Ing. František Knížek

KALENDÁRIUM

Výročí měsíce (srpen 2017)

Profesor Dr. Hans Christian Oersted
(240. výročí narození)

* 14. srpna 1777 Runkjöbing (Rudköbing, Langeland, Dánsko) / † 9. března 1851 Kodaň (Dánsko)

Profesor Dr. Hans Christian Oersted

Profesor Dr. Hans Christian Oersted

Hans Christian Oersted (1777 - 1851)

Hans Christian Oersted (1777 - 1851)

Hans Christian Oersted

Hans Christian Oersted

Oerstedův experiment

Oerstedův experiment

Hans Christian Oersted - hrob na hřbitově Assistens, Kodaň (foto Lund Rosenkilde)

Hans Christian Oersted - hrob na hřbitově Assistens, Kodaň (foto Lund Rosenkilde)

* * *

Další informace:

Hans Christian Oersted
(www.converter.cz, Jiří Bureš)
Hans Christian Oersted
(ireferaty.cz)
Oersted Hans Christian
(www.cez.cz)
Referát Hans Christian Oersted
(antiskola.eu)
Oersted, Hans Christian
(www.aldebaran.cz)
Hans Christian Oersted
(canov.jergym.cz)
Hans Christian Oersted
(korzar.sme.sk, Rado Mlýnek, slovensky)
Hans Christian Oersted
(www.magcraft.com, anglicky)

* * *

 

HANS OERSTED


14. srpna 1777 až 9. března 1851
dánský fyzik a chemik

Hans Oersted
Hans Oersted

Hans Christian Oersted se narodil v rodině lékárníka v malém městečku Runkjöbing na dánském poloostrově Langeland. Neutěšená ?nanční situace rodiny mu nedovolila navštěvovat školu, učil se sám z knih. Až ve dvanácti letech začal pomáhat svému otci v lékárně a přitom si oblíbil přírodní vědy a hlavně chemii. Po maturitě odešel na univerzitu v Kodani, kde studoval medicínu, fyziku, chemii, astronomii a ?lozo?i, a již jako student se proslavil pracemi z lékařství a estetiky. Roku 1799 získal doktorát z medicíny a věnoval se nejen farmacii, ale (dokonce jistou dobu zadarmo) přednášení fyziky a chemie na své univerzitě. Další roky věnoval cestám po univerzitách v Německu. Od roku 1806 byl jmenován mimořádným profesorem fyziky a chemie na univerzitě v Kodani (velmi rád přednášel, dokonce až 4 hodiny denně), v roce 1817 řádným profesorem a v roce 1829 založil kodaňskou polytechniku a stal se jejím ředitelem.

Mezi jeho hlavní zájmy ve fyzice patřila akustika, molekulová fyzika a hlavně galvanismus, jak se tenkrát nazývala nauka o elektrickém proudu. Oersted byl přesvědčen, že všechny jevy v přírodě spolu souvisí. Pouze u elektrických a magnetických vlastností látek dokazoval na přednáškách v roce 1817 opak. Demonstroval to tím, že nechal procházet proud vodičem, který držel kolmo k magnetce a těsně nad ní. Hledání vztahu mezi magnetismem a elektřinou věnoval sedm let až do památné přednášky s demonstračními pokusy dne 15. února 1820.

Originální náčrt Oerstedova pokusu
Originální náčrt Oerstedova pokusu

Jednou z verzí tohoto příběhu je, že jakýsi student upozornil svého učitele na nepatrnou výchylku magnetky postavené rovnoběžně s vodičem, kterým probíhal tak silný proud, že se drát rozžhavil. Když Oersted zjistil, že pozorovaný jev není způsoben vzniklým teplem, ale eletrickým proudem, začal se s velkým elánem věnovat dalšímu bádání. S pomocí dvacemi voltových článků zjistil, že jev nenastal, byla-li magnetka kolmo k vodiči. Zjistil také, že magnet uvádí do pohybu vodič s proudem. Vodič s proudem uzavřený do kruhu v blízkosti jiného přímého vodiče s proudem se chová stejně jako magnetka. Pokusy vykonal s různými druhy kovů. Mezi magnetku a vodič kladl různé materiály a zjistil, že dřevo, voda, sklo, pryskyřice, hlína nezeslabují účinky nového jevu. Jako materiál magnetky vyzkoušel mosaz, sklo, pryskyřici a jiné látky, které však elektrické pole neovlivnilo. Přiblížil se tak objevu paramagnetismu a diamagnetismu. Bohužel neměl dostatečně citlivé přístroje. Svoje objevy uveřejnil 21. července 1820 v latinsky psaném čtyřstránkovém spise Experimenta circa effectum conflictus electrici in acum magneticum (Pokusy s působením elektrického konfliktu na magnetku), který ještě v témže roce, rozeslal všem významným fyzikům a učeným společnostem. Proto se jeho objev rychle stal všeobecně známým a odstartoval další bádání v této oblasti. Vznikl nový obor fyziky elektromagnetismus.

Výsledky svých experimentů zpočátku nedokázal vysvětlit. Prvním předpokladem bylo teplo z proudem rozžhaveného vodiče, které způsobilo vychýlení magnetky. Při dalších pokusech ale zjistil, že i slabé proudy v silnějších vodičích způsobují stejný efekt. Proto tento názor brzy odmítl. Podle klasické německé filozofie pokládal elektrický proud ve vodiči za conflictus electricus dvou proti sobě se pohybujících fluid, který působí i vně vodiče a vyvolává v něm vír, který vychýlí magnetku.

Na Oerstedovu práci v krátké době navázali např. André Ampére, Jean Biot, Felix Savart (dali jeho práci matematickou podobu), Pierre Laplace, Georg Ohm a Michael Faraday, který o jedenáct let později demonstroval opačný jev (magnetismus může indukovat elektrický proud).

Oerstedova badatelská činnost se nezastavila jen u objevu elektromagnetismu. Jeho životním programem bylo experimentálně dokazovat vzájemné souvislosti mezi přírodními jevy. Je zajímavé, že nebyl příliš manuálně zručný, a proto veškeré experimenty prováděli jeho asistenti. Byl také znamenitým chemikem. Objevil piperidin (1822), který je součástí řady účinných léků, v roce 1825 vyrobil čiský kovový hliník a v roce 1804 zjistil, že kyselost a zásaditost jsou podmíněny elektrickými náboji částic v roztocích.

V roce 1806 ukázal, že Gay-Lussacův zákon stlačitelnosti plynů neplatí pro všechny plyny stejně. V roce 1822 piezometrem vlastní konstrukce změřil stlačení kapalin do té doby považovaných za nestlačitelné. Byl jedním z prvních, kdo objevil souvislost mezi elektromagnetismem a světlem. Nesprávně však považoval teplo za prvek, popř. za kombinaci světla s magnetickým fluidem. Nezávisle na Thomasu Seebeckovi a Jeanu Fourierovi zkoumal v letech 1822 až 1823 termoelektrický jev a sestrojil termočlánek.

Byl členem Royal Society v Londýně. Podnikl studijní cestu po univerzitách ve Francii, Anglii, Norsku a Německu. Založil v Dánsku Přírodovědeckou společnost, při veřejných přednáškách se věnoval popularizaci fyziky. Ve své době byl považován za největšího Dána. Dánská vláda mu poskytla k užívání celý zámek, ale velký vědec zemřel dřív než se do něj mohl nastěhovat.

Oerstedův podpis
Oerstedův podpis

* * *


Zdroj:
Mgr. Magda Králová: HANS OERSTED
http://edu.techmania.cz/cs/encyklopedie/vedec/1270/oersted


 

Další výročí

     
1. srpna (31. července) 1527 (490. výročí)
mezi 11. a 12. hodinou před půlnocí se narodil ve Vídni (Habsburská monarchie) císař římský Maxmilián II., uherský (korunován 1563) a český král (korunován 1562), markrabě moravský a arcivévoda rakouský, císaře Ferdinanda prvorozený syn.
Vlády se ujal po smrti svého otce Ferdinanda I. 27. července 1564. V roce 1575 slíbil Českou konfesi.
Český král habsburské dynastie; syn Ferdinanda I. Habsburského, otec Rudolfa II. a Matyáše I. V roce 1562 byl korunován králem říšskoněmeckým a českým, r. 1563 králem uherským, vlády se ujal po smrti svého otce v roce 1564. Jeho snahou byla především stabilizace vnitřních poměrů v habsburském soustátí. V českých zemích respektoval svobodu vyznání výměnou za podporu české šlechty pro následnictví jeho syna Rudolfa II. na českém trůně, písemnou podobu ale dohoda rovnoprávnosti náboženství nedostala. Za Rudolfova panování česká šlechta posílila své pozice. Je pochován v katedrále sv. Víta.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Maxmilián II. - Tento panovník, se narodil v domě habsburském 31. července 1527. Jeho otcem byl Ferdinand Habsburský a matkou Anna Jagellonská. Právě pro ni byl postaven letohrádek královny Anny v Praze, perla renesance.
Jejich syn, počatý z lásky, a pozdější Ferdinandův následovník měl zálibu v chovu divokých zvířat. Na severní straně Pražského hradu dal vystavět budovy s množstvím kotců a s výběhy pro zvířata, proslulý Lví dvůr. Byl velmi nadaný na jazyky - plynule mluvil španělsky, francouzsky, latinsky, maďarsky a italsky, projevoval zájem o renesanční umění a humanistické ideje. Sympatizoval s nekatolickým vyznáním. To se nelíbilo jeho otci Ferdinandovi, a proto jej oženil se španělskou katoličkou Marii, dcerou Karla V. Jako vládce se snažil o smír mezi katolíky a protestanty, což se mu ale nedařilo. Přísahou v Praze nakonec slíbil věrnost katolické církvi. Zemřel roku 1576 v době jednání říšského sněmu v Řezně, kde se projednávala invaze do Polska… Je pochován vedle svých rodičů v chrámu svatého Víta na Pražském hradě.
Zemřel 12. 10. 1576 v Řezně (Horní Falc, Bavorsko).
Maxmilián II. Habsburský (Wikipedia)
Maxmilián II. Habsburský (31.7.1527-12.10.1576): Habsburk, který byl nadějí protestantů (zivotopisyonline.cz)
Maxmilián II. Habsburský (www.kralovskacesta.cz)
Maxmilián II.
Maxmilián II.
  Kalendář historický národa českého
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Říjen 2016 (12.10.)
     
1. srpna 1837 (180. výročí)
se v Praze - Karlíně (Rakouské císařství) narodil český divadelní herec Jindřich Mošna, ve své době jeden z nejlépe hodnocených českých herců.
Jindřich Mošna se vyučil v Praze mosazníkem a vydal se za zkušenostmi "na vandr" do Vídně. Tam si zamiloval divadlo, dělal statistu a občas dostal i malou úlohu. Ochotničil i po návratu domů, až se jej divadelní prkna zmocnila tak, že se vydal s kočovnou společností. Po "štacích" jezdil přes 4 roky a získal si takový věhlas komika, že když roku 1864 vznikalo v Praze stálé české divadlo, byl samozřejmě mezi vybranými herci.
Jako komik byl brán i později v Národním divadle. Teprve role Harpagona z Moličrova Lakomce (ke které měl blízko, vždyť jeho šetrnost byla příslovečná) a pak žida Shyloka ze Shakespearova Kupce benátského dokázaly, že je i vynikajícím hercem tzv. "charakterních" rolí. Byl také prvním principálem ve Smetanově Prodané nevěstě. Mošna, miláček obecenstva, měl své postavy i postavičky mistrně vypozorované ze života a žádný z herců nebyl tak blízký srdci lidu.
Celý svůj život zasvětil jevišti. Teprve rakovina jazyka mu znemožnila hrát. Jeho smrt se bolestně dotkla celého národa.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Jindřich Mošna je považován za jednu z největších postav evropského herectví 19. století. Jiný velký herec, Ladislav Pešek, se nám pokusil přiblížit jeho umění v roli, která byla z Mošnových nejslavnějších.
"Na jevišti se přímo přeměňoval v lidi, které hrál," napsal o Mošnovi spisovatel, divadelník a později první ředitel Národního divadla František Adolf Šubert. "U něho nebyly ani dvě role podáním stejné, v každé byl osobitý, v každé proudila červená teplá krev."
Drobný, suchý a neuvěřitelně mrštný Mošna byl jedním z nejoblíbenějších komiků své doby. "Grotesknost jej přímo těší," tvrdil o Mošnovi Jan Neruda, "on ji předvádí s radostí, která má nádech naivní a dětinský, a ta upřímnost budí zas naivně veselou ozvěnu u diváka." Mošna hrál, zpíval, žongloval, konkuroval klaunům, artistům a šansoniérům a často je i parodoval. Své tělo prý dokázal ovládat tak, že si na chvíli dovedl zastavit i tep srdce. Ale Mošna byl vynikající i v rolích tragikomických a tragických. Zahrál všechno a všechno skvěle. "Hrál klasicky, moderně, realisticky i naturalisticky, groteskně i burleskně, karikoval i parodoval, extemporoval i studoval," psal v roce 1893 časopis Besedy lidu.
Mošnu si zamiloval každý, kdo ho třeba jen jednou jedinkrát viděl na scéně. A Mošna, jinak tak šetrný, že si z něho všichni tropili legraci, po celý život štědře rozdával ze svého umění.
Zemřel 6. 5. 1911 v Praze (Rakousko-Uhersko).
Mošna Jindřich (www.libri.cz)
Jindřich Mošna (Wikipedia)
Jindřich Mošna - herec (www.hrbitovy-adopce.cz)
Jindřich Mošna
Jindřich Mošna
  www.libri.cz
Lípa č. 1/2011
https://www.fdb.cz/
http://zivotopisyonline.cz/
http://www.amaterskascena.cz/
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Květen 2011 (6.5.)
     
1. srpna 1887 (130. výročí)
zemřel v Praze (Rakousko-Uhersko) český geolog, vysokoškolský pedagog, publicista a politik profesor PhDr. Jan Krejčí.
Napsal první českou učebnici geologie (1860), jejíž doplněné revidované vydání vyšlo znovu v roce 1877 pod názvem Geologie čili nauka o tvarech zemských se zvláštním ohledem na krajiny Českoslovanské.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
V roce 1860 sepsal rodák z Klatov Jan Krejčí první českou učebnici geologie. V roce 1877 vyšlo její doplněné vydání pod názvem "Geologie čili nauka o tvarech zemských se zvláštním ohledem na krajiny československé".
Rodina odešla z Klatov a přesídlila do Prahy, když byly chlapci čtyři roky. Synek dragounského vysloužilce a pradleny vyrůstal v pražské Invalidovně. Vychodil německou obecnou školu a gymnázium, vystudoval mineralogii a chemii na pražské polytechnice a už dva roky nato se na ni vrátil jako suplent mineralogie a geologie. Téměř vzápětí začal publikovat. Psal učebnice a příručky a vydal je v českém jazyce. Jako první ve svém oboru. Proto je právě Jan Krejčí považován za "otce české geologie".
Ve dvaačtyřiceti letech, v roce 1867, když se z pražské polytechniky vyčlenila česká část, byl tehdy už řádný profesor Jan Krejčí jmenován jejím prvním rektorem. Nemohl být vybrán lepší člověk.
Narodil se 28. 2. 1825 v Klatovech (Rakouské císařství).
Jan Krejčí (geolog) (Wikipedia)
Jan Krejčí (1825 - 1887) (jan-k-celis.webnode.cz, Jan K. Čeliš)
Profesor Jan Krejčí - Otec české geologie (www.praha2.cz, Alena Charousová)
Profesor PhDr. Jan Krejčí
Profesor PhDr. Jan Krejčí
  Lípa č. 4/2009
http://www.ceskatelevize.cz/
http://www.vejr.cz/
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Srpen 2007 (1.8.) a Kalendárium Únor 2015 (28.2.)
     
1. srpna 1907 (110. výročí)
byl oficiálně zahájen první skautský tábor.
Jedenadvacet londýnských chlapců - zdůrazňováno je, že pocházeli z různých společenských vrstev - se 29. července 1907 vylodilo na ostrově Brownsea, aby tam strávili několik dnů v letním táboře, který oficiálně zahájili 1. srpna. Vedl je generál Robert Baden-Powell, hrdina druhé búrské války. Poté co opustil armádu, rozhodl se založit organizaci, jejíž ideu nosil dlouho v hlavě i v srdci. Měla sdružovat děti a mládež. A měla rozvíjet a podporovat jejich tělesné, mentální i duchovní schopnosti, dovednosti a znalosti a připravovat je pro konstruktivní roli ve společnosti. Zvláštní důraz byl kladen na pobyt a přežití v přírodě. Prostě skauting.
Baden-Powell byl úspěšný voják,, a tak své praktické zkušenosti včlenil do organizace tábora - ostatně samotné slovo skaut (scout) přece znamenalo především vojenského zvěda. Ale tento skauting v sobě nesl i duchovní poslání a myšlenku přátelství a porozumění. Tábor na Brownsea se stal prologem vzniku celosvětového hnutí. V současnosti je ve světě na čtyřicet milionů aktivních skautů, sdružených v organizacích dvou set šestnácti států. Ovšem lidí, kteří skautskou výchovou prošli, je mnohem více.
K nám přivedl skauting profesor Antonín B. Svojsík. V roce 1911 se v Anglii seznámil se skautským táborem. A vrátil se nadšený. Sepsal dílo Základy junáctví (naši skauti se měli jmenovat junáci) a v roce 1912 uspořádal první letní tábor na Lipnici. Současných českých skautů je asi padesát tři tisíc. Lidí, kteří hnutím prošli, jsou u nás jistě tisíce a většina z nich vám potvrdí, jak velký vliv to na jejich život mělo.
Myšlenka skautingu nalezla široký ohlas ve společnosti určitě proto, že uspokojovala přirozenou touhu po dobrodružství a objevování. Podporuje soutěživost, samostatnost, ale také přátelství, vlastenectví a osobní odpovědnost. Je pozoruhodné, jak vadila totalitním režimům. Junák byl u nás zakázán za německé okupace a hned dvakrát v období komunistické vlády - v roce 1950 se měl rozpustit v pionýrské organizaci a v sedmdesátých letech měl být smeten "normalizační" vlnou. Nepodařilo se. V textu českého skautského slibu se krom jiného hovoří o "službě nejvyšší Pravdě a Lásce". Totality ovšem nikdy nepočítají s pravdou a láskou, kalkulují se lží a nenávistí. A právě proto prohrávají a skauting přetrvává.
Skauting (Wikipedia)
Projděte se 100letou historií skautingu (www.skaut.cz)
Základní fakta o světovém skautingu (www.skaut.org)
Robert Baden-Powell pořádá na ostrově Brownsea první skautský tábor na světě
Robert Baden-Powell pořádá na ostrově Brownsea první skautský tábor na světě
  Výročí týdne - První skautský tábor 1. srpna 1907 (Týdeník rozhlas č. 31/2017, str. 23, Pavel Kácha)
http://www.ceskatelevize.cz/
     
1. srpna 1957 (60. výročí)
se v Českých Budějovicích (Československo) narodil český houslista Bohumil Kotmel mladší, syn profesora Bohumila Kotmela (*1934).
Od roku 1987 byl koncertním mistrem České filharmonie, od roku 1993 členem Klavírního kvarteta B. Martinů. Je laureátem mezinárodní soutěže Pražského jara.
Profesoři houslové hry na brněnské konzervatoři (www.konzervatorbrno.eu)
Odb. as. Bohumil Kotmel (sp.amu.cz)
Bohumil Kotmel (www.osobnosti-kultury.cz)
www.osobnosti-kultury.cz
www.osobnosti-kultury.cz
  Český biografický slovník XX. století
     
1. srpna 1997 (20. výročí)
zemřel v Liberci (Česká republika) český režisér, dramatik, autor loutkových her, scenárista Oldřich Augusta.
Ve svých hrách se snažil dětským divákům zprostředkovat poznání základních mravních hodnot.
Maturoval na Obchodní akademii v Hořicích (1943) a poté pracoval jako účetní; nejprve u pověřence pro umělecká řemesla B. E. Miky v Praze, od července 1945 u firmy Richard Arent a bratr, později včleněné do podniků OP Prostějov a Pragoděv. V letech 1950-1952 byl ještě krátce zaměstnán v komunálních službách v Hořicích, pak však musel kvůli zhoršujícímu se astmatu odejít do plného invalidního důchodu. V roce 1954 napsal první verzi své první loutkové hry Taškáři a začal se věnovat loutkovému divadlu jako autor a později též jako teoretik a kritik. Od ledna 1965 působil v nakladatelství Orbis jako redaktor časopisu Československý loutkář. K 1. dubnu 1966 byl jmenován ředitelem Naivního divadla v Liberci a v této funkci setrval až do odchodu do důchodu 30. dubna 1986.
Od 50. let publikoval básně ve východočeském krajském deníku Pochodeň (Hradec Králové), dále přispíval do krajských listů Průboj (Ústí nad Labem) a Vpřed (Liberec), recenzemi do Divadelních novin (též Divadelních a filmových novin) a texty her, recenzemi i rozsáhlejšími statěmi do Československého loutkáře (jako příloha k č. 5-6/1968 vyšla hra Všudybýlci, v č. 1/1980 úryvek ze hry Jantarová hora, v č. 2/1987 úryvek ze hry O Pitrýskovi, v č. 2/1991 Hra na Bajaju).
Jednotlivé Augustovy hry byly na jevišti uváděny v různých, postupně vznikajících autorských verzích. Úryvky ze hry Volání po moři využil Jan Votruba ve scénickém pásmu Přišli včas (1985). Československá televize uvedla inscenace her Taškáři (1955, režie Zdeněk Raifanda); Chaloupka z marcipánu (1957, režie Zdeněk Raifanda); Malá zimní pohádka (1958, režie František Filip); Perníková chaloupka (1958, režie Zdeněk Havlíček); Kazisvět (Bratislava 1964); Odvážný Petr a sopka Čokohama (1965). Hra Krakonoš se stala námětem krátkého loutkového filmu Krakonoš a sklínkař Matěj (1977, režie Barbara Thieme). Československý rozhlas uvedl inscenaci Augustovy pohádky O vykutáleném vejci (1961). Augustovy loutkové hry byly uváděny též v Polsku, Bulharsku a NDR.
Ačkoli Oldřich Augusta psal a v denním tisku publikoval i poezii, jeho hlavní zájem se soustředil do oblasti loutkových her pro děti. Připravoval adaptace či variace známých pohádek (O chaloupce z marcipánu, Dlouhý, Široký a Bystrozraký, Hra na Bajaju) či pověstí (Krakonoš, Dračí kámen), a také příběhů pocházejících z lidové slovesnosti jiných národů (veršovaná hra Taškáři o napravených, v pozdějších verzích však již pouze potrestaných zlodějíčcích vychází z gruzínské pohádky Datua a Petrikela). V souladu s mentalitou a dispozicemi dětského diváka Augusta obvykle nabízí příběhy s jednoznačně definovanými hodnotami, ať již jde o tradiční pohádkový zápas dobra se zlem či o demonstraci základních lidských vlastností, vůči nimž se může divák jednoznačně vymezit (marnivost v pohádce O Všudybílkovi, egocentrismus a sobectví v pohádkách O Chachárkovi či O Pitrýskovi, lhostejnost a netečnost v Dračím kameni atd.). Některé zápletky se Augusta pokoušel aktualizovat konfrontací s realitou doby a prostředí, v němž se adresáti běžně pohybovali: v Kazisvětovi má dobro a zlo podobu účastníků tzv. třídního boje, tedy nemajetných popelářů a kapitalisty ovládajícího veškerý život ve městě, doplněného postavou vědce, jehož vynález může být lidstvu prospěšný i nebezpečný; v pohádce O princezně a bodláčí se pohádkové motivy mísí s denním životem dětí z pionýrské organizace. Druhou linii Augustova díla tvoří hry, které neopouštěly základní prvky komunikace s dětským divákem a nadále sledovaly i výchovné záměry, především však pomocí literárních i vizuálních prostředků kladly důraz na rozvoj dětské fantazie (Malá zimní pohádka, Ponorka na dvorku, SOS, Pravdykvítek). Tyto hry počítaly s inscenačně náročnějším pojetím včetně přirozeného a funkčního využití živých herců. Staršímu publiku byla adresována protiválečná hra Blázen Pabo, která na mýtickém příběhu z dob tzv. Lucké války zobrazovala tragičnost fyzických i psychických důsledků válečného konfliktu pro společnost i jedince, a hra Vyšetřování Ikarova pádu, v níž autor, inspirován známým příběhem z antické mytologie, otevřel řadu zásadních otázek lidské existence, počínaje tématem možných důsledků chorobné ambicióznosti přes problém života ve vyhnanství až k otázkám lidské svobody a odpovědnosti.
Narodil se 30. 5. 1924 ve Vysokém Mýtě (Československo).
Oldřich Augusta - Dramatik, autor loutkových her pro děti (www.slovnikceskeliteratury.cz, Michal Přibáň)
Oldřich Augusta (www.cbdb.cz)
Oldřich Augusta (www.fdb.cz)
Oldřich Augusta
Oldřich Augusta
  Z historie (HaNo)
Český biografický slovník XX. století
Viz
Kalendárium Květen 2014 (30.5.)
     
2. srpna 1887 (130. výročí)
Rowell Hodge získal patent na ostnatý drát.
Byl to jeden z 570 patentů (a nikoli první). Ostnatý drát se stal symbolem válek o vlastnictví půdy a konce volných, otevřených pastvin pro skot na americkém Západě. Vojenské využití ostnatého drátu je formálně datováno od roku 1888, kdy bylo jeho používání zařazeno do britských vojenských manuálů.
Ve filmovém muzikálu Kdyby tisíc klarinetů (1964) Tereza (Jana Brejchová) v přímém přenosu TV Telvis z vojenské posádky v lázních Alkalis drží minutu ticha za neznámého vynálezce ostnatého drátu, který rozděluje lidi.
Ostnatý drát (Wikipedia)
Metodický portál / Učení s dokumenty - Ostnatý drát (clanky.rvp.cz, Jan Boněk)
Detail ostnatého drátu
Detail ostnatého drátu
  www.iabc.cz
Viz
Kalendárium Srpen 2007 (2.8.)
     
2. srpna 1897 (120. výročí)
se v Chaville (Francie) narodil francouzský spisovatel, dadaistický a surrealistický básník a dramatik Philippe Soupault, jeden ze zakladatelů surrealismu.
Vyrůstal v bohaté rodině, hodně cestoval.
Spolu se svými přáteli André Bretonem et Louisem Aragonem patřili k předním osobnostem hnutí Dada. Spolu také v roce 1919 založili literární revui Littérature, ve které byly otištěny první surrealistické texty.
V roce 1927 navštívil spolu s Léonem Pierre-Quintem Prahu, kde se spřátelil se členy Devětsilu. Ve stejném roce napsal též báseň Do Prahy.
V mládí jej ovlivnili Arthur Rimbaud, Comte de Lautréamont, Rainer Maria Rilke a Walt Whitman.
V roce 1919 napsali spolu s André Bretonem sbírku Les Champs magnétiques (Magnetická pole), což byla první kniha automatických textů.
Během druhé světové války pracoval jako reportér. V pracích z této doby opouští surrealismus.
Jeho dramatická tvorba neměla výraznější ohlas.
Česky vyšlo: Bratři Durandeau (1926); Negr (1928); Víno (1930); Snová zavazadla (1999); Magnetická pole (2014).
Zemřel 12. 3. 1990 v Paříži (Francie).
Philippe Soupault (Wikipedia)
Philippe Soupault (www.databazeknih.cz)
Philippe Soupault (www.britannica.com, anglicky)
Philippe Soupault (vlevo) a Vítězslav Nezval, Praha 1927
Philippe Soupault (vlevo) a Vítězslav Nezval, Praha 1927
  Lípa č. 2/2012
     
2. srpna 1997 (20. výročí)
zemřel v Lawrence (Kansas, USA) kultovní americký romanopisec, esejista, sociální kritik a malíř William Seward Burroughs II., obecně známý jako William S. Burroughs (pseudonym William Lee), člen American Academy of Arts and Letters a Commandeur de l'Ordre des Arts et des Lettres ve Francii.
Byl duchovním otcem beat generation, zakladatelem kyberpunku, vynálezcem slova heavy metal, vášnivým literárním experimentátorem a zatím posledním spisovatelem amerických dějin, jehož dílu hrozil zákaz další publikace. Až do své smrti byl klientem tzv. substituční metadonové léčby. Dlouholetá opiátová závislost se projevila na jeho částečně autobiografickém díle. Jeho nejvýznamnějším překladatelem do češtiny je Josef Rauvolf.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Americký spisovatel a jeden z hlavních představitelů beat generation William S. Burroughs pocházel ze zámožné rodiny. Jeho předkem byl generál Robert Edward Lee, velitel konfederačních vojsk v americké občanské válce. Burroughsův dědeček vynalezl první kalkulačku a založil továrnu na sčítací stroje.
V dětství Williama často trápily noční můry. A možná až tam sahaly kořeny jeho budoucí závislosti na drogách.
Vystudoval Harvardovu univerzitu a zajímal se o několik odlišných oborů: o literaturu, medicínu, archeologii a antropologii. Pak ovšem, unaven akademickým životem, začal střídat různá zaměstnání: pracoval jako barman, redaktor a dokonce i detektiv či deratizátor. Kromě dlouhodobého užívání návykových látek měl i jinou nebezpečnou zálibu, zbraně.
Tyhle dva „koníčky“ vskutku nejdou dohromady. A navíc - Burroughs byl silně krátkozraký! Jednoho dne se v novinách objevila tragická zpráva: spisovatel v Mexiku údajně nešťastnou náhodou zastřelil svou manželku. Burroughsova žena Joan si prý na hlavu postavila skleničku a vybídla manžela, aby skleničku sestřelil. On ale minul. Burroughs tuto verzi později popřel. Policii vypověděl, že nabitá zbraň upadla na stůl a sama vystřelila. Na svobodu byl propuštěn na kauci.
Jeho život měl řadu temných stránek, přesto - a možná právě proto - vytvořil díla doslova kultovní. Nejslavnějším je bezpochyby Nahý oběd, kniha, která se stala jedním z největších skandálů v dějinách moderní literatury.
Narodil se 5. 2. 1914 v St. Louis (Missouri, USA).
William Seward Burroughs (Wikipedia)
William Seward Burroughs - pseudonym: William Lee (www.databazeknih.cz)
William S. Burroughs - herec, scénárista, spisovatel (www.osobnosti.cz)
William Seward Burroughs
William Seward Burroughs
  https://www.csfd.cz/
Kalendárium ČT1
     
3. srpna 1547 (470. výročí)
skončil soud s účastníky stavovského povstání proti králi Ferdinandu I. Habsburskému.
K trestu smrti bylo odsouzeno deset povstalců, šesti z nich se však podařilo uprchnout ze země. Na Staroměstském náměstí v Praze byli 22. 8. pro výstrahu popraveni rytíři Bernard Barchanec z Baršova a Václav Pětipeský z Krásného Dvora a měšťané Jakub Fikar z Vratu a Václav z Jelení.

  Rok do kapsy
     
3. srpna 1887 (130. výročí)
se v Rugby (Warwickshire, Anglie, Spojené království) narodil anglický básník Rupert Brooke, celým jménem Rupert Chawner Brooke.
V mnoha slovnících a příručkách je označován za básníka zmaru a smrti, ale tak jej vidí ti, kteří jen neumějí či nechtějí rozpoznat ironii a sebeironii, umně rozprostřené mezi řádky. Padl ve Skýros v Řecku v ohni 1. světové války a jako předčasně zesnulý nadaný literát, sportovec a krasavec se stal po válce legendárně populárním…
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
U nás je básník Rupert Brooke téměř neznámý, v Anglii ho ale zná každý student.
Byl to neuvěřitelně krásný muž, prý ve své době nejkrásnější v celé Anglii. Toužili po něm ženy i muži. A ani jeho sexuální orientace nebyla zcela vyhraněná.
Před první světovou válkou narukoval Rupert Brooke do britského námořnictva. Když válka vypukla, přivítal, že může jít za svou vlast bojovat. Burcoval další mladíky, aby se probudili ze spánku a následovali ho.
Básník rytířského vzezření však neumírá hrdinnou smrtí v boji. Na cestě do Řecka jeho jednotka kotvila u ostrova Skyros. Tady na palubě nemocniční lodi Rupert Brooke umírá na otravu krve po bodnutí hmyzem. Básníka, který byl ochoten položit život za Anglii, ocenil v nekrologu sám tehdejší ministr námořnictva Winston Churchill.
Tři básně Ruperta Brooka přeložil v koncentračním táboře Buchenwald Josef Čapek. Doufejme, že mu poezie anglického básníka aspoň trochu pomohla snést utrpení.
Zemřel 23. 4. 1915 na palubě nemocniční lodi v Egejském moři (u ostrova Skyros v Řecku).
Rupert Brooke: Voják (www.proofreading.cz, Petr Behún)
Rupert Brooke (www.macekvbotach.cz, Miroslav Macek)
Rupert Brooke (Wikipedia, anglicky)
Rupert Brooke
Rupert Brooke
  Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Duben 2015 (23.4.)
     
3. srpna 1947 (70. výročí)
se v Praze (Československo) narodil český filmový a divadelní herec a politik Mgr. Vítězslav Jandák, v letech 2005 až 2006 ministr kultury ČR ve vládě Jiřího Paroubka, v letech 2006 až 2017 poslanec Poslanecké sněmovny PČR a od roku 2017 člen Rady Českého rozhlasu, člen ČSSD.
V roce 1965 vystudoval SVVŠ v Praze 4 (dnes Gymnázium Budějovická). Herectví začal studovat na JAMU v Brně, po roce však přešel na DAMU v Praze (obor herectví), kde v roce 1970 absolvoval. Působil jako filmový a divadelní herec, v letech 1970-1977 byl angažován v Divadle Na zábradlí, pak v letech 1977-1992 ve Filmovém studiu Barrandov. V letech 1986-1988 spolupracoval s Národním divadlem. Na Dvojce Českého rozhlasu moderuje společně s Tomášem Töpferem zábavný pořad U Kalicha.
V letech 1998 až 2005 byl prezidentem Mezinárodního festivalu filmů pro děti a mládež ve Zlíně.
Je ženatý, s manželkou Zdenou, rozenou Veselou, má dvě děti. S již zesnulou herečkou Libuší Geprtovou měl syna Svatopluka.
Politice se začal věnovat po listopadu 1989: byl členem Zastupitelstva Hlavního města Prahy (1990-1992) a pak i radním pro kulturu (1993-1994). Postupně byl členem politických stran Republikánská unie, KDU-ČSL a ODS.
Od 18. srpna 2005 do září 2006 působil jako nestraník na postu ministra kultury ve vládě Jiřího Paroubka. Již v listopadu 2005 ho průzkum agentury STEM označil za nejpopulárnějšího českého politika. Důvěřovalo mu 64 % respondentů. Následně byl ve volbách v roce 2006 zvolen do poslanecké sněmovny jako nestraník za ČSSD (volební obvod Jihočeský kraj, byl lídrem kandidátky sociální demokracie v tomto kraji). Působil jako místopředseda sněmovního výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu. Poslanecký mandát obhájil i ve volbách roku 2010 a volbách roku 2013, nyní jako člen ČSSD. Působí jako člen výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu a místopředseda volebního výboru. Jandákovou asistentkou je Berill Mascheková, bývalá tisková mluvčí Středočeského kraje, která se podle policie podílela na projektu Tojecool.cz.
V březnu 2017 se rozhodl kandidovat do Rady Českého rozhlasu. Při veřejném slyšení před mediálním výborem Poslanecké sněmovny PČR mimo jiné prohlásil, že se rozhodl vystoupit z politiky a v případě svého zvolení by byl ochoten se vzdát poslaneckého mandátu ještě před volbami do Sněmovny PČR v říjnu 2017. Dne 7. června 2017 jej poslanci do rady zvolili, a to s účinností od 9. června 2017. Ve Sněmovně jej nahradil Václav Valhoda.
Kromě níže uvedených filmů hrál i v televizních seriálech Arabela (1979), Velké sedlo (1985), Arabela se vrací (1990) a Černí baroni (2003).
V začátku filmové kariéry hrál ve filmech Metráček (1971), Rodeo (1972), Tři oříšky pro Popelku (1973), Údolí krásných žab (1973), Dva muži hlásí příchod (1975), Dým bramborové natě (1976).
Vítězslav Jandák (Wikipedia)
Vítězslav Jandák (www.csfd.cz, Pavel Vlach)
Vítězslav Jandák - herec, politik (www.osobnosti.cz)
Mgr. Vítězslav Jandák
Mgr. Vítězslav Jandák
  Lípa č. 2/2012
http://www.jandak.eu/
     
4. srpna 1427 (590. výročí)
husité zvítězili nad křižáky v bitvě u Tachova.
Bitva u Tachova se odehrála ve dnech 3. - 4. srpna 1427 v nespecifikované lokalitě poblíž západočeského města Tachov. Spojené husitské svazy pod velením Prokopa Holého zde prakticky bez boje dosáhly vítězství nad vojsky třetí křížové výpravy v čele s trevírským arcibiskupem Otou ze Ziegenheimu a kardinálem Jindřichem Beaufortem. Krátce po útěku protivníka zpět z hranice husité blízký Tachov oblehli, 11. srpna dobyli město a o tři dny později přijali kapitulaci jeho hradní posádky.
O událostech z 2. - 4. srpna 1427 informují dva základní české písemné prameny. První z těchto textů je obsažen v Kronice katolického vojáka a přímého účastníka husitských válek Bartoška z Drahonic, jenž sice byl příznivcem krále Zikmunda, avšak jeho výpověď je obecně přijímána jako objektivní. Další povrchnější popis bitvy, pokud lze o bitvě vůbec hovořit, se zachoval v drobných kronikách psaných od sklonku bojovného husitství, jež historik František Palacký jako první soustředil do literárního souboru pod názvem Staré letopisy české.
Krize dostoupila vrcholu, když se nejmenovaný ctižádostivec pokusil vytrhnout korouhev z rukou váhavého vévody Jana z Neumarktu, jehož kardinál pověřil vrchním velením. Toto gesto zapříčinilo, že se korouhev octla na zemi, což křižáci považovali za špatné znamení a okamžitě začali opouštět své pozice. Papežský legát Beaufort se opět pokoušel vojáky zastavit, k tomuto účelu využil nadávek i proseb, přesto bezvýsledně. Dokonce prý před knížaty roztrhal říšské korouhve a hodil jim je k nohám, ale nakonec musel i on sám ustoupit k německým hranicím. Písemné prameny dále informují, že mimo hlavní křižácké těleso stahující se do Bavorska ustoupila část vojáků, převážně se jednalo o muže plzeňského landfrýdu, za hradby Tachova. Husité tak před městem zastihli jen několik opozdilců ze zadního voje, které patrně ihned pobili.
Bitva u Tachova (Wikipedia)
Bitva u Tachova 3. - 4. srpna 1427 (www.bellum.cz, RNDr. et PhDr. Aleš Nováček, Ph.D.)
Husitský bedekr - Bitva u Tachova (www.husitsky-bedekr.cz)
Papežský legát Jindřich Beaufort se snaží zastavit prchající križáky po bitvě u Tachova
Papežský legát Jindřich Beaufort se snaží zastavit prchající križáky po bitvě u Tachova
  Lípa č. 2/2012
     
4. srpna 1857 (160. výročí)
se v Kutné Hoře (Rakouské císařství) narodil český malíř a ilustrátor, profesor akademický malíř Felix Jenewein.
Jako žák pražské a vídeňské akademie, malířů J. M. Trenkenwalda a J. Swertse, patřil ke generaci Národního divadla. Po studiích působil většinu svého života v Praze jako ilustrátor a později vyučoval v Brně na Vysokém učení technickém, kde zemřel.
Vytvořil především sugestivní historická díla (J. A. Komenský se loučí se svou vlastí, 1885), v kterých navazuje na nazarenskou katolickou morálku. Ve své době se nesetkal s velkým pochopením pro jeho temný realismus, zvláště ve své vlasti, poněkud lepšího přijetí se mu dostalo ve Vídni. Dnes je v Kutné Hoře zřízena jeho galerie (Galerie Felixe Jeneweina).
Významný, avšak v minulosti opomíjený český malíř a ilustrátor vyrůstal v Kutné Hoře. Město plné architektonických památek na vnímavého chlapce značně zapůsobilo. Přestože většinu svého života nakonec prožil v Praze, na Kutnou Horu nikdy nezapomněl. Jeho manželka proto městu odkázala celou Jeneweinovu uměleckou pozůstalost.
Autor sugestivních figurálních náboženských a historických výjevů studoval malířství na pražské a vídeňské akademii. Po studiích působil v Praze, kde se několikrát marně ucházel o místo profesora na akademii. Felix Jenewein patřil ke generaci Národního divadla, tedy k českým umělcům, kteří se svou tvorbou zapsali do dějin české první scény. Veřejnost ale nedokázala přijmout jeho realistické a chmurné obrazy s náboženskou tematikou, jako například Dopoledne Velkého pátku, Stěhování Židů nebo cykly Jidáš Iškariotský, Daň z krve a Mor. Jeneweinův příliš osobitý výklad biblických námětů navíc vadil církevním hodnostářům. Poslední tři roky života malíř strávil v Brně, kde učil na vysoké škole technické.
Jeneweinovo dílo bylo plně oceněno až koncem 20. století. Kutná Hora pojmenovala po svém rodákovi městskou galerii, ve které uspořádala několik souborných výstav Jeneweinových obrazů. V současné době je v Galerii Felixe Jeneweina umístěna malířova stálá expozice. Díky vlastnictví více než dvou set děl z jeho pozůstalosti předčí galerijní sbírka i reprezentativní soubor Jeneweinových prací Národní galerie v Praze. Na počest osobitého malíře pořádá Kutná Hora sympozia současného výtvarného umění, na kterých mladí umělci tvoří soudobé reflexe na jeneweinovské téma.
Zemřel 2. 1. 1905 v Brně (Rakousko-Uhersko).
Felix Jenewein (Wikipedia)
Felix Jenewein (middleczech.kr-stredocesky.cz)
Prof. akad. mal. Felix Jenewein (encyklopedie.brna.cz)
Profesor akademický malíř Felix Jenewein
Profesor akademický malíř Felix Jenewein
  Lípa č. 4/2009
Lípa č. 2/2012
Viz
Kalendárium Leden 2015 (2.1.)
     
4. srpna 1917 (100. výročí)
se v Oděse (Ukrajina, Ruské impérium) narodil běloruský prozaik Janka Bryl.
Byl lyrikem a lyricky založeným prozaikem, věnoval se však i drsným válečným námětům.
Zemřel 24. 6. 2006.

  Slovník ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů
     
4. srpna 1977 (40. výročí)
zemřel anglický lékař a neurofyziolog Edgar Douglas Adrian; Nobelova cena za lékařství a fyziologii (1932).
Narodil se 30. 11. 1889.

  Z historie (HaNo)
     
4. srpna 1997 (20. výročí)
zemřel v Bratislavě (Slovensko) slovenský básník a literární vědec Ján Brezina.
Byl jedním z iniciátorů nástupu nadrealizmu v slovenské poezii. Později se přiklonil k realistické poetice.
Pochádzal z robotníckej rodiny a vzdelanie získaval vo Východnej, v Liptovskom Mikuláši a v rokoch 1937 - 1941 na filozofickej fakulte Slovenskej univerzity v Bratislave, kde študoval odbor slovenčina - francúzština. V rokoch 1942 - 1943 pracoval ako úradník v Bratislave, v rokoch 1943 - 1946 pracoval v Literárnovednom ústave SAV a odtiaľ odišiel pracovať do Matice slovenskej v Martine. V rokoch 1952 - 1954 bol šéfredaktorom vydavateľstva Matice slovenskej, odkiaľ sa vrátil do Ústavu slovenskej literatúry SAV v Bratislave, kde zostal pracovať až do roku 1984, kedy odišiel do dôchodku.
V začiatkoch svojej literárnej tvorby bol ovplyvňovaný poetikou slovenského nadrealizmu a najmä európskou avantgardou. Vo svojich dielach zobrazuje protiklady medzi vnútorným svetom a okolitou realitou. Odsúdil v nich vojnu a násilie, neskôr sa v jeho dielach stavia do popredia túžba po aktívnom živote. Okrem písania básní sa venoval i literárnovednej práci, v ktorej sa orientoval na teoretický a historický výskum. Ako literárny historik a teoretik sa zaoberal poéziou 20. storočia. Okrem toho tiež sporadicky prekladal z francúzskej literatúry (Honoré de Balzac, Charles Baudelaire, Paul Eluard a i.).
Narodil se 1. 1. 1917 v obci Východná (Slovensko, Rakousko-Uhersko).
Ján Brezina (www.databazeknih.cz, slovensky)
Ján Brezina (www.osobnosti.sk, slovensky)
Ján Brezina
Ján Brezina
  Slovník slovenských spisovatelů
     
5. srpna 1847 (170. výročí)
se narodil ruský malíř a fotograf Rafail Sergejevič Levickij.
Zemřel 29. 9. 1940.

  Z historie (HaNo)
     
5. srpna 1887 (130. výročí)
se v Praze (Rakousko-Uhersko) narodil český pedagog, profesor grafické školy, akademický malíř a grafik Ferdinand Rubeš.
Na meziokenních pilířích budovy obchodní školy v Kolíně v ulici Karoliny Světlé navrhl a provedl 20 sgrafit akademický malíř Ferdinand Rubeš z Prahy (1924).
Ve štítu zdi nad galerií strojovny malé vodní elektrárny Spálov byl proveden alegorický obraz mužské postavy, která představovala elektrickou energii vyrobenou vodními silami ve Spálově a v nádrži v Lese Království. Návrh výzdoby strojovny vyhotovil akademický malíř Ferdinand Rubeš (1926).
Ferdinand Rubeš se zúčastnil výstavy Sdružení výtvarníků v Praze ve dnech 14.3. - 3.4.1943.
Zemřel 28. 6. 1944 v Praze (Protektorát Čechy a Morava).
Ferdinand Rubeš (search.mlp.cz)
Ferdinand Rubeš (www.isabart.org)
Nahlédnutí do historie těžce zkoušené budovy (www.kolinskypres.cz)
Akademický malíř Ferdinand Rubeš
Akademický malíř Ferdinand Rubeš
  Z historie (HaNo)
Lípa č. 2/2012
http://mvespalov.sweb.cz/
http://sypka.cz/
Viz
Kalendárium Červen 2014 (28.6.)
     
5. srpna 1897 (120. výročí)
zemřel německý astronom Albert Marth.
Narodil se 1. 5. 1828.

  Z historie (HaNo)
     
5. srpna 1907 (110. výročí)
v Carnacu se narodil francouzský básník Eugéne Guillevic.
Jeho lakonické a jasné verše se nespokojují s popisem věcí, nýbrž chtějí proniknout k jejich podstatě.
Zemřel 19. 3. 1997.

  Slovník francouzsky píšících spisovatelů
     
5. srpna 1937 (80. výročí)
zemřel český hudební skladatel, pedagog a sbormistr Karel Haak.
Narodil se 4. 6. 1853.

  Z historie (HaNo)
     
5. srpna 1957 (60. výročí)
zemřel ve Starnbergu (Bavorsko, Spolková republika Německo) německý chemik profesor Dr. Heinrich Otto Wieland; Nobelova cena za chemii (1927) za „objev žlučových kyselin a příbuzných látek“.
V roce 1901 získal doktorát na Mnichovské univerzitě. Mezi lety 1913 a 1921 byl profesorem na Technické univerzitě Mnichov a poté se přesunul na Freiburskou univerzitu. Tam začal zkoumat žlučové kyseliny. V roce 1925 se stal profesorem chemie na Mnichovské univerzitě.
V roce 1941 izoloval alfa-amanitin, což je jeden z toxinů v muchomůrce zelené.
Od roku 1964 se každý rok uděluje Heinrich Wieland Prize za výzkum lipidů.
Narodil se 4. 6. 1877 v Pforzheimu (Bádensko, Německo).
Heinrich Otto Wieland (Wikipedia)
Heinrich Otto Wieland (www.britannica.com, anglicky)
Heinrich Otto Wieland (www.uni-freiburg.de, německy)
Profesor Dr. Heinrich Otto Wieland
Profesor Dr. Heinrich Otto Wieland
  Z historie (HaNo)
Viz
Kalendárium Červen 2017 (4.6.)
     
6. srpna 1637 (380. výročí)
zemřel anglický renesanční básník Ben (Benjamin) Johnson.
Jeho satirické komedie kritizují honbu za ziskem v soudobé společnosti a předjímají poetiku klasicistního dramatu.
B. Johnson:
"Narodit se hloupý, to je nevyléčitelná choroba."

Narodil se 11. 6. 1572.

  www.CoJeCo.cz
     
6. srpna 1657 (360. výročí)
zemřel v městě Čyhyryn (Čerkaská oblast, Ukrajina) ukrajinský vůdce lidu proti šlechtě, kozácký hejtman Bogdan Chmelnickij, celým jménem Bohdan Zenobius Mychajlovyč Chmelnický (ukrajinsky Bohdan Chmelnyckyj, polsky Bohdan Zenobi Chmielnicki, rusky Zinovij Bogdan Michajlovič Chmelnickij), zakladatel prvního státu kozáků.
Bohdan Chmelnický byl příslušníkem polsko-ukrajinské šlechty. V mládí vystudoval jezuitské gymnázium, ale nekonvertoval k římskokatolické církvi. Po skončení studií v roce 1617 nastoupil vojenskou dráhu ve službách polského krále Vladislava IV. Sloužil jako hraničář v Moldávii a v ukrajinských stepích, vyznamenal se v bojích s Tatary. Účastnil se i poselstev ke krymskému chánu a osmanskému sultánovi. Mezi lety 1620 a 1622 byl vězněn v Istanbulu jako zajatec. Po návratu na Ukrajinu sloužil jako podkoní u hejtmana Mykolaje Potockého. Před rokem 1630 se oženil s Hannou Somkivnou, s níž měl dva syny Jurije a Timofeje a tři dcery. Podle některých zpráv roku 1645 navštívil Francii. Zlom nastal roku 1646, kdy zemřel velký zastánce kozáků, korunní hejtman Stanislaw Koniecpolski a jeho syn Aleksandr začal spolu s dalšími polskými šlechtici na Ukrajině porušovat výsady Záporožských kozáků.
Chmelnický se dostal do majetkového sporu s čyhyrynským starostou Danielem Czapliňským, chráněncem Koniecpolského. Czapliňski se pokusil zabrat Chmelnického panství Subotiv, došlo ke sporu, Chmelnický si stěžoval u krále Vladislava získal od něj písemné potvrzení vlastnictví Subotiva i kozáckých výsad. Czapliňski však Chmelnického zajal a plánoval jeho zavraždění, avšak Chmelnickému se podařilo uprchnout na Záporožskou Síč. Tam byl krátce nato, počátkem roku 1648, zvolen nejvyšším hejtmanem. V této funkci se stal vůdcem kozáckého odporu vůči polsko-litevské nadvládě na Ukrajině, začal razit vlastní mince a prosazoval protipolskou diplomacii.
Když byla proti kozákům vyslána polská korunní vojska, Chmelnický je s pomocí tatarského prince Tuhaj Beje opakovaně porazil v bitvách u Žlutých vod a u Korsuně. Mezitím zemřel polský král Vladislav IV. a politická situace v Polsku se stala nepřehlednou. Vláda se snažila situaci řešit mírově pod vedením pravoslavného magnáta Adama Kisiela, avšak bez úspěchu. Postup kozáckého vojska byl provázen masakry Poláků a zejména Židů, které Chmelnický nenáviděl a pokládal za zrádce. Zajatci byli upalováni nebo naráženi na kůly. Během bezprecedentních pogromů přišly o život desetitisíce osob.
Masakry zajatců prováděli Chmelnického podřízení, jedním z nejkrutějších byl plukovník Maxim Kryvonos. Mezi oběťmi masakrů byli i významní polští šlechtici, např. Marek Sobieski, bratr pozdějšího krále Jana III. Sobieského.
Když se do čela polských vojsk postavil kníže Jeremiáš Wisniowiecki, postup kozáků byl zastaven roku 1649 v bitvách u Zbaraže a u Zborova. Wiśniowiecki proti kozákům postupoval systematicky a tvrdě potíral jakékoli známky odporu mezi vesničany. Nakonec kozáky rozdrtil roku 1651 v bitvě u Berestečka a následně u Bílé Cerekve. Při potlačování povstání se rovněž polské vojsko dopouštělo násilí, a zajatí kozáci bývali často mučeni a bez soudu popravováni. Chmelnický byl vytlačen z Ukrajiny nucen hledat ochranu nejprve na Krymu u chána Islama Gireje a posléze u ruského cara Alexeje Michajloviče. Roku 1654 inicioval uzavření Perejaslavské dohody, jíž byla Ukrajina rozdělena mezi moskevský stát a Polsko-litevskou unii, přičemž kozáci ztratili samostatnost. Hranicí se stala přibližně řeka Dněpr, která tak rozdělila Ukrajinu na tzv. „Levobřežní“ a „Pravobřežní“. Chmelnický nebyl s tímto výsledkem spokojený a pokusil se roku 1655 využít švédské expanze do Polska k novému tažení. Hodlal se spojit s transylvánským knížetem Jiřím Rákocsim, ale roku 1657 zemřel na mozkovou mrtvici, kterou údajně dostal z doslechu o vzpouře Ždanovičových kozáků. Byl pohřben v Subotivě, ale po dobytí města polskými vojsky roku 1664 byl jeho hrob zničen.
Narodil se asi 27. 12. 1595 v městě Žovkva (Lvovská oblast, Ukrajina).
Bohdan Chmelnický (Wikipedia)
Bohdan Chmelnický a boj za ukrajinskou svobodu (deliandiver.org, Theodore J. O´Keefe)
Bogdan M. Chmelnickij - hejtman Ukrajiny (forum.valka.cz)
Bohdan Chmelnický
Bohdan Chmelnický
  Lípa č. 2/2012
     
6. srpna 1897 (120. výročí)
se v Praze (Rakousko-Uhersko) narodil český lékař - internista, akademik profesor MUDr. Josef Charvát, DrSc., zakladatel české endokrinologie.
V roce 1932 jako první rozpoznal ve zduření slinných příznaky počínající cukrovky; tento diagnostický příznak byl pak převzat do světové vědecké literatury jako tzv. „Charvátův příznak“.
Roku 1923 Josef Charvát promoval na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy. V Praze působil na II. interní klinice, jejímž přednostou byl J. Pelnář. Zde se také habilitoval a stal profesorem. Za nacistické okupace byl vězněn v koncentračních táborech Buchenwald a Dachau. Roku 1945 založil III. interní kliniku Univerzity Karlovy, jejímž přednostou byl do roku 1970. Nebylo náhodou, že byl po celou dobu systematicky hlídán jedním (v předlistopadovém období velice prominentním) lékařem, spolupracovníkem StB. Do paměti pražských občanů se nesmazatelně zapsal projevem z balkónu filosofické fakulty 24. 1. 1969, v předvečer pohřbu J. Palacha.
Charvátovy vědecké práce zasahují do všech oborů vnitřního lékařství. Byl především zakladatelem české endokrinologie a autorem původní koncepce o vztazích mezi hormony a centrální nervovou soustavou. Zabýval se - dříve než rakouský Kanaďan Hans Selye publikoval svůj koncept mentálního stresu - vlivem emocí na látkovou přeměnu. Při studiu štítné žlázy Charvát poznal, že Československo je zamořeno strumou a endemickou degenerací. Už ve druhé polovině 30. let proto vypracoval podrobný plán průzkumu celého území státu a navrhl také účinný postup sanace. Po 2. světové válce tento plán realizovali Charvátovi žáci, především Karel Šilink.
Po roce 1945 jako první v Československu propagoval lékařskou kybernetiku a byl stoupencem moderní genetiky. Velkou pozornost věnoval rozhodovacím procesům ve vnitřním lékařství, imunologii, vlivu zevního prostředí na zdraví a nemoc člověka a stresu jako biologickému a společenskému jevu. Z mnoha Charvátových vědeckých prací jsou nejvíce oceňovány první česká učebnice endokrinologie Choroby žláz s vnitřní sekrecí (1935), Vitamíny a hormony (1938), Život, adaptace a stres (1969) a Člověk a jeho svět (1975).
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
„Léčba nesmí nemocnému způsobovat větší problémy, než pro které byla zavedena,“ tvrdil vtipně průkopník české endokrinologie a lékař Josef Charvát.
Při studiu štítné žlázy přišel na endemický výskyt strumy a degenerací v naší republice. Proto se svými spolupracovníky vypracoval plán na zlepšení zdravotního stavu obyvatel.
Vydal učebnici endokrinologie, založil Československou endokrinologickou společnost, těsně před válkou se stal ředitelem polikliniky na pražském Karlově náměstí. Jako skaut byl však v září 1939 uvězněn v koncentračních táborech v Dachau a Buchenwaldu.
Až po válce se dozvěděl, že ho před jistou smrtí tehdy zachránil další skaut - švédský korunní princ Gustav Adolf. Intervenoval prý u samotného Hitlera.
Zemřel 31. 1. 1984 v Praze (Československo).
Charvát Josef (www.libri.cz)
Josef Charvát, akademik, zakladatel české endokrinologie (www.hamelika.cz, Štěpán Svačina, Petr Sucharda)
Oáza českého myšlení (www.radioservis-as.cz)
Akademik profesor MUDr. Josef Charvát, DrSc.
Akademik profesor MUDr. Josef Charvát, DrSc.
  www.libri.cz
Lípa č. 2/2007
Lípa č. 4/2008
Lípa č. 2/2012
Český biografický slovník XX. století
https://www.databazeknih.cz/
http://casopis.vesmir.cz/
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Srpen 2007 (6.8.) a Kalendárium Leden 2014 (31.1.)
     
6. srpna 1907 (110. výročí)
se v Táboře (Rakousko-Uhersko) narodila česká hudební vědkyně, spisovatelka, publicistka, překladatelka, hudební propagátorka a rozhlasová redaktorka Anna Hostomská, přední popularizátorka vážné hudby, především české a světové operní tvorby.
Dlouhá léta (1929-1962) působila v Československém rozhlasu jako redaktorka.
Pocházela z hudbymilovné rodiny soudce v Pelhřimově, zde vystudovala gymnázium (1926) a dále se cíleně vzdělávala. Studovala hudební vědu a sociologii ve Francii na Fakultě dějin a jazykovědy Université Lyon v Lyonu (1926-1928) a v pozdějších letech (1936-1947) na Univerzitě Karlově v Praze. Druhá světová válka její plány překazila, když v letech 1939 až 1945 byly české vysoké školy uzavřené. Na Univerzitu Karlovu se vrátila k dokončení studií v letech 1945-1947 při svém zaměstnání.
Anna Hostomská začínala v roce 1929 v „mladém-šestiletém“ Českém rozhlasu jako sekretářka, zejména v hudebním provozu. Měla na starosti korespondenci, honoráře hudebníků a také vybírala a objednávala k účinkování dechové kapely i taneční orchestry. V té době se vysílalo většinou živě - přímo z kaváren, koncertních sálů a divadel. V těžké době Protektorátu Čechy a Morava mimo jiné udržovala písemný kontakt s posluchači totálně nasazenými v německé říši, kteří žádali redakci rozhlasu o vysílání oblíbených skladeb. V té době Hostomská již vedla rozhlasovou redakci hudebních smíšených pořadů, čímž se rozuměly koncerty klasické hudby, opery, operety a také kabarety. Její zásluhou se v roce 1946 k mikrofonu dostal jeden z nejvýraznějších autorů a interpretů rozhlasové a později televizní zábavy druhé poloviny 20. století - Vladimír Dvořák (*1925 - †1999). Pět let byl rozhlasovým redaktorem a potom externím spolupracovníkem. Hostomská a Dvořák spolu vytvářeli celé rozhlasové zábavné programy.
Jako rozhlasová redaktorka připravila Hostomská s velkým přehledem a znalostmi světové i naší hudební literatury řadu nejrůznějších rozhlasových pořadů. Plnila tím své hudebně popularizační poslání, přitom dávala s velkým zaujetím přednost české a světové operní tvorbě a také operetám (mj. operetě Mam’zelle Nitouche od francouzského skladatele Hervé). K nejznámějším patřily její pořady Co máte nejraději (s podtitulem operní pořady podle návrhů posluchačů) a od r. 1960 Hudba, kterou mám rád. V něm vyjadřovaly mnohé osobnosti - např. Karel Höger, Jan Werich, Dana Medřická, Max Švabinský, Dana Zátopková a Emil Zátopek - svůj vztah k hudbě.
Její skoro hodinové pořady byly u posluchačů mimořádně oblíbené, nejen proto, že Hostomská dokázala vyprávět poutavě a srozumitelně. Cyklus pořadů „Co máte nejraději“, vysílaný po dobu deseti let jednou týdně, měl tak velkou sledovanost, že například po jednom vysílání dostala autorka až 14 tisíc dopisů. Posluchači vítali také možnost ověřovat si své hudební znalosti v pořadech hádankového typu. V tomto vysílání zaznělo téměř 1400 úryvků z 321 oper od 138 skladatelů.
V roce 1962 odešla Anna Hostomská do důchodu, rozhlasu ovšem zůstala nadále věrná jako externí spolupracovnice. Pokračovala v popularizaci hudby; publikovala v časopisech i knižně; připravovala pořady pro známé pražské Divadlo hudby a překládala operní libreta z polštiny, ruštiny a italštiny. Posledním rozhlasovým pořadem, ve kterém mohli posluchači slyšet její charakteristický altový hlas se zvláštním zabarvením a osobitou intonací, byly „Modlitby v operách“, který připravila na velikonoční sobotu 30. března 1991. Organizovala a uváděla koncerty pro dospělé a děti; účastnila se mnoha besed. Poslední z nich uspořádala ve svých 87 letech počátkem března 1995 pro „spolek Minerva“ v Národním domě na Vinohradech.
Anna Hostomská měla v Českém rozhlase tak známé jméno, že se stala doslova legendou, nejen pro neopakovatelnou atmosféru pořadů, ve kterých nenapodobitelně přibližovala krásy hudby. Byla příkladem či vzorem pro nejednu generaci rozhlasových pracovníků.
Jejím manželem byl profesor Mirko Očadlík (*1904 - †1964). Absolvent muzikologie, estetiky a historie na Univerzitě Karlově působil v rozhlase v letech 1928-1950. V hudebním oddělení, ve studijním oddělení a od roku 1945 jako programový ředitel. Byl pedagogem na Akademii múzických umění; sedm let byl vedoucím katedry hudební vědy na filozofické fakultě UK a zde také děkanem (1954-1958). Cenné materiály z jeho pozůstalosti Hostomská věnovala Očadlíkově knihovně v jeho rodném Holešově na Kroměřížsku.
Zemřela 28. 3. 1995 v Praze (Česká republika).
Anna Hostomská (Wikipedia)
Příběhy Paní Hudby: Anna Hostomská v civilu (neviditelnypes.lidovky.cz, Věra Hostomská)
Anna Hostomská (www.databazeknih.cz)
Anna Hostomská
Anna Hostomská
  Z historie (HaNo)
Český biografický slovník XX. století
Lípa č. 4/2009
Lípa č. 2/2012
Viz
Kalendárium Březen 2015 (28.3.)
     
6. srpna 1917 (100. výročí)
se narodil český houslista a hudební skladatel Miloslav Šnejdar.
Zemřel 2. 9. 1994.

  Z historie (HaNo)
     
6. srpna 1947 (70. výročí)
se v Olomouci (Československo) narodil český bavič, moderátor, spisovatel, publicista a podnikatel Petr Novotný.
Od 70. let působil jako konferenciér vystoupení kapel Greenhorns a Fešáci. V 90. letech pronikl do televizní zábavy, několikrát byl oceněn jako nejlepší moderátor zábavných pořadů.
Petr Novotný studoval Filosofickou fakultu na Karlově univerzitě v Praze. S moderováním začínal nejprve jako konferenciér u kapely Greenhorns, později působil po mnoho let jako spíkr skupiny Fešáci. Postupem doby se z něj stal vyhledávaný estrádní bavič, jeho styl se vyznačuje přímočarým humorem a přeháněnou mimikou. Je pětinásobný držitel titulu Bavič roku v anketě TýTý. Zabývá se také produkcí, vlastní vydavatelskou a uměleckou agenturu 6P. Kromě své moderátorské a podnikatelské činnosti se věnuje vaření. Sbírá kuchařské recepty.
Od roku 1972 bydlí v pražských Řeporyjích. Je ženatý, s manželkou Mirkou mají tří vlastní děti - syna Pavla (* 1981) a dcery Lenku (* 1982) a Soňu (* 1992), kromě toho před lety dále adoptovali syna Lukáše. Petr Novotný měl sestru Soňu (1950 - 1968), která jako osmnáctiletá spáchala sebevraždu, otrávila se plynem.
V říjnu 2013 prodělal před odletem do USA cévní mozkovou příhodu po ucpání cévy a zúžení krčnice. Ve střešovické nemocnici podstoupil okamžitě operaci.
P. Novotný:
"Každý den na každého z nás čeká v průměru jeden blbec a my se na srážku s ním musíme připravit."
Petr Novotný (Wikipedia)
Petr Novotný (www.csfd.cz)
Petr Novotný
Petr Novotný
  http://vsechno.kvalitne.cz
     
6. srpna 1967 (50. výročí)
v Budapešti (Maďarsko) zemřel maďarský básník a překladatel Lajos Apríly, vlastním jménem Jékely.
Velká témata jeho poezie jsou příroda v její smyslové konkrétnosti, rodina a žal nad ztrátou milovaných, ideje míru, humanity a vzájemné úcty mezi jedinci a národy.
Narodil se 14. 11. 1887.

  Slovník spisovatelů: Maďarsko
     
6. srpna 1987 (30. výročí)
zemřel v Brně (Československo) český literární historik, teoretik a kritik profesor PhDr. Josef Hrabák, DrSc., komparatista a univerzitní profesor české literatury.
Jeho rozsáhlé vědecké dílo, vyznačující se šíří badatelských zájmů, zahrnuje práce z dějin starší i novodobé české literatury, z versologie a poetiky i z literární komparastiky.
Jeho dcerou je jazykovědkyně Marie Krčmová.
V roce 1937 se stal členem Pražského lingvistického kroužku.
V letech 1954-1960 byl děkanem Filozofické fakulty Masarykovy univerzity.
Člen redakční rady České literatury, Hosta do domu, Časopisu Matice moravské, Literatury ve škole. Redigoval List Sdružení moravských spisovatelů, Listy filologické, Památky staré literatury české.
Narodil se 3. 12. 1912 v Brně (Rakousko-Uhersko).
Josef Hrabák (Wikipedia)
Josef Hrabák - Literární historik (www.slovnikceskeliteratury.cz, Pavel Pešta)
Josef Hrabák (www.databazeknih.cz)
Profesor PhDr. Josef Hrabák, DrSc.
Profesor PhDr. Josef Hrabák, DrSc.
  Z historie (HaNo)
Český biografický slovník XX. století
Viz
Kalendárium Prosinec 2012 (3.12.)
     
6. srpna
je Světový den boje za zákaz jaderných zbraní - Den Hirošimy a výročí svržení první jaderné pumy na Hirošimu 1945.
6. 8. 1945 v 8 hodin 15 minut bomba pojmenovaná Little Boy (malý chlapec) o váze 4080 kg, dlouhá 3,04 metrů, ničivou silou 12,5 kilotun TNT vybuchla 509 m nad Hirošimou a zničila dvě třetiny města.
Hirošimský památník míru zvaný také Atomový dóm či Genbaku Dome je torzo budovy stojící ve městě Hirošima, Japonsko. Od roku 1996 je zapsán na Seznamu světového dědictví UNESCO.
Původní budova byla vyprojektována a postavena českým architektem Janem Letzelem. Byla dokončena v dubnu 1915 a pojmenována Hirošimský prefekturální palác pro výstavy produktů. Formální otevření pro veřejnost se konalo v srpnu téhož roku. V roce 1921 byl název změněn na Hirošimský prefekturální palác pro hospodářské výstavy a znovu roku 1933 na Hirošimský prefekturální palác pro podporu průmyslu.
V 8:15 6. srpna 1945 vybuchla blízko budovy atomová bomba Little Boy (hypocentrum ve výšce 580 m, epicentrum ve vzdálenosti asi 160 m). Atomový dóm byl nejbližší stavbou, která po explozi zůstala stát. Dodnes je udržován ve stejném stavu, v jakém byl těsně po výbuchu. Slouží tak jako připomínka ničivosti jaderných zbraní a jako symbol naděje na světový mír bez nukleárních zbraní.
je Mezinárodní den boje lékařů za mír.
Připomíná se z rozhodnutí výkonného výboru Mezinárodního hnutí lékařů za odvrácení jaderné války (1945).
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
„Zář všemocného bez hranic a konce - toť tisíc sluncí rázem vyšlehnuvších.“ Tato slova posvátného hindského eposu letěla hlavou otci atomové bomby Robertu Oppenheimerovi, když sledoval první pokusný výbuch v alamogordské poušti. A když v dáli k nebi stoupal nestvůrný mrak, napadl ho jiný verš: „Jsem smrt, jež ničí vše.“
6. srpna roku 1945 nad japonské město Hirošima přiletěl americký bombardér B-29. Pilot Paul Tibbetts ho pojmenoval jménem své matky - Enola Gay. Na palubě letadla byla atomová bomba s roztomilým jménem Little Boy. V 8 hodin a 15 minut byl „chlapeček“ vypuštěn. Vzápětí se v Hirošimě, kvetoucím městě založeném na konci 16. století, rozpoutalo peklo. Městem se rychlostí 1200 kilometrů v hodině hnala ohnivá bouře. Zahynulo přes osmdesát tisíc lidí. Tisíce jich zůstalo nezvěstných. Po mnoha lidech zůstaly jen jejich stíny vypálené na zdech ruin, které ještě toho rána byly kvetoucím městem. Zrodil se nový pojem. Hibakuša. Člověk ohnivé bomby. Tak Japonci říkají obětem radioaktivního záření. 6. srpna jich z Hirošimy povstalo na čtyři sta tisíc.
O tři dny později se nad Japonskem objevilo další letadlo. Tentokrát se jmenovalo Great Artist. Velký umělec. Na jeho palubě byla druhá atomová bomba Fat Man, Tlouštík. Měla být svržena na město Kokura. To však bylo zakryto mraky, a tak letadlo zamířilo na náhradní cíl a v trosky se změnilo i Nagasaki. V Hirošimě zůstala stát jediná budova. Průmyslový palác českého architekta Jana Letzela. Z bývalé dominaty obchodní čtvrti Nakajima je dnes součást Parku míru, který byl v roce 1949 založen v samém středu Hirošimy. Letzelův palác, kterému Japonci říkají Atomový dóm, Genbaku dómu, dodnes zůstává tichým svědkem a připomínkou tragických událostí ze srpna 1945.
Památník míru v Hirošimě (Wikipedia)
Občané města míjejí Hirošimský památník míru na cestě ke vzpomínkovému obřadu 6. srpna 2004
Občané města míjejí Hirošimský památník míru na cestě ke vzpomínkovému obřadu 6. srpna 2004
  Z historie (HaNo)
www.quido.cz
Lípa č. 2/2010
Lípa č. 2/2012
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Srpen 2016 (6.8.)
     
7. (17.) srpna 1657 (360. výročí)
zemřel v Plymouthu (Devon, Anglie) anglický důstojník, admirál Robert Blake, od roku 1649 jeden z velitelů anglického loďstva za anglo-holandských válek.
V roce 1649 byl Robert Blake jmenován admirálem anglického loďstva.
Za anglické revoluce figuroval na straně parlamentu. Zvítězil nad královskou eskadrou prince Ruprechta (1650) a nizozemským (1652-1653), tuniským (1655) a španělským (1657) loďstvem.
V únoru 1657 admirál Robert Blake porazil španělské západoindické loďstvo v bitvě o Jamajku. 20. dubna 1657 admirál Robert Blake zničil těžkou palbou španělskou stříbrnou flotilu u Santa Cruz de Tenerife.
Patřil k nejvýznamnějším anglickým admirálům 17. století, je dokonce nazýván otcem Royal Navy.
Původně se angažoval v anglické občanské válce jako pozemní důstojník, dosáhl hodnosti plukovníka. V roce 1649 mu bylo uděleno velení nad anglickou flotou spolu s Edwardem Pophamem a Richardem Deanem, obdržel hodnost generála moře (general-at-sea), tj. ekvivalent admirálské hodnosti. Podařilo se mu rozšířit anglické loďstvo na více než 100 lodí a roku 1653 se spolupodílel na vypracování bojových směrnic, které nesly název Instructions for the Better Ordering of the Fleet in the Fighting (Instrukce pro lepší uspořádání floty v boji), ve které je navrženo nové bojové uspořádání - bitevní linie.
Narodil se 27. 9. 1599 v Bridgwater (Somerset, Anglie).
Blake, Robert (www.cojeco.cz)
Robert Blake (Wikipedia)
Admirál Robert Blake
Admirál Robert Blake
  Lípa č. 2/2007
Viz
Kalendárium Srpen 2007 (7.8.)
     
7. (27.) srpna 1927 (90. výročí)
se v Brně (Morava, Československo) narodil český klavírista, hudební skladatel a aranžér, rozhlasový a televizní hudební dramaturg Jiří Malásek, otec skladatele a klavíristy Petra Maláska.
Spolu s J. Bažantem byl autorem hudby k četným filmům, divadelním a televizním inscenacím. Sólově nahrál gramofonová alba klavírních transkripcí populárních melodií.
Po maturitě studoval práva. Hudební činnosti se zprvu věnoval amatérsky, hudební teorii i hru na klavír studoval pouze soukromě. Později působil coby sólový klavírista, kde hrával s různými tanečními orchestry - např. s Orchestrem Karla Vlacha nebo Orchestrem Dalibora Brázdy. Od roku 1955 pracoval také pro Československý rozhlas kde působil i jako hudební dramaturg. Zde se seznámil se skladatelem Jiřím Bažantem, s nímž později vytvořil známé a úspěšné hudební skladatelské, aranžérské a klavírní duo. Kromě Československého rozhlasu pracoval také pro Československou televizi.
Nahrál celou řadu snímků a kromě toho komponoval, jednalo se nejen o filmovou a scénickou hudbu, ale i o populární písničky, náladovou hudbu k poslechu jakož i o hudbu pro muzikály. Zřejmě jeho nejznámější skladbou je jeho interpretace skladby Ballade pour Adeline, nazvaná Balada pro Adélku. Kromě toho také působil jakožto porotce v různých hudebních soutěžích a soutěžních festivalech.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Řekne-li se romantický klavír, snad každý jedním dechem dodá Jiří Malásek. Má to háček. Gramofonové album klavírních úprav populárních melodií "Romantický klavír" a stejnojmenný televizní pořad možná byly jeho nejznámější, ale ukazovaly jen jednu a zdaleka ne nejzajímavější stránku Maláskova talentu.
Malásek byl brilantní klavírista. Prokázal to v roce 1947. Bylo mu dvacet let a s velkým úspěchem vystupoval jako host v pořadech orchestru Karla Vlacha, které rozhlas živě vysílal z pražského Hudebního divadla v Karlíně. V padesátých letech začal spolupracovat s rozhlasem. Tam se seznámil s Jiřím Bažantem, se kterým vytvořil klavírní duo. Spolu s ním nahrál pro rozhlas, rodící se televizi i na gramofonové desky nepřehlednou a nepřehlédnutelnou řadu vlastních úprav slavných muzikálových melodií a "písní věčně zelených". Od roku 1957 pracoval jako dramaturg hudební redakce České televize. Skládal filmovou a scénickou hudbu, orchestrální skladby a písně.
Je spoluautorem hudby k našim nejslavnějším filmovým muzikálům Starci na chmelu a Dáma na kolejích. Zkomponoval hudbu k mnoha filmům, televizním inscenacím i seriálům. Jeho melodie zněly v Utrpení mladého Boháčka, Nezralých malinách, Ikarově pádu či v Panu Tau. A znějí dál, i když v roce 1983 Maláskův "romantický klavír" osiřel.
Zemřel 26. (27.) 9. 1983 v Teplicích (Československo).
Jiří Malásek (Wikipedia)
Kam zmizel ten starý song - Jiří Malásek (www.ceskatelevize.cz, Milan Lasica)
Malásek, Jiří (www.ceskyhudebnislovnik.cz, Ivan Poledňák)
Jiří Malásek
Jiří Malásek
  Český biografický slovník XX. století
Lípa č. 2/2008
Lípa č. 2/2012
http://www.csfd.cz
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Září 2013 (26.9.)
     
7. srpna 1947 (70. výročí)
přistál u neobydleného ostrůvku blízko polynéského atolu Raroia balsový vor Kon-Tiki s šesticí mužů.
Jen dva roky po skončení největší světové války, toho obludného dobrodružství hrůzy, začalo v Peru úžasné dobrodružství mírové. Šestice mužů na balsovém voru, podobném, na jakém se plavívali plavci dávné incké civilizace, vyrazila na svéráznou cestu poznání. Vedl je Thor Heyerdahl, norský badatel a statečný muž. Ten si řekl, že dokáže, že dávno před velkými objevitelskými plavbami Evropanů mohli lidé na jednoduchých až primitivních plavidlech překonávat oceánské dálky. Heyerdahl měl nejen odvahu, měl i potřebnou dávku vytrvalosti a hlubokého přesvědčení o své pravdě. V jeho posádce bylo pět Norů a jeden Švéd.
Expedice začala budováním plavidla v Peru. Východiskem stavitelům byly staré nákresy ještě z dob španělského dobývání země. Cesta začala 28. dubna 1947 v přístavu Callao. První míle v cestě na otevřené moře překonali ještě ve vleku vojenské lodi Guardina Rios. Potom už se odevzdali do péče mořských proudů a větru. Jejich putování trvalo 101 dní, v nichž urazili 3770 námořních mil (tedy 6980 kilometrů). Tichý oceán brázdili rychlostí jeden a půl uzle, což je asi 2,8 km za hodinu. Konec byl poněkud dramatický. Dne 4. srpna u polynéského atolu Angatau pozdravili poutníci první lidi na pobřeží. Čas přesně odpovídal Heyerdahlovým výpočtům. Přistát se jim ale nepodařilo. K tomu došlo o tři dny později u neobydleného ostrůvku blízko atolu Raroia. Podobalo se to spíše ztroskotání. Kapitánův cíl byl však splněn. Experiment dokázal, že by dávní mořeplavci mohli objevit a osidlovat Polynésii.
Posádka voru strávila na ostrůvku ještě několik dní, než je nalezli lidé ze sousedního ostrova. Ti je hostili až do chvíle, kdy se Heyerdahlovi muži - spolu s poškozeným vorem - nalodili na francouzskou loď Tamara a dopluli na Tahiti.
Expedice Kon-Tiki měla obrovský ohlas ve světě. Heyerdahlova kniha o ní vyšla v sedmdesáti jazycích v nákladu 50 milionů výtisků. Film Ve znamení Kon-Tiki byl v roce 1950 oceněn Oscarem jako nejlepší dokument. Hraný film podle příběhu Kon-Tiki byl v roce 2012 na Oscara nominován.
Legendární vor je spolu se slavnou polárnickou lodí Fram vystaven v muzeu v Oslu, které je jakýmsi poutním místem, inspirujícím k dalším dobrodružstvím.

  Výročí týdne - Plavba voru Kon-Tiki 7. srpna 1947 (Týdeník Rozhlas č. 32/2017, str. 23, Pavel Kácha)
     
7. srpna 1957 (60. výročí)
zemřel v North Hollywoodu (Los Angeles, Kalifornie, USA) americký filmový herec, komik Oliver Hardy, celým jménem Oliver Norvell Hardy.
Spolu s britským hercem Stanem Laurelem vytvořili jednu z nejpopulárnějších komických dvojic v historii éry němého filmu.
Po smrti otce v roce 1892 se rodina odstěhovala do Milledgeville, kde matka provozovala hotel. V roce 1910 začal pracovat v Palace Theater, prvním kině v Milledgeville. Roku 1912 odešel do městečka Jacksonville na Floridě, kde se rozvíjel filmový průmysl. Neuplatnil se, a proto se musel živit jako zpěvák. V roce 1913 odešel do Atlanty, kde se seznámil s pianistkou Madelyn Saloshinovou, která se stala jeho první ženou. O rok později se vrátil do Jacksonville, kde konečně sehnal práci jako filmový herec u Lubin Company. Jeho prvním snímkem se stal krátkometrážní Outwitting Dad. V roce 1915 natočil 50 krátkometrážních filmů pro Lubin Studio. Později, po přestěhování do New Yorku, pracoval pro studia Pathé, Casino a Edison. Po návratu do Jacksonville pracoval pro studia Vim a King Bee, kde spolupracoval s napodobitelem Charlieho Chaplina Billy Westem a komediální herečkou Ethel Burton Palmer. V roce 1917 si ale odskočil do Los Angeles, kde pracoval jako nezávislý herec pro několik hollywoodských studií. S Billy Westem setrval až do roku 1920. Rok nato se poprvé objevil ve filmu spolu s britským hercem Stanem Laurelem ve filmu A Lucky Dog (produkce G. M. Anderson). Do té doby měl Oliver za sebou už cca 270 krátkometrážních němých filmů (většinou grotesek), ze kterých se do dnešních dnů dochovalo okolo stovky.
V letech 1918 až 1923 natočil více než 40 filmů pro studio Vitagraph. V roce 1919 se rozvedl a v následujícím roce se znovu oženil s herečkou Myrtle Reevesovou. V roce 1924 začal pracovat pro studio Hal Roach Studios, kde spolupracoval s Charleyem Chasem. Roku 1925 si zahrál ve filmu Yes, yes, Nanette! po boku Jamese Finlaysona v režii Stana Laurela. Roku 1926 si měl zahrát v dalším filmu Get’Em Young pod režisérským vedením Stana Laurela, ale musel být hospitalizován kvůli popáleninám, které utrpěl při vaření jehněčí kýty. Jeho roli dostal Laurel. Do té doby se Laurel objevoval spíše za kamerou jako režisér. Počínaje tímto rokem se Laurel orientoval převážně na hereckou profesi. Ještě téhož roku si zahráli Hardy s Laurelem ve filmu Forty-five Minutes from Hollywood, kde ale v žádném záběru nebyli společně.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Právě před půl stoletím, 7. srpna 1957, zemřel Oliver Hardy. Půlka té nejbáječnější dvojice, jaká se zrodila ve zlaté éře filmové grotesky.
Oliver Norvell Hardy začínal jako chrámový zpěváček. Krátký čas uvažoval o kariéře advokáta a studoval práva na Univerzitě v Georgii, ale už tehdy pošilhával po kouzelném stříbrném plátně. V osmnácti letech si otevřel vlastní kino a v jednadvaceti se poprvé postavil před kameru. Zatím jen jako jeden z davu. V šestadvaceti letech odešel do Kalifornie pevně rozhodnut stát se filmovou hvězdou. Deset let dostával jen malé, menší i úplně nepatrné roličky v dobrodružných příbězích a westernech a hrál převážně padouchy. V roce 1927 se setkal se Stanem Laurelem a rázem se změnil celý jeho život.
Vytvořili nerozlučnou dvojici a natočili více než stovku filmů. Jako jedni z mála lehounce překonali nástrahy zvukového filmu. Byli skvělí. Tlouštík Hardy a uplakánek Laurel. Rozumbrada a popleta. Nádherná, něžná, bláznivá dvojice, kterou rozdělila až neúprosná smrt kmotřička.
Narodil se 18. (19.) 1. 1892 v Harlemu (Georgia, USA).
Oliver Hardy (Wikipedia)
Oliver Hardy (www.csfd.cz)
Oliver Hardy - herec (www.osobnosti.cz)
Oliver Hardy
Oliver Hardy
  www.csfd.cz
http://kultura.zpravy.idnes.cz/
http://www.postavy.cz/
http://dabingforum.cz/
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Leden 2012 (18.1.)
     
7. srpna 1987 (30. výročí)
zemřel v Praze (Československo) český lékař, biolog, eugenik, genetik a imunolog profesor RNDr. et MUDr. Bohumil Sekla, DrSc.
Jeho pokus vytvořit moderní českou školu lékařské genetiky byl na přelomu 40. a 50. let násilně přerušen. V době, kdy se v zemi Gregora Mendela oficiální věda klaněla Mičurinovi, Sekla zůstal na rozdíl od jiných vědců - jako byl histolog a embryolog František Karel Studnička, radiobiolog Ferdinand Herčík, I. Málek, M. Hašek a další - na stanovisku vědecké pravdy. Kvůli tomu také nebyl (na rozdíl od výše uvedených) obdařen titulem akademika. K principům moderní genetiky se však mohl otevřeně vrátit až po roce 1957. Učinil tak prostřednictvím intenzívní práce pedagogické, organizační a koncepční.
Promoval na Přírodovědecké fakultě UK v r. 1927 a na LF UK v r. 1933.Žák Bělehrádkův. Docent biologie na pražské lékařské fakultě od r. 1938. Za války spojka s odbojovou skupinou Balabán - Mašín - Morávek. V r. 1945 se stal profesorem biologie na pražské LF UK. Věnoval se hlavně genetice. Pro své nesmlouvavé odsouzení nevědeckých metod některých sovětských biologů byl zbaven vedení ústavu a výuky genetiky na přechodnou dobu. Od r. 1952 byl znovu přednostou Biologického ústavu LF UK v Praze.
Z díla: Dědičnost v přírodě a ve společnosti (1937); Dědičné zdraví (1941).
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Profesor Bohumil Sekla byl světově uznávaný biolog a genetik. Byl mimo jiné autorem monografie "Dědičnost v přírodě a společnosti" a zakladatelem významného odvětví genetiky člověka - dědičně biologického určení otcovství. Jeho metoda byla převzata soudními znalci.
Za německé okupace, po uzavření vysokých škol, sám pracoval jako soudní znalec pro dědičně biologické zkoušky. Řadu lidí zachránil před koncentračním táborem, neboť prokázal jejich "árijský" původ.
V roce 1946 byl Bohumil Sekla jmenován profesorem genetiky. Prvním profesorem genetiky v historii našich lékařských fakult. A dva roky nato se stal přednostou Biologického ústavu Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze.
Paradoxně právě tehdy byla Seklova snaha o vytvoření moderní české genetické školy vážně narušena. Nastala éra "lysenkismu". Genetika byla označena za "reakční pavědu" a jako vědecké byly oficiálně předkládány nesmyslné biologické představy ruského agronoma Lysenka. Sekla trval na ověřitelné vědecké pravdě a zaplatil za to.
Nebyl zahrnut mezi členy nově vzniklé Akademie věd a skupinou mladých pracovníků z Biologického ústavu byl donucen ukončit výzkum i výuku genetiky. Až koncem 50. let, kdy byl "lysenkismus" konečně odmítnut, se mohl ke genetickému výzkumu vrátit.
V roce 1968, v období "Pražského jara" se profesor Sekla zapojil do politického života a podepsal manifest "Dva tisíce slov". Srpnová invaze ho zastihla v Japonsku. Přes lákavé nabídky ze zahraničí se vrátil domů. Byla to chyba. Postupně byl zbaven všech svých funkcí i titulu soudního znalce. Zemřel v roce 1987.
Narodil se 16. 5. 1901 v Bohuslavicích u Kyjova (Rakousko-Uhersko).
Sekla Bohumil (www.libri.cz)
Bohumil Sekla (16. 5. 1901 - 7. 8. 1987) (abicko.avcr.cz, Vlasta Mádlová)
Z historie biologického ústavu 1. lékařské fakulty UK (biol.lf1.cuni.cz)
Profesor RNDr. et MUDr. Bohumil Sekla, DrSc.
Profesor RNDr. et MUDr. Bohumil Sekla, DrSc.
  www.libri.cz
https://www.databazeknih.cz/
https://www.cbdb.cz/
http://referaty-seminarky.cz/
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Srpen 2007 (7.8.) a Kalendárium Květen 2011 (16.5.)
     
8. srpna 1517 (500. výročí)
zemřel v Kadani český pán a cestopisec Jan Hasištejnský z Lobkovic, bratr Bohuslava Hasištejnského.
Jan Hasištejnský z Lobkovic byl český šlechtic, humanista, spisovatel a diplomat ve službách krále Vladislava Jagellonského z hasištejnské větve Lobkoviců.
Z náboženské horlivosti putoval roku 1493 do Palestiny a o své cestě napsal kolem roku 1505 knihu „Putování k svatému hrobu“.
Jan Hasištejnský z Lobkovic byl politik a spisovatel, zástupce humanismu v Čechách.
Pocházel ze šlechtické rodiny. Svůj život spojil s městem Kadaň. Když byl 25. října 1469 jmenován králem Jiřím z Poděbrad hejtmanem města, Lobkovicové chtěli toto město učinit centrem svých držav. To se jim sice nepodařilo, ale Jan Hasištejnský a jeho bratři si u krále i papeže vymohli mnoho privilégií pro Kadaň. Nechali zde postavit františkánský klášter, kde je Jan Hasištejnský i pochován.
Jan Hasištejnský z Lobkovic byl velmi svědomitý, když bylo třeba, i přísný pán města. Proslul také jako znalec krásy a umění. Působil v diplomatických službách a ve funkci žateckého krajského hejtmana. V roce 1477 vedl poselstvo do Lucemburska a v roce 1487 do Říma k papeži.
Jan Hasištejnský vydal v roce 1505 česky psanou cestovní zprávu o několika řeckých ostrovech. Zmiňuje se o pevnostních stavbách i o nemocnici řádu johanitů na Rhodu. Zaujala ho organizace nemocnice i bezplatné ošetřování nemocných. Dále se ve zprávě zmiňuje o kyperské legendě o klášteře na hoře Stavrovuni i o zkresleném vyprávění o dobytí města Limasol anglickým králem Richardem Lví srdce. Popisuje také řecké liturgie v kostele svatého Blasia v Benátkách. Konec zprávy je přehledem o učeních východních křesťanských církvích, pro která díky velkým odlišnostem nemohl mít jako pravý katolík porozumění.
Jan Hasištejnský z Lobkovic zanechal dvě díla: Naučení synu Jaroslavovi (1504) a Putování ke Svatému hrobu (1505, spis shrnuje autorovy zážitky z pouti do Jeruzaléma v roce 1493).
Narodil se kolem roku 1450 v Hasištejně u Kadaně.
Jan Hasištejnský z Lobkovic - politik, spisovatel (www.spisovatele.cz)
Jan Hasištejnský z Lobkovic (Wikipedia)
Jan Hasištejnský z Lobkovic (asi 1450 - 1517) (www.mesto-kadan.eu)
Jan Hasištejnský z Lobkovic
Jan Hasištejnský z Lobkovic
  Kalendář historický národa českého
http://aloismusil.cz/
Viz
Kalendárium Srpen 2007 (8.8.)
     
8. srpna 1897 (120. výročí)
v Basileji (Švýcarsko) zemřel slavný švýcarský historik profesor Christoph Jakob (Jacob) Burckhardt.
Jakožto syn faráře původně studoval teologii.
Dnes je považován za zakladatele vědeckého studia dějin umění a kultury.
Věnoval se zejména kulturním dějinám antiky a renesance.
V letech 1858-93 byl profesorem na univerzitě v Basileji.
Narodil se 25. 5. 1818 v Basileji (Švýcarsko).
Burckhardt Jacob Christoph (www.skolavpohode.cz)
Jacob Christoph Burckhardt Biography (www.bookrags.com, anglicky)
Jacob Burckhardt (www.zeno.org, německy)
Profesor Christoph Jacob Burckhardt
Profesor Christoph Jacob Burckhardt
  Všeobecná encyklopedie ve čtyřech svazcích: Diderot
Viz
Kalendárium Květen 2008 (25.5.)
     
8. srpna 1927 (90. výročí)
se v Moskvě (Sovětský svaz) narodil ruský spisovatel, prozaik Jurij Pavlovič Kazakov.
Do literárního dění zasáhl plně v druhé polovině 50. let jako výtečný povídkář rozvíjející tradice Bunina, Čechova a Pustovksého. Byl zamilován především do ruské severské krajiny, své postavy situoval povětšinou do přírody.
Jurij Pavlovič Kazakov se narodil v Moskvě v dělnické rodině. Vystudoval strojní průmyslovku (1946) a hudební konzervatoř Gněsiných (1951). Působil poté několik let v orchestru Hudebního divadla K. S. Stanislavského. V roce 1958 vystudoval Literární institut M. Gorkého a začal se věnovat próze. Je autorem jednadvaceti knih různých žánrů.
Zemřel 29. 11. 1982 v Moskvě (Sovětský svaz).
Jurij Kazakov (www.pitaval.cz, Ladislav -Knedle- Ševcůj)
Kazakov, Jurij Pavlovič: Severský deník (muj-antikvariat.cz)
Jurij Pavlovič Kazakov: Teddy (books.google.cz)
Jurij Pavlovič Kazakov
Jurij Pavlovič Kazakov
  Slovník spisovatelů národů SSSR
Viz
Kalendárium Listopad 2012 (29.11.)
     
8. srpna 1927 (90. výročí)
v Jirkově (Československo) zemřel český artista a majitel cirkusu Karel Kludský.
Pod jeho vedením zažil cirkus Kludský obrovský rozmach a svého času patřil k vůbec největším v Evropě.
Karel Kludský, syn zakladatele stejnojmenného cirkusu Antonína Kludského, vybudoval podnik, který byl ve 20. a 30. letech 20. století největším na světě. Na galerii šapita se vešlo na 4000 diváků, program doprovázely dvě kapely, jejichž členové pocházeli ze Šumavy. Ve třech manéžích vystupovalo najednou 25 slonů, zvěřinec cirkusu čítal přes 400 ks zvířat.
Podle rodinné kroniky Kludských vznikl v roce 1941 román Eduarda Basse Cirkus Humberto.
Cirkus má své odpůrce, ale také nadšené obdivovatele. Kouzlo cirkusového prostředí zapůsobilo na malíře F. Tichého, E. Basse (román Cirkus Humberto, který se dočkal televizní adaptace), J. Ladu (Mikeš), režiséra O. Lipského (Cirkus bude, Šest medvědů s Cibulkou) a mnoho dalších.
Zakladatelem nejstarší dodnes existující cirkusové dynastie světa byl pošumavský rodák Antonín Kludský. Začínal jako většina ostatních od píky - s pimprlaty a akrobacií na provaze. Později získal papouška a opičku, a když se mu časem podařilo levně koupit další zvířata, cirkus se pomalu rozrůstal. Rychleji se ale rozrůstala rodina Kludských. Antonínově ženě se narodilo 20 synů a Kludský v nich našel levnou pracovní sílu, protože všichni - až na jednoho - zůstali věrni cirkusu. Když nejstaršího syna v den svatby roztrhal před zraky nevěsty a celé rodiny lev Menelik, Kludský se roznemohl a po čase zemřel. Nikdo z Antonínových synů nechtěl převzít vedení cirkusu. Znamenalo to totiž i vyplatit bratrům jejich podíl. Nakonec se všem podařilo přemluvit Karla, který se v semináři v Hradci Králové připravoval na dráhu kněze, aby zanechal studií a ujal se cirkusu. Pod jeho vedením zažil cirkus Kludský obrovský rozmach a svého času patřil k vůbec největším v Evropě. Karel Kludský zemřel v roce 1927. Na jeho úspěchy navázal syn Karel, ale záhy se v době krize ocitl ve finanční tísni a musel cirkus načas fakticky rozprodat. Zdálo se, že definitivní tečkou za slavnou érou cirkusu Kludský udělá nechvalně známý únor 1948. Naštěstí se po listopadu 1989 podařilo Bohumilu Kludskému obnovit rodinnou tradici a spolu se svými dětmi vzkřísit slavné jméno. A tak cirkus Kludský opět rozdává radost návštěvníkům v celé Evropě.
Narodil se 17. 12. 1864.
Kludský Karel (www.libri.cz)
Město Jirkov - Významné osobnosti - Karel Kludský (www.jirkov.cz)
Karel Kludský - artista, majitel cirkusu (www.osobnosti.cz)
Karel Kludský
Karel Kludský
  www.libri.cz
Viz
Kalendárium Srpen 2007 (8.8.) a Kalendárium Prosinec 2014 (17.12.)
     
8. srpna 1937 (80. výročí)
se v Los Angeles (Kalifornie, USA) narodil jeden z nejvýznamnějších amerických herců současnosti Dustin Hoffman, celým jménem Dustin Lee Hoffman, americký herec židovského původu.
Na divadelní pódium se poprvé postavil ve hře Gertrudy Stein Yes Is For A Very Young Man, po které následovaly role v několika dalších divadelních produkcích. Díky nim si Hoffmana všiml režisér Mike Nichols, který jej posléze obsadil do titulní role svého filmu Absolvent (The Graduate, 1967). Za herecký výkon v tomto snímku byl Hoffman nominován na Oscara.
Této cti se mu v následujících letech dostalo ještě šestkrát, a to v souvislosti s filmy Půlnoční kovboj (Midnight Cowboy, 1969), Lenny (1974), Tootsie (1982, tento film také produkoval), Vrtěti psem (Wag the Dog, 1997), Kramerová versus Kramer (Kramer vs. Kramer, 1979) a Rain Man (1988), přičemž za poslední dva jmenované filmy Oscara obdržel.
Hoffman si zahrál také ve filmech Malý velký muž (Little Big Man, 1970), Strašáci (Straw Dogs, 1971), Motýlek (Papillon, 1973), Všichni prezidentovi muži (All the President’s Men, 1976), Maratónec (Marathon Man, 1976), Na svobodě (Straight Time, 1978), Agatha (1978), Ishtar (1987), Dick Tracy (1990), Billy Bathgate (1991), Hook (1991), Hrdina proti své vůli (Hero, 1992), Spáči (Sleepers, 1996), Koule (Sphere, 1998), American Buffallo (1996), Smrtící epidemie (Outbreak, 1995) a Město šílenců (Mad City, 1997). V nedávné době se objevil ve filmu Brada Silberlinga Půlnoční míle (Moonlight Mile, 2002).
Hoffman má za sebou také úspěšnou divadelní kariéru - v roce 1974 se vrátil na Broadway se svým režijním debutem All Over Town a o deset let později si zahrál ve hře Willyho Lomana Death of a Salesman, kterou také produkoval. Za svůj herecký výkon obdržel ceny Drama Desk Award a Emmy. Za roli Shylocka ve hře The Merchant of Venice byl nominován na cenu Tony Award.
Kromě toho Hoffman zastal roli producenta u filmu A Walk on the Moon a podílel se jako vedoucí výroby na filmu The Devil’s Arithmetic, za který získal dvě Emmy.
Mezi jeho nadcházející projekty patří film The Runaway Jury s Johnem Cusackem, Genem Hackmanem a Rachel Weisz a J.M. Barrie's Neverland, ve kterém si zahrál s Johnnym Deppem a Kate Winslet.
Dustin Hoffman (www.csfd.cz)
Dustin Hoffman (Wikipedia)
Dustin Hoffman (www.fdb.cz)
Dustin Hoffman
Dustin Hoffman
  Jak šel čas (TV pohoda č. 31/2017)
http://encyklopedie.seznam.cz
http://www.tyden.cz/
     
8. srpna 1967 (50. výročí)
v Saint Petersburgu (Florida, USA) zemřel český a americký hudební skladatel 20. století Jaromír Weinberger.
Syn pražského obchodníka J. Weinberger byl v době svých gymnaziálních studií v kompozici soukromým žákem J. Křičky a Rudolfa Karla. Na pražské konzervatoři absolvoval roku 1913 mistrovský kompoziční kurs u V. Nováka a roku 1915 klavírní třídu Karla Hoffmeistera. Roku 1916 studoval krátce u Maxe Regera v Lipsku. Po vzniku Československé republiky se uplatňoval jako autor hudby k činohrám (Hilarovy inscenace ve Vinohradském a od roku 1921 též v Národním divadle). Ve školním roce 1922-23 vedl teoretické oddělení hudební konzervatoře v Ithace (USA). Po návratu domů byl krátce Nedbalovým dramaturgem Slovenského národního divadla v Bratislavě a posléze ředitelem hudební školy v Chebu.
Zcela mimořádný ohlas měla jeho opera Švanda dudák na libreto Miloše Kareše podle Tylovy báchorky, jež do němčiny přeložil a upravil M. Brod. Premiéra se uskutečnila v Praze v Národním divadle 27. dubna 1927 za řízení O. Ostrčila. Opera se ve světovém repertoáru stala na desetiletí vedle Smetanovy Prodané nevěsty nejhranější českou operou. Byla přeložena nejméně do 17 jazyků a prošla více než 300 světovými operními jevišti, včetně Vídně (1930), newyorské Metropolitní opery (1931, německy), londýnské Covent Garden (1934, německy), berlínské Státní opery atd. Podobně úspěšné byly Polka a Fuga a Fantasie z opery Švanda dudák. Roku 1929 je v americké premiéře uvedl spolu s Weinbergerovou orchestrální skladbou Vánoce (citující české koledy) dirigent Kleiber. Ještě v roce 1981 byl Švanda dudák nahrán společností CBS s vynikajícími interprety (Hermann Prey, Lucie Popp a dalšími).
Po úspěchu Švandy se Weinberger přestěhoval do Modřan u Prahy a roku 1932 do Badenu u Vídně, posléze žil v Paříži, odkud v roce 1937 prchl před rasistickým pronásledováním do USA, žil v New Yorku a poté na Floridě. Úspěch Švandy dudáka zůstal v jeho tvorbě ojedinělý, další 3 opery ohlas neměly: Die geliebte Stimme (Mnichov 1931), Lidé z Poker Flatu (Brno 1933) a Wallenstein (německý překlad Karešova libreta M. Brod, Vídeň 1937). Podobný osud měly i jeho operety: Frühlingsstürme (Berlin 1933), Apropos, co dělá Andula? (na libretu spolupracoval František Kožík, Praha 1935) a další. Předností Weinbergerových umělecky eklektických děl je vyspělé instrumentační mistrovství - viz též jeho Czech Rhapsody (1941), The Lincoln Symphony (1941) aj.; osobního kompozičního stylu se nedopracoval.
Narodil se 8. 1. 1896 v Praze - Vinohrady (Rakousko-Uhersko).
Weinberger Jaromír (www.libri.cz)
Jaromír Weinberger (Wikipedia)
Jaromír Weinberger - Švanda dudák (www.divadlo-opava.cz)
Jaromír Weinberger
Jaromír Weinberger
  www.libri.cz
https://www.youtube.com/
http://www.boosey.com/
Viz
Kalendárium Leden 2016 (8.1.)
     
8. srpna 1967 (50. výročí)
bylo založeno Sdružení zemí jihovýchodní Asie (ASEAN) s centrem v Jakartě.

  Lípa č. 2/2012
     
9. srpna 1867 (150. výročí)
se v obci Lisková (Liesková) u Ružomberka (Rakousko-Uhersko) narodil slovenský lékař, politik, ekonom, spisovatel a vysokoškolský pedagog profesor MUDr. Vavro Šrobár, ústřední postava meziválečné slovenské politiky v Československu, od roku 1935 profesor Komenského univerzity v Bratislavě v oboru sociálního lékařství.
Pro panslavismus byl student levočského gymnázia V. Šrobár vyloučen ze všech škol v Uhrách. Gymnazijní studia proto dokončil na Moravě a medicínu vystudoval na pražské universitě. Od roku 1899 působil jako lékař v Ružomberku.
Již jako student byl členem četných spolků, mj. v letech 1894-1895 předsedou pražského spolku slovenských studentů Detvan. Stal se věrným vyznavačem názorů T. G. Masaryka a snažil se je uplatnit ve slovenském prostředí. Koncem 90. let se stal vůdčí osobností mladé slovenské inteligence, která vystoupila s kritikou pasivity a konzervatismu vedení Slovenské národní strany. Vžilo se pro ně označení hlasisté, podle časopisu Hlas, který zásluhou Šrobára a P. Blaha začal vycházet ve Skalici v červnu 1898. Od podzimu 1902 až do zániku koncem roku 1904 vydával Šrobár Hlas v Ružomberku. Aktivně se zúčastnil i hnutí, jež před volbami v roce 1906 vyústilo v založení Slovenské ľudové strany, v té době představující jakési dočasné volební souručenství nespokojenců s vedením Národní strany, mající paralyzovat vliv maďarské Katolické lidové strany mezi slovenskými voliči. Patřil také mezi ty slovenské politiky (Hodža, Blaho aj.), kteří se snažili vtáhnout do politického života rolníky a stáli u vzniku slovenského agrárního hnutí. Od roku 1907 vydával časopis Slovenský obzor, jenž měl nahradit Hlas, svou autoritou ovlivňoval programové zaměření časopisu Prúdy aj. Radikální a vyhraněné antiklerikální Šrobárovy názory nemohly v té době získat široký ohlas v katolickém a poměrně konzervativním slovenském politickém životě. Výrazně však ovlivňovaly pokrokovou inteligenci.
Šrobár byl nadšený stoupenec a propagátor spolupráce Čechů a Slováků. V době světové války již od roku 1915 spojoval řešení osudů slovenského národa s českým hnutím. Na základě Šrobárova jednání s českými politiky - především s A. Švehlou - se v prohlášení Českého svazu z 30. května 1917 objevil požadavek společného státu Čechů a Slováků (tehdy ještě v rámci federativně uspořádané monarchie). Od počátku roku 1918 pak usiloval o to, aby se reprezentativní slovenské fórum veřejně postavilo za myšlenku jednotného státu Čechů a Slováků. Protože vedení Národní strany stále váhalo, využil pozvání sociálních demokratů z Liptovského Mikuláše, kde pak po jeho projevu 1. května 1918 byla schválena rezoluce, která byla prvním veřejným projevem Slováků pro utvoření společného státu s Čechy. Pro své pročeské postoje byl od poloviny srpna 1918 dva měsíce uherskou vládou internován. Dopoledne 28. října 1918 přišel do Prahy. Účastnil se jednání předsednictva Národního výboru a za Slováky podepsal zákon, kterým se zřizoval samostatný československý stát.
Díky své aktivitě i celkem náhodné přítomnosti v Praze, stál pak v čele prvních orgánů správy pro Slovensko. To však byl stále ještě počátek jeho bohaté a dlouhé politické kariéry. Za první Československé republiky byl ministrem, poslancem, později senátorem, v době Slovenského národního povstání jedním ze dvou předsedů Slovenské národní rady a po druhé světové válce znovu ministrem a poslancem Národního shromáždění.
Zemřel 6. 12. 1950 v Olomouci (Československo).
Šrobár Vavro (www.libri.cz)
Vavro Šrobár (Wikipedia)
Vavro Šrobár (www.vlada.cz)
Profesor MUDr. Vavro Šrobár
Profesor MUDr. Vavro Šrobár
  Lípa č. 3/2010
Lípa č. 2/2012
https://www.osobnosti.cz/
Viz
Kalendárium Prosinec 2010 (6.12.)
     
9. srpna 1927 (90. výročí)
dělnictvo na stavbách v Praze vyhlásilo stávku za zvýšení mezd a uzavření kolektivní smlouvy.

  Lípa č. 2/2012
     
9. srpna 1947 (70. výročí)
se v Chodově u Karlových Varů (Československo) narodil český technik, hudebník, hudební redaktor, manažer a podnikatel Václav Kasík, generální ředitel Českého rozhlasu (1999-2009).
Vystudoval ČVUT, nedokončil studia sociologie na FF UK. Působil jako klávesista Country beatu Jiřího Brabce, měl i vlastní orchestr. Doprovázel mj. Evu Pilarovou a Hanu Zagorovou. Do Československého rozhlasu nastoupil začátkem 80. let jako externí hudební redaktor. Již v 80. letech se začal věnovat manažerské práci, po revoluci podnikání. V letech 1993-1999 byl ředitelem Rádia Alfa. Od července 1999 byl generálním ředitelem Českého rozhlasu, v květnu 2005 funkci obhájil, v červenci 2009 byl odvolán.
Několik měsíců pracoval jako poradce pražského primátora Pavla Béma, od března 2010 byl ředitelem oddělení public relations pražského magistrátu.
19. května 2010 jej jmenoval ministr kultury Václav Riedlbauch ředitelem České filharmonie. Nový ministr kultury Jiří Besser v srpnu 2010 rozhodl o vypsání výběrového řízení na toto místo. Kasík proto 31. srpna 2010 rezignoval a oznámil, že se konkurzu nezúčastní.
Zemřel na mozkovou příhodu ve věku 65 let.
Zemřel 18. 12. 2012.
Václav Kasík (Wikipedia)
Václav Kasík (Reflex.cz, Jan Potůček)
Václav Kasík, generální ředitel Českého rozhlasu (Interview BBC)
Václav Kasík
Václav Kasík
  Lípa č. 2/2007
https://blisty.cz/
http://www.rozhlas.cz/
Viz
Kalendárium Srpen 2007 (9.8.)
     
9. srpna 1967 (50. výročí)
se v Praze (Československo) narodila česká herečka a příležitostná režisérka Dana Vávrová.
Její sestra Hana Vávrová-Heřmánková, je moderátorka a divadelní manažerka.
První filmovou rolí byla Leontýnka ve filmu Ať žijí duchové!, tuto roli ztvárnila v devíti letech. V průběhu studia na pražské konzervatoři, které přerušila ve čtvrtém ročníku, se objevila v dalších rolích v televizních seriálech My všichni školou povinní a Bambinot.
Ve druhé polovině 80. let často účinkovala v Německu ve filmech svého manžela Josepha Vilsmaiera. Za roli Anny ve filmu Podzimní mléko získala německé ocenění Stříbrný pás.
Zemřela v Mnichově 5. února 2009 v 41 letech na rakovinu.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Bezprostřední dívenku s chytrýma očima a širokým úsměvem pro film objevil režisér Oldřich Lipský. To bylo Daně Vávrové devět let. Po křehké Leontýnce, dceři Viléma Brtníka z Brtníku, v komedii Ať žijí duchové! přišla řada dalších rolí. Ve třinácti letech dostala hlavní roli v televizním seriálu Kousek nebe, o osudech židovské rodiny za druhé světové války. Během natáčení druhého cyklu úspěšné série poznala o osmadvacet let staršího kameramana a režiséra Josepha Vilsmaiera a v devatenácti letech se za něj provdala.
V Německu slavila úspěchy jako herečka - pod režijním vedením svého manžela hrála v jednom z nejúspěšnějších německých filmů Podzimní mléko - a také jako režisérka. Natočila například dětský film Hurá na medvěda nebo drama z transportu do koncentračního tábora Poslední vlak, za který obdržela Bavorskou filmovou cenu. Naposledy se na filmovém plátně objevila v manželově historickém dramatu Zkáza lodi Gustloff.
O jejím marném boji s rakovinou věděli jen ti nejbližší. Půvabná česko-německá filmařka a matka tří dcer zemřela v Mnichově v pouhých jedenačtyřiceti letech.
Zemřela 5. 2. 2009 v Mnichově (Bavorsko, Spolková republika Německo).
Dana Vávrová (Wikipedia)
Dana Vávrová (www.csfd.cz, Lukáš Vojáček, Jaroslav Lopour)
Dana Vávrová - herečka, režisérka, scénáristka (www.osobnosti.cz)
Dana Vávrová
Dana Vávrová
  Kalendárium ČT1
     
9. srpna
je Mezinárodní den původních obyvatel světa, Mezinárodní den původního obyvatelstva (rozhodnutí bylo přijato v prosinci 1994 Valným shromážděním OSN).
Ve světě je asi 300 milionů osob, které se zahrnují pod tuto definici. Často jsou obětí vykořisťování, represí a diskriminace ze strany nadřazených státních útvarů.
Mezinárodní den domorodého obyvatelstva (www.radiovaticana.cz)
je Den Nagasaki, připomíná se svržení jaderné bomby na toto město.
Je skoro nevhodné říci, že se toho dne na Tsutomu Jamagučiho usmálo štěstí. V posledních dnech druhé světové války unikl Japonec z bombardované Hirošimi. Vrátil se domů, do Nagasaki. Nyní ho vláda uznala jako jediného člověka, který přežil obě atomové bomby.
Šestého srpna 1945 se v Hirošimě chystal na návrat z obchodní cesty, když americký bombardér B-29 Enola Gay shodil na město atomovou bombu. Jamaguči přežil, ale 140 tisíc dalších lidí zahynulo, někteří ve zlomku sekundy, jiní o mnoho měsíců později. Popálený a zmatený muž strávil noc v protibombovém krytu a domů se vrátil o den později. Byl si jistý jedinou věcí - takovou bombu ještě nikdo nikdy neviděl.
Nagasaki je asi 250 kilometrů západně od Hirošimy. Jamaguči se tam vrátil den před tím, než město zasáhla 9. srpna druhá atomová bomba.
Kvůli těžko představitelné souhře náhod se dvakrát ocitl poblíž nukleární katastrofy a dvakrát přežil. Atomové bombardování Nagasaki si vyžádalo sedmdesát tisíc obětí. Více než šedesát let poté uznaly úřady, že Jamaguči je prvním a jediným známým svědkem, který přežil obě bombardování.
Zatímco ostatní přeživší zemřeli předčasně na rakovinu nebo nemoci jater, které jsou důsledkem ozáření, třiadevadesátiletý Jamaguči se těšil relativně dobrému zdraví.
Jen špatně slyší na jedno ucho a stěžuje si, že jeho nohy "už nejsou tak silné jako dříve" (2009).
V posledních letech Jamaguči poskytl řadu rozhovorů o svých vzpomínkách na poslední dny války. Často vyslovoval naději, že jaderné zbraně zmizí ze světa.
Podle japonských záznamů existují tucty lidí, kteří zažili bombardování Hirošimy a poté byli vystaveni i zbytkové radiaci z Nagasaki. Jen Jamaguči byl ale v obou případech blízko výbuchu.
Zemřel začátkem ledna 2010.
Přežil Hirošimu i Nagasaki. Teď trochu špatně slyší (www.tyden.cz)
Zemřel jediný člověk, který prokazatelně přežil Hirošimu i Nagasaki (zpravy.idnes.cz)
Zemřel muž, který přežil oba japonské atomové výbuchy (zpravy.aktualne.cz)
Tsutoma Jamaguči přežil dvě atomové bomby
Tsutoma Jamaguči přežil dvě atomové bomby
  Z historie (HaNo)
www.quido.cz
http://www.globalsecurity.org/
Viz
Kalendárium Srpen 2016 (9.8.)
     
10. srpna 1847 (170. výročí)
na výročním shromáždění kulturního spolku Tatrin byla středoslovenština přijata jako spisovný jazyk Slováků.

  Lípa č. 2/2012
     
10. (11.) srpna 1877 (140. výročí)
americký astronom Asaph Hall objevil Deimos, menší z obou měsíců Marsu, který je i nejmenším měsícem v naší sluneční soustavě.
Pojmenován po koních římského boha Marse, Phobos (strach) a Demios (roj), později byl pravděpodobně změněn na Deimos (zděšení).
Deimos (z řeckého Hrůza) je vnějším a menším ze dvou známých měsíců planety Marsu.
Deimos objevil 11. srpna 1877 Asaph Hall, pouhých šest dní před objevem druhého měsíce Marsu, Phobosu. Objev byl zveřejněn 18. srpna téhož roku. Je zajímavé, že existenci měsíců Marsu předpověděl již Johannes Kepler v roce 1610.
Předpověď měsíce Phobos byla založena na dostupných znalostech 17. století, že Venuše nemá žádný měsíc, Země má jeden a Jupiter čtyři. Z této posloupnosti se vyvozovalo, že Mars musí mít měsíce dva a že se mezi Marsem a Jupiterem ukrývá ještě jedna planeta se třemi měsíci. Z toho důvodu se pravděpodobně dostala dvojice měsíců i do knihy Jonathana Swifta Gulliverovy cesty z roku 1726 popisující objev dvou měsíčků Marsu hvězdáři vymyšlené země Laputa.
Měsíc Deimos velmi nepravidelného tvaru je s největší pravděpodobností zachycenou planetkou, pocházející z oblasti hlavního pásu planetek. Zachycena byla zřejmě vzájemnou kombinací gravitačních poruch působených Jupiterem a samotným Marsem. Podle jiné teorie mohly být oba měsíce vyraženy z povrchu Protomarsu v době tvorby planety akrecí, při dopadech velkých planetesimál.
Planeta Mars - charakteristika (planety.astro.cz)
Deimos (měsíc) (Wikipedia)
Deimos na snímku sondy Mars Reconnaissance Orbiter z 21. února 2009
Deimos na snímku sondy Mars Reconnaissance Orbiter z 21. února 2009
  www.iabc.cz
Viz
Kalendárium Srpen 2007 (10.8.)
     
10. srpna 1897 (120. výročí)
německý chemik Felix Hoffmann v laboratoři továrny na barvy Friedricha Bayera v Elberfeldu vytvořil kyselinu acetylsalicylovou - aspirin (zkratkové slovo z acetyl-spirsalic-acidin).
Dne 6. března 1899 byla patentována pod obchodním jménem Aspirin.
Za vysvětlení mechanizmu působení aspirinu vděčíme především anglickému lékaři Johnu Vaneovi, laureátu Nobelovy ceny roku 1982. Tu získal právě za odhalení účinků aspirinu.
Je nejstarším synteticky připraveným léčivem, běžně používaným např. pod obchodními názvy Aspirin, Acylpyrin, Anopyrin aj.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Otec německého chemika Felixe Hoffmanna měl revmatizmus a trpěl velkými bolestmi. Když si vzal účinný lék, kyselinu salicylovou, bolel ho žaludek. Felix se na otcovo trápení nemohl dívat a pokoušel se kyselinu salicylovou upravit tak, aby její léčebné účinky zůstaly a nepříjemné vedlejší zmizely.
A tak v chemické laboratoři továrny na barvy Friedricha Bayera v Elberfeldu s laskavým svolením šéfa zkoumal a zkoušel a 10. srpna 1897 dosáhl úspěchu. Stvořil kyselinu acetylsalicylovou. Aspirin.
Aspirin se stal komerčně i medicinsky nejúspěšnějším lékem všech dob. Dostal se do Guinnessovy knihy rekordů a na palubě kosmické lodi Apollo dokonce i na Měsíc. Ročně se ho spotřebuje 45 tisíc tun, což je 11 miliard tabletek. A vědci stále ještě objevují jeho další možnosti.
Když se řekne vrba, vybaví se nám velikonoční pomlázka nebo proutěný košík, ale naši předkové dobře znali i její léčivé účinky. V 5. století př. n. l. je popsal řecký lékař Hippokrates a roku 1763 je připomněl reverend Edward Stone, když náhodou ochutnal kůru z bílé vrby.
O skoro 100 let později se povedlo mladému francouzskému chemikovi Charlesu Frederiku Gerhardtovi z vrbové kůry připravit kyselinu acetylsalicylovou. Za dalších 50 let se k jeho objevu vrátil devětadvacetiletý Felix Hoffmann z firmy Bayer, když hledal lék na revmatické bolesti svého otce. Šéfa tím nijak nenadchl, mnohem více ho zaujal jiný Gerhardtův recept, který způsoboval, že se lidé cítili „herojsky“. Dal mu název „heroin“ a prodával ho jako lék proti kašli.
Hoffman se nevzdal a lék tajně zkoušel v berlínské nemocnici. Teprve když se ukázalo, že opravdu pomáhá, šéf souhlasil s výrobou a na trhu se objevil nejúspěšnější lék všech dob, aspirin.
Kyselina acetylsalicylová (Wikipedia)
Acylpyrin v dnes již nepoužívaném obalu
Acylpyrin v dnes již nepoužívaném obalu
  www.quido.cz
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Srpen 2007 (10.8.)
     
10. srpna 1947 (70. výročí)
se v Pavii (Itálie) narodil italský zpěvák populárních písní Drupi, vlastním jménem Giampiero Anelli.
Představitel modernějšího pojetí italské populární písně.

  www.CoJeCo.cz
     
10. srpna 1947 (70. výročí)
se v Jablonci nad Nisou (Československo) narodil český výtvarný umělec, malíř, sochař, performer a autor profesor PhDr. Miloš Šejn (historické i současné přepisy příjmení: Shein, Schein, Sein, Sejn).
Narodil se 10. srpna 1947 v Jablonci nad Nisou, absolvoval filosofickou fakultu University Karlovy v Praze v roce 1975 (výtvarná výchova - Doc. Zdeněk Sýkora, dějiny umění a estetika - prof. Petr Wittlich, Doc. Miloš Jůzl). V roce 1976 získal doktorát filozofie, v roce 1991 byl jmenován profesorem malířství. V letech 1990 - 2011 působil jako vedoucí pedagog intermediálního ateliéru na Akademii výtvarných umění v Praze a jako hostující pedagog na Akademiích v Aix-en-Provance, Carraře, Haagu, Ljubljani, Stuttgartu a Vídni.
Miloš Šejn pracuje v oblastech vizuálního umění, performance, zabývá se problematikou vizuálního vnímání a organizuje workshopy, jako je Bohemiae Rosa. Jeho umělecký koncept byl formován od mládí, kdy vykonal množství cest divočinou jako reflexe vnitřní potřeby přiblížit se tajemství přírody a sledování zázračnosti, k níž zde dochází. Od počátku šedesátých let dvacátého století během putování fotografoval, kreslil, sbíral a popisoval svá pozorování přírody. V současnosti se zaměřuje na okamžité kreativní možnosti, vycházející ze vztahů historické humanizované krajiny a celistvé přírody. Vědomě laboruje oblastmi expresívního jazyka mezi textem, výtvarnou stopou, tělovým pohybem, hlasem a expanzí do prostoru.
Jedna z vrstev jeho tvorby je v odborné literatuře označována termíny konceptuální a postkonceptuální umění.
Do mezinárodního kontextu bylo jeho dílo uvedeno řadou výstav či performancí, například na mezioborovém festivalu Milanopoesia v Milánském Spazio Ansaldo v roce 1991 či na výstavě tělového umění L‘art au Corps v MAC muzeu Marseille v roce 1997, v České republice na výstavě Tváře v pražském Rudolfinu v roce 2012, sólově pak zejména v Galerii ifa v Berlíně v roce 1995, v Královském muzeu v Uppsale v roce 2010 nebo v Palazzo Grassi v Benátkách roku 2013.
Miloš Šejn (Wikipedia)
Miloš Šejn (www.artlist.cz)
Miloš Šejn (www.youtube.com, video/audio, 7:05 min)
Profesor PhDr. Miloš Šejn
Profesor PhDr. Miloš Šejn
  Lípa č. 2/2012
     
11. srpna 1877 (22. srpna 1865) (140. výročí)
vzlétl první Čech, učitel Josef Vydra z Prahy čp.315-II., nejstarší a nejpopulárnější taneční mistr a komponista tanců v Čechách, v horkovzdušném balonu.
18. března 1784 - První montgolfiéra v Čechách byla vypuštěna učencem a cestovatelem Tadeášem Haenkem.
31. října 1790 - Joanne Pierre Blanchard společně s Joachimem ze Šternberku uskutečnili v Praze (Královská obora) první let s posádkou na uzemí Čech.
Josef Vydra zažádal c.k. policejní ředitelství o povolení k volným plavbám a to mu vyhovělo. Ve čtvrtek dne 22.srpna (1865) při slavnosti Fidlovačky podnikl první vzlet s balonem z Roubalovy zahrady v Nuslích. Druhý a poslední vzlet z ostrova Střeleckého vykonal dne 26.srpna v neděli o 17. hodině večerní. Na ostrově hrála hudba a vstupné se platilo 10 kr.r.č. za osobu.
Josef Vydra je tedy vlastně první český vzduchoplavec. Zemřel v Praze v neutěšených hmotných poměrech, v sobotu 19. srpna 1911.
Historie balonového létání (www.letybalonem.eu)
Balonové létání - historie a současnost (www.zena.cz, Vendula Křížová)
Historie balonového létání (balonpraha.cz)
Montgolfiéra
Montgolfiéra
  Rok do kapsy
Viz
Kalendárium Srpen 2007 (11.8.)
     
11. srpna 1897 (120. výročí)
se v Předklášteří u Tišnova (Rakousko-Uhersko, dnes Brno-venkov) narodil český právník, politik a veřejný činitel profesor JUDr. Josef Grňa, známý také pod pseudonymem Vlk, profesor brněnské techniky, významný představitel domácího odboje za 2. světové války.
Vystudoval právnickou fakultu Univerzity Karlovy, poté nastoupil na Finanční prokuraturu v Brně, nejprve jako koncipient, později se stal vrchním komisařem, radou a v roce 1937 vrchním radou. Roku 1932 se habilitoval pro obor civilního práva procesního a stal se soukromým docentem. V břenu 1938 byl jmenován mimořádným profesorem věd právních na české vysoké škole technické v Brně. Hned na počátku druhé světové války se zapojil do domácího odboje. Stal se členem odbojové organizace Petiční výbor Věrni zůstaneme (PVVZ) na Moravě, patřil k jeho zemskému vedení. Byl pověřen vybudováním sítě PVVZ na Moravě a navázáním kontaktů na Slovensku. Dne 2. října 1941 ho v Ratajích na Kroměřížsku přišlo zatknout gestapo, podařilo se mu uniknout a až do konce války žil v ilegalitě. Patřil k autorům politického programu PVVZ, po zatčení všech zbývajících vedoucích osobností organizace PVVZ pokračoval v odbojové činnosti ve skupině Přípravný revoluční výbor. V roce 1944 se podílel na vzniku odbojové skupiny Rada tří. Šlo o organizaci nekomunistického protifašistického odboje, která zajišťovala zejména formování partyzánských jednotek v prostoru Českomoravské vrchoviny a přijímání parašutistických výsadků ze Západu. Byl spoluzakladatelem a členem revoluční České národní rady. Po skončení války působil jako profesor národního hospodářství na brněnské technice. V roce 1951 byl odsouzen za údajné neoznámení protistátní činnosti na 2,5 roku vězení. Rehabilitován byl v roce 1965.
Zemřel 8. 6. 1967 v Kroměříži (v Brně, Československo).
Prof. JUDr. Josef Grňa (encyklopedie.brna.cz)
Josef Grňa (Wikipedia)
Grňa Josef (www.historiecssd.cz)
Profesor JUDr. Josef Grňa
Profesor JUDr. Josef Grňa
  Český biografický slovník XX. století
http://www.jizni-morava.cz/
http://muj-antikvariat.cz/
Viz
Kalendárium Červen 2017 (8.6.)
     
11. srpna 1927 (90. výročí)
se v Praze (Československo) narodil český divadelní a filmový herec Václav Babka.
Jednalo se o herce samouka, který se vyučil soustružníkem. U divadla začínal jako elév v době druhé světové války v roce 1943 v Hradci Králové. Po válce hrál čtyři roky ve Středočeském divadle v Mladé Boleslavi, poté absolvoval v letech 1949-1950 základní vojenskou službu. V letech 1951-1962 působil v Divadle pracujících v Gottwaldově (dnes Zlín). Od roku 1962 pak hrál v olomouckém Divadle Oldřicha Stibora.
U filmu začínal v roce 1954, první větší role přišla v roce 1957 v dnes již světoznámém Zemanově snímku Vynález zkázy (premiéra 1958). Objevil se téměř v 50 českých a slovenských filmech, kde velmi často hrál usedlejší postavy otců, úředníků, policajtů nebo učitelů. Mezi jeho nejznámější role patří snímky Až přijde kocour a Všichni dobří rodáci režiséra Vojtěcha Jasného nebo snímek Psi a lidé Evalda Schorma, či Ružové sny Dušana Hanáka.
Zemřel 1. července 2010 v ranních hodinách v olomoucké nemocnici na selhání srdce ve věku 82 let.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Herec Václav Babka se v pražské Walterovce vyučil soustružníkem, ovšem soustruh ho nikdy neživil. Zvítězila láska k divadlu, kterou zdědil po rodičích, a tak se jako elév vydal dobývat svět s kočovnou divadelní společností.
Díky své drobnější postavě, dobrácké tváři a plachému projevu se staly jeho osudem role laskavých tatínků, učitelů či policajtů.
Jeho filmografie čítá úctyhodných padesát filmů. Na plátně se poprvé objevil v Zemanově snímku Vynález zkázy v roce 1957. Ale hrál i výraznější role, například v komedii Parta hic odborového předáka Janečka, který nutí pít horníky mléko.
„Byl to úžasný pán, který nikdy netoužil po slávě. Hrál především menší role, ale vynikajícím způsobem. Byl to velmi skromný a lidský člověk.“ Takto na Václava Babku vzpomínají jeho kolegové z olomouckého divadla, jehož byl dlouholetým členem. A vy si ho možná pamatujete také z povídkového snímku Psi a lidé, anebo z pohádky O zatoulané princezně.
Zemřel 1. 7. 2010 v Olomouci (Česká republika).
Václav Babka (www.csfd.cz, Jaroslav Lopour)
Václav Babka (Wikipedia)
Václav Babka - herec (www.osobnosti.cz)
Václav Babka
Václav Babka
  Z historie (HaNo)
Kalendárium ČT1
     
11. srpna 1937 (80. výročí)
v Saint-Brice-sous-Foret (Val-d'Oise, Francie) zemřela americká prozaička Edith Wharton, rodným jménem Edith Newbold Jonesová.
Byla ovlivněna psychologickým realismem H. Jamese a jeho názory na literární tvorbu. Společenské romány se zabývají otázkou svobody jednotlivce a jeho odpovědnosti vůči celku i sobě samému.
Edith Whartonová se narodila do newyorské prominentní a finančně zajištěné rodiny. Její dívčí jméno bylo Edith Newbold Jonesová. Se psaním začala už jako mladá dívka, avšak ke konci puberty s tím přestala. Roku 1885 se vdala za o dvanáct let staršího Edwarda Whartona, který pocházel z dobře postavené bostonské rodiny a sdílel její lásku k cestování. Intelektuálně toho však neměli mnoho společného. Po sňatku se začala příležitostně opět chápat pera a psala básně a povídky. Aférky jejího manžela a jeho rozhazování peněz však narušilo její psychické zdraví a ona musela se psaním dočasně skončit a oddat se klidu. Když se její stav opět zlepšil, začala i s psaním románů.
Edith se stala jednou z nejlépe prodávaných romanopisců své doby a proto si mohla dovolit živit sebe i manžela. V roce 1913 se však Whartonovi rozvedli a Edith se přestěhovala do Francie. Během svého života se znala se spoustou spisovatelů, jmenovitě s Henrym Jamesem, který ovlivňoval její tvorbu, nebo Sinclairem Lewisem. Mluvila plynně francouzsky a několika dalšími jazyky, díky čemuž její knihy byly kolikrát publikovány jak v angličtině, tak i ve francouzštině. V roce 1920 získala za svůj román Věk nevinnosti Pullizerovu cenu. Byla první ženou, která tuto cenu získala.
Se psaním Edith pokračovala až do své smrti a to doslova. Psala i na smrtelné posteli, kde nechávala již napsané stránky spadnout na zem. Po její smrti byly strany seřazeny a Marion Mainwaring pak nedokončený román The Buccaneers po prostudování poznámek a přehledů, které si Edith Whartonová poznamenala, dopsala.
Narodila se 24. 1. 1862 v New York City (New York, USA).
Edith Wharton (www.databazeknih.cz)
Edith Wharton (www.csfd.cz)
Edith Wharton (www.legie.info, Ladislav -Knedle- Ševcůj)
Edith Wharton
Edith Wharton
  www.CoJeCo.cz
Viz
Kalendárium Leden 2012 (24.1.)
     
11. srpna 1957 (60. výročí)
zemřel polský biolog a imunolog Rudolf Weigl; vyvinul očkovací látku proti skvrnitému tyfu.
Narodil se 2. 9. 1883.

  Z historie (HaNo)
Viz
Kalendárium Říjen 2014 (19.10.)
     
12. srpna 1797 (220. výročí)
se narodil francouzský fotograf, umělec a vynálezce Antoine Francois Jean Claudet, podílel se na rozvoji daguerrotypie.
Zemřel 27. 12. 1867.

  Z historie (HaNo)
     
12. srpna 1807 (210. výročí)
se narodil český kreslíř, malíř, litograf a pedagog Karel Würbs.
Zemřel 6. 7. 1876.

  Z historie (HaNo)
     
12. srpna 1827 (190. výročí)
zemřel v Soho (Londýn, Spojené království Velké Británie a Irska) anglický básník, malíř, mystik, tiskař a vynálezce William Blake, jedna z nejvýznamnějších osobností romantismu, jehož ocenilo až 20. století.
V jeho díle se prolíná tvorba básníka, mystika a visionáře s tvorbou malíře a především kreslíře a grafika. Zabýval se problémem zla a stal se manicheistou. Své knihy básní tiskl vlastní technikou,kterou nazval „iluminovaný tisk“; text napsaný přímo na desku doprovodil kresbou.
Témata jeho děl měla základ především v bibli, klasických autorech (Shakespeare, Milton, ...), ale uplatnil v nich také svou vizionářsou představivost. Význam textů je často symbolický a vícevýznamový.
Narodil se do rodiny londýnského obchodníka. Do školy chodil pouze tak dlouho, aby se naučil číst a psát, odešel v deseti letech, později ho učila doma jeho matka Catherine Blake (narozena Wright). Už jako dítě sbíral reprodukce děl Raffaela, Michelangela a Dürera a během učení se seznámil se středověkým uměním.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
"Ten člověk je mimo jakoukoli pochybnost šílenec," prohlásil o tomto muži anglický básník William Wordsworth. "Ale v jeho šílenosti je něco, co mě zajímá víc než zdravý rozum Waltera Scotta."
Byl to romantik a vizionář. Malíř, rytec a jeden z prvních "prokletých básníků", jejichž tvorba dráždila a občas i urážela průměrný vkus.
Náš muž jakákoli pouta odmítal. Žil v chudobě, ale nestěžoval si. Žil tak, jak chtěl, podle vlastních zákonů.
Oženil se s dcerou zelináře a usadil se v tomto domě v Soho. Kate neuměla číst ani psát, ale ráda kreslila. Také se naučila vázat jeho knihy. Pro své iluminované tisky používal zvláštní techniku. Dlouho ji hledal, až mu ji ve snu prozradil jeho tragicky zesnulý bratr Robert. Jinou tiskařskou techniku mu prý odhalil sám tesař Josef, manžel Panny Marie a pěstoun Ježíše Krista.
Často ho prý navštěvovali duchové a andělé. Děsivý Duch blechy, kterého zachytil na obraze, ho navštívil dokonce dvakrát. Tak co, byl to blázen?
W. Blake: Zahrada Lásky
Já přišel jsem za láskou do zahrady
a viděl jsem, co jsem dřív neviděl:
teď kaple se ocitla uprostřed,
kde dřív jsem se po trávě proháněl.
A brána té kaple je zavřená
a "Nesmíš!" jí napsali na dveře.
Tak jsem šel pryč za láskou do zahrady,
kde květiny měli kvést v nádheře.
Tam všude jsem viděl jen samý hrob
a místo kytek kámen náhrobní.
A kněz v svém ornátu jako sup krouží tu
a touhou i s radostí žene mi do trní.

Narodil se 28. 11. 1757 v Soho (Londýn, Království Velké Británie).
William Blake - životopis, dílo, citáty (ld.johanesville.net)
William Blake (Wikipedia)
William Blake
William Blake
  www.cs.wikipedia.org
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Srpen 2007 (12.8.) a Kalendárium Listopad 2007 (28.11.)
     
12. srpna 1887 (1877) (130./140. výročí)
se v Erdbergu, Vídeň (Wien, Rakousko-Uhersko) narodil rakouský teoretický fyzik, jeden ze zakladatelů kvantové mechaniky Erwin Schrödinger, celým jménem Erwin Rudolf Josef Alexander Schrödinger, jeden z nejvlivnějších vědců 20. století; Nobelova cena za fyziku (1933).
Jeho vlnová rovnice je základní matematickou formulí kvantové mechaniky. Jako všestranný fyzik a všestranný vědec se z pozice své teorie zabýval například teorií barev, fyzikálními problémy genetiky, molekulární biologií a filozofickými otázkami. Nobelovu cenu za fyziku obdržel spolu s P. Diracem roku 1933.
Zemřel 4. 1. 1961 ve Vídni (Rakousko).
Erwin Rudolf Josef Alexander Schrödinger (www.converter.cz, Jiří Bureš)
Erwin Rudolf Josef Alexander Schrödinger (natura.baf.cz, Jiří Svršek, Roman Bartoš)
Erwin Rudolf Josef Alexander Schrödinger
Erwin Rudolf Josef Alexander Schrödinger
  Z historie (HaNo)
Rok do kapsy
www.quido.cz
Viz
Kalendárium Srpen 2007 (12.8.)
     
12. srpna 1917 (100. výročí)
v Seattlu (USA) se narodila norská spisovatelka, prozaička, dramatička a kritička Ebba Haslundová.
Je autorkou populárních, hojně překládaných psychologických románů o manželství a ženských osudech.
Byla předsedkyní norského Svazu spisovatelů.
Česky vyšel román Vikingové z Bronských vršků.
Dobrodružný dětský román, těžící z prostředí sedmičlenné rodiny norského polárního badatele, rozvíjí příběh třináctiletého přemýšlivého syna, který v souboji s ozbrojeným lupičem, držícím v zajetí jeho čtyřletého bratra, překonává strach, tělesnou nezpůsobilost a vyrovnává se s falešnými představami o odvaze. Kniha, jež epizodním způsobem zachycuje i proměnu jeho mladší sestry, byla poctěna jednou z literárních cen Svazu norských spisovatelů.
Vtipný a napínavý příběh s detektivní zápletkou, ve kterém pět sourozenců, kteří jsou dlouho sami doma, překonává nenadálé nebezpečí, do kterého se dostanou.
Zemřela v červenci 2009.
Ebba Haslundová (prezi.com, Barbora Kameníková)
Dohráli, dobojovali... Odešli v roce 2009 (díl druhý) (www.tyden.cz, Lucie Pařízková)
Ebba Haslundová: Vikingové z Bronských vršků
Ebba Haslundová: Vikingové z Bronských vršků
  Slovník severských spisovatelů
     
12. srpna 1927 (90. výročí)
se v obci Trakovice (okres Hlohovec, Československo) narodil slovenský hudební skladatel a dirigent Milan Novák.
Studoval na Státní konzervatoři v Bratislavě hru na klavír u Frico Kafendy, dirigování u Kornela Schimpla a skladbu u Alexandra Moyzese. Absolvoval v roce 1949.
V letech 1949-1950 byl dirigentem SĽUKu a následující dva roky řídil Symfonický orchestr Bratislavského rozhlasu. V roce 1952 se stal digentem a uměleckým vedoucím Vojenského uměleckého souboru kpt. J. Nálepky v Bratislavě. V posledních letech spolupracoval s prešovským Univerzitním komorním orchestrem Camerata academica. Stal se velmi úspěšným autorem filmové hudby.
V současnosti době tvoří a žije v Popradu. Mezinárodní hudební komise mu udělila titul Rytíř mezinárodní hudby.
Milan Novák (skladatel) (Wikipedia)
Milan Novák (www.csfd.cz)
Milan Novák (Foto Pavel Kastl)
Milan Novák (Foto Pavel Kastl)
  Lípa č. 2/2012
     
12. srpna 1927 (90. výročí)
se narodil český malíř a grafik Stanislav Staněk.
Zemřel 28. 9. 2011.

  Z historie (HaNo)
     
12. srpna 1937 (80. výročí)
zemřel český sbormistr a dirigent Oldřich Havránek.
Narodil se 26. 12. 1853.

  Z historie (HaNo)
     
12. srpna
je Mezinárodní den mládeže (od roku 2000).
Jako Mezinárodní den mládeže si 12. srpen každoročně připomíná Organizace spojených národů. Tento den se slaví od roku 1999, kdy byl uznán Valným shromážděním OSN. Mezinárodní den mládeže nabízí příležitost podpořit účast mladých lidí na životě společnosti a diskutovat nad tématy, která se jí týkají.
Mládež je budoucnost a je tomu tak vždycky, proto je jasným záměrem Mezinárodního dne mládeže, který založil OSN, poukázat na problematiku mládeže ve všech různých formách, od těch pozitivních - mládež sportující, bavící se, až po stinnou stránku, například drogy apod. I tento den není oproti jiným výjimkou, neboť je pořádáno mnoho akcí zaměřených na mládež.
Mezinárodní den mládeže 12. 8. (svatky.centrum.cz)
12. 8. Mezinárodní den mládeže (www.icm.cz)
Den mladých lidí: Více příležitostí i problémů - 12.8.2014 (www.osn.cz)
Mezinárodní den mládeže
Mezinárodní den mládeže
  Z historie (HaNo)
www.quido.cz
Lípa č. 2/2012
Viz
Kalendárium Srpen 2016 (12.8.)
     
13. srpna 1907 (110. výročí)
v New Yorku (USA) začala fungovat první taxi služba.
Nebyla ovšem zdaleka první. Roku 1891 vynalezl Němec Wilhelm Bruhn taxametr. Prvním moderním taxametrem vybaveným taxi byl Daimler Victoria, postavený Gottliebem Daimlerem v roce 1897; první motorizovaná taxíková společnost začala pracovat ve Stuttgartu ve stejném roce.
Benzínen hnaná taxi začala operovat v Paříži v roce 1899, v Londýně v roce 1903, a v New Yorku v roce 1907. Taxi pro New York byla importována z Francie obchodníkem Harry N. Allenem. Allen byl také první, kdo použil žlutou barvu pro jeho taxi, protože žlutá barva je snadno viditelná z dálky.
Taxi (Wikipedia)
1897 Daimler Victoria was the first gasoline-powered taxicab
1897 Daimler Victoria was the first gasoline-powered taxicab
  www.iabc.cz
Viz
Kalendárium Srpen 2007 (13.8.)
     
13. (12.) srpna 1917 (100. výročí)
zemřel ve Focşani (Vrancea, Moldávie, Rumunsko) na následky válečného zranění německý chemik a biochemik profesor Eduard Buchner; Nobelova cena za chemii (1907) za práce o fermentaci (objev nebuněčné fermentace).
Narodil se v rodině lékaře. Studoval na univerzitě v Mnichově techniku, chemii na univerzitě u Baeyera a botaniku u C. W. Nägeliho, pracoval v laboratoři organické chemie u A. Bayera, kde se zabýval vlivem kyselin na kvašení. U Baeyera pak po skončení studia pracoval v laboratoři organické chemie, působil jako soukromý docent, později jako profesor v Kielu, v Tübingen a na zemědělské škole v Berlíně.
V roce 1897 uveřejnil výsledky svého dlouholetého výzkumu alkoholického kvašení bez kvasinkových buněk. Vyřešil spor mezi L. Pasteurem a J. Liebigem o podstatě fermentačního kvašení. Zjistil, že příčinou kvašení je neživá chemická látka - enzym nazvaný zymáza, který izoloval z kvasinek, a že vyvolává alkoholické kvašení cukrů i bez přítomnosti živých buněk. Tento enzym byl objeven jako vůbec první a Buchner jej izoloval z kvasinek. Dokázal tak, že kvašení vyvolávají sice chemické látky, ne však laboratorní, ale ty, které jsou vytvářeny živými organismy. Jeho objev se stal základem nového samostatného vědního oboru - biochemie. Jeho výzkumy enzymů pomohly objasnit některé dosud nevysvětlitelné chemické reakce probíhající uvnitř bunky a obrátily pozornost vědců na výzkum chemických procesů v živém organismu. Buchnerův objev enzymu alkoholového kvašení vedl ke vzniku samostatného vědního oboru biochemie a jeho výzkumy dokázaly vysvětlit takové reakce probíhající v buňkách, které byly až do této doby připisovány tajuplným silám. Jejich výsledky pak potvrdily důležité argumenty pro hypotézu o platnosti fyzikálních a chemických zákonů v živých organismech.
V roce 1898 se stal profesorem na zemědělské vysoké škole v Berlíně.
V roce 1907 dostal Nobelovu cenu za chemii za biochemické výzkumy, především za objev bezbuněčného kvašení (za práce o fermentaci a objev nebuněčné fermentace).
Narodil se 20. 5. 1860 v Mnichově (Bavorsko).
Eduard Buchner (Wikipedia)
Eduard Buchner (20. 5. 1860 - 3. 8. 1917) (www.e-chembook.eu)
Ecce Homo - Eduard Buchner (www.rozhlas.cz, Libor Vykoupil)
Profesor Eduard Buchner
Profesor Eduard Buchner
  Z historie (HaNo)
Knihovna AV ČR
Viz
Kalendárium Květen 2010 (20.5.)
     
13. srpna 1927 (90. výročí)
zemřel v Owosso (Michigan, USA) americký romanopisec, spisovatel-prozaik, žurnalista, cestovatel a ochránce přírody James Oliver Curwood.
Nějakou dobu žil s Eskymáky, probádal území okolo Hudsonova zálivu. Je autorem dobrodružných románů z přírodního a loveckého prostředí (Vlčák Kazan, Barí, syn Kazanův, Král šedých medvědů, Kočovníci severu, Lovci vlků aj.).
Americký spisovatel kouzelných příběhů z divoké přírody. Většina jeho příběhů se odehrává na kanadském severu, kde prožil většinu svého života. První povídky publikoval v časopisech. Knižní prvotinu, The Courage of Captain Plum, vydal v roce 1908. Napsal více než tři desítky knih, podle nichž bylo natočeno zhruba 20 filmů.
Ačkoliv nedokončil střední školu, byl schopen v roce 1898 složit přijímací zkoušky ke studiu žurnalistiky na Michiganské univerzitě. Od roku 1900 začal publikovat své první reportáže, povídky a krátké příběhy v Detroit News-Tribune. Již v roce 1909 mu jeho tvorba začala vynášet tolik, že se mohl vydat na svoji první cestu na sever k řece Yukon a na Aljašku, kde hledal inspiraci pro svoji další tvorbu. Tyto své cesty na sever a severozápad amerického kontinentu pak pravidelně opakoval. Jednu dobu také několik měsíců žil společně s Eskymáky.
Vzhledem k tomu, že jeho tvorba byla nadále velice úspěšná, již v roce 1922 začal s budováním Hradu Curwood nedaleko od svého rodného města Owosso u řeky Shiawassee River. Jednalo se napodobeninu romantického francouzského zámku z 18. století, kam později přestěhoval i svoji literární pracovnu (v roce 1970 zde bylo zřízeno Curwoodovo muzeum).
V mládí byl vášnivým lovcem, nicméně s přibývajícím věkem stále více prosazoval myšlenky ochrany přírody, nakonec byl jmenován členem Michiganské státní komise pro ochranu přírody.
V roce 1927 během jedné ze svých cest na Floridu byl pokousán neznámým jedovatým živočichem (mohlo se jednat například o pavouka), což u něj vyvolalo velké zdravotní problémy a komplikace. Kromě prudkých alergických reakcí se jednalo také o infekci a celkovou sepsi, která nakonec vedla k jeho předčasné smrti ve věku pouhých 49 let.
Narodil se 12. 6. 1878 v Owosso (Michigan, USA).
James Oliver Curwood (Wikipedia)
James Oliver Curwood (www.travell.cz)
James Oliver Curwood (www.databazeknih.cz)
James Oliver Curwood
James Oliver Curwood
  http://encyklopedie.seznam.cz
http://www.rozhlas.cz/
Viz
Kalendárium Srpen 2007 (13.8.) a Kalendárium Červen 2008 (12.6.)
     
13. srpna 1937 (80. výročí)
se narodil český hudebník, violista, folklorista Jindřich Hovorka, primáš BROLNu.
Zemřel 14. 7. 2006.

  Z historie (HaNo)
     
13. srpna 1967 (50. výročí)
se narodila snad nejznámější belgická spisovatelka současnosti, francouzsky píšící prozaička, Amélie Nothombová.
Čtenářům se líbí její romantický a uvolněný styl a jemný humor. Ve svých románech, které jsou někdy autobiografické, čerpá z osobních zkušeností.

  www.literatura.cz
     
13. srpna
je Mezinárodní den leváků.
Den leváků je den věnovaný připomenutí leváků v převážně pravostranně orientovaném světě. Od roku 1992, kdy The Left-Hander's Club v Británii poprvé vyhlásil den leváků, se koná 13. srpna.
V tento den se konají akce upozorňující na výhody a nevýhody leváctví. Mezi takové akce patří sportovní zápasy leváků proti pravákům, levácké pití čaje, otevírání zátek leváckou vývrtkou v restauracích, kde hosté hrají hospodské hry pouze levou rukou, nebo „levácké zóny“, kde jsou praváci nuceni dělat každodenní činnosti leváckými nástroji.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Už jste někdy slyšeli „ty seš na to levý“? Leváci to v historii neměli vůbec lehké, považovali je za hlupáky, čaroděje nebo nemocné. Při tom v takovém pravěku byl počet praváků a leváků téměř stejný.
Až když se začaly v době bronzové používat nejrůznější nástroje a zbraně, ovládaly se pravou. A tak je tomu dodnes, spoustu naprosto běžných, každodenních přístrojů a pomůcek je navržených hlavně pro praváky. Tak třeba, zkuste si levou rukou otevřít konzervu.
V Číně bylo používání levé ruky považováno za zločin, ve středověku byly zvlášť ženy levačky označované za čarodějnice a některé skončily na hranicích jen proto, že jim šla práce líp od levé ruky. Staří Římané přivazovali mladíkům legionářům levou ruku pevně k tělu, aby se učili bojovat jen pravou. Konec konců mít levou ruku za zády musely děti ve škole ještě ve 20. století.
Věděli jste, že levák byl například Leonardo da Vinci? Ale také vojevůdci Alexandr Veliký nebo Napoleon Bonaparte, jim leváctví zajišťovalo na bojišti dokonce výhodu, protože při osobním souboji dokázali nepřítele překvapit! Mezi leváky patřili i Isaac Newton, Marie Curie nebo Charlie Chaplin. Schválně, všimněte si, kterou rukou si v ukázce trhá chleba…
Dnes už víme, že za leváctví může mozek a jeho dvě hemisféry, o tom, co je příčinou se ale stále vedou spory.
Den leváků (Wikipedia)
13. srpen - Den leváků (svatky.centrum.cz)
10 faktů o levácích, které jste netušili (www.national-geographic.cz)
Mezinárodní den leváků - 13. srpen
Mezinárodní den leváků - 13. srpen
  Z historie (HaNo)
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Srpen 2016 (13.8.)
     
14. srpna 1867 (150. výročí)
se v Kingston Hill (Coombe, Surrey, Anglie, Velká Británie) narodil anglický spisovatel, prozaik, romanopisec a dramatik JUDr. John Galsworthy, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1932.
Galsworthy pocházel ze zámožné právnické rodiny a studoval námořní právo na nejlepších anglických školách v Harrow a Oxfordu. Roku 1889 získal doktorát práv, advokátní praxi však neprovozoval a místo toho s podporovou otcových peněz několik let cestoval po celém světě. Roku 1893 se na své cestě po jižních mořích seznámil s Josephem Conradem, tehdy ještě námořním důstojníkem, a oba budoucí spisovatelé se stali důvěrnými přáteli. Toto setkání Galsworthyho definitivně přesvědčilo, aby se vzdal právnické kariéry a zcela se věnoval literatuře. Do jeho citového vývoje prudce zasáhla láska k manželce vlastního bratrance Adě, která ho přivedla do konfliktu nejen s příbuzenstvem, ale i s celou pokryteckou tzv. vysokou společností. Práci advokáta se Galsworthy nevěnoval ani po otcově smrti v roce 1904, neboť rodinný majetek, který celý zdědil, mu umožnil vést finančně nezávislý život. Protože po letech útrap dosáhla Ada rozvodu, mohl se s ní Galsworthy roku 1905 oženit, a toto manželství vydrželo po celý jeho další život. V následujících desetiletích se Galsworthy věnoval téměř výhradně literatuře a postupem let se stal úspěšným a váženým autorem. V roce 1921 se stal zakládajícím členem mezinárodní organizace spisovatelů PEN klub a byl zvolen jejím prvním předsedou (tuto funkci vykonával až do své smrti).
Jako spisovatel debutoval Galsworthy roku 1897 povídkovým souborem Ze čtyř stran světa a brzy nato vydal své první dva nepříliš úspěšné romány. Teprve třetí román Ostrov pokrytců z roku 1904, v němž Galsworthy satiricky zobrazil život anglické vysoké společnosti a odsoudil přežívající kastovní systém, mu přinesl výraznější úspěch.
Povzbuzen úspěchem díla vydal pak Galsworthy během několika let dalších pěti románů, ve kterých zkoumal jednotlivé vrstvy vysoké anglické společnosti podle jejich charakteristických sociálních rysů. Ve Vlastníkovi (1906), prvním díle jeho pozdější románové trilogie Sága rodu Forsytů to byli velkoobchodníci, advokáti a finančníci, ve Venkovském sídle (1907) statkářské panstvo, v Bratrství (1909) umělecká inteligence, v Patriciji (1911) vysoká šlechta, a v Tmavém květu (1913) opět umělci.
Po skončení první světové války vydal Galsworthy další dva díly své rozsáhlé forsytovské kroniky - v roce 1920 román V pasti a v roce 1921 pak román K pronajmutí. Po vydání třetího dílu se Galsworthy takřka okamžitě zařadil mezi nejuznávanější anglicky píšící autory své doby. Na úspěch své trilogie, prvně souhrnně vydané roku 1922 pod názvem Sága rodu Forsytů, pak Galsworthy navázal v letech 1924-1928 trilogií další, nazvanou Moderní komedie. Své rozsáhlé vyprávění na forsytovské téma pak zakončil trilogií Konec kapitoly z let 1931-1933.
Ve své tvorbě spojil Galsworthy lehce sžíravou a sociálně laděnou kritiku života anglické aristokracie, která pod maskou kultivovanosti projevuje své přízemní sobectví a touhu po hromadění majetku, s poněkud abstraktní etickou touhou po větší sociální spravedlnosti, na jejímž základě naznačoval možnosti morální reformy společnosti. Ačkoliv se v jeho díle s přibývajícím roky projevilo postupné slábnutí ironie a kritiky, je možno jej považovat za velkého vyprávěče, který přenesl tradice anglického kritického realismu do 20. století. Jeho životní dílo bylo roku 1932 oceněno Nobelovou cenou za literaturu za „za vynikající vypravěčské umění, které dosahuje nejvyššího stupně dokonalosti v díle Sága rodu Forsytů“ (citace z odůvodnění Švédské akademie).
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Pocházel z bohaté právnické rodiny. Po úspěšném studiu práv na oxfordské univerzitě získal roku 1889 doktorát, ale advokátní praxi se nikdy nevěnoval. Když se zamiloval do krásné Ady, mělo to jen nepatrnou vadu na kráse. Byla provdaná za jeho bratrance. Láska ho přivedla do konfliktu s rodinou i s celou vyšší společností. Aby na Adu zapomněl, poslal ho otec do Kanady a posléze na cestu kolem světa. Po letech útrap se však roku 1905 s milovanou ženou přece jen oženil.
Roku 1921 se stal zakládajícím členem a prvním předsedou mezinárodní organizace spisovatelů Pen klubu a roku 1932 získal Nobelovu cenu za literaturu.
J. Galsworthy:
"Žena má vždy spadeno na něčí duši, ať je to duše muže, dítěte či psa. Muži se spokojují s tím, že baží po těle."
"Úcta k druhým je důvodem, proč si člověk váží sám sebe."

Zemřel 31. 1. 1933 v Londýně (Anglie, Spojené království).
John Galsworthy (Wikipedia)
John Galsworthy - dramatik, prozaik (www.spisovatele.cz)
Galsworthy, John (www.cojeco.cz)
JUDr. John Galsworthy
JUDr. John Galsworthy
  http://cs.wikipedi.org
Lípa č. 2/2012
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Leden 2013 (31.1.)
     
14. srpna 1887 (130. výročí)
se v Hradci Králové (Čechy, Rakousko-Uhersko) narodil český kabaretiér, humorista, spisovatel a hudební skladatel, textař, spisovatel, dramatik, zpěvák, herec, původním povoláním doktor práv a známý advokát JUDr. Jiří Červený, otec české herečky a operní pěvkyně Soni Červené, její sestry Jiřiny Drobné rozené Červené a vnuk známého výrobce, vynálezce žesťových hudebních nástrojů Václava Františka Červeného.
Jeho druhou manželkou se stala herečka Erna Červená rozená Luhanová.
V roce 1909 založil jeden z nejznámějších pražských kabaretů, „Červenou sedmu“. Po jeho zániku provozoval soukromou advokátní praxi.
Ještě jako student práv založil J. Červený v Praze se svými přáteli z královéhradeckého literárního a divadelního sdružení Mansarda v roce 1909 kabaret Červená sedma, jehož byl v letech 1918-1922 (do jeho zániku) ředitelem, hlavním autorem a všestranným interpretem. Literární kabaret Červená sedma se stal pod jeho vedením místem, kterým prošla osobně i prostřednictvím svého díla řada tvůrců české divadelní a literární kultury té doby (E. Bass, E. A. Longen, J. Hašek, Jiří Mahen) a Červený sám zhudebňoval jako moderní šansony texty básníků Petra Bezruče, V. Dyka, F. Šrámka, Františka Gellnera, Karla Hlaváčka. Proti dobově oblíbené groteskně klaunské komice - představované zejména V. Burianem a F. Futuristou - Červený stavěl civilnější, jemně ironizující projev ve svých pohotových konferenciérských, hereckých i pěveckých vystoupeních. Sám je autorem několika set písní lyrického a satirického charakteru (Hradecké písničky, Písnička z mládí) a desítek monologů, výstupů a aktovek psaných právě pro Červenou sedmu. Napsal i několik románů a memoáry (Červená sedma, Paměti mansardy). Po zániku Červené sedmy působil jako advokát (za války vězněn), po roce 1948 se opět vrátil k osvětové a divadelní činnosti na estrádách. Červeného činnost v kabaretu má trvalý zakladatelský význam v divadelní kultuře první poloviny 20. století. Přispěl k radikálnímu přehodnocení tehdejší kabaretní praxe a položil základy nové tradice autorských scén, sahající zřetelně i do dnešních dnů.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Zatímco v pražském kabaretu Montmartre tančila apačská tanečnice Emča revoluce hambaté tango, v Myslíkově ulici, v ateliéru vysoko pod střechou, založila skupina mladých studentů kabaretní sdružení Červená sedma.
Ale až po letech, v roce 1918, se Červená sedma dočkala vlastní scény. Bylo to v Hybernské ulici, v tehdejším hotelu Central. Tam se 3. října 1918 hrál První český kabaret. Ředitelem kabaretu Červená sedma byl až do jejího zániku o čtyři roky později. Byl to doktor práv a známý advokát, ale především skladatel, textař, spisovatel, dramatik, zpěvák, herec a kabaretiér. Složil stovky písniček a napsal desítky monologů, scének a aktovek.
Po zániku Sedmy se muž, jehož jméno je dnešní hádankou, vrátil k advokacii. Za války byl vězněn. Vzpomněl si někdy v cele na krásné časy s Červenou sedmou? Nejspíš ano, protože po roce 1948 se ke kabaretu vrátil. To už se ale kabaretu říkalo estráda a vypadal docela jinak.
Zemřel 6. 5. 1962 v Praze (Československo).
Jiří Červený (Wikipedia)
Červený Jiří (www.libri.cz)
Ecce homo - kabaretiér Jiří Červený (www.rozhlas.cz, Libor Vykoupil)
JUDr. Jiří Červený
JUDr. Jiří Červený
  Z historie (HaNo)
Český biografický slovník XX. století
Lípa č. 1/2012
www.libri.cz
https://www.osobnosti.cz/
https://www.csfd.cz/
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Květen 2012 (6.5.)
     
14. srpna 1917 (100. výročí)
se v Brně (Rakousko-Uhersko) narodila česká tanečnice, baletka, choreografka a divadelní pedagožka Mira Figarová, vlastním jménem Miroslava Figarová, významná osobnost Národního divadla v Brně, kde působila v letech 1936 až 1961.
Jejím manželem byl operní pěvec Zdeněk Kroupa.
Tanci se věnovala od dětství, v roce 1930 ve věku 13 let poprvé veřejně vystupovala v divadle v baletu Vítězslava Nováka Signorina Gioventu. Od roku 1932 působila jako elévka baletního souboru brněnského Národního divadla.
Po ukončení aktivní taneční kariéry působila jako choreografka a pedagožka na Brněnské konzervatoři.
Nastudovala velké role baletního repertoáru převážně v Psotových choreografiích, často jako jeho partnerka. Tančila Kolombínu v Divadle za branou, Panenku v Rossiniho Vzpouře hraček, Šeherezádu v Korsakovově symfonické básni, Zlatovlásku v Nedbalově Z pohádky do pohádky, Balerínu v Stravinského Petruškovi, Swanildu v Délibesově Coppélii, Odettu a Odilii v Čajkovského Labutím jezeru, Chorus v Prokofjevově Romeovi a Julii, Dívku v Dvořákových Slovanských tancích, Dívku v Bartókově Podivuhodném mandarínu, Dobrou vílu v Čajkovského Spící krasavici a další. Již v roce 1938 byla výnosem zemského prezidenta jmenována primabalerínou. Mimořádné fyzické dispozice, technická dokonalost, krásný jevištní zjev a přirozené pohybové nadání jí umožňovaly zvládat nejnáročnější role. Její repertoár byl rozsáhlý. Zahrnoval jak díla klasické baletní tradice, tak i choreografie odrážející soudobé směry. Neuzavírala se ani podnětům tance novodobého a lidového. Choreografové v ní nacházeli tvárnou a vnímavou interpretku svých představ.
Zemřela 12. (13.) 1. 2013 v Brně (Česká republika).
Mira Figarová (Wikipedia)
Figarová, Miroslava (encyklopedie.idu.cz)
Miroslava (Mira) Figarová (encyklopedie.brna.cz)
Mira Figarová
Mira Figarová
  Lípa č. 2/2012
http://brnensky.denik.cz/
https://www.brno.cz/
http://archiv.narodni-divadlo.cz/
http://balet.netstranky.cz/
     
14. srpna 1947 (70. výročí)
se v New York City (New York, USA) narodila jedna z nejpopulárnějších amerických autorek románů pro ženy Danielle Steel, vlastním jménem Danielle Fernande Dominique Schuelein-Steel.
Přes dvacet jejích knih bylo zfilmováno pro TV. Steelová píše i pro dětské a dospívající čtenáře (má odkud čerpat - sama vychovala devět dětí).

  http://www.daemon.cz
     
14. srpna 1987 (30. výročí)
ve Velgošti zemřel makedonský spisovatel a žurnalista Čingo Živko (Zhivko Chino).
Byl také ředitelem Makedonského národního divadla.
Narodil se 13. 8. 1935.

  http://en.wikipedia.org
     
15. srpna 1057 (960. výročí)
v bitvě u Luphananu (Lumphananu) padl skotský král Macbeth I., známý také jako MacBeth nebo Mac Bethad mac Findlaich (Syn života syn Findlaechův), skotskou gaelštinou MacBheatha.
Od roku 1033 mormaer z Moray a v letech 1040 - 1057 král Skotska (Alby).
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Slavný dramatik William Shakespeare dobře znal lidi. A věděl, co od nich může čekat.
Byl ale skotský král Macbeth skutečně takový zloduch, jakého nám ve svém dramatu vylíčil velký Alžbětinec? Kronikáři Macbethovu vládu zaznamenávají jako "dobu hojnosti". Byl to prý udatný, úspěšný a zbožný vladař. Padoucha z něj udělali až Stuartovci, když v roce 1381 usedli na skotský trůn. Hodilo se jim to pro vylepšení rodokmenu. Ten jejich byl poněkud pochybný a tak si vymysleli jiný.
Tvrdili, že pocházejí z rodu Banka, jehož dal úskočný Macbeth zavraždit. Že jsou potomky Bankova syna a smyšlené princezny z rodu legendárního krále Artuše. Byl to sice výmysl, ale darmo se neříká, že stokrát vyslovená lež se stává pravdou.
A tak se díky obratně vymyšlenému příběhu ve Stuartech na trůn vrátili Artušovi potomci a král Macbeth se změnil v odpudivého vraha a krvežíznivou stvůru.
Inu, jak praví Shakespeare překvapivě ústy Bankovými: "A často síly temnot na nás líčí - aby nás zahubily - drobty pravd. Poctivě s námi hrají v maličkostech a když jde o vše, nelítostně zradí."
Narodil se roku 1005.
Macbeth I. (Wikipedia)
Macbeth I.
Macbeth I.
  Kalendárium ČT1
     
15. srpna 1787 (230. výročí)
se v Tobolsku (Ruské impérium) narodil ruský hudební skladatel Alexandr Alexandrovič Aljabjev.
Vynikl zejména jako autor lyrických písní (Slavík, Večerní zvon, Cerkeské písně), v řadě z nich (Žebračka, Vesnický hlídač, Jizba) anticipoval sociálně kritický charakter některých písní A. S. Dargomyžského a M. P. Musorgského.
Zemřel 6. (5.) 3. 1851 v Moskvě (Ruské impérium).
Aljabjev Alexandr Alexandrovič (www.cojeco.cz)
Alexandr Alexandrovič Aljabjev (www.osobnosti-kultury.cz)
Osobnosti světové hudby - Aljabjev Alexandr Alexandrovič (osh.webgarden.cz)
Alexandr Alexandrovič Aljabjev
Alexandr Alexandrovič Aljabjev
  www.CoJeCo.cz
Viz
Kalendárium Březen 2011 (5.3.)
     
15. srpna 1887 (1885) (130. výročí)
se v městě Kalamazoo (Michigan, USA) narodila americká spisovatelka, prozaička, dramatička a žurnalistka Edna Ferberová.
Nejlepší její díla jsou Show Boat, 1926 (Divadelní loď 1929; Loď komediantů 1960), román ze života kočovných herců na Mississippi, který vyniká pestrostí scenerie i dokumentární hodnotou, a Cimarron, 1931 z dob průkopníků v Oklahomě. Oba byly též zfilmovány.
Pracovala jako žurnalistka, spisovatelka, zajímala se o práci žen, psala povídky, dokonce se pokoušela i o divadelní hry. Největší zájem u čtenářů byl o její romány, poutavě vyprávěné zajímavé náměty.
Česky vyšlo: Jak veliký? (1945); Dobrodruzi ze Saratogy (1947); Cimarron (1968); Loď komediantů (1970); Život pro tebe (1976).
Zemřela 16. 4. 1968 v New York City (New York, USA)..
Edna Ferber (www.databazeknih.cz)
Edna Ferber (www.csfd.cz)
Edna Ferber (www.cbdb.cz)
Edna Ferberová (1928)
Edna Ferberová (1928)
  www.ottovaencyklopedie.cz
Lípa č. 2/2012
     
15. srpna 1947 (70. výročí)
po mnohaletých střetech získala Indie nezávislost na Velké Británii.
Vzhledem k náboženským rozporům mezi hinduisty a muslimy vznikly na území bývalé kolonie státy dva - hinduistická Indie a muslimský Pakistán.

  Rok do kapsy
     
15. srpna 1967 (50. výročí)
zemřel v Bruselu ( Belgie) belgický surrealistický malíř René Magritte, celým jménem René François Ghislain Magritte.
Ve svém díle řešil problematiku vztahu obrazu, zobrazovaného předmětu a jeho pojmenování.
Maloval obrazy plné moudrého humoru, nadhledu a provokující k zamyšlení. Často jsou kolekcí běžných věcí umístěných do nezvyklého kontextu. Např. jeho obraz Dýmky tvářící se jako reklama obchodu s tabákem nese nápis „Toto není dýmka“, což se může zdát jako pravda. Nikoliv však při hlubším zamyšlení: vidíme totiž obraz dýmky - Magritte sám říkal: „Zkuste si do této dýmky nacpat tabák". Jeho obrazy jsou poetické a realističtější (na rozdíl od obrazů dalšího významného surrealisty Joana Miró). Jeho obrazy významně ovlivnily jeho současníky i dnešní umělce a celý umělecký směr pop artu a staly se součástí mainstreamové kultury (často v podobě nápodoby v reklamách, apod.).
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
René Magritte je dnes považován za jednoho z největších belgických malířů 20. věku. Přesněji, je za něho považován od 60. let minulého století, kdy už se jeho život chýlil ke konci. Do té doby - a pravidelně začal malovat v roce 1910 - to neměl snadné.
Jeho obrazy se neprodávaly, a tak pracoval jako návrhář v továrně na tapety. Jeho obrazy jsou přitom krásné. Plné fantastična, humoru a vtipu. Ale odrážejí i Magrittovy životní zážitky, posedlosti a strachy. Jeho otec Léopold byl krejčí, matka Adeline modistka.
Když bylo Magrittovi 14 let, matka, trpící duševní poruchou, spáchala sebevraždu. Utopila se v řece. René byl svědkem toho, když ji vytahovali z vody. Přes hlavu měla přetaženou noční košili, v níž do vody skočila. I tento zážitek se odrazil v Magrittových obrazech.
V roce 1922 se Magritte oženil se svou životní láskou Georgette Bergerovou. Potkal ji v roce 1913 na pouti a byli spolu až do smrti. René Francois Ghislain Magritte zemřel v roce 1967 na rakovinu.
Narodil se 21. 11. 1898 v Lessines (Belgie).
René Magritte (Wikipedia)
René Magritte (www.artmuseum.cz, Martina Glenn)
René Magritte - malíř (zivotopis.osobnosti.cz)
René Magritte
René Magritte
  http://kultura.zpravy.idnes.cz/
Kalendárium ČT1
     
16. srpna 1887 (130. výročí)
zemřel v Praze (Rakousko-Uhersko) český pivovarský podnikatel, mecenáš hudby a divadla a propagátor francouzské kultury Ferdinand Pravoslav Náprstek, vlastním jménem Ferdinand Fingerhut.
Pocházel z pivovarnické rodiny, byl starším bratrem Vojty Náprstka (Adalbert Fingerhut). Studoval techniku a po jejím absolvování vycestoval na zkušenou do Německa a Francie. Později se vrátil do Prahy a zapojil se do řízení rodinného pivovaru. Revolučních událostí v roce 1848 se účastnil jako velitel 17. setniny národní obrany, po porážce povstání byl několik let pod policejním dohledem.
Velmi se zajímal o české divadlo a hudbu. Přátelil se s J. K. Tylem. V divadle byl stálým návštěvníkem, ve své domácnosti pořádal koncerty. V roce 1856 organizoval pohřeb Karla Havlíčka Borovského. 24. května 1857 vypsal cenu pro nejlepší dramata ze slovanských dějin. První ocenění dostal týž rok L. Hausmann za hru Jaroslav, druhé František Věnceslav Jeřábek za drama Svatopluk. Po nich následoval v dalších letech Vítězslav Hálek (Záviš z Falkenštejna, Král Rudolf) a další autoři. Podmínky pro udělení ceny se s postupem času měnily; v závěti odkázal 6000 zlatých třem nadacím podporujícím česká dramatická díla.
Po roce 1870 se vzdal pivovarského podnikání a odjel do Paříže, která se mu stala druhým domovem. Působil jako předseda a později podporovatel pařížské Českomoravské besedy.
Po otevření Národního divadla se vrátil do Prahy. Finanční podporou a rozsáhlými znalostmi v umělecké oblasti si získal velkou vážnost u dramatických umělců i hudebníků. Angažoval se i v česko-francouzských vztazích; zasazoval se, aby bohaté české rodiny posílaly dcery na vychování raději do Francie než do Německa. Nadšeně se také zajímal o jihoslovanské národy. Vážně onemocněl na letním sídle v Liběchově a krátce nato v Praze zemřel. Pohřben byl na Olšanských hřbitovech.
V osobním jednání byl upřímný, jasně projevoval svůj názor na věci, kterým rozuměl - tedy především na umění. Zažil ale různá zklamání a snažil se vyhnout dalším, lidem tak někdy připadal jako drsný a výstřední. Kulturní veřejnost ho pro účast na událostech roku 1848 s úctou řadila mezi příkladné “staré vlastence” a oceňovala jeho finanční i morální podporu českému divadlu a hudbě.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Ferdinand Náprstek byl bonviván, furiant a milovník žen. Oženil se až v 39 letech s tehdy 17letou Marií Storchovou. Manželství ale skončilo záhy skandálním rozvodem, neboť Marie, ač byla z vážené rodiny, nevážila si manželského slibu a Ferdinanda podváděla, jak jen mohla.
Oba bratři si byli podobní nejen vzhledem, ale i pokrokovým smýšlením a zájmem o rozvoj české kultury. Ferdinand vystudoval techniku a byl navíc i zdatným podnikatelem. Na čas převzal řízení vinopalny a pivovaru U Halánků, který sídlil právě zde. Později zdědil Černý pivovar na Karlově náměstí. I proto si mohl dovolit být mecenášem umění.
Vztah k Boženě Němcové měli oba bratři. Vojtěch jí byl duševní oporou, Ferdinand ji podporoval praktičtěji: penězi a alkoholickými nápoji ze své vinopalny. Jeho dvoření ale nedopadlo slavně.
Ferdinand Náprstek se angažoval také ve Sboru pro zřízení českého Národního divadla - byl jedním z těch, kdo podepsali smlouvu o koupi pozemku. A dokonce obohatil repertoár Zlaté kapličky svými překlady her z francouzštiny.
Přesto se nám dnes ve spojení s příjmením Náprstek vybaví spíše jeho bratr Vojtěcha a Americký klub dam.
Narodil se 24. 5. 1824 v Praze (Rakouské císařství).
Ferdinand Pravoslav Náprstek (Wikipedia)
Osobnosti: Náprstek, Ferdinand, Praha (www.amaterskedivadlo.cz, Adolf Scherl)
Ferdinand Pravoslav Náprstek (www.zivavzpominka.cz)
Ferdinand Náprstek
Ferdinand Náprstek
  Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
     
16. srpna 1897 (120. výročí)
zemřel v městě Germania (Pennsylvania, USA) na TBC česko-německý odborový pracovník Josef Schiller; je známý také jako Schiller Seff.
Byl známou osobností dělnického hnutí na severu Čech. Nějakou dobu působil také na Teplicku, kde se stal jedním z nejznámějších propagátorů a agitátorů dělnického hnutí.
Na sklonku století odešel do USA, kde v roce 1897 zemřel na TBC.
Pocházel z německé tkalcovské rodiny. Když v devíti letech osiřel, nastoupil v Liebigově továrně v Liberci a od té doby se živil v různých dělnických povoláních. Brzy se zapojil do dělnického hnutí na Liberecku jako řečník a agitátor. Pro svou politickou činnost býval často propouštěn z práce, pronásledován a vězněn. Hledal zaměstnání po celých severních Čechách; v letech 1875-1876 pracoval v Drážďanech; roku 1877 se vrátil do Liberce, kde žil až do r. 1896. Tehdy, především pro své neshody s reformistickým křídlem rakouské sociální demokracie, odešel do Spojených států amerických.
Působil především jako praktický politik a propagandista. Byl místopředsedou neudörfelského sjezdu sociální demokracie (1874) a účastnil se i sjezdu vídeňského. Byl redaktorem a spoluvydavatelem dělnických novin Die Brennessel (1873), Sozialpolitische Rundschau (1879), Radikal (1883), Freigeist (1890-1892), Arbeitsfreund (1892); v letech 1891-1895 vydával humoristické časopisy Der Spotvogel a Die Maulschelle. Od r. 1868 se objevují v časopisech i samostatně jeho básně (Gedichte, 1880). Ke svým názorům dospěl jako samouk. Jejich základem byla idea přirozeného náboženství, v němž ztotožňoval Boha a přírodu. Odtud mu plynul příkaz lásky k člověku a boje za lepší život pracujících. Byl přesvědčen o možnosti a nutnosti úplné přestavby společnosti, likvidaci výrobního způsobu založeného na soukromém vlastnictví výrobních prostředků a konkurence, která z něho plyne. Byl nelítostným kritikem klerikalismu, kapitalistického řádu a „oportunistické“ politiky rakouské sociální demokracie. Jeho polemika s tímto křídlem dělnického hnutí jej však vedla k opačnému extrému.
Narodil se 29. 6. 1846 v Liberci (Rakouské císařství).
Josef Schiller (www.phil.muni.cz)
Josef Schiller
Josef Schiller
  www.knihovna-teplice.cz
Viz
Kalendárium Červen 2016 (29.6.)
     
16. srpna 1907 (110. výročí)
se v Praze narodil český lékař, chirurg MUDr. Bohumír Budín, člen České národní rady v Květnovém povstání českého lidu.
Farmaceutická firma B. Frágnera v Dolních Měcholupech měla mezi ostatními farmaceutickými podniky meziválečné republiky mimořádné postavení. Nikoli svým rozsahem či velikostí produkce, ale výsledky výzkumné práce, které stály na počátku výroby českého penicilinu.V ní se zformovala skupina mladých mikrobiologů (Ivan Málek, Petr Frágner), chemiků (Miloš Herold, Josef Koštíř) a lékařů (Bohumír Budín, Helena Rašková aj.), které se podařilo v roce 1944 izolovat producenta účinné látky, označené Mykoin BF510. Na sklonku války byla tato látka za přísného utajení před protektorátními úřady poprvé úspěšně použita na lidech.
Za nacistické okupace vězněn pro odbojovou činnost. Po propuštění pracoval dál v ilegalitě jako lékař. Byl členem České národní rady. Padl v Pražském povstání.
Ve vstupním prostoru do areálu nemocnice na Bulovce je společná pamětní deska hrdinů, kteří padli v době nacistické okupace nebo v průběhu pražského povstání v květnu 1945. Na desce je i jméno dr. Bohumíra Budína.
Zemřel 5. 5. 1945 (padl v Praze na Vinohradech, Bělehradská 1187/44).
Pamětní deska MUDr.Bohumír Budín (www.vets.cz)
Budín Bohumír - Na domě čp.1187 v Bělehradské ulici 44 Praha Vinohrady (www.pametni-desky-v-praze.cz)
Pamětní deska MUDr. Bohumír Budín
Pamětní deska MUDr. Bohumír Budín
  Lípa č. 2/2007
Lípa č. 2/2012
Viz
Kalendárium Srpen 2007 (16.8.)
     
16. srpna 1937 (1935/1936) (80. výročí)
se v Ostravě - Zábřehu (Československo) narodil český filmový dokumentarista a spisovatel Petr Kudela.
Začínal jako dramaturg a scénárista. Je autorem dvou románů.
V letech 1961 - 1992 byl dramaturgem a režisérem Krátkého filmu Praha.
Z díla: Strmá voda (1974); Něžné sestřičky (1982); Hluboké elektrické ticho (2014).
Petr Kudela (www.csfd.cz)
Petr Kudela (www.databazeknih.cz)
Petr Kudela: Strmá voda
Petr Kudela: Strmá voda
  Český biografický slovník XX. století
     
16. srpna 1967 (50. výročí)
zemřel v Porsgrunnu norský prozaik, původně námořník a mechanik v USA, Arthur Omre.
Ve svých románech píše úsporným stylem o lidech, kteří se dostali do rozporu se zákony.
Narodil se 17. 12. 1887.

  www.CoJeCo.cz
     
16. srpna 1977 (40. výročí)
zemřel v Memphisu (Tennessee, USA) americký zpěvák, kytarista, skladatel a herec Elvis Presley, celým jménem Elvis Aaron Presley, známý také jako „Král Rock 'n' Rollu“ nebo zkráceně jako „Král (The King)“.
Dokázal skloubit inspiraci z černošského spirituálu, blues a country a stal se nejvýznamnější postavou amerického rock and rollu. Během své více než dvacet let trvající kariéry překonal mnoho rekordů prodeje desek a návštěvnosti koncertů. Víc než 100 jeho singlů se dostalo do TOP 40 ve Spojených státech a 17 se dostalo na 1. místo. Dodnes bylo prodáno přes jednu miliardu kopií jeho nahrávek.
16. srpna 1977 zemřel po srdečním infarktu král rokenrolu Elvis Presley. Jeho pohřbu se zúčastnilo 80 tisíc lidí a z Elvise se stala legenda. Jeho sídlo v Memphisu se proměnilo v muzeum a stalo se druhou nejnavštěvovanější rezidencí USA po Bílém domě.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Elvis Presley je prý vedle baseballu, coca-coly a Mickey Mouse čtvrtým fenoménem, který dala Amerika světu.
Říkali mu "král rokenrolu". Nebo také Elvis - Pelvis. Elvis - pánev. Či "rotující kyčle". S pánví či kyčlemi na jevišti opravdu vyváděl neuvěřitelné věci. Fanynky šílely. Jednou na konci koncertu v dobrém rozmaru řekl: "Tak dívky, sejdeme se v šatně." Divoký útok na šatnu málem nepřežil. Ze šatů mu zbyly jen cáry.
Elvisovu kariéru odstartovala jeho matka. V jedenácti letech si k narozeninám přál kolo. Bála se, aby si neublížil, a dala mu kytaru. Na kolo už ani nepomyslel. Za chvíli nosil kytaru i do školy a o poledních přestávkách pořádal pro spolužáky první koncerty. I první desku v memphiském Recordin studiu nahrál pro matku.
Byl to dárek zas k jejím narozeninám. Za čtyři dolary nahrál dvě písničky a netušil, že právě naplnil dávné přání majitele onoho nahrávacího studia Sama Phillipse: "Dejte mi bílého zpěváka s hlasem, chováním a pohyby černocha a vydělám na tom miliony." Vydělali oba.
Nejvěrnější Elvisovi fanoušci dodnes nepřijali jeho smrt. Věří, že se jen někde skrývá. Elvis přece nemůže zemřít. Věčně bude vládnout svému bizarnímu světu růžových kadilaků, bělostných obleků vyšívaných zlatem a třpytících se diamantů. Vzhledem k tomu, že se prodalo před miliardu jeho nahrávek, něco na té Elvisově nesmrtelnosti bude.
Narodil se 8. 1. 1935 v Tupelo (Mississippi, USA).
Elvis Presley (Wikipedia)
Elvis Presley - zpěvák (www.osobnosti.cz)
Suspicious Mind - Elvis Presley (www.youtube.com, video/audio, anglicky, 4:34 min)
Elvis Presley
Elvis Presley
  Rok do kapsy
Lípa č. 4/2009
Lípa č. 2/2012
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Leden 2015 (8.1.)
     
17. srpna 1847 (170. výročí)
se narodil český stavitel a politik, pražský starosta (1893-1896) Čeněk Gregor.
Zemřel 5. 11. 1917.

  Lípa č. 2/2012
     
17. srpna 1887 (130. výročí)
se na zámku Persenberg (Persenbeug, Dolní Rakousko Rakousko-Uhersko) narodil poslední rakouský císař a český král z dynastie habsbursko-lotrinské  Karel I., celým jménem Karel František Josef Ludvík Hubert Jiří Oto Maria Habsbursko-Lotrinský, německy Karl Franz Josef Ludwig Hubert Georg Otto Maria von Habsburg-Lothringen.
Poslední rakouský císař byl synem arcivévody Otty, synovce Františka Josefa I. Následníkem trůnu se stal po smrti svého strýce Františka Ferdinanda v červnu 1914, císařem pak po smrti Františka Josefa I. 21. listopadu 1916.
Původně mu byla určena vojenská kariéra. Dostalo se mu však i právnického vzdělání. Poněkud lehkomyslný mladý arcivévoda vedl "mladicky rozmarný život" a byl znám jako oblíbený a příjemný společník. Dobře poznal české poměry, neboť sloužil u dragounů v Brandýse nad Labem a také práva studoval v Praze (1906-1908). Mezi jeho učitele patřili i A. Bráf, J. Goll a Emil Ott.
Vlády se ujímal v těžké době, kdy se ve válkou vyčerpané monarchii začaly již projevovat silné příznaky krize. Chyběly mu potřebné zkušenosti, neboť jako následník trůnu se na vládě nijak nepodílel. A protože rozhodnost a silná vůle nepatřily mezi jeho vlastnosti, měli na rozhodování nového panovníka značný vliv lidé z jeho okolí. Nový císař si uvědomoval, že zachovat monarchii a moc habsburské dynastie vyžaduje skončit válku a "přestavět" říši tak, aby získal podporu "svých národů". Nutným předpokladem k tomu bylo zlomení všemocné diktatury vojenského velení, což se mu podařilo již na počátku roku 1917.
V prvním roce své vlády obnovil parlamentní život a učinil některá přátelská gesta vůči Čechům (především zmírnění trestu a později omilostnění Kramáře, Rašína a dalších, nabídka ministerského křesla F. Staňkovi a B. Šmeralovi). Protože se však obklopil proněmecky smýšlejícími lidmi z okolí Františka Ferdinanda a čeští politikové se stále zřetelněji odvraceli od Vídně, později se při svých rozhodnutích na Čechy již neohlížel.
V prosinci 1916 vyjádřily Německo, Rakousko-Uhersko a jejich spojenci ochotu zahájit mírová jednání. Karel kromě toho vedl samostatná, tajná jednání s představiteli Dohody o uzavření separátního míru. I když se vztahy k představitelům Dohody po vyzrazení tajných jednání na jaře 1918 zhoršily a zvětšila se závislost Rakouska-Uherska na Německu, snažil se Karel i nadále o získání sympatií dohodových politiků a věřil, že s nimi "nad hlavami národů" dosáhne úmluvy a zachrání tak celistvost říše.
Po rozpadu monarchie odjel do Švýcarska. V roce 1921 se dvakrát vrátil do Maďarska a pokusil se znovu získat uherský trůn. Po zmaření těchto pokusů byl internován na ostrově Madeira a zakrátko umírá.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Je rok 1921. Do taxíku ve Vídni nasedá muž, který sem přijel inkognito. Nevyzná se v místních poměrech a cenách, a proto dá taxikáři spropitné ve výši celého jmění. Taxikář si myslí, že veze lupiče a uvědomí policii. Toto je jedna z nešťastných epizod v životě Karla I. Potajmu přijel do vlasti, aby získal zpět trůn. Ale jak to všechno začalo?
Po výstřelech v Sarajevu, kde zahynul následník habsburského trůnu František Ferdinand d´Este došla řada na sedmadvacetiletého Karla. Jeho dědeček byl bratr stařičkého mocnáře Františka Josefa. V roce 1916, kdy země je už dva roky ve válce, císař Franz Josef umírá. Několik hodin před svým skonem pronese: „Převzal jsem trůn za nejtěžších okolností a předávám jej za okolností ještě těžších. Byl bych rád, kdybych toho Karla ušetřil…“ Karla čekaly opravdu těžké chvíle. Měl za sebou katolickou výchovu domácích učitelů, skotské gymnázium ve Vídni, vojenskou službu ve Staré Boleslavi, studium práv na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze. Pobýval tehdy na Pražském hradě a profesoři, čeští i němečtí, kvůli národnostním rozporům za Karlem docházeli.
21. října 1911 se Karel oženil s Italkou Zitou Bourbonsko-Parmskou. Měli spolu osm dětí. Zita měla na Karla velký vliv a on se s ní radil i o svých politických rozhodnutích. Zřídil ministerstva, vytvořil mnoho zákonů, například i na ochranu nájemníků. Uvažoval také o autonomii pro jednotlivé národy v říši. Snažil se prosadit zákaz použití otravných plynů a bombardování civilních cílů za první světové války. Neúspěšně se pokoušel o mírová jednání, která by první světovou válku ukončila. Dějiny však šly jinou cestou. S koncem války zanikla i Rakousko-uherská monarchie.
Karel předpovídal, že dojde k rozmachu Německa, které se bude snažit dostat do svého područí malé nově vzniklé státy. Budoucnost mu dala za pravdu.
Posledním exilovým pobytem Karla s rodinou byl ostrov Madeira. Zde dostal těžký zápal plic a umírá v nedožitých pětatřiceti letech. Svátek blahořečení Karla I. jako křesťanského mírotvorce se slaví 21. října v den výročí jeho sňatku s princeznou Zitou.
Zemřel 1. 4. 1922 v Monte (Funchal, ostrov Madeira, Portugalsko).
Karel I. (www.libri.cz)
Karel I. (Wikipedia)
Karel I. - rakouský císař, uherský král (www.panovnici.cz)
Karel I.
Karel I.
  www.libri.cz
Lípa č. 1/2012
http://www.ceskatelevize.cz/
http://ceskamonarchie.cz/
https://cirkev.wordpress.com/
http://audience-brandys.cz/
http://www1.kostelni-lhota.cz/
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Duben 2012 (1.4.)
     
17. srpna 1897 (120. výročí)
vynálezce afro-amerického původu William B. Purvis (12. 8. 1838, Pennsylvania, USA - 10. 8. 1914 Philadelphia, Pennsylvania, USA) si nechal patentovat přepínač (řadič) pro elektrické dráhy (W B Purvis patents electric railway switch).
7. 1. 1890 obdržel patent na plnicí pero (fountain pen). V letech 1884 - 1897 Purvis patentoval řadu vynálezů (paper bag machines, a bag fastener, a hand stamp, an electric railway device, an electric railway switch and a magnetic car-balancing device).
Téměř všechna plnicí pera z této doby se plnila odšroubováním duté násadky, jež se pak kapátkem naplnila inkoustem. Jedná se o pomalý a špinavý postup. Pera navíc měla tendenci propouštět inkoust do víčka a závitem pro odšroubování násadky. Po vyřešení problémů s tokem inkoustu při psaní se stalo dalším úkolem vytvoření jednoduchého a praktického pera, které by se plnilo bez rozebrání a nepropouštělo inkoust. V roce 1890 se W. B. Purvis stal prvním Afroameričanem, který si patentoval tak zvané samoplnicí pero (self-filler).
Plnicí pero (Wikipedia)
William B. Purvis (www.findagrave.com, anglicky)
African-American Inventors - W. B. Purvis (african-americaninventors.org, anglicky)
William B. Purvis
William B. Purvis
  www.brainyhistory.com
Viz
Kalendárium Srpen 2007 (17.8.)
     
17. srpna 1987 (30. výročí)
ve věznici ve Spandau spáchal sebevraždu nacistický válečný zločinec Rudolf Hess.

  Lípa č. 2/2012
     
18. (25.) srpna 1227 (790. výročí)
zemřel v Západní Sia mongolský panovník a vojevůdce Čingischán (též Čingizchán, Džingischán, nebo Džingis-chán, lze volně přeložit jako velký vládce), vlastním jménem Temüdžin.
Čingischán byl sjednotitelem mongolských kmenů, prvním Velkým chánem Mongolů a jedním z nejslavnějších vojevůdců a dobyvatelů na světě.
Pocházel z klanu Bordžiginů.
Čingischánův příběh je příběhem člověka který se z okraje společnosti dostal až na samý vrchol. Ačkoliv jeho moc a bohatství byly nezměrné, nikdy nezapomněl kým doopravdy je - kočovníkem ze stepí, který snil o nekonečných stepích a pastvinách pro svá stáda.
Narodil se jako syn náčelníka jednoho z mongolských kočovných kmenů. Po zvolení chánem roku 1182 si změnil jméno Temüdžin na Čingis. Mladý chán uzavřel koalici s křesťanským chánem Kereitů proti Tatarům, kteří bránili sjednocení Mongolů a porazil je v bitvě u Dalan-baldžuti roku 1184. Pak musel zlomit odpor jenotlivých mongloských kmenových náčelníků, které rozdrtil roku 1201 u Ononu, kde byl sám zraněn šípem.
V roce 1203 porazil své bývalé spojence Kereity a o dva roky později si podrobil poslední odbojné kmeny, aby mohl být v roce 1206 provolán Velkým chánem všech Mongolů. Přijal titul Čingischán - tj. vládce světa. Poté se jeho výboje obrátily za hranice Mongolska, v prvé řadě do Číny, která byla nejbližším a nejbohatším zdrojem kořisti. V letech 1211-1215 dobyl severní Čínu a vyplenil Peking. Poté si podrobil středoasijské království Džebei, které sousedilo s mocným Chorézmem.
Narodil se pravděpodobně v roce 1162 (nebo 1155, 1161 či 1167) v Delüün Boldog.
Čingischán (Wikipedia)
Čingischán (www.e-stredovek.cz)
Čingischán (forum.valka.cz)
Čingischán
Čingischán
  Lípa č. 2/2012
http://vtm.e15.cz/
     
18. srpna 1907 (110. výročí)
se v Brně (Rakousko-Uhersko) narodil český spisovatel, básník, prozaik, publicista a autor knih pro děti a mládež s přírodní tématikou Vladimír Pazourek.
Jeho povídkové soubory jsou svědectvím o okouzlení přírodou. Pazourek v člověku nevidí pouze ochránce přírody, ale všímá si také devastace prostředí, popisuje zápas slabších tvorů o přežití a záchranu.
Vladimír Pazourek se narodil v Brně 18. srpna roku 1907 do rodiny obuvníka. Po absolvování měšťanky vystudoval v letech 1922 až 1926 brněnský učitelský ústav a postupně učiteloval na obecných školách v Dolních Kounicích a od roku 1928 v Brně. Souběžně zahájil studium na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, ale studium ze závažných zdravotních důvodů nedokončil.
Počínaje rokem 1932 až do roku 1939 byl v Brně metodikem českého jazyka na Státní pedagogické akademii, odkud přešel na obecnou školu v Brně, kde působil do roku 1945. Do poloviny čtyřicátých let minulého století byl poradcem v brněnském rozhlase. Od roku 1945 vedl oddělení divadla pro mládež v brněnském pobočce Výzkumného ústavu pedagogického. Na konci roku 1949 mu byl pro špatný zdravotní stav přiznán invalidní důchod a odešel do výslužby. V letech 1942 až 1949 spolupracoval rovněž jako redaktor s nakladatelstvím Václava Petra. Byl dlouholetým členem Kola moravských spisovatelů, a v Syndikátu českých spisovatelů působil od roku 1948 až do jeho vynucené likvidace v roce 1949. Poté se naplno věnoval psaní jako volný spisovatel. Přes zhoršující se zdravotní stav, vykonával funkci tajemníka brněnské pobočky nově založeného Svazu československých spisovatelů a v 60. letech byl zvolen jeho místopředsedou.
Od roku 1971 se stal místopředsedou přípravného výboru Svazu českých spisovatelů a v ustaveném normalizačním svazu působil počínaje od roku 1972 jako místopředseda a člen předsednictva. Značnou část prozaického literárního díla Vladimíra Pazourka bylo inspirováno prostředím jižní Moravy, Orlických hor a Vysočiny. Jako takřka většina začínajících autorů se i Vladimír Pazourek nejprve zaměřil na dopisovatelskou formu literární činnosti a debutoval básnickými příspěvky recenzemi, krátkými texty a úvahami od roku 1928 v Prácheňských novinách (Písek).
Svou další publikační činnost spojil s Lidovými (Svobodnými) novinami v letech 1931 až 1951, Kritickým měsíčníkem aj. Po roce 1945 zveřejňoval své prozaické práce, recenze věnované zejména dětské literatuře a i kulturně politické články v novinách a časopisech, např.: Zemědělské noviny, Mladá fronta, Český život, Národní osvobození, Obrana lidu, aj. Podstatnou část svých divadelních referátů publikoval v Lidové demokracii v letech 1954 až 1958 a Svobodném slově v letech 1959 až 1979.
Literárně teoretické studie zveřejňoval spolu s úvahami o české literatuře v týdeníku Literární noviny, Host do domu, Literární měsíčník aj. Podle námětu z Pazourkovy prózy Ústup z hranice, napsal dramatik Ladislav Bublík divadelní hru Rozkaz (1947, i premiéra) a Jiří Blažek natočil televizní hru V hodině nejtěžší (premiéra 1978). Pazourkova povídka Na Zlaté zátoce byla námětem pro natočení úspěšného dětského dobrodružného filmu - Dobrodružství na Zlaté zátoce (1955, režie Břetislav Pojar, scénář - Ladislav Helge + Vladimír Pazourek + Břetislav Pojar).
Mezi počáteční motivy Pazourkových próz patřilo odmítání chaosu města, traumata smutku a hluboké únavy a také lidského sbratření: Písně o smrti; Na okraji života; Jaro a smrt. Později se ve třicátých letech jeho verš uvolnil a inspiroval se rodnou zemí a tradičními hodnotami: K pokorné zemi; Přežitá jara aj. Od roku 1940 se Pazourek takřka výlučně věnuje prozaické tvorbě a rozšiřuje svůj zájem i reportážní činnost a společenský román: Tři pstruží řeky (1940, sbírka povídek); Řeka volá (1940, sbírka povídek pro mládež); román: Běžící pás (19410); Hry s krví (1943); Ústup z hranice (1946); Bližní odcházejí (1947); Lidé ze samoty (1947); Na dobré cestě (1947); Konec republiky (1948, 1. díl České trilogie); Léta odporu (1949, 2. díl České trilogie); Pouť hrdinova (1949); Demarkační čára (1960); Neklidné brázdy (1972); Země synů (1973) aj.
Pro dětského čtenáře napsal prózy: Tajemství hajného Kuchyňky (1946); Partyzáni českých hor (1946); Na Zlaté zátoce (pohádky, 1948); Stopou lovců (1954); Dravci pstruží řeky (1955); Medvídek z oravského lesa (1956); Šelmy hledají domov (1957); Lískáček (1965); Příběhy chlapce ze Starého lesa (1968); Hledá se stopa (1969); Toulavý medvídek (1972) aj.
Vladimír Pazourek zemřel v Brně 11. února roku 1987 ve věku nedožitých 80 let.
Zemřel 11. 2. 1987 v Brně (Československo).
Vladimír Pazourek (www.databazeknih.cz)
Vladimír Pazourek (www.fdb.cz)
Vladimír Pazourek (www.cbdb.cz)
Vladimír Pazourek
Vladimír Pazourek
  Z historie (HaNo)
Lípa č. 2/2012
http://www.osu.cz/fpd/kcd/dokumenty/cestinapositi
http://www.rozhlas.cz/
Viz
Kalendárium Únor 2017 (18.8.)
     
18. srpna 1937 (80. výročí)
se v Charvieu-Chavagneux (Isere, Francie) narodil polský spisovatel, prozaik, básník, písničkář a překladatel, Mgr. Edward Stachura, celým jménem Edward Jerzy Stachura.
V prózách prostoupených lyrickým živlem se snažil sugestivně zachytit elementární lidské pocity, především radost, ale i strach.
Je autorem básní, písní, povídek, dvou románů, několika žánrově nezařaditelných textů, obsáhlé korespondence, deníkových záznamů a zápisků z cest.
Narodil se v departementu Isere v rodině polských emigrantů. Když mu bylo 11 let, vrátila se rodina do Polska. Stachura chodil do školy v Alexandrowě Kujawském. Se svou nezkrotnou povahou často utíkal z domova, poté se usadil u bratra v Gdyni. V roce 1957-1958 se zapsal ke studiu romanistiky na Katolické univerzitě v Lublinu (KUL), avšak zdejší studium nejednou přerušil. V květnu roku 1960 přešel na univerzitu do Varšavy, tamější studium romanistiky již ukončil v roce 1965 magisterským titulem. Tehdy také začal publikovat texty a skládat písně, které zpíval za doprovodu kytary. V letech 1962-1972 žil v manželství se Zytou Bartkowskou, jež vystupovala pod literárním pseudonymem Zyta Oryszyn.
Značnou část Stachurova života vyplnilo cestování, které je také jedním z hlavních témat jeho děl. V letech 1969-1970 pobýval na vládním stipendiu na největší mexické univerzitě UNAM. Jeho cesty měly charakter několikaměsíčních putování. Procestoval Jugoslávii, Blízký Východ (1972), Norsko, Švýcarsko, Francii, v roce 1975 podnikl další cestu do Mexika a do USA a Kanady. Vedle toho neustále cestoval po všech regionech Polska - pěšky, stopem, vlakem či autobusem.
V letech 1977-1979 Stachura prožíval „mystické období“, během něhož usiloval o oproštění od veškerých identit, vymezení a omezení. Rozdal veškerý majetek, spálil své dopisy a fotografie. V dubnu 1979 se patrně pokusil o sebevraždu skokem pod vlak. Přišel o čtyři prsty na pravé ruce; pomalu se učil znovu psát, ale nedokázal začít nový život. Před sebevraždou napsal báseň „Dopis pozůstalým“:
„Umírám
za své viny a za nevinnost svou
za prázdno, které cítím každou částí těla a každou částí duše
za prázdno rvoucí mě na cáry jako noviny popsané halasnými nicneříkajícími slovy
za možnost sjednocení s Bezejmenným, s Mimoslovným, s Neznámým [...]"

Zemřel (sebevražda) 24. 7. 1979 ve Varšavě (Polsko).
Edward Stachura (Wikipedia)
Edward Stachura (www.databazeknih.cz)
Stachura, Edward: Člověk-nikdo (www.iliteratura.cz, Michael Alexa)
Mgr. Edward Stachura
Mgr. Edward Stachura
  www.CoJeCo.cz
     
18. srpna 1937 (80. výročí)
se narodil český malíř Antonín Málek.
Antonín Málek patří do skupiny umělců, kteří odešli z domoviny a ve své práci pokračovali v emigraci. Během působení ve Švédsku i Německu, se jeho tvorba nenásilně integrovala do tamní umělecké scény a byla hojně reflektována samostatnými i kolektivními výstavami, a ohodnocena řadou cen.
Málek opustil Československou republiku v roce 1968 vybaven důležitými zkušenostmi výtvarnými i intelektuálními. Kromě studií na Akademii výtvarných umění v Praze (1957-1963) umožňující vzájemnou konfrontaci i teoretický základ, sehrálo významnou roli přátelství umělců kolem Jana Koblasy, které se utvářelo se od sklonku 50. let. Postavené bylo na respektování určitých měřítek pro kvalitu a na „příbuznosti“ výtvarného usilování. Kromě sblížení s Mikulášem Medkem, v jehož ateliéru se umělci scházeli, bylo přínosné setkání s dalšími představiteli starší generace (V. Boudníkem, J. Istlerem, J. Kolářem) a zejména s důležitými teoretiky (F. Šmejkalem, B. Mrázem, A. Hartmannem, V. Linhartovou, J. Křížem a D. Veselým). Hojně se četla existencionální literatura (F. Kafka, L. Klíma, A. Camus), umělcům byla blízká absurdita Samuela Becketta, a neopomenutelný byl zájem o moderní klasickou i experimentální hudbu (L. Janáček, B. Martinů, A. Schönberg, A. Berg, A. Webern, P. Boulese, K. Stockhausen, J. Cage) a freejazz (O. Coleman, Ch. Parker, J. W. Coltrane, ad.). Podstatnou zkušeností byla také účast na dnes již legendárních neveřejných Konfrontacích (1960), které Málka ve zvolené cestě výtvarného uvažování jen utvrdily.
Tvorba Antonína Málka před-emigračního období tedy stála po boku typických pilířů českého neoficiálního umění 60. let (Zdeňka Berana, Evy a Čestmíra Janoškových, Jana Koblasy, Pavla Nešlehy, Zbyška Siona, Antonína Tomalíka, Jiřího Valenty, Aleše Veselého, Karla Nepraše, ad.), kde společně s nimi navazovala zpřetrhané souvislosti s předválečným vývojem. Už od sklonku 50. let můžeme v Málkově projevu zaznamenat specifický jev, kterým je zájem o lidskou figuru a portrét. Figurální tvarosloví často nacházíme v kresbách a grafikách, kde je kódováno do skrytých symbolů a asociačních zkratek, ale mnohdy zpracováváno i drobnohlednými detaily lidského těla (oko, koleno, zadek). Figuru však jasně cítíme i z informelních materiálových obrazů, především vertikálně orientovaných, kde je hmota soustředěna kolem středové štěrbiny. Tato rozdrásaná jizva není jen odkazem k tělesnosti, ale významově dosahuje k člověku jako duchovní bytosti se svým hluboko ukrytým o to však zranitelnějším nitrem.
Antonín Málek (www.antoninmalek.eu)
Antonín Málek
Antonín Málek
  Lípa č. 2/2012
     
18. srpna 1957 (60. výročí)
zemřel v Příbrami (Československo) český filmový střihač, scenárista a režisér Ing. Jiří Slavíček, syn malíře Antonína Slavíčka a bratr malíře Jana Slavíčka.
Původně měl být inženýrem a strojní inženýrství také řádně vystudoval na pražském ČVUT, nicméně rodinné umělecké sklony se nakonec stejně prosadily. Toužil stát se filmařem. V roce 1929 se vydal na studilní cestu do amerického Hollywoodu. Zde studoval zejména filmovou techniku a stal se zde posléze střihačem. V roce 1930 se vrátil do zpět do Československa a stal se nejprve střihačem v Barrandovských filmových ateliérech. Později začal i režírovat, k některým filmům si psal i své vlastní scénáře. Jeho filmová tvorba však nikdy nepřekročila tehdejší dobový průměr. Jeho tvorbu přerušila, tak jako mnoha jiným českým umělcům, nacistická okupace za druhé světové války.
Po druhé světové válce se věnoval i organizátorské a pedagogické činnosti, pracoval jako ředitel Státních filmových ateliérů, působil i jako učitel na Střední filmové škole v Čimelicích.
Narodil se 31. 7. 1901 v Praze (Rakousko-Uhersko).
Jiří Slavíček (Wikipedia)
Jiří Slavíček (www.csfd.cz, Jaroslav Lopour)
Jiří Slavíček (www.fdb.cz)
Ing. Jiří Slavíček
Ing. Jiří Slavíček
  Z historie (HaNo)
Lípa č. 2/2011
Viz
Kalendárium Červenec 2011 (31.7.)
     
18. srpna 1967 (50. výročí)
se v Praze (Československo) narodil známý český sportovní komentátor Mgr. Robert Záruba.
V letech 1985 až 1989 vystudoval Fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy v Praze, kde získal magisterský titul. Již od roku 1984 byl externím spolupracovníkem Redakce sportu České televize, od roku 1990 je jejím stálým zaměstnancem. V České televizi pracuje dosud, s dvěma krátkými přestávkami: mezi roky 1998 a 1999 byl opět externím spolupracovníkem a v roce 2000 krátce pracoval v TV Nova (zaměstnavatelem byla společnost Česká produkční 2000), po půl roce se vrátil zpět do České televize, kde je v současné době šéfkomentátorem.
Těžiště jeho práce v televizi je komentování hokejových utkání českého reprezentačního mužstva na vrcholných soutěžích (MS, ZOH). Je autorem projektů České televize z OH 1996, 2000, 2004, 2008 a 2012 a ZOH 1998, 2002, 2006, 2010 a 2014. Uváděl olympijský program v letech 1992, 1996, 2000 (vytvořil osobní rekord v nepřetržité délce uvádění - 19 hodin od půlnoci do 19 hodin), 2004, 2008 a Olympijské studio 2012 v Londýně. V roce 2006 uváděl rovněž studio mistrovství světa v kopané. Za dobu práce v České televizi komentoval různé sporty (hokej, baseball, florbal, pozemní hokej, softbal) na stovkách sportovních akcí. Je autorem projektů televize Nova (2000) a České televize (2001 - 2015) z MS v hokeji. Během svého působení v televizi Nova zde uváděl pořad Svět NHL.
Je znám svou precizní přípravou, vede si vlastní kartotéku hráčů, index zápasů a rozsáhlé statistiky. Poznámky stále aktualizuje.
Podílel se na 134 sportovních dokumentech, například Jágr Team (1996), Zlatý turnaj století (1998), Hokej v srdci - Srdce v hokeji (2004), Stříbro proti všem (2006), "Velkej" - Pocta Ivanu Hlinkovi (2005) , Tým na hraně (2010), Bronzové halušky (2011). Od roku 2000 připravuje každý rok bilanční pořad Sport roku. V pořadu Archiv Z rekonstruuje slavné přenosy sportovních zápasů a závodů.
Jako redaktor působil v pořadech Branky, body, vteřiny. V roce 1992 založil hokejový pořad Buly, který se pod názvem Buly - hokej živě vysílá dodnes. Od začátku je (s půlroční přestávkou) jeho redaktorem. V roce 2001 založil zpravodajský pořad Dohráno, uváděl jako jeden z redaktorů jeho hokejovou část. V roce 2011 vytvořil pořad Kamelot, který uváděl střídavě s Jaromírem Bosákem.
Robert Záruba (Wikipedia)
Robert Záruba - sportovní komentátor (www.osobnosti.cz)
Robert Záruba (www.csfd.cz, Jiří Neubauer)
Mgr. Robert Záruba
Mgr. Robert Záruba
  Jak šel čas (TV pohoda č. 32/2017)
     
18. srpna 1977 (40. výročí)
zemřel v Budapešti (Maďarsko) maďarský spisovatel, prozaik, básník, dramatik, novinář a esejista Tibor Déry.
Po pádu Maďarské republiky rad žil do r. 1926 v exilu v ČSR a Rakousku. V jeho díle se spojuje antifašistická a levicová (později označován za revizionistu) orientace se složitým sebevyjádřením. Ovlivněn existencialismem.
Maďarský prozaik. Sblížil se s levicí, později kritizován jako revizionista, v letech 1956 - 1961 vězněn. Ovlivněn avantgardními směry, zejména existencialismem. Vypravěčské umění vrcholí v proustovsky laděné sociální románové trilogii Nedokončená věta. Ústředním tématem jeho díla je otázka lidské svobody (parabolický román Cesta pana G. A. do X). Autor povídek Láska a Niki, příběh jednoho psa o atmosféře manipulace a nezákonnosti minulého období. Historickou parabolu použil v románu Žezlo a mitra.
T. Déry:
"Říkat pravdu není povinnost. Zejména se nesluší říkat pravdu starým lidem, kteří se blíží konci svého života."
"Žena, která se zamiluje na první pohled, mnohdy ještě dlouho předstírá nevšímavost."

Narodil se 18. 10. 1894 v Budapešti (Rakousko-Uhersko).
Tibor Déry (Wikipedia)
Tibor Déry (www.databazeknih.cz)
Tibor Déry (www.britannica.com, anglicky)
Tibor Déry
Tibor Déry
  www.CoJeCo.cz
Viz
Kalendárium Říjen 2014 (18.10.)
     
19. srpna 1847 (170. výročí)
v Borovici u Mnichova Hradiště (Mukařov u Mladé Boleslavi, Rakouské císařství) se narodil český spisovatel, dramatik,podnikatel a politik staročeské strany, později agrární strany Josef Dürich, účastník československého zahraničního odboje za 1. světové války.
Psal verše, divadelní hry a kuplety, měl podíl na redakci almanachu Ruch.
Na jaře 1915 byl vyslán za Masarykem do Švýcarska. V únoru 1916 byl zvolen místopředsedou České národní rady v Paříži. V létě téhož roku odešel do Ruska, kde se měl snažit získat československé vojsko pro západní frontu. Místo toho se zde pokusil vytvořit další, carofilsky orientované centrum zahraničního odboje. Jeho cílem bylo zřízení českého království a "sjednocené Slávie" v čele s Ruskem. Štefánik poté zbavil Düricha poslání i členství v pařížské radě. Od roku 1917 byl odstaven nadobro. Do vlasti se vrátil až roku 1919. Svůj postup za války se pokusil obhájit v knize vzpomínek "V českých službách".
Jméno Josef Dürich není širší veřejnosti příliš známo. Narodil se r. 1847 v obci Borovice. Od 80. let 19. století aktivně působil v místní obecní i okresní samosprávě - byl dlouholetým starostou mnichovohradišťského okresu. Jako člen agrární strany byl rovněž zvolen poslancem říšské rady. V roce 1915 po dohodě s A. Švehlou a K. Kramářem odešel za T. G. Masarykem do exilu a stal se místopředsedou Československé národní rady. Později byl vyslán do Ruska s úkolem budovat legie. Při plnění tohoto úkolu se dostal do sporu s E. Benešem a M. R. Štefánikem a byl nakonec z Československé národní rady vyloučen. Dočkal se také mnoha ústrků a osočování. Nakonec byl v polovině 20. let rehabilitován a v roce 1927 mu byl vypraven státní pohřeb.
Zemřel 12. 1. 1927 v Klášteře Hradiště nad Jizerou (Československo).
Josef Dürich (Wikipedia)
Vítěz, který prohrál - Poslanec Josef Dürich (josefdurich.wz.cz, Jiří Dürich)
Jiří Dürich: Vítěz, který prohrál - Poslanec Josef Dürich (dejinyasoucasnost.cz, Ondřej Kolář)
Josef Dürich
Josef Dürich
  www.libri.cz
http://www.narmyslenka.cz/
http://ipac.svkkl.cz/
Viz
Kalendárium Leden 2017 (12.1.)
     
19. srpna 1907 (110. výročí)
se v Písku (Rakousko-Uhersko) narodil český skladatel klasické a filmové hudby, houslista, dirigent a hudební pedagog Jiří Srnka, známý také jako Georg Sirnker.
Již od svých osmi let byl žákem legendárního houslového pedagoga Otakara Ševčíka. Pod jeho vedením hrál již v deseti letech Mozartův houslový koncert A-dur. Po maturitě na gymnáziu v roce 1922 vstoupil na Pražskou konzervatoř, kde studoval hru na housle u Jana Mařáka a Jindřicha Felda a skladbu o Otakara Šína. Absolvoval rovněž mistrovskou školu u Vítězslava Nováka a mikrotonální oddělení Aloise Háby.
Po dokončení studia byl houslistou a kapelníkem v Osvobozeném divadle, v orchestru Jaroslava Ježka. V roce 1931 si i zahrál úlohu dirigenta ve filmu Voskovce a Wericha Pudr a benzin. Krátce působil v orchestru Národního divadla a v Symfonickém orchestru Československého rozhlasu. V letech 1950-1953 pracoval jako externí učitel v kabinetu hudby Filmové fakulty Akademie múzických umění v Praze.
S filmem se seznámil v roce 1936 jako člen skupiny mladých dokumentaristů vedených režisérem Jiřím Weissem a jeho první filmovou hudbou byl právě Weissův dokument Dejte nám křídla. Filmová hudba se stala jeho celoživotním posláním. Vedle Otakara Jeremiáše a E. F. Buriana se stal vůdčí a průkopnickou osobností filmové hudby u nás, ale řada jeho děl je mimořádným přínosem pro filmovou hudbu světovou. Napsal hudbu k téměř dvěma stům celovečerních filmů (např. Krakatit, Jan Hus, Dařbuján a Pandrhola), ale i mnoha seriálům (např. F. L. Věk). Jeho poslední filmovou hudbou byla v roce 1977 hudba ke snímku režizéra Ivo Tomana Ve znamení Tyrkysové hory.
Mimo filmové hudby komponoval i scénickou hudbu k činoherním dramatům a napsal i celou řadu vokálních i instrumentálních skladeb.
Zemřel 31. 1. 1982 v Praze (Československo).
Jiří Srnka (Wikipedia)
Jiří Srnka - hudební skladatel (www.osobnosti.cz)
Jiří Srnka (www.csfd.cz, Jaroslav Lopour)
Jiří Srnka
Jiří Srnka
  Z historie (HaNo)
Lípa č. 2/2012
     
19. (9.) srpna 1927 (90. výročí)
se v Praze (Československo) narodil český lékař, genealog a heraldik MUDr. František Lobkowicz, celým jménem Maria Franz de Paula Moritz Josef Leonhard Wolfgang Franz von Assisi Romanus Maurentius Pius Caspar Lobkowicz, příslušník beřkovické větve knížecího rodu Lobkowiczů.
Byl předním znalcem genealogie a historie české šlechty a problematiky řádů a vyznamenání. František Lobkowicz, otec bývalého ministra obrany Michala Lobkowicze, pracoval po absolvování Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze po většinu života jako virolog a mikrobiolog na středočeské krajské hygienické stanici. Jeho lékařská studia byla přerušena dvouletým pobytem v armádě u Pomocných technických praporů (PTP).
MUDr. František Lobkowicz pocházel z šlechtického rodu Lobkoviců. Zpracoval podrobný rodokmen rodu. Jeho otec byl Mořic Lobkowicz, syn je poslanec a ministr Michal Lobkowicz.
V roce 1947 se zapsal na právnickou fakultu UK v Praze a v roce 1948 přestoupil na lékařskou fakultu. V roce 1949 dostal povolávací rozkaz k PTP (pomocný technický prapor) na dva roky. Po skončení studií pracoval jako lékař mikrobiolog na hygienicko-epidemiologické stanici. Po roce 1989 se stal předsedou Výboru křesťanské pomoci a pracovníkem katolické Charity. Byl členem Suverénního řádu Maltézských rytířů a náměstkem velkopřevora.
Zemřel 15. 4. 1998 v Praze (Česká republika).
František Lobkowicz (genealog) (Wikipedia)
Zemřel František Lobkowizc (archiv.radio.cz)
O české šlechtě mezi včerejškem a zítřkem (Britské listy, Josef Tomeš)
Lobkowicz, František: Encyklopedie řádů a vyznamenání
Lobkowicz, František: Encyklopedie řádů a vyznamenání
  Český biografický slovník XX. století
Viz
Kalendárium Srpen 2007 (19.8.) a Kalendárium Duben 2008 (15.4.)
     
19. srpna 1957 (60. výročí)
zemřel v Praze (Československo) český herec Vladimír Řepa.
Začínal v divadelních ochotnických souborech. Od roku 1917 byl angažován na Kladně v souboru divadelní ředitelky Kolaříkové, v letech 1918-1919 pak u divadelní společnosti ředitele Jeřábka.
Od roku 1920 prošel kamennými divadly v Bratislavě, Plzni, v Českých Budějovicích a pražskou Uranií. V roce 1922 byl angažován Jaroslavem Kvapilem do Divadla na Vinohradech, kde hrál až do roku 1948. Následně se stal členem činohry Národního divadla, kde působil až do své smrti, s výjimkou období od 1.7.1949 do 31.8.1952 kdy byl zaměstnán jako herec Československého státního filmu.
Ve filmu se objevil již ve dvacátých letech 20.století. V letech 1945 až 1955 pak vytvořil téměř 50 filmových rolí.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
V pamětnickém filmu Alena hrál žárlivého muže, který podepíše smlouvu s ďáblem, český filmový i divadelní herec, známý ze snímků Cech panen kutnohorských, Přítelkyně pana ministra nebo Anděla na dovolené. Víte, o koho se jedná?
Tíhnul k satirickým a groteskním rolím. V Národním divadle patřily k jeho specializaci i jiné, vážnější role. Když nastala éra zvukového filmu, stal se z něj postupně jeden z nejobsazovanějších herců, jeho role byly ale vesměs malé a epizodní.
V roce 1922 ho Jaroslav Kvapil angažoval do Vinohradského divadla. Za 25 let se tento herec propracoval k velkým charakterním i komickým rolím. Za to v Národním divadle, kam pak odešel, dostával už jen malé roličky. Stejně tomu bylo ve filmu. Asi nejvíc si ho pamatujeme jako zapáleného straníka v Dovolené s Andělem.
Naposledy si zahrál rytmistra ve filmu Poslušně hlásím. Během natáčení bohužel v 57 letech náhle zemřel.
Narodil se 8.11.1900 v Praze (Rakousko-Uhersko).
Vladimír Řepa (Wikipedia)
Vladimír Řepa (www.csfd.cz, Jaroslav Lopour)
Vladimír Řepa (www.fdb.cz)
Vladimír Řepa
Vladimír Řepa
  http://archiv.narodni-divadlo.cz/
http://www.cojeco.cz/
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Červen 2007 (19.6.)
     
19. srpna 1977 (40. výročí)
zemřel americký herec a komik Groucho Marx, vlastním jménem Julius Henry Marx.
Narodil se 2. 10. 1890.

  Z historie (HaNo)
     
19. srpna 1997 (20. výročí)
zemřel v Praze (Česká republika) český rockový zpěvák a hudební skladatel Petr Novák.
Od roku 1963 až do své smrti byl vůdčí osobností skupiny G&B (George and Beatovens).
Jeho rodiče se brzy rozvedli, svého vlastního otce prakticky nepoznal. Rok 1948 nesla rodina velmi těžce, a to se odráželo v celém Novákově životním postoji, v jeho nesmiřitelném postoji vůči bolševickému zřízení. V roce 1962 ho dokonce vyloučili z gymnázia, a to těsně před maturitou. Školu již nikdy nedokončil a nikdy nezískal ani řádné hudební vzdělání, přestože na piano hrál už od šesti let.
Se svými kamarády a sousedy z domu - Karlem Slukou a Ivo Plickou, založil kapelu. Poslouchali v té době nábožně Beatles, a tak začali hrát jejich písně a pojmenovali se hrdě a bezelstně také Beatles. V roce 1965 poprvé nahráli za pomoci technika z rozhlasu pana Slámy svou první nahrávku ve sklepě jednoho domu. P. Sláma odnesl písničky Jiřímu Černému. Ten vybral „Já budu chodit po špičkách“ a „Povídej“ a odvážně ji zařadil do rozhlasové hitparády Houpačka. K naprostému překvapení všech se písnička hned po prvním odvysílání stala naprostým hitem a držela se v čele rok a půl. Museli kvůli ní změnit pravidla Houpačky, protože by tam zřejmě zůstala ještě hodně dlouho.Téměř přes noc se tak Petr Novák se svými kamarády stali hitmakery, ovšem pouze v rozhlase, protože téměř nekoncertovali, a hlavně v září roku 1965 její dva členové narukovali na vojnu, čímž došlo k rozpadu původní kapely.
Petr využil čas a zaměřil se na svůj dávný sen - chtěl se stát hercem. Přihlásil se na DAMU, kam ho nakonec nepřijali, a tak nastoupil jako elév do kočovného divadla Maringotka. V roce 1966 mu nabídla skupina Flamengo angažmá. Rozhodl se pro návrat k muzice. V roce 1967 znovu oživuje svou kapelu a v této době zažívá Petr zřejmě největší úspěch v celé své kariéře.
Nelze ovšem pominout politické události, které v době této úspěšné kariéry velmi citelně zasáhly do života nejen Petra Nováka. Svůj jednoznačný postoj prezentoval, a to se vší parádou. Stalo se tak hned v roce 1969 na Bratislavské lyře, kde zazpíval píseň a vyhlásil minutu ticha za Jana Palacha. Petr Novák začal mít potíže. Sice nikdy nedostal oficiální distanc, jen takový tichý. Všichni se ale báli Nováka zvát, aby z toho neměli problémy. Novákovým snem a naplněním bylo promlouvat k lidem, mluvit o trápení a problémech, které prožívají lidé jako on.
Začátkem 70. let na tom byl velmi špatně nervově i zdravotně, zažívá svou první velkou krizi, jak hudební, tak životní. Znovuobnovená kapela se pomalu rozpadá, protože se neuživí. Někdy začátkem roku 1974 měl Petr Novák velmi vážnou autonehodu, když se vraceli z koncertu. Auto řídil manažer, který při té nehodě přišel o nohu, Petr se amputaci vyhnul jen o chlup. Nohu mu v Havlíčkovo Brodě sešroubovali a o několik měsíců později už zase vystupoval. V roce 1984 přichází další zlom v jeho životě - vzal si herečku Evu Jakoubkovou.
Petr měl několik neřestí. Byl velmi silný kuřák, rád a vytrvale popíjel alkohol a téměř vůbec nejedl. Místo snídaně si dal pivo, místo oběda další, k večeři případně víno. Není divu, že byl velmi hubený, kostnatý, šlachovitý a křehký. Velmi snadno a často přišel k nějaké zlomenině, jednou to byla pata, pak žebra, nakonec mu praskl kyčelní kloub, a tak dostal totální endoprotézu. Bolestí se už nikdy nezbavil. Jeho zdravotní stav velmi zhoršovala rozsáhlá trombóza v dolních končetinách. 19. srpna 1997 mu od rána nebylo dobře. Nešel ani do své oblíbené hospůdky U radnice, kde se stavoval ještě předchozího dne. Celý den proležel, odpoledne usnul a spal. Krásná smrt... Její příčinou byl srdeční kolaps, celkové vyčerpání organismu. V době smrti vážil při své výšce 190 cm jen 60 kilogramů…
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
V roce 1965 nahrálo pár kamarádů ve sklepě jednoho vinohradského činžáku několik svých písniček. Odnesli je Jiřímu Černému, ten si je poslechl a pak je odvážně zařadil do rozhlasové hitparády Houpačka. Držely se v čele žebříčku rok a půl a ze zpěváka kapely Petra Nováka byla rázem hvězda.
Písničky se ještě držely v čele hitparády a kapela už neexistovala, protože dva její členové museli narukovat. Osiřelý Petr se rozhodl splnit si dávnou touhu stát se hercem a přihlásil se na Divadelní akademii muzických umění. Nepřijali ho, a tak nastoupil jako elév do kočovného divadla Maringotka. Hraní mu vydrželo rok. Když mu nabídla angažmá skupina Flamengo, rozhodl se vrátit k muzice. V roce 1967 obnovil svou kapelu a zažíval snad největší úspěch kariéry. Bohužel, dlouho ne. V roce 1969 na Bratislavské lyře zazpíval písničku a vyhlásil minutu ticha za Jana Palacha. Přišly potíže. Pořadatelé se báli Nováka zvát, aby neměli problémy. Kapela nebyla schopná se uživit a začala se rozpadat. V roce 1974 měl Petr Novák vážnou autonehodu. Manažer, který řídil, při ní přišel o nohu, Petrovi nohu zachránili jen tak tak. O pár měsíců později už zase vystupoval.
Petr Novák měl pár neřestí. Byl silný kuřák, hodně pil a téměř nejedl. Byl hubený, kostnatý, křehký. Každou chvíli měl zlomenou nějakou kost. Jednou to byla žebra, jindy pata, praskl mu kyčelní kloub. Zemřel před deseti lety ve spánku na selhání srdce a celkové vyčerpání organismu. Při výšce 190 centimetrů vážil šedesát kilo.
P. Novák: z písně Klaunova zpověď
Já v mládí často podobal se vánku
A říkali mi, že mi rozum chybí
Dnes, dnes už mám, už mám na kahánku
A vy se ptáte, proč vám to povídám
Tak slyšte, já miloval jsem lidi
A proto jim, ne Bohu se zpovídám

Narodil se 6. 9. 1945 v Praze na Vinohradech (Československo).
Petr Novák (Wikipedia)
Petr Novák - zpěvák (www.osobnosti.cz)
Petr Novák: Povídej (www.youtube.com, video/audio, 1:59 min)
Eva Jakoubková a Petr Novák (1984)
Eva Jakoubková a Petr Novák (1984)
  Z historie (HaNo)
Český biografický slovník XX. století
Jak šel čas (TV pohoda č. 36/2015)
http://www.knihovnanm.cz/
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Září 2015 (6.9.)
     
19. srpna
je Mezinárodní den pirátů.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Věděli jste, že 19. srpen je Mezinárodním dnem pirátství? Pravda, byli jsme zvyklí na Mezinárodní dny žen, horníků, družstevníků i sovětského dělostřelectva, ale piráti?
Dobrá. Kdo byli ti dobráci, kteří obvykle přepadávají lodě? Jejich rozkvět spadá do 17. století, kdy lodě z Ameriky přivážely do Španělska drahé kovy a jiné bohatství. A trvá dodnes, i když v jiných podobách. Jelikož se pirátství většinou odehrává v mezinárodních vodách, je stíhání pirátů i z hlediska práva dosti složité. Piráti samotní v dřívějších dobách, kromě svých kapitánů či kormidelníků, nebyli nikdy pohádkově bohatí, často trpěli hladem a umírali mladí. V populární literatuře a filmu jsou piráti líčení jako hluční, vulgární, drsní, násilničtí a krutí mořští bandité. Mívají občas pásku přes oči, dřevěnou nohu nebo hák místo ruky, zlaté náušnice, papouška na rameni nebo při ruce nezbednou lodní opičku. Však si vzpomeňte na filmy Ostrov pokladů či Piráti z Karibiku, a těch filmů jsou samozřejmě desítky. Dnešní piráti mají místo šavlí a plachetnic k dispozici rychlé čluny, automatické zbraně, děla i rakety. V poslední době jsme svědky největších pirátských akcí mezi Tichým a Indickým oceánem, zejména na pobřeží Somálska. A oceánské pirátství proti dopravním plavidlům představuje ztráty až 16 miliard amerických dolarů.
Piráty, i když v jiném slova smyslu, známe i u nás - načerno stahují filmy, hudbu, počítačové programy, kopírují CD disky a parazitují tak na něčem, co vytvořil někdo jiný. Inu, mám pocit, že 19. srpna Mezinárodní den pirátství asi slavit nebudu. A co vy?
Pirát (Wikipedia)
Mezinárodní den pirátů (outsidermedia.cz)
je Světový humanitární den (Světový den humanitárních pracovníků).
19. srpen je Světovým humanitárním dnem na zviditelnění humanitární práce a na počest obětí humanitárních katastrof a krizí, včetně humanitárních pracovníků.
Světový humanitární den se slaví každoročně 19. srpna - ve výroční den pumového útoku na ústředí OSN v Bagdádu, při němž v srpnu 2003 zahynulo 22 humanitárních pracovníků OSN, včetně zvláštního představitele generálního tajemníka OSN v Iráku, jímž byl brazilský diplomat Sergio Vieira de Mello.
Cílem Světového humanitárního dne je připomenout trvající a v posledních letech i rostoucí humanitární problémy ve světě, představit práci humanitárních organizací i jednotlivců a vzpomenout desítek těch, kteří byli při pomoci druhým zranění, zajati nebo zabiti.
V roce 2016, na pozadí výsledků historicky prvního Světového humanitárního summitu a humanitárních dopadů dlouhodobých konfliktů v Iráku, Sýrii, Jemenu, Jižním Súdánu, Středoafrické republice i na Ukrajině, představují hlavní téma Světového humanitárního dne „Nemožné volby“, před které jsou stavěni lidé postižení nuceným vysídlením v důsledku konfliktů a katastrof.
Světový humanitární den 2016 (www.mzv.cz)
Světový humanitární den 2016: humanitárních pracovníci v ohrožení (www.cervenykriz.eu)
Mezinárodní den pirátů (19. srpen)
Mezinárodní den pirátů (19. srpen)
  Z historie (HaNo)
http://www.ceskatelevize.cz/
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Srpen 2016 (19.8.)
     
20. srpna 1457 (560. výročí)
se konalo památné shromáždění ve Lhotce u Rychnova, kde Jednota bratrská, dosud jen skupina horlivců v církvi pod obojí, se ustavila jako společnost samostatná a zřídila vlastní kněžský řád.

  Kalendář historický národa českého
     
20. srpna 1827 (190. výročí)
se narodil rakouský hudební skladatel Josef Strauss.
Zemřel 22. 7. 1870.

  Z historie (HaNo)
     
20. srpna 1847 (170. výročí)
v Hrubieszówe (Polské království) se narodil polský prozaik a publicista pozitivistické generace Boleslaw Prus, vlastním jménem Aleksander Glowacki; představitel polského realismu, účastník povstání roku 1863.
Ve svém díle vytvořil věrný obraz soudobého polského života, zejména varšavského, ukazoval na bezpráví, křivdy a utrpení.
Aleksander Głowacki, známý pod pseudonymem Bolesław Prus, byl polský prozaik a publicista období pozitivismu a realismu, jehož tvorba odráží základní proměny společnosti ve 2. polovině 19. století. Byl také mimo jiné kronikářem Varšavy, filosofem, popularizátorem vědy či propagátorem turistiky a cykloturistiky.
Boleslaw Prus se narodil ve zchudlé šlechtické rodině. Od časné smrti svých rodičů žil u příbuzných. V roce 1863 se zúčastnil lednového povstání, za což byl odsouzen a vězněn. Po propuštění vystudoval matematiku a fyziku, pracoval jako domácí učitel, úředník i dělník. Od roku 1872 se věnoval publicistice.
Boleslaw Prus spolupracoval s řadou časopisů, do kterých přispíval svými reportážemi, fejetony a humoreskami. Byl představitelem pozitivistické generace, užíval převážně metodu kritického realismu.
B. Prus:
"Medvěd se nezbaví drápů, i když ho naučíme tančit, a darebák zůstane darebákem, i když absolvuje dvě fakulty."
"Dovolte lidem, aby byli šťastni podle jejich vlastního uznání."

Zemřel 19. 5. 1912 ve Varšavě (Ruské impérium).
Bolesław Prus (Wikipedia)
Bolesław Prus (www.databazeknih.cz)
Bolesław Prus (www.dominoknihy.cz)
Boleslaw Prus
Boleslaw Prus
  http://encyklopedie.seznam.cz
Lípa č. 1/2012
Lípa č. 2/2012
Viz
Kalendárium Květen 2012 (19.5.)
     
20. srpna 1857 (160. výročí)
byl před pařížským soudem roku odsouzen k peněžnímu trestu básník Charles Baudelaire za ohrožení veřejné morálky.
Důvodem byly jeho básně ve sbírce „Květy zla“, v nichž oslavoval zrůdnost a abnormalitu stejně jako krásu.
Tato básnická sbírka vznikala řadu let; poprvé vyšla roku 1857 (5 částí), posléze již v šesti částech v letech 1861 a 1868. Její autor i vydavatel byli stíhání za urážku náboženské mravnosti i veřejné morálky, řada básní nesměla být uveřejněna vůbec, nakonec bylo zakázáno knihu vydávat.
Kniha obsahuje celkem šest částí, celkem 145 básní. Vůbec nejslavnější a nejrozsáhlejší z nich je 1. oddíl nazvaný Splín a ideál, tyto básně vypovídají o poslání, umění nebo o postavení umělce, hovoří také o ženách, které autor současně miloval i nenáviděl, protože ho přitahovaly i odpuzovaly, tak se v básních střídá milostná touha a krutá bezcitnost.
Ch. Baudelaire - Prokleté ženy (úryvek):
při svitu smolnice, jež škvaří se a praská,
ve starých jeskyních jak v klínu Sodomy
jsou ty, jež bičuje a rozedírá láska,
ó, Bakchu, umrtvi jim peklo svědomí!
A jiné, chránící své hrdlo škapulíři
a které nosí pod svým šatem bič,
směšují za nocí, jež hyzdí netopýři,
své slzy s rozkoší, když ubíjejí chtíč.

Květy zla (Wikipedia)
Květy zla - Charles Baudelaire (www.zapnimozek.cz)
Květy zla (www.cbdb.cz)
Květy zla (Les Fleurs du mal)
Květy zla (Les Fleurs du mal)
  Rok do kapsy
http://blog.wuwej.net/
     
20. srpna 1887 (130. výročí)
v Paříži (Francie) zemřel francouzský (francouzsko-uruguayský) básník Jules Laforgue.
Tento předčasně zemřelý básník zosobňuje ve své poezii dekadentní koncepci, spjatou se sarkasmem. Staví se proti průměrnosti, nízkosti každodenního života.
Česky vyšlo: Šibal Pierrot (1909); Čtverák Pierrot (1919); Hamlet - následky synovské lásky (1927); Legendární morality (1934); Francouzský symbolismus (1974); Sólo Luny (1981); Kosmické klauniády (1985).
J. Laforgue:
"Je nutno jíst, abys žil, ne však žít, abys jedl."

Narodil se 16. 8. 1860 v Montevideu (Uruguay).
Jules Laforgue (www.databazeknih.cz)
Jules Laforgue (Wikipedia, anglicky)
Jules Laforgue (www.britannica.com, anglicky)
Jules Laforgue
Jules Laforgue
  Slovník francouzsky píšících spisovatelů
     
20. srpna 1897 (120. výročí)
ve Vinje se narodil norský spisovatel Tarjei Vesaas; autor realistických venkovských románů.
Zemřel 15. 3. 1970.

  http://vsechno.kvalitne.cz
     
20. (28.) srpna 1917 (100. výročí)
se v Praze (Rakousko-Uhersko) narodil český textař, libretista hudebních komedií a operet, současně dlouholetý redaktor a režisér Československého rozhlasu v oboru tzv. „malých hudebních žánrů“ Jiří Aplt.
Byl autorem textů k mnoha písním, libret k hudebním komediím, operetám a muzikálům. Kromě vlastní tvorby libreta také překládal.
Jiří Aplt absolvoval v letech 1929-1938 gymnázium v Praze na Smíchově a poté, i když moderní taneční hudba, swingová zvlášť, byla jeho vášní od mladých let, musel zastávat velmi všední profese: byl saldokontistou v pražské chemické továrně Derby Obé, posléze úředníkem v Ústředí pro hospodářsko zemědělské výrobky (až do roku 1949). Ale pak už dokázal svůj zájem prosadit a podařilo se mu dostat do hudebně dramatické branže. Nejprve byl dramaturgem v Divadle Umění lidu v Karlíně, v letech 1952-1952 zastával rovněž roli dramaturga v Divadle Čs. státního filmu. V roce 1952 začala jeho spolupráce s Československým rozhlasem. Nejprve působil jako externista v redakci malých hudebních žánrů, od roku 1953 až do roku 1970 byl v téže redakci redaktorem a dramaturgem operetní hudby; posléze v rozpětí let 1971-1982 pak slovesným režisérem malých hudebních žánrů.
To je přirozeně jen velmi strohý výčet profesí, jimiž Jiří Aplt prošel. Za tím vším však se skrývá jeho nejbohatší přínos pro celou oblast české populární hudby. Napsal totiž několik set písňových textů - ať už na hudbu českých autorů, nebo na převzaté zahraniční melodie. Jako příklad uveďme tituly „Malovaný džbánku“ (Helena Vondráčková), „Krásné je žít“ (Karel Gott).
Jiří Aplt napsal dále libreta k hudebním komediím a operetám - Kulatý svět, Zkrocení zlého muže, Marné chytračení, Moje žena Penelopa, Stalo se v dešti, Vzhůru na Madeiru, Robin Hood a k dalším, přeložil texty k operetám Volný vítr, Tlachalka, Bandité, Madame Favart
Jiří Aplt patřil k rozhlasákům, jejichž působnost daleko přesáhla rozměr jejich domovského působiště.
M. Jarre /J. Aplt z textu k písni Lásky sen
Kdo ví, zda se ještě někdy vrátí
to co člověk jednou ztratí
ve světě širém
Kdo ví, zda naděje světlo krásné
po čase též neuhasne
v životě mém
Jde kolem nás
ten nejkrásnější lásky sen
snad budem aspoň chvíli jen
tak šťastní ty a já

Zemřel 22. 11. 1990 v Praze (Československo).
Skvělý textař z rozhlasové dílny Jiří Aplt (www.rozhlas.cz, Jiří Hubička)
Jiří Aplt (www.fdb.cz)
Jiří Aplt - při práci ve studiu
Jiří Aplt - při práci ve studiu
  Z historie (HaNo)
Český biografický slovník XX. století
Viz
Kalendárium Listopad 2010 (22.11.)
     
20. srpna 1917 (100. výročí)
zemřel ve Starnbergu (Horní Bavorsko, Německo) slavný německý organický chemik světového formátu, který syntetizoval indigo, profesor Adolf von Baeyer, celým jménem Johann Friedrich Wilhelm Adolf von Baeyer, autor 270 vědeckých publikací a článků a jeden ze zakladatelů německého chemického průmyslu barviv a léčiv; Nobelova cena za chemii (1905) za „výzkum organických barviv a hydroaromatických sloučenin“.
Studoval matematiku a fyziku na Humboldtově univerzitě a poté odjel do Heidelbergu studovat chemii s Robertem Bunsenem. Tam pracoval převážně v laboratoři Friedricha Kekulého. V roce 1860 se stal lektorem na Gewerbeinstitut Berlin (dnes Technická univerzita Berlín) a v roce 1971 profesorem na Univerzitě ve Štrasburku. V roce 1875 se pak stal profesorem chemie na Mnichovské univerzitě.
Mezi jeho úspěchy patří syntéza a popis rostlinného barviva indiga, objev fenolftaleinových barviv, výzkum polyacetylenů, oxoniových solí, nitroso sloučenin a derivátů kyseliny močové (včetně objevu kyseliny barbiturové, základní složky barbiturátů, roku 1864). Jako první navrhl v roce 1869 správný chemický vzorec indolu.
Narodil se 31. 10. 1835 v Berlíně (Německo).
Adolf von Baeyer (Wikipedia)
Johann Friedrich Wilhelm Adolf von Baeyer (www.ped.muni.cz, H. Cídlová, B. Kohoutková, P. Křivánková, K. Štěpánek, B. Valová)
Střípky a klípky o světových chemicích - Adolf von Baeyer (1835-1917) (chemicke-listy.cz, Miloslav Ferles)
Profesor Johann Friedrich Wilhelm Adolf von Baeyer
Profesor Johann Friedrich Wilhelm Adolf von Baeyer
  Z historie (HaNo)
http://canov.jergym.cz/
http://www.vitalia.cz/
Viz
Kalendárium Říjen 2015 (31.10.)
     
20. srpna 1927 (90. výročí)
se narodil belgický spisovatel Charles de Coster, který v duchu vlámské tradice literárně zpracoval příhody Thylberta Ulenspiegela.
Zemřel 7. 5. 1879.

  Rok do kapsy
     
20. srpna (července) 1987 (30. výročí)
zemřel v Praze (Československo) český spisovatel Filip Jánský (literární pseudonym), vlastním jménem Richard Hussmann (Husmann), známý především jako autor románu s autobiografickými prvky Nebeští jezdci o životě českých bombardovacích letců ve Velké Británii za 2. světové války.
Za druhé světové války sloužil jako palubní střelec v československém letectvu ve Velké Británi a SSSR. Od 60. let se věnoval beletristické tvorbě, inspirované především vlastními válečnými zážitky.
Jako nadšený skaut se okamžitě po německé okupaci zapojil do odboje v organizaci Obrana národa, jíž byl v létě 1939 vyslán se zpravodajským posláním do Německa; odtud se dostal do Belgie a Francie. Tam jako řada dalších Čechoslováků, odcházejících do zahraničí bojovat proti nacismu, musel vstoupit do cizinecké legie; po vypuknutí války přešel do československých jednotek, s nimiž byl po pádu Francie evakuován do Velké Británie. Tam se stal příslušníkem čs. 311. bombardovací perutě Royal Air Force jako zadní střelec; roku 1944 přešel do SSSR k 3. československému bitevnímu leteckému pluku. Několikrát byl v boji raněn. Po válce byl zaměstnán na ministerstvu dopravy, ale v roce 1948 byl propuštěn a jistou dobu musel pracovat jako pomocný dělník.
Hned jeho debut Nebeští jezdci (1964) dosáhl mimořádné popularity, byl vydán slovensky, maďarsky, rumunsky, ale i ve Velké Británii a západním Německu a v roce 1968 zfilmován režisérem Jindřichem Polákem.
Jánského následující, podstatně méně známé knihy rovněž čerpají z jeho životních zkušeností nebo leteckého prostředí: Hrušňová alej (1970), Silvestrovská noc (1977), Pevnost v poušti (1982), Zkouška důvěry (1985), Vzpomínky nebeského jezdce (1999, zpracoval Jindřich Drebota).
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
V roce 1964 se na knižních pultech objevil román Filipa Jánského Nebeští jezdci. Vzpomínám si, jak jsem hltala stránky, překotně, nedočkavě, znovu se vracela k těm už přečteným, a s věčně mokrým kapesníkem prožívala osudy Jánského hrdinů.
Filip Jánský v sobě nosil téma Nebeských jezdců dvacet let. Pak sedl a za šest týdnů byla kniha hotová. Kdo byl Filip Jánský? Ve skutečnosti se jmenoval Richard Hussmann. Krátce před vypuknutím války utekl z protektorátu, chtěl bojovat. Bylo mu šestnáct a půl. Ve Francii vstoupil do Cizinecké legie. Když začala válka, byli čeští legionáři zproštěni závazku a Richard se v sedmnácti letech stal nejmladším příslušníkem československé armády ve Francii. Po pádu Francie uprchl do Anglie.
I ve slavné 311. bombardovací peruti Royal Air Force byl Richard Hussmann nejmladší. Jako palubní střelec wellingtonu zažil četná noční bombardování, vzdušné souboje i nouzová přistání a byl těžce raněn.
V roce 1944 odešel na východní frontu. Tam bojoval jako palubní střelec legendárních šturmoviků. Během Ostravské operace byl při akci těžce raněn, ale ještě dokázal sestřelit dotírající německou stíhačku.
Richard Hussmann tvrdil, že nebyl žádný hrdina. Bál se a strachu se nikdy docela nezbavil. Přesto se do letadla vracel. Znovu a znovu. "Co mi to všechno dalo?" napsal jednou. "Naučil jsem se neuhnout a držet kurs." To není špatné pravidlo pro život.
Narodil se 4. 9. 1922 v Praze (Československo).
Filip Jánský (Wikipedia)
Filip Jánský - spisovatel (www.spisovatele.cz)
Richard Husmann - pseudonymy: Filip Jánský, Tibor Marný (www.databazeknih.cz)
Filip Jánský
Filip Jánský
  www.quido.cz
Český biografický slovník XX. století
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Září 2012 (4.9.)
     
20. srpna
je Světový den komárů.
Světový den komárů se slaví již od třicátých let dvacátého století. V tento den v roce 1897 britský lékař, parazitolog a spisovatel Sir Ronald Ross přišel na to, že malárii přenáší samičky komárů rodu Anopheles. Sám prý prohlásil, že tento den by se měl do budoucna slavit jako Světový den komárů. Za svůj výzkum malárie obdržel v roce 1902 Nobelovu cenu. Kromě malárie přenáší komáři mnoho dalších smrtelných nemocí jako například horečku dengue, virus zika nebo encefalitidu. Krev sají pouze samičky komárů, protože potřebují energii pro tvorbu vajíček. Samečci se živí pouze nektary z květů.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Také si rádi užíváte krásné, teplé letní večery u vody? A také vás občas dohánějí k šílenství malí neodbytní tvorečkové, kteří si brousí sosáky na vaše krevní destičky? Těžko říci, jestli to budete považovat za důvod k oslavě, ale 20. srpen je Světovým dnem komárů.
Žádný jiný živočich nepředstavuje pro člověka tak velké riziko jako právě komár. Přenáší totiž různé nemoci.
Podle některých propočtů zahubila malárie téměř polovinu všech lidí, kteří se kdy na Zemi narodili. Například při práci na stavbě Panamského průplavu připravila o život na dvacet tisíc lidí. Dlouho se mělo za to, že malárii neboli bahenní zimnici způsobuje vdechování špatného vzduchu. Tak vzniklo i její jméno. Spojením slov malo - zlý a aere - vzduch.
Před sto dvaceti lety britský lékař Sir Ronald Ross, důstojník zdravotní služby v Indii, zkoumal způsob přenosu malárie na člověka. Pitval tisíce komárů, dokonce rozmačkal komáry nasáté na malarickém pacientovi do polévky, kterou pak nechal sníst svému sluhovi. Po dvou letech výzkumu jej konečně napadlo nepitvat komáry ihned po sání, ale nechat je nějaký den, aby mohli krev strávit. Tehdy konečně uviděl v žaludeční stěně komára rodu Anopheles parazita jménem zimnička. Ve svých výzkumech pokračoval i v Africe a dostal za ně Nobelovu cenu.
Věděli jste, že krev sají pouze komáří samičky? Přitahuje je lidské teplo a pach. Sání krve obratlovců je pro ně poměrně obtížný úkol. Proto vypouštějí do rány sliny s chemickými látkami, které zamezují shlukování krevních destiček - aby se komárovi neucpal sosák, rozšiřují krevní cévy - aby krev lépe tekla, a omezují vnímání bolesti - abyste komára nestihli včas zaplácnout.
20. srpen: Svátek má Bernard a připomínáme si Světový den komárů (www.blesk.cz)
Komáři, nejnebezpečnější zvířata na světě. Víme, jak si vybírají své oběti (www.rozhlas.cz)
Světový den komárů (20. srpna)
Světový den komárů (20. srpna)
  Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
     
21. (23.) srpna 1617 (400. výročí)
v Londýně (Anglie) byla otevřena (vyhlášena) první jednosměrná ulice.
Haymarket je ulice v londýnském obvodu Westminster. Vede ze severu od Piccadilly Circus na jih k Pall Mall.
V dřívější době byla ulice Haymarket i centrem prostituce.
Haymarket vede paralelně s Regent Street a obě jsou jednosměrné. Zatímco Regent Street odvádí provoz z jihu na sever, Haymarket je naopak průjezdná ze severu na jih. Obě silnice jsou součástí A4, která spojuje centrum Londýna se západem země.
Haymarket (Wikipedia)
Haymarket
Haymarket
  www.iabc.cz
Viz
Kalendárium Srpen 2007 (21.8.)
     
21. srpna 1907 (110. výročí)
se v Opavě (Rakousko-Uhersko) narodil český geodet, kartograf, pedagog a všestranný sportovec profesor Ing. Dr. Josef Böhm, DrSc.
Vykonal mnoho pro rozvoj československé geodézie a kartografie; byl autorem cenných vědeckých prací a učebnic, respektovaným i oblíbeným u studentů, jež vyučoval, mladých vědeckých pracovníků, jimž ochotně poskytoval pomoc, právě tak jako u kolegů.
Narodil se jako syn poštovního úředníka v Opavě. Tam také studoval a maturoval s vyznamenáním na reálném gymnáziu. Již tehdy vynikal zejména v matematice, fyzice a dalších přírodních vědách. Zeměměřické studium absolvoval na ČVUT v Praze v letech 1926 až 1929. Jeho zájem vzbuzovaly zejména odborné teoretické disciplíny: matematická kartografie, vyšší geodézie a vyrovnávací počet. Již během studia, které ukončil s vyznamenáním, mu nabídl prof. Fiala místo asistenta na svém ústavu. Mladý inženýr Böhm však nabídku nepřijal; více jej lákala praktická činnost v terénu.
Významně se podílel na vytvoření srovnávací geodetické základny v pražské oboře Hvězda, která slouží jako etalon pro geodetická měření. Zabýval se matematickou kartografií, vyšší geodézií, teorií chyb a vyrovnávacího počtu v geodézii.
Zemřel 19. 8. 1993.
Josef Böhm (geodet) (Wikipedia)
Prof. Ing. dr. Josef Böhm, DrSc. (gama.fsv.cvut.cz, Doc. Ing. Vladimír Radouch. CSc.)
Profesor Ing. Dr. Josef Böhm, DrSc.
Profesor Ing. Dr. Josef Böhm, DrSc.
  Český biografický slovník XX. století
Viz
Kalendárium Srpen 2007 (21.8.)
     
21. srpna 1927 (90. výročí)
se v Praze (Československo) narodil český filmový režisér a scenárista Ladislav Helge, který točil v 50. a 60. letech 20. století.
Studoval obchodní školu. Za 2. světové války byl totálně nasazen jako soustružník v Nové Pace. Od roku 1945 spolupracoval se zakladatelem Československého filmového archivu Jindřichem Brichtou, avšak hledal cesty pro vlastní tvůrčí filmovou práci. Po válce začíná (od roku 1949) jako asistent režie u Jiřího Krejčíka (byl to jeden z mála lidí ze štábu, na které tento svérázný extrovertní režisér neřval). Během normalizace šly všechny jeho filmy do „trezoru“ kvůli kritickému podtextu tehdejší situace v Československu. Často spolupracoval se spisovatelem Ivanem Křížem.
Se začátkem normalizace byl zařazen mezi nežádoucí tvůrce, proto jeho kariéra u filmu byla zastavena a v letech 1972 - 1977 pracoval jako zaměstnanec Československé pošty.
Po roce 1977 nastoupil jako scenárista a režisér Laterny Magiky, kde působil 15 let.
Působil také jako pedagog a vedoucí Katedry režie FAMU a byl i dlouhodobým členem Umělecké rady FAMU.
Filmografie: Škola otců (1957), Velká samota (1959), Jarní povětří (1961), Bílá oblaka (1962), Bez svatozáře (1963), První den mého syna (1964), Stud (1967).
Zemřel 31. 1. 2016 v Praze (Česká republika).
Ladislav Helge (www.csfd.cz)
Ladislav Helge (Wikipedia)
Zlatá šedesátá - Ladislav Helge (www.ceskatelevize.cz)
Ladislav Helge (2009)
Ladislav Helge (2009)
  Lípa č. 2/2012
http://a2larm.cz/
     
21. srpna 1947 (70. výročí)
zemřel v Paříži (Francie) italský (francouzský) automobilový designér a konstruktér Ettore Bugatti, celým jménem Ettore Arco Isidoro Bugatti.
Ettore Bugatti se narodil v Miláně v roce 1881 do rodiny umělce a návrháře nábytku Carla Bugattiho.
Svůj první vůz navrhl už v devatenácti letech a v roce 1901 za něj dostal ocenění na milánském obchodním veletrhu. Tento vůz byl prodán Baronu de Dietrichovi z Niederbronnu, který začal Bugattiho sponzorovat, a vznikla tak první série vozů známých jako De Dietrichovy Bugatti. V krátké době si Bugatti udělal velmi dobré jméno, spolupracoval například s firmou Mathis a ve svých pětadvaceti letech se stal hlavním inženýrem ve firmě Deutz v Kolíně. O pár let později se pokusil osamostatnit a v roce 1909 navrhl vůz poháněný čtyřválcovou čtrnáctistovkou a předvedl ji na pařížské motorshow, kde získal objednávky na další produkci.
Po skončení 1. světové války Bugatti pokračoval ve stavbě soutěžních vozů a s týmem pěti vozů se zúčastnil v roce 1921 Voiturette GP v Brescii, kde obsadil první čtyři místa. To způsobilo velký úspěch modelu z Brescie a Bugatti si tak získal renomé jako konstruktér vozů pro soukromé závodníky. Postupem času ale začal být tento vůz na závodním poli porážen novějšími přeplňovanými vozy konkurenčních značek.
V roce 1924 tedy Bugatti navrhl a zkonstruoval vůz, který z něj udělal legendu - Bugatti Typo 35, a roku 1928 luxusní typ Bugatti Royale, kterých se dodnes z celkového počtu sedmi kusů dochovalo šest.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
"Byl to člověk jako my, ale měl obrovské nadání a já myslím, že z toho obrovského nadání, které měl, dal všechno, až do konce života..." "On také byl posedlým technikem, často odbíhal ze společnosti, aby si poznamenal nápad, který mu probleskl hlavou."
Tak na "kouzelníka z Molsheimu" Ettore Bugattiho, který většinu svých konstrukčních nápadů nosil po kapsách na ušmudlaných papírcích, vzpomínala česká automobilová závodnice Eliška Junková. Znala ho dobře, konečně - největších úspěchů dosáhla za volantem bugattky.
Ettore se narodil v Miláně v rodině umělce a návrháře nábytku Carla Bugatti. Chtěl být také umělcem a stal se jím, i když jiného druhu, než plánoval. No řekněte, nejsou jeho bugattky nádhernými uměleckými díly? Od roku 1908, kdy ve sklepě rodného domu postavil první bugattku, Bugattiho stroje okouzlovaly nejen motoristický svět klasickou technickou krásou a tvarovou dokonalostí. O rok a půl později Ettore Bugatti vybudoval v Molsheimu továrnu a lehké vozy s typickou přední maskou ve tvaru koňské podkovy začaly vyhrávat jeden závod za druhým. Ve 20. a 30. letech byly neporazitelné a stejně jako jejich tvůrce se staly legendou.
Narodil se 15. 9. 1881 (1882) v Miláně (Itálie).
Ettore Bugatti (Wikipedia)
Ettore Arco Isidoro Bugatti (1932)
Ettore Arco Isidoro Bugatti (1932)
  Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Srpen 2007 (21.8.)
     
21. srpna 1967 (50. výročí)
se v Praze (Československo) narodil český dramatik, scenárista a režisér Petr Zelenka, syn scenáristů Otto Zelenky a Bohumily Zelenkové, manžel choreografky Kláry Lidové.
Za svou divadelní hru Příběhy obyčejného šílenství, kterou sám režíroval v Dejvickém divadle, získal Cenu Alfréda Radoka. Hra byla později nastudována na dalších scénách (Varšava, Budapešť, Nitra, Lublaň, Tübingen, řada českých divadel). Na základě této hry později napsal scénář ke stejnojmennému filmu, který však úspěch původní divadelní inscenace nezopakoval. Další významnou Zelenkovou hrou je Teremin, inspirovaný životním příběhem Lva Sergejeviče Těrmena, a uvedený v autorově režii v Dejvickém divadle (premiéra 17. listopadu 2005). Roku 2006 hru nastudoval Sergej Fedotov v Divadle U mostu v Permi. Jeho nejnovější hrou uvedenou na divadle jsou Ohrožené druhy (2011). Režíroval také televizní seriál Terapie.
V dubnu 2010 se účastnil společně s Marthou Issovou a Jiřím Mádlem přípravy klipu určeného pro mládež „Přemluv bábu a dědu, ať nevolí levici,“ který zvedl vlnu vášní a stal se tématem polemiky na stránkách osobních blogů i internetových periodik, neboť „věcné argumenty míchá s úšklebky, které podle kritiků balancují na hraně vulgárního zesměšňování venkova a starých lidí“. Klip byl inspirován volebním klipem, ve kterém Sarah Silverman vyzývala k volbě Baracka Obamy. Autoři svou inspiraci přiznali až dodatečně.
V roce 2013 měla v Národním divadle premiéru opera Aleše Březiny Toufar, kterou Petr Zelenka režíroval. V roce 2015 měl premiéru jeho film Ztraceni v Mnichově o papouškovi francouzského premiéra Édouarda Daladiera, inspirovaný statí Mnichovský komplex historika Jana Tesaře.
Petr Zelenka (www.csfd.cz)
Petr Zelenka (Wikipedia)
Petr Zelenka - režisér a scenárista (www.ceskatelevize.cz)
Petr Zelenka (2008)
Petr Zelenka (2008)
  Lípa č. 2/2012
http://www.rozhlas.cz/
http://www.narodni-divadlo.cz/
     
22. (2.) srpna 1647 (370. výročí)
se v Chitenay u Blois na Loiře (Francie) narodil francouzský matematik, fyzik a vynálezce Denis Papin, který se zabýval využitím síly páry a vakua.
Narodil se v protestantské rodině, což později výrazně ovlivnilo jeho život. Po maturitě na jezuitském gymnáziu studoval lékařství v Angers, kde roku 1669 promoval. V roce 1670 se stal asistentem Christiaana Huygense v Paříži a společně pracovali na stroji, který by využíval síly vody, ohně a vakua. Přitom se seznámil se svým vrstevníkem G. W. Leibnizem, s nímž si až do smrti dopisoval. Vynalezl pumpu poháněnou střelným prachem pro pohon vodotrysků v parku zámku Versailles. Roku 1675 se na pozvání Roberta Boyla odebral do Anglie a od roku 1679 byl asistentem Roberta Hooka. Ve stejném roce objevil vaření pod zvýšeným tlakem a zkonstruoval dodnes známý Papinův hrnec. Ten se sice při prvním předvedení před londýnskou Královskou společností roztrhl, ale když jej Papin doplnil o bezpečnostní ventil, fungoval spolehlivě. Roku 1681 na něj získal v Paříži královský patent. Roku 1681 se stal vedoucím experimentálního oddělení akademie věd v Benátkách, kde pracoval na vývoji parního děla a roku 1684 se stal členem Královské společnosti.
Po zrušení Ediktu nantského v roce 1685 se jako hugenotský protestant nesměl vrátit do Francie. Roku 1691 se oženil a po ostrém sporu s kazatelem hugenotské obce Th. Gautierem byl zbaven funkce staršího. V roce 1692 vynalezl ponorku a sám ji také předvedl, roku 1695 popsal první parní pumpu. Roku 1699 byl jmenován členem Královské akademie věd v Paříži. Na pozváni lanckraběte Karla odešel do hesenského Marburgu, kde pobýval v letech 1696 - 1707. Přednášel tam fyziku a roku 1706 postavil první parní válec a parní pumpu, která měla čerpat vodu do vodotrysků v parku, brzy se ale porouchala. Postavil také kolový parník, který mu však loďaři v Mündenu zabavili a zničili. Poté, co upadl v nemilost, odjel zpět do Anglie. Tam se sice ještě nějaký čas věnoval vynálezům, ale po několika letech zemřel v chudobě pravděpodobně během roku 1712. Poslední doklad je záznam výplaty v Královské akademii z 5. dubna 1712. Vzhledem k nulovým finančním prostředkům byl pochován do neoznačeného hrobu.
Kromě Papinova hrnce popsal také princip nízkotlakého parního stroje (1690), ponorný člun (1692), odstředivé čerpadlo (1698). Roku 1698 také postavil první parní čerpadlo na řece Fuldě, další sestavil v roce 1706 v Anglii. Na jeho myšlenky navázali Thomas Savery a Thomas Newcomen konstrukcí prvních parních strojů.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Své o páře a jejím tlaku určitě věděl i Denis Papin, který o sto let dříve před Jamesem Wattem, roku 1679, přišel s vynálezem tzv. Papinova hrnce, lidově řečeno s papiňákem.
Denis Papin vystudoval lékařství, ale stejně jako u Jamese Watta bylo u něj vynálezectví opravdovým koníčkem. Kupříkladu vynalezl pumpu poháněnou střelným prachem pro pohon vodotrysků ve Versailles. V roce 1675 se přestěhoval do Anglie a tam také o čtyři roky později představil svůj vynález - tlakový hrnec. Ale nebylo to tak jednoduché, neboť musel rovněž vymyslet tlakový ventil a indikaci teploty - (a teploměry ještě nebyly známé!). Ale princip byl jasný: tlakový hrnec, ve kterém se připravuje jídlo při vyšším tlaku a tím také při vyšší teplotě, měl v sobě to kouzlo, že se doba přípravy jídla značně zkrátila. Přitom Papin zjistil, jak tlak páry tlačí na víko a snaží se je nadzvednout. To ho přivedlo na myšlenku využít páry k pohonu pístu ve válci. Tuto svoji představu však bohužel nikdy nerealizoval. Podnítil však další. A v tom je jeho přínos na vynálezu parního stroje. Kromě Papinova hrnce popsal také princip nízkotlakého parního stroje, ponorný člun či odstředivé čerpadlo. Ale slávy si nijak moc neužil. Využití tlakového hrnce v kuchyni přišlo do obliby až s nástupem 20. století, kdy si lidé začali uvědomovat šetření energie spojené s používáním tlakového hrnce.
Ani v osobním životě nebyl Papin nikterak šťastný. Napsal: „Můj život byl smutný. I když jsem dělal to nejlepší,co jsem uměl, získal jsem si jen nepřátele.“ Na člověka, který tohoto tolik vynalezl, poněkud smutné, nemyslíte?
Zemřel asi počátkem roku 1712 v Londýně (Anglie).
Denis Papin (Wikipedia)
Denis Papin na obrazu neznámého autora z roku 1689
Denis Papin na obrazu neznámého autora z roku 1689
  www.quido.cz
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Srpen 2007 (Výročí měsíce)
     
22. srpna 1897 (120. výročí)
byla ustavena Dělnická tělocvičná jednota (DTJ) v Praze.

  Lípa č. 2/2012
     
22. srpna 1917 (100. výročí)
se ve Stockholmu (Švédsko) narodil roku švědský spisovatel Per Anders Fogelström; jeden z předních představitelů švédské moderní literatury.
Byl autorem více jak čtyřiceti knih.
Zemřel 23. 6. 1998.

  http://en.wikipedia.org
     
22. srpna 1927 (90. výročí)
v Neukrugu/Elbingu se narodil německý spisovatel Alfred Wellm.
Byl autorem knih pro děti a mládež.
Zemřel 17. 12. 2001.

  http://de.wikipedia.org
     
22. (23.) srpna 1957 (60. výročí)
zemřel v Praze (Spálené Poříčí, Československo) český fyzik a elektrotechnik profesor PhDr. Jaroslav Šafránek.
Popularizoval rozhlas v dobách, kdy složitý přijímač byl ještě velkou událostí. Popularizoval televizi v letech, kdy tzv. kompetentní činitelé v její možnost nevěřili a říkali, že bude dobře počkat, až co svedou v cizině, a radili, abychom se jen tak nepouštěli do nákladných a předem už bezvýsledných pokusů. Snad všechna naše města projel se svými přednáškami, byl ve fyzikální sekci Spolku Národního technického muzea a tam chtěl uskutečnit svou zamilovanou myšlenku: fyzikobus, autobus, který by byl dokonale vybaven a mohl by ukázat v různých místech pokroky vědy. Tak zní jedna z dobových charakteristik českého fyzika a elektrotechnika, průkopníka rozvoje radia a televize u nás, Jaroslava Šafránka.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Československý radiožurnál zahájil provoz půl roku po BBC v květnu 1923. Československo se tak stalo druhou zemí v Evropě s pravidelným rozhlasovým vysíláním a díky chytrým českým hlavičkám jsme stejně průkopnickou roli sehráli i na poli televizního vysílání.
Syn krejčího z Plzně Jaroslav Šafránek byl tak mimořádný matematický talent, že se již jako student plzeňského gymnázia podílel na tvorbě středoškolských učebnic. Po absolvování Univerzity Karlovy v Praze, oboru matematika a fyzika se začal zabývat výzkumem přenosu obrazu na dálku a už v roce 1935 představil první kompletní televizní aparaturu. O rok později vydal knihu Televise, která se stala první publikací toho druhu u nás. Navrhl i český název pro televizi. Chtěl, aby byla nazvána „rozjev“, analogicky s názvem „rozhlas“. Po letech snažení ale přišla sprcha. Stát odmítl investovat prostředky do stavby vysílače a amatérské vysílání Šafránkovi nepovolil. Po obsazení vysokých škol Němci Jaroslav Šafránek zničil laboratoř a zařízení na pražské univerzitě a k výzkumu se už nevrátil.
Po válce odjel do rodné Plzně, kde začal budovat fyzikální ústav Lékařské fakulty. Břitký humor profesora Jaroslava Šafránka, kterým komentoval poválečné poměry, studenti milovali. Jeho výrok, že bude nutné zrušit Pythagorovu větu z ideologických důvodů, se dlouho na fakultě tradoval.
Narodil se 23. 5. 1890 v Plzni (Rakousko-Uhersko).
Jaroslav Šafránek (23. 5. 1890 Plzeň - 23. 8. 1957 Spálené Poříčí) 110. výročí narození (abicko.avcr.cz, Emilie Těšínská)
Historie Československé a České televize (www.ceskatelevize.cz)
Plzeňský tvůrce první české televize (iforum.cuni.cz)
Profesor PhDr. Jaroslav Šafránek
Profesor PhDr. Jaroslav Šafránek
  https://www.tvfreak.cz/
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Květem 2010 (Výročí měsíce)
     
22. srpna 1967 (50. výročí)
zemřela v Praze (Československo) česká herečka Otýlie Beníšková, rozená Otýlie Jelínková.
Vytvářela realistické, psychologicky náročné typy, prošla všemi divadelními obory, od dětských rolí, přes naivky až po velké tragické postavy.
Pocházela ze starého divadelnického rodu Jelínků, všichni její příbuzní, rodiče i všechny tři sestry, její synovec a neteř jakož i její vlastní syn byli herci a herečky. Její otec Vilém Karel Jelínek byl principálem vlastní herecké společnosti. Svoji hereckou kariéru začala koncem 19. století právě v divadelní společnosti u svého otce. Poté vystřídala několik angažmá, mimo jiné také v Bratislavě (6 let), v Národním divadle v Brně a ve Vinohradském divadle. Nejdéle však hrála v Plzni (v letech 1906-1907 a 1907-1932). Během okupace působila v rozhlase a v Divadle Uranie. Po válce prakticky až do své smrti vystupovala v Divadle D 34, pozdějším Divadle E. F. Buriana.
V českém filmu se uplatnila až ve zralém věku, mezi její nejlepší role patří výkon ve snímku Až se vrátíš… z roku 1947 nebo Chceme žít z roku 1949.
V roce 1952 byla jmenována národní umělkyní.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Tato herečka pochází z divadelnické rodiny. Otec byl ředitelem kočovné společnosti, ve které hrála i její matka. Také sestry Hana Vojtová - později matka herce Jaroslava Vojty, Marie Spurná a Terezie Brzková se staly herečkami. Na jevišti excelovala v psychologicky náročných rolích, legendou je dodnes její Matka v Čapkově stejnojmenné hře nebo titulní role v inscenaci Smrt matky Jugovičů.
Film si všiml umění této herečky poměrně pozdě. Ve svém druhém poválečném snímku Až se vrátíš, vytvořila svou životní filmovou postavu. 22. srpna uplyne 45 let od chvíle, kdy tato herečka odešla do posledního nebeského angažmá.
Narodila se 25. 10. 1882 v Rakovníku (Rakousko-Uhersko).
Otýlie Beníšková (Wikipedia)
Otylie Beníšková - herečka (www.osobnosti.cz)
Otylie Beníšková (www.csfd.cz, Petr Bartoš, Jaroslav Lopour)
Otýlie Beníšková
Otýlie Beníšková
  Český biografický slovník XX. století
Lípa č. 3/2007
http://audioteka.com/
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Říjen 2012 (25.10.)
     
23. srpna 1547 (470. výročí)
se na Pražském hradě (České království) sešel za přítomnosti Ferdinanda I. Habsburského sněm Království českého, tzv. bartolomějský sněm, který potvrdil dědičné právo Habsburků na český trůn.

  Rok do kapsy
     
23. srpna 1867 (150. výročí)
se v Chaville (Hauts-de-Seine, Francie) narodil francouzský symbolistický spisovatel, básník a překladatel Marcel Schwob, celým jménem Mayer-André-Marcel Schwob, který je pokládán za největšího prozaika francouzských symbolistů.
Jeho pojetí světa je proniknuto mysticismem a silným pocitem tragické jedinečnosti všeho dění.
Jeho otec George (Isaac) Schwob byl deset let zaměstnancem ministerstva zahraničí v Egyptě, jeho matka Mathilde Cahun (Kaim) se věnovala spolu s domácími učiteli vzdělávání dětí. Měl bratra Maurice a sestru Maggie. V roce 1876 se rodina usadila v Nantes, kde otec koupil místní noviny Le Phare de la Loire. V roce 1881 přesídlil Marcel do Paříže kde žil u strýce Léona Cahuna a začal studovat na Lycée Louis-le-Grand. Schwob ukončil studium v roce 1884 a příští rok nastoupil do vojenské služby. Po jejím ukončení se vrátil o Paříže a neúspěšně se roku 1888 pokusil složit zkoušky na L’Ecole Normale. Navzdory tomu studoval jazykovědu. Od roku 1890 pracoval spolu s Augustem Longnonem v Archives Nationales jako knihovník. Věnoval se studiu argotu a díla Françoise Villona a dále anglické literatuře (především Edgar Allan Poe, Charles Dickens, Robert Louis Stevenson, které také překládal do francouzštiny). Současně začal přispívat do časopisů Le Phare a L’Echo de Paris. První sbírku povídek Coeur double vydal v roce 1891. Začal také psát úvodníky s názvem Lettres Parisiennes často na ožehavá aktuální témata, jako například antisemitismus, skandál okolo první stavby Panamského průplavu, odborářské stávky nebo Dreyfusova aféra. Po otcově smrti v roce 1892 se ujal vydávání Le Phare de la Loire starší bratr Maurice, Marcel pro něho pokračuje ve psaní Lettres Parisiennes. V prosinci 1893 byl Schwob otřesen smrtí mladé prostitutky jménem Louise, se kterou měl rovněž vztah. Byla inspirací pro jeho patrně nejznámější dílo - Knihu o Monelle. V roce 1895 absolvoval první operaci, v této době ustává jeho tvůrčí činnost a věnuje se hlavně překladu. V roce 1900 se oženil s mladou herečkou Marguerite Moreno. Navzdory trvalé nemoci se v roce 1901 vypravil spolu s Ting-Tse-Ying na cestu na souostroví Samoa, aby navštívil hrob Roberta Louise Stevensona. Zhoršující se zdravotní stav ho donutil k návratu v roce 1902. Po návratu Schwob učil na l’Ecole des Hautes Etudes v Paříži.
J. O. Fischer označuje Schwoba za nejvýznamnějšího francouzského symbolistického prozaika.
Schwobovi věnovala svá díla řada významných umělců. Oscar Wilde báseň The Sphinx (1894), Paul Valéry mu věnoval dvě práce Introduction a la Méthode de Léonard de Vinci (1895) a La Soirée avec monsieur Teste (1896), Alfred Jarry mu dedikoval svou hru Král Ubu (1896).
Zemřel 12. (26.) 2. 1905 v Paříži (Francie).
Marcel Schwob (Wikipedia)
Marcel Schwob (www.databazeknih.cz)
Marcel Schwob
Marcel Schwob
  http://encyklopedie.seznam.cz
Viz
Kalendárium Únor 2015 (12.2.)
     
23. srpna 1887 (130. výročí)
se narodil ruský vědec a vynálezce v oblasti raketové techniky Fridrich Arturovič Canděr.
V roce 1921 navrhl konstrukci meziplanetární kosmické lodi. V období 1930 - 1931 zkonstruoval a vyzkoušel raketový motor OR-1 na stlačený vzduch a benzín. V rámci organizace GIRD, jejímž byl spoluzakladatelem, zkonstruoval několik dalších pokusných raketových motorů.
Zemřel 28. 3. 1933.
Canděr, Fridrich Arturovič (mek.kosmo.cz)
Fridrich Arturovič Canděr
Fridrich Arturovič Canděr
  Lípa č. 2/2007
Lípa č. 2/2012
Viz
Kalendárium Srpen 2007 (23.8.)
     
23. srpna 1917 (100. výročí)
se v Tallinnu (Estonsko) narodil běloruský spisovatel, básník, literární kritik a překladatel Pimen Pančanka, celým jménem Pimen Jemeljanavič Pančanka.
Tématem jeho poezie je vlastenectví a válka.
Senzibilní lyrik, vycházející důsledně ze subjektivního, citového vzrušení okolním světem; mistr zobecňujícího detailu. Vědomě pracoval na pointě, která dosahovala platnosti aforismu. České ukázky vyšly ve výboru Kniha putování a lásky (1960).
Výbor seznamuje se širokou tematikou tvorby běloruského básníka od intimní a reflexívní lyriky až k básním poznamenaným válečnými událostmi a reagujícím na problémy současného života.
Zemřel 2. 4. 1995 v Minsku (Bělorusko).
Pimen Pančanka (www.cbdb.cz)
Pimen Pančanka - Kniha putování a lásky (baila.net)
Pimen Jemeljanavič Pančanka (search.mlp.cz)
Pimen Pančanka: Kniha putování a lásky
Pimen Pančanka: Kniha putování a lásky
  Slovník ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů
Viz
Kalendárium Duben 2015 (2.4.)
     
23. srpna 1927 (90. výročí)
byli v USA popraveni Ferdinando Nicola Sacco a Bartolomeo Vanzetti.
Aféra Sacco-Vanzetti je označení pro soudní proces, který se odehrál ve 20. letech 20. století ve Spojených státech.
Obžalovanými byli dva anarchisté italského původu Ferdinando Nicola Sacco (22. duben 1891 - 23. srpen 1927) a Bartolomeo Vanzetti (11. červen 1888 - 23. srpen 1927), kteří byli obviněni v dubnu 1920 z pokusu o loupežné přepadení, samotného loupežného přepadení a dvojnásobné vraždy. Soudní proces, jemuž předsedal Webster Thayer, se odehrával v Dedhamu ve státě Massachusetts. Překážkou pro odsouzení byla absence přímých přesvědčivých důkazů. Přesto atmosféra xenofobie a celkového odporu vůči politickým radikálům neumožnila obhajobě použít všechny legální prostředky a tak byl nad oběma obžalovanými vynesen rozsudek trestu smrti. To vyvolalo masové protesty v New Yorku, Amsterdamu, Londýně a Tokiu, demonstrace pracujících se uskutečnily napříč Jižní Amerikou a nepokoje také v Paříži, Ženevě, Johannesburgu či Německu. I přes protesty veřejnosti byli Sacco a Vanzetti 23. srpna 1927 popraveni.
Tato kauza je interpretována jako americká obdoba Dreyfusovy aféry. Nejasnosti případu vedly následně massachusettského guvernéra Michaela Dukakise ke zřízení vyšetřovací komise nezávislých právníků, která mu měla podat doporučení, zdali odsouzeným udělit milost nebo požadovat nový soudní proces. Přestože komise shledala řadu pochybení v práci soudu, učinila závěr o správnosti rozsudku a viny Sacca a Vanzettiho
Přesně 50 let po jejich popravě, 23. srpna 1977, prohlásil massachusettský guvernér, že oba byli souzeni nespravedlivě a že "jejich jména mají být navždy očištěna".
Massachusettský guvernér Michael Dukakis: "Všechna stigmata a potupa budou navždy sejmuty ze jmen Nikoly Sacca a Bartolomea Vanzettiho. Nejsme zde proto, abychom řekli, zda tito muži jsou vinni, či nevinni. Musíme říci, že vysoké normy soudnictví, na které jsme v Massachussets hrdi, v případě Sacca a Vanzettiho selhaly.".
Aféra Sacco-Vanzetti (Wikipedia)
Sacco a Vanzetti - anarchisté, kteří omylem skončili na elektrickém křesle (www.ceskatelevize.cz)
Sacco a Vanzetti (www.csfd.cz)
Spoutaní Bartolomeo Vanzetti (vlevo) a Nicola Sacco
Spoutaní Bartolomeo Vanzetti (vlevo) a Nicola Sacco
  Justiční omyly a vraždy. Včetně Sacca a Vanzettiího (HaNo, 25.8.2017)
     
23. srpna 1927 (90. výročí)
se v Praze (Československo) narodil český scénograf Státního divadla v Ostravě (1950-1960) Vladimír Šrámek, šéf výpravy SDO (1960-1990).
Studoval obor divadelní výtvarnictví (scénografii) na AMU v Praze, který úspěšně absolvoval u prof. Františka Tröstera. Už během studií na AMU spolupracoval se Státním divadlem v Ostravě (nyní Národní divadlo moravskoslezské) na výtvarném řešení několika scén. Mezi jeho první práce patří Rachlíkův Žižka (Hodina předjitřní) ve spolupráci s režisérem Antonínem Kuršem z roku 1949 nebo Jánošík (1950) v režii Luboše Pistoria. V roce 1950 po ukončení studií na pražské AMU odešel se skupinou Disk do ostravského divadla do stálého angažmá. Ve svých třiatřiceti letech po odchodu scénografa Jana Obšila se stal šéfem výpravy Státního divadla v Ostravě. V ostravském divadle spolupracoval především s režiséry Radimem Kovalem, Miloslavem Nekvasilem a Vladislavem Hamšíkem a vytvořil zde přes dvě stě scén v činohře, opeře, operetě i baletu. Podílel se autorsky na dokumentární publikaci o ostravské inscenaci Richarda III., kterou vydal Divadelní ústav v Praze. Spolupracoval s Československou televizí Ostrava (např. inscenace Falkenštejn z roku 1968). Zúčastnil se celé řady výstav doma i v zahraničí, členské výstavy SČVU v Ostravě, výměnné výstavy SČVU v Katovicích, několika přehlídek československých jevištních výtvarníků (Brno, Praha, Ostrava a Olomouc 1960-1961, Lipsko 1962), dvou shakespearovských výstav v roce 1964 aj. Koncem roku 1968 realizoval scénickou výpravu k Mozartově Figarově svatbě; s touto inscenací opera ostravského divadla hostovala v Itálii. V Ostravě působil jako scénograf celých čtyřicet let a získal řadu vyznamenání a ocenění. Mezi jeho nejvýznamnější práce patří scénografie z období spolupráce s režisérem Radimem Kovalem, například inscenace Optimistická tragédie (1960), Richard III. (1962), Medea (1965), Višňový sad (1969), Smutek sluší Elektře (1976), ale také scénografie ve spolupráci s jinými režiséry: Námluvy Pelopovy (1961), scény k operám Zkrocení zlé ženy (1959), Rusalka (1965), Příhody lišky Bystroušky (1967), Figarova svatba (1968), Rienzi (1982), Ifigenie na Tauridě (1987), Zlato Rýna (1989) a další. Jeho poslední scénografií v Ostravě byla Kálmánova Čardášová princezna (premiéra 14. 11. 1998, obnovená premiéra 13. 3. 2004).
Vladimír Šrámek patřil k nejvýznamnějším scénografům ostravské jevištní tvorby. Vytvořil stovky scén k divadelním inscenacím všech dramatických žánrů. Přinesl s sebou do Ostravy scénografii na profesionální úrovni. Ve své tvorbě navázal na svého učitele Františka Tröstera a jeho umění rozvinul dále ve svém vlastním originálním projevu.
Byl člověkem nesmírně skromným a pracovitým, jeho píle a touha proniknout divadlu „pod povrch“ prostřednictvím výtvarného počinu neznala mezí. S divadlem se natolik sžil, že se mu stalo životním posláním a jeho úctyhodná práce zůstane navždy spjata s Ostravou a našim divadlem. Zcela po právu jeho jméno vstoupilo mezi prvními v lednu 2011 do Síně slávy NDM.
Zemřel 5. 3. 2012.
Zemřel ostravský scénograf Vladimír Šrámek (operaplus.cz)
Zemřel scénograf Vladimír Šrámek (www.ndm.cz)
Zemřel scénograf Vladimír Šrámek (www.topvip.cz, Kateřina Kalivodová)
Vladimír Šrámek
Vladimír Šrámek
  Lípa č. 2/2012
http://www.naseostrava.cz/
https://www.youtube.com/
     
23. (1.) srpna 1957 (60. výročí)
bylo v Roztokách u Prahy zřízeno Vlastivědné muzeum.
Jeho řízení a správu zpočátku vykonával Vlastivědný odbor Osvětové besedy. Období let 1957 - 1961 bylo věnováno intenzivnímu budování nové organizace, především zajištění generální rekonstrukce zámku a úpravě okolí. Poprvé mohly být zámecké prostory zpřístupněny veřejnosti v roce 1961. Po několika letech usilovné práce zde v polovině 60. let již působilo vlastivědné muzeum, které mělo vytvořené základní prostorové podmínky, zpřístupněné expozice a rozvíjelo odbornou i kulturně výchovnou činnost.
V roce 1963 bylo muzeum delimitováno pod Středočeský KNV a stalo se z něj vedle dalších pěti muzeí v kraji Oblastní muzeum. Rozšířila se tím jak jeho působnost, tak i další možnosti rozvoje. Ve své odborné činnosti se zaměřilo na dokumentaci a prezentaci přírodních poměrů, pravěku, historie a současnosti pražského okolí, dále plnilo funkci střediska muzejní a vlastivědné práce. Další změnu v postavení muzea v rámci muzejní sítě i v zaměření jeho činnosti přinesl rok 1975, kdy se muzeum stalo jedinou krajskou muzejní organizací. Od tohoto roku nese název Středočeské muzeum.
Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy (www.muzeum-roztoky.cz)
Zámek Roztoky
Zámek Roztoky
  Lípa č. 2/2007
Lípa č. 2/2012
Viz
Kalendárium Srpen 2007 (23.8.)
     
23. srpna 1997 (20. výročí)
zemřel v Praze (Česká republika) český průmyslový výtvarník, malíř, ilustrátor, scénograf, spisovatel, režisér a filmový výtvarník profesor VŠUP Miloslav Jágr.
Jeho bezprostřední kresba, smysl pro humor a osobitá stylizace pohotového komentátora všedních lidských situací nalezly uplatnění v ilustracích deníků, časopisů a knih, zejména pro děti a mládež.
Mj. též režíroval krátký animovaný film ke 100. výročí založení VŠUP Slavné výročí (1985). Mezi jeho žáky patřili např. František Skála ml., Pavel Koutský, Michaela Pavlátová, Jiří Barta, Petr Sís, Miro Pogran a mnoho jiných.
Kromě ilustrování desítek knih jiných autorů, např. Václava Čtvrtka (Jak ševci zvedli vojnu pro červenou sukni – Cena Stříbrný orel v Nice, 1980).
Vystudoval sklářskou školu, posléze vysokou školu uměleckoprůmyslovou, kterou nakonec i vedl. Výtvarník velmi pracovitý, vždyť tvrdil, že všechno výtvarné umění je dobře zvládnuté řemeslo, oceněný především několikrát v zahraničí, a to jak za ilustrační, tak filmovou tvorbu.
Narodil se 8. 6. 1927 v Semilech (Československo).
Miloslav Jágr (Wikipedia)
Vynikající ilustrátor Miloslav Jágr. Vzpomínky na dobrého člověka (www.citarny.cz, Stanislava Zábrodská)
Miloslav Jágr - výtvarník, malíř, ilustrátor (www.osobnosti.cz)
Profesor Miloslav Jágr
Profesor Miloslav Jágr
  Český biografický slovník XX. století
https://www.databazeknih.cz/
http://www.albatros.cz/
Viz
Kalendárium Červen 2017 (8.6.)
     
23. (21.) srpna 2007 (10. výročí)
zemřel v Prazečeský historik a publicista PhDr. Dušan Třeštík, CSc.
Systematicky se zabýval nejstaršími českými dějinami, zvláště počátky přemyslovského státu, tehdejším dějepisectvím, ideovými proudy a románským uměním. Po roce 1990 se začal věnovat aktuální politické publicistice a esejistice.
V letech 1951-1956 studoval historii a archivnictví na Karlově univerzitě. Od roku 1958 působil v Historickém ústavu Akademie věd České republiky. Ač jej prapůvodně zajímaly moderní dějiny, pod tlakem tehdejší společenské atmosféry hledal svobodnější atmosféru na poli středověkých dějin. Svoji diplomovou práci napsal na téma českých formulářů 13. století.
Nakonec se specializoval na dějiny raného středověku ve střední a východní Evropě a na filosofii dějin. V tomto směřování jej hluboce ovlivnil jeho učitel František Graus, pod jehož vedením vypracoval svou první zásadní práci, dodnes podnětnou analýzu Kosmovy kroniky.
Naposledy působil v Centru medievistických studií při Akademii věd České republiky a v Historickém ústavu Akademie věd České republiky. V rámci této instituce kromě výchovy mladých medievistů připravil kupř. koncepci velkolepé mezinárodní výstavy "Střed Evropy kolem roku 1000".
Po roce 1989 rovněž publikoval množství politických textů (sebrané ve sbírce Češi. Jejich národ, stát, dějiny a pravdy v transformaci, 1999), zejména v Lidových novinách (v letech 1993-1996 byl členem redakčního kruhu) a Mladé frontě DNES. Kritizoval sudetské Němce, připojil ovšem svůj podpis k dokumentu Impuls 99 propagujícímu evropskou integraci. Po 11. září 2001 byl skeptický k neokonzervativní politice a invazi do Iráku.
Jeho manželkou byla od roku 1959 též významná historička Barbara Krzemieńska, která se do dějin oboru zapsala především biografií knížete Břetislava I.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
„Jsou fakta, která jsou nesporná, ale fakta sama o sobě neříkají nic. Vždycky musí být uvedeny do nějakých souvislostí.“ V rozhovoru pro BBC byl dotázán, co ho jako studenta gymnázia přitahovalo na historii, že se ji rozhodl studovat na Karlově univerzitě. Odpověděl: „Romantika. To vám řekne každý historik, každý šel na historii proto, že četl Jiráska, z mé generace. Nyní tam chodí proto, že se dívají na Harry Pottera a na Pána prstenů.“ Významný historik byl častým hostem televizních a rozhlasových pořadů.
„Filmy jsou prý svědkové doby. Prý zachycují a popisují. Ale není to tak docela pravda. Mnohem spíš ukazují, jak se na dobu a na svět dívali lidé, kteří tvořili. Tak je to také správné. Lidé totiž nikdy nevědí, jaká jejich doba je.“
V roce 2007 mu byla udělena čestná medaile Vojtěcha Náprstka Akademie věd České republiky za zásluhy o popularizaci vědy.
D. Třeštík:
„Nebýt zavraždění Václava, nejspíše bychom mluvili německy.“

Narodil se 1. 8. 1933 v obci Sobědruhy u Teplic (Československo).
Dušan Třeštík (Wikipedia)
Na plovárně s Dušanem Třeštíkem (www.ceskatelevize.cz, Marek Eben)
PhDr. Dušan Třeštík, CSc. (www1.gymtce.cz, Zdeněk Bergman)
PhDr. Dušan Třeštík, CSc.
PhDr. Dušan Třeštík, CSc.
  Český biografický slovník XX. století
http://cs.wikipedia.org/wiki/
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Srpen 2013 (1.8.)
     
23. srpna
je Mezinárodní den upomínky na obchod s otroky a jeho zrušení (Mezinárodní den památky obětí obchodu s otroky), slaví se ve výroční den vypuknutí povstání otroků v Santo Domingu v r. 1791.
Nejobvyklejším trestem byly rány bičem, jejichž počet Ludvík XVI. roku 1784 omezil na padesát, což mu vyneslo pověst, že je přítel černochů. Mezi další obvyklé tresty patřilo vyříznutí nebo probodení jazyka, uříznutí uší, přeříznutí šlach v podkolení atd. Mnohokrát citovaným příkladem krutosti je případ plantážníka Lejeuna, který zavraždil čtyři otroky, přičemž dva z nich tak, že jim nad ohněm zaživa opékal nohy a pak je nechal doslova shnít v okovech. Když se osazenstvo plantáže obrátilo se stížností na soud byli všichni jeho otroci za udání pána odsouzeni k padesáti ranám bičem.
V minulosti bylo otrokářství legálně využívané ve většině zemí světa, starověký Řím na něm byl existenčně závislý a velkou roli hrálo ještě při produkci americké bavlny v 19. století (práce otroků značně zlevňovala její produkci a zvýhodňovala ji tak na evropských trzích). Dnes je prakticky ve všech zemích světa (včetně České republiky) zakázané a zakazuje je a stíhá i mezinárodní právo (viz Úmluva o otroctví z roku 1926, Úmluva o ochraně lidských práv a svobod z roku 1950).
Navzdory zákazům je možné se setkat s otroctvím i dnes. I v civilizovaném světě se objevují různé nezákonné případy naplňující širší definici otroctví. Ve faktickém otroctví jsou často drženy ženy, které se staly obětí obchodu s bílým masem a jsou nuceny k prostituci (prakticky všude po světě, včetně České republiky), ve Španělsku byla v roce 2005 zatčena skupina lidí, která organizovala otrockou práci mentálně postižených v zemědělství.
V africkém státě Niger bylo otroctví postaveno mimo zákon teprve v roce 2004, některé humanitární organizace ale odhadují, že v otroctví stále žije až 8% obyvatel Nigeru. Otroctví přetrvává i ve státech Mauritánie, Mali a Súdán. Všechny tyto státy se nacházejí na pomezí arabské a černé (subsaharské) Afriky. Otroci jsou příslušníci různých černošských etnik, kteří žijí v otroctví již po celé generace a přijali identitu svých pánů (např. poarabštělí Haratínové černé pleti). Majiteli černých otroků jsou nomádské kmeny žijící na Sahaře a v oblasti Sahelu - Arabové (bílí Maurové v Mauritánii nebo kmeny Baggara v Súdánu), berberští Tuaregové a Fulbové.
Ladislava Chateau / Zrušení otroctví: připomínka stále aktuální (www.listy.cz)
Veřejná dražba otroků 269 (cemper.blog.idnes.cz, Jan Cemper)
Jean-Léon Gérôme: Trh s otroky, cca 1866
Jean-Léon Gérôme: Trh s otroky, cca 1866
  Z historie (HaNo)
www.quido.cz
Viz
Kalendárium Srpen 2016 (23.8.)
     
24. srpna (jul.) / 5. září (greg.) 1817 (200. výročí)
se v Petrohradu (Ruské impérium) narodil ruský spisovatel, básník a dramatik pozdního romantismu kníže (hrabě) Alexej Konstantinovič Tolstoj (pseudonym Krasnogorskij), nejstarší ze tří slavných spisovatelů téhož příjmení.
Věnoval se rozsáhlým básnickým skladbám, historickým románům a dramatům. Povídky, otištěné v souboru Upíři na staré Rusi, jsou však malé literární klenoty, které patří k tomu nejlepšímu, co kdy bylo v žánru tajuplných a fantastických příběhů napsáno.
Narodil se ve starobylé šlechtické rodině. V roce 1836 absolvoval Moskevskou universitu. Od roku 1837 je v ruské diplomatické misi u německého sněmu ve Frankfurtu nad Mohanem. V roce 1840 nastoupil službu v kanceláři cara Mikuláše I. dočasně i jako jeho pobočník. V roce 1861 odešel do výslužby. Pobýval na svých statcích a věnoval se literatuře. Nesblížil se se žádným soudobým myšlenkovým hnutím. Byl proti carismu a byrokracii stejně jako proti opozičním hnutím revolučních demokratů nebo slavjanofilů. Kriticky se stavěl i proti vývoji v tehdejší Evropě. Zastával individualismus starých šlechtických rodů. Byl též jedním ze spoluautorů fiktivního spisovatele Kozmy Prutkova.
Je autorem řady lyrických i epických básní (česky ve výboru Spisy, vydal Jan Otto 1925).
Zemřel 28. 9. (jul.) / 10. 10. (greg.) 1875 ve vsi Krasnyj Rog (Černigovská gubernie, Ruské impérium).
Alexej Konstantinovič Tolstoj (Wikipedia)
Alexej Konstantinovič Tolstoj - pseudonym: Krasnogorskij (www.databazeknih.cz)
Alexej Konstantinovič Tolstoj (www.legie.info, Ladislav -Knedle- Ševcůj)
Alexej Konstantinovič Tolstoj, 1836 portrét od Karla Brjullova
Alexej Konstantinovič Tolstoj, 1836 portrét od Karla Brjullova
  http://havran-nakladatelstvi.cz
Viz
Kalendárium Září 2015 (28.9.)
     
24. srpna 1947 (70. výročí)
se v Rio de Janeiro (Brazílie) narodil populární brazilský spisovatel, dramatik, scénárista, novinář a textař Paulo Coelho.
Světovou popularitu mu zajistila druhá kniha, symbolický příběh o hledání pokladu v severní Africe a o naplňování smyslu života Alchymista.
Paulo Coelho se narodil v brazilské středostavovské rodině katolického vyznání. Navštěvoval jezuitské gymnázium, které v 17 letech opustil. Jeho touhu psát rodiče neschvalovali, celkem třikrát ho poslali do psychiatrické léčebny, kde se musel podrobit elektrošokové terapii. Ve 20 letech začal studovat práva, ale školu opustil. V 60. letech se přidal ke hnutí hippies, koketoval s drogami, magií Aleistera Crowleye.
Živil se jako dramatik, novinář, televizní scenárista a písňový textař brazilských zpěváků. V roce 1996 byl jmenován zvláštním poradcem programu UNESCO pro duchovní sbližování a dialog mezi kulturami. Je podruhé ženatý.
V 80. letech se přiklonil ke katolicismu, vykonal tisícikilometrovou pouť do Santiaga de Compostela a zážitky z ní zužitkoval ve své první úspěšné knize Poutník - Mágův deník. Celosvětovou proslulost mu přineslo pohádkové podobenství Alchymista vydané v roce 1988, které se stalo největším brazilským bestsellerem všech dob. Ve svých knihách, jejichž hrdiny jsou převážně lidé hledající změnu v životním stereotypu, nabádá k duchovnímu rozvoji a zodpovědnému přístupu k životu. Píše také fejetony uveřejňované v mnoha světových novinách.
P. Coelho:
"Tam, kde je tvůj poklad, bude i tvé srdce."
"Bojíme se jenom, že ztratíme to, co máme. Ten strach ale přejde, když pochopíme, že náš příběh a příběh světa psala táž Ruka."
Paulo Coelho (Wikipedia)
Paulo Coelho (www.databazeknih.cz)
Paulo Coelho (www.kosmas.cz)
Paulo Coelho
Paulo Coelho
  www.CoJeCo.cz
http://www.spisovatele.cz/
http://www.argo.cz/
http://ld.johanesville.net/
     
24. srpna 1947 (70. výročí)
se v obci Ivanovice na Hané (Československo) narodil český rozhlasový a televizní moderátor, hlasatel, scenárista, voiceover a příležitostný herec Jan Rosák.
Začínal v Československém rozhlase v roce 1971, odkud pak v roce 1976 přešel pracovat do Československé televize.
V době svého aktivního působení před kamerou se věnuje většinou moderování zábavných pořadů pro tehdejší Československou, později Českou televizi. Nezapomenutelným se stal v pořadu Magion, vysíláném od r. 1984, na který tehdejší generace diváků vzpomíná i dnes po dlouhých letech. O rok později se Rosákovi naskýtá možnost moderovat velmi oblíbenou a úspěšnou soutěž Videostop (1985), ve které se soutěží nad otázkami z československé kinematografie.
Po devíti letech, v roce 1994, se vrací zpátky na televizní obrazovky a vrhá se do moderování vědomostní soutěže Riskuj!, která se ve své době těšila značné oblibě. O rok později, v roce 1995, moderuje soutěž Bingo, která je do současné doby jeho poslední.
Jan Rosák se mj. jako příležitostný herec zúčastnil natáčení tří filmů, které se ovšem nedostaly do hlubšího povědomí české společnosti - Hodina modrých slonů (1971), Takmer ružový príbeh (1990) a Hořké léto (1995 - film se díky velmi negativní kritice nedostal po uvedení do kin ani na televizní obrazovky).
Jan Rosák je českými diváky stále považován za špičku českého moderátorského řemesla. Jedná se o trojnásobného (pětinásobného) držitele ceny TýTý v kategorii moderátor. Se svou rodinou žije ve středočeském městě Mníšek pod Brdy.
Jan Rosák (Wikipedia)
Jan Rosák (www.csfd.cz)
Jan Rosák - herec, scénárista, moderátor, hlasatel (www.osobnosti.cz)
Jan Rosák (Foto Khalil Baalbaki)
Jan Rosák (Foto Khalil Baalbaki)
  Jak šel čas (TV pohoda č. 33/2017)
Lípa č. 2/2012
     
24. srpna 1957 (60. výročí)
zemřel v Gurzufu na Kavkaze ruský literární vědec, historik, dějepisec a filolog Boris Viktorovič Tomaševskij.
Jeden z představitelů ruského literárního směru formalistického a z nejlepších ruských textologů.
Zabýval se teorií literatury (Teorie literatury, 1925; česky 1970) a verše (O stiche - O verši); položil vědecké základy ruské textologie (Pisatěl i kniga - Spisovatel a kniha).
Narodil se 17. (jul.) / 29. (greg.) 11. 1890 v Sankt-Petěrburgu (Ruské impérium).
Boris Tomaševskij (www.databazeknih.cz)
Tomaševskij, Boris Viktorovič (search.mlp.cz)
Boris Wiktorowitsch Tomaschewski (Wikipedia, německy)
Boris Viktorovič Tomaševskij
Boris Viktorovič Tomaševskij
  http://encyklopedie.seznam.cz
Viz
Kalendárium Listopad 2010 (17.11.)
     
25. srpna 1867 (150. výročí)
zemřel v Hampton Court Palace anglický chemik a fyzik Michael Faraday.
V roce 1831 objevil elektromagnetickou indukci, magnetické a elektrické siločáry. Jeho objev byl významný v tom, že doposud se elektrická energie vyráběla pouze chemickou metodou z baterií. Faraday tak dal teoretický základ pro všechny elektromotory a dynama. Další jeho objevy souvisí s chemií - objevil např. benzen a elektrochemií, definoval zákony elektrolýzy, obohatil odborné názvosloví o důležité pojmy, jako jsou anoda, katoda, elektroda a ion.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
U počátku většiny přístrojů, které používáme v domácnosti - a vlastně všech strojů, poháněných elektromotorem, stál jeden kovářský synek. Chlapec s nevalným vzděláním, který se ke kovařině nehodil, a tak ho tatík dal do učení k firmě, která prodávala a opravovala knihy. Jmenoval se Michael Faraday.
Jednou se mu do ruky dostala Encyklopedie Britannica. Všiml si v ní článku o elektřině. Elektřina ho nadchla tak, že jí zcela propadl. K tomu si přibral chemii. Faraday začal dělat různé pokusy. Jejich vyvrcholením v roce 1821 byl objev elektromagnetické rotace, která je principem elektromotoru. A v roce 1831 objevil elektromagnetickou indukci.
Pomocí cívky se mu poprvé podařilo přeměnit magnetismus na elektřinu. Především díky Faradayovi začala elektřina sloužit lidem. Byl opravdu geniální. Skvělý fyzik a chemik, neúnavný experimentátor a výborný přednašeč, kterého chodila poslouchat sama královna Viktorie. A prý i výborný komponista. Faraday má na svém kontě bezpočet objevů a vynálezů. Mnohé byly pojmenovány po něm. Jednotka kapacity dostala název „farad“. A myslím, že každému něco říká pojem „Faradayova klec“. Díky němu si můžeme být jisti, že do nás v autě neuhodí blesk.
Mimochodem, Faraday napsal tři desítky knih z oblasti elektřiny, elektrodynamiky, elektrochemie, optiky, světla a technologie výroby oceli. Nenajdete v nich jediný matematický vzorec. Matematika bylo snad to jediné, co neuměl.
Narodil se 22. 9. 1791 v Newington Butts (Londýn, Anglie).
Michael Faraday (Wikipedia)
Michael Faraday (www.converter.cz, Jiří Bureš)
Michael Faraday - chemik a fyzik objevitel elektromagnetické indukce, velký experimentátor (www.osobnosti.cz)
Michael Faraday
Michael Faraday
  Z historie (HaNo)
http://www.3pol.cz/
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Září 2011 (Výročí měsíce)
     
25. srpna 1767 (250. výročí)
se v Blérancourt (departement Nievre, Francie) narodil francouzský spisovatel a revolucionář Louis Antoine Léon de Saint-Just (Louis Antoine Léon Florelle de Richebourg de Saint-Just), většinou znám jako Saint-Just, vojenský vůdce a osobnost Velké francouzské revoluce.
Byl blízce spjatý s Robespierrem, s nímž sloužil ve Výboru pro veřejné blaho a byl popraven při thermidorském převratu proti jakobínům.
K revoluci se připojil již v jejím začátku. Byl zvolen důstojníkem Národní gardy v départementu Aisne a zfalšoval svůj věk, aby se mohl stát členem voleného zastupitelstva svého okresu. Dříve, v roce 1789, vydal dvacet zpěvů „nemravné poezie“ pod názvem Organt au Vatican. Později však převzal stoické názory, které se staly jeho životní filosofií.
Sain-Just si dopisoval s Robespierrem, s nímž se později také seznámil. Později se tak Saint-Just, podporován Robespierrem, stal zástupcem départmentu Aisne v Národním konventu, kde měl svůj první projev při příležitosti odsouzení Ludvíka XVI. dne 13. listopadu 1792. Ve shromáždění v jakobínském klubu a mezi lidmi začalo být známé jeho přátelství s Robespierrem. Říkalo se mu „Svatý Jan, mesiáš lidu“; historik Jules Michelet jej nazval "Archandělem smrti". Jeho jmenování do pozice člena Výboru pro veřejné blaho ho vyneslo do středu politické sféry. Byl zajat a gilotinován spolu s Robespierrem, Couthonem a dalšími při thermidorském převratu.
Dne 10. října 1793 přednesl Saint-Just návrh na novou organizaci republiky, nezbytnou k překonání očekávaných strašlivých obtíží:
Zákony jsou revoluční, ale ti, kdo je provádějí, nejsou revoluční… Republika bude mít spolehlivý základ teprve tehdy, až vůle svrchovaného lidu potlačí monarchistickou menšinu a bude nad ní vládnout právem dobyté moci. Nesmíte již šetřit nepřátel nového řádu věcí, svoboda musí zvítězit stůj co stůj. Musíte potrestat nejenom zrádce, ale i lhostejné, musíte potrestat každého, kdo je vzhledem k republice nečinný a nic pro ni nedělá… Je třeba vládnout železem těm, kterým není možno vládnout spravedlností, je třeba potlačit tyrany!….
Zemřel (popraven) 28. 7. 1794 v Paříži (Francie).
Louis de Saint-Just (Wikipedia)
Saint-Just Louis Antoine Léon (leporelo.info)
Louis de Saint-Just (portrét)
Louis de Saint-Just (portrét)
  Lípa č. 2/2009
Lípa č. 2/2012
Viz
Kalendárium Červenec 2014 (28.7.)
     
25. srpna 1897 (120. výročí)
se v Liberci (Rakousko-Uhersko) narodil český hudební skladatel, dirigent a hudební pedagog profesor Jaroslav Řídký.
Narodil se ve Františkově v rodině tesařského pomocníka Jana a posluhovačky Marie Řídkých. Hudebním základům se naučil víceméně jako samouk, hodiny hry na flétnu a housle dostával od kapelníka Aloise Hokeše. Po české obecné škole nastoupil na německou měšťanku, kde dozrálo jeho rozhodnutí stát se profesionálním hudebníkem. Protože neměl peníze na studium konzervatoře, získal první formální hudební vzdělání v kapele pěšího pluku v Josefově (1911). Z pluku zběhl, dva roky se toulal s divadelní společností, a pak byl na návštěvě své matky chycen a vojenským soudem poslán na několik měsíců do vězení. Studium skladby na Pražské konzervatoři zahájil v roce 1919 a od roku 1923 pokračoval na Mistrovské škole Pražské konzervatoře, kterou absolvoval v roce 1926. Mezi jeho učitele na střední škole konzervatoře patřili Jaroslav Křička, Josef Bohuslav Foerster a Karel Boleslav Jirák, na Mistrovské škole byl ve třídě Josefa Bohuslava Foerstra. Již během studia měl úspěchy s několika kompozicemi (např. Symfoniettou c moll z roku 1923, se kterou absolvoval střední školu konzervatoře), v roce 1923 se stal sbormistrem dejvického pěveckého spolku Boleslav a následujícího roku jej přijal Václav Talich jako druhého harfenistu do České filharmonie. Profesorem konzervatoře se stal v roce 1929 a dva roky poté již byl členem České akademie věd a umění. Po válce nastoupil na nově zřízenou pražskou Akademii múzických umění a roku 1955 byl jmenován jejím řádným profesorem. Řídkého tvorba vrcholí v padesátých létech, a to zejména Koncertem pro klavír a orchestr op. 46, oceněným státní cenou II. stupně (1954), a VII. symfonií op. 47, která byla s velkým úspěchem uvedena na Pražském jaru 1956 za přítomnosti tehdy již těžce nemocného autora. Zemřel krátce poté, 14. srpna v lázních Poděbradech.
Na hlavní schodiště liberecké radnice byla umístěna jeho busta pocházející od sochaře Stanislava Hanzlíka.
Řídký komponoval převážně instrumentální hudbu (symfonickou a komorní). Vokální tvorba je v jeho díle zastoupena především kantátou Rodnému kraji na slova Františka Branislava. A naprostá většina jeho díla je z oblasti absolutní hudby.
Řídkého kompoziční styl vychází z tradičních základů hudební tvorby, reprezentovaných např. B. Smetanou a A. Dvořákem - zejména tíhne k tradičním hudebním formám (sonátové aj.) a tradiční tematické práci. Rovněž harmonická stránka jeho tvorby je tradiční - jeho hudba je vždy tonální.
Pro Řídkého velmi typické (podobně jako dříve pro Smetanu, Dvořáka, Fibicha aj.) je užívání idiomů české taneční hudby, zvláště polky a furiantu.
Zemřel 14. 8. 1956 v Poděbradech (Československo).
Jaroslav Řídký (Wikipedia)
Příběhy z kalendáře - Jaroslav Řídký (www.rozhlas.cz, David Hertl)
Jaroslav Řídký (www.osobnosti-kultury.cz)
Náš pan skladatel Jaroslav Řídký
Náš pan skladatel Jaroslav Řídký
  Z historie (HaNo)
Lípa č. 2/2012
     
25. srpna 1927 (90. výročí)
se v Mezötúru (Maďarsko) narodil maďarský vojenský lékař, později dramaturg maďarského rozhlasu, György Sós.
Zážitky s vojenského prostředí a problematiku současné společnosti zpracoval v několika divadelních kusech.
Jeho romány do češtiny přeložila Míla Zadražilová - Pihounkovy trampoty (Naše vojsko 1960), Tři přání (Naše vojsko 1975).
Slovensky vyšlo: Cestujúci v sivom autě (1969).
Zemřel 11. 8. 1993 v Budapešti (Maďarsko).
György Sós (www.databazeknih.cz)
György Sós (www.myheritage.cz)
Sós György: A szürke autó utasai
Sós György: A szürke autó utasai
  Slovník spisovatelů: Maďarsko
Viz
Kalendárium Srpen 2007 (25.8.)
     
25. srpna 1957 (60. výročí)
zemřel v Bad Ischl (Rakousko) významný pražský a rakouský židovský německy píšící spisovatel a dramatik Leo (Leopold) Perutz.
Roku 1938 odešel do Izraele. Byl autorem úspěšných fantastických románů.
V letech 1918-1933 patřil ke světově nejčtenějším spisovatelům německého jazyka.
Leo Perutz se narodil v Praze v rodině majitele textilní továrny. Poté co továrna vyhořela přesídlila rodina do Vídně, kde se Perutz později stal úředníkem v pojišťovně. V 1. světové válce byl Perutz na východní frontě těžce raněn. Po válce působil jako novinář a spisovatel ve Vídni. V roce 1938 byl Perutz (jako Žid) přinucen emigrovat. Jeho novým domovem se stala Palestina. Od konce 40. let 20. století žil střídavě v Tel Avivu a v Rakousku, kde zemřel na srdeční infarkt. Mezi jeho přátelé patřili např. Gustav Meyrink a Franz Werfel. Mnohé jeho knihy byly později zfilmovány.
Česky vyšlo: Bílé cyklamy (1928); Noc pod Kamenným mostem (1990); Mistr Posledního soudu (1998); Švédský jezdec (1999).
Narodil se 2. 11. 1884 (1882) v Praze (Rakousko-Uhersko).
Leo Perutz (Wikipedia)
Leo Perutz (www.databazeknih.cz)
Leo Perutz
Leo Perutz
  http://vsechno.kvalitne.cz
Viz
Kalendárium Listopad 2014 (2.11.)
     
25. srpna 1997 (20. výročí)
zemřel v Tours (Francie) avantgardní spisovatel Robert Pinget, představitel tzv. mluveného románu (dlouhé záznamy monologů či dialogů).
Narodil se 19. 7. 1919.

  http://www.spisovatele.cz
     
26. srpna 1867 (150. výročí)
se v Praze (Rakousko-Uhersko) narodil český malíř a mozaikář Viktor Foerster, syn hudebního skladatele Josefa Foerstera.
Technice mozaiky se vyučil v Itálii.
Zemřel 9. 12. 1915.

  Kalendář historický národa českého
     
26. srpna 1887 (130. výročí)
se narodil český advokát, dramatik, divadelní herec a sběratel aforismů Jaroslav Mellan.
Zemřel 23. 11. 1961.

  Z historie (HaNo)
     
26. srpna 1897 (120. výročí)
se narodila česká harfenistka a hudební pedagožka Marie Zunová-Skalská.
Zemřela 8. 4. 1961.

  Lípa č. 2/2012
     
26. srpna 1977 (40. výročí)
zemřel v Brně (Praze, Československo) český technik, stavební inženýr profesor Ing. arch., Dr. techn., Dr. h.c. Konrád Jaroslav Hruban, DrSc., odborník na železobetonové stavby, profesor na České vysoké škole technické v Brně a ČVUT v Praze.
Zabýval se betonovým stavitelstvím; patřil k nejvýznamnějším českým odborníkům v oblasti betonových konstrukcí a pedagogům tohoto oboru. Je považován za zakladatele moderního navrhování betonových konstrukcí.
Náš přední odborník v oboru železobetonových konstrukcí, pražský profesor ing. dr. Konrád Hruban ve svém článku z 10. ledna 1940 uvádí, že administrativní budova firmy Baťa zaujala „jedno z čelných míst mezi evropskými mrakodrapy“.
Konrád Hruban se narodil v Dubanech (dnes část obce Vrbátky u Prostějova) v rodině řídícího učitele na obecní škole ve Vřesovicích, kde prožil dětství. Středoškolské vzdělání získal na reálce v Prostějově. V letech 1910-1916 vystudoval obor stavebního inženýrství na ČVUT v Praze a v roce 1921 zde získal doktorát technických věd.
V letech 1919-1920 působil na ředitelství Buštěhradské dráhy v Praze, v letech 1920-1921 v Pražské betonářské společnosti. V roce 1922 se přestěhoval do Brna a působil zde u Všeobecné stavební společnosti, od roku 1924 jako její ředitel.
V roce 1937 se stal mimořádným profesorem staveb železobetonových a železných na VUT v Brně, od roku 1946 řádným profesorem staveb železobetonových. V letech 1947-1948 zde působil jako děkan oboru inženýrského stavitelství a zeměměřičského inženýrství. V roce 1953 odešel do Prahy, kde působil jako profesor na katedře betonových konstrukcí a mostů ČVUT až do roku 1962.
V době svého působení u Všeobecné stavební společnosti se Konrád Hruban podílel na projektech válečného opevnění Československa. Je považován za zakladatele moderního navrhování tenkostěnných skořepinových a lomenicových konstrukcí u nás. Zasloužil se o jejich výzkum, propagaci, zavedení a typizaci i o zavedení normy o navrhování betonových konstrukcí.
Konrád Hruban je autorem 16 monografií věnujících se betonovým zděným konstrukcím, 10 svazků vysokoškolských skript a více než 200 článků v různých českých i zahraničních odborných časopisech.
Byl členem korespondentem Československé akademie věd, čestným členem Českého svazu stavebních inženýrů, Československé vědeckotechnické společnosti aj. Získal zlatou medaili ČVUT a VUT, stříbrnou plaketu ČSAV za zásluhy o vědu a lidstvo, čestnou medaili IASS a v roce 1953 také Státní cenu.
Narodil se 25. 11. 1893 v Dubanech na Moravě (Rakousko-Uhersko).
Ing. Dr. techn., Dr. h. c. Konrád Jaroslav Hruban, DrSc. (encyklopedie.brna.cz)
Baťův Zlínský mrakodrap - jednadvacítka - B. 21 (www.zlin.estranky.cz)
Konrád Jaroslav Hruban (Wikipedia)
Profesor Ing. arch., Dr. techn., Dr. h.c. Konrád Jaroslav Hruban, DrSc.
Profesor Ing. arch., Dr. techn., Dr. h.c. Konrád Jaroslav Hruban, DrSc.
  Český biografický slovník XX. století
Viz
Kalendárium Srpen 2007 (26.8.)
     
26. srpna 1987 (30. výročí)
zemřel v Heidelbergu (Bádensko-Württembersko, Spolková republika Německo) německý chemik profesor Georg Wittig; Nobelova cena za chemii (1979).
Obdržel ji spolu s Herbertem C. Brownem za vypracování nových metod organické syntézy.
Narodil se v rodině vysokoškolského profesora.
Studia začal v Tübingen roku 1916, ale kvůli válečnému nasazení a později zajetí nebyl schopen zůstat. Po válce se mu podařilo nastoupit na univerzitu v Marburgu a roku 1926 se habilitovat. Roku 1931 si Wittig vzal za ženu svou kolegyni Waltraud Ernstovou a následujícího roku získal profesuru na TU Braunschweig. Roku 1937 přešel na univerzitu ve Freiburgu, roku 1944 se stal hlavou oddělení organické chemie na univerzitě v Tübingen a roku 1956 nastoupil na stejnou pozici v Heidelbergu. Zde pracoval i po odchodu do penze a publikoval až do roku 1980.
Jeho nejznámější práce pocházejí z let 1944-1956, kdy pracoval v Tübingenu - zjistil, že účinkem fenyllithia na alkylbenzylétery vznikají alkylfenylmetanoly - tato reakce, kterou provází změna uhlíkaté kostry molekuly, je v literatuře známa jako Wittigův přesmyk - díky této reakci mohla chemie připravovat alkylfenylmetanoly, které jsou jinými způsoby jen velmi těžko dostupné.
V roce 1953 společně s Geisslerem ukázal, že z fosforových solí snadno získatelné alkyldentrifenylfosforany reagují s aldehydy - díky tomu mohla organická syntéza nechat spolupůsobením různých ketonů a aldehydů s vhodně substituovaným činidlem připravit prakticky jakoukoliv nenasycenou sloučeninu.
Během svého působení na univerzitě v Heidelbergu publikoval společně s R. Polsterem alfa a beta mechanismus rozkladu amoniových solí, které probíhají přes stadium ylidu.
Jako první experimentálně prokázal schopnost dehydroaromatických sloučenin arinů reagovat s dieny.
Narodil se 16. 6. 1897 v Berlíně (Německé císařství).
Georg Wittig (Wikipedia)
Historie chemie - Georg Wittig (www.ped.muni.cz, H. Cídlová, B. Kohoutková, P. Křivánková, K. Štěpánek, B. Valová)
Wittigova syntéza (canov.jergym.cz)
Profesor Georg Wittig
Profesor Georg Wittig
  Z historie (HaNo)
Viz
Kalendárium Červen 2017 (16.6.)
     
27. srpna 1667 (350. výročí)
se datuje první zaznamenaný hurikán v USA (Jamestown, Virginia).
27. 8. 1667 ohrozil americké město Jamestown (Virginia) hurikán, který ho téměř zničil.
Slovo hurikán pochází z mayské kultury. Huracan byl v mayské mytologii bohem větru.
Tropická cyklóna je atmosférický útvar charakteru cyklóny (tlakové níže), v podobě obrovského víru s charakteristickým okem ve středu. Tropické cyklóny vznikají v oblasti okolo rovníku. V různých oblastech světa se tropická cyklóna označuje místními názvy (hurikán, tajfun apod.).
Tropická cyklóna (Wikipedia)
Hurikány se silou 30-ti vodíkových bomb (www.techblog.cz, Martin Srubar)
Historický kalendár na 27. augusta (domov.sme.sk, slovensky)
Hurikán Floyd, září 1999
Hurikán Floyd, září 1999
  www.kulturak.cz
Viz
Kalendárium Srpen 2007 (27.8.)
     
27. srpna (září) 1787 (230. výročí)
zemřel v Praze (Habsburská monarchie) český (česko-rakouský) sochař a řezbář pozdního baroka a klasicismu Ignác František Platzer, hlavní představitel sochařství druhé poloviny 18. století v Čechách.
Stal se zakladatelem rodinné sochařské dílny, činné v Praze po několik generací více než 150 let. Ve své tvorbě organicky spojil pokrokové snahy vídeňského sochařství 2. poloviny 18. století s bohatou domácí tradicí především českých barokních velikánů Brokofů a Matyáše Brauna.
Vyšel ze západočeské řezbářské rodiny Jana Benedikta Platzera a studoval na vídeňské akademii v ateliéru Georga Rafaela Donnera. Roku 1744 byl už usazen v Praze na Hradčanech v domě čp. 109/IV na Pohořelci. Dvakrát se oženil, poprvé s vdovou po řezbáři Matyáši Schönherrovi (1701-1743) a založil velkou rodinu s velmi produktivní dílnou, která trvala díky třem generacím jeho potomků až do závěru 19. století. Platzerova dílna se později přestěhovala do Loretánské ulice a nakonec do ulice Nebovidské a Saské na Malé Straně. Na pozvání císařovny Marie Terezie vytvořil po roce 1773 tři sochy pro vídeňský Schönbrunn a byl jmenován dvorním sochařem.
Je pohřben na Malostranském hřbitově v Košířích.
Narodil se 6. 6. (6./16. 7.) 1717 v Plzni (Habsburská monarchie).
Ignác František Platzer (Wikipedia)
Ecce homo - sochař Ignác František Platzer (www.rozhlas.cz, Libor Vykoupil)
Platzer Ignác František (www.kralovskacesta.cz)
Ignác František Platzer: Jan Nepomucký (Praha, chrám sv. Víta)
Ignác František Platzer: Jan Nepomucký (Praha, chrám sv. Víta)
  Z historie (HaNo)
www.libri.cz
Viz
Kalendárium Červen 2017 (6.6.)
     
27. (28.) srpna 1867 (150. výročí)
se ve Foggii (Puglia, Itálie) narodil italský, převážně operní skladatel Umberto Giordano, celým jménem Umberto Menotti Maria Giordano, představitel italského verismu v hudbě.
Narodil se ve Foggii v provincii Puglia. Studoval u Paola Serraa na konzervatoři v Neapoli. První operu Marina zkomponoval již v roce 1888 a zúčastnil se s ní soutěže na nejlepší jednoaktovou operu vypsanou hudebním vydavatelem Sonzogou. V této soutěži zvítězil Pietro Mascagni se svým Sedlákem kavalírem (Cavalleria rusticana), ale Giordano si získal pozornost poroty, neboť jako nejmladší účastník se umístil na šestém místě ze 73 uchazečů. Získal tak objednávku na novou operu pro sezónu 1891/1892.
Na objednávku reagoval operou s typicky veristickým tématem nádeníka, který slíbí, že zachrání prostitutku, pokud bude vyléčen z tuberkulózy. Premiéra opery v divadle Teatro Argentina v Římě způsobila menší skandál, ale dílo bylo s úspěchem uvedeno i ve Vídni, Berlíně a v Praze.
V následující opeře Regina Diaz se pokusil o poněkud romantičtější žánr, ale jeho pokus byl natolik neúspěšný, že opera byla po dvou představeních stažena z repertoáru.
V roce 1895 přesídlil do Milána a vrátil se k žánru veristické opery. V krátké době zkomponoval dvě díla, která založila jeho světovou proslulost. První byla opera Andrea Chénier, založená na tragickém osudu básníka André Chéniera v době Francouzské revoluce. Velký úspěch sklidila také opera Fedora, napsaná na text divadelní hry tehdy módního dramatika Victoriena Sardoua. Fedora je památná i tím, že v ní vystoupil s velkým úspěchem tehdy ještě neznámý tenorista Enrico Caruso.
Zkomponoval ještě šest oper (jedna zůstala nedokončená), ale žádná z nich se již nestala součástí světového repertoáru, i když občas se objeví pokusy o jejich oživení. Zemřel v Miláně 12. listopadu 1948. Rodné město Foggia mu zůstalo věrné. Místní divadlo nese jeho jméno a na ulicích a v parcích byly postaveny sochy s postavami z jeho děl.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
V roce 1898 měla v Miláně premiéru opera italského skladatele Umberta Giordana Fedora. Vystoupil v ní zcela neznámý tenor. Jmenoval se Enrico Caruso. Sklidil potlesk přímo frenetický.
Záběry z oné památné události přirozeně nemáme, film byl tehdy ještě v plenkách a o zvukovém se lidem mohlo jen zdát. Ale v našem archívu jsem našla alespoň Intermezzo z této opery a řekla bych, že "neznámý tenor" za úspěch hodně vděčil skladateli. Ta hudba je okouzlující. Fedora byla pátou Giordanovou operou. A druhou, s níž na jevišti uspěl. První, která k němu obrátila pozornost hudbymilovného publika - jmenovala se Andrea Chénier - představil o dva roky dříve. Ta ho proslavila, Fedora jeho umění potvrdila.
Umberto Giordano zkomponoval ještě šest oper, ale ty upadly do zapomnění. I tak mu je rodné Miláno vděčné. Místní divadlo nese jeho jméno a na ulicích a v parcích jsou sochy, představující postavy z jeho děl. Naši přinejmenším stejně slavní skladatelé mohou Giordanovi oddanost a vděčnost rodáků jen závidět.
Zemřel 12. 11. 1948 v Miláně (Itálie).
Umberto Giordano (Wikipedia)
Umberto Giordano / Composer (www.roh.org.uk, anglicky)
Umberto Giordano
Umberto Giordano
  Kalendárium ČT1
     
27. srpna 1887 (130. výročí)
zemřel ve Vídni (Rakousko-Uhersko) český básník, spisovatel a novinář Jan Erazim Sojka (pseudonymy: ***, Hugo Silber).
Vystudoval piaristické gymnázium a přihlásil se na filosofickou fakultu. Během revoluce 1848 bojoval v Praze na barikádách společně s J. V. Fričem. Po porážce povstání byl nucen opustit Prahu a žil několik let v zahraničí, zejména v Itálii.
Po návratu se věnoval literatuře a žurnalistice. Přispěl několika básněmi do Fričova almanachu Lada Nióla a pokoušel se vydávat časopisy (Jasoň 1859, Posel míru 1862), které ovšem po krátké době zanikly. Napsal také několik samostatných prací.
Neúspěchy, které provázely jeho literární činnost, vedly k rozhodnutí odejít do Vídně a vstoupit do státních služeb. Ve vládní tiskové kanceláři pořizoval výtahy a překlady z českých novin. Po mnohaletém působení odešel do důchodu s titulem císařského rady.
Vždy se hlásil ke svému národu a své děti vychoval česky. Zemřel po delší nemoci.
Samostatně vydal: Nad hrobem K. Havlíčka Borovského (1861), Naši mužové (1862, ve spolupráci s Karlem Sabinou), Starý věk (1862).
Narodil se roku 1826 v Praha (Rakouské císařství).
Jan Erazim Sojka (Wikipedia)
Jan Erazim Sojka (www.databazeknih.cz)
Jan Erazim Sojka (www.cbdb.cz)
Jan Erazim Sojka
Jan Erazim Sojka
  Z historie (HaNo)
     
27. srpna 1917 (100. výročí)
zemřel český knihkupec a nakladatel Antonín Řivnáč.
Narodil se 23. 10. 1843.

  Z historie (HaNo)
     
27. srpna 1937 (80. výročí)
se v Detroitu (Michigan, USA) narodila americká jazzová pianistka, varhanistka, harfistka a skladatelka Alice Coltrane.
Po studiu jazzové hudby v Paříži, hledala štěstí v New Yorku, kam se přestěhovala a brzy se přidala ke kvartetu Terryho Gibbse. Proslavila se především tím, že do dnešní podoby jazzu prosadila i harfu.
Zemřela 12. 1. 2007.

  http://www.musiczone.cz
     
27. srpna 1947 (70. výročí)
se v Praze narodil český zoolog, ochránce přírody, ekolog, pedagog, vědecký kurátor zoologických sbírek, spisovatel-publicista RNDr. Miloš Anděra, CSc., dlouholetý pracovník zoologického oddělení Národního muzea v Praze, v letech 1988 až 2002 vedoucí tohoto oddělení, autor mnoha desítek vědeckých i populárně naučných statí a publikací
Zabývá se studiem výskytu a rozšíření savců na území ČR a střední Evropy, studiem společenstev drobných savců v různých typech ekosystémů a stanovišť. Je autorem 38 (60) vědeckých prací a spoluautorem mnoha knižních publikací.
Vědecký pracovník v Národním muzeu v Praze, zabývá se zoogeografií a ekologií savců. Je autorem několika desítek odborných publikací a knih o savcích, naší přírodě a ohrožených i vyhubených zvířatech či obsáhlé encyklopedie Národní parky Evropy.
Absolvent Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, Praha. V listopadu 2008 získal Cenu ministra životního prostředí ČR.
RNDr. Miloš Anděra, CSc. (www.naturfoto.cz)
Miloš Anděra: Encyklopedie naší přírody (knihy.abz.cz)
Miloš Anděra (www.databazeknih.cz)
RNDr. Miloš Anděra, CSc.
RNDr. Miloš Anděra, CSc.
  Český biografický slovník XX. století
Viz
Kalendárium Srpen 2007 (27.8.)
     
27. (26.) srpna 1967 (50. výročí)
zemřel v Praze (Československo) český lékař, neurolog a vysokoškolský pedagog profesor Kamil Henner, zakladatel moderní neurologie v českých zemích, tedy v Československu.
Narodil se 30. března 1895 v Praze do právnické rodiny. Jeho otec Kamil Henner byl profesorem církevního práva, a synovi byla také původně předurčena také právnická dráha. I jeho předci byli právníky po několik generací. Sestrou Kamila Hennera byla spisovatelka Marie Pujmanová.
Po maturitě se rozhodl, po vzoru svých spolužáků, že začne se studiem medicíny. Studoval na klasickém gymnáziu v Křemencově ulici, kde k jeho spolužákům patřili pozdější lékaři: psychiatr Vondráček, bakteriolog Feierabend a stomatolog Neuwirth.
Jeho studium probíhalo výtečně, měl výbornou ze všech zkoušek, takže promoval „sub auspiciis“ s přednáškou, hudbou a s dárkem od prezidenta republiky, od kterého získal zlaté hodinky. Musel na ni však čekat dlouho, až do roku 1921.
Od počátku měl největší zájem o neurologii, ve které však nebyly v té době poměry jednoduché. Neurologie vznikla v Evropě tehdy buď z interního lékařství, to ve většině zemí, nebo z psychiatrie, a to pouze v německy mluvících oblastí. Nastoupil na I. interní kliniku profesora Ladislava Syllaby, na níž vydržel až do roku 1931. Zde se začal zabývat neurologií, jako například poznáváním a léčením nádorů a zánětů mozku. Vytvořil podrobný chorobopis. Stal se docentem, krátce na to i profesorem neurologie.
V roce 1937, kdy odešel profesor Haškovec do důchodu, převzal po něm kliniku. Zvláště po 2. světové válce v roce 1945 dostal Henner a jeho žáci obrovskou neurologickou část německé neurologicko-psychiatrické kliniky (jako českou neurologickou kliniku). V té době se ocitla československá neurologie na příkrém vzestupu. Všude po Československu vznikala po jejím vzoru v nemocnicích samostatná neurologická oddělení, na lékařských fakultách neurologické kliniky. V tomto oboru tak došlo ke značnému pokroku. O to se zasloužil především on sám, později i jeho žáci.
Jeho dílo čítá na pět set originálních vědeckých prací, z toho řadu monografií. Jeho největší přínos je v oblasti epilepsií, kde značně přispěl i k léčbě a k vypracování životosprávy, dále i v oblasti roztroušené sklerózy mozkomíšní (dost časté onemocnění bílé hmoty mozkové) a v mnohých jiných. Ke konci života vydal také rozsáhlou učebnici neurologie.
Zemřel 26. srpna 1967 na krvácení z aorty a v tento den konají jeho nejstarší žáci pouť na Vyšehradský hřbitov, kde kladou květiny na rodinnou hrobku rodiny Hennerovy.
Narodil se 30. 3. 1895 v Praze (Rakousko-Uhersko).
Kamil Henner (lékař) (Wikipedia)
Před 120 lety se narodil zakladatel české neurologie Kamil Henner (www.technickytydenik.cz)
Kamil Henner (www.databazeknih.cz)
Profesor Kamil Henner
Profesor Kamil Henner
  Z historie (HaNo)
Lípa č. 2/2012
     
27. srpna 1967 (50. výročí)
zemřel v Londýně (Anglie, Spojené království) britský podnikatel a manažer Brian Epstein, celým jménem Brian Samuel Epstein.
Brian Epstein byl manažerem několika hudebních skupin a zpěváků, z nichž nejznámějšími se stali britští The Beatles.
Díky Brianu Epsteinovi se z kapely The Beatles stala jedna z nejúspěšnějších hudebních skupin své doby. Manažerem byl od roku 1962 do roku 1967, kdy ve věku 32 let zemřel.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Přezdívalo se mu „Stvořitel Beatles“ nebo také „pátý Beatle“. Brian Epstein, manažer The Beatles, měl zásadní vliv na obrovský úspěch kapely. Epsteinův dědeček založil obchod s nábytkem, který později převzal Epsteinův otec. Rodina byla dobře materiálně zajištěná. Brian měl ale o svém budoucím povolání jiné představy. Pohrával si s myšlenkou být módním návrhářem, nebo hercem. Dokonce studoval na prestižní Královské akademii divadelních umění. Nakonec ale školy zanechal a vrátil se k rodinnému podnikání. Otec ho pověřil vedením nově vniklého obchodu s hudebninami.
Jednou k němu přišel zákazník s požadavkem na desku od The Beatles. Epstein byl zvědavý, o jakou neznámou kapelu jde. Když zjistil, že často hrají v nedalekém klubu, šel se na ně podívat. Mladí hudebníci ho zaujali - umínil si tedy, že z nich udělá hvězdy. Kapela měla rázem manažera, který se pustil do hledání vhodného producenta. Navázal kontakt s Georgem Martinem.
Stěžejní byly, samozřejmě, dohody ohledně smlouvy s nahrávací společností a vyjednávání koncertů, manažer se však zaměřil i na vystupování kapely. Přesvědčoval je, aby během koncertů nejedli, nepili alkohol a obměnili šatník: místo kožených bund oblékli slušivé obleky. Johna Lennona a George Harrisona tato změna příliš nenadchla, ale souhlasili. Epsteinovi totiž důvěřovali, jak potvrzují vzpomínky Paula McCartneyho.
Popularita kapely šla strmě nahoru. Dostavila se „Beatlemánie“ a manažer měl několik let plné ruce práce. Časté deprese tlumil konzumací alkoholu a pravděpodobně i prášky na spaní. Jako homosexuál v tehdejší době také zažil nejedno příkoří.
Zemřel ve 32 letech na předávkování léky. Soudní lékař označil smrt za následek tragické nehody. Úmrtí Briana Epsteina předznamenalo začátek konce slavné kapely.
Narodil se 19. 9. 1934 v Liverpoolu (Merseyside, Anglie, Spojené království).
Brian Epstein (Wikipedia)
Brian Epstein - manažer kapely Beatles (www.osobnosti.cz)
Smrt si říká rock´n´roll: Brian Epstein (www.ireport.cz, Jan Petričko)
Brian Epstein
Brian Epstein
  Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
     
27. srpna 1987 (30. výročí)
zemřel v Bratislavě (Československo) slovenský sochař Rudolf Uher.
Studoval na Obchodní akademii v Trenčíne, na Učitelském ústavu v Prešově a později v letech 1941 - 1944 studoval na Oddělení kreslení a malby Slovenské vysoké školy technické pod vedením prof. Jozefa Kostky. V roce 1946 absolvoval studijní pobyt v Paříži, stal se členem Skupiny 29. augusta (Alojz Klimo, Vincent Hložník, Guderna, Matejka, Semian a další).
V roce 1964 se seznámil a celoživotně sblížil se známým rakouským sochařem K. Prantlem a založil Sochařské sympozium v Ružbachách. V roce 1967 (Expo Montreal) a 1970 (Expo Osaka) instaloval svoje sochy před československými pavilóny na světových výstavách, v roce 1971 instaloval jednu ze svých nejvýznamnějších soch v USA.
V roce 1972 mu pozastavili členství v ZSVU a omezili výstavní činnost - některá jeho exteriérová díla byla úředně zničena. V roce 1973 ochrnul na pravou ruku. Od roku 1975 začal tvořit sochy z pálené a glazované hlíny.
Rudolf Uher je vnímaný jako vyjímečný a osobitý sochař který dvakrát - ve 40. a 60. letech 20. století, novým způsobem formuloval principiální vývoj slovenského moderního sochařství. R. Uher posunul slovenské chápání sochařského tvaru od klasické moderny k neomoderně. Ve 40. letech R. Uher rozvinul sochařský program archetypu, pratvaru, univerzální interpretace. Ve své sochařské tvorbě zjednodušoval a zevšeobecňoval tvarový typ, který vyjadřoval např. ve formě anonymních hlav, lyrických torz a figur v pohybu. Svoje sochy vytvářel zejména v sádře, kameni a dřevě.
V 50. letech dočasně podlehl metodě tvorby socialistického realizmu, ale už koncem 50. let se vrací k původním východiskům své tvorby.
Od začátku 60. let, v období svého tvořivého vzepětí, R. Uher rozvíjel vlastní výklad minimalismu, ve kterém spojil základní geometrický modul a náznakovost geometrického tvaru s rukopisnou expresivností - jednou ve formě agresívního gesta, jindy s poetikou. Při tvorbě svých soch razantně odstraňoval hranice mezi figurativním a nefigurativním přístupem k sochařskému tvaru. V 60. letech nově definoval nefigurativní sochu a vytvořil velký abstraktní tvar. Nefigurativní archetypy povýšil na všelidské, nadčasové znaky a symboly. Uher ztvárňoval svět i přírodu vcelku, synteticky a intuitivně. Vytvořil syntézu geometrického tvarosloví spojeného s monumentálním vyjádřením.
V počátcích své tvorby Uher pracoval zejména se sádrou, kamenem a dřevem, některé sádrové plastiky byly s časovým posunem odlévané do bronzu. V 60. letech rozvíjel svůj program novátorským využitím svařovaného železa. Jeho oblíbeným materiálem bylo dřevo. Po onemocnění v 70. a 80. letech ve své tvorbě využíval pálenou a glazovanou hlínu. Některá takto zpracovaná díla byla následně odlita do bronzu.
Narodil se 19. 7. (6.) 1913 v obci Lubina (Slovensko, Rakousko-Uhersko).
Rudolf Uher (Wikipedia)
Sochař Rudolf Uher pohledem Jiřího Šetlíka (www.rozhlas.cz, Karel Oujezdský)
Dokumentární film: Rudolf Uher - Atelier II (www.youtube.com, video/audio, 6:17 min.)
Rudolf Uher
Rudolf Uher
  Z histore (HaNo)
Lípa č. 2/2008
Lípa č. 2/2012
Viz
Kalendárium Červenec 2013 (19.7.)
     
28. srpna 1757 (1759) (260. výročí)
zemřel v Bath (Somerset, Anglie, Spojené království) anglický lékař, psycholog, materialistický filozof a přírodovědec David Hartley.
Je považován za předchůdce psychologie a zakladatele jejího směru zvaného asocianismus.
Asociace aplikoval na výklad nervové činnosti.
Empirismus, v jeho tradici se rozvinul asocianismus, který se později uplatnil v experimentální psychologii, svojí materialistickou podstatou podpořil další vývoj tzv. "psychologie bez duše". Z hlediska historické souvislosti můžeme asocianismus chápat jako předchůdce učení o podmíněných reflexech.
Narodil se v blízkosti Halifaxu, v Yorkshire. Jeho matka zemřela tři měsíce po jeho narození, jeho otec, anglikánský duchovní, když bylo Davidovi patnáct. Vystudoval na Jesus College v Cambridge. Poté provozoval lékařství v Bury St. Edmunds (1730-1735), v Londýně (1735-1742) a v Bathu, kde i zemřel.
Jeho nejvýznamnějším dílem je kniha Observations on Man, his Frame, his Duty, and his Expectations z roku 1749. Kniha je jakousi syntézou neurologie, morální psychologie a spirituálního učení. Pro dějiny vědy bylo podstatné, že Hartley hledal mysl a vědomí v neurofyziologii a v mozku, což bylo průkopnické, byť Hartley užíval rovněž zvláštní, v té době velmi rozšířené, představy o „éteru“, který prostupuje prostor - domníval se, že na konci nervů jsou jemné částečky, které interagují právě s éterem. Představu éteru však fyzika časem opustila.
Z hlediska psychologického bylo klíčové, že Hartley užil konceptu asociace (sdružování představ) nejen ve fyziologickém smyslu, ale i tehdy, když se pokoušel vyložit, jak vzniká v lidské mysli myšlenka. I vznik nejsložitějších konstruktů myšlení lze dle Hartleyho vyložit zřetězením, jež počíná u zcela elementárních vnějších impulsů. V tom na něj navázal John Locke. Tím oba založili směr myšlení, který byl později nazván asocianismus a v dějinách psychologie patřil k prvním třem stavebním kamenům této rodící se vědy (spolu s empirismem a senzualismem), to když Hartleyho a Locka za předchůdce psychologie označili zejména James Mill, John Stuart Mill a William B. Carpenter.
Jeho učení mělo i náboženský rozměr, věřil, že s růstem kvality vnímání člověka roste jeho humanita („sympatie“) i láska k bohu („theopatie“), a že všichni lidé budou nakonec „účastníky božské přirozenosti“, tedy spaseni.
Jeho filozofie vzešlá z lékařského zázemí nenašla velkého ohlasu u jiných filozofů, výjimkou byl Joseph Priestley.
Narodil se 30. 8. (8. 8. / 21. 6.) 1705 (1704) v Armley (Halifax, West Yorkshire, Anglie, Spojené království).
David Hartley (Wikipedia)
Alena Plháková: Dějiny psychologie (www.grada.cz)
David Hartley (plato.stanford.edu, anglicky)
David Hartley
David Hartley
  Lípa č. 2/2007
Viz
Kalendárium Srpen 2007 (28.8.)
     
28. srpna 1867 (150. výročí)
české korunovační klenoty navráceny z Vídně.
Převoz českých korunovačních klenotů z Vídně do Prahy se stal masovou demonstrací českého lidu proti Rakousko-Uhersku.
České korunovační klenoty jsou souborem předmětů ze sbírky Svatovítského pokladu a sloužily jako odznaky (insignie) vlády a moci českých králů. Udělovaly se při korunovaci.
Soubor zahrnuje Svatováclavskou korunu, královské žezlo, královské jablko, dále kožená pouzdra na korunu, žezlo a jablko, podušku pod korunu, korunovační plášť s hermelínovými doplňky, štólu, pás a tzv. manipul. Svatováclavskou korunu nechal v letech 1345 až 1346 zhotovit Karel IV. ke své korunovaci českým králem, což ji dělá čtvrtou nejstarší v Evropě. Ostatní předměty se staly součástí později. Spolu s korunovačními klenoty bývá vystavován zlatý relikviářový kříž, zvaný korunovační, a obřadní korunovační meč svatého Václava.
Korunovační klenoty jsou národní kulturní památkou, za niž byly prohlášeny v roce 1962 na druhém místě po Pražském hradě. Uloženy jsou v Korunní komoře chrámu sv. Víta v Praze, odkud jsou vynášeny jen při zvláštních příležitostech.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
České korunovační klenoty sloužily jako odznaky vlády a moci českých králů. Traduje se, že kdo si vzal svatováclavskou korunu na hlavu neprávem, zemřel. Pocítil to na svou vlastní kůži říšský protektor Heydrich, který si korunu zkusil a zemřel na následky atentátu.
Korunovační klenoty zahrnují svatováclavskou korunu, kožená korunovační pouzdra, královské žezlo, královské jablko a korunovační plášť. Svatováclavskou korunu nechal v roce 1346 zhotovit Karel IV. při příležitosti své korunovace českým králem. Jako inspirace mu sloužily koruny přemyslovských králů. V roce 1347 nechal ještě zhotovit korunovační kožená pouzdra.
Karel IV. zakázal korunu prodat nebo ji dát do zástavy. Měla sloužit pouze v den korunovace a musela se vrátit do kaple svatého Václava v Chrámu svatého Víta v Praze. Karel IV. se též podílel na sepsání korunovačního řádu českého krále a královny. Korunovační klenoty byly používány k českým korunovacím do roku 1836, kdy se uskutečnila poslední korunovace císaře Ferdinanda V.
Klenoty v minulosti putovaly po různých místech. Například v roce 1866 během prusko-rakouské války byly odvezeny do Vídně. Následujícího roku 28. srpna 1867, před 145 lety, byly slavnostně navráceny zpět. V součastnosti jsou klenoty uloženy v korunní komoře Kaple sv. Václava Chrámu sv. Víta v Praze. O vystavení korunovačních klenotů rozhoduje prezident republiky. Vstupní dveře jsou opatřeny sedmi zámky. Od nich mají klíče čelní představitelé našeho státu.
České korunovační klenoty (Wikipedia)
Korunovační klenoty (www.hrad.cz)
České korunovační klenoty (ceskekorunovacniklenoty.cz)
 Korunovační klenoty navráceny z Vídně (28.8.1867)
Korunovační klenoty navráceny z Vídně (28.8.1867)
  Lípa č. 2/2012
Kalendárium ČT1
     
28. srpna 1917 (100. výročí)
se v New York City (New York, USA) narodil americký komiksový kreslíř, malíř, výtvarník, spisovatel, scenárista a editor Jack Kirby, původním jménem Jacob Kutzberg.
Je jedním z nejvýznamnějších autorů v dějinách komiksu, tvůrce postav jako jsou Captain America, Fantastic Four, Hulk či X-Men.
Vyrostl v chudé čtvrti Lower East Side v New Yorku, kde se učil kreslit karikatury. V roce 1940 spolu se spisovatelem Joe Simonsem vytvořil superhrdinu „Kapitána Ameriku“ a vydal i několik dalších děl. Sloužil ve druhé světové válce, a i v té době psal a vytvářel další komiksy. Během let se spojil se slavným tvůrcem komiksů Stanem Leem a vytvořil pro společnost Marvel Comics řadu slavných seriálů, jako jsou Fantastická čtyřka, X-Men či Hulk. Kirby se však necítil v Marvel Comics dostatečně oceněn a proto odešel do konkurenční společnosti DC. Zde vytvořil komiksovou ságu Čtvrtý svět. Jack Kirby zemřel v roce 1994 ve věku 76 let na zástavu srdce.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
I tato osobnost měla svou přezdívku. Říkali mu „Král“. A Jack Kirby, ilustrátor, spisovatel a editor skutečně byl komiksovým králem. Vytvořil nebo spoluvytvořil celou řadu kultovních postav. Mezi nejproslulejší patří Kapitán Amerika, Hulk, nebo Fantastická čtyřka a X-Men.
Za 2. světové války byl povolán do armády a poslán do Evropy. Byl průzkumníkem a vytvářel náčrty pozic nepřátelských jednotek.
Jack Kirby se věnoval komiksům až do smrti. Otisk, který zanechal v komiksovém světě je unikátní: rozsahem, kvalitou i popularitou jeho díla.
Zemřel 6. 2. 1994 v Thousand Oaks (Kalifornie, USA).
Jack Kirby (Wikipedia)
Jack Kirby - scénárista, spisovatel, komiksový kreslíř (www.spisovatele.cz)
Jack Kirby
Jack Kirby
  Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
     
28. srpna 1987 (30. výročí)
zemřel v městě Middletown (Rhode Island, USA) americký filmový režisér, scenárista, filmový producent a herec John Huston, držitel Oscara za režii a scénář dobrodružného filmu Poklad na Sierra Madre (1948).
Za vedlejší roli v tomto úspěšném filmu získal Oskara jeho otec, úspěšný herec Walter Huston, kterého John obsadil do postavy mrzutého zlatokopa. Právě díky svému otci se John Huston dostal k filmu. I když chtěl být zpočátku boxerem nebo malířem, při pozorování svého otce při práci si uvědomil, že by rád byl tím, kdo udílí hercům pokyny. Za svou práci byl John Huston nominován celkem desetkrát na Oscara, ale jen jednou se mu nominaci podařilo proměnit.
Otec a syn Hustonové spolupracovali už o sedm let dříve na Johnově debutu, kterým byla dnes legendární kriminálka Maltézský sokol (1941) podle předlohy Dashiella Hammetta. Tento snímek patří k těm nejzdařilejším filmovým debutům a dodnes obdivovaným filmům noir. Možná právě díky této zkušenosti se pak Huston i v následujícím tvůrčím období držel předloh klasických spisovatelů jako Tennesseeho Williamse, Rudyarda Kiplinga nebo Jamese Joyce.
Huston v padesátých letech nesouhlasil s praktikami mccarthismu a v roce 1964 raději odešel do Evropy a přijal irské občanství. Později pobýval několik let v Mexiku a do Ameriky se vrátil až v roce 1972 kvůli natáčení boxerského drama Nadmuté město.
Ve své tvorbě měl obdivuhodný žánrový záběr a byl neobyčejně poutavým vypravěčem. V padesátých a šedesátých letech vytvořil řadu zdařilých a kvalitních snímků (např. Asfaltová džungle (1950), Africká Královna (1951) nebo Mustangové), přesto se nikdy nestal kritiky vyzdvihovaným režisérem. V polovině osmdesátých letech zfilmoval komplikovaný příběh newyorské mafiánské rodiny Čest rodiny Prizziů (1985) a jeho posledním filmem byl snímek The Dead, který natočil krátce před svou smrtí.
Hrál ve více než padesáti filmech a asi nejzdařilejší herecký výkon podal v Čínské čtvrti Romana Polanskiho. Zanechal po sobě tři děti, z nichž dvě se dnes věnují herectví. Dcera Anjelica získala Oscara za roli v jeho předposledním filmu Čest rodiny Prizziů.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Africká královna jistě patří mezi klenoty světové filmografie. Zajímavostí je, že zmíněná válečná loď „Louisa“ byla inspirovaná skutečnou lodí. Reálná loď má jiné jméno, ale plaví se po jezeře Tanganika stále. Z původně válečné lodi se stal trajekt. Majitelé hrdě hlásí, že jde o nejstarší trajekt převážející lidi na světě.
Africkou královnu režíroval John Huston. Velký dobrodruh, který měl nespočet zálib. Kromě režírování, psaní scénářů a hraní rád maloval, boxoval, lovil. Jeho vášní byl poker, kouření doutníků a popíjení skotské. Obdivoval svého otce, herce Waltera Hustona, kterého mimo jiné obsadil do svého filmu Poklad na Sierra Madre.
John Huston režíroval celou řadu úspěšných filmů. Ve filmu Mustangové hrály hvězdy jako Marilyn Monroe, Clark Gable a Montgomery Clift. Někteří z nich měli pověst, řekněme, problémových herců. Proto občas režisér raději natáčení přerušil a šel se věnovat střílení kachen, pokeru a skotské, často až do rána. I jeho tedy musel někdy štáb při natáčení podpírat, aby se udržel na nohou.
Úspěšnou herečkou byla i dcera Johna Hustona, herečka Anjelica Huston. Znamenitým hercem byl ale i sám John Huston.
Narodil se 5. 8. 1906 v městě Nevada (Missouri, USA).
John Huston (www.csfd.cz, Martin Šrajer)
John Huston (Wikipedia)
John Huston - herec (www.osobnosti.cz)
John Huston
John Huston
  http://www.biography.com/
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Srpen 2016 (5.8.)
     
29. (31.) srpna 1887 (130. výročí)
Thomas Alva Edison si nechal patentovat svůj kinetoskop (Thomas A. Edison patents Kinetoscope, produces moving pictures).
Kinetoskop je předchůdce kinematografu, tedy filmu. Byly to jedny z prvních "pohyblivých obrázků". Kinetoskop vynalezl roku 1832 Belgičan Joseph Plateau.
Kinetoskop Edisonův vystavuje se té chvíle již všude ve větších městech, ježto se byla za tím účelem utvořila zvláštní „Německo-rakouská společnost pro kinetoskop Edisonův“ se základním kapitálem 400.000 marek, jež má své sídlo v Hamburce (Vesmír 15. prosince 1895, str. 59).
Thomas Alva Edison chtěl podle svých slov vytvořit „instrument, který by znamenal pro lidské oko to, co fonograf pro lidské ucho“. K této myšlence ho inspirovalo setkání s inovativním fotografem Eadweardem Muybridgem v roce 1888. Edisonovu ideu přístroje, v němž mohl jeden člověk vidět v reálném čase filmový příběh a který hrál klíčovou roli v technickém, estetickém i komerčním vývoji pozdějšího filmu, pak rozpracoval jeho zaměstnanec William Kennedy Laurie Dickson.
Dickson vytvořil počátkem 90. let 19. století prototyp první filmové kamery, kterou spolu s Edisonem představil na párty Národní federace dámských klubů. Už o pár let později, v dubnu 1894, otevřeli bratři Hollandové první Kinetoskop na newyorské Broadwayi. Dickson zde nechal promítat 20 až 40 vteřinové příběhy, jež vznikaly v prvním filmovém studiu jménem Black Maria, jež také patřilo Edisonovi. Skeč Fred Ott’s Sneeze, která vznikla na zakázku k článku časopisu Harper’s Weekly z téhož roku, se stala jakousi první filmovou prakomedií a zároveň nejslavnějším titulem Edisonova studia.
Laterna magika či kinetoskop. Jak vynálezy měnily filmový svět (www.lidovky.cz, Eva Hlinovská)
Kinetoskop (www.ntm.cz)
Barbara Klingerová: Konečná a nekonečná historie filmu (is.muni.cz, PDF)
Edisonův kinetoskop
Edisonův kinetoskop
  www.iabc.cz
www.brainyhistory.com
Viz
Kalendárium Srpen 2007 (29.8.)
     
29. srpna 1947 (70. výročí)
zemřel v Linares (Jaén, Španělsko) jeden z největších španělských toreadorů čtyřicátých let 20. století Manuel Laureano Rodríguez Sánchez, více známý jako Manolete.
Čtvrtý Califa del Toreo (titul, který se v Córdobě přiděluje nejlepším toreadorům) je mnohými považován za největšího zápasníka všech dob. Jeho styl je odborníky považován jak za elegantní, tak za razantní. Svým provedením býčích zápasů velmi ovlivnil všechny své následovníky.
Zemřel 29. srpna 1947 na následky napadení 500 kilogramovým býkem zvaným Islero. Právě v tomto roce přemýšlel o ukončení své toreadorské kariéry. Pohřben byl o den později v hrobce rodiny Sánchezů de Puerta, jeho velmi blízkých přátel. Jeho ostatky byly vyzvednuty a přemístěny o 4 roky později, kdy bylo vystavěno Manoletovo Mausoleum na Cementerio de Nuestra Senora de la Salud.
V posledních letech se začínají objevovat teorie, že Manolete nezemřel přímo na následky zranění býkem, nýbrž vinou chybné krevní transfuze, která mu byla hned po incidentu bezprostředně dána.
V Córdobě se nachází dva artefakty připomínající Manoletovu osobnost: Busta na Plaza de la Lagunilla a sousoší na Plaza del Conde de Priego. Byly o něm natočeny dva filmy: Manolete (2007, režie Menno Meyjes ,ztvárnil ho Adrien Brody) a Brindis a Manolete (1948, režie Florián Rey).
Jeho životní partnerkou byla španělská herečka Lupe Sino.
Saskia Burešová
(Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Manuel Laureano Rodríguez Sánchez, nazývaný Manolete, byl jedním z nejslavnějších španělských toreadorů. Jeho maminka doufala, že nepůjde v nebezpečných stopách svého otce, strýce, dědečka a prastrýce. Jednou však chlapec přišel domů pevně rozhodnutý - on chce být taky toreadorem! Od té doby na sobě začal tvrdě pracovat.
Hubený hoch s posmutnělým výrazem zpočátku vzbuzoval spíše posměch. Ale nevzdával se. Usilovně zdokonaloval svoji techniku a brzy se obecenstvo nestačilo divit. Z chlapce vyrostl muž, který možná nebyl tak pohledný jako jiní toreadoři, ale vyzařovala z něj elegance, vznešenost, klid a přesnost. A to i když se proti němu řítilo půltunové zvíře. Ve chvíli, kdy ho býk míjel, stál Manolete jako přikovaný do země.
Dosáhl až na vrchol. Téměř osm let byl nejpopulárnějším a nejlépe placeným matadorem na světě. Psaly se o něm knihy, zpívaly písně, pil se likér s jeho jménem. Nicméně zůstat číslem jedna vyžadovalo velkou dřinu. Publikum od něj očekávalo stále víc a víc. A tak se unavený Manolete rozhodl skončit. Dav mu to nechtěl dovolit a naléhal, aby změřil síly s mladým nadějným toreadorem. Manolete tedy nakonec souhlasil, že se zúčastní několika společných zápasů. Jeden z nich se mu stal osudným.
Do města Linares přijeli obyvatelé z různých částí Španělska. Nic, co Manolete předváděl, jim nebylo dost dobré, tlačili ho do rizika. Toreador vedl býka tak, že se zvíře točilo kolem něj. Opakoval to několikrát a publikum jásalo. Při finální části ho býk nečekaně nabral na rohy. Přes veškerou snahu lékařů Manolete zranění podlehl.
Jeden z toreadorů, při pohledu na jeho tělo se slzami v očích řekl: „Vyžadovali po něm stále více a více. A to více už byl jen jeho život. Tak jim ho dal.“
Narodil se 4. 7. 1917 v Córdobě (Španělsko).
Manolete (Wikipedia)
Manolete - Spanish Bullfighter (www.britannica.com, anglicky)
Manuel Laureano Rodríguez Sánchez
Manuel Laureano Rodríguez Sánchez
  Kalendárium ČT1
     
30. srpna 1797 (220. výročí)
se v Somers Town v Londýně (Anglie) narodila anglická spisovatelka v období romantismu (psala mimo jiné gotické romány) Mary Shelley, celým jménem Mary Wollstonecraft Shelleyová (rozená Godwinová), známá je především svým klasickým strašidelným (hororovým) románem o stvoření umělého člověka Frankenstein.
Byla druhou manželkou básníka Percy Bysshe Shelleyho.
Mary Shelleyová byla druhá dcera slavné feministické učitelky a spisovatelky Mary Wollstonecraftové. Její otec, William Godwin, byl také slavný, byl to anarchistický filosof, romanopisec, novinář a ateista. Matka Mary zemřela v horečkách 10 dní po jejím narození.
Její román „Frankenstein“ (1818; česky 1966, 1969, 1991, 1991, 1991; slovensky 1969) bývá označován za první dílo žánru SF. Příšera - umělý člověk sestavený z částí mrtvých lidských těl - stvořená Viktorem Frankensteinem je výtvorem lidské vědy. Zdánlivý detail, odlišující práci od klasických „románů hrůzy“, znamenal zásadní obrat v pojetí odvěkého konfliktu mezi touhou člověka po poznání a jejími nevítanými následky.
Dílo: Frankenstein (1818); Mathilda (1819); Valperga (The Life and Adventures of Castruccio, Prince of Lucca; 1823); Poslední muž (The Last Man, 1826); The Fortunes of Perkin Warbeck (1830); Lodore (1835); Falkner (1837).
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Život Mary Shelleyovou těžce zkoušel. Její matka byla spisovatelka a průkopnice feminismu Mary Wollstonecraftová. Zemřela krátce poté, co Mary přivedla na svět.
Když Mary poznala svého budoucího manžela, mladého básníka Percyho Bysshe Shelleyho, byl už ženatý. Přesto spolu začali žít, což způsobilo ve své době obrovský skandál. Vzali se až po smrti Shelleyho první ženy Harriet. Ta spáchala sebevraždu - utopila se v jezeře Serpentine v Hyde Parku.
Nejslavnější román Mary Shellyové vznikl, když s manželem a lordem Byronem trávila léto ve Švýcarsku. Bylo mizerné počasí, a tak si skupinka přátel krátila čas vymýšlením strašidelných příběhů.
Tahle kratochvíle přivedla Mary k napsání románu - Frankenstein neboli Moderní Prométheus. Jistě znáte fascinující příběh vědce, který sestaví bytost a vdechne jí život.
Mary byla matkou čtyř dětí, první tři však zemřely v nízkém věku. Ani osud jejího slavného manžela neměl šťastný konec. Percy Shelley utonul za bouřky na moři krátce před třicátými narozeninami.
M. W. Shelleyová:
„Jsme minulostí zítřejšího dne.“

Zemřela 1. 2. 1851 v Londýně (Anglie).
Mary Shelleyová (Wikipedia)
Mary Wollstonecraft Shelley (www.databazeknih.cz)
Mary Wollstonecraft Shelley (www.cbdb.cz)
Mary Shelley
Mary Shelley
  Rok do kapsy
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Únor 2011 (1.2.)
     
31. srpna 1867 (150. výročí)
zemřel v Paříži (Francie) francouzský básník, kritik, esejista a překladatel Charles Baudelaire, celým jménem Charles Pierre Baudelaire, první z řady tzv. prokletých básníků.
Za svou sbírku „Květy zla“ stanul před soudem (viz zde při 20. srpnu). Ve svém díle formuloval estetiku moderního lyrismu a postavil se proti měšťácké společnosti.
20. srpna 1857 byl před pařížským soudem odsouzen k peněžnímu trestu básník Charles Baudelaire za ohrožení veřejné morálky. Důvodem byly jeho básně ve sbírce „Květy zla“, v nichž oslavoval zrůdnost a abnormalitu stejně jako krásu.
Jeho otec byl kněz, po revoluci byl vychovatelem a úředníkem, zemřel v r. 1827. Jeho matka se roku 1828 znovu provdala za generála Jacquese Aupicka, kterého Baudelaire nesnášel.
Sám vedl bohémský život dobrodruha. Před maturitou byl vyloučen z lycea Ludvíka Velikého a složil ji soukromě. Nechtěl pracovat, a byl poslán na cestu do Kalkaty. Vylodil se ale na Réunionu. Po návratu, roku 1842, začal psát básně o dojmech z cesty. Později psal posudky na pařížské salóny a vypracoval se na předního kritika.
Roku 1848 bojoval na barikádách a založil časopis Veřejné blaho. Zemřel na následky progresivní paralýzy, před smrtí ztratil řeč.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Gustav Flaubert řekl o Baudelairovi: „Mám rád vaši hořkost, svými jazykovými jemnostmi, které ji zdůrazňují jako rytiny na jemné čepeli jste odolný jako mramor a pronikavý jako anglická mlha.“
Trvalé napětí ve vztahu s otčímem poznamenalo Charlesovo mládí. Chce být pryč od rodiny. Navazuje literární kontakty s pařížskou bohémou. Seznamuje se s mulatkou Jeanne Duvalovou, která bude dvacet let jeho družkou. Žije nezřízeným životem, vyhledává drogy, zadlužuje se a na popud rodičů je zbaven finanční svépravnosti. 30. června 1845 se pokouší o sebevraždu.
V jeho životě se objevují další ženy například Apolonie Sabatiérová zvaná prezidentka, noblesní kurtizána, v jejímž salónu se scházela společnost avantgardních umělců…
Za verše ve sbírce Květy zla musel zaplatit pokutu za porušování mravnosti. Vyčítalo se mu, že uráží náboženství a morálku. Ale Baudelaire nepřiklašluje obraz skutečnosti, v jeho díle je spojena láska a pohrdání, krása a zlo. Pro finanční nesnáze postupuje svému nakladateli právo na vydávání sbírky. Má častější a častější krize duševního rázu a je zasažen mrtvicí. 31. srpna 1867 v šestačtyřiceti letech umírá.
Ch. Baudelaire:
"Život je nemocnice, v níž každý pacient je posedlý touhou změnit postel."
"Sen je dobrodružná výprava, na kterou se vydáváme každého večera."
"Na dvě práva se v deklaraci lidských práv zapomnělo: na právo odporovat si a na právo odejít."

Narodil se 9. 4. 1821 v Paříži (Francie).
Charles Baudelaire (Wikipedia)
Charles Pierre Baudelaire - překladatel, básník, esejista, kritik (www.spisovatele.cz)
Charles Baudelaire: svět prokletého básníka (www.baudelaire.cz)
Charles Baudelaire
Charles Baudelaire
  Rok do kapsy
Slovník francouzsky píšících spisovatelů
Lípa č. 1/2011
Lípa č. 2/2012
https://www.aktualne.cz/
https://www.databazeknih.cz/
http://www.rozhlas.cz/
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Duben 2011 (9.4.)
     
31. srpna 1897 (120. výročí)
se v Racine (Wisconsin, USA) narodil americký herec Fredric March, rodným jménem Ernest Frederick McIntyre Bickel.
Dvakrát získal Oscara za mužský herecký výkon v hlavní roli. Roku 1932 za film Dr. Jekyll and Mr. Hyde a roku 1946 za The Best Years of Our Lives. Nominován na sošku Akademie byl ještě třikrát. Již roku 1930 za hlavní roli ve filmu The Royal Family of Broadway, roku 1955 za romantický snímek A Star Is Born a roku 1951 za Death of a Salesman, za nějž nicméně získal aspoň Zlatý glóbus. Z pozdější tvorby vyniká například film Inherit the Wind z roku 1960, pojednávající o soudu rozhodujícím, zda se má či nemá učit Darwinova evoluční teorie na amerických školách. March za svou roli v tomto snímku, který je považován za "analýzu mccarthysmu", získal Stříbrného medvěda na filmovém festivalu v Berlíně.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
U hazardování člověka s vědeckými pokusy ještě na chvíli zůstaneme. Připomeneme si totiž hlavního představitele filmu Doktor Jekyll a pan Hyde, herce Fredrica Marche, kterému tato role přinesla prestižního Oscara.
Původně studoval ekonomii, dokonce nějaký čas pracoval v bance, ale pak se rozhodl, že se stane divadelním hercem. Úspěchy na prknech, která znamenají svět, mu otevřely dveře i k filmu - urostlý March s krásným hlasem se na stříbrném plátně v počátcích zvukového filmu skvěle vyjímal.
Nejdříve dostával role milovníků a dobrodruhů. Brzy ale mohl prokázat svůj všestranný talent.
Dařilo se mu nejen v herectví, ale i v soukromí. Oženil se s hereckou kolegyní Florence Eldridge a společný svazek vydržel až do jeho smrti v roce 1975. Během manželství adoptovali dvě děti.
Kolegové na něj vzpomínají jako na velkého profesionála, který se na role pečlivě připravoval. I když v době své největší slávy patřil k nejlépe placeným hercům, dával jasně najevo, že hraní je pro něho daleko více než jen zdrojem příjmů k obživě.
Zemřel 14. 4. 1975 v Los Angeles (Kalifornie, USA).
Fredric March (Wikipedia)
Fredric March (www.csfd.cz, Petr Kubíček)
Fredric March - herec (www.osobnosti.cz)
Fredric March
Fredric March
  Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
     
31. srpna 1967 (50. výročí)
zemřel v Moskvě (Sovětský svaz) ruský a sovětský spisovatel, básník, romanopisec, scenárista, překladatel, reportér, novinář a publicista židovského původu Ilja Grigorjevič Erenburg.
Pocházel z německé rodiny židovského původu. Počátky jeho tvorby byly ovlivněny expresionismem, pozdější tvorbu ovlivnil symbolismus. Překládal také francouzskou a španělskou literaturu.
V roce 1908 byl z politických důvodů uvězněn, poté uprchl a v letech 1908-1917 žil v Paříži, zde se seznámil s V. I. Leninem. Působil jako dopisovatel v Občanské válce ve Španělsku pro více novin. Zemřel na rakovinu prostaty a močového měchýře.
Počátky jeho tvorby byly ovlivněny expresionismem. Pozdější tvorbu ovlivnil symbolismus.
Znal i západní především francouzské literární prostředí. V jeho díle je patrný odpor k buržoazii, ale do socialistické tvorby se také zrovna nehrnul. Ve svých knihách většinou líčí srážky soukromí lidí s revolucí.
Je také znám díky svému působení za druhé světové války. Na východní frontě působil jako novinář píšící nenávistné články, které podněcovaly nenávist ke všem Němcům bez rozdílu. Jeho článkům v novinách Pravda nebo Krasnaya zvezda se říkalo "kaťuše", což byl známý sovětský raketomet, který způsoboval ohromné škody. Mnoho historiků se domnívá, že krutosti, kterých se dopouštěla Rudá armáda při dobývaní Německa byly inspirovány Erenburgovými texty.
Narodil se 14. (jul.) / 27. (greg.) 1. 1891 v Kyjevě (Ukrajina).
Ilja Grigorjevič Erenburg (Wikipedia)
Ilja Grigorjevič Erenburg (www.cbdb.cz)
Ilja Grigorjevič Erenburg (1891-1967) (literatura.kvalitne.cz)
Ilja Grigorjevič Erenburg
Ilja Grigorjevič Erenburg
  http://encyklopedie.seznam.cz
Lípa č. 2/2012
https://i.prozradit.tk/
Viz
Kalendárium Leden 2011 (14.1.)
     
31. srpna 1977 (40. výročí)
zemřel ruský a sovětský básník a překladatel Vsevolod Alexandrovič Rožděstvenskij.
Ve 20. letech pokračovatel akméistů, posléze reagoval na současnou problematiku (sbírka básní Granitnyj sad - Žulový sad, Žemnoje serdce - Pozemské srdce).
Autor operních libret a písňových textů (Vojenský sbor z opery Děkabristé).
Z díla: Stranicy žizni (1962); Dobryj děň (1973); Proza (1974); Stichotvorenija (1974).
Narodil se 10. 4. 1895.
Vsevolod Alexandrovič Rožděstvenskij (www.cbdb.cz)
Vsevolod Alexandrovič Rožděstvenskij (search.mlp.cz)
Rožděstvenskij Vsevolod (encyklopedie.vseved.cz)
Vsevolod Alexandrovič Rožděstvenskij
Vsevolod Alexandrovič Rožděstvenskij
  Lípa č. 1/2010
Lípa č. 2/2012
Viz
Kalendárium Duben 2015 (10.4.)
     
31. srpna 1997 (20. výročí)
zemřela (zahynula při automobilové nehodě) v Paříži (Francie) významná britská osobnost Diana Spencer (rodným jménem Diana Frances Spencerová), později Diana, princezna z Walesu, vévodkyně z Rothesay, známá jen jako princezna Diana.
Byla první manželkou následníka britského trůnu prince Charlese a matkou jeho dvou synů. Po svém rozvodu se soustředila na charitativní práci pro Červený kříž a zejména na boj proti AIDS a pozemním minám. Ve své době patřila mezi nejznámější a nejpopulárnější světové osobnosti.
Spolu se svým tehdejším přítelem Dodim al-Fayedem zahynula při automobilové nehodě, jejíž příčiny se později staly předmětem spekulací a konspiračních teorií.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Ruku na srdce, milé dámy, která z nás alespoň na chvilinku nezatoužila stát se princeznou, pro kterou si přijede princ na bílém koni? Dianě Spencerové se tohle přání vyplnilo skoro doslova. Na rozdíl od pohádky však její příběh neměl šťastný konec.
O jejím životě se toho napsalo nepočítaně. O tom, že pocházela z urozené rodiny, jako malá ráda zpívala, tančila a plavala, o jejím úchvatném zásnubním prstenu a pohádkové svatbě… I o tom, že vinou nešťastného manželství trpěla bulimií, střídala milence a několikrát si sáhla na život.
Tato krásná a silná žena ale také neváhala bojovat proti nášlapným minám, navštívila válečné oblasti, pomáhala ohroženým dětem i lidem nakaženým virem HIV.
Okolnosti smrti Lady Di stále nedají spát autorům konspiračních teorií, ale ani předním detektivům Scotland Yardu. Psalo se o záhadném bílém fiatu, který způsobil nehodu a beze stopy ujel, o tom, že Diana byla zavražděna na objednávku tajných služeb, protože s Dodym čekala dítě… Kdo ví?
Zdalipak však víte, kde byste našli její hrob? Je pohřbena ve svém původním domově v Northamptonshire, na malém ostrůvku uprostřed jezera. Cestu k němu lemuje šestatřicet dubů - právě tolika let se dožila. Místo jejího odpočinku stráží čtyři černé labutě.
Narodila se 1. 7. 1961 v Sandringhamu (Norfolk, Anglie, Spojené království).
Princezna Diana (Wikipedia)
Lady Diana by oslavila 50 let. Kdyby žila, vypadala by prý skvěle (revue.idnes.cz)
Nešťastně provdaná princezna Diana se stala oplakávanou legendou (www.novinky.cz)
Diana Spencer
Diana Spencer
  http://cs.wikipedia.org/
Lípa č. 2/2011
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Červenec 2011 (1.7.)
     
       
Zdroje:
Regionální knihovna Teplice {Kalendárium}:
http://www.knihovna-teplice.cz/index.php?stranka[]=14
Quido Magazin - Kalendárium (Q-klub AMAVET Příbram):
http://www.quido.cz/kalendarium/kalendarium.htm (mimo provoz)
Abíčko - iABC.cz - Kalendárium:
http://www.iabc.cz/
Kalendárium LIBRI - výročí narození a úmrtí osobností spjatých s našimi dějinami, vědou, kulturou, technikou aj. oblastmi: http://www.libri.cz/databaze/kalendarium/ (mimo provoz)
Kalendárium / Výbor národní kultury:
http://www.plutanium.cz/vnk/
Knihovna Akademie věd ČR: http://www.lib.cas.cz/
Projekt CoJeCo / Vaše Encyklopedie: http://www.cojeco.cz/
 

KALENDÁRIUM - ARCHIV

Editor: Ing. František Knížek.
E-mail:
fknizek@centrum.cz

Stránka vytvořena: 1. srpna 2017. Poslední aktualizace: pátek, 01. září 2017 00:51:19
Kódování češtiny: Windows-1250.


Počítadlo přístupů od 1.8.2017

Powered by wz.cz

Na osobní stránku Na blog Hlavní stránka Kalendárium - Výročí měsíce Hlavní stránka Projekty