Prahu se ocitl v roce 1197 ve vězení.
Když 15. června 1197 Jindřich Břetislav zemřel, česká šlechta osvobodila Vladislava Jindřicha a 23. června 1197 si jej zvolila za knížete.
Knížecí titul si samozřejmě nárokoval také Vladislavův starší bratr Přemysl Otakar I., který v prosinci roku 1197 znovu vtrhl do Čech. Schylovalo se k válce mezi bratry, když se jejich vojska 6. prosince 1197 setkala. Tehdy Vladislav Jindřich po poradě s biskupem Danielem a velmoži, aby zabránil bratrovražednému boji, se večer před bitvou sešel se svým bratrem.
Tímto smírem se ukončilo čtvrtstoletí bojů o český knížecí trůn a zemi nastaly konečně klidnější časy.
Vladislav Jindřich (Wikipedia)
Vladislav Jindřich - kníže český a markrabě moravský (www.panovnici.cz)
Vladislav III. Jindřich (www.e-stredovek.cz)
Pečeť markraběte Vladislava Jindřicha
Pečeť markraběte Vladislava Jindřicha
  Rok do kapsy
http://kralovskedilo.ktf.cuni.cz/
http://www.matice-moravska.cz/
     
22. (21.) června 1527 (490. výročí)
zemřel ve Florencii (Itálie) italský renesanční politik, státník, historik, literát, spisovatel a vojenský teoretik Niccolo Machiavelli.
Je autorem komedie Mandragora, která dodnes zůstává na divadelním repertoáru.
V politických traktátech popisuje stát a principy vládnutí. Ideál státu odvozuje z římské republiky (Vlády a státy), z rozboru situace však soudí, že Itálii může sjednotit jen silný panovník (Vladař), oprávněný použít k zajištění blaha státu i násilí. Jeho pojetí společenských zákonitostí, teorie politiky a vlády zobecňuje zkušenosti florentské republiky přelomu 15. a 16. století a předpokládá, že společnost podléhá přirozeným zákonům a za hybnou sílu dějin považuje materiální zájem. Rozpornost zájmů lidových mas a vládnoucích tříd vyžaduje vytvoření silného státu schopného potlačit lidové bouře. V dějinách myšlení byl Machiavelli předmětem četných sporů, jedněmi moralisticky odsuzován a jinými nekriticky oslavován.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Niccolo Machiavelli se narodil 3. května 1469, tedy před 540 lety. Byl italským politikem, diplomatem, spisovatelem a vojenským teoretikem, působil jako velvyslanec, krátký čas byl i kancléřem a na sklonku života i oficiálním dějepiscem Medicejských. Ve svých dílech vychází z úvahy, že společnost nepodléhá boží vůli, nýbrž přirozeným zákonům - na svou dobu jistě hodně odvážná myšlenka. Je autorem komedie Mandragora, která dodnes zůstává na divadelním repertoáru. Věnoval se i spisům politickým, z nichž nejznámějšími jsou díla Vladař, Vlády a státy. Jeho jméno je pro pragmatické vyznění v příměrech používáno i v současné politice. Ostatně, je to vidět i z některých jeho myšlenek:
„V politice, kde není odvolávacího soudu, soudí člověk podle výsledku.“
„Základní lidskou slabostí je, že člověk nepředvídá bouři, když je pěkné počasí.“

A do třetice: „Lidé jsou tak prostomyslní a tolik se pachtí za tím, co právě potřebují, že kdo chce klamat, vždycky najde někoho, kdo se oklamat dá.“
N. Machiavelli:
"Vláda nespočívá v ničem jiném než v takovém ovládání poddaných, aby nebyli schopni nebo neměli důvod ti uškodit."
"Obrať se čelem k svému osudu: buď se zlu vyhni - a nemůžeš-li se mu vyhnout, nes jej jako muž."

Narodil se 3. 5. 1469 ve Florencii (Itálie).
Machiavelli, Niccolo (http://www.iliteratura.cz, Eva Boudová)
Niccolo Machiavelli - básník a dramatik, politik a teoretik (www.spisovatele.cz)
Niccolo Machiavelli (crg.cz, Eliška Roubíčková)
Niccolo Machiavelli
Niccolo Machiavelli
  www.cojeco.cz
Lípa č. 1/2009
Lípa č. 1/2012
http://www.databazeknih.cz/
http://www.ceskatelevize.cz/
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Květen 2009 (3.5.)
     
22. června 1757 (260. výročí)
se v King's Lynn (Norfolk, Anglie, Spojené království) narodil anglický (britský) námořní důstojník Královského námořnictva a hydrograf George Vancouver.
Je znám svými průzkumy Severní Ameriky, především tichomořského pobřeží dnešního Oregonu, Washingtonu a Britské Kolumbie; prozkoumával ale i jihozápadní pobřeží Austrálie.
Od 14 let sloužil v námořnictvu. V letech 1772-75 a 1776-80 se účastnil plaveb s Cookem. Roku 1791 byl s lodí Discovery vyslán na pokračování průzkumu severozápadního pobřeží Ameriky, obeplul mys Dobré naděje, mapoval pobřeží Tasmánie. Na další plavbě jižně od Nového Zélandu objevil ostrovy Chatham a Suarez a přes Tahiti doplul k Havajským ostrovům.
Na jaře 1792 zahájil průzkum západního pobřeží Kanady, objevil průliv Juan de fuca, Pugetsound a proměřoval pobřeží. Zde se setkal s mořeplavcem Bodegou a prováděli průzkum ostrova Vancouver a přilehlých ostrovů. Přezimoval na Havajských ostrovech a plul k ostrovu Kodjak, ke Cookovu zálivu na Aljašce, kde znovu prováděl měření a mapování. Roku 1795 prozkoumal Galapágy a kolem Hoornova mysu se vrátil do Anglie.
Byl znamenitým kartografem a jeho hlavní zásluhou je rozpoznání skutečného tvaru členitého západního pobřeží Ameriky a objevení řady ostrovů, které Cook i Lapérouse pokládali za část pevniny. V roce 1795 vydal 3 svazky a atlas s názvem A Voyage of Discovery to the North Pacific Ocean and round the World.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Důstojník britského královského námořnictva George Vancouver by se dnes asi divil, kdyby spatřil město, které nese jeho jméno. Když u něho v roce 1792 přistál on, nebyl příliš nadšen. Zřejmě pod vlivem trvalých dešťů místo označil za "nechutnou bažinu".
Dnes může Vancouver připomínat cokoli, jen bažinu ne. Mimochodem, podle kapitána Vancouvera se jmenuje i ostrov, vzdálený asi hodinu od zmíněného města. Je to největší ostrov u západního pobřeží amerického kontinentu. Jako první Evropan ho v roce 1778 spatřil slavný mořeplavec, legendární kapitán James Cook. Ten se ovšem mylně domníval, že je to součást americké pevniny.
Jeho omyl prohlédl právě Vancouver o čtrnáct let později, v roce 1792. Tehdy Vancouver prozkoumával americké pobřeží. Plul podél něj, prozkoumával úzké fjordy i ústí řek. Pečlivě zmapoval 2780 kilometrů pobřeží. A obeplul i zmíněný ostrov. Proč by se tedy měl jmenovat jinak, že?
Zemřel 10. 5. 1798 v Richmond upon Thames (Surrey, Anglie, Spojené království).
George Vancouver (Wikipedia)
George Vancouver - důstojník Královského námořnictva (www.hedvabnastezka.cz, Jiří Martínek)
George Vancouver (Portrét od neznámého umělce z konce 18. století)
George Vancouver (Portrét od neznámého umělce z konce 18. století)
  Knihovna AV ČR (www.lib.cas.cz)
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Květen 2008 (10.5.)
     
22. června 1767 (250. výročí)
v Postupimi (Německo) se narodil významný německý přírodovědec, filolog, filozof, teoretik umění, diplomat, státní činitel, osobní přítel Schillerův a Goethův Wilhelm von Humboldt, celým jménem Friedrich Wilhelm Christian Karl Ferdinand von Humboldt (bratr Friedricha Wilhelma Heinricha Alexandera von Humboldta), zakladatel Humboldtovy univerzity v Berlíně a v neposlední řadě významný německý jazykovědec, který evropským zájemcům přiblížil baskičtinu.
Byl to nejen vědec, ale i politik, který zastával funkci ministra školství v Berlíně. Stal se zakladatelem berlínské univerzity, která dnes nese jeho jméno a zasloužil se i o založení berlínského muzea. Zanechal po sobě rozsáhlé literárně kritické dílo a řadu filosofických spisů. V roce 1812 navštívil také Teplice, kde se léčil ve zdejších lázních.
Mezi jeho nejvýznamnější příspěvky jazykovědě a společenským vědám patří historicky první formulace myšlenek, jež později vešly ve známost jako teorie jazykového relativismu. Jejich základem je stanovisko, že lidé hovořící různými jazyky odlišně chápou svět kolem sebe. Původ jazyka objasňoval metafyzickými úvahami, jazyk je vrozená lidská vlastnost (vychází z Hegela), vytváří duch národa a zrcadlí jeho mentalitu. Jazyk není produktem (ergon), ale aktivní silou (energeia).
Pokoušel se vytvořit srovnávací antropologii jazyků, i proto se jako první z lingvistů zajímal i o živé jazyky. Snažil se klasifikovat jazyky podle jejich struktury, čímž se stal předchůdcem typologie. Jako pruský diplomat se účastnil jednání 6.-7. koalice proti Napoleonovi I. v letech 1813-1815 včetně dohod v Teplicích a Chomutově, jakož i uspořádání ponapoleonské Evropy na Vídeňském kongresu v letech 1814-1815.
Jeho mladší bratr Alexander byl neméně významný německý přírodovědec.
Zemřel 8. 4. 1835 v Teglu (Berlín, Německo).
Wilhelm von Humboldt (Wikipedia)
Wilhelm von Humboldt
Wilhelm von Humboldt
  www.knihovna-teplice.cz
Lípa č. 1/2012
Viz
Kalendárium Červen 2007 (22.6.) a Kalendárium Duben 2015 (8.4.)
     
22. června 1887 (130. výročí)
zemřela v Arnstadtu (Schwarzburg-Sondershausen, Durynsko, Německé císařství) německá (anglická) pěvkyně a spisovatelka Eugénie Merlittová (Eugenie Marlittová), rozená Henriette Christiane Friederieke Eugenie Johnová.
V době dospívání dělala společnici Mathildě von Schwarzburg-Sondershausen, kde získala počátky hudebního vzdělání. Ve studiu hudby pokračovala v letech 1844 - 1846 na Vídeňské konzervatoři. Po studiích působila jako operní zpěvačka ve Vídni, Lipsku a dalších, než její kariéru v roce 1853 přerušily problémy se sluchem. Začala se věnovat psaní, autorka konvenčních ženských románů a od roku 1863 již byla nezávislou spisovatelkou. V této profesi byla velice úspěšná finančně i díky tehdy velice oblíbeným rodinným novinám „Gartenlaube“, ve kterých vyšlo mnoho jejích povídek a novel.
Eugenie Marlittová se narodila v Arnstadtu v Durynsku. Měla velké hudební nadání, které její rodiče brzy rozpoznali. Požádali proto kněžnu Matyldu von Schwarzburg-Sondershausen (1814-1888), aby se stala její mecenáškou. Ta jí nejprve umožnila žít ve své rodině a získat tam základy hudebního vzdělání, a pak jí poslala studovat (v letech 1844 až 1846) hudbu na vídeňskou konzervatoř. Po skončení studia se Eugenie stala operní zpěvačkou, ale pro vadu sluchu musela roku 1853 svou pěveckou kariéru ukončit. Poté působila u své mecenášky jako společnice a začala zde také svou literární činnost. Když jí kněžna musela roku 1863 kvůli svým finančním problémům propustit, přestěhovala se ke svému bratrovi do Arnstadtu a zcela se věnovala psaní zábavných románů pro ženy, které lze pro jejich černobílost a nepropracovanou psychologii postav považovat za prototyp tzv. červené knihovny.
Narodila se 5. 12. 1825 v Arnstadtu (Schwarzburg-Sondershausen, Durynsko, Německé císařství).
Eugenie Marlittová (Wikipedia)
Eugenie Marlitt (www.databazeknih.cz)
Eugenie Marlittová v roce 1849
Eugenie Marlittová v roce 1849
  www.mscd.edu
     
22. června 1967 (50. výročí)
zemřel v Praze (Československo) český lékař - hygienik profesor MUDr. Miloš Kredba, DrSc.
Docent hygieny na Karlově univerzitě, habilitován roku 1926, profesor LF UK od roku 1934, od r. 1934 řádný člen zemské zdravotní rady pro Čechy. Byl spoluzakladatelem české hygieny a pražské hygienické služby. Zvláštní vědeckou pozornost věnoval komunální hygieně, zejména školní hygieně a hygieně vody a výživy. Od roku 1958 ředitel Hygienického ústavu FVL UK v Praze.
Narodil se 18. 9. 1894.
Ústav hygieny a epidemiologie 1.LF (hyg.lf1.cuni.cz)
Prof. MUDr. Miloš Kredba DrSc., sedmdesátník (www.medvik.cz, Karel Symon, Vojtech Mucha, Vladimír Dvořák)
Ústav hygieny a epidemiologie
Ústav hygieny a epidemiologie
  Český biografický slovník XX. století
Viz
Kalendárium Červen 2007 (22.6.) a Kalendárium Září 2014 (18.9.)
     
22. června 1987 (30. výročí)
zemřel v Los Angeles (Kalifornie, USA) americký zpěvák, herec, choreograf a tanečník Fred Astaire, vlastním jménem Frederick Austerlitz.
Pocházel z rodiny rakouských přistěhovalců. Již od svého dětství rád tancoval, nejprve vytvořil taneční dvojici se svojí sestrou Adélou, jež chodila do taneční školy a s níž od roku 1917 až do roku 1932 veřejně vystupoval, mimo jiné i na Broadwayi. Poté, co se sestra provdala byl nucen hledat novou taneční partnerku. Později vytvořil legendární velmi slavný taneční pár s Ginger Rogersovou, se kterou v letech 1932 až 1939 natočil celou sériii jednoduchých filmových muzikálů resp. lehkých výpravných tanečních show.
Po druhé světové válce se spíše uplatňoval jakožto tančící a zpívající herec s různými partnerkami. Po celý život byl velice znám svým velkým perfekcionalismem a vysokou profesionalitou.
Mezi jeho nejznámější poválečné filmové role patří jedna z hlavních rolí v muzikálu Divotvorný hrnec nebo role podvodníka ve snímku Skleněné peklo.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Obdivovali ho ženy i muži, byl miláčkem diváků i filmařských studií. Při tom nepatřil mezi dokonalé krasavce a jistě se našlo mnoho zpěváků s lepším hlasem. Fred Astaire byl ale synonymem toho, v čem byl nedosažitelný - v tanci.
Už v pěti letech vytvořil taneční dvojici se svou sestrou Adele. Jejich cesta vedla na Broadway, kde zářili až do doby, než se Adele rozhodla založit rodinu. Fred namířil svou pozornost k Hollywoodu. Jeho první kamerové zkoušky ale skončili katastrofou. Ve zprávě se psalo: „Neumí zpívat. Neumí hrát. Jen trochu tancuje.“
Bylo třeba mu sehnat novou taneční partnerku, Astaire byl ale velmi náročný. Rád hrál v páru prim a uměl k sobě stáhnout veškerou pozornost v klíčových scénách. Ze začátku se bouřil i proti Ginger Rogers. „Nemám problém s ní natočit další snímek, ale filmová dvojice z nás nikdy nebude,“ napsal tehdy svému agentovi. Nakonec se nechal přesvědčit a s plavovlasou kráskou vytvořili světoznámé kouzelné duo Ginger a Fred.
Astaire trval na tom, aby se taneční scény natáčely na jeden zátah a bez přerušení, s kamerou, která je následuje po celém studiu, což nebylo do té doby zvykem.
V osobním životě potkala Astaira velká tragédie. Jeho životní láska, s kterou ho pojilo jednadvacetileté manželství, ve 46 letech zemřela. Astairův svět se tehdy zhroutil. Až ve stáří se oženil znovu. Báječný tanečník a symbol elegance zemřel v 88 letech.
Narodil se 10. 5. 1899 v Omaze (Nebraska, USA).
Fred Astaire (Wikipedia)
Fred Astaire (www.csfd.cz, Marta Holubová)
Swing Time - Rogers and Astaire (www.youtube.com, video/audio, 2:26 min)
Fred Astaire
Fred Astaire
  Kalendárium ČT1
     
23. června 1537 (480. výročí)
zemřel na lodi v Atlantickém oceánu španělský conquistador, kolonizátor dnešní Argentiny Pedro de Mendoza, jeden z prvních dobyvatelů v oblasti dnešní Argentiny a zakladatel Buenos Aires.
V roce 1535 se vypravil na vlastní útraty kolonizovat toto území. V roce 1536 založil město Buenos Aires. Pokoušel se proniknout dále do vnitrozemí a obsadit území podél řeky Parány, ztroskotal však na odporu Indiánů. Zemřel v Atlantickém oceánu při návratu do Španělska. Po něm v dobývání tohoto území pokračoval Juan de Ayolas a Domingo Martínez de Irala.
Mendozovu výpravu velmi podrobně popsal německý účastník Ulrich Schmiedel ve „Warhafftige Historien einer wunderbaren Schiffahrt… Rio delle Plata“ vydaného ve Frankfurtu nad Mohanem v roce 1567.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Ve chvíli, kdy Španělé začali projevovat zájem o Ameriku, zjistili, že by potřebovali nějaký záchytný bod na východním pobřeží jižní části kontinentu. A tak se vyslanec španělského krále Karla I. Pedro de Mendoza v čele flotily, která čítala 12 až 14 lodí, vypravil na cestu.
Toto je výsledek té historické plavby. V roce 1536 Pedro de Mendoza zakotvil v zátoce na řece Paraná a založil město, jemuž se dnes říká Buenos Aires. Jméno, které městu dal jeho zakladatel, však bylo poněkud delší. Nazval je Puerto de Nuestra Seňora de Santa María del Buen Ayre - Přístav naší svaté Panny Marie dobrého vzduchu.
A víte proč? Stejné Panence Marii bylo zasvěceno poutní místo na Sardínii. Byla ochranitelkou a patronkou námořníků. Tak proto. V zátoce řeky Paraná však námořníkům moc nepomohla. Sužovali je komáři z tamních bažin a s nimi malárie. Na neopatrné muže útočili jaguáři.
V roce 1540 město, no, tehdy ještě jen zárodek města, dobyli indiáni. Pak vyhořelo. A bylo obnoveno a po staletí prospívalo, až dosáhlo současné krásy.
Pedro de Mendoza nic z toho neviděl. Zemřel během plavby při návratu do Španělska v roce 1547.
Narodil se roku 1487 v Guadix (Granada, Španělsko).
Pedro de Mendoza (Wikipedia)
Pedro de Mendoza - zakladatel Buenos Aires (www.hedvabnastezka.cz, Jiří Martínek)
Pedro de Mendoza (www.ecured.cu, španělsky)
Pedro de Mendoza
Pedro de Mendoza
  Z historie (HaNo)
Kalendárium ČT1
     
23. června 1767 (250. výročí)
objevil anglický mořeplavec Samuel Wallis ostrov Tahiti.
Tahiti (Taiti, Otaheiti) - největší a hlavní ostrov oblasti Společenské (nebo Tovaryšské) ostrovy (skupina Návětrné ostrovy) v Polynésii na východě Tichého oceánu; 1042 km2, 110 000 obyvatel (převážně Polynésané). Hlavní město Papeete. Sopečného původu, hornatý (Mont Orohena, 2241 m).
Ačkoli první Evropané, kteří Tahiti objevili, byla španělská loď v roce 1606, Španělé nikdy neměli úsilí ostrov kolonizovat nebo s ostrovem obchodovat. Samuel Wallis, anglický námořní kapitán, spatřil Tahiti 18. června roku 1767, a je považován za prvního Evropana - návštěvníka ostrova. Povšiml si jistého uvolnění a spokojenosti místních obyvatel a charakteristika ostrova jako ráj, zde trvá až do dnešní doby. Wallise následoval v dubnu roku 1768 francouzský objevitel Louis-Antoine de Bougainville, což byl první Francouz, který obeplul Zemi. Bougainville proslavil Tahiti v Evropě, když vydal svůj cestopis Voyage autour du Monde. Popsal zde Tahiti jako ráj na zemi, kde žijí muži a ženy v nevině, daleko od zkažené civilizace.
Tahiti (Wikipedia)
Základní informace o Polynésii (www.tahiti.cz)
Tahiti: ostrovy hříšné lásky (www.hedvabnastezka.cz, Václav Větvička)
Tahitské pobřeží
Tahitské pobřeží
  Rok do kapsy
Viz
Kalendárium Červen 2007 (23.6.)
     
23. června 1887 (130. výročí)
bylo uvedeno do provozu veřejné osvětlení v Písku.
Člověk nezasvěcený by jistě čekal, že prvenství v zavedení veřejného celoměstského elektrického osvětlení v Čechách bude mít hlavní město. A ejhle, není tomu tak. Je tomu už sto třicet let, co se v provizorním režimu rozzářily elektrické lampy v malebném Písku. Zakrátko se k Písku připojil i Jindřichův Hradec, město rovněž malebné.
Na počátku tohoto příběhu je však třeba zmínit dvě jména - Pavel Nikolajevič Jabločkov a František Křižík. Možná si je pamatujete z hodin fyziky. Oba pánové byli vrstevníci a oba byli technici - vynálezci uhranutí silou a širokými možnostmi využití elektrické energie. Jabločkov v roce 1876 získal patent na obloukovou lampu, jíž se také přezdívalo Jabločkovova či ruská svíčka. Byl to vlastně první elektrický zdroj světla. Český inženýr Křižík si ruskou svíčku pečlivě prohlédl v létě roku 1878 na světové výstavě v Paříži a její konstrukci zdokonanil tak, že o čtyři roky později na Mezinárodní elektrotechnické výstavě získala jeho obloukovka zlatou medaili. Oslnila porotu daleko více než žárovka samotného Thomase A. Edisona, vynikala totiž větším jasem.
Jeho obloukovky se v témže roce poprvé rozzářily v pražské Hybernské ulici. Křižík pak zaznamenával jeden podnikatelský úspěch za druhým. Jeho patent se uplatnil nejen v širší vlasti - Rakousku-Uhersku, ale i v mnoha zemích světa. Ve Spojených státech, v Británii, Německu, Rusku, ve Francii, Španělsku i jinde. A tak se nemůžeme divit radním v Písku, když rozhodli, že se ve městě bude svítit elektricky. V roce 1887 nakoupili 24 obloukovek a 61 žárovek, jež byly instalovány v ulicích, a po několika zkouškách se 23. června toho roku v Písku rozsvítilo. Energii dodala vodní elektrárna, kterou Křižík vybudoval v Podskalském mlýně. Elektrický proud, byl to ovšem proud stejnosměrný, nikoli střídavý, jak by snad mohla naznačovat jistá populární píseň, vyráběla tři dynama zpočátku poháněná mlýnským kolem. Rozmary řeky Otavy, nízký nebo naopak vysoký stav vody, tak způsobovaly poruchy osvětlení. Prakticky souběžně proběhl podobný osvětlovací proces v Jindřichově Hradci. Ten se však navíc chlubí tím, že byl prvním městem, kde se elektricky svítilo i v některých soukromých domech.
Veřejné elektrické osvětlení v Písku (www.kudyznudy.cz)
Městské služby Písek s.r.o. - Veřejné osvětlení (www.ms-pisek.cz)
Elektrárna Písek - Dynamo na parní pohon
Elektrárna Písek - Dynamo na parní pohon
  Výročí týdne - Veřejné elektrické osvětlení - 23. červen 1887 (Týdeník Rozhlas č. 25/2017, str. 23, Pavel Kácha)
     
23. června 1907 (110. výročí)
se ve Swanage (Anglie, Spojené království) narodil anglický (britský) ekonom profesor James Edward Meade, představitel neoklasického směru ekonomie; Nobelova cena za ekonomii (1977).
James Edward Meade CB, FBA, byl ekonom, který v roce 1977 spolu s Bertilem Ohlinem získal Cenu Švédské národní banky za rozvoj ekonomické vědy na památku Alfreda Nobela za „průkopnický příspěvek k teorii mezinárodního obchodu a pohybu mezinárodního kapitálu“.
Profesor univerzity v Londýně a Cambridgi. V letech 1964-1966 prezident a od roku 1966 viceprezident Královské ekonomické společnosti. Zastánce koncepce smíšené ekonomiky. Zabýval se problematikou mezinárodních ekonomických vztahů, v nichž otázky platební bilance a mezinárodní měny pokládá za centrální v teorii ekonomie.
Zemřel 22. 12. 1995 v Cambridge (Anglie, Spojené království).
James Meade (Wikipedia)
Biografie - James Edward Meade (knihovna.vse.cz)
Meade, James Edward (www.cojeco.cz)
James Edward Meade
James Edward Meade
  Z historie (HaNo)
     
23. června 1937 (80. výročí)
se v Bechyni (Československo) narodil český houslista profesor Petr Messiereur.
Prakticky celý život však prožil v Praze 7. Vystudoval Hudební fakultu AMU Praha.
V letech 1958 - 1959 byl členem České filharmonie. V letech 1967 - 1968 působil jako koncertní mistr Orchestru Wiener Symfoniker, v letech 1968 - 1972 pak vystupoval jako sólista PKO bez dirigenta, od roku 1972 působil jako Primárius Talichova kvarteta.
V roce 1992 se stal profesorem Hudební fakulty AMU v Praze - obor housle. Petr Messiereur absolvoval více než 2000 koncertů po celém světě. Je držitelem mnoha tuzemských i mezinárodních ocenění.
Jeho největšími soutěžními triumfy byly první ceny na soutěžích v Utrechtu - jako duo s pianistkou Jarmilou Kozderkovou a v Helsinkách. V jeho diskografii je na 40 CD.
Profesor Petr Messiereur (www.praha7.cz)
Profesor Petr Messiereur
Profesor Petr Messiereur
  Lípa č. 1/2012
     
23. června 1957 (60. výročí)
zemřel ve Výmaru (Německá demokratická republika) německý (německy píšící) spisovatel, básník, prozaik, literární teoretik, dramatik, publicista, novinář, překladatel, hudební skladatel a československý diplomat českého původu Louis Fürnberg.
Jeho poezie sahá až k jemné intimní a reflexivní přírodní lyrice ve stopách Rainera Maria Rilka. V období 1932 - 1938 vytvořil řadu scénických kantát. Byl úspěšný i jako překladatel české poezie.
Louis Fürnberg se narodil v rodině židovského majitele textilního podniku v Jihlavě 24. května 1909. Na přání svého otce se nejprve vyučil v Karlových Varech keramikem a pak absolvoval Německou obchodní akademii v Praze. Brzy jej zlákaly myšlenky salonních komunistů, mezi které vstoupil v roce 1928. Roku 1939 utekl jako komunista se svou ženou Lotte, pocházející z pražské německé rodiny, před nacisty přes Polsko a Anglii do Itálie, odtud do Jugoslávie a Palestiny. Do Čech se vrátili z Jeruzaléma v roce 1946. Jeho rodina žila v Praze v domě známém jako Molochov na pražské Letné.
V komunistickém Československu byl nucen si počeštit své jméno na Lubomír Fynberg, zatímco v literatuře používal pseudonym Nuncius.
Tento německy píšící spisovatel, levicový politik židovského původu pracoval po válce jako tiskový korespondent na československém velvyslanectví ve Východním Berlíně a zároveň jako spolupracovník německého rozhlasu.
V padesátých letech, když začaly v Čechách politické procesy, rozhodl se německo-židovský manželský pár k trvalému přesídlení do Německa. V roce 1954 se manželé odstěhovali do Výmaru, kde se Louis stal uznávaným ředitelem významné literární instituce - Badatelského a památkového ústavu klasické literatury. Stal se také jedním ze zakladatelů časopisu Weimarer Beiträge.
Louis Fürnberg zemřel 23. června 1957 ve věku 48 let na infarkt. Jeho žena Lotte působila řadu let jako rozhlasová redaktorka a zemřela v lednu 2004 v úctyhodném věku 92 let ve Výmaru.
Jako tvůrce se uplatnil především v poezii, která svou jemnou intimitou a reflexí přírody připomínala Reinera Mariu Rilke. V bývalé DDR patřil k velmi známým básníkům. Úspěšný byl také jako překladatel české poezie. Znám je také jako autor novel s historickou tematikou. Jeho sebrané spisy vyšly v šesti dílech v letech 1964-1973.
L. Fürnberg:
"Láska je pro mne soukromou záležitostí srdce, do níž nerad strkám prsty rozumu."
"Láska je klec, která je příliš těsná pro přelétavé ptáky."

Narodil se 24. 5. 1909 v Jihlavě (Rakousko-Uhersko).
Louis Fürnberg (Wikipedia)
Louis Fürnberg (www.databazeknih.cz)
Zapomenutý básník Louis Fürnberg 24. 5. 1909 - 23. 6. 1957 (legacy.blisty.cz, Richard Seemann)
Louis Fürnberg
Louis Fürnberg
  www.literatura.kvalitne.cz
     
23. června
je Svatojánská noc.
Svatojánská noc je noc z 23. na 24. června, která je podle lidové tradice plná kouzel a nadpřirozené magie.
Tradice magické noci sahají daleko do starověku. Je to původně náboženská slavnost spojená s oslavou letního slunovratu, která vychází z keltské nebo keltsko-germánské tradice, kterou přejali i Slované. Křesťanská církev se tyto pohanské slavnosti snažila potlačit: 24. červen proto zasvětila Janu Křtiteli (odtud dnešní pojmenování). Přesto se některé rituály zachovaly až dodnes a staly se součástí lidového folklóru. Jedná se například o skákání přes oheň nebo házení věnců do vody.
V minulosti se ihned po rozednění prodávala na trzích bájná mandragora, která údajně dovedla přičarovat lásku milované osoby.
Ve skandinávských zemích se slaví svatý Juhannus.
Svatojánská noc se v angličtině označuje jako Midsummer - slunovrat.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Dnešní noc je plná kouzel a magie. O Svatojánské noci můžete sbírat léčivé byliny, pomocí kořene mandragory přivolat lásku, věštit budoucnost a s kouskem štěstí se před vámi otevře cesta k pokladům ukrytým v podzemí. Napřed ale musíte v lese najít zlatou kapradinu, která vykvete přesně o půlnoci. Díky ní budete neviditelní a porozumíte řeči zvířat a rostlin. Musíte si ale přitom dát dobrý pozor na to, abyste nepřekročili bludný kořen nebo nenarazili na bludičky či divoženky, které by vás mohly nalákat do bažin anebo utancovat k smrti. Pamatujete si přece z čítanek, jak dopadl Toman, když si večer před svatým Jánem vyjel přes les za svou milou: „Na jelínku podkasaná sedí sobě lesní panna, šaty půl má zelené půl kadeřmi černěné a ze svatojanských broučků svití pásek na kloboučku.“ A mimochodem: pozor také na elfy!
Letní slunovrat slavili už staří Keltové. S příchodem křesťanství začala být noc z 23. na 24. června spojována se svátkem Jana Křtitele. Odpradávna lidé o Svatojánské noci zapalovali ohně - to aby dodali sílu slunci, které se obrací na své pouti a začíná slábnout. Kolem stavení, zahrad a polí nosili hořící pochodně, aby očistný kouř zajistil úrodu, štěstí a blahobyt.
23. 6. je Den veřejné služby.
Den OSN pro veřejné služby je upozornění na podstatu veřejné služby jako takové a hlavě připomenutí významnosti lidí, kteří ve veřejných službách působí. Veřejná služba je zakotvena i v kodexu OSN a hovoří následovně: každý má právo vstoupit za rovných podmínek do veřejných služeb své země. Tudíž je tento den i konkrétnější připomínkou lidských práv.
Svatojánská noc (Wikipedia)
OSN pro den veřejné služby 23. 6. (svatky.centrum.cz)
Svatojánská noc (23. - 24. června)
Svatojánská noc (23. - 24. června)
  Z historie (HaNo)
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Červen 2016 (23.6.)
     
24. června 1497 (520. výročí)
italský námořník a objevitel John Cabot (vlastním jménem Giovanni Caboto; narozen před r. 1450 - zemřel asi r. 1499) přistál u Newfoundlandu.
Giovanni Caboto, známý též jako John Cabot, je znám svými objevnými expedicemi vykonanými v anglických službách, při nichž pro Evropu po Erikssonovi znovuobjevil severoamerickou pevninu. Politický význam jeho cest tkví v tom, že se na nich zakládal nárok anglické koruny na Severní Ameriku.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Kolumbus nebyl sám, kdo se při spatření břehů Ameriky domníval, že doplul do Indie. Stejnému omylu podlehl i anglický kapitán John Cabot. Když 24. června 1497 přistál u kanadských břehů, byl přesvědčen, že doplul do "země velikého chána".
John Cabot se vlastně jmenoval Giovanni Caboto a byl Kolumbovým krajanem, ale plavil se ve službách anglického krále Jindřicha VII. Vybaven zvláštní královskou privilejí podnikal odvážné výpravy, při nichž hledal západní cestu do Indie a do Číny. Při první cestě přistál u břehů Newfoundlandu, tedy "Nově nalezené země", a aniž to tušil, objevil pro Evropu Severní Ameriku. Druhá cesta skončila tragicky. Giovanni Caboto alias John Cabot i se svou lodí beze stopy zmizel ve vlnách Atlantského oceánu.
Vynikajícím mořeplavcem byl i Johnův syn Sebastiano. Také on konal plavby ve stopách dávných Vikingů. Navštívil Labrador a přivezl do Anglie několik Eskymáků, kteří v Londýně vzbudili velké pozdvižení. Severozápadní cestu do Indie ale nenašel ani on.
John Cabot (Wikipedia)
John Cabot - Mini Biography (www.youtube.com, video/audio, 2:32 min anglicky)
John Cabot (Obraz od Giustina Menescardiho, 1762)
John Cabot (Obraz od Giustina Menescardiho, 1762)
  Kalendárium ČT1
     
24. června 1877 (140. výročí)
u Lake George (New York, USA) zemřel jeden z nejznámějších z řady sociálních reformátorů, kteří v první polovině XIX. století v odpověď na brutalitu rané průmyslové, kapitalistické společnosti uvažovali o tom, jak nastolit spravedlivější společenské vztahy, americký sociální reformátor, politik, spisovatel Robert Dale Owen.
Roku 1825 koupil v americké Indianě za 150 tisíc dolarů pozemky, na nichž před tím náboženský fanatik, německý přistěhovalec Georg Rapp založil a zase opustil osadu Harmonie, a svou komunitu v návaznosti pojmenoval Nová harmonie (New Harmony). Avšak ani jeho pokus o vybudování "racionální společnosti" se nezdařil, zejména proto, že osadníci trpěli (podle slov jeho syna) "chorobnou leností".
R. Owen:
"Lepší životní a pracovní podmínky znamenají větší výkonnost dělníka a tedy i větší zisk pro podnikatele. Spokojenější dělník, oceňující snahu podnikatele poskytnout mu vyšší životní standard, je zdrženlivější ve svých touhách za sociálními reformami."

Narodil se 9. (7.) 11. 1801 v Glasgow (Skotsko, Spojené království).
Robert Owen / Zahradní město (www.zlin.estranky.cz, Zdeněk Volný)
Robert Dale Owen
Robert Dale Owen
  www.zlin.estranky.cz
Lípa č. 3/2011
Lípa č. 1/2012
Viz
Kalendárium Listopad 2011 (9.11.)
     
24. (25.) června 1887 (130. výročí)
se v Budapešti (Rakousko-Uhersko) narodil maďarský spisovatel, autor sci-fi, básník, dramatik, novinář, dramatik, esperantista a překladatel Frigyes Karinthy.
Karinthy začal psát velmi brzy, už v patnácti letech mu v populárním časopise Magyar Képes Világ (Maďarský ilustrovaný svět) vycházel na pokračování román Svatební cesta do středu Země. Po absolvování gymnázia v Budapešti nějaký čas zkoušel studovat na univerzitě různé obory (matematiku, filozofii, lékařství), ale nakonec dal přednost novinářské a spisovatelské dráze. Po zbytek svého života byl úzce spjat s literárním časopisem Nyugat (Západ), v němž publikoval své básně a povídky.
Jestliže před první světovou válkou byl znám především jako humorista, karikující své kolegy spisovatele, mnohá jeho další díla jsou hořkou satirou na válečné hrůzy; Karinthy ve své době patřil k nejpřednějším kritikům války i poválečné společnosti. Jeho povídky často spadají do žánru utopie až science fiction, v tomto směru mají velmi blízko k tvorbě jeho současníka Karla Čapka. Karinthyho povídky vyhrocují běžné situace do absurdity, mnoha jeho díly prosvítá obdiv k úspěchům vědy a víra v racionální uspořádání budoucího světa. Operace mozkového nádoru, kterou podstoupil ve Stockholmu v roce 1936, byla částečně úspěšná, nakonec však této nemoci podlehl.
Frigyes Karinthy mj. přeložil do maďarštiny populární příhody Medvídka Pú. Jako první v jedné ze svých povídek přišel s myšlenkou šesti stupňů odloučení, podle níž jsou prostřednictvím řetězu pouhých několika známých propojeni všichni lidé na Zemi (1929). Jeho syn, Ferenc Karinthy (1921-1992), patřil též k předním maďarským spisovatelům 20. století.
Zemřel 29. 8. 1938 v Siófoku (Maďarsko).
Frigyes Karinthy (Wikipedia)
Frigyes Karinthy - dramatik, spisovatel, novinář (www.spisovatele.cz)
Frigyes Karinthy (www.databazeknih.cz)
Frigyes Karinthy (1930)
Frigyes Karinthy (1930)
  www.wikipedie.cz
https://www.cbdb.cz/
     
24. června 1897 (6. prosince 1898) (120. výročí)
se ve Vyškově (Rakousko-Uhersko) narodil český a československý gymnasta, olympionik Jan Koutný, který získal dvě stříbrné medaile na LOH 1924 a 1928.
V Paříži v roce 1924 získal stříbro za přeskok koně nadél, v Amsterdamu roku 1928 vyhrál stříbrnou medaili jako člen čs. družstva.
Pracoval jako bankovní úředník ve Zvolenu.
Během druhé světové války působil v armádě ve Velké Británii, byl také členem Sokola.
Zemřel 18. 7. 1976 (1987) v Praze (Československo).
Jan Koutný (Wikipedia)
Jan Koutný
Jan Koutný
  Z historie (HaNo)
     
24. června 1897 (120. výročí)
se v obci Račice (Rakousko-Uhersko) narodil český rytec a grafik Jindřich „Jindra“ Schmidt, tvůrce mnoha poštovních známek a bankovek.
Narodil se v rodině zlatníka, chtěl započít studium na pražské UMPRUM, ale později se vyučil u pražského dřevorytce Karla Kabelky. Po roce 1918 studoval u profesora Arnošta Hofbauera, zároveň vystudoval soukromou malířskou školu Rudolfa Váchy. Na svém pozdějším pracovišti, v tiskárně Politika pracoval při tisku prvních československých bankovek. Po založení Státní tiskárny cenin opět pracoval na tvorbě bankovek, tentokrát bankovky ryl. Jedněmi z jím vyrytých bankovek byly bankovky platící v Terezíně, zpracované na námět Petera Kiena či koruny Slovenského státu. Jeho první vyrytou poštovní známkou byla v roce 1943 známka zobrazující Adolfa Hitlera vyhlížejícího z Pražského hradu na Malou Stranu, další známky pak tvořil i po válce, jeho první poválečnou sérií byla v roce 1945 série portrétů československých státníků. Později ryl na známky portrét nejen Klementa Gottwalda, ale i portréty všech dalších komunistických prezidentů, ovšem nikoliv portrét posledního prezidenta - Gustáva Husáka. Svou poslední známku (ku příležitosti XII. mistrovství světa ve fotbale) vyryl v roce 1982, dva roky před svou smrtí. Významná byla jeho spolupráce s grafiky Maxem Švabinským a Karlem Svolinským. Jeho spolupráce se Svolinským činí čtvrtinu jeho ryteckého díla na známkách.
Své známky signoval JS či Jindra S. Jím ryté známky vyšly také v Albánii, Bulharsku, Iráku, Etiopii, v Libyi a ve Vietnamu. Na konci roku 1992 vyšla poslední československá známka, jejím motivem byl právě tento famózní rytec. V roce 2007 pak dále vyšla česká známka (Po. 502) ze série Tradice české známkové tvorby, na které byl zobrazen motiv známky z roku 1953 (Po. 738) s Josefem Slavíkem, vyrytá právě Jindřichem Schmidtem. Další známka z této série s původním Schmidtovým námětem byla vydaná v roce 2001 (Po. 281).
Zemřel 12. 3. 1984 v Praze (Československo).
Jindřich Schmidt (Wikipedia)
Jaromír Hořec: Jindřich Schmidt (www.databazeknih.cz)
Jindřich Schmidt (www.infofila.cz, Gerhard Batz)
Jindřich Schmidt
Jindřich Schmidt
  Z historie (HaNo)
     
24. června 1937 (80. výročí)
se v Masúrí (Mussoorie na severu Dillí, Indie) narodila indická prozaička píšící anglicky, autorka románů a povídek Anita Desaiová, původním jménem Anita Mazumdar.
Ve své tvorbě se soustřeďuje na téma ztráty a hledání identity v každodenním životě žen a mužů v Indii a v anglické emigraci.
Je známá především pro citlivé portréty ženských hrdinek. Ve svých románech se zabývá rodinnými krizemi, odcizením žen ze střední třídy, v pozdějších dílech také tématy jako německý antisemitismus, úpadek tradic a pokřivený pohled západního světa na Indii.
Narodila se v Mussoorie na severu Dillí jako dcera bengálského obchodníka. Matka byla německého původu. Desaiová začala psát v útlém dětství, první povídku publikovala již v devíti letech. Vystudovala anglickou literaturu na univerzitě v Dillí. V roce 1958 se provdala za obchodníka Ashvina Desaie, mají spolu čtyři děti.
Její prózy zobrazují se satirickým nadhledem společenské změny v Indii během období nezávislosti. Romány Where Shall We Go This Summer (Kam půjdeme letos v létě) a Clear Light of Day (Jasné denní světlo) zachycují zejména problémy indických žen.
Desai, Anita (www.iliteratura.cz, Markéta Musilová)
Desaiová Anita (leporelo.info)
Anita Desaiová
Anita Desaiová
  Slovník spisovatelů: Anglická literatura …
     
24. června 1947 (70. výročí)
se v Praze (Československo) narodila česká zpěvačka a herečka Helena Vondráčková, jedna z nejúspěšnějších českých zpěvaček, sestra herce a zpěváka Jiřího Vondráčka a teta zpěvačky a herečky Lucie Vondráčkové.
Helena Vondráčková se narodila 24. června 1947 v Praze Blaženě a Jiřímu Vondráčkovým. Dětství prožila ve východočeských Slatiňanech s bratrem Jiřím a sestrou Zdenou, která pochází z předchozího manželství maminky Blaženy.
Osudový zlom pro Helenu Vondráčkovou nastal 27. dubna 1964, kdy v paláci Lucerna vyhrála pěveckou soutěž Hledáme nové talenty s písněmi George Gershwina Summertime a The Man I Love. Díky hitům Červená řeka (1964) a Pátá se stala Zlatou slavicí za rok 1965 a nastoupila do angažmá v divadle Rokoko. Zde se seznámila s Martou Kubišovou a Václavem Neckářem, s nimiž v roce 1968 vytvořila popové trio Golden Kids. V roce 1967 hrála hlavní roli v pohádce Šíleně smutná princezna, kde ztvárnila postavu princezny Helenky. Film měl premiéru na jaře 1968.
Začátek 70. let byl poznamenán nuceným rozpadem Golden Kids. Tehdejší režim zakázal činnost Martě Kubišové a zbývající dva členové souboru se vydali na sólové dráhy.
V té době se stala nejexportovanější českou zpěvačkou. Točila alba pro zahraniční společnosti (Japonsko, Západní Německo) a pravidelně vystupovala na světových festivalech a pódiích (Kanada, Brazílie, Kuba, Turecko). Největší úspěch měla s písní Malovaný džbánku, se kterou získala v roce 1977 Grand Prix v polských Sopotech. V tom samém roce se objevila v hlavní roli dalšího celovečerního filmu - komedii Jen ho nechte, ať se bojí.
V 80. letech se více soustřeďovala na domácí publikum. Natáčela pravidelně dlouhohrající desky a podnikala koncertní šňůry. Několik let spolupracovala s Orchestrem Gustava Broma a Jiřím Kornem, později měla vlastní program Velká neónová láska s doprovodnou skupinou Bacily. Moderovala televizní pořad Sejdeme se na výsluní.
V roce 1982 převzala titul zasloužilá umělkyně.
V roce 1983 se provdala za německého hudebníka Helmuta Sickela, který pro ni zkomponoval řadu písní, včetně hitů Čas je proti nám a Sprint.
Do roku 1985 se pravidelně objevovala na druhém nebo třetím místě v anketě Zlatý slavík. Poté obsazovala nižší příčky, stále však patřila mezi nejžádanější interprety.
Po roce 1989 nastal v české populární hudbě útlum, který začátkem 90. let změnil příchod muzikálů. Byla s úspěchem obsazena do hlavní ženské role hned toho prvního - Bídníci. Vydala Broadway album plné známých muzikálových melodií, dvě vánoční alba a velmi úspěšný výběr Zlatá Helena s hitem Já půjdu dál.
Helena Vondráčková (www.vondrackova.cz)
Helena Vondráčková (Wikipedia)
Helena Vondráčková - herečka, zpěvačka (www.osobnosti.cz)
Helena Vondráčková
Helena Vondráčková
  Jak šel čas (TV pohoda č. 25/2017)
Lípa č. 1/2012
https://www.csfd.cz/
http://www.ceskatelevize.cz/
     
24. června 1947 (70. výročí)
americký pilot Kenneth Arnold hlásil základně, že vidí podivné objekty, připomínající létající talíře.
Bylo to první použití tohoto termínu.
Létající talíře (UFO) - objekty neznámého původu popisované jako létající tělesa kruhového nebo cigaretového tvaru. Od roku 1947 výskyt hlášen zejména z USA, dřívější pozorování nejsou spolehlivá. Název používaný pro neobvyklé úkazy v atmosféře, připomínající létající objekty (létající talíře) neznámých mimozemšťanů, které lze obvykle vysvětlit optickými jevy.
Létající talíř je obvyklé pojmenování UFO diskovitého nebo talířovitého tvaru (dva talíře přiklopené na sobě). Zároveň je to nejčastěji pozorovaný a nejznámější druh UFO. Létající talíře jsou svědky popisované jako stříbrné nebo kovové na povrchu, s blikajícími světly po obvodu a vykazující vysokou manévrovatelnost.
Jako první s tímto pojmenováním přišel obchodník a soukromý pilot Kenneth Arnold, když 24. června 1947 spatřil u hory Mount Rainier devět neznámých objektů a přirovnal jejich pohyb k talířům skákajícím nad vodou. Ačkoliv sám Arnold sám nikdy pojem létající talíř nepoužil, ke konci 50. let se začal hromadně používat v médiích (do té doby se zároveň používalo i létající disk). Zajímavostí je, že Arnoldovy UFO ve skutečnosti nevypadaly jako talíře, ale měly křídlovitý tvar podobný srpku Měsíce s výčnělkem na zadní části.
Co je to UFO a co o něm dnes víme (www.ufo.cz, Vladimír Šiška, Petr Dědič)
Létající talíř (UFO) (Wikipedia)
Kde se vzaly "létající talíře" Třetí říše? (www.zahadyazajimavosti.cz)
Údajný létající talíř spatřený v New Jersey roku 1952
Údajný létající talíř spatřený v New Jersey roku 1952
  www.iabc.cz
Viz
Kalendárium Červen 2007 (24.6.)
     
24. (21.) června 1957 (60. výročí)
zemřel v Puteaux u Paříže (Francie) český malíř, grafik a ilustrátor světového významu František Kupka (někdy používal pseudonym Paul Regnard), jeden ze zakladatelů a průkopníků moderního abstraktního malířství, působící ve Francii, účastník protirakouského odboje.
Jeho vztah k hudbě se podílel na vzniku a realizaci dalšího nového výtvarného směru - orfismu, tedy směru, přibližujícímu malířství jiným uměním (hudba, poezie). Převážnou část života žil ve Francii. František Kupka byl též i grafikem - ilustrátorem. Svým dílem se nesmazatelně zapsal do dějin české i světové výtvarné tvorby.
Akademické východisko své tvorby a plenérovou metodu překonával pod vlivem symbolismu a secese. Tvůrčí přístup k podnětům fauvismu a zejména futurismu ho vedl ke kvalitativnímu obratu k nefigurativnímu zobrazování.
F. Kupka začínal jako sedlářský učeň, který ve volných chvílích maloval vývěsní štíty, krajiny a světce. Pak studoval na pražské Akademii výtvarných umění (1881-91) náboženskou malbu u Františka Sequense a na akademii ve Vídni u Augusta Eisenmengera v letech 1891-95. Roku 1895 odejel do Paříže, ve Francii se také posléze natrvalo usadil. Zprvu nepravidelně navštěvoval pařížskou Académie des Beaux Arts a Académie Julian. Od roku 1904 pobýval v Puteaux.
Kupka ve Francii kreslil nejprve dezény látek, módní kresby pro Harpers' Bazaar, ale i do humoristických časopisů. Na světové výstavě v St. Louis získal zlatou medaili, již roku 1910 byl jmenován členem České akademie věd a umění.
Za 1. světové války se účastnil českého protirakouského odboje, v řadách legie bojoval na Sommě, po zranění organizoval legie, navrhoval vyznamenání, uniformy, přednášel. Krátce po převratu působil na ministerstvu obrany, v roce 1919 byl jmenován profesorem pražské Akademie výtvarných umění, brzy se však opět vrátil do Francie. Roku 1926 získal řád Čestné legie, v roce 1931 se stal čestným předsedou Abstraction-Création. Byl členem seskupení Section d'Or, sdružujícího mimo jiné Fernanda Légera, Rogera N. F. de La Fresnaye a Roberta Delaunaye.
Kupka patřil mezi umělce světového významu, byl průkopníkem nefigurativní malby, jeden ze zakladatelů "orfismu". V prvních dílech se ozývala ještě tradice a akademismus, nad nimiž brzy zvítězily vlivy secesního symbolismu (Meditace, 1899; Vzdor-Černý idol, 1900-1903; Cesta ticha, 1900; Počátek života, 1900-1903).
Kupka se v té době také věnoval spiritismu, okultismu, astrologii, ale i filosofii. Stále větší smysl pro barvu vedl k jeho inspiraci fauvismem (Červeno-modrý Prométheus, 1908) a posléze - Kosmickým jarem (1911-1920) - již k úplnému uvolnění námětu k pouze barevné kompozici a linii. Předznamenávají to i obrazy Děvčátko s míčem (1908) a První krok (1909), z nichž vycházejí pozdější dynamické (rotační) nefigurativní kompozice.
Stejný význam mají současně vznikající ilustrace (Recluseovy Písně písní, Aristofanovy Lysistraty, Aischylova Prométhea), především však Mallarméových básní, které právě již předjímají příklon k nefigurativní tvorbě. Červené a modré disky (1911-1912), Newtonovy kotouče (1911-1912) jsou plně zaujaty rotačním pohybem a zbavují se posledních náznaků reality. Dvoubarevná fuga (1912) znamenala zlom k vytvoření nového stylu, známého jako orfismus, stejně jako Vertikální plány, znamenající druhou linii bez rotujících útvarů, jejímž předobrazem bylo patrně plátno Klávesy piana-Jezero (1909). Grafické lineární prvky i barva se pak zcela osamostatnily (Plány vertikální a diagonální; Vertikální plány modré a červené; Filosofická architektura, vše 1913; Sólo hnědé čáry, 1912-1913).
Po 1. světové válce věnoval pozornost osobitým způsobem a formou civilistní tematice (Mašinismus, 1924; Stroje), kterou kolem roku 1930 uzavřel, a obrátil se ke geometrické abstrakci (Abstraktní malba, 1931). Z grafických prací je dodnes známý Kupkův návrh na patentky Miss Koh-i-noor.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Opočenský rodák František Kupka se jako hoch učil sedlářskému řemeslu. Ve volných chvílích maloval vývěsní štíty, obrazy svatých, tácky či orlíčky na poštovní vozy. Jeho talentu si povšiml bohatý mecenáš, a tak František mohl odejít do Prahy na Akademii, kde studoval historickou a náboženskou malbu. V roce 1895 odjel do Francie, která se mu stala druhým domovem. Usadil se v Puteaux u Paříže. Kreslil dezény látek, letáky a módní kresby pro obchodní domy, přispíval do humoristických časopisů. Pod pseudonymem Paul Regnard ilustroval mnohá literární díla. Věnoval se spiritismu, okultismu, astrologii a filozofii. A především maloval obrazy, pro které je považován za průkopníka abstraktního malířství.
V roce 1920 se Kupka seznámil s bohatým průmyslníkem Jindřichem Waldésem, který se stal jeho mecenášem a předním sběratelem. Na přání Waldése také vytvořil dílo, které znají i ti, jež abstraktní umění vůbec nezajímá. Miss Koh-i-noor. Obraz dívky, která má na oku patentní knoflík. Nápad Waldes dostal při plavbě do Ameriky. Bavil se v baru s příjemnou Američankou. Ta si ze žertu přiložila k oku jako monokl zvětšený reklamní vzorek patentního knoflíku. Waldesovi se ten nápad zalíbil. Elisabeth Coyensovou si vyfotil a Vojtěch Preissig žert přeměnil v nové logo firmy. Mimochodem, dívka na logu prý měnila účes podle módy.
Kupkovo dílo dlouho zůstalo nedoceněno. Jak to bývá, jeho velikost prokázala až posmrtná výstava, kterou v roce 1958 připravilo Muzeum moderního umění v Paříži. Teprve tehdy mu bylo přiznáno zasloužené místo v dějinách světového umění. František Kupka zemřel v roce 1957. Tajná společnost, které byl členem, uspořádala pohřební obřad neznámo kde. Jeho ženě byl předán jen jeho popel.
Narodil se 23. 9. 1871 v Opočně (Rakousko-Uhersko).
František Kupka (Wikipedia)
František Kupka (www.artmuseum.cz, Martina Glenn)
František Kupka - malíř, grafik (www.osobnosti.cz)
František Kupka (1928)
František Kupka (1928)
  Český biografický slovník XX. století
www.libri.cz
Lípa č. 2/2011
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Září 2011 (23.9.)
     
24. června 1957 (60. výročí)
zemřel v Praze (Československo) český operní zpěvák - baryton Otakar Chmel.
Studoval u F. Hynka. Nejprve působil v letech 1904 - 1905 v pražském Národním divadle, poté odešel do Berlína a do vídeňské Lidové opery, v letech 1911 - 1919 byl znovu členem Národního divadla, kde se stal nepostradatelným představitelem především wagnerovských rolí.
Chmel byl vynikající wagnerovský pěvec. Disponoval mohutným tmavým hlasem se vzornou deklamací, byl rovněž dobrým hercem.
Mezi jeho nejvýznamnější role patřil z českého repertoáru např. Přemysl (Libuše) a Vok Vítkovic (Čertova stěna), z repertoáru světového to byl zvláště Jago (Otello), Rigoletto, Amonasro (Aida), Escamillo (Carmen), Pizarro (Fidelio), Kurwenal (Tristan a Isolda), Amfortas (Parsifal), Wotan (Zlato Rýna, Valkýra), Hans Sachs (Mistři pěvci norimberští), Holanďan (Bludný Holanďan) a Faninal (Růžový kavalír).
Herecká filmografie: Prodaná nevěsta (1913).
Narodil se 15. 2. 1879 v obci Říčany u Prahy (Rakousko-Uhersko).
Otakar Chmel (www.csfd.cz)
Otakar Chmel (operasingers.sweb.cz)
Otakar Chmel (archiv.narodni-divadlo.cz)
Otakar Chmel
Otakar Chmel
  Z historie (HaNo)
http://cestipevci.wz.cz/
http://www.langhans.cz/
     
25. června 1767 (250. výročí)
zemřel v Hamburku (Německo) německý hudební skladatel a varhaník Georg Philipp Telemann, představitel pozdně barokní hudby.
Byl jedním z nejhranějších skladatelů minulosti (alespoň ve své době), byl současníkem Johanna Sebastiana Bacha a celoživotním přítelem Georga Friedricha Händela. Zatímco dnes je Bach obecně považován za významnějšího skladatele, byl Telemann pro své hudební schopnosti během celého svého života mnohem proslulejší.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Říká se, že maminka má vždycky pravdu. Životní příběh autora těchto krásných tónů, barokního hudebního skladatele Georga Philippa Telemanna nás přesvědčí o opaku.
Narodil se v Magdeburku v rodině luteránského pastora. Otec zemřel, když byly synkovi teprve čtyři roky, a maminka si žádné muzicírování v rodině nepřála, ačkoli hudební nadání malého Georga Philippa se nedalo přehlédnout. Sám se naučil hrát na několik nástrojů a už ve dvanácti letech složil operu. Přesto matka trvala na tom, aby se věnoval lukrativnější profesi. A tak mu všechny hudební instrumenty zabavila a poslala ho do Lipska studovat práva. Jenže syn měl naštěstí vlastní hlavu. Brzy začal skládat hudbu pro dva největší chrámy ve městě a také se stal ředitelem tamního operního domu.
Hodně cestoval a sbíral inspiraci, pobýval v mnoha evropských městech. Na telemannovskou lavičku se můžete posadit v jednom z jeho působišť - v polském Žarově.
Nakonec se usadil v Hamburku a přijal místo hudebního ředitele pěti největších chrámů ve městě. Byl jím skoro padesát let, až do své smrti. Zanechal po sobě hudební dílo obrovského rozsahu a jako jeden z nejhranějších skladatelů své doby se dostal až do Guinessovy knihy rekordů.
Přestože byl ve své době mnohem proslulejší, než jeho vrstevníci: Johann Sebastian Bach a celoživotní přítel Georg Friedrich Händel, po smrti se na něj málem zapomnělo. Milovníci krásné hudby si ale k němu naštěstí opět našli cestu.
Narodil se 14. 3. 1681 v Magdeburku (Německo).
Georg Philipp Telemann (Wikipedia)
Georg Philipp Telemann (www.rozhlas.cz)
Georg Philipp Telemann
Georg Philipp Telemann
  http://cs.wikipedia.org/
Lípa č. 4/2010
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Březen 2011 (14.3.)
     
25. června 1897 (120. výročí)
se v Praze (Rakousko-Uhersko) narodil český typograf a umělecký a knižní grafik Oldřich Menhart.
Po absolutoriu na typografické škole v Praze (1914) se O. Menhart ještě vyučil sazečem v tiskárně Politika, kde byl rovněž určitý čas zaměstnán. V letech 1923-1925 byl odborným učitelem na typografické škole a po studijní cestě pracoval ve Státní tiskárně (do roku 1929). V ranějším období se věnoval především tvorbě písma, jím vytvořené vzorníky - jako vůbec první od českého typografa - pronikly i na světový trh: Menhartova kurzíva a antikva (1930-31), romana a italika (1934), Victory antikva a kurzíva (1942), Česká unciála, Manuscript kurzíva, Figural italika (1945-1948, iniciály 1960), plakátové písmo Vajgar (1961) latinka a kurzíva Standart (1960), a to vzdor tomu, že některé nesou typicky české národopisné prvky, jiné zase stopy rukopisného písma. Ostatně na Menhartovi se oceňuje právě jeho spojení typografie s kaligrafií.
Později se Menhart více věnoval grafické úpravě řady významných knih (mimo jiné Komenského Labyrintu světa a ráje srdce). Vedle množství článků vydal i řadu odborných publikací (například Regule kaligrafů, Nauka o písmu, Tvorba typografického písma). Byl také autorem grafické úpravy Prohlášení československé nezávislosti.
Zemřel 11. 2. 1962 v Praze (Československo).
Menhart Oldřich (www.libri.cz)
Oldřich Menhart (Wikipedia)
Oldřich Menhart (www.databazeknih.cz)
Oldřich Menhart
Oldřich Menhart
  Z historie (HaNo)
www.libri.cz
Viz
Kalendárium Únor 2012 (11.2.)
     
25. června 1907 (110. výročí)
se v Hamburku (Svobodné a hanzovní město Hamburk, Německo) narodil německý jaderný fyzik profesor PhDr. Johannes Hans Daniel Jensen; Nobelova cena za fyziku (1963).
Během druhé světové války pracoval na německém jaderném projektu a přispěl k dělení izotopů uranu. Po válce pracoval jako profesor např. na California Institute of Technology. V roce 1963 získal spolu s Marií Göppert-Mayer polovinu Nobelovy ceny za fyziku "za objevy týkající se orbitalů v atomových jádrech".
Mezi lety 1926 a 1931 studoval fyziku, matematiku, fyzikální chemii a filosofii na Freiburské univerzitě a Hamburské univerzitě, kde v roce 1932 získal doktorát a kde si v roce 1936 udělal habilitaci.
V roce 1937 se stal neplaceným přednášejícím na Hamburské univerzitě a začal spolupracovat s Paulem Harteckem, ředitelem fyzikálně-chemického oddělení. Harteck začal 1. září 1939 pracovat na německém jaderném projektu a přivedl do něho i Jensena. Ten výrazně přispěl k dělení uranu. Jensen a Harteck vytvořili dvojitou centrifugu, aby usnadnili efekt dělení.
V roce 1946 se stal profesorem teoretické fyziky na dnešní Hanoverské univerzitě a v roce 1949 na Heidelberské univerzitě.
V roce 1963 získal s Marií Göppert-Mayer polovinu Nobelovy ceny za fyziku za návrh modelu struktury atomových jader; druhou polovinu ceny získal Eugene Wigner za nesouvisející práci v teorii atomového jádra a elementárních částic, zejména za objev a aplikaci fundamentálních principů symetrie.
Zemřel 11. 2. 1973 v .Heidelbergu (Bádensko-Württembersko, Spolková republika Německo).
J. Hans D. Jensen (Wikipedia)
Hans Jensen (edu.techmania.cz, Mgr. Magda Králová)
Jensen Johannes Hans Daniel (leporelo.info)
Profesor PhDr. Johannes Hans Daniel Jensen
Profesor PhDr. Johannes Hans Daniel Jensen
  Z historie (HaNo)
http://www.3pol.cz/
http://www.aldebaran.cz/
http://encyklopedie.vseved.cz/
http://fyzikal.unas.cz/
     
25. června 1997 (20. výročí)
nepilotovaná nákladní vesmírná loď Progress M-34 narazila do vesmírné stanice Mir.
Způsobila výpadek proudu a poškodila laboratoř.
Mir - sovětská orbitální stanice vzniklá rekonstrukcí Saljutu. Vybavena stykovacím uzlem pro připojení až čtyř specializovaných výzkumných modulů (kromě dvou transportních lodí). Vypuštěna 20. 2. 1986.
Dne 25.06.1997 se nákladní kosmická loď Progress M-34 srazila s orbitální stanicí Mir při pokusu o opětovné spojení s komplexem. Náraz přitom způsobil dekompresi modulu Spektr (jednoho z šesti modulů stanice). Modul Spektr proto posádka Miru musela nouzově uzavřít a odstřihnout přitom kabely zajišťující přívod 40 % energie ze solárních článků. To způsobilo mnoho dalších problémů.
Kolize Progressu M-34 a Miru (mek.kosmo.cz)
Modulární orbitální stanice Mir
Modulární orbitální stanice Mir
  www.iabc.cz
Viz
Kalendárium Červen 2007 (25.6.)
     
25. června 1997 (20. výročí)
zemřel v Paříži (Francie) francouzský námořní důstojník, oceánograf, vynálezce, cestovatel, ochránce přírody, fotograf, filmař, dokumentarista a spisovatel Jacques-Yves Cousteau, zabývající se výzkumem, ochranou a popularizací života moří a oceánů.
Seznámil laickou veřejnost se životem pod hladinou moří a oceánů - jeho filmy Svět ticha a Velryba se staly hity filmového dokumentu.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Oscar Wilde kdysi řekl: „Každý z nás prožívá svůj čas hledáním tajemství života.“ Každý ovšem to tajemství hledá jinde.
Francouzský oceánograf, dokumentarista, námořní důstojník a cestovatel Jacques Yves Cousteau hledal tajemství života pod hladinou oceánů. Třináct let spolu s Emilem Gagnanem vyvíjel přístroj, který by svět podmořských hlubin otevřel všem. V roce 1943 vynalezl a osobně úspěšně otestoval první aqualung, první soběstačný podvodní dýchací aparát. Byl to malý zázrak. Lidé se náhle mohli potápět bez toho, že by je omezovala vzduchová hadice vedoucí na povrch. Mohli se stát nezávislou vodní bytostí. Dokud jim v láhvi nedošel kyslík. V příštích letech se Cousteau stal vedoucí osobností v oceánografických studiích, v podvodním výzkumu i v mezinárodním hnutí za zachování přírodního světa. A mimochodem, už v roce 1936 přišel s nápadem vytvořit kameru, s níž by se dalo natáčet pod vodou a přiblížit tak ten jeho milovaný, divukrásný svět a jeho tajemnou a vzrušující krásu i nám, obyčejným smrtelníkům, kteří bychom se sami pod hladinu nikdy neodvážili. Bylo to prosté. Stačilo na ni vyrobit vodotěsný kryt. Před ním to ale nikoho nenapadlo.
Podvodní svět, kterému Cousteau říkal „modrý kontinent“, mu zřejmě svědčil. Po smrti manželky Simone v roce 1990, žili spolu šťastně třiapadesát let, se v jednaosmdesáti oženil podruhé. S druhou ženou Francine měl dceru Diane a syna jménem Pierre-Yves. V sedmaosmdesáti letech zemřel na infarkt.
Mimochodem, legendární loď Kalypso, svého času pyšnou britskou minolovku, které dal jméno po vášnivé nymfě, jež kdysi sváděla Odyssea stejně jako oceán sváděl jeho, pro něho v roce 1950 koupil potomek slavného pivovarnického rodu Loel Guinness. Pronajímal mu ji za symbolický jeden frank ročně.
Narodil se 11. 6. 1910 v Saint André de Cubzac u Bordeaux (Saint-André-de-Cubzac, Francie).
Jacques-Yves Cousteau (Wikipedia)
Jacques-Yves Cousteau (www.csfd.cz)
Jacques-Yves Cousteau (www.databazeknih.cz)
Jacques-Yves Cousteau
Jacques-Yves Cousteau
  Z historie (HaNo)
www.quido.cz
www.iabc.cz
Lípa č. 1/2010
http://www.hedvabnastezka.cz/
http://czech-press.cz/
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Červen 2010 (11.6.)
     
25. června
je Den roztroušené sklerózy v ČR - Národní den roztroušené sklerózy.
25.6. je od roku 2003 každoročně dnem roztroušené sklerózy. Tento den byl ustanoven dnem roztroušené sklerózy Unií Roska s následujícími cíli:
* zvýšit informovanost o roztroušené skleróze na národní a regionální úrovni všech RS společností celonárodního hnutí RS;
* sjednotit, rozšířit a zmobilizovat celonárodní hnutí RS;
* aktivizovat zdroje na podporu celonárodního hnutí RS.
Jednotlivci, skupiny a organizace se zapojují do Národního dne RS tím, že:
* se zaregistrují;
* zorganizují při této příležitosti nějakou akci; tradičně se jeho vyvrcholením stala Národní konference „Místo pro kvalitní život s roztroušenou sklerózou“ v Praze, která je setkáním lidí s RS s jejich lékaři na téma současné trendy v péči o RS;
* darují nějaký obnos na podporu celonárodního hnutí RS včetně výzkumu.
Národní den roztroušené sklerózy ČR (info.civilky.cz)
Unie ROSKA
Unie ROSKA
  Z historie (HaNo)
Viz
Kalendárium Červen 2016 (25.6.)
     
26. června 1747 (270. výročí)
se ve Velvarech (České království) narodil český hudební skladatel, klavírista a pedagog Leopold Koželuh (rodným jménem Jan Antonín Koželuh).
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Narodil se ve Velvarech v rodině ševce Antonína Bartoloměje Koželuha a dostal jméno Jan Antonín. Také jeho bratranec, který ho vyučoval hudbě, se jmenoval Jan Antonín. Aby předešel nedorozumění, aby si ho lidé s bratrancem nepletli, přijal v sedmadvaceti letech jméno Leopold.
Nové jméno si Koželuh poněkud opovážlivě zvolil podle císaře Leopolda II., k jehož korunovaci českým králem v katedrále svatého Víta v září roku 1791 složil slavnostní kantátu. To už Koželuh třináct let žil ve Vídni, kde si otevřel hudební nakladatelství. Díky pověsti jednoho z nejlepších vídeňských pianistů získal místo učitele hudby na císařském dvoře. Vyučoval dceru císařovny Marie Terezie, arcivévodkyni Marii Louisu, budoucí druhou ženu Napoleona Bonaparta a Marii Elisabeth, příští ženu císaře Františka II.
Po Mozartově smrti byl na nečekaně uvolněné místo dvorního skladatele jmenován Leopold Koželuh. Na rozdíl od Mozarta však získal i post dvorního kapelníka. A podobně jako Mozart vstoupil do zednářské lóže. Do dnešní doby se dochovalo na čtyři stovky jeho skladeb. Tohle je ukázka z Pastorale a la Watteau.
Koželuhovo jméno a jeho skladby znala celá Evropa. A cenila si ho. I když - v posledních letech života byl často kritizován. Například Mozart s Beethovenem svorně tvrdili, že tvoří příliš mnoho a rozmělňuje svůj talent. Po smrti byl Koželuh zastíněn slavnějšími a pozapomnělo se na něj. Naštěstí ne na dlouho.
Zemřel 7. 5. 1818 ve Vídni (Rakouské císařství).
Leopold Koželuh (Wikipedia)
Leopold Koželuh (www.rozhlas.cz, Jarmila Novotná)
Leopold Antonín Koželuh (cestiskladatele.wz.cz)
Leopold Koželuh
Leopold Koželuh
  Kalendárium ČT1
     
26. června 1937 (80. výročí)
zemřel v Praze (Československo) český knihovník, učitel, divadelní a literární kritik, literární historik, spisovatel, vysokoškolský pedagog a překladatel profesor Dr. Václav Tille; používal také pseudonym Václav Říha.
Narodil se v rodině profesora reálného gymnázia v Táboře, Antonína Tilleho, a jeho ženy Marie, rozené Eisensteinové. Babička z otcovy strany pocházela z rodu Nádherných z Borutína.
Václav Tille absolvoval gymnázium, pak filosofickou fakultu Karlovy university v Praze (slavistiku a germanistiku) a další v Innsbrucku, studia zakončil doktorátem. Později vykonával práci v pražské univerzitní a olomoucké studijní knihovně. V té době působil také jako revizor sbírek knihovny Národního muzea. Následoval pobyt na univerzitě v Paříži. V roce 1903 habilitoval a v letech 1921-1937 byl řádným profesorem srovnávacích dějin na Karlově universitě. Stal se členem Rotary klubu, Evropského literárního klubu, Československé Intelektuální Unie, v roce 1925 je spoluzakladatelem PEN klubu. V roce 1925 se stal členem Mezinárodní akademické unie.
Uveřejnil řadu divadelních a literárních kritik v Národních listech (působil zde v letech 1910-1915), Venkově, Prager Presse a dalších novinách i časopisech. Vytvořil velmi mnoho srovnávacích studií u umění scénickém, mimickém, kriticky rozebíral tvorbu povídkovou, pohádkovou a zabýval se i dalšími obory české i cizí literatury a knihovnictví. Při psaní pohádek použil pseudonym V. Říha, odborné články podepisoval často různými zkratkami a značkami. Dr. Václav Tille redigoval od roku 1902 knižnici pro mládež Žeň z literatur.
Narodil se 16. 2. 1867 v Táboře (Rakouské císařství).
Václav Tille (Wikipedia)
Václav Tille - pseudonym: Václav Říha (www.databazeknih.cz)
Autor - Václav Tille (knihy.abz.cz)
Profesor Dr. Václav Tille
Profesor Dr. Václav Tille
  Lípa č. 1/2012
http://www.idu.cz/
     
26. (28.) června 1957 (60. výročí)
zemřel v Emmendingenu (Německo) německý expresionistický spisovatel, prozaik, romanopisec, autor sci-fi, dramatik, esejista, novinář a lékař neurolog Alfred Döblin.
Roku 1910 spoluzakládal expresionistický časopis Der Sturm (Bouře). V letech 1933 až 1945 byl v emigraci ve Francii a v USA, poté se vrátil do Německa. Patří k nejvýznamnějším německým romanopiscům 20. století. Ve formálně experimentálních románech zaujímá sociálně kritické stanovisko k soudobé německé společnosti.
Döblin pocházel z asimilované židovské rodiny. Jeho otec Max byl původně krejčí, oženil se ale s dcerou bohatého továrníka. V roce 1898 se rodina přestěhovala do Berlína, kde Alfred začal studovat medicínu nejprve na Humboldtově univerzitě v Berlíně a později na Univerzitě Alberta Ludwiga ve Freiburgu (Albert-Ludwigs-Universität Freiburg). Během studií se začal zajímat o německou filosofii a to převážně o díla Immanuela Kanta, Arthura Schopenhauera a Friedricha Nietzscheho. Po vystudování začal pracovat jako žurnalista v Řezně a v Berlíně, než si otevřel svojí psychiatrickou ordinaci v sousedstvi náměstí Alexanderplatz. Lékařskou praxi prováděl v letech 1911-1914 a 1918-1933. V letech 1914-1918 byl vojenským lékařem.
Byl hluboce ovlivněný expresionismem, který byl hlavním myšlenkovým proudem německé avantgardy v prvních dvou desetiletích 20. století. Přihlásil se k němu v časopise Der Sturm, který od roku 1910 v Berlíně vydával Herwarth Walden.[1] Spřátelil se s Ernstem Ludwigem Kirchnerem, expresionistickým malířem a jedním ze zakladatelů umělecké skupiny Die Brücke, který namaloval jeho portrét. Během vykonávání praxe napsal několik prací, ale žádná z nich nebyla veřejně publikována do roku 1913, kdy vydal sbírku povídek Die Ermordung einer Butterblume (Vraždění blatouchu). V roce 1915 vydal román Die Drei Sprünge des Wang-Lung (Tři sloky Wang-luna), který pojednával o čínském povstání v 18. století. Tato kniha vyhrála cenu Theodora Fontana (Theodor-Fontane-Preis für Kunst und Literatur) za rok 1916.
V roce 1933 uprchl do Francie, kde získal v roce 1936 občanství. V roce 1940 uprchl před nacisty do Spojených států amerických. V roce 1941 konvertoval ke katolické církvi.
V roce 1945 se vrátil do Německa, kde byl z pověření francouzské vlády inspektorem kulturní politiky. Po vzniku NDR se podílel na založení Akademie věd a literatury v Mohuči (Die Akademie der Wissenschaften und der Literatur Mainz - AdW-Mainz). V roce 1953 se vystěhoval opět do Francie. Nemocen se vrátil roku 1956 zpět do Německa a následujícího roku zemřel. Je pohřben ve francouzské obci Housseras v Lotrinsku.
V roce 1979 byla po něm pojmenována Cena Alfreda Döblina.
Narodil se 10. 8. 1878 ve Štětíně (Pomořansko, Německo, dnes Polsko).
Alfred Döblin (Wikipedia)
Alfred Döblin: Příběh Franze Biberkopfa (vltava.rozhlas.cz, Hynek Pekárek)
Alfred Döblin (www.databazeknih.cz)
Alfred Döblin
Alfred Döblin
  www.cojeco.cz
http://www.iliteratura.cz/
     
26. června
je Světový den boje proti zneužívání drog a jejich nezákonnému rozšiřování - Mezinárodní den boje proti drogám, od roku 1988 (OSN).
Mezinárodní den boje proti zneužívání drog a nezákonnému obchodování s nimi byl vyhlášen Valným shromážděním Rady OSN jako výraz posílení akce a spolupráce podporujících společnost bez drog.
je Mezinárodní den za podporu obětí mučení - Mezinárodní den podpory obětem násilí, od roku 1997 (OSN).
Waterboarding, prodloužené odepírání spánku, vystavení nadměrně hlasitým zvukům a extrémním teplotám nebo vynucování různých fyzicky nepříjemných pozic. I když to může znít jako středověké praktiky proti nevěřícím, i dnes se stále ještě hodně používají. Při jednání 15. června si Podvýbor pro lidská práva připomněl Mezinárodní den na podporu obětí mučení, který připadá na 26. června.
Mezinárodní den boje proti zneužívání drog a nezákonnému obchodování s nimi (www.sedmagenerace.cz)
Mezinárodní den proti mučení - nová jména pro staré praktiky (www.europarl.europa.eu)
International Day Against Drug Abuse and Illicit Trafficking - 26 June
International Day Against Drug Abuse and Illicit Trafficking - 26 June
  Z historie (HaNo)
www.quido.cz
Viz
Kalendárium Červen 2016 (26.6.)
     
27. června 1897 (120. výročí)
se v Praze (Čechy, Rakousko-Uhersko) narodil český kameraman, filmový historik, dokumentární režisér krátkých filmů, pedagog a herec docent Jindřich Brichta.
Jeden z nejstarších a nejzkušenějších filmových techniků v ČSR. Založil Kinematografické oddělení Technického musea a byl operatérem při natáčení mnoha snímků (Sv. Václav). Organizoval filmové sbírky pro Národní technické muzeum a dal podnět k založení československého filmového archívu.
V roce 1925 vystudoval inženýrství na ČVUT. Složil pouze první státní zkoušku, ke druhé se nedostal kvůli filmu. Jako kameraman v roce 1917 zdarma natáčel pro Lucernafilm. V Delově snímku, již pro společnost Bratři Deglové, se pokusil o první filmové triky. Získal si respekt a do konce éry němého filmu spolupracoval na dalších 11 hraných filmech.
Mezitím se v roce 1923 stal vedoucím technického muzea a začal systematicky sbírat dokumenty i technické artefakty z dějin kinematografie, zejména z prvopočátků. Sběratelská činnost vrcholila po roce 1945, kdy byla založena Československá filmotéka. Založil Československé filmové muzeum v prostorách Národního technického muzea v Praze. Další významnou aktivitu tvořilo spoluzaložení FAMU v roce 1946, kde patřil i k prvním pedagogům a v roce 1956 se stal docentem.
V roce 1955 byl za zásluhy o kinematografii oceněn Řádem práce. Podílel se na zachycení prvních okamžiků nového státu, respektive všech důležitých událostí té doby. Technickou i tvůrčí výzvou pro něj byla spolupráce s průkopníky českého vědeckého filmu, s nimiž časosběrně kamerou sledoval rozvíjení květin. V roce 1924 založil s Karlem Smržem a Viktorínem Vojtěchem Československou společnost pro vědeckou kinematografii v Praze. Přispíval také do jejího časopisu Kinematografie.
V letech 1927-1931 se stal technickým ředitelem Elektajournal. Tato firma od roku 1925 vydávala stejnojmenný filmový týdeník, jenž založil tradici národního filmového zpravodajství. Když firma Elektajournal zanikla, jeden ze spolumajitelů, Karel Pečený, se rozhodl, že bude pokračovat ve vydání ČFT. Ten se roku 1937 přejmenoval na Aktualitu. Brichta pokračoval v letech 1937-1943 v Aktualitě. Pracoval ve zpravodajství i technickém zabezpečení. Kvůli nezájmu provozovatelů kin byl týdeník po roce 1989 zrušen.
Za 2. světové války realizoval s J. Elbem autorké filmy, podivuhodné kameramanské etudy, pro něž použil nezvykle dlouhé jízdy kamery. Roku 1940 založili filmový měsíčník kulturních aktualit Defilé, který protektorátní cenzura zastavila.
Ačkoliv strávil konec války v koncentračním táboře, s vervou se pustil hned po válce do natáčení událostí Pražského povstání 1945. Po zahájení pedagogické a organizační činnosti ve filmovém ústavu se vrátil k autorské tvorbě už jen třemi filmy.
Zemřel 6. 6. 1957 v Praze (Československo) - 60. výročí.
Jindřich Brichta (www.csfd.cz, Jaroslav Lopour)
Jindřich Brichta (www.fdb.cz)
Jindřich Brichta (www.filmovyprehled.cz, Jaroslav Lopour)
Jindřich Brichta
Jindřich Brichta
  www.cojeco.cz
Viz
Kalendárium Červen 2007 (27.6.)
     
27. (26.) června 1957 (60. výročí)
zemřel v Ripe (Chalvington with Ripe, Sussex, nyní East Sussex, Anglie, Spojené království) anglický spisovatel, romanopisec, básník a povídkář Malcolm Lowry, celým jménem Clarence Malcolm Lowry, který se proslul především svojí knihou Under the Volcano (Pod sopkou) z roku 1947.
Tohoto romanticky nadšeného obdivovatele volné přírody spojovalo s tzv. ztracenou generací amerických autorů 20. let 20. století hluboké znepokojení z rozpadu dosavadních civilizačních hodnot.
Na filmové plátno knihu převedl roku 1984 John Huston (s Albertem Finneyem a Jacqueline Bissetovou v hlavních rolích). Za jeho života mu vyšly jen dvě novely, krom Pod sopkou ještě Ultramarine roku 1933. Řada prací, zejména básní, však ještě vyšla posmrtně.
Po mladistvých zkušenostech z práce topiče na nákladní lodi studoval v Cambridgi, kde vznikl jeho první román. V polovině 30. let odjel do Spojených států a na severoamerickém kontinentě (v Britské Kolumbii, v Mexiku a v Kanadě) vznikaly jeho nejlepší prózy, takže často bývá řazen i do kontextu literatury americké. Žil také ve Francii. Osobní bolestná traumata z válečných let utápěl v alkoholu, kterému nakonec zcela propadl. Románový příběh britského konzula v Mexiku, který propadl alkoholu, má autobiografické rysy. Ceněna je metafyzická a mytologická symbolika a technika proudu vědomí. Působivé prolínání dějových a úvahových pasáží, básnicky sevřené neotřelé formulace, burcující k zamyšlení nad člověkem i civilizací, řadí knihu k pozoruhodným projevům moderního románu. Zemřel v Sussexu. Na jeho hrobě mj. stojí: "His Prose Was Flowery And Often Glowery. He Lived, Nightly, And Drank, Daily, And Died Playing The Ukelele."
Česky vyško: Pod sopkou (1980).
Narodil se 28. 7. 1909 v Birkenhead (New Brighton, Wallasey, Cheshire, nyní Merseyside, Anglie, Spojené království).
Malcolm Lowry (Wikipedia)
Malcolm Lowry (www.databazeknih.cz)
Malcolm Lowry (www.goodreads.com, anglicky)
Clarence Malcolm Lowry (1946)
Clarence Malcolm Lowry (1946)
  Slovník spisovatelů: Anglická literatura …
     
27. - 29. června 1967 (50. výročí)
proběhl IV. sjezd Svazu čs. spisovatelů.
Byla to elektrizující doba. Šedesátá léta minulého století. Proměňoval se svět a v hlubině značně ochromené československé společnosti se objevily také první známky změny. I na naší Střední všeobecně vzdělávací škole se nikdo z pedagogů už neodvážil nedoporučit maturantovi jeho přihlášku na kteroukoli "vejšku". Ani ti, kteří tím ještě před pár týdny vyhrožovali a před pár měsíci svou moc bezostyšně zneužívali. Cítili jsme závan svobody.
Tehdy někteří spisovatelé učinili na svém IV. sjezdu z tématu svobody téma hlavní. Nebyly jím tedy "tvůrčí činy ve prospěch socialismu a míru", ale tvorba jako součást svobodného života člověka. Z "jednotné" oficiální organizace spisovatelů se tu výrazně vydělila část, která už nechtěla poslušně respektovat šedou uniformitu "socialistického" umění.
Nešlo jen o to, jak ze sjezdové tribuny pravil Václav Havel, že "spisovatelská organizace by mohla mít velký význam, určitě větší než má, kdyby v praxi dělala to, k čemu se teoreticky hlásí, totiž zajišťovala materiální a duchovní podmínky pro svobodný rozvoj literatury." Tady šlo o samotnou svobodnou tvorbu, o její rozvoj bez cenzury a ideologických omezení. A svobodná literatura těžko může existovat v nesvobodné společnosti.
Průběh sjezdu naznačoval od počátku, že jde o mimořádnou událost. Scénář prostě neodpovídal obvyklým postupům a zásadám slavnostních zasedání, které už kodifikovala komunistická moc. Oficiální delegace ÚV KSČ vedená Jiřím Hendrychem dokonce na protest proti dění na sjezdu opustila předčasně jeho jednání. "Všechno jste prohráli," pravil soudruh tajemník rozčileně. Mezitím se odehrálo mnohé. Spisovatelé jako Pavel Kohout, Ludvík Vaculík, A. J. Liehm, Václa Havel, Milan Kundera a další zcela jasně formulovali problémy doby, vedení KSČ na mnoha poradách se vztekem, překvapením i zděšením hledalo řešení. Našlo je v represích - v odplatě. Ovšem když v září zrudlý soudruh Hendrych opouštěl sjezd, ještě nebylo tak docela jasné, kdo v červnu 1967 vlastně prohrává. Sjezd přece předznamenal úžasnou euforickou dobu pražského jara. Vítěz a poražený se však ukázali o čtrnáct měsíců později. Bylo to trpké srpnové odhalení s tragickým akcentem, který mu dodaly sovětské tanky.
Proběhl IV. Sjezd československých spisovatelů, kde zazněly mnohé ostré projevy vyslovující kritiku režimu (1967) (www.ceskatelevize.cz)
Sjezd spisovatelů 1967 / průběh IV. sjezdu Svazu spisovatelů (27. - 29. června 1967) (www.totalita.cz, Jarmila Cysařová)
Sjezd spisovatelů zahájil před 45 lety Pražské jaro (literarky.cz)
IV. sjezd Svazu československých spisovatelů Praha 27. - 29. června 1967
IV. sjezd Svazu československých spisovatelů Praha 27. - 29. června 1967
  Výročí týdne - Sjezd spisovatelů 27.-29. června 1967 (Týdeník Rozhlas č. 26/2017, str. 23, Pavel Kácha)
Lípa č. 1/2012
http://www.csds.cz/
     
27. června 1967 (50. výročí)
se v Praze (Československo) narodil český filmový, televizní a také divadelní režisér Jan Hřebejk.
Vystudoval Akademické gymnázium v Praze a v roce 1991 scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Zabývá se filmovou, televizní a divadelní režií. Za své filmy získal doposud třikrát Českého lva, a to za tituly Horem pádem, Musíme si pomáhat (nominace na Oscara za nejlepší cizojazyčný film) a Šakalí léta.
Do diváckého povědomí se dostal jako autor krátkých filmů, jež natočil ve vlastní produkci. Spolupracoval s českou televizí. K jeho nejúspěšnějším celovečerním filmům patří Šakalí léta a Pelíšky.
Jan Hřebejk je jedním z nejplodnějších a nejvšestrannějších českých filmových režisérů. Od roku 1997 se věnuje i divadelní režii (mezi jeho nejproslulejší inscenace patří Výstřely na Broadwayi). Jeho debut Šakalí léta (1993) získal na vůbec prvních výročních cenách Český lev ocenění pro nejlepší film i režii. Film Pelíšky, který soutěžil na MFF KV v roce 1999, nebo Pupendo (2003) patří k divácky nejoblíbenějším titulům české porevoluční kinematografie. Za válečnou tragikomedii Musíme si pomáhat (2000) byl Hřebejk nominován na Oscara a opět získal Českého lva coby nejlepší režisér. Od snímku Kawasakiho růže (2009) se snaží výrazněji věnovat závažným morálním i společenským tématům. V roce 2006 vyhrál v Karlových Varech Zvláštní cenu poroty za film Kráska v nesnázích, letos uvádíme i jeho film Odpad město smrt (2012).
Jan Hřebejk (www.csfd.cz, Lukáš Vojáček)
Jan Hřebejk (Wikipedia)
Jan Hřebejk - režisér (www.osobnosti.cz)
Jan Hřebejk na 43. KVIFF
Jan Hřebejk na 43. KVIFF
  Jak šel čas (TV pohoda č. 25/2017)
Český biografický slovník XX. století
     
27. června 1977 (40. výročí)
zemřela v Halifaxu (Ing Royde Home) britská autorka životopisů a regionálních románů, držitelka Řádu britského impéria, Dr. Phyllis Bentleyová (Bentley), celým jménem Phyllis Eleanor Bentley.
Z díla: Sleep in Peace, A Man of his Time, Inheritance, The Rise of Henry Morcar, Noble in Reason, Love and Money, Take Courage, Crescendo, Ring in the New, A Modern Tragedy, Tales of the West Riding, The Adventures of Tom Leigh, The Partnership, More Tales of the West Riding.
Česky vyšlo: Moderní tragedie (1934).
Narodila se 19. 1. (11.) 1894 v Halifaxu (West Yorkshire).
Phyllis Bentley (Wikipedia, anglicky)
Phyllis Bentley (www.bloomsbury.com, anglicky)
Dr Phyllis Bentley (www.calderdale.gov.uk, anglicky)
Dr. Phyllis Bentley
Dr. Phyllis Bentley
  Slovník spisovatelů : Anglická literatura ...
http://www.databazeknih.cz/
Viz
Kalendárium Leden 2014 (19.1.)
     
27. června - Významný den
je Den politických vězňů ČR / Den památky obětí komunistického režimu - výročí popravy Milady Horákové v roce 1950.
Dne 2. července 1940 byla společně s manželem zatčena a téměř celé následující dva roky protrpěla ve vyšetřovací vazbě gestapa, střídavě na Pankráci a na Karlově náměstí v Praze, kde ji podrobili tvrdým výslechům. Další dva roky strávila v Malé pevnosti v Terezíně, kde byl vězněn i její manžel. Přestože se nemohli setkat, věděli o sobě a to je posilovalo. Období od 22. června 1944 prožila v soudní vazbě německého lidového soudu ve věznicích v Lipsku a v Drážďanech a souzena byla 23. října 1944. Verdikt zněl osm let káznice (původně jí byl navržen trest smrti). K výkonu trestu nastoupila ve věznici v Aichachu v Horním Bavorsku, kde ji osvobodila americká armáda. Do vlasti se vrátila 20. května 1945.
Proces s Miladou Horákovou a spol. začal před státním soudem 31. května 1950. Již první den vypovídala Milada Horáková. Výpovědi ostatních obžalovaných a svědků pokračovaly osm dnů a provázela je organizovaná davová hysterie volající po maximálních trestech. Nakonec byly vyneseny čtyři rozsudky smrti: M. Horáková, J. Buchal, O. Pecl a Z. Kalandra, tři tresty doživotí a další těžké tresty odnětí svobody v rozmezí 28 až 15 let, zostřené konfiskací majetku a ztrátou občanských práv.
Milada Horáková byla popravena jako poslední ze čtyř odsouzených k trestu smrti v ranních hodinách 27. června 1950. Urnu s jejím popelem rodině nevydali a dodnes není známo, kde se nachází. V roce 1991 jí udělil prezident Václav Havel řád T. G. Masaryka I. třídy in memoriam. Den smrti Milady Horákové se stal Dnem památky obětí komunistického režimu.
Milada Horáková - politička, oběť komunistického teroru (www.osobnosti.cz)
27. 6. je Světový den rybářství, slaví se od roku 1985.
27. 6. je Světový den sdělovacích prostředků.
27. 6. je Světový den diabetu, vyhlášen Mezinárodní federací diabetu a Světovou zdravotnickou organizací roku 1991.
Kalendář On-line / Významné dny (www.inkal.eu)
27.6. - Světový den rybářství (www.mrk.cz)
JUDr. Milada Horáková (1901-1950)
JUDr. Milada Horáková (1901-1950)
  Z histore (HaNo)
www.quido.cz
Viz
Kalendárium Červen 2016 (27.6.)
     
28. června 1577 (440. výročí)
se v městě Siegen (Vestfálsko; dnes Severní Porýní-Vestfálsko, Spolková republika Německo) narodil vlámský barokní malíř Peter Paul Rubens, mnoha považovaný za jednoho z největších světových malířů v historii, mistra barokního stylu a nejdůležitějšího vlámského malíře 17. století.
Významný představitel barokního malířství, tvůrce pláten s bohatými barvami a dynamickými kompozicemi.
Rubens se narodil v rodině úspěšného Antverpského protestantského advokáta, který uprchl z Antverp před náboženským útlakem. V roce 1589, dva roky po otcově smrti se Rubens a jeho matka vrátili do Antverp, kde přestoupil ke katolické víře. Náboženské motivy patřily v jeho pozdější práci k nejvýznamnějším. V Antverpách jej jeho matka dala do učení k nejlepším místním malířům.
V roce 1600 odjel do Itálie, kde pracoval jako dvorní malíř pro mantovského vévodu Vincenza Gonzaga. Navštívil Benátky, Řím a Janov, studoval zde antické umění a učil se kopírováním děl italských mistrů. Jeho styl byl v té době silně ovlivněn Tizianem.
Po smrti jeho matky v roce 1608 se Rubens vrátil do Antverp. O rok později se oženil s Isabellou Brantovou. Jeho obrazy Stavění kříže (1610) a Snímání z kříže (1611 - 1614) pro místní katedrálu panny Marie ho zařadily mezi nejuznávanější vlámské malíře.
Mnoho zakázek obdržel od francouzského královského dvora, mezi nimi i na sérii alegorických obrazů ze života Marie Medicejské (nyní jsou umístěny v Louvru). Pro zpracování velkého množství zakázek, které dostával, vytvořil v Antverpách dílnu, ve které s ním pracovali jeho žáci, z nichž mnozí se později proslavili jako například Anthonis van Dyck.
V letech 1621 až 1633 se aktivně účastnil mnoha diplomatických jednání. Španělský král Filip IV. ho pověřil úkolem dosáhnout sblížení Španělska s Anglií. Rubensovou zásluhou byla skutečně 15. listopadu 1630 podepsána mírová smlouva mezi Anglií a Španělskem. Anglický král Karel I. ho za toto úsilí pasoval na rytíře a bohatě obdaroval.
V roce 1630 čtyři roky po smrti své první ženy se znovu oženil s šestnáctiletou Helenou Fourmetovou. Rubens měl tři děti se svoji první ženou Isabellou a pět dětí s Helenou. Nejmladší dítě se narodilo osm měsíců po jeho smrti. Rubens zemřel ve věku 63 let a je pochován v kostele sv. Jakuba v Antverpách.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Kráskám kyprých tvarů na jeho obrazech bychom asi dnes doporučili mírnou dietu, ale tehdy to byl ideál krásy. Takové byly i dvě Rubensovy manželky. První Isabela Brantová.
Čtyři roky po její smrti se Rubens jako třiapadesátiletý vdovec oženil s šestnáctiletou Helenou Fourmentovou. Rubens byl tehdy tak významný muž, že si mohl manželku vybírat i v šlechtických kruzích. Ale jeho volba zůstala v rodině, zvolil si vzdálenou příbuznou své zemřelé ženy.
Osobní kouzlo a znalost jazyků otvíralo Petru Paulu Rubensovi dveře do šlechtických i královských paláců. Jako dvorský malíř se dostával do soukromí mnoha vlivných osobností tehdejší doby. Informace, které tu získal, dovedl vyhodnotit a využít. A tak působil v politickém zákulisí jako zvěd a vyjednávač.
Každý malíř nemusí zemřít v bídě. Rubensův honosný dům v Antverpách a zámeček Steen jsou toho důkazem.
Zemřel 30. 5. 1640 v Antverpách (Belgie).
Peter Paul Rubens (Wikipedia)
Peter Paul Rubens (www.artmuseum.cz, Martina Glenn)
Peter Paul Rubens
Peter Paul Rubens
  Rok do kapsy
Lípa č. 1/2010
Lípa č. 1/2012
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Květen 2010 (30.5.)
     
28. června 1867 (150. výročí)
se v Chaos (Girgenti, Agrigento, Sicílie) narodil italský spisovatel, dramatik, prozaik, básník a režisér Luigi Pirandello; Nobelova cena za literaturu (1934).
Jeden z nejpozoruhodnějších italských spisovatelů, autor působivých novel a povídek.
Luigi Pirandello se narodil roku 1867 v usedlosti Chaos poblíž města Agrigento na Sicílii v zámožné, patriotické rodině vlastníků sirných dolů. Do základní školy nechodil, měl domácího učitele. Poté ho otec zapsal na technický institut, ale Pirandello po dvou letech přestoupil na klasické gymnázium. Po jeho ukončení se zapsal současně na filozofickou i právnickou fakultu v Palermu. Roku 1887 se přestěhoval do Říma ke strýci z matčiny strany a pokračoval již pouze ve studiu na fakultě filozofické. Kvůli neshodě s profesorem latiny musel školu opustit a dokončit univerzitní vzdělání v německém Bonnu, kde promoval roku 1891. Roku 1893 se vrátil do Říma, kde se po svatbě s dcerou otcova společníka roku 1894 natrvalo usadil.
Svou literární činnost zahájil Pirandello roku 1889 sbírkou básní Hravá bolest inspirovaných poezií Giosua Carducciho. V Bonnu vznikly básnické sbírky Gaiin svátek a Rýnské elegie napsané po vzoru Johanna Wolfganga Goetheho. V Římě navázal kontakty s literárními kruhy, především s krajanem Luigim Capuanou, který ho nasměroval od poezie k próze. Roku 1893 napsal svůj první román Marta Ajala (vydaný až roku 1901 pod názvem Zavržená), který byl silně ovlivněn poetikou verismu, a roku 1894 svou první povídkovou sbírku Lásky bez lásky.
Roku 1897 přijal Pirandello místo na katedře stylistiky v učitelském ústavu v Římě. Roku 1902 vydal svůj druhý román Pořadí vykazující již rysy jeho poetiky humoru, kterou Pirandello naplno rozvinul roku 1904 ve svém nejznámějším románu Nebožtík Mattia Pascal a jejíž principy důkladně vysvětlil roku 1908 ve svých literárněvědných esejích Umění a věda a O humoru. Podle Pirandellova názoru je povinností umělce odhalit rozpor mezi jevem („maskou“) a podstatou („tváří“). Stržení „masky“ může zpočátku vyvolat smích, další analýza však vede k tragickému poznání podstaty „tváře“. V osobním životě bylo však toto tzv. humoristické období Pirandellovy tvorby poměrně nešťastné, neboť bylo tragicky poznamenáno duševní chorobou jeho ženy, která se neustále zhoršovala (od roku 1919 musela být Pirandellova manželka trvale hospitalizována v ústavu pro choromyslné).
Pirandellovy umělecké principy se projevovaly nejprve v jeho novelách a dalších románech (Staří a mladí, Natáčí se!), plně se však rozvinuly až v jeho divadelních hrách. Po svém prvním jevištním úspěchu s komedií Rozmysli si, Jakoubku! v roce 1916 obrátil Pirandello svůj zájem definitivně k divadelní tvorbě. Roku 1921 mělo v Římě premiéru Pirandellovo drama Šest postav hledá autora, patřící do tzv. trilogie „divadla na divadle“ (další části tvoří hry Každý má svou pravdu a Dnes večer improvizujeme), ve které se Pirandello snažil setřít hranici mezi scénickou fikcí a skutečností, zpochybnit jistoty skutečného světa a vtáhnout diváky do děje, aby cítili spoluzodpovědnost za problémy, o nichž se na scéně diskutuje. Tato hra spolu s tragédií o ztrátě identity Jindřich IV. (1922) zajistila Pirandellovi mezinárodní věhlas. K jeho proslulosti přispělo i vydávání jednotlivých svazků jeho novel v letech 1922-1937 pod názvem Novely na jeden rok.
Roku 1924 vstoupil Pirandello do fašistické strany. Jeho skutečný vztah k Mussoliniho režimu je ale často diskutován v odborných kruzích. Těžko lze říci, zda Pirandellův příklon k fašismu byl jen vykalkulovaný záměr jak získat publicitu a přístup k dotacím, nebo zda skutečně platila jeho vlastní slova „jsem fašista, protože jsem Ital“. Na jedné straně Pirandellova poetika nikdy nebyla poplatná nabubřelému patosu Mussoliniho éry, na druhé straně je pravda, že Mussoliniho podpora pomohla Pirandellovi získat mezinárodní slávu (jeho hry se hrály nejen v celé Evropě, ale také v USA a v Jižní Americe), a díky ní se také stal roku 1925 ředitelem římského divadla Teatro d'Arte. S touto divadelní společností strávil Pirandello v letech 1925-1928 většinu času na zahraničním turné po Evropě a po Americe.
Ve svých hrách Pirandello na základě relativismu v chápání skutečnosti zpracoval originálním způsobem téma krize osobnosti, problematiku identity moderního člověka a rozpor mezi ideálem a skutečností. Námětem jeho děl jsou bizarní, nevypočitatelné až absurdní příběhy s podivínskými postavami plnými prudkých vášní a zvratů. Ale i v krajní absurditě je Pirandello vždy konkrétní a aktuální, skutečný mistr divadelního umění. Roku 1929 byl Pirandello jmenován členem Italské akademie a roku 1934 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu „za jeho smělou a duchaplnou renesanci dramatického a scénického umění“ (citace z odůvodnění Švédské akademie). Při návratu ze Stockholmu navštívil i Prahu.
Roku 1936 se Pirandello nachladil při natáčení filmu na motivy románu Nebožtík Mattia Pascal a zemřel na zápal plic ve svém římském bytě.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
„Jsem synem Chaosu a není to jinotaj, ale holá skutečnost. Narodil jsem se poblíž spletitého lesa, jemuž místní obyvatelé říkají Cavusu, což je nářeční řeckého slova chaos,“ řekl Luigi Pirandello, nejvěhlasnější italský dramatik minulého století. A Kaos se také jmenuje film natočený podle jeho povídek.
Pocházel ze zámožné sicilské rodiny, která vlastnila sirné doly. Oženil se s dcerou otcova společníka. Tohle manželství mu ale přineslo spíš trápení. Jeho žena Antoinetta trpěla vážnou duševní chorobou. Narodily se jim tři děti, ale šťastní nebyli. „Mám nějaké přátele, ale držím si všechny od těla, protože mám nade všechno rád svou samotu, která je mou smutnou nevěstou.“ Napsal Pirandello. Nakonec musela být Antoinetta trvale hospitalizována v ústavu pro choromyslné.
Začínal s poezií, pak přešel k próze, ale nejvíce se proslavil jako dramatik. Jeho nejslavnější hra Šest postav hledá autora měla premiéru v Římě v roce 1921. Nejprve vyvolala ohromný skandál, ale vzápětí měla nevídaný úspěch. Zajistila Pirandellovi mezinárodní věhlas.
Snažil se setřít hranici mezi scénickou fikcí a skutečností, vtáhnout diváky do děje. Námětem jeho děl jsou bizarní, absurdní příběhy s podivínskými postavami plnými prudkých vášní a zvratů. Jeho hra Jindřich IV. slavila úspěch na prknech Divadla na Vinohradech ve dvou nezapomenutelných inscenacích. Nejprve s Milošem Kopeckým, pak s Jiřím Dvořákem.
Ve třicátých letech se oficiálně se přihlásil k fašismu. Díky Mussoliniho podpoře se stal ředitelem a režisérem vlastního divadla, s nímž sjezdil celou Evropu. Angažoval mladou herečku Martu Abbu, pro kterou napsal celou řadu her. O třiatřicet let mladší hvězda byla nejen jeho inspirací, ale i dlouholetou milenkou.
Za „smělou a duchaplnou renesanci dramatického a scénického umění“ dostal Nobelovu cenu. Při návratu ze Stockholmu navštívil i Prahu.
Při natáčení filmu na motivy svého románu Nebožtík Mattia Pascal se nachladil a zemřel na zápal plic ve svém římském bytě. Podle poslední vůle byl zpopelněn a jeho popel byl rozprášen poblíž usedlosti Chaos, kde se narodil.
L. Pirandello:
"Ženy jsou jako sny - nikdy nejsou takové, jaké bys je chtěl mít."
"Jeden blázen, to je legrace, ale většina bláznů přijde draho."

Zemřel 10. 12. 1936 v Římě (Lazio, Itálie).
Luigi Pirandello (Wikipedia)
Luigi Pirandello - dramatik, básník, prozaik (www.spisovatele.cz)
Luigi Pirandello (www.databazeknih.cz)
Luigi Pirandello
Luigi Pirandello
  Z historie (HaNo)
Rok do kapsy
http://www.csfd.cz/
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Prosinec 2016 (10.12.)
     
28. června 1947 (70. výročí)
zemřel v Praze (Československo) český básník, prozaik, novinář, publicista, literární a výtvarný kritik a překladatel z francouzštiny a ruštiny Stanislav Kostka Neumann.
Jeho básnická tvorba, ovlivněná postupně dekadencí, symbolismem a anarchismem, vrcholí ve sbírkách vitalistického opojení a obdivu k rozmachu technické civilizace. V dalším vývoji oscilovala jeho poezie mezi politicky agitační, milostnou a reflexivní lyrikou. V próze jsou významnější záznamy přírodních dojmů a vzpomínky než pokus o román.
"Člověk není bytost jednoduchá a přímočará. Každý máme nějaký svůj vývoj. Ale v jeho širokých mezích máme ještě své sezony, střídáme své lásky a každý viditelný líc má svůj skrytý rub."
Slova básníka, publicisty a překladatele Neumanna vskutku výstižně charakterizují jeho nepřímočarý život a tvorbu, kterou tvoří jak verše proklamativního rázu, jež vznikly podle ideologického schématu deformovaného obdivovaným stalinismem, tak půvabné lyrické básně s přírodní, milostnou a eroticky provoněnou intimní tematikou.
Svůj původ vyjadřoval slovy: "Po otci jsem buržoa a po matce plebejec z rodu ševcovského." Obchodní akademii, kam z gymnázia přestoupil, nedokončil. Rád však navštěvoval Politický klub dělnický v Čechách, kde "se rozohňoval slovem, zpěvem a alkoholem v drsné, horké a divoké atmosféře, a kde se stal zajatcem proletářů a rudého praporu".
V roce 1893 strávil jako účastník bouřlivých demonstrací čtyři měsíce ve vazbě a po procesu s tzv. Omladinou čtrnáct měsíců v žaláři. Vězením nezkrocený dvacetiletý Neumann učinil ze zděděné olšanské vily ohnisko českého literárního anarchismu. Poté co se oženil s Kamilou Krémovou, narodila se tam také dcera Kamila a syn Stanislav, později známý herec. Vila se stala i vydavatelstvím Neumannova časopisu Nový kult, v němž se básník stále více přikláněl k levicové ideologii. K výraznému posunu došlo také v jeho citovém životě, když do něho vstoupila Božena Hodačová.
Po návratu z první světové války se znovu usadil v Praze a jeho obdiv k revolučním událostem v Rusku ho přivedl k přijetí programu Komunistické internacionály. Po V. sjezdu KSČ vyjádřil se šesti známými umělci nesouhlas s Gottwaldovým vedením a byl za to ze strany vyloučen. Jeho politická orientace však tím zůstala nedotčena.
Ve svých padesáti letech se seznámil s dvacetiletou Ludmilou Špačkovou, která se stala jeho třetí manželkou. Kvůli vážné srdeční chorobě mu byla doporučena léčba v Poděbradech; ty se mu pak staly domovem až do začátku nacistické okupace. Za protektorátu se ukrýval v Praze, další válečná léta pak strávil na Českomoravské vysočině a Železných horách. Po osvobození se vrátil do Prahy, kde strávil poslední dvě léta svého života.
S. K. Neumann: Prý vraždíme, co milujeme
Prý vraždíme, co milujeme.
Nikdy tě nezabiji.
A přece spolu nedojdeme.
Přetneš mi šíji.
Jsi němá gilotina,
skláním už hlavu.
Až vypadne ti z klína,
ukaž ji davu.
Nepadl v bojích ni bídou strohou,
léta ho nezlomila.
Zhroutil se u mých hedvábných nohou,
když jsem ho pokořila.

Narodil se 5. 6. 1875 v Praze (Rakousko-Uhersko).
Stanislav Kostka Neumann (Wikipedia)
Stanislav Kostka Neumann - básník (www.spisovatele.cz)
Stanislav Kostka Neumann (www.phil.muni.cz)
Stanislav Kostka Neumann
Stanislav Kostka Neumann
  Z historie (HaNo)
Český biografický slovník XX. století
Lípa č. 1/2010
Lípa č. 1/2012
Výročí týdne - Stanislav Kostka Neumann (Týdeník Rozhlas č. 22/2015, str. 23, Ivan Němec)
www.libri.cz/
http://www.databazeknih.cz/
Viz
Kalendárium Červen 2015 (5.6.)
     
29. června 1877 (140. výročí)
se v Stričići (Bosna a Hercegovina) narodil bosenskohercegovský spisovatel, romanopisec, básník, novinář a politik srbského původu Petar Kočić.
Psal povídky a dramatické texty, v nichž zesměšňoval rakousko-uherskou byrokracii.
Kočić pocházel z regionu Banja Luky, nejprve se učil v klášteře, později pokračoval ve středoškolském studiu v Sarajevu. Musel však ve třetím ročníku odejít, a to do Bělehradu, kde svoji školu dokončil. Ve Vídni se pak věnoval filozofii. Roku 1904 se Kočić vrátil do Srbska a krátkou dobu působil jako učitel ve Skopji, která tehdy byla součástí osmanské říše. Po necelých dvou letech přesídlil do Sarajeva, kde byl činovníkem nakladatelství Prosveta, ale po nedlouhé době byl propuštěn, neboť se účastnil stávky dělníků. Následně se uchýlil do Banja Luky. Poté, co byla Bosna a Hercegovina roku 1908 anektována Rakousko-Uherskem, Kočić založil noviny Otadžbina (Vlast) a začal iniciovat politickou skupinu, která hlásala boj jak okupačnímu Rakousku-Uhersku, tak i všem pozůstatkům feudálního světa, které ještě v Bosně přežívaly a moderní doba je začala jen velmi pomalu vytlačovat.
Jako národní a sociální revolucionář získal Kočić poměrně velkou popularitu. A to nejen mezi širokou srbskou veřejností tehdejší Bosny a Hercegoviny, ale také i mezi radikální prosrbsky či jihoslovansky orientovanou mládeží. Ve volbách do zemského sněmu Bosny a Hercegoviny, které se konaly roku 1910, byl zvolen poslancem sarajevského Saboru. Jeho protirakouské postoje byly zdrojem častých ústrků ze strany vládnoucích úřadů, které nezřídka končily soudním stíháním nebo peněžitými pokutami. Před první světovou válkou byl Kočić poslán do Bělehradu na léčení. Tam v nemocnici pro duševně choré také zemřel.
Kočić napsal tři sbírky povídek, kterými jsou S planine i ispod planine (Z hor a podhůří), Jauci sa Zmijanja (Sténání ze Zmijanje) a dvě politicko-sociální satiry: Jazevac pred sudom (Jezevec před soudem) a Sudanija (Souzení). V současné době je Petar Kočić vyobrazen na bosenskohercegovské stomarkové bankovce, kterou vydává Republika srbská.
Zemřel 27. 8. 1916 v Bělehradě (Srbsko).
Petar Kočić (Wikipedia)
Petar Kočić (www.databazeknih.cz)
Petar Kočić
Petar Kočić
  www.vsechno.kvalitne.cz
Viz
Kalendárium Srpen 2016 (27.8.)
     
29. června (července) 1917 (100. výročí)
se v Přerově (Rakousko-Uhersko) narodil český básník, dramatik, překladatel, novinář, autor rozhlásků a veršů pro děti, fotograf, kreslíř a hudebník, autor písňových textů, Josef Kainar.
Jeho analytická poezie navazovala na halasovskou linii meziválečné poezie a byla spojena se Skupinou 42.
Básnická tvorba J. Kainara má dvě dominanty - 40. a 60. léta. Mezi nimi ležící desetiletí je naproti tomu ve znamení služebné loajality. Kainarova poezie ve svých vrcholech je lyricko-epickou "bluesovou" zprávou o tragickém osudu "nahého člověka", ve svém étosu (méně již formě) blízkou poezii Kainarova generačního druha J. Ortena.
Narodil se v rodině železničáře. Po maturitě (1937) studoval až do uzavření vysokých škol (1939) na filosofické fakultě v Praze češtinu a francouzštinu. Za války vystřídal mnohá zaměstnání, po osvobození pracoval krátce jako dramaturg Divadla satiry v Praze (hra Ubu se vrací, 1949) a redaktor brněnské Rovnosti. Od roku 1947 byl spisovatelem z povolání, přispíval do různých novin a časopisů a textoval řadu tanečních, zejména bluesových a později beatových písní. Sám i skládal hudbu.
Kainarovy básnické začátky (Příběhy a menší básně, 1940) ho zařazují k tradici halasovské poezie existenciální úzkosti a anti-avantgardní poetiky, svou epičností, depoetizací a absurdizací však měl stejně blízko ke světu Skupiny 42. Zvláště po válce vydané sbírky Osudy (1947, básně z let 1940-43) a Nové mýty (1946, básně z let 1944-45) jsou příbuzné tehdejší tvorbě J. Koláře; také Kainar využívá ve svých výrazně epických básních (Stříhali dohola malého chlapečka) hovorové řeči, také jeho verše jsou výrazně intelektuální, analytické povahy. Kainar je v tomto období hořce skeptickým tvůrcem balad, "nových mýtů", v nichž se snaží jít na dno dramatu lidské existence.
Na začátku 50. let se horlivě snažil naplnit ideologické doktríny, výsledkem pak byly ukázkové sbírky poezie stalinského období: Veliká láska (1950) a Český sen (1953). Částečným návratem k svým vlastním zdrojům imaginace se stala až kniha Člověka hořce mám rád (1957), a především sbírka trýznivé nespokojenosti Lazar a píseň (1960).
V 60. letech dostávají jeho verše ještě pregnantnější bluesovou, mollovou podobu, laděny jsou do osobní zpovědi stárnoucího sarkastika a skeptika: Moje blues (1966) a Miss Otis lituje... (1969).
V roce 1971, krátce před svou smrtí, byl Kainar designován jako první předseda znormalizovaného Svazu československých spisovatelů. Jeho nedlouhé účinkování na tomto nijak čestném postu bylo však jen nominální.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Před čtyřiceti lety zemřel Josef Kainar. Dodnes jeden z našich nejčtenějších a nejoblíbenějších básníků. Ale také dramatik, novinář, autor rozhlásků a veršů pro děti, fotograf, kreslíř a hudebník. A autor nádherných písňových textů.
Narodil se v roce 1917 v Přerově. Studoval češtinu a francouzštinu na pražské filozofické fakultě. Po uzavření škol nacisty pracoval u železnice. Byl pochůzkářem, úředníkem na nádraží, instruktorem železniční protiletecké obrany. Později profesionálním kytaristou v ostravské kavárně Savoy a ještě později dělníkem na pile v Ostravici. Po válce žil v Brně. Pracoval jako redaktor Rovnosti, léta byl „volným publicistou“ a spolupracoval s Lidovými novinami, s rozhlasem a s televizí.
Po rozpadu prvního manželství odešel do Čech. Nedokázal si sehnat stálý byt, a tak žil a ty své nádherné verše psal v různých spisovatelských domovech. Například na Ždáni nebo na Dobříši. „Někdy si říkám, že je soumrak poezie. To je možné, vždycky musí přijít soumrak, aby opět mohlo začít svítat.“
„Zachtělo se mi vody ze studánky. Čepici sejmout, přikleknou. Pár doušků z dlaně kvůli klidu v duši…“ Tak začíná jedna z nejjímavějších básní Josefa Kainara.
Studoval češtinu a francouzštinu na Univerzitě Karlově v Praze. Po uzavření vysokých škol vystřídal celou řadu zaměstnání. Pracoval jako dramaturg v Divadle satiry, v novinách Rovnost vycházely jeho vtipy, obrázky a básně. V Československém rozhlase tvořil takzvané rozhlásky, ve kterých přístupnou formou seznamoval mladší posluchače s aktuálním děním. Překládal především francouzskou a německou poezii. Psal filmové scénáře a fotografoval. Zabýval se také hudbou, hrál na koncertní úrovni na klavír, kytaru a housle. Měl rád jazz a swing, psal texty k písním amerických klasiků Gershwina, Rodgersa, Ellingtona. Některé své texty sám zhudebnil - a to velice dobře.
„Jenom trochu sazí a trochu peří
v celém světě žádný mi neuvěří
že tam ležel na nároží
starý mrtvý vrabec.“

Anebo také „Stříhali dohola malého chlapečka“, „Blues železničního mostu“ či „Hvězdy jsou jak sedmikrásky nad Brnem, dobrou noc, má milá, chci ti dát“ - píseň, jejíž melodii uslyšíte, když přijedete na brněnské hlavní vlakové nádraží. Mnohé z jeho písní natočil orchestr Gustava Broma, ale známe je také v podání interpretů jako je: Vladimír Mišík, Michal Prokop, Eva Olmerová, Jiří Suchý, Karel Plíhal a mnozí další.
Do dějin českého divadla vstoupil jeho „Nebožtík Nasredin“ a hlavně absurdní drama „Ubu se vrací aneb Dršťky nebudou“. Hra byla v době svého vzniku zakázána a jejím tématem je zneužití moci a uzurpátorství. Známá je i jeho tvorba pro děti: Nevídáno-neslýcháno, Říkadla, Zlatovláska.
Miloval vodu a rybaření, i o tom se dočteme v jeho básních. Ale ani jeho vrstevníci a přátelé často nechápali vnitřní rozpolcenost tvůrce angažované poezie a básníka, který měl rád jazz stejně jako tichá zákoutí v přírodě, klidné hladiny rybníků a chvíle v osamění s fotoaparátem. Poznání pravdy na dně sklenice s vínem, desítky cigaret a hudebních nápadů i povinná služba mocným. Na počátku normalizace přijal funkci předsedy přípravného výboru nového Svazu českých spisovatelů. Bydlel většinou v Domově spisovatelů na Dobříši, kde zemřel na infarkt v relativně nízkém věku padesáti čtyř let.
J. Kainar: z písně Harfy v nebi
Až nám budou jedenkrát
všechny harfy v nebi hrát.
Až budem na obláčku svém
se slunit a snít
Tam nad kouřem komínů
moc věcí ti prominu
a budu příjemná a vlídná
jak strážný anděl má být.

Zemřel 16. 11. 1971 v Dobříši (Československo).
Kainar Josef (www.libri.cz)
Josef Kainar (Wikipedia)
Josef Kainar - básník, dramatik a překladatel (www.spisovatele.cz)
Josef Kainar
Josef Kainar
  Český biografický slovník XX. století
www.libri.cz
Lípa č. 3/2011
Lípa č. 1/2012
Lípa č. 1/2017
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Listopad 2011 (16.11.)
     
29. června 1997 (20. výročí)
v Praze (Česká republika) zemřela česká spisovatelka, prozaička a dramatička Ema Řezáčová, provdaná Voňavková, uměleckým jménem Ema Voňavková.
Rodné jméno si spolu s manželem Václavem Řezáčem zvolili za pseudonym a později i za občanské jméno. Věnovala se žánru budovatelského dramatu a prózy a rozvíjela jeho typické motivy a ideová schémata.
Provdaná Voňavková, rodné jméno si spolu s manželem, spisovatelem Václavem Řezáčem (sňatek 1923), zvolili za pseudonym a později i za občanské jméno. Matka spisovatele Tomáše Řezáče a hudebního skladatele Ivana Řezáče (1924-1977).
Řezáčová pochází z rodiny řemeslníka, po první světové válce továrního dělníka. V Praze navštěvovala a pro nedostatek prostředků nedokončila vyšší státní průmyslovou školu, chemické oddělení (1918-20). V letech 1920-1923 redigovala kalendáře v nakladatelství Karel Šolc, potom pracovala jako redaktorka v týdeníku Český svět (1927-1930), časopise Eva (1930-1935) a v týdeníku Ozvěny (1935-1941). Po válce vedla nedělní ženskou hlídku deníku Práce (1947-1948) a ve stejnojmenném nakladatelství redigovala edici Románové novinky (1945-1949). Od 50. let se plně věnovala literární práci. V letech 1954-1962 byla předsedkyní filmové sekce SČSS.
Od r. 1919 přispívala do periodik Zvěstování (zde první povídka), Zvon, Světozor, Český svět, Eva, Lada, Lidové noviny, České slovo, Venkov, Národní práce; po r. 1945: Práce, Nový život, Zemědělské noviny, Vlasta, Literární noviny, Divadlo (r. 1955 zde hra Jana), Plamen (r. 1960 zde na pokračování Neznámá v rovnici), Rudé právo, Literární měsíčník, Nové knihy a Kmen. Je autorkou námětu k filmu Až se vrátíš (1948, režie Václav Krška, scénář Václav Řezáč + Václav Krška) a scénáře Po noci den (1956, režie Jaroslav Mach, podle povídky První krok z knihy Nový svět). Televizní úpravu inscenace Jana (Městská divadla pražská) vysílala Československá televize (1956, režie M. Ondráček).
Před rokem 1945 Řezáčová publikovala dvě prózy zachycující na základě osobní zkušenosti novinářské a nakladatelské prostředí a pokoušející se na pozadí starších schémat o nesentimentální typ „moderního dívčího románu“ (Špička chce k novinám) i o satiru (Čertovo kolo); znaky čtenářsky přístupné, výchovně vzdělávací četby pro ženy a dívky nese rovněž poválečný román Radostná událost s tématem mateřství. Od druhé poloviny 40. let byl autorčin trvalý důraz na didaktickou a výchovně vzdělávací funkci literatury posílen jejím přihlášením se do řad umění socialisticky realistického a komunisticky angažovaného. Věnovala se žánru budovatelského dramatu a prózy a rozvíjela jeho typické motivy a ideová schémata: kolektivizaci vesnice a „boj s přežitky minulosti“ (drama Tichá vesnice), pracovní hrdinství dělníků na stavbách socialismu (Nový svět, Proudy). Od poloviny 50. let - v souladu s proměnou literární atmosféry - se Řezáčová pokoušela prohloubit společensko-politickou kresbu postav o psychologický rozměr a také rozšířit svůj tematický záběr o rodinnou problematiku a rozpory generační (drama Jana, próza Jeden a druhý); v přímém, jednovrstevném způsobu vypravování přitom autorka nadále kladla důraz na realistický detail prostředí. Třebaže individuální osudy postav včleňovala do hodnotově a priori definovaného kontextu historického a sociálního, stále více se v jejích prózách prosazoval každodenní život a mikrosvět, jakož i ženský pohled na soukromá a morální témata: mateřství, stáří, osamělost, odpovědnost umělecké tvorby (Neznámá v rovnici, Mráz). Tak je tomu také v poloautobiografické pentalogii, v níž Řezáčová na pozadí lehce načrtnutého obrazu společenského dění v Praze od počátku století až do 70. let zobrazuje osobní osudy ženy-spisovatelky. Próza vyjadřuje spisovatelčinu cestu k socialismu a její víru v něj, přitom však nepřekračuje rámec rodinného vyprávění, opět s důrazem na detaily běžných životních situací (Pozlacené dno, Lesklá bída, Tantalovy slasti, Kde přezimují motýli, Modrý vějíř). Optimistický úhel pohledu a snaha o čtenářskou přístupnost určují i prózu Blázen z Horní Dolní, jejímž hrdinou je osamělý horník bojující o lásku a osobní štěstí.
Narodila se 17. 11. 1903 v Praze (Rakousko-Uhersko).
Ema Řezáčová (Wikipedia)
Ema Řezáčová - Prozaička a dramatička (www.slovnikceskeliteratury.cz, Blanka Hemelíková)
Ema Řezáčová (www.databazeknih.cz)
Ema Řezáčová
Ema Řezáčová
  Slovník českých spisovatelů od roku 1945
Lípa č. 3/2008
Viz
Kalendárium Listopad 2013 (17.11.)
     
29. června 2007 (10. výročí)
německým vědcům se laboratorně podařilo z infikovaných buněk odstranit virus HIV.
HIV (z angl. Human Immunodeficiency Virus, virus lidské imunitní nedostatečnosti) je obalený RNA virus náležející mezi retroviry, což je skupina virů mající schopnost vytvořit podle své RNA molekulu DNA a tu vložit do genomu hostitelské buňky. Může způsobovat nemoc AIDS z anglického výrazu pro „syndrom získané imunitní nedostatečnosti“.
Částice HIV sestávají ze dvou molekul pozitivní jednořetězcové RNA (+ssRNA), enzymu reverzní transkriptázy (je zodpovědný za přepis RNA do DNA), enzymu integrázy (zodpovídá za začlenění nově vzniklé DNA do DNA buňky), kapsidy a membrány z dříve infikované buňky, obohacené o glykoproteiny gp120 a gp41, sloužící k identifikaci vhodné buňky a usnadnění průniku do ní.
Pacienti infikovaní virem HIV v současné době musí užívat toxickou směs různých léků, které dokážou potlačovat jeho replikaci. Nyní ale vědci zjistili, že minimálně z myších buněk tento virus může být odstraněn pomocí techniky CRISPR/Cas9.
CRISPR/Cas9 umožňuje s chirurgickou přesností najít a „vyříznout“ z těla jakoukoliv DNA. Tedy i HIV-1 DNA. A pokud se vám to podaří, zabráníte tím viru vytvářet své kopie.
HIV (Wikipedia)
Průlom v boji proti AIDS: Virus HIV byl eliminován technikou CRISPR (vtm.zive.cz, Jiří Černý)
Stylizovaná podoba viru HIV
Stylizovaná podoba viru HIV
  Lípa č. 1/2012
     
30. června 1897 (120. výročí)
se v Praze (Rakousko-Uhersko) narodil český operní pěvec - tenor František Hájek.
Místa působení: Bratislava, Olomouc.
Role: Canio, Turiddu, Lukáš.
Zemřel 2. 6. 1960.
Tenorist - operainfo / Hájek František (www.operainfo.eu)
Opera Olomouc
Opera Olomouc
  Z historie (HaNo)
     
30. června 1907 (110. výročí)
se v obci Zašová u Rožnova pod Radhoštěm (Morava, Rakousko-Uhersko) narodil český geofyzik, zakladatel moderní české seismologie profesor Alois Zátopek.
Narodil se na Vsetínsku, v obci Zašová v rodině chudého kameníka. Vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK. Je nositelem řady ocenění, mimo jiné Eulerovy medaile AV SSSR, Řádu práce, Zlaté medaile UK za zásluhy. Působil ve Státním geofyzikálním ústavu, byl expertem OSN a UNESCO na seismologii a zemětřesení.
Zemřel 22. 6. 1985 v Praze (Československo) .
Alois Zátopek (Wikipedia)
Alois Zátopek (1907-1985) (abicko.avcr.cz, Jan Hálek)
Zátopek Alois - 30. výročí úmrtí významného rodáka … (historie.zasova.info)
Profesor Alois Zátopek
Profesor Alois Zátopek
  Z historie (HaNo)
     
30. června 1917 (100. výročí)
se v obci Hořovice (Rakousko-Uhersko) narodil český akademický malíř, grafik a ilustrátor Miloslav Troup.
Tvořil v oblasti volné malby a grafiky a hlavně knižní ilustrace. Prosadil se rovněž v oboru užitého umění; vytvořil návrhy pro vitráže do olova.
Absolvoval Státní grafickou školu a Státní uměleckoprůmyslovou školu v Praze. Velmi důležitou roli v jeho výtvarném vývoji sehrálo studium v Paříži v druhé polovině 40. let, kde se vzdělával na École des Beaux Arts a École des Arts décoratifs. Po návratu do vlasti v roce 1950 se usadil v Praze, jejíž architekturu osobitým způsobem zachycoval na svých plátnech.
Miloslav Troup se vedle malby a grafiky věnoval hlavně knižní ilustraci - ilustroval na 160 knih a za svou ilustrační tvorbu získal řadu ocenění. Navrhoval i vitráže do olova, tapisérie a plakáty.
Zemřel 22. 2. 1993 v Praze (Česká republika).
Malíř, grafik a ilustrátor Miloslav Troup (www.troup-miloslav.cz)
Miloslav Troup (Wikipedia)
Miloslav Troup - 100 let (www.obecnidum.cz)
Miloslav Troup
Miloslav Troup
  Z historie (HaNo)
http://cs.wikipedia.org/wiki/
https://vltava.rozhlas.cz/
Viz
Kalendárium Únor 2013 (22.2.)
     
30. (1.) června 1967 (50. výročí)
byla do kin uvedena komedie režiséra Jiřího Krejčíka Svatba jako řemen.
Jedna z nejúspěšnějších "trezorových" komedií konce 60tých let. Příběh z malého města, který se odehraje v rozmezí necelých 24 hodin. Pod vlivem alkoholu se tři smutní hrdinové dostanou do podezření, že znásilnili mladou prodavačku. Domněle znásilněná dívka odvolává své obvinění, učiněné tak trochu z nerozumu, tak trochu ze msty a konekonců i z vypočítavosti. Obviněný mladík se může konečně oženit a může začít svatba jako řemen.
Režie: Jiří Krejčík. Scénář: Zdeněk Mahler. Kamera: Josef Střecha. Hudba: Zdeněk Liška. Producenti: František Milič. Střih: Josef Dobřichovský. Zvuk: Dobroslav Šrámek. Scénografie: Oldřich Okáč. Masky: Ladislav Bacílek. Kostýmy: Vlastimil Hasala.
Hrají: Iva Janžurová, Vladimír Pucholt, Jan Vostrčil, Jiří Hrzán, Stella Zázvorková, František Filipovský, Věra Walterová, Jan Schánilec, Jan Libíček, Pavel Landovský, Ilja Prachař, Josef Hlinomaz, Jiří Lír, Anna Kratochvílová, František Bohdal, Václav Kotva, Ludmila Roubíková, Lubomír Kostelka, Josefa Pechlátová, Jiří Hálek, František Husák, Gustav Oplustil, Ivana Karbanová, Karel Hovorka st., Vladimír Hrabánek, Alena Bradáčová, Ivana Herglotzová, Pavla Pekárková, Milada Ježková, Robert Marek, Eva Řepíková, Antonín Samler, Blažena Slavíčková, Alois Vachek, Milan Mach, Alena Hesová.
Svatba jako řemen (www.csfd.cz)
Svatba jako řemen (Wikipedia)
Svatba jako řemen (www.fdb.cz)
Svatba jako řemen (1967)
Svatba jako řemen (1967)
  Jak šel čas (TV pohoda č. 25/2017)
https://www.filmovamista.cz/
     
30. června 1997 (20. výročí)
Václav Havel odletěl do Kyjeva na oficiální státní návštěvu Ukrajiny (na pozvání ukrajinského prezidenta Kučmy); navštívil mj. jadernou elektrárnu v Černobylu (Pripjať, 1. 7. 1997).
Návštěva byla ukončena 2. 7. 1997 (návrat letadlem z Ukrajiny).
V. Havel:
"Černobyl ovšem v sobě nese i jedno další veledůležité poselství: připomínaje nám, že radioaktivita nedbá státních hranic, připomíná nám s novou a nebývalou naléhavostí to, co tak či onak všichni sice víme, z čeho však stále ještě nedokážeme vyvozovat patřičné důsledky: totiž že lidstvo žije dnes - poprvé ve svých dějinách - v prostoru jediné globálně propojené civilizace obepínající celou planetu, a že naše osudy jsou možná víc, než si připouštíme, spojeny v osud jediný. Cokoli se kdekoli dnes stane, může se dotýkat všech, ať už v dobrém či zlém. Tento fakt znamená velkou výzvu pro všechny obyvatele naší planety a je samozřejmě i velkou výzvou pro politiky, kteří hledají takové světové uspořádání, které by nejlépe odpovídalo stavu a potřebám dnešního světa."

Projev prezidenta republiky Václava Havla při převzetí čestného doktorátu Národní univerzity Tarase Ševčenka - Kyjev, 1. července 1997 (www.vaclavhavel.cz)
Tiskové zprávy - 1997 (www.vaclavhavel-library.org)
Václav Havel
Václav Havel
  Lípa č. 1/2012
     
30. června
je Den ozbrojených sil České republiky.
Rozkazem prezidenta České republiky ze dne 7. 2. 2002 byl 30. červen stanoven jako Den ozbrojených sil České republiky. Stalo se tak v souladu s historickými tradicemi našich ozbrojených sil.
Dne 29. června 1918 vydala francouzská vláda nótu, v níž uznala práva našeho národa na samostatnost a potvrdila veřejně i oficiálně Česko-slovenskou národní radu (ČSNR) jako nejvyšší orgán spravující všechny zájmy národa.
Následujícího dne, 30. června, se v městečku Darney shromáždila Čs. brigáda. Tvořily ji 21. a 22. čs. střelecký pluk, jejichž příslušníci koncem května ukončili svůj výcvik v Cognacu a Jarnacu. Sešli se zde při příležitosti předání praporu 21. čs. střeleckému pluku. Slavnostního aktu se zúčastnil prezident francouzské republiky Poincaré, ministr zahraničních věcí Pichone, vojenští přidělenci vlád Velké Británie, Itálie, USA a Srbska, generální tajemník Česko-slovenské národní rady Edvard Beneš, náčelník Československého generálního štábu při ČSNR francouzský generál Janin a celá řada dalších oficiálních hostů. Slavnost byla zahájena v 9 hodin ráno přivítáním francouzského prezidenta, poté následoval slavnostní pochod. Před nastoupenou brigádou promluvili doktor Beneš a prezident Poincaré. Po předání praporu, který věnovalo město Paříž, a jenž byl zhotoven českou krajanskou obcí, následovala slavnostní přísaha příslušníků brigády.
O několik dní později, v den výročí památné zborovské bitvy, odjeli vojáci 21. pluku na frontu. Příslušníci 22. pluku je následovali až 24. srpna. Počáteční bojové zkušenosti získávaly oba pluky v Alsasku. V polovině září se obě uskupení spojila v Čs. brigádu a přesunula se do Argon. Koncem října se její příslušníci zapojili do bojů o obce Terron (21. pluk) a Chestres (22. pluk).
V deklaraci ze dne 9. srpna uznala ČSNR a čs. legie jako součást dohodových vojsk i Velká Británie a USA. Třetího října se k těmto prohlášením připojila také italská vláda. Česko-slovenská národní rada, která vznikla v Paříži v květnu 1916 se z původního Českého zahraničního komitétu změnila 14. října 1918 na tzv. prozatímní čs. vládu. Edvard Beneš, nový ministr zahraničních věcí a vnitra, poté vydal nótu, v níž prohlásil T. G. Masaryka za prezidenta a předsedu vlády.
30. červen - Den ozbrojených sil České republiky (www.army.cz)
Den ozbrojených sil ČR / 2008 (www.acr.army.cz)
Vojáci si připomněli Den ozbrojených sil ČR / 2010 (www.ceskatelevize.cz)
Národní památník na Vítkově
Národní památník na Vítkově
  Z historie (HaNo)
Lípa č. 1/2012
Viz
Kalendárium Červen 2016 (30.6.)
     
       
Zdroje:
Regionální knihovna Teplice {Kalendárium}:
http://www.knihovna-teplice.cz/index.php?stranka[]=14
Quido Magazin - Kalendárium (Q-klub AMAVET Příbram):
http://www.quido.cz/kalendarium/kalendarium.htm (mimo provoz)
Abíčko - iABC.cz - Kalendárium:
http://www.iabc.cz/
Kalendárium LIBRI - výročí narození a úmrtí osobností spjatých s našimi dějinami, vědou, kulturou, technikou aj. oblastmi: http://www.libri.cz/databaze/kalendarium/ (mimo provoz)
Kalendárium / Výbor národní kultury:
http://www.plutanium.cz/vnk/
Knihovna Akademie věd ČR: http://www.lib.cas.cz/
Projekt CoJeCo / Vaše Encyklopedie: http://www.cojeco.cz/
 

KALENDÁRIUM - ARCHIV

Editor: Ing. František Knížek.
E-mail:
fknizek@centrum.cz

Stránka vytvořena: 1. června 2017. Poslední aktualizace: sobota, 22. červenec 2017 10:34:38
Kódování češtiny: Windows-1250.


Počítadlo přístupů od 1.6.2017

Powered by wz.cz

Na osobní stránku Na blog Hlavní stránka Kalendárium - Výročí měsíce Hlavní stránka Projekty