Ing. František Knížek

KALENDÁRIUM

Výročí měsíce (prosinec 2017)

Profesor Joseph Henry
(220. výročí narození)

* 17. prosince 1797 Albany (New York, USA) / † 13. (14.) května 1878 Washington D.C. (Washington, USA)

Profesor Joseph Henry (1874)

Profesor Joseph Henry (1874)

Joseph Henry (1797 - 1878)

Elektromagnet

Elektromagnet

* * *

Další informace:

Joseph Henry
(cs.wikipedia.org)
Joseph Henry
(www.converter.cz, Jiří Bureš)
Joseph Henry
(edu.techmania.cz, Mgr. Magda Králová)
Henry Joseph
(www.cez.cz)
Joseph Henry
(www.iim.cz)
Joseph Henry
(canov.jergym.cz)
Kalendárium ČT1 - Joseph Henry
(www.ceskatelevize.cz, Saskia Burešová)

* * *

  * * *


Joseph Henry


Joseph Henry


17. prosince 1797 - 13. května 1878, americký fyzik, objevitel samoindukce

* * *

Narodil se v Albany (stát New York) jako druhé dítě ve farmářské rodině skotského přístěhovalce. Rodina jeho matky i otce cestovala na stejné přistěhovalecké lodi, ale až po dvaceti letech William a Ann uzavřeli sňatek. I přes rodinné finanční problémy se mu podařilo vystudovat místní akademii. Roku 1832 se stal profesorem na univerzitě v Princetonu, roku 1846 ředitelem Smithsonova ústavu (obdoba Royal Society) a v roce 1866 prezidentem Národní akademie věd USA.

Narodil se 17. prosince 1797 v Albany ve státě New York v rodině skotských emigrantů. Jeho rodiče byli velmi chudí a otec zemřel příliš brzy. Po zbytek dětství žil se svou babičkou v Galwey ve státě New York, kde navštěvoval základní školu, která byla po něm později pojmenována. Po jejím absolvování pracoval v obchodě a od svých 13 let se živil jako hodinář a klenotník. Jeho první velkou zálibou bylo divadlo a byl blízko tomu, aby se stal profesionálním hercem. Zájem o vědu se u něj poprvé projevil v 16 letech, kdy se mu dostala do rukou kniha s názvem Popular Lectures on Experimental Philosophy. Od roku 1819 začal navštěvovat Albany Academy. Byl tak chudý, že mu bylo odpuštěno školné a musel se živit kondicemi. Původně se připravoval na studium medicíny, ale změna nastala v roce 1824, kdy se stal pomocným inženýrem při průzkumu a výstavbě státní silnice mezi řekou Houdson a jezerem Erie. To ho inspirovalo ke kariéře v oboru stavitelství nebo strojnictví.

Toto životopisné pojednání je věnováno objeviteli vlastní indukčnosti a na ní založených elektrických zařízeních - Josephu Henrymu, který úspěšně pokračoval ve studiích a zapojil se do výzkumných činností na Albany Academy. Zprvu se účastnil experimentů se zemským magnetismem. Joseph Henry byl první, kdo navinul izolovaný drát těsně kolem železného jádra tak, aby získal extrémně silný elektromagnet. Tím vylepšil vynález Williama Sturgeona, který používal neizolovaný drát a velké vzduchové mezery. S použitím uvedené techniky zkonstruoval v té době nejsilnější elektromagnet pro univerzitu v Yale.

Rovněž se mu podařilo demonstrovat, že při zvýšení napětí baterií není nutné použít více cívek, ale že je možné je nahradit jednou dlouhou cívkou. Toto pozorování později umožnilo vznik telegrafu. Joseph Henry se pořád učil nové věci a již roku 1831 se mu podařilo zkonstruovat jeden z prvních strojů, který užíval elektromagnetismu pro vznik pohybu. Nešlo o nic jiného než o prvního předchůdce dnešních stejnosměrných motorů. Sice ještě nevznikal rotační pohyb, ale pouze kolíbání sem a tam, vše bylo však jen otázkou času. Za jeho hlavní vynález je považována vlastní indukčnost (self inductance) jako projev elektromagnetické indukce, která ovlivňuje cívku samu o sobě. Ve stejné době objevuje Henry i vzájemnou indukčnost dvou cívek, ale o prvenství se v tomto případě dělí s Michaelem Faradayem. Na počest jeho výzkumu v oblasti elektromagnetismu a vlastní indukčnosti cívek je po prof. Henrym pojmenována jednotka indukčnosti v soustavě SI.

V roce 1848 spolupracoval Henry s prof. Stephenem Alexanderem a zabývali se určováním relativních teplot různých částí slunečního disku. Přitom použili termočlánky k měření sálavé teploty a zjistili, že sluneční skvrny jsou chladnější než okolní oblasti. Dále se profesor Henry zabýval vzduchoplavectvím a využíváním plynů, které jsou lehčí než vzduch, k plnění balonů. S tím souvisel i jeho zájem o meteorologii a změny letových podmínek balonů. Pomáhal konstruovat nejrůznější zařízení sloužící ke stabilizaci letu balonu. Dále se zabýval akustikou místnosti, odrazem zvuku, vedlejšími akustickými efekty a jejich potlačováním. Objevil tzv. Henryho vzdálenost, kterou demonstroval následujícím pokusem. Člověk při něm stál v otevřeném prostoru 100 stop od zdi a byl vyzván, aby tleskl a poslouchal ozvěnu. Při postupném přibližování ke zdi se ve vzdálenosti 30 stop stane, že již žádnou ozvěnu neslyšíme. Tomu odpovídá časové zpoždění 60 ms, které odpovídá době integrace zvuku v lidském uchu. Uvedený efekt byl později zkoumán v 60. letech 20. století, a byly tak položeny základy moderní akustiky.

Na sklonku svého života byl již prof. Henry slavným vědcem a přijímal návštěvy ostatních vědců a vynálezců. Přitom se vždy choval pozorně, přátelsky a oplýval jemným humorem. Jednou z takových návštěv byl 1. března 1885 i Alexander Graham Bell. Henry se velmi zajímal o Bellovu experimentální aparaturu a její praktickou demonstraci. Zejména ho zaujalo, jakým způsobem je převáděna lidská řeč na elektrický signál. Není divu, že Henry Bella pochválil za velký vynález, jenž do té doby neměl obdoby. Zároveň Bellovi doporučil, aby svůj nápad nepublikoval do té doby, dokud nebude dokonale patentován. Bell však namítal, že nemá dostatek právních znalostí pro takový krok. Na to mu Henry odpověděl: „Tak si to zjistěte.“ Henry se ještě dočkal 25. června 1876 veřejné demonstrace Bellova telefonu ve Filadelfii. Přitom zastával velmi důležitou roli jednoho z porotců, který ověřoval funkčnost a původnost elektrických součástí systému. Dne 13. května 1878 prof. Joseph Henry umírá ve Washingtonu.

Po seznámení se životopisem prof. Henryho vás možná napadne, zda i jiní lidé mohou včas zmoudřet. Nevím, zda být moudrým je i dnes moderní, ale prof. Henry měl dva důležité předpoklady k tomu, jak toho dosáhnout. V první řadě začínal od nuly, a proto si vážil každého svého drobného úspěchu. Dalšími faktory, které u něj hrály roli, byly praktičnost a nesporné prvenství u všech jeho objevů a patentů. Nelze se pak divit tomu, že neměl nepřátele a v pozdním věku rád pomáhal svým následovníkům v prosazení dalších velkých myšlenek.


Zdroj:
doc. Ing. Jaromír Kukal, Ph.D.: Joseph Henry
https://www.iim.cz/wiki/index.php/Joseph_Henry



Joseph Henry (podpis)


* * *

Další výročí

     
1. prosince 1847 (170. výročí)
se v Ronově nad Doubravou (Ronov nad Doubravkou, Rakouské císařství) narodil významný český malíř - krajinář 19. století Antonín Chitussi, žák J. M. Trenkwalda a Jana Swertse, nástupce Adolfa Kosárka a předchůdce Antonína Slavíčka.
Narodil se v česko-italské rodině, studoval na Akademii výtvarných umění v Praze, uměleckých školách v Mnichově a ve Vídni. Byl blízkým přítelem české malířky Zdenky Braunerové.
V jeho obrazech najdeme motivy z Barbizonského lesa, z Železných hor, jihočeských rybníků.
Chittussiho celoživotní a umělecká dráha nebyla přímočará. Opustil studium na technice, ale marně hledal poučení o malbě na akademiích v Praze, ve Vídni a Mnichově. Z pražské školy byl dokonce (spolu s M. Alšem) roku 1876 vyloučen, to mu ovšem získalo četné přátele mezi kolegy umělci i předními vlastenci.
V akademické malbě nenachází Chittussi uspokojení ani solidnější výsledky. Teprve odchod do Paříže mu přináší zcela nečekané úspěchy - vystavuje v proslulém pařížském Salónu, a to nejen krajiny francouzské, ale i obrazy z Čech.
Ve Francii nachází své vzory v malbě školy barbizonských, zcela se věnuje krajině a jeho rukopis se uvolňuje. I po návratu domů se setkává s uměleckým i hmotným úspěchem, ale za prvořadého umělce uznán není - snad proto, že odešel právě v okamžiku, kdy jeho generační druhové přistupují k soutěži pro Národní divadlo.
Doma zůstává spíše cizincem, přesto v jeho vrcholných dílech je cítít dědictví české tradice, zejména díla Kosárkova. To však chápou až jeho následovníci, mladá Slavíčkova generace krajinářů, pro kterou se stávají Chittussiho krajiny v přirozeném denním světle, bez romantického aranžování ukazatelem nové cesty.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Zakladatel české krajinářské školy Antonín Chittussi se narodil na Českomoravské vysočině. Maminka byla Češka, ale rodina otce pocházela z Itálie. Odtud také pochází jeho zvláštní příjmení.
Na pražské Akademii se zapletl do studentských protestů proti jednomu německému profesorovi, který označil vznikající Národní divadlo za plagiát německého umění. To pobouřilo české studenty, uspořádali protestní akci a profesora donutili opustit budovu Akademie. Po následném vyšetřování a odpykání trestu pěti dnů vězení, byl ze školy vyloučen.
Chvíli pracoval jako ilustrátor v České Včele a poté odjel do Vídně a Mnichova, kde si doplnil akademické vzdělání. Pak už následovala cesta do Francie, která se mu stala druhým domovem.
Jeho žačkou byla Zdenka Braunerová, do které se malíř zamiloval. Vztah nakonec ukončila Braunerová těsně před sňatkem, protože si chtěla udržet nezávislost.
A ještě jedna událost v něm zanechala hluboké stopy. Okupace Bosny a Hercegoviny, které se účastnil jako záložník pražského pluku. Násilí, kterého byl svědkem, mu natrvalo změnilo pohled na svět.
Konec života, poznamenaný tuberkulózou a depresemi, nebyl šťastný. Zemřel v chudobě v pouhých třiačtyřiceti letech.
Umělec Antonín Chitussi se narodil do italsko-české obchodnické rodiny ve městě Ronov nad Doubravou. Jako nejstarší syn se měl stát otcovým nástupcem v obchodě, jeho to však víc táhlo ke štětcům a paletě.
Začal studovat na pražské Akademii výtvarných umění, později se přesunul do Vídně a pak zpět do Prahy, kde se zapletl do protestů proti profesorovi Alfredu Woltmannovi a jeho projevům německého šovinismu. Incident vyvrcholil vyhnáním profesora z budovy akademie, na čemž měl hlavní zásluhu právě on spolu s kolegou Mikolášem Alšem. Oba dva si za to odpykali trest pět dnů vězení. Po opuštění školy začal pracovat jako ilustrátor časopisů, zejména časopisu Česká včela.
Na jaře roku 1879 odjel do Paříže. Pod vlivem francouzských impresionistů změnil svůj malířský styl, začal se věnovat krajinomalbě a ve Francii slavil velké úspěchy. Jeho obraz Údolí Doubravky za soumraku byl dokonce vystaven na Pařížském salonu.
Dlouhý čas udržoval blízký vztah s vynikající malířkou a múzou mnoha umělců Zdenkou Braunerovou. Ten ale skončil ve chvíli, když malíř tuto nespoutatelnou ženu požádal o ruku.
Celý život trpěl průduškovým katarem, který ještě zhoršovaly jeho časté výpravy za inspirací do přírody - za každého počasí. Ke konci života žil téměř poustevnickým životem. S nikým se nestýkal a utápěl se v depresích z toho, že nikdo nerozumí jeho umění. Několik týdnů před smrtí dokonce uspořádal svou vlastní hostinu na rozloučenou. Zemřel v pouhých čtyřiačtyřiceti letech. Dnes patří mezi naše nejvýznamnější umělce. Jeho obraz Cesta do vsi byl v roce 2009 prodán za 1 650 000 Kč.
Zemřel 1. 5. 1891 v Praze (Rakousko-Uhersko).
Chittussi Antonín (www.libri.cz)
Antonín Chittussi (Wikipedia)
Antonín Chittussi (www.artmuseum.cz, Martina Glenn)
Antonín Chitussi
Antonín Chitussi
  Z historie (HaNo)
www.libri.cz
Lípa č. 3/2007
Lípa č. 1/2011
http://cs.wikipedia.org/wiki/
https://www.fdb.cz/
http://www.artplus.cz/
http://www.rodon.cz/
http://www.galeriekroupa.cz/
http://www.marold.cz/
http://ronov.webnode.cz/
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Květen 2011 (1.5.)
     
1. prosince 1897 (120. výročí)
se v Třeboni u Jindřichova Hradce (Rakousko-Uhersko) narodil český spisovatel, pedagog, malíř samouk, národopisec, etnograf, sběratel českého folkloru František Volf.
Roku 1946 vystavoval v Krásné jizbě 40 obrazů a kreseb pod vlivem kubismu a Fr. Tichého.
Z literárního díla: Z mého domova (1951); Veselá kopa (1956); Starý český kalendář (1959); Český rok v pohádkách, písních, hrách a tancích, říkadlech a hádankách - Zima (1960); Doma. Výbor z lidové poezie a prózy (1962); Kytice balad: z lidové epiky československé (1965); U maminky (1970); Turecká vojna (1972); Český rok v pohádkách, písních, hrách a tancích, říkadlech a hádankách - Podzim (1980); Český rok v pohádkách, písních, hrách a tancích, říkadlech a hádankách - Jaro (2010).
Z malířského díla: Rozkvetlý strom; Přístav (1953); Mlýn v Těšovicích; Ovocné zátiší; Domy; Rybníček za vesnicí; Blaťácká krajina; Ovesné mandelíky; Na vycházce; Chaloupky u rybníka; Žlutá bába.
Zemřel 3. 7. 1983 v Českých Budějovicích (Československo).
František Volf (www.databazeknih.cz)
František Volf (www.kosmas.cz)
Konečný, Dušan; Brukner, Josef: František Volf (www.antikvariat-vltavin.cz)
František Volf
František Volf
  Z historie (HaNo)
Lípa č. 3/2007
http://www.cenyobrazu.cz/
https://www.galerie-narodni.cz/
     
l. prosince 1917 (100. výročí)
se ve Rtyni v Podkrkonoší (Rakousko-Uhersko) narodil český psycholog, představitel oficiální marxistické psychologie profesor Dr. Josef Linhart, DrSc.
V 50. letech byl kritikem tzv. buržoasních směrů v psychologii, později autorem prací, zaštítěných pavlovskou a marxistickou teorií, fakticky však stojících na platformě pozitivizmu a behaviorismu. Zabýval se též problematikou kybernetických modelů a jejich využitím ve společenské praxi.
Z díla: Psychologie učení (1967); Činnost a poznávání (1976); Základy psychologie učení (1986); Základy obecné psychologie (1987).
Zemřel 5. 4. 1992 v Teplicích (Československo).
Josef Linhart (www.databazeknih.cz)
Josef Linhart: Psychologie učení
Josef Linhart: Psychologie učení
  Český biografický slovník XX. století
Viz
Kalendárium Prosinec 2007 (1.12.) a Kalendárium Duben 2012 (5.4.)
     
1. prosince 1967 (50. výročí)
se v Praze (Československo) narodila česká herečka a dabérka Nela Boudová.
Její biologický otec je Tunisan, původně se jmenovala Neila Najar, až od třetí třídy, kdy se její maminka znovu vdala, se z ní stala Nela Boudová. Od šesté třídy žila s rodiči v NDR. Je vegetariánka, pravidelně cvičí jógu, ráda cestuje. Po absolutoriu hudebně-dramatického oddělení pražské Státní konzervatoře (1988) působila několik let v oblastních divadlech (Karlovy Vary, České Budějovice). Po dvě sezóny hrála v Divadle Za branou II u Otomara Krejči (1990-1993). Souběžně vystupovala v kladenském Středočeském divadle (1992), následně v Divadle Labyrint (1992-1994). V letech 1994-2009 byla členkou souboru pražského Činoherního klubu. Jako herečka ve svobodném povolání i nadále spolupracuje s Činoherním klubem, hostuje na pražských divadelních scénách (Divadlo Palace, Hudební divadlo Karlín), patří k populárním filmovým a televizním umělkyním. Od roku 2014 je členkou správní rady MOST, o. p. s.
Je autorkou dvou knih pro děti Eliška a Korálníčci (2008) a O víle Voněnce (2010), působí také v dabingu. Do češtiny mj. dabuje americkou herečku Julii Roberts, propůjčuje hlas i Melanii Griffith a Jodie Foster.
Má dva syny, Andreje a Dalibora, se scenáristou Janem Lekešem.
Část dětství a dospívání strávila jakožto dcera zpravodaje ČST v zahraničí. Po absolvování Státní konzervatoře v Praze (hudebně-dramatické oddělení) hostovala v oblastních divadlech v Českých Budějovicích a Karlových Varech, po ročním angažmá v Divadle J. Průchy v Kladně - Mladé Boleslavi působila dvě sezony v obnovaném Krejčově Divadle za branou II. Od roku 1994 hostovala v Činoherním klubu, kam následně nastoupila do angažmá.
Ještě jako studentka debutovala v kriminálním filmu Mravenci nesou smrt režiséra Zbyňka Brynycha. Následovaly filmy jako např. Dotyky či Jestřábí moudrost a množsví TV filmů. Francouzskou guvernantku otylého továrnického synka si zahrála v seriálu Bylo nás pět. Následovaly i hvězdné snímky jako Kolja či Vratné lahve.
Rozsáhlá je i její práce pro dabing, od Pretty Woman mluví Julii Roberts, propůjčuje hlas i Melanii Griffith a Jodie Foster.
Nela Boudová (Wikipedia)
Nela Boudová (www.csfd.cz, Tomáš Tesař)
Nela Boudová (www.divadlopalace.cz, Lubor Mrázek)
Nela Boudová
Nela Boudová
  Jak šel čas (TV pohoda č. 47/2017)
https://www.i-divadlo.cz/
https://www.databazeknih.cz/
     
1. prosince 1987 (30. výročí)
měla v kinech premiéru filmová pohádka režiséra Zdeňka Trošky O princezně Jasněnce a létajícím ševci.
O princezně Jasněnce a létajícím ševci je česká filmová pohádka z roku 1987 režiséra Zdeňka Trošky. Snímek byl natočen na motivy pohádky Jana Drdy podle scénáře Karla Steigerwalda.
Pohádka o mladém ševcovském tovaryšovi Jírovi, který si vyrobil z jemné kůže křídla, s jejichž pomocí vysvobodil z věže královského hradu princeznu Jasněnku, kam ji zavřel její otec v marné snaze zabránit věštbě zlé čarodějnice, a posléze ji vymanil i z moci samotné čarodějnice a její dcery Černavy.
Režie: Zdeněk Troška. Předloha: Jan Drda (kniha). Scénář: Karel Steigerwald. Kamera: Jaroslav Brabec. Hudba: Petr Mandel. Střih: Eva Bobková. Zvuk: Roman Hloch. Scénografie: Jan Oliva. Masky: Zdeněk Klika. Kostýmy: Marie Franková.
Hrají: Jan Potměšil, Michaela Kuklová, Helena Růžičková, Stanislav Tříska, Vladimír Huber, Jaroslav Čejka, Lubor Tokoš, Zdeněk Podhůrský, Otto Ševčík, Antonie Hegerlíková, Karel Bělohradský, Yvetta Blanarovičová, Václav Kaňkovský, Mirko Musil, Venuše Humheyová, Josef Vaidiš, Vlastimila Vlková, Sylva Sequensová, Ivo Černý, Vladimír Švabík, Dušan Vodák.
O princezně Jasněnce a létajícím ševci (www.csfd.cz)
O princezně Jasněnce a létajícím ševci (Wikipedia)
O princezně Jasněnce a létajícím ševci (www.filmovamista.cz)
O princezně Jasněnce a létajícím ševci (1987)
O princezně Jasněnce a létajícím ševci (1987)
  Jak šel čas (TV pohoda č. 47/2017)
     
1. prosince 1987 (30. výročí)
zemřel v Saint-Paul-de-Vence (Francie) afro-americký spisovatel, dramatik, esejista a bojovník za občanská práva James Arthur Baldwin.
Jeho romány a eseje ukazují pocity a postoje černochů v současné Americe a míří proti rasovým předsudkům.
Baldwin se ve velké části svého díla zabývá rasovou a sexuální tématikou Spojených států amerických v polovině 20. století. Jeho romány jsou pozoruhodné pro způsob, kterým objevují otázku identity, a pro způsob, jímž se zabývá složitými sociálními a psychologickými nátlaky související s tím být černý či homosexuál, a to dlouho předtím, než se tyto skupiny mohly dovolat nějaké sociální, kulturní a politické rovnosti.
Vyrostl v newyorské černošské čtvrti Harlemu, tato čtvrť se stala hlavním tématem jeho děl. Baldwin čtvrť brzy opustil a po vystřídání mnoha měst v USA se usadil v Paříži. Jeho tvorba je ovlivněna rasismem a to nejen klasickým rasismem bělošským, ale i rasismem opačným. Jeho otec byl náboženský kazatel, který nenáviděl bělochy.
Česky vyšlo: Beale Street blues (1979); Jiná země (1988).
Narodil se 2. 8. 1924 v New York City (New York, USA).
James Arthur Baldwin (Wikipedia)
James Arthur Baldwin - dramatik, prozaik (www.spisovatele.cz)
James Baldwin (www.databazeknih.cz)
James Arthur Baldwin
James Arthur Baldwin
  Z historie (HaNo)
Všeobecná encyklopedie ve čtyřech svazcích: Diderot
http://baila.net/
Viz
Kalendárium Srpen 2014 (2.8.)
     
1. prosince 1997 (20. výročí)
zemřel v Ottawě (Kanada) český a československý politik, člen Československé strany národně socialistické, za kterou byl po válce poslancem Prozatímního a Ústavodárného Národního shromáždění, národně - socialistický publicista, novinář, spisovatel a později exilový politik Ota Hora.
Podnikl řadu zahraničních cest, z nichž vytěžil témata pro své reportáže. Za nacistické okupace byl činný v domácím odboji, po roce 1948 emigroval do USA.
Od mládí se veřejně angažoval. V rodném městě byl aktivní v Sokolu a v národně socialistické straně. Roku 1932 se stal nejmladším členem jejího ústředního výkonného výboru. Často cestoval a publikoval cestopisné črty. Za války působil v ilegální publicistice.
V letech 1945-1946 byl poslancem Prozatímního Národního shromáždění za národní socialisty. Mandát obhájil v parlamentních volbách v roce 1946 a stal se poslancem Ústavodárného Národního shromáždění, kde zasedal formálně až do parlamentních voleb v roce 1948. V rámci strany patřil po roce 1945 mezi představitele mladé generace s napojením na studentské kruhy. Byl zvolen předsedou národně socialistické mládeže. Profiloval se kriticky k sílícímu vlivu KSČ v policii a čelil mu v bezpečnostním výboru parlamentu společně s lidoveckým poslancem Bohumírem Bunžou. V prosinci 1947 vystoupil s teorií, že Československo lze považovat za policejní stát.
Po únorovém převratu v roce 1948 odešel do exilu, nejprve do západního Německa, později do Kanady, a podílel se na činnosti exilové národně socialistické strany. V rámci exilové strany představoval společně s Aloisem Čížkem mladší generaci, kriticky naladěnou vůči špičkám strany a vůči vedení Petra Zenkla. Vydával list Mladé proudy. Byl členem výkonného výboru Rady svobodného Československa a čestným předsedou Sokola v Kanadě. Získal ocenění Canadian Silver Jubilee Medal a Masarykovu cenu Československého sdružení v Kanadě za rok 1988. V roce 1990 bylo bez jeho vědomí dojednáno sloučení exilové strany s představiteli Československé strany socialistické (prokomunistická nástupnická strana národních socialistů z let 1948-1989). Roku 1991 mu byl udělen Řád Tomáše Garrigua Masaryka. V roce 1993 založil nadaci, která každoročně odměňuje nejlepší práce o historii Golčova Jeníkova.
Narodil se 29. (26.) 11. 1909 v Golčově Jeníkově (Rakousko-Uhersko).
Ota Hora (Wikipedia)
Ota Hora (www.psp.cz)
Vzpomínka na Otu Horu (skopal-jaroslav.blog.cz, Přemysl Votava, Jaroslav Skopal, Karel Löbl)
Hora; Ota: Svědectví o puči
Hora; Ota: Svědectví o puči
  Český biografický slovník XX. století
https://www.databazeknih.cz/
https://www.cbdb.cz/
Viz
Kalendárium Listopad 2009 (29.11.)
     
1. prosince 1997 (20. výročí)
zemřel v Praze (Česká republika) český herec Jiří Pleskot.
Od roku 1951 do roku 1991 byl řádným, později po odchodu do důchodu pouze hostujícím členem hereckého souboru Divadla na Vinohradech. Mezi jeho nejznámější filmové role patří, mimo jiné, ztvárnění postavy prezidenta Edvarda Beneše v dvojsnímku Otakara Vávry Dny zrady a ve filmu Sokolovo.
Cesta Jiřího Pleskota k divadlu vedla sice přes školu spojenou s tímto oborem, i když v trochu jiném zaměření - Pleskot vystudoval divadelní vědu a estetiku na filozofické fakultě Univerzity Karlovy (studium dokončil r. 1949), již jako student ale tíhnul k divadlu více prakticky než teoreticky a hrál v avantgardním souboru Modrá halena v Kladně. Na přelomu 40. a 50. let vystřídal dvě krátkodobá angažmá v Mladé Boleslavi (1948-1950) a v Hradci Králové (1950-1951), až se nakonec jeho stálým působištěm stalo Vinohradské divadlo (1951-1988). Na jeho jevišti ztvárnil přibližně 120 rolí, dramatického i komediálního charakteru.Všechny jeho postavy vynikaly civilním a realistickým herectvím, zároveň jim ale dokázal dodat intelektuální vyznění, přičemž zúročil i své vysokoškolské vzdělání v oblasti kultury. Pověstná byla také jeho cílevědomá příprava a studium rolí. Vynikl například ve hrách Josefína, Zlatý kočár, Kočka na rozpálené plechové střeše, Král Krysa a mnoha dalších. Po odchodu do důchodu v roce 1988 nadále účinkoval ve Vinohradském divadle pohostinsky.
Filmová a televizní práce Jiřího Pleskota čítá přes osmdesát rolí. Poprvé se objevil v nevelké epizodě příslušníka bezpečnosti v kriminálce Padělek (1957), po dalších epizodních rolích zaujal po boku Jiřiny Jiráskové v krátkém filmu Střevíčky (1961). Větší herecké příležitosti pak dostal Pleskot ve filmech Jiřího Krejčíka (Labyrint srdce, 1961; Polnočná omša, 1962), výraznou manželskou dvojici opět s Jiřinou Jiráskovou pak sehrál v psychologickém snímku Bloudění (1965). Další poměrně velké úlohy pak získal v kriminálních filmech (Vrah skrývá tvář, 1966; Znamení Raka, 1967), v dalších snímcích se již začal objevovat v postavách otců, později pro něj tak typických. Souběžně navázal spolupráci s televizí, již v 60. letech hrál v řadě inscenací a také v seriálech (Sňatky z rozumu, 1968; F. L. Věk, 1971), jednu z hlavních rolí ztvárnil v nadčasové televizní komedii Tchýně (1969).
Ještě výrazněji rozvinul Pleskot svou práci pro film a televizi v 70. letech, i když z této doby je jeho tvorba kvalitativně nevyvážená. Dobře si jej diváci pamatují především v roli prezidenta Edvarda Beneše v historických filmech Dny zrady (1973) a Sokolovo (1974), hrál také v několika dílech normalizační kinematografie (Vítězný lid, 1977; Poéma o svědomí, 1978), ve filmech ze současnosti několikrát věrohodně ztvárnil pedagogy (za všechny jmenujme film Leť, ptáku, leť, 1978), nadále účinkoval také v titulech kriminálního ražení. Z nadčasové a dodnes populární produkce je na místě vyzvednout roli otce hlavní hrdinky v komedii Léto s kovbojem (1976). Z televizní tvorby té doby se sluší připomenout Pleskotovu účast ve zdařilých přepisech starších literárních děl (Vilém Rozkoč, 1975; Tři muži se žralokem, 1975), vidět jej bylo možno také v dalších televizních seriálech. Frekvence Pleskotovy práce před kamerou výrazně polevila v dekádě osmdesátých let, zaujal například postavou dědečka ve filmech Lucie, postrach ulice (1984) a ...a zase ta Lucie (1984). Poslední filmovou rolí Jiřího Pleskota byla postava otce dvou hlavních hrdinů ve filmu Skřivánčí ticho (1989). S prací v televizi se rozloučil nevelkou rolí v dramatu Uzavřený pavilón (1991).
Jiří Pleskot zemřel v Praze 1. prosince 1997 ve věku 75 let. Posmrtně mu byla později udělena cena Senior Prix od Nadace Život umělce (2002). Byl dvakrát ženatý; poprvé v letech 1953-1955 s herečkou Jiřinou Jiráskovou (*1931, +2013), s níž i po rozvodu zůstali celoživotními přáteli. Podruhé se oženil po roce 1968 s moderátorkou Olgou Čuříkovou (*1932, +2016), které tím pomohl vyřešit existenční problémy po jejím nuceném odchodu z televize.
Narodil se 3. 5. 1922 v Milostíně u Rakovníka (Československo).
Jiří Pleskot (Wikipedia)
Jiří Pleskot (www.csfd.cz, Jaroslav Lopour)
Jiří Pleskot (www.fdb.cz)
Jiří Pleskot
Jiří Pleskot
  Z historie (HaNo)
http://cs.wikipedia.org/wiki/
http://www.ceskatelevize.cz/
Viz
Kalendárium Květen 2012 (3.5.)
     
1. prosince
je Světový den boje proti AIDS.
Vyhlášen Světovou zdravotnickou organizací v roce 1988.
Onemocnění AIDS za posledních 25 let, kdy byl hlášen první případ, změnilo svět. Od té doby si AIDS vyžádal 25 milionů lidských životů, virem HIV bylo infikováno dalších 40 milionů. Onemocnění se celosvětově stalo hlavní příčinou úmrtí mužů i žen ve věku 15 až 59 let. AIDS se stal největší hrozbou současnosti.
Příliš dlouho se svět tento problém snažil popřít. Postoje se však za posledních deset let změnily. Svět konečně začal brát nutnost boje proti AIDS tak vážně, jak si tento problém zaslouží.
Potřebné fondy přicházejí jako nikdy v minulosti, lidé mají nesrovnatelně lepší možnosti anitiretrovirální léčby a několika zemím se daří epidemii omezovat, což se v minulosti také nikdy nestalo. Celkový počet infikovaných se však nesnižuje, proto musíme mobilizovat politickou vůli na všech úrovních víc než kdy dříve.
Červená stužka - Světový den boje proti AIDS (old.planovanirodiny.cz)
2014 World AIDS Day around the world (www.unaids.org, anglicky)
World AIDS Day 2013 around the Globe
World AIDS Day 2013 around the Globe
  Z historie (HaNo)
www.quido.cz
Viz
Kalendárium Prosinec 2016 (1.12.)
     
2. prosince 1547 (470. výročí)
zemřel v Castilleja de la Cuesta jeden z nejslavnějších španělských conquistadorů Ameriky Hernán Cortéz (Cortés), 1. markýz del Valle de Oajaca, někdy také Hernando, Fernando Cortés nebo Fernán Cortés, ale i Cortez či Cortéz, dobyvatel Mexika.
V letech 1499-1501 studoval práva. Od roku 1504 žil na ostrově Hispaniola (původní název La Espanola na Haiti), kde se účastnil několika výprav proti indiánům. V roce 1511 doprovázel při obsazování Kuby jejího guvernéra Diega Velázqueze de Cuéllara, který ho jmenoval starostou města Santiago de Cuba. Mezi Cortésem a guvernérem docházelo k častým sporům, proto po objevení Yucatanu v roce 1519 Cortés přemluvil Velázqueze, aby tam pod jeho vedením vyslal výpravu. Tato výprava byla na poslední chvíli zakázána a Cortés měl být zatčen. Cortésovi se však podařilo odplout pod vedením Antóna de Alaminose s 11 loďmi (1 loď měla zhruba 70-90 mužů, tj. 15 námořníků, 50 vojáků a 20 sluhů/otroků). Výprava dorazila na Yucatán, kde dobyla území Tabasca a donutila domorodce uznat nadvládu španělského krále Karla V. Zde se dozvěděl o bohaté Aztécké říši.
Dne 20. dubna se vylodil poblíž dnešního města Veracruz. Zde byl přijat velmi přátelsky, protože byl považován za syna boha slunce, ale vstup do hlavního města Tenochtitlán mu císař Montezuma II. nepovolil, proto založil osadu Villa Rica de la Vera Cruz (dnešní Veracruz) a nechal se vojskem zvolit soudcem a generálním kapitánem, nařídil spálit lodě, kromě jediné, jež odjela podat zprávu do Španělska. Poté se vydal do vnitrozemí, kde se spojil s Tlaxcalany a Totonaky, kteří přijali španělskou nadvládu. Bez boje došel do Tenochtitlánu, kde se usadil a následně zajal Montezumu II., po kterém chtěl, aby uznal nadvládu Španělska, čímž se stal vládcem Mexika.
Roku 1520 proti němu Diego Velázquez de Cuéllar poslal vojsko (cca 2 000 mužů), které vedl Pamfil de Navaez. Cortés ho ale přepadl, zajal a větší část Navaezových mužů pak přešla na Cortésovu stranu. V průběhu jeho nepřítomnosti v Tenochtitlánu vypuklo povstání a i když vyjel své posádce na pomoc (se zhruba 12 000 muži, většina pocházela z Tlaxcaly), byl nucen 2. července 1520 utéci z Tenochtitlánu, kde ztratil značnou část mužstva, výzbroje a již získaných pokladů. Po vítězné bitvě v Outumbském údolí ustoupil do Tlaxcaly, kde znovu zformoval a doplnil armádu. Dne 13. srpna 1521 dobyl Tenochtitlán a zajal nového císaře Cuauhtémoca (dříve nesprávně Guatimozin).
Roku 1522 byl Karlem V. jmenován místodržícím, nejvyšším soudcem a vrchním velitelem Nového Mexika. Pomocí mnichů, především františkánů a dominikánů se snažil rozšířit křesťanství a organizaci země. V letech 1524-1526 vedl vojenskou výpravu do Hondurasu. Mezitím byl ve Španělsku obviněn ze zneužívání pravomocí a přípravy odtržení Mexika (tato obvinění nebyla pravdivá), byla na něj poslána kontrola vedená Alfonsem de Estradou. Ta s ním nejednala podle jeho představ, proto roku 1528 odjel do Španělska. Zde se setkal s císařem Karlem V., který mu udělil titul markýz del Valle de Oajaca a obdaroval ho velkými pozemky v Mexiku.
Roku 1529 byl jmenován pouze vrchním velitelem vojska s právem podnikat nové výboje. Podnikl několik výprav do Panamy a Severní Ameriky, v roce 1536 objevil Kalifornský poloostrov. Tyto výpravy ho finančně vyčerpaly a tak za ně chtěl náhradu. Jelikož neuspěl, vydal se do Španělska, kde byl roce 1540 přijat císařem Karlem V., ale úspěchu nedosáhl. V roce 1541 se účastnil výpravy do Alžírska, poté se chtěl vrátit do Mexika. Zemřel ve Španělsku poblíž Sevilly.
Byl pohřben v chrámu Ježíše Nazaretského v Mexiku, jeho ostatky se v roce 1823 ztratily.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Ostrovní pevnost San Juan de Ulua, mohutnou pevnostní zdí spojenou s pevninou, nechal postavit jeden z nejslavnějších španělských konkvistadorů Hernán Cortés. Stojí na místě, kde se Cortés na Velký pátek 19. dubna 1519 vylodil.
Pevnost chrání vjezd do přístavu Veracruz. I ten založil Cortés. Nazval ho ovšem mnohem vzletněji. La Villa Rica de la Vera Cruz, "Bohaté město skutečného kříže". Tady nechal Cortés spálit své lodě, aby dal svým mužům jasně najevo, že není cesty zpět. Odtud s několika málo vojáky táhl v namáhavém pochodu na aztéckou metropoli Tenochtitlan, kterou v roce 1521 dobyl a nazval Mexiko. Z kdysi mocné aztécké říše se stala nejbohatší a nejvíce ceněná španělská kolonie a Cortés jejím místodržícím, nejvyšším soudcem a vrchním velitelem.
Odtud možná Cortés pyšně hleděl na území, které připojil ke španělské koruně, a popíjel horký hořký nápoj z drcených kakaových bobů a vína, kořeněný pepřem. Ten báječný nápoj Aztéků představil i na španělském dvoře. A Evropa poprvé ochutnala čokoládu. Done Cortési, dík.
Narodil se roku 1485 v Medelínu (Badajoz, Extremadura, Kastílie, Španělsko).
Hernán Cortés (Wikipedia)
Hernán Cortés (www.databazeknih.cz)
Válečníci - Cortéz (www.ceskatelevize.cz)
Hernán Cortés
Hernán Cortés
  Z historie (HaNo)
http://forum.valka.cz/
https://www.csfd.cz/
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Prosinec 2007 (2.12.)
     
2. prosince 1887 (130. výročí)
se narodil český právník, klavírista, hudební skladatel a pedagog Viktor Veselý.
Zemřel 10. 7. 1966.

  Z historie (HaNo)
     
2. prosince 1987 (30. výročí)
zemřel argentinský lékař a biochemik Luis Federico Leloir; Nobelova cena za chemii (1970).
Narodil se 6. 9. 1906.

  Z historie (HaNo)
     
2. prosince 1997 (20. výročí)
byl v Praze (Česká republika) otevřen silniční Strahovský tunel; výstavba trvala 12 let.
Tunel vede ze Smíchova pod Břevnovem (pod Strahovským stadionem) a vyúsťuje na hranici čtvrtí Břevnov a Střešovice. Je dlouhý 2 004 m, z toho ražená část má délku 1 544 m. Byl první a nejdelší stavbou svého druhu v ČR.
O stavbě automobilového tunelu pod Strahovem začalo město uvažovat začátkem sedmdesátých let. Stavba byla zahájena v roce 1985, průzkumná štola se však začala razit již v roce 1979. Po rozsáhlých demolicích v okolí Švédské ulice začal Metrostav razit tunel od jihu a zároveň i ze středu směrem k severu. Úplně proražen byl v roce 1991.
Po postupném zvolnění tempa výstavby z finančních důvodů byl tunel dostavěn v roce 1997 a otevřen v listopadu téhož roku. Investiční náklady samotného tunelu činily téměř pět miliard korun, další miliardy stály související stavby umožňující napojení tunelu na komunikace, především pak mimoúrovňová křižovatka na severní straně portálu (Malovanka).
Strahovský tunel (Wikipedia)
Před 20 lety byl otevřen Strahovský tunel v Praze (auto.idnes.cz)
Strahovský tunel
Strahovský tunel
  Lípa č. 3/2007
Viz
Kalendárium Prosinec 2007 (2.12.)
     
2. prosince
je Mezinárodní den boje za vymýcení otroctví. Schváleno VS OSN v roce 1949.
Otroctví, obchod s otroky a praxe podobná otroctví jsou mezinárodním právem zakázány, zejména Úmluvou o otroctví z roku 1926 a Dodatkovou úmluvou o otroctví z roku 1956, která rozšířila zákaz na otroctví pro dluhy, nevolnictví, prodej nebo dědění žen anebo vykořisťování mladistvých a jejich práce. Státy se v těchto úmluvách zavázaly, že budou spolupracovat při odstraňování všech forem otroctví.
Otroctví, které je často spojováno s vlastněním otroků ve Spojených státech amerických, není jen tématem minulosti. V dnešním světě žije podle odhadů mezinárodních organizací zhruba 200 milionů osob v podmínkách, které lze považovat za moderní formy otroctví.
U takzvané tradiční formy otroctví, o které se hovoří právě v souvislosti s vlastněním afrických otroků, mohl majitel s osobou, kterou vlastnil, zacházet, jak chtěl, jako by se jednalo např. o kus nábytku. Mohl osobu prodat či darovat někomu dalšímu. Jednalo se o zjevnou formu vlastnictví.
U dnešních forem není mnohdy "vlastnictví" jiné osoby tak zřetelné. Tyto formy jsou charakteristické především donucováním, vykořisťováním a kompletní kontrolou, kterou někdo provádí nad zotročenou osobou.
Obchod s lidmi se v posledních letech stal velmi výnosnou oblastí, která ziskem směle konkuruje obchodu se zbraněmi a drogami. Odhaduje se, že celkový příjem z obchodu s lidmi se pohybuje od 8,5 do 12 miliard EUR ročně.
Nejčastěji zmiňovanou formou obchodování s lidmi zejména v oblastech USA a Evropy je obchodování se ženami v prostředí sexuálního průmyslu. Podle Mezinárodní organizace práce je z celkového počtu osob vykořisťováno v této oblasti 43 % všech obchodovaných osob. Ženy jsou však obchodovány také za účelem vykořisťování při nucené práci mimo sexuální průmysl.
Novodobé otroctví (clanky.rvp.cz, Petra Kutálková)
Otrokářství (Wikipedia)
Jean-Léon Gérôme: Trh s otroky, cca 1866
Jean-Léon Gérôme: Trh s otroky, cca 1866
  Z historie (HaNo)
www.quido.cz
Viz
Kalendárium Prosinec 2016 (2.12.)
     
3. prosince 1867 (150. výročí)
se v Jindřichově Hradci (Rakousko-Uhersko) narodil český astronom profesor PhDr. František Nušl.
Poté, co zde (v roce 1888) absolvoval gymnázium, odešel studovat do Prahy matematiku, fyziku a astronomii na českou část Karlovy Univerzity. Byl žákem významných českých astronomů té doby, profesorů A. Seydlera a V. Strouhala. Po absolvování se stal v roce 1893 učitelem matematiky a fyziky na reálce v Hradci Králové a následně (od roku 1901) v Praze (Karlín). Na středních školách učil celkem 14 let.
Stal se velmi důležitou osobou pro hvězdárnu v Ondřejově, dnešní sídlo Astronomického ústavu AVČR. Stál u jejího zrodu roku 1898, spolu s jejím budovatelem, továrníkem Josefem Janem Fričem, a stal se jejím prvním ředitelem. V roce 1904 habilitoval na Karlově univerzitě v astronomii, od roku 1908 se stal profesorem matematiky na ČVUT v Praze. Roku 1922 byl jmenován ředitelem Státní hvězdárny v Praze a předsedou České astronomické společnosti. Od roku 1928 se stal také profesorem astronomie na Univerzitě Karlově.
Zemřel 17. 9. 1951 v Praze (Československo).
Prof. František Nušl (Hvězdárna prof. Františka Nušla)
František Nušl (Wikipedia)
Profesor PhDr. František Nušl
Profesor PhDr. František Nušl
  Z historie (HaNo)
Lípa č. 3/2007
Viz
Kalendárium Prosinec 2007 (3.12.)
     
3. prosince 1907 (110. výročí)
se v Dačicích (Rakousko-Uhersko) narodil český vojenský kapelník, dirigent a hudební skladatel Rudolf Urbanec.
Vystudoval obecnou a měšťanskou školu. Hudební základy dostal ve svém rodišti. V letech 1924-1926 studoval hru na housle a zpěv na Vojenské hudební škole v Praze, potom působil u hudby pěšího pluku 35 v Plzni (1926-1932), přitom prohluboval studium hry na housle na zdejší hudební škole. Po dobu letní sezóny v roce 1932 hrál v luhačovickém lázeňském orchestru řízeném Janem Elsnicem, na podzim téhož roku vstoupil na pedagogické oddělení pražské konzervatoře, kde studoval hru na housle u Bedřicha Voldana, harmonii u Jaroslava Křičky a didaktiku u Adolfa Cmírala (absolutorium 1936). V tomto období příležitostně vystupoval s Heřmanovým šramlem. V řízení orchestru byl soukromým žákem Pavla Dědečka. Roku 1936 se stal houslistou orchestru hlavního města Prahy FOK. V lednu 1937 nastoupil jako poručík kapelník na Vojenské hudební škole v Praze, o rok později převzal hudbu pěšího pluku 17 v Trenčíně. V roce 1939 odjel do Teheránu, kde vyučoval hru na lesní roh a trubku na hudební škole Honaresthan Musighi a řídil její orchestr na veřejných koncertech a v rozhlase. V únoru 1942 se zde přihlásil do československého zahraničního vojska a byl prezentován u československé vojenské mise v Jeruzalému. Zde byl pověřen sestavením a řízením vojenské hudby u skupiny československé armády na Středním východě. S ní uspořádal v Káhiře v roce 1943 hudební festival k poctě Edvarda Beneše a k výročí vzniku Rudé armády. Hudba byla následně přesunuta do Velké Británie a sloučena s orchestrem československé samostatné brigády. Těleso zde slavilo velký úspěch. V roce 1944 působil na exilovém Ministerstvu národní obrany v Londýně, hned po skončení války se vrátil do vlasti. Stal se kapelníkem Posádkové hudby Praha (hudby pěšího pluku 5) a v letech 1946-1951 zastával funkci kapelníka Hudby Hradní stráže, s níž dosáhl vynikajících úspěchů. Později vedl Vojenskou hudební školu ve Spišském Podhradí (1951-1952). Poté, co byl ze svazku československé armády propuštěn, stal se hudebním referentem a režisérem Gramofonových závodů. Tehdy přetvořil amatérský orchestr Krajského národního výboru (KNV) Praha na Smíchově na Dechový orchestr KNV Praha, který tvořili bývalí vojenští hudebníci a členové orchestrů Národního divadla, České filharmonie, Českého rozhlasu a Symfonického orchestru FOK. Tento soubor přešel v lednu 1954 pod Gramofonové závody jako Velký dechový orchestr Gramofonových závodů. V roce 1961 se stal redaktorem Státního hudebního vydavatelství. Dne 3. 12. 1967 dirigoval Ústřední hudbu Československé lidové armády u příležitosti koncertu z vlastních skladeb k oslavě svých 60. narozenin, o rok později odešel do penze. Je autorem příležitostných skladeb (polka Proč jsi mi lásku sliboval, 1933, Groteskní polka pro dechový kvintet, Hezký den, Květinová polka, valčík Květy jara, 1939, Pochod Mathausovců, Vlaj prapore náš, 1944, Na tu svatú Katerinu, 1952) a úprav. Šlo o mimořádně nadanou hudební osobnost. Byl nositelem medaile za zásluhy II. stupně a pamětní medaile Africa Star 1939-1945.
Zemřel 28. 12. 1976 v Praze (Československo).
Urbanec, Rudolf (www.ceskyhudebnislovnik.cz, Bohumil Pešek, Eva Vičarová)
Rudolf Urbanec (www.supraphonline.cz)
Rudolf Urbanec
Rudolf Urbanec
  Z historie (HaNo)
Lípa č. 3/2007
     
3. prosince 1917 (100. výročí)
byl otevřen nejdelší převislý most na světě, Quebec Bridge přes řeku svatého Vavřince v Quebecu v Kanadě.
Quebec Bridge (Wikipedia, anglicky)
Quebec Bridge (www.asce.org, anglicky)
Quebec City’s Cantilever Bridge (www.ameriquefrancaise.org, Michel L'Hébreux, anglicky)
Quebec Bridge
Quebec Bridge
  www.iabc.cz
Viz
Kalendárium Prosinec 2007 (3.12.)
     
3. prosince 1937 (80. výročí)
mělo v kinech premiéru filmové drama v režii Josefa Rovenského a Jana Svitáka Hlídač č. 47.
Hlídač č. 47 je český film z roku 1937 režiséra Josefa Rovenského. Po jeho předčasném úmrtí film dokončil jeho přítel, režisér Jan Sviták. Scénář vznikl na motivy psychologického románu Josefa Kopty, který se na něm podílel se začínajícím Otakarem Vávrou. Exteriéry se natáčely v oblasti Posázaví a interiéry v ateliérech Foja Radlice.
Mladý vesnický kramář Ferda Zuska chce skočit pod vlak, protože se jeho děvče vdalo za jiného. V poslední chvíli jej zachrání železniční hlídač Douša a jeho žena Anna. Ferda brzy na svůj smutek zapomene a začne nadbíhat právě Anně. Nic netušící Douša je celé vsi pro smích. Navíc při Ferdově záchraně uklouzl na náspu, zranil se, a od té doby špatně slyší. Jednoho dne dokonce s hrůzou zjistí, že ohluchl docela a že musí tedy opustit své místo. Po nějakém čase se mu však sluch vrátí. Douša se rozhodne dál předstírat hluchotu, aby poznal, co si o něm lidé myslí. Ferda na Annu naléhá, aby s ním utekla, a chce Doušu zabít. Zlomená žena se v noci svěří muži, netušíc, že ji slyší. Douša ji vykáže z domu, ale volání dítěte jeho rozhodnutí zvrátí...
Režie: Josef Rovenský, Jan Sviták. Předloha: Josef Kopta (kniha). Scénář: Otakar Vávra, Josef Kopta. Kamera: Karel Degl. Hudba: Josef Dobeš. Střih: Marie Bourová. Zvuk: Stanislav Vondraš, Jaroslav Čechura.
Hrají: Jaroslav Průcha, Marie Glázrová, Karel Veselý, Ladislav Boháč, František Kovářík, Alois Dvorský, Milka Balek-Brodská, Slávka Holakovská, Zdeněk Hora, Václav Menger, Karel Němec, Fráňa Vajner, Bohdan Lachman, Jaroslav Bráška, Jan Černý, Alois Peterka, Josef Sládek, Julius Baťha, Antonín Šolc, Vladimír Smíchovský, Viktor Nejedlý st., Ferdinand Kohout, Bedřich Frankl, Josef Oliak, Antonín Jirsa, Jiřina Vávrová, Eliška Jílková.
Hlídač č. 47 (www.csfd.cz)
Hlídač č. 47 (film, 1937) (Wikipedia)
Hlídač č. 47 (1937)
Hlídač č. 47 (1937)
  Jak šel čas (TV pohoda č. 48/2017)
     
3. prosince 1937 (80. výročí)
zemřel sebevraždou pod koly nákladního vlaku v Balatonszárszó (Maďarsko) maďarský spisovatel, jeden z nejvýznamnějších básníků-lyriků v maďarské literatuře Attila József.
Jeho poezie míří k syntezi marxistických i freudistických prvků, tradičního výrazu i avantgardního experimentu, intelektuální čirosti i temného pudového podvědomí. Byl nekonvenčním, zato působivým vzorem socialistického básníka.
Je považován za největšího maďarského básníka 20. století.
Česky a slovensky vyšlo: S čistým srdcem (1959); A hľadáme pravdu (2005); Němá nauka stromů o spáse (2014).
Attila Josef: Žebrák
Věčně tě zřím zraky krásou zmámenými –
ó mé smutné oči, jež krásu milujete! –
mé oči věrné a slepá mysl s nimi
vždy tebe zří, a kam se hneš v tom světě,
vždy potkáš se tam s mými zraky bláhovými –
s lačnými žebráky, jimž nová bída bič svůj plete:
chudobinec, jenž před soucitem levným chrání,
minou a zas se dají do žebrání.

Narodil se 11. 4. 1905 v Budapešti (Rakousko-Uhersko).
Attila József (Wikipedia)
Attila József (www.databazeknih.cz)
Attila József (www.europeana.eu)
Attila József
Attila József
  Slovník spisovatelů: Maďarsko
Viz
Kalendárium Duben 2015 (11.4.)
     
3. prosince 1967 (50. výročí)
jihoafrický chirurg profesor Christiaan Barnard provedl v nemocnici Groote Schuur v Kapském městě první úspěšnou transplantaci lidského srdce na světě.
Pětapadesátiletý pacient litevský emigrant Louis Washkansky (se srdcem pětadvacetileté Denisy Darvallové, která zahynula při dopravní nehodě) umírá po transplantaci 21. 12. 1967. To byl začátek celé dlouhé řady neúspěšných transplantací srdce, včetně tzv. "umělého srdce". V roce 1968 jich bylo na celém světě provedeno 101. Žádný pacient nepřežil. Začátkem 70. let to již bylo 5000 lidských obětí. A přece přežívají dnes mnozí jedinci s transplantovaných srdcem.
Christiaan Neethling Barnard (8. listopadu 1922 Beaufort West - 2. září 2001 Pafos) byl jihoafrický chirurg, který jako první provedl úspěšnou transplantaci srdce. Narodil se v Jihoafrické republice, poté vystudoval lékařství v Kapském městě (JAR) a znalosti z kardiochirurgie získal v USA. Později se znovu vrátil do vlasti a stal se profesorem chirurgie v Kapském městě.
Po první transplantaci srdce se stal dozajista nejslavnějším lékařem světa. Setkával se státníky ve všech světadílech, sám ve svých memoárech popsal několik "hvězdných vztahů". Slavnou operaci provedl v nemocnici Groote Schuur v Kapském Městě v JAR. Zemřel o nedělním ránu 2. září 2001 v Pafosu na Kypru u bazénu hotelu Coral Bay. Příčinou smrti byl astmatický záchvat. Celý život trpěl artritidou, která mu občas komplikovala život při operačních výkonech. Christiaan Barnard navštívil v září roku 1969 Prahu (přiletěl 9. září). Při této návštěvě obdržel od pražského medailéra a akademického sochaře Milana Knoblocha pamětní medaili.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Louis Washkansky, třiapadesátiletý obchodník s potravinami, prodělal několik srdečních infarktů. Jeho zdravotní stav se horšil. Jedinou nadějí byla transplantace srdce. 3. prosince roku 1967 paní Washkanská cestou z návštěvy manžela v nemocnici míjela shluk lidí kolem dopravní nehody. Tehdy netušila, že žena ležící na krajnici pod plachtou, je Denise Darvallová, jejíž srdce bude bít v hrudi jejího muže.
Legendární operaci, při níž bylo poprvé úspěšně transplantováno lidské srdce, provedl v nemocnici v jihoafrickém Kapském městě chirurg Christiaan Barnard. Narodil se v búrské rodině, byl synem chudého kazatele Armády spásy. Kardiochirurgii studoval v USA. Operace, které předcházely dlouhé pokusy na psech, vyvolala hotovou senzaci. Bohužel se však dostavily pooperační komplikace a pacient po osmnácti dnech zemřel na zápal plic. Barnard se stal nejslavnějším lékařem světa a v září roku 1969 přiletěl i do Prahy.
Byl třikrát ženatý a ve svých memoárech popsal několik „hvězdných vztahů“ - nejznámější s Ginou Lollobrigidou. Jeho blízkým přítelem byl herec Peter Sellers, který se u něj léčil s těžkou ischemickou chorobou srdeční. Barnard byl zapsán do Guinnessovy knihy rekordů nejen jako věhlasný chirurg, ale i jako osoba, která dostává nejvíce dopisů od svých fanoušků.
Christiaan Barnard (Wikipedia)
Christiaan Barnard (www.databazeknih.cz)
Christiaan Barnard (*1922) (www.med.muni.cz)
První transplantace srdce (3.12.1967)
První transplantace srdce (3.12.1967)
  Z historie (HaNo)
Lípa č. 3/2007
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Prosinec 2007 (3.12.)
     
3. prosince 1987 (30. výročí)
zemřel český grafik, řezbář a hudebník Metoděj Florian.
Narodil se 6. 12. 1904.

  Z historie (HaNo)
     
3. prosince 2007 (10. výročí)
zemřel český herec, rozhlasový moderátor a režisér Jan Fuchs.
Narodil se 21. 5. 1930.

  Z historie (HaNo)
     
3. prosince
je Mezinárodní (Světový) den zdravotně postižených. Vyhlášen Valným shromážděním OSN v roce 1992 na závěr Dekády zdravotně postižených (1983-1992).
Tento den spojuje zdravotně postižené a nepostižené lidi ve větší snaze podporovat práva 37 milionů zdravotně postižených v celé Evropě (uvádí se, že v ČR je zdravotně postižených 1,2 až 1,4 mil. obyvatel).
Podle odhadů Světové zdravotnické organizace je prevalence zdravotních postižení v populaci zhruba 10 %. Přesné statistiky však neexistují mimo jiné díky problematickému jednotnému vymezení osob se zdravotním postižením. Zdravotní postižení jsou svázána také s chudobou a problematikou nedostatečné výživy. Odhaduje se, že přes 80 % osob se zdravotním postižením žije v rozvojových zemích s nízkým příjmem (tzv. low-income countries).
Mezinárodní den osob se zdravotním postižením (www.demografie.info, Šárka Kasalová Daňková)
Mezinárodní den zdravotně postižených 3. 12. (svatky.centrum.cz)
Mezinárodní den zdravotně postižených (handicapovani.zdrave.cz)
Mezinárodní den zdravotně postižených
Mezinárodní den zdravotně postižených
  Z historie (HaNo)
www.quido.cz
Viz
Kalendárium Prosinec 2016 (3.12.)
     
4. prosince 1717 (300. výročí)
se narodil český malíř Norbert Josef Karel Grund.
Zemřel 17. 7. 1767.

  Lípa č. 3/2007
     
4. prosince 1877 (140. výročí)
se v Skriveri (Ruské impérium, dnes Lotyšsko) narodil lotyšský spisovatel, literární vědec a překladatel Andrejs Upíts.
Byl hlavním představitelem socialistického realismu a dogmatické marxistické literární kritiky.
Sociální román Severní vítr ztvárňuje s pochopením pro psychologii postav i poezii přírody revoluční léta 1905-1907 v Pobaltí. Rozvíjí životní osudy dvou bratrů rozdílného přístupu k revoluci, kteří podněcují revoluční náladu mezi venkovským lidem, přičemž když je revoluce donucena k ústupu, cesty obou bratrů se rozcházejí.
Zemřel 17. 11. 1970 v Rize (Lotyšská SSR, Sovětský svaz).
Upits, Andrejs: Severní vítr (muj-antikvariat.cz)
Andrejs Upits (www.zudusilatvija.lv, lotyšsky)
Andrejs Upits (alchetron.com, anglicky)
Andrejs Upíts
Andrejs Upíts
  Slovník pobaltských spisovatelů
Viz
Kalendárium Listopad 2010 (17.11.)
     
4. prosince 1897 (120. výročí)
se ve Starkoči u Čáslavi (Rakousko-Uhersko) narodil český spisovatel, autor dobrodružných a chlapeckých románů Josef Sekera.
V sešitových vydáních užíval kolektivního pseudonymu Will Mac Khiboney.
Narodil se v rodině truhláře. Do školy Sekera chodil ve Starkoči, v sousední Zbyslavi (kde také prožil část dětství u příbuzných) a v Čáslavi. Studoval na odborné tkalcovské škole v Rychnově nad Kněžnou (do r. 1913) a na její strojařské větvi v Šumperku. V roce 1915 narukoval a po dělostřeleckém výcviku byl odvelen na italskou frontu. V armádě zůstal jako důstojník až do r. 1920, kdy se stal úředníkem na ředitelství Čs. státních drah v Bratislavě. Na Slovensku se spřátelil s Karlem Plickou, Fraňo Kráľem, Petrem Jilemnickým a dalšími levicovými intelektuály a zapojil se do činnosti bratislavské pobočky Družstevní práce. Na začátku 30. let byl jedním z organizátorů pokusu o vydávání literární revue a knižní edice Stan v Břeclavi. Roku 1939 byl přeložen do Prahy, v letech 1945-1949 působil jako vedoucí referent na ministerstvu dopravy a techniky. Od r. 1950 spisovatel ve svobodném povolání. V letech 1953-1956 byl tajemníkem SČSS; zastával i jiné funkce (mj. člen umělecké rady ministerstva kultury). Na sklonku života byl předsedou Českého literárního fondu a aktivně se podílel na ustavení normalizačního SČS.
Publikoval již před válkou, postupně přispíval do periodik Robotnícke noviny (Bratislava), Tvar, Panoráma, Magazín Družstevní práce, Haló noviny; později do novin a časopisů Tvorba, Rudé právo, Literární noviny, Nový život, Impuls aj. Redigoval měsíčník Stan (Břeclav, 1929-1930, 2. roč. s Josefem Zamazalem, Oldřichem Zemkem a Josefem Ošmerou), Cestovný zpravodaj Čs. štátnych drah (Bratislava, 1932-1938) a týdeník Praha v týdnu (1942-1944).
Román Děti z hliněné vesnice inspiroval Iva Havlů a Harryho Macourka ke stejnojmennému muzikálu (rozmn. 1975), podle románu Česká rapsodie sestavil Vlastimil Fišar scénickou montáž Věčně mladé pokolení (ve sborníku Říjen 1917, vyd. 1962). V knihovně Divadelního ústavu je uložen rukopis Sekerovy divadelní hry Ostrov rudé floty (b. d.).
Sekera užíval pseudonymů Jos. S. Starkoč, J. S. Starkoč (podle rodiště).
Sekerovy první prózy mají blízko ke kalendářové lidové četbě sentimentálně sociálního a humoristického ražení (Sváté listy, O lásce a taškářích). Na ustálené dějové a charakterizační konvence Sekera spoléhal i později (nejvýrazněji v milostném románku Kouzelné léto), zároveň však stále výrazněji navazoval na tradici venkovské realistické prózy a využíval zdrojů folklorního vypravěčství. V pokusech o epicky koncentrované novelistické útvary z prostředí městských středních vrstev prošel opožděně vlivem novoklasicismu (Hazardní hráči, Kruh osudu). Již zde zrála jeho záliba v milostné motivaci děje a v prudkých povahách, které podával s mírnou romantickou idealizací a s naturalistickým zvýrazněním lidské pudovosti. Naplno se pak tyto sklony rozvinuly v prózách o slovenských a moravských vinařích (Vinaři, Hora Radostná) a v rodové kronice z východočeské vesnice (Pán žernovů). Po válce přivedlo autora jeho zaujetí pro postavy nezkrotného citového založení k tématu slovenských Romů, z jejichž civilizační zanedbanosti obviňoval aparát kapitalistického státu (Děti z hliněné vesnice). Rysy propagandistické apelativnosti v dialozích a podřízenost syžetu apriorním dobovým ideovým schématům jsou patrné i v románech o účasti českých rudoarmějců v občanské válce v Rusku (Česká rapsodie) a o politickém i hospodářském vývoji Slovenska za narůstající agitace Hlinkovy strany ve 30. letech (Červený dolomán). Sekera se v nich znovu přiklonil k útvaru kronikářsky strukturovaného a bohatě zalidněného románu, který chtěl zachytit celou šíři sociálních i etických konfliktů epochy. Táž metoda, která jen mírně modifikovala poúnorový schematismus zdůrazněním erotické motivace a životní nahodilosti, charakterizuje i román o proměnách vesnice na Čáslavsku od konce války do kolektivizace (Jsme strom zelený). Věcností a střízlivým psychologickým dokreslením faktografického materiálu zaujímá výjimečné místo v Sekerově díle životopisné pásmo o malíři Jindřichu Pruchovi Torzo lásky.
Zemřel 14. 11. 1972 v Benešově u Prahy (Československo).
Josef Sekera (www.databazeknih.cz)
Josef Sekera (www.cbdb.cz)
Josef Sekera
Josef Sekera
  Slovník českých spisovatelů od roku 1945
Lípa č. 3/2007
Viz
Kalendárium Listopad 2012 (14.11.)
     
4. prosince 1937 (80. výročí)
zemřel v Praze (Československo) český politik, redaktor, autor ekonomických publikací, novinář a představitel živnostenské strany v období československé první republiky Josef Václav Najman, též J. V. Najman, či Josef Václav Najman-Skalský.
J. V. Najman spolu s R. Mlčochem vtiskl politickou orientaci Čs. živnostensko-obchodnické straně středostavovské, jejímž byl od roku 1930 až do své smrti předsedou.
Začínal jako obchodník, který pocítil nutnost vzájemné spolupráce a podpory středního stavu: obchodníků, malých i středních podnikatelů, ale i lidí dalších profesí, kteří na jedné straně museli čelit tlakům velkých podniků i bank a obdobím krizí, na druhé straně viděli, že jejich zájmy nebude hájit ani sociální demokracie či odbory. Svou kampaň na vytváření organizací hájících živnostníky a obchodníky zahájil v roce 1905 ve východních Čechách, poté se však přesunul do Prahy.
Po vzniku Československa byl jak u založení strany, tak u vzniku jejího tiskového orgánu Reforma, jehož název se roku 1931 změnil na výstižný Národní střed. Najman byl zároveň od roku 1920 poslancem Národního shromáždění a v letech 1926-1929 ve vládách A. Švehly a F. Udržala ministrem železnic, poté krátce v roce 1937 ministrem průmyslu, obchodu a živností. Usiloval o spolupráci s agrární stranou, ale v duchu Mlčochovy koncepce zároveň své straně zachoval politickou nezávislost.
Narodil se 20. 4. 1882 v obci Bohdanecká Skála u Jičína (Skála, Rakousko-Uhersko).
Najman Josef Václav (www.libri.cz)
Josef Václav Najman (Wikipedia)
Josef Václav Najman (www.databazeknih.cz)
Josef Václav Najman
Josef Václav Najman
  www.libri.cz
https://leporelo.info/
Viz
Kalendárium Duben 2012 (20.4.)
     
4. prosince 1997 (20. výročí)
v Praze (Česká republika) zemřel český lékař - chirurg profesor MUDr. Jan Knobloch, DrSc., vedoucí katedry chirurgie na lékařské fakultě University Karlovy v Praze.
Publikoval významné práce z oblasti chirurgických infekcí. Zabýval se také traumatologií, chirurgií plic, břišní a cévní chirurgií, rakovinou prsu, posudkovou problematikou a otázkami postgraduálního vzdělání.
V letech 1945 - 1976 byl přednostou Chirurgické kliniky Fakultní nemocnice Na Bulovce.
V roce 1986 mu byla udělena pamětní medaile akademika Jana Bedrny (od toho roku ji Chirurgická klinika uděluje význačným chirurgům a lékařům).
Z díla: První pomoc (1950); Obecná chirurgie (1953); Kniha o zdraví a nemoci (1959); Předlékařská první pomoc (1961); Obecná chirurgie, stručné základy chirurgické rentgenologie (1975).
Narodil se 28. 6. 1900 v Hanšpachu u Rumburka (Rakousko-Uhersko).
Jan Knobloch (www.databazeknih.cz)
Knobloch Jan (www.cojeco.cz)
Profesor MUDr. Jan Knobloch, DrSc.
Profesor MUDr. Jan Knobloch, DrSc.
  Český biografický slovník XX. století
Viz
Kalendárium Prosinec 2007 (4.12.) a Kalendárium Červen 2010 (28.6.)
     
5. prosince 1867 (150. výročí)
se narodil polský politik a vojevůdce, maršál Józef Pilsudski, celým jménem Józef Klemens Pilsudski; 1. polský prezident (1918-1922), symbol boje za nezávislost země.
V letech 1918-1935 byl faktickým vládcem Polska.
Zemřel 12. 5. 1935.

  Rok do kapsy
Lípa č. 3/2007
     
5. prosince 1907 (110. výročí)
se v obci Hluszki nedaleko Varšavy (Ruské impérium; dnes Polsko) narodila polská spisovatelka, prozaička Alina Centkiewicz (Centkiewiczowa).
Většinou publikovala společně se svým manželem Czeslawem Jackem Centkiewiczem. V jejich románech, povídkách i cestopisech pro děti, mládež i dospělé se spojují vědecké a historické poznatky s motivy dobrodružnými a cestopisnými.
Česky a slovensky vyšlo: Dobývání Arktidy (1958); V zemi polární záře (1960); Bílou pustinou (1961); Velký Nor (1964); Roald Amundsen (1971); Krutý pól (1977); Tumbo z mysu Dobré naděje (1981); Tumbo znovu v nesnázích (1982); Na bielej stope (1989).
Zemřela 11. 3. 1993 ve Varšavě (Polsko).
Alina Centkiewiczowa (* 1907, † 1993) (www.databaze-prekladu.cz)
Alina Centkiewicz (www.databazeknih.cz)
Czesłav Centkiewicz, Alina Centkiewicz: Velký Nor (www.databazeknih.cz)
Alina Centkiewicz, Czesław Jacek Centkiewicz: Roald Amundsen
Alina Centkiewicz, Czesław Jacek Centkiewicz: Roald Amundsen
  Slovník polských spisovatelů
Viz
Kalendárium Březen 2013 (11.3.)
     
5. prosince 1927 (90. výročí)
v Leningradě (Sovětský svaz) zemřel ruský spisovatel, symbolistický a dekadentní básník, prozaik, překladatel a dramatik konce 19. a počátku 20. století Fjodor Sologub, vlastním jménem Fjodor Kuzmič Tětěrnikov.
Byl jedním z pokračovatelů tzv. gogolovské linie ruské literatury, často označován jako autor blízký dekadenci; stal se jednou z významných postav první vlny ruského symbolistického proudu.
Narodil se v chudé rodině, stal se učitelem a dvě desetiletí učil matematiku na různých venkovských školách. V roce 1902 přišel do Petrohradu, kde se záhy stal módním autorem a hostem literárních salonů. Sympatizoval s revolucí v roce 1905, její porážka v něm upevnila pesimismus. Revoluci v roce 1917 nepřijal. Ve dvacátých letech se mu dostalo oficiálního uznání. V roce 1924 byl zvolen čestným předsedou Všeruského svazu básníků, předsedou překladatelské sekce a funkcionářem Svazu leningradských spisovatelů.
Byl především básníkem. Před rokem 1914 se hrálo i několik jeho symbolistických dramat. Prozaické práce (romány, povídky) v Gogolovské tradici zobrazují životní tragédie jako absurdní grotesky. Mimo básně, romány a dramata též překládal (především francouzskou poezii) a psal též kritiky.
Narodil se 1. 3. (greg.) / 17. 2. (jul.) 1863 v Petrohradě (Ruské impérium).
Fjodor Sologub (Wikipedia)
Fjodor Sologub (www.databazeknih.cz)
Fjodor Sologub (www.cbdb.cz)
Fjodor Sologub v roce 1913
Fjodor Sologub v roce 1913
  Slovník ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů
Viz
Kalendárium Únor 2013 (17.2.)
     
5. prosince
je Mezinárodní den dobrovolníků, slaví se od roku 1986 na počest těch, kteří pomáhají trpícím.
Organizace spojených národů již v roce 1985 ustanovila 5. prosinec Mezinárodním dnem dobrovolníků. Tento den je příležitostí pro všechny organizace a dobrovolníky ke zviditelnění své práce. Každá organizace si může vymyslet vlastní program, jak dobrovolnictví zviditelnit. Aktivity organizací tak budou různé, poslání však mají, všude na světě, stejné. Ocenit lidi, kteří dobrovolně věnují svůj čas, zkušenosti, elán prospěšným činnostem. Mezinárodní den dobrovolníků chce ale také přilákat nové dobrovolníky, otevřít všem lidem nový prostor pro seberealizaci.
je Den pro pěstounskou péči.
Mezinárodní den dobrovolníků (www.icm.cz)
Sdružení pěstounských rodin (www.pestouni.cz)
Mezinárodní den dobrovolníků
Mezinárodní den dobrovolníků
  Z historie (HaNo)
www.quido.cz
Viz
Kalendárium Prosinec 2007 (5.12.) a Kalendárium Prosinec 2016 (5.12.)
     
6. (9.) prosince 1067 (950. výročí)
zemřel v Praze český dvořan a duchovní, později pražský biskup Šebíř (Severus).
Zaníceně potíral pohanské zvyky, hluboce zakořeněné nejen mezi prostým lidem, ale i mezi pány a knížaty. S knížetem Břetislavem I. se účastnil tažení do Polska (1039), kde ve Hnězdně vyzdvihli ostatky sv. Vojtěcha, jeho bratra Radima a sv. Pěti bratří. Při této příležitosti měl prý Břetislav, podle Kosmy společně se Šebířem, vydat protipohanské zákony (tzv. Břetislavova dekreta).
Šebíř (latinsky Severus) byl od roku 1030 šestým pražským biskupem, zemřel roku 1067. Patřil mezi oblíbence knížete Oldřicha (1012-1034). Po boku jeho syna Břetislava I. (1034-1055) se Šebíř roku 1038 účastnil tažení do Polska, které skončilo dobytím Hnězdna. Při bojích Břetislava s panovníkem Svaté říše římské Jindřichem III. (1039-1056) se roku 1041 v obležené Praze Břetislav rozhodl kapitulovat, mimo jiné pod tíhou zrady biskupa Šebíře i dalších svých předáků. Za úřadováni Šebíře byla r. 1063 z pražské diecéze vyčleněna diecéze olomoucká, založen kolegiátní chrám ve Staré Boleslavi a v Litoměřicích, nový dóm v Praze a klášter v Mnichově Hradišti.
Narodil se v 10. století.
Šebíř (Wikipedia)
Zemřel biskup Šebíř (www.moraviamagna.cz)
Galérie osobností: Biskup Šebíř (bohu-a.svetu.cz)
Šebíř (Katedrála svatého Víta)
Šebíř (Katedrála svatého Víta)
  www.libri.cz
     
6. prosince 1857 (160. výročí)
zemřel slovenský filolog a historik Alojz Gregor Dankovský.
Narodil se 16. 2. 1781.

  Lípa č. 3/2007
     
6. (3.) prosince 1857 (160. výročí)
se v městě Berdyčiv poblíž Žytomyru (Ruské impérium; nyní Ukrajina) narodil významný anglický spisovatel polského původu, autor působivých próz ze života námořníků a dobrodruhů Joseph Conrad, vlastním jménem Józef Teodor Konrad Nałęcz Korzeniowski (Teodor Józef Korzeniowski), považovaný za jednoho ze zakladatelů modernismu.
Pocházel z polské zemanské rodiny s hrdou tradicí vlasteneckého odboje proti carskému panství. Jeho otec, Apollo Korzeniowski, byl romantický básník a vlastenec, který byl za přípravu národního povstání vězněn a poté poslán do vyhnanství do Vologdy na severu Ruska. V sedmnácti letech (roku 1874) se po smrti svých rodičů vydal Conrad do Marseille a stal se námořníkem na francouzských obchodních lodí plavících se do Karibiku. Ke konci sedmdesátých let přešel k anglickému loďstvu, roku 1886 dosáhl hodnosti kapitána a získal britské státní občanství. V letech 1888-1889 byl kapitánem na barku Otago. Roku 1890 při plavbě po řece Kongo vážně onemocněl malárií a musel se postupně vzdát své námořnické kariéry. Roku 1894 se proto natrvalo usadil v Anglii a začal se věnovat literární činnosti.
Značné zkušenosti z námořních plaveb a života v exotických končinách mu poskytly bohatou látku pro jeho tvorbu. Přestože si angličtinu osvojil až v dospělosti, napsal všechny své romány, novely a povídky anglicky, a to s takovou propracovaností a jazykovou bohatostí, že se stal jedním z největších mistrů anglické prózy. Ve svých knihách se snažil ukázat život člověka jako sled neustálých vnitřních bojů, v nichž jediná chvilka slabosti, mající za následek zakolísání v odpovědnosti vůči druhým, vede často k neodčinitelné pohromě. Pro pochopení i těch nejmenších detailů v motivaci svých hrdinů a pro nastínění nových ještě hlubších souvislostí a významů, podává své příběhy z několika úhlů pohledu, objektivní zobrazení doplňuje subjektivními hodnoceními různých vypravěčů téhož děje a narušuje jeho chronologickou linii častými návraty k různým detailům vyprávění.
Jeho díla se často odehrávají v exotickém prostředí (např. tzv. Malajská trilogie, tvořená romány Almayerův vzdušný zámek, Vyhnanec z ostrovů, Záchrana) a na zámořské lodi (Černoch z lodě Narcis, Náhoda, Hranice stínu) nebo se zabývají politickými otázkami současného světa (Nostromo, Tajný agent, Očima Západu). Za nejvýznamnější prózy jsou považovány román Lord Jim a novela Srdce temnoty, spojené vypravěčem Marlowem a zachycující zhoubné rysy kolonialismu a psychologickou složitost lidského jednání člověka vyvázaného ze světa západní civilizace.
J. Conrad:
"I ten nejzchytralejší spisovatel vyzradí sebe a svůj mravní názor aspoň v každé třetí větě."
"Marnivost přikazuje paměti páchat nejrůznější kousky."
"Přísně vzato je jen jeden druh knih, který zvětšuje štěstí na zemi - kuchařské knihy.“
"Vyhýbejte se lidem, kteří s vámi vždy souhlasí.“

Zemřel 3. 8. 1924 v Cantebury (Canterbury, Anglie, Spojené království).
Joseph Conrad (Wikipedia)
Joseph Conrad - prozaik (www.spisovatele.cz)
Joseph Conrad (www.databazeknih.cz)
Joseph Conrad
Joseph Conrad
  Rok do kapsy
Slovník spisovatelů: anglická literatura …
Lípa č. 3/2007
https://vltava.rozhlas.cz/
http://www.revolverrevue.cz/
Viz
Kalendárium Srpen 2014 (3.8.)
     
6. prosince 1877 (140. výročí)
Thomas Alva Edison nahrál první záznam na fonograf (provedl první nahrávku zvuku).
Fonograf je první přístroj na nahrávání a reprodukci hlasu. Jeho vynálezcem byl Thomas Alva Edison a prvním záznamem byla dětská říkanka 'Mary had a little Lamb'. Postupem času se nezávisle na něm vyvinul gramofon, který jej následně nahradil.
Záznam na fonografu byl uchováván na válečku - tím se lišil od pozdějšího gramofonu, kde médiem byla plochá deska. Váleček Edison zvolil proto, že stejné úhlové rychlosti otáčení odpovídá i stejná rychlost pohybu celého povrchu válce (to u desky neplatí). Nevýhodou proti desce ale jsou velké rozměry, kratší hrací doba fonografických válečků.
Edison byl při vynálezu fonografu pravděpodobně inspirován přístrojem zvaným phonautograph, jehož vynálezcem byl Léon Scott a patentoval jej 25. března 1857. Patrná je podoba názvu i některé konstrukční rysy přístroje. Phonautograph zakresloval akustické kmity na skleněný váleček pokrytý sazemi. Bylo tak možno studovat zvukové kmity, přístroj však neumožňoval zaznamenaný zvuk přehrát.
Váleček byl zhotoven z kovu a byla do něj vysoustružena spirálová drážka, která vedla jehlu. Edison přes tento váleček u svého původního přístroje nalepil staniol (u pozdějších fonografů se namísto staniolu používala vrstva vosku). Záznam se prováděl přes kovový trychtýř, který zesiloval zvuk a dno měl přelepené membránou (původně z rybího plynového měchýře). Na konci membrány byla přilepená jehla. Při záznamu se akustické kmity membrány přenášely na jehlu a ta protlačovala staniol. Při snímání se naopak kmity jehly přenášely na membránu a ta kmitáním vytvářela zvuk.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
„Mařenka měla jehňátko“, v originále „Mary had a little lamb“ - žádné zásadní prohlášení, ale slova právě této dětské říkanky byla jako první na světě zaznamenána na zvukový nosič. A tak vznikl jeden z vynálezů, který změnil svět.
Na počátku byl přístroj, který jeho vynálezce Léon Scott nazval phonautograph a 25. března 1857 si ho nechal patentovat. Zakresloval akustické kmity na skleněný váleček pokrytý sazemi, ovšem neumožňoval zaznamenaný zvuk přehrát.
Po něm přišel francouzský básník a vědec Charles Cros. 30. dubna 1877 odeslal obálku s detailním popisem přístroje, kterému říkal Paleophone, i s návodem k sestrojení Francouzské akademii věd. Obálka však byla omylem otevřena až více než půl roku po doručení, a tak vynález zůstal nakonec pouze na papíře.
Ve stejném roce na podobnou myšlenku přišel geniální vynálezce Thomas Alva Edison. První fungující přístroj nazvaný fonograf sestrojil Edisonův mechanik John Kruesi ve dnech 4.-6. prosince 1877. Patentován byl 19. února následujícího roku. Zvuk se zaznamenával rycím hrotem na otáčivý váleček (zpravidla s voskovým povrchem), z něhož se stejným způsobem opět reprodukoval.
Už o deset let později se zaměnil váleček za plochou desku a přišel na svět gramofon. Ale o tom až příště…
Fonograf (Wikipedia)
Vývoj záznamových zařízení V - fonograf (www.muzikus.cz, Michal Kašpárek)
Historie záznamu zvuku (cukr.steadynet.org)
První záznam na fonograf (6.12.1877)
První záznam na fonograf (6.12.1877)
  www.iabc.cz
http://www.converter.cz/
http://www.bgcz.net/
http://www.rozhlas.cz/
http://www.ceskatelevize.cz/
http://www.maturita.cz/
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Prosinec 2007 (6.12.)
     
6. prosince 1917 (100. výročí)
Finsko vyhlásilo nezávislost.

  Lípa č. 3/2007
     
6. prosince 1917 (100. výročí)
se odehrála srážka norské lodi Imo s francouzskou lodí Mont Blanc s následným výbuchem munice převážené francouzskou lodí v kanadském přístavu Halifax.
Zprávy z bojišť první světové války asi poněkud přehlušily srážku dvou lodí a následný výbuch munice, který se odehrál 6. prosince 1917 v 9:04:35 v kanadském přístavu Halifax.
Karambol norské lodi Imo s francouzským Mont Blankem byl sice lehčího rázu, ale průšvih zavinil nebezpečný náklad na francouzské lodi. Vezla totiž přes dva tisíce čtyři sta tun výbušnin (TNT, kyseliny pikrové a střelné bavlny) a přes dvě stě tun hořlavin (benzenu). Mont Blanc začal hořet a vzápětí vybuchl. Exploze zničila přístav a přilehlou část Halifaxu. Ničivou roli sehrálo především následné tsunami, tlaková vlna a požáry ze žhavých trosek, rozmetané do vzdálenosti několika kilometrů. Zahynulo dva tisíce lidí, tisíce dalších byly zraněny a asi tisíc z nich později zemřelo.
V normálním provozu nesměly muniční lodě do přístavu vplouvat. Ale za války se kvůli nebezpečí útoku německých ponorek toto nařízení pravidelně porušovalo. Výbuch se rovnal asi třem tisícům tun TNT. Pro srovnání: atomová bomba Little Boy, svržená na Hirošimu, měla účinek asi patnácti tisíc tun TNT. Loď byla okamžitě zničena obrovskou ohnivou koulí, která se vzedmula do výše více než 1,6 kilometru a vytvořila obrovský hřibovitý oblak. Černý déšť nespotřebovaného uhlí pokryl živé lidi a trosky budov černým povlakem. Zkázu dovršila následující den sněhová bouře, která přinesla čtyřicet centimetrů sněhu. Lidé v troskách, zranění a bezdomovci zůstali bez pomoci.
Neštěstí mělo i své hrdiny. Železniční dispečer Vince Coleman se ve stanici Richmond Railway Yards původně dal s kolegou na útěk, ale pak si vzpomněl, že za několik minut má do stanice přijet osobní vlak ze Saint Johnu. Vrátil se a poslal urgentní telegrafickou zprávu: "Zastavte vlak, hoří loď s municí, blíží se k molu 6, sbohem." Vlak zastavil v bezpečné vzdálenosti od výbuchu, čímž byly zachráněny životy přibližně tří set cestujících.
Do historie se halifaxský výbuch zapsal jako největší nejaderná exploze. Smutné prvenství převzal 3. července 1969 tehdejší SSSR. Na rampě explodovala nosná raketa N-1, která měla dopravit kosmonauty na Měsíc. Tato exploze odpovídala přibližně sedmi kilotunám TNT, zatímco výbuch v Halifaxu "jen" třem kilotunám TNT.
Halifaxský výbuch (Wikipedia)
Největší výbuch před Hirošimou. Loď s výbušninami zničila před 100 lety Halifax (technet.idnes.cz, Ing. Radek Panchartek)
Katastrofa v Halifaxu? Při největší nejaderné explozi zahynuly tisíce lidí (veda-a-technika.eurozpravy.cz)
Halifaxský výbuch (Jediná známá fotografie výbuchu)
Halifaxský výbuch (Jediná známá fotografie výbuchu)
  Výročí týdne - Výbuch v Halifaxu 6. prosince 1917 (Týdeník Rozhlas č. 49/2017, str. 23, Karel Polanský)
https://www.fakter.cz/
     
6. prosince 1937 (80. výročí)
se v Praze (Československo) narodil český herec Jiří Kodet.
Pocházel z velmi starého českého divadelnického rodu Steimarů a výtvarnického rodu Kodetů, byl synem české herečky Jiřiny Steimarové a sochaře Jana Kodeta. Po rozvodu rodičů se matka provdala za automobilového závodníka Jaroslava Juhana, který však emigroval. Toto mělo dopady na další studium Jiřího Kodeta, který byl vyloučen z gymnázia a na DAMU byl přijat až napodruhé.
Ještě před ukončením DAMU ze školy odešel a svoji divadelní kariéru započal ve Východočeském divadle v Pardubicích (1961-1962). Zde si jej vyhlédl Jan Kačer, který sestavoval soubor pro ostravské Divadlo Petra Bezruče. V Ostravě Kodet působil v letech 1963-1965, od roku 1966 hrál v pražském Činoherním klubu, kam část členů ostravského souboru přešla. V roce 1991 se stal členem činohry Národního divadla v Praze.
Ve filmu a v televizi si během svého života zahrál celou řadu drobných a epizodních rolí, hlavní role se dostavily prakticky až v závěru jeho života zejména díky režiséru Janu Hřebejkovi, který jej obsadil do svého filmu Musíme si pomáhat, později také do filmu Pelíšky, což byl nakonec jeho vůbec nejúspěšnější film.
Byl dvakrát ženatý, s první manželkou Renatou (rozenou Cihelkovou) měl dceru Karolínu, s druhou manželkou Soňou (rozenou Murgašovou) měl dvě děti - syna Iana, který se věnuje rockové hudbě, herectví a dceru Barboru, která je herečkou.
Jeho bratr Kristian Kodet je významný malíř, sestra Evelyna Steimarová i neteř Anna Polívková jsou herečky.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Jiří Kodet o sobě prohlašoval, že je kavárenský povaleč s vidlemi. Věřím, že to s vidlemi uměl, ale nějak se mi k němu nikdy nehodily. I u diváků byl zapsaný spíš jako bohém okouzlující elegancí a noblesou. U přátel navíc jako cholerik a svéráz se štiplavým humorem. Bavilo ho hrát tak, že hrál vlastně pořád.
Jiří Kodet pocházel ze slavného hereckého rodu. Pravnuk Vendelína Budila se narodil roku 1937 herečce Národního divadla Jiřině Steimarové a sochaři Janu Kodetovi.
Jeho matka se později provdala za automobilového závodníka Jiřího Juhana. Ten emigroval. Ji vyhodili z divadla, Jiřího z gymnázia. Vyučil se žokejem, ale herectví nevzdal. Na třetí pokus ho přijali na DAMU. Tradice pokračovala.
Školu dokončil, ale diplom nedostal. Nikdy nezískal zápočet z ruského jazyka. Hrál v Pardubicích a v Ostravě. Od roku 1965 téměř čtvrt století v pražském Činoherním klubu.
Hrál v desítkách filmů. V 70. a 80. letech byl, jak se říká, "zaškatulkován". Ale ne podle typu jako jiní herci. Jeho "škatulka" byla dána pokynem shůry. V hereckém rejstříku měl u svého jména uvedeno, že smí hrát jen malé a záporné role. Jak ale říkal, "z každého syčáka se snažil udělat lidskou bytost". Dařilo se mu to dokonale.
V roce 1990 se Jiří Kodet stal členem činohry Národního divadla v Praze. Toho divadla, kam předtím odmítal vstoupit kvůli matčině vyhazovu. Vždy hrál naplno.
V roce 2003 ho přímo při premiéře postihla mozková příhoda. Dohrál, i když s potížemi. Kritika pak napsala, že hrál opilý. Ale on jen, jako ve svém životě vždy, i v bolestech dostál své herecké cti. Praděd Vendelín by na něj mohl být pyšný.
Zemřel 24. (25.) 6. 2005 v Praze (Česká republika).
Jiří Kodet (Wikipedia)
Jiří Kodet (www.csfd.cz, Zdeněk Blažek, Jarda Lopour)
Příběhy slavných... Jiří Kodet - Já si ten život sním syrovej (www.ceskatelevize.cz)
Jiří Kodet
Jiří Kodet
  Jak šel čas (TV pohoda č. 48/2017)
http://cs.wikipedia.org/wiki/
www.libri.cz
http://www.osobnosti.cz/
http://www.praha12.cz/
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Červen 2015 (24.6.)
     
6. prosince 1977 (40. výročí)
v Praze (Československo) zemřel český jazykovědec, lingvista, dialektolog, vysokoškolský pedagog češtiny, spisovatel a literární historik profesor PhDr. Jaromír Bělič, DrSc.
Profesor Univerzity Karlovy, člen korespondent Akademie věd (1955), rektor Vysoké školy pedagogické v Olomouci (1953-1957).
Zabýval se dialektologií (Dolská nářečí na Moravě, Nástin české dialektologie), slovenštinou, slovenskou literaturou, dílem Karla Havlíčka Borovského a vztahem mezi jazykem a společností (Sedm kapitol o češtině). Podílel se na vypracování Slovníku spisovného jazyka českého I - IV, byl spoluautorem Pravidel českého pravopisu a řady učebnic.
Z díla: Slovník spisovného jazyka českého I A-M (1960); Slovník spisovného jazyka českého II N-Q (1964); Slovník spisovného jazyka českého III R-U (1966); Český jazyk 6 (1966); Slovník spisovného jazyka českého IV V-Ž (1971); Malý staročeský slovník (1979); Pravidla českého pravopisu (1981); Slovník spisovného jazyka českého I. A - G (1989); Slovník spisovného jazyka českého II. H - L (1989); Slovník spisovného jazyka českého VIII. Z - Ž (1989).
Narodil se 24. 3. 1914 v obci Násedlovice u Hodonína (u Kyjova, Rakousko-Uhersko).
Jaromír Bělič (Wikipedia)
Jaromír Bělič šedesátiletý (sas.ujc.cas.cz, Slavomír Utěšený)
Jaromír Bělič (/www.databazeknih.cz)
Jaromír Bělič: Nástin české dialektologie
Jaromír Bělič: Nástin české dialektologie
  http://home.tiscali.cz/filozofie
http://nase-rec.ujc.cas.cz/
http://www.tesin.cz/
Viz
Kalendárium Prosinec 2007 (6.12.)
     
6. prosince
je svátek sv. Mikuláše.
Svatý Mikuláš z Myry (cca 280/286 Patara - 6. prosince 345/352 Myra) byl biskup v Myře v Lykii. Už za svého života byl velmi oblíbený mezi lidmi, proslul štědrostí k potřebným, jako obránce víry před pohanstvím a zachránce nespravedlivě obviněných. Pro množství zázraků, které se udály na jeho přímluvu, je také někdy zván Mikuláš Divotvůrce (Nikolaos ho Thaumaturgos). Jde o jednoho z nejuctívanějších svatých v celém křesťanství, ve východních církvích je druhým nejuctívanějším svatým vůbec (po Panně Marii).
V západní liturgické tradici jeho svátek připadá na 6. prosinec a oslava tohoto svátku je spojena s rozdáváním dárků dětem (obvykle v předvečer 5. prosince). Byl inspirací pro vytvoření mýtické postavy Santa Clause, dodáním dalších atributů.
Svatý Mikuláš je uctíván jako patron námořníků, obchodníků, lukostřelců, dětí, lékárníků, právníků, studentů a vězňů. Je též patronem států (Rusko, Lotrinsko) a měst (Amsterdam, Bari, Barranquilla atd.).
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Jestlipak vás včera také navštívil Mikuláš s čerty? A byli jste obdarováni sladkostmi, nebo černým uhlím? Je neuvěřitelné, že tato krásná tradice u nás vznikla už ve 13. století a stále se udržuje.
Mikuláš se narodil kolem roku 280 na území dnešního jižního Turecka v bohaté rodině. Po otcově smrti rozdal veškeré dědictví chudým a potřebným. V roce 300 se stal katolickým biskupem v Myře, dnešním Demre. Během pronásledování křesťanů byl vězněn a mučen. Zemřel 6. prosince kolem roku 350.
Tradice mikulášské nadílky je založena na legendě o šlechtici a jeho třech dcerách. Jde o jednu z nejstarších legend o sv. Mikuláši, která se dochovala.
Podle ní zchudlý šlechtic poslal své tři dcery do veřejného domu, aby si vydělaly na věno. Mikuláš jim po tři dny házel do jejich oken po jednom sáčku se zlaťáky. Tak nebohé dívky ušetřil hanby a umožnil jim se provdat. Skromný Mikuláš chtěl všechno utajit. Když se ale po městě rozneslo, kdo byl tím šlechetným zachráncem, město raději opustil a vydal se do Svaté země.
Sv. Mikuláš se stal jedním z nejoblíbenějších světců a patronem mnoha lidí a profesí. Ochraňuje obchodníky s vínem i krajkami, advokátya soudce, prostitutky, mlynáře a pekaře, lékárníky i námořníky, ale především děti.
Svatý Mikuláš (Wikipedia)
Svatý Mikuláš (www.vira.cz)
sv. Mikuláš (catholica.cz, Jan Chlumský)
Svátek sv. Mikuláše (6.12.)
Svátek sv. Mikuláše (6.12.)
  Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Prosinec 2016 (6.12.)
     
7. prosince 1927 (90. výročí)
se v Třebíči (Československo) narodil významný český a československý patolog, histolog, emryolog a histochemik profesor MUDr. Zdeněk Lojda, DrSc., Dr.med.h.c., Dr.iur.h.c.
Byl přednostou Ústavu pro histologii a embryologii na Karlově univerzitě v Praze a prorektorem UK pro zahraniční styky.
Vystudoval gymnázium v Moravských Budějovicích a medicínu na Fakultě všeobecného lékařství, studia ukončil v roce 1952 a nastoupil jako asistent na Embryologický ústav pod vedení profesora Zdeňka Frankenbergera. V roce 1961 odešel na IV. interní kliniku a tam založil Laboratoř pro studium stavby stěn cévní a věnoval se histochemii. Habilitaci z patologie dokončil v roce 1968 a nastoupil do Hlavova I. patologického ústavu, tam byl pak v roce 1975 jmenován profesorem. Pod hlavičkou ústavu byla založena Laboratoř pro histochemii. Po roce 1989 začal opět působit v původním ústavu a od 1. června 1990 se stal předsedou spojeného Ústavu pro histologii a embryologii, tam působil do roku 1995. Po tomto roce se stal vedoucím Laboratoře pro histochemii. Zároveň také vedl katedru histologie a embryologie na lékařské fakultě UK, později vedl i Histologický ústav LK.
Byl prorektorem UK pro zahraniční styky, stal se prvním prorektorem pro zahraniční styky po roce 1989.
Publikoval 4 monografie, 22 kapitol v monografiích a více než 450 dalších prací. Mimo jiné prokázal heterogenitu enzymatického vybavení endotelu kapilár a analyzoval změny v enzymatickém vybavení tepenné stěny v rozvoji arteriosklerózy. Objevil dipeptidylaminopeptidázu IV v podksupině T-Lymfocitů produkujících interleukin-2.
Obdržel Schleidenovu medaili ak. Leopoldina (1987), plaketu Pioneer of Histochemistry IFSHC (1988), Purkyňovu plaketu ČSAV (1987), Jeseniovu plaketu SAV (1987), pamětní medaili Univerzity karlovy (1987, 1992, 1994), státní cenu (1970, 1982). Obdržel čestný doktorát Univerzity v Halle a Christian Univerzity ve Vídni. Byl členem několika vědeckých společností.
Světový primát měl v oblasti histochemických průkazů aktivity řady enzymů a jeho metodické práce jsou považovány za pilíře oboru. Byl rovněž obětavým a charismatickým učitelem pro několik generací morfologů, věnujících se histochemii. Kurzy histochemické techniky, pořádané ve spolupráci a brněnským doškolovacím ústavem středních zdravotnických pracovníků, byly proslulé obsahem i atmosférou. Přes svůj neskrývaný kritický postoj k panujícímu společenskému systému musel i minulý režim ocenit zásluhy prof. Lojdy o vědecký pokrok a tak se (za paradoxních okolností) stal jediným dvojnásobným nositelem státní ceny Klementa Gottwalda v naší zemi a jedním z posledních členů - korespondentů Československé akademie věd. Prof. Lojda byl prorektorem UK v létech 1990 - 1993 a významně se zasloužil o to, že se naše universita zařadila zpět mezi respektovaná a renomovaná vysoká učení. Věnoval se s velkým zaujetím rehabilitačnímu procesu nespravedlivě persekvovaných učitelů UK. Byl zakládajícím členem obnovené Učené společnosti.
Zemřel 24. 4. 2004 v Praze (Česká republika).
Lojda Zdeněk (www.learned.cz, F. Šmahel, Ctirad John)
Zdeněk Lojda (Wikipedia)
Zemřel prof. MUDr. Zdeněk Lojda, DrSc., Dr. med. h.c., Dr. jur. h.c., emeritní prorektor Univerzity Karlovy v Praze (iforum.cuni.cz, Prof. MUDr. Štěpán Svačina, DrSc., MBA)
Profesor MUDr. Zdeněk Lojda, DrSc.
Profesor MUDr. Zdeněk Lojda, DrSc.
  Lípa č. 3/2007
Viz
Kalendárium Prosinec 2007 (7.12.)
     
7. prosince 1947 (70. výročí)
se v Litomyšli (Československo) narodil český bankéř Jaroslav Klapal.
Od roku 1999 generální ředitel České živnostenské pojišťovny, předseda správní rady Fondu pojištění vkladů, člen prezídia World Savings - Banks Institute v Bruselu; autor řady studií a statí v odborném tisku.
Jaroslav Klapal, generální ředitel a předseda představenstva České spořitelny v letech 1994 - 1999.
Jaroslav Klapal, Ivan Kouba: Ve znamení jistoty (www.databazeknih.cz)

Jaroslav Klapal
  Český biografický slovník XX. století
     
7. prosince
je Mezinárodní den civilního letectví, od roku 1996 (ICAO a OSN).
Mezinárodní den civilního letectva vznikl k 50. výročí založení Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO), která má na starosti mimo jiné pomoc chudým zemím s výstavbou nových letišť, má na starosti bezpečí a mnohé další.
Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO, International Civil Aviation Organization) je mezivládní organizace přidružená k OSN, která pomáhá koordinovat mezinárodní civilní letectví.
ICAO vzniklo Chicagskou úmluvou ze dne 7. prosince 1944, kterou podepsalo 52 států, mezi nimi také Československo (vyhlášena jako č. 147/1947 Sb.). Dohoda nabyla platnosti ke dni 4. dubna 1947 po ratifikaci polovinou členů a uložením ve Vládním archivu USA, Washington, D.C. V říjnu téhož roku se ICAO stalo specializovanou organizací Spojených národů.
K základní dohodě o vzniku ICAO se váže od počátku 19 příloh, tzv. annexů, v řadě Annex 1 až Annex 19. Tyto annexy definují standardy mezinárodního civilního leteckého provozu; při svém schválení v ICAO jsou pro členské státy doporučením, které je posléze přebíráno jednotlivými státy jako zákonná norma, tzv. Letecký zákon. V českém zákonodárství tyto annexy tvoří letecké předpisy L1 až L19.
Mezinárodní organizace pro civilní letectví (Wikipedia)
Chicagská úmluva o mezinárodním civilním letectví (cs.wikisource.org)
Mezinárodní den civilního letectva 7. 12. (svatky.centrum.cz)
ICAO (Mezinárodní organizace pro civilní letectví)
ICAO (Mezinárodní organizace pro civilní letectví)
  Z historie (HaNo)
www.quido.cz
Viz
Kalendárium Prosinec 2016 (7.12.)
     
8. prosince 1757 (260. výročí)
se v obci Dřevohryzy u Toužimi (České království, Habsburská monarchie) narodil německo-český kněz, astronom a kartograf, průkopník aplikované vědy, univerzitní rektor profesor Mgr. PhDr. Martin Alois David (Alois Martin David), zakladatel geodetické astronomie.
Vystudoval klášterní gymnázium v Teplé a od roku 1776 studoval filosofii, fyziku, matematiku a teologii na Karlově univerzitě v Praze. Roku 1777 se stal magistrem filosofie a pokračoval ve studiu teologie. Přitom navštěvoval přednášky Jana Tesánka a Stanislava Vydry o matematice, mechanice a astronomii. V roce 1780 vstoupil do řádu premonstrátů v Teplé, od roku 1783 pokračoval ve studiu v Praze a roku 1787 byl vysvěcen na kněze. Roku 1789 byl jmenován profesorem a pracoval na hvězdárně v Klementinu, od roku 1799 po A. Strnadovi jako její ředitel. Roku 1790 obhájil doktorát filosofie, od roku 1795 byl členem Královské české společnosti nauk, v letech 1806-1831 byl jejím tajemníkem a od roku 1832 ředitelem.
Navázal četné styky s hvězdárnami v Německu (Gotha, Mnichov, Benediktbeuern). Roku 1805 byl děkanem Filosofické fakulty, roku 1815 jej císař František I. vyznamenal Velkým zlatým řádem a 1816 jmenoval rektorem pražské univerzity. Byl členem řady učených a vědeckých společností v Čechách, na Moravě, v Lipsku a v Mnichově. Byl jmenován královským astronomem a roku 1830 císařským radou. Roku 1833 se vrátil do Teplé, kde o tři roky později zemřel.
Jako ředitel pražské hvězdárny se věnoval zejména geodézii a v letech 1801-1820 zpracoval se svými spolupracovníky novou přesnější mapu Čech. Novou metodou určil přesné polohy hvězdáren v Praze, Drážďanech a Vratislavi, když časové rozdíly mezi nimi korigoval pomocí světelných signálů z pražského Petřína. Napsal životopis Isaaca Newtona (1783) a publikoval mnoho odborných článků o astronomii a topografii.
Věnoval se také meteorologii a fenologii. Jako první na světě popsal způsob předpovídání počasí podle změn atmosférického tlaku.
Řada přístrojů, které opatřil v Mnichově nebo sám zkonstruoval, je dnes vystavena v Klementinu a v Teplé si zřídil hvězdárnu v klášterním parku a na Branišovském vrchu.
Davidovu osobnost od roku 2007 připomíná v rodných Dřevohryzech pamětní deska. Jeho jméno nese také naučná stezka spojující od roku 2011 v jeho rodném kraji Tepelska a Toužimska místa, spjatá s jeho životem a působením. V Nežichově, pod jeho bývalou observatoří na Branišovském vrchu, se každoročně (od roku 2010) v srpnu koná astronomická Davidova noc.
Velkou zásluhu má především na zpřesnění měření zeměpisných délek dvou různých stanovišť, kde se snažil vyloučit nezbytný astronomický časový signál, který určoval pro obě vzdálená stanoviště současný okamžik, k čemu použil odpalování náloží na viditelných místech z obou stanovišť. Tak určil délkový rozdíl hvězdáren v Praze a ve Wroclavi, v Praze a Drážďanech. Výsledky své práce publikoval každoročně v Pojednáních Učené společnosti nebo později i samostatně.
Zemřel 22. 12. (2.) 1836 (1834) v Teplé (Klášter Teplá, Rakouské císařství).
David Alois Martin (www.libri.cz)
Alois Martin David a učení tepelští premonstráti josefínské doby (www.hamelika.cz)
Alois Martin David (Wikipedia)
Profesor Mgr. PhDr. Martin Alois David
Profesor Mgr. PhDr. Martin Alois David
  Z historie (HaNo)
www.libri.cz
Lípa č. 3/2007
http://astronomia.zcu.cz/
http://www.ceskatelevize.cz/
http://jan-k-celis.webnode.cz/
http://www.cmes.cz/
http://www.kohoutikriz.org/
Viz
Kalendárium Prosinec 2007 (8.12.)
     
8. prosince 1877 (140. výročí)
se narodil český hudební skladatel a varhaník Eduard Marhula.
Zemřel 6. 5. 1925.

  Z historie (HaNo)
     
8. prosince 1907 (110. výročí)
zemřel litevský spisovatel Jonas Biliünas.
Narodil se 3. 3. 1879.

  Lípa č. 3/2007
     
8. prosince 1967 (50. výročí)
byla výnosem ministerstva kultury a informací zřízena chráněná krajinná oblast Jizerské hory.
Jizerské hory - nejsevernější české pohoří. Kraj strmých skalnatých svahů, zádumčivých rašelinišť, lesů bez konce. Kraj divoký ve své prehistorické zachovalosti a zároveň po věky obývaný lidmi. Ovlivněný člověkem a současně hluboce ovlivňující své obyvatele ve vzácné harmonické jednotě. Takovou bývala krajina v roce 1968, kdy byla pro její ochranu vyhlášena Chráněná krajinná oblast Jizerské hory, jedna z nejstarších v České republice.
Jizerské hory jsou nejsevernějším českým pohořím. Jejich východní část zasahuje na polské území a dále navazuje na Krkonoše, na západě sousedí s Lužickými horami. Nejvyšší vrchol české části hor je Smrk (1124 m). Území bylo v roce 1968 vyhlášeno chráněnou krajinnou oblastí o rozloze 368 km2.
Jizerské hory (www.jizerske-hory.cz)
Jizerské hory (www.jizerky.eu, Martin Tržický)
Jizerské hory a Ještědský hřbet (www.ceskehory.cz)
Jizerské hory
Jizerské hory
  Lípa č. 3/2007
Viz
Kalendárium Prosinec 2007 (8.12.)
     
8. prosince 1967 (50. výročí)
zemřel český lékař, psychiatr a neurolog Jaroslav Stuchlík.
Narodil se 22. 4. 1890.

  Z historie (HaNo)
     
8. prosince 1987 (30. výročí)
zemřel český malíř Josef Vacke.
Narodil se 18. 7. 1907.

  Z historie (HaNo)
     
9. prosince 1437 (580. výročí)
zemřel ve Znojmě (Moravské markrabství) syn Karla IV. a jeho čtvrté manželky Alžběty Pomořanské Zikmund Lucemburský, braniborský markrabě (od roku 1373), uherský král (od 31. března 1387), římský král (zvolen roku 1410 a znovu 21. července 1411, korunován 8. listopadu 1414), slezský vévoda a lužický markrabě (od r. 1419), moravský markrabě (1419-1423), český král (korunován 28. července 1420, vládl v letech 1436-1437), lombardský král (25. listopadu 1431) a římský císař (31. května 1433).
Vynikal jako obratný diplomat, často však jednal podle rčení „účel světí prostředky“ a nedodržoval sliby. Do českých dějin proto vstoupil pod přezdívkou „liška ryšavá“. Na vrcholu své životní dráhy stanul právě na konci života - byl císařem římskoněmeckým a králem uherským a v roce 1436 jej za svého krále uznali též Češi.
Zikmund byl velmi vzdělaný, mluvil 7 jazyky, byl velmi společenský a měl zálibu v rytířských turnajích. Byl jednou z vedoucích postav kostnického koncilu, který sice ukončil papežské schizma, ale také vedl i k husitským válkám.
Zikmund, pojmenovaný po svatém Zikmundovi (který se za přispění Karla IV. stal novým českým patronem), byl významný evropský politik vrcholného středověku, v Čechách však neoblíbený kvůli Janu Husovi, na jehož smrti je mu připisován podíl. Zikmundovi se skutečně od mládí říkalo „liška ryšavá“, ovšem jenom kvůli zrzavým vlasům, ne prohnanosti.
Mluví se o něm jako o „posledním císaři středověku“ (Drška 1996). Jeho hlavním zájmem byla reforma církve (koncily v Kostnici a v Basileji) a reforma říše, ale zasahoval i do sporů mezi Anglií a Francií (Zikmund byl první císař Svaté říše římské, který stanul na půdě Anglie), do sporů mezi Polským královstvím a Řádem německých rytířů a v neposlední řadě se snažil zorganizovat křížovou výpravu, která by pomohla Byzantské říši proti Turkům. V těchto snahách často býval osamocen. Zastával podřízenost církve světské moci, v letech 1403-1404 zakázal odvádět peněžní dávky papežské kurii a sám se rozhodl obsazovat některé církevní úřady, včetně biskupských.
Jako první vytvořil podunajské soustátí, které sestávalo z uherského a českého království a říše a zřejmě mělo být hrází proti dravé osmanské expanzi. K jeho dalšímu rozšíření směřoval také sňatek Zikmundovy dcery Alžběty s rakouským arcivévodou Albrechtem V.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Zikmund Lucemburský má v Čechách špatnou pověst. Značně se o to zasloužil Alois Jirásek, ovlivněný dobovým chápáním husitství jako vrcholného období českých dějin. Zikmund, který proti husitům vedl dvě křížové výpravy, byl líčen jako zosobnění zla, přetvářky a hamižnosti.
Nejnadanější syn Karla IV. možná byl rozporuplný člověk, ale také velmi vzdělaný a uměnímilovný muž hovořící sedmi jazyky. Podle kronikáře Aenease Sylvia "bylť Zikmund postavy výtečné, měl oči jasné, líce jemně se rdící. Liboval si v žertech, rád víno pil a dobrou krmi jedl, po ženách jen hořel, cizoložství tisícera se dopouštěl. Kvapný ke hněvu, snadno se dal udobřiti." O tom, že Sylvius na krále pohlížel nezaujatě, svědčí další jeho slova: "Chtělť Zikmund duchem velikým všelicos, ale nestále. Více sliboval nežli plnil a klamal častokrát."
Konečně, byl to politik a diplomat. V Evropě byl Zikmund vážený a uctívaný, v Čechách odmítaný. Českým pánům trvalo šestnáct let, než ho uznali za krále země, které od smrti svého bratra Václava IV. v roce 1419 fakticky vládl.
Z české koruny se Zikmund, pro své nazrzlé vlasy a snad i prohnanost řečený "Šelma ryšavá", těšil jen rok. Léta Páně 1437 devětašedesátiletý poslední Lucemburk na českém trůnu zemřel. Prý na rakovinu.
Narodil se 14. (15.) 2. 1368 v Norimberku (Svatá říše římská).
Zikmund Lucemburský (Wikipedia)
Zikmund Lucemburský: Liška ryšavá? (životopis) (zivotopisyonline.cz)
Císař a král Zikmund Lucemburský - netradičně a objektivně (sdruzenimonarchistubrno.webnode.com, Dr. Luděk Šubert)
Zikmund Lucemburský (portrét od Pisanella)
Zikmund Lucemburský (portrét od Pisanella)
  Rok do kapsy
Lípa č. 3/2007
http://husitstvi.cz/
http://kralovskedilo.ktf.cuni.cz/
http://www.securitymagazin.cz/
http://www.rozhlas.cz/
http://celebwiki.blesk.cz/
Kalendárium ČT1
     
9. prosince 1717 (300. výročí)
se narodil německý historik umění, znalec starověkých kultur, spoluzakladatel moderní archeologie Joachim Johann Winckelmann.
Zemřel 8. 6. 1768.

  Rok do kapsy
     
9. prosince (listopadu) 1897 (120. výročí)
se v Plzni (Rakousko-Uhersko) narodil česko-americký umělecký návrhář, designer, typograf, avantgardní umělec, "genius kompozice", malíř a grafik Ladislav Sutnar.
Od roku 2014 je po něm pojmenována Fakulta designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni.
Patří k zásadním výtvarným umělcům z oblasti komerční grafiky či vizuální komunikace jako byl kupř: Jan Tschichold, El Lisickij, Herbert Bayer a László Moholy-Nagy, kteří stáli u zrodu fenoménu grafický design a vizuální komunikace. Sutnarova grafická tvorba vyniká kontrastem, přehledným členěním informací, koncepční prací s fotografií, koláží, fotomontáží a s jinými do té doby výhradně kinematografickými postupy. Jeho typickým rysem byla diagonální kompozice navozující pocit pohybu v prostoru, dekorativní prvky. Jeho grafické práce zahrnují: plakát, knižní grafiku, obchodní design, hračky, užité předměty, typografii...
Velký posun způsobil také v oblasti výstavní tvorby. Byl to doslova převrat. Dovedl banální předměty (např. technické sklo) vystavit s neobyčejnou výtvarnou gracií. Fenomenální úspěch měla výstava československého umění a uměleckého průmyslu na podzim roku 1931, kterou připravil s architektem Bohuslavem Fuchsem ve Stockholmu.
Pro komunistický režim byl aktivní antikomunista Sutnar (podílel se například na vydávání exilového časopisu Svědectví) nepohodlný, takže poválečná tvorba tohoto mezinárodně uznávaného grafického designéra byla u nás prakticky neznámá. Dluh splatila až retrospektivní výstava v Jízdárně Pražského hradu a monografie v roce 2003.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Jméno výtvarníka Ladislava Sutnara kvůli jeho emigraci u nás moc známé není, takže zatímco svět se mu koří, doma o něm málokdo ví. Přitom patří k nejvýznamnějším postavám meziválečné moderny. Jeho záběr byl neuvěřitelný. Výtvarně se podílel snad na všem od hraček, přes bytový design až po scénografii a informační design.
Počátky jeho tvorby představují dřevěné hračky - auta, zvířátka, ale hlavně první interaktivní stavebnice nazvaná „Postav si své město“. Jeho nápojové a jídelní sety se staly velmi oblíbené a doslova zaplavovaly české domácnosti. V té době nemohl nikdo tušit, jak cenné a drahé jednou tyto kousky budou.
Za první republiky vznikla na Babě experimentální osada moderního úsporného bydlení, na jejíž výstavbě se Sutnar sám podílel. Jeho unikátní dům se stal kulturní památkou.
Roku 1939 dům opustil a už se do něj nikdy nevrátil. Díky svému mezinárodnímu renomé odjel pracovně do Ameriky, kde jako první na světě vizualizoval informační systémy. Ameriku si získal a domů už neodjel.
V důchodu se vrátil k malbě a vytvořil cyklus ženských aktů nazvaných Venuše. Kdo z vás je nezná, stojí za to si je prohlédnout stejně tak, jako ostatní tvorbu Ladislava Sutnara.
Zemřel 13. 12. (17./18. 11.) 1976 v New York City (New York, USA).
Ladislav Sutnar (Wikipedia)
Ladislav Sutnar (www.archiweb.cz)
Ladislav Sutnar (fdu.zcu.cz)
Ladislav Sutnar
Ladislav Sutnar
  Lípa č. 3/2011
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Prosinec 2016 (13.12.)
     
9. prosince 1897 (120. výročí)
zemřel v Praze (Rakousko-Uhersko) český novinář, kulturní historik a spisovatel zejména historických románů Josef Svátek, autor populární historické beletrie a kulturněhistorických studií.
Psal napínavé příběhy z domácích dějin, sympatizující s nekatolíky a kriticky vyhrocené proti rozpínavým intrikánům, kteří útočí na moc panovníka.
Svátek sice vystudoval reálné gymnázium v Ječné a následně roku 1858 České vysoké učení technické v Praze, ale pak se věnoval žurnalistice a historii. Byl vrstevníkem májovců a v mládí se přátelil s Adolfem Heydukem. Působil v redakci Pražských novin a Pražského deníku, psal také pro Prager Zeitung. Ve svých dílech zpracovával výsledky svého bádání v málo známých nebo těžko přístupných archivech. Jeho prózy, týkající se zejména mocenské sítě jezuitů v Evropě a v Čechách, stavovského povstání a pobělohorských represí i revoluce v roce 1848, sympatizují s nekatolíky, vynikají množstvím historických a kulturních detailů a bohatým i fantastickým dějem.
Ve srovnání s nejvýznamnějšími českými autory historických próz, Václavem Benešem Třebízským, Aloisem Jiráskem a Zikmundem Wintrem, náleží Josefu Svátkovi v tomto žánru druhořadé místo.
Byl ženat s Antonií, rozenou Pechawetzovou pocházející z Prahy, se kterou se oženil 6. 9. 1860 a měl osm dětí, narozených v letech 1859-1870. Manželka Antonie Svátková rozená Pechawetzová zemřela 21.12. 1871. Podruhé se Josef Svátek oženil s Antonií Pohlovou z Rychnova nad Kněžnou, dne 21.10. 1873. Měli jedinou dceru Klementinu, narozenou 23. 11. 1877, která zemřela 26. 11. 1877.
Narodil se 24. 2. 1835 v Praze (Rakouské císařství).
Josef Svátek (Wikipedia)
Josef Svátek (www.databazeknih.cz)
Josef Svátek
Josef Svátek
  Z historie (HaNo)
Slovník českých spisovatelů
Viz
Kalendárium Únor 2015 (24.2.)
     
9. prosince 1907 (110. výročí)
zemřel český malíř Max Horb.
Narodil se 9. 7. 1882.

  Z historie (HaNo)
     
9. prosince 1907 (110. výročí)
se narodil v Hodkovičkách (Rakousko-Uhersko) český lékař MUDr. Josef Suchomel.
MUDr. Josef Suchomel nebyl teplickým rodákem, ale prožil v Teplicích nezanedbatelnou část svého života.
Vystudoval lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Byl žákem slavného profesora Charváta a do Teplic přišel hned po ukončení 2. světové války. Nastoupil zde jako primář interního oddělení teplické nemocnice. Působil zde 25 let až do roku 1970, kdy odešel do jižních Čech.
Byl velkým milovníkem Českého středohoří a také jedním z lékařů, kteří prokázali nevšední literární talent. Tento talent ve spojení s láskou k přírodě dal vzniknout jeho literární prvotině "Kde se země zapomněla" , která vyšla v roce 1962. Pro děti napsal zajímavý příběh "A jezevčíkem to začíná" (1967), poté se na řadu let odmlčel. Až v roce 1984 (1983) vyšly "Živé vody", inspirované krásou jižních Čech.
V té době se ovšem pustil do vytouženého a dlouho odkládaného cestování a vydal se do světa. V roce 1985 vyšel jeho první cestopis "Z Tahiti na Tuamotu" , v příštím roce následovala kniha "Dobrý den Afriko" (1986) a drobnější črty z návštěvy Nepálu, Indie, Cejlonu a Turecka shrnul do díla "Setkání na cestách", které vyšlo v roce 1993.
Krátce před svými devadesátými narozeninami, 4. listopadu 1997, náhle zemřel v Klikově na Třeboňsku.
Zemřel 4. 11. 1997 v Klikově na Třeboňsku (Česká republika).
Suchomel Josef - lékař a spisovatel (www.knihovna-teplice.cz)
Josef Suchomel (www.databazeknih.cz)
Josef Suchomel (www.cbdb.cz)
Josef Suchomel: Živé vody
Josef Suchomel: Živé vody
  www.knihovna-teplice.cz: Osobnosti
http://ziva.avcr.cz/
http://www.casopis.ochranaprirody.cz/
Viz
Kalendárium Listopad 2007 (4. 11.) a Kalendárium Prosinec 2007 (9.12.)
     
9. prosince 1917 (100. výročí)
se narodil americký fyzik Leo James Rainwater; Nobelova cena za fyziku (1975).
Zemřel 30. 5. 1986.

  Z historie (HaNo)
     
9. prosince 1937 (80. výročí)
zemřel švédský fyzik, chemik a vynálezce Ing. Nils Gustaf Dalén; Nobelova cena za fyziku (1912) za svůj vynález soumrakového regulátoru pro plynové lampy.
Tok plynu v regulátoru závisel na množství slunečního svitu a posloužil na majácích a bójích bez trvalé lidské obsluhy.
Zabýval se využitím plynů.
V roce 1906 se Dalén stal vedoucím inženýrem společnosti Gas Accumulator Company, která obchodovala s acetylénem. V roce 1909 se již stal ředitelem téže společnosti a vynalezl Agamassan - látku pohlcující acetylén a umožňující koncentrovat plyn bez nebezpečí výbuchu. Paradoxně však právě při explozi v roce 1913 byl zraněn a oslepl, ale v pokusech pokračoval až do své smrti.
Nils Gustaf Dalén se narodil 30. listopadu 1869 v malé švédské vesnici Stenstorp v rodině farmáře. V duchu rodinných tradic začal studovat na zemědělském učilišti chov dojnic. Pro jeho vědeckou budoucnost měla stěžejní význam známost s o 26 let starším slavným vynálezcem Gustavem de Lavalem, který díky své mezinárodní reputaci ovlivnil mnoho jiných mladších techniků. Dalén mu přinesl do Stockholmu ukázat jeden ze svých nových vynálezů; Laval rozpoznal jeho všestrannost a přirozené technické nadání zejména pro mechaniku a doporučil mu studovat technické vědy. Mladý samouk se pečlivě připravil a byl v roce 1892 přijat na technický institut v Göteborgu. Roku 1896 se stal strojním inženýrem a poté strávil rok ve Švýcarsku na stáži u slovenského fyzika, technika a vynálezce, světově uznávaného zakladatele teorie parních a plynových turbín profesora Aurela Stodoly na Vysoké škole technické v Curychu. Po návratu do vlasti byl nejdříve inženýrem konzultantem, později hlavním inženýrem a posléze od roku 1909 správním ředitelem progresivní společnosti Svenska Aktiebolaget Gasaccumulator (AGA).
Již jako student a mladý inženýr konstruoval Dalén různá mechanická zařízení, která nacházela využití zejména v zemědělství na otcově farmě. Sestrojil například jednoduchou mlátičku poháněnou starým kolovrátkem nebo přístroje na pasterizaci mléka a určení obsahu tuku, strojní dojičku, traktor aj. Pod vedením de Lavala se také věnoval konstrukci kompresorů a vakuových čerpadel, horkovzdušných turbín a zlepšování řady jiných technických zařízení. Dělal pokusy i s jednopólovým strojem; zkoušel jeho použití jako generátoru s nízkým napětím ve spojení s parní turbínou.
Narodil se 30. 11. 1869 ve vesnici Stenstorp (Švédsko).
Nils Gustaf Dalén (Wikipedia)
Nils Gustaf Dalén, muž, který rozsvítil celý Panamský průplav (www.technickytydenik.cz, Bohumil Tesařík)
Dalén, Nils Gustaf (www.aldebaran.cz)
Nils Gustaf Dalén
Nils Gustaf Dalén
  Z historie (HaNo)
www.quido.cz
Knihovna AV ČR, Kalendárium listopad 2001
Viz
Kalendárium Listopad 2009 (30.11.)
     
9. prosince 1937 (80. výročí)
se v Prostějově (Československo) narodil český spisovatel, autor literatury faktu Miloš Hubáček, původním povoláním právník.
Ve svých knihách se zaměřuje především na dějiny 2. světové války, zvláště pak na průběh jejích námořních bojů.
Po absolvování Právnické fakulty Univerzity Karlovy v letech 1955-1960 působil v letech 1962-1970 na ministerstvu spravedlnosti a později (1970-1979) jako prokurátor. V letech 1965-1966 postgraduálně studoval v Cambridge. Roku 1980 se stal profesionálním spisovatelem.
V roce 2002 obdržel cenu Miroslava Ivanova.
Z díla: Kdo jede na tygru (1976); Invaze (1984); Vítězství v Pacifiku (1985); Titanic (1989); Pacifik v plamenech (1990); Boj o Filipíny (1990); Ofenziva v Pacifiku (2000); Moře v plamenech (2001); Odsouzená loď (2001); Generál Patton Díl 1. 1885-1942 (2005).
Miloš Hubáček (Wikipedia)
Miloš Hubáček (www.databazeknih.cz)
Miloš Hubáček (www.kosmas.cz)
Miloš Hubáček
Miloš Hubáček
  Český biografický slovník XX. století
https://www.cbdb.cz/
https://www.knihydobrovsky.cz/
https://www.novinky.cz/
https://www.paseka.cz/
     
9. prosince 1997 (20. výročí)
v Teheránu začal 8. summit Organizace islámské konference (OIC); trval do 11. 12. 1997.
55 členských zemí a Organizace pro osvobození Palestiny podepsaly deklaraci odsuzující Izrael a terorismus.

  Lípa č. 3/2007
     
9. prosince
je Mezinárodní den proti korupci.
Mezinárodní den proti korupci si připomínáme od roku 2003, kdy byla podepsána Úmluva proti korupci a tím se tento den stal oficiálním významným dnem. Korupce je celosvětový problém, který se vyskytuje v mnoha oborech, politiku nevyjímaje.
Mezinárodní den boje proti korupci je každoroční událost, která se koná 9. prosince a to od roku 2003. 31. října tohoto roku byla slavnostně otevřena k podpisu Úmluva spojených národů proti korupci.
Mezinárodní den proti korupci 9. 12. (svatky.centrum.cz)
Mezinárodní den boje proti korupci (Wikipedia)
International Anti-Corruption Day 9 December
International Anti-Corruption Day 9 December
  Z historie (HaNo)
Viz
Kalendárium Prosinec 2016 (9.12.)
     
10. prosince 1907 (110. výročí)
se v Ratajích u Bechyně (Rakousko-Uhersko) narodil český fyzik a pedagog profesor RNDr. PaedDr. Josef Fuka.
Jeden ze zakladatelů didaktiky fyziky v Československu, autor učebnic fyziky pro všechny stupně škol a filmů s fyzikální tématikou metodických příruček.
Josef Fuka po maturitě na písecké reálce v roce 1926 studoval matematiku a fyziku na pražské univerzitě. Současně vystudoval pojistnou matematiku. V roce 1930 vykonal zkoušky učitelské způsobilosti pro střední školy, ale působil řadu let na obecných školách či vojenské telegrafní škole. Teprve v roce 1934 získal místo na gymnáziu v Olomouci, kde působil až do konce války. Podílel se pak na znovuobnovení olomoucké univerzity a vyučoval fyziku na lékařské fakultě. V roce 1952 byl jmenován docentem fyziky na fakultě přírodních věd Vysoké školy pedagogické. V roce 1957 byl jmenován řádným profesorem pro obecnou fyziku a metodiku fyziky na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého. Několik let byl děkanem této fakulty. Byl autorem více jak 200 odborných a metodických prací, celé řady středoškolských i vysokoškolských učebnic fyziky.
Zemřel 19. (20.) 11. 1992 v Olomouci (Československo).
Odkaz díla prof PaedDr. Josefa Fuky v didaktice fyziky (www.ped.muni.cz, Oldřich Lepil, PDF)
Josef Fuka, Bedřich Havelka: Optika (fyzikální kompendium) (www.opto.cz)
Josef Fuka (web.math.muni.cz, Jaroslav Folta, Pavel Šišma)
Profesor RNDr. PaedDr. Josef Fuka
Profesor RNDr. PaedDr. Josef Fuka
  Český biografický slovník XX. století
http://old.ratajeobec.cz/
Viz
Kalendárium Prosinec 2007 (10.12.) a Kalendárium Listopad 2012 (19.12.)
     
10. prosince 1937 (80. výročí)
se v Praze-Bubenči (Československo) narodil český podnikatel, politik Karel Schwarzenberg, v německojazyčném prostředí také Karl Fürst zu Schwarzenberg, celým jménem Karel Jan Nepomuk Josef Norbert Bedřich Antonín Vratislav Menas kníže ze Schwarzenbergu (německy Karl Johannes Nepomuk Josef Norbert Friedrich Antonius Wratislaw Mena Fürst zu Schwarzenberg), čestný předseda TOP 09, poslanec, bývalý senátor, exministr zahraničí, bývalý místopředseda Nečasovy vlády, kancléř prezidenta Václava Havla a kandidát TOP 09 v prezidentské volbě v roce 2013.
V prvním kole přímé volby prezidenta v roce 2013 se umístil na druhém místě s 23,40 % hlasů za Milošem Zemanem. Ve druhém kole volby získal Karel Schwarzenberg 45,19 % odevzdaných hlasů. Pro vítězného kandidáta Miloše Zemana hlasovalo 54,80 % voličů.
Je příslušník české větve rodu Schwarzenbergů. Jeho dědičný šlechtický titul (v zemích, kde nebylo jejich užívání zákonem zrušeno či zakázáno) je „kníže ze Schwarzenbergu, vévoda krumlovský, hrabě ze Sulzu a lankrabě klettgavský“. Je též rytířem Řádu zlatého rouna.
V letech 2009-2015 byl předsedou strany TOP 09, kterou spoluzaložil. Od května 2010 je poslancem Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. V minulosti působil jako vedoucí kanceláře prezidenta Václava Havla, byl ministrem zahraničních věcí v druhé Topolánkově vládě (nominovaným za Stranu zelených) a prvním místopředsedou vlády a ministrem zahraničních věcí v Nečasově vládě (za TOP 09). V letech 2004-2010 byl senátorem Parlamentu ČR za Prahu 6. Jako své povolání pravidelně uváděl, že je lesník a hostinský („V občanském průkaze mám napsáno Forst und Gastwirt, tedy lesník a hospodský.“), později také senátor.
Schwarzenberg má trvalý pobyt na zámku Dřevíč v obci Sýkořice, v okrese Rakovník. Je vlastníkem zámku Obermurau (též jen Murau) v rakouském Štýrsku, kde žijí jeho manželka Therese Schwarzenbergová a starší syn Johann, a rodového zámku Schwarzenberg v bavorském Scheinfeldu. Má také byt v Praze a v paláci na vídeňském Schwarzenberském náměstí (Schwarzenbergplatz, Palais Schwarzenberg).
Označuje se za Středoevropana s českým a švýcarským pasem. Kromě českého občanství má také domovské právo kantonu Curych a tedy i občanství švýcarské. Tuto výsadu vlastní všichni příslušníci rodu Schwarzenbergů již od vlády knížete Ferdinanda Schwarzenberga, který zdědil v roce 1687 hrabství Klettgau a uzavřel spojenectví s Curychem proti Schaffhausenu.
Karel Schwarzenberg (Wikipedia)
Karel Schwarzenberg - Oficiální stránky (www.karelschwarzenberg.cz)
Karel Schwarzenberg (www.psp.cz)
Karel Schwarzenberg
Karel Schwarzenberg
  Lípa č. 3/2007
     
10. prosince 1977 (40. výročí)
se v Jičíně (Československo) narodila česká herečka, dabérka a moderátorka MgrA. Miluše Bittnerová.
Základní školu a gymnázium naštěvovala v Hořicích v Podkrkonoší. Od roku 1992 působila v poloprofesionálním divadle Jesličky ve Hradci Králové. V roce1996 úspěšně složila maturitu na hořickém gymnáziu i zkoušky na pražskou DAMU, obor herectví na katedře alternativního divadla. Vedoucím jejího ročníku byl režisér Ivan Rajmont. Studia na DAMU zakončila v roce 2002 magisterskou zkouškou.
Školní představení v damáckém Divadle Disk jí byla dobrou průpravou pro další práci v profesionálních divadlech. Už za studií využila možnosti pracovat například s panem režisérem Michalem Dočekalem v divadle Komedie, nebo v Národním divadle na hře Bloudění pod vedením pana režiséra J. A. Pitínského. Profesní zkušenosti sbírala také při moderování ranní show na legendárním Rádiu Limonádový Joe.
O všestrannosti Milušky Bittnerové svědčí i to že ovládá několik hudebních nástrojů, mezi nimi i akordeon, klavír, kytaru či flétnu, zabývá se dabingem a moderováním společenských a charitativních akcí.
Hovoří anglicky.
V roce 2010 se stala spoluzakladatelkou Nadačního fondu Pepina.
Od roku 1996 spolupráce s Českou televizí: např. Modrý kámen, Dámský gambit, Příběh červených střevíčků, Život na zámku, Přízraky a strašidla, Bankrotáři, Dobrá čtvrť, Hodina klavíru, Poste restante, Vyprávěj.
V TV Nova od roku 2007: Ulice, Expozitura, Ordinace v růžové zahradě 2 (vrchní sestra Eliška Slavíková).
V roce 2016 se zúčastnila taneční soutěže StarDance, kde tančila s Michalem Necpálem.
Miluše Bittnerová (Wikipedia)
Miluše Bittnerová (www.csfd.cz)
Miluše Bittnerová (www.fdb.cz)
Miluše Bittnerová
Miluše Bittnerová
  Jak šel čas (TV pohoda č. 49/2017)
https://www.divadlopalace.cz/
http://www.ceskatelevize.cz/
     
10. prosince 1997 (20. výročí)
zemřel slovenský malíř, grafik a ilustrátor Vincent Hložník.
Narodil se 22. 10. 1919.

  Z historie (HaNo)
     
10. prosince 1997 (20. výročí)
zemřel český fotograf, teoretik fotografie a pedagog Ján Šmok.
Narodil se 30. 12. 1921.

  Z historie (HaNo)
     
10. prosince
je Den lidských práv, výročí přijetí Všeobecné deklarace lidských práv Valným shromážděním OSN (1948).
Den lidských práv (Human Rights Day) se slaví každoročně na celém světě dne 10. prosince, na počest přijetí Všeobecné deklarace lidských práv Valným shromážděním OSN v roce 1948. Den lidských práv byl ustaven dne 4. prosince 1950 na 317. plenárním zasedání Valného shromáždění OSN. OSN deklaraci přijalo jako rezoluci č. 217/III.A.
"Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství." (1. článek Všeobecné deklarace lidských práv).
V tento den se po celém světě konají akce na podporu lidských práv.
Organizace Amnesty International se od svého vzniku v roce 1961 věnuje prosazování lidských práv na základě přesvědčení, že tato práva jsou univerzální a nedělitelná a že jejich porušování kdekoliv na světě představuje současně ohrožení pro celý svět.
Den lidských práv (Wikipedia)
Den lidských práv: Překonejte rozdíly, skončete s diskriminací (zpravy.idnes.cz)
10. prosinec Den lidských práv (saturn.xf.cz)
Den lidských práv - 10.12.
Den lidských práv - 10.12.
  Z historie (HaNo)
www.quido.cz
https://www.amnesty.cz/
http://www.helcom.cz/
Viz
Kalendárium Prosinec 2007 (10.12.) a Kalendárium Prosinec 2016 (10.12.)
     
11. prosince 1617 (400. výročí)
na rozkaz pražského arcibiskupa Jana Lohelia pobořen byl evangelický kostel v městě Hrobě v Krušnohoří.
Událost tato, s podobnou ještě, která se stala v Broumově, vedla ke stížnostem protestantské šlechty české a vyhrotila spor, jenž potom vrcholil druhou pražskou defenestrací.

  Kalendář historický národa českého
     
11. prosince 1967 (50. výročí)
zemřel sovětský partyzánský velitel, generálmajor Sidor Artěmjevič Kovpak; nositel čs. Řádu bílého lva I. třídy.
Narodil se 7. 6. 1887.

  Lípa č. 3/2007
     
11. prosince 1967 (50. výročí)
poprvé vzlétl prototyp nadzvukového letounu Concorde.
První nadzvukový dopravní letoun postavený v britsko-francouzské spolupráci. První zkušební let byl uskutečněn v roce 1969. Luxusní letouny vstoupily do služby v roce 1976. Při cestovní rychlosti 2172 kilometrů za hodinu dokázaly přeletět Atlantik za tři hodiny. Na trase z Evropy do Ameriky přistávaly cestující díky časovému posunu dokonce o hodinu dříve, než vzlétli. Cena letenky činila přibližně 6000 dolarů. Concorde měl čtyři proudové motory o tahu 630 kN, cestovní rychlost 2335 km/h, dolet 6500 km a pojal 136 cestujících.
Dlouhá léta byl Concorde považován za nejbezpečnější dopravní letadlo. Dne 25.7.2000 však došlo při startu letounu tohoto typu z pařížského letiště k proražení nádrže s katastrofálními následky - všech 109 lidí na palubě a 4 další lidé na zemi zahynuli. Opětovného startu se Concorde dočkal až v lednu 2001 po technické úpravě nádrží, které byly obaleny kevlarem. Z důvodu klesajícího zájmu cestujících a nízké rentabilitě se rozhodly francouzské aerolinie stáhnout definitivně všech pět svých letounů Concorde z provozu v květnu roku 2003. Poslední přistání na lince New York - Paříž se uskutečnilo 31.5.2003 zhruba v 5:45. Vyřazené Concordy věnovala Air France technickým muzejím - ve francouzském Le Bourget, německém Speyeru (pobočka Sinsheim) a americkém Washingtonu. Čtvrtý a pátý byl určen pro místa ve Francii. Kvůli klesajícímu zájmu pasažérů a rostoucím nákladům opustilo podle plánu 24.10.2003 službu i sedm těchto strojů sloužících v barvách British Airways.
Concorde (www.cojeco.cz)
Concorde Accident - Air France Concorde - Aircraft Number 203 (www.concordesst.com, anglicky)
Concorde (Air France)
Concorde (Air France)
  www.iabc.cz
Viz
Kalendárium Prosinec 2007 (11.12.)
     
11. prosince
je Světový den dětství - výročí založení UNICEF v roce 1946.
Mezinárodní dětský fond neodkladné pomoci, od roku 1953 United Nations Children’s Fund je částí Organizace spojených národů. Je to největší světová organizace, která se celosvětově zabývá ochranou a zlepšováním životních podmínek dětí a podporou jejich všestranného rozvoje.
Světový den dětství je dalším, z mnoha významných dnů, který je věnován právě dětem. Připadl právě na tento den - 11. prosince, neboť v roce 1946 byla založena organizace UNICEF - Dětský fond Organizace spojených národů , který pomáhá ke zlepšení životních podmínek dětí po celém světě.
je Mezinárodní den hor, slaví se z rozhodnutí VS OSN z roku 2003.
je Mezinárodní den solidarity s ženami a dětmi Afriky, připomíná se z rozhodnutí rady Celoafrické organizace žen v roce 1984.
Dětský fond Organizace spojených národů (Wikipedia)
Český výbor pro UNICEF (www.unicef.cz)
Světový den dětství 11. 12. (svatky.centrum.cz)
UNICEF
UNICEF
  Z historie (HaNo)
www.quido.cz
Viz
Kalendárium Prosinec 2007 (11.12.) a Kalendárium Prosinec 2016 (11.12.)
     
12. prosince 1577 (440. výročí)
Sir Francis Drake vyrazil na své lodi Golden Hind na cestu kolem světa.
Sir Francis Drake (asi 1540, Tavistock, Devon, Anglické království - 28. ledna 1596, Portobelo, Panama) byl anglický korzár, mořeplavec, viceadmirál, politik, obchodník s otroky a spolubudovatel alžbětinského věku. Proslavil se svými útoky na španělské lodě a přístavy. Největším vojenským úspěchem bylo odražení útoku španělské flotily roku 1588. Svými odvážnými činy se stal pro Angličany legendárním hrdinou a pro Španěly nenáviděným „El Draque“.
První Angličan, který v letech 1577 až 1580 obeplul svět. Tuto objevitelskou a cestopisnou výpravu zkombinoval s brutálními pirátskými útoky na španělská města a lodě na západním pobřeží Ameriky, které bylo do té doby považováno za relativně bezpečné. Získal tak proslulost i obrovské bohatství. Přes zuřivé protesty španělského velvyslance nebyl potrestán, naopak jej královna Alžběta I. pasovala na rytíře. V roce 1588 porazil na moři část španělské Armady. Přivezl do Evropy brambory a tabák.
Zemřel v brzkých ranních hodinách 28. ledna 1596 na záchvat zimničné choroby (pravděpodobně žluté zimnice). Byl pohřben do moře poblíž Puerto Bello (Panama).
Drake byl právem uznávaným navigátorem a jedním z nejlepších mořeplavců své doby. Přestože jeho čin nevyvolal to, čeho se jeho španělští nepřátelé nejvíce obávali, totiž novou éru objevných cest a obchodní expanze, podal důkaz, že pro odvážné a řádně připravené expedice jsou širé oceány otevřeny. Není divu, že se Drake stal pro své současníky, ale i pro generace další, hrdinou. Lidé dokonce věřili, že podobně jako král Artuš nezemřel, že se v době ohrožení vrátí své vlasti na pomoc.
Francis Drake (Wikipedia)
Francis Drake (www.maturita.cz)
Sir Francis Drake
Sir Francis Drake
  www.iabc.cz
Viz
Kalendárium Prosinec 2007 (12.12.)
     
12. prosince 1837 (180. výročí)
se v Praze (Rakouské císařství) narodil český hudební skladatel, sbormistr, hudební spisovatel, organizátor hudebního života a propagátor Sokola Hynek Palla; v letech 1964-1974 sbormistr Hlaholu v Plzni.
Autor zvláště vokální tvorby. Činný též jako hudební kritik.
Již při studiu na pražské reálce se zabýval hudbou. Studoval hudební teorií a vypomáhal při řízení sborů. Dále studoval soukromě kompozici u Josefa Krejčího a Josefa L. Zvonaře. Stal se členem skupiny umělců, která se vytvořila okolo Elišky Krásnohorské a do níž patřili např. skladatel Karel Bendl, básník Adolf Heyduk či výtvarník František Krišpín. Se starší sestrou Elišky Krásnohorské, Julianou Pechovou, se i oženil. V tělovýchovném ústavu Jana Malýpetra se seznámil s Miroslavem Tyršem a stal se horlivým propagátorem sokolské myšlenky. Ke stému výročí jeho narození byla v roce 1937 vydána pamětní medaile za jeho zásluhy o rozvoj Sokola.
V roce 1864 odešel do Plzně, kde působil jako učitel tělesné výchovy a zpěvu. Propagoval tělesnou výchovu i pro ženy a stal se prvním českým učitelem ženského tělocviku. V Plzni se stal záhy sbormistrem plzeňského Hlaholu. Založil při něm i ženský a smíšený sbor. Stál u zrodu Plzeňského filharmonického spolku a byl dirigentem jeho symfonického orchestru. Z jeho skladatelského díla je nejvíce oceňována jeho tvorba vokální.
Zemřel 24. 7. 1896 v Plzni (Rakousko-Uhersko).
Hynek Palla (Wikipedia)
Palla Hynek (www.cojeco.cz)
Pamětní medaile, avers: Hynek Palla (1837-1896) - hudební skladatel
Pamětní medaile, avers: Hynek Palla (1837-1896) - hudební skladatel
  Z historie (HaNo)
Lípa č. 3/2007
Viz
Kalendárium Červenec 2016 (24.7.)
     
12. prosince 1957 (60. výročí)
zemřel americký skladatel českého původu Robert Kurka; proslul operou Dobrý voják Švejk.
Narodil se 22. 12. 1921.

  Lípa č. 3/2007
     
12. prosince 1967 (50. výročí)
zemřel ve Slaném (Československo) český technik Ing. Jaroslav Kubeš.
Zabýval se elektrochemií, primárními a sekundárními elektrickými články.
Významná byla jeho činnost v ČSVTS i Mezinárodní elektrotechnické komisi.
Publikoval odborné stati v měsíčníku Sdělovací technika.
V měsíčníku Sdělovací technika, ročník 1954, publikoval např. Články se vzdušnou depolarisací (str. 208), Galvanické články bez salmiaku (str. 244), Střídavá složka napětí galvanických článků (str. 363).
V ročníku 1955 publikoval Nabíjení akumulátorů a galvanických článků (str. 17), Napětí mimosíťových zdrojů (str. 108), Vnitřní odpor článků a akumulátorů (str. 145), Zvláštní zdroje elektřiny (str. 210).
Narodil se 16. 3. 1902 ve Slaném (Rakousko-Uhersko).
Obsah časopisu Sdělovací technika ročník 1954 (mujweb.cz, Ing. Petr Jeníček)
Obsah časopisu Sdělovací technika ročník 1955 (mujweb.cz, Ing. Petr Jeníček)
Sdělovací technika - historie (www.stech.cz)
Měsíčník Sdělovací technika
Měsíčník Sdělovací technika
  Český biografický slovník XX. století
Viz
Kalendárium Prosinec 2007 (12.12.) a Kalendárium Březen 2012 (16.3.)
     
12. prosince 2007 (10. výročí)
zemřel v San Marcos (Kalifornie, USA) americký hudebník, kytarista, zpěvák a hudební producent Ike Turner, vlastním jménem Izear Luster Turner Jr. nebo Ike Wister Turner.
Koncem 50. let 20. století začal spolupracovat se začínající zpěvačkou Annou Marií Bullock. Ta si ho v roce 1958 vzala a po svatbě si změnila své umělecké jméno na Tina Turner. O něco později už spolu vystupovali jako Ike and Tina Turner Revue s R&B repertoárem. Vedl extravagantní život, byl závislý na alkoholu a na drogách, k Tině se choval často agresivně, bil ji, a tak jejich manželství skončilo v roce 1976 rozvodem.
V roce 1991 byli Ike a Tina Turner uvedeni do rockenrollové síně slávy a v roce 2001 byli uvedeni i do St. Louis Walk of Fame. V roce 2007 získal hudební ocenění Grammy za album Risin' with the Blues. Stalo se tak v kategorii nejlepší deska tradičního blues.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Jako malý si přivydělával coby lift boy v hotelu, kde se také poprvé setkal s muzikou. Z druhého patra vysílalo rádio a osmiletého Ika to fascinovalo. Při každé volné chvíli dění ve studiu pozoroval. Později ho nechali ovládat tlačítka, která spouštěla desky. V rádiu často vystupovaly živé kapely, a tak začal Ike nahlížet do hudebního světa.
V devatenácti letech zažil první velký úspěch. Se svou kapelou The Kings of Rythm nahrál písničku Rocket 88. Dočkala se lokální slávy a je považovaná za první rock'n rollovou nahrávku!
Byl čím dál známější a uznávanější. Začal pomáhat ve studiích jako lovec talentů. Jeho největším úlovkem byla bezpochyby jistá Anna Bullock. Byl jí natolik uchvácen, že ji začlenil do vlastní kapely a později přejmenoval na Tinu Turner. Určitě pochopíte, proč.
Duo Ike a Tina se stalo senzací. Šplhalo po žebříčcích hitparád a dobývalo svět. V sedmdesátých letech to ale začalo jít s Ikem z kopce. Byl drogově závislý, trpěl záchvaty agrese. Tinu prý tyranizoval a bil. To byl konec manželství i úspěšného dua.
Pokoušel se o sólovou tvorbu, ale nedařilo se mu. Měl oplétačky se zákonem, byl obviněn z držení zbraně nebo z přechovávání drog. Teprve po dvaceti letech se začal znovu objevovat na pódiích a v roce 2007 dostal dokonce svou první Grammy! 12. prosince téhož roku byl ale nalezen doma mrtvý.
Příčina smrti - předávkování kokainem.
Narodil se 5. 11. 1931 v Clarksdale (Mississippi, USA).
Ike Turner (Wikipedia)
Kytaroví velikáni - Ike Turner (www.muzikus.cz, Vítězslav Štefl)
Smrt si říká rock´n´roll: Ike Turner (56.) (www.ireport.cz, Jan Mazura)
Ike Turner
Ike Turner
  Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
     
13. prosince (listopadu) 1797 (220. výročí)
se v Düsseldorfu (Severní Porýní-Vestfálsko, Prusko, Německá říše) narodil německý spisovatel, prozaik, básník, publicista, novinář, literární kritik a esejista Heinrich Heine, celým jménem Christian Johann Heinrich Heine, vlastním jménem Harry Heine, představitel hnutí Junges Deutschland v období romantismu.
Pocházel z rodiny drobného židovského obchodníka. Vystudoval lyceum a měl se stát obchodníkem. Pracoval u svého zámožného strýce v Hamburku a ve Frankfurtu,ale velké nadání k obchodování nejevil. Rodina jej proto poslala do Bonnu a Göttingenu na studium práv. Židovství opustil a stal se protestantem. Od roku 1831 žil v pařížské emigraci (snažil se sblížit francouzskou a německou kulturu), jeho díla byla v Německu zakázána. Zde se roku 1843 seznámil a spřátelil s Karlem Marxem, s nímž vedl během jeho pařížského období rozsáhlé politické diskuse. Heine sympatizoval se socialistickými myšlenkami, obával se však nebezpečného vlivu komunistických idejí pro kulturu. Zastával liberalistické myšlenky, ve svých básních kritizoval církev, absolutismus, militarismus a pokryteckou morálku svých současníků. Měl sklony k pesimismu, cynismu a ironii; od roku 1848 byl těžce nemocen a v posledních letech života zcela ochrnul.
Jeho styl vyhovoval českým obrozeneckým básníkům, inspiroval zejména Jana Nerudu, J. V. Friče, Sládka, Sabinu, Karla Havlíčka Borovského, Fráňu Šrámka a Františka Gellnera.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Vlastním jménem se jmenoval Harry Heine a narodil se před 215 lety. Přesto nejen jeho verše, ale i postřehy platí dodnes. Tak například tvrzení: „Moudří plodí nové myšlenky a blázni je rozšiřují.“ Nebo: „Když svědí císaře, musí se škrábat národ.“
Nejvíc se ovšem zapsal do dějin svou poezií. Málem jsme o ni ale přišli. Jako syn židovského otce měl být totiž obchodníkem. Dospívání prožil v židovském ghettu a poté ho otec poslal k bohatému strýci bankéři, aby ho naučil praktičnosti. Ale obrovská fantazie Heinricha Heineho zvítězila nad čísly a realitou.
Jeho básnickou dráhu odstartovala mučivá a marná láska k sestřenici Amálii. V roce 1831 musel Heine opustit kvůli cenzuře Německo a přestěhoval se do Francie. Ještě předtím, jakoby na protest rodině, se nechal pokřtít a přestoupil k protestantům. Ve Francii ho okouzlila mladá pařížská prodavačka, do které se bláznivě zamiloval a v roce 1941 si ji vzal za ženu.
Štěstí však netrvalo dlouho. Brzy poté přepadla Heinricha Heineho zákeřná choroba, kvůli které částečně ochrnul a trpěl poruchami zraku. Ale tvořit nepřestal. Možná právě tehdy napsal i tyto verše: „Je štěstí jako holka hravá, jež nezdrží se dlouhý čas, když přijde, vlas si počechrává, dá pusu jen a pryč je zas. A neštěstí je starší paní, jež na krk se ti pověsí, má času dost a bez optání se usadí a plete si.“
„Kdo nebyl někdy v životě pošetilým, nebyl nikdy moudrým,“ pravil po Goethovi největší německý lyrik Heinrich Heine, v němž touhu po psaní vzbudila touha po sestřenici Amálii.
Narodil se do německé židovské rodiny obchodníků a předpokládalo se, že řemeslo převezme. Jeho to však táhlo jinam. Vystudoval práva, konvertoval k protestantismu a odešel do Francie.
Básně psal už za studií, navštěvovat přednášky z literatury, docházel do literárních salónů a publikoval v časopisech. Stal se jedním z nejpopulárnějších, nejčtenějších a nejskvostnějších lyriků 19. století. Přirozená lyričnost a zpěvnost jeho veršů zlidověla, z památníků se přelévala do sbírek, odkud se vracela do památníků, z knihoven se šířila na ulici.
Mezi jeho přátele patřili Honoré de Balzac nebo Alexander Dumas, ale také Karel Marx nebo Bedřich Engels. Jeho fascinace komunismem ale měla své hranice - bál se realizace a následků tohoto režimu.
V roce 1841 se oženil s pařížskou prodavačkou Crescence Augustine Mirat, záhy ale těžce onemocněl a téměř přišel o zrak. Přesto se dál věnoval psaní. Zemřel v Paříži 17. února 1856.
H. Heine: Písně lásky a hněvu
U moře slečna stála
při slunce západu.
Hluboce prožívala
tu tklivou náladu.
Má slečno, nač ty slzy?
Toť hra, stará jak svět.
Vpředu sic zajde brzy,
Však odzadu vrátí se zpět.

Zemřel 17. 2. 1856 v Paříži (Île-de-France, Francie).
Heinrich Heine (Wikipedia)
Heinrich Heine (www.databazeknih.cz)
Heinrich Heine (www.aktualne.cz)
Heinrich Heine
Heinrich Heine
  www.skolavpohode.cz
Lípa č. 3/2007
Lípa č. 4/2010
http://referaty-seminarky.cz/
http://www.gasbag.wz.cz/
https://www.cbdb.cz/
http://www.cesky-jazyk.cz/
http://www.zapnimozek.cz/
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Únor 2016 (17.2.)
     
13. prosince 1907 (110. výročí)
se narodil švédský spisovatel Josef Kjellgren.
Zemřel 8. 4. 1948.

  Lípa č. 3/2007
     
13. prosince 1927 (90. výročí)
se v Praze (Československo) narodil český novinář, spisovatel a publicista Stanislav Bártl; autor cestopisů a literatury faktu.
V letech 1958-1959 se účastnil sovětské výzkumné výpravy do Antarktidy a a v roce 1963 do Arktidy. Byl třetím Čechem, který stanul na půdě Antarktidy. Polárním tématům věnoval několik svých knih.
Stanislav Bártl byl nestorem českého polárního bádání a autorem řady knih o této problematice. Byl zřejmě prvním Čechem, který procestoval obě polární oblasti, Arktidu i Antarktidu.
Titul Záhada dobývání severního pólu získal Cenu Miroslava Ivanova udělovanou Klubem autorů literatury faktu.
V letech 1949-1989 působil v redakci deníku Mladá fronta. Byl autorem naučné literatury, především o druhé světové válce a o dějinách letecké a námořní dopravy. Mezi jinými se jednalo o knihy Zkáza černé eskadry anebo Let Josephiny Fordové. V letech 1958-1959 a poté ještě v roce 1963 se zúčastnil výzkumné výpravy do Antarktidy a Arktidy. Tuto výpravu popsal v cestopisech Bílá pevnina a Antarktida v obrazech.
Zemřel 10. 7. 2011.
Stanislav Bártl: Když nastane sněhová bouře (cestovani.idnes.cz)
Stanislav Bártl: Záhada dobývání severního pólu (libri.cz)
Stanislav Bártl, Jiří Kostelecký: Ďáblova bible: Tajemství největší knihy světa (www.kosmas.cz)
Stanislav Bártl
Stanislav Bártl
  Český biografický slovník XX. století
Lípa č. 3/2007
https://cs.wikipedia.org/
https://www.databazeknih.cz/
https://technet.idnes.cz/
https://www.cbdb.cz/
http://www.praha9.cz/
Viz
Kalendárium Prosinec 2007 (13.12)
     
13. prosince 1997 (20. výročí)
zemřel v Paříži (Francie) francouzský spisovatel, básník, prozaik a esejista Claude Roy, pseudonym Claude Orland.
Prošel složitým vývojem od nacionalistické Action Francoise přes příklon ke komunismu za války až k rozchodu s ním v roce 1957.
Česky vyšlo: Louis Aragon - básník Francie a světa (1948); Noc je pláštěm chudých (1949); Eseje o francouzské literatuře (1964); Ve světle měnlivého času (1996).
Narodil se 29. ( 28.) 8. 1915 v Paříži (Francie).
Claude Roy (www.databazeknih.cz)
Claude Roy
Claude Roy
  Slovník francouzsky píšících spisovatelů
Viz
Kalendárium Srpen 2015 (29.8.)
     
14. prosince 1897 (120. výročí)
se narodil rakouský politik, státník, spolkový kancléř (1934-1938) Kurt von Schuschnigg.
Zemřel 18. 11. 1977.

  Lípa č. 3/2007
     
15. prosince 37 (1980. výročí)
se v městě Antium (Anzio, Roma, Lazio, Itálie) narodil římský císař (54-68) Nero, celým jménem Nero Claudius Caesar Augustus Germanicus (rodným jménem Lucius Domitius Ahenobarbus), pocházející z julsko-klaudijské dynastie a vládnoucí od 13. října 54 až do okamžiku své smrti.
Nero byl synem Gnaea Domitia Ahenobarba a jeho manželky Agrippiny mladší. Trůnu se ujal po smrti svého adoptivního otce Claudia, který ho učinil svým nástupcem - prostřednictvím adopce.
V průběhu jeho panování byla soustředěna pozornost na diplomacii, obchod a kulturní rozvoj. Správu říše ponechal nejprve na bedrech svých rádců, později se sám chopil řízení státu. Nakloněn umění, dal zbudovat četná divadla a podporoval konání různých her a uměleckých soutěží. Zahraničně-politicky nedošlo ke zvětšení velikosti říše dobytím nového území, avšak proběhlo několik nebezpečných konfliktů a vzpour. Krutost římských úředníků v Británii podnítila v roce 60 tamní kmeny k odboji, do jehož čela se postavila královna Boudicca. Mezi léty 58 až 63 muselo být vynaloženo nezměrné úsilí k zachování římské vážnosti při válce s parthskou říši. V Judeji propuklo v roce 66 rozsáhlé povstání, vyvolané tvrdostí Římanů a fanatismem Židů.
Jeho vláda je často spojována s tyranií a extravagancí, jelikož je znám nařízením mnoha poprav či sebevražd. Neblaze proslul zločiny spáchanými na svých příbuzných nebo blízkých, především vraždou vlastní matky Agrippiny, manželky Octavie, adoptivního bratra Britannika a vychovatele Senecy. Příslušníky urozených vrstev římské společnosti pohoršoval a zahanboval svým veřejným vystupováním v divadlech. V souvislosti s tím o něm panuje všeobecně rozšířené, třebaže nejspíše nepravdivé mínění, že zpíval a hrál na kitharu při velkém požáru Říma, který se udál v roce 64. Vinu za tuto pohromu přičítal křesťanům, vůči nimž rozpoutal jedno z prvních pronásledování. Sílící nepřátelství k němu vyústilo v rozsáhlé Pisonovo spiknutí, potlačené v roce 65. Když se proti němu po třech letech vzbouřili místodržitelé několika provincií a pretoriánská garda mu vypověděla poslušnost, ukončil Nero svůj život sebevraždou.
Všechny tyto skutečnosti jsou popisovány v hlavních dochovaných literárních zdrojích, dílech historiků Tacita, Suetonia a Cassia Diona. Jen málo antických autorů, jako třeba Lucanus nebo Seneca, líčí Nerona v poněkud příznivějším světle. Navzdory tomu ho některé z pramenů, včetně těch, jež jsou uvedeny výše, vystihují jako císaře požívajícího popularity prostého lidu, obzvláště v Řecku a ve východních provinciích. Jeho hodnocení se v současnosti stává problematickým, neboť určití moderní historikové zpochybňují hodnověrnost antických pramenů pojednávajících o jeho tyranských činech.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Pátého římského císaře Nerona v dětství vychovávali tanečník a holič. Pak se jeho výchovy naštěstí ujal Seneca. Císařem se Nero stal v sedmnácti. Díky vlivu moudrého filozofa prý zprvu vládl dobře. Nejtíživější daně zrušil. Odměny za udání snížil na čtvrtinu.
S postupem času však Nero ztratil o vládu nad říší římskou zájem. Možná se projevily důsledky výchovy holiče a tanečníka. Nerona čím dál tím víc zajímaly klepy. Vášnivě rád jim naslouchal a stejně rád je šířil. A našel v sobě umělce. Psal básně, hrál na lyru, zpíval a patřičně zmalován, tančil v cirku. Seneka, který si dovolil dát najevo svůj nesouhlas, byl zavržen a Nerona zcela ovládl praetoriánský prefekt Ofonius Tigellinus, podporující císařovu sebelásku, krutost a hamižnost.
Nikdo si nebyl jist životem. Nejen plebs, ale i bohatí a vznešení Římané byli popravováni pro nicotné příčiny a jejich majetek konfiskován. Nero potřeboval hodně peněz. Vydával obrovské sumy na hry, ale chléb pomalu docházel a odpor proti Neronovi vzrůstal.
Požár Říma v roce 64 ještě svedl na křesťany, ale když začal stavět nový Řím a zatěžoval provincie dalšími a dalšími daněmi, přišla vlna vzpoury, která zasáhla i "věčné město". Nero zbaběle uprchl a na útěku spáchal sebevraždu. Jeho poslední slova prý byla: "Qualix artifex pereo! Jaký to umělec ve mně hyne!"
Zemřel 9. 6. 68 (67) poblíž Říma (Itálie).
Nero (Wikipedia)
Římské císařství - Nero (54 - 68) (rim.me.cz, Radek Tůma)
Nero (54 - 68) (antika.avonet.cz, Jiří Chlubný)
Nero (busta v Kapitolských muzeích v Římě)
Nero (busta v Kapitolských muzeích v Římě)
  Lípa č. 3/2007
http://www.ceskatelevize.cz/
http://www.totalmag.cz/
Kalendárium ČT1
     
15. (16.) prosince 1897 (120. výročí)
zemřel v Paříži (Champrosay u Paříže, Francie) francouzský spisovatel, prozaik a dramatik Alphonse Daudet, čelný představitel naturalismu a autor divadelních her.
Po prvních literárních a společenských úspěších se stal tajemníkem významného soudobého politika vévody de Morny, což mu umožnilo plně se věnovat literatuře. Poslední léta života mu ztrpčovala těžká nervová choroba.
Narodil se v rodině obchodníka s hedvábím. Po nepokojích roku 1848 přestal obchod jeho otce prosperovat a roku 1849 se rodina přestěhovala do Lyonu. Již v průběhu studia na gymnáziu projevoval Alphonse Daudet intenzivní zájem o literaturu - svůj první (nedochovaný) román napsal v roce 1855. Po maturitě roku 1856 byl nucen z důvodu nedostatku finančních prostředků pro další studium nastoupit jako pomocný učitel v Ales. Po neúspěšném pokusu o sebevraždu pro nešťastnou lásku jej rodiče poslali za starším bratrem Ernestem do Paříže kde Alphonse Daudet ihned nastoupil dráhu spisovatele. Kromě svého pařížského bytu pobýval často i v blízkém Champrosay kde brzy zakoupil dům. Od roku 1860 pracoval také jako sekretář knížete z Morny, a to až do jeho smrti v r. 1865; poté se už věnoval výlučně tvůrčí činnosti. 23. ledna 1867 se oženil s Julií Allard, s níž pak prožil mnoho let šťastného manželství a rostoucí literární slávy.
Od roku 1880 trpěl Daudet postupně čím dál více neznámou a nevyléčitelnou nemocí míchy. Přes opakované ozdravné pobyty v Alpách se jeho zdravotní stav dále zhoršoval a během 90. let 19. století jeho literární aktivita postupně slábla. Zemřel náhle na zástavu srdce 16. prosince 1897.
A. Daudet:
"Láska udržuje svět v pohybu."
"Lidé stárnou, aniž by dozrávali."
"Drazí přátelé, nepohrdejte nikým. Pohrdáním si pomáhají povýšenci, pozéři, ohyzdové a hlupáci, je to maska, za kterou se skrývá nicotnost, často i darebáctví, zbavuje člověka ducha, soudnosti, dobrotivosti."

Narodil se 13. 5. 1840 v Nimes (Francie).
Alphonse Daudet (Wikipedia)
Alphonse Daudet: Tartarin de Tarascon / Tartarin z Tarasconu (www.albatrosmedia.cz, Tomáš Cidlina)
Alphonse Daudet
Alphonse Daudet
  Slovník francouzsky píšících spisovatelů
Lípa č. 1/2010
Viz
Kalendárium Květen 2010 (13.5.)
     
15. prosince 1897 (120. výročí)
byla představena první ponorka s vnitřním spalovacím motorem.
První historicky doloženou ponorkou bylo plavidlo zkonstruované během roku 1624 holandským konstruktérem Corneliusem van Drebelem. Toho k její konstrukci údajně inspirovala jeho účast v expedici k obleženému La Rochelle. Údajně se jednalo o obyčejný člun upravený důkladným utěsněním a nahrazením paluby skleněnými deskami. Po deset let člun sloužil k obveselení londýnské smetánky.
Vzhledem k tomu že spalovací motory spotřebují k činnosti velké množství vzduchu a vytvářejí zplodiny, musí být ponorky vybaveny jinými pohonnými jednotkami. V malých ponorkách se používají elektromotory napájené z akumulátorů, větší ponorky pracují na jaderný pohon.
První doloženou a plně funkční ponorkou byla ponorka Turtle (s ručním pohonem), sestrojená roku 1776 Davidem Bushnellem v průběhu války za nezávislost USA.
Návrhem ponorek se zabýval na přelomu 18. a 19. století Robert Fulton, který sestrojil v roce 1800 ponorku Nautilus. S ní v roce 1801 předvedl první úspěšný cvičný útok a potopení čtyřicetitunové šalupy.
Ponorka (Wikipedia)
Turtle (ponorka) (Wikipedia)
Schéma ponorky Turtle
Schéma ponorky Turtle
  www.iabc.cz
www.quido.cz
Viz
Kalendárium Prosinec 2007 (15.12.)
     
15. prosince 1907 (110. výročí)
se v Rio de Janeiru (Brazílie) narodil brazilský architekt profesor Oscar Soares Filho Niemeyer (Oscar Ribeiro de Almeida Niemeyer Soares Filho), tvůrce hlavního města Brasilia.
Vitální umělec, který ve svých 99 letech ještě tvořil, oslavil je se svou 60-letou manželkou, se kterou se rok předtím oženil.
V roce 1930 začal navštěvovat Školu výtvarných umění v Rio de Janeiru, kde studuje architekturu. Roku 1936 pracoval pro Lucia Costu, vstupuje do týmu pracujícím na návrhu budovy Ministerstva školství podle instrukcí Le Corbusiera.
V roce 1939 realizoval Costův vítězný návrh pavilonu Brazílie na New York World's Fair.
V letech 1942-1943 je pověřen svým blízkým přítelem - Juscelino Kubitschekem, starostou Belo Horizonte, realizovat řadu nových budov kolem jezera Pampulha v Rio de Janeiru.
V roce 1955 Kubitschek je zvolen prezidentem Brazílie, Niemeyer získává prestižní funkci ředitele prací na rozsáhlém projektu výstavby nového hlavního města - Brasílie.
V letech 1958-1960 politické změny nutí Niemeyera, dlouholetého člena brazilské komunistické strany, odejít do exilu.
V letech 1960-1970 realizoval významné zakázky v Alžírsku a Evropě (mimo jiné KPF Center v Paříži, administrativní budova Mondadori v Miláně, administartivní budova Renault v Paříži a Constantine University v Alžíru.
Oscar Niemeyer byl od roku 1970 nositelem Zlaté medaile Amerického institutu architektury, od roku 1988 Pritzkerovy ceny, která je obdobou Nobelovy ceny v architektuře. V roce 1998 mu byla udělena Zlatá medaile RIBA (Royal Institute of British Architects).
Zemřel 5. 12. 2012 v Rio de Janeiro (Brazílie).
Oscar Niemeyer (www.archiweb.cz)
Oscar Niemeyer: navzdory pravým úhlům a kapitalismu (www.tyden.cz)
Profesor Oscar Soares Filho Niemeyer
Profesor Oscar Soares Filho Niemeyer
  Lípa č. 3/2007
Viz
Kalendárium Prosinec 2007 (15.12.)
     
15. prosince 1917 (100. výročí)
se v Lounech (Rakousko-Uhersko) narodil český akademický architekt, divadelní scénograf a odborný publicista Osvald Döbert.
Jeho tvorba zahrnuje projekty a realizace bytové a občanské výstavby (přestavba Mladé Boleslavi), umělecko průmyslové návrhy, divadelní scénografii a výstavnictví; spoluautor rekonstrukce Španělského sálu, Rudolfovy galerie, Salmovského paláce a západního křídla Pražského hradu. L.s.c. (1964).
Projektant a odborný publicista Osvald Döbert patřil k architektům Pražského hradu. Byl autorem řady projektů bytové a občanské výstavby v Mladé Boleslavi a spoluautorem rekonstrukce Španělského sálu se Sloupovou síní, Rudolfovy galerie, Salmovského paláce a západního křídla Pražského hradu. Též psal odborné publikace.
V letech 1938-1941 studoval Döbert na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. V letech 1949 až 1965 byl hlavním architektem ateliéru Stavoprojekt v Mladé Boleslavi. Působil též v Chlumci nad Cidlinou. V letech 1965 až 1971 se stal náměstkem ministra techniky a potom až do roku 1982 architektem Pražského hradu. Osvald Döbert se věnoval také divadelní scénografii a výstavnictví.
Pracoval jako pedagog, externí profesor VUT v Brně a AVU v Praze. Studijní cesty: Itálie, Francie, Velká Británie, Kanada, USA, Jugoslávie, Finsko, Sýrie, Tunis, Afganistan.
Jeho tvorba zahrnuje projekty a realizace bytové a občanské výstavby, umělecko-průmyslové návrhy, divadelní scénografii výstavnictví.
Z díla: Od fantazie ke skutečnosti (1965); Deset let z tisíce (1974).
Zemřel 16. 6. 1999 v Praze (Česká republika).
Osvald Döbert (www.databazeknih.cz)
Příběhy z kalendáře - Osvald Döbert (www.rozhlas.cz, David Hertl)
Döbert Osvald (www.cojeco.cz)
Prázdný Španělský sál Pražského hradu
Prázdný Španělský sál Pražského hradu
  Z historie (HaNo)
Český biografický slovník XX. století
Lípa č. 3/2007
https://zatecky.denik.cz/
https://www.top09.cz/
Viz
Kalendárium Prosinec 2007 (15.12.)
     
15. prosince 1967 (50. výročí)
měla v kinech premiéru komedie režiséra Miloše Formana Hoří, má panenko.
Autorem námětu a scénáře je známá a osvědčená trojka Miloš Forman, Jaroslav Papoušek a Ivan Passer. Modelový průzkum českého maloměšťáctví ve vypouklém zrcadle zvýrazňujícím hospodské vztahy, prázdné hlavy, dlouhé prsty a plytké svědomí, se odehrává na pozadí hasičského bálu. V karikování a pranýřování české národní povahy jsou režisér Forman a kameraman Miroslav Ondříček doslova nelítostní. Komedie se brzy mění v tragickou frašku s citem pro detail, gesto a dialog. V zobrazení požárnického plesu se spojují groteskní gagy s nekompromisním odhalením lidské přízemnosti a tuposti. Mravní stav společnosti se tu zrcadlí především v postavách starých lidí, obětí organizačních zmatků, živelných katastrof a hlouposti svých bližních, kteří svoji nekulturnost a nesvobodu považují za normální.
První Formanův barevný film byl opět obsazen neherci známými z předcházejících filmů (za všechny jmenujme Jana Vostrčila v roli předsedy plesového výboru a Miladu Ježkovou jako ženu hlídající tombolu). Upocenou atmosféru vesnické tancovačky podtrhují dechovkové coververze soudobých beatových hitů, např. Hvězdy na vrbě či From Me To You od Beatles. Hovorová řeč představuje katalog komunikačních defektů, zvlášť když se postavy snaží být oficiální. Pamflet o společnosti, ve které přestávají fungovat kamufláže, ale není si schopná přiznat pravý stav věcí, se tehdy stal synonymem společensky podvratného filmového cynismu - proti filmu například zcela oficiálně protestovali čeští hasiči. Italský koproducent snímku Carlo Ponti se dokonce díla zřekl a žádal zpět vložený kapitál. Finanční trn z režisérovy paty nakonec vytrhl francouzský producent Claude Berri, který uhradil chybějící částku. Ponti ale udělal chybu, neboť film byl nakonec nominován na Oscara v kategorii cizojazyčný film.
Text k písni "Hoří!", jejíž refrén dal jméno filmu, napsal Fanda Mrázek, ale zde je skladba uvedena pouze v orchestrální podobě. Mimopražská premiéra se uskutečnila ve Vrchlabí v říjnu 1967.
Režie: Miloš Forman. Scénář: Miloš Forman, Jaroslav Papoušek, Ivan Passer. Kamera: Miroslav Ondříček. Hudba: Karel Mareš. Producenti: Carlo Ponti. Střih: Miroslav Hájek. Zvuk: Adolf Böhm. Scénografie: Karel Černý. Masky: Rudolf Hammer, Marie Machová.
Hrají: Jan Vostrčil, Josef Šebánek, Ladislav Adam, Vratislav Čermák, František Debelka, Václav Novotný, František Paska, František Reinstein, Josef Řehořek, Josef Valnoha, J. Řeháček, Josef Kolb, Milada Ježková, František Svět, Jan Stöckl, Antonín Blažejovský, Josef Kutálek, Stanislav Holubec, Alena Květová, Olga Blechová-Matušková, Alena Freiburgová, Marie Slívová, V. Bartošová, V. Janusová, E. Šnajdrová, Hana Kuberová, Miluše Zelená, Jiří Líbal, Anna Liepoldová, Miloslav Balcar, Marie Kovářová, Jarmila Kuchařová, Vlastimila Vlková, Hana Hanusová, Stanislav Dytrich, F. Řehořková, M. Mejsnarová.
Hoří, má panenko (www.csfd.cz)
Hoří, má panenko (Wikipedia)
Hoří má panenko (www.youtube.com, video/audio, 3:00 min)
Hoří, má panenko (1967)
Hoří, má panenko (1967)
  Jak šel čas (TV pohoda č. 49/2017)
https://milosforman.com/
https://www.odaha.com/
     
15. prosince 1987 (30. výročí)
zemřel v Dobříši (Praha, Československo) český spisovatel Bohumil Říha, autor historických a společenských románů pro dospělé a próz pro děti, autor sci-fi a autor dětské literatury.
V románech zachytil ideologické představy o vývoji vesnice po druhé světové válce. Prózy ze 70. let s náměty ze současnosti i z historie idealizovaly intelektuála, konformního vůči poměrům a politické moci. Je autorem literatury pro děti, jejímž hlavním tématem je cesta za poznáním. Na dětských encyklopediích spolupracoval s prozaičkou a básnířkou Milenou Lukešovou. Je rovněž autorem vzpomínek. Laureát mezinárodní 'Ceny H. Ch. Andersena', udělované za celoživotní dílo nejlepším autorům dětských knih.
Narodil se ve vesničce Vyšetice, dnes součásti obce Šebířov u Votic. Jeho otec byl vesnický kovář a tak celá rodina kvůli jeho práci často cestovala po různých velkostatcích. Usadili se v Čáslavi, kde Bohumil absolvoval měšťanku a pak i tamní učitelský ústav. Studium zde zakončil roku 1925 a další tři roky na Čáslavsku vypomáhal jako pomocný učitel. Pak absolvoval vojenskou službu a po ní dostal umístěnku jako odborný učitel na měšťanskou školu v Habrech. Odtud se dostal na měšťanskou školu v Poděbradech a tam učil až do roku 1945.
Po roce 1945 se stal školním inspektorem zprvu ve Vysokém Mýtě, pak v Poděbradech. V roce 1952 se stal tajemníkem Svazu spisovatelů. I díky tomu často cestoval, navštívil Sovětský svaz, Čínu, Mexiko a jiné země. V letech 1956-1967 působil jako ředitel Státního nakladatelství dětské knihy.
Roku 1967 šel do důchodu, angažoval se však veřejně dál. V roce 1971 se přihlásil k znovuzaloženému Svazu českých spisovatelů a rok poté se stal členem jeho předsednictva a výboru. Aktivní byl v UNESCO (Organizaci OSN pro vzdělání, vědu a kulturu) i v organizaci Mezinárodní sdružení pro dětskou knihu (International Board on Books for Young People - IBBY), díky této aktivitě obdržel Medaili Hanse Christiana Andersena. V roce 1977 patřil mezi přední signatáře Anticharty.
V roce 1967 se stal zasloužilým umělcem, v roce 1975 byl jmenován národním umělcem. Byl nositelem Řádu práce (1977) a Řádu republiky (1982). Za trilogii o vládě Jiřího z Poděbrad (Přede mnou poklekni, Čekání na krále, A zbyl jen meč) obdržel v roce 1980 státní cenu Klementa Gottwalda.
Zemřel v Dobříši ve svých 80 letech. Je pohřben v Poděbradech.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Honzíkova cesta patří k nejznámějším knihám spisovatele Bohumila Říhy. Jako jediný český autor získal v roce 1980 Cenu Hanse Christiana Andersena, která je nejvyšším světovým oceněním literatury pro děti a mládež. Kdyby dneska listoval novým vydáním Honzíkovy cesty nějaký pamětník, asi by se divil, že už v něm nenajde „družstevní vajíčka ani lány“. Úpravu provedl ještě za svého života sám Bohumil Říha. „Co by dneska malým dětem řeklo družstvo!“ konstatoval prý tehdy.
Tvorba tohoto spisovatele je poněkud rozporuplná. Ta tendenční a opěvující socialistické zřízení nebývá příliš hodnotná. Ale pokud opustil při tvorbě ideologii, dokázal napsat i kvalitní díla. Patří sem například Divoký koník Ryn nebo Doktor Meluzín. Svědčí o tom i fakt, že obě knihy byly zfilmovány. Doktor Meluzín se stal hlavní postavou Vláčilova snímku Dým bramborové natě, ve kterém exceloval Rudolf Hrušínský.
Jak později vzpomínala Říhova dcera, byl její otec v politice velmi naivní a věřil v ideály, i když už „nikdo nevěřil“.
Přestože Bohumil Říha nese bezesporu cejch své doby, v oblasti dětské literatury zanechal nesmazatelnou stopu.
Narodil se 22. (27.) 2. 1907 v obci Vyšetice u Votic (Vyšetice u Tábora, Rakousko-Uhersko).
Bohumil Říha (Wikipedia)
Bohumil Říha (www.databazeknih.cz)
Bohumil Říha (www.fdb.cz)
Bohumil Říha
Bohumil Říha
  Z historie (HaNo)
www.skolavpohode.cz
Lípa č. 4/2011
http://www.cesky-jazyk.cz/
http://www.slovnikceskeliteratury.cz/
http://www.csfd.cz/
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Únor 2017 (22.2.)
     
15. prosince 2007 (10. výročí)
zemřela v Praze (Česká republika) česká akademická sochařka Jaroslava Lukešová, členka Českého fondu výtvarných umění (ČFVU), manželka akademického sochaře Vladimíra Kýna (1923 - 2004), matka českého architekta, historika architektury, odborného publicisty a vysokoškolského pedagoga Zdeňka Lukeše.
Narodila se v rodině soudce a senátora Josefa Lukeše, měla šest sourozenců. Po válce (v letech 1945 až 1949) studovala v Praze na AVU u profesorů Jana Laudy, Otakara Španiela a Karla Pokorného. Na AVU se seznámila se svým mužem - akademickým sochařem Vladimírem Kýnem. Po roce 1968 (spolu s manželem) vystoupila na protest proti ruské okupaci z KSČ.
Jaroslava Lukešová byla přední portrétní sochařkou. Ve svých dílech se snažila vystihnout zobrazovanou osobnost, často i ve výtvarné zkratce. Celkem vytvořila asi 50 hlav, plaket (portrétních medailonů) nebo figur. V 70. létech vytvořila např. i reléf na kostelním zvonu. Podílela se také na grafice katalogu "VI. Bezručova Opava 1963". Tvořila v malém ateliéru umístěném v nejvyšším patře paláce U Stýblů na Václavském náměstí.
Na konci války pracovala v Praze jako zdravotní sestra a ošetřovala na ulici zraněné vojáky během Pražského povstání.
Jako mladá sochařka vyhrála soutěž na pomník Jana Želivského, který stával na Karlově náměstí u Novoměstské radnice (nyní je v Želivi). V Praze měla ještě bustu Petra Bezruče v Bezručových sadech na Vinohradech, ale tu někdo ukradl. Byla také autorkou několika pamětních desek, plastiku má např. v Pantheonu Národního muzea.
V šedesátých letech vyhrála soutěž na pomník slezského básníka Petra Bezruče do Opavy. Věnovala se hlavně portrétnímu sochařství, vytvořila např. busty dirigenta Osvobozeného a Národního divadla Roberta Brocka, básníka Viléma Závady, lékaře prof. Josefa Kouteckého, hudebních skladatelů Ludwiga van Beethovena, Frédérica Chopina, Johanna Sebastiana Bacha, Leoše Janáčka, nebo Pavla Křižkovského, architekta Lubomíra Šlapety, poslankyně Milady Horákové (busta na hrobě na Slavíně, medailon v Nové radnici a v Právnické fakultě) nebo generála Heliodora Píky (radnice v Opavě), celkem asi 50 hlav, plaket nebo figur. Modelovala hlavně lidi, kterých si vážila, často zadarmo, protože její klienti nebyli bohatí lidé.
Narodila se 3. 3. 1920 v Opavě (Československo).
Jaroslava Lukešová (Wikipedia)
Lukešová Kýnová Jaroslava (abart-full.artarchiv.cz)
Sochařka Jaroslava Lukešová (zdeneklukes.eu, Jan Lukeš)
Jaroslava Lukešová
Jaroslava Lukešová
  Z historie (HaNo)
https://jihlava.idnes.cz/
http://pamatkovykatalog.cz/
     
16. prosince 1617 (400. výročí)
zemřel v Praze (České království) český humanista, kněz, kazatel Jednoty bratrské, první profesor hebrejštiny na pražské univerzitě, orientalista a překladatel Mikuláš Albert z Kaménka, jeden z hlavních překladatelů Bible kralické, překladatel biblické literatury.
Překlad Bible kralické, na jejíž krásnou a bohatou češtinu navázalo národní obrození, je a bude hodnocen jako na svou dobu ojedinělé kulturní dílo - a to i v evropském měřítku. Nejpilnějším a zřejmě i nejschopnějším překladatelem byl právě evangelický kněz a první profesor hebrejštiny na pražské universitě Mikuláš Albert z Kaménka.
Rektor Karlovy univerzity, děkan její filozofické fakulty, městský písař opavský, správce a učitel bratrské školy v Ivančicích, překladatel Bible kralické.
Pocházel ze Slezska, ale jeho bližší rodné údaje nejsou známy. Nejedná se však o ves Kaménka u Oder, nýbrž o Chrupkovice u Opolí v Polsku. Studoval na univerzitách v Německu, již v r. 1564 byl zapsán na akademii ve Frankfurtě a r. 1567 na luterské univerzitě ve Vitemberku, kde dosáhl titulu mistra svobodných umění v r. 1571. Kolem roku 1575 vyučoval na proslulé bratrské škole v Ivančicích hebrejštinu. Od r. 1588 vykonával funkci jejího správce. Od r. 1577 se podílel s bratry Štefanem a Cibulkou na překladu Bible kralické, jmenovitě Mojžíšových knih, později s bratry Sušickým a Felinem na novém vydání jednosvazkové Bible kralické (1597). Se staršími Jednoty bratrské se později nepohodl, a byl proto v r. 1598 přeložen do fulneckého sboru. V rámci jeho rozsáhlé diaspory odešel do Opavy, kde převzal po zemřelém Jindřichu Polanovi ml. funkci městského písaře. Ve slezském reformačním středisku jej v r. 1602 zastihl svatojakubský mandát proti Jednotě bratrské, a protože se necítil v tehdy rozbouřeném městě bezpečen, vzdal se opavského úřadu a odešel r. 1603 do Prahy, odkud však z důvodu protireformačního tažení byl nucen také uprchnout, tentokrát do zahraničí, a setrval až do vydání Rudolfova „Majestátu“ v r. 1609 ve svém studentském městě Vitemberku. Potom se vrátil i s rodinou do Prahy. Na přímluvu stavů podobojí se v r. 1611 stal v hlavním městě prefektem zemské školy, v r. 1613 děkanem filozofické fakulty a v r. 1617 rektorem Karlovy univerzity.
Publikačně se Mikuláš Albert z Kaménku podílel vedle již zmíněného překladu Bible kralické v r. 1598 jako spoluautor na Veleslavínově díle „Silva quadrilinguis“ a sám pak vydal r. 1612 spisek „Intimatio paedogigii acad. trilinguis trivii“. Otcovo jazykové nadání zdědily i jeho děti, z nichž syn Jan byl překladatelem německé korespondence pro defenzory. Dcera Kateřina Alžběta vynikala vedle češtiny a němčiny také znalostí latiny, řečtiny a hebrejštiny.
Narodil se asi v roce 1547 (kolem roku 1550) v Krapicích ve Slezsku.
Albert Mikuláš z Kaménka (www.opava-city.cz, PhDr. Josef Gebauer)
Albert z Kaménka Mikuláš (www.libri.cz)
Albert z Kaménka, Mikuláš, 1547-1617 (biblio.hiu.cas.cz)
www.cojeco.cz
www.cojeco.cz
  www.libri.cz
Viz
Kalendárium Prosinec 2007 (16.12.)
     
16. prosince 1817 (200. výročí)
se narodil český malíř a fotograf Antonín Dvořák.
Zemřel 26. 4. 1881.

  Z historie (HaNo)
Lípa č. 3/2007
     
16. prosince 1867 (150. výročí)
se narodil japonský básník a prozaik Kójó Ozaki, vlastním jménem Ozaki Tokutaró.
Zemřel 30. 10. 1903.

  Lípa č. 3/2007
     
16. prosince 1887 (130. výročí)
se narodil český novinář a politik Lev Sychrava.
Zemřel 4. 1. 1958.

  Z historie (HaNo)
     
16. (15.) prosince 1917 (100. výročí)
se v Menehead (Minehead, Somerset, Anglie, Spojené království) narodil anglický (britský) spisovatel science fiction románů, povídek a vědeckopopularizačních prací Sir Arthur Charles Clarke.
Hlavním tématem jeho próz je spojení dokonalé techniky s tajemstvím, magií a mýtem, možnost přeměny člověka v "hvězdné dítě", budoucího obyvatele kosmu, a hledání souvislostí mezi minulostí a budoucností.
2001: Vesmírná odysea vznikala současně s filmovou verzí režiséra Stanley Kubricka. Byla inspirována Clarkovou povídkou Hlídka (The Sentinel), ale během přípravy scénáře se rozrostla v celý román. To vyústilo ve skutečně jedinečnou spoluprácí v celé historii sci-fi filmů.
Ano, sto let uplyne od narození A. C. Clarka. Milovníci sci-fi literatury si ho jistě připomenou jako jakéhosi věrozvěsta žánru, který dal podobu tomu, čemu se dnes říká kultovní kniha nebo kultovní film. Román 2001: Vesmírná odyssea se stal obojím. Pro mě osobně je to především esej, který nás má přimět k uvažování o té nepochopitelné a zároveň prosté věci, jako je lidská existence.
Clarke je však autorem mnoha dalších povídek a románů. Přiznám se, že jsem k němu získal jakýs osobnější vztah nezávisle na tomto kultovním díle. Fascinovala mě jeho úžasná a geniální prostá myšlenka o telekomunikačním propojení světa prostřednictvím geostacionárních družic na zemském orbitě. Vezmeme-li tři telekomunikační družice a umístíme je vhodně do tří bodů ve výšce kolem 35 800 kilometrů nad zemským rovníkem, jejich radiový signál příslušné intenzity pokryje téměř celý obydlený svět. Tu myšlenku publikoval Clarke už v roce 1945, dvanáct let před Sputnikem 1. V čase, když jsem z ní vycházel ve své diplomce o družicích a televizi, se z vize stávala realita. Telekomunikační družice jedna po druhé už putovaly po poněkud klopýtavé cestě. Jmenovaly se třeba Telstar, Skynet, Intelsat a také Molnija. Jejich význam si rychle uvědomili vědci, ale samozřejmě také vojáci a byznysmeni.
Realizace každé prosté myšlenky, která se dotýká vesmíru, rozhodně není prostá, ale lidé mají schopnost překonávat překážky a naplňovat sny. To se také stalo. Dneska je kosmická telekomunikace tak samozřejmá, že o ní už snad nikdo nemluví. Potkáváme se s ní vlastně kdykoli, stačí, když zapneme televizor nebo počítač s internetem.
Arthur C. Clarke, rodem Brit ze Somersetu, prožil značnou část svého života na Srí Lance. Věnoval se tu nejen své práci literární, ale také uvažování o velkých záhadách našeho světa a jeho podivuhodných obyvatel. Šestnáctého prosince si připomeneme narození toho muže. Vědce, jednoho z nejdůležitějších autorů literatury science-fiction a vizionáře, který stál u kolébky glogálního informačního propojení civilizace. Věřím, že si ho svět připomene globálně - propojením, které vzalo svůj počátek v roce 1945, v té myšlence o prostém systému tří komunikačních družic.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
V jedenácti letech sestrojil teleskop. Ve dvanácti ze světlometu z jízdního kola postavil fotofon, přístroj, který přenášel zvuk pomocí měnící se intenzity světla. V patnácti napsal první povídku. Jmenuje se A. C. Clarke a od 50. let žije a tvoří na Srí Lance.
Arthur Charles Clarke začínal kariéru jako účetní revizor na britském ministerstvu školství. Pak přišla druhá světová válka. Clarke vstoupil do RAF jako letecký mechanik radiového spojení a dostal se k nejmodernější zbrani, radaru. Možná právě tehdy ho napadla myšlenka, která z něj mohla udělat boháče, vedle kterého by i Bill Gates vypadal jako žebrák.
V roce 1945 totiž Clarke vymyslel geostacionární telekomunikační družici. Bohužel, v Británii může být patent udělen jen tehdy, předloží-li žadatel dva fungující exempláře vynálezu. A tak se Clarke miliardářem nestal.
Zato byl v roce 1946 zvolen předsedou Britské meziplanetární společnosti. Pracoval na vývoji automatických přistávacích systémů a přitom vystudoval londýnskou King´s College a získal titul bakaláře fyziky a čisté i aplikované matematiky. A napsal na třicet knih, díky kterým se - podle amerických průzkumů - stal druhým nejoblíbenějším autorem sci-fi literatury všech dob. Hned za Isaacem Asimovem. A za scénář k filmu 2001: Vesmírná odyssea, který vznikal souběžně se stejnojmennou knihou, dostal společně s režisérem Stanleym Kubrickem Oskara.
Řekla bych, že A. C. Clarka potěšilo, že po něm byla pojmenována planetka číslo 4923. K hvězdám měl vždycky blízko. Nejsem si ale jistá, jak přijal jinou poctu. Dinosaurus objevený v australském Inverlochu dostal jméno "Serendipaceratops arthurcclarkei".
A. Ch. Clarke:
"Jestli najdeš v životě cestu bez překážek, určitě nikam nevede."
"Každou dívku potěší, když se jí muž začne dvořit. Otrávit ji může jedině tehdy, když neumí včas přestat."
"Jediným způsobem, jak zjistit meze možného, je odvážit se alespoň malý kousek za hranice nemožného."

Zemřel 19. 8. (18./19. 3.) 2008 v Colombo (Sri Lanka).
Arthur Charles Clarke (Wikipedia)
Arthur Charles Clarke (www.databazeknih.cz)
Arthur C. Clarke (www.csfd.cz, Bohuslav Vonndruška)
Arthur Charles Clarke
Arthur Charles Clarke
  Z historie (HaNo)
Výročí týdne - Arthur Charles Clarke 16.12.1917 - 19.3.2008 (Týdeník Rozhlas č. 50/2017, str. 23, Pavel Kácha)
www.quido.cz
Slovník spisovatelů: anglická literatura
http://www.legie.info/
http://www.sarden.cz/
http://www.nndb.com/
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Prosinec 2007 (16.12.)
     
16. prosince 1927 (90. výročí)
se v Brooklynu (New York City, New York, USA) narodil americký spisovatel a scenárista Warren Adler.
Je autorem celkem pětadvaceti románů, z nichž řada byla přeložena do více než dvou desítek jazyků.
Warren Adler: Válka Roseových:
Barbara a Jonathan Roseovi, dokonalí manželé, kteří jsou se svými dětmi ve svém dokonalém domě dokonale šťastni. Zdánlivě. Najednou jeden z nich zjistí, že by bylo krásné být sám a chce se rozvést… Za pomoci právníků se tak rozjíždí mašinérie rozvodového řízení, kdy však ani jeden z manželů nechce přijít o krásný dům. Vzájemně si likvidují osobní věci, zabíjejí domácí zvířata, připravují ty nejdrsnější naschvály, neustoupí ani o píď. Drama, a přesto komedie, i když zatraceně mrazivá! Její předlohou je americký román slavného Warrena Adlera. Podle něj také Danny DeVito natočil neméně slavný stejnojmenný film, v hlavních rolích s Kathleen Turner a Michaelem Douglasem.
Česky vyšlo: Válka Roseových (2002); Děti Roseových (2003).
Warren Adler (/www.databazeknih.cz)
Warren Adler: Válka Roseových (www.unesco-czech.cz)
Warren Adler (Wikipedia, anglicky)
Warren Adler
Warren Adler
  Přebal knihy „Válka Roseových“
     
16. prosince 1947 (70. výročí)
se v Tasovicích (Znojemsko, okres Hodonín, Československo) narodila česká básnířka a prozaička Iva Kotrlá, rozená Brázdová.
Dětství prožila v Bzenci, po maturitě na gymnáziu v Kyjově začala v roce 1966 studovat na brněnské univerzitě, odkud však byla roku 1970 vyloučena. V následujících čtyřech letech pracovala jako uklízečka, od roku 1974 byla v domácnosti a starala se o výchovu svých šesti dětí. Do listopadu 1989 byla pod policejním dohledem stejně jako její manžel Zdeněk, který byl v roce 1985 podmíněně odsouzen za její literární tvorbu.
Do literatury vstoupila v roce 1966, kdy získala cenu v literární soutěži Strážnice Marušky Kudeříkové. Její prózy začaly od roku 1967 vycházet v Hostu do domu a v ostravském literárním měsíčníku Červený květ pod pseudonymem Klement. Do univerzitního časopisu U 67 psala ještě pod jménem Ivanka Brázdová prózu i poezii.
Podílela se na knižním sborníku Konfrontace, který vydalo nakladatelství Blok v roce 1967. Vzhledem k tomu, že se řadila ke katolicky orientovaným autorům, nemohla od roku 1970 oficiálně publikovat. Její díla vycházela v samizdatových edicích a v exilových nakladatelstvích. V Římě v nakladatelství Křesťanská akademie byly vydány její dvě sbírky poezie, v roce 1978 Zde v pochybnosti a v roce 1983 Olium. V Londýně v nakladatelství Rozmluvy vyšla v roce 1985 báseň Února, v Edici Petlice již v roce 1979 a v roce 1988 také v novinách v Neue Rundschau v Německu. Potom se autorka více zaměřila na prózu. Byla např. jednou z československých spisovatelek, jejíž povídka byla zahrnuta do sborníku exilového nakladatelství 60 Publishers Doba páření. V tomtéž nakladatelství vyšla v roce 1987 také její kniha povídek Návštěva v ETC, která je mimo jiné jedním z nejsilnějších svědectví o šoku ruské okupace 21. srpna 1968, jaký dosud česká literatura vydala, s dějem mnohdy až provokativně erotickým. Odchyt andělů, který vyšel v Edici Petlice v roce 1983, se zabývá stejnou tématikou. Pro tento román, jehož text získala StB, byly u Kotrlých vykonány tři domovní prohlídky, spisovatelku se snažili vyslýchat v porodnici den po porodu pátého dítěte a její manžel byl za něj souzen. V roce 1983 byly v Mnichově vydány její prózy Nevítaný svědek (v roce 1988-1989 vedla dálkový rozhovor s K. Hvížďalou). Práce I. Kotrlé byly publikovány v překladech v knižních sbornících v Německu, Holandsku, Anglii, USA a Norsku. V roce 1986 se např. podílela na sborníku Václav Havel aneb život v pravdě, vydaném v Holandsku u příležitosti udělení Ceny Erasma Rotterdamskému Václavu Havlovi. O dva roky později vyšla v Norsku sbírka povídek pěti současných českých autorů Pět desperátských Čechů, kde byla její povídka Klece. Prózy a fejetony byly uvedeny v různých samizdatových almanaších v Edici Petlice, např. ve čtyřech ročnících sborníků Československý fejeton z let 1975 až 1979, které redigoval Ludvík Vaculík. V letech 1981 až 1983 uspořádala Kotrlá s manželem literární ročenky moravských spisovatelů s jejím úvodem nazvané Moravská čítanka, v nichž publikovalo vždy deset autorů.
Spisovatelka měla také podíl na samizdatově vydaných sbornících k významným výročím spisovatelů, např. Jana Trefulky, Jana Skácela, Dominika Tatarky a Josefa Škvoreckého, které vyšly v letech 1979 až 1984 V Edici Petlice. Její básnická tvorba je zastoupena ve sborníku naší umlčované poezie Na střepech volnosti vydaném v samizdatové edici Česká expedice v roce 1987, o dva roky později pak v Mnichově. Od roku 1987 psala měsíčně drobnou prózu, eseje, a básně a literární kritiky do samizdatového periodika Obsah.
V roce 1989 obdržela Cenu E. Hostovského za knížku próz Athény z hlíny. Od léta roku 1992 do r. 1997 byla spoluvydavatelkou a redaktorkou literárního měsíčníku Akord, od jara 1997 do 2002 působila v Radě českého rozhlasu, od roku 2002 šéfredaktorkou literárního měsíčníku Akord.
Z díla: Zde v pochybnosti (1978); Února (1992); Odchyt andělů (1992); Návštěva v ETC (1998); Knot (2000).
Iva Kotrlá (www.databazeknih.cz)
Osobnosti regionu - Kotrlá, Iva (1947) (www.knihovnazn.cz, Eva Šrámková)
Iva Kotrlá: Z každé strany jsem dostávala kopance do břicha (zenyvdisentu.soc.cas.cz, Naďa Straková)
Iva Kotrlá
Iva Kotrlá
  Český biografický slovník XX. století
     
16. prosince 1997 (20. výročí)
v Bruselu ministři zahraničí 16 členů Severoatlantické aliance podepsali protokoly o vstupu ČR, Polska a Maďarska do NATO.

  Z historie (HaNo)
Lípa č. 3/2007
     
17. prosince 1787 (230. výročí)
se v Libochovicích na Litoměřicku (Habsburská monarchie) narodil český učenec, přírodovědec, fyziolog, anatom, filozof a národní buditel profesor MUDr. Jan Evangelista Purkyně, český vědec světového významu.
Zabýval se biologickými vědami.
Jeden z největších českých vědců - jeho věhlas byl takový, že prý stačilo napsat adresu Purkyně, Evropa - pocházel z rodiny knížecího hospodářského úředníka. Po základní škole v Libochovicích, kde získal i hudební vzdělání, odešel jako chorista na Moravu do Mikulova. Tady vystudoval gymnázium a na čas vstoupil do piaristického řádu. Učil ve Strážnici, v Litomyšli, ale brzy jej touha po vyšších metách přivedla na pražskou universitu. Aby se mohl svobodněji rozhodovat, opustil řád. Na studiích se udržoval kondicemi, po absolutoriu nastoupil na místo vychovatele v rodině barona Hildprandta, s jehož synem strávil delší dobu na hornické akademii v Banské Štiavnici. Začal se velmi živě zajímat o přírodní vědy a už jako šestadvacetiletý se vrátil na pražskou universitu studovat medicínu.
Po doktorátě (roku 1818) se věnoval převážně teorii a získával první věhlas zejména ve fyziologii. Plných 27 let působil ve Vratislavi. Zdejší universita mu vděčí za první fyziologický ústav v Evropě, otevřený zprvu v Purkyňově bytě, než roku 1839 získal vlastní budovu. Purkyňovy objevy jsou velice rozsáhlé, oproti tehdejšímu zvyku nepřednášel fyziologii dogmaticky, ale učinil z ní vědu přísně experimentální. Záslužné jsou i jeho práce optické, vycházející ze studií fyziologie vidění. Vrcholu dosáhl vypracováním buněčné teorie, podle níž se všechna živočišná i rostlinná těla skládají z buněk tvořených protoplazmou (což je Purkyňův pojem převzatý vědou celého světa). Právě učení o buňce mu přineslo jeho evropskou proslulost.
Domů, na pražskou stolici fyziologie, se vrátil Purkyně roku 1849. V nejtěžších dobách Bachova absolutismu přednášel česky. Živě se podílel na vlasteneckém dění, již před svým příchodem do Prahy se zúčastnil Slovanského sjezdu v roce 1848. Nadšeně se zajímal o českou literaturu, byl neohroženým přítelem Boženy Němcové i K. Havlíčka Borovského, a to i v době, kdy se k nim mnozí ustrašení vlastenci raději neznali. Díky svým neochvějným zásadám a ryzí povaze si u rakouských úřadů vysloužil přídomek "nepolepšitelný starý muž". Byl pod stálým policejním dohledem a roku 1852 se za česky pronesený projev ocitl i v policejním vyšetřování.
Spolu s Vojtou Náprstkem pečoval Purkyně o rozvoj českého průmyslu a podporoval i vzdělání žen. Do češtiny překládal básně Schillerovy i díla Goethova, naopak německý svět seznamoval s vynikajícími soudobými díly českými.
Všestrannost Purkyněho osobnosti je zřejmá i ze skutečnosti, že stál u založení dodnes vycházejícího přírodovědeckého časopisu Živa, který léta redigoval, stejně jako časopis Krok. Spoluzakládal Sokol, Hlahol, Uměleckou besedu, Spolek českých lékařů a další.
Pocty a vyznamenání obdržené již za života Purkyňova jsou nesčetné, více než 50 učených společností celého světa jej učinilo svým čestným členem. To nemohla nakonec ignorovat ani vídeňská vláda a tak potomci tohoto velikého přírodovědce, humanisty a vlastence byli nobilitováni.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Jan Evangelista Purkyně byl synem správce libochovického panství. Studoval na piaristickém gymnáziu v Mikulově a na pražské lékařské fakultě. Na přímluvu Johana Wolfganga Goetha byl angažován na univerzitu do tehdy pruské Vratislavi. Tam získal výkonný mikroskop a začal se věnovat badatelské práci. Mezi prvními na světě formuloval buněčnou teorii. Jako jeden z mála českých vědců přijal ve své době Darwinovu evoluční teorii. Zkoumal funkci spánku a snů pro duševní rovnováhu člověka. Studoval mikroskopický vývoj kostí, zubů a pohlavních orgánů. Zabýval se vývojem slepičího vejce před líhnutím, fyziologií lidské mluvy. Pozoroval a popsal kožní kapiláry, čímž položil základ daktyloskopie. Podle svých nákresů nechal vyrobit takzvaný kinesiskop - kotouč zobrazující animovanou sekvenci práce lidského srdce, který je možno považovat za předchůdce kinematografu.
Ve Vratislavi ho postihla životní tragédie: na epidemii cholery mu zemřela milovaná žena a dvě dcery. Zbyli mu dva synové. Starší syn Emanuel se stal přírodovědcem, mladší syn Karel vynikl jako malíř. Roku 1850 se vrátil na pražskou lékařskou fakultu. Založil fyziologický ústav, stal se poslancem zemského sněmu a několik dní před smrtí byl rakouským císařem povýšen do rytířského stavu.
Je až k nevíře, co všechno během svého života stihl Jan Evangelista Purkyně. Purkyněho vědecké objevy světového významu vyžadovaly velikou trpělivost a zapálení pro věc. Leckteré pokusy a léky neváhal vyzkoušet přímo na sobě. Často tak hazardoval i se svým zdravím.
Položil základy buněčné teorie. Zkoumal smyslové vnímání, popsal typy kreseb kožních lišt. Zabýval se embryologií a oběhovým systémem. Nechal sestrojit takzvaný kinesiskop s rotační závěrkou, používanou později u kinematografů.
Mohli bychom pokračovat. Není tajemstvím, že kromě obrovských úspěchů ve vědě, byl i filozofem, překladatelem a básníkem. Zajímal se o společenské dění. Mimo jiné usiloval o emancipaci žen. V osobním životě ho zastihla nejedna rána osudu. Přežil svou ženu a tři ze čtyř dětí. Přesto vždy pokračoval dál a svou prací a angažovaností se nesmazatelně zapsal do dějin.
J. E. Purkyně:
"Člověk je vládcem a pánem přírody."
"Věda má každému jednotlivci tolik jisker rozkřísnouti, kolik síla zraku jeho snésti může."

Zemřel 28. 7. 1869 v Praze (Rakousko-Uhersko).
Purkyně Jan Evangelista (www.libri.cz)
Jan Evangelista Purkyně (Wikipedia)
Prof. MUDr. Jan Evangelista Purkyně (encyklopedie.brna.cz)
Jan Evangelista Purkyně
Jan Evangelista Purkyně
  Z historie (HaNo)
www.quido.cz
www.libri.cz
Lípa č. 3/2007
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Prosinec 2007 (Výročí měsíce) a Kalendárium Červenec 2009 (28.7.)
     
17. prosince 1807 (210. výročí)
se narodil americký básník John Greenleaf Whittier.
Zemřel 7. 9. 1892.

  Lípa č. 3/2007
     
17. prosince 1887 (130. výročí)
se v obci Hrusice u Prahy (Rakousko-Uhersko) narodil český malíř, ilustrátor, divadelní výtvarník, scénograf a spisovatel Josef Lada.
Měl vrozený kreslířský talent, ovlivněný zejména M. Alšem; v návaznosti na jeho dílo vytvořil stylizovaný obraz české vesnice, spojující idealizaci s humorně parodickým akcentem. Stěžejní oblast jeho díla spočívala v ilustraci a vlastní knižní tvorbě.
Narodil se hrusickému ševci Josefu Ladovi (1847-1904) a jeho manželce Alžbětě, rozené Janovské (1843-1912), jako nejmladší ze čtyř dětí. Měl bratra Františka (*1870) a sestry Antonii (*1877) a Marii (*1881). Z Hrusic a okolí také čerpal řadu námětů svých obrazů.
V roce 1901 odešel do Prahy, aby se na Královských Vinohradech vyučil malířem pokojů a divadelních dekorací. O rok později vstoupil do učení na knihaře a zlatiče. V kresbě byl samoukem, postupně si vyvinul osobitý styl s typickou silnou linkou a zaoblenými tvary postav. Jako půlroční chlapec upadl na knejp (ševcovský nůž) a poranil si oko. Proto viděl jen na jedno a chybělo mu prostorové vidění.
Působil jako karikaturista, ilustrátor a také jako spisovatel. Kromě mnoha pohádek a knih pro děti, které sám napsal (k nejznámějším patří Kocour Mikeš a O chytré kmotře lišce), ilustroval především Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války (pro Švejka nakreslil 1339 kreseb) a další knihy Jaroslava Haška, dále Tyrolské elegie, Krále Lávru a Epigramy Karla Havlíčka Borovského, Erbenovy a Drdovy pohádky a další.
Byl rovněž autorem výprav, scén a kostýmů k divadelním hrám i operám uváděným Národním divadlem a hlavním výtvarníkem úspěšného českého filmu režiséra Josefa Macha Hrátky s čertem z roku 1956, natočeného podle stejnojmenné pohádkové divadelní hry Jana Drdy.
V oblasti výtvarného umění vytvořil asi 400 volných obrazů a okolo 15 tisíc ilustrací. Jeho ilustrace inspirovaly českého básníka Jaroslava Seiferta k napsání básnické sbírky Chlapec a hvězdy (1956). Sbírka je v podstatě malebným slovním doprovodem k jeho známým obrázkům.
Společně s Čapkem, Nezvalem a Vančurou se stal jedním ze zakladatelů tzv. „moderní pohádky“ v české literatuře a obdržel za svoje dílo roku 1947 titul národní umělec.
Dne 18. června 1923 oženil s Hanou Budějickou (1888-1951) a narodily se jim dcery Alena (1925-1992) a Eva. Alena Ladová byla rovněž ilustrátorka a malířka. O svém otci napsala v roce 1963 knihu Můj táta Josef Lada, které bylo vydáno přes 9000 výtisků, v knize byly také použity ilustrace z jiných Ladových děl. Dcera Eva se narodila 18. prosince 1928, byla nadaná klavíristka a zahynula v 17 letech při leteckém bombardování u Emauzského kláštera 14. února 1945.
Byl po něm pojmenován asteroid 17625 Joseflada.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Josef Lada namaloval na patnáct tisíc kreseb a přes čtyři sta obrazů. Ilustroval tři sta osmnáct knih pro děti i dospělé, spolupracoval s filmem. Jeho kresby dodnes ožívají v televizi. A přitom byl samouk.
Říká se, že zvláštní půvab Ladových kreseb je dán tím, že jim chybí dvouoká perspektiva. Jako několikaměsíční miminko vypadl z kolébky, poranil si pravé oko a oslepl na ně. Chcete-li poznat, jak své obrázky viděl on, musíte se na ně podívat takhle.
Od roku 1904, kdy vyučenému knihaři Josefu Ladovi vyšla první kresba v časopise Máj, se živil jako kreslíř, karikaturista a ilustrátor. Kresby mu sice vycházely v kdejakém časopise v Praze i ve Vídni, ale dlouho třel bídu s nouzí.
Až v roce 1910 si mohl dovolit samostatný byt v tomto domě v pražské Dittrichově ulici. Z času na čas tu s ním bydlel přítel Jaroslav Hašek. Tady vznikly první ilustrace Švejka. Sem se po svatbě v roce 1923 nastěhovala i Ladova žena Hana. Poznali se v roce 1905, ale až po osmnácti letech Ladovi jeho příjmy umožnily oženit se.
Dva roky po svatbě se Ladovi přestěhovali do nového bytu v Podskalí. Tehdy se jmenovala v Ohradách, dnes je Ladova. Tady vznikaly jeho krásné kresby a knížky. Tady vyrůstaly dvě Ladovy dcery. Alena se potatila, stala se ilustrátorkou, mladší Eva tragicky zahynula v únoru 1945 při bombardování Prahy.
Pro ni navrhl tento pomník, který je na hrobě Ladovy rodiny dodnes. Už padesát let tu spí svůj věčný sen i Josef Lada.
K českým Vánocům patří neodmyslitelně také půvabné obrázky od Josefa Lady. Kdo z nás si je nevybaví? Slavný český ilustrátor, malíř, scénograf a spisovatel, se narodil v Hrusicích do rodiny ševce.
V dětství Lada upadl na knejp - tedy ševcovský nůž - a přišel o oko, což rodina dlouho tajila. Odmalička rád kreslil a jeho učitel doporučil rodičům, aby mu našli zaměstnání, které by tomu odpovídalo. Poslechli ho, ale po svém. Dali syna do učení na malíře pokojů a divadelních dekorací. Lada brzy pochopil, že to není to pravé. Začal se učit knihařem - zlatičem. Díky tomu poznal práce slavných českých malířů a ilustrátorů a začal také hodně číst. Už tehdy mu v časopise otiskli první kresby.
Na umělecko-průmyslové škole, kam ho přijali na několikátý pokus, Lada dlouho nevydržel. Vadilo mu, že jako student může kreslit pro časopisy pouze pod pseudonymy, a nevyhovovala mu ani forma studií. Důležitým se pro něho stalo setkání se spisovatelem Jaroslavem Haškem. Vzniklo velké přátelství. Něco spolu vypili a občas dokonce i společně bydleli.
Po smrti svého blízkého přítele Haška, se Lada oženil s Hanou Budějickou. Nutno říci, že se oženil po osmnácti letech známosti. S manželkou měli dvě dcery.
No ano, kdo by neznal Kocoura Mikeše. Josef Lada byl samozřejmě také spisovatelem. Spolu s Čapkem či Vančurou je považován za jednoho ze zakladatelů moderní pohádky. Tvořil také návrhy scén a kostýmů pro divadla, mezi které patřilo i Národní divadlo. Spolupracoval s filmem. Ačkoli měl trvalé bydliště v Praze, trávil vždy velkou část roku i v milovaných rodných Hrusicích, které pro něj zůstávaly nekonečnou inspirací.
Zemřel 14. 12. 1957 v Praze (Československo) (60. výročí).
Josef Lada (Wikipedia)
Josef Lada (www.joseflada.cz)
Josef Lada (www.cbdb.cz)
Josef Lada
Josef Lada
  Z historie (HaNo)
Český biografický slovník XX. století
Lípa č. 3/2007
https://www.databazeknih.cz/
https://www.fdb.cz/
http://www.kultura21.cz/
http://hrusice.pragmatic.cz/
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
     
17. prosince 1897 (120. výročí)
se v Malmö (Švédsko) narodila švédská spisovatelka, prozaička Alice Lyttkens (Lyttkensová).
Debutovala jako autorka v roce 1932 románem Synkopy. Psala zejména o ženách a jejich problémech a touhách. Během své kariéry napsala celkem 54 knih.Byla vdaná za právníka Lyttkense se kterým měla tři děti.
Byla jedním z nejpopulárnějších švédských autorů a dlouhou dobu byla nejvíce půjčovaným autorem ve švédských knihovnách.
Od svého debutu v roce 1932 napsala přes pět desítek románů, jimiž si ve své době získala mimořádnou čtenářskou oblibu.
Podstatná část její tvorby je zasazena do historického prostředí, například rozsáhlý cyklus, který mapuje osudy několika generací jedné rodiny počínaje dobou Gustava III. a C. M. Bellmana: Lyckans tempel (1943, Chrám štěstí, česky 1948), Längtems blaa blomma (1944, Modrý květ touhy), Nya stjämor tándas (1945, Rozsvěcují se nové hvězdy), Statt upp min älskade (1947, Povstaň, milý), Tag lycken fatt (1949, Chytni štěstí za pačesy). Jiné romány se odehrávají v současnosti a tematizují milostné problémy ženy a její postavení ve společnosti. Lyttkensová se uplatnila také jako kulturní historička, mj. třídílnými Den svenska kvinnans historia (Dějiny švédské ženy). V letech 1977-1979 vydala memoáry Leva om sitt liv (Znovu prožít život).
Česky vyšlo: K večeři nepřijdu (1941); Není to pravda (1947); Chrám štěstí (1948).
Zemřela 25. 9. 1991 ve Stockholmu (Švédsko).
Alice Lyttkens (www.databazeknih.cz)
Alice Lyttkens (Wikipedia, švédsky)
Alice Lyttkens
Alice Lyttkens
  Slovník severských spisovatelů
Viz
Kalendárium Září 2011 (25.9.)
     
17. prosince 1897 (120. výročí)
se v městě Plock (Polsko) narodil polský básník, překladatel, voják Wladyslaw Broniewski, představitel revoluční poezie.
Byl čelným představitelem proletářské a široce humanisticky orientované moderní polské poezie mezi světovými válkami. Ve svém prostém, přesvědčivém lyrickém projevu spojoval údernost revoluční proletářské písně s tradicí romantickou a folklórní.
Ve své lyrice spojil tradice polského romantizmu, lidové poezie a dělnické revoluční písně (Pařížská komuna, Troska i pieśń - Starost a píseň, Krzyk ostateczny - Poslední výkřik).
Válečná a poválečná tvorba vyjadřovala aktivní vlastenectví a vroucí vztah k rodné zemi (Mazowsze i inne wiersze - Mazovsko a jiné básně).
České výbory Nepokořená země, Naděje.
Zemřel 10. 2. 1962 ve Varšavě (Polsko).
Wladyslaw Broniewski (www.cbdb.cz)
Broniewski, Władysław (www.cojeco.cz)
Władysław Broniewski: Nepokořená píseň (katalog.kfbz.cz)
Wladyslaw Broniewski
Wladyslaw Broniewski
  Slovník polských spisovatelů
Lípa č. 4/2011
Viz
Kalendárium Únor 2012 (10.2.)
     
17. prosince 1897 (120. výročí)
zemřela v Praze (Rakousko-Uhersko) česká spisovatelka, prozaička a překladatelka, pracovnice v ženském hnutí Sofie Podlipská, uváděna též jako Žofie Podlipská, rozená Rottová, sestra Karoliny Světlé.
Do literárního života vstoupila spolu se svou sestrou K. Světlou roku 1858 v almanachu Máj. Aktivně se účastnila národního života, pracovala v ženských vzdělávacích spolcích a sama založila a řídila spolek Ochrana opuštěných a zanedbaných dívek. V literárních dílech čerpala ze života bohatých vrstev, dotýkala se postavení ženy ve společnosti anebo se obracela i k historickým tématům. Její práce však trpí neskrývanou výchovností a značně násilnou dějovou stavbou.
Společně se sestrou byla vychovávána v bohatší pražské rodině stranou od vlasteneckých vlivů. Literární práci a činnosti v ženských spolcích (Minervě, Ochraně opuštěných a zanedbaných dívek v Americkém klubu dam) se začala věnovat až po sňatku s lékařem Josefem Podlipským (1858). Po ovdovění (1867) se veřejně angažovala ještě intenzivněji. Přátelila se s Boženou Němcovou a Jaroslavem Vrchlickým, který se stal manželem její dcery Ludmily.
Přispívala do Osvěty, Světozoru, Květů (Kwětů), Rodinné kroniky, Zlaté Prahy. Redigovala Ženskou bibliotéku a svůj almanach Souzvuk. Překládala z francouzštiny (George Sandová, Eugéne Scribe). Ve svém díle se pokoušela kriticky zobrazit současnou zbohatlickou společnost (Nalžovský, 1878), čerpala z historických témat (Anežka Přemyslovna, 1879; Přemysl Otakar II., 1892-1893), líčila probouzející se národní uvědomění patricijských rodin (Osud a nadání, 1872; Peregrinus, 1881 a 1882). Část díla věnovala výchovným tématům (Povídky a bajky pro drobné dětičky, které se rády učí číst, 1864; Opuštěné dítě. Studie sociální a výchovná., 1897), tvorbě pro děti (pohádka O Palečkovi, 1891) či boji za zlepšení společenského postavení žen. Pro přílišné zdůraznění výchovných prvků, nedostatečné prokreslení postav, konstrukci děje směrem k násilně šťastnému řešení či lyricky rozplizlý sloh nenalezlo její dílo významnější odezvy.
Narodila se 15. 5. 1833 v Praze (Rakouské císařství).
Sofie Podlipská (Wikipedia)
Sofie Podlipská, pseudonym: Žofie Podlipská (www.databazeknih.cz)
Sofie Podlipská: Studie o práci. (uhv.upce.cz)
Sofie Podlipská
Sofie Podlipská
  Z historie (HaNo)
www.libri.cz
www.quido.cz
Lípa č. 1/2008

Viz Kalendárium Květen 2013 (15.5.)
     
17. prosince 1907 (110. výročí)
zemřel v Netherallu (jeho usedlosti nedaleko Largs, hrabství Severní Ayrshire, Skotsko, Spojené království) irský, skotský a anglický fyzik a vynálezce profesor William Thomson, známý spíše pod svým šlechtickým jménem - lord Kelvin of Largs, jeden z nejvýznačnějších fyziků.
William Thomson se nejvíce věnoval elektřině a magnetismu. V oboru termodynamiky Thomsoni byl jeho spolupracovníkem J. P. Joule. William Thomson je považován za dovršitele mechaniky ve fyzice.
Thomson během svého života sestrojil řadu vynálezů, vynalezl mnoho přístrojů umožňujících telegrafii (zrcátkový galvanoměr a samočinný zapisovač telegrafických signálů), kvadrantový elektroměr, přístroje pro měření elektřiny v atmosféře, nový typ buzoly, a mnoho dalších. Je po něm pojmenována jednotka teploty Kelvin a takzvaný Joule-Thomsonův efekt.
Do svých deseti let byl vzděláván otcem. S ním pak přešel na univerzitu v Glasgow. V patnácti letech už psal pojednání o vedení tepla. Později studoval v Cambridgi a pak pracoval v Paříži u H. V. Regnaulta, kde se věnoval kalorimetrii. Po návratu byl jmenován profesorem fyziky, kterým byl celkem 53 let (1846-1899).
Osobně se také podílel na kladení transatlantických kabelů. Za to byl povýšen do šlechtického stavu a materiálně zajištěn.
Narodil se 26. 6. 1824 v Belfastu (Irsko).
William Thomson lord Kelvin (www.converter.cz, Jiří Bureš)
William Thomson (Wikipedia)
William Thomson - lord Kelvin
William Thomson - lord Kelvin
  Z historie (HaNo)
www.quido.cz
Lípa č. 3/2007
Viz
Kalendárium Prosinec 2007 (17.12.)
     
17. prosince 1907 (110. výročí)
se v Linci (Horní Rakousy, nebo v Praze, Rakousko-Uhersko) narodil český a americký fotograf a filmař, publicista, kameraman, střihač, herec a filmový režisér Alexander (Alexandr) Hackenschmied starší (pseudonym Hammid), jenž patřil k nejvýznamnějším osobnostem české a americké filmové a fotografické avantgardy žijícím v USA.
Je jedním z mála českých držitelů prestižní ceny americké filmové akademie Oscar za krátký film Žít! (To Be Alive!, 1965).
Objevná je i jeho fotografická práce, zhodnocená teprve nedávno. Hammidův rukopis je ovlivněn jeho kameramanskou zkušeností, jeho formálně čisté fotografie se řadí do české Nové fotografie (Jiří Lehovec, Ladislav Emil Berka, Eugen Wiškovský).
Začátkem 30. let experimentoval vedle O. Vávry, Jana Kučery a Čeňka Zahradníčka v oblasti filmu. Stal se vynikajícím dokumentaristou.
Zemřel 26. 7. 2004 v New Yorku ve věku nedožitých sedmadevadesáti let na mozkovou mrtvici.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Alexander Hackenschmied, později známý pod jménem Alexander Hammid, patřil k nejvýznamnějším osobnostem filmové a fotografické avantgardy. Všichni pamětníci se shodli, že i přes úžasné pracovní úspěchy, zůstal tento talentovaný filmař českého původu vždy velmi tichým a skromným člověkem.
Hned jeho první film, Bezúčelná procházka, se právem řadí k avantgardním filmům mezinárodního významu. Natočil v Čechách řadu autorských snímků, na mnoha dokumentárních i hraných spolupracoval. Jako filmový architekt se podílel na několika snímcích proslulého režiséra Gustava Machatého.
Významný dokument Krize, který pojednává o nástupu fašismu v Německu a osudech Československa v době Mnichova a druhé republiky, už se spolupracovníky musel dokončit v zahraničí.
V Americe, kam v roce 1939 emigroval, natočil hodně filmů se svou tehdejší manželkou. Maya Deren vymýšlela obsah, on vytvářel obraz. Natočili spolu i Odpolední osidla, film, který je považován za iniciační a zásadní snímek americké avantgardy.
V šedesátých letech dostal Alexander Hackenschmied, za krátký dokument Žít!, prestižního Oscara. I poté se dál věnoval filmu a rád experimentoval s novými formáty.
Zemřel 26. 7. 2004 v New York City (New York, USA).
Alexander Hackenschmied (Wikipedia)
Alexander Hackenschmied (www.csfd.cz, Ivan Bezprizorný, Jaroslav Lopour)
Hackenschmied 110 (www.8jinak.cz)
Alexander Hackenschmied
Alexander Hackenschmied
  www.CoJeCo.cz
www.libri.cz
Lípa č. 3/2007
http://www.filmovyprehled.cz/
http://hammid.wz.cz/
https://www.fdb.cz/
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Prosinec 2007 (17.12.)
     
17. (18.) prosince 1957 (60. výročí)
zemřela ve Withamu anglická spisovatelka, autorka kriminálních a detektivních románů a povídek, překladatelka, dramatička a esejistka Dorothy (Leigh) Sayersová, známá nejprve svými detektivními příběhy, poté i dramaty s náboženskou tématikou a eseji na téma křesťanství.
Její styl je sofistikovaný a nezapře klasické vzdělání.
Dorothy Leigh Sayers se narodila v Oxfordu jako dcera ředitele školy, absotvovala Oxfordskou univerzitu a získala tam, jako jedna z prvních žen, akademický titul. Několik let psala reklamní hesla pro velkou londýnskou reklamní agenturu, a protože dostávala neobyčejně malý plat a žila velmi nuzně, vysnila si šlechtického hrdinu, Lorda Petra Wimseyho, jenž měl vše, co ona sama postrádala: bohatství, společenské postavení, bezstarostný život. A napsala o něm první román Vražda žádá metodu (Whose Body? 1923). Dosáhla úspěchu, ale na rozdíl od většiny úspěšných detektivkářů nespokojila se obratným fabulováním, nýbrž učinila odvážný pokus vrátit detektivku - na úrovni literatury 20. století - tam, odkud vyšla: do hájemství vážného románu, společenského a psychologického.
Zprvu se zdálo, že se experiment daří, a kritika byla nadšena. Romány Sayersové, s velmi realistickým pozadím a vedlejšími figurami, napsané citlivou rukou intelektuálně vyspělé a literárně vytříbené autorky, přinášející stále nová a barvitě viděná prostředí, zdály se vskutku být „vážnou" literaturou. Jenomže brzy se z nich začaly vytrácet elementy pro život žánru eminentně důležité, hlavně napětí a důraz na řešení záhady. Neboť akcent se časem přenesl na problémy sice „věčné", ale v detektivce zbytné: v románě Prudký jed (Strong Poison, 1930) se Lord Petr zamilovat do Harriety Vaneové, detektivní autorky, podezřelé z vraždy, a úspěšné ji z podezření očistil; v románě Veseiá noc (Gaudy Night, 1935) ji už velmi intenzívně a nakonec úspěšně uháněl, takže v knize ani nezbyl čas na vraždu, a konečně román Líbánky torda Petra (Busmans Honeymoon, 1937) líčí především svatební radovánky Harriety a Lorda Petra a vražda je tam čistě na okraji.
Pokus povznést detektivku na vysokou úroveň tedy ztroskotal: Sayersová stvořila hybridní útvar, který není ani plnohodnotným „vážným" románem, ani plnohodnotnou detektivkou. Přesto jsou její zásluhy nesmírné: čistě literárně detektivku skutečně pozdvihla na výši předtím nebývalou a značně omezila vyhlídky braku; stala se učitelkou moderní anglické školy, jejíž literární tvář je na hony vzdálena primitivnosti a senzační kříklavosti někdejších vražedných historek. Sayersová také napsala několik skvělých esejů o historii detektivky (většinou jako předmluvy k antologiím, které sama sestavila). Když však vydělala dost peněz - roku 1937 dostala například Velkou detektivní cenu 10 000 liber, jako detektivní autorka se odmlčela a poslední třetinu života věnovala psaní náboženských her, teologických esejů a překladům Dantova Pekla a Očistce.
Její VD Lord Peter Wimsey je šlechtický estét s monoklem, připomínající poněkud postavy grotesek P. G. Wodehouse. Má ryze wodehousovského komorníka Buntera a soupeří (i spolupracuje) s inspektorem Parkerem ze Scotland Yardu, jenž je zprvu jeho watsonem, a později se stane jeho švagrem. V několika povídkách vytvořila Sayersová ještě - zřejmě jako kontrast k urozenému Lordu Petrovi - detektiva Montagu Egga, cesťáka ve víně a likérech, ale ten nikdy nedosáhne Lordovy popularity. Kromě jmenovaných románů napsala Mračna svědectví (Clouds of Witness, 1926), Vražda potřebuje reklamu (Murder Must Advertise, 1933), Devět krejčí (the Nine Tailors, 1934) aj.
Narodila se 13. 6. 1893 v Oxfordu (Anglie, Spojené království).
Dorothy L. Sayersová (Wikipedia)
Dorothy L. Sayers (www.databazeknih.cz)
Dorothy L. Sayers (www.pitaval.cz, Ladislav -Knedle- Ševcůj)
Dorothy L. Sayers
Dorothy L. Sayers
  Slovník spisovatelů: anglická literatura…
Lípa č. 3/2007
Lípa č. 1/2008
Viz
Kalendárium Červen 2013 (13.6.)
     
17. prosince 1987 (30. výročí)
v Mount-Desert Island (Mount Desert Island, USA) zemřela francouzská prozaička belgického původu Marguerite Yourcenar, vlastním jménem Marguerite de Cleenewerck de Crayencour, celým jménem Marguerite Antoinette Jeanne Marie Ghislaine Cleenewerck de Crayencour, autorka filozoficky zaměřených historických románů.
Marguerite Yourcenarová byla francouzská autorka románů, esejí, povídek, básní, kritik, divadelních her a překladů (např. Virginie Woolfové). Stala se první ženou zvolenou do Francouzské akademie věd (1980).
Proslavila se především svými metafyzickými, historickými romány, ve kterých se věnuje detailním portrétům lidí z dávné minulosti, ale i současným tématům jako například homosexualitě. Většinou nejde o historické romány v tradičním slova smyslu, autorka se v nich nepokouší o rekonstrukci minulosti, ale snaží se spíše dobrat obecného smyslu lidského osudu. Inspiraci čerpala z historie, orientální moudrosti, renesance a neoklasicismu.
M. Yourcenar:
"Každé štěstí je mistrovské dílo: sebemenší chybou se znehodnotí, sebemenší nedokonalostí se pokazí, sebemenší malicherností zhloupne."
"Čím víc stárnu, tím víc zjišťuji, že dětství a stáří jenom splývají, ale že jsou to navíc dva nejintenzivnější stavy, které je nám dáno žít."

Narodila se 8. 6. 1903 v Bruselu (Belgie).
Marguerite Yourcenarová (Wikipedia)
Marguerite Yourcenar (www.databazeknih.cz)
Yourcenarová, Marguerite (www.iliteratura.cz, Garamond)
Marguerite Yourcenar
Marguerite Yourcenar
  Slovník francouzsky píšících spisovatelů
Viz
Kalendárium Červen 2013 (8.6.)
     
18. prosince 1947 (70. výročí)
se v Mikulčicích (Československo) narodil český akademický malíř a ilustrátor Pavel Vavrys.
V roce 1967 vystudoval SUPŠ v Uherském Hradišti, v roce 1973 ukončil studia na AVU v Praze u prof. Karla Součka. Patří ke generaci výtvarných umělců formujících se v polovině 70. let dvacátého století. Jeho tvorba se vyznačuje příklonem ke klasickým hodnotám malby. Tematicky se v obecném slova smyslu zabývá otázkami lidské existence. Má obvykle řadu významových rovin a obsahových souvislostí.
Narodil se v Mikulčicích, řadu let bydlel a působil v Uherském Hradišti, kde ve svých 14 letech zahájil svou uměleckou kariéru (cena Stříbrný pohár na celosvětové výstavě dětské malby Dilí, Indie v kategorii 14 let). Roku 1972 se oženil s Martou, dcerou českého akademického sochaře Evžena Macků. V roce 1984 se odstěhoval s rodinou do Prahy. V roce 1990 založil Galerii Vavrys. Je laureát několika uměleckých cen doma i v zahraničí (1982 - 1. cena „Zlatá Paleta“ XIV. Festival International De La Peinture, Cagnes sur Mer, Francie). Svými obrazy je zastoupený ve sbírce Národní galerie v Praze, v regionálních galeriích v České a Slovenské republice a početných soukromých sbírkách téměř po celém světě. Věnuje se též monumentální malbě do architektury a ilustrací knih. Pravidelně přispívá svými obrazy do aukcí, na charitativní účely. Od roku 2011 člen Kolegia ceny Ď ve Zlínském kraji. V roce 2013 podepsal memorandum s ČsOL o výtvarné spolupráci na projektu Legie 100.
Od 1975 do současnosti uskutečnil kolem 100 samostatných výstav a desítek účastí na výstavách společných.
Pavel Vavrys (Wikipedia)
Pavel Vavrys (www.galerievavrys.cz)
Autoři - Pavel Vavrys (www.galerieplatyz.cz)
Pavel Vavrys
Pavel Vavrys
  Lípa č. 3/2007
     
18. prosince 1947 (většina zdrojů uvádí rok 1946) (70. výročí)
se v Cincinnati (Ohio, USA) narodil americký filmový scenárista, režisér a producent Steven Spielberg, celým jménem Steven Allan Spielberg, nejúspěšnější představitel Hollywoodu na konci 20. století, tvůrce snímků Čelisti, E.T. mimozemšťan, Jurský park aj.
Studoval v Kalifornii. Debutoval dramatem Sugarlandský expres (The Sugarland Express, 1974). Jeho úspěšná a respektovaná tvorba zahrnuje filmy Čelisti (Jaws, 1975), Blízká setkání třetího druhu (Close Encounters of the Third Kind, 1977), E. T. Mimozemšťan (E.T. the Extra-Terrestrial, 1983), Jurský park (Jurassic Park, 1993), Schindlerův seznam (Schindler‘s List, 1993) či Mnichov (Munich, 2005).
V dětství ho poznamenal rozvod rodičů, od dvanácti let sklízel uznání na přehlídkách amatérských filmů a v roce 1963 natočil na 16mm hranou sci-fi Firelight (Zář ohně). V době studia anglické literatury na kalifornské univerzitě točí experimentální snímky. První film natočený v roce 1969 na 35mm Amblin' je oceněn v Benátkách a otevírá mu cestu k praxi v televizi a později i ve filmových studiích. Později si založil vlastní produkční společnosti Amblin Entertainment a DreamWorks Pictures. Fenomenální úspěch filmů Jurský park a Schindlerův seznam, z nichž druhý konečně přinesl mezi sedmi Oscary, jež získal, Spielbergovi i vytoužené zadostiučinění v podobě zlaté sošky za režii, byl potvrzením jeho mimořádné filmařské inteligence a rafinované schopnosti sdělovat divácky atraktivním způsobem i věci velmi vážné a složité. Steven Spielberg zasluhuje uznání i jako hledač talentů a producent řady filmů svých kolegů. 10. září 1998 převzal Spielberg v Berlíně z rukou prezidenta Romana Herzoga Velký záslužný kříž za film Schindlerův seznam. Za svůj zatím poslední film, válečný snímek Zachraňte vojína Ryana, obdržel Vyznamenání za vynikající občanskou službu - nejvyšší poctu, jež americká armáda uděluje civilistům.
Za jeho kariéru, delší než čtyři desetiletí, Spielberg natočil mnoho filmů různých žánrů. Spielbergovy rané sci-fi a dobrodružné filmy se brzy staly typickými hollywoodskými trháky. V pozdější době se jeho filmy začaly zabývat humanistickými otázkami jako je holokaust (Schindlerův seznam), transatlantického obchodu s otroky (Amistad), válkou (Říše slunce, Zachraňte vojína Ryana, Válečný kůň a Most špionů) a terorismem (Mnichov). Mezi jeho další filmy patří například série Indiana Jones.
Steven Spielberg (www.csfd.cz, Zdeněk Oborník)
Steven Spielberg (www.fdb.cz)
Steven Spielberg (Wikipedia)
Steven Spielberg
Steven Spielberg
  Rok do kapsy
https://www.osobnosti.cz/
http://www.nejlepsifilmy.eu/
http://www.ceskatelevize.cz/
     
18. prosince 1957 (60. výročí)
se v Praze (Československo) narodil český hudební skladatel, písničkář, textař, zpěvák, televizní moderátor a herec Marek Eben.
Od roku 1983 je členem Studia Y, kde se uplatňuje i jako hudební skladatel. Patří mezi nejoblíbenější televizní moderátory. Od roku 1978 je vedoucím hudební skupiny bratří Ebenů, kde s ním vystupují jeho bratři David a Petr.
Je synem významného českého hudebního skladatele Petra Ebena a Šárky Ebenové, rozené Hurníkové, a synovcem skladatele Ilji Hurníka. Jeho manželkou je Markéta Fišerová.
Spolu se svými dvěma bratry (Davidem a Kryštofem) vystupuje ve skupině Bratři Ebenové.
Je považován za jednoho z nejlepších českých moderátorů, opakovaně se umístil v divácké anketě Týtý na prvním místě v kategoriích moderátor publicistických pořadů či osobnost zábavných pořadů. Vysoce ceněn je zejména jeho jemný a inteligentní humor.
Mimo jiné moderoval např. cenu TýTý, soutěžní pořad O poklad Anežky České, StarDance …když hvězdy tančí. Velmi populární jsou i jeho rozhovory s osobnostmi Na plovárně, které byly zpracovány i v knižní podobě. Moderuje i televizní zpravodajství z Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech.
V roce 1979 vystudoval hudebně-dramatický obor Pražské konzervatoře a poté získal angažmá v Divadle Vítězslava Nezvala v Karlových Varech a v Divadle Jaroslava Průchy v Kladně. Ve Studiu Ypsilon působil od roku 1983 do roku 2002. Účinkoval zde např. v inscenacích Divadlo za časů Nerona a Seneky, Vosková figura, Amerika, Sebevrah. V současné době jako host hraje v Prodané nevěstě a Praze stověžaté.
Je autorem hudby a písní k inscenacím Matěj Poctivý, Vosková figura, Othello, Amerika. Hudbu píše i pro jiná divadla, například pro Zimní pohádku. Marek Eben vytvořil texty písní, hudbu nebo dabing mnoha různých hudebních nahrávek pro děti. Například hudbu k Poste restante (seriál) a rep na začátek každého dílu.
Je vedoucím folkové skupiny Bratři Ebenové, která svá alba vydává u společnosti Sony. Od roku 2000 spolupracoval s vydavatelstvím Supraphon.
Zlatou desku a dokonce dvojnásobnou Platinovou desku získal v roce 2003.
Napsal několik textů písní Vladimíra Mišíka a Jaroslava Nejezchleby.
M. Eben: Andulce z béčka
Stránky čítanky
chci si založit tvými copánky
Spíš než na Temno myslím na lásku
Promiň Jirásku
Stránky fyziky
chci si založit tvými culíky
V spojených nádobách myšlenky nekalé
Promiň Pascale
Stránky chemie
proud tvých vlasů snadno mi zakryje
Vadíš mi ve vzorcích - ztrácejí logiku
Lomonosíku

Marek Eben (Wikipedia)
Marek Eben - moderátor, herec, zpěvák (www.ceskatelevize.cz)
Marek Eben (www.csfd.cz, Zdeněk Blažek)
Marek Eben
Marek Eben
  Jak šel čas (TV pohoda č. 50/2017)
Český biografický slovník XX. století
Lípa č. 3/2007
https://www.irozhlas.cz/
     
18. prosince 1957 (60. výročí)
byla otevřena první jaderná elektrárna, dodávající elektřinu do veřejné sítě - Shippingport Atomic Power Station, v Pensylvánii, USA.
První jaderný reaktor (Chicago Pile-1) byl spuštěn 2. prosince 1942 na univerzitě v Chicagu (USA). Zasloužil se o to tým italského vědce Enrica Fermiho, který tak rozběhl historicky první řízenou štěpnou (řetězovou) jadernou reakci. V roce 1955 získali americký patent 2,708,656 na nukleární reaktor.
20. prosince 1951 byla na 1. experimentálním reaktoru EBR-1 (Idaho, USA) poprvé vyrobena elektřina z jaderné energie - byly rozsvíceny 4 žárovky. Později reaktor dosahoval elektrického výkonu 200 kW.
První elektrárna, která dodávala proud do sítě (výkon 5 MW), byla zprovozněna v Obninsku (Kalužská oblast) v bývalém SSSR. Připojena do sítě byla poprvé 26. června 1954. Jednalo se o předchůdce reaktorů černobylského typu (RBMK).
Za první skutečně komerční jadernou elektrárnu je považována elektrárna Calder Hall ve Velké Británii. Ta byla k síti poprvé připojena 27. srpna 1956. Její 4 bloky následně produkovaly elektrický výkon až 4x60 MW. Tato elektrárna současně sloužila i pro vojenské účely (výroba plutonia pro jaderné zbraně). Tuto elektrárnu slavnostně otevřela britská královna Alžběta II.
Dalším historickým milníkem je zprovoznění jaderné elektrárny Shippingport (Pennsylvania, USA) na konci roku 1957. Lze ji považovat za první jadernou elektrárnu vybudovanou pouze pro mírové účely (tj. bez snahy vyrábět plutonium). Tento experimentální reaktor o elektrickém výkonu 60 MW měl dvojí účel: prototyp pohonů vojenských plavidel a prototyp dnes nejrozšířenějších typů komerčních jaderných elektráren s tlakovodními reaktory (západní typ s označením PWR, ruský typ s označením VVER).
Odstřelem čtyř chladicích věží začala v sobotu 29. září 2007 demolice první komerčně využívané atomové elektrárny na světě. Komplex Calder Hall, stojící v západní Anglii, zahájil svůj provoz 17. října 1956 (provozovatel British Nuclear Fuels plc.). Poslední reaktor byl definitivně odstaven v březnu 2003.
První komerční atomová elektrárna se bourá (archiv.ihned.cz)
Seznam Jaderných elektráren (proatom.luksoft.cz, Lukáš Rytíř)
Jaderná elektrárna (Wikipedia)
Obrázek z Fermi-Szilárdova patentu na "neutronový reaktor"
Obrázek z Fermi-Szilárdova patentu na "neutronový reaktor"
  www.iabc.cz
Viz
Kalendárium Prosinec 2007 (18.12.)
     
18. prosince
je Mezinárodní den vystěhovalců (migrantů).
K českému původu se v zahraničí hlásí téměř dva miliony lidí - vztaženo na současný počet obyvatelstva České republiky by to byla pětina národa. Mnozí z nich již česky nemluví, ale uchovávají si povědomí sounáležitosti s českým národem a s kulturou svých předků.
České vystěhovalectví lze podle dominantních příčin rozdělit do tří skupin - vystěhovalectví náboženské, sociální a politické.
Nejstarší je emigrace náboženská, např. exil katolického kléru z husitských Čech, pobělohorský exil i následná protestantská emigrace v 18. století do Saska a Pruska a v konečné fázi až do USA (s výjimkou misionářů, jejichž odchod na nové působiště se teprve ve svých důsledcích rovnal trvalému vystěhovalectví), kde má dnes celosvětové ústředí církev Moravských bratří (Moravian Brethren Church).
Stěhování širších vrstev nebylo v důsledku nevolnictví až do 18. století prakticky možné. Teprve po jeho zrušení začíná sociální vystěhovalectví, které nabylo většího rozsahu na přelomu 18. a 19. století osidlováním balkánského pohraničí rakouské monarchie (Banát, Slavonie) a od poloviny 19. století pokračovalo vystěhovalectvím do USA (do r. 1938 tam odešlo cca 400 tisíc osob československého původu), po r. 1867 i do Ruska a na Ukrajinu. Po uzavření USA vůči imigrantům (1921-1924) počíná intenzivnější vystěhovalectví z ČSR do Jižní Ameriky (Argentiny, Brazílie aj.) a do západní Evropy (Francie).
Vlnu politické emigrace zahájili pronásledovaní revolucionáři z roku 1848. Následovali uprchlíci před Hitlerem a sporadičtí emigranti po skončení druhé světové války. Velmi výraznou vlnu představuje poúnorová emigrace v roce 1948, která jen během prvních dvou let dosáhla počtu cca 100 tisíc osob. Odchod v pozdějších letech byl již velmi obtížný a dodnes není dostatečně statisticky ani demograficky zmapován či zhodnocen. Tato emigrace směřovala do států západní Evropy, USA, Kanady, méně do Austrálie či na Nový Zéland. Po r. 1968 odešlo cca 250 tisíc osob (přesné údaje opět chybí), a to do přibližně stejných zemí, ke kterým přibyla Jižní Afrika a v menší míře i některé jihoamerické státy (např. Venezuela). V některých případech představovali Češi a Slováci hlavní imigrační skupinu v dané zemi - např. v Kanadě, kam jen v r. 1969 imigrovalo 19 tisíc Čechů a Slováků, nebo ve Švýcarsku, kde se 14,5 tisíce čs. exulantů stalo třetí nejsilnější skupinou švýcarských imigrantů po roce 1945, hned po Tibeťanech a Maďarech.
Trvalka námořní legislativy (www.plavidla.cz)
Obydlí českých osídlenců v Banátských horách (Gîrnic, Rumunsko). Foto R. Jeřábek 1971.
Obydlí českých osídlenců v Banátských horách (Gîrnic, Rumunsko). Foto R. Jeřábek 1971.
  Z historie (HaNo)
www.quido.cz
Viz
Kalendárium Prosinec 2016 (18.12.)
     
19. prosince 1917 (100. výročí)
se narodila polská revolucionářka a protifašistická bojovnice Hanna Sawická, vlastním jménem Hanna Szapiro, rozená Anna Krystyna, představitelka levicového hnutí sociální mládeže .
Zemřela 18. 3. 1943.
Sawická Hanna (www.cojeco.cz)
www.cojeco.cz
www.cojeco.cz
  Lípa č. 3/2007
Lípa č. 4/2007
Viz
Kalendárium Březen 2013 (18.3.)
     
19. prosince 1957 (60. výročí)
zemřel v Praze (Československo) český architekt, designér, návrhář keramiky, šperku a nábytku Dr. techn. Rudolf Stockar (Rudolf František Stockar von Bernkopf ).
Jeho profesionální život byl obzvláště silně spjat s užitým uměním mezi lety 1915 a 1927, kdy pracoval jako ředitel Artělu - významného družstva výtvarných umělců, které zajišťovalo výrobu a prodej návrhů svých členů. Pro Artěl tvořili přední čeští výtvarní umělci, Stockar sám v Artělu uplatnil desítky návrhů skla, keramiky, kovových předmětů, šperků a nábytku. Ať Rudolf Stockar tvořil v průběhu své kariéry v jakémkoli stylu - český kubismus, národní styl, art deco či funkcionalismus - všechny jeho návrhy nesou pečeť sebejistého originálního tvůrce, který má materiál zcela pod kontrolou.
Rudolf Stockar měl oblíbený bílý kov - stříbro i pakfong. Jeho návrhy vycházely z geometrických kompozic, které doplňoval polodrahokamy, ponejvíce české provenience.
Před rokem 1918 používal příjmení Stockar von Bernkopf, Stockar-Bernkopf nebo Stockar z Bernkopfů. Začátky jeho tvorby jsou ve stylu geometrické secese. Na přelou desátých a dvacátých let experimentoval s kubismem, rondokubismem (národní styl) a art deco. Své pozdější dílo tvořil ve stylu purismu a funkcionalismu. Od roku 1910 pracoval také jako designér pro družstvo Artěl. v letech 1915-1925 členem jeho vedení.
Narodil se v rodině správce Doloplazského cukrovaru Rudolfa Marii Jana Stockara von Bernkopf (16. říjen 1850, Sazená u Velvar - 11. duben 1904, Praha) a jeho ženy Františky Vojtěšky Filipové (20. duben 1866, Kutná Hora - 16. červen 1899, Uhřiněves). Měl staršího bratra Jaroslava Františka a sestru Marii Rudolfu (22. duben 1885 - 1974). Rodina pocházela z původně švýcarského a rakouského šlechtického rodu Stockarů, jehož počátky sahají do 15. století.
V letech 1904-1909 vystudoval architekturu na pražské technice v ateliéru profesora Jana Kouly. Nejprve pracoval jako úředník pražského magistrátu, později si založil vlastní projekční ateliér. Zkoušku úředně oprávněného civilního inženýra složil dne 26. října 1914.
Dne 18. června 1910 se oženil s Ludmilou Brichtovou, dcerou Arnošta Brichty, ředitele novin Česká politika. Svatba proběhla v kostele Matky Boží před Týnem. Manželství zůstalo bez potomků.
Rudolf Stockar byl švagrem Zdeňka Nejedlého, který se oženil s další dcerou Arnošta Brichty - Marií (*1881). Stejně tak byl švagrem hudebního vědce Vladimíra Helferta, jehož manželkou byla Blažena, rozená Brichtová (*1884).
Narodil se 28. (25.) 5. 1886 v Doloplazích u Nezamyslic na Moravě (Rakousko-Uhersko).
Rudolf Stockar (Wikipedia)
Rudolf František Stockar von Bernkopf (encyklopedie.brna.cz)
Stockar Rudolf (www.arch-pavouk.cz, Patrik Líbal)
Dr. techn. Rudolf Stockar
Dr. techn. Rudolf Stockar
  Z historie (HaNo)
Lípa č. 3/2007
http://www.rektoris.wz.cz/
https://www.novinky.cz/
http://architectuul.com/
Viz
Kalendárium Prosinec 2007 (19.12.) a Kalendárium Květen 2016 (28.5.)
     
19. prosince 1977 (40. výročí)
se v Praze - Libni narodila známá česká muzikálová, jazzová a šansonová zpěvačka Radka Fišarová.
Od pěti let zpívala v souboru Bambini di Praga, později ve folkové skupině Fišle. Založila skupinu Auris, se kterou vydala dvě CD. Vystudovala Konzervatoř Jaroslava Ježka. Koncertuje s Jazzovým triem s programem Malá pocta velké Edith. Dále s Českým klarinetovým kvartetem.
V pěti letech začala zpívat ve sboru Bambini di Praga a v té době začala též navštěvovat LŠU obor zpěv a hra na kytaru. Ve dvanácti letech založila vlastní country kapelu Auris, s níž působila šest let. S kapelou několikrát vyhrála proslulou Portu, a v 16 natočila své první album Město. Při studiu na konzervatoři Jaroslava Ježka stihla nazpívat i písně k filmové adaptaci Škvoreckého povídky Eine kleine Jazzmusik a ještě prvně nakoukla do muzikálové branže díky Leathy a Crissy v české verzi Vlasů (Hair). Následovala Bernsteinova Mše na Pražském Hradě a na českokrumlovské točně si zahrála Káču v Divotvorném hrnci.
Ve svých dvaceti letech, roku 1998, uspěla v konkurzu a získala svou první hlavní roli v životě, roli Evity ve stejnojmenném muzikálu, a stala se tak nejmladší představitelkou této role ve světě. Roku 2000 si zahrála v Plzeňském divadle J. K. Tyla Edith Piaf v tanečním muzikálu Edith - vrabčák z předměstí. S Edith vystupovala mimo jiné také v Divadle v Dlouhé, Mahelově divadle, Brně, Karlových Varech… a provází jí až do dnes. Představení bylo dokonce uvedeno i v několika městech v Holandsku. V návaznosti na Edith vzniklo CD s názvem Radka Fišarová zpívá Edith Piaf pod pařížským nebem.
Roku 2001 účinkovala v brněnském Mahlerově divadle jako Vypravěčka v Řeku Zorbovi a přijala nabídku na hlavní roli Baby v muzikálu Hříšný tanec, ale muzikál se nakonec nehrál. Téhož roku se zúčastnila konkurzu divadla Broadway do muzikálu Kleopatra a získala hned dvě role - titulní Kleopatru a Fulvii. V divadle ze zabydlela a zahrála si v následujících projektech. V Rebelech ztvárnila Alžbětu a ve Třech mušketýrech se představila jako královna Anna.
Mimo to zpívala s muzikálovým zpěvákem Davidem Uličníkem v recitálu ...a nejen muzikál a alternovala s Bárou Basikovou Lucrezii Borgii v Národním divadle. Zde má za sebou i několik představení opery Montezuma.
Již několik let pravidelně vystupuje s Českým klarinetovým kvartetem v komorně laděném koncertním pořadu "Rapsodie v černém". S akordeonistkou Jaruškou Vlachovou a klavíristou Vlastou Bičíkem vytvořili nový pořad francouzských písní s názvem Podívej, kvete růže.
Od října roku 2005 alternuje spolu s Lucií Bílou a Terezou Hálovou hlavní ženskou dvojroli Helenu/Editu v muzikálu Elixír života, který je uváděn v divadle TaFantastika.
Radka je také členkou správní rady Speciální školy Slunce (škola pro mentálně postižené) a vystupuje na různých charitativních koncertech bez nároku na honorář.
27.12.2011 ve 13:12 se jí a jejímu příteli (herci) Jiřímu Hánovi narodil syn Oskar (2.66kg a 47cm).
Radka Fišarová (radkafisarova.cz)
Radka Fišarová (Wikipedia)
Radka Fišarová - Milord (Edith, vrabčák z předměstí) (www.youtube.com, video/audio, 3:11 min)
Radka Fišarová
Radka Fišarová
  Jak šel čas (TV pohoda č. 50/2017)
http://www.mestanska-beseda.cz/
http://www.radkafisarova.wz.cz/
     
20. prosince 1867 (150. výročí)
se narodil český básník, povídkář a novinář Vilda David.
Zemřel 20. 5. 1938.

  Lípa č. 3/2007
     
20. prosince 1917 (100 výročí)
zemřel v Praze (Rakousko-Uhersko) český básník, prozaik, dramatik, překladatel, literární kritik a esejista Otakar Theer.
Ve svém básnickém díle navazoval na O. Březinu; proti naturalistickému impresionismu stavěl metafyzicky fundovanou lyriku, prodchnutou individualistickým duchem svárem mezi absolutistickým titanismem a intelektuální skepsí a hledající odpovědi na otázku po podstatě a smyslu bytí.
Tvořit začal již v době svých gymnazijních studií. Po gymnáziu studoval na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, ale v průběhu studia přestoupil na Filozofickou fakultu téže univerzity. Jako student nesouhlasil s názory T. G. Masaryka v otázce hilsneriády. V roce 1902-1903 studoval v Paříži na Sorbonně. Pak pracoval v universitní knihovně v Praze.
Spolupracoval s časopisem Lumír a Literárními listy. Jeho dílo je ovlivněno symbolismem a má často erotické motivy. Patřil také k okruhu spisovatelů kolem S. K. Neumanna a jeho olšanské vily. Po řadu let pravidelně navštěvoval literární salon Anny Lauermannové-Mikschové, které tvořila pod pseudonymem Felix Téver.
Krom své tvorby se věnoval též překládání z francouzštiny a angličtiny.
Narodil se 16. 2. 1880 v Černovicích (Bukovina, dnes Ukrajina).
Otakar Theer (Wikipedia)
Theer Otakar (www.cesky-jazyk.cz, Malenicka)
Otakar Theer - všechny čtyři sonety ze sb. Výpravy k Já (1900) (sonety.blog.cz)
Otakar Theer v roce 1909
Otakar Theer v roce 1909
  Český biografický slovník XX. století
Viz
Kalendárium Únor 2010 (16.2.)
     
20. prosince 1977 (40. výročí)
sovětský kosmonaut Georgij Michajlovič Grečko vystoupil jako první člověk do otevřeného vesmíru.
Po důkladném zhodnocení příčin, které vedly k předčasnému návratu Sojuzu 25, byla 10. prosince 1977 vypuštěna k družicové stanici Saljut 6 další pilotovaná dopravní kosmická loď - Sojuz 26. Osádka této lodě, velitel Jurij Romaněnko a palubní inženýr Georgij Grečko, se úspěšně se stanicí spojila a přestoupila na její palubu. Ke spojení však bylo použito druhého spojovacího uzlu, namontovaného do prostoru přepracované pohonné sekce. Vzhledem k dalším plánovaným experimentům s družicovou stanicí vystoupili 20. prosince 1977 oba kosmonauti z družicové stanice do volného vesmíru a G. Grečko při výstupu překontroloval mechanismus spojovacího uzlu, s nímž se bezúspěšné pokoušela spojit osádka Sojuzu 25. Protože na mechanismu uzlu nebyla shledána žádná závada, mohl 10. ledna 1978 program pokračovat dalším startem pilotované dopravní kosmické lodě Sojuz 27.
Georgij Michajlovič Grečko (25. května 1931 Leningrad, Sovětský svaz - 8. dubna 2017 Moskva, Ruská federace) byl sovětský kosmonaut ruské národnosti. Do kosmu na orbitální stanice Saljut se dostal třikrát na lodích Sojuz jako palubní inženýr.
První let v kosmické lodi Sojuz 17 absolvoval v roce 1973 s kosmonautem Alexejem Gubarevem. Startovali z kosmodromu Bajkonur a jejich cílem byla orbitální stanice Saljut 4. Na oběžné dráze strávili měsíc a pak přistáli s kabinou na padácích v Kazachstánu.
O dva roky později letěl v Sojuzu 26 s Jurijem Romaněnkem k orbitální stanici Saljut 6. Zde jako člen dlouhodobé základní posádky přivítal dvě další lodě, Sojuz 27 a Sojuz 28, kde byl i československý kosmonaut Vladimír Remek. Během služby se k nim připojila i první nákladní loď typu Progress. Grečko se vrátil dolů v lodi Sojuz 27 po třech měsících strávených mimo Zemi, což byl tehdy světový rekord.
Třetí let absolvoval až o osm let později. Letěl na osm dní se Sojuzem T-14 na orbitální stanici Saljut 7. V té době mu bylo 54 let.
Poprvé se dvěma osádkami (mek.kosmo.cz, M. Filip )
Georgij Grečko (Wikipedia)
Zemřel bývalý sovětský kosmonaut Grečko, ve vesmíru byl i s Remkem (technet.idnes.cz)
Osádka Sojuzu 26 - v popředí Georgij Grečko, za ním velitel Jurij Romaněnko
Osádka Sojuzu 26 - v popředí Georgij Grečko, za ním velitel Jurij Romaněnko
  www.iabc.cz
Viz
Kalendárium Prosinec 2007 (20.12.)
     
20. prosince
je Mezinárodní den lidské solidarity.
Mezinárodní den lidské solidarity připomíná a apeluje a bychom se podle svých možností přidali do boje s celosvětovou chudobou. Organizace spojených národů jej vyhlásila v roce 2005.
Mezinárodní den lidské solidarity byl vyhlášen kvůli uznání solidarity jako jedné ze základních a univerzálních hodnot, které tvoří základ vztahu mezi lidmi.
Mezinárodní den lidské solidarity 20. 12. (svatky.centrum.cz)
Mezinárodní den lidské solidarity (www.sedmagenerace.cz)
International Human Solidarity Day (www.timeanddate.com, anglicky)
International Human Solidarity Day 20 December
International Human Solidarity Day 20 December
  Z historie (HaNo)
Viz
Kalendárium Prosinec 2016 (20.12.)
     
21. prosince 1917 (100. výročí)
se v Kolíně nad Rýnem (Severní Porýní-Vestfálsko, Prusko, Německá říše) narodil německý spisovatel Heinrich Böll, rodným jménem Heinrich Theodor Böll; Nobelova cena za literaturu (1972).
Z křesťanskodemokratických pozic účtoval ve svém mnohostranném díle s nacismem, válkou a s negativními jevy společnosti.
Byl vychován katolicky a v odporu k násilí, ale později se od církve odvrátil. Po maturitě se vyučil knihkupcem. Poté studoval germanistiku a klasickou filologii. Druhou světovou válku strávil na frontě jako voják wehrmachtu, po válce byl v zajetí. Od roku 1951 se věnoval pouze literatuře.
H. Böll hodně cestoval po Evropě, zajímavostí je, že srpen 1968 strávil v Praze. Poté byla jeho díla v Československu zakázána. V letech 1971-1974 byl prezidentem Mezinárodního PEN klubu. Roku 1972 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu.
Po tomto spisovateli byla pro jeho životní postoje pojmenována Nadace Heinricha Bölla - Heinrich Böll Stiftung, organizace propojená s německou Stranou zelených (Bündnis 90/Die Grünen).
Jeho dílo velmi kriticky popisuje tehdejší Německo, účtuje s válkou, militarismem, zbrojením, mentalitou hospodářského zázraku, klerikalismem, pokrytectvím, pokřivenými vztahy mezi lidmi.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
V létě roku 1938 se zapisuje na kolínskou univerzitu, na kterou ale nenastoupí, protože je na podzim povolán do wehrmachtu. Jako voják wehrmachtu bojoval šest let. Neustále ale žádal o propuštění z armády. Chtěl studovat, proto často simuloval a falšoval propustky. Celkem byl čtyřikrát raněn. Těsně po válce zažívá Böll spolu s manželkou Annemarie, jejíž otec byl původem i příjmením Čech, těžké chvíle. Bydlí v Kolíně v polorozbořeném domě. Krátce po narození umírá jejich syn Christoph. Böll se znovu zapisuje na univerzitu, mimo jiné kvůli potravinovým lístkům. Štěstí se k němu nakonec vrátí. Postupně se mu narodí tři synové.
V časopisech začnou vycházet jeho první povídky. Roku 1951 vychází Böllův román Kdes byl, Adame?, ovšem skutečným finančním úspěchem je až román z roku 1953 A neřekl jediné slovo.
V srpnu roku 1968 byl v Československu svědkem sovětské invaze, proti které se jako vlivný spisovatel postavil. Rozporuplný byl jeho vztah k náboženství. Ač byl věřící, kriticky se stavěl k církevním institucím. Roku 1972 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu.
Tentokrát se ptáme na německého spisovatele, esejistu a dramatika, který se narodil v Kolíně nad Rýnem v silně katolickém prostředí, které ho velmi ovlivnilo. Druhou světovou válku prožil v uniformě Wehrmachtu na frontě a v zajetí. Vzhledem k jeho založení a odporu k násilí se pro něj zkušenost z války stala obzvláště frustrující a válečné téma se také promítá do většiny jeho děl. V roce 1972 obdržel Nobelovu cenu za literaturu.
Víte, kdo napsal, Konec jedné služební jízdy, Klaunovy názory, Biliár o půl desáté a další slavná díla?
H. Böll:
"Poznal jsem, že válka nikdy neskončí, nikdy, dokud ještě někde bude krvácet rána, kterou ta válka zasadila."

Zemřel 16. 7. 1985 v Kreuzau-Langenbroich (Düren, Severní Porýní-Vestfálsko, Spolková republika Německo).
Heinrich Böll (Wikipedia)
Heinrich Böll - dramatik, překladatel, prozaik, esejista (www.spisovatele.cz)
Heinrich Böll (www.databazeknih.cz)
Heinrich Böll
Heinrich Böll
  Výročí týdne - Heinrich Böll, 21.12.1917 - 16.7.1985 (Týdeník Rozhlas č. 51/2017, str. 23, František Štícha)
Slovník spisovatelů německého jazyka
Lípa č. 3/2007
Lípa č. 2/2010
https://www.csfd.cz/
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Červenec 2015 (16.7.)
     
21. prosince 1937 (80. výročí)
se v New York City (New York, USA) narodila americká filmová a divadelní herečka, spisovatelka, politická aktivistka, modelka, cvičitelka a producentka Jane Fondová, rodným jménem Jayne Seymour Fonda, která obdržela dva Oscary za nejlepší ženský výkon v hlavní roli ve snímcích Klute a Návrat domů.
Slavnou se stala v šedesátých letech 20. století, kdy hrála ve filmech jako Barbarella a Dívka ze Západu. Později obdržela dvě ocenění filmové akademie a několik dalších cen, byla i nominována na další různá ocenění. V roce 1991 oznámila ukončení herecké dráhy a na filmová plátna se vrátila až roku 2005 ve filmu Příšerná tchyně. V roce 2007 hrála ve filmu Vlastní pravidla. V letech 1982 až 1995 produkovala různé, převážně televizní záznamy.
Jane Seymour Fondová je dcerou herce Henryho Fondy a po své matce Frances je šlechtického původu. Jméno dostala po slavné Jane Seymourové, třetí manželce Jindřicha VIII. Se svou matkou neměla ovšem Jane příliš kladný vztah, když Frances v Janiných deseti letech spáchala sebevraždu.
Na veřejnosti prošla mnoha pózami. Od oslnivé naivky přes sexuální symbol, revolucionářku, cvičitelku, prezidentku společnosti až po uznávanou herečku a producentku.
Byla vesmírnou sexbombou ve filmu Barbarella, ale i feministkou. Stala se Miss vojenských odvodů z roku 1962, která během války ve Vietnamu stála na straně odpůrců amerického zapojení v konfliktu.
Celkem 35 let trpěla bulimií, díky čemuž si udržela dobrou postavu, na skvělou kondici by to ovšem nestačilo. Často kouřila a později obhajovala zdravý způsob života. Hlásila se k socialismu a toužila po penězích z podnikatelských aktivit. Zároveň se ovšem dokázala zuřivě nadchnout pro určitou věc, roli, dřít do úmoru a vypilovat každý detail, především ve své producentské praxi nechávala scény nekonečně opakovat, až bylo vše dokonalé.
Fondová se účastnila jako aktivistka mnoha politických kauz, jedna z nejznámějších a nejvíce kontroverzních byl její odpor k Vietnamské válce nebo boj za práva původních obyvatel USA. Také protestovala proti válce v Iráku a násilí na ženách. Sebe sama popisuje jako liberála a feministku. Od roku 2001 se Jane hlásí ke křesťanství. V roce 2005 vydala svoji autobiografii a nyní žije v Los Angeles.
Celkem sedmkrát (naposledy v roce 1986) byla nominována na Cenu Akademie, Oscara si odnesla dvakrát, za film Klute v roce 1971 a za Návrat domů v roce 1978. Hrála i divadlo Broadwayi a pracovala pro televizi.
Během svého hereckého života se setkala s mnoha zajímavými osobnostmi. Podle svých slov se nejvíc naučila od Katharine Hepburnové a svého otce během natáčení filmu Na zlatém jezeře v roce 1981. Jane prohlásila, že když jako malá holčička sledovala Katharine v televizi, přála si, aby se stala Katharine Hepburnová její matkou.
Na kurzech Lee Strasberga, které navštěvovala v Los Angeles, se setkala osobně s Marilyn Monroe i Marlonem Brandem. S tím se setkala i při natáčení filmu The Chase. Několikrát si zahrála s Robertem Redfordem i Alainem Delonem.
V poslední době českého diváka mohla zaujmout v komedii Příšerná tchyně vedle Jennifer Lopezové.
Byla třikrát vdaná, z těchto manželství pochází dvě děti. Jejím prvním manželem byl režisér Roger Vadim, který Jane představil v Evropě a televizními světu jako oslnivou blondýnku. Je otcem dcery Vanessy (* 1968). Druhým manželem se stal politik Tom Hayden, se kterým Jane má syna Troye. V roce 1991 se provdala za televizního magnáta Teda Turnera, jejich vztah skončil v roce 2001 rozvodem.
Jane Fonda (www.csfd.cz, Jana Krátká, Ondra Dvořák)
Jane Fondová (Wikipedia)
Jane Fonda
Jane Fonda
  Lípa č. 3/2007
     
21. prosince 1937 (80. výročí)
bylo do kin uvedeno filmové drama Bílá nemoc v režii Hugo Haase.
Film natočený podle stejnomenného románu Karla Čapka je paralelou k událostem v Německu třicátých let.
Do jakési země, jejíž národ je plamennými projevy diktátora právě úspěšně přesvědčován o své nadřazenosti a oprávněnosti vojenské expanze, se rozšířil bacil silně destruktivní formy malomocenství. Je nazýván morbus Tshengi nebo lidově „bílá nemoc". Jediný, kdo proti němu vyvinul účinný lék, je lékař chudých jménem Galén. Odmítá však tajemství svého medikamentu prozradit, dokud mocní maří lidské životy válkami.
Režie: Hugo Haas. Scénář: Hugo Haas, Karel Čapek (divadelní hra). Kamera: Otto Heller. Hudba: Jan Branberger. Producenti: Hugo Haas. Střih: Antonín Zelenka. Zvuk: Vilém Tareba. Scénografie: Štěpán Kopecký.
Hrají: Hugo Haas, Zdeněk Štěpánek, Karla Oličová, Bedřich Karen, Václav Vydra st., Ladislav Boháč, Jaroslav Průcha, Karel Dostal, Rudolf Deyl st., František Smolík, Helena Friedlová, Eva Svobodová, Vítězslav Boček, Otto Rubík, Vladimír Šmeral, Miroslav Svoboda, Marie Nademlejnská, Karel Jičínský, Eduard Blažek, Vilém Pruner, Frank Rose-Růžička, Vladimír Smíchovský, Karel Jelínek, Vladimír Hlavatý, Jaroslav Vojta, Emil Dlesk, Fráňa Vajner, Marie Holanová, Marie Bibikoffová-Haasová, Erna Ženíšková, František Filipovský, Jan Šebor, Julius Baťha, Jaroslav Tryzna, Jiří Schreinzer, Anči Pírková, Jindřich Adolf.
Bílá nemoc (www.csfd.cz)
Bílá nemoc (www.youtube.com, video/audio, 2:55 min)
Bílá nemoc (1937)
Bílá nemoc (1937)
  Jak šel čas (TV pohoda č. 50/2017)
     
21. prosince 1947 (70. výročí)
zemřel v Bratislavě (Slovensko, Československo) slovenský architekt, návrhář nábytku a etnograf Dušan Samuel (Samo) Jurkovič.
Dušan Samo Jurkovič nenavštěvoval žádnou vysokou školu; základní vzdělání získal v maďarské měšťance v Šamoríně, pak absolvoval průmyslovou školu stavební ve Vídni (1884-1888), po které si stavitelskou praxi osvojoval nejdříve v Turčianském Sv. Martině, potom u Michala Urbánka ve Vsetíně (1889), kde se načas usadil. S Urbánkem také spolupracoval na návrzích pro Národopisnou výstavu v Praze (1895), s ním projektoval Valašský statek, samostatně pak Čičmanskou zádruhu.
Zdá se, že tyto Jurkovičovy první práce (i jeho původ ze statku) ovlivnily celou jeho následující tvorbu, v níž byl vždy inspirován motivy lidového stavitelství -výjimkou snad byla jenom Občanská záložna, kterou spolu s Urbánkem postavili ve Vsetíně roku 1896 ve stylu české neorenesance. Ve stejném roce si založil samostatný ateliér, v němž vytvářel charakteristickou architekturu inspirovanou slovenskými a českými venkovskými stavbami, pracoval rovněž na restaurování památek. Jurkovič také navrhoval dřevěné rozhledny, turistické chaty, z nichž nejznámější je areál Na Pustevnách na Radhošti (1897-1899). Projektoval řadu lázeňských budov v Luhačovicích (Janův dům, Chaloupka, Vodoléčebný ústav, Jestřábí, 1901-1903; Slovenský dom, Slovenská búda, 1906; II. lázeňský dům, (1908), zároveň řešil i urbanismus luhačovických lázní (soutěž 1903) a vypracoval jejich nový regulační plán (1913). Dále navrhoval letovisko na Rezku u Nového Města nad Metují (1900-1901), rekonstrukci domu malíře a grafika Joži Úprky v Hroznové Lhotě (1904), svou vlastní vilu v Brně-Žabovřeskách (1906). Do Prahy pronikl jen stavbou rodinného domu v Suchardově ulici (1907-1908) v Bubenči. U Náchoda posléze vybudoval areál bývalého mlýna Peklo (1908-1909).
Tvůrčí byla Jurkovičova účast na modernizacích a rekonstrukcích historických památek, z nichž nejvýznamnější je podíl na obnově zámku v Novém Městě nad Metují (1908-1913), kde podle jeho návrhu vznikla také pozoruhodná zahrada, moderně řešená, zachovávající však geometrický rozvrh (1913-1914). Vedle toho přestavěl a dostavěl zámeček Molitorov (1909-1910), upravoval zámek Zbraslav (1911-1912). Zachovány jsou rovněž návrhy na úpravu Kunětické hory (1924) a zvolenského zámku (1924-1925). Věnoval se i sepulkrální architektuře, navrhl řadu válečných hřbitovů v Haliči (Magura, 1916-1917; Wierchné, 1917; Ratunda, 1917; Klopotnice, 1917).
Po vzniku Československa se roku 1919 stal přednostou úřadu pro zachování památek v Bratislavě. V poválečném období se jeho styl změnil směrem k neoklasicismu (návrh bankovního paláce v Bratislavě, 1922). Podle jeho návrhu byla postavena monumentální Štefánikova mohyla na Bradle (1923-1926). Roku 1946 byl jmenován národním umělcem.
Jurkovič patřil k nejvýznamnějším secesním architektům, inspirujícím se lidovým stavitelstvím.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
„Básník dřeva“, výrazný představitel především secesní architektury, etnograf, návrhář nábytku. Mnohým lidem se však jeho jméno váže především s Luhačovicemi. Do roku 1900 byly Luhačovice jen malé poklidné lázně. Brněnští intelektuálové chtěli na Moravě vybudovat jakési společenské centrum, oslovili proto tohoto architekta. Architektonicky velmi skromně vybavené lázně začal postupně oživovat středoevropskou secesí a začínající modernou. Bohužel akciová společnost lázní Luhačovic, která ho najala, se nejspíše zalekla nově vznikající tváře lázní. Vyhlásila soutěž návrh centra lázní. Komise, složená ze členů správní rady a odborníků, se ovšem nedokázala shodnout na vítězném projektu, čímž utrpěly především Luhačovice. Velká škoda, návrhy architekta, na kterého se ptáme, vypadaly skvostně.
Z dalších děl bychom měli vzpomenout například na budovu restaurace v Pekle u Nového Města nad Metují a rekonstrukci zámku v Novém Městě nad Metují.
Architektura naší osobnosti je svérázná a nezaměnitelná, dokázal sloučit minulost - například řezby, barevnost - s budoucností jako využití sklo-betonových tvárnic.
Narodil se 23. 8. 1868 v obci Turá Lúka u Myjavy (nyní součást Myjavy, Slovensko, Rakousko-Uhersko).
Jurkovič Dušan Samo (www.libri.cz)
Dušan Jurkovič (Wikipedia)
Architektura Dušana Jurkoviče (www.luhacovice.cz)
 Dušan Samuel Jurkovič
Dušan Samuel Jurkovič
  www.libri.cz
Lípa č. 2/2008
http://www.ceskatelevize.cz/
http://www.infocentrum-nmnm.cz/
https://www.archiweb.cz/
https://www.lazneluhacovice.cz/
https://bydleni.idnes.cz/
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Prosinec 2007 (21.12) a Kalendárium Srpen 2008 (23.8.)
     
21. prosince 2007 (10. výročí)
zemřela v Kladně (Česká republika) česká divadelní a filmová herečka a dabérka Věra Galatíková.
Byla manželkou herce Ladislava Freje, matka herce Ladislava Freje mladšího (1973) a herečky Kristýny Frejové (1971).
Po maturitě na pedagogickém gymnáziu rok učila v jihomoravském Vracově, následně vystudovala Janáčkovu akademii múzických umění (absolutorium 1962), poté působila ve Východočeském divadle v Pardubicích (1962-1967), Činoherním klubu (1967-1972), Divadle S. K. Neumanna (1972-1979) a Městských divadlech pražských (1979-1993). Od roku 1993 až do svého skonu byla členkou činohry Národního divadla, v roce 1994 získala výroční divadelní Cenu Thálie. Spolupracovala s filmem, rozhlasem, televizí a Lyrou Pragensis.
Divákům se vryla do paměti skvělým dabingem, hlas propůjčila například francouzské herečce Annie Girardotové. V roce 1988 byla jmenována zasloužilou umělkyní a za celoživotní mistrovství v dabingu obdržela v roce 2000 Cenu Františka Filipovského. Od roku 1993 byla pedagogicky činná jako docentka herecké tvorby na DAMU.
Jako silná kuřačka bojovala posledních pět let života s nádorovým plicním onemocněním, kterému nakonec v prosinci 2007 podlehla. Bylo jí 69 let. Ještě předtím se však angažovala v protikuřácké kampani.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Maminka Věry Galatíkové byla talentovaná herečka, i když hrála jen s ochotníky. Věrka také neustále žadonila o nějakou roličku. Konečně jednu dostala. Během vášnivého dialogu hrdinů hry uprostřed scény pečovala o imaginární hříbeček. Obírala z něj lístečky a mravenečky, aby se mu lépe rostlo. Hrdinové přestali obecenstvo zajímat. Věrku pak dlouho na jeviště nepustili. Jejich škoda.
Přestože maminka divadlo milovala, pro dceru si přála solidnější povolání, a tak Věra vystudovala pedagogické gymnázium a pak rok učila ve škole ve Vracově u Kyjova češtinu. Jenže vášeň pro divadlo se nedala potlačit. Věra se vrátila do školy, vystudovala Janáčkovu akademii muzických umění a divadlo se stalo jejím osudem. A také film a televize.
Svůj nezaměnitelný hlas slavná rodačka z Pasek u Zlína propůjčovala také zahraničním hercům v dabingu. Když ji slyšela Annie Girardotová, řekla prý, že je zklamaná. Svým vlastním hlasem. Raději by měla ten Věry Galatíkové.
Věra Galatíková zemřela loni v prosinci, po dlouhém boji s rakovinou plic. První bitvu vyhrála, ale nemoc se vrátila. Věra Galatíková tentokrát chemoterapii odmítla. "Nehodlám strávit poslední měsíce života s hlavou v záchodové míse," řekla. Zemřela v náruči manžela a životní lásky už od dob studíí, herce Ladislava Freje.
Na stříbrném plátně, bohužel, Věra Galatíková neměla mnoho větších rolí, ale královsky si to vynahradila u divadla a v televizi. Když ji přijali na Janáčkovu akademii múzických umění, byla jako v sedmém nebi.
Ze začátku jako herečka bojovala s velkým ostychem a přemírou pokory, což ji stálo nemalé úsilí. Do svých rolí ale neváhala vkládat obrovskou energii. Blízcí a kolegové Věry Galatíkové často vyzdvihují její statečnost.
V celé řadě televizních pořadů přesvědčivě ztvárnila starostlivé maminky a tchyně. Výraznou stopu zanechala také v dabingu. Životní role jí však bezesporu přineslo divadlo. Za Hekabé v antické tetralogii Pokořitelé Tróje získala Cenu Thálie.
Zemřela po těžké nemoci, se kterou dlouho bojovala s velkou statečností jí vlastní.
Narodila se 19. 8. 1938 v obci Paseky u Zlína (Zlín, Československo).
Věra Galatíková (Wikipedia)
Věra Galatíková (www.csfd.cz, Milan Černý, Jaroslav Lopour)
Věra Galatíková (www.fdb.cz)
Věra Galatíková
Věra Galatíková
  Jak šel čas (TV pohoda č. 50/2017)
http://dabingforum.cz/
http://www.ceskatelevize.cz/
http://www.rozhlas.cz/
https://www.youtube.com/
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
     
22. prosince 1827 (190. výročí)
se v Josefově (Rakouské císařství) narodil český filolog, pedagog, literární kritik, publicista a spisovatel Jan Evangelista Kosina.
Po absolvování gymnázia v Břežanech a studiích filozofie a práva na univerzitách ve Lvově a Praze působil krátce jako vychovatel, poté jako gymnaziální profesor v Hradci Králové (1853-1867) a Olomouci. V roce 1877 byl jmenován zemským školním inspektorem v Praze.
Spolu s J. Havelkou založil pedagogický časopis Komenský. V ČČM a Světozoru uveřejňoval příspěvky k otázkám českého jazyka, literatury a estetiky. Výbor ze svých studií vydal v knize Hovory Olympské. Hovory o jazyku a literatuře. K zachycení dobových poměrů přispěl třemi svazky svých pamětí Život starého kantora. Podílel se na Malé slovesnosti (1876) F. Bartoše.
V dějinách české filozofie má místo jako náš první překladatel Platona.
Byl také národní buditel a vlastenec.
Byl v letech 1867-1877 prvním ředitelem Slovanského gymnázia v Olomouci.
Na jeho popud bylo založeno několik spolků, např. Matice školská, Spolek učitelů moravských, Vlastivědné muzeum a Vlastivědná společnost muzejní.
Zemřel 11.(10.) 12. 1899 v Olomouci (Rakousko-Uhersko).
Jan Evangelista Kosina (Wikipedia)
Jan Evangelista Kosina (www.phil.muni.cz)
Jan Evangelista Kosina (www.databazeknih.cz)
Jan Evangelista Kosina
Jan Evangelista Kosina
  Lípa č. 3/2007
http://www.wikiwand.com/
Viz
Kalendárium Prosinec 2007 (22.12.)
     
22. prosince 1857 (160. výročí)
zemřel v Praze (Rakouské císařství) český slovníkář, obrozenecký spisovatel, pedagog, lexikograf, organizátor kulturního života v Praze a český obrozenec Josef Franta Šumavský, vlastním jménem Josef Franta, pseudonym Franta Vrantovič.
V letech 1830 až 1840 studoval slovanská nářečí, vydal spisek Otčenáš slovanský v češtině, polštině, ruštině a srbochorvatštině, chtěl dokázat, že jako Čech může rozumět hlavním slovanským jazykům. Současně také překládal z němčiny, vydal německo-český a česko-německý slovník.
Patřil také mezi kulturní organizátory tzv. českých bálů a přispíval do časopisů Včela, Květy, Vlastimil. Vyučoval češtinu na tzv. Žofínské akademii, připravoval též slovník všeslovanský.
Celý život žil v chudobě, protože neměl stálé zaměstnání. Ucházel se o místo vysokoškolského profesora, ale nikdy na toto místo nedosáhl; např. roku 1835 se ucházel o učitelskou stolici českého jazyka na pražské univerzitě, ale protože se o ni současně ucházel i jeho přítel F. L. Čelakovský, Franta ustoupil.
Byl členem pražského spolku Repeal, připravoval s politiky červnový Slovanský sjezd v Praze a účastnil se i na jeho jednáních.
Ve 40. letech patřil k hlavním organizátorům vlasteneckého života. Jak napsal E. Bass, byl "při všem, co se dělo pro národ", "všude vítán, všude milován" pro svoji horlivost, nadšení a "oddané věrně sloužící a všem pomáhající srdce". V revolučním roce 1848 byl členem Národního výboru, členem výboru Slovanské Lípy, účastníkem Slovanského sjezdu aj. Svými názory patřil spíše k radikálům a v době červnového povstání bojoval na pražských barikádách.
Narodil se 27. 11. 1796 v obci Malá Poleňka na Šumavě (Poleňka, Malá Popenka na Šumavě, České království, Habsburská monarchie).
Franta Šumavský Josef (www.libri.cz)
Šumavský Josef Franta (www.cesky-jazyk.cz)
Josef Franta Šumavský (Wikipedia)
Josef Franta Šumavský
Josef Franta Šumavský
  Z historie (HaNo)
www.libri.cz
Lípa č. 3/2007
https://www.databazeknih.cz/
http://www.rozhlas.cz/
http://dejinyasoucasnost.cz/
Viz
Kalendárium Prosinec 2
007 (22.12.) a Kalendárium Listopad 2016 (27.11.)
     
22. prosince 1867 (150. výročí)
se v Liberci (Rakousko-Uhersko) narodil český spisovatel, literární kritik a vědec, esejista, prozaik a básník, dramatik a historik profesor PhDr. František Xaver Šalda.
Jako tvůrce moderní české literární kritiky působil kritickými statěmi na vývoj naší literatury od 80. let 19. století daleko do doby meziválečné a vytvořil z kritiky, do jeho doby pěstované jen okrajově, samostatný literární útvar. Je autorem dlouhé řady kritických studií, esejů - a právě jeho zásluhou se esej stal i u nás samostatným kritickým žánrem.
Dětství prožil v Čáslavi. Maturoval na gymnáziu v Praze, Žitná ul. (1886); studium na PF UK nedokončil; v r. 1907 získal titul PhDr. V letech 1894-1908 působil v redakci Ottova slovníku naučného, do kterého napsal řadu hesel ze západních literatur, od r. 1916 byl docentem a od r. 1919 profesorem dějin moderních literatur na FF UK. Od 90. let až do své smrti působil jako literární kritik a publicista. V letech 1892-1900 pravidelně psal do Literárních listů, v l. 1901-1907 řídil Volné směry, 1908-1912 Novinu, 1912-1914 (se Z. Nejedlým) Českou kulturu, 1917-1919 revui Kmen, 1919-1923 Tribunu, po válce Kritiku (1924), Tvorbu (1926-1928, po pozastavení komunistického tisku ji předal J. Fučíkovi); v r. 1928 začal vydávat u nakladatele O. Girgala revui Šaldův zápisník, který psal sám až do r. 1937. Jeho obsah věnoval zejména literární kritice a recenzím, zabýval se i našimi a zahraničními filozofickými osobnostmi (Masaryk, Rádl, Kierkegaard, Pascal, Nietzsche, Dostojevskij, Bergson) a širšími společenskými a kulturními problémy. Do dějin české literatury, literární kritiky a estetiky se zapsal mj. pracemi Boje o zítřek (1905), Duše a dílo (1913), románem Loutky i dělníci boží (1917), dramaty Zástupové (1921) a Dítě (1923).
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Muž, který je považován za zakladatele české moderní kritiky, měl vysokou, asketicky hubenou postavu. Těžce se opíral o hůl, aby pomohl svým ochrnutým nohám. Prodělal totiž smrtelně nebezpečné onemocnění míchy, jehož následků se nikdy nezbavil.
Byl spoluautorem Manifestu České moderny. Psal do mnoha časopisů, věnoval se otázkám výtvarného umění, literatury, kultury i politiky. Požadoval, aby umění vycházelo ze života, bylo vnitřně pravdivé a neomezené žádnými ideologickými požadavky.
Mnoha talentům pomohl na svět, ovšem někdy si nebral servítky. Někteří umělci proto nesli jeho kritiku lépe, jiní hůře. Vážil si ho například Otokar Březina. Ten řekl: „Šalda už dnes je jeden z prvních našich kritiků, jediný, který dovede dýchati duši uměleckého díla!“ Naproti tomu třeba Jiří Mahen prohlásil: „Nesnese se s ním nikdo. A zrovna toho, koho dnes nejvíce pochválil, seřeže zítra tak, až je z něho ‚propuštěná služka‘. A to všechno ovšem z lásky k umění…“
Štěstí u žen F. X. Šalda neměl. Jeho jedinou láskou byla spisovatelka Růžena Svobodová - ta byla ovšem vdaná. Jejich hluboký cit však trval přes dvacet let. Šalda zemřel svobodný a bezdětný. Svou vilu v Dobřichovicích u Prahy včetně všech úspor odkázal dětem z Jedličkova ústavu.
„Zemřel umělec, který v Čechách poprvé dokázal, že kritika může být poezií a že soudit umění znamená je spolutvořit, nikoli uštěpačně je glosovat.“ To mínili Voskovec s Werichem.
F. X. Šalda:
"Umění lásky je téměř výlučně dílem ženy."
"Rozejít se mohou lidé, kteří se neprolnuli. Ale my? Jak se rozejít?Neponeseme každý kus druhého v sobě?"

Zemřel 4. 4. 1937 v Praze (Československo).
Šalda František Xaver (www.libri.cz)
František Xaver Šalda (www.spisovatele.cz)
František Xaver Šalda (www.phil.muni.cz)
Profesor PhDr. František Xaver Šalda
Profesor PhDr. František Xaver Šalda
  Z historie (HaNo)
www.libri.cz
Lípa č. 3/2007
Lípa č. 1/2012
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Prosinec 2007 (22.12.) a Kalendárium Duben 2017 (4.4.)
     
22. prosince 1867 (150. výročí)
zemřel v Barbizonu (Francie) francouzský malíř Théodore Rousseau, celým jménem Pierre Étienne Théodore Rousseau, zakladatel a hlavní představitel tzv. barbizonské školy, jež sdružovala francouzské malíře, kteří se věnovali krajinomalbě.
Po počátečním období romantického okouzlení krajinou se Rousseau posléze plně věnoval studiu krajiny v jejím přirozeném charakteru. Náměty pro svá díla čerpal zejména z okolí Barbizonu na pokraji fontainebleauského lesa, kde bydlel.
Jeho socha je jednou ze 146 soch umístěných na fasádě budovy Hôtel de ville de Paris.
Zprvu ho zajímaly malebné motivy, bizarně zkroucené stromy a efektní západy slunce, později se snažil postihnout listoví stromů jako malířský celek a hru světla a stínů. Později zjasnil svou paletu a všímal si proměn atmosféry. Jeho obrazy se dobře prodávaly. Finančně vypomáhal malířům, kterým se tolik nedařilo.
V popředí jeho zájmu byla zdánlivě všední krajina, ve které nacházel její skrytá tajemství. Zabýval se problematikou světelných efektů v různých denních a ročních dobách, čímž v mnohém předznamenal následující impresionismus.
Z díla: Most u Meudonu, Západ slunce ve Fontainebleau, Krajina s duhou.
Narodil se 15. 4. 1812 v Paříži (Francie).
Théodore Rousseau (Wikipedia)
Théodore Rousseau (www.artmuseum.cz, Martina Glenn)
Autoři - Theodore Rousseau (www.galerieplatyz.cz)
Théodore Rousseau
Théodore Rousseau
  Z historie (HaNo)
Lípa č. 1/2012
https://leporelo.info/
Viz
Kalendárium Duben 2012 (15.4.)
     
22. prosince 1897 (120. výročí)
se narodil v Praze (Rakousko-Uhersko) český matematik, akademik profesor RNDr. Vojtěch Jarník, DrSc., též Adalbert Jarník; patřil mezi největší české matematiky 20. století.
Od roku 1915 studoval matematiku a fyziku na Univerzitě Karlově v Praze, po dokončení studia se stal asistentem. V roce 1921 získal doktorát za práci O kořenech funkcí Besselových. V roce 1923 odešel na Univerzitu v Göttingenu, kde spolupracoval s matematikem Landauem. Do Prahy se vrátil v roce 1924, v letech 1927 - 1928 opět pracoval v Göttingenu s Landauem. Od roku 1928 přednášel na Univerzitě Karlově. V roce 1929 byl Vojtěch Jarník jmenován mimořádným profesorem matematiky na Karlově univerzitě a o šest let později pak řádným profesorem. V letech 1935 - 1950 byl vedoucím redaktorem matematické části Časopisu pro pěstování matematiky a fyziky.
V roce 1952 byl jmenován akademikem a stal se prvním předsedou její matematicko - fyzikální sekce. Zajímal se i o historii matematiky a znal dílo Bernarda Bolzana.
Pracoval v teorii čísel, matematické analýze, teorii množin a teorii grafů. Jako matematik byl znám a vážen ve světě. Přátelé o něm navíc věděli, že je i velkým milovníkem umění, především komorní hudby, a nadaným houslistou. Během svých letních pobytů v Potštejně založil hudební tradici tohoto lázeňského města.
Vážili si jej nejen kolegové, ale byl velmi oblíben i mezi studenty.
Zemřel 22. 9. 1970 v Praze (Československo).
Jarník Vojtěch (www.libri.cz)
Vojtěch Jarník (web.math.muni.cz, Jaroslav Folta, Andrea Lukášová, Pavel Šišma)
Vojtěch Jarník (Wikipedia)
Akademik profesor Dr. Vojtěch Jarník
Akademik profesor Dr. Vojtěch Jarník
  Český biografický slovník XX. století
www.libri.cz
www.quido.cz
http://matematika.cuni.cz/
https://www.databazeknih.cz/
http://www.glouny.cz/
http://casopis.mensa.cz/
https://www.3pol.cz/
Viz
Kalendárium Prosinec 2007 (22.12.) a Kalendárium Září 2010 (22.9.)
     
22. prosince 1937 (80. výročí)
zahájila provoz lanová dráha z Tatranské Lomnice na Skalnaté pleso.
Kabinková lanovka Tatranská Lomnica - Štart - Skalnaté Pleso
Od roku 1973 vás z Tatranské Lomnice na Skalnaté pleso (1772 m) dopraví kabinková lanovka. Po poslední rekonstrukci z roku 1995 zabezpečuje spojení moderní oběžná jednolanová kabinková lanovka vybavená rakouskou technologií Bruder Girak. Přepravní kapacita dosahuje 900 os./hod. v jednom směru. Dolní stanice v Tatranské Lomnici se nachází za hotelem Morava (903 m).
Visutá lanová dráha Skalnaté Pleso - Lomnický štít
První úsek lanovky na Lomnický štít s mezistanicí Štart se začal stavět z Tatranské Lomnice už v roce 1936. Tato část umožňovala stavbu podpěr. Postavilo se jich celkem 9 a 22.12.1937 (za 19 měsíců) se uskutečnila první jízda k plesu. První úsek fungoval do konce roku 1999 a nyní je zrušen. Druhý úsek s převýšením 868 m a vzdušnou vzdáleností 1867 m mezi Skalnatým plesem a vrcholem Lomnického štítu bylo třeba překlenout už bez pomoci podpěr. Schvalovací jízda se uskutečnila 21.10.1940, po poruše se veřejný provoz uskutečnil až o dva roky později.
Vznikla tak unikátní visutá lanová dráha, která si svoji jedinečnost podržela do roku 1958, kdy ji překonala francouzská z Chamonix na Aiguille du Midi. V letech 1986-1989 byl horní úsek lanovky zrekonstruován. Odstranila se vrcholová podpěra, vyměnila se i kabina a zdokonalil systém. Nyní se kabina s kapacitou 15 lidí + 1 "řidič" opírá o 2 nosná lana a tažena je dalším lanem (technologie Von Roll).
Vzhledem k tomu, že kapacita lanovky na Lomnický štít je mnohonásobně nižší než lanovky z Tatranské Lomnice na Skalnaté Pleso, je nutné si ihned po příjezdu na Skalnaté Pleso zakoupit jízdenku. Pokud přijdete pozdě, může se stát, že budete čekat několik hodin nebo se na vrchol Lomnického štítu vůbec nedostanete. Je také možné si jízdenku na internetových stránkách provozovatele rezervovat předem (7 dní dopředu).
Lanovky (www.tatry.cz)
Lanovka na Lomnický štít (www.tatry.cz, Aleš Juchelka)
Historie lanovky na Lomnický štít (www.tatry.cz, Míra Čermák)
Visutá lanovka na Lomnický štít
Visutá lanovka na Lomnický štít
  Lípa č. 3/2007
Viz
Kalendárium Prosinec 2007 (22.12.)
     
22. (16.) prosince 1947 (70. výročí)
John Bardeen, Walter H. Brattain a William Shockley vynalezli transistor.
Zveřejnění vynálezu však bylo odloženo o 6 měsíců, až do června 1948: jednak kvůli porozumění vynálezu a zejména k přípravě patentové "pozice". Fyzikální základy vynálezu však stále ještě nebyly jasné. . . Ale transfer resistor už byl na světě!
Tranzistor je třívrstvá polovodičová součástka, kterou tvoří dvojice přechodů PN. Tranzistory jsou základní aktivní součástky, které se používají jako zesilovače, spínače a invertory. Jsou základem všech dnešních integrovaných obvodů, jako např. procesorů, pamětí atd.
Tranzistorový jev (efekt) byl objeven a tranzistor vynalezen 16. prosince 1947 v Bellových laboratořích týmem ve složení William Shockley, John Bardeen a Walter Brattain. Za tento objev jim byla roku 1956 udělena Nobelova cena za fyziku, jednalo se o velmi významný objev, který vedl k faktickému vědeckotechnickému převratu v oblasti aplikované elektrotechniky. Tím byl zároveň potvrzen dosavadní stálý trend miniaturizace jednotlivých a později integrovaných součástek, shrnutý Mooreovým zákonem jako v čase konstantní proces koncentrace polovodičových součástek.
Tranzistor (Wikipedia)
Bipolární tranzistor (lucy.troja.mff.cuni.cz)
Tranzistor (is.mendelu.cz)
Zleva doprava: John Bardeen, William Shockley and Walter Brattain
Zleva doprava: John Bardeen, William Shockley and Walter Brattain
  www.iabc.cz
www.quido.cz
Viz
Kalendárium Prosinec 2007 (22.12.)
     
22. prosince 1967 (50. výročí)
měl v kinech premiéru film režiséra Hynka Bočana natočený podle knižní předlohy Vladimíra Párala Soukromá vichřice.
Hořká komedie o manželství, nevěře a podivné lásce podle novely Vladimíra Párala s podtitulem Laboratorní zpráva ze života hmyzu.
Život zaměstnanců ústecké chemičky se odvíjí v zaběhnutých stereotypech. Áda Vinš dostává po desetiletém manželství od své Joži každou neděli kuře a každou sobotu sex. Neděli doplní kanasta s manželi Nejtrovými. Ádův podřízený, třicetiletý provozář Standa, dře denně po práci na přestavbě domku. Každou sobotu se na svobodárně pomiluje se svojí Bohunkou a v neděli je na stavbě. Jako vejce vejci se podobají i dny pracovní. Mění se jen roční období. Jednu jarní sobotu je všechno jinak. Áda čeká u auta na Jožu, která nakupuje. Nudí se, a osloví proto hezkou Bohunku. Dívka přijme jeho nabídku na výlet do přírody. Ve srovnání s přízemním Standou má zkušený Áda romantické řeči i chování a Bohunka jeho "kouzlu" podlehne. Milenci se nastěhují do chaty, kterou Ádovi půjčil Joska Nejtr. Sám Joska situaci využije k utěšování osamělé Joži. Nešťastný Standa vymýšlí různé pasti a triky, kterými by zničil svůdce své Bohunky. Jenomže vztah Ády a Bohunky spěje k zániku sám o sobě. Na chatě je vlhko a zima a dívka vaří denně jediné co umí - guláš z buřtů. Áda je rád, když si jí Standa z chaty odvede. Za čas je vše ve starých kolejích. Joža dostala na usmířenou zlatý náramek. Standa s Bohunkou, teď už manželé, přijímají návštěvu jiné mladé dvojice, aby si zahráli kanastu.
Režie: Hynek Bočan. Předloha: Vladimír Páral (kniha). Scénář: Hynek Bočan. Kamera: Jan Němeček. Hudba: Jiří Šust. Střih: Zdeněk Stehlík. Zvuk: Emil Poledník. Scénografie: Oldřich Bosák. Kostýmy: František Kauler, Olga Dimitrová.
Hrají: Daniela Kolářová, Pavel Landovský, Josef Somr, Míla Myslíková, Josef Chvalina, Eva Geislerová, Evelyna Steimarová, Soňa Šimberová, Adolf Minský, Hana Kreihanslová, Jaroslav Satoranský, Vladimír Ptáček, Věra Kalendová, Jaroslav Radimecký, Josef Elsner, Václav Kotva, Václav Lohniský, Jan Cmíral st., Ivan Vyskočil, Jiří Sýkora, Jiřina Bohdalová, Jiří Menzel, Václav Neckář, Štěpánka Řeháková, Jan Diviš, Marie Hübschová, Ivan Kraus, Zdeněk Kutil, Zdena Stružková, Josef Vondráček, Vladimír Páral, Luděk Sobota.
Soukromá vichřice (www.csfd.cz)
Soukromá vichřice (www.ceskatelevize.cz)
Soukromá vichřice (www.filmovamista.cz)
Soukromá vichřice (1967)
Soukromá vichřice (1967)
  Jak šel čas (TV pohoda č. 50/2017)
http://csfilm.cz/
     
22. (23.) prosince 1997 (20. výročí)
v pražské fakultní nemocnici v Motole provedl lékařský tým pod vedením profesora Pavla Pafka první transplantaci plic v historii českého lékařství.
Profesor MUDr. Pavel Pafko, DrSc. se velmi svědomitě připravoval na svůj úkol, tj. zavést transplantace plic jako nový způsob léčby u nemocných s těžkou dechovou nedostatečností. Pro tak složitý a komplexní úkol potřeboval široké zázemí spolupracovníků (pneumologie, kardiochirurgie, imunologie, rentgenologie, anesteziologie s resuscitačním oddělením, laboratoře atd.). Velmi prozíravě si zajistil podporu ministerstva zdravotnictví a vedení fakultní nemocnice v Motole. Přestěhováním celé III. chirurgické kliniky do Motolské fakultní nemocnice (1997) vytvořil potřebné podmínky pro transplantace plic. Tím zajistil kvalitní prostředí s odpovídající moderní technikou pro všechny druhy operací, srovnatelné s evropským standardem.
III. chirurgická klinika 1 LF UK a FN Motol (www.fnmotol.cz)
Pavel Pafko, primář 3. chirurgické kliniky FN Motol (www.bbc.co.uk, Pavel Pafko, Václav Moravec)
Profesor MUDr. Pavel Pafko, DrSc.
Profesor MUDr. Pavel Pafko, DrSc.
  Rok do kapsy
Lípa č. 3/2007
Viz
Kalendárium Prosinec 2007 (22.12.)
     
23. prosince 1907 (110. výročí)
zemřel v Meudonu u Paříže (Hauts-de-Seine, Île-de-France, Francie) francouzský astronom a fyzik Pierre Jules César Janssen, ve Francii obvykle Jules Janssen, člen Francouské akademie věd a Královské společnosti v Londýně, průkopník spektroskopie a astrofyziky a spoluobjevitel prvku helium.
Od roku 1876 ředitel astrofyzikální observatoře v Meudoně (Observatoire de Paris), roku 1893 založil observatorium na Mont Blancu a stal se jejím ředitelem. Pod jeho vedením krátce působil M. R. Štefánik.
Průkopník využívání fotografie a spektroskopie v astronomii, hlavně v oblasti fyziky Slunce. Vynalezl spektrohelioskop. Při zatmění Slunce roku 1868 pozoroval jako první spektrální čáry, pomocí kterých bylo objevené hélium.
Po úrazu v dětství silně kulhal. Po studiu matematiky a fyziky učil na pařížském gymnáziu a škole architektury, věnoval se ale hlavně fyzikálním zkoumáním. Roku 1857 byl vyslán do Peru, aby zjistil magnetický rovník, roku 1859 doprovázel přírodovědce A. Grandidiera na jeho cestě kolem světa, po půl roce se však musel ze zdravotních důvodů vrátit. Roku 1863 prokázal, že Měsíc nemá atmosféru, a v roce 1867, že atmosféra Marsu obsahuje vodní páru. Roku 1864 prokázal, že „telurické“ spektrální čáry ve slunečním spektru vznikají absorpčním působení vodní páry v zemské atmosféře. Zúčastnil se šesti výprav k pozorování zatmění Slunce a dvou výprav na pozorování přechodu Venuše. Roku 1868 našel způsob, jak pozorovat sluneční koronu i mimo zatmění a v jejím spektru našel čáry, které neodpovídaly žádnému ze známých prvků. Oznámil proto pravděpodobný objev nového prvku, což vzbudilo velké pobouření, současně však Janssenovo pozorování potvrdil britský astronom N. J. Lockeyer, který pro hypotetický prvek narhl název helium (z řec. helios, Slunce).
Roku 1874 zkonstruoval „fotorevolver“, aby mohl fotografovat přechod Venuše přes sluneční kotouč. Roku 1875 byla z jeho podnětu založena observatoř v Meudonu u Paříže, jejímž se stal prvním ředitelem. Zde se od následujícího roku provádělo systematické fotografování Slunce a album 6000 fotografií vyšlo roku 1904. Janssen se snažil zjistit, zda Slunce obsahuje kyslík, tomu však překáží absorpce v zemské atmosféře. Proto prováděl měření na Pic du Midi de Bigorre v Pyrenejích a od roku 1888 celkem třikrát vystoupil na Mont Blanc v Alpách, až se mu tam roku 1893 podařilo založit observatoř, kde sám ve svých 69 letech několik dní pozoroval. Je pohřben na hřbitově Pere Lachaise v Paříži.
Roku 1872 byl zvolen členem Academia dei lintei v Římě a roku 1873 členem Francouzské akademie věd. Byl rytířem řádu Čestné legie a zahraničním členem Royal Society v Londýně, francouzská astronomická společnost uděluje od roku 1897 Janssenovu cenu. Krátery na Měsíci a na Marsu nesou jeho jméno.
Narodil se 22. 2. 1824 v Paříži (Francie).
Pierre Janssen (Wikipedia)
Pierre Jules César Janssen (1824-1907) (canov.jergym.cz)
Janssen, Pierre Jules César (www.cojeco.cz)
Pierre Jules César Janssen
Pierre Jules César Janssen
  Lípa č. 3/2007
http://www.physics.muni.cz/
http://encyklopedie.vseved.cz/
Viz
Kalendárium Prosinec 2007 (23.12.)
     
23. prosince 1967 (50. výročí)
se v Brně (Československo) narodil český sportovní střelec (na baterii) Petr Hrdlička; olympijský vítěz (1992).
Petr Hrdlička je český střelec, olympionik, který získal zlatou medaili v Barceloně na Letních olympijských hrách 1992 ve střelbě na trap.
Na hry v Barceloně v roce 1992 necestoval Petr Hrdlička jako favorit a ani jeho výkon v kvalifikaci nenaznačoval, že by měl být jedním z kandidátů na medaili. První den minul z 75 terčů dva, totéž se mu stalo i ve druhé části. Do semifinále postoupil z devátého místa, v něm ale netrefil pouze jednou a posunul se na dělenou druhou příčku. Také ve finále mu ve velkém vedru uletěl jediný holub, následný rozstřel o zlato rozhodla hned první rána. Zatímco Japonec Watanabe zaváhal, Hrdlička se nemýlil a mohl slavit nečekané zlato.
Ke střelbě přivedl brněnského rodáka v 15 letech jeho otec, který byl myslivcem. Později se Hrdlička junior začal připravovat v tréninkovém středisku mládeže při Rudé hvězdě Brno, výrazných výsledků ale nedosahoval. Zlepšil se až poté, co se jej v Kometě ujal trenér Josef Machan. Na mistrovství Evropy 1991 v Boloni skončil šestý a i díky tomu dostal v nominaci na OH v Barceloně přednost před oddílovým kolegou Jiřím Gachem.
Po senzačním olympijském triumfu už se Hrdličkovi tolik nedařilo, na velkých akcích mu zodpovědnost svazovala ruce. Se závoděním skončil v roce 2002, poté se stal trenérem v regionálním sportovním centru mládeže. Vyučuje rovněž na fakultě sportovních studií.
Petr Hrdlička (Wikipedia)
Petr Hrdlička (www.olympic.cz)
Petr Hrdlička
Petr Hrdlička
  Lípa č. 3/2007
     
23. prosince 1987 (30. výročí)
zemřel v Budapešti (Maďarsko) český zpěvák a textař, nadšený propagátor reggae Aleš Drvota, jinak zvaný Bílý rastafarián, přezdívka Ali Baba, první český Rastaman, známý především jako frontman reggae kapely Babalet (1984-1987).
Vyučen v oboru kuchař/číšník, pracoval např. v hotelu Kriváň, nebo v gumárně Mitas, od mládí se však věnoval zejména hudbě.
Jako perkusista prochází kapelami Extempore (1974 jako host, 1975 jako stálý člen), Elektrobus (1976), Švehlík (1980), Omnibus (1983), krátce také s Jiřím Křivkou ve skupině Paralet a na jaře roku 1984 společně s bubeníkem Ivanem Pavlů, kolegou z Omnibusu, Karlem Babuljakem a Jiřím Charyparem (oba Máma Bubo), spoluzakládají Babalet.
Teprve zde opouští Drvota perkuse a profiluje se jako zpěvák, skvělý bavič a pódiový živel. Skládá spolu s Karlem Babuljakem většinu repertoáru kapely a hlavně zúročuje svoje nastřádané texty ze sbírky "Expedice jinam". Babalet se po příchodu bubeníka Petra Kumandžase r. 1985 zaměřuje výhradně na hudbu reggae, později kombinovanou s africkým stylem ju-ju s výraznými polyrytmickými strukturami. Skvělá rytmika s nově příchozím basistou Michalem Ditrichem (ex Abraxas) ve spojení s jednoduchými Drvotovými melodiemi a neskutečnou energií, která z frontmana i kapely při koncertech vyzařuje, dělá z Babaletu jednu z nejoblíbenějších pódiových kapel druhé poloviny 80. let.
Slibnou Drvotovu kariéru nečekaně ukončila v roce 1987 autonehoda v Maďarsku, jejíž příčiny nebyly nikdy dostatečně objasněny. Jediná dostupná fakta říkají, že zpěvák byl nalezen u silnice s těžkými zraněními, kterým po převozu do nemocnice po týdnu v Budapešti na Vánoce 1987 podlehl. Není známo, za jakých okolností k nehodě došlo, ani kdo byl řidičem auta.
Narodil se 28. 7. 1954 v Praze (Československo).
Aleš Drvota (Wikipedia)
Smrt si říká rock´n´roll: Aleš Drvota (146.) (www.ireport.cz, DJ Kaya)
Král českého reggae Aleš Drvota zemřel před třiceti lety (www.reggae.cz)
Aleš Drvota (foto M. Kouta z koncertu skupiny Babalet cca 1986)
Aleš Drvota (foto M. Kouta z koncertu skupiny Babalet cca 1986)
  Z historie (HaNo)
https://www.youtube.com/
     
24. prosince 1317 (700. výročí)
zemřel v Joinville (Francie) francouzský drobný šlechtic, rytíř a senešal hrabství Champagne Jean de Joinville, kronikář 7. křížové výpravy, vyhlášené sv. Ludvíkem, ke které se veden náboženským zápalem přidal v roce 1245, ve věku dvaceti let.
Jean de Joinville byl syn Simona z Joinville a Béatrix z Auxonne, autor biografie francouzského krále Ludvíka IX.
Rané mládí drobného šlechtice Joinvilla proběhlo ve službách navarrského krále Theobalda, který byl zároveň hrabětem ze Champagne. Joinville byl královým panošem a poté se dal do služeb mladého Ludvíka IX. Uměl číst a psát, mluvil latinsky, orientoval se v teologii.Joinville roku 1248 společně se svým králem a jeho rodinou vyrazil vstříc dobrodružství křížové výpravy. Cílem křižáků byl Egypt, kde se velice brzy podařilo dobýt a obsadit město Damietta. Výprava však nepokračovala úspěšně.
Na podzim 1249 se Ludvík dal na pochod do egyptského vnitrozemí. V bitvě u pevnosti al-Mansúra zemřel králův bratr Robert I. z Artois a Joinvilla a hrstku rytířů z obklíčení vysekal princ Karel. V křižáckém táboře se začala šířit epidemie pravděpodobně díky vodě plné mrtvých těl. Nemocný král i zubožené vojsko bylo Egypťany obklíčeno a zajato. 6. dubna 1250 se do rukou mameluků dostal i Joinville a vážně onemocněl.
Damiettu zatím před muslimským protiútokem uhájila malá posádka pod velením královny Markéty Provensálské. Ludvík byl posléze výměnou za město a výkupné ve výši 400 000 liver propuštěn a odjel do Palestiny, kde strávil čtyři roky budováním opevnění. Za tu dobu se mu podařilo vyjednat propuštění francouzských i palestinských křižáků, kteří byli v egyptském zajetí. Roku 1254 se z politických důvodů vrátil do Francie, která byla destabilizována úmrtím královny matky Blanky Kastilské.
Události sedmé křížové výpravy popsal Joinville po více než třiceti letech ve vzpomínkovém díle "Kniha posvátných slov a dobrých skutků našeho krále Ludvíka Svatého". Další královy kruciáty se odmítl zúčastnit. Zemřel jako starý muž roku 1317 a byl pohřben v rodovém pohřebišti v kostele sv. Vavřince v Joinville.
Narodil se asi 1. 5. 1224.
Jean de Joinville (Wikipedia)
Jean de Joinville: Život Ludvíka Svatého (www.databazeknih.cz)
Jean de Joinville
Jean de Joinville
  Slovník francouzsky píšících spisovatelů
     
24. prosince 1837 (180. výročí)
se v Mnichově (Bavorsko, Německo) narodila bavorská princezna z rodu Wittelsbachů a po svém sňatku s Františkem Josefem rakouská císařovna Alžběta, celým jménem Alžběta Amálie Evženie (německy Elisabeth Amalie Eugenie, Herzogin in Bayern), známá pod přezdívkou Sissi a korunovaná uherská královna pod jménem Erzsébet (maďarsky Wittelsbach Erzsébet magyar királyné).
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Je libo koktejl z bílků se solí? Ne? Tak co třeba čerstvá šťáva z volského masa? Neohrnujte nos, to, co je vám nabízeno, bývala po dlouhé týdny jediná strava císařovny Alžběty.
Ačkoli její manžel bručel, že je kost a kůže, ona stále naříkala, že je kulatá jako popelnice. Zkrátka si nerozuměli. A přitom to kdysi byla láska na první pohled.
Mladý císař Habsburské říše se měl vlastně oženit s její starší sestrou Helenou, ale když uviděl patnáctiletou krasavici Alžbětu, změnil úmysly.
"Je tak sladká", rozplýval se, "je jako čerstvě rozpuklá mandle a její tvář rámuje nádherná koruna vlasů. Jak milé a mírné má oči a rty jako jahody!"
Přes protesty matky, která mladé dívce neřekla jinak než "ten fracek", se s ní oženil. Pohádka však brzy skončila. Krásku vídeňský dvorský život nudil, povinnosti císařovny ji nezajímaly. Jediné, oč projevovala zájem, byla ona sama.
"Krása je příčinou a účelem všech věcí," tvrdila. Od dvaadvaceti let držela přísné diety, týrala své tělo krutým cvičením a ledovými koupelemi. Péči o vlasy, které byly její pýchou, věnovala dvě až tři hodiny denně.
Krásu si přesto neudržela. Když ji u ženevského jezera zavraždil italský anarchista, byla to jen podivná, vyzáblá žena, která vzbuzovala spíš soucit než obdiv.
Alžběta (Sissi):
"Chtěla bych zmizet z tohoto světa jako stoupající kouř, který je před našima očima modrý a v nejbližším okamžiku už není..."

Zemřela 10. 9. 1898 v Ženevě (Švýcarsko).
Alžběta Bavorská (Wikipedia)
Jak zemřela krásná císařovna Alžběta, přezdívaná Sissi (www.novinky.cz, Lenka Bobíková)
Pravá tvář císařovny Sissi - střípky z historie (www.webmagazin.cz, Veronika Švarcová)
Alžběta u příležitosti uherské korunovace (fotografie Emila Rabendinga, 1867)
Alžběta u příležitosti uherské korunovace (fotografie Emila Rabendinga, 1867)
  http://erzsebet-kiralyne.blog.cz/
http://stardollky-smile.webnode.cz/
http://g.cz/
Kalendárium ČT1
     
24. prosince 1887 (130. výročí)
se ve městě Crozon (Finistere, Francie) narodil francouzský divadelní režisér, herec a teoretik profesor Pierre-Louis Jouvet.
Při práci s herci byl stoupencem Diderotových myšlenek uvedených v Hereckém paradoxu, úkolem herce podle něj nebylo roli prožívat, ale promýšlet.
Již během studia farmacie se třikrát neúspěšně pokoušel o přijetí na pařížskou konzervatoř.V této době se stává členem pařížské avantgardní skupinou Action d’Art, v jejichž divadle ztvárňuje moliérovské role. Krátce kočuje s hereckou společností herce Noëla po Belgii, kde se seznamuje se svou pozdější manželkou, Elsou Collinovou, a potom opět zkouší štěstí v předměstských divadlech v Paříži. V roce 1913 dokončuje studium farmacie a zároveň získává angažmá v divadle, později slavném, Theatre du Vieux-Colombier, které vedl Jasques Copeau, divadelní minimalista snažící se o návrat k otevřenému divadelnímu prostoru. Divadelní činnost byla přerušena 1.světovou válkou, ve které slouží v letech 1914-1917 v sanitní službě. Po návratu z války se divadlo obnovuje, ale ne v Paříži nýbrž v New Yorku, kde absolvují celou sezónu při hostování v Garrick Theatre. Jouvet se výrazně herecky podílí na celém repertoáru. Po návratu do vlasti se začíná projevovat nejenom jako herec, modernizuje technické zázemí divadla, pracuje na novém osvětlení a je autorem mnohých jevištních úprav. V roce 1922 se rozchází s Copeauem a jeho divadlem a jde vlastní cestou. Dne 23.3.1923, v divadle na Elysejských polích má premiéru jeho režijní nastudování divadelní hry Jula Romainse Prostopášník pan Trouhadec, a ještě v tomto roce se odehraje i další premiéra Triumf medicíny čili Knock, opět podle Jula Romainse. Tyto dvě představení, které režíroval a současně v nich ztvárnil hlavní role, se setkala s velkým diváckým ohlasem a příznivými kritikami. Jeho vzestup pokračuje i v následujících letech. Ve dvacátých letech řídí divadlo Comedie des Champs-Elysés. Na obranu proti komercialismu divadla je spoluzakladatelem tzv. Kartelu, sdružení režisérů a uměleckých šéfů divadel. Ironií osudu je v roce 1934 jmenován profesorem pařížské konzervatoře, na kterou nebyl v mládí, i přes mnohé pokusy, přijat. V době okupace Francie německými vojsky je činnost, zejména pokrokových divadel značně omezena. A tak se Jouvet vrací k Molierově hře Škola žen, ve které exceluje v roli Arnolfa. V roce 1941 opouští porobenou Francii a přes Švýcarsko odjíždí do Jižní a Střední Ameriky, kde po celou dobu války hraje se svým souborem. Do Paříže se vrací, po jejím osvobození, 18. února 1945. Zde pokračuje v divadelní činnosti, především v dalších Moliérovských hrách. S celým souborem absolvuje v roce 1948 celoevropské turné, mimo jiné i v Pražském Vinohradském divadle. Po skončení turné odjíždí Jouvet na umělecký zájezd do USA a Kanady. Po návratu zkouší se souborem několik her, Sartrova Ďábla a pánaboha a adaptaci Grahama Greena Moc slávy. Při jedné ze zkoušek je postižen mozkovou mrtvicí, a dva dny na to, 16.srpna 1951 umírá v pařížské nemocnici.
Zemřel 16. 8. 1951 v Paříži (Francie).
Louis Jouvet (www.fdb.cz)
Pierre-Louis Jouvet
Pierre-Louis Jouvet
  Slovník francouzsky píšících spisovatelů
Viz
Kalendárium Srpen 2011 (16.8.)
     
24. prosince 1917 (100. výročí)
se v Hranicích (Morava, Rakousko-Uhersko) narodil český filmový režisér, scenárista hraných i animovaných filmů, spisovatel, prozaik, novinář, publicista, kritik, výtvarník, kreslíř, ilustrátor Jiří Brdečka.
Scénáristicky se podílel například na některých filmech Jiřího Trnky. Vedle bohatého díla v oblasti animovaného filmu se významně uplatnil jako autor námětů i scénářů pro film hraný.
Největší úspěch bezesporu zaznamenal svým volným uměleckým triptychem (kniha / divadelní hra / film) Limonádový Joe, jímž se nesmazatelně zapsal do dějin české kinematografie.
Jeho dcera Tereza Brdečková (*1957) je úspěšnou a uznávanou novinářkou, spisovatelkou, filmovou kritičkou a redaktorkou.
V rodném městě absolvoval reálné gymnázium zakončené maturitní zkouškou v roce 1936. Pak nastoupil ke studiu Filozofické fakulty Karlovy univerzity v Praze. Vybral si obory češtinu, filozofii, pak dějiny umění a estetiku. Studium musel předčasně ukončit, když nacisté uzavřeli vysoké školy. Stal se úředníkem v Městském muzeu Prahy a také pracoval v různých filmových společnostech. Po válce se v roce 1945 stal redaktorem Lidových novin. V roce 1949 změnil místo, stal se v Čs. státním filmu scenáristou, dramaturgem a filmovým režisérem.
Byl blízký spolupracovník Jiřího Trnky a Jana Wericha ve studiu Bratři v triku, dlouholetý spolupracovník filmového režiséra Oldřicha Lipského. Mezi jeho nejlepší filmové scénáře bezesporu patří dodnes divácky úspěšné parodické filmy Limonádový Joe aneb Koňská opera, Adéla ještě nevečeřela či Tajemství hradu v Karpatech. Jako scenárista se podílel i na dalších českých filmech jako byla filmová pohádka Bořivoje Zemana Byl jednou jeden král a Zemanův Vynález zkázy a Baron Prášil či film Vojtěcha Jasného Až přijde kocour nebo i známá komedie režiséra Martina Friče Císařův pekař a pekařův císař.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Jedním z nejúspěšnějších českých filmů je Limonádový Joe z roku 1964.
Ne každý ví, že cudný pistolník šířil slávu Kolalokovy limonády už za druhé světové války. 28. září 1940 vyšlo 39. číslo populárního týdeníku Ahoj. Titulek na patnácté straně uváděl nový seriál: "Jiří Brdečka: Limonádový Joe. Cowboyka, jaká má být."
Tehdy třiadvacetiletý Brdečka jistě netušil, kolik let a v kolika podobách ho "Limonádník" bude provázet životem. Po úspěšném seriálu v Ahoji se v roce 1944 zrodil "divadelní" Joe, po válce "románový" a vzápětí "rozhlasový". V roce 1955 se v tehdejším Divadle estrády a satiry, dnešním ABC, konala premiéra muzikálu a devět let nato, v roce 1964, se ušlechtilý Limonádový Joe dočkal své filmové premiéry. Tehdy už byl Jiří Brdečka o téměř čtvrt století starší než Limonádník a známý jako jedna z nejvšestrannějších osobností našeho filmu. Byl autorem či spoluautorem scénářů vrcholných děl Jiřího Trnky. Tvůrcem mnoha úspěšných animovaných filmů.
Scenáristou takových filmů jako Císařův pekař a Pekařův císař, Adéla ještě nevečeřela, Až přijde kocour či Tajemství hradu v Karpatech. Byl výtvarníkem, spisovatelem, publicistou a kritikem. Už čtvrt století bohužel musíme říkat "byl". Jeho Joe je však nesmrtelný.
Zemřel 2. 6. 1982 v Praze (Československo).
Jiří Brdečka (Wikipedia)
Jiří Brdečka (www.csfd.cz, Petr Kubíček, Jaroslav Lopour)
Jiří Brdečka (www.slovnikceskeliteratury.cz, Blanka Hemelíková)
Jiří Brdečka
Jiří Brdečka
  Z historie (HaNo)
Český biografický slovník XX. století
Lípa č. 3/2007
www.quido.cz
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Červen 2012 (2.6.)
     
24. prosince 1927 (90. výročí)
zemřel (za nevyjasněných okolností) v Moskvě (Sovětský svaz) ruský lékař - neurofyziolog, neurolog, psychiatr a psycholog Vladimír Michajlovič Bechtěrev, který si všiml role hipokampu na paměť člověka.
Bechtěrev byl zakladatelem ruské experimentální psychologie a věnoval se i studiu příčin nemocí pohybového aparátu. Kostnatění páteře dostalo podle tohoto lékaře i pojmenování jako Bechtěrevova nemoc (Morbus Bechterevi).
Svými objevy přispěl k diagnostice nervových chorob. Věnoval se také studiu příčin nemocí pohybového aparátu. V roce 1892 popsal ankylozující spondylitidu (kostnatění páteře) a tato nemoc dostala po něm název Bechtěrevova nemoc.
V roce 1907 Bechtěrev založil psychoneurologický institut, později přejmenovaný na Sankt-Petěrburskou lékařskou akademii. Zemřel v roce 1927 po rozhovoru se Stalinem, kterému určil jeho nemoc jako paranoia. Tato diagnóza v té době označovala pacienta, který se cítí být jedinečnou, vysoce důležitou osobou. Stalin s takovou diagnózou nesouhlasil, a jelikož smrt tohoto význačného psychiatra nebyla nikdy objasněna, spekuluje se o tom, že ho nechal Stalin zabít.
Bechtěrevův syn, inženýr a vynálezce, Piotr Bechtěrev, byl zavražděn během Stalinových čistek. Piotrova dcera Natalija Petrovna Bechtěreva (1924 - 2008) založila Institut lidského mozku v Leningradu.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Ruský lékař, který prý měl pozoruhodnou vytrvalost a sílu. Říká se, že potřeboval maximálně pět hodin spánku denně.
Věnoval se studiu reflexů, podobně jako jeho přítel I. P. Pavlov. Náhlá smrt věhlasného lékaře je obestřena tajemstvím.
23. prosinec 1927 přichází telegram s pozvánkou do Kremlu. Dotyčný lékař, který předtím léčil i V. I. Lenina, má vyšetřit prominentního pacienta. O koho jde? To v něm nestojí. Až na místě vyjde najevo, že jde o samotného Stalina. Vyšetření trvá dlouhé tři hodiny a diagnóza zní: typický případ paranoie, z čehož se dají vyvozovat i důvody Stalinových těžkých depresí. V Kremlu nastane panika: nikdo kromě odvážného lékaře se neodvažuje chorobu velkého vůdce pojmenovat nahlas.
Z Kremlu lékař zamíří na představení do divadla. Po něm ho divadelní ředitel pozve na malé občerstvení - na čaj, chlebíčky a zákusky. Cestou domů se lékaři udělá špatně a za pár hodin umírá.
Lékařské konzilium vydalo překvapivé rozhodnutí: tělo nepitvat a rychle spálit. Co se vlastně v Moskvě na sklonku roku 1927 odehrálo?
Jeho jméno nese nemoc, kterou popsal - způsobuje postupné tuhnutí páteře.
Narodil se 1. 2. (greg.) / 20. 1. (jul.) 1857 ve vsi Sorali (Sarali, Vjatská gubernie, Ruské impérium, dnes Bechtěrevo).
Vladimir Michajlovič Bechtěrev (www.hamelika.cz)
Vladimir Michajlovič Bechtěrev (Wikipedia)
Znáte V. M. Bechtěreva (bechterev-mskraj.hys.cz, Emil Mainda)
Vladimír Michajlovič Bechtěrev
Vladimír Michajlovič Bechtěrev
  Z historie (HaNo)
Lípa č. 3/2007
http://www.gamepark.cz/
http://www.cojeco.cz/
https://bechterevova-nemoc.zdrave.cz/
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Prosinec 2007 (24.12.) a
Kalendárium Únor 2017 (1.2.)
     
24. prosince 1997 (20. výročí)
zemřel v Mitaka city (Tokio, Japonsko) japonský filmový herec čínského původu Toshiro Mifune, rodným jménem Sanchuan Minlang.
Vyrůstal v Mandžusku jako syn fotografa, který ho vyučil svému povolání. S rodiči byl posléze repatriován do Japonska, kde maturoval na Port Arthur High School.
Celou válku sloužil v japonské armádě na frontách v Mandžusku a Tichomoří. Po návratu domů, kde nezůstal nikdo z jeho rodiny naživu, pracoval jako letecký fotograf v Šanghaji a v roce 1946 byl přijat do hereckého souboru film. společnosti Toho.
Za hereckou průpravu a mezinárodní úspěch vděčí režisérovi Akiru Kurosawovi, pod jehož vedením vytvořil rozsáhlou plejádu různorodých hrdinů z minulosti i současnosti, z nichž mnozí vládnou silou duchovní i tělesnou, někteří zas naopak podléhají vášním i slabostem, propadají zoufalství a zakoušejí pocity strachu: tuberkulózou postižený gangster Macunagi v příběhu předměstského lékaře z poválečného Japonska Opilý anděl; šlechetný a hrdý lupič Tadžómaru v dramatu podle povídek Rjúnosuke Akutagawy Rašomon.
Lékař Kjoki Fudžisaki v tragickém příběhu Tichý souboj; detektiv Murakami v kriminálním snímku Toulavý pes; malíř Ičiro Ace ve Skandálu; prokletý samuraj Wašizu v shakespearovském dramatu Krvavý trůn; kupec Denkiči Akama ve filmové adaptaci Dostojevského románu Idiot; úředník Koiči Niši, který mstí smrt otce, v kritickém dramatu o korupci v podnikatelských kruzích Zlý chlap spí dobře; drobný průmyslník Kiči Nakadžima, posedlý strachem před atomovou bombou, v dramatu Záznamy živé bytosti; ředitel velké továrny na obuv Kingo Gonda v kriminálním dramatu Nebe a peklo.
Nejpočetnější skupinu v galerii jeho postav však představují udatní samurajové, hájící svou čest a spravedlnost navzdory nepřízni osudu a společenským konvencím. Při vší statečnosti a šlechetnosti však mnohdy porušují vědomě samurajské zákony, dokonce jimi pohrdají a odmítají se podřídit mocenské zvůli svých proradných nadřízených. Bojovat dokáží nejen hbitostí těla a meče, ale také rozvahou a chytrostí, jak o tom svědčí mj. úloha potulného samuraje Sandžura, za jejíž ztvárnění v dobrodružném dramatu Tělesná stráž obdržel Volpiho pohár na MFF v Benátkách 1961.
Z jiných důvodů se odhodlal vzepřít kodexu cti a věrnosti závazku, jenž popírá lidskou důstojnost, hrdý samuraj Isaburo Sasahara, který volí raději smrt než pokoru, v dramatu Vzpoura (režie M. Kobajaši).
Strhující výkon, oceněný Volpiho pohárem na MFF v Benátkách 1965, podal v úloze mlčenlivého a nezištně obětavého lékaře Niidy, který svůj život zasvětil pomoci trpícím, v dramatu z minulého století Rudovous (režie A. Kurosawa).
Jako jediný japonský herec se během 60. a 70. let prosadil v Hollywoodu, kde se však využívalo spíše jeho orientálního vzezření a tělesné zdatnosti než hereckých kvalit, v komerčních dobrodružných, historických a válečných filmech (Grand Prix, Peklo v Pacifiku, Krvavé slunce, Papírový tygr, Zajatec japonských ostrovů, 1941).
V poslední době se připomněl úlohou starého eskymáckého šamana Krúmaka v dobrodružném dramatu o lovcích z dalakého severu Stín vlka (režie J. Dorfmann).
V roce 1963 založil vlastní produkční společnost Mifune Productions, pod jejíž hlavičkou natočil svůj film Dědictví 500 000.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Do konkurzu filmové společnosti, která hledala nové talenty, ho přihlásili přátelé. Po etudě, kterou předvedl, byl Toshiro Mifune přijat.
Aby si mohl vzít milovanou dívku, musel se u jejích rodičů přimluvit uznávaný režisér Akira Kurosawa. Právě pod jeho vedením se jako herec Toshiro Mifune proslavil.
Na co by jiný potřeboval metry filmu, on vyjádřil jediným gestem, jediným pohledem. Po posledním společném filmu Rudovous se ale herec a režisér ve zlém rozcházejí.
Zatímco Toshiro Mifune dobývá Hollywood, Akiru Kurosawu čeká neúspěch, dokonce se pokusí o sebevraždu. Čas běží rychle a Kurosawovy dlouhé filmy se do uspěchané doby nehodí. Naopak Toshiro Mifune si získává i americké publikum.
Herec Toshiro Mifune a režisér Akira Kurosawa se smířili až po třiceti letech. Na pohřbu společného přítele se se slzami v očích objali.
Narodil se 1. 4. 1920 v Čching-tao (Qingdao, Čína).
Toširó Mifune (www.csfd.cz)
Toširó Mifune - herec (www.osobnosti.cz)
Toširó Mifune (Wikipedia)
Toshiro Mifune
Toshiro Mifune
  https://www.nafilmy.com/
http://jukimakabe.webnode.cz/
https://www.kinobox.cz/
http://filmserver.cz/
Kalendárium ČT1
     
24. prosince - Štědrý den a Vánoční stromeček
Vánoční stromek (respektive vánoční strom či vánoční stromeček) je jedním ze symbolů Vánoc. Staví se na Štědrý den a lidé si pod ním rozdávají vánoční dárky. Velké vánoční stromy se staví ve městech v průběhu adventu.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Je hlavním symbolem Vánoc a Štědrý den si bez něj už neumíme představit - jak to ale s Vánočním stromečkem vlastně v historii bylo?
I když je dnes Vánoční stromek svázán s křesťanstvím, historie ozdobeného jehličnanu sahá ještě do dob pohanských magií a kouzel, kdy byl symbolem oslav boha Slunce. Tehdy se rozverně tančilo kolem stromku ověšeného ovocem, sladkostmi a světly.
Stromeček míval také ochranitelskou funkci, proto se původně zavěšoval nad hodovní stůl špičkou dolů, aby chránil všechny, kdo u stolu sedí.
Ještě do 16. století bylo strojení stromku považováno církví za pohanský zvyk. Pak se církev rozhodla zvyk převzít a vtisknout mu náboženskou symboliku. Ze začátku byl stromek k vidění jen na veřejných prostranstvích. Až v 19. století pronikl do domácností.
V Čechách se první Vánoční stromeček objevil o Vánocích 1812. Strojil se nejprve ozdobami ze dřeva, perníčky, pečivem a šátky. V roce 1860 se v Čechách poprvé rozsvítili na stromku lojové vánoční svíčky. A tak září o Vánocích dodnes.
24. prosinec 1223 - první jesličky a půlnoční mše
„Požehnej, Pane můj, mé snaze přímé: Víc, než být potěšen, chci těšit jiné. Víc, než být pochopen, druhé chci chápat. Víc, než být milován, chci lásku dávat.“ František z Assisi, Sluneční píseň.
Chudoba a láska ke Kristu. To byly základy učení svatého Františka z Assisi, zakladatele žebravého řádu františkánů, muže, který kdysi hodlal stát se udatným rytířem, ale nakonec se upsal službě Bohu. V roce 1223 papež Honorius III. potvrdil řeholi františkánského řádu a Františkovi povolil oslavit Vánoce, cituji, „s obzvláštní nádherou“. František nelenil. Odebral se do Greccia, jehož pán mu před časem daroval zalesněnou horu nad Rietským údolím. V jedné z jeskyní František založil malou poustevnu a tu teď s papežovým požehnáním přetvořil v kapli. Postavili tam žlab a štědře jej naplnili slámou. Přivedli osla a volka. Tak vznikly první jesle, první betlém, první živý obraz narození Páně. Zrodila se krásná tradice stavění jesliček či betlémů, kterou křesťané o Vánocích dodržují dodnes.
V noci ze 24. na 25. prosinec roku 1223 přišli lidé ze širokého okolí. V jeskyni byly zažehnuty pochodně a František v jejich světle u žlabu, který se stal prvními jesličkami, četl evangelium o zrození Páně. Tak byla Léta Páně 1223 slavena první půlnoční mše.
Vánoční stromek (Wikipedia)
Vánoční stromeček
Vánoční stromeček
  Z historie (HaNo)
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Prosinec 2016 (24.12.)
     
25. prosince 1907 (110. výročí)
se v obci Křenovice u Písku (Křenovice u Bechyně, Rakousko-Uhersko; dnes Podolí-Křenovice) narodil český spisovatel, básník a překladatel Josef Kostohryz.
Od roku 1927 přispíval do řady periodik, např. Studentský časopis, Lidové noviny, Řád, Lumír, Rozhledy po literatuře a umění, Obnova, Host do domu, Katolické noviny, atd. Po maturitě (1927), studoval filozofii, češtinu a francouzštinu na filosofické fakultě UK. Po vystudování složil zkoušku pro učitele na střední škole (1934). Poté odjel na stipendium do Itálie, kde byl lektor češtiny v Ústavu pro východní Evropu v Římě.
Po návratu (1936) začal učit na gymnasiu v Praze, kde učil až do roku 1945. Poté pracoval na ministerstvu informací a od roku 1949 byl vedoucí administrativy Národní galerie v Praze, tuto funkci vykonával až do svého zatčení (1951). O rok později byl odsouzen ve vykonstruovaném procesu "Zelené internacionály" za velezradu na doživotí, propuštěn byl až roku 1963, rehabilitován v r. 1990.
Po svém propuštění se živil jako překladatel. Spolu s Hanou Uhlířovou přeložil „Druhé pohlaví“ od francouzské intelektuálky Simone de Beauvoir (Praha 1966).
Roku 1951 byl spolu s dalšími katolickými a ruralistickými spisovateli zatčen a v roce 1952 ve vykonstruovaném procesu odsouzen k doživotnímu žaláři. V roce 1963 byl propuštěn a roku 1968 rehabilitován. Od roku 1963 byl překladatelem ve svobodném povolání.
Zemřel 24. 5. 1987 v Praze (Československo).
Josef Kostohryz (Wikipedia)
Josef Kostohryz - básník, překladatel a esejista (www.spisovatele.cz)
Josef Kostohryz - Básník a překladatel (www.slovnikceskeliteratury.cz, Přemysl Blažíček)
Josef Kostohryz
Josef Kostohryz
  Český biografický slovník XX. století
Lípa č. 3/2007
http://www.rozhlas.cz/
http://www.ceskatelevize.cz/
http://souvislosti.cz/
https://www.databazeknih.cz/
Viz
Kalendárium Květen 2017 (24.5.)
     
25. prosince 1917 (100. výročí)
se v Praze (Rakousko-Uhersko) narodila česká operní pěvkyně (soprán) Marie Hůrská-Vozková.
Studovala na pražské konzervatoři. V letech 1941 - 1975 (1974) členka Divadla Oldřicha Stibora v Olomouci. Působila i pedagogicky. Zasloužilá umělkyně (1968).
Vynikla zvláště v operních dílech B. Smetany (Libuše, Vendulka v Hubičce), A. Dvořáka (Rusalka), L. Janáčka (Kostelnička v Její pastorkyni), G. Pucciniho (Turandot, Tosca) a G. Verdiho (Aida, Eboli v Donu Carlosovi).
Z rolí: Anežka (Dvě vdovy), Madeleina (André Chénier), Markéta (Faust a Markéta), Ortruda (Lohengrin).
Zemřela 8. 10. 1996 v Olomouci (Česká republika).
Čeští operní pěvci - Marie Hůrská-Vozková (cestipevci.wz.cz)
Hůrská-Vozková Marie (www.cojeco.cz)
Hůrská-Vozková Marie (encyklopedie.vseved.cz)
www.osobnosti-kultury.cz
www.osobnosti-kultury.cz
  Z historie (HaNo)
Lípa č. 3/2007
http://www.osobnosti-kultury.cz/
http://www.osobnosti-moravy.eu/
Viz
Kalendárium Říjen 2016 (8.10.)
     
25. prosince 1927 (90. výročí)
se v Červen Brkat (Bulharsko) narodil prozaik a překladatel z němčiny Ljuben Dilov, vlastním jménem Ljuben Dilov Ivanov.
Vedle novel ze současného života píše zvláště vědeckofantastickou prózu.
Vystudoval bulharistiku na univerzitě v Sofii, pracoval jako redaktor, autor děl realistické literatury i SF, překladatel. Debutoval sbírkou povídek s nefantastickou tematikou Gălăbi nad Berlin (Holubi nad Berlínem, 1953), ale hned jeho druhý literární pokus, román Atomnijat čovek (Atomový člověk, 1958, rozš. 1978) ho řadí mezi autory SF. Mezi jeho další SF díla patří romány Mnogoto imena na stracha (Mnoho jmen strachu, 1967), Težestta na skafandăra (Břímě skafandru, 1969; slovensky 1980), povídkové sbírky Mojat stranen prijatel astronomăt (Můj zvláštní přítel astronom, 1971), Da nachraniš orela (Nakrmit orla, 1977) a Dvojnata zvezda (Dvojí hvězda, 1979). Výbor ze dvou posledně jmenovaných sbírek vyšel česky jako Ještě jednou o delfínech (1980). Další Dilovovy povídky vyšly česky v antologiích Let za zvláštního názoru (1982), Skleněné město (1985) a Hledání budoucího času (1985). Vrcholem Dilovovy tvorby je román Pătjat na Ikar (Let Ikaru, 1974; česky 1989), ve kterém se zabývá problémy vývoje lidské civilizace v galaktickém měřítku. Kniha byla několikrát oceněna doma i v zahraničí, mj. na Euroconu v polské Poznani (1976). Mezi nejšířeji pojatou fantastiku lze řadit humoristický román Paradoksăt na ogledaloto (Paradox zrcadla, 1976; česky jako Karneval bude zítra, 1981). Z dalších SF knih jmenujme povídkovou sbírku spojenou hlavním vypravěčem-počítačem Propustnatijat šans (Promarněná šance, 1981; česky 1985), fantastické humoristické a satirické povídky Točkata na Lagranš (Lagrangeův bod, 1981) a Žestokijat eksperiment (Krutý experiment, 1985; česky 1988). Posledním Dilovovým SF románem je Nezavăršenijat roman na edna studentka (Nedokončený román jedné studentky, 1986; slovensky 1989). Dilov je i autorem SF románu pro děti Zvezdnite priključenija na Numi i Niki (Vesmírná dobrodružství Numi a Niki, 1980) a pokračování Do rajskata planeta i nazad (Na rajskou planetu a zpět, 1983). Dilov je členem PEN klubu a WORLD SF. Sestavil několik antologií - SF Latinské Ameriky (1979), sovětské SF (1980), SF SRN, Rakouska a Švýcarska (1981) a SF NDR, Polska, Československa, Maďarska a Rumunska (1980).
Zemřel 10. 6. 2008.
Ljuben Dilov (www.databazeknih.cz)
Ljuben Dilov (www.cbdb.cz)
Dilov Ljuben (ljuben-dilov.wales.cz)
Ljuben Dilov
Ljuben Dilov
  Slovník balkánských spisovatelů
     
25. prosince 1927 (90. výročí)
se v obci Zvolenská Slatina (Československo) narodil slovenský filmový scenárista a dramatik Štefan Sokol, rodným jménem Štefan Martin Sokol.
Tento slovenský publicista a dramatik byl jedním z prvních studentů FAMU, kde po ukončení studií působil jako pedagog. Později pracoval jako dramaturg Slovenského filmu a byl vedoucím tvůrčí skupiny Štúdia hraných filmov na Kolibě. Jako spisovatel se uplatnil v divadle, rozhlase i televizi.
Scenáristická filmografie: Ztracená stopa (1955); Jerguš Lapin (1960); Náměstí svaté Alžběty (1965); Očovské pastorále (1973); Desať percent nádeje (1976); Já jsem Stěna smrti (1978); Vták nociar (1981).
Zemřel 29. 6. 2009 v Bratislavě (Slovensko).
Štefan Sokol (www.csfd.cz)
Štefan Sokol (www.fdb.cz, Jiří Kalaš)
Štefan Sokol - scenárista, dramaturg, dramatik, spisovatel, publicista (www.filmovyprehled.cz)
Ztracená stopa (1955)
Ztracená stopa (1955)
  Lípa č. 3/2007
https://www.cbdb.cz/
     
25. prosince 1927 (90. výročí)
se v Berlíně (Německo) narodil německý spisovatel Gerhard Holtz-Baumert, psal zejména pro dospívající mládež.
Byl také teoretikem literatury pro děti a mládež.
Zemřel 17. 10. 2007.

  Slovník spisovatelů německého jazyka
     
25. prosince 1957 (60. výročí)
zemřel v Monte Carlu (Monako) francouzský průkopník kinematografie a filmového průmyslu a filmový producent a tvůrce Charles Pathé, spoluzakladatel první filmové společnosti na světě.
Charles Pathé se narodil 25.12. 1863 jako syn řezníka a nejmladší z jeho čtyř synů. V roce 1895 začíná podnikat prodejem fonografů, později i výrobou filmů pro kinetoskopy a nakonec výrobou hraných filmů. Zpočátku výrobu financují jeho majetnější bratři, z nichž zůstal u filmu pouze Emile Pathé. Tak vzniká v roce 1896 firma Pathé Fréres. V roce 1898 se jim daří propojit s velkokapitálem. Finanční vklad, který do firmy přináší banka Crédit Lyonnais prostřednictvím podnikatele Neyreta, umožňuje společnosti strmý rozvoj. Ta buduje ve Vincennes na svoji dobu nejmodernější filmový ateliér. Hlavní osobou firmy na poli filmu byl Ferdinand Zecca (1864-1947). Prvním jeho velkým úspěchem se stává film Historie zločinu (1901). Nejslavnějším filmem vytvořeným Zeccou se stal Zabiják(1902). Někdy se též uvádí další český název Oběti alkoholismu. Z dalších filmů, které natočil Zecca, jsou vyznamné Utrpení Ježíše Krista (1902-1905), cyklus pašíjových filmů, jehož realizace se protáhla na čtyři roky a na nichž spolupracoval Lucien Nonguet.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
25. prosinec byl pro rodinu Pathé dnem štěstí i smutku. 25.prosince 1863 se řezníkovi Pathému narodil nejmladší syn Charles. 25. prosince 1957 Charles Pathé zemřel. Co bylo mezi tím? Mnoho radosti pro fanoušky rodícího se filmu.
Technické novinky Charlese fascinovaly. V roce 1894 se živil tím, že předváděl a prodával Edisonovy fonografy. K fonografům si přibral kinetoskopy. A protože nabídka filmů pro ně se mu zdála být chudičká, začal vyrábět vlastní. Brzy pochopil, že kinetoskop je slepá ulička a obrátil pozornost ke kinematografu bratří Lumiérů. V roce 1896 založil s bratry Emilem, Jacquesem a Theofilem společnost Pathé fréres. Prodával kinematografické přístroje a vyráběl hrané filmy.
V roce 1902 založil studio ve Vincennes, o rok později filiálky v Londýně, v Moskvě, v New Yorku, Vídni, Budapešti, Kalkatě, v Singapúru a v dalších městech. V roce 1908 už byl řeznický synek největším filmovým producentem na světě a vydával první světový týdeník Pathé-Journal, ještě koncem 50. let 20. století nejoblíbenější filmový týdeník na světě.
Vrcholu firma Pathé dosáhla v předvečer 1. světové války. Jenže v roce 1914 byly jeho ateliéry zabrány pro válečné účely. Pathé přesídlil do Ameriky, přestal vyrábět francouzské filmy a místo toho začal dovážet do Evropy filmy americké. Francouzská vláda nad filmovým světem skončila.
Narodil se 25. (26.) 12. 1863 v Chevry-Cossigny (Francie).
Pathé Freres / Bratří Pathéové (web.quick.cz)
Charles Pathé (Wikipedia)
Charles Pathé
Charles Pathé
  Lípa č. 3/2007
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Prosinec 2007 (25.12.) a Kalendárium Prosinec 2013 (25.12.)
     
25. prosince 1977 (40. výročí)
zemřel v Corsier-sur-Vevey u Laussanne (Vaud, Švýcarsko) americký (anglický) filmový herec, režisér a scenárista anglického původu Charlie Chaplin, vlastním jménem Sir Charles Spencer Chaplin, který patřil k nejslavnějším světovým filmovým tvůrcům 20. století.
Své filmy vytvářel od námětů přes scénář, režii až po účinkování v hlavní roli.
Chaplinovi rodiče se živili jako pouliční hudebníci. Matka jeho otce - babička rozená Smith, byla poloviční cikánka po matce původem z Francie nebo Španělska. Již v roce 1952 nebylo možno nalézt doklad o Chaplinově narození, a jeho původ je obestřen rouškou tajemství. K herectví se dostal už jako osmiletý, když pracoval jako divadelní umělec. Začínal na scénách londýnských kabaretů a music-hallů jako burleskní komik s výrazným pantomimickým talentem. V letech 1906-1907 působil v Caseyho cirkuse a v letech 1907-1913 vystupoval v zájezdovém divadle divadelního podnikatele Freda Karna (největší úspěch slavil s představením Noc v londýnském music-hallu).
V roce 1912 odjel do Spojených států amerických. V Hollywoodu se seznámil s filmovým producentem a režisérem Mackem Sennettem, s nímž společně podepsal produkční smlouvu s filmovou společností Keystone, specializující se na natáčení grotesek. V roce 1914 vytvořil jednu z nejslavnějších filmových postav - komickou postavu tuláka Charlieho, která se stala celosvětově slavnou. Chaplin byl první, kdo do kinematografie vnesl opravdové lidské hodnoty. Po formální stránce diváky příliš neoslňoval filmovou montáží (scény natáčel většinou v polocelkových či celkových záběrech bez dynamických střihů).
Po druhé světové válce se názorově rozešel s filmovým Hollywoodem. V roce 1953 mu po pobytu mimo Spojené státy americké pro jeho „neamerickou činnost“ nebyl umožněn návrat. Stal se obětí mccarthismu. Usadil se tedy ve Švýcarsku. Návrat do Spojených státu amerických mu povolili až v roce 1972, kdy mu byl udělen čestný Oscara za celoživotní dílo.
Jeho poslední manželkou byla Oona O'Neillová, dcera dramatika Eugena O'Neilla, se kterou měl celkem osm dětí. Nejstarší dcera z tohoto manželství, Geraldine Chaplinová, se stala tanečnicí a herečkou. Dnes má hvězdu na Hollywoodském chodníku slávy.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Ošuntělý tulák s komickým knírkem - spíš s takovou velkou sazí rozmazanou pod nosem. S kachní chůzí v rozšmaťhaných botách, s hůlkou bonvivána a ušmudlanou buřinkou. Nejslavnější postava zlaté éry němé grotesky. Charlie Chaplin.
Charles Spencer Chaplin se narodil v roce 1889 v Londýně. Otec, také Charles, pocházel z Francie a byl to zpěvák, komik a excentrik. Matka Hannah, napůl Irka a napůl Španělka židovského původu a schizofrenička, byla kabaretní zpěvačka. Charlie s ní od pěti let hrál v londýnských kabaretech a music-hallech a zaskakoval za ni, kdykoli jí při zpěvu selhal hlas. S kočovnou divadelní společností přišel do Ameriky a objevil svět filmové grotesky.
V roce 1914 mu Mack Sennett nabídl smlouvu a gáži 150 dolarů týdně. Nadšený Charlie netušil, že na výplatní listině společnosti je hned za cvičenou slonicí Ednou, která má o dvacet osm dolarů týdně víc. Ale už v roce 1917 podepsal smlouvu, podle níž dostal milion dolarů za natočení osmi filmů během půl druhého roku a sto padesát tisíc jen za podpis smlouvy. A v roce 1919 Chaplin, Douglas Fairbanks, Mary Pickfordová a D.W. Griffith založili vlastní výrobnu United Artists.
V tom roce už byl Charlie - podle názoru jistého francouzského spisovatele - "nejpopulárnější člověk na světě hned po Kristu a Napoleonovi". "Drž se, Ameriko, já tě dobudu," zvolal prý Chaplin hrdě, když poprvé viděl sochu Svobody. Dokázal víc. Malý tulák Charlie dobyl celý svět.
Narodil se 16. 4. 1889 ve Walworthu (Londýn, Anglie, Spojené království).
Charlie Chaplin (Wikipedia)
Charles Spencer Chaplin: Můj životopis (www.databazeknih.cz)
Charles Chaplin (www.csfd.cz, Jana Krátká)
Charles Chaplin
Charles Chaplin
  Z historie (HaNo)
Výročí týdne - Charlie Chaplin, 16.4.1889 - 25.12.1977, Týdeník Rozhlas č. 52/2017, str. 23, Karel Polanský
Lípa č. 3/2007
https://www.fdb.cz/
http://zivotopisyonline.cz/
Kalendárium ČT1
     
25. prosince 1997 (20. výročí)
zahynul na Annapurně (Nepál) pod lavinou ruský a kazašský horolezec Anatolij Nikolajevič Bukrejev.
Byl jedním z nejpřednějších vysokohorských horolezců. Na jedenáct osmitisícovek několikrát vystoupil bez použití doplňkového kyslíku. Narodil se v Rusku, získal zde i ocenění zasloužilého mistra sportu, později se usadil v Kazachstánu. Za hrdinské jednání na Mount Everestu v roce 1996 se mu od Amerického alpinistického klubu dostalo uznání v podobě pamětní medaile Davida A. Sowlese. V roce 1998 mu prezident Kazachstánu udělil in memoriam medaili Erligi Ušina za příspěvek horolezectví a za osobní odvahu.
Celkem osmnáctkrát dokázal vylézt na vrchol převyšující 8000 metrů. Proslavil se rok před svou smrtí při největší tragédii na Mount Everestu, když zachránil život několika horolezcům. Zahynul pod lavinou během zimní výpravy na Annapurnu.
Bukrejev se narodil v ruském městě Korkino. V roce 1975 dokončil střední školu a nastoupil na univerzitu v Čeljabinsku, kde studoval fyziku a roku 1979 získal titul bakaláře věd. Ve stejném roce získal také licenci na trenéra běžeckého lyžování. Krátce poté ho začalo zajímat horolezectví a proto se přestěhoval do největšího města Kazachstánu Alma-Aty nacházejícího se poblíž pohoří Ťan-šan. Od roku 1985 byl členem národního sovětského horolezeckého týmu a po rozpadu Sovětského svazu přijal státní občanství nově vzniklého Kazachstánu.
S vysokohorským lezením začal Bukrejev v roce 1987, kdy zdolal Pik Lenina. Za dva roky vystoupil novou cestou na svou první osmitisícovku Kančendžengu a o 14 dní později přešel jako první všechny 4 vrcholy Kančendžengy měřící více než 8000 metrů. Roku 1991 zdolal jako člen první kazašské himálajské expedice novou cestou v západní stěně Dhaulágirí a na podzim tohoto roku stanul také na vrcholu Mount Everestu. V roce 1995 se vrátil na Dhaulágirí, kde vytvořil nový rychlostní rekord. Ze základního tábora vystoupil na vrchol za 17 hodin a 15 minut. O rok později se účastnil expedice na Lhoce a Mount Everest, kde ve výšce 8000 metrů za špatného počasí zachránil 3 horolezce. Za tento výkon byl odměněn americkým horolezeckým svazem cenou Davida Sowlese. Na konci roku 1997 odjel Bukrejev spolu s dalším kazašským lezcem Dmitrijem Sobolevem a Simone Morem z Itálie pokusit se zdolat jižní stěnu Annapurny. Zde je během zajišťování trasy fixními lany zasáhla lavina. Jako jediný z této trojice přežil italský lezec Simone Moro, který poté sestoupil do základního tábora a odletěl do Káthmándú. Pátrání po Bukrejevovi a Sobolevovi bylo neúspěšné a oba horolezci byli na počátku roku 1998 prohlášeni za mrtvé.
Narodil se 16. 1. 1958 v městě Korkino (Sovětský svaz).
Anatolij Bukrejev (Wikipedia)
Anatolij Nikolajevič Bukrejev (www.databazeknih.cz)
Anatolij Nikolajevič Bukrejev
Anatolij Nikolajevič Bukrejev
  http://www.knihy-columbus.cz/knihy/
Viz
Kalendárium Prosinec 2007 (25.12.)
     
25./26. prosince - První a druhý svátek vánoční
Vánoce jsou církevním svátkem zasvěceným památce narození Páně dne 25. prosince.
Nárození Páně v Betlémě. Ježíšek, Panna Marie, Josef. A tři králové, kteří přinášejí dary. Kdo byli tito králové?
Podle představy autora textu Matoušova evangelia to byli původně perští astrologové, kteří přišli vedeni hvězdou do Betléma a spasiteli přinesli dary. Tyto dary měly symbolický význam, zlato představuje poctu Kristově království, kadidlo je znakem božství a myrha, užívaná kdysi k balzamování, je předzvěstí smrti. Tři králové měli také zosobňovat tři části tehdy známého světa - Evropu, Afriku a Asii. Podle jiných výkladů mají být symbolem tří lidských věků.
Svátek zavedla církev ve IV. století a přizpůsobila jeho oslavy k pohanským slavnostem zimního slunovratu. V této době Římané slavili své Saturnalie, pohané zrození Slunce ap. Slunovrat - nový rok býval vždy bujně oslavován. V českých zemích je na tradičním štědrovečerním stole rybí polévka, smažený kapr, bramborový salát a vánoční cukroví.
Maďaři jedí na Štědrý den rybí polévkou s kousky nejrůznějších druhu ryb. Dalším chodem je pečená ryba s bramborami a tatarskou omáčkou a na zdraví si připíjí svařeným vínem ochuceným skořicí a hřebíčkem. Druhý den snídají uzenou šunku a poobědvají krocana s kaštanovou nádivkou. Po celé vánoční svátky si pochutnávají na tradiční ořechové roládě. Ve Španělsku a Francii se štědrovečerní hostina neobejde bez krocana.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Dobrý den, vítám vás u Kalendária. Opět je tu pro křesťany snad nejkrásnější týden v roce. Týden, ve kterém slaví Narození Páně. O přesném datu narození Ježíše Krista se sice žádné evangelium nezmiňuje, ale 25. prosinec prý křesťanští teologové vybrali ve 3. století podle složitých výpočtů.
Zlé jazyky ovšem tvrdí, že podle nařízení císaře Aureliána z roku 274 se v západokřesťanském světě v tento den zimního slunovratu původně slavilo zrození „nepřemožitelného Slunce“ na počest boha slunce, světla a dobra Mithry. Aby potlačili pohanské rivaly, rozhodli se křesťané 25. prosinec zasvětit oslavě „pravého světla“, „slunce spravedlnosti“, pravého Mesiáše a Vykupitele, Syna Božího Ježíše Krista. Vždyť v Novém zákoně se - podle těch, kteří jej sepsali - Ježíš Kristus sám nazývá „světlem světa" a věrný apoštol Jan tvrdil, že Kristus přišel na svět jako „pravé světlo, které osvěcuje každého člověka“.
Ať už to bylo jakkoli, nový křesťanský svátek, který se poprvé slavil v Římě v roce 336, si rychle podmanil srdce věřících.
Vánoce (Wikipedia)
Vánoce (www.ceske-tradice.cz)
Vánoce
Vánoce
  Z historie (HaNo)
Knihovna AV ČR
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Prosinec 2016 (25./26.12.)
     
26. prosince 1897 (120. výročí)
se narodila nizozemská prozaička Willy Corsari, vlastním jménem Wilhelmina Angela Douwes-Schmidt.
Před 2. světovou válkou působila jako úspěšná šansoniérka.
Zemřela 11. 5. 1998.

  Slovník severských spisovatelů
     
26. prosince 1907 (110. výročí)
se narodil slovenský dirigent, sbormistr a pedagog Kornel Schimpl.
Zemřel 24. 11. 1985.

  Lípa č. 3/2007
     
26. prosince 1927 (90. výročí)
se narodil v Mostě (Československo) český právník, odborník na správní právo a emeritní profesor JUDr. Dušan Hendrych, CSc.
Autor řady studií i syntetických prací z oboru správního práva a právní vědy, přičemž zvláštní pozornost věnuje organizaci správy.
Zakladatel oboru správní právo a věda v ČR, garant programu MPA - Master of Public Administration a bývalý děkan Právnické fakulty UK.
Současné působení: od roku 2006 vysoká škola CEVRO Institut, od roku 1989 - dosud Právnická fakulta University Karlovy.
Na pražské právnické fakultě působil jako vedoucí katedry správního práva a správní vědy, zaměřoval se především na obecné otázky správního práva, správní vědu a organizaci veřejné správy. Publikoval také v oboru ústavního práva. Kromě toho byl členem rady doktorského studijního programu veřejná a sociální politika na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, vědecké rady Technické univerzity v Liberci, akademické rady institutu CEVRO v Praze a redakčních rad časopisů Právní rozhledy a Správní právo.
Naši pedagogové - prof. JUDr. Dušan Hendrych, CSc. (www.cevroinstitut.cz)
Prof. JUDr. Dušan Hendrych, CSc. (www.prf.cuni.cz)
Dušan Hendrych (Wikipedia)
Profesor JUDr. Dušan Hendrych, CSc.
Profesor JUDr. Dušan Hendrych, CSc.
  Český biografický slovník XX. století
https://www.martinus.cz/
Viz
Kalendárium Prosinec 2007 (26.12.)
     
26. prosince 1937 (80. výročí)
se v Praze (Československo) narodil český dirigent Jiří Kout.
Po studiích na pražské AMU u Bohumíra Lišky, svoji hudební kariéru zahájil v roce 1964 v Divadle Josefa Kajetána Tyla v Plzni jako korepetitor a později i jako dirigent.
V roce 1969 pak z tohoto místa v plzeňském divadle musel odejít, protože veřejně nesouhlasil s násilnou invazí vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968. V dirigování pak pokračoval až o několil let později v roce 1972 v pražském Národním divadle, kdy zaskočil za nemocného dirigenta. V roce 1978, po hostování v západoněmecké opeře v Düsseldorfu, Československo opustil a emigroval. Od roku 1985 působil jako ředitel opery v Saarbrückenu, kde se kromě operní tvorby věnoval i hudbě symfonické. V roce 1990 se stal šéfdirigentem Německé opery v Berlíně, od roku 1993 pak také hudebním ředitelem v Lipské opeře. V roce 1998 pak působil jako šéfdirigent symfonického orchestru v St. Gallen. Od roku 2006 působil jako šéfdirigent Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK. V dubnu 2013 uvolnil ze zdravotních důvodů místo šéfdirigenta a přijal funkci čestného šéfdirigenta Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK.
Proslul zejména jakožto vynikající interpret děl Richarda Wagnera, Johanna Strausse a Leoše Janáčka, vystupoval v předních světových operní domech jako jsou Metropolitní opera v New Yorku, Deutsche Oper v Berlíně, Vídeňská státní opera, Pařížská opera, londýnská Královská opera Covent Garden nebo milánská La Scala.
Po Sametové revoluci začal v Československu opět dirigovat v roce 1992, kdy s Českou filharmonií provedl Brucknerovu 8. symfonii. Později dirigoval i v pražském Národním divadle, kde provedl Straussova Růžového kavalíra, Wagnerovu operu Tristan a Isolda, Verdiho Requiem i Janáčkovu Její pastorkyňu.
Spolupracoval i s Českou filharmonií, v roce 2004 pak také se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK dirigoval cyklus symfonických básní Má vlast Bedřicha Smetany na úvodním zahajovacím koncertu hudebního festivalu Pražské jaro.
Dne 27. února 1991 dirigoval poprvé v MET Straussovu operu Růžový kavalír. Stejnou operu zde řídil i v roce 2000 (20. listopadu - 14. prosince).
Jiří Kout (Wikipedia)
Jiří Kout: Vlast zůstane vlastí (www.casopisharmonie.cz, Petr Veber)
Mág dirigentské hůlky Jiří Kout (revue.idnes.cz, Věra Drápelová)
Jiří Kout
Jiří Kout
  Lípa č. 3/2007
http://www.ceskatelevize.cz/
     
26. prosince 1937 (80. výročí)
v Neplachovicích na Opavsku (Československo) se narodil český pedagog, vědecký pracovník, zoolog a etolog profesor RNDr. Vítězslav Bičík, CSc., popularizátor přírodovědeckých poznatků (Cena města Olomouce v oblasti přírodní vědy).
Zabývá se studiem chování hmyzu, ptáků a savců, zejména prostorovou orientací obratlovců, agresivním chováním některých ptáků (pěvců), koevolucí kukačky obecné a jejích hostitelů i problematikou čeledi pestřenkovitých.
Vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Palackého. V roce 1987 byl jmenován univerzitním profesorem pro obor zoologie. V letech 1985-1991 působil ve funkci vedoucího Katedry zoologie a antropologie. Podstatnou část profesního života tvořila vyvážená pedagogická a vědecká práce. Svůj výzkum zaměřil na studium prostorové orientace vyšších obratlovců, na monitoring těžkých kovů v populacích hmyzu ve vztahu k znečištění životního prostředí, na ekologii a taxonomii pestřenek (jeden nový druh byl pojmenován norským badatele jeho jménem), na studium agresivního chování dutinových hnízdičů, na problematiku hnízdního parazitizmu a na význam jezevců v lesních ekosystémech. O výsledcích své vědecké práce přednášel na mnoha mezinárodních konferencích a sympoziích. Na Přírodovědecké fakultě položil základy pro výuku etologie. Je úspěšným školitelem doktorandů a předsedou státních zkušebních komisí. Od roku 1990 byl pověřen funkcí hlavního redaktora vědeckého sborníku PřF UP. Jeho publikační činnost čítá téměř dvě stovky vědeckých prací, které uveřejnil v domácích i zahraničních časopisech. Je spoluautorem dvou monografií, pěti učebnic biologie pro základní a střední školy a šesti vysokoškolských učebních textů. Je o něm známo, že jako zoolog ovládá velmi dobře i mnohé další biologické obory. Stál u zrodu a realizace první Mezinárodní biologické olympiády, která se uskutečnila na Přírodovědecké fakultě v Olomouci v roce 1990. Jako vedoucí české delegace se poté zúčastnil všech dosavadních 16 mezinárodních biologických olympiád, mezinárodní jury několikrát předsedal a proslavil své univerzitní město Olomouc prakticky na všech kontinentech. Tato jeho činnost je velmi kladně hodnocena také MŠMT ČR.
Prof. RNDr. Vítězslav Bičík, CSc. (www.olomouc.cz)
Olomouc dosud neví, že má svého Coubertina O zakladateli Mezinárodních biologických olympiád prof. RNDr. Vítězslavu Bičíkovi, CSc. (www.olomouc.eu, Bohumír Kolář, Martin Hála)
Prof. RNDr. Vítězslav Bičík, CSc. (www.zoologie.upol.cz)
Profesor RNDr. Vítězslav Bičík, CSc.
Profesor RNDr. Vítězslav Bičík, CSc.
  Český biografický slovník XX. století
http://ziva.avcr.cz/
Viz
Kalendárium Prosinec 2007 (26.12.)
     
26. prosince 1947 (70. výročí)
se v Orange u Avignonu (Vaucluse, Francie) narodil francouzský spisovatel, romanopisec, vzděláním sociolog Jean Échenoz (Echenoz).
Píše romány připomínající svou zápletkou detektivky s prvky dobrodružného románu. Díky značné dávce ironie a nezaujatosti vypravěče mu jsou připisovány netečnost a minimalismus.
V roce 1999 se stal za dílo Je m’en vais (česky Jdu, 2003) laureátem Goncourtovy ceny.
Narodil se v rodině psychiatra v jižní Francii. V roce 1979 napsal svojí první knihu, Le Méridien de Greenwich, která zaznamenala úspěch.
V roce 2009 byla do češtiny přeložena jeho kniha Běhat, věnující se českému atletu Emilovi Zátopkovi, o níž jeho manželka Dana prohlásila, že „je to škvár, který nemá hodnotu dokumentační, literární, metodickou a ani zábavnou“.
Česky vyšlo: Cherokee (1996); Jdu (2003); U piána (2006); Běhat (2009); Ravel (2009).
Jean Echenoz (Wikipedia)
Jean Echenoz (www.databazeknih.cz)
Echenoz, Jean - Běhat (in HN) (www.iliteratura.cz, Petr Dytrt)
Jean Echenoz
Jean Echenoz
  Slovník francouzsky píšících spisovatelů
     
26. prosince 1957 (60. výročí)
se v Českých Budějovicích (Československo) narodil český letecký akrobat - akrobatický pilot Ing. Petr Jirmus.
V letech 1983 až 1986, která jsou považována za „zlatou éru“ československé letecké akrobacie, získal Petr Jirmus dvakrát titul absolutního mistra světa a dvakrát absolutního mistra Evropy. Byl také čtyřikrát mistrem ČSSR.
Petr Jirmus je stále aktivním pilotem, od roku 1986 létá jako pilot dopravních letadel. Létal s mnoha typy letadel. V 90. letech působil i ve „vládní letce“ pro bývalého prezidenta České republiky, Václava Havla.
Létá (až na krátkou přestávku v roce 2011) pro společnost Travel Service jako kapitán Boeingu 737. Ve svém volném čase působí jako rozhodčí akrobatických závodů a rekreačně létá se svým letounem kategorie ULL.
Úspěchy:
1983 - Mistrovství Evropy, Ravena (Itálie) 1. místo
1984 - Mistrovství světa, Békescsába (Maďarsko), 1. místo
1985 – Mistrovství Evropy, Hosín (Československo), 1. místo
1985 - Mistrovství světa, Anglie, 1. místo
1985 - Nejlepší sportovec ČSSR, 1. místo
1986 – Mistrovství světa, South Cerney (Velká Británie), 1. místo
Petr Jirmus (Wikipedia)
Šampioni po letech: Létal pro medaile, Havla i do Nagana. Teď řídí Boeing (sport.lidovky.cz, Martin Křížek)
Petr Jirmus - akrobatický a dopravní pilot (www.osobnosti.cz)
Ing. Petr Jirmus
Ing. Petr Jirmus
  Český biografický slovník XX. století
https://jindrichohradecky.denik.cz/
http://www.flymag.cz/
https://www.youtube.com/
Viz Kalendárium Prosinec 2007 (26.12.)
     
26. prosince 1957 (60. výročí)
byla v Káhiře zahájena I. konference africko-asijské solidarity; skončila 1. 1. 1958.

  Lípa č. 3/2007
     
26. prosince 1957 (60. výročí)
zemřel polský skladatel Artur Malawski.
Narodil se 4. 7. 1904.

  Lípa č. 3/2007
     
26. prosince 1977 (40. výročí)
zemřel v Praze (Československo) český hudební skladatel, klavírista a hudební pedagog Ivan Řezáč.
Jeho hudba vyrůstá z evropské hudby 20. století.
Ivan Řezáč byl synem spisovatelské dvojice Václava Řezáče a Emy Řezáčové. Byl všestranně nadaný, ale profesionálně se věnoval pouze hudbě. Studoval na Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění v Praze hru na klavír u Františka Raucha a skladbu u Václava Dobiáše. Na této škole pak působil jako pedagog až do své smrti.
V letech 1968-1976 byl ředitelem Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK. Pod jeho vedením orchestr absolvoval řadu uměleckých zájezdů do mnoha evropských zemí i do Spojených států.
Ve svých skladbách vychází z evropské hudební tradice. Významnou roli má propracované polyfonní myšlení. Zaslouženého uznání se mu dostalo až v posledních letech života. Mimo jiné získal v roce 1973 za Duo pro violoncello a klavír první cenu v soutěži Mouvement Beethoven. Mnoho jeho skladeb bylo vydáno na CD.
Autor skladeb klavírních (sonáty, dva koncerty s orchestrem) a komorních, orchestrálních děl (symfonie, symfonietta Anděl na smetišti), opery Pan Theodor Mundstock, filmové, scénické a jiné hudby.
Narodil se 5. 11. 1924 v Řevnici (Československo).
Ivan Řezáč (skladatel) (Wikipedia)
Řezáč Ivan (www.cojeco.cz)
Řezáč Ivan (www.musicbase.cz)
www.cojeco.cz
www.cojeco.cz
  Z historie (HaNo)
Český biografický slovník XX. století
http://www.filmovyprehled.cz/
Viz
Kalendárium Listopad 2014 (5.11.)
     
26. prosince
je Druhý svátek vánoční.
Druhý svátek vánoční je ve znamení svatého Štěpána, který byl jedním z prvních mučedníků. V České republice je tento svátek nazván 2. Svátek vánoční a máme jej spojen se "štěpánskou koledou", no kdo z nás by si nevzpomel na říkanku - koleda koleda Štěpáne... Tato tradice se váže do doby, kdy čeledíni a děvečky dostávaly "na odchodnou" zvláštní koláč. Koláč tvořily tři pruhy těsta speltené do kruhu a zdobené ořechy, rozmarýnem a pentlemi.
O druhém svátku vánočním si připomínáme osobnost svatého Štěpána. Podle legendy položil život za víru v Krista, a stal se tak prvním křesťanským mučedníkem. Zejména v minulosti se v tento den chodilo koledovat a v kostelích kněží světili sedlákům osivo.
Štěpán plamenně kázal o vzkříšení Ježíše Krista, což se Židům vůbec nelíbilo. Popouzelo je to, a proto nechali mezi lety 36 a 40 jáhna zatknout a před hradbami Jeruzaléma popravit ukamenováním.
Podle některých zdrojů nebyl Štěpán umučen 26. prosince, kdy se slaví jeho svátek, ale v srpnu. V prosinci prý byly nalezeny jeho tělesné ostatky. Štěpánův svátek církev o Vánocích slavila podle legend právě proto, že se jeho mučednictví vztahuje k narození Krista. Dnešní den je spojen i se svatoštěpánskou koledou. Nejznámější je říkanka o Štěpánovi, který upadl na ledu a psi se na něj sběhli.
Tradice také velí připravit na Štěpána pernatou drůbež. Na stole by tak neměla chybět husa, kachna nebo aspoň kuře.
2. svátek vánoční 26. 12. (svatky.centrum.cz)
Druhý svátek vánoční připomíná svatého Štěpána, prvního křesťanského mučedníka (www.irozhlas.cz, Naděžda Hávová, Martin Hromádka)
Svátek svatého Štěpána (Wikipedia)
Svatý Štěpán
Svatý Štěpán
  Z historie (HaNo)
https://www.info.cz/
http://www.atlasceska.cz/
     
27. prosince 1877 (140. výročí)
se v Bludově u Šumperka (Morava, Rakouské císařství) narodil český malíř, grafik a ilustrátor, vynikající kreslíř Adolf Kašpar.
Na své výtvarné nadání upozornil již během studií na učitelském ústavu v Olomouci, poté pokračoval ve studiích na akademii v Praze. Známé jsou jeho ilustrace k Babičce Boženy Němcové, Jiráskově Filosofské historii a dalším dílům české i světové literatury.
Při svém pobytu na Chodsku, kde sbíral materiál k ilustraci knihy J. Š. Baara, zemřel náhle na mrtvici během výletu k Čertovu jezeru. Je pochován na vyšehradském hřbitově v Praze.
Jeho roubená vila (č. p. 190) z roku 1932 v obci Rusava patří mezi nemovité kulturní památky.
Proslul jako ilustrátor Babičky B. Němcové - jeho dnes už klasické obrázky k tomuto dílu způsobily roku 1903 úplný převrat v knižním ilustračním umění u nás. Kašpar byl výborný kreslíř a neúnavný a pečlivý sběratel všech poznatků, které mu umožnily, aby výtvarně dokonale doplňoval soudobou českou realistickou literární tvorbu. Jeho ilustrace nacházíme u nejvýznačnějších jmen - A. Jiráska, J. Nerudy, K. V. Raise, Z. Wintra, F. L. Čelakovského aj.
Kašpar byl žákem pražské Akademie, studoval pod vedením Maxmiliána Pirnera. Jeho morálním učitelem a prvním podporovatelem však byl Hanuš Schwaiger, sám osobitý ilustrátor zejména dětských knížek. Pracoval i na volné grafice, známe jeho figurální či krajinářské lepty, maloval akvarely z rodného kraje i z cest, skutečný význam Adolfa Kašpara však zůstává především v jeho ilustracích.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
27. prosince 1877 se v Bludově u Šumperka narodil český malíř a ilustrátor. Vynikající kreslíř, který v roce 1903 vstoupil do dějin knižního ilustračního umění u nás svými ilustracemi k Babičce Boženy Němcové.
Studoval na pražské Akademii, kde byl žákem Maxmiliána Pirnera. Mnohem bližším mu však byl jiný český malíř a ilustrátor - Hanuš Schwaiger, který mu v jeho počátcích ze všech sil nezištně pomáhal.
Pokračoval v Mánesově a Alšově tradici. Stal se malířem a kreslířem starosvětské romantiky. Ilustroval knihy Karla Václava Raise, Aloise Jiráska, Zikmunda Wintra, Růženy Svobodové, Boženy Němcové, Františka Ladislava Čelakovského a dalších. I když je také autorem řady výborných leptů a litografií, těžiště jeho uměleckého odkazu zůstává právě v ilustraci. Při vší úctě k těm, kteří to zkoušeli znovu a jinak: žádná jiná Babička už nikdy neměla takový půvab jako ta s jeho ilustracemi.
Umělecká poctivost vedla umělce k tomu, aby co nejlépe poznal prostředí, ve kterém se děj jím ilustrovaných knih odehrával. Během jedné ze studijních cest, když připravoval ilustrace pro Baarovu Paní komisarku, ho poblíž Železné Rudy na Šumavě zastihla smrt.
Zemřel 29. 6. 1934 poblíž Železné Rudy na Šumavě (Československo).
Adolf Kašpar (Wikipedia)
Adolf Kašpar (www.bludov.cz, Doc. PhDr. Stanislav Balík, Ph.D.)
Kašpar Adolf (www.libri.cz)
Adolf Kašpar
Adolf Kašpar
  Z historie (HaNo)
Lípa č. 3/2007
Lípa č. 1/2009
www.libri.cz
http://www.muzeum-sumperk.cz/
http://www.cesky-dialog.net/
http://www.strednimorava-tourism.cz/
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Červen 2014 (29.6.)
     
27. prosince 1877 (jul.) / 8. ledna 1878 (greg.) (140. výročí)
zemřel v Petrohradě (Ruské impérium) ruský spisovatel, básník a žurnalista Nikolaj Aleksejevič (Alexejevič) Někrasov, jeden z tvůrců ruské realistické tzv. "Naturální" školy.
Prošel tvrdou školou žurnalistiky, jež výrazně zapůsobila na další vývoj jeho básnické tvorby, byl tvůrcem ruské syžetové lyriky.
Nikolaj A. Někrasov se narodil v šlechtické rodině. Dětství strávil v malé šlechtické usedlosti v Jaroslavské gubernii. Těžce nesl kontrast mezi málo vzdělaným despotickým otcem - vojákem a ztrápenou jemnou matkou. Utrpení nevolníků i vlastní matky ovlivnilo trvale jeho sociální cítění. Materiální nedostatek poznal, když ho otec odmítl podporovat na univerzitních studiích, protože si přál, aby syn studoval na vojenské škole. Od šestnácti let žil z vlastní práce - korektury, recenze, překlady, doučování. Dokonale zvládal žurnalistické řemeslo.
N. A. Někrasov se aktivně zapojil do práce na programových sbornících tzv. ruské naturální školy: Fyziologie Petrohradu, Petrohradský sborník.
N. A. Někrasov byl řadu let redaktorem literárních časopisů Sovremennik (1847 - 1866) a Otěčestvennyje zapiski (1866 - 1877). Byl programátorem demokratického smýšlení.
Pohřeb N. A. Někrasova byl velkou manifestací.
Narodil se 28. 11. (jul.) / 10. 12. (greg.) 1821 v Němirovu v Podolském kraji (Ruské impérium).
Nikolaj Alexejevič Někrasov - básník a prozaik, žurnalista (www.spisovatele.cz)
Nikolaj Alexejevič Někrasov (Wikipedia)
Nikolai Alekseevich Nekrasov
Nikolai Alekseevich Nekrasov
  Slovník ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů
Lípa č. 3/2011
Viz
Kalendárium Listopad 2011 (28.11.)
     
27. prosince 1967 (50. výročí)
v Carmel-by-the-Sea (Kalifornie, USA) zemřel americký spisovatel, romanopisec a dramatik Martin Flavin, celým jménem Martin Archer Flavin.
Vrcholu své tvorby dosáhl až v šedesáti letech románem Cesta tmou (Journey in the Dark), za který získal Pulitzerovu cenu (1944).
Narodil se 2. 11. 1883 v San Franciscu (Kalifornie, USA).
Martin Flavin (www.databazeknih.cz)
Martin Flavin: Cesta tmou (Journey in the Dark) (www.databazeknih.cz)
Martin Flavin (filmserver.cz)
Martin Archer Flavin
Martin Archer Flavin
  Slovník spisovatelů: Spojené státy americké
Viz
Kalendárium Listopad 2013 (2.11.)
     
27. prosince 1997 (20. výročí)
v Kodani (Fano, Dánsko) zemřel dánský spisovatel, prozaik, novinář a herec Poul Orum.
Psal psychologické romány často s kriminální zápletkou, většinou s prostředí dánského venkovského maloměsta.
Psychologický román Nesmiřitelní (De uforsonlige, 1975), všímající si společenských příčin zločinnosti, líčí na pozadí bankovní loupeže niterné pohnutky mladého delikventa, který se v boji o místo na světě dostal na scestí.
Česky vyšlo: Nesmiřitelní (1982).
Narodil se 23. 12. 1919 v Nykobing Mors (Dánsko).
Poul Orum (/www.databazeknih.cz)
Poul Orum: Nesmiřitelní (www.databazeknih.cz)
Poul Orum
Poul Orum
  Slovník severských spisovatelů
     
27. prosince 2007 (10. výročí)
zemřel v Praze (Česká republika) český zpěvák, muzikálový herec, hudební skladatel, textař písní a moderátor Karel Černoch.
Začínal jako rokenrolový a bigbeatový zpěvák v 60. letech 20. století, prošel řadu tehdejších avantgardních hudebních skupin, z nichž patrně vůbec nejvýznamnější byla skupina Juventus, na jejímž repertoáru se podílel také autorsky. Postupně se etabloval jako zpěvák středního proudu. Po vítězné »Písni o mé zemi« na Bratislavské lyře 1969, která byla pojata jako protest proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, však byl umělecky šikanován, až konečně dostal zákaz činnosti. »Píseň o mé zemi« ovšem nebyl jediný Černochův "prohřešek" proti nastoupivšímu normalizačnímu procesu; byla mu vytýkána třeba i píseň »18 minut« (vyšla na LP »Páteční«), jejíž text s vizí zkázy přicházející z kosmu byl interpretován jako paralela k invazi "spřátelených" vojsk v noci z 20. na 21. srpna 1968, ač vznikla již v roce 1967. Návrat do sdělovacích prostředků a ke s tím spojené publicitě se mu podařil po roce 1971, poté co vykonal od normalizátorského režimu požadovanou sebekritiku, veřejně se distancoval od »Písně o mé zemi« a jejího poselstvi a vrátil v r. 1969 získanou Bratislavskou lyru včetně údajně nepřiměřeně vysokého honoráře; ten mu byl navenek vytýkán nejvíc, že se za něj nechal zneužít "protisocialistickými" silami. Vzhledem k relativně nízké všeobecné známosti ostatních Černochových angažovaných písní byla zde vyzdvihována do popředí výlučně kauza Bratislavské lyry 1969. Veřejnost přijala tento krok diferencovaně: Část publika Černochův comeback uvítala, jiní ho proto považovali za zrádce a kolaboranta; v tom je utvrzovala i jeho opakovaná účast na kulturních vystoupeních a jiných akcích se značným akcentem propagace komunistického režimu. Stal se opět především zpěvákem středního proudu, vystupoval v Divadélku Ateliér ve Spálené ulici na Novém Městě pražském v pořadech Evy Olmerové. Hostoval též v některých představeních Divadla Semafor. Následoval příklon k moderní country hudbě ve skupině Country beat Jiřího Brabce, kde vystupoval po boku někdejší československé pěvecké hvězdy Nadi Urbánkové. Po převratu v roce 1989 se etabloval jako úspěšný muzikálový herec a zpěvák, vystupoval také s českým komikem a hercem Jiřím Wimmerem, působil též jako moderátor, například v pražském Country radiu či Eldorádiu i jinde.
V říjnu 2004 se spolu se zpěvákem Patrikem Stoklasou stal účastníkem autonehody. Černoch ji přežil, druhý jmenovaný však na následky zranění zemřel. V prosinci roku 2007 podlehl rakovině tlustého střeva.
Jeho potomci jsou syn Marek Černoch a dcera Tereza Černochová.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Rád se potápěl, filmoval a fotografoval pod vodou, miloval letadla a letiště a jako jeden z prvních u nás si pořídil počítač. Měl rád judo, přírodu, koně, vaření - zejména thajskou kuchyni. Jeho nejnesympatičtější vlastnost prý byla nedochvilnost.
Vyučil se klempířem ve smíchovské Tatrovce, ale školu nedodělal a utekl na Barrandov dělat rekvizitáře. Pak studoval na střední výtvarné škole Václava Hollara, ale i odtud sběhl a po vojně začal zpívat s bigbeatovými kapelami. Majitel neobvyklého tenoru s rozsahem tří oktáv ale vypadal naprosto nebigbeatově.
Prošel řadou avantgardních hudebních skupin šedesátých let. Nejvýznamnější byl Juventus, se kterým natočil svůj první hit Ona se brání. Velký úspěch slavil na Bratislavské lyře v roce 1968. Jako naprostý nováček dostal druhou cenu a málem se z něj stala světová hvězda. Jeden z prvních manažerů Toma Jonese s ním totiž uzavřel smlouvu o smlouvě budoucí, jejíž podmínkou bylo, že Karel zhubne o deset kilo a 1. září 1968 pojede na dva roky do Liverpoolu. Karel se k hubnutí neměl, a nakonec by mu to stejně nebylo nic platné - těsně předtím nás obsadili Rusové.
Po vítězné Písni o mé zemi na Bratislavské lyře o rok později, která byla pojata jako protest proti okupaci Československa, nesměl dál zpívat a jeho písničky se přestaly vysílat. Návrat do sdělovacích prostředků se mu podařil teprve po dvou letech, když si náležitě posypal hlavu popelem. Začal zpívat střední proud, hostoval v Divadélku Ateliér a v Semaforu, vystupoval s Country beatem Jiřího Brabce a Naďou Urbánkovou. A také - zcela nezapomenutelně - s Jiřím Wimmerem.
Po roce 1989 slavil velké úspěchy v muzikálech - jako Jean Valjean v Bídnících či Abbé Faria v Hraběti Monte Cristo. Mimoto si založil dvě vlastní umělecké agentury. Při návratu z jednoho koncertu prodělal vážnou dopravní nehodu a v té době se také projevila zákeřná nemoc - rakovina. Nepomohly ani operace, ani chemoterapie. Zpěvák svůj statečný boj prohrál v dubnu 2007.
Narodil se 12. 10. 1943 v Praze (Protektorát Čechy a Morava).
Karel Černoch (Wikipedia)
Před pěti lety zemřel Karel Černoch (†64): Jeho poslední slova byla… (www.ahaonline.cz)
Karel Černoch - Ona se brání (1993) (www.youtube.com, video/audio, 2:52 min.)
Karel Černoch
Karel Černoch
  Lípa č. 3/2008
http://cs.wikipedia.org/wiki/
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Říjen 2013 (12.10.)
     
28. prosince 1837 (180. výročí)
byla patentována parní mlátička.
V 19. století se parní stroj stal nejvýznamnějším zdrojem energie jak v průmyslu, tak v dopravě. Proto se tomuto století také říká století páry. Na polích se objevily parní oračky, parní mlátičky a parní lokomobily. Parní mlátička urychlila cyklus sklizně a rolníci byli méně závislí na vodních a větrných mlýnech.
Pohon mlátiček zajišťovaly pomocí transmisí mobilní parní stroje resp. lokomobily, stabilní spalovací motory nebo elektromotory.
Parní stroj (Wikipedia)
Malá Lesná (Klein Spinnelsdorf) - Parní mlátička (www.zanikleobce.cz)
Mlátička (Wikipedia)
Kokorova parní mlátička v ideálním průřezu
Kokorova parní mlátička v ideálním průřezu
  www.iabc.cz
http://m.mnetes.cz/
http://www.caslavice.cz/
http://www.veterantraktory.cz/
https://sarepta.cz/
Viz
Kalendárium Prosinec 2007 (28.12.)
     
28. prosince 1897 (120. výročí)
se konala v Národním divadle v Praze premiéra opery "Šárka" Zdeňka Fibicha.

  Lípa č. 3/2007
     
28. prosince 1897 (120. výročí)
založili v Paříži bratři Charles a Emile Pathéovi první filmovou společnost na světě - Pathé Cinema na výrobu vlastních filmů.
Ta brzy ovládala celý evropský trh s „pohyblivými obrázky“.
Už v předchozím roce založili podnik Pathé Fréres na výrobu kinematografů. Společnost Pathé Cinema, kterou řídí Charles Pathé, se v krátké době stává největší francouzskou filmovou společností a brzy ovládá i mezinárodní trh. Díky velkorysé finanční podpoře z bankovních a podnikatelských kruhů se firmě Pathé podařilo nejen získat licence k prodeji filmů bratří Lumierů, ale i ve velkém stylu zahájit vlastní výrobu filmů.
Charles Pathé nadále prodává jednotlivé firmy včetně továrny na výrobu filmového materiálu ve Vincennes, aby 30. listopadu 1918 oznámil, že jeho firma se už nebude nadále zabývat pravidelnou výrobou filmů. Dobrovolná likvidace francouzského filmu je na nejzasším bodě. Pathé se v dalších letech zabývá půjčováním filmů a provozem kin. V roce 1929 prodává akcie Emilovi Natanovi, čímž zcela likviduje svůj podíl ve filmovém průmyslu. Nová firma má název Pathé-Natan, sám bývalý vládce francouzského filmu umírá v roce 1957.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
25. prosinec byl pro rodinu Pathé dnem štěstí i smutku. 25.prosince 1863 se řezníkovi Pathému narodil nejmladší syn Charles. 25. prosince 1957 Charles Pathé zemřel. Co bylo mezi tím? Mnoho radosti pro fanoušky rodícího se filmu.
Technické novinky Charlese fascinovaly. V roce 1894 se živil tím, že předváděl a prodával Edisonovy fonografy. K fonografům si přibral kinetoskopy. A protože nabídka filmů pro ně se mu zdála být chudičká, začal vyrábět vlastní. Brzy pochopil, že kinetoskop je slepá ulička a obrátil pozornost ke kinematografu bratří Lumiérů. V roce 1896 založil s bratry Emilem, Jacquesem a Theofilem společnost Pathé fréres. Prodával kinematografické přístroje a vyráběl hrané filmy.
V roce 1902 založil studio ve Vincennes, o rok později filiálky v Londýně, v Moskvě, v New Yorku, Vídni, Budapešti, Kalkatě, v Singapúru a v dalších městech. V roce 1908 už byl řeznický synek největším filmovým producentem na světě a vydával první světový týdeník Pathé-Journal, ještě koncem 50. let 20. století nejoblíbenější filmový týdeník na světě.
Vrcholu firma Pathé dosáhla v předvečer 1. světové války. Jenže v roce 1914 byly jeho ateliéry zabrány pro válečné účely. Pathé přesídlil do Ameriky, přestal vyrábět francouzské filmy a místo toho začal dovážet do Evropy filmy americké. Francouzská vláda nad filmovým světem skončila.
Pathé Freres / Bratří Pathéové (web.quick.cz)
Pathé Fréres
Pathé Fréres
  Rok do kapsy
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Prosinec 2007 (28.12.)
     
28. prosince 1897 (120. výročí)
se na dalekém severu Ruska v obci Lodejno (Ruské impérium; dnes Kirovská oblast) narodil ruský vojevůdce, sovětský maršál (od r. 1918 v Rudé armádě), osvoboditel Prahy Ivan Stěpanovič Koněv, hrdina SSSR a ČSSR, velitel 1. ukrajinského frontu, který osvobodil Prahu.
Pocházel z ruské rolnické rodiny na dalekém severu, po absolvování školní docházky pracoval jako lesní dělník a tesař, za první světové války byl odveden k dělostřelectvu a stal se poddůstojníkem. Od léta 1917 byl politicky činný, koncem roku 1917 se zúčastnil bojových akcí proti ukrajinským jednotkám a později organizoval rudogvardějskou jednotku ve svém rodišti. Až do jara 1918 působil jako vojenský komisař újezdu a zúčastnil se také 5. všeruského sjezdu sovětů v Moskvě. V létě 1919 působil jako komisař obrněného vlaku na sibiřské magistrále, v březnu 1920 se stal komisařem brigády a později divize ozbrojených sil Dálnovýchodní republiky, po jejím začlenění do Svazu sovětských socialistických republik pak byl jmenován komisařem 17. střeleckého sboru Rudé armády.
Od srpna 1924 působil opět jako komisař divize, následně absolvoval zdokonalovací velitelský kurz a stal se velitelem střeleckého pluku, v létě 1929 se stal velitelem 17. střelecké divize a následně studoval na Vojenské akademii Michaila Vasilijeviče Frunze. Od podzimu 1934 velel 37. střelecké divizi, v březnu 1937 se stal velitelem 2. střelecké divize, díky ochraně lidového komisaře obrany, maršála Sovětského svazu Klimenta Jefremoviče Vorošilova, unikl represím a na podzim 1937 se stal velitelem 47. střeleckého sboru v Mongolsku. V červenci 1938 převzal funkci velitele 2. armády, od května 1940 velel Zabajkalskému vojenskému okruhu.
V rámci příprav na válku s Německem byl v květnu 1941 jmenován velitelem záložní 19. armády na Ukrajině, po vypuknutí války se však v jejím čele musel přemístit do Běloruska, kde se úspěšně zapojila do bojů o Smolensk. V září 1941 byl jmenován velitelem Západního frontu, jenž byl v následujícím měsíci zničen německými útoky a jeho od trestu smrti zachránil později maršál Sovětského svazu Georgij Konstantinovič Žukov. Od poloviny října 1941 velel vojskům Kalininského frontu, podařilo se mu zastavit německý postup, stabilizovat frontovou linii a v prosinci 1941 se jeho vojska úspěšně zapojila do protiofenzivy u Moskvy.
V průběhu jara a léta 1942 se marně pokoušel o prolomení německé obrany v oblasti Rževa, v srpnu 1942 se stal velitelem Západního frontu, jehož vojska ztroskotala při snaze o průlom nepřátelské fronty během operace Mars v oblasti Syčovky. Po krachu dalšího pokusu o ofenzívu počátkem roku 1943 byl v březnu 1943 jmenován velitelem Severozápadního frontu, koncem června 1943 se stal velitelem Stepního frontu, který rozhodl bojové akce v jižním oblouku kurského výběžku a následně se podílel na osvobozování levobřežní Ukrajiny. Od října 1943 velel 2. ukrajinskému frontu, během zimní ofenzívy 1943-1944 se podílel na osvobozování pravobřežní Ukrajiny, v únoru 1944 byl povýšen na maršála Sovětského svazu.
Od května 1944 velel vojskům 1. ukrajinského frontu, podílel se na osvobození jižního Polska, dobytí Slezska a Saska, jeho vojska se účastnila závěrečného útoku na Berlín (tvořila jižní křídlo sovětského úderného uskupení), poté osvobodila severní, střední a východní Čechy a jako první se dostala v květnu 1945 do Prahy. V červnu 1945 byl jmenován velitelem Střední skupiny sovětských vojsk v Rakousku, od června 1946 zastával funkci hlavního velitele pozemního vojska.
V květnu 1955 byl postaven do čela Hlavního velitelství spojených ozbrojených sil členských států Organizace varšavské smlouvy a vedl brutální potlačení Maďarského povstání sovětskou armádou. V červnu 1961 se stal velitelem Skupiny sovětských vojsk v Berlíně, přičemž se podílel na řešení druhé berlínské krize výstavbou tzv. Berlínské zdi. V létě 1968 svojí osobou zaštítil zpravodajský průzkum Československa před vpádem vojsk Organizace varšavské smlouvy.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Maršál Ivan Stěpanovič Koněv je rozporuplná postava a dodnes vzbuzuje zájem vojenských historiků. Někteří v něm vidí hrdinu a symbol osvobození z nacistického područí, jiní Stalinova posluhovače, který svou kariéru postavil na prolité krvi podřízených. Pod jeho velením padlo asi 700 tisíc vojáků a dalších 300 tisíc bylo zajato. Většina se nevrátila.
Ivan Stěpanovič Koněv se narodil v chudé rolnické rodině na Sibiři a od šestnácti let se životem protloukal jako příležitostný dřevorubec. Až armáda dala jeho životu jasný směr a umožnila mu závratnou kariéru. Jeho osud je zajímavý i tím, že jej sovětští vůdci povolávali vždy, když měli nějakou špinavou práci. Stalo se tak v roce 1956, kdy utopil v krvi maďarské povstání, v roce 1961, kdy byla pod ochranou jeho vojsk postavena berlínská zeď i v roce 1968, kdy svou autoritou maskoval přípravy na okupaci Československa.
Zemřel 21. 5. 1973 v Moskvě (Sovětský svaz).
Ivan Stěpanovič Koněv (Wikipedia)
Ivan Stěpanovič Koněv (1897-1973), maršál SSSR (www.hamelika.cz)
Ivan Stepanovič Konev (cultureworld.wz.cz, Leonidas, slovensky)
Ivan Stěpanovič Koněv
Ivan Stěpanovič Koněv
  Lípa č. 3/2007
Lípa č. 1/2008
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Květen 2013 (21.5.)
     
28. prosince 1917 (100. výročí)
se v Taourirt-Mimoun (Taurirt-Mimun, Alžírsko) narodil prozaik alžírského původu píšící francouzsky profesor Malúd (Mulúd) Mammerí.
Ve svých románech líčí tradiční prostředí kábulského venkova za 2. světové války a období protifrancouzského osvobozeneckého boje v Alžírsku.
Román alžírského spisovatele Opium a hůl vypráví o osvobozeneckém boji jeho národa v letech 1954-1962. Zavádí do prostředí drsné a krásné přírody alžírských hor, líčí krutost a bezohlednost kolonizátorů snažících se udržet moc, hrdinství a morální bohatství prostých lidí, ale i ubohost zrady chudobou zdeptaných jedinců.
Mammerí se narodil roku 1917 v kabylské vesnici Taurirt-Mimun a jeho mateřským jazykem byla kabylština, tedy jazyk berberský. Brzy se na škole seznámil s francouzštinou, jejímž prostřednictvím se mu objevil dosud neznámý svět západní kultury. V té době bylo mnohem snazší studovat francouzsky než arabsky, neboť vše arabské bylo rázně potlačováno. Studoval v marockém Rabatu, v Alžíru a konečně v Paříži, kde se připravoval na dráhu středoškolského profesora.
V době pařížských studií ho o prázdninách v Alžíru zastihl začátek druhé světové války. Při mobilizaci byl povolán k 9. pluku alžírských střelců a zařazen do aspirantské školy. Po kapitulaci Francie byl z armády v říjnu 1940 propuštěn a zapsal se na Alžírskou univerzitu. Když se Američané v roce 1942 vylodili v severní Africe, byl znova povolán do armády a účastnil se bojů v Itálii, Francii a Německu.
Po skončení světové války, jež ho zbavila mnoha iluzí, se vrátil do Paříže, kde s úspěchem sloužil zkoušky středoškolského profesora. V Alžíru pak přednášel francouzskou literaturu, Vergilia a Démosthena. Údobí klidu však nebylo dlouhé. Vypukla alžírská osvobozenecká válka a Mammerí byl nucen po zatčení několika členů rodiny utéct před represáliemi do Maroka, kde měl příbuzné. Po osvobození Alžírska se vrátil opět do své vlasti a působil jako profesor na Alžírské univerzitě, na níž mimo jiné přednášel kabylštinu. Jeden čas byl předsedou Svazu alžírských spisovatelů. Zahynul při dopravní nehodě.
Napsal: Zapomenutý pahorek (1952), román o kabylské vesnici v předvečer 2. světové války; Spánek spravedlivého (1955); Opium a hůl (1965), de facto je to 3. díl trilogie líčící vývoj alžírského lidu.
Česky vyšlo: Zapomenutý pahorek (1971, spoluautor Svetozár Pantůček), Opium a hůl (1982).
Zemřel 26. 2. 1989.
Mammerí, Malúd: Opium a hůl (muj-antikvariat.cz)
Zapomenutý pahorek (tritius.knihovnakolin.cz)
Mulúd Mammerí (www.databazeknih.cz)
Mulúd Mammerí: Opium a hůl
Mulúd Mammerí: Opium a hůl
  Slovník francouzsky píšících spisovatelů
https://www.cbdb.cz/
     
28. prosince 1927 (90. výročí)
se narodil gruzínský spisovatel Arčil Samsonovič Salakauri (Sulakauri).
Spisovatel patří ke střední generaci gruzínských spisovatelů, kteří vstoupili do literatury těsně po válce. Vystudoval filologickou fakultu a debutoval v roce 1946 jako básník. Záhy však přešel k próze a již prvními povídkami na sklonku padesátých let zaujal čtenáře i literární kritiku. Je autorem několika povídkových sborníků, rozsáhlé novely Luka (česky vyšlo v nakladatelství Odeon pod názvem Zrození měsíce), skoro "detektivního" románu Zlatá rybka a několika pohádkových knih pro děti, za které mu byla v r. 1971 udělena státní cena Š. Rustaveliho. Kniha Nenaplněné lásky je reprezentativním výborem z jeho povídkové tvorby.
Česky vyšlo: Zázračné šaty (1980); Dorůstání měsíce (1984); Nenaplněné lásky (1985).
Arčil Sulakauri (www.databazeknih.cz)
Sulakauri Arčil (www.cojeco.cz)
Arčil Samsonovič Sulakauri - "Priključenija Salamury", Povesť-skazka (sheba.spb.ru, Anatolij Kajdalov, rusky)
Arčil Sulakauri: Priključenija Salamury
Arčil Sulakauri: Priključenija Salamury
  Lípa č. 3/2007
     
28. prosince 1937 (80. výročí)
zemřel v Paříži (Francie) francouzský hudební skladatel švýcarsko-španělského původu Maurice Ravel, celým jménem Joseph-Maurice Ravel.
Je znám jako impresionistický skladatel, ale zejména jeho pozdní díla nesou výrazné stopy nastupující moderny, expresionismu a neoklasicismu.
Otec Maurice Ravela, Joseph, pocházel ze Švýcarska. Pracoval jako inženýr na výstavbě železnice ve Španělsku, kde se seznámil s Marií Delouartovou, svou budoucí ženou a matkou dvou synů, Maurice a Edouarda. Manželé se usadili na francouzské straně Pyrenejí, v Ciboure, poblíž španělských hranic.
Rodina záhy po Ravelově narození přesídlila do Paříže, kde se usadila na bulváru Pigalle. Ravel studoval hru na klavír u Charlese W. de Bériota a později kompozici na Pařížské konzervatoři, mezi jeho učitele patřil např. Gabriel Fauré. Na konzervatoři s ním studoval i Ricardo Vines, pozdější interpret jeho klavírních děl.
Maurice Ravel se neúspěšně ucházel o Římskou cenu, kdy podle zadání vytvořil tři dnes málo známé kantáty - Alcyone, Alyssa a Myrrha; za Myrrhu, kterou pojal z ironie trochu sladkobolně, dostal 2. místo. I tato epizoda jistě přispěla k tomu, že později odmítl Řád Čestné legie, zahraniční pocty ovšem přijímal, tak se stal rytířem Belgického království i doktorem honoris causa v Oxfordu.
Po počátečních nezdarech si definitivně získal respekt Španělskou rapsodií, již dříve ovšem zaujal klavírními Vodotrysky, všeobecně oblíbenou se stala i Pavana za mrtvou infantku.
Za války se Ravel dobrovolně přihlásil do armády, kam ho kvůli malému vzrůstu a nízké váze málem nepřijali. Nakonec sloužil jako řidič u kamionů a ve volných chvílích složil na frontě Tři sbory a capella - na vlastní texty, odkazující ke kultuře francouzského středověku a renesance.
Roku 1920 se přestěhoval do Montfort l'Amaury u Paříže, kde bydlel až do své smrti r. 1937, mezitím však, už jako známý umělec, cestoval a napsal ještě řadu vynikajících děl. V roce 1926 navštívil Skandinávii a Anglii, v roce 1928 USA a Kanadu.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Když měla skladba Maurice Ravela Bolero premiéru, obecenstvo jásalo. Jen jedna žena zůstala sedět ve svém sedadle a začala křičet: „Blázen! Blázen!“
Maurice Ravel k tomu poznamenal: „Ta to pochopila.“
Španělský vliv do jeho hudby přinesla matka, otec byl francouzský Švýcar.
Byla to matka, která roztěkaného chlapce držela u klavíru, za poctivě procvičenou hodinu dostal za odměnu po šesti mincích.
Rodina se usadila v Paříži na bulváru Pigalle. Na konzervatoři byl Ravel posluchač řádný, který školu respektoval a přijímal bez reptání. Jeho pověst mezi běžnými konzervatoristy nebyla valná. „Ravel?“ zvolal později první houslista v orchestru, kde se zkoušela jeho skladba, „Ravel? Ten padavka z konzervatoře?“
Ale omyl, již na škole se v něm probouzel skladatel. Jeho způsob tvorby nebyl okamžitý impuls, nýbrž své náměty propracovával zvolna a promyšleně.
Za války se Ravel dobrovolně přihlásil do armády. Kvůli nízké váze, měl dvě kila pod normu, jej málem nepřijali. Okolí připadal výstřední, používal monokl, nosil kotlety, lakýrky. Měl zálibu v nápadných kravatách a jemném prádle. Byl to plachý samotář, který ale potřeboval společnost. Své přátele vyprovázel v noci domů a sám se vracel poslední, protože trpěl nespavostí a bál se bezesných noci. Nikdy se neoženil.
Narodil se 7. 3. 1875 v Ciboure (Francie).
Maurice Ravel (Wikipedia)
Maurice Ravel - hudební skladatel (www.osobnosti.cz)
Maurice Ravel (www.rozhlas.cz)
Maurice Ravel
Maurice Ravel
  Z historie (HaNo)
Lípa č. 4/2009
http://www.ascolti.cz/
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Březen 2015 (7.3.)
     
28. prosince 1937 (80. výročí)
se v Praze (Československo) narodila česká fyzioložka a biochemička profesorka RNDr. Helena Illnerová, DrSc., bývalá předsedkyně Akademie věd České republiky a v letech 2008-2010 předsedkyně Učené společnosti České republiky
Studovala biochemii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Studium ukončila v roce 1961, poté nastoupila interní vědeckou aspiranturu ve Fyziologickém ústavu ČSAV a v roce 1966 obhájila kandidátskou disertační práci na téma "Tvorba močoviny v játrech krys za vývoje". V roce 1967 získala titul doktora přírodních věd.
Jako první na světě se svým týmem zjistila, že tvorba melatoninu v šišince mozkové je řízena biologickými hodinami v mozku. V současnosti je členkou vědecké rady AV ČR, Univerzity Karlovy a dvou jejích fakult, Masarykovy univerzity a Jihočeské univerzity, rady FGÚ AV ČR a členkou Rady Národního muzea. Je též členkou Evropského poradního výboru pro výzkum, Evropské akademie věd a umění a v letech 2000 až 2004 byla členkou Velké poroty pro Descartovu cenu EU za výzkum.
V roce 1961 vystudovala biochemii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy a pak nastoupila jako aspirantka do Fyziologického ústavu Akademie věd, kde zabývala tvorbou močoviny v játrech potkana během jeho vývoje. Podařilo se jí získat zajímavé poznatky o enzymu močovinového cyklu a v roce 1966 se stala kandidátkou věd. Ve své vědecké práci se dál zabývala látkovou výměnou v šišince mladých potkanů. Chtěla zjistit, jak ovlivní otevření očí jejich další vývoj a produkci hormonů. Nečekaným výsledkem pokusu byl objev, že osvětlení potkanů v noci okamžitě mění hladinu některých biologicky účinných látek v šišince mozkové, zejména té, z níž se vytváří hormon melatonin.
V roce 1969 byla i s rodinou na studijní cestě v USA, za rok se ale musela vrátit, protože nechtěla emigrovat. V Praze jako první na světě se svým týmem zjistila, že tvorba melatoninu je řízena biologickými hodinami, které je nasvěcováním možno ovlivňovat. Výsledkem dalších složitých pokusů bylo zjištění, že biologické hodiny savců jsou modelovány délkou dne, tedy roční dobou. V 90. letech také přednášela fyziologii a patofyziologii na 3. LF UK v Praze. V roce 1993 byla zvolena místopředsedkyní Akademie věd a v roce 2001 se stala její předsedkyní. Ve funkci působila až do roku 2005, kdy ji nahradil Václav Pačes.
V roce 2005 dostala od prezidenta republiky české státní vyznamenání - Medaili Za zásluhy II. stupně.
V roce 2011 obdržela Čestné uznání Mensy ČR.
Helena Ilnerová (Wikipedia)
Věda jako vášeň (www.avcr.cz)
Prof. RNDr., DRSc. Helena Illnerová (1937) (www.skautskyinstitut.cz, Vendula Nováková)
Profesorka RNDr. Helena Illnerová, DrSc.
Profesorka RNDr. Helena Illnerová, DrSc.
  Lípa č. 3/2007
www.quido.cz
http://www.ceskatelevize.cz/
http://www.ceskatelevize.cz/
http://www.rozhlas.cz/
http://www.nasipolitici.cz/
http://www.ibestof.cz/
Viz
Kalendárium Prosinec 2007 (28.12.)
     
29. prosince 1867 (150. výročí)
se v Praze-Malá Strana (Rakousko-Uhersko) narodil český básník, spisovatel, dramatik, novinář a překladatel Karel Mašek, známý také pod pseudonymem Fa Presto.
Psal fejetony do Národních listů, publikoval satirické básně a romány, tvořil a překládal divadelní hry, zejména pro děti. Byl známý jako jemný lyrik s humorem a vtipem, jeho dílo prostupuje melancholie.
Pracoval jako magistrátní rada pražského prezidia. Podílel se na sokolském životě - přispíval do spolkového zpravodaje, účastnil se tradičních šibřinek.
Kvůli chronické nemoci (tuberkulóza) odjel na jaře 1922 na ozdravný pobyt do letoviska Lido u Benátek. Jeho stav se ale po návratu dále zhoršoval. Zemřel ve svém hradčanském bytě v noci na 13. září 1922, na vrcholu tvůrčích sil.
Mašek byl obratný stylista a jemný lyrik se smyslem pro humor. Měl sklon k báchorkovitosti. Celým jeho dílem prostupuje pocit melancholie.
Dlouhodobě spolupracoval s deníkem Národní listy jako fejetonista, za války i jako divadelní referent. Známý byl jeho cyklus fejetonů Tak pravil poustevník (např. Poustevník svět očichává z 2. března 1922). Na přelomu století působil jako redaktor Volných směrů, spoluzakládal satirický časopis Petrklíče a přispíval do reformních tiskovin (Radikální listy, týdeník Slovo).
V poezii tlumočil drobné úseky z všedního života. Část jeho tvorby, zejména ze studentského prostředí, je často popisná a sentimentální.
Zemřel 13. 10. (9.) 1922 v Praze-Hradčany (Československo).
Karel Mašek (Wikipedia)
Karel Mašek
Karel Mašek
  Z historie (HaNo)
Český biografický slovník XX. století
Lípa č. 3/2007
Viz
Kalendárium Říjen 2012 (13.10.)
     
29. prosince 1877 (140. výročí)
se v obci Molitorov u Kouřimi (Rakousko-Uhersko) narodil český organický chemik, technolog a vysokoškolský pedagog profesor Ing. RNDr. Vítězslav Veselý, DrSc.
Vystudoval reálné gymnázium v Praze, Vysokou školu polytechnickou v Curychu a Univerzitu v Ženevě, stal se doktorem fyzikálních věd.
Střídal vysokoškolská působiště (Česká vysoká škola technická v Praze, po 1. světové válce na Vysoké škole technické v Brně) s praxí praktického technologa (sklárny Kavalier v Sázavě, svíčkárny a voskárny v Mladé Boleslavi, dva roky v čínských sklárnách Yao Hsu Glass Comp.). Věnoval se organické chemii a technologii skla, tuků, dehtů a barviv.
V Brně byl v roce 1921 jmenován řádným profesorem a v letech 1930 až 1931 byl rektorem Vysoké školy technické v Brně. Ve 20. a 30. letech byl opakovaně děkanem oboru chemického inženýrství. Jeho působení na vysokoškolské půdě přerušilo až uzavření českých vysokých škol 17. listopadu 1939. Od ledna 1944 byl navíc vězněm koncentračních táborů Terezín a Buchenwald.
Po válce byl v roce 1945 znovu krátce rektorem brněnské techniky. Přednášel tam až do roku 1950, kdy byla škola uzavřena, a poté na brněnské Vysoké škole stavitelství, a to i novou specializaci technologie plastických hmot. Odbornou kariéru uzavřel jako technolog brněnského podniku Lachema.
Napsal řadu vědeckých prací, referátů a informačních článků v českých i zahraničních časopisech a učebnic. V 50. letech sestavil a vydal s kolektivem autorů monografii Tuky a vosky.
O svém dvouletém působení v Číně napsal knihu O mé cestě do Číny.
V letech 1923 až 1938 působil jako stálý československý delegát v radě Mezinárodní unie pro čistou a užitou chemii.
Na konci 30. let byl jmenován mimořádným členem České akademie věd a umění II. třídy. Byl vyznamenán Řádem práce (1957) a titulem akademik.
Oženil se v červenci 1920 s Hanou Polákovou, měli spolu syna Karla a dceru Alenu (provdaná Štěpánková).
Zemřel 7. 6. 1964 v Brně (Československo).
Vítězslav Veselý (chemik) (Wikipedia)
Akademik prof. Ing. Dr. Vítězslav Veselý (encyklopedie.brna.cz)
Profesor Ing. RNDr. Vítězslav Veselý, DrSc.
Profesor Ing. RNDr. Vítězslav Veselý, DrSc.
  Z histore (HaNo)
www.quido.cz
http://www.cojeco.cz/
http://www.csch.cz/
Viz
Kalendárium Červen 2014 (7.6.)
     
29. prosince 1967 (50. výročí)
zemřel v Doylestownu (Pennsylvania, USA) americký hudebník, kapelník a skladatel Paul Whiteman.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Říkali mu "Král jazzu" a jak prohlásil Duke Ellington, "nebylo člověka, který by si ten titul zasloužil víc a nosil ho s větší jistotou a důstojností". Jmenoval se Paul Whiteman.
Legendární americký kapelník a skladatel Paul Whiteman se narodil v Denveru v Coloradu. Začínal jako klasický houslista, ale od klasiky zběhl k jazzu, i když zpočátku jen proto, aby si přivydělal. Pořídil si kapelu, odešel do San Franciska a vystupoval na tanečních zábavách. Když začalo mít jeho jméno zvuk, přesídlil do New Yorku. A tam objevil kouzlo gramodesek. První snímky Whitemanova tanečního orchestru, které v polovině roku 1920 natočil na gramodesky značky Victor, mu přinesly světový úspěch. Během následujících pěti let se jich prodalo přes pět milionů výlisků. Ale Paul Whiteman má i jiné zásluhy.
Jazz se léta hrál jen v barech, dancinzích a nočních klubech. Whiteman si usmyslil předvést moderní americkou hudbu ve velké koncertní síni a v roce 1924 přiměl George Gershwina, aby napsal větší koncertantní skladbu na způsob "symfonického jazzu".
Tak vznikla Rhapsody in Blue pro klavír a jazzband, později instrumentovaná pro symfonický orchestr. Kdyby Paul Whiteman neudělal nic jiného...
P. Whiteman:
„Jazz je lidová hudba strojového věku.“

Narodil se 28. 3. 1890 v Denveru (Colorado, USA).
Paul Whiteman (www.csfd.cz)
Paul Whiteman (www.heureka.cz)
Paul Whiteman (www.fdb.cz)
Paul Whiteman
Paul Whiteman
  https://citaty.net/
https://www.shazam.com/
Kalendárium ČT1
     
29. prosince 1997 (20. výročí)
česká a německá vláda prostřednictvím ministra zahraničí J. Šedivého a německého velvyslance A. Rossbacha ratifikovala a vyměnila si diplomatické nóty o ustavení Fondu budoucnosti.

  Lípa č. 3/2007
     
29. prosince (22. května)
je Mezinárodní den biologické rozmanitosti (různorodosti).
Byl vyhlášen Valným shromážděním OSN v prosinci 1994, při příležitosti prvého výročí vstupu v platnost Úmluvy o biologické rozmanitosti - jedné z nejzávažnějších globálních úmluv v oblasti životního prostředí. Její historie je velmi úzce spjata s Konferencí OSN o životním prostředí a rozvoji (Rio de Janeiro, červen 1992), kde byla poprvé vystavena k podpisu. Tato úmluva je jakousi "zastřešující" mezinárodní smlouvou pro úmluvy týkající se dílčích živých složek životního prostředí; patří k nim především Úmluva o ochraně evropské fauny a flóry a přírodních stanovišť (Bernská úmluva), Úmluva o ochraně stěhovavých druhů volně žijících živočichů (Bonnská úmluva), Úmluva o mokřadech majících mezinárodní význam (Ramsarská úmluva) či Úmluva o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin (CITES). Její cíle se však prolínají a navazují na další mezinárodní dokumenty širšího zaměření, především Rámcovou úmluvu o změně klimatu a Úmluvu o boji s desertifikací. Cíle ochrany biologické rozmanitosti se promítly v programech mnohých mezinárodních organizací a pronikají do programů důležitých mezinárodních jednání.
Klimatické změny odstartovaly hromadné vymírání druhů (gnosis9.net, Libor Kukliš)
Mapa světa, na níž jsou vyznačeny lokality ("horké body") s vysokou mírou biologické rozmanitosti
Mapa světa, na níž jsou vyznačeny lokality ("horké body") s vysokou mírou biologické rozmanitosti
  Z historie (HaNo)
www.quido.cz
Viz
Kalendárium Prosinec 2016 (29.12.)
     
30. prosince 1867 (150. výročí)
se v Praze (Rakousko-Uhersko) narodil český akademický malíř, krajinář Bohuslav Dvořák, známý též jako „Baťka“ Dvořák.
V katalogu k první souborné výstavě Bohuslava Dvořáka roku 1937 je jeho jméno chybně uváděno jako Bohumil.
V letech 1889-1897 studoval v krajinářské škole prof. Julia Mařáka na pražské malířské Akademii. V roce 1893 pobýval poprvé v Podkrkonoší. V roce 1895 navštívil spolu s malíři Kavánem a Holubem Železné hory.
Roku 1897 Dvořák poprvé představil svá díla na výstavě Krasoumné jednoty v Praze. Stal se zakládajícím členem Spolku výtvarných umělců Mánes a do roku 1926 se pravidelně účastnil členských výstav. Od jara roku 1908 žil v Levínské Olešnici u Nové Paky a od té doby zůstal věrný Podkrkonoší. V roce 1918 se usadil na nějaký čas v Lukavci u Hořic. Kolem roku 1927 se Dvořák přestěhoval z Levínské Olešnice do nedalekého Studence.
Dvořák měl rovněž ateliér na pražských Vinohradech v ulici Ve Pštrosce (dnes ulice Anny Letenské). V roce 1941 obdržel státní národní cenu za životní dílo. Bohuslav Dvořák zemřel v Praze na Vinohradech 16.února 1951.
Bohuslav Dvořák byl vynikající kreslíř a malíř - krajinář. Jeho tvorbu pohybující se v intencích Chittusiho realismu ovlivnily společné plenéry se spolužáky - roku 1895 s Františkem Kavánem v Železných horách, v letech 1903-1906 s Antonínem Slavíčkem v Kameničkách a okolí. Jeho krajiny charakterizuje dobře zvládnutý prostor s průhledy do dálky, detailní, sametově měkká štětcová kresba vegetace a celková harmonická skladba barev ve hnědo-žluto-zeleném zářivém koloritu. Pro profesora Mařáka zhotovil studie některých památných míst v Čechách, které byly určeny pro Národní muzeum. Pod Mařákovým vedením je pak v ateliéru Akademie převedl do definitivní podoby.
V odborných mykologických kruzích byl vysoce ceněn za vědecky přesné kresby českých hub, kterých zhotovil více než 800. Některé vyšly jako ilustrace v časopisu Mykologie.
Zemřel 16. 2. 1951 v Praze-Vinohrady (v Levínské Olešnici, Československo).
Bohuslav Dvořák (Wikipedia)
Dvořák Bohuslav (1867 - 1951) (www.galerie-narodni.cz)
Autoři - Bohuslav Dvořák (www.galerieplatyz.cz)
Akademický malíř Bohuslav Dvořák
Akademický malíř Bohuslav Dvořák
  Lípa č. 3/2007
http://www.galeriekroupa.cz/
http://www.artplus.cz/
     
30. (13.) prosince 1877 (140. výročí)
se v Přerově (Rakousko-Uhersko) narodil český herec, režisér, divadelní ředitel, rozhlasový pracovník a pedagog profesor Jaroslav Hurt.
Pocházel z herecké rodiny, na divadle začínal jako technik. Do roku 1925 působil v Národním divadle, současně se věnoval pedagogické činnosti. Vyučoval na pražské konzervatoři a na Právnické fakultě UK, kde přednášel řečnictví. Napsal také knihu Řečnictví v teorii a praxi (1934). Působil i v rozhlasovém vysílání a ve filmu. Byl manželem zpěvačky Vlasty Loukotkové.
Se jménem J. Hurta jsou spojeny především počátky vysílání rozhlasu, v němž začal pracovat už roku 1927. Položil základy rozhlasové činohry, rozhlasové dramaturgie a hereckého rozhlasového projevu. V té době už měl za sebou dlouhou divadelní kariéru. Po působení mimo Prahu byl v letech 1906-1925 členem činohry Národního divadla, kam jej angažoval J. Kvapil. Patřil ke generaci vyznávající psychologický realismus. Od počátku své divadelní dráhy se stal představitelem hrdinských, hlavně buřičských postav. Jako herec se dostával do napětí s tragédem Eduardem Vojanem, s kterým často hrával jako jeho partner a zůstával v jeho stínu. Po nástupu K. H. Hilara do čela činohry se odmítl přizpůsobit programu divadelního expresionismu a odešel z Národního divadla, kde dokonce po Kvapilově odchodu jeden čas činohru vedl (1919-1921). V roce 1920 zorganizoval proměnu Stavovského divadla (do té doby německý Landestheater) v druhou scénu českého Národního divadla. Hurt byl od roku 1919 profesorem konzervatoře. Také v rozhlase pokračoval ve výchově herců a ve zdokonalování jejich mluvy. Z mladých, často ještě neznámých herců budoval systematicky rozhlasový činoherní soubor. Byl i učitelem řečnictví na Právnické fakultě Univerzity Karlovy a je autorem knihy Řečnictví v teorii a praxi (1934).
Zemřel 15. 4. 1959 v Táboře (Československo).
Hurt Jaroslav (www.libri.cz)
Jaroslav Hurt (Wikipedia)
Jaroslav Hurt (www.csfd.cz, Jaroslav Lopour)
Profesor Jaroslav Hurt
Profesor Jaroslav Hurt
  Z historie (HaNo)
www.libri.cz
Lípa č. 3/2007
http://mluveny.panacek.com/
http://www.akaska.cz/
Viz
Kalendárium Prosinec 2007 (30.12.) a Kalendárium Duben 2009 (15.4.)
     
30. prosince 1907 (110. výročí)
se v Bardejově (Rakousko-Uhersko) narodil slovenský hudební skladatel, varhaník, klavírista, učitel a pedagog Jozef Grešák, autor orchestrálních děl (Rotory II, Améby), vokálně symfonických (Zemplínske variácie), oper (S Rozarkou, Neprebudený, Zuzanka Hraškovie), baletu Radúz a Mahuliena, komorních, klavírních a jiných skladeb.
Jozef Grešák se narodil 30. prosince 1907 v Bardejově, v rodině bardejovského řezbáře a kameníka.. Přestože byl v hudbě prakticky samouk, již v deseti letech působil jako varhaník a regenschori v kostele sv. Jiljí v Bardejově. Od roku 1923 studoval na učitelském ústavu ve Spišské Kapitule a kromě učitelského vzdělání zde konečně získal i hudební základy. Jeho učitelem byl Fraňo Dostalík, jediný slovenský žák Leoše Janáčka. Velmi brzy začal i komponovat. Již jako třináctiletý napsal klavírní trio.
V roce 1924 byla při příležitosti stého výročí narození Bedřicha Smetany slovensko-českým spolkem v New Yorku vyhlášena soutěž o původní slovenskou operu. Jozef Grešák se na tuto soutěž přihlásil operou Zlatulienka, kterou komponoval na vlastní libreto v letech 1925-1926, tedy ve svých devatenácti letech. Dalšími účastníky soutěže byl i jeho učitel Fraňo Dostalík s operou Radúz a Mahuliena, Viliam Figuš-Bystrý s operou Detvan a Miloš Smatek s operou Čachtická pani. Porota se neshodla na vítězi, ale Josef Suk starší poslal Grešákovi uznání a povzbuzující dopis.
V roce 1927 nastoupil vojenskou službu do Košic. Tam se ho ujal generál Josef Šnejdárek. Grešák učil jeho dceru na klavír a generálova manželka mu zprostředkovala stipendium k dalšímu studiu hudby v Paříži. Finanční problémy Jozefovy rodiny však zabránily cestu do Paříže uskutečnit. Krizi prohloubilo i to, že Vítězslav Novák ho dosti neomaleně vyhodil od přijímací zkoušky na Pražskou konzervatoř. Když neuspěl ani se žádostí o soukromé studium u Bély Bartóka přestal na dvacet let komponovat a živil se jako klavírista a korepetitor.
V letech 1929-1933 byl klavíristou v Bardejovských Kúpeľoch. Jako korepetitor působil v Revuálním divadle a v letech 1936-1948 i v Národním divadle v Praze. V roce 1949 se vrátil na Slovensko. Stal se učitelem hudební a výtvarné výchovy na gymnáziu v Bardejově. Od roku 1954 působil jako korepetitor Ukrajinského národního divadla v Prešově. Začal opět komponovat a v roce 1956 získal od Svazu slovenských skladatelů tvůrčí stipendium, které mu umožnilo konzultace u Jána Cikkera.
V roce 1931 se oženil s Gabrielou Čičátkovou. Jejich dcera Eva se stala akademickou malířkou a provdala se za hudebního skladatele Jána Zimmera. Vnuk Jozefa Grešáka, Richard Zimmer pak vystudoval na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě dirigování.
Zemřel po těžké chorobě u dcery v Bratislavě 17. dubna 1987. Pochovaný je v rodinné hrobce na Kalvárii v Bardejově. Každoročně je v Bardejově pořádán varhanní festival nesoucí jeho jméno.
Jozef Grešák byl výjimečnou osobností slovenské hudby 20. století. Vycházel z východoslovenských lidových podnětů a v kombinaci s vlivy Leoše Janáčka, Bély Bartóka a Antona Weberna si vytvořil osobitý hudební výraz. Názory na jeho tvorbu jsou nejednoznačné. Odborníci mu na jedné straně neupírají osobitost, ale současně vytýkají nedostatek akademického vzdělání. Má však řadu zanícených zastánců, mezi než patří např. dirigent Bystrík Režucha nebo varhaník Ivan Sokol.
Zemřel 17. 4. 1987 v Bratislavě (Československo).
Jozef Grešák (Wikipedia)
Grešák Jozef (www.cojeco.cz)
Jozef Grešák
Jozef Grešák
  Lípa č. 3/2007
     
30. prosince 1927 (90. výročí)
se v Kolíně nad Labem (Československo) narodil český malíř, kreslíř, grafik, fotograf, ilustrátor Jan Kubíček, přední reprezentant české školy konstruktivního umění.
Patřil k nejvýznamnějším autorům poválečné racionální geometrické abstrakce u nás.
Jan Kubíček (1927) pochází z Kolína. Studoval na VŠUP (1948-1954) a scénografii na AMU (1954-1957). Ještě v Kolíně se sblížil s Jiřím Balcarem (1927-1968). Oba se v počátcích zajímali o existenciální a civilistní poetiku města. Později jeho cesta vedla k abstrakci. Začal litými laky a pokračoval etapou lettrismu až k prvním obrazům s řazením, dělením a fázováním geometrických elementů. Jeho konstruktivní tvorba měla značný ohlas zejména v Německu, kde proběhla řada výstav mapujících tuto tendenci (mimo jiné: 1967 Konstruktive Tendenzen aus der Tschechoslowakei - Studiogalerie der J. W. Goethe Universität, Frankfurt nad Mohanem, kterou organizovali Hans-Peter Riese a Zdeněk Felix). Jan Kubíček pak od roku 1968 vystavoval v SRN často samostatně. Doma se účastnil výstav Klubu konkretistů a legendárního projektu Nová citlivost v roce 1968. Od roku 1963 byl členem Skupiny Křižovatka (J. Kolář, B. Kolářová, Z. Sýkora, K. Malich, O. Slavík, V. Burda a další). Jeho poslední domácí velká retrospektiva proběhla v Českém muzeu výtvarných umění v roce 1995. Od padesátých let se věnoval také fotografii, kterou vystavoval v Brně (1985, J. Valoch) Kolíně (Funkeho Kolín 2009, H. Musilová). Významnou stopu zanechal také v grafickém designu, zejména v tvorbě plakátů. Rovněž se věnoval malbě a volné grafice. Je zastoupen v řadě významných českých a německých muzeí a galerií a soukromých sbírkách a také například ve Fundatión Soto v Bolívaru.
Zemřel 14. 10. 2013 v Kolíně nad Labem (Česká republika).
Top 10 Jan Kubíček (www.artplus.cz, Marcela Chmelařová)
Není čas na teoretizování! (www.artcasopis.cz, Juříková Magdalena)
Výtvarník Jan Kubíček se nikdy nebál rušit své kruhy (kultura.zpravy.idnes.cz, Václav Hnátek)
Jan Kubíček (2004)
Jan Kubíček (2004)
  Z historie (HaNo)
Lípa č. 3/2007
http://www.fotografovani.cz/
http://www.galeriecaesar.cz/
     
30. prosince 1927 (90. výročí)
se v Paříži (Île-de-France, Francie) narodil francouzský filmový a divadelní herec, scenárista a režisér židovského původu Robert Hossein, vlastním jménem Robert Hosseinoff.
Syn ázerbájdžánského skladatele André Hosseina a komediální herečky, původem z Kyjeva (Ukrajina). Robert Hossein začal navštěvovat velmi brzy divadelní kurzy, především u Reného Simona a Tani Balachové. Získal svůj první úspěch ve věku 19 let v jedné z rolí ve hře Les Voyous (Lupiči). Dále si zahrál v inscenacích Docteur Jekyll et Mister Hyde, La Chair de l'orchidée - podle Jamese Hadley Chase - nebo v Homme traqué (Pronásledovaný muž) - podle Francise Carca. Svou filmovou kariéru počal v roce 1948 v Le Diable Boiteux od Sacha Guitry, kde si zahrál malou roli jako komparzista. Jeho kariéra vrcholí ve filmu Julese Dassina, Du Rififi chez les hommes (kde si zahrál s Brigitte Bardot) a ve filmu Madame Sans Gene (zde se Sofií Lorenovou).
V roce 1955 režíroval svůj první film Les Salauds vont en enfer (Bastardi jdou do pekla), kde si rovněž zahrál, a to po boku své skutečné ženy, Mariny Vlady. Film nebyl nijak zvlášť kvalitní, ale právě díky sňatku, který těsně před jeho natáčením uzavřel, se stal mediálně sledovanou záležitostí. Spolu hráli také v koprodukčním dobrodružně-kriminálním filmu o výpravě francouzských studentů do Tater (byl to vůbec první československý širokoúhlý film) V proudech, který roku 1957 natočil Vladimír Vlček (francouzský název zněl La Liberté Surveillée, doslova Svoboda pod dohledem). Po filmu Pardonnez nos offenses (Odpusťte naše dluhy), režíroval v roce 1956 a Toi le venin (Ty - jedovatče), se konečně v roce 1964 objevil v roli romantického hrdiny, ztělesňující Joffreye de Peyraca v snímku Angelique Marquise des Anges (Angelika, markýza andělů) a posléze v intimnější roli ve filmu La Musica (Hudba) - podle Marguerite Durasové - v roce 1967. V roce 1968 obsadil Michele Mercier, svoji partnerku z Angeliky, do filmu Une corde, un colt. Jedná se o francouzský western, který sám nejen režíroval, ale si v něm i zahrál. Neobvyklou rolí je kněz, který kvůli lásce k dívce Françoise (Claude Jade) odejde z církve a stane se komunistou, ve filmu Zakázaní kněží (1973), čtvrtém Hosseinově snímku natočeném pod vedením Denyse de La Patelliera.
V roce 1970 si vzal na starost populární divadlo v Remeši a pokoušel se o divadlo jako o opravdové kinematografické představení. Po svém návratu do Paříže vytvořil sérii velkých představení v Palais des Sports a v Palais des Congres, kde publikum zaujal rolí v Le Cuirassé Potemkine, Notre-Dame de Paris nebo v díle Danton et Robespierre. Muzikál Bídníci v Hosseinově režii dosáhl velkého úspěchu a byl reprízován na Broadwayi.
23. prosince 1955 se oženil s Marinou Vlady, později se s ní rozvedl, aby se 7. června 1962 mohl znovu oženit s Carolinne Eliacheff (tehdy patnáctiletou dcerou Françoise Girou). Ani druhé manželství mu nevydrželo a 28. června 1976 si vzal Candice Patou. V letech 1973-1974 byl zasnouben s Michele Watrin, která ale roku 1974 zemřela při autonehodě.
Má celkem čtyři syny: Nicolase, Juliena, Igora a Aarona. Aaron, kterého má z druhého manželství s Caroline Eliacheff, je rabínem a vyučuje náboženství ve Štrasburku.
V roce 1979 se podílel na díle Dieu existe? Oui (Existuje Bůh? Ano.). Od roku 2000 byl osm let ředitelem divadla Marigny. Roku 2007 představil dílo N'ayez pas peur (Nemějte strach) o životě papeže Jana Pavla II. Ve věku 40 let se nechal pokřtít jako katolík.
V roce 2009 natočil film s J.-P. Belmondem Un homme et son chien (Muž a jeho pes) režiséra Francise Hustera.
Robert Hossein (Wikipedia)
Robert Hossein (www.csfd.cz, Jana Krátká)
Robert Hossein (www.fdb.cz)
Robert Hossein
Robert Hossein
  Lípa č. 3/2007
     
30. prosince 1997 (20. výročí)
premiér Josef Tošovský oznámil složení nového kabinetu; vládu jmenoval prezident Havel 2. 1. 1998.

  Lípa č. 3/2007
     
31. prosince 1877 (140. výročí)
zemřel v La-Tour-de-Peilz (Švýcarsko) francouzský realistický malíř Gustave Courbet, plným jménem Jean Désiré Gustave Courbet.
Je považován za vůdčí postavu francouzského malířského realismu 19. století.
Na rozdíl od uznání v zahraničí, zejména v Německu, zůstalo francouzské publikum vůči jeho umění velmi rezervované, ačkoli o jeho schopnostech nemohlo být pochyb.
Narodil se v Ornans blízko Besanconu v rodině vinařů. Jeho dědeček byl revolucionář a významně jej myšlenkovitě ovlivnil. Ve 20 letech dokončil studia práv na univerzitě a přestěhoval se do Paříže. Chtěl se stát malířem. Již o 5 let později vystavil svou první práci Autoportrét s černým kokršpanělem (1844). Díky obrazu Pohřeb v Ornans (1849-1850) se stal vedoucím představitelem školy. Od roku 1856 se začal věnovat hlavně ženským aktům.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
„Byl realistou nejčistšího zrna,“ píše Ottův slovník naučný o malíři Gustavu Courbetovi. „Nahotu vystihoval se zarážející pravdivostí.“
Máme to chápat jako výtku, nebo jako pochvalu? Courbet byl zvláštní člověk. Jeho rodiče byli zámožní sedláci. No, spíše vinaři. Chtěli, aby byl právníkem. On toužil stát se umělcem. Pohrdal vzděláním. Dobrovolně se stal samoukem.
Nevzrušoval ho nezájem kritiků. Když v roce 1855 odmítli přijmout jeho obrazy na světovou výstavu v Paříži, uspořádal svou vlastní. Nazval ji „Stánek skutečnosti“, „Pavillon du realism“, a dal tak novému umění jméno. Jeho krédem bylo „Maluj, co vidíš, co cítíš a co chceš.“ Byl pyšný na to, že je označován za realistu. „Volá to slovo jako bojovnou výzvu,“ napsal José Pijoan. „Kdykoli se před ním mluví o ideálu, obraznosti, o kráse, poezii či tajemství, pokrčí širokými rameny, vezme štětec a namaluje lejno. Má pravdu.“ Především Němci ho obdivovali. Bavorský král Ludvík II. mu dokonce udělil Rytířský řád svatého Michaela a Courbet si od té doby mohl říkat baron. Po povstání Pařížské komuny byl Courbet zvolen prezidentem „Sdružení umělců pro zachování uměleckých pokladů před poškozením válkou“.
Jeho prvním činem byl příkaz ke stržení obelisku na náměstí Vendome, postaveného na počest vítězství Napoleona I. „Je to bezcenný pomník,“ prohlásil znechuceně.
Po pádu Komuny byl za tento čin odsouzen k šestiměsíčnímu vězení a pokutě pěti set franků. Vláda také rozhodla, že sloup bude znovu postaven a Courbet zaplatí veškeré náklady. Činily 323 tisíce, jednadevadesát franků a 68 centimů. Courbet uprchl do Švýcarska, kde se zahořkle upíjel k smrti. Čtyři roky nato zemřel na selhání ledvin.
Narodil se 10. 6. 1819 v Ornans jihovýchodně od Besançonu (Burgundsko-Franche-Comté, Francie).
Gustave Courbet (Wikipedia)
Gustave Courbet (www.artmuseum.cz, Martina Glenn)
Courbet, Gustave: Původ světa (www.slavneobrazy.cz)
Gustave Courbet (fotografie pořízená Felixem Nadarem)
Gustave Courbet (fotografie pořízená Felixem Nadarem)
  Z historie (HaNo)
Slovník světového malířství
http://www.stavitele-katedral.cz/
https://www.pozitivni-noviny.cz/
http://www.ceskatelevize.cz/
Kalendárium ČT1
     
31. prosince 1877 (140. výročí)
se v obci Pšovka u Mělníka (Rakousko-Uhersko) narodil český spisovatel, básník, prozaik, dramatik, překladatel, novinář a politik Viktor Dyk (pseudonym Viktor Souček).
Dyk patří spolu s P. Bezručem, F. Šrámkem a K. Tomanem ke generaci protispolečenských buřičů, která vystoupila na přelomu 19. a 20. století. Viktor Dyk vystudoval gymnázium i práva, ale pak se rozhodl pro dráhu svobodného spisovatele, žurnalisty a politika. Od konce prvního desetiletí patřil spolu s Antonínem Hajnem a A. Kalinou k vůdcům státoprávně pokrokové strany, která vlastně jako jediná za Rakouska-Uherska zcela otevřeně proklamovala za svůj cíl získání státní samostatnosti, ovšem byla bez většího vlivu. Za 1. světové války byl za účast v protirakouském odboji i za svou literární činnost vězněn. Po vzniku ČSR pracoval v pravicové národně demokratické straně a jako poslanec a pak i senátor stál na pozicích českého nacionalismu a současně se podílel na profilaci tiskového orgánu této strany Národních listů.
Dyk byl však především velmi plodným autorem a jeho dílo zahrnuje snad všechny literární druhy: lyriku i epiku, prózu i dramata. Nejvýznamnější je přitom jeho poezie. Raná tvorba je poznamenána dekadencí a také symbolismem 90. let minulého století (A porta inferi, Síla života), pak se zaměřil na útočnou politickou satiru (Satiry a sarkasmy, Prohrané kampaně). Politická lyrika vyvrcholila v souboru Válečná tetralogie, zahrnující vlastenecky laděnou poezii bojující za nabytí národní svobody v protirakouském zápasu. Z Dykovy prozaické tvorby vyniká novela Krysař, z dramat tragédie Zmoudření Dona Quijota. Význam má i Dykova překladatelská činnost, především přetlumočení francouzských prokletých básníků.
Tragicky zahynul při koupání v Jaderském moři a jeho smrt předznamenala poslední lyrická sbírka Devátá vlna. Osudná touha po moři se však ozývala už v dřívějších básních:
A zvláštním smutkem dnes má duše chora.
Francouzsky: Montblanc. Česky: Bílá hora...
V posled však vyšla hlubší pravdy zoře:
"To všechno proto: neměli jsme moře!"
V. Dyk:
"Pro dva lidi je jen určitá míra lásky, ohraničená a nezměnitelná. Nemiluj přespříliš, chceš-li býti milován - vyčerpáš sám všechnu lásku určenou pro dva. Přemíra lásky, kterou dáváš, ničí možnost lásky, kterou bys měl bráti."

Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
„Po staletí se nezastavil čas
vždy plyne, zlý a tich…
Já ptám se: unesl kdo z nás
odkazy minulých?“

Takto si posteskl v jedné ze svých básní Viktor Dyk. Narodil se v roce 1877 v Pšovce u Mělníka. Po studiích na gymnáziu v Praze, kde byl mimo jiné jeho profesorem Alois Jirásek, pokračoval na právnické fakultě. Literatura ho však lákala víc, a tak už ke konci 19. století spolupracoval s Moderní revue, publikoval v časopisu Světozor, tehdy ještě pod pseudonymem Viktor Souček. Jeho jméno je spojeno i s Lidovými novinami. Během první světové války se aktivně účastnil odboje, za své protirakouské smýšlení a účast na jednání o vytvoření samostatné republiky byl zatčen a uvězněn. V roce 1918 se stal poslancem a o sedm let později i senátorem za stranu národně demokratickou.
Zahynul tragicky 14. 5. 1931 u ostrova Lopudu v Jaderském moři, kde ho při koupání ranila mrtvice. S poctami byl převezen do Prahy a pohřben na Olšanských hřbitovech. Z jeho děl kromě básnických sbírek asi nejvíc věhlasu dosáhla novela Krysař, která se v různých úpravách objevuje na jevištích i ve filmu dodnes. Z dramatické tvorby patří k nejvýznamnějším dílům Zmoudření dona Quichota.
Zemřel 14. 5. 1931 u ostrova Lopud v Jaderském moři (Jugoslávie).
Dyk Viktor (www.libri.cz)
Viktor Dyk (Wikipedia)
Viktor Dyk (ld.johanesville.net)
Viktor Dyk
Viktor Dyk
  Z historie (HaNo)
www.libri.cz
Lípa č. 3/2007
Lípa č. 1/2011
https://www.cbdb.cz/
https://www.databazeknih.cz/
http://www.ceskaliteratura.cz/
http://www.cesky-jazyk.cz/
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Květen 2011 (14.5.)
     
31. prosince 1877 (140. výročí)
se v Charkově (Ukrajina) narodil ukrajinský etnograf, hudebník, skladatel, režisér, spisovatel, literární vědec, literární a umělecký kritik, publicista, teoretik umění, hudební skladatel a historik Hnat Chotkevyč, celým jménem Hnat Martynovyč Chotkevyč, vlastním jménem Hnat Galanda.
Základem jeho činnosti byla ukrajinská idea, byl symbolem národního hnutí a lásky k vlasti.
Česky vyšlo: Horské akvarely (1924); Zbojnické léto (1968); Kamenné srdce (1981).
8. 10. 1938 byl popraven, jeho hrob není znám.
Zemřel (popraven) 8. 10. 1938.
Hnat Martynovyč Chotkevyč (www.databazeknih.cz)
Chotkevyč, Hnat Martynovyč: Zbojnické léto, 1968 (eng.antikvariatpodebrady.cz)
Horské akvarely (Huculské akvarely) - Chotkevyč Hnat (www.dantikvariat.cz)
Hnat Chotkevyč: Kamenné srdce
Hnat Chotkevyč: Kamenné srdce
  Slovník ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů
     
31. prosince 1887 (130. výročí)
se ve Zvoli nad Pernštejnem (Rakousko-Uhersko; dnes okres Žďár nad Sázavou) narodil český voják a odbojář, divizní generál Ing. Silvestr Bláha; za 1. světové války důstojník čs. legií v Rusku a ve Francii, v letech 1920-1925 čs. vojenský atašé ve Francii, v letech 1929-1938 přednosta Vojenské kanceláře prezidenta republiky po boku T. G. Masaryka a Edvarda Beneše.
Byl předním vojenským teoretikem první republiky.
Maturitu složil na Vyšší reálce v Novém Městě na Moravě, vzdálené od Zvole asi 12 km. V roce 1905 odešel studovat do Prahy na Vysoké učení technické na stavební odbor.
Za okupace byl aktivní v odboji a zúčastnil se i Pražského povstání.
Zemřel 6. 11. 1946 v Praze (Československo).
Silvestr Bláha (Wikipedia)
Pražský hrad - Vojenská kancelář prezidenta republiky - Historie, tradice (www.hrad.cz)
Silvestr narozen na Silvestra: Dnes uplynulo 130 let od narození generála Bláhy! (www.ahaonline.cz)
Divizní generál Ing. Silvestr Bláha
Divizní generál Ing. Silvestr Bláha
  Český biografický slovník XX. století
http://www.fronta.cz/
https://www.databazeknih.cz/
http://forum.valka.cz/
Viz
Kalendárium Prosinec 2007 (31.12.)
     
31. prosince 1917 (100. výročí)
se ve městě Leiria (Portugalsko) narodil portugalský literární historik a esejista António José Saraiva.
Žil v emigraci v Paříži. Autor mnoha studií, zejména o starší portugalské literatuře.
K jeho nejvýznamnějším pracím patří třísvazkové "Dějiny kultury v Portugalsku" (História da cultura em Portugal) a spolu s Óscarem Lopesem (* 1917) obsáhlé Dějiny portugalské literatury. Věnoval se i všeobecné histografii.
Zemřel 17. 3. 1993 v Lisabonu (Portugalsko).
Saraiva António José (leporelo.info)
Saraiva António José (www.cojeco.cz)
António José Saraiva (Wikipedia, portugalsky)
António José Saraiva
António José Saraiva
  Slovník spisovatelů Španělska a Portugalska
Viz
Kalendárium Březen 2013 (17.3.)
     
31. prosince 1927 (90. výročí)
se v Jindřichově Hradci (Československo) narodila česká spisovatelka a literární teoretička Zdeňka Tichá, CSc.
Pochází z rodiny lesního úředníka. Po odborné škole pro ženská povolání, škole užitých umění a Masarykově státním ústavu ke vzdělávání učitelek (maturita 1949) studovala Tichá češtinu a dějepis na PedF a FF brněnské univerzity. Studium ukončila r. 1953 diplomovou prací Kramářská píseň jako prostředek boje lidových mas proti pobělohorskému tmářství a od téhož roku až do smrti pracovala v Ústavu pro českou literaturu ČSAV. Kandidátskou disertační práci Básnické dílo Hynka z Poděbrad obhájila r. 1962 (CSc.).
Pravidelně přispívala zejména do České literatury, Časopisu Matice moravské, Časopisu Moravského muzea (r. 1969 zde studie „Barokní gotika“ a „barokní gotik“ Bridel, též sep.), Hosta do domu, Slova a slovesnosti a Listů filologických. Ojediněle, prakticky jen při práci na slovníkových heslech, používala šifer zt a zdt.
Rozsáhlá časopisecká i knižní vědecká práce Zdeňky Tiché vycházela výhradně z historického a teoretického studia starší české literatury, především humanistické a barokní. Stav českého písemnictví daného období a jeho souvislosti s evropskou literaturou i jinými druhy umění Tichá sledovala nejčastěji na tvorbě předních českých lyrických básníků, jimž také věnovala monografické studie. Zkrácená verze autorčiny disertační práce, která vyšla pod názvem Dvě kapitoly o básnickém díle Hynka z Poděbrad, je pokusem o potvrzení autorství a obhajobou básnických kvalit nejvýraznější osobnosti české renesanční poezie. Z konkrétního obsahového, jazykového, stylistického i metrického rozboru vyrůstá studie o významné veršované památce 17. století Felix Kadlinský a jeho Zdoroslavíček. Přesnější vymezení vztahu českého textu k německé Speeově předloze pomohlo autorce vysledovat originalitu básnického díla Felixe Kadlinského, jeho inspiraci lidovou tvorbou, úsilí o srozumitelnost jako obecný rys české barokní poezie i proces postupného zesvětšťování lyriky. Širší pohled na vývoj českého pobělohorského básnictví přináší studie Česká poezie 17. a 18. století. Analýza duchovní i světské veršované produkce dokládá dobový příklon tzv. vyšší, oficiální literatury k lidové a pololidové tvorbě, ale také význam některých druhů barokní poezie pro rozvoj moderní české milostné a přírodní lyriky. Osobnosti autora, který nejvýrazněji skloubil tehdejší požadavek náročnosti a srozumitelnosti umění, Tichá věnovala monografii Adam Václav Michna z Otradovic. Studii, jejímž základem je vedle shrnutí poznatků o české a světové barokní literatuře a životopisné kapitoly především rozbor básníkových mysticko-erotických skladeb, doplňuje první kritické vydání jeho literárního díla. Versologickým problémům určila Tichá studie, v nichž sledovala vývoj bezrozměrného verše a souvislosti změn formy se změnami obsahovými (Staročeské básně 14. a 15. století složené bezrozměrným veršem, Staročeské básně složené bezrozměrným veršem. 2. polovina 15. století do 17. století). Od poloviny 70. let se Tichá věnovala také popularizaci starší české literatury (Cesta starší české literatury, kapitoly o literární tvorbě do konce 18. století v Průvodci po dějinách české literatury).
Významnou součástí vědecké práce Zdeňky Tiché byla její editorská činnost.
Zemřela 9. 10. 1984 v Praze (Československo).
Zdeňka Tichá - Literární historička a editorka (www.slovnikceskeliteratury.cz, Markéta Trávníčková)
Zdeňka Tichá (www.databazeknih.cz)
Zdeňka Tichá: Adam Václav Michna z Otradovic
Zdeňka Tichá: Adam Václav Michna z Otradovic
  Slovník českých spisovatelů od roku 1945
Viz
Kalendárium Říjen 2014 (9.10.)
     
31. prosince 1927 (90. výročí)
zemřel v Praze (Československo) český akademický malíř a ilustrátor, spoluzakladatel spolku Mánes Josef Ferdinand Hetteš.
Na počátku 20 století se podílel na založení spolku Mánes.
Studoval od roku 1882 na pražské Akademii u F. Čermáka, M. Pirnera ad.
Vedle ilustrace se zabýval zvláště historickou malbou, portrétem a krajinomalbou.
Ilustroval různé české časopisy a knihy pro řadu nakladatelů.
Babička
s jeho ilustracemi vyšla poprvé roku 1900.
Narodil se 12. 1. 1864 v obci Jičíněves u Kopidlna (Jičín, Rakouské císařství) .
Josef Ferdinand Hetteš (www.osobnosti-kultury.cz)
Josef Ferdinand Hetteš (cs.isabart.org)
Ilustrátoři Babičky - Josef Ferdinand Hetteš (www.muzeumbn.cz)
Josef Ferdinand Hetteš: Pražský párkař
Josef Ferdinand Hetteš: Pražský párkař
  Z historie (HaNo)
https://www.dorotheum.com/
Viz
Kalendárium Leden 2014 (12.1.)
     
31. prosince 1937 (80. výročí)
zemřel v Praze (Československo) český sochař a malíř Antonín Bílek, bratr sochaře Františka Bílka.
Jeho dílem je např. socha a pamětní deska Václava Budovce z Budova na Budovcově domě v Praze (autorem desky i sochy z roku 1928 není nikdo jiný než sochař Antonín Bílek, bratr známějšího sochaře Františka Bílka), socha Krista pro Boží hrob jako poslední zastavení křížové cesty na Křemešníku aj.
Reliéf XII. zastavení křížové cesty - Pán Ježíš umírá na kříži - je součástí cyklu polychromovaných terakotových reliéfů, osazených původně v zastaveních křížové cesty od Zázračné studánky na Křemešníku ke kostelu Nejsvětější Trojice na jeho vrcholu. Z cyklu se dochovalo celkem 11 reliéfů (I., II., IV.-XII. zastavení).
Návrh reliéfů křížové cesty je připisován Viktoru Foersterovi, podíl na jejich realizaci snad měl také Antonín Bílek, sochař, bratr Františka Bílka, který vytvořil sochu Krista pro Boží hrob na konci křížové cesty. Autorem návrhu kapliček pro křížovou cestu byl Antonín Thein z Černova, spisovatel a farář v Praze.
Narodil se 13. 3. 1881 v Chýnově u Tábora (Rakousko-Uhersko).
Bílek, Antonín, 1881-1937 (biblio.hiu.cas.cz)
Budovcův dům (praga-magica.blog.cz)
Reliéf z křížové cesty na Křemešník - XII. zastavení (www.mgvysociny.cz)
Antonín Bílek: Kající se
Antonín Bílek: Kající se
  Z historie (HaNo)
     
31. prosince
Silvestr (v některých jazycích a dříve také u nás Sylvestr) je mužské křestní jméno latinského původu (latinsky silva - les, silvestris - lesní, tedy „muž z lesa“). Podle českého a slovenského kalendáře má svátek 31. prosince (protože 31. prosince 335 zemřel papež Silvestr I.), tedy na konci roku, proto na tento den připadají silvestrovské oslavy. Ženským protějškem je Silvie.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Silvestrovský jídelníček
Dobrý den, vítáme vás u Kalendária. Asi vám nemusíme připomínat, že se blíží Silvestr, ale jestlipak víte, jak se na něj připravit? Mluvíme o jídelníčku, samozřejmě. Povíme vám, jak jedli naši předci na přelomu 19. a 20. století. Třeba vás to inspiruje. Ačkoli, možná už tradice mlsně dodržujete.
Nikdy nesmělo chybět pečené selátko, které zaručovalo šťastný konec každého podnikání. To vám neukážeme. Čočka, aby se rozmnožovaly peníze. Čočku máme, dokonce s kyselou okurčičkou, jak vidíte. Na horký ovar s křenem a jablky a bílou ovarovou polévku s kroupami - to vše se jedlo o půlnoci pro zdraví - si budeme muset počkat až na Silvestra.
Na stole se nesmělo objevit nic, co mělo peří, křídla nebo rychlé nohy. Jinak by štěstí uletělo k sousedům a majetek se po Novém roce rozletěl. Tak si dejte pozor, aby chlebíčky, které se většinou na Silvestrovské veselice připravují dnes, nebyly z kuřecího nebo krůtího masa. Pirožky plněné zaječím masem byste si také měli odpustit.
Z konce 19. století pochází krásný zvyk připít si o půlnoci sklenkou dobře vychlazeného šampaňského. Mám sice jen český sekt, ale i tak bych vám ráda do nadcházejícího roku popřála, aby se vám splnila všechna přání. Tak - na zdraví!
Silvestr (Wikipedia)
Silvestrovský jídelníček
Silvestrovský jídelníček
  Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Prosinec 2016 (31.12.)
     
       
Zdroje:
Regionální knihovna Teplice {Kalendárium}:
http://www.knihovna-teplice.cz/index.php?stranka[]=14
Quido Magazin - Kalendárium (Q-klub AMAVET Příbram):
http://www.quido.cz/kalendarium/kalendarium.htm (mimo provoz)
Abíčko - iABC.cz - Kalendárium:
http://www.iabc.cz/
Kalendárium LIBRI - výročí narození a úmrtí osobností spjatých s našimi dějinami, vědou, kulturou, technikou aj. oblastmi: http://www.libri.cz/databaze/kalendarium/ (mimo provoz)
Kalendárium / Výbor národní kultury:
http://www.plutanium.cz/vnk/
Knihovna Akademie věd ČR: http://www.lib.cas.cz/
Projekt CoJeCo / Vaše Encyklopedie: http://www.cojeco.cz/
 

KALENDÁRIUM - ARCHIV

Editor: Ing. František Knížek.
E-mail:
fknizek@centrum.cz

Stránka vytvořena: 1. prosince 2017. Poslední aktualizace: čtvrtek, 11. leden 2018 20:51:16
Kódování češtiny: Windows-1250.


Počítadlo přístupů od 1.12.2017

Powered by wz.cz

Na osobní stránku Na blog Hlavní stránka Kalendárium - Výročí měsíce Hlavní stránka Projekty