Ing. František Knížek

KALENDÁRIUM

Výročí měsíce (leden 2018)

Docent RNDr. Antonín Mrkos, CSc.
(100. výročí narození)

* 27. ledna 1918 Střemchoví u Žďáru nad Sázavou (Rakousko-Uhersko) / † 29. května 1996 Praha (Česká republika)

Docent RNDr. Antonín Mrkos, CSc.

Docent RNDr. Antonín Mrkos, CSc.

Antonín Mrkos

Antonín Mrkos

* * *

Další informace:

Antonín Mrkos
(cs.wikipedia.org)
Mrkos Antonín
(encyklopedie.vseved.cz)
O kometách a lidech
(www.ian.cz, Jana Tichá)
K nedožitým 85. narozeninám
(www.vox-cz.cz, F. Bukal a P. Uhlíř)
Antonín Mrkos
(www.skaw.sk, Stefan Kürti, slovensky)

* * *

  * * *

Doc. RNDr. Antonín Mrkos, CSc.


Přední český astronom (1918-1996)

* * *

Narodil se 27. ledna 1918 ve Střemchoví u Ždáru nad Sázavou. Po vychození Obecné školy v Dolních Loučkách přešel na gymnázium v Tišnově, kde absolvoval 4 třídy, poté přešel na učitelský ústav ve svatém Janě Pod Skálou (za Prahou), kde vyučovali řádoví bratři. Odtud často navštěvoval hvězdárnu na Petříně a zde se také naučil brousit skleněné čočky. Tyto poznatky později uplatnil prakticky. Jako student si sestrojil sám dalekohled a jeho vášní bylo pozorovat hvězdy. Po vystudování učitelského ústavu začal učit v Novém Městě na Moravě, dále potom ve Skryjích a posléze ve Žďárci. Vystudoval astronomii na Přírodovědecké fakultě Slovenské univerzity v Bratislavě.

Po válce se k učitelování již nevrátil a nastoupil na hvězdárnu na Skalnatém plese, později (1950 až 1961) na hvězdárně na Lomnickém štítu ve Vysokých Tatrách na Slovensku. Při svém působení na Lomnickém štítu jako zdatný člen horské služby zachránil asi 100 lidí.
Při návštěvě hvězdárny ruskými vědci mu bylo nabídnuto, že by se mohl zúčastnit sovětské výpravy do Antarktidy. Toto pozvání přijal a pobyl tam 18 měsíců (v létech 1957 až 1959) a mimo jiné tam studoval polární záři. Vzhledem k tomu, že se velmi dobře osvědčil, byl pozván ještě na další sovětskou výpravu (1961 až 1963).

V roce 1965 nastoupil na Kleť u Českých Budějovic s tím, že tam má vybudovat profesionální hvězdárnu. Na Kleti vystavěl novou Maksutovovu komoru (zařízení, které vyfotografuje kus oblohy asi 6x větší než je měsíc v úplňku a na fotografii se pak vyhledávají neznámé objekty). Svoji odbornou práci zaměřil především na pozorování malých těles Sluneční soustavy, planetek a komet. V astronomické činnosti, jak na Skalnatém plese, tak i na Kleti objevil 13 komet, 60 planetek a předběžných objevů má registrováno 275. Byl docentem na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy, kde přednášel astronomii a působil i na Univerzitě v Českých Budějovicích.

Zemřel náhle v roce 1996 ve věku 78 let. Na jeho počest je pojmenována planetka (1832) Mrkos.

Zajímavost:
Vybrousil sklo jež vážilo přes 70 kg na čočku, která měla průměr 65 cm a dutinu hlubokou až 8 cm. Ručně tak odbrousil 35 kg skla s přesností na jednu desetitisícinu milimetru. Tato činnost mu trvala 3 roky a vyžádala si 4000 hodin práce.

* * *


Zdroj:
Oldřich Petrášek: Doc. RNDr. Antonín Mrkos, CSc.
http://www.blanet.cz/cz/doc-rndr-antonin-mrkos-csc-/144/


* * *

Další výročí

     
1. ledna 1268 (resp. roku 1268) (750. výročí)
se ve Fontainebleau (Francie) narodil francouzský král z dynastie Kapetovců (vládl v letech 1285-1314) Filip IV. Sličný.
Vládu opíral o úřednictvo a organizovanou správu. Sňatkem s Janou I. Navarrskou získal v roce 1284 království navarrské a hrabství Champagne. S anglickým králem Eduardem I. vedl válku o Gaskoňsko, dočasně ovládl Flandry (1302 poražen u Kortrijku). Mocenský konflikt s papežem Bonifácem VIII. vyústil roku 1305 v papežovo zajetí a prosazení Francouze Klimenta V. na papežský stolec (od roku 1309 byla papežská rezidence přenesena do Avignonu).
K prosazení vlastní politiky svolal v roce 1302 poprvé generální stavy. Aby získal finanční prostředky, vystoupil roku 1307 proti řádu templářů, obvinil je z magie, sodomie a kacířství a zkonfiskoval jejich obrovský majetek. Templáře nechal uvěznit a roku 1310 na králův příkaz byli někteří upáleni a v roce 1312 dosáhl na papeži zrušení řádu. Dále vězněný velmistr templářského řádu Jacques de Molay a velkopreceptor Normandie Geoffroy de Charnay roku 1314 popřeli znovu vznesená obvinění a byli poté veřejně upáleni.
Dále Filip Sličný zlikvidoval trhy v Champagne a zavedl kvůli potřebě financování válečných výprav natrvalo daně, které máme v nezměněné podobě dodnes. Jeho přínos likvidaci volného trhu již nebyl v Evropě nikdy odčiněn. Zemřel při nehodě na lovu. Molay při své popravě proklel Filipa IV. a vyzval jej na Boží soud, což se také zdánlivě vyplnilo.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Filip IV. Sličný byl francouzský král z rodu Kapetovců. Jeho tvář prý byla andělsky krásná, ale jeho duše taková nebyla. Byl chladný jako socha. Spor krále s papežem vyústil v přesunutí papežského stolce z Říma do francouzského Avignonu pod dohled krále. Další papež byl pak už jen královou loutkou. Na rozšiřování své moci ale král potřeboval finance.
Jeho největším věřitelem se stal bohatý řád rytířských mnichů, templářů. Ale králi se dluhy splácet nechtělo, a tak uspořádal obrovský monstrproces. Templáři byli obviněni z mnoha hříchů. Prý plivou a močí na obraz Krista, pohlavně se stýkají mezi sebou, provozují magii a uctívají démona Bafometa. Při krutém mučení z nich byla vynucena přiznání.
Do roka spadl francouzský král při lovu z koně a kůň ho doslova usmýkal. Prý za to mohla templářská kletba.
Zemřel 29. 11. 1314 ve Fontainebleau (Francie).
Filip IV. Francouzský (Sličný) (Wikipedia)
Král Filip IV. Sličný (forum.valka.cz)
Filip IV. Sličný - francouzský král (www.minulost.org)
Filip IV. Sličný
Filip IV. Sličný
  Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Listopad 2014 (29.11.)
     
1. ledna 1618 (400. výročí)
byl pokřtěn (narozen 31. prosince 1617) v Seville (Andalusie, Španělsko) španělský malíř Bartolomé Estéban Murillo, jedna z nejvýznamnějších osobností španělské barokní malby.
Přestože je především znám pro své malby s náboženskou tematikou, vytvořil také velký počet obrazů žen a dětí. Jeho živé, realistické portréty květinářek, pouličních rozpustilců a žebráků představují rozsáhlý a přitažlivý popis každodenního života své doby.
Murillo byl nejmladší ze čtrnácti dětí. Jeho otec byl lazebník a ranhojič jménem Gaspar Esteban a jeho matka se jmenovala María Pérez Murillo. Bartolomé se stal sirotkem ve velmi mladém věku a byl vychováván jednou ze svých sester, Annou, provdanou za jiného lazebníka, Juana Agustína de Lagarese, který se stal jeho přítelem. Murillo se roku 1648 oženil s Beatrizí Cabrero a měli spolu devět dětí.
Murillo studoval u Juana del Castillo v Seville. Jeho první práce byly ovlivněny Zurbaránem, Jusepem de Riberou a Alonsem Canou. Roku 1642 přesídlil do Madridu, kde se seznámil s prací Velasqueze, a kde mohl v královských sbírkách studovat díla benátských a vlámských mistrů. Roku 1645 se vrátil do Sevilly. V tomto roce namaloval třináct pláten pro klášter St. Francisco el Grande. Po dokončení dvou obrazů pro sevillskou katedrálu se začal specializovat na témata, která mu přinesla největší slávu: Madona s dítětem a Neposkvrněné početí. Mezi lety 1658 až 1660 pobýval opět v Madridu. Roku 1660 byl jedním ze zakladatelů Academie de Bellas Artes v rodném městě. Bylo to období velké tvůrčí aktivity, kdy obdržel mnoho důležitých zakázek, mezi jinými i oltářní obrazy pro klášter Santa María la Blanca.
Murillo měl mnoho žáků a následovníků. Hojné imitace jeho maleb zajistily Murillovu proslulost ve Španělsku a celé Evropě. Do 19. století byl známější než všichni ostatní španělští umělci.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
1. ledna 1618 bylo v Seville pokřtěno nejmladší ze čtrnácti dětí holiče Caspara Estebana Pereze. Chlapec, který dostal jméno Bartolomé Estéban, v devíti letech ztratil otce a v deseti i matku. Ujala se ho teta, která byla provdána za bohatého lékaře. Ten dal chlapce do učení k nepříliš známému sevilskému malíři.
Tak začal Bartolomé Estéban malovat. Brzy si začal vydělávat. Maloval malé svaté obrázky na hrubém plátně a prodával je na venkovských poutích. Podepisoval je jménem své prababičky z otcovy strany. Murillo. Sevilským Františkánům se zalíbily tak, že pro svůj klášter objednali cyklus jedenácti obrazů. Murillo jim s radostí vyhověl - a náhle byl slavný a zakázky a s nimi i peníze se jen hrnuly. Oženil se a jeho Beatrici se narodila dcera Marie. Investoval do obchodní společnosti ve španělských koloniích, pořídil si pár otroků a v roce 1660 byl jmenován prezidentem právě založené malířské akademie v Seville. V roce 1664 nastal zlom. Jeho milovaná žena zemřela a smutnící Murillo se i s pěti dětmi přestěhoval do kapucínského kláštera. Z jeho obrazů se vytratila radost.
Okolnosti Murillovy smrti jsou nejasné. V roce 1682 získal zakázku na výzdobu kapucínského kláštera v Cádizu. Bylo to poprvé, kdy pracoval jinde než v rodné Seville. Při práci na malbách spadl z lešení a smrtelně se zranil. Pár dní nato zemřel.
Byl nejmladší ze čtrnácti dětí sevillského holiče. V devíti letech se stal sirotkem a byl adoptován rodinou své tety, která byla provdaná za bohatého sevillského lékaře. Začal malovat malé náboženské obrázky, které prodával na venkovských poutích, lidé je houfně kupovali. Na základě těchto obrázků začal dostávat i velké zakázky a založil si vlastní nezávislou dílnu.
Když se oženil a narodila se mu dcerka, soustředil se v tomto šťastném období na malování madon, které sloužily jako domácí oltáře. Své jmění rozmnožil investováním do obchodní společnosti ve španělských koloniích v Americe. Když ovdověl, odešel s dětmi do kapucínského kláštera. Na konci života věnoval veškerý svůj majetek na dobročinnost a náboženským organizacím.
Když pracoval na výzdobě kapucínského kostela v Cadizu, spadl z lešení a těžce se zranil. Krátce nato zemřel.
Zemřel 3. (13.) 4. 1682 v Seville (v Cádizu, Andalusie, Španělsko).
Bartolomé Esteban Murillo (www.artmuseum.cz, Martina Glenn)
Bartolome Esteban Murillo - malíř (www.osobnosti.cz)
Malíř žebráků - Bartolomé Esteban Murillo (www.literarky.cz)
Bartolomé Estéban Murillo
Bartolomé Estéban Murillo
  Lípa č. 1/2012
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Duben 2012 (3.4.)
     
l. (7.) ledna 1718 (300. výročí)
bylo zahájeno vyučování na Stavovské inženýrské škole v Praze.
Roku 1705 požádal fortifikační odborník Christian Josef Willenberg císaře Leopolda I. o souhlas vyučovat „ingenieurský kunst“. Teprve císařův syn Josef I., který ho na trůnu vystřídal, v roce 1707 reskriptem nařídil českým stavům zajistit v Praze inženýrskou výuku. Z různých důvodů k tomu dlouhou dobu nedošlo; v říjnu 1716 tedy Willenberg svou žádost zopakoval (českým stavům i císaři Karlu VI.) a po císařské urgenci byla konečně 9. listopadu 1717 dekretem českých stavů ustanovena Willenbergova profesura, první inženýrská profesura ve střední Evropě. 7. ledna 1718 pak začala výuka.
Zpočátku učil Willenberg ve svém bytě v dnešní Mostecké ulici na Malé Straně pouhých dvanáct studentů - šest svobodných pánů, čtyři rytíře a dva měšťany, každoročně jmenované na návrh zemských stavů - postupně však studentů přibývalo (v roce 1779 jich bylo kolem 200) a výuka se přestěhovala do vhodnějších prostor na Staré Město. Zpočátku byla výuka zaměřena zejména na vojenství (kromě opevňování se vyučovalo zeměměřictví, kartografie, odvodňování či mechanismy zvedání těžkých břemen), což bylo i jednou z hlavních císařových motivací pro zavedení výuky. Výuka v prvním roce trvala jednu hodinu denně, ve druhém roce již dvě.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Výstavná budova Českého vysokého učení technického na Karlově náměstí v Praze byla postavena neuvěřitelně rychle, za 2 roky. V roce 1872 se s výstavbou začalo, v roce 1874 mohli studenti poprvé vkročit do poslucháren.
Historie školy však sahá ještě dál. V roce 1705 podal slezský rodák Kristián Josef Willenberg císaři Leopoldovi I. žádost o zřízení technické výuky v Čechách. O rok později byl před komisí vyzkoušen z aritmetiky, geometrie, trigonometrie a znalosti fortifikace neboli opevnění, pevnostních hradeb a pevností. Uspěl a byl mu propůjčen titul císařského inženýra. Rok nato císař Josef I. vyučování inženýrství v Čechách povolil. V zakládací listině z 18. ledna 1707 stálo: „Svrchujmenovanému Willenbergovi instruovati a vyučovati se dovoluje.“ Nebyly však peníze, a tak se instruovati a vyučovati mohlo začít až v roce 1718. Pár měsíců před tím Willenberga podpořil císař Karel VI., na jehož pokyn zemští stavové zřídili inženýrskou profesuru. Willenberg byl jmenován profesorem inženýrství a začal vyučovat prvních 12 žáků. Ve svém bytě. Pak se budoucí inženýři vzdělávali v bývalých jezuitských dílnách a kabinetech v Klementinu.
V roce 1806 byla stavovská inženýrská škola přetvořena na polytechniku. První polytechniku v Evropě! A abych nezapomněla, název České vysoké učení technické nese od roku 1920.
České vysoké učení technické v Praze (Wikipedia)
ČVUT slaví 300 let (www.rozhlas.cz)
České vysoké učení technické v Praze bylo založeno před 300 lety (sik.vse.cz, ing. Jirů, ing. Valenta, PDF)
Reskript císaře Josefa I., obálka
Reskript císaře Josefa I., obálka
  www.quido.cz
Kalendárium ČT1
https://commons.wikimedia.org/
Viz
Kalendárium Leden 2008 (1.1.)
     
1. ledna 1748 (260. výročí)
v Basileji (Švýcarsko) zemřel švýcarský matematik, fyzik, mechanik a lékař profesor Dr. Johann I. Bernoulli (v závislosti na jazyce uváděn též jako Jean, John).
Byl bratrem Jacoba Bernoulliho a otcem Daniela Bernoulliho. Zejména v oblasti matematiky dosáhl mimořádných úspěchů, byl jedním z nejvýznamnějších evropských vědců své doby a historie vůbec. Rovněž byl učitelem dalšího slavného matematika Leonharda Eulera.
Byl desátým dítětem v rodině obchodníka a také se obchodníkem měl stát. Prosadil si však studium medicíny a pod vlivem bratra Jacoba I. Bernoulliho (1654-1705) se začal zajímat o matematiku a jeho zájem skončil doktorátem na basilejské univerzitě za matematickou práci. V roce 1690 vydal první lékařskou knihu věnovanou kvašení, o rok později publikoval řešení problému řetězovky, které předložil jeho bratr Jacob. Francouzský matematik markýz G. de l´Hospital (1661-1704) s ním sepsal smlouvu na tzv. studijní dopisy s výkladem principů matematiky v novém oboru a začal ho platit jako svého učitele. Dopisy pak doplnil ilustračními příklady a vydal je v roce 1696 pod názvem Analyse des infiniment petits … (Analýza nekonečně malých … ) jako první učebnici infinitezimálního počtu. Přestože v úvodu knihy uvedl sám sebe pouze jako vydavatele a zmínil se o tom, že v knize využívá objevy pánů Bernoulliů, je veřejností považován za autora. V knize zveřejněné tzv. l´Hospitalovo pravidlo je výsledkem Johanna Bernoulliho z roku 1694, ale ani po smrti markýze se Bernoulli uznání svého autorství nedočkal, protože neměl ani smlouvu ani kopie dopisů, vše bylo nalezeno až ve 20. století. Johann v roce 1695 odešel na univerzitu v Groningenu a do Basileje se vrátil až po smrti bratra Jacoba, protože nastoupil na jeho profesorské místo. Studiem geodetických čar na povrchu konvexních těles přispěl k rozvoji diferenciální geometrie. Vycházel zejména z problémů mechaniky, které matematicky vyjádřil diferenciální rovnicí a tu pak důmyslnými metodami řešil. Roku 1691 matematicky vyjádřil tzv. řetězovku. Zavedl integraci racionálních funkcí na základě jejich rozkladu na součet částečných zlomků, vypracoval exponenciální kalkul (1697) pro řešení určitých typů diferenciálních rovnic. Roku 1695 zveřejnil problém brachystochrony, popsal tzv. kaustiky některých zrcadlových ploch, zkoumal pohyby v prostředích kladoucích odpor, popsal balistickou křivku atd.
Narodil se 27. 7. (jul.) / 6. 8. (greg.) 1667 v Basileji (Švýcarsko).
Johann Bernoulli (Wikipedia)
Johann I. Bernoulli (edu.techmania.cz, Mgr. Magda Králová)
Profesor Dr. Johann I. Bernoulli
Profesor Dr. Johann I. Bernoulli
  www.lib.cas.cz
Viz
Kalendárium Leden 2008 (1.1.)
     
1. ledna 1788 (230. výročí)
se v Dijonu (Côte-d'Or, Burgundsko-Franche-Comté, Francie) narodil francouzský filosof, politik, utopický socialista, klarbonář Etienne (Étienne) Cabet.
Roku 1831 byl zvolen poslancem, pro své ostré útoky na vládu byl však odsouzen a musel prchnout do Anglie. Pod vlivem Roberta Owena zde napsal knihu Voyage et aventures de lord William Carisdall en Icarie (Cesta a dobrodružství lorda Williama Carisdalla v Ikarii, publikována r. 1840), v češtině vydáno jako Cesta do Ikarie (1950), popisující ideální společnost, v níž volená vláda řídí veškerou ekonomickou činnost a dohlíží na sociální záležitosti, takže rodina zůstává jedinou na vládě nezávislou jednotkou. Založil také Ikarské hnutí, pojmenované podle jeho utopie a vymyslel termín komunismus.
Vystudoval práva a získal pracovní pozici ve státní správě jako procureur-général na Korsice. V roce 1830 se aktivně zapojil do Červencové revoluce. Ze svého místa byl vyhozen poté co kritizoval vládní konzervatismus ve svém spise Histoire de la révolution de 1830. V roce 1831 byl zvolen za Côte d'Or do sněmovny parlamentu, kde se zapojil do frakce radikálů.
Kvůli pokračujícím útokům na vládu byl v roce 1834 obžalován z velezrady. Před soudem raději zvolil útěk do Londýna, kde žádal o politický azyl. Zde se setkal s pracemi Roberta Owena a pod tímto vlivem sepsal svůj utopický román Voyage et aventures de lord William Carisdall en Icarie (1840), v češtině vydáno jako Cesta do Ikarie (1950). Kniha se setkala s obrovským úspěchem, který vedl k vytvoření Ikarského hnutí, jež mělo jeho ideály zrealizovat.
V roce 1839 se vrátil do Francie, kde obhajoval činnost komunitaristického sociálního hnutí, pro které vytvořil termín communisme (komunismus). Jeho myšlenky později ovlivnily další teoretiky socialismu a komunismu, včetně Karla Marxe a Friedricha Engelse. Mnoho z nich však ignorovalo Cabetovu náboženskou rovinu tak, jak ji popsal ve svém díle Le vrai christianisme suivant Jésus Christ.
V roce 1841 začal znovu vydávat tisk Populaire (původně ho založil v roce 1833). Tisk byl určen především pro francouzské dělníky. Mezi lety 1843 a 1847 vydával i ikarský almanach. V dobách největšího nadšení mělo Ikarské hnutí až 400 000 přívrženců.
Cabet roku 1848 vzdal své snahy reformovat francouzskou společnost a po vzoru neúspěšného pokusu Roberta Owena vyzval své přívržence k založení komuny ve Spojených státech amerických. První skupina (69 lidí) odplula s Cabetem v únoru 1848. Cabet jimi byl zvolen vůdcem na prvních deset let. Společenství vzniklo v oblasti Red River v Texasu. Ačkoliv brzy připluli další nadšenci, kvůli špatným podmínkám a šířící se nemoci se společenství již roku 1849 rozpadlo a většina osadníků odplula zpět do Francie. Zbytek věrných, pod vedením Cabeta, přesídlil do oblasti Nauvoo v Illinois. Toto společenství mělo trvale 500 členů. V roce 1851 se Cabet musel vrátit do Francie, aby čelil obvinění svých dřívějších následovníků z podvodu a oklamání. Po návratu do Nuavoo v červenci 1852 nalezl společenství ve špatné ekonomické situaci. Aby zachránil společenství vydal řadu nařízení, která například zakazovala konzumaci alkoholu nebo lov pro zábavu, stejně tak nařizovala více práce. Po řadě rozporů byl ze společenství v Nuavoo vyloučen a se zbytkem věrných odjel založit další společenství do St. Louis v Missouri, kde však následujícího roku zemřel. Poslední ikarské společenství (v Corningu, Iowa) bylo rozpuštěno roku 1898.
Zemřel 9. 11. 1856 v St. Louis (Missouri, USA).
Étienne Cabet (Wikipedia)
Etienne Cabet (www.databazeknih.cz)
Etienne Cabet - neúnavný propagandista (glosy.info, Viktor Janiš)
Étienne Cabet
Étienne Cabet
  Lípa č. 4/2007
     
1. ledna 1808 (210. výročí)
vstoupil v platnost zákaz dovozu černých otroků do USA, což mělo za následek zvýšení cen při obchodování s černochy na pevnině.
Od začátku 16. století do druhé poloviny 19. století bylo přepraveno do Ameriky více než 10 milionů Afričanů. Proto lze atlantský obchod s otroky označit za jeden z největších podniků násilné migrace v historii. První černoši vystoupili na severoamerické břehy ve Virginii v roce 1619. Zámořský obchod s otroky probíhal takto: Z Jamajky se dovezla melasa a vyrobil se z ní rum. Ten byl odvezen do Afriky a tam se za něj nakoupili otroci. Ti byli transportováni do jižních přístavů a vyměněni za melasu, která byla poslána do Nové Anglie, kde z ní byl vyroben rum. Takto to šlo pořád dokola.
Nárůst počtu otroků byl vyšší než přirozený přírůstek bílých osadníků a brzy se stalo, že v některých lokalitách počet otroků převýšil bílou populaci. Existuje řada písemných dokladů o rozdělování rodin při prodeji. Byla to jedna z nejhorších stránek obchodu. Další z nich byly hrozné podmínky při převozu otroků z Afriky. Úmrtnost 30 % nebyla řídkým jevem. Zákony v USA byly vypracovány tak, že otrok byl pouhým vlastnictvím. Jediné právo černocha bylo dřít na plantáži někdy až 16 hodin denně. Otroka jednajícího proti zákonu směl každý svobodný běloch na potkání zabít. Kuriozita je, že pokud běloch ukradl otroka, pak to bylo posuzováno jako zločin. Jestliže ho zabil, pak se tím soud nezabýval.
Vývoj otroctví v USA (referaty-seminarky.cz)
O čem se nemluví: obchod s otroky (afinabul.blog.cz)
Otrokářství (Wikipedia)
Gustave Clarence Rudolphe Boulanger: Trh s otroky
Gustave Clarence Rudolphe Boulanger: Trh s otroky
  Lípa č. 4/2007
https://21stoleti.cz/
Viz
Kalendárium Leden 2008 (1.1.)
     
1. (jul.) / 13. (greg.) ledna 1878 (1897) (140. výročí)
se v městě Čirpan (Bulharsko) narodil přední bulharský spisovatel, básník, dramatik a publicista Pejo Javorov, vlastním jménem Pejo Totev Kračolov, představitel symbolismu.
Stál u počátků bulharské moderny, jeho dílo má klíčový význam pro bulharskou literaturu 20. století.
Absolvoval střední školu v Plovdivu. Od roku 1897 do roku 1901 byl zaměstnán jako telegrafista v různých městech - Čirpan, Stara Zagora, Sliven, Stralža, Anhialo (Pomorje) a Sofie. V té době sympatizoval s bulharskou Dělnickou stranou sociálně demokratickou. Po roce 1897 přišel do styku s makedonskou revoluční organizací. V roce 1898 otiskl časopisecky své první básně.
V roce 1900 se odstěhoval do Sofie s cílem pokračovat v kariéře literáta. S dalšími bulharskými intelektuály se zúčastnil činnosti literárního kroužku "Myšlenka". V roce 1901 vyšla knižně jeho první sbírka básní. Pracoval jako redaktor oficiálního časopisu Revoluční organizace Makedonie. Do Makedonie uskutečnil v letech 1902-1903 několik cest; jako člen revolučních skupin, zveřejnil své manifesty a navštěvoval vůdce bulharského hnutí v Makedonii proti turecké nadvládě.
Po návratu do Sofie získal místo v Národní knihovně a obnovil svou aktivní činnost ve skupině "Myšlenka". V této době zpracoval první životopis makedonského revolucionáře Gotse Delčeva (1872-1903), napsal řadu básní a vlastní životopis inspirovaný zkušenostmi z Makedonie.
V letech 1904-1910 pracoval nejprve v Národní knihovně, pak v revolučních novinách Ilinden a poté se stal ředitelem Národního divadla. Uskutečnil cesty do Rakouska, Švýcarska a Francie, pokračoval ve vydávání svých děl.
Dílo Pajo Javorova bylo zejména ovlivněno jeho milostným životem, který ho inspiroval k napsání sérií básní a dvou divedelních her. Většina romantických básní byla věnování dvěma ženám jeho života - Mině Todorovové a Loře Karavelovové.
Javorovova láska k Mině Todorovové, sestře přítele a člena skupiny "Myšlenka", začala v roce 1906. Téhož roku odjel do Francie. Mina zemřela na tuberkulózu 14. června 1910 a byla pohřbena v Paříži, na novém hřbitově Boulogne-Billancourt. Svou lásku vyjádřil ve dvou sbírkách básní vydaných v letech 1907 a 1910. Její smrt též ovlivnila vznik první Javorovovy divadelní hry.
Dne 19. září 1912, krátce před svou další cestou do Makedonie, se oženil s Lorou Karavelovovou. Lora již byla jednou vdaná, po krátkém manželství se ale rozvedla. Jejich dopisy jsou považovány za důkaz vzájemné lásky. Po návratu Javorova žili manželé v Sofii v domě, který se později stal muzeem (dnes pro veřejnost uzavřeno). V noci 30. listopadu 1913, po návratu z večera u přátel, spáchala Lora sebevraždu.
Po sebevraždě manželky se Javorov pokusil o sebevraždu také, ale neúspěšně a v důsledku zranění oslepl. Soudní proces po smrti Lory a pomluvy o tom, že ji zastřelil sám, přivedly Javorova k dokonané sebevraždě (otrávil se a zastřelil) ve věku 36 let. Úmrtí zaznamenal i český tisk.
P. Javorov: Kouzelnice
Má duše vzhlíží pokorně k své paní,
zajala ji tvá duše! Bez váhání
v plen jsem se dvěma tichým očím dal.
Má duše tebe prosí, zapřísahá.
Prosí a čeká - proč tak dlouho váhá?
Tvá duše kouzelnice mlčí dál.
Má duše hladově tě stále vzývá,
ale tvá duše se mi neozývá,
tvá duše dítěte i bohyně…
Kdybys jen, kouzelnice, promluvila!
Tvá duše se snad cítí provinilá
Za triumf získaný tak nevinně …

Zemřel (sebevražda) 16. (jul.) / 29. (greg.) 10. 1914 v Sofii (Bulharsko).
Pejo Javorov (Wikipedia)
Pejo Kračolov - Pejo Javorov (pseudonym) (www.databazeknih.cz)
Javorov, Pejo (www.iliteratura.cz, Ludmila Kroužilová)
Pejo Javorov, 1912
Pejo Javorov, 1912
  Slovník balkánských spisovatelů
Viz
Kalendárium Říjen 2014 (16.10.)
     
1. ledna 1888 (130. výročí)
se v Praze na Malé Straně (Rakousko-Uhersko) narodil český humoristicko-satirický spisovatel, novinář, publicista, reportér, fejetonista, dramatik, herec, zpěvák, recitátor, konferenciér, kabaretiér a autor písňových textů Eduard Bass, vlastním jménem Eduard Schmidt, představitel demokratického proudu.
V roce 1910 nastoupil uměleckou dráhu jako zpěvák v kabaretu 'Bílá labuť' - k přijatému pseudonymu jej motivoval hluboký hlas. Poté působil jako recitátor, konferenciér a nakonec i jako ředitel v pražských kabaretech 'Rokoko' (1916-1917) a 'Červená sedma' (1918-1919). Byl dlouholetým redaktorem (1920-1933) a později dokonce šéfredaktorem 'Lidových novin' (1933-1942). Za okupace psal díla posilující české národní vědomí. Jeho dlouholetá a intenzivní láska k cirkusu vyústila na začátku II. světové války v rozhodnutí vytvořit románovou kroniku cirkusového podniku jako kolektivního díla lidí oddaných společné věci. V širokém dějovém proudu přísluší ústřední linie osudům cirkusáka Vaška Karase, v němž Bass oslavil typ nadaného, bystrého a mravně pevného českého člověka.
Proslul zejména knihami Klapzubova jedenáctka a Cirkus Humberto.
Vystudoval v Praze staroměstskou reálku, vyučil se v obchodě svého otce kartáčnictví a studoval ve Švýcarsku a Německu. Od roku 1910 vystupoval jako recitátor a zpěvák v Schöblově kabaretu U Bílé labutě. Jednalo se o spolutvůrce literárního kabaretu Červená sedma. Spolupracoval se satirickými časopisy a spolu s několika karikaturisty vydával Letáky.
Působil jako fejetonista, reportér, soudničkář a divadelní kritik. Vydával kabaretní texty v edici Syrinx a satirický časopis Šibeničky. Později byl ředitelem v pražských kabaretech Červená sedma a Rokoko.
V letech 1920-1942 působil jako redaktor Lidových novin. V době od května 1933 do 31. prosince 1938 byl jejich šéfredaktorem.
Jiří Červený: "A takový generálbass byl v Červené sedmě Eduard Bass, který byl tvůrcem literárního a zvláště politického charakteru jejího programu. A byl to skutečně generál Bass, který Sedmě velel a vedl ji nejprve vedle Červeného a pak sám až do svého odchodu. Jeho autorita byla většinou uznávána, i když se někdy sedmičkářům zajídala... Když pak převzal funkci ředitelskou v Sedmě, proměnil se v důstojného obřadníka, vrátil se do své ředitelské role, kterou před tím v Rokoku svého času zastával."
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
1. ledna 1888 se narodil Eduard Schmidt. Že vám to jméno nic neříká? Není divu. Syn pražského výrobce kartáčů se proslavil pod pseudonymem Eduard Bass.
Získal ho během svého účinkování v jednom pražském kabaretu - prý díky svému nádherně hlubokému hlasu. Kabarety se staly Eduardovou láskou. Poznal je už v Mnichově, kde působil jako obchodní zástupce otcovy prosperující firmy. Po návratu do Prahy jim zcela propadl. Vyzkoušel několik slavných pražských scén - a nakonec se stal hercem, zpěvákem, konferenciérem a autorem kabaretu Červená sedma. A také jeho ředitelem.
Eduard Bass dvě desetiletí pracoval v Lidových novinách jako fejetonista, reportér, soudničkář, kulturní zpravodaj, divadelní kritik a autor tzv. rozhlásků. V roce 1933 se stal šéfredaktorem a byl jím až do nedobrovolného odchodu v roce 1941. Věnoval se pak románové tvorbě a psal o své druhé lásce. Cirkusu.
Románová kronika Cirkus Humberto a sbírka povídek Lidé z maringotek se staly oslavou českého člověka. Jeho odvahy a schopností. Po válce se Bass vrátil na místo šéfredaktora obnovených Lidových novin. Poslední článek napsal 28. října 1945. Ten samý den ho postihla mozková mrtvice. Zemřel 2. října 1946.
Zemřel 2. 10. 1946 v Praze (Československo).
Eduard Bass (Wikipedia)
Eduard Bass - textař, prozaik, novinář, kabaretiér (www.spisovatele.cz)
Eduard Schmidt, pseudonym: Eduard Bass (www.databazeknih.cz)
Eduard Bass
Eduard Bass
  Z historie (HaNo)
www.skolavpohode.cz
Lípa č. 3/2011
Lípa č. 4/2017
http://knihy.abz.cz/
http://www.filmavideo.cz/
http://www.cesky-jazyk.cz/
http://www.cbdb.cz/
http://ireferaty.cz/
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Říjen 2016 (2.10.)
     
l. ledna (června) 1908 (110. výročí)
se v Žamberku (Rakousko-Uhersko) narodil český herec Zdeněk Hodr.
Zdeněk Hodr se narodil na Nový rok 1. ledna 1908 v Žamberku do rodiny herců Antonína Jana Hodra (1875 - 1938) a Marie Bonaventurové - Hodrové (1880 - 1952). Hereckou dráhu začal začátkem 30. let v pražské Uranii. Poté prošel mimopražskými i pražskými divadly: pardubická Východočeská společnost (1932 - 1938), českobudějovické Jihočeské Národní divadlo (1938 - 1941), dále pražské Nové divadlo (1941 - 1943) a Vinohradské divadlo (1943 - 1976), ve kterém hrál i po odchodu na odpočinek. V Českých Budějovicích se rovněž věnoval režijní činnosti.
Hodr se skvěle, díky svému zjevu, vysoké postavě, zvláštní hlavě, intelektuálsky laděným obličejem s melancholickým výrazem a vysokému čelu, hodil do rolí různých vznešených a inteligentních mužů kladných i záporných charakterů. Své zajímavé herecké kreace ztvárňoval omezenými výrazovými prostředky, mimikou, melancholickým výrazem a uhlazeným chováním. Postavy mohl zvýrazňovat také zvláštně znělým a chvějícím se hlasem.
Zajímavé kreace sehrál v inscenacích „Višňový sad“, „Učené ženy“, „Don Carlos“, „Letní hosté“, „Noc s leguánem“ a nebo „Vlci“ (Teulier). Svou nejvýraznější postavu nalezl v neobyčejně humální roli doktora Galéna v Čapkově protiválečném dramatu „Bílá nemoc“.
Na filmovém pásu se nám Hodr zachoval nejčastěji jako skvělý představitel různých inteligentů, doktorů, inženýrů i vojáků, často záporných a zbabělých vlastností v menších rolích.
Od své první filmové postavy gestapáka ve Wassermanově dramatu Nadlidé (1946) sehrál například velitele stráže (Krakatit), německého vojáka (Bílá tma), právníka (Velká příležitost), důstojníka (Revoluční rok 1848), lékaře (Karhanova parta), doktora (Botostroj), učitele (Velké dobrodružství), inženýra (Anna proletářka), vojáka (Jan Žižka), úředníka Krále (Nevěra), rádce (Labakan), Hechtla (Strach), oddávajícího úředníka (Dům Na Ořechovce), Roubíčka (... a pátý jezdec je strach), německého důstojníka (Maratón), učitele (Naše bláznivá rodina), psychiatra (Muž, který stoupl v ceně), Dr. Chmela (Na kolejích čeká vrah), důchodního (Kladivo na čarodějnice), lékaře (Touha Sherlocka Holmese), hodináře Novotného (Sokolovo), Engertha (Paleta lásky), starého nacisty (Zítra vstanu a opařím se čajem), starostu (Božská Ema) či lékaře Galluše (Putování Jana Amose).
Svoji snad nejvýraznější filmovou postavu předvedl v Radokově expresionistickém dramatu Daleká cesta (1948). Jeho Žid Zdeněk Klein, přítel hlavní hrdinky Hany (Blanka Waleská), nejdříve chce před nacistickým nebezpečím emigrovat, nemá však k tomu dost odhodlání a raději zůstane. Následně je transportem odvlečen do ghetta v Terezíně, kde se z něho stane židovský dozorce. Nakonec se do Terezína dostane i Hana, kterou se Zdeněk pokouší ochránit. Dočkají se oba vytouženého konce války?
Hlavní, či větší role, hodné jeho nespornému talentu se nikdy nedočkal. Divákům se na rozloučenou předvedl jako inženýr Král v dramatu Zdeňka Brynycha Poločas štěstí (1984). Bohužel se slavnostní premiéry (1. února 1985) již Hodr nedočkal.
Mnoho uměleckých úkolů mu rovněž poskytl rozhlas („Albertův most“, „Symfonie s úderem kotlů“, „Pan“, „Galileo Galilei“, „Měsíc nad řekou“ nebo „Věra Lukášová“), dabing a i televize (televizní inscenace Chvíle rozhodnutí, Kočár nejsvětější svátosti, Zločin a trik II., Zločin lorda Savila, Amatér, Zvláštní případ, Poslední královna, Lidé na křižovatce, Rekviem za kouzelnou flétnu, Julián odpadlík aj. a seriály Fantom operety, Dobrodružství šesti trampů, F. L. Věk, Byli jednou dva písaři, Arabela či Malý pitaval z velkého města).
Byl vyznamenán titulem Zasloužilého umělce (1968). Jeho dcerou byla spisovatelka Daniela Hodrová (*1946). Bohužel byl Zdeněk Hodr málo známým, a také jeho filmové role byly spíše okrajové. Zdeněk Hodr zemřel 15. listopadu 1984 v Praze jako sedmdesátišestiletý muž.
Zemřel 15. 11. 1984 v Praze (Československo).
Zdeněk Hodr (www.csfd.cz, Jaroslav Lopour)
Zdeněk Hodr (www.fdb.cz)
Zdeněk Hodr - herec, divadelní režisér (www.filmovyprehled.cz)
Zdeněk Hodr
Zdeněk Hodr
  Z historie (HaNo)
Viz
Kalendárium Listopad 2014 (15.11.)
     
1. (2.) ledna 1918 (100. výročí)
se v Zakopane (Malopolské vojvodství, Polsko) narodil polský spisovatel (především knih pro děti a mládež), romanopisec, scenárista, překladatel z maďarštiny, Adam Bahdaj.
Psal také pod pseudonymy Dominik Damian a Jan Kot. Jeho romány mají společenskou a psychologickou tématiku. Pro mladé čtenáře psal dobrodružné romány, které se často dotýkají dětí s narušeným chováním.
Pod pseudonymem Dominik Damian psal populární detektivní romány.
Bahdaj vystudoval práva na Jagellonské univerzitě v Krakově a na Vysoké škole ekonomické ve Varšavě. Druhou světovou válku prožil v Maďarsku jako polský aktivista. Pracoval pro krajanský spolek v Budapešti, publikoval v časopise polské emigrace Wieści z Polski a spolupracoval s vydavatelstvím Biblioteka Polska.
Roku 1942 debutoval pod pseudonymem Jan Kot sbírku básní Iskry spod młota (Jiskry z kladiva) a novelu Z pamiętnika samotnika (Ze zápisků samotáře). Roku 1943 pak vyšly jeho překlady maďarských lidových písní Seklerskie ballady ludowe (Sikulské lidové balady) a povídka Karty z pamiętnika misantropa (Listy z deníku misantropa).
V letech 1945-1950 působil jako novinář v Krakově a ve Varšavě, od roku 1950 se věnoval literatuře. Je autorem několika desítek knih pro děti a mládež se sportovní, dobrodružnou a detektivní tematikou, které zejména z počátku spojoval s problémy protifašistického odboje. Pro nejmenší čtenáře psal krátké prózy plné humoru a obdivu k přírodě.
Roku 1974 mu byl udělen polský Zlatý Záslužný kříž (Złoty Krzyż Zasługi) a roku 1984 byl zapsán na Čestnou listinu Mezinárodního sdružení pro dětskou knihu IBBY (International Board on Books for Young People).
Zemřel 7. 5. 1985 ve Varšavě (Polsko).
Adam Bahdaj (Wikipedia)
Adam Bahdaj - Dominik Damian (pseudonym) (www.databazeknih.cz)
Adam Bahdaj (www.cbdb.cz)
Adam Bahdaj
Adam Bahdaj
  Slovník polských spisovatelů
https://www.fdb.cz/
     
1. ledna 1928 (90. výročí)
se v Košicích (Slovensko, Československo) narodila česká historička umění PhDr. Jana Kybalová, CSc., první předsedkyně Společnosti přátel Uměleckoprůmyslového Muzea (SPUMP).
Specializuje se na dějiny umění uměleckého řemesla, zejména v oboru skla a keramiky, a na historický vývoj interiéru. Autorka mnoha scénářů a katalogů mnoha výstav a řady knih.
Vystudovala Dějiny umění a národopisu na Filosofické fakultě University Karlovy. Pracovala v Historicko-archeologickém oddělení Národního Muzea. Spravovala fond pražského Lapidária. Připravila jeho vůbec první katalog. Počátkem sedmdesátých let přešla do pražského Uměleckoprůmyslového Muzea. Tady byla autorkou velkých monografických výstav: Holičská fajáns, Barokní zátiší, Obraz a skutečnost (s obrazy z Národní galerie), Delfská fajáns, Kamenina v Čechách a na Moravě, Habánská fajáns. V muzeu taky zpracovala sbírku slonoviny. O jednotlivých druzích keramiky napsala monografie.
Od šedesátých let minulého století o svém oboru přednášela. Habilitovala na téma Dějin uměleckých řemesel nové doby. Jako jedna z českých "Nejvzdělanějších žen a mužů národa" obdržela dopoledne 8.října 1995 z rukou předsedy vlády, docenturu.
Z díla: Lapidarium (1954); Delftská fajáns (1973); Evropská kamenina (1991); Kamenina v Čechách a na Moravě (1993); Svatý Jan Nepomucký 1393-1993 (1993); Dějiny uměleckého řemesla a užitého umění v českých zemích - Od Velké Moravy po dobu gotickou (1999).
Jana Kybalová (www.databazeknih.cz)
Osobnost: Jana Kybalová (www.prijmeni.cz)
PhDr. Jana Kybalová, CSc.
PhDr. Jana Kybalová, CSc.
  Český biografický slovník XX. století
     
1. ledna 1948 (70. výročí)
zemřel v Praze (Československo) český novinář a publicista, spisovatel, československý sociálnědemokratický politik, poslanec a ministr Rudolf Bechyně.
Rudolf Bechyně bezesporu patřil k těm osobnostem, které výrazně utvářely podobu a charakter první Československé republiky.
Rudolf Bechyně byl původním povoláním zámečník. Sebevzděláváním se brzy vypracoval v uznávaného sociálnědemokratického politika a novináře. Ve třiceti letech se stal poslancem vídeňské říšské rady. Za 1. světové války byl roku 1915 zatčen, obviněn z velezrady a nakonec poslán jako řadový voják na frontu. Odtud se vrátil roku 1917 a stal se jedním z hlavních představitelů protirakouského a protišmeralovského směru v Českoslovanské sociální demokracii, tzv. národně revoluční opozice orientované na Masarykovu zahraniční akci.
Za první Československé republiky byl několikrát ministrem a náměstkem předsedy vlády. V období pomnichovské krize napsal: Byl jsem částí politické soustavy, která ztroskotala - a já vím, co z toho následuje. Ubírám se do ústraní. Zcela vážně toto prohlášení zřejmě nemyslel. V červenci 1939 emigroval do Velké Británie a v letech 1940-1941 byl předsedou Státní rady československé v Londýně.
Po roce 1945 se do čela Československé sociální demokracie postavili jiní, především mladší politici. V té době Bechyně připravil k vydání výbor svých politických úvah a statí z let 1938-1945. Dal jim příznačný název Pero mi zůstalo.
Narodil se 6. 4. 1881 v Nymburku (Čechy, Rakousko-Uhersko).
Rudolf Bechyně (Wikipedia)
Rudolf Bechyně - politik, publicista, novinář, ministr (www.osobnosti.cz)
Bechyně Rudolf (www.historiecssd.cz)
Rudolf Bechyně
Rudolf Bechyně
  www.libri.cz
Lípa č. 1/2011
Viz
Kalendárium Duben 2011 (6.4.)
     
1. ledna 1998 (20. výročí)
začal fungovat Česko-německý fond budoucnosti.
Česko-německý fond budoucnosti pomáhá stavět mosty mezi Čechy a Němci. Cíleně podporuje projekty, které svádějí dohromady lidi obou zemí, které umožňují a prohlubují pohledy do jejich světů, do společné kultury a dějin. Od roku 1998 poskytl Fond budoucnosti dohromady přibližně 57 milionů eur na více než 10 300 projektů.
Česko-německý fond budoucnosti (ČNFB) byl oběma státy vytvořen na základě Česko-německé deklarace. Vznikl 29. prosince 1997 jako nadační fond se sídlem v Praze. Úkolem Fondu je podporovat setkávání, porozumění a spolupráci mezi Čechy a Němci.
V prvních deseti letech činnosti sehrál Česko-německý fond budoucnosti klíčovou roli při odškodňování českých obětí nacismu. Ročně se díky podpoře ČNFB uskuteční přes 600 projektů, na které jsou vyčleněny asi tři miliony eur.
Česko-německý fond budoucnosti (www.fondbudoucnosti.cz)
Česko-německý fond budoucnosti (Wikipedia)
Česko-německý fond budoucnosti
Česko-německý fond budoucnosti
  Lípa č. 4/2007
     
1. ledna - Nový rok
je Světový den míru (World Day of Peace); vyhlásil papež Pavel VI. s platností od roku 1968.
Světový den míru je svátek Římskokatolické církve slavený 1. ledna věnovaný míru. Byl zaveden v roce 1967. Byl inspirován encyklikami Pacem in Terris a Populorum Progressio papežů Jana XXIII. a Pavla VI.
Světový den míru (Wikipedia)
Pacem in Terris (www.kebrle.cz)
Populorum Progressio (www.kebrle.cz)
je Státní svátek - Den obnovy samostatného českého státu (od roku 2000).
1.1.1993 došlo k rozdělení Československa a vzniku dvou samostatných států - České republiky a Slovenské republiky.
Významné dny (gnosis9.net)
1. ledna - Světový den míru
1. ledna - Světový den míru
  Z historie (HaNo)
www.quido.cz
Lípa č. 4/2007
Lípa č. 4/2008
Lípa č. 4/2010
Lípa č. 4/2011
Viz
Kalendárium Leden 2017 (1.1.)
     
2. ledna (2. prosince) 1918 (100. výročí)
zemřel v Paříži (Île de France, Francie) francouzský dramatik, spisovatel, básník, esejista a scenárista Edmond Rostand, celým jménem Edmond Eugene Joseph Alexis Rostand.
Rostand se narodil do zámožné rodiny jako syn ekonoma a advokáta Eugena Rostanda (1843-1915), díky čemuž se mu dostalo nejen dobrého vzdělání na College Stanislas de Paris, ale i finančního zajištění, které mu umožnilo věnovat se volné literární tvorbě. Svá nejvýznamnější dramata sepsal v letech 1890 - 1898. V roce 1901 se díky své tvorbě stal členem Francouzské akademie.
Jeho syn Maurice Rostand (26. května 1891 - 21. února 1968) byl rovněž spisovatelem.
Zemřel roku 1918 na španělskou chřipku. Byl pochován na hřbitově 'Cimetiere Saint-Pierre' v rodném Marseille.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Od premiéry nejslavnějšího Rostandova dramatu 28. prosince loňského roku uplynulo rovných 110 let. Byl to triumf. Největší divadelní událost posledního desetiletí devatenáctého století. Nesmělý nosatý milovník brzy odhazoval svůj širák v dál na všech evropských jevištích a podíval se i do Ameriky. I tu srazil na kolena.
Našli se ovšem také rejpalové, kteří Rostandovi vytýkali přílišný pathos, zálibu v okázalých efektech a nadmíru romantické pózy jeho hrdinů. Kterýsi kritik dokonce napsal, že Rostandův Cyrano se má k pravému reku asi tak, jako angorská kočička ke lvu. Jedno je jisté. Přes všechny výhrady kritiků zůstane bouřlivák, fanfaron a nešťastný milovník Cyrano touhou každého herce a zážitkem pro každého diváka.
Rostand je autorem dalších sedmi veršovaných her. Ale jen jediná z nich měla alespoň ve své době úspěch, srovnatelný se Cyranem. Drama Orlík o životě nešťastného syna Napoleona Bonaparta. Mělo premiéru v roce 1900 a Orlíka hrála Sarah Bernhardtová.
Narodil se 1. 4. 1868 v Marseille (Bouches-du-Rhône, Provence-Alpes-Côte d'Azur, Francie).
Edmond Rostand (Wikipedia)
Edmond Rostand (www.databazeknih.cz)
Edmond Rostand (www.cbdb.cz)
Edmond Rostand
Edmond Rostand
  http://www.vetrnemlyny.cz/
Kalendárium ČT1
     
2. ledna 1938 (80. výročí)
se v Táboře (Československo) narodil český a československý boxer, bývalý olympijský vítěz (1960) a mistr Evropy Bohumil Němeček.
V mládí začal v rodném městě sportovat, hrál hokej, ale brzy přešel (od roku 1955) do boxerského ringu. Po přestěhování do Děčína pracoval jako řidič ČSAD Děčín; úsilí a vůle jej přivedla z místního boxerského klubu Lokomotiva až do československé reprezentace v lehké welterové váze (do 63,5 kg).
Na XVII. letních olympijských hrách 1960 v Římě - na své první velké mezinárodní akci - se nečekaně, ale zaslouženě probojoval až do finále, kde vítězstvím nad Quarteyem z Ghany se stal třetím československým boxerem, po J.Tormovi v Londýně 1948 a Jánu Zacharovi v Helsinkách 1952, který na LOH vybojoval zlatou medaili pro vlast.
Na Mistrovství Evropy v Moskvě 1963 získal bronzovou; na ME v Římě 1967 ve welterové váze (do 67 kg) ve velmi silné konkurenci postupně vyřadil 11 soupeřů a získal zlatou medaili a titul mistra Evropy.
Bohumil Němeček se po roce 1968 dále věnoval boxu, ale již jako hlavní trenér v Ústí nad Labem. Ze zdravotních důvodů odešel do invalidního důchodu.
Olympijský vítěz B. Němeček je uveden v knize Jaroslava Kirchnera - Hvězdy českého sportu (2000). Jako krédo používal citát: „Vůle, síla a vytrvalost - to mi dal sport do života.“
Zemřel 2. 5. 2010 v Ústí nad Labem (Česká republika).
Bohumil Němeček (boxer) (Wikipedia)
Bohumil Němeček - boxer (www.osobnosti.cz)
Bohumil Němeček (profiboxing.pedrorozenkraft.cz)
Bohumil Němeček
Bohumil Němeček
  Lípa č. 4/2007
https://www.youtube.com/
https://sport.lidovky.cz/
https://isport.blesk.cz/
     
2. ledna 1968 (50. výročí)
uskutečnila se první úspěšná transplantace srdce.
Christiaan Neethling Barnard (8. listopadu 1922 - 2. září 2001) byl jihoafrický chirurg, který jako první provedl úspěšnou transplantaci srdce. Narodil se v Jihoafrické republice, poté vystudoval lékařství v Kapském městě (JAR) a znalosti z kardiochirurgie získal v USA. Později se znovu vrátil do vlasti a stal se profesorem chirurgie v Kapském městě.
První transplantaci srdce u člověka provedl 9. (3.) prosince 1967 Christiaan Barnard v Kapském Městě v Jihoafrické republice, příjemcem byl 54letý L. Washkanski, který zemřel 18. den po operaci na bronchopneumonii (zánět průdušek a plic).
V pořadí druhý pacient (z ledna 1968), 58letý stomatolog Philip Blaiberg, žil 18 měsíců (jiné prameny uvádějí 20 nebo necelých 22 měsíců), operace na něm byla druhou transplantací v pořadí. Zemřel na vaskulopatii (onemocnění cév) štěpu, do té doby neznámou komplikaci. Zajímavé bylo, že Ch. Barnard ignoroval tvrdé rasistické zákony v JAR a bělochovi transplantoval srdce míšence.
První transplantaci srdce v tehdejším Československu provedl 9. července 1968 tým akademika Šišky. Pacientka po šesti hodinách zemřela.
Christiaan Barnard (Wikipedia)
Prvním dárcem srdce byl opičí samec (www.seniortip.cz, Břetislav Olšer)
Profesor Christiaan Neethling Barnard
Profesor Christiaan Neethling Barnard
  www.iabc.cz
Viz
Kalendárium Leden 2008 (2.1.)
     
3. ledna 1868 (150. výročí)
v Japonsku po revoluci Meidži vedené samuraji usedá na trůn císař Mucuchito a ukončuje feudální vládu šógunů, trvající bezmála 700 let.
Císař provedl řadu hospodářských a správních reforem a usiloval o modernizaci země.

  Rok do kapsy
     
3. ledna 1928 (90. výročí)
zemřel v obci Hořice v Podkrkonoší (Československo) český sochař Quido Kocián, celým jménem Quido Tomáš Kocián (Kocian), patřící k předním představitelům českého umění přelomu 19. a 20. století.
Jeho raná tvorba patřila k nejpozoruhodnějším projevům českého secesního symbolismu. Později se však Kocián vrátil k myslbekovské tradici a jeho práce ztratily dřívější významnost.
Jeho tvorbu lze charakterizovat jako originální formu symbolismu, pro níž je typická výrazná exprese a přítomné jsou v ní i secesní prvky. Filosoficky lze jeho umělecké sdělení považovat za existencialistické. Bývá řazen po bok dalších významných současníků - Františka Bílka, Ladislava Šalouna nebo Bohumila Kafky, s nimiž ho spojuje zájem o psychologii moderního člověka, o temné stránky jeho povahy a nejvnitřnější hnutí lidské duše. Oblíbený motiv smrti jej v pozdějších letech postavil též do role sochaře funerálních motivů.
Quido Kocian se narodil v Ústí nad Orlicí v rodině kameníka. Nejdříve studoval sochařskou a kamenickou školu v Hořicích, kde se již natolik projevil jeho tvůrčí talent, že jeho další studium na umělecko-průmyslové škole v Praze bylo logickým pokračováním. Finančně jej na počátku pražských studií výrazně podpořil baron K. F. Bartoš-Sturz Sattelberg. Kocian byl žákem Josefa Václava Myslbeka. Ještě během studií na umělecko-průmyslové škole vytvořil své pojetí Myslbekova sousoší „Ctirad a Šárka“, které natolik uchvátilo tehdejší odbornou kritiku, že mu ve srovnání s jeho učitelem přisoudila větší uměleckou hodnotu. Kdosi tehdy napsal , že „žák přerostl svého učitele“. To byla pro Kociana medvědí služba, neboť do té doby jemu velmi příznivě nakloněný Myslbek se s ním rozešel. Rozchod se vykládá tak, že Myslbek byl tradicionalista a nové expresivní pojetí svého žáka mu nevyhovovalo. Daleko spíše se však zřejmě jednalo o záležitost ješitnosti. Skutečnost na Kociana natolik negativně zapůsobila, že přerušuje studia a na nějaký čas opouští Prahu.
Během svých cest navštíví Itálii a Francii, kde se setkává s významnými osobnostmi tehdejšího sochařství, především pak s nejvýraznější z nich, Francouzem Augustem Rodinem. Po svém návratu vytváří jedno ze svých nejvýznamnějších děl „Abelova smrt“, které mu svou originalitou vrátilo přátelství i náklonnost J. V. Myslbeka. Kocianova témata jsou výhradně tragická a umělecké vyjádření tvůrce velmi přesvědčivé a vyhýbající se schematismu. Jak bylo řečeno jedním z jeho obdivovatelů „osobní lidská zkušenost je jím povýšena na samotný základ umění“. Nebál se ukázat tragické a negativní stránky člověka v plné své podstatě (např. „Válka“). Jak už to u vynikajících českých umělců bývá, Kocian se během života nedočkal docenění. Vzhledem k tomu, že nikdy neslevil ze svého přesvědčení a neopustil autenticitu ve svém výrazu, stal se posléze jedním z četných případů umělce, jemuž jeho genialita přinesla nevděk a odsun na vedlejší kolej. Kocian byl dlouho zapomenut a až v posledních letech jej znovu objevujeme. Jeho díla dlouho ležela zapomenuta v depozitářích nebo se povalovala v odkladových prostorách škol. Po letech první výstava jeho prací proběhla v dubnu až květnu 2005 v Obecním domě v Praze. O této výstavě byl Janou Hádkovou natočen televizní dokument.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Syn Quido se narodil v rodině kameníka Kociána jako šestý v pořadí. Otec si velmi přál, aby se stal obchodníkem, ovšem Quidovi v tom zabránila nedoslýchavost na jedno ucho. Díky tomuto handicapu se zrodil jeden z našich největších sochařů Quido Tomáš Kocián.
Na Akademii výtvarných umění chodil do třídy Josefa Václava Myslbeka. Myslbek byl zprvu svým žákem nadšen. Když ale čtyřiadvacetiletý Quido Kocián vytvořil sochu „Šárka“, o které kritika prohlásila, že „žák předčil svého učitele“, bylo zle. Ješitný Myslbek se cítil dotčen a svého žáka zapudil. Nejdříve z Akademie, později z Prahy. I když se spor později urovnal, přecitlivělý Kocián tuto křivdu neunesl. Nepomohly ani ceny, ani další uznání, ani cesta do Itálie a Francie, kde se setkal se samotným Rodinem.
Psychická rána zasadila v Kociánovi nechuť k pražským poměrům a nakonec vedla k jeho odchodu do Hořic, kde až do smrti vyučoval na sochařské škole.
Narodil se 7. 3. 1874 v Ústí nad Orlicí (Čechy, Rakousko-Uhersko).
Quido Kocian (Wikipedia)
Na Hradě vystavuje zapomenutý dekadent Kocián, kterého zapudil ješitný Myslbek (art.ihned.cz, Magdalena Čechlovská)
Quido Kocian - sochař (zivotopis.osobnosti.cz)
Quido Tomáš Kocián
Quido Tomáš Kocián
  Lípa č. 4/2008
www.libri.cz
http://www.sanquis.cz/
http://legacy.blisty.cz/
http://www.mistnikultura.cz/
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Březen 2014 (7.3.)
     
3. ledna 1928 (90. výročí)
se v Praze (Československo) narodil český etnolog, indolog, afrikanista a religionista PhDr. Erich Herold, pracovník Orientálního ústavu, ředitel Náprstkova muzea.
Autor literatury ze staroindické filologie, o Indii a o afrických maskách.
V letech 1959 - 1970 byl ředitelem Náprstkova muzea v Praze. Vedle indologie se zabýval uměním subsaharské Afriky. S manželkou, publicistkou a překladatelkou Věrou Šťovíčkovou-Heroldovou, připravil antologii afrického kmenového orálního umění Africké lásky, africká manželství v životě a v zrcadle afrického umění (1994).
Antologie čtyřiceti afrických etnik z pera někdejšího, dnes už zemřelého ředitele pražského Náprstkova muzea a jeho ženy, bývalé zpravodajky Čs. rozhlasu v Africe. Kniha nejen o lásce a milování, ale také o námluvách, svatbě, rodinném životě, nevěře a manželských sporech, prostě o vztahu mezi mužem a ženou v praktickém životě i v zrcadle slovesného a výtvarného umění africké kmenové společnosti obsahuje množství legend, pohádek a popěvků na erotické, milostné a manželské téma. Milování nebylo v očích Afričanů námětem choulostivým, bez fíkového listu se obešlo i výtvarné umění, neboť šlo o magii plodnosti. Kniha je vyzdobena fotografiemi řezbářských děl, zobrazujících lidský pár, protože postavy muže a ženy vnímané jako prarodičovský pár hrály v životě kmenového společenství podobnou roli jako Madona s dítětem v křesťanství.
Zemřel 7. 12. 1988 v Praze (Československo).
Erich Herold (www.databazeknih.cz)
Osobnost: Erich Herold (www.prijmeni.cz)
Věra Šťovíčková-Heroldová, překladatelka (Týdeník Rozhlas)
Věra Šťovíčková-Heroldová, Erich Herold: Africké lásky, africká manželství
Věra Šťovíčková-Heroldová, Erich Herold: Africké lásky, africká manželství
  Český biografický slovník XX. století
Viz
Kalendárium Leden 2008 (3.1.) a Kalendárium Prosinec 2008 (7.12.)
     
3. ledna 1948 (70. výročí)
se narodil český levicový nakladatel Dr. Milan Havlíček.
Grafologické služby, kurzy kreslení.
Dr. Milan Havlíček - Orego (www.1188.cz)
Dr. Milan Havlíček - Orego (www.edb.eu)
Dr. Milan Havlíček (www.najdipomoc.cz)
Michal Skřejpek: Právnický stav a právnické profese v minulosti (Havlíček Brain Team)
Michal Skřejpek: Právnický stav a právnické profese v minulosti (Havlíček Brain Team)
  Lípa č. 4/2007
     
4. ledna 1878 (140. výročí)
se ve Folkestone (Spojené království) narodil anglický povídkář a básník Alfred Edgar Coppard.
Jeho povídky vynikají básnickým citem pro zobrazení anglického venkova a živou charakterizací rázovitých postav.
Zemřel 13. 1. 1957.

  Slovník spisovatelů: Anglická literatura,….
     
4. ledna 1908 (110. výročí)
zemřel ve Vídni (Rakousko-Uhersko) český operní zpěvák (bas) Vilém Heš.
Po studiích na gymnáziu v Kolíně se stal na krátkou dobu obchodníkem. Výjimečné nadání a vrozená inteligence ho přivedly na vynikající dráhu operního pěvce. V hudbě byl autodidaktem. Absolvoval pouze několik lekcí zpěvu u prof. Lukese a prof. Pivody. Jeho první operní výstup se konal v Brně, kde vystoupil jako Kecal v Prodané nevěstě. Po odchodu do Prahy byl brzy angažován v Národním divadle. Při pohostinském vystoupení Národního divadla ve Vídni v roce 1892 dosáhl mimořádného úspěchu. Odešel poté do Městského divadla v Hamburku a roku 1896 byl jmenován sólistou Dvorního divadla ve Vídni. Ovládal téměř veškerý domácí i zahraniční repertoár. Stál u premiéry opery Debora Mistra Josefa Bohuslava Foerstera, se kterým ho poutalo upřímné přátelství. Není bez zajímavosti, že Hešovým svědkem na jeho druhé svatbě byl sám Gustav Mahler. Heš natočil téměř 120 gramofonových snímků. Vilém Heš patřil k ozdobám Národního divadla i Vídeňské dvorní opery. Byl jedním z našich největších pěvců vůbec.
Narodil se 3. 7. (6.) 1860 v Týnci nad Labem (Rakouské císařství).
Vilém Heš (Wikipedia)
Vilém Heš (operasingers.sweb.cz)
Heš, Vilém (www.ceskyhudebnislovnik.cz, Vlasta Reittererová)
Vilém Heš - civilní portrét
Vilém Heš - civilní portrét
  Lípa č. 4/2007
Lípa č. 2/2010
Viz
Kalendárium Červenec 2010 (3.7.)
     
5. ledna 1848 (170. výročí)
se narodil český operní pěvec - tenor a režisér Adolf Krössing.
Zemřel 28. 1. 1933.

  Z historie (HaNo)
     
5. ledna 1858 (160. výročí)
zemřel v Milánu (Království lombardsko-benátské, Itálie) český šlechtic z rodu Radeckých z Radče, významný rakouský vojenský velitel, stratég, politik a vojenský reformátor hrabě (Jan) Josef Václav Radecký z Radče, celým jménem Josef Václav Antonín František Karel hrabě Radecký z Radče, někdy uváděn též nesprávně se jménem Jan (Jan Josef Václav Radecký z Radče), jenž je považován za jednoho z nejlepších vojevůdců Evropy 19. století.
Během své vojenské kariéry se aktivně podílel na porážce napoleonské Francie a reformě rakouské armády. Později byl za své zásluhy jmenován velitelem rakouských sil v Itálii a roku 1836 rakouským polním maršálem. Ve věku 82 let následně jednoznačně zvítězil v první italské válce za nezávislost nad spojenými armádami piemontského krále Karla Alberta a zajistil reinstalaci rakouské moci v severní Itálii.
V roce 1849 byl jmenován generálním guvernérem Františka Josefa I. pro Království lombardsko-benátské, jímž zůstal až do roku 1857, kdy se stáhl z veřejného života.
Jeho nejslavnější období je spjato s boji v Itálii v letech 1848 - 1849. Revoluční rok 1848 zasáhl i severní Itálii a povstalcům se v březnu podařilo přimět rakouské posádky v Benátsku ke kapitulaci. Maršál Radecký se už za svého života stal vojenskou legendou. Po jeho smrti mu byl v Praze na Malostranském náměstí vztyčen pomník odlitý z ukořistěných děl italského tažení (po roce 1918 byl pomník odstraněn, v současnosti se nachází v lapidáriu Národního muzea). Světoznámý Straussův Radeckého pochod, zkomponovaný na počest velkého vojevůdce, se stal nostalgickou vzpomínkou na dobu starého mocnářství.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
„Sláva je podobná kruhu ve vodě, který se nepřestává dále šířit, až se tím šířením úplně ztratí,“ říkával William Shakespeare. Něco na tom bude. Kdo si dnes ještě vzpomene na maršála Radeckého? Co po něm zůstalo? Slavný pochod, který na jeho počest složil Johann Strauss. A pomník. Vlastně jeho torzo.
Už dávno nevévodí Malostranskému náměstí v Praze, ale krčí se v Lapidáriu Národního muzea na Výstavišti. A přitom právě tento nepříliš pohledný pomník nejvíce vypovídá o Radeckého vojenských schopnostech. Byl totiž ulit z děl, ukořistěných při slavném Radeckého tažení v Itálii v letech 1848 až 1849. Italové tehdy povstali proti Rakousku a požádali o pomoc sardinského krále Karla Alberta. Radecký na italská vojska zaútočil tak drtivě, že se Karel Albert vzdal trůnu a italské vojsko se spasilo útěkem.
Jan Josef Václav hrabě Radecký z Radče se narodil 2. listopadu 1766. Pocházel ze starého českého vladyckého rodu. Od osmnácti let, jako kadet kyrysnického pluku, bojoval v taženích proti Turkům. Rychlý postup mu přinesly napoleonské války. Stal se náčelníkem generálního štábu rakouské armády. Právě on byl autorem spojeneckých plánů bitvy národů u Lipska. Zemřel v roce 1858, ve dvaadevadesáti letech. Docela nevojensky. Uklouzl ve své ložnici, zlomil si nohu, musel ulehnout na lože a už nevstal.
Narodil se 1. (2.) 11. 1766 v Třebenicích u Sedlčan (zámek Třebnice, Rakouské císařství).
Josef Václav Radecký z Radče (Wikipedia)
Josef Václav Radecký z Radče (www.dejepis.com, Ing. Václav Němec)
Josef Václav Radecký z Radče - český voják brání trůn (www.palba.cz)
Polní maršálek hrabě Josef Václav Radecký z Radče
Polní maršálek hrabě Josef Václav Radecký z Radče
  www.libri.cz
http://www.crg.cz/
http://www.ceskatelevize.cz/
http://www.abc-bitvy.estranky.cz/
http://www.euro.cz/
http://www.radecky.eu/
http://mesto-sedlcany.cz/
http://encyklopedie.brna.cz/
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Listopad 2016 (1.11.)
     
5. ledna 1868 (150. výročí)
se narodil český varhaník, hudební skladatel a pedagog Eduard Tregler.
Zemřel 6. 8. 1932.

  Z historie (HaNo)
     
5. ledna 1888 (130. výročí)
bylo v Praze otevřeno Nové německé divadlo - zahájilo svou činnost Wagnerovou operou Mistři pěvci norimberští; od roku 1945 Divadlo 5. května, od roku 1949 Smetanovo divadlo, od 1.4.1992 Státní opera Praha.
Nové německé divadlo v Praze (Wikipedia)
Budova Nového německého divadla na pohlednici z doby kolem roku 1900
Budova Nového německého divadla na pohlednici z doby kolem roku 1900
  Lipa č. 4/2007
     
5. ledna 1928 (90. výročí)
se v obci Zdíkovec u Prachatic (Československo) narodil český spisovatel a publicista Jan Suchl.
Jeho otec byl obuvník, zedník a cirkusový a později tovární dělník; z matčiny strany byla rodina německá. Od podzimu 1944 byl Suchl totálně nasazen v opravně leteckých motorů ve Strakonicích. Roku 1945 rodina přesídlila do severočeského pohraničí, Suchl v původním bydlišti zůstal ještě do roku 1946, aby mohl ve Volyni dokončit obchodní školu. Obchodní akademii vystudoval již v Liberci (maturita 1949). Vedl osobní oddělení bavlnářských závodů Nisan (1949-1952) a poté pracoval v různých funkcích (nakonec jako personální náměstek) v liberecké Tesle. V letech 1969-1970 byl v Liberci redaktorem Severočeského nakladatelství, 1971-1985 ředitelem nového Severočeského nakladatelství v Ústí nad Labem. Roku 1975 uzavřel dálkové studium Fakulty žurnalistiky Univezity Karlovy (diplomová práce Publicista Josef Rybák). V roce 1985 přešel do Prahy na funkci šéfredaktora nakladatelství Čs. spisovatel. Od roku 1990 podnikal ve vlastním nakladatelství Erika a v dalších oborech (knižní zásilková služba aj.). V letech 1981-1988 opakovaně navštívil Sibiř (Jakutsko), r. 1988 Peking a r. 1990 New York.
Reportážní črty, povídky, literární a divadelní referáty tiskl Suchl od roku 1953 v regionálních novinách Cesta míru (Liberec) a Průboj (Ústí nad Labem); jako krajský dopisovatel začal přispívat do Rudého práva. Dále publikoval v Květnu (1956), Vlastě, Červeném květu (1965), Dialogu (Ústí nad Labem), Rodině a škole, Pionýru, Světě práce, Světě v obrazech, Květech, Literárním měsíčníku, Tvorbě, Kmeni, Světě socialismu, Venkovu (1991) a Haló novinách. Od roku 1955 spolupracoval s krajským vysíláním Čs. rozhlasu (fejetony, próza pro děti, reportáže); pro liberecký rozhlas také upravil drama Lotara Suchého David (1956). Později Suchl napsal dvě vlastní rozhlasové hry (Pokus pro dva, 1979; Dům pro všechny, 1983) a jednu televizní hru pro mládež (Pohádka z našeho domu, 1981, režie Svatava Simonová).
Úzkou fabulační základnu Suchlovy prózy, jež nedílně obsahuje i texty reportážní, tvoří motivy londonovského zmáhání drsné přírody, česko-německých partnerských vztahů a účasti v politicko-mocenských zápasech komunistického hnutí. Výchozím epickým modelem je pak cesta k vytčenému cíli, v jejímž průběhu musí hrdina mobilizovat všechny své síly a překonat řadu vnějších i vnitřních překážek, často smrtelně nebezpečných. Toto schéma pokrývá v Suchlově podání sportovní výkony horolezců (Bivak nad propastí, Akce HS, Cesta končí pod Huascaránem), vysokohorské partyzánské přesuny a povstalecké operace Slovenského národního povstání (Řekněte své jméno, Voják si nosí pušku sám, Eskorta do tmy), strastný pochod africkou divočinou (próza o zajetí čs. poradců v Angole Šok), ale i sžívání sudetoněmecké novomanželky s českým světem (Sázka na lásku, Milenci na celý život) či třeba didaktické příběhy o zvířatech pro malé čtenáře (Modré jezírko, Dobrodružství s vrtulníkem, Alan a já). Na témže pozadí dobrodružného syžetu se odvíjí Suchlovy novely, povídky a malé romány ilustrující historické mezníky boje dělnické třídy a komunistické strany o nový svět. Postavy Suchlových chlapeckých románů, odehrávajících se v jizerskohorské hájovně (Zelenou stopou, Ztracená osada, Senzační trio), podobně jako autorovy přírodní črty (Na štěstí se nečeká) přitom postupem doby stále více proklamují ideu ochrany přírody.
V Črtách z pomezí pojednal Suchl znovuosídlování Sudet v duchu budovatelské kultury raných 50. let, k níž se přihlásil mj. reportáží o reálných předobrazech Řezáčova Nástupu a Bitvy. Přetváření severní země v kvetoucí zahradu popisují také sibiřské obrazy ze souboru Království boha tajgy. Politická a osobní úskalí na cestě od února 1948 k srpnu 1968 Suchl akcentoval nejprve z hlediska nositele tzv. normalizace (v závěrečné povídce Vlaku na Prahu), později z hlediska její oběti (v bilančním románu Čas jako stvořený pro lásku, jehož kompozice se opírá o řetězec sexuálních výjevů). Námět o zvláštním dělnickém vlaku z února 1948 Suchl nejobsáhleji zpracoval v novele Cesty mužů. Jednotlivé Suchlovy prózy, vydávané často v různých obměnách a kombinacích, jsou sestaveny ze společných motivických trsů, takže se tematicky i textově mnohonásobně překrývají.
Jan Suchl - Prozaik, nakladatelský pracovník (www.slovnikceskeliteratury.cz, Pavel Janáček)
Jan Suchl (www.databazeknih.cz)
Jan Suchl (www.vimperk.cz)
Jan Suchl
Jan Suchl
  Lípa č. 4/2007
     
5. ledna 1938 (80. výročí)
zemřel v Praze (Československo) český právník, advokát a politik JUDr. Karel Baxa, první předseda československého ústavního soudu a dlouholetý starosta (pak primátor) Prahy.
Byl známý pro své antisemitské názory (zastupoval mj. rodinu Hrůzovu v procesech s Leopoldem Hilsnerem). Karel Baxa byl synovec Karla Havlíčka Borovského.
Pražský advokát Karel Baxa vstoupil do českého politického života po roce 1893, kdy v době vyhlášeného výjimečného stavu v Praze byl obhájcem ve většině procesů vedených proti redaktorům českého tisku. Od roku 1895 do roku 1913 byl nepřetržitě poslancem českého sněmu, od roku 1901 až do vzniku republiky i poslancem říšské rady.
Po vstupu mladočecha Kaizla do vlády, což bylo příslušníky pravice bývalého pokrokového hnutí 90. let chápáno jako kapitulace před Vídní, zformoval Baxa 19. 2. 1899 spolu s pravicovými radikály A. Rašínem, J. Preissem, K. S. Sokolem a dalšími vlastní Stranu státoprávně radikální, jež měla pozdvihnout mladočechy "pohozený prapor státoprávní". Předsedou této nacionálně laděné strany byl až do roku 1908, kdy se s částí členstva spojil s Radikálně pokrokovou stranou v novou Českou stranu státoprávně pokrokovou. V roce 1911 přešel ke Klofáčově Národně sociální straně.
V roce 1919 byl zvolen pražským starostou, po vytvoření Velké Prahy v roce 1922 jejím prvním primátorem. Tento úřad zastával až do roku 1937. Od roku 1921 byl i předsedou ústavního soudu, od roku 1923 předsedou správní rady České banky a členem řady kulturních a společenských spolků, mj. předsedou Českého ski klubu.
Po vzniku samostatného Československa je Karel Baxa zvolen za Československou stranu socialistickou (jak se až do roku 1926 jmenuje strana národních socialistů) pražským primátorem - zvolen pak Baxa bude ještě třikrát, a to v letech 1923, 1927 a naposledy v roce 1932, primátorem československého hlavního města pak bude až do roku 1937, kdy pro vysoký věk na tento post rezignuje. Jako pražský primátor má Karel Baxa velké zásluhy na rozvoji města v období mezi dvěma světovými válkami - za jeho "vlády" je v Praze rozšířena komunikační síť a síť inženýrských staveb, jsou vybudovány mnohá zdravotnické zařízení a zařízení sociální péče.
Kromě funkce pražského primátora působí Karel Baxa od roku 1920 jako předseda Ústavního soudu Československé republiky, od roku 1923 pak Baxa zasedá ve správní radě České banky jako její předseda. Od roku 1922 působí Karel Baxa i jako předseda Ústřední správní komise pro sjednocenou obec pražskou, v letech 1928-1937 je též členem českého zemského zastupitelstva.
Narodil se 24. 6. 1862 (1863) v Sedlčanech (Rakouské císařství).
Karel Baxa (Wikipedia)
Karel Baxa (zivotopisyonline.cz)
JUDr. Karel Baxa (www.praha.eu, Doc.PhDr.Václav Ledvinka CSc.)
JUDr. Karel Baxa
JUDr. Karel Baxa
  www.libri.cz
http://www.ceskenoviny.cz/
https://www.usoud.cz/
https://www.geni.com/
Viz
Kalendárium Leden 2008 (5.1.) a Kalendárium Červen 2013 (24.6.)
     
5. ledna 1938 (80. výročí)
se v Římě (Itálie) narodil španělský král (1975-2014) a armádní velitel španělských ozbrojených sil Juan Carlos I., česky Jan Karel I., plným jménem Juan Carlos Alfonso Víctor María de Borbón y Borbón - Dos Sicilias.
Narodil se jako vnuk španělského krále Alfonse XIII. Dne 2. června 2014 oznámil, že z osobních důvodů abdikuje ve prospěch svého syna Filipa VI. 18. června 2014 podepsal ústavní zákon o abdikaci, jehož právní moc nabyla účinnosti zveřejněním v úředním věstníku v následujícím dni.
Pochází z rodu Bourbonů, který ve Španělsku vládne od roku 1700. Jeho otcem byl Juan de Borbón, hrabě barcelonský, jeho matkou dona Marie Mercedes Bourbonsko-Sicilská z rodu Bourbon-Obojí Sicílie. Juan Carlos byl jmenován nástupcem Francisca Franca, který do něho vkládal své naděje, že bude vládnout jako absolutní monarcha. Juan Carlos však v zemi nastolil demokratické reformy.
Juan Carlos I. (Wikipedia)
Juan Carlos I. - král (www.panovnici.cz)
Španělský král Juan Carlos I. abdikuje (www.novinky.cz)
Král Juan Carlos I. (2007)
Král Juan Carlos I. (2007)
  Lípa č. 4/2007
     
5. ledna 1988 (30. výročí)
zemřel český malíř a restaurátor František Bukáček.
Narodil se 25. 4. 1910.

  Z historie (HaNo)
     
6. ledna 1558 (460. výročí)
dobyli Francouzi přístavní město Calais, poslední anglickou baštu na francouzském území.
Angličané drželi toto strategicky významné město ve svých rukou od roku 1475 i po stoleté válce mezi Francií a Anglií.

  Rok do kapsy
     
6. ledna 1838 (180. výročí)
Samuel Morse předvedl poprvé veřejně telegraf.
20. června 1840 dostává 49 letý Morse americký patent na "Záznamový elektrický telegraf" a "Telegrafní symboly", v roce 1844 se objevuje první telegrafní klíč, roku 1846 se objevují zvukové "terminály" (mimochodem v témže roce už existuje první telegrafní operátorka - Sarah G. Bagleyová), neboť poslouchat kód je "rychlejší" než ho číst. V roce 1849 se objevují již první klávesnice, které umožňují přenos skutečných písmen (!) a nikoliv kódů (New York - Philadelphia). Vylepšení doznala i morseovka, neboť některé kódy dělaly při přenosu potíže (C, O, R, Y a Z): byl zaveden tzv. mezinárodní (kontinentální) kód.
Onehdy v pražské kavárně dávali jsme dohromady naše už poněkud chabé znalosti znaků Morseovy abecedy. Nakonec to tak nějak vyšlo. Hrdě jsem přispěl svým oblíbeným znakem pro C /-.-./. Pomocné slovo pro něj zní cílovníci. Nikdo neví, co jsou cílovníci, ale asi každý, kdo se někdy snažil tu morseovku naučit, se s nimi setkal. Ale to jen pro zasmání.
V lednu uplyne sto osmdesát let od prvních pokusů Samuela Morseho s elektrickým telegrafem a morseovkou. Ano, nejdříve byl telegraf a poté abeceda. Morse byl povoláním malíř, zručný portrétista. V roce 1832 se vracel z tvůrčí cesty v Evropě. Na lodi Sully se seznámil s panem Charlesem T. Jacksonem, významným badatelem v oboru elektromagnetismu. Jeho výklad o elektřině inspiroval malíře k myšlence telegrafu. Do té doby přece zprostředkovávala komunikaci klasická či holubí pošta, poslové na koních a také Chappeův optický telegraf, který byl k ničemu, když mlha, večerní tma nebo mstivý úmysl znemožnily výhled (viz román Hrabě Monte Christo).
Základem nového přístroje byl běžný kuchyňský stůl. K němu byl upevněn rám s kyvadlem. Pomocí elektromagnetu se kyvadlo s pisátkem vychylovalo. Na papírový pás posunovaný pomocí hodinového strojku potom zapisovalo depeši v podobě lomené čáry. Vysílač využíval sázítka podobného sázítkům tiskařským, zde se však zpráva sestavila pomocí šablon. Potom se sázítko protáhlo pod snímací pákou - vystouplé šablony ji nadzdvihly, do nižších zapadla. Tak postupně vypínala a zapínala proud v okruhu a aktivovala pisátko v přijímači. Stejně funguje i telegrafní klíč.
V září 1837 Morse svůj telegraf vyzkoušel, v lednu 1838 se zrodila jeho abeceda, písmena kódovaná do teček a čárek, tedy dlouhých a krátkých impulzů. Nahradila původní číselný kód. Ještě však nebylo vyhráno. V lednu vynálezce o svém telegrafu přednášel na vysokých školách a v únoru jej představil vědeckému výboru ve Franklinově ústavu ve Filadelfii. A později také prezidentovi Spojených států Micku van Burenovi. Hledal podporu, aby mohl otevřít novou éru v lidské komunikaci. První zprávou přenesenou na dálku jeho telegrafem byla v roce 1844 depeše odeslaná z Washingtonu do Baltimoru. Byla to věta z bible: What hath God wrought, tedy Co učinil Bůh.
Telegrafie (Wikipedia)
Před mobilem telegraf (mobil.idnes.cz, Přemysl Souček)
Morse: Vynálezce telegrafu vyšlapal cestu telefonu (www.ceskatelevize.cz)
Samuel Finley Breese Morse
Samuel Finley Breese Morse
  Výročí týdne - Samuel Morse a jeho abeceda - 6. ledna 1838 (Týdeník Rozhlas č. 1/2018, str. 23, Pavel Kácha)
www.iabc.cz
www.quido.cz
https://www.novinky.cz/
Viz
Kalendárium Leden 2008 (6.1.)
     
6. ledna 1898 (1896/1897) (120. výročí)
se v Debalceve (Debalcevo, Jekatěrinoslavská gubernie, Donbaská oblast, Ruské impérium; dnes Doněcká oblast, Ukrajina) narodil ukrajinský spisovatel, básník Volodymyr Sosjura, celým jménem Volodymyr Mykolajovyč Sosjura, veterán ruské občanské války (1918-1920).
Věřil v revoluční obnovu života, ale zároveň velice bolestně reagoval na drama občanské války. Jednoznačně pozitivní hodnocení přišlo až po uveřejnění poemy Rudá zima, která měla nečekaný úspěch.
Byl to intimní lyrik se silnou notou sociálního a občanského patosu (český výbor Slavičí dálky, slovenský Tak nikto neľúbil).
Zemřel 8. 1. 1965 v Kyjevě (Ukrajina, Sovětský svaz).
Sosjura Volodymyr Mykolajovyč (www.cojeco.cz)
Volodymyr Mykolajovyč Sosjura (www.osobnosti-kultury.cz)
Volodymyr Sosyura (Wikipedia, anglicky)
Volodymyr Mykolajovyč Sosjura
Volodymyr Mykolajovyč Sosjura
  Slovník ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů
Lípa č. 4/2007
Lípa č. 4/2009
Viz
Kalendárium Leden 2015 (8.1.)
     
6. ledna 1918 (100. výročí)
byla v Grégrově sálu v Obecním domě v Praze shromážděním tzv. generálního sněmu přijata Tříkrálová deklarace.
Čeští poslanci zvolení do říšské rady a do zemských sněmů vydali tzv. Tříkrálovou deklaraci, v níž se poprvé objevil požadavek vůči Vídni; samostatný stát pro Čechy a Slováky. Vídeňská vláda i v roce 1918 stále ještě nechápala, že starému mocnářství je konec, Tříkrálovou deklaraci prohlásila za velezrádnou a zakázala ji rozšiřovat.
Tříkrálová deklarace byla prohlášením generálního sněmu českých poslanců říšské rady, zemských sněmů historických českých zemí se spoluúčastí představitelů české kultury ze dne 6. ledna 1918, požadující autonomii pro Čechy a Slováky a jejich spojení v jeden státní celek v rámci Rakousko-Uherska.
Po bolševické revoluci 7. listopadu 1917 (25. října podle starého ruského kalendáře), tj. 8. listopadu 1917 schválil II. všeruský kongres dělnických a vojenských sovětů výzvu všem národům světa k uzavření míru. Dne 10. listopadu zveřejnily noviny v Rakousko-Uhersku Dekret o míru, který vyzýval k zahájení mírových jednání o uzavření „spravedlivého, demokratického míru bez anexí a kontribucí“. Na základě nabídky k jednání ruské bolševické vlády byla v Brestu Litevském zahájena mírová jednání. Jednání měla odezvu ve vnitropolitické situaci a naopak. Na ruský návrh, aby právo na sebeurčení národů bylo rozhodnuto lidovým hlasováním ministr hrabě Czernin odpověděl, že státní příslušnost národů, které nemají státní samostatnost musí být řešena v rámci ústavy států, ve kterých žijí. Čeští poslanci na toto prohlášení reagovali 6. ledna 1918 Tříkrálovou deklarací, ve které byla propagována myšlenka svrchovanosti a právo na obhájení svých práv na mírovém kongresu. Němečtí poslanci z českých zemích na to reagovali požadavkem na vytvoření samostatné provincie Deutschböhmen, oddělené od českého státu. Kritická v Rakousko-Uhersku byla situace hospodářská a v zásobování obyvatelstva.
Premiér Ernst Seidler nařídil Deklaraci konfiskovat. Přesto se dále šířila mezi lidmi a nakonec byla přečtena v parlamentu, čímž získala imunitu, takže ji mohly otisknout noviny.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
V listopadu 1917 na všech frontách první světové války už čtvrtým rokem probíhaly tvrdé boje a lidé umírali. Na východě však vzešla naděje. Rusko, kde se 7. listopadu 1917 chopili vlády bolševici, hned druhý den vyslalo všem národům světa výzvu k uzavření míru. Na základě této nabídky byla v Brestu Litevském zahájena mírová jednání.
V Praze byl klid jen zdánlivý. V politickém zákulisí to vřelo. Přestože Rakousko-Uhersko s každým dnem války ztrácelo sílu i moc, Vídeň stále neoblomně trvala na zachování celistvosti habsburské říše a odmítala práva národů na sebeurčení. Českým zástupcům nebyla povolena účast na brestlitevských mírových jednáních. Pokoření čeští politici se navzdory Vídni rozhodli zveřejnit požadavky českého národa. Když ne v Brestu, tak v Praze.
6. ledna 1918 tady, v pražském Obecním domě, přijal Generální sněm českých říšských a zemských poslanců tzv. Tříkrálovou deklaraci.
Deklarace, jejímž autorem byl Alois Rašín, zdůrazňovala právo českého a slovenského národa na sebeurčení a požadovala vytvoření samostatného československého státu.
Vídeňská vláda dokument označila za velezrádný a konfiskovala jej. Přesto se deklarace rychle šířila mezi lidmi. Co však bylo nejdůležitější: Zatímco do 6. ledna po samostatnosti hlasitě volal jen český exil v čele s T. G. Masarykem, Tříkrálovou deklarací konečně řekli jasné slovo i dosud opatrní politici doma.
Tříkrálová deklarace (Wikipedia)
Tříkrálová deklarace: o krok blíže k samostatnému Československu (technet.idnes.cz, Alan Hejma)
Tříkrálová deklarace (6. ledna 1918) (www.moderni-dejiny.cz, Jiří Sovadina)
Pohled na Grégrův sál v Obecním domě kolem roku 1920
Pohled na Grégrův sál v Obecním domě kolem roku 1920
  Rok do kapsy
Lípa č. 4/2007
http://www.ceskatelevize.cz/
https://leporelo.info/
Kalendárium ČT1
     
6. ledna 1928 (90. výročí)
se v Praze (Československo) narodila česká sochařka Eva Kmentová, významná představitelka české sochařské školy 60. a 70. let.
Sochařka Eva Kmentová (1928-1980), absolventka pražské Vysoké školy uměleckoprůmyslové a členka někdejší skupiny Trasa, je jednou z klíčových osobností českého umění druhé poloviny dvacátého století. Díky nekonvenčnímu použití nejrůznějších materiálů podstatně rozšířila v Čechách a na Slovensku klasický pojem sochařství o nové oblasti.
Eva Kmentová, významná představitelka české sochařské tvorby 60. a 70. let, studovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové u J. Wagnera (1946-1951); od roku 1954 členka skupiny Trasa 54. Manželka O. Zoubka.
V raném období Kmentové převládala ještě realistická modelace socialistického typu, která se pozvolna měnila vlivem italského sochařství a také umění mimoevropských kultur. Lze rozeznat i kubistické východisko, které tvorbu tvarově zjednodušilo (Sluneční žena, 1958; Milenci, 1958). Počátkem 60. let se zobrazení omezuje na abstrahující znak, sochařka vytváří sádrové reliéfy komponované otisky a odlitky konkrétních předmětů, posléze se stopami prstů (Prsty, 1966), nohou a paží (Eva, 1967), ale i celých postav (Krajina, 1967). Realizace Prostěradlo (1969) předznamenává změnu na počátku 70. let, kdy se výtvory tvarově zjednodušují (Pytle, 1970; Stopy, 1970). Pozoruhodná jsou díla z poloviny 70. let, vytvořená ze sochařsky netradičního materiálu - papíru (Zelená růže, 1975; Portrét, 1975). V posledním období vypracovávala artefakty na pokraji mezi kresbou a plastikou, opět s použitím vrstveného papíru (Černá kresba, 1977).
Roku 1974 onemocněla a věnovala se převážně práci s papírem, buď ve formě kreseb nebo objektů. Sochařce se stal papír hmotou, kterou se vyjadřovala. Se „sisyfovskou" pracovitostí lepila čtverec na čtverec, až z nich vyrostla kostka. Vrásčitost muchláže připomíná pokožku a z papírových pochev a růží, které časem nevyhnutelně zežloutnou, pokryjí se prachem a uvadnou, se stane pomíjivé memento života.
Zemřela 8. 4. 1980 v Praze (Československo).
Kmentová Eva (www.libri.cz)
Eva Kmentová v Pražákově paláci Moravské galerie v Brně (8. 2. 2007 - 6. 5. 2007) (www.artservis.info)
Forma - koncept, hmota - dotek, pozitiv - negativ: dílo Evy Kmentové (www.galerie-ltm.cz, Marie Klimešová)
Eva Kmentová v roce 1964
Eva Kmentová v roce 1964
  Z historie (HaNo)
www.libri.cz
Lípa č. 4/2007
Viz
Kalendárium Duben 2010 (8.4.)
     
6. ledna 1928 (90. výročí)
se v Seville (Španělsko) narodil španělský romanopisec a spisovatel novel profesor Alfonso Grosso, vlastním jménem Alfoso Grosso Ramos.
Do literatury vstoupil jako cílevědomý stoupenec sociálně kritického realismu, typizujícího třídní skladbu španělské poválečné společnosti.
Jeho rodina, italského původu,patřila k menší bohaté buržoazii v Seville. Na vysoké škole, studoval umění po dva roky, ale nakonec přestoupil a získal titul profesor obchodu na Vysoké škole obchodní v roce 1950.
Brzy poté se začal věnovat psaní. Nejprve jako reportér různých novin a později už jako spisovatel.
Autor tzv. sociálního realismu, který se snažil o transformaci společnosti prostřednictvím sžíravě kritické prózy. Patřil k vrcholné vlně španělských autorů 70. let, kteří psali „nový andaluský příběh“ ovlivněný jihoamerickou kulturou. Slovensky vyšla jeho kniha z roku 1979 Los invitados (Hostia, Slovenský spisovatel 1982), zabývající se obchodem s drogami.
Česky a slovensky vyšlo: Lehká smrt (1976/1983); Zlá náhoda (1978/1993); Hostia (1982).
Zemřel 11. 4. 1995.
Alfonso Grosso (www.databazeknih.cz)
Alfonso Grosso: Lehká smrt (La buena muerte, 1976) (www.cbdb.cz)
Alfonso Grosso
Alfonso Grosso
  Slovník spisovatelů Španělska a Portugalska
     
6. ledna 1928 (90. výročí)
se ve Vratislavi (Breslau, Německá říše; dnes Slezsko, Polsko) narodil německý spisovatel a scenárista Günter Görlich.
Jeho tvorba je určena zejména mládeži.
Günter Görlich byl synem železničního zaměstnance. Byl vychováván svými prarodiči, navštěvoval střední školu a účastnil se druhé světové války v roce 1944 jako pomocník u protileteckých děl. V květnu 1945 byl jako válečný zajatec převezen na práce na severním Uralu. V říjnu 1949 byl propuštěn do východního Berlína. Zde pracoval u státní policie a jako stavební dělník. V roce 1951 absolvoval pedagogické studium a začal pracovat jako vychovatel ve výchovném zařízení pro mládež.
Roku 1950 vyšla jeho první kniha "Černý Petr", za kterou obdržel v roce 1958 cenu ministerstva kultury. Stal se spisovatelem na volné noze a v letech 1958 - 1961 studoval na literárním institutu Johannese R. Bechera v Lipsku. Günter Görlich byl členem svazu spisovatelů východního Německa, později jeho tajemníkem. Byl aktivně politicky činný.
Günter Görlich byl v časech NDR úspěšným autorem knih pro dospívající, stejně jako scénářů k TV inscenacím. Publikoval především knihy pro děti a mládež.
Česky a slovensky vyšlo: Oznámenie v novinách (1978); Oznámení v novinách (1981).
Zemřel 14. 7. 2010 v Berlíně - Lichtenbergu (Spolková republika Německo).
Günter Görlich (www.databazeknih.cz)
Günter Görlich (www.csfd.cz)
Günter Görlich (Wikipedia, německy)
Günter Görlich
Günter Görlich
  Slovník spisovatelů německého jazyka
     
6. ledna 1968 (50. výročí)
zemřel český dirigent a hudební skladatel Stanislav Parýzek.
Narodil se 6. 11. 1903.

  Z historie (HaNo)
     
6. ledna - Tři králové
Tři králové je lidové označení pro mudrce, kteří podle novozákonních evangelií navštívili krátce po narození Ježíše v Betlémě a přinesli mu zlato, kadidlo a myrhu. Bible však vůbec neříká, kolik jich bylo, i jména Kašpar, Melichar a Baltasar jim byla přisouzena až na základě středověké legendy. V západní liturgické tradici je svátek Tří králů ztotožněn se slavností Zjevení Páně a církev jej na Západě i Východě slaví 6. ledna.
Tento svátek je svou podstatou totožný se slavností Narození Páně, je dvanáctým dnem Vánoc a fakticky jím Vánoce vrcholí a končí. Svátek Tří králů upomíná na okamžik, kdy se Kristus zjevuje nejen izraelskému národu, ale všem; dává se rozpoznat jako král všech.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
„Jakmile uviděli hvězdu, zaradovali se nevýslovnou radostí. Vstoupili do domu a spatřili dítě s jeho matkou Marií, padli na zem a klaněli se mu. Otevřeli své pokladnice a obětovali mu dary: zlato, kadidlo a myrhu.“
Řeč je samozřejmě o třech králích, jimž Betlémská hvězda ukázala cestu na místo zrození Spasitele tak, jak to ohlásili proroci. Ve skutečnosti to nebyli žádní panovníci, ale hvězdopravci, zřejmě z Arábie.
Pravá jména ani skutečný počet mudrců se už asi nikdy nedovíme. Od 5. století jsou představováni tři, v osmém století jim byla přisouzena jména Kašpar, Melichar a Baltazar. Ve středověku byly ke jménům přiřazeny dary. Kašpar nese Ježíškovi zlato jako králi, Melichar kadidlo jako Bohu, a Baltazar přináší myrhu jako člověku.
V tříkrálový den se na dveře domů a chlévů svěcenou křídou píše zkratka C+M+B+ a příslušný letopočet. Zkratka se vykládá jako iniciály tří králů, ale znamená Christus mansionem benedicat - Ať Kristus požehná tomuto příbytku. Tři křížky symbolizují Nejsvětější trojici, tj. Otce, Syna a Ducha svatého.
S tímto dnem byla spojena řada lidových pověr. Podobně jako o Štědrém večeru se i na Tři krále lilo olovo a pouštěly lodičky ze skořápek vlašských ořechů se zapálenými svíčkami. Mladá děvčata házela střevíc směrem ke dveřím, před východem slunce se omývala sněhem, aby měla v novém roce pleť čistou a bílou jako Panna Marie. Pevné zdraví si mohl zajistit každý, kdo měl odvahu se o svátku na okamžik ponořit do ledové vody potůčku nebo řeky. Od stonání měla pomáhat v kostele posvěcená tříkrálová voda vypitá nalačno. V předvečer svátku se zapálenými svíčkami věštila délka života. Komu shořela jako první, zemřel ještě ten rok. Když dým z voskovice stoupal vzhůru a plamínek byl jasný a čistý, dostal se její majitel po smrti do nebe.
Tři králové (Wikipedia)
Tři králové aneb Slavnost Zjevení Páně 6.1. (vanoce.vira.cz)
Tři králové
Tři králové
  Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Leden 2017 (6.1.)
     
7. ledna 1858 (160. výročí)
se v Praze (Rakouské císařství) narodil český středoškolský profesor, klasický filolog, archeolog, básník, prozaik a překladatel z latiny a z ruštiny PhDr. Ladislav Brtnický, autor prací o starém Římě.
Vystudoval na UK klasickou filologii. Působil jako profesor na gymnasiu v Plzni, potom v Hradci Králové, kde zůstal činný až do důchodového věku.
Byl znalcem klasické archeologie a starověké literatury. Vykonal vědecké cesty do Říma, Itálie a Řecka a z cest vydal několik odborných knih z historie.
Své básně nejprve vydával v různých časopisech a posléze jako samostatné knižní práce.
Z díla: Topografie starověkého Říma (1925); Zimní jitro pana Lukáše (1931); Kniha staromodnich veršů (1931).
Zemřel 2. 9. 1936 v Hradci Králové.
Ladislav Brtnický (www.databazeknih.cz)
Autor: Ladislav Brtnický (cs.wikisource.org)
Topografie starověkého Říma by Ladislav Brtnický (archive.org)
Ladislav Brtnický: Topografie starověkého Říma
Ladislav Brtnický: Topografie starověkého Říma
  Z historie (HaNo)
Lípa č. 4/2007
Viz
Kalendárium Září 2016 (2.9.)
     
7. ledna 1888 (130. výročí)
se v Poniklé (Rakousko-Uhersko; dnes okres Semily) narodil český akademický malíř, grafik a spisovatel Jaroslav Skrbek.
Bytostný grafik, malíř domova, ale i bystrý zprostředkovatel dojmů z cest po Evropě, nikdy nezapomněl na poměry a na kraj, z nichž vzešel. Po rozsáhlých cyklech ze staré Prahy intenzivně zachycoval krajinu rodných Krkonoš a Podkrkonoší.
Jaroslav Skrbek byl jediným synem truhláře a textilní dělnice. Dětství prožil převážně ve Vysokém nad Jizerou, odkud rodiče docházeli za prací mj. do Semil či do Tanvaldu. Pro malířství se definitivně rozhodl v kvintě jičínské reálky, zčásti pod vlivem vyučujících. Už tehdy si ke kondicím občas přivydělal prodejem svých maleb, vystavovaných v krámech jičínských kupců. Pozoruhodná je malířova vzpomínka, že jedním z prvních kupců kvintána Jaroslava byl dr. Vincenc Kramář, známý historik a teoretik umění, vysocký soused. Koupil od Skrbka kresbu ševce na verpánku za zlatou desetikorunu.
Po maturitě odešel Jaroslav Skrbek do Prahy, kde vlastní prací získával prostředky ke studiu výtvarného umění. Nejprve dva roky na Umprum u Emanuela Dítěte (1907-1909), pak na Akademii v ateliéru Maxe Pirnera (1909-1910) a nakonec v grafické speciálce Maxe Švabinského (1910-1913). Už během studia vystavoval s Jednotou umělců výtvarných a stal se jejím členem. Velmi praktickým výsledkem Skrbkova akademického školení bylo zaměstnání středoškolského profesora kreslení v Praze.
Skrbek zůstal celoživotně realistou - nejen v tvorbě, ale i v mimouměleckých otázkách. Vrozená píle se zrcadlí v dokonale řemeslně zvládnutých grafických listech. Monumentalizující Katedrálu sv. Víta, lept vzniklý ještě pod dohledem Švabinského, následoval rozsáhlý cyklus leptů věnovaných staré Praze, pak třicet listů Léto v rodném Podkrkonoší, ale i pětadvacet leptů z cesty z Paříže do Istanbulu. Všestranný Skrbek v leptech téměř nepracoval s konturami. Vše podřizoval hře světla a stínu. Naopak kresby vynikají pevnou linkou a akvarely jednoznačně definovanými barevnými plochami.
Cestující výtvarník si nenechal pro sebe ani dojmy z cest, které se nevešly do grafik a akvarelů. V roce 1929 vydal knihu cestopisných črt Malíř na cestách, ilustrovanou množstvím vlastních kreseb, v nichž můžeme obdivovat smysl pro úspornou zkratku při zachycení krajiny, tváří i architektury. Vzpomínková kniha Světlem a stínem (vyšla v roce 1944), opět s mnoha kresbami, je pak nejen dokumentem o touze po výtvarném vzdělání a odhodlání jej dosáhnout, ale i autorovým pomníkem rodičům.
Zemřel 28. 12. 1954 v Praze (Československo).
O Poniklé - Slavní Ponikeláci - akademický malíř Jaroslav Skrbek (www.ponikla.cz)
Jaroslav Skrbek (jablonec-krkonose.cz)
Jaroslav Skrbek (Wikipedia)
Jaroslav Skrbek (1915)
Jaroslav Skrbek (1915)
  Z historie (HaNo)
http://abart-full.artarchiv.cz/
Viz
Kalendárium Prosinec 2014 (28.12.)
     
7. ledna 1928 (90. výročí)
zemřela v Praze (Československo) česká spisovatelka, překladatelka, učitelka a literární historička, vydavatelka sebraných spisů B. Němcové Marie Gebauerová, dcera významného českého jazykovědce Jana Gebauera.
Patřila k prvním absolventkám českého Pedagogia (institut pro vzdělávání učitelek) a poté působila na pražských školách. Byla literárně činná, psala povídky pro děti, učebnice, je autorkou Rodinných vzpomínek a řady studií o Boženě Němcové. Hodně cestovala po celé Evropě, své zážitky si pečlivě zapisovala a publikovala v dobových časopisech, dochován je i její cestovní deník.
Narodila se ve Wernerově domě na náměstí v Pardubicích jako dcera lingvisty Jana Gebauera a Julie Wernerové, studovala učitelský ústav v Praze a jako externistka Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Stala se učitelkou měšťanských škol v Praze, cestovala po Evropě a napsala řadu knih pro děti a mládež, několik učebnic a román Rod Jurija Klemenčiče (1918). V letech 1904-1920 vydala 10 svazků sebraných spisů B. Němcové, včetně tří svazků korespondence, kterou sebrala a uspořádala. V letech 1926 a 1932 vyšly dva svazky jejích Rodinných vzpomínek na J. Gebauera.
Jako členka sdružení učitelů Umělecká výchova, které vzniklo 1912 na Vinohradech s cílem všestranně podporovat estetickou výchovu dětí, významně podporovala založení stálé ochotnické loutkové scény a r. 1913 se stala zakládající členkou Loutkového divadla Umělecké výchovy. Snažila se zde prosadit umělecky náročný program, odpovídající modernímu pohledu na dětskou vnímavost. Pro Uměleckou výchovu zdramatizovala pohádku B. Němcové Jak Jaromil k štěstí přišel (premiéra 1914).
Narodila se 8. 12. 1869 v Pardubicích (Rakousko-Uhersko).
Marie Gebauerová (Wikipedia)
Marie Gebauerová (www.databazeknih.cz)
Osobnosti: Gebauerová, Marie, Umělecká výchova Praha (www.amaterskedivadlo.cz)
Marie Gebauerová
Marie Gebauerová
  Z historie (HaNo)
Lípa č. 3/2009
http://www.badatelna.eu/
Viz
Kalendárium Prosinec 2009 (8.12.)
     
7. ledna 1958 (60. výročí)
zemřel v Londýně (Anglie, Spojené království) významný český politik, poválečný poslanec a ministr, novinář a historik PhDr. Hubert Ripka.
Po absolvování studia historie a filosofie na Univerzitě Karlově (1921) a působení v archivu ministerstva národní obrany nastoupil novinářskou dráhu jako zahraničněpolitický redaktor legionářského Národního osvobození (1925-1930) a Lidových novin (1930-1938). Patřil k předním členům informační sítě Hradu. Podporoval Benešovu zahraniční politiku a usiloval o lepší vztahy se Sovětským svazem. V letech 1934 a 1935 tam vedl novinářské výpravy a stal se členem Společnosti pro kulturní sblížení se SSSR.
V roce 1938 byl rozhodným odpůrcem mnichovské kapitulace a nikdy toto stanovisko nezměnil. V roce 1938 odejel jako jeden z prvních do exilu a začal organizovat zahraniční odboj. V Paříži byl členem Čs. národního výboru, v němž měl na starosti informační záležitosti. V exilové vládě v Londýně byl od roku 1940 státním tajemníkem a státním ministrem v ministerstvu zahraničních věcí. Politicky se angažoval v Čs. straně národněsocialistické (ČsNS) a jako ostatní její představitelé podporoval Benešovu orientaci na spojenectví se SSSR, protože pracoval na odsunu Němců, pokládaje válku, která právě vypukla, za opravdu historickou příležitost vyčistit naše země od proradné německé přítěže (I. Ducháček) a sovětskou garanci považoval za nejjistější.
Od roku 1945 do února 1948 byl poslancem Národního shromáždění a ministrem zahraničního obchodu. Byl členem předsednictva ČsNS a patřil k neoficiálnímu nejužšímu vedení strany. I když významně přispěl k budování "lidovědemokratického" státu, pochopil brzy, že trvalá spolupráce s KSČ je nemožná a byl jedním z hlavních představitelů odporu proti jejím snahám o zavedení diktatury. Po únoru 1948 odešel do nového exilu, kde působil v exilových organizacích a napsal řadu politickohistorických prací, zejména o Mnichovu a o únorových událostech.
Narodil se 26. 7. 1895 v obci Kobeřice u Vyškova (u Brna, Morava, Rakousko-Uhersko).
Ripka Hubert (www.libri.cz)
Hubert Ripka (Wikipedia)
Hubert Ripka (www.totalita.cz, Vladimír Mach)
PhDr. Hubert Ripka
PhDr. Hubert Ripka
  www.libri.cz
Viz
Kalendárium Červenec 2015 (26.7.)
     
7. ledna 1998 (20. výročí)
zemřel v Curychu (Švýcarsko) švýcarský organický chemik chorvatského původu profesor Dr. Vladimir (Vladimír) Prelog; Nobelova cena za chemii (1975).
Prelog žil a působil v Praze, Záhřebu a v Curychu.
Vladimir Prelog získal v roce 1975 Nobelovu cenu za chemii za svůj výzkum stereochemie organických molekul a reakcí.
Bylo podle něj pojmenováno Kahn-Ingold-Prelogovo pravidlo určování priority substituentů.
Pohřben je na záhřebském hřbitově Mirogoj.
Vladimír Prelog se narodil v Sarajevu, v Bosně, tehdejší provincii Rakouska-Uherska. Profesor Prelog vzpomínal, že jako osmiletý chlapec stál nedaleko místa, kde byl zastřelen arcivévoda František Ferdinand d`Este.
Gymnázium absolvoval v Záhřebu, hlavním městě Chorvatska. V roce 1924 se přihlásil na Vysokou školu chemicko-technologického inženýrství ČVUT v Praze, kterou v roce 1928 absolvoval. Na základě disertační práce O kyselině 3,12-dihydroxypalmitové získal V. Prelog pod vedením profesora Votočka v roce 1929 doktorát technických věd. Pak pracoval jako cizí státní příslušník ne zcela legálně více než pět let v Praze jako vedoucí chemické laboratoře zabývající se výrobou speciálních chemikálií, např. siřičitanu amonného pro kadeřníky nebo chloracetofenonu jako slzného plynu pro policii. V roce 1932 musel odsloužit 9 měsíců vojenské služby u jugoslávského vojenského námořnictva, kde onemocněl malárií. V roce 1933 se v Praze oženil s Kamilou Vítkovou. Od roku 1935 pracoval ve své vlasti na univerzitě v Záhřebu jako docent a později jako profesor organické chemie.
Po okupaci Záhřebu v roce 1941 odešel profesor Prelog do Švýcarska a pracoval v laboratoři organické chemie na Federální vysoké škole technické (ETH) v Curychu. Zde se stal v roce 1950 profesorem a v roce 1957 vedoucím této vynikající laboratoře, podporované koncernem CIBA.
Celoživotním zájmem profesora Preloga byly přírodní látky (díky prodělané malárii také antimalarické látky) a jejich struktura. Stereochemie pro něj nebyla jen jednou ze součástí chemie, ale představuje zcela nový pohled na chemii.
Jeho vědeckou činnost dokládá 412 publikací, přednášel jako hostující profesor na 33 univerzitách. Nobelovou cenou za chemii byl v roce 1975 oceněn za příspěvek ke stereochemii organických molekul a poznání jejich reakcí. Cahnova-Ingoldova-Prelogova stereochemická pravidla jsou dnes užívána ve standardních učebnicích organické chemie.
Své chemické vzdělání nepovažoval profesor Prelog nikdy za ukončené. Po odchodu do penze v roce 1976 řešil legálnost svého dalšího pobytu na ETH tak, že se každoročně zapisoval jako student postdoktorandského studia. Své paměti psal jako pokračování desítek semestrů celoživotního studia chemie, poslední s názvem My 132 Semesters of Chemistry Studies, American Chemical Society 1991.
Přes svůj věhlas zůstal profesor Prelog skromným člověkem a byl přístupný k diskusi na jakékoli úrovni. Velmi rád vzpomínal na začátky na Vysoké škole chemicko-technologického inženýrství, s úctou a uznáním hovořil o profesoru Votočkovi a profesoru Lukešovi.
Narodil se 23. 7. 1906 v Sarajevu (Bosna a Hercegovina, Rakousko-Uhersko).
Vladimir Prelog (Wikipedia)
Profesor Vladimír Prelog (1906-1998) (www.vscht.cz)
Vladimir Prelog (vesmir.cz, Mgr. Ivan Boháček)
Profesor Dr. Vladimir Prelog
Profesor Dr. Vladimir Prelog
  Z historie (HaNo)
https://www.nobelprize.org/
https://www.chab.ethz.ch/
Viz
Kalendárium Červenec 2016 (23.7.)
     
8. ledna 1878 (140. výročí)
zemřel ruský revoluční demokrat, básník (Ruské ženy), vydavatel a redaktor Nikolaj Alexejevič Někrasov.
Narodil se 10. 12. 1821.

  Lípa č. 4/2007
Viz
Kalendárium Prosinec 2016 (7.12.)
     
8. (7.) ledna 1908 (110. výročí)
v Trnovanech v Teplicích (Čechy, Rakousko-Uhersko) zemřel ve svých devětatřiceti letech český básník, novinář, redaktor, anarchista, dělník - původně rukavičkářský pomocník, Alois Věkoslav Haber.
Na Teplicku působil na přelomu století. Přispíval zde do dělnických tiskovin a za pomoci přátel se zde snažil vydat i vlastní dílo.
Jeho jméno je spojováno i v procesu s Omladinou. Časem se stal zásadním přívržencem anarchistického hnutí. Redigoval časopisy Volný duch, Nový kult, Nuselské listy.
Od 90. let 19. století byl úzce spojen s Duchcovem. Čtyři roky působil v Paříži jako sekretář. V roce 1897 vydala Politická jednotka Lidumil v Duchcově Haberovo dílo Mizerové, o deset let později vyšel nákladem duchcovských Hornických listů spis Příčiny vystěhovalectví ze severních Čech, který sepsal Haber spolu s Rudolfem Mášou.
Se svou družkou se na sklonku života usadil v Trnovanech v Teplicích. Krátce před smrtí začal v Trnovanech vydávat časopis Tribuna, jenž chtěl být „kulturní publikací českého proletariátu“. Alois Věkoslav Haber zemřel 7. ledna 1908 a byl pohřben na novosedlickém hřbitově.
Z díla: Morálka, inteligence a kultura (1907); Píseň vstupní (báseň).
Narodil se 9. 7. 1869 v Praze (Čechy, Rakousko-Uhersko).
Haber Alois Věkoslav - novinář (www.knihovna-teplice.cz, Pavel Koukal)
Haber, Alois Věkoslav (search.mlp.cz)
Rebel a anarchista Alois Věkoslav Haber (www.afed.cz, Pavel Koukal)
Věkoslav Haber, Rudolf Máša: Příčiny vystěhovalectví ze severních Čech
Věkoslav Haber, Rudolf Máša: Příčiny vystěhovalectví ze severních Čech
  Deník Směr, 3. 1. 1998, s. 12
Revue Teplice 1/1978, s. 16, P. Koukal
http://www.isabart.org/
     
8. ledna 1918 (100. výročí)
vyhlásil americký prezident Woodrow Wilson v poselství kongreu 14 bodů svého programu (obsahujícího podmínky USA k uzavření míru a poválečného uspořádání Evropy), jímž hodlal ukončit 1. světovou válku.
Mírový plán vyžadoval od zúčastněných států, aby všem národům přiznaly právo na sebeurčení a opustily obsazená území.

  Rok do kapsy
Lípa č. 4/2007
     
8. ledna 1918 (100. výročí)
se v obci Slatina (Rakousko-Uhersko) narodil knihkupec a trampský písničkář Oldřich Svoboda.
Založil trampskou skupinu Bandité, později to byla Modrá spojka. Hrál na řadu nástrojů, především na mandolínu.Pro další skupinu Loď rytmu začal skládat písně komerčnějšího charakteru a v padesátých letech byl populárním autorem zábavní hudby. Je autorem asi 60 tanečních skladeb a budovatelských písní.
Zemřel 13. 3. 1988.

  Lípa č. 4/2017
     
8. ledna 1918 (100. výročí)
se ve Vídni (Rakousko-Uhersko) narodil český voják, armádní generál Ing. Tomáš Sedláček, příslušník československého protinacistického odboje a politický vězeň komunistického režimu.
Patřil k hrdinům, kteří měli být zapomenuti. Jejich proviněním mělo být, že v čase války a zrady spáchané na Československu nerezignovali. Když nemohl bojovat za svobodu doma, odešli do zahraničí, aby se s agresorem utkali na jiných bojištích. Splnili svou vojenskou přísahu, což jim však neodpustil režim, který nastoupil po únoru 1948.
Tomáš Sedláček prožil život podobný jiným osudům statečných českých vojáků, ale přesto jedinečný. Jako kluk, který se narodil v rodině profesionálního vojáka, mělo asi předurčenou cestu a kariéru. Absolvoval důstojnický kurz a potom studoval i Vojenskou akademii v Hranicích. Opustil ji jako poručík dělostřelectva a stal se velitelem baterie, ale byl jím jen do jara 1939. Republika byla okupována a on byl propuštěn a nastoupil na místo cenového referenta okresního úřadu v Jilemnici. Bylo mu jedenadvacet a rozhodně se nechtěl smířit s ponížením své vlasti. Už o rok později se mu podařilo projít tzv. balkánskou cestou - Slovenskem, Maďarskem, Jugoslávií, Řeckem, Tureckem a Libanonem a pak lodí do Francie.
Tam se v městě Agde shromažďovali naši vojáci, kteří chtěli aktivně čelit Hitlerově moci. Zakrátko však bylka Francie poražena a Sedláčkova cesta tak pokračovala dále, do Británie. Prodělal tu další vojenský výcvik, včetně parašutistického. V roce 1944 se přesunul spolu s dalšími vojáky do SSSR, kde se formovala 2. československá paradesantní brigáda. Jejím úkolem bylo, po krátkém nasazení v bojích v Karpatech, pomoci Slovenskému národnímu povstání. Povstání bylo potlačeno, ale Sedláček a jeho druzi pokračovali v boji v Nízkých Tatrách.
Po válce byl povýšen na majora, absolvoval Vysokou školu vojenskou v Praze a sloužil jako přednosta operačního oddělení 11. pěší divize v Plzni. Krátce, do února 1951, učil na vojenském učilišti v Praze. Pak přišlo zatčení a trýznivý pobyt v nechvalně proslulé mučírně v "Domečku" na Hradčanech. Odsouzen byl za vymyšlenou špionáž a velezradu. Více než devět let strávil v kriminálech - ve Valdicích, na Mírově, v Leopoldově a "na uranu" v táboře Bytíz. Propuštěn byl v květnu 1960, rehabilitován až po listopadu 1989. V roce 2008 byl povýšen do hodnosti armádního generála.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
„Vadí mi, že si dnes lidi neuvědomují, že svoboda není zadarmo a že stála obrovské oběti. Za minulostí se nemají dělat tlusté čáry.“ Říkal generál Tomáš Sedláček. Ačkoli ho život krutě zkoušel, do vysokého věku překypoval vitalitou a energií. Narodil se v rodině vojenského důstojníka. Po vzoru svého otce nastoupil vojenskou dráhu a v dubnu 1940 se vydal hledat armádu, v níž by mohl bojovat proti nacistickému Německu. Odešel do Francie a posléze do Velké Británie. Bojoval na Dukle i při Slovenském národním povstání a spolu s hrstkou přeživších vojáků se zúčastnil takzvaného pochodu smrti, při němž vyčerpaní vojáci měli v hlubokém sněhu zdolat Nízké Tatry. Po válce se oženil a těšil se na klidný život, ale vývoj politické situace mu nepřál. Jak vzpomínal: „Ti, kdo to domysleli, většinou utekli. Já blbec jsem tu zůstal. A tato nedomyšlenost mě stála devět let života.“
V únoru 1951, to mu bylo dvaatřicet let, byl zatčen a několik měsíců mučen v hradčanském „Domečku“. Čas mezi surovými výslechy trávil na samotce: nesměl sedět, nesměl spát, jen bez přestání chodit ode zdi ke zdi. Přitom si pořád dokola opakoval: „Vydržet! Vydržet! Vydržet!“ Původně navrhovaný trest smrti za údajnou velezradu a špionáž mu byl zmírněn na doživotí. Žena na něj vydržela čekat osm let - o rozvod požádala necelý rok před amnestií roku 1960, po níž se Tomáš Sedláček dostal na svobodu. Rehabilitace se dočkal až po listopadu 1989.
Zemřel 27. 8. 2012 v Praze (Česká republika).
Tomáš Sedláček (voják) (Wikipedia)
Armádní generál Tomáš Sedláček (1918 - 2012) - Životopis (www.pametnaroda.cz)
Generál Tomáš Sedláček (1918-2012) (www.youtube.com, video/audio, 2:44 min)
Armádní generál Ing. Tomáš Sedláček
Armádní generál Ing. Tomáš Sedláček
  Výročí týdne - Generál Tomáš Sedláček / 8.1.1918 - 27.8.2012 (Týdeník Rozhlas č. 2/2018, str. 23, Pavel Kácha)
Kalendárium ČT1
     
8. ledna 1928 (90. výročí)
se v Ostravě (Československo) narodil český lesnický entomolog profesor Ing. Jaroslav Křístek, DrSc.
Zabývá se problematikou ochrany lesů a lesnickou entomologií, zejména studiem pilatek.
Počátkem 50. let se na Katedře ochrany lesů a myslivosti lesnické fakulty Vysoké školy zemědělské v Brně začala rozvíjet lesnická entomologie. U její kolébky stál dlouholetý pracovník (a od 1.10.1975 do 1.3.1992 vedoucí katedry) prof. Ing. Jaroslav Křístek, DrSc. Na katedře působil od roku 1951 jako asistent, od roku 1954 jako odborný asistent, od roku 1965 jako docent a od roku 1980 jako profesor. Zabýval se hlavně výskytem, bionomií a gradologií hmyzích škůdců lesních dřevin. Je hlavním spoluautorem knihy “Škůdci semen, šišek a plodů lesních dřevin” (1992) a učebnice “Ochrana lesů” (2001). Své znalosti a rozhled uplatnil při koncepčním rozvíjení integrované ochrany lesů a v modernizaci pracoviště.
V letech 1964 až 1990 pracoval pod jeho vedením jako technik mj. i Ing. Jaroslav Vrána (nar. 14.2.1938 v Piešťanech).
Z díla: Bromélie (1978); Kapesní atlas pěstovaných exotických rostlin (1982); Škůdci semen, šišek a plodů lesních dřevin (1992); Tropy v bytě (1997); Ochrana lesů a přírodního prostředí (2002); Lesnická entomologie (2004).
Jaroslav Křístek (www.databazeknih.cz)
Jaroslav Křístek, Jaroslav Urban: Lesnická entomologie
Jaroslav Křístek, Jaroslav Urban: Lesnická entomologie
  Český biografický slovník XX. století
Viz
Kalendárium Leden 2008 (8.1.)
     
8. ledna 1988 (30. výročí)
se v Praze (Československo) narodil úspěšný český herec, dabér a začínající filmový režisér Vojta Kotek, rodným jménem Vojtěch Kotek.
Pochází z divadelnické rodiny, jeho otec (Václav Kotek) je hercem v divadle Járy Cimrmana a maminka Alena vystudovala produkci na DAMU. Kromě činoherního a filmového herectví se věnuje také moderování a dabingu. Hraje v hudební skupině TH!S.
Od osmi let se věnuje dabingu. Známý je především jako český hlas čaroděje Harryho Pottera, ale také můžete jeho hlas slyšet na několika nahrávkách Spejbla a Hurvínka. Za sebou má i divadelní zkušenosti, ve Stavovském divadle účinkoval v představení Mistr a Markétka, v Národním divadle se objevil ve hře Maryša a v divadle Globe v dramatu Richard III.
Hlavní roli si zahrál ve filmu režiséra Ivana Pokorného Únos domů, účinkoval i v několika televizních filmech, např. Tuláci v režii Víta Olmera, kde měl též hlavní roli, menší role ztvárnil v TV inscenacích Smrt pedofila, Josef a Ly a I ve smrti sami nebo např v seriálu na TV Nova - Pojišťovna štěstí.
Studoval režii na filmové akademii FAMO v Písku, kde realizoval mj. krátký snímek Ctrl Emotion (2009). Jeho bohatá herecká filmografie zahrnuje mj. celovečerní díla Snowborďáci (2004), Rafťáci (2006), Venkovský učitel (2008), Tobruk (2009), Perfect Days (2011) či Hořící keř (2013). Jako režisér debutuje celovečerním filmem Padesátka (2016). Dále se věnuje také dabingu a moderování.
Vojtěch Kotek (www.csfd.cz, Tereza Skalová)
Vojtěch Kotek (Wikipedia)
Vojtěch Kotek (www.fdb.cz, slovensky)
Vojtěch Kotek
Vojtěch Kotek
  Z historie (HaNo)
     
9. ledna 1848 (170. výročí)
zemřela v Hannoveru (Prusko) astronomka, první známá objevitelka komety Caroline Lucretia Herschelová (Caroline Lucretia Herschel), česky Karolína Herschelová, a též první žena, jež byla za svou práci placena (a to dokonce anglickým králem).
Může tedy být směle považována za vůbec první profesionální astronomku.
Karolína Herschelová byla sestrou objevitele planety Uran Williama Herschela (1738-1822). Právě on byl i původcem její astronomické kariéry. William, Karolína a dalších osm sourozenců se narodilo v Hannoveru hudebníku vojenské kapely Isaacu Herschelovi a jeho ženě Anně. Mimochodem, uvádí se, že Isaac Herschel byl potomkem protestantské rodiny Jelínků, která se byla nucena v 17. století vystěhovat z pobělohorské rekatolizované Moravy do protestantského Německa.
Caroline Lucretia Herschel spolupracovala se svým bratrem Williamem Herschelem na katalogizaci hvězd a dvojhvězd severní oblohy. Kromě toho také sama objevila osm komet, z nichž jedna 35P/Herschel-Rigollet byla na její počest pojmenována.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Voltaire kdysi prohlásil: „Žena je lidské stvoření, které se obléká, svléká a žvatlá.“ Zřejmě neznal Karolínu Herschelovou. Ta nežvatlala. Nezajímaly ji šaty, šperky ani klobouky. Ona se zhlédla ve hvězdách.
Přivedl ji k nim její bratr William. Sourozenci pocházeli z deseti dětí hudebníka vojenské kapely Isaaca Herschela, potomka protestantské rodiny Jelínků, která se po bitvě na Bílé Hoře musela vystěhovat z Moravy do Německa. V roce 1766 odešel William do Anglie a Karolína šla s ním. Tam William, který měl před sebou slibnou kariéru hudebníka, poznal kouzlo astronomie a s hudbou byl konec. William pozoroval hvězdy a Karolína s ním. Spolu s ním také brousila a leštila astronomická zrcadla a vyráběla dalekohledy.
V roce 1781 William objevil planetu Uran, věnoval ji anglickému králi Jiřímu III. a stal se jeho velmi slušně placeným dvorním astronomem. Budoval stále větší dalekohledy a pozoroval - občas i s králem a jeho hosty - mlhoviny a dvojhvězdy. Karolína byla při tom. Obsluhovala hodiny, psala záznamy o pozorování, přepisovala bratrovy články. Díky dalekohledu, který William postavil jen pro ni, pronikla do vzdáleného vesmíru a objevila více než desítku hvězdokup, mlhovin a galaxií.
V roce 1786 s pomocí malého dalekohledu objevila svou první kometu. Druhou o dva roky později. Další dvě v roce 1790 a v příštích sedmi letech ještě čtyři. V roce 1828 dostala za svou práci zlatou medaili Královské astronomické společnosti a v roce 1835 byla jmenována její čestnou členkou. Jako první žena, první astronomka. A má svůj kráter na Měsíci.
Narodila se 16. 3. 1750 v Hannoveru (personální unie Království Velké Británie - Hannoverské království).
Caroline Herschel (Wikipedia)
Jana Tichá: Žena, která objevila osm komet (www.komety.cz)
Březnové výročí: Caroline Lucretia Herschel(ová) (www.astro.cz, Václav Kalaš)
Caroline Lucretia Herschelová
Caroline Lucretia Herschelová
  Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Březen 2010 (16.3.)
     
9. ledna 1908 (110. výročí)
se v Paříži (Francie) narodila významná francouzská spisovatelka (román Druhé pohlaví), existencialisticky zaměřená prozaička, myslitelka, filozofka a existencialistka Simone de Beauvoir, celým jménem Simone-Lucie-Ernestine-Marie Bertrand de Beauvoir, česky též Simone de Beauvoirová, nebo Simone Beauvoirová, životní družka Jean-Paul Sartra.
Ve svých románech se zaměřila na morální a metafyzickou problematiku, ve feministických esejích zase rozebírala postavení ženy ve společnosti. Psala rovněž memoáry a autobiografické příběhy.
Její jméno je dodnes spojováno s přispěním k emancipačním snahám žen, feministickou teorií, svobodomyslným způsobem života a vztahem s francouzským filozofem Jeanem-Paulem Sartrem.
Simone de Beauvoir se narodila v zámožné měšťanské rodině. Její otec byl právník s uměleckými sklony, její matka byla katolicky založená. Po první světové válce životní úroveň rodiny poklesla, ale přesto si matka prosadila, aby byla Simone i se svou sestrou poslána do prestižní klášterní školy. Rodinné zázemí s konzervativním stylem výchovy předpokládalo naplnění tradiční ženské role, tedy vdát se, porodit děti a zasvětit svůj život rodinnému krbu. Ve 14 letech však prošla krizí víry, obrátila se k přírodě a socialismu (komunismus odmítala) a po zbytek života zastávala ateistické názory.
Již jako dítě byla Simone de Beauvoir intelektuálně velmi zdatná, proto také vystudovala matematiku a poté filosofii na prestižní pařížské univerzitě - Sorbonně. Jejím snem bylo zasvětit svůj život psaní a studiu. Během svých studií na univerzitě se připojila ke skupině myslitelů, mezi nimiž byl kromě Paula Nizana a Andrého Hermaida také Jean-Paul Sartre, s nímž Simone de Beauvior nejdříve pojilo hluboké přátelství a sdílené zájmy o filozofii, později milostný svazek - bez závazku věrnosti - až do Sartrovy smrti v roce 1980. V roce 1929 dokončila Simone de Beauvoir úspěšně studia na Sorbonně a začala se věnovat učitelské profesi. V letech 1931-1943 působila jako pedagožka filozofie na lyceích v Marseille, Rouenu a Paříži a dokonce si otevřela vlastní kurz na Sorbonně. V roce 1942 se vzdala profesorského povolání a dále se věnovala jen spisovatelské činnosti. V 70. letech 20. století se připojila k hnutí za emancipaci žen. Zemřela ve věku 78 let na zápal plic a byla pohřbena vedle svého dlouholetého druha Jean-Paula Sartra na hřbitově Montparnasse v Paříži.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Dnes se ptáme na jméno filozofky, jejíž knihy i osobní život způsobovaly velký rozruch. Většinu života tvořila nerozlučný pár s levicově smýšlejícím intelektuálem, Jean-Paulem Sartrem. Jejich vztah byl otevřený. Navzájem před sebou neskrývali další milenky a milence. Znáte jméno slavné spisovatelky, autorky knihy o postavení žen Druhé pohlaví?
Zemřela 14. 4. 1986 v Paříži (Francie).
Simone de Beauvoir (Wikipedia)
Simone de Beauvoir (www.databazeknih.cz)
Simone de Beauvoir - romanopiskyně, esejistka a dramatička (www.spisovatele.cz)
Simone de Beauvoir
Simone de Beauvoir
  www.skolavpohode.cz
Lípa č. 4/2007
Lípa č. 1/2011
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Duben 2016 (14.4.)
     
9. ledna 1908 (110. výročí)
zemřel německý básník a malíř (Svatý Antonín Paduánský) Wilhelm Busch.
Narodil se 15. 4. 1832.

  Lípa č. 4/2007
     
10. ledna 1608 (410. výročí)
deset let po autorově návratu z dobrodružné výpravy, vyšel poprvé cestopis Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic „Putování aneb cesta z Království českého do města Benátek, odtud po moři do Země svaté, země Judské a zároveň do Egypta a velikého města Kairu, potom na horu Oreb, Sinai a svaté panny Kateřiny v pusté Arábii ležící…".
Cesta do Svaté země, kterou podnikl se svým švagrem Heřmanem Černínem z Chudenic, započala roku 1598. Z Plzně se vypravili do Benátek, odkud na lodi Silvestra připluli k břehům Kréty a Kypru. Po krátké přestávce na další lodi přistáli v palestinské Jaffě, odkud se již jen na oslech vydali k Božímu hrobu. Cesta zpět byla díky přepadení skupinou Arabů těžká. Kryštof Harant i Heřman Černín při něm málem přišli o život. Přesto se jim ale nakonec povedlo dostat do Egypta, Alexandrie a lodí zpět do Benátek. Heřman Černín zde zůstal, Kryštof Harant pokračoval domů, kam dorazil roku 1599.
Vydavatel německého překladu v roce 1678 nazval Kryštofa Haranta „Křesťanským Odysseám".
Jeho synovec, Kryštof Vilém Harant z Polžic a Bezdružic, cestopis roku 1678 nechal v Norimberku vydat tiskem (v německém překladu Jana Jiřího Staršího) pod názvem Der Christliche Ulysses (Křesťanská odyssea).
Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic (1564 Klenová, České království - 21. června 1621 Praha, České království) byl český spisovatel, šlechtic, válečník, diplomat, cestovatel a hudebník, příslušník rodu Harantů z Polžic a Bezdružic. Syn Jiřího Haranta z Polžic a Bezdružic a Marie Anny Janowské z Janowicz.
Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic (klenova.dejepis.info)
Kryštof Harant z Polžic, Bezdružic a na Pecce a jeho doba (www.valka.cz, Richard Aubrecht)
Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic: Cesta z Království Českého do Benátek, odtud do Země Svaté, země Judské a ... (books.google.com)
Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic
Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic
  Rok do kapsy
http://www.spisovatele.cz/
https://www.aktualne.cz/
https://www.databazeknih.cz/
http://www.hradpecka.cz/
http://zivotopisyonline.cz/
Viz
Kalendárium Leden 2008 (10.1.)
     
10. ledna (února) 1778 (240. výročí)
zemřel v Linnaeus Hammarby (Uppsala, Švédsko) švédský přírodovědec a lékař profesor Carl Linné, po povýšení do šlechtického stavu Carl von Linné nebo latinsky Carolus Linnaeus, rodným jménem Carl Nilsson Linnaeus, zakladatel botanické a zoologické systematické nomenklatury.
Vytvořil také pojem druh jako základ přirozené soustavy organismů. Druhy jím popsané jsou označovány písmenem „L.“
Francouzský filozof Jean-Jacques Rousseau o Linném napsal: „Upřímně musím říci, že jsem se zatím nesetkal s žádnou významnější osobností“. Podobný názor měl i německý spisovatel Johann Wolfgang von Goethe, který prohlásil: „S výjimkou Shakespeara a Spinozy neexistuje nikdo, kdo by mne ovlivnil tak silně jako Carl Linné“.
Položil základy systematické botaniky a zavedl dvojslovné názvosloví.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Znáte krásnou květinu kamélii? A víte, po kom se jmenuje? Správně. Přece po jezuitském misionáři a botanikovi Georgu Josephu Kamelovi. A víte, proč se po něm jmenuje? Prozradíme vám to. Může za to Carl Linné.
Pocházel ze Švédska a říkalo se mu kníže botaniků. Od dětství uměl rozeznávat většinu rostlin a včetně plevelů je pěstoval rodičům na zahradě, až mu to otec musel zakázat. Aby přestal zlobit, stačilo prý dát mu do ruky rostlinu. Ve škole mu to kromě matematiky a fyziky moc nešlo, a tak ho otec dal do učení k ševci. Místní lékárník mu ale tenhle nápad rozmluvil, a tak se mladý botanik dostal do soukromého učení a později na univerzitu. Tam opět příliš neuspěl a bez peněz trávil čas v botanické zahradě.
Pak ho napadla zcela revoluční myšlenka. Třídit rostliny podle způsobu rozmnožování. Od té doby se tomu naplno věnoval. Brzy začal sám, i když nedostudovaný, učit. O přednášky byl obrovský zájem, což se nelíbilo ostatním vyučujícím. Sbalil si tedy saky paky a vydal se do světa. Prožil mnohá bizarní dobrodružství. Například byl nucen k nočnímu útěku z Hamburku, když zjistil a začal veřejně prohlašovat, že místní div, sedmihlavá saň, jsou ve skutečnosti vycpané zmije s čelistmi lasiček. Detailně prozkoumal faunu a flóru Laponska, a když svoje poznatky přednesl uppsallské přírodozpytné společnosti, byl přijat za jejího člena.
Nakonec prožil úspěšný život. Stal se rektorem univerzity, byl uznávaným vědcem, přednášel a byl dokonce povýšen do šlechtického stavu. Proslavil se svými inovacemi v třídění a pojmenovávání rostlin.
„Bůh stvořil přírodu a on ji uspořádal,“ říkalo se o Linném.
Narodil se 23. 5. 1707 v Rashultu u Stenbrohultu (Švédsko).
Carl Linné (Wikipedia)
Osobnosti - Carl von Linné (www.sverige.cz)
Carl von Linné (www.biology.webz.cz)
Profesor Carl von Linné
Profesor Carl von Linné
  Rok do kapsy
www.quido.cz
http://www.reflex.cz/
http://www.gasbag.wz.cz/
https://www.cbdb.cz/
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Květen 2007 (23.5.)
     
10. ledna 1878 (1879) (140. výročí)
se v Praze (Rakousko-Uhersko) narodil český architekt, urbanista Bohumil Hypšman (Hybšman; do roku 1945 používal jméno Bohumil Hübschman).
Byl členem SVU Mánes v letech 1905-1908 a od roku 1920. Jeho vlastní vila stojí v pražských Střešovicích, nedaleko zastávky tramvaje Sibeliova. Slouží jako obytný dům a je veřejnosti nepřístupná.
Bohumil Hypšman patří k nejvýznamnějším českým žákům víděňského architekta Otto Wagnera. Po ukončení stavební průmyslové školy pracuje v ateliérech B. Ohmanna v Praze a ve Vídni, kde poté studuje Akademii výtvarných umění u O. Wagnera. Absolvuje v roce 1904 a vrací se natrvalo do Prahy. Zde se věnuje intenzívní projektové, památkářské, teoreticko-kritické a organizační práci. Řadu let je předsedou Společnosti architektů a iniciativním předsedou Klubu za starou Prahu. Po 2. světové válce si počešťuje své původní příjmení Hübschmann.
V jeho díle se zobrazuje složitý vývoj české architektury v I. polovině 20. století od historismu, vegatabilní secese a wagnerovské moderny před I. světovou válkou, až po novoklasicismus a náznaky emocionálního funkcionalismu v meziválečném období. Hypšman se věnoval i památkové péči, konkrétně otázce zachování staré Prahy.
Zemřel 3. 11. (6.) 1961 v Praze (Československo).
Bohumil Hypšman (Wikipedia)
Hypšman Bohumil (1878-1961) (www.prostor-ad.cz)
Bohumil Hypšman (Hübschmann) (pam.plzne.cz)
Bohumil Hypšman (Hübschman)
Bohumil Hypšman (Hübschman)
  www.quido.cz
Lípa č. 3/2011
http://www.arch-pavouk.cz/
https://zlin.idnes.cz/
http://biblio.hiu.cas.cz/
Viz
Kalendárium Leden 2008 (10.1.) a Kalendárium Listopad 2011 (3.11.)
     
10. ledna 1918 (100. výročí)
zemřel ve Vídni (Rakousko-Uhersko) český politik, diplomat, historik, jazykovědec, vysokoškolský pedagog, akademik profesor Konstantin Jireček, vlastním jménem Josef Konstantin Jireček, zakladatel české balkanologie a byzantologie, profesor na Univerzitě Karlově v Praze a na univerzitě ve Vídni; ministr osvěty v Bulharsku (1880-1882) - zasloužil se o rozvoj bulharského školství.
Byl vnukem P. J. Šafaříka, na jehož práci mezi Jihoslovany i částečně navázal, a synem významného literárního historika Josefa Jirečka a Boženy, dcery Šafaříkovy.
Na přelomu 70. a 80. let 19. století pomáhal organizovat správu a školství v nově vzniklém Bulharsku, v letech 1881 až 1882 byl bulharským ministrem osvěty, v roce 1884 ředitelem Národní knihovny v Sofii. Poté působil jako profesor na univerzitách v Praze (1884-1893) a ve Vídni (1893-1918).
Dětství a mládí prožil ve Vídni, ale universitu vystudoval v Praze. Vliv vídeňského prostředí i posléze jeho životní pouť způsobily, že napsal většinu svých prací německy.
Po změnách na Balkáně pomáhal spolu s jinými Čechy budovat administrativu, školství a hospodářství nově vytvořeného bulharského státu, s nímž pak dlouhodobě spojil svůj osud. V roce 1879 vstoupil do jeho vládních služeb a stal se i ministrem školství, při jehož organizování si získal velké zásluhy. Během pobytu na Balkáně se věnoval vedle politické činnosti balkanologickým a byzantinologickým bádáním, která pak zúročil v řadě studií i v rozsáhlých monografiích. V letech 1884-1893 působil jako řádný profesor na universitě v Praze a roku 1893 byl jmenován profesorem slovanské filologie a slovanských starožitností na vídeňské universitě, kde působil až do své smrti.
Jeho velmi rozsáhlé a v mnoha směrech doslova průkopnické vědecké dílo bylo téměř celé spojeno s dějinami balkánských národů (především Bulharů a dalších Jihoslovanů, hlavně pak Srbů) a států a po dlouhou dobu zůstávalo stěžejním pro poznání této oblasti. Svou rozsáhlostí a záběrem připomínají jeho práce starší univerzálně historické dějepisectví. První monografií věnovanou Bulharsku byly Dějiny bulharského národa (1876), nejdůležitější pak encyklopedická příručka Das Fürstentum Bulgarien, seine Bodengestaltung, Natur, Bevölkerung, wirtschaftliche Zustande, geistige Cultur, Staatverfassung, Staatsverwaltung und neueste Geschichte (1891). Jihoslovanům pak věnoval řadu studií, zvláště zaměřených na dějiny Dubrovníka (například Poselství republiky Dubrovnické k císařovně Kateřině v roce 1771, 1893). Jeho vrcholná díla byla věnována dějinám Srbů (Staat und Gesellschaft im mittelalterlichen Serbien, 1916, Geschichte der Serben, 1911-1918, nedokončeno).
Narodil se 24. 6. 1854 ve Vídni (Rakouské císařství).
Konstantin Jireček (Wikipedia)
Češi Bulharsko 'okupovali' (www.lidovky.cz, Doc. PhDr. Hana Gladková, CSc.)
Konstantin Jireček: život a dílo (digilib.phil.muni.cz, Ivan Dorovský)
Josef Konstantin Jireček
Josef Konstantin Jireček
  www.libri.cz
https://www.ff.cuni.cz/
http://www.osobnostiregionu.cz/
https://www.databazeknih.cz/
Viz
Kalendárium Leden 2008 (10.1.) a Kalendárium Červen 2014 (24.6.)
     
10. ledna 1938 (80. výročí)
se v Boskovicích (Československo) narodil český fotograf Josef Koudelka, člen proslulé agentury Magnum Photos.
Josef Koudelka patří k nejvýznamnějším fotografům 20. století. V posledních letech se věnuje především fotografování scenérií.
V mládí začal fotografovat svoji rodinu a okolí bakelitovým fotoaparátem formátu 6x6.
V roce 1961 promoval na ČVUT a později pracoval jako letecký inženýr, od té doby fotografoval divadelní představení starým aparátem Rolleiflex.
Ještě před svou emigrací v roce 1968 dokumentoval invazi vojsk Varšavské smlouvy do Prahy. Snímky, které nejdřív publikoval anonymně, se staly symboly tehdejších událostí, později za ně dostal Zlatou medaili Roberta Capy. Roku 1970 získal azyl ve Velké Británii, kde žil následujících deset let.
Cestoval po Evropě, v sedmdesátých a osmdesátých letech pokračoval ve fotografické tvorbě. Mezi jeho pilotní projekty patřily Gypsies (Cikáni, 1975) a Exiles (Exily, 1988). Jeho dílo oceňovali zejména kunsthistorička Anna Fárová a známý francouzský fotograf Henri Cartier-Bresson. Roku 1987 se stal francouzským občanem. Ve Francii nadále žije a pokračuje v dokumentaci evropské krajiny.
Josef Koudelka (Wikipedia)
Josef Koudelka (www.ceskatelevize.cz)
Josef Koudelka - světový Čech (www.milujemefotografii.cz)
Josef Koudelka (2014)
Josef Koudelka (2014)
  Lípa č. 4/2007
     
10. ledna
je Mezinárodní den tuleňů, lachtanů a velryb.
Dne 2. prosince 1946 byla ve Washingtonu podepsána Mezinárodní úmluva o regulaci velrybářství. S Úmluvou vyslovil souhlas Parlament České republiky. Listina o přístupu České republiky k Úmluvě, podepsaná prezidentem republiky dne 5. listopadu 2004, byla uložena u vlády Spojených států amerických, depozitáře Úmluvy, dne 24. ledna 2005. Úmluva vstoupila v platnost na základě svého článku X odst. 4 dne 10. listopadu 1948. Pro Českou republiku vstoupila v platnost v souladu s ustanovením téhož článku a odstavce dne 24. ledna 2005.
Vlády, jejichž řádně pověření zástupci podepsali tuto úmluvu, uznávajíce zájem národů světa na zabezpečení významných přírodních zdrojů, které představují populace velryb, pro budoucí generace;
majíce na paměti, že v historii velrybářství docházelo k nadměrnému lovu v jedné oblasti za druhou a jednoho druhu velryb za druhým, a to v takovém rozsahu, že je nezbytně nutné chránit všechny druhy velryb před dalším nadměrným lovem;
uznávajíce, že stavy velryb mají sklon k přirozenému zvyšování, bude-li lov velryb řádně regulován, a že toto zvyšování stavů velryb umožní zvýšení počtu velryb, které bude možno odchytávat, aniž by došlo k ohrožení těchto přírodních zdrojů;
uznávajíce, že je ve společném zájmu dosáhnout co možná nejrychleji optimální úrovně stavu velryb, aniž by došlo k rozsáhlé hospodářské a potravinové krizi;
uznávajíce, že při plnění těchto cílů je třeba omezit lov velryb na druhy, které nejlépe odolávají takovémuto využívání, s cílem zajistit nezbytně nutnou dobu pro obnovu některých druhů velryb, jejichž počet byl zdecimován;
přejíce si vytvořit systém mezinárodní regulace lovu velryb a zajistit tak řádnou a účinnou ochranu a rozvoj populací velryb na základě zásad vtělených do ustanovení Mezinárodní dohody o regulaci velrybářství podepsané v Londýně dne 8. června 1937 a protokolů k této dohodě podepsaných v Londýně dne 24. června 1938 a 26. listopadu 1945; a
rozhodnuty uzavřít úmluvu upravující řádnou ochranu populací velryb a umožňující tak řádný rozvoj velrybářského průmyslu.

Mezinárodní den tuleňů, lachtanů a velryb (ruda.atriumstyl.cz)
Ústecká zoo oslaví den tuleňů, lachtanů a velryb (www.zitusti.cz)
10. ledna 2015 - Mezinárodní den tuleňů, lachtanů a velryb v ZOO Ústí nad Labem
10. ledna 2015 - Mezinárodní den tuleňů, lachtanů a velryb v ZOO Ústí nad Labem
  Z historie (HaNo)
Viz
Kalendárium Leden 2017 (10.1.)
     
11. ledna 1158 (860. výročí)
byl český kníže Vladislav II. na říšském sněmu v Řezně Fridrichem I. Barbarossou prohlášen českým králem Vladislavem I.
Toho dne obdržel český kníže Vladislav II. na říšském sněmu královský titul. Byl tak druhým českým králem.
Vladislav II. (kolem roku 1110 - 18. ledna 1174, Meerane v Durynsku) byl od roku 1140 český kníže a v letech 1158-1172 jako Vladislav I. druhý český král z rodu Přemyslovců. O jeho mládí neexistují téměř žádné zprávy, nicméně písemné prameny dokládají, že českým knížetem byl zvolen pro svou mladickou lehkovážnost. Předpoklady šlechticů, že budou moci nového panovníka ovládat podle své vůle, se však ukázaly liché, neboť Vladislav záhy po zvolení upevnil svou pozici a obhájil své panovnické postavení i po vzpouře moravské a části české nobility v roce 1142. V květnu 1147 vyrazil po boku svého švagra římskoněmeckého císaře Konráda III. a francouzského krále Ludvíka VII. na druhou křížovou výpravu do Svaté země, vojsko však pro různé obtíže do cíle vůbec nedorazilo. V červnu 1156 byl Vladislav II. novým římskoněmeckým císařem Fridrichem Barbarossou požádán o podporu proti severoitalským svobodným městům, zejména Milánu, za níž byl 11. ledna 1158 na říšském sněmu v Řezně korunován českým králem. V dalších letech pak hájil císařovy zájmy nejen v Itálii, ale také v Uhrách a Polsku. V roce 1172 se stárnoucí Vladislav rozhodl vzdát českého trůnu ve prospěch svého nejstaršího syna Bedřicha. Toto rozhodnutí však úmyslně nekonzultoval s císařem, kvůli čemuž český stát na dlouhou dobu upadl do mocenských zmatků. Z těchto příčin odešel do exilu na panství své druhé ženy Judity v Durynsku, kde také v lednu 1174 zemřel.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
11. ledna 1158 udělil císař Fridrich I. Barbarossa českému knížeti Vladislavu II. titul dědičného českého krále.
"Uznali jsme za slušné vyvýšiti především ty, kteří neúnavným přičiněním při nás stojí a pro rozšíření slávy císařství velmi statečně bojujíce vystavují se všem útokům nepřátel a jakýmkoliv nebezpečím.
Protož jsme jasnému a přestatečnému knížeti českému Vladislavovi zlatou čelenku nositi povolili a skrze něho všem jeho nástupcům na věky."

Statečnost, o níž císař hovořil, český král prokázal vzápětí, v tažení proti severoitalským městům, především při obléhání Milána. A tak císař v září téhož roku Vladislava slavnostně korunoval.
Bohužel, papež Vladislavův titul nepotvrdil a vzhledem k oslabení českého státu v následujících letech se titul nestal dědičným. Jedno se však změnilo. V souvislosti s královským titulem Vladislava se ve znaku naší země poprvé objevil lev, který vystřídal přemyslovskou orlici.
Vladislav II. (Wikipedia)
Vladislav II. - český kníže a král (www.panovnici.cz)
Vladislav II. (kralovskedilo.ktf.cuni.cz, prof. PhDr. Jiří Kuthan, DrSc., Dr.h.c., Mgr. Štěpán Valecký)
Vladislavův knížecí denár
Vladislavův knížecí denár
  Rok do kapsy
Lípa č.4/2007
http://www.muzeumkarlovamostu.cz/
http://www.dnyceskestatnosti.cz/
https://www.hedvabnastezka.cz/
Kalendárium ČT1
     
11. ledna 1898 (120. výročí)
se v Nadsunu (Dánsko) narodil dánský prozaik Hans Kirk, jeho životní názory i literární dílo byly utvářeny jeho marxistickým přesvědčením.
Zemřel 16. 6. 1962.

  Slovník severských spisovatelů
     
11. ledna 1908 (greg.) / 29. prosince 1907 (jul.) (110. výročí)
se v Moskvě (Ruské impérium) narodil ruský a sovětský fyzik Dmitrij Ivanovič Blochincev.
Zabýval se zejména kvantovou mechanikou, jadernou fyzikou a technikou.
Byl člen korespondent Akademie věd SSSR (od roku 1958).
Působil jako první ředitel Spojeného ústavu jaderného výzkumu v Dubně (v letech 1955/1956-1965).
Dohoda o založení ústavu byla podepsána 26. května 1946 v Moskvě, u jeho vzniku stáli slavní vědci, například Wang Kan-čchang, významný čínský fyzik, nebo Vladimir Veksler. Ústav vznikl ze dvou institutů sovětské akademie věd - Institutu pro jaderný výzkum a Elektrofyzikální laboratoře. Přestože první výzkumné zařízení bylo vybudováno v Dubně již v roce 1947, teprve se vznikem CERNu v roce 1954 nabyl ústav značného významu, právě jako "východní protipól CERNu".
Institut je vybaven částicovým urychlovačem o energii 7 GeV, třemi izochronními cyklotrony o energiích 120, 145 a 650 MeV, fázotronem (680 MeV) a synchrofázotronem (4 MeV). V neutronové laboratoři pak pracuje neutronový pulsní reaktor a 19 přidružených zařízení využívajících neutronové paprsky z tohoto reaktoru.
Zemřel 27. 1. 1979.
Blochincev Dmitrij Ivanovič (cojeco.cz)
Dmitrij Ivanovič Blochincev: Základy kvantové mechaniky (books.google.cz)
Spojený ústav jaderných výzkumů v Dubně (www.wikiwand.com)
Dmitrij Ivanovič Blochincev
Dmitrij Ivanovič Blochincev
  http://lexikon.sk.sweb.cz
Kalendárium Leden 2008 (11.1.) a Kalendárium Leden 2009 (27.1.)
     
11. ledna 1928 (90. výročí)
zemřel v Dorchesteru (Dorset, Anglie, Spojené království) anglický spisovatel - romanopisec, básník, autor povídek a scenárista Thomas Hardy.
Původním povoláním byl architekt. Jeho díla mají naturalistický charakter. Ve svých dílech, na rozdíl od Charlese Dickense, volí prostředí venkova. V mnoha románech podává kritiku anglické společnosti, která je k nemajetným lidem velmi krutá. Jeho romány jsou smutné a často končí tragicky, postavy podléhají zápase nejen s přírodními silami, ale i nespravedlivostí společnosti.
Otec pracoval jako kameník a místní stavitel. Matka byla velmi sečtělá a doplňovala Hardymu znalosti načerpané ve škole. Když ve svých 16 letech ukončil školní docházku, nastoupil jako učeň k Johnu Hicksovi, místnímu staviteli. Ještě než v roce 1862 odešel do Londýna, učil se v Dorchestru stavitelem. V Londýně se přihlásil na King's College London. Získal zde ocenění od Královského institutu britských architektů (Royal Institute of British Architects) a Asociace architektů (Architectural Association). Londýn nebyl pro něj nikdy domovem a když se po pěti letech vrátil zpět do Dorsetu, rozhodl se, že se bude věnovat psaní.
Když v roce 1870 pracoval na rekonstrukci farního kostela v St. Juliot v Cornwallu, seznámil se s Emmou Lavinií Giffordovou. Zamiloval se do ní a v roce 1874 se s ní oženil. Ačkoliv se svou ženou později již nežil, její smrt v roce 1912 jej velice ranila. Vypravil se do Cornwallu, aby zde znovu navštívil místa spojená s jejich námluvami. V roce 1914 se oženil se svojí o čtyřicet let mladší sekretářkou Florence Dugdaleovou, se kterou se seznámil v roce 1905 a která psala rovněž knihy pro mládež. Hardy však neustále myslel na Emmino náhlé úmrtí, smutek se snažil překonat psaním poezie.
V prosinci roku 1927 onemocněl zánětem pohrudnice a v roce 1928 zemřel. Na smrtelné posteli nadiktoval své ženě poslední báseň. Jeho pohřeb 16. ledna ve Westminsterském opatství se stal kontroverzní událostí. On sám, jeho rodina a přátelé si přáli, aby byl pohřben ve Stinsfordu ve stejném hrobě jako jeho žena Emma. Vykonavatel jeho závěti Sir Sydney Carlyle Cockerell však trval na tom, že má být pochován v Poet's Corner, v části chrámu, kde byli pohřbeni básníci, spisovatelé a dramatici. Obě strany se domluvily na kompromisu; jeho srdce bylo pohřbeno ve Stinsfordu a popel uložen v Poet's Corner.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Byl architektem a dovedl projektovat domy. Byl ale také spisovatelem a uměl stavět příběhy.
Thomas Hardy pocházel z anglického venkova, v Londýně se nikdy necítil úplně doma. Hardyho manželka Emma pocházela z takzvaně „lepší rodiny“ a dávala to manželovi patřičně znát. Stále nespokojená, žárlivá, s pocitem, že obětovala muži své vlastní literární ambice. Nakonec došlo mezi manžely k naprostému odcizení. Když však Emma zemřela, Thomas Hardy propadl nevýslovnému zármutku.
I když se pak oženil se svou o čtyřicet let mladší sekretářkou, spisovatelkou dětských knížek, napsal o své mrtvé ženě přes stovku básní.
Narodil se 2. 6. 1840 v Higher Bockhampton (Upper Bockhampton, Dorchester, Dorset, Anglie, Spojené království).
Thomas Hardy (Wikipedia)
Thomas Hardy - básník, prozaik (www.spisovatele.cz)
Thomas Hardy - život a dílo (www.ctenarsky-denik.cz)
Thomas Hardy
Thomas Hardy
  Slovník spisovatelů: anglická literatura …/1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Červen 2010 (2.6.)
     
11. ledna 2008 (10. výročí)
zemřel v Aucklandu (Nový Zéland) novozélandský horolezec a polární badatel sir Edmund Percival Hillary, který jako první pokořil nejvyšší horu světa Mount Everest.
V Aucklandu také navštěvoval základní školu. Z Tuakau, kde bydleli, mu cesta do školy trvala 2 hodiny. Jeho zájem o hory začal na školním výletě na horu Raupehu. Krátce před II. světovou válkou se rozhodl zdolat Everest. Během války sloužil 2 roky (po nehodě od služby osvobozen) u novozélandských leteckých sil jako navigátor. Poté vstoupil do místního klubu alpinářů a zúčastnil se prvního výstupu na jižní hřeben Mount Cooku a několika dalších výstupů v novozélandských Alpách. Po válce strávil všechen čas přípravou na Everest. Zlézal novozélandské Alpy v létě i v zimě, aby si osvojil lezení ve skalách i ve sněhu. Také trénoval zápas. V roce 1951 se poprvé dostal do Himalájí. na základě takovýchto zkušeností byl roku 1953 jmenován členem čtyřsetčlenné britské výpravy na Everest. Expedice se uskutečnila v květnu. Pod samotným vrcholem bylo rozhodnuto, že pro poslední úsek cesty mají nejvíce sil Hillary a nepálský šerpa Tenzig Norgay. Sen se splnil Hillarovi 29. května v 11,30, kdy dosáhl na vrcholu. Shodou okolností s o tomto jeho úspěchu psalo v novinách v den korunovace dnešní britské královny Alžběty II. Ta ho již v červenci téhož roku povýšila do šlechtického stavu.
V letech 1957-58 vedl novozélandskou antarktickou expedici, 3. 1. 1958 dospěl pozemní cestou k jižnímu pólu.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Když se řekne sir Edmund Hillary, opět se nám vybaví další z heroických činů v dějinách lidstva. Ano, byl to on, kdo v květnu roku 1953 jako první vystoupil na nejvyšší horu světa Mount Everest. A schválně si zkuste tipnout, co měl společného s Neilem Armstrongem, prvním člověkem na Měsíci? Budete se divit, ale mnoho. Společně se totiž vypravili na Severní pól - samozřejmě, že tam nešlo o prvenství, ale je to hezká souvislost, nemyslíte?
Sir Edmund Hillary se narodil 20. července 1919 a tak by oslavil své devadesáté narozeniny, bohužel minulý rok zemřel. Byl držitelem Řádu Nového Zélandu, Řádu britského impéria i Podvazkového řádu a kupodivu do svých 16 let nikdy neviděl sníh. Podvakráte se mu výstup na nejvyšší horu světa nezdařil, až napotřetí, se zkušeným šerpou Tenzingem Norgayem, to vyšlo. 28. května v 11.30 dosáhli vrcholu a pořídili zde několik fotografií. Je na nich jen šerpa s cepínem, nepálskou a britskou vlajkou, ale Hillary nikoliv, protože šerpa Tenzing neuměl fotografovat. A to je na tom světě krásné, že do šestnácti let nevidíte sníh, dřete ve včelařském podniku svého otce a nakonec zdoláte horu 8848 metrů vysokou jako první na světě.
Dnes se již z Himalájí stala víceméně turistická atrakce a každý rok se ve svazích těchto velehor motají tisíce nadšenců, ale i snobů, kteří přímo z vrcholku chtějí poslat svým známým fotku: „I já tam byl!“ Nu což, s tím nic nenaděláme, ale jméno Edmund Hillary si budeme pamatovat navždy.
Narodil se 20. 7. 1919 v Tuakau (Nový Zéland).
Edmund Hillary (Wikipedia)
Edmund Hillary: Na vrcholu Mount Everestu (www.databazeknih.cz)
Edmund Hillary - první muž na Mount Everestu (www.hedvabnastezka.cz, Jiří Martínek)
Sir Edmund Hillary
Sir Edmund Hillary
  Rok do kapsy
Lípa č. 2/2009
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Červenec 2009 (20.7.)
     
12. ledna 1628 (390. výročí)
se v Paříži (Francie) narodil francouzský spisovatel, básník, autor dětské literatury, scenárista, 'Dichterjurist', advokát, pohádkář a vysoký úředník na dvoře krále Ludvíka XIV. Charles Perrault (Perault), člen Francouzské akademie.
V době Ludvíka XIV. byl vlivným advokátem a finančním dozorcem. Proslul zejména pohádkami, které v duchu své teze o modernosti napsal na základě inspirace francouzským středověkem a lidovou tradicí a s pedagogickým záměrem pro své děti.
Proslavil se jako jeden z prvních spisovatelů a vydavatelů pohádek.
Narodil se jako nejmladší ze čtyř synů bohatého právníka a dvorského úředníka. Vystudoval práva a v roce 1651 dostal advokátskou licenci. Už v této době publikoval parodické básně, roku 1648 parodii na Vergiliovu Aeneis a roku 1649 veršovaný spis „Hradby Troje čili o původu burlesky“, kde ironizuje jak lidové povstání na začátku Frondy, tak také kardinála a ministra Mazarina.
Po konci povstání roku 1653 ho nejstarší bratr Pierre Perrault, vysoký úředník královských financí, uvedl ke dvoru. Zde si ho všiml spisovatel Jean Chapelain a doporučil ho novému ministru Colbertovi. Ten ho roku 1662 jmenoval tajemníkem tak zvané „Malé akademie“, komise znalců, kteří posuzovali nákupy uměleckých děl pro krále a dohlíželi na budování Louvru i zámku ve Versailles. Roku 1671 byl přijat do Francouzské akademie a v roce 1673 se stal jejím tajemníkem (tj. předsedou) a knihovníkem. Roku 1672 se oženil s Marií Guichon, s níž měl jednu dceru a tři syny. Jeho žena však už roku 1678 zemřela. V roce 1680 se vzdal svého místa v komisi ve prospěch Colbertova syna a když Colbert roku 1683 zemřel, věnoval se literatuře. Jeho „Paměti“ vyšly až posmrtně roku 1756.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
"Pokud jde o knihy, naše století velmi zdětinštělo," povzdechl si jeden Pařížan v roce 1697. "Vyžaduje jen samé pohádky, bajky a báchorky."
Dvořané "krále Slunce" Ludvíka XIV. pohádky skutečně milovali a v salonech znuděné pařížské společnosti se četly příběhy o Popelce, Šípkové Růžence, Červené Karkulce či Princi Chocholoušovi.
Ty "směšné hříčky, příběhy bez rozumu, dobré jen tak pro děti, které rozum nemají," psal pro Ludvíka a jeho dvůr tento vzdělaný pařížský advokát, finanční dozorce, literát a člen Francouzské akademie.
Čerpal z lidových vyprávěnek. Zachoval jejich mravní naučení a kořenné kouzlo a navíc přidal půvab, lehkost a poezii, vlastní jen velkým básníkům. Pohádky rozdával sličným paním a dívkám s tisícerými omluvami pro jejich nicotnost - a netušil, že právě jimi získá nesmrtelnost.
Zemřel 16. 5. 1703 v Paříži (Francie).
Charles Perrault (Wikipedia)
Charles Perrault - pohádkář (www.spisovatele.cz)
Charles Perrault biography (www.biography.com, anglicky)
Charles Perrault
Charles Perrault
  Slovník francouzsky píšících spisovatelů
Lípa č. 1/2008
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Květen 2013 (16.5.)
     
12. ledna 1878 (140. výročí)
se v Budapešti (Rakousko-Uhersko) narodil světoznámý maďarský dramatik, scenárista, spisovatel, prozaik, romanopisec a novinář židovského původu Ferenc Molnár, vlastním jménem Ferenc Neumann.
Čeští čtenáři jej znají zejména pro jeho knihu psanou pro mládež "Chlapci z Pavelské ulice".
Po absolvování Kalvínského gymnázia v Budapešti začal studovat právo na Universita Lóránda Eötvöse (Eötvös Loránd Tudományegyetem). Studium však nedokončil a živil se jako novinář a později jako spisovatel. Během první světové války působil rok jako válečný dopisovatel. Roku 1938 v době narůstání moci fašismu emigroval do USA. Svá díla psal především maďarsky, později také německy a v emigraci i anglicky.
V prvním Molnárově tvůrčím období převládala próza z velkoměstského života spojující ostrou sociální kritiku s ironií a sentimentalitou. Takto napsal i své nejznámější dílo, román pro mládež Chlapci z Pavelské ulice (1907, A Pál utcai fiúk). Poté se začal věnovat dramatu, ve kterém vynikl scénickou rutinou a bravurními efekty, často založených na erotických motivech. Stal se věhlasným autorem, ale mnozí kritikové mu vyčítali myšlenkovou lacinost.
Podle jeho knih a divadelních her bylo natočeno přes šedesát filmů (z toho šestnáct němých a dvacet televizních) a téměř patnáct televizních seriálů.
Česky vyšlo: Hoši z Pavelské ulice (1930); Chlapci z Pavelské ulice (1963); Olympia (1966).
Zemřel 2. (1.) 4. 1952 v New York City (New York, USA).
Ferenc Molnár (Wikipedia)
Ferenc Molnár (www.databazeknih.cz)
Ferenc Molnár (www.csfd.cz)
Ferenc Molnár
Ferenc Molnár
  Slovník spisovatelů: Maďarsko
Viz
Kalendárium Duben 2012 (2.4.)
       
12. ledna 1908 (110. výročí)
proběhla v Městském divadle na Vinohradech v Praze premiéra opery Veselé námluvy Jana Maláta.

  Lípa č. 4/2007
     
12. ledna 1928 (90. výročí)
zemřel v Brně (Československo) český spisovatel, básník, prozaik, dramatik, publicista, autor soudniček, novinář, redaktor Lidových novin a překladatel Rudolf Těsnohlídek, pseudonym Arnošt Bellis.
Proslul zejména svojí bajkou o lišce Bystroušce.
Tragicky pociťovaná nespokojenost s vlastním osudem má u R. Těsnohlídka své kořeny již v rodinném původu: jeho otec byl ras a u Těsnohlídka se tato determinace projevila v pocitu vyděděnosti. Již při studiích na filosofické fakultě v Praze se sblížil s anarchistickou skupinou kolem S. K. Neumanna. Na jeho popud, ale rovněž zdrcen smrtí své první ženy během svatební cesty v Norsku, Těsnohlídek odešel roku 1906 do Brna, kde se uchytil v redakci Lidových novin. V nich spolu s Edvardem Valentou a Bedřichem Golombkem tvořili pevný tým brněnských Lidovek. Nadále cestoval, zvláště po severní Evropě, ale byl i veřejně činný: podílel se na řadě dobročinných akcích a mimo jiné dal podnět ke stavění vánočních stromků republiky. V roce 1928 zvolil dobrovolnou smrt.
Těsnohlídkova literární tvorba je klasicky rozdělena do dvou značně odlišných celků. Jeden, dominující hlavně v mládí, je veden potřebou subjektivního vyjádření a formou je zde především lyrika či meditativní próza. Blízká je této části Těsnohlídkova díla impresionistická atmosféra přelomu století a její motivy ztroskotání a erotické deziluze: prózy Nénie (1902), Dva mezi ostatními (1906), básnické sbírky Den (1923) a Rozbitý stůl (posmrtně 1935).
Mnohem proslulejší je však Těsnohlídkova tvorba spjatá s jeho publicistikou, v níž - díky svému živému stylu a důvěrné znalosti prostředí - představoval špičkového fejetonistu a soudničkáře. Novinářský rodokmen nezapírají jeho románové kroniky z brněnské periferie (Poseidón, 1916 a Kolonia Kutejsík, 1922). Pro noviny vznikla i nesmrtelná lyrická pohádka Liška Bystrouška (1920), v níž je originálním způsobem použito střídání jazykových vrstev a dialektů. Kongeniálně se Těsnohlídkova příběhu lišky žijící u revírníka a jejích milostných avantýr ujal L. Janáček, jehož opera přinesla světovou proslulost i autorovi libreta. Velmi blízko k proslulé Lišce Bystroušce má i jiné Těsnohlídkovo vyprávění o antropomorfizované přírodě Čimčirínek a chlapci (1922).
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Básník, prozaik, publicista, autor soudniček a novinář, čáslavský rodák, jehož tvorba je spojena s Brnem. Muž s tragickým osudem.
V roce 1905 se oženil s o něco starší Jindrou Kopeckou, která si říkala Kaja. Na svatební cestu odjeli do Norska a tam se stala tragédie. Kaja si pohrávala s titěrným revolverem, který nosila na řetízku kolem krku, a střelila se do srdce. Byla to nehoda? Nebo sebevražda ženy trpící pokročilou tuberkulózou? To se neví dodnes.
Pracoval jako soudní referent Lidových novin a psal úsměvné soudničky, fejetony, články a reportáže. Inspirován obrázky Stanislava Lolka napsal kouzelný příběh Lišky Bystroušky. Objevil světu "pábitele" Eskimo Welzla.
Poté, co se dozvěděl o nálezu opuštěného kojeňátka, dal podnět ke stavění vánočních stromů republiky spojenému s pořádáním sbírek pro chudé. Pocit marnosti a tragičnosti lidské existence, kterým trpěl od smrti své první ženy, ho však neopouštěl. V lednu 1928 podlehl dlouholetým psychickým problémům a zastřelil se.
Kdo by neznal prohnanou lišku, ať už z knihy, opery nebo televize. Když se zeptáme na jméno autora, jistě hned odpovíte Rudolf Těsnohlídek. Jestlipak víte, že jeho vlastní jméno bylo Arnošt Bellis.
Neměl zrovna lehký život. Ještě na gymnáziu mu zemřela matka, rok na to se mu před očima utopil spolužák. Za studií se seznámil s Jindrou Kopeckou, řečenou Kaja. Rozuměli si nejen v zájmech o kulturu, ale prý i v morbidních náladách a představách o smrti.
V roce 1905 se vzali, ovšem po dvou měsících Kaja tragicky zahynula přímo na svatební cestě v Norsku ranou z vlastního revolveru. Okolnosti smrti nebyly nikdy přesně odhaleny.
Šťastnější období přišlo, až když se Těsnohlídek uchytil v Lidových novinách. Začal psát soudničky a dařily se mu. Nejeden lump mu prý dojatě děkoval, jak o něm v těch novinách krásně píše.
Největší sláva na spisovatele ale teprve čekala. Redakce potřebovala noviny něčím osvěžit, a tak přišel úkol napsat něco k obrázkům myslivce a lišky. Těsnohlídka to nadchlo. Pustil se zuřivě do psaní. Psal tak vášnivě, že jeho rukopis nebyl čitelný, takže musel v tiskárně své texty diktovat. Tak se i stalo, že se z původní Lišky Bystronožky stala Bystrouška. Obrovský úspěch Těsnohlídek líčil takto: „Lidé bláznili, dostával jsem hysterické dopisy i chvalozpěvy. Když mi vyřizoval redaktor Veselý první vzkaz Janáčkův, že to bude opera, domníval jsem se, že si ze mě dělá šoufky.“
Přestože se mu v práci dařilo, chmurné nálady a myšlenky ho neopustily. Pravidelně podával výpověď, trpěl depresemi, až se 12. ledna 1928 v redakci Lidových novin postřelil. Brzy nato pak v nemocnici zemřel.
Na rozloučenou napsal: „Dál sloužit nemohu, jsem unaven a zmučen tou mračnou nízkostí, jež kořeny mé hroutí. Jdu domů, do země, je konec mojí pouti, je konec modlitbám, jimž byl jsem léta učen.“
Narodil se 7. 6. 1882 v Čáslavi (Rakousko-Uhersko).
Rudolf Těsnohlídek (www.mzm.cz)
Rudolf Těsnohlídek (Wikipedia)
Rudolf Těsnohlídek - spisovatel, novinář a překladatel (www.spisovatele.cz)
Rudolf Těsnohlídek
Rudolf Těsnohlídek
  Z historie (HaNo)
www.quido.cz
www.libri.cz
Lípa č. 1/2012
http://casopis.hostbrno.cz/
https://brno.idnes.cz/
http://www.ceskatelevize.cz/
https://www.databazeknih.cz/
http://encyklopedie.brna.cz/
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Červen 2012 (7.6.)
     
12. ledna 1948 (70. výročí)
se v Brně (Československo) narodil český lékař a spisovatel MUDr. Petr Čerbák, CSc.
Tématiku pro své romány čerpá ze svého lékařského povolání.
Po absolvování Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně pracoval dlouhá léta na chirurgické klinice v Masarykově onkologickém ústavu v Brně. Již na studiích začal psát básně a povídky, některé publikoval v časopisech Literární noviny, Host do domu a Mladý svět. Knižně debutoval románem Hadí znamení, který líčí rok vojenského života začínajícího lékaře. Druhá kniha Chirurgie hlásí příjem vypráví příběhy lékařů, sester i pacientů, kteří se během jednoho roku sešli na jednom oddělení malotínské nemocnice.
Publikovat začal v roce 1965 básně (Rovnost, Brněnský večerník, Práce, Host do domu, Literární noviny), od roku 1978 se věnuje výhradně próze (Mladý Svět, Československý voják, Zemědělské noviny, Mladá fronta, aj.). Spolupracuje s rozhlasem a televizí.
Z díla: Hadí znamení (1990); Chirurgie hlásí příjem (1991); Diagnoza naděje (1992); Noc s vráskami (1993); Ještě žiju,doktore (1995); Když hoří člověk (1996).
Čerbák Petr (www.knihi.cz)
Čerbák Petr: Když hoří člověk (www.cesky-jazyk.cz)
Petr Čerbák (www.databazeknih.cz)
Petr Čerbák: Hadí znamení
Petr Čerbák: Hadí znamení
  Kdo je kdo: Obec spisovatelů
Viz
Kalendárium Leden 2008 (12.1.)
     
12. ledna 1958 (60. výročí)
zemřel v Praze (Československo) český spisovatel, prozaik, romanopisec, povídkář, autor cestopisů, básník a dramatik Jan Václav Rosůlek, psal pod pseudonymy Vladimír Drnák, Arne Seen, Václav Zlom.
Autor románů o období 1. světové války, životopisných románů z uměleckého prostředí a různých žánrů populární literatury. Psal také pro mládež.
Jeho prozaická díla naturalisticky popisují hrůzy I. světové války. Od 30. let 20. století publikoval pod pseudonymem Vladimír Drnák životopisné prózy.
Byl poštovním úředníkem, potom volným spisovatelem v Praze. Psal romány a básně. Byl velmi plodným autorem, postupně přešel k používání pseudonymu Vladimír Drnák. Napsal Děti nás zahanbují, Za bílým půlkoněm, Peníze leží na ulici, Kolja Mikolka, Kolja Mikolka tankista, Trny mezi vavřínem a Vtipohlavci.
Z díla: Klec (1928); Opilé město (1930); Přítěž (1930); Stéblo tonoucímu (1930); Černožlutý mumraj (1930); Před rozhodnou nocí (1932); Poslední kulomet (1932); Známost z ulice (1940); Mezi dvěma bajonety (1940); Za jeden provaz (1940); Ztracený generál (1940); Stříbrný pták (1940); Tři carští oficíři (1940); Stín přes paletu (1949); Manžel slavné ženy (1970).
Narodil se 7. 9. 1894 v Pardubicích (Čechy, Rakousko-Uhersko).
Jan Václav Rosůlek (www.databazeknih.cz)
Jan Václav Rosůlek (www.legie.info, Ladislav -Knedle- Ševcůj)
Jan Václav Rosůlek - Černožlutý mumraj (valkanaitalii.webnode.cz)
Jan Václav Rosůlek
Jan Václav Rosůlek
  Lexikon české literatury, díl 3/II
www.quido.cz
Z historie (HaNo)
Viz
Kalendárium Září 2014 (7.9.)
     
12. ledna 1978 (40. výročí)
zemřel v Praze (Československo) český houslista a hudební pedagog, profesor AMU Jaroslav Pekelský.
V letech 1921-1936 primárius, pak (do roku 1958) sekundista Ondříčkova kvarteta.
Ondříčkovo kvarteto bylo české smyčcové kvarteto působící v letech 1921 až 1958.
Založeno bylo v roce 1921 žáky Františka Ondříčka na Pražské konzervatoři pod původním názvem Umělecké smyčcové kvarteto. Po Ondříčkově smrti roku 1922 neslo na jeho počest název Ondříčkovo kvarteto.
V letech 1927 až 1955 působilo pod patronací Československého rozhlasu jako komorní sdružení Československého rozhlasu v Praze. Zaměřovalo se na klasický repertoár, především dílo Antonína Dvořáka, neopomíjelo však ani soudobou hudbu.
Jaroslav Pekelský - první housle (1921-1936), druhé housle (1936-1958).
Narodil se 22. 1. 1898 v Sobotce u Jičína (Rakousko-Uhersko), .
Pekelský Jaroslav (www.cojeco.cz)
Ondříčkovo kvarteto (Wikipedia)
Profesor Jaroslav Pekelský
Profesor Jaroslav Pekelský
  Z historie (HaNo)
     
12. ledna 1998 (20. výročí)
zemřela v Berlíně (Spolková republika Německo) česká německy píšící spisovatelka a pedagožka Libuše Moníková.
V roce 1971 se natrvalo odstěhovala do SRN, kam odešla za manželem.
Její dílo bylo ověnčeno řadou literárních i státních cen.
Již ve svém dětství a mládí, které prožila v pražské čtvrti Dejvice měla vztah ke kultuře, zejména pak k filmu. Přestože chtěla být filmovou režisérkou, pod vlivem své středoškolské učitelky němčiny začala od roku 1963 studovat filosofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor germanistika a anglistika. Díky své diplomové práci na téma Brechtovo zpracování Shakespearova Koriolana získala v roce 1968 roční stipendium na univerzitě v Göttingenu. Tento rok byl pro Libuši Moníkovou zlomový - umírá jí matka a Československo se stává obětí invaze armád Varšavského paktu. V Západním Německu se seznamuje se svým budoucím manželem, za kterým v roce 1971 natrvalo do SRN odchází.
Zde pak pracuje jako vysokoškolská učitelka na vysoké škole v Kasselu a později na univerzitě v Brémách. Od roku 1981 již žila jako spisovatelka na volné noze.
Libuše Moníková byla od roku 1991 do roku 1996 členkou PEN klubu SRN, odkud pak vystoupila na protest proti spojení s východoněmeckým PEN-klubem.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Libuše Moníková pocházela z Československa. Její dílo bylo ověnčeno zahraničními cenami, ale doma o ní mnoho nevíme.
Brzy po studiu, psal se rok 1970, se provdala do západního Německa. I když se rozhodla psát německy, neměla to jako cizinka jednoduché. Nechtěla se u svého jména vzdát ani české diakritiky. Psala sice v němčině, ale Praha a Čechy byly v její tvorbě přítomny neustále.
U nás není moc známá, protože její knihy nebyly do češtiny dlouho přeloženy. Po nepovedeném překladu jejího asi nejznámějšího románu Fasáda, pak nechtěla dát k dalším překladům svolení.
Někoho možná pobouřila svými kritickými postoji vůči poměrům ve své rodné zemi. Kritizovala, mimo jiné, postavení žen v Československu. Byla kritická ale i k Německu. Na Čechách a především Praze jí nikdy nepřestalo záležet. Když vyhrála cenu dotovanou patnácti tisíci markami, věnovala ji celou Fondu na obnovu českých lesů. Pomocí vlastních prostředků se snažila získat Kafkovu pozůstalost pro Československo.
Narodila se 30. 8. 1945 v Praze (Československo).
Libuše Moníková (Wikipedia)
Libuše Moníková - prozaička, esejistka (www.spisovatele.cz)
Libuše Moníková - Prozaička (www.slovnikceskeliteratury.cz, Miroslav Zelinský, Alena Přibáňová)
Libuše Moníková
Libuše Moníková
  https://cs.wikipedia.org/wiki/
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Srpen 2015 (30.8.)
     
12. ledna 1998 (20. výročí)
v Paříži podepsalo 19 evropských zemí úmluvu o zákazu klonování lidí.
Od 1. října 2001 začala platit v ČR Úmluva o lidských právech a biomedicíně a Dodatkový protokol o zákazu klonování. Ze 43 členských zemí RE úmluvu podepsalo 30 států a zatím jen deset ji ratifikovalo. Protokol podepsalo 29 zemí a ratifikovalo osm ...
Úmluva deklaruje právo na sebeurčení každého jednotlivce a ochranu prospěchu jednotlivce, který má přednost před zájmy komerčního využití i výzkumu. S výjimkou naléhavých případů vyžaduje úmluva předem udělený a informovaný souhlas pacienta při lékařských zásazích. Pro pacienta přináší právo znát veškeré informace o jeho zdravotním stavu, ale i právo nebýt informován, pokud si to nepřeje.
Zakazuje diskriminaci osoby na základě genetické výbavy. Genetické inženýrství povoluje jen pro preventivní, diagnostické nebo terapeutické účely a pouze tehdy, pokud není cílem změna genetické výbavy potomků. Zakazuje také volbu pohlaví dítěte s výjimkou případů, kdy by to zabránilo přenosu vážného dědičného onemocnění. Stanovuje podmínky pro vědecký výzkum na člověku. Především zakazuje vytváření embryí pro výzkum a rovněž zakazuje finanční zisk z použití jakékoli části lidského těla.
Úmluva na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny / Dodatkový protokol o zákazu klonování lidských bytostí (krev.info)
Úmluva o lidských právech a biomedicíně a zákaz klonování lidí (www.zdrav.cz)
Marek Vácha: Klonování reprodukční a terapeutické
Marek Vácha: Klonování reprodukční a terapeutické
  Lípa č. 4/2007
Viz
Kalendárium Leden 2008 (12.1.)
     
13. ledna 1818 (200. výročí)
se v obci Horní Branná (Čechy, Rakouské císařství) narodil český hudební skladatel, sbormistr a hudební pedagog František Kavan (Kaván).
V dětství byl vokalistou v Týnském chrámu v Praze. Studoval na akademickém gymnáziu a po maturitě pokračoval na Karlově univerzitě studiem filosofie a práv. V hudbě se vzdělával soukromě u Josefa Proksche. V letech 1842-1863 byl učitelem hudby v hraběcích rodinách Jindřicha Chotka a Rudolfa Morzina.
V roce 1863 vystoupil z hraběcích služeb a stal se sbormistrem pražského Hlaholu a ředitelem kůru v Týnském chrámu, kde jako zpěváček začínal. Kromě toho učil zpěv na Vyšší dívčí škole. Byl čestným členem pěveckého sboru Branislav v Jilemnici, který příležitostně řídil. Věnoval se i pedagogické činnosti. Mezi jeho žáky patřila i řada pěvců Národního divadla.
V r. 1861 byl F. Kaván jmenován čestným občanem Kutné Hory.
Komponoval převážně drobnější skladby a písně, které vycházely v hudebních přílohách českých časopisů.
Vydal několik zpěvníků: Zpěvník pro českou školní mládež I. a II.; Zpěvníček amerického klubu dam.
Publikoval vzpomínky na houslistu Ferdinanda Lauba.
Zemřel 6. 12. 1896 v Praze (Rakousko-Uhersko).
František Kaván (hudebník) (Wikipedia)
František Kaván (hudebník) (www.wikiwand.com)
František Kaván
František Kaván
  Z historie (HaNo)
     
13. ledna 1888 (130. výročí)
se ve Frýdlantu nad Ostravicí (Rakousko-Uhersko) narodil český akademický malíř, grafik, grafický designér, keramik a ilustrátor Ferdiš Duša.
Za první světové války prošel ruskou frontu, Srbsko, Itálii, Polsko, Ukrajinu, Rusko, Rumunsko, Karpaty, Kras. V uměleckém oboru se mu nedostalo žádného formálního vzdělání (abART uvádí Maxe Slevogta s otazníkem). V Německu studoval techniku výroby keramiky a začínal jako malíř porcelánu. Rád cestoval a při svých cestách navštívil mj. Itálii, Německo, Slovensko, Švýcarsko a Ukrajinu. V roce 1910 začal pracovat v keramické manufaktuře bratří Jaroňků v Rožnově pod Radhoštěm, později založil rožnovskou keramickou manufakturu a do roku 1924 také keramické dílny v Kunčicích pod Ondřejníkem a ve Frýdlantu. Od tohoto roku se věnoval pouze grafice a malířství.
Byl členem Obce umělecké tvorby na Moravě Koliba (1919) a Skupiny výtvarných umělců v Brně (1922-1926). Roku 1927 se přestěhoval do Prahy, kde se stal členem výtvarného spolku Hollar. S ním také několikrát vystavoval. V roce 1955 se vrátil do Frýdlantu nad Ostravicí. Obýval dům č. p. 359 na ulici Hukvaldská, kde měl také svoji keramickou dílnu a později ateliér. V roce 1959 zde byl otevřen jeho památník, který byl zrušen v roce 2006. Stálá expozice F. Duši je od roku 2008 otevřená v Kulturním domě v centru města.
Duša je nejvíce ceněn pro své grafiky a ilustrace, věnované Ostravsku a Slovensku. Největší soubor jeho grafických listů, kreseb, olejomaleb a maleb na skle vlastní Galerie výtvarného umění v Ostravě.
Tvořil technikou dřevorytu, leptu, měkkého krytu (vernis mou), litografie. První soubor dřevorytů Dík poutníka (1916-1917) byl inspirován Karpaty. Další cykly dřevorytů se sociální tématikou vydával do roku 1923: Slovenské obrázky (1920), Chudí a ponížení (1920), Těšínsko (1920), Smutná země (1921), Peklo práce (1922), Život člověka (1923). Následovaly Hříčky (1928), Ban Strachinič (1931), Dolu Váhom I (1933). Během pobytu v Praze vydal dřevoryty Pražské mosty a Vltava (1932). Tvořil také plakáty a novoročenky.
Ilustroval mj. díla Petra Bezruče a Vojtěcha Martínka. Časté jsou u něj sociální náměty, u kterých čerpal inspiraci z 20. a 30. let 20. století. Kromě toho rád fotografoval a psal básně.
Zemřel 1. 12. 1958 ve Frýdlantu nad Ostravicí (Československo).
Ferdiš Duša (Wikipedia)
Duša Ferdiš (1888 - 1958) (www.galerie-narodni.cz)
Duša Ferdiš (1888-1963) (www.marold.cz)
Ferdiš Duša - autoportrét
Ferdiš Duša - autoportrét
  Z historie (HaNo)
http://www.artbohemia.cz/
https://www.galerieplatyz.cz/
https://www.prostor-ad.cz/
     
13. ledna 1898 (120. výročí)
se objevil v novinách otevřený dopis francouzskému prezidentovi J’accuse! (Žaluji).
Jeho autorem byl spisovatel Emil Zola a žádal v něm obnovení procesu s důstojníkem Alfredem Dreyfusem, který byl v ostře protižidovském procesu odsouzen za údajnou špionáž k doživotnímu žaláři.

  Rok do kapsy
     
13. ledna 1928 (90. výročí)
se v Malackách (Slovensko, Československo) narodil slovenský herec a člen Činohry Slovenského národního divadla Karol Machata, jeden z nejvýraznějších představitelů poválečné herecké generace.
Machatu mohli čeští diváci poznat například v baladě Františka Vláčila Stíny horkého léta, anebo v populární komedii Anděl na horách.
„Jeho vzácnou značkou byl hluboký, pohádkový hlas. Často dostával role králů, například v pohádce Sůl nad zlato," připomněl portál Sme.sk snímek z roku 1982, ve kterém herec ztvárnil roli krále Pravoslava.
Poslední léta žil v ústraní, slušně odmítal filmaře i novináře, jakož i ocenění. Na desáté výročí slovenské samostatnosti ale v lednu 2003 převzal vysoké vyznamenání Pribinův kříž. Za socialismu mu byl v roce 1979 udělen titul národní umělec.
Zemřel 3. 5. 2016 v Bratislavě (Slovensko).
Karol Machata (Wikipedia)
Karol Machata (www.csfd.cz, Miroslav Makyta, slovensky)
Karol Machata (www.osobnosti.sk, slovensky)
Karol Machata
Karol Machata
  Lípa č. 4/2007
https://www.denik.cz/
     
13. ledna 1968 (50. výročí)
se v Klatovech (Československo) narodila česká textařka, moderátorka a zpěvačka Ester Kočičková, vlastním jménem Renata Pařezová - Divišová, rodným jménem Renata Divišová.
Pseudonym Ester Kočičková získala v tvůrčí skupině ČRo Rádio Mama, kde účinkovala jako studentka v zábavném pořadu Kamenná školka. Tento improvizační základ pak rozvíjela jako moderátorka Rádia Limonádový Joe. Spolu s Oldřichem Kužílkem pravidelně vystupovala na rozhlasové stanici Radiožurnál v pořadu Ptá se Ester Kočičková/Olaf Lávka až do konce roku 2007, kdy byl zrušen. Do ČRo se občas vrací se svým Rádiem Ořechovka v rámci vltavského Kabaretu v éteru.
Pro Českou televizi moderovala pořady Ženský hlas (2002), Dvojhlas (2003), Nejhorší vyhrává a Pavlač Ester Kočičkové (2008).
Jako zpěvačka intepretuje šansony s vlastními texty a s hudbou skladatele Lubomíra Nohavici, který ji také doprovází na klavír.
V roce 2005 přirovnala komunisty k prasatům. Poté, co komunisté žádali omluvu a pohrozili trestním oznámením, se prasatům omluvila, že je urazila přirovnáním ke komunistům.
Ester se stala velmi vyhledávanou moderátorkou a konferenciérkou rozličných společenských událostí, od vernisáží, přes charitu, sňatky homosexuálů, tiskové konference až po firemní rauty nadnárodních korporací a to především díky svým skvělým improvizačním schopnostem.
Ester vystupuje také jako šansoniérka, kdy zpívá vlastní texty s hudebním doprovodem skladatele Lubomíra Nohavici. Její další pseudoego je třináctiletá folková písničkářka Adélka Králíková, dívka s těžkým dětstvím, která má otce zedníka a notorického alkoholika, matku Irenu jenž je učitelkou strojopisu a čile praktikující jehovistkou a její bratr Milan trpí mentálním postižením. To vše však dokáže přetavit do oblasti mimoškolních zájmů, zejména pak do hry na kytaru a skládání vlastních písní.
Ester Kočičková (Wikipedia)
Ester Kočičková (www.csfd.cz, Lukáš Růžička)
Ester Kočičková / Lubomír Nohavica - Velmi neosobní stránky (www.rumpsum.cz)
Ester Kočičková
Ester Kočičková
  Jak šel čas (TV pohoda č. 2/2018)
https://www.databazeknih.cz/
https://www.youtube.com/
https://revue.idnes.cz/
     
13. ledna 1998 (20. výročí)
zemřela v Brně (Česká republika) česká divadelní a filmová herečka Vlasta Fialová, která celý svůj divadelní život strávila ve svém rodném městě Brně.
20. ledna 1928 se v Brně narodila česká herečka Vlasta Fialová. V době příchodu byla již populární díky titulní roli ve filmu Divá Bára. V 70. letech pak již v jiné věkové poloze vytvářela zralé či starší ženy s vyhraněným pohledem na svět, ale pak pro zdravotní potíže poněkud ustoupila do pozadí. Od svých 15 let spolupracovala s rozhlasem a vedle recitace básní a melodramů zde vytvořila řadu postav zejména z těch klasických her, s nimiž se na jevišti nesetkala.
Vlasta Fialová se narodila 20. ledna 1928 v Brně. Její rodiče působili v brněnské opeře, takže již od dětství žila v divadelním prostředí. Poprvé vstoupila na divadelní prkna, když jí byly čtyři roky jako 'dívenka s panenkou' v baletu Oskara Nedbala Z pohádky do pohádky. K divadlu Vlasta velmi přilnula a rozhodla se stát také herečkou. Hrávala ve školním divadle na Kuldově ulici a zpívala v dětském divadelním sboru pod taktovkou Rafaela Kubelíka. Navštěvovala také baletní školu Ivo Váni Psoty. V roce 1943 přestoupila z reálného gymnázia na brněnskou konzervatoř, kterou absolvovala v roce 1947 jako žákyně Zdeňky Gräfové, Marie a Rudolfa Waltrových. Zpěv studovala u Marie Řezníčkové.
Do prvního angažmá, na sezónu 1947-1948, nastoupila v Opavě, následovaly dvě sezóny v Olomouci (vytvořila tam 15 premiérových rolí). Její talent i osobitá krása zaujaly režiséra Vladimíra Čecha, který svěřil dvacetileté herečce titulní roli ve filmu Divá Bára (1949). Filmový debut přinesl Vlastě Fialové mimořádný úspěch a ohlas doma i v zahraničí. Od roku 1950 až do konce života (v 90. letech již jen jako host) byla přední členkou brněnské činohry. Po úspěchu Divé Báry přichází další velké role - hrála ve filmech V. Kršky Z mého života (1955), Legenda o lásce (1956), ve filmech O. Vávry Občan Brych (1958), Policejní hodina (1960).
Zejména v 60. letech vytvořila velké role v sérii významných inscenací klasiky i moderního repertoáru (Brecht, Sartre). Po léta vyučovala na JAMU. Pravidelně spolupracovala s rozhlasem a televizí (inscenace pražského a brněnského studia - mj. Vdova Capetová (1964), Věc Makropulos (1966), Lucerna (1967), Vojnarka (1968). V zábavných TV programech z 60. let vystupovala i jako zpěvačka a šansoniérka. Její hlasový projev se uchoval i na gramofonových deskách.
Hereckému poslání podřídila Vlasta Fialová svůj soukromý život. Své životní a profesní osudy spojila s Brnem. V brněnském divadle se seznamila se svým mužem, hercem Zdeňkem Kampfem. Jejich šťastné soužití trvalo 34 let, přesto se Vlasta musela s manželem rozloučit zbytečně brzy, když mu bylo osmašedesát let (1920-1987). Oporou jí zůstali syn Jiří a dva vnuci. Město a své diváky opustila nečekaně uprostřed práce, týden před svými sedmdesátými narozeninami. Zemřela 13. ledna 1998, aniž se dožila uvedení TV filmu Stromy umírají ve stoje, kde hrála hlavní roli. Je pochovaná na ústředním hřbitově v Brně.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Herci bývají pověrčiví. Koneckonců, k poezii mají blízko a už Goethe tvrdil, že pověra je poezií života. Nevím, nakolik věřila Vlasta Fialová na magii čísel. Jisté je, že osmička jí přinesla štěstí. V roce 1948 svěřil režisér Vladimír Čech dvacetileté herečce hlavní roli ve filmu Divá Bára.
S vodou si Vlasta Fialová rozuměla. Závodně plavala a výborná byla i ve skocích do vody. Mohla být úspěšnou sportovkyní, nebýt divadla. V blízkosti divadla se pohybovala odmalička. Narodila se - vida, další osmička - v roce 1928. Její rodiče byli členy brněnské opery. Ve čtyřech letech stála na jevišti poprvé i ona. Tančila "dívenku s panenkou" v baletu Oskara Nedbala Z pohádky do pohádky. Na jevišti se jí zalíbilo a v patnácti letech se bez vědomí rodičů přihlásila na brněnskou konzervatoř. Po absolutoriu v roce 1947 hrála jednu sezónu v Opavě a dvě v Olomouci.
Pak se ozvalo rodné Brno a Brnu už Vlasta Fialová zůstala věrná po zbytek života. Její první rolí v Brně byla Kněžna v Jiráskově Lucerně.
Vlasta Fialová byla vynikající herečka a nevšedně krásná žena. Už při svém filmovém debutu okouzlila celou Evropu. Nad půvabem Divé Báry obdivně vzdychali Brazilci, v Japonsku Vlastu Fialovou vyhlásili nejkrásnější herečkou roku. Přesto hrála jen asi ve dvaceti filmech.
Divadlo bylo štědřejší. Za téměř půlstoletí na jevišti odehrála na dvě stovky rolí. Tu poslední v den své smrti. Zemřela 13. ledna 1998.
Narodila se 20. 1. 1928 v Brně (Československo) (90. výročí).
Vlasta Fialová (www.csfd.cz, Petr Kubíček, Jaroslav Lopour)
Vlasta Fialová (Wikipedia)
Vlasta Fialová (www.fdb.cz)
Vlasta Fialová
Vlasta Fialová
  Z historie (HaNo)
www.libri.cz
Lípa č. 4/2007
https://www.databazeknih.cz/
http://www.filmavideo.cz/
http://www.filmovyprehled.cz/
Kalendárium ČT1
     
14. ledna 1878 (140. výročí)
se v Brestu (Francie) narodil francouzský básník a prozaik Dr. Victor Segalen, povoláním námořní lékař.
V jeho básních dominuje exotismus, avšak pod ním je skryta výpověď citlivého básníka, jeho obraznosti, do níž uložil své nejniternější prožitky.
Jako lékař pracoval počátkem století na Tahiti, kde studoval krom jiného maorskou kulturu a pátral po stopách Gauguinových. Poté odešel do Číny na archeologický výzkum a při epidemii moru pobyl krátce i v tehdejším Mandžusku. Pobyty v dalekých, ,,exotických'' krajích neznamenaly v jeho životě a tvorbě hledání exotična, ale touhu poznat myšlení rozdílné od evropského.
Česky vyšlo: Stély (1978).
Zemřel 21. 5. 1919 v Huelgoat (Bretaň, Francie).
Victor Segalen (www.databazeknih.cz)
Victor Segalen (www.poetryfoundation.org, anglicky)
Personalities / Victor Segalen (www.chinesehsc.org, anglicky)
Dr. Victor Segalen
Dr. Victor Segalen
  Slovník francouzsky píšících spisovatelů
     
14. ledna 1898 (120. výročí)
zemřel v Guildfordu (Surrey, Velká Británie) anglický spisovatel, matematik, logik a fotograf Lewis Carol (Carroll), vlastním jménem Charles Lutwidge Dodgson.
Předkové Charlese Dodgsona byli lidé konzervativní a činní v církvi, nebo v armádě. Jeho pradědeček Charles Dodgson byl anglikánským biskupem. Dědeček, také jménem Charles, byl důstojníkem a zahynul v roce 1803. Rodiče Charlese vzdělávali doma. Ve dvanácti letech nastoupil do soukromé školy. V roce 1845 přešel do Rugby School. V lednu 1851 začal studovat v Oxfordu. Na této koleji pak také dalších 26 let učil. Od roku 1856 se zabýval fotografií a pokračoval v tom až do roku 1880.
Snad nejznámějším jeho dílem jsou příběhy Alenka v kraji divů a Alenka za zrcadlem, které znamenaly návrat fantazie do anglické dětské literatury.
Pod svým jménem publikoval odborné texty z oblasti matematiky.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Tento hubený modrooký kudrnatý a introvertní oxfordský docent vystudoval bohosloví, řečtinu, latinu a matematiku, ani v mrazech nenosil plášť, zato míval po celý rok na rukou vlněné rukavice. Přednášel matematiku - údajně nudně - a zároveň psal povídky, básně a knížky pro děti, které podepisoval pseudonymem Lewis Carroll.
Od dětství projevoval všestranné nadání a pronikavý intelekt. Měl hezký vztah k dětem - možná proto, že měl deset sourozenců - v jejich přítomnosti prý nezadrhával v řeči, zato ve společnosti dospělých mu jeho koktavost působila potíže. Také špatně slyšel na jedno ucho, byl levák a trpěl chronickým kašlem.
„Nemyslím si, že jsem napsal něco, co by opravdu stálo za zveřejnění v pořádné publikaci, ale nebojím se, že tomu tak bude navždy,“ napsal deset let předtím, než vyšla knížka, která mu zajistila světovou proslulost: „Alenka v kraji divů“ a její pokračování „Za zrcadlem a s čím se tam Alenka setkala“.
Lorina, Edith a Alice Liddellovy, tak se jmenovaly tři dívenky, dcery Carrollova nadřízeného, s nimiž se přátelil. Jednou s nimi cestoval loďkou po Temži a Alice žadonila, aby jim něco vyprávěl. A tak se zrodil fenomenální příběh o dívence, která se pádem do králičí nory dostala do bizarně fantastického pohádkového světa. Alice byla nadšená a prosila, aby jí Carroll příběh napsal a mohla si ho kdykoliv číst. Svolil a udělal dobře.
Carrol také rád fotografoval, a to především mladé dívenky. Založil si vlastní studio a vytvořil asi tři tisíce fotografií. Je považován za jednoho z nejlepších viktoriánských fotografů a ovlivnil i řadu svých následovníků.
V roce 1897 přijel oslavit Vánoce ke své sestře a onemocněl zdánlivě banální chřipkou, která ukončila jeho život v lednu následujícího roku.
4. červenec je v literárním světě oslavován jako Alenčin den. Toho dne roku 1865 totiž vyšlo první vydání světoznámé knihy pro děti Alenka v říši divů, kterou napsal anglický matematik Charles Lutwidge Dodgson, v literatuře známý pod pseudonymem Lewis Carroll.
Příběh se začal psát stejného dne, jen o tři roky dříve. Tehdy vzal Dodgson na projížďku lodí po Temži tři malé dcerky svého přítele a nadřízeného, děkana koleje Christ Church na Oxfordské univerzitě. Mladý Dodgson tu vyučoval matematiku, ale práce ho nebavila a studenti ho považovali za nudného. Vysoký a pohledný lektor trpěl od dětství koktavostí a plynule prý dokázal mluvit jen s malými dětmi. Koníčkem, který mu pomáhal snášet pro něj tak nudné povolání, byla literatura a fotografování.
Během plavby chtěla desetiletá Alice po Dodgsonovi pohádku, a tak začal vyprávět to, co mu zrovna přišlo na jazyk. Vznikl příběh, který si podmanil celý svět. Příběh o Alence, která svým pádem do králičí nory objevila kouzelný svět v podzemí.
Alici se pohádka tak moc líbila, že Dodgsona doslova dotlačila k tomu, aby příběh napsal a uveřejnil. Jenže pak se stalo něco, co dodnes klade jisté otázky: rodiče Dodgsonovi zakázali, aby se s jejich dcerou dál stýkal. Říká se, že Dodgson požádal tehdy jedenáctiletou Alici o ruku, ale důkazy chybí. V každém případě si o podezřelém přátelství dospělého muže a malého děvčátka štěbetali i vrabci na střeše.
Dodgson prý trpěl migrénou a zvláštní formou epilepsie, které se někdy říká syndrom Alenky v říši divů. Tato nemoc při záchvatu ovlivňuje vědomí a vnímání, a člověk tak může procházet něčím podobným jako Alenka při svém dobrodružství. Ale ať už inspirací bylo cokoliv, na působivosti a oblíbenosti jeho díla to nic nemění.
Narodil se 27. 1. 1832 v Daresbury (Cheshire, Velká Británie).
Lewis Carroll (Wikipedia)
Lewis Carroll (www.databazeknih.cz)
Lewis Carroll (www.aktualne.cz)
Lewis Carroll
Lewis Carroll
  Z historie (HaNo)
Slovník spisovatelů: Anglická literatura, …
www.iabc.cz
Lípa č. 4/2007
http://extrastory.cz/
https://neoluxor.cz/
https://www.kosmas.cz/
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Leden 2008 (14.1.) a Kalendárium Leden 2012 (27.1.)
     
14. ledna 1908 (110. výročí)
zemřel dánský spisovatel Holger Drachmann.
Narodil se 9. 10. 1846.

  Lípa č. 4/2007
     
14. ledna 1918 (100. výročí)
v Rakousko-Uhersku vypukla generální stávka dělnictva, skončila 25. ledna 1918..
22. ledna 1918 proběhla jednodenní generální stávka v českých zemích.

  Lípa č. 4/2007
     
14. ledna 1938 (80. výročí)
měla v kinech premiéru komedie Otec Kondelík a ženich Vejvara v režii M. J. Krňanského.
Rodina pražského měšťana a mistra malíře pokojů Václava Kondelíka žije ve svém domě v Ječné ulici spokojeně. Klid naruší pozvání na "zástěrkový večírek", kde se dcera Pepička seznámí s mladým magistrátním úředníkem Františkem Vejvarou. Oba mladí lidé se do sebe zamilují. Jejich vztah podporuje i paní Kondelíková, neboť Vejvara by se mohl stát pro dceru vítaným ženichem. Pepiččina známost však naruší ustálený pořádek Kondelíkova života. Kondelík se na naléhání Vejvary a rodiny zúčastní nepodařeného tajného výletu Sokolů, musí jít na ochotnické představení Břetislava a Jitky, v němž Vejvara hraje hlavní roli, při večerní slavnosti s ohňostrojem spadne do Vltavy. Konečně se však zdá, že všechno spěje ke kýženému cíli - ke svatbě. Vejvara je povýšen a požádá o Pepiččinu ruku. Přípravy ke svatbě ještě přeruší návštěva Vejvarovy bývalé bytné Muknšnáblové, která tvrdí, že Vejvara má závazky k její dceři. Když se celá záležitost vysvětlí, nastává den svatby a po něm svatební noc.
Režie: Miroslav Josef Krňanský. Předloha: Ignát Herrmann (kniha). Kamera: Karel Degl. Hudba: Josef Dobeš. Zvuk: Jaroslav Čechura.
Hrají: Theodor Pištěk, Antonie Nedošinská, Eva Gerová, Jiří Dohnal, Saša Rašilov st., Růžena Šlemrová, Světla Svozilová, Ferenc Futurista, Fanda Mrázek, Marie Grossová, Ljuba Hermanová, František Hlavatý, Bedřich Frankl, Vladimír Smíchovský, Eman Fiala, Darja Hajská, Antonín Soukup, Antonín Jirsa, Jarka Pižla, Hermína Vojtová, Eliška Jílková, Vladimír Pospíšil-Born, Alois Dvorský, Josef Oliak, Filip Balek-Brodský, Břetislav Hrstka, Fráňa Vajner, Jiří Milan, Karel Němec, František Beranský.
Otec Kondelík a ženich Vejvara (www.csfd.cz)
Otec Kondelík a ženich Vejvara (www.fdb.cz)
Otec Kondelík a ženich Vejvara (www.filmovamista.cz)
Otec Kondelík a ženich Vejvara (1937)
Otec Kondelík a ženich Vejvara (1937)
  Jak šel čas (TV pohoda č. 2/2018)
     
14. ledna 1968 (50. výročí)
v Praze (Československo) zemřel český učitel a spisovatel Jan Petrus, pseudonym Petr Grúň.
Pocházel z Moravy. Po vzniku republiky v roce 1918 se stal ředitelem školy v Novém Jičíně, odkud byl přeložen do Teplic jako inspektor českých menšinových škol. V roce 1926 pracoval v Praze na ministerstvu školství. Za okupace byl pro své smýšlení propuštěn a na ministerstvo se vrátil až po květnu 1945. Po únorových událostech 1948 musí opět odejít. J. Petrus se také nadchl pro literaturu a během svého života vydal na sedmdesát knížek nejrůznějšícho zaměření, práce po roce 1948 zůstaly již pouze v rukopisech.
Spisovatel Jan Petrus byl prvním českým menšinovým inspektorem, který po vzniku republiky organizoval české menšinové školství v okresech Duchcov, Most, Bílina, Teplice a Ústí nad Labem.
Narodil se dne 18. prosince 1890 ve Vsetíně a dětství i mládí prožil ve Valašském Meziříčí. Po maturitě na tamním gymnáziu absolvoval nástavbu na učitelském ústavu v Praze a zahájil učitelskou dráhu v Loučce a Jaktaři u Opavy. V roce 1918 byl hlavním iniciátorem založení české matiční měšťanské školy v Novém Jičíně, jejímž ředitelem byl v letech 1919-1921. Dne 17. února 1922 byl díky svým kvalitám jmenován do funkce inspektora českých menšinových škol v Teplicích-Šanově, jehož sídlo bylo od 23. 4. 1925 v Duchcově, kde působil ještě celý další rok. Do období jeho působnosti patří stabilizace českého školství v pohraničí a zejména pak výstavba nových školních budov.
Ani na severu Jan Petrus neustával ve své literární činnosti a vydal několik knížek v Bukačově menšinovém nakladatelství v Ústí nad Labem. V polovině dvacátých let začal vydávat i „Školské zprávy“ s podtitulem „úřední list inspektorátu menšinových škol národních s vyučovacím jazykem československým v Teplicích-Šanově“. V roce 1926 jej v této funkci vystřídal inspektor Josef Bayer a Jan Petrus se stal od nového roku inspektorem národních škol na ministerstvu školství a národní osvěty, kde setrval až do roku 1939, kdy jej jako věrného zastánce Masarykovy a Benešovy demokratické republiky doslova vyhodili na dlažbu. Pracoval tehdy jako nádeník, než se uchytil jako kancelářská síla v zahradnictví Walter v Chuchli. Po osvobození se vrátil na ministerstvo a po roce 1948 dopadl obdobně; naštěstí však už dospěl do penzijního věku.
Jako spisovatel začínal povídkami i romány z valašské vesnice a pokračoval prózami pro děti i mládež. Nejvíce se proslavil knihami, ve kterých velmi promyšleně propagoval mezi školní mládeží nejvýznamnější tradice první republiky. Dával tím zejména mládeži vzory pracovitosti, poctivosti, obětavosti a lásky k vlasti. V knihách Dělníci boží a Pro blaho lidstva oslavil české vynálezce, v knihách A vyšel rozsévač… a Statečná žena uvedl příběhy ze života sokolských velikánů dr. Miroslava Tyrše a Renaty Tyršové. Pod názvem Hrdinové a Vítězové oslavil příslušníky čs. legií, kteří obětovali životy za naši samostatnost, v knize Bohatýři připojil další příběhy z počátků naší novodobé státnosti, v knize Pro vlast příběhy československých žen v boji za svobodu. V knize Od piky se věnoval osobnosti prezidenta T. G. Masaryka, v knize Muž činu obdobně oslavil dr. Edvarda Beneše.
Z díla: Hore háj, dole háj (1921); Z horské chaloupky (1922); Papírové duše (1930); Dělníci boží (1934); Jozífek (1936); Pro vlast (1938); Muž činu (1946); Příběh pasáčka Jury (1946); Černá kněžna a jiné pověsti (1948).
Narodil se 18. 12. 1890 ve Vsetíně (Rakousko-Uhersko).
Jan Petrus - Petr Grúň (pseudonym) (www.databazeknih.cz)
Petrus Jan - učitel a spisovatel (www.knihovna-teplice.cz, Pavel Koukal)
Jan Petrus
Jan Petrus
  Deník Směr, č. 292 (16. 12. 2000)
Duchcovské noviny 20/2008, Pavel Koukal
Viz
Kalendárium Prosinec 2010 (18.12.)
     
14. ledna 1978 (40. výročí)
zemřel v Princetonu (New Jersey, USA) matematik rakouského původu Kurt Gödel, který se stal jedním z nejvýznamnějších logiků všech dob.
Významné jsou i jeho příspěvky ve fyzice a ve filozofii matematiky.
V roce 1930 publikoval větu o úplnosti predikátové logiky prvního řádu a v roce 1931 zásadní objev - dvě věty o neúplnosti axiomatických formálních systémů s aritmetikou. Prostřednictvím těchto vět ukázal, že není možné navrhnout soubor axiomů, které by byly dostačující pro zodpovězení každé otázky, kterou lze klást a formulovat uvnitř formálního systému s aritmetikou. Tyto věty ukončily více než padesátileté úsilí logiků a matematiků úplně formalizovat matematiku, ale ovlivnily i vědecké a filosofické myšlení druhé poloviny 20. a počátku 21. století.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Příběh matematika a filozofa Kurta Gödela je téměř neznámý. Škoda. Jeho vědecké teorie jsou totiž stejně významné jako ty Einsteinovy.
Kurt Gödel se narodil v Brně v německé rodině na začátku 20. století, ale ve třiatřiceti letech odjel do Ameriky a domů se už nikdy nevrátil. Žil v Princetonu, kde v Ústavu pokročilých studií vyučoval matematiku a pod vlivem svého přítele Alberta Einsteina i fyziku. Einstein zavedl pojem relativního času a Gödel, jako jeden z největších matematiků na světě, nalezl řešení rovnic, které umožňují v čase cestovat. Gödel vycházel z představy Vesmíru, jenž je naplněný plynem a otáčí se. Takže, pokud byste se vydali na cestu vesmírnou lodí a obletěli kolem celého Vesmíru, mohli byste zpět na Zemi doletět dřív, než jste ji opustili.
Kurt Gödel byl geniální a tudíž trochu podivínské dítě. Ve škole si vysloužil přezdívku „Pan proč“, ale o jeho excelentních matematických schopnostech nebylo pochyb. Povahou byl nesmělý, plachý, ale výstřední. Měl duševní poruchy a ignoroval to, co by se mělo či slušelo dělat. Nakonec ho to stálo i život.
Ke stáří trpěl představou, že ho chtějí otrávit zločinci a nesnědl jiné jídlo, než to, co mu uvařila manželka. Když v roce 1977 těžce onemocněla a nemohla vařit, odmítl jíst a po pár měsících zemřel v princetonské nemocnici na totální vyhladovění.
Narodil se 28. 4. 1906 v Brně (Rakousko-Uhersko).
Kurt Gödel (Wikipedia)
Kurt Gödel (www.e-matematika.cz)
Kurt Gödel (edu.techmania.cz, Mgr. Magda Králová)
Kurt Gödel
Kurt Gödel
  http://www.hvezdarna.cz/
http://www.glouny.cz/
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
     
14. ledna 1988 (30. výročí)
zemřel v Lounech (Československo) český výtvarník, historik umění a kurátor Vítek Čapek.
Působil v Galerii Benedikta Rejta v Lounech, jeho výtvarné dílo bylo veřejnosti představeno až posmrtně.
Jeho otec byl sochař a grafik, žák Karla Svolinského a Emila Filly, matka učitelka. V letech 1969-1973 vystudoval Střední průmyslovou školu kamenickou a sochařskou v Hořicích, obor sochařství. Dvakrát se neúspěšně pokoušel o přijetí na Akademii výtvarných umění v Praze. Rozhodl se proto pro studium dějin umění a estetiky na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, které zakončil v roce 1980 diplomovou prací "Zdeněk Pešánek a diferenciace českého výtvarného umění a kultury v první polovině dvacátých let". V témže roce nastoupil jako kurátor (v tehdejší terminologii odborný pracovník) v Galerii Benedikta Rejta v Lounech. Čapek sem jezdíval již koncem 70. let, aby zde studoval dílo Zdeňka Pešánka, který byl rovněž námětem jeho nedokončené disertace. Galerie byla od svého založení pod vedením Jana Sekery orientována na české moderní umění a Čapek zde proto nalezl široké pole působnosti. Prostřednictvím přítele ze studií Jana Samce se v Lounech seznámil s tamním malířem Zdeňkem Sýkorou a jeho partnerkou, pozdější manželkou a spoluautorkou Lenkou Sýkorovou. Se Sýkorovými navázal blízký pracovní a přátelský vztah. Jeho výsledkem je rozhovor, který se Sýkorou vedl o jeho díle. Vznikal v letech 1982-1985 a Sýkora ho poprvé vydal vlastním nákladem v roce 1986.
V lounské galerii připravil samostatně několik výstav a spolupodílel se na realizaci dalších. Jednalo se o práce umělců Dany Hendrychové, Vladislava Mirvalda, Tarase Kuščynského a architekta, studenta na Bauhausu Václava Zralého. Udržoval kontakty s významnými umělci, jako např. s Václavem Boštíkem, Václavem Ciglerem a Adrienou Šimotovou. Mimo to pokračoval v práci na disertaci o Zdeňku Pešánkovi, kterou vedl Petr Wittlich. V květnu 1986 se nešťastnou náhodou otrávil plynem. Po dlouhém bezvědomí zemřel v lounské nemocnici v lednu 1988.
Na počátku Čapkova výtvarného vyjadřování jsou asambláže, kterým se věnoval ještě během studií na škole v Hořicích. Po příchodu do lounské galerie se ale rozhodl, že bude malovat a kreslit. V roce 1980 také experimentoval s fotografováním. Klíčový pro něj byl rok 1981, kdy se zúčastnil kurzu lounského malířského kroužku, vedeného Václavem Jírou. U Vlkovického rybníka tehdy namaloval obraz Rybník, který se stal úvodem k rozsáhlému cyklu olejomaleb s názvem Hladiny, na němž s přestávkami pracoval po zbytek života. V Hladinách si vytyčil úkol vytvořit podle jednoho kompozičního schématu řadu obrazů, v nichž by se mohl zabývat působením barvy. V závěrečné fázi cyklu dospěl jako jeden z mála českých umělců až k monochromii, tj. jednobarevné ploše.
Stejně jako pro mnoho umělců před ním i po něm se jedním z hlavních témat jeho tvorby stal kruh. "Kruh představuje totalitu psýchy, totalitu světa. Ať už se vyskytuje v jakékoliv podobě, vždy vyjadřuje jeden z nejdůležitějších momentů života: jeho jednotu, jeho totalitu," poznamenal si. Čapek zkoumal vztah kruhu a spirály. Jeho kruhy jsou vyplněny barevnými skvrnami nebo jen náhodně načrtnutými linkami. Každá z těchto kreseb je vesmírem samotným pro sebe, do něhož umělec vložil své emoce i hledání dokonalosti a krásy. Pro tuto část tvorby je typická sériovost. Kresby na formátu A 4 řadil za sebou podle určitého plánu a vkládal je do obalů, které nejčastěji tvořily zelené desky ze školních sešitů. Jindy byly tyto obaly vyplněny řadou papírových kruhů o stejném poloměru, přičemž skvrny na každém z nich měly jiné kompoziční řešení. Tento typ artefaktu má vlastní pojmenování v cizí uměnovědné literatuře, Jiří Valoch ho nazývá autorská kniha. Čapkova pozůstalost zahrnuje tisíce stran kreseb a rukopisných poznámek. Její největší část je v rukou jeho rodiny.
Narodil se 28. 2. 1954 v Jaroměři (Československo).
Vítek Čapek (Wikipedia)
Vítek Čapek (www.galeriekvary.cz)
Vítek Čapek: Rozhovor se Zdeňkem Sýkorou (www.zdeneksykora.cz)
Vítek Čapek na snímku Miloše Šejna kolem roku 1983
Vítek Čapek na snímku Miloše Šejna kolem roku 1983
  Z historie (HaNo)
http://www.www-kulturaok-eu.cz/
     
14. ledna 1988 (30. výročí)
v Sofii (Bulharsko) zemřel bulharský spisovatel, prozaik, dramatik a publicista Kamen Kalčev, vlastním jménem Petar (Petr) Mitev Kalčev.
Ve svém rozsáhlém díle podal obraz doby viděný často značně netendenčně. Přitahovaly ho složité lidské osudy, na nichž dokumentoval protiklady soudobého světa i změny v psychice lidí.
Česky a slovensky vyšlo: Koncem léta (V kraja na ljatoto); Dva v novém městě / Dvaja v novom meste (Dvama v novija grad); Ohnivé léto (Ogneno ljato); Sofijské poviedky; Na předělu (Na granicata); Brigádníci: Črty z Chainboazu (Chainboazki motivi).
Narodil se 31. 7. 1914 v Kereke.
Kamen Kalčev (search.mlp.cz)
Kamen Kalčev (baila.net)
Kamen Kalčev (* 1914, † 1988) (www.databaze-prekladu.cz)
Kamen Kalčev: Na předělu
Kamen Kalčev: Na předělu
  Slovník balkánských spisovatelů
http://www.cojeco.cz/
http://aleph.vkol.cz/
Viz
Kalendárium Červenec 2014 (31.7.)
     
15. ledna 1858 (160. výročí)
se v Arco (Trento, Tridentsko-Horní Adiže, Rakouské císařství; dnes Itálie) narodil rakousko-italsko-švýcarský malíř, blízký symbolismu Giovanni Segantini, rozený Giovanni Battista Emanuele Maria Segatini, známý pro své alpské krajiny.
Segantini se na rodil v Tyrolsku na území tehdejšího Rakouska, dnes v Itálii, ve velmi chudé rodině. Po smrti matky zůstal v péči své nevlastní sestry Irene. Sourozenci se přestěhovali do Itálie, kde ztratili rakouské občanství, ale nezískali italské. Segantini (který do svého rodného příjmení Segatini později vložil písmeno „n“) tak po zbytek života zůstal bez občanství a až posmrtně byl jmenován občanem Švýcarska, kde dlouho působil. V sedmi letech se stal bezdomovcem v Miláně, byl odeslán do útulku, nechodil do školy a číst a psát se naučil až v dospělosti.
Roku 1873 si Segantiniho vyžádal do péče nevlastní bratr Napoleon, povoláním fotograf, od něhož se Giovanni Segantini naučil základy jeho řemesla. O rok později se Segantini vrátil do Milána, kde navštěvoval hodiny na výtvarné akademii Brera a sblížil se s členy uměleckého hnutí Scapigliatura. Členové tohoto hnutí Carlo Bugatti a Emilio Longoni výrazně ovlivnili jeho další tvorbu. Bugattiho sestra Luigia Pierina zvaná Bice se navíc stala Segantiniho celoživotní partnerkou (nebyli schopni uzavřít sňatek, protože Segantini neměl občanství žádného státu) a porodila mu čtyři děti.
V roce 1880 se Segantini a Luigia Bugattiová přestěhovali do Pusiana, kde umělec začal tvořit horské scenérie, a našel tak své životní téma. Postupně se stával známým, ale stále měl nedostatek peněz. Proto se roku 1886 přesunuli do švýcarského Savogninu, kde byly navíc i nádherné pohledy na Alpy, a o několik let později do Engadinu. Stal se malířem evropského významu, ale protože neměl pas, nemohl navštěvovat výstavy, kde visely jeho obrazy. Namáhavá práce ve vysoké nadmořské výšce při dokončování jeho nejznámějšího díla, triptychu Život, Příroda a Smrt, podlomily jeho zdraví, takže Segantini zemřel na zánět pobřišnice. V Miláně a Vídni mu po smrti uspořádali retrospektivní výstavy a roku 1908 bylo ve Svatém Mořici otevřeno Segantiniho muzeum.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Malíř Giovanni Segantini se nenarodil zrovna se stříbrnou lžičkou v ústech. V šesti letech mu zemřela matka a ve dvanácti i otec. Vyrůstal nejdříve u nevlastní sestry, pak v sirotčinci a nakonec u nevlastního bratra. Těžko říct, kde to bylo horší.
Když se se sestrou přestěhoval z Rakouska do Milána, ztratil rakouské občanství, ale nezískal italské. V sedmi letech se stal bezdomovcem, měl hlad, živil se drobnými krádežemi a číst a psát se naučil až v dospělosti. Do smrti už zůstal bez státní příslušnosti. V sedmnácti letech začal žít na vlastní pěst. Vrátil se do Milána, kde si našel práci jako pomocník u malíře církevních praporů, transparentů a domovních štítů a nastoupil na Uměleckou akademii.
V jedenatřiceti letech se se svým prvním větším obrazem zúčastnil národní výstavy pořádané akademií. Měl obrovský úspěch a byl navržen na první cenu, ovšem někteří ze závistivých účastníků upozornili porotu na skutečnost, že Giovanni Segantini není Ital, a tak cenu nezískal.
Zbývalo mu deset let života. A nezahálel. Stal se malířem evropského významu. Opakovaně se vracel k alpským motivům, takže se mu dodnes přezdívá „Alpský malíř“.
Zemřel 28. 9. 1899 v Schafbergu u Pontresiny (Graubünden, Švýcarsko).
Giovanni Segantini (Wikipedia)
Giovanni Segantini: Poledne v Alpách (www.vetkom.cz)
Giovanni Segantini
Giovanni Segantini
  Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
     
15. (16.) ledna 1858 (160. výročí)
se v Bystřici pod Hostýnem (Čechy, Rakouské císařství) narodil český básník, spisovatel, autor sci-fi, překladatel, kulturní historik, národopisec, kritik, učitel a sběratel umění profesor h.c. František Táborský; používal pseudonym František Hostivít; propagátor česko-slovenského přátelství.
Jako básník patřil k hlavním představitelům tzv. Mladé Moravy, soustředěné kolem almanachu Zora. V rané tvorbě byl ovlivněn J. Vrchlickým, českou lidovou poezií i ruským realismem, později zvláště J. S. Macharem.
Narodil se v chudé rodině obuvníka Františka Táborského a jeho ženy Rosalie, dětství prožil v domku na Kamenci. Z místní dvojtřídky odešel studovat na Slovanské gymnasium (1870-1878) v Olomouci. Dále vystudoval v Praze na Filozofické fakultě Karlovy univerzity učitelské obory čeština a němčina. Suploval na pražských středních školách, roku 1884 se stal profesorem na Vyšší dívčí škole v Praze, kde také skončil v roce 1921 svou učitelskou dráhu už jako ředitel školy (byl jím od roku 1911) odchodem do důchodu. Mimo to byl jmenován profesorem h.c. brněnské univerzity. Do Kamence se rád vracíval na letní prázdniny. V Praze bydlel v učitelské době na Novém Městě ve Vodičkově ulici čp. 712/II v blízkosti školy. Roku 1898 se přestěhoval na Újezd do novostavby domu čp.602/III s výhledem na Kinského zahradu.
Poezie jej zaujala už na gymnasiu. Pod pseudonymem František Hostivít náležel k předním přispěvatelům almanachu moravské omladiny Zora. Náležel do okruhu tzv.Mladé Moravy, zde spolupracoval hlavně s Hynkem Babičkou. Psal i prózu, různé příspěvky do časopisů. Pustil se do překládání slovanských, především ruských autorů, vykonával také práci redaktora národopisné revue Naše Valašsko a stal se spoluorganizátorem Smetanovy společnosti v Radhošti. Dvakrát navštívil Rusko (1896, 1909-1910) právě kvůli získávání literárních podkladů, které ve svém psaní prózy i příspěvků do novin využíval. Stal se řádným, později dopisujícím členem Spolku ruských architektů. V Moskvě zorganizoval výstavku českého umění, materiály získal s pomocí pražského spolku Mánes. V Praze a souběžně na své Moravě se zapojil do Ústřední matice školské, do spolků Radhošť, Svatobor, Český bibliofil, byl zakládajícím členem Matice moravské a v roce 1908 v pražském Technologicko-průmyslovém museu se stal prof. Táborský prvním předsedou Spolku českých bibliofilů (SČB existuje dodnes). Byl autorem řady monografií a odborné literatury. Za svoje celoživotní úsilí mu brněnská Masarykova univerzita v roce 1938 udělila čestný doktorát. Zemřel sice ve věku 82 let v Praze, ale pohřben byl slavnostně v rodném městě, v hrobě svých rodičů.
Zemřel 21. (20.) 6. 1940 v Praze (Protektorát Čechy a Morava).
František Táborský (Wikipedia)
Autor: František Táborský (cs.wikisource.org)
Profesor h.c. František Táborský (1928)
Profesor h.c. František Táborský (1928)
  Český biografický slovník XX. století
Lípa č. 4/2007
Viz
Kalendárium Červen 2010 (21.6.)
     
15. ledna 1878 (140. výročí)
se v Olejnici (Olešnice, Čechy, Rakousko-Uhersko; dnes okres Blansko) narodil český lékař, chemik a biochemik profesor MUDr. Antonín Hamsík, DrSc.
Zabýval se chemií krevního barviva, zejména hemoglobinu a jeho derivátů, a zažívacími enzymy.
Vzdělání: První české gymnasium v Brně (1896 maturita); Lékařská fakulta Univerzity Karlovy v Praze (21. 6. 1902 titul MUDr.);
r. 1913 habilitace z lékařské chemie; r. 1918 mimořádný a r. 1920 řádný profesor lékařské chemie; DrSc. r. 1954; 25. 11. 1954 akademik ČSAV.
Profesor lékařské chemie, zakladatel chemického ústavu na brněnské lékařské fakultě; přednášel též na Vysoké škole zvěrolékařské, kde pomohl vybudovat chemický ústav.
Profesor Lékařské fakulty (obor lékařská chemie) 1919-1930. V letech 1923-1924 děkan Lékařské fakulty MU.
Z díla: Lékařská chemie - praktikum (1934); Lékařská chemie III. díl - Organická chemie (1939); Lékařská chemie organická (1947); Biochemie (1962).
Zemřel 20. 10. 1963 v Praze (Československo).
Prof. MUDr. Antonín Hamsík, DrSc. (encyklopedie.brna.cz)
Antonín Hamsík (www.databazeknih.cz)
Profesor MUDr. Antonín Hamsík, DrSc.
Profesor MUDr. Antonín Hamsík, DrSc.
  Český biografický slovník XX. století
Viz
Kalendárium Říjen 2013 (20.10.)
     
15. ledna 1908 (110. výročí)
se v Budapešti (Rakousko-Uhersko) narodil americký fyzik maďarsko-židovského původu Edward Teller, maďarsky Teller Ede.
V USA je označovaný jako "otec vodíkové bomby". Teller byl jedním z nejkontroverznějších vědců 20. století, měl velký politický vliv a prosazoval vývoj nových zbraní hromadného ničení a stal se "architektem hvězdných válek". Tellerem se nechal inspirovat i Stanley Kubrick ve svém filmu Dr. Divnoláska aneb jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Právě před sto lety, 15. ledna 1908, se v Budapešti, v bohaté židovské rodině, narodil Edward, tehdy ještě "Ede" Teller. Muž, jemuž se přezdívá "otec vodíkové bomby". Vědec, kterého mnozí označovali za "válečného štváče". Ale také muž, o kterém prezident George Bush mladší prohlásil, že podstatně přispěl k ukončení Studené války.
Teller byl mimořádně talentovaný matematik, ale jeho otec advokát nevěřil, že by mu kariéra matematika zajistila slušnou obživu. A tak v osmnácti odjel do Německa studovat chemické inženýrství.
V Mnichově upadl pod jedoucí tramvaj a přišel o pravou nohu. Nic ho však nemohlo připravit o pro něj tak příznačný životní elán, silného ducha a nebetyčnou sebejistotu.
Jako vynikající fyzik pracoval už na projektu Manhattan v Los Alamos během druhé světové války a stál u zrodu atomové bomby. Koncem 40. a počátkem padesátých let pak vedl tým, který stvořil mnohokrát hrozivější "superzbraň", vodíkovou bombu. Co vedlo tohoto Fausta dvacátého století k podpisu "smlouvy s ďáblem"? Prostá úvaha. "Teprve až budou bomby tak veliké, že budou s to zničit všechno, popadne lidi opravdu strach a vrátí se jim politický rozum," tvrdil. A v souhlasu se svým přesvědčením zasvětil celý život výzkumu zbraňových systémů, účastnil se vývoje neutronové bomby i programu hvězdných válek.
"Z pochyb a svědomí nemám já strázně, z ďábla a pekla necítím bázně, však zato se trmácím pořád v smutku," prohlašoval Goethův Faust. Četl ho Teller? Nevím, ale vsadila bych cokoli, že ano. Edward Teller zemřel v roce 2003. Bylo mu pětadevadesát let.
Zemřel 9. 9. 2003 v Stanfordu (Kalifornie, USA).
Edward Teller (Wikipedia)
Edward Teller (edu.techmania.cz, Mgr. Magda Králová)
Edward Teller (1908 - 2003) (www.atomicarchive.com, anglicky)
Edward Teller (1958)
Edward Teller (1958)
  http://www.ceskatelevize.cz/
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Leden 2008 (15.1.) a Kalendárium Září 2013 (9.9.)
     
15. ledna 1928 (90. výročí)
se v Praze (Československo) narodil český herec, divadelní dramaturg, režisér, pedagog a funkcionář KSČ Zdeněk Buchvaldek.
Po maturitě na gymnáziu v Křemencově ulici studoval na DAMU. Tehdy se také poprvé objevil ve filmu, a sice v hlavní roli v politické agitce Zítra se bude tančit všude (1952). Dalších dvacet let se ve filmu ani v televizi vůbec neobjevil, protože dlouho působil mimo Prahu. Po ukončení školy od roku 1952 až do roku 1976 působil v mosteckém Divadle pracujících nejprve jako herec, později též jako dramaturg a režisér. Od roku 1976 pak přešel, coby kádrová rezerva, na post ředitele Realistického divadla Zdeňka Nejedlého v Praze na Smíchově (dnes zde sídlí Švandovo divadlo).
Celý život byl velice politicky angažovaným členem KSČ, byl funkcionářem Svazu československo-sovětského přátelství (neboli SČSP) a Svazu dramatických umělců. Často pronášel různé angažované projevy v Československém rozhlasu.
Hrál v mnoha prorežimních a politicky zaměřených televizních inscenacích a seriálech, z nichž patrně vůbec nejznámější je hlavní role v propagandisticky koncipovaném TV seriálu Muž na radnici.
V roce 1973 byl jmenován zasloužilým umělcem, v r. 1976 obdržel cenu Zlatý krokodýl, v r. 1981 Medaili SČSP a v r. 1983 Cenu Jaroslava Průchy.
Jako mladý herec byl svým sympatickým zjevem předurčen pro kladné role, na divadle hrál například v Maryše, Noci na Karlštejně nebo Snu noci svatojánské.
Před kamerou se Buchvaldek objevil znovu až v 70. letech v menší roli povídkového filmu Maturita za školou (1973). Podobně jako například Josef Větrovec ani Buchvaldek nemohl dostat role, které by snižovaly jeho společenský profil. Proto jej také můžeme zaznamenat v politicky angažovaných dílech typu Dvacátý devátý (1974) nebo Skandál v Gri-gri baru (1978), v televizi to byly inscenace Dopisy Uljanových, Rudý primátor, Tribun lidu, Kremelský orloj, Muž s puškou a další. Mezitím přišla jeho životní role předsedy MNV v propagandistickém seriálu Muž na radnici (1976), za kterou také získal ocenění Zlatého krokodýla. Ani v dalších letech ale netočil nijak často, vidět jsme jej mohli v nevelkých úlohách ve filmech Pod jezevčí skálou (1978), Smrt stopařek (1979), Zátah (1985) nebo v seriálu Panoptikum města pražského (1986).
Zemřel 3. 8. 1987 v Praze (Československo).
Zdeněk Buchvaldek (Wikipedia)
Zdeněk Buchvaldek (www.csfd.cz, Jaroslav Lopour)
Zdeněk Buchvaldek (www.fdb.cz)
Zdeněk Buchvaldek
Zdeněk Buchvaldek
  Lípa č. 4/2007
     
15. ledna 1958 (60. výročí)
v Komarovu u Leningradu (Sovětský svaz) zemřel ruský a sovětský dramatik, prozaik, básník a filmový scénárista Jevgenij Švarc.
Do literatury vstoupil v polovině 20. let. I když je jeho tvorba značně rozsáhlá, většina starších českých čtenářů jej zná převážně jako autora knihy pro děti Odvážná školačka.
Narodil se 9. (jul.) / 21. (greg.) 10. 1896.

  Slovník ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů
     
16. ledna 1878 (140. výročí)
se narodil český malíř Karel Langer.
Zemřel 2. 5. 1947.

  Lípa č. 4/2007
     
16. (15.) ledna 1968 (50. výročí)
ve Varšavě (Polsko) zemřel významný polský teoretický fyzik, prozaik a publicista profesor Dr. Leopold Infeld, autor výzkumu z oblasti obecné teorie relativity, teorie pole a elektrodynamiky.
Byl specialistou v oblasti teorie relativity.
Pocházel z rodiny židovských obchodníků. Vystudoval obchodní školu, pak studoval fyziku (zpočátku proti vůli svého otce) na Jagellonské univerzitě. Infeld získal doktorát v roce 1921, vedoucím jeho práce byl profesor Władyslaw Natanson. V roce 1920 se v Berlíně setkal s Albertem Einsteinem, navštěvoval přednášky Maxe Plancka a Maxe von Laueho. Po dokončení studia učil na židovských středních školách v Będzinu v Horním Slezsku, Koninu ve Velkopolsku a ve Varšavě. Během tohoto období napsal první vědecké práce.
Teprve po osmi letech se v roce 1930 stal asistentem na katedře teoretické fyziky na Lvovské univerzitě, kde se habilitoval.
V roce 1932 napsal v Lipsku dvě díla, která znamenala začátek jeho mezinárodní kariéry. V prvním z těchto děl (psaným společně s nizozemským matematikem Bartelem Leendert van der Waerdenem) vyvinul tzv. spinorový počet do formy použitelné v obecné teorii relativity (byl to van der Waerden, kdo uvedl spinorový počet do speciální teorie relativity. Ve druhé práci Infeld našel formulář Diracovy rovnice v prostoročasech obecné relativity.
Infeld strávil dva roky na univerzitě v Cambridgi, jako stipendista Rockefellerovy nadace. Tam se setkal s Maxem Bornem. Výsledkem jejich spolupráce bylo zobecnění klasické Maxwellovy elektrodynamiky takovým způsobem, který umožnil nelineární popis elektromagnetického pole (tzv. Nelineární elektrodynamika, nebo též Born-Infeldova teorie). Tato teorie byla mezikrokem na cestě ke kvantové elektrodynamice.
Po zamítnutí kandidatury na post profesora v tehdejším polském Vilniusu v roce 1936, získal stipendium v Institute for Advanced Study v Princetonu, a začal pracovat s Albertem Einsteinem. Výsledkem této spolupráce byla rovnice pohybu v obecné teorii relativity (tzv. Einstein-Infeld-Hoffmannova teorie). Během dvouletého pobytu v Princetonu Infeld ve spolupráci s Einsteinem napsal knihu Evoluce fyziky (The Evolution of Physics, 1938), která se stala mezinárodním bestsellerem (v průběhu sedmdesáti let od zveřejnění dosáhla více než 200 vydání).
V roce 1938 se stal profesorem fyziky na University of Toronto v Kanadě. Díla z tohoto období se týkají relativistické kosmologie a teorie faktorizace. V Torontu Infeld pracoval do roku 1950.
Během studené války byl neprávem obviněn z kontaktů s komunisty v Polsku a možnosti prodávat vojenské tajemství (ohledně nukleárních zbraní). Odešel kvůli tomu z Kanady a vrátil se do Polska.
V roce 1950 byl jmenován vedoucím ústavu pro teoretickou fyziku na Varšavské univerzitě.
Společně s profesorem Vojtěchem Rubinowičem založil Ústav teoretické fyziky Varšavské univerzity. V roce 1952 se stal členem Polské akademie věd. V roce 1962 uspořádal ve Varšavě konferenci o pokroku v relativistické fyzice, na které se objevili nejvýznamnější fyzici (včele s Paulem Diracem a Richardem Feynmanem).
Jeho syn Eryk Infeld, absolvent univerzity v Cambridgi a fakulty fyziky a astronomie Varšavské univerzity, se v roce 1985 stal vedoucím Laboratoře fyziky plazmatu ústavu pro jaderný výzkum Polského institutu pro jaderný výzkum.
Byl specialistou v oblasti teorie relativity, přednášel na Univerzitě ve Varšavě. Zabýval se teorií relativity a kvantovou teorií pole. V letech 1935 - 1950 žil v USA a v Kanadě, kde spolupracoval s A. Einsteinem.
Mé vzpomínky na Einsteina (Moje wspomnienia o Einsteinie) - Vzpomínky významného polského pokrokového vědce, Einsteinova spolupracovníka ve vyhnanství, na společnou práci za druhé světové války v USA. Infeld dokresluje lidský profil geniálního fyzika a zachycuje důležité poznámky k problémům teoretické fyziky, např. kvantové teorie, problému pohybu, teorie pole. Používá také této příležitosti k odmítnutí idealistických důsledků teorie relativity.
Narodil se 20. (7.) 8. 1898 v Krakově (Malopolsko).
Leopold Infeld (vesmir.cz)
Einstein, Albert; Infeld, Leopold - Fyzika jako dobrodružství poznání (www.knihovnice.cz)
Infeld, Leopold: Mé vzpomínky na Einsteina (aleph.vkol.cz)
Profesor Dr. Leopold Infeld (1960)
Profesor Dr. Leopold Infeld (1960)
  Slovník polských spisovatelů
https://www.databazeknih.cz/
http://klimes.mysteria.cz/
Viz
Kalendárium Leden 2008 (16.1.) a Kalendárium Srpen 2008 (20.8.)
     
16. ledna - Významný den
je Den památky Jana Palacha.
Jan Palach (11. srpna 1948, Praha - 19. ledna 1969, Praha) byl student historie a politické ekonomie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, který obětoval svůj život na protest proti potlačování svobod a pasivnímu přístupu veřejnosti po okupaci Československa armádami států Varšavské smlouvy.
Dne 16. ledna 1969 se v horní části Václavského náměstí v Praze polil hořlavinou a zapálil. Hořící běžel přes křižovatku od kašny pod muzeem k Washingtonově ulici, kde se jej pokusil uhasit výhybkář Dopravního podniku svým kabátem. S rozsáhlými popáleninami byl převezen na Kliniku popálenin FNKV a LFH UK v pražské Legerově ulici. Zde s ním byl na magnetofonový pásek natočen krátký rozhovor, v němž Palach hovořil o příčině svého činu. V záznamu se zmiňuje o pasivitě lidí, vystupuje proti rozšiřování Zpráv - deníku vydávaného sovětskými okupanty, a požaduje generální stávku. Z rozhovoru je patrné, že byl pod utišujícími léky a měl značné bolesti. Zemřel 19. ledna 1969, tři dny po svém činu.
Jan Palach (Wikipedia)
Hamáček (ČSSD): Den památky Jana Palacha (www.parlamentnilisty.cz)
Proč je třeba připomínat památku Jana Palacha (www.cssd.cz, Ing. Antonín Seďa)
Jan Palach
Jan Palach
  Z historie (HaNo)
Viz
Kalendárium Leden 2017 (16.1.)
     
17. ledna 1468 (550. výročí)
zemřel albánský národní hrdina, vůdce osvobozovacích bojů proti Turkům Skanderbeg, vlastním jménem Gjergj Kastrioti.
Narodil se roku 1405.

  Lípa č. 4/2007
     
17. ledna 1808 (210. výročí)
se ve Vanyole narodil maďarský básník, spisovatel a publicista Péter Vajda.
Ve své tvorbě spojoval osvícenství voltairiánského typu s hlubokým plebejským demokratismem.
Zemřel 10. 2. 1846.

  Slovník spisovatelů: Maďarsko
     
17. ledna 1878 (140. výročí)
se v Kalamazoo (Michigan, USA) narodil americký spisovatel, žurnalista a romanopisec Will Levington Comfort, známý především svými dobrodružnými romány.
Byl dopisovatelem v rusko-japonské válce, odtud čerpal materiál pro svůj román "R. jede sám". Mimo to psal také příběhy s příměsí fantastičnosti.
Svými dopisy (2 svazky, 1920 - 1921), zabývají se teosofií, ovlivnil mimo jiné Alici Bailey.
Zvířata a lidé v džungli (The Son Of Power, 1922) - Příběh mladého Američana, který se vydává na cestu do indických džunglí, kde prožívá neuvěřitelná dobrodružství mezi slony, tygry, hady i opicemi. Přizpůsobuje se podmínkám džungle a naučí se respektovat její zákony. To mu umožňuje vniknout do tajů a záhad jejího života.
Zemřel 2. 11. 1932 v Los Angeles (Kalifornie, USA).
W. L. Comfort (www.databazeknih.cz)
Will Levington Comfort: Zvířata a lidé v džungli (www.cbdb.cz)
Will Levington Comfort (www.amazon.com, anglicky)
Will Levington Comfort
Will Levington Comfort
  Slovník spisovatelů: Spojené státy americké
Viz
Kalendárium Listopad 2012 (2.11.)
     
17. ledna 1898 (120. výročí)
zemřel v Putimi (Čechy, Rakousko-Uhersko) jihočeský sedlák Jan Cimbura.
Přiženil se na statek č. 25 v Putimi, kde celý život hospodařil. Zemřel na výminku (č. 10) a je pohřben na místním hřbitově. Stal se předlohou hlavního hrdiny známého románu J. Š. Baara, ideálního představitele křesťanských a selských hodnot jihočeského venkova. Spisovatel navštěvoval v Putimi svého strýce faráře Josefa Baara. Vycházel z jeho vyprávění a informací jindřichohradeckého archiváře Františka Teplého.

  Lípa č. 4/2017
     
17. ledna 1908 (110. výročí)
se v Olešnici (v Olejnici, Rakousko-Uhersko) narodil český hydrotechnik profesor Ing. Jiří Kunštátský, DrSc.
Narodil se 17. ledna 1908 v Olešnici v učitelské rodině. Brzo se přestěhoval do Šlapanic u Brna, kde pak strávil zbytek svého života.
Po studiích na státní reálce v Brně pokračoval ve studiu na České vysoké škole technické v Brně, obor inženýrského stavitelství - směr vodohospodářský, který ukončil v roce 1932.
Jako inženýr pracoval řadu let jako zaměstnanec bývalého Zemského úřadu v Brně na úpravách toků, stavbách jezů a melioračních pracích na řece Moravě, zejména v okolí Uherského Hradiště. Zároveň publikoval i první vědecké práce, v nichž zobecňoval své poznatky získané na stavbách.
Po osvobození v roce 1945 byl povolán do vedoucích funkcí v organizacích pro přípravu velkých vodohospodářských akcí na Moravě. S jeho jménem je spojeno řešení zejména velkých závlahových staveb na jižní Moravě a vodních nádrží u Koryčan, Mostiště a ve Znojmě.
V roce 1955 byl jmenován docentem na Vysoké škole stavitelství v Brně, pozdějším VUT, získal vědeckou hodnost doktora věd a byl v roce 1957 jmenován profesorem pro obor hydrauliky a vodních staveb.
Přednášel předměty Hydraulika a Jezy. Jako učitel byl přísný, ale mezi studenty, pro svůj neformální a lidský přístup k nim, velmi oblíbený.
Ve vědecké práci se zabýval zejména prouděním na bočním přepadu, pohybem translační vlny do suchého koryta a odvodňováním silničních mostů. Svá původní teoretická řešení dovedl vždy až do praktického použití. Publikoval řadu původních řešení v odborném tisku. Zvláště byly oceňovány jeho vysokoškolské učebnice - Hydraulika pro vodohospodářské stavby a Základy hydrauliky a hydrologie, napsané společně s pražskými a bratislavskými kolegy, které dodnes slouží jak studentům, tak i odborníkům z praxe. Ti oceňují zejména jeho publikaci Hydraulické výpočty propustků a mostů.
Za svou pedagogickou a vědeckou práci získal řadu uznání jak doma tak v zahraničí. V důsledku oční choroby ztratil ve svých čtyřiašedesáti letech zrak a byl nucen v roce 1972 ukončit svoji úspěšnou životní dráhu. Nicméně i nadále udržoval se školou kontakt prostřednictvím svých bývalých spolupracovníků a přátel, kteří jej chodili navštěvovat do malého domku ve Šlapanicích až do jeho smrti 2. ledna 1982.
Z díla: Jezy (1966).
Zemřel 2. 1. 1982 ve Šlapanicích u Brna (Československo).
Jiří Kunštátský (www.databazeknih.cz)
Prof. Ing. Jiří Kunštátský, DrSc. (vst.fce.vutbr.cz)
Profesor Ing. Jiří Kunštátský, DrSc.
Profesor Ing. Jiří Kunštátský, DrSc.
  Český biografický slovník XX. století
Viz
Kalendárium Leden 2008 (17.1.) a Kalendárium Leden 2012 (2.1.)
     
17. ledna 1928 (90. výročí)
se v Praze (Československo) narodila česká etnoložka PhDr. Alena Plessingerová, CSc., dlouholetá vedoucí národopisného oddělení Národního muzea v Praze.
V letech 1947-1952 absolvovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Je čestnou členkou České národopisné společnosti.
Z díla: Bouře a hromový kámen v lidových představách, víře a obyčejích; Národopisné dílo a muzejní práce Karla Rozuma (1990); Otevření Muzea lidové architektury v Zubrnicích (1990); Prádlo z doby našich babiček (1990); Výšivka a čipka zo Záhoria (1991); Vzpomínka na vysocké prázdniny univ. prof. dr. Čeňka Zíbrta (1991).
Plessingerová, Alena, 1928- (biblio.hiu.cas.cz)
Osobnost: Alena Plessingerová (www.prijmeni.cz)
Vzpomínka - Marie Husarová (www.ckrumlov.cz, PhDr. Alena Plessingerová CSc.)
PhDr. Alena Plessingerová, CSc.
PhDr. Alena Plessingerová, CSc.
  Lípa č. 4/2007
Viz
Kalendárium Leden 2008 (17.1.)
     
17. ledna 1978 (40. výročí)
v Sofii (Bulharsko) zemřel bulharský básník a překladatel Atanas Dalčev, celým jménem Atanas Christov Dalčev, vůdčí osobnost bulharské literatury 20. století.
Umění pojímal jako dotváření skutečnosti. Přenesl váhu na objektivní, prostý životní fakt, na věcné situace a prozaické jevy všedního města, za jejichž povrchem stojí existenciální a sociální problematika moderního člověka.
Kritik symbolismu (člen protisymbolisticky zaměřené skupiny Strelec) a zastánce poezie směřující k citlivému vnímání a výkladu života.
Česky vyšel výbor Svátky v drobných starostech.
Překládal z literatury francouzské, italské, španělské, ruské i české (V. Závada, J. Seifert).
A. Dalčev:
Přede mnou leží kniha dokořán
od rána do rána.
Lidi já neznám, že jsem pořád sám,
ani svět neznám. Já.
Ptáci se zjeví, zmizí na křídlech,
vychází den, zapadá den:
jak v knižních stránkách ve svých vlastních dnech
listuji unaven.
Po celá dlouhá léta o cizím
životě cizích číst,
a ten svůj nemít, ale co teď s ním,
Obrátit prázdný list.
Ó lásko, což jsem někdy zažil snad
tvé volání, tvůj vznět,
V knihách jsem roztratil už napořád
Svůj život i svůj svět.

Narodil se 12. 6. 1904 v Soluni.
Dalčev Atanas Christov (www.cojeco.cz)
Dalčev Atanas Christov (leporelo.info)
Dalčev (encyklopedie.vseved.cz)
Dalčev Atanas: Svátky v drobných starostech
Dalčev Atanas: Svátky v drobných starostech
  Slovník balkánských spisovatelů
Viz
Kalendárium Červen 2014 (12.6.)
     
17. ledna 1978 (40. výročí)
v Bělehradě (Jugoslávie) začala závěrečná fáze schůzky představitelů 35 států; podepsán Závěrečný akt helsinské konference o evropské bezpečnosti a spolupráci.

  Lípa č. 4/2007
     
18. ledna 1778 (240. výročí)
přistál kapitán James Cook s lodí Resolution u břehů souostroví Havaj (objevil Havajské ostrovy).
James Cook (27. října / 7. listopadu 1728 Marton u Yorku - 14. února 1779 Kealakekua, Havaj) byl mořeplavec, objevitel a výzkumník, jehož plavby a hlavně vydané práce výrazně posunuly znalosti o Zemi.
Od třinácti let pracoval jako plavčík na uhelné lodi. V té době se samovzdělával ve všech námořních oborech. V roce 1755 nastoupil jako kormidelník válečného loďstva. V roce 1759 se zúčastnil plavby do Severní Ameriky v rámci války s Francií. Vynikajícím způsobem tehdy zmapoval ústí řeky svatého Vavřince, proto od roku 1763 pokračoval mapováním Newfoundlandu a Labradoru.
Byl rozhodně jedním z nejslavnějších mužů 18. století. Velký objevitel. Podnikl tři slavné plavby, jimiž přispěl k poznánísvěta a ke slávě britského impéria. První výprava prováděla astronomická měření, přírodovědecké výzkumy a objevila řadu do té doby neznámých ostrovů v jižním Pacifiku. Nepodařilo se však najít Terru Australis. Do stejných končin světa vedla i druhá cesta. Během ní James Cook objevil další ostrovy a prozkoumal Jižní Kaledonii.
V roce 1775 se pak vydal na třetí cestu. Měl podle oficiální verze vrátit na Tahiti mladého domorodce Omaie, kterého před rokem přivezl do Anglie z Tahiti komandér Tobias Furneaux. Utajeným cílem však bylo hledání Severozápadního průjezdu, kýžené spojnice mezi Atlantikem a Pacifikem přes Severní ledový oceán. Vypluly dvě lodě: Resolution Resolution s kapitánem Cookem a Discovery, které velel Charles Clerke. Výprava obeplula Afriku a mířila přes Tasmánii a Nový Zéland na Tahiti. Tam se rozloučila s Omaiem a vydala se dál.
Právě 18. leden roku 1778 se stal dnem jejich velkého úspěchu. Přistáli u břehů nádherného souostroví zvaného Havaj. Kapitán Cook ho překřtil na Sandwichovy ostrovy. V té době ještě nemoh tušit, že našel to místo ve světě, kde se setká s osudem.
Tajný úkol ho hnal směrem severním, k americkému kontinentu za Severozápadním průjezdem. Na svém putování americkým severem se Cookova výprava nesetkala s tak vřelým přivítáním domorodců jako na přívětivé Havaji. A když se přidalo i nepříznivé počasí a nespokojenost vyhladovělé posádky, staly se podmínky téměř nesnesitelnými. Kapitánovi tedy nezbylo než se vrátit na Havaj.
Přistál v místě zvaném Kealekua na ostrově Maui. Byl uvítán tak nadšeně, až to bylo nápadné. Později se ukázalo, že ho domorodci považovali za živého boha zvaného Lono, který byl v těch dnech právě uctíván. Býti bohem se Cookovi docela zamlouvalo. Když však později znovu vyplul na sever, bouře a poškození lodi ho opětovně přinutily k návratu. Bohužel pro něj, bylo to už v čase, kdy pro domorodce magická moc boha Lona pominula. Cook tak ztratil respekt a po malicherném nedorozumění byl věrolomně zabit oštěpem, který na něj poslal náčelníkKalanimanokahoowah. Na Havaji, kterou objevil, našel tak úžasný James Cook i svou smrt.
Původně na ostrově žili Polynésané, kteří obydlovali území od 9. století. Původní společenské zřízení bylo neobyčejně kruté. Společnost byla rozdělena na kasty a na vrcholu stála skupina náčelníků, zcela dole pak otroci a lidé určení k obětem, kanibalismu.
Pro Evropu objevil Havajské ostrovy roku 1778 kapitán James Cook, který zde byl následující rok při druhé návštěvě zabit. Na konci 18. století domorodá dynastie Kamehamehů sjednotila ostrovy Hawaii, Maui a Oahu. V 19. století se snažili okupovat Havaj Britové, Francouzi a Američané. Roku 1898 byly ostrovy obsazeny USA. To prakticky znamenalo konec havajské kultury. Roku 1959 se Havaj stala 50. členským státem USA. Hlavním městem je Honolulu na ostrově Oahu.
James Cook (Wikipedia)
Objevitel Havajských ostrovů (www.havaji.cz)
Smrt Jamese Cooka z rukou zákeřných Indiánů (www.national-geographic.cz)
Evropané objevují ráj - Havajské ostrovy
Evropané objevují ráj - Havajské ostrovy
  Výročí týdne - James Cook na Havaji / 18. leden 1778 (Týdeník Rozhlas č. 3/2018, str. 23, Pavel Kácha)
www.iabc.cz
http://archiv.neviditelnypes.lidovky.cz/
https://www.zemepis24.cz/
http://shells.webz.cz/
Viz
Kalendárium Leden 2008 (18.1.)
     
18. ledna 1918 (100. výročí)
zemřel v Českých Budějovicích (Čechy, Rakousko-Uhersko) český hudební skladatel, dirigent, sbormistr a pedagog Bohuslav Jeremiáš.
Absolvent Varhanické školy v Praze se stal varhaníkem v Chocni a později ředitelem kůru v Písku. Byl členem Cyrilské jednoty, založil amatérský symfonický orchestr a mužský sbor Gregora, působilo jako sbormistr a dirigent českobudějovického Hlaholu. Byl otcem skladatele, klavíristy a hudebního publicisty Jaroslava Jeremiáše a skladatele a dirigenta Otakara Jeremiáše.
Narodil se 1. 5. 1859 v obci Řestoky (Čechy, Rakousko-Uhersko).

  Lípa č. 4/2007
Lípa č. 4/2017
     
19. ledna 1798 (220. výročí)
se v Montpellier (Okcitánie, Hérault, Francie) narodil francouzský matematik, filozof, sociolog, společenský reformátor a originální myslitel Auguste Comte, celým jménem Isidore Marie Auguste François Xavier Comte, zakladatel pozitivismu a jeden ze zakladatelů sociologie.
V roce 1817 se seznámil s francouzským utopickým socialistou Saint Simonem a stal se jeho žákem. Jeho nejznámější díla jsou Kurz pozitivní filosofie a Pojednání o sociologii.
Duchovní otec sociologie se narodil do rodiny vládního úředníka ve Francii v roce 1798, v období zmítaném těžkými společenskými otřesy. Mladý Comte se projevil jako nadaný student již na lyceu a později také po přijetí na pařížskou "polytechniku", kterou musel záhy opustit kvůli protestu proti zastaralému systému výuky.
Ve svých dvaceti letech se stává spolupracovníkem Saint-Simona, se kterým se však po uveřejnění několika společných statí nadobro rozchází. Pod vlivem Saint-Simona však Comte zůstane po celý svůj tvůrčí život.
V této době začíná Comte sám publikovat a pracuje na svém nejvýznamnějším díle "Kurs pozitivní filosofie". Každý týden ve svém bytě pořádá přednášky o své pozitivní filosofii. Jeho nejznámější posluchači v této době jsou John Start Mill a Alexandr von Humbold.
Koncem třicátých let Comte přerušuje styky s okolím a naplno se věnuje pilování svého pozitivizmu do nejmenších detailů. Jeho spisy se stále méně podobají vědeckému bádání, na kterém si vždy tak zakládal, a stávají se utopickými. Opouští ho většina příznivců a Comte žije jen ze sbírek svých nejvěrnějších zastánců. 5. září 1857 umírá na rakovinu žaludku a je pochován na hřbitově Pére la Chaise v Paříži.
Česky vyšlo: Rozumová anarchie a sociální zla (1946).
Zemřel 5. 9. 1857 v Paříži (Francie).
Auguste Comte (Wikipedia)
Auguste Comte (www.databazeknih.cz)
Auguste Comte (www.rozhlas.cz, Jan Růža)
Auguste Comte
Auguste Comte
  Lípa č. 4/2007
Lípa č. 2/2012
Viz
Kalendárium Září 2017 (5.9.)
     
19. ledna 1828 (190. výročí)
se v obci Velvary (Rakouské císařství) narodil český houslař, "pražský Stradivari" Ferdinand August Vincenc Homolka.
Mladší syn a žák houslaře Emanuela Adama Homolky ve Velvarech. U svého otce se vyučil v roce 1844. V roce 1845 pracoval jako tovaryš ve Znojmě u Josefa Kratschmanna, ve Vídni u Františka Schmidta a u Josefa Barchánka v Šoproni. V roce 1847 pracoval v Linci u Johanna Fitscheho, od roku 1848 v Kutné Hoře u svého strýce Ferdinanda Josefa, před rokem 1850 v Praze u Johanna Stosse, v roce 1853 u Jana Baptisty Dvořáka a ve Vídni u Antona Fischera. V letech 1851-1857 pracoval občas společně se svým strýcem Janem Štěpánem Homolkou. V letech 1847 a 1848 se pokoušel bezúspěšně osamostatnit v Praze, ale opět začal pracovat jako tovaryš u jiných mistrů. 24. 5. 1858 se oženil s Marií Kobrčovou z Velvar. Těsně před svatbou si v roce 1857 otevřel v Praze vlastní dílnu. Měšťanské právo v Praze získal v prosinci 1874. V Praze vystřídal celkem sedm dílen. Nakonec pracoval ve vlastním domě na Tylově náměstí čp. 699. Ferdinand August Homolka se dočkal ještě za svého života velkého uznání zejména za své dokonalé kopie houslí Antonia Stradivariho z roku 1709. Stejně dokonalé, i zvukově, byly jeho kopie i jiných italských houslařů. Většina jeho nástrojů je dnes v zahraničí.
Zemřel 22. 11. 1890 v Praze (Rakousko-Uhersko).
Homolka, Ferdinand August Vincenc (www.ceskyhudebnislovnik.cz, Pavel Kurfürst)
Homolka, Ferdinand August Vincenc, 1828-1890 (svk7.svkkl.cz)
Ferdinand August Vincenc Homolka
Ferdinand August Vincenc Homolka
  Z historie (HaNo)
Lípa č. 4/2007
     
19. ledna 1868 (150. výročí)
se ve Vídni (Rakousko-Uhersko) narodil rakouský německy píšící spisovatel a bankéř Gustav Meyrink, vlastním jménem Gustav Meyer, silně ovlivněný atmosférou staré Prahy, především pak pražského ghetta.
Od svých gymnaziálních studií až do roku 1904 žil v Praze.
Zpočátku psal zejména krátké satirické prózy zesměšňující autority vilémovského Německa, později texty inspirované východními filozofiemi, mystikou a studiem okultních jevů. Kromě toho přeložil, respektive převyprávěl do němčiny mj. některá díla Charlese Dickense a Rudyarda Kiplinga. Společně s Rodou Rodou též v letech 1912-1914 napsal čtveřici divadelních her, jež však neměly výraznější odezvu. Jeho největším literárním úspěchem je tak fantaskní román Golem odehrávající se v ulicích pražského ghetta před asanací a po ní, který knižně poprvé vyšel roku 1915.
Nemanželský syn proslulé divadelní herečky a württemberského státního ministra, vlastním jménem Gustav Meyer, přišel do Prahy za svých gymnaziálních studií a od roku 1885 tu žil trvale až do roku 1904; nejprve jako student, pak jako bankéř a nakonec se stal svobodným spisovatelem. Přestože zbytek života prožil v Bavorsku, byla to právě Praha, která zásadním způsobem ovlivnila jeho život a především dílo. Soubojová aféra, uvěznění za údajné podvody, které se nepodařilo prokázat (měl prý ovlivňovat zákazníky spiritismem), střet s tehdejší německou měšťanskou společností, hluboký zájem o mystiku (byl mj. spoluzakladatelem a předsedou Lóže u Modré hvězdy, kam patřil i J. Zeyer a Emanuel z Lešehradu) - to jsou významné epizody z Meyrinkova pražského života, do nichž neodmyslitelně patří tajuplná atmosféra pražského ghetta, staroměstských i malostranských uliček a paláců spolu s pověstmi a legendami.
Od roku 1901 začal publikovat povídky, jejichž ironie, antimilitarismus, ale i fantastičnost a tajuplnost dráždily tehdejší měšťáky, avšak zároveň vyvolávaly značnou pozornost. Skutečnou proslulost však získal Meyrink až vydáním svého prvního "staropražského románu" Golem (od roku 1913), který se stal opravdovým bestsellerem. Během 1. světové války vyšla i Zelená tvář (1916) a Valpurgina noc (1917). Ovšem jako nepřítel šovinismu a militarismu se pak stal obětí rozsáhlé kampaně, vedoucí až ke konfiskaci jeho děl německými úřady.
Meyrink publikoval i po válce (mimo jiné Bílý dominikán, Anděl západního okna - odehrává se také z větší části v Praze), ale názory na jeho tvorbu se liší. Zatímco kritika shledávala, že "odbývá" literární stránku, příznivci autora a mystiky oceňovali stále hlubší výpověď o duchovní cestě, kterou přinášel. V širším povědomí jeho jméno načas upadlo do zapomnění, ale od 60. let se znovu vrátil - a to i u nás - mezi uznávané, a hlavně čtené autory.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Před sto čtyřiceti lety, 19. ledna 1868, se narodil Gustav Meyrink. Němec, nemanželský syn jistého würtemberského ministra a bavorské dvorní herečky Marie Meyerové. Představitel "magického umění".
Usadil se v Praze a s penězi, které nu připsal jeho otec, si v roce 1889 otevřel menší bankovní dům. Věnoval se také okultismu, spiritismu, alchymii a magii a získal značný věhlas. Pak ho však jistý důstojník ze žárlivosti urazil a "bastardovi" odmítl satisfakci v podobě souboje. Možná roli sehrálo i to, že Meyrink byl vynikající šermíř. Vzápětí byl falešně nařčen, že při seancích ovlivňuje klientky své banky. Ztratil renomé, během tříměsíčbího vyšetřování jeho banka zkrachovala a on těžce onemocněl.
Tehdy mu přítel poradil, aby o svých zážitcích napsal. "Jak se to dělá," zeptal se Meyrink. "Pište zkrátka tak, jak mluvíte." Meyrink poslechl, sedl si a začal psát. Všechno, co napsal, okamžitě vyšlo a všechno mělo úspěch. Zrodil se spisovatel.
Z Prahy musel v roce 1904 odejít, ale ve svých povídkách a románech se do ní stále vracel. Její křivolaké, temné uličky a romantická zákoutí ho vzrušovaly a inspirovaly. Praha pro něj byla démonickým, fantaskním místem, plným mystiky, čar a kouzel. Nikdy nepřestal litovat, že ji musel opustit.
Zemřel 4. 12. 1932 ve Starnbergu (Německo).
Gustav Meyrink (Wikipedia)
Gustav Meyrink (www.databazeknih.cz)
Gustav Meyrink (www.reflex.cz, Dan Hrubý)
Gustav Meyrink
Gustav Meyrink
  www.libri.cz
http://www.kohoutikriz.org/
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Prosinec 2012 (4.12.)
     
19. ledna 1898 (120. výročí)
se v Karlových Varech (Čechy, Rakousko-Uhersko) narodil vynikajicí český kameraman Václav Vích.
Václav Vích za svoji kariéru pracoval na více než stovce filmů. Ve 30. letech patřil Vích mezi jedny z nejlepších techniků italského filmového průmyslu. Často pracoval s rakouským režisérem Maxem Neufeldem.
Začínal jako fotoamatér a brzy po první světové válce se stal asistentem kameramana Otto Hellera. Od roku 1926 působil jako samostatný kameraman. Fotografoval mj. i Antonovu adaptaci Mrštíkova románu Pohádka máje (1926), která patřila k umělecky nejvýznamnějším českým filmům němé epochy. Mezinárodního úspěchu dosáhl svou působivou kamerou Gustava Machatého Erotikon. Z českých zvukových filmů, fotografovaných Václavem Víchem jmenujme aspoň režijní debut spisovatele Vladislava Vančury Před maturitou (na jeho kameře se podílel se svým učitelem Otto Hellerem), veselohry s Voskovcem a Werichem Peníze nebo život a Pudr a benzín, režírované J. Honzlem, Fričův přepis realistického staropražského románu Ignáta Herrmanna U snědeného krámu aj. Podílel se na kameře dvou česko-francouzských koprodukčních filmů Volha v plamenech a Golem, natočených zahraničními režiséry v barrandovských ateliérech a roku 1939 odjel s režisérem Gustavem Machatým do Itálie, aby fotografoval jeho film Ballerina. Jeho kameramanská práce vzbudila pozornost italských producentů a od té doby získal Vích trvalé angažmá v italském filmu. Spolupracoval s předními italskými režiséry a roku 1947 byl vyznamenán za svou práci Stříbrnou stuhou. Kromě Itálie pracoval i ve Francii, Anglii, USA a Německé spolkové republice. Zemřel 24.8.1966 v Itálii.
Výběrová filmografie: Únos bankéře Fuxe (1923); Erotikon (1929); C. a k. polní maršálek (1930); Za rodnou hroudu (1930); Loupežník (1931); Muži v offsidu (1931); Pudr a benzín (1931); Peníze nebo život (1932); U snědeného krámu (1933); Život je pes (1933); Hrdinný kapitán Korkorán (1934); Cavalleria (1936); I Fratelli Castiglioni (1937); Il Corsaro nero (1937, Černý korzár); Ettore Fieramosca (1938, Souboj národů); Quattro passi fra le nuvole (1942, Čtyři kroky v oblacích); Die Sünderin (1951, Hříšnice).
Zemřel 14. 9. (24. 8.) 1966 v Římě (Itálie).
Václav Vích (Wikipedia)
Václav Vích (www.csfd.cz, Jaroslav Lopour)
Václav Vích (www.osobnosti.cz)
Václav Vích
Václav Vích
  Z historie (HaNo)
     
19. ledna 1908 (110. výročí)
se narodil ruský spisovatel Jurij Krymov, vlastním jménem Solomonovič Beklemišev.
Zemřel 20. 9. 1941.

  Lípa č. 4/2007
     
19. ledna 1928 (90. výročí)
se v Mochnově u Českého Brodu (Československo) narodil český akademický malíř, grafik a restaurátor Václav Kiml.
Během let 1946 - 1947 studoval v Praze na Škole dekorativních umění, pod vedením profesora Jaroslava Masáka. V roce 1947 přestoupil na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, kde studoval v ateliéru profesora Jana Baucha a zároveň studoval Akademii výtvarných umění u profesora Emila Filly, kde také v roce 1952 absolvoval.
Václav Kiml byl členem skupiny Český fond výtvarných umění. V roce 1960 vstoupil do skupiny s názvem Etapa. Od roku 1967 byl Václav Kiml členem Výstavní komise I. pražského salonu. Roku 1991 vstoupil do Spolku výtvarných umělců Mánes. V roce 1967 obdržel Václav Kiml Cenu Ministerstva kultury a informací ČSSR. V roce 1969 byl oceněn cenou Art Centra. Roku 1999 získal cenu Masarykovy akademie umění.
Václav Kiml byl jako malíř velmi osobitý. Nenechal se ovlivnit ani strhnout různými uměleckými proudy, které se v jeho době velmi střídaly, ale zachovával si svůj přirozený vývoj. Již od raného dětství projevoval Kiml velký zájem o přírodu, který tak předurčil jeho celoživotní umělecké poslání. Vynikající schopnost pozorovatele jej dovedla ke krajinomalbě. Do rané tvorby můžeme zařadit rovněž obrazy městské krajiny nebo prostředí pražského pivovaru, kde jako malý vyrůstal.
Žil a pracoval v Praze a v Blaničce u Prachatic. V 50. letech se podílel na restaurátorských pracích na Slovensku. Proslavil se zejména svými enkaustikami (starobylá technika malby horkým voskem smíchaným s barvami) na plátně a sololitu. Maloval krajiny (venkovské motivy) a zvířata. Je řazen k české moderní výtvarné tvorbě 60. let 20. století, směr poetismus ve výtvarném umění, jako jeden z nejvýraznějších umělců té doby. Jeho tvorba je ceněna pro svoji osobitost, mimořádnou citlivost, zvláštní symboliku a znakovost zobrazovaného, ozvláštňující barevnost především u výjevů z české krajiny. Kromě horkého vosku používal klasickou olejomalbu, kombinované techniky a v grafice suchou jehlu (například „Medové domečky“ z roku 1970, „Setkání“ z roku 1972 nebo „Zimní“ z roku 1985). Tvorba Václava Kimla je blízká dalšímu členu skupiny Etapa, pražskému malíři Františku Ronovskému (1929-2006), význačnému představiteli českého figurativního malířství 2. poloviny 60. let 20. století.
Zemřel 27. (21.) 5. 2001 v Blaničce u Strunkovic nad Blanicí (Česká republika).
Václav Kiml, akademický malíř (vk.bod.cz)
Kiml Václav (1928 - 2001) (sophisticagallery.cz)
Autoři - Václav Kiml (www.galerieplatyz.cz)
Václav Kiml
Václav Kiml
  Z historie (HaNo)
https://www.mgvysociny.cz/
https://www.krasnapani.cz/
     
19. ledna 1938 (80. výročí)
zemřel v Bělehradě (Jugoslávie) srbský spisovatel, prozaik, dramatik, esejista, satirik, zakladatel moderní rétoriky Branislav Nušić, vlastním jménem Ben Akiba, největší srbský a jihoslovanský komediograf 20. století.
Jeho dílo je velmi rozsáhlé a různorodé.
Pracoval také jako novinář a diplomat. Jeho díla, mezi která patří dramata, romány, básně, ale i komedie, se zabývala hlavně lidmi a jejich mnohdy komickými životními zkušenostmi. Jeho komedie, které bavily diváky v různých městech, vynikly v tehdejší jihoslovanské literární i divadelní tvorbě a pronikly i za hranice státu. Některá jeho díla, například Cesta kolem světa, Dr., nebo Sumnjivo Lice, byla i zfilmována.
Nušić se narodil v Bělehradě a dětství strávil v Smederevu. Vojenskou službu v řadách srbského království strávil ve válce s Bulharskem, která se odehrála v roce 1885. Za svoji kontroverzní báseň "Dva raba", která byla uveřejněna v novinách "Dnevni list" byl následně odsouzen ke dvěma letům vězení. Báseň se vysmívala srbskému království, obzvláště pak tehdejší hlavě státu, králi Milanu Obrenovićovi.
V diplomatických řadách sloužil Nušić od roku 1889. Pracoval na ministerstvu zahraničních věcí, později na konzulátě v Bitole, kde se i roku 1893 oženil. Na jihu Srbska i v Makedonii strávil celkem deset let života. Jeho poslední službou v této době se stala práce vícekonzula v Prištině.
Roku 1900 získal Nušić funkci sekretáře Ministerstva školství, rychle poté se stal i dramaturgem Národního divadla v Bělehradě. Roku 1904 pak rovněž působil v divadle v Novém Sadě. Roku 1905 přesídlil zpět do srbské metropole kde se zabýval novinářstvím, psal pod pseudonymem Ben Akiba.
Znovu se vrátil k diplomatické práci v Bitole roku 1912 jako státní úředník. Roku 1913 přispěl k založení divadla ve Skopje. V tomto městě pak žil ještě do roku 1915; nedlouho po začátku první světové války odešel do Itálie, Švýcarska a Francie, kde žil až do konce tohoto konfliktu.
Po válce pracoval na uměleckém oddělení ministerstva školství v Bělehradě, kde zůstal až do roku 1923. Poté se stal pracovníkem Národního divadla v Sarajevu, odkud se roku 1927 vrátil do Bělehradu. 10. února 1933 byl vybrán za řádného člena Srbské královské akademie.
Narodil se 8. (jul.) / 20. (greg.) 10. 1864 v Bělehradě (Srbské království).
Branislav Nušić (Wikipedia)
Jitka Foltýnová / Branislav Nušič Tři spolu o memoárech nemluvě (Divadlo Neklid) (www.informuji.cz)
01 Serbian film Branislav Nusic Dr (1962) Opening (www.youtube.com, video/audio, 2:20 min)
Branislav Nušić
Branislav Nušić
  Slovník balkánských spisovatelů
Lípa č. 3/2009
https://www.databazeknih.cz/
https://travel.sygic.com/
Viz
Kalendárium Říjen 2014 (8.10.)
     
19. ledna 1948 (70. výročí)
zemřel v Martině (Slovensko, Československo) slovenský filolog, jazykovědec, literární kritik a historik, publicista, novinář a překladatel PhDr. Jozef Škultéty.
J. Škultéty začínal svoji životní dráhu na počátku 70. let jako učitel. Od gymnazijních studií národně uvědomělý uveřejňoval ve slovenských časopisech povídky s historickou a vlasteneckou tematikou. Po několikaleté práci úředníka se v květnu 1881 stal redaktorem Národních novin, a vstoupil tak do samého středu národního dění - působil zde až do roku 1919. Spolu s Vajanským vytvářel během 80. a 90. let program slovenského národního hnutí. Po Vajanském převzal v roce 1890 redigování časopisu Slovenské pohľady, který vedl až do roku 1916. Kolem něj soustředil všechny slovenské literární talenty, historiky a jazykovědce a vytvořil z něho reprezentativní orgán slovenské kultury. Uprostřed neúnavné organizátorské a novinářské činnosti vyrostl v předního slovenského literárního kritika, historika a jazykovědce. Výborné byly i jeho překlady děl ruských realistických spisovatelů.
Významnou úlohu hrál Škultéty na konci první světové války, když po smrti Vajanského (srpen 1916) jako jediný redaktor Národních novin udával ideovou a politickou linii Národní strany, v té době nejvlivnější slovenské politické složky.
V první Československé republice se Škultéty věnoval především pedagogické a vědecké činnosti.
V letech 1881 - 1919 redigoval Slovenské pohľady, od roku 1919 se (spolu s Jaroslavem Vlčkem) stal doživotním správcem Matice slovenské. Psal o významných osobnostech slovenské literatury, pro maďarskou veřejnost vydal stručné Dejiny slovenskej literatúry. Literaturu pokladal za hlavní projev národního života (Stodvadsaťpäť rokov zo slovenského života, O Slovákoch). Překládal z ruské literatury.
Během druhé světové války se jménem Škultéty označovala druhá divize slovenské armádní skupiny „Bernolák“. Vedl ji brigádní generál A. Čunderlík a divize se účastnila například útoku Německa na Polsko v září 1939.
Narodil se 25. 11. 1853 v obci Potok (Rimavská Sobota, Rakouské císařství).
Škultéty Jozef (www.libri.cz)
Jozef Škultéty (Wikipedia)
PhDr. Jozef Škultéty (www.osobnosti.sk, Viola Tóthová, slovensky)
Tomáš Winkler: Jozef Škultéty svedok čias minulých
Tomáš Winkler: Jozef Škultéty svedok čias minulých
  Z historie (HaNo)
www.libri.cz
Lípa č. 3/2008
Viz
Kalendárium Leden 2008 (19.1.) a Kalendárium Listopad 2013 (25.11.)
     
19. ledna 1998 (20. výročí)
zemřel v Praze (Česká republika) český a československý atlet (běžec) a sportovní komentátor Tomáš Jungwirth, jehož specializací byl běh na 800 metrů.
V roce 1966 získal stříbrnou medaili na prvním ročníku evropských halových her (předchůdce halového ME) v Dortmundu. V témže roce doběhl na mistrovství Evropy v Budapešti ve finále na pátém místě] V roce 1967 na druhých evropských halových hrách v Praze získal rovněž stříbrnou medaili. O rok později reprezentoval na letních olympijských hrách v mexickém Ciudad de México, kde však skončil v úvodním rozběhu.
Později absolvoval Fakultu žurnalistiky Karlovy Univerzity a pracoval jako sportovní komentátor v České televizi. Jeho starší bratr Stanislav se rovněž věnoval atletice, získal bronzovou medaili na mistrovství Evropy v roce 1954 v běhu na 1 500 metrů, v této disciplíně vytvořil také světový rekord. Smutnou kuriozitou zůstává, že oba sourozenci zemřeli ve svých 56 letech.
Tomáš Jungwirth byl (stejně jako jeho bratr Stanislav) úspěšným československým reprezentantem na střední tratě. Zkušeností ze závodnických let využil i ve své pozdější profesi. Tomáš Jungwirth byl významným komentátorem Československé televize od konce 70. do začátku 90. let.
Narodil se 24. 11. 1942 v Praze (Protektorát Čechy a Morava).
Tomáš Jungwirth (Wikipedia)
Zemřel T. Jungwirth (archiv.ihned.cz)
Tomáš Jungwirth (www.csfd.cz)
Tomáš Jungwirth
Tomáš Jungwirth
  Z historie (HaNo)
https://is.cuni.cz/
http://www.atletikavselijak.estranky.cz/
Viz
Kalendárium Listopad 2012 (24.11.)
     
20. ledna 1798 (220. výročí)
zemřel ve Frankfurtu nad Mohanem (Hessensko, Německo) německý hudební skladatel, houslista a dirigent Johann Christian Cannabich, celým jménem Johann Christian Innocenz Bonaventura Cannabich; představitel mannheimské školy.
Po předčasné smrti Jana Václava Stamice v roce 1757 - v necelých čtyřiceti letech- se stal duší mannheimské kurfiřtské kapely jeho žák Johann Christian Cannabich (1731-1798). Ten to měl ovšem snadné, pocházel přímo z Mannheimu a byl synem dvorního hudebníka, hobojisty a flétnisty Martina Friedricha Cannabicha, který měl tu čest vyučovat kurfiřta Karla Theodora hře na flétnu. Christian Cannabich byl už v roce 1744 zapsán jako adept dvorní hudby. Od Jana Václava Stamice dostával hodiny houslí a jako patnáctiletý se stal dvorním hudebníkem. Díky služnému od kurfiřta mohl o čtyři roky později odejít studovat do Říma. Jeho učitelem tam nebyl nikdo menší než Niccoló Jommelli, maestro coadiutore papežského orchestru, podle některých současníků považovaný tehdy za nejlepšího skladatele na světě. V roce 1753 doprovázel Cannabich svého učitele do Stuttgartu, kde byl Jommelli jmenován hlavním kapelníkem. V následujícím roce se Cannabich vrátil do Itálie, do Milána a vzdělával se u Giovanniho Battisty Sammartiniho. Někdy na konci roku 1756 nebo na začátku roku 1757 se vrátil do Mannheimu, připojil se zase k orchestru jako třetí hráč ve skupině prvních houslí a v roce 1758 nebo 1759 byl povýšen na místo koncertního mistra. O to se dělil s houslistou Carlem Josephem Toeschim. Když byl Cannabich roku 1774 jmenován ředitelem instrumentální hudby, měl ze všech mannheimských hudebníků nejvyšší a nejlépe placené místo - místo, které předtím zastával Jan Václav Stamic. Jediným lépe placeným postem byl post kapelníka - to byla doména Holzbauerova - s povinnostmi na poli vokální hudby, především opery. V roce 1778 se dvůr přestěhoval do Mnichova. Mannheimští hudebníci byli sloučeni s již existujícím mnichovským orchestrem a výsledkem bylo takovéto obsazení: 34 houslistů, 7 violistů, 8 violoncellistů a 6 kontrabasistů, mezi hráči na dechové nástroje bychom našli 7 flétnistů, 5 hobojistů, 4 klarinetisty, 5 fagotistů a 8 hornistů. Zejména hráči na dechové nástroje museli žasnout nad výjimečnými schopnostmi svých nových kolegů. Hudební aktivity orchestru byly zřejmě z finančních důvodů omezeny. Hrál teď nejen při dvorních příležitostech, ale i na veřejných koncertech. Christian Cannabich měl na starosti pravidelné koncerty pro milovníky hudby, tzv. Liebhaberkonzerte, založené v roce 1783, a pro tyto příležitosti psal symfonie. Během posledních let jeho působení v Mnichově byl počet dvorních hudebníků snížen z 95 na 70 a šetřilo se i na platech. Cannabich nakonec dostal jen třetinu svého ročního platu a považoval proto za nezbytné podniknout koncertní turné, které by zlepšilo jeho finanční situaci. Zemřel v roce 1798 během návštěvy svého syna Karla ve Frankfurtu nad Mohanem. Karl Cannabich se pak vrátil do Mnichova, aby převzal místo koncertního mistra a v roce 1800 i ředitele dvorní hudby. Christian Cannabich je dnes známý nejen jako Stamicův nástupce v mannheimském orchestru, ale především díky tomu, že se dobře znal s Wolfgangem Amadeem Mozartem.
Cannabich složil: houslové koncerty, skladby komorní, symfonie, ballety, opery (La croisée, Electra, Angelica) a j.
Narodil se 28. 12. 1731 v Mannheimu (Bádensko-Württembergsko, Německo).
Cannabich Johann Christian (leporelo.info)
Cannabich, Johann Christian (www.cojeco.cz)
Johann Christian Cannabich (www.radioservis-as.cz, Jarmila Novotná)
Johann Christian Cannabich
Johann Christian Cannabich
  Z historie (HaNo)
     
20. ledna 1908 (110. výročí)
se v Marikové (Rakousko-Uhersko; dnes okres Povážská Bystrica, Slovensko) narodil český právník a pedagog profesor JUDr. Rudolf Bystrický, DrSc.
V roce 1970 emigroval do Švýcarska. Byl specialistou na mezinárodní právo.
V únoru 1948 byl členem Akčního výboru Nové národní fronty v Ministerstvu zahraničních věcí. V letech 1949-1951 byl velvyslancem ČSR ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska.
Je autorem publikací Mírová smlouva s Německem s hlediska mezinárodního práva (1954), Nástin mezinárodního práva (1955), Mezinárodní obchodní úmluvy a instituce (1955), Mezinárodní právo a ochrana socialistického vlastnictví (1958), Základy mezinárodního práva soukromého (1958).
Vystudoval gymnázium a PrF UK v Praze (JUDr. 1930). Od r. 1933 pracoval v advokacii, od r. 1937 měl vlastní advokátní kancelář v Bratislavě, později v Banské Bystrici. Po vyhlášení samostatného Slovenska byl jako člen KSS internován, r. 1942 se mu podařilo (také pod hrozbou rasové perzekuce) uprchnout do Maďarska. Již od února 1945 pracoval v Čs. národním výboru v Budapešti a v květnu t. r. vstoupil do služeb Úřadu čs. delegáta při Spojenecké kontrolní komisi v Maďarsku, kde pracoval až do března 1947. Po příchodu do Prahy se stal vyšším úředníkem národohospodářské sekce MZV (a posléze zástupcem jejího přednosty), po komunistickém převratu pak byl hned v březnu 1948 jmenován jejím přednostou. Od dubna 1949 do března 1951 působil jako velvyslanec ve Velké Británii, odkud byl odvolán při čistce MZV na jaře 1951; po návratu byl krátce vězněn StB. Po propuštění se stal úředníkem ministerstva spravedlnosti, od r. 1953 profesorem VŠPHV, kde se zabýval právními aspekty mezinárodních vztahů (spis: Mírová smlouva s Německem z hlediska mezinárodního práva, 1955). Od r. 1955 do r. 1969 vyučoval jako prof. mezinárodního práva na PrF UK. V té době vydal řadu učebnic a odborných studií z mezinárodně-právní oblasti, mj. Mezinárodní kulturní dohody a organizace (1962), Základy mezinárodního práva soukromého (1964) a Právo mezinárodního obchodu (1967), zastupoval také ČSSR při některých jednáních GATT. V r. 1969 (1970) emigroval s manželkou do Švýcarska, kde učil na univerzitách v Ženevě a Friburgu, a kde publikoval svá závěrečná díla (Le droit de l’integration économique socialistique, 1977), a kde také zemřel.
Zemřel 13. 12. 2001 v Ženevě (Švýcarsko).
1948: Likvidace samostatné zahraniční politiky (www.mzv.cz, Jan Vytopil)
Bystrický (původně Weichertz) Rudolf (www.mzv.cz, Jindřich Dejmek)
Osobnost: Rudolf Bystrický (www.prijmeni.cz)
Provolání AV NF MZV
Provolání AV NF MZV
  Český biografický slovník XX. století
Viz
Kalendárium Leden 2008 (20.1.) a Kalendárium Prosinec 2011 (13.12.)
     
20. (29.) ledna 1928 (90 výročí)
se v Praze (Československo) narodil český filmový režisér, dokumentarista, scenárista, autor námětu Mgr. Zdeněk Kopáč.
Český režisér krátkých populárně vědeckých filmů a filmů o umění (Dvojí proces, Objev století, Proud života, Úzkost, Vyšehradský kodex, Dílo a osobnost, Voda a životní prostředí).
Zdeněk Kopáč (www.csfd.cz)
Zdeněk Kopáč (www.fdb.cz)
Zdeněk Kopáč (www.filmovyprehled.cz)
Mgr. Zdeněk Kopáč
Mgr. Zdeněk Kopáč
  Lípa č. 4/2007
     
20. (19.) ledna 1978 (40. výročí)
zemřel v Londýně (Anglie, Spojené království) český psychoanalytik, spisovatel, filosof, estetik, sociolog, biolog, publicista, esejista, básník a mecenáš umění Dr. Bohuslav Brouk.
Byl mladším synem spoluzakladatele firmy Brouk a Babka. V roce 1931 absolvoval obchodní akademii v Praze Karlíně, o rok později složil maturitní zkoušku na gymnáziu v Klatovech. Po krátkém studiu na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze vystudoval biologii a antropologii na Přírodovědecké fakultě UK (doktorát 1937) a estetiku na Filozofické fakultě UK Praha (doktorát 1946). Časopisecky poprvé publikoval v roce 1930 v Tvorbě.
Tento enfant terrible české avantgardy a bohémy třicátých a čtyřicátých let se v roce 1934 stal spoluzakladatelem Skupiny surrealistů v ČSR, jejíž leták informující o jejím ustavení vydal vlastním nákladem. Při sporu uvnitř skupiny v roce 1938 stál na straně Karla Teigeho proti Vítězslavu Nezvalovi. Zabýval se především psychoanalýzou, sexuologií, problematikou sebevraždy a řadou dalších témat. Za druhé světové války pracoval jako umělecký poradce obchodního domu Bílá labuť, který založila a vlastnila rodinná společnost.
V poválečném období let 1945-1948 se intenzivně zapojil do politické a publicistické činnosti - jako jeden z mála intelektuálů v této době veřejně přednášel a v tisku uveřejňoval texty, v nichž systematicky a neúprosně demaskoval komunistickou ideologii a především praktickou politiku Komunistické strany Československa. Vedle toho se svými přáteli architekty Karlem Honzíkem a Ladislavem Žákem rozvíjel koncept životního slohu.
Na jaře 1948 odešel do exilu nejdříve do americké okupační zóny v Německu, poté do Francie (Paříž), Austrálie (Melbourne), od konce roku 1958 žil ve Spojeném království (Londýn).
Ve 30. letech navázal úzké kontakty s kulturní avantgardou a roku 1934 se podílel na založení Surrealistické skupiny; zabýval se psychoanalýzou, sexuologií a problémem sebevraždy. Po roce 1948 emigroval - nejprve do Francie později do Anglie.
Od roku 1948 žil v emigraci. Byl jedním z prvních propagátorů psychoanalýzy a kritickým vykladačem díla Sigmunda Freuda v Československu. Jeho dílo se týká psychoanalýzy (Autosexualismus a psycherotismus, 1935), jazyka a způsobu vyjadřování (Jazyková komika, 1941) či vztahů člověka k věcem (tzv. chrematologie neboli nauka o věcech, Lidé a věci, 1947).
Narodil se 15. 3. (19. 11.) 1912 v Praze-Holešovice (Čechy, Rakousko-Uhersko).
Bohuslav Brouk (Wikipedia)
Bohuslav Brouk - Zde trapno existovat (bohuslavbrouk.wordpress.com)
Bohuslav Brouk (www.databazeknih.cz)
Dr. Bohuslav Brouk
Dr. Bohuslav Brouk
  Český biografický slovník XX. století
https://kultura.zpravy.idnes.cz/
http://www.aluze.cz/
http://nakladatelstvi.hostbrno.cz/
Viz
Kalendárium Březen 2012 (15.3.)
     
21. ledna 1898 (120. výročí)
Josef Jan Frič zakoupil od městečka Ondřejova pozemek, aby tu vybudoval hvězdárnu.
Dne 1. ledna 1898, rok po smrti bratra Jana, podepsal Josef Jan Frič kupní smlouvu na zalesněný kopec Mandu o rozloze 8 jiter, tj. asi 6,4 hektarů za pouhých 900 zlatých u obce Ondřejov u Prahy. Tato cena byla stanovena pod podmínkou, že bude sloužit pouze k vědeckým účelům (tedy ne k výdělečné činnosti). Tím Josef Jan Frič založil hvězdárnu na kopci Manda, který na památku svého bratra přejmenoval na Žalov.
V roce 1913 byla na ondřejovské observatoři vztyčena první soukromá anténa v Čechách, sloužící pro příjem časových signálů. Po vypuknutí první světové války byl její provoz zastaven a anténa sejmuta.
K desátému výročí vzniku republiky v roce 1928 věnoval Josef Jan Frič hvězdárnu Karlově univerzitě. Kromě staveb, přístrojů a parku věnoval Frič státu bohatou knihovnu, která pozůstávala z jím vybudované knihovny a z knihovny z pozůstalosti Vojtěcha Šafaříka. Celková hodnota předávané hvězdárny byla přibližně 3,000.000 Kč. Ředitelem observatoře, která nesla název "Žalov", hvězdárna Josefa a Jana Friče při Univerzitě Karlově, se stal profesor Nušl.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Bratři Josef a Jan Fričové, synové básníka a revolucionáře Josefa Václava Friče, od útlého mládí snili o vlastní hvězdárně. V roce 1883 v Praze založili Dílnu pro přesnou mechaniku, vyráběli velmi kvalitní optické přístroje a pilně střádali. V roce 1897 Jan nečekaně zemřel po operaci akutního zápalu slepého střeva. Josef se ale společného snu nevzdal.
21. ledna 1898, při příležitosti prvního výročí bratrovy smrti, koupil u Ondřejova vrch, kterému se říkalo Mandina Hůra, zkráceně Manda. Na věčnou připomínku bolestné ztráty bratra vrch přejmenoval na Žalov a přijal za své bratrovo křestní jméno. Pak - teď už jako Josef Jan Frič - začal na Žalově budovat hvězdárnu. Během deseti let vznikl secesně laděný areál s hlavní budovou, studovnou, dvěma kopulemi, bazénem a dvěma pozorovacími domky se sklápěcí střechou na každé straně. V roce 1913 byla na observatoři zřízena první soukromá rádiová stanice pro příjem časových signálů v Čechách. A kolem hvězdárny vzniklo arboretum plné vzácných dřevin. Když bylo vše hotovo, Josef Jan jako by ztratil zájem.
V roce 1928, u příležitosti desátého výročí vzniku naší republiky, daroval ondřejovskou hvězdárnu státu, pod podmínkou, že bude sloužit astronomické výuce na Karlově univerzitě. Hodnota observatoře, která tehdy dostala jméno "Žalov, hvězdárna Josefa a Jana Friče při Univerzitě Karlově", byla tři miliony korun. Hezký dáreček k narozeninám.
Astronomický ústav Akademie věd České republiky (www.asu.cas.cz)
Ondřejovská hvězdárna (Wikipedia)
Hvězdárna Ondřejov (vyzlovka.cz)
Josef Alexandr Jan Frič
Josef Alexandr Jan Frič
  Lípa č. 4/2007
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Leden 2008 (21.1.)
     
21. ledna 1938 (80. výročí)
se v Prešově (Slovensko, Československo) narodil český technik, profesor Ing. Stanislav Antonický, DrSc., autor článků a publikací se železniční tematikou.
Zabývá se hlavně železniční dopravou (VŠB-TU Ostrava, Fakulta strojní, Institut dopravy).
Ředitel Institutu dopravy VŠB TU Ostrava v letech 1997 - 2002.
Publikace Evropské železnice uvádí údaje o geografických a demografických podmínkách jednotlivých evropských zemí, informuje o vývoji jejich železniční dopravy a jejím hospodářském významu, o hustotě železniční sítě aj. Podává rozbor vývoje moderních trakcí vEvropě a přehled hnacích vozidel elektrické a motorové trakce.
Z díla: Evropské železnice (1977); Železniční provoz (1983); Provoz železničních hnacích vozidel (1984); Svet na koľajniciach (1987); Lokomotivy a historie (1989).
Stanislav Antonický: Svet na koľajniciach (www.antikvariaty.cz)
Stanislav Antonický a kol.: Evropské železnice (www.antikvariaty.cz)
Výročí 100 let simplonského tunelu a tematický výzkum filatelistického materiálu (www.infofila.cz, Adolf Kuchyňka)
Stanislav Antonický a kol.: Evropské železnice
Stanislav Antonický a kol.: Evropské železnice
  Kdo je kdo: osobnosti české současnosti
https://www.databazeknih.cz/
Viz
Kalendárium Leden 2008 (21.1.)
     
21. ledna 1938 (80. výročí)
zemřel v Paříži (Francie) francouzský filmový režisér, významný průkopník trikového filmu a kinematografie Georges Méliés (Mélies), rodným jménem Marie Georges Jean Mélies, autor fantaskních snímků.
Narodil se v bohaté rodině majitele obuvnické firmy. Po vystudování lycea a roku vojenské služby nastoupil v továrně svého otce i přes to, že měl vlohy pro malířství. Během pobytu v Anglii v roce 1884 jej zaujalo eskamotérství. V roce 1885 se oženil, získal podíl na jmění rodiny a založil firmu na výrobu pomůcek pro eskamotéry a kouzelníky. V roce 1888 zakoupil divadlo Roberta Houdiniho. V něm i sám vystupoval a promítal pomocí laterny magiky vlastní obrázky.
28. prosince 1895 navštívil první promítání bratří Lumierů. Toto představení ho nadchlo natolik, že se jejich promítací stroj pokusil neúspěšně koupit. Koupil jej o rok později, v roce 1896. Provedl mnohá vlastní vylepšení a začal promítat své první krátké filmy. Založil produkční firmu a vytvořil první filmový ateliér na světě. Do roku 1908 natočil přibližně 450 filmů. Podle Georgese Sadoula, filmového historika, vytvořil během svého života celkem 1539 filmů, z nichž se do dnešních dob zachovala necelá stovka filmů.
Důležitou součástí jeho filmů je příběh. To je další fakt, kterým se liší od Lumierů. Bratři Lumierovi natáčeli především dokumentární šoty, kdežto Mélies vkládal do svých filmů děj a zápletku. Stal se světoznámým používáním nejrůznějších filmových triků. Celou řadu z nich sám vymyslel nebo objevil. Jelikož měl divadelní a kouzelnické zkušenosti, rozhodl se je využít i při natáčení filmů. Proto jsou jeho filmy postavené především na tricích. Používal i celou řadu dalších, jako je třeba dvojexpozice. Ve svém studiu měl postavené kulisy, využíval kostýmů či kouřových efektů a snažil se tak využít divadelních technik v co největší míře.
Narodil se 8. 12. 1861 v Paříži (Francie).
Georges Mélies (www.csfd.cz)
Georges Méliés (1861 - 1938) (nemy-film.sweb.cz)
Georges Mélies (pocatky-kinematografie.wz.cz)
Georges Méliés
Georges Méliés
  Z historie (HaNo)
Rok do kapsy
http://animuj.cz/
Viz
Kalendárium Prosinec 2011 (8.12.)
     
21. ledna 1938 (80. výročí)
mělo v kinech premiéru filmové drama z roku 1937 režiséra Martina Friče Hordubalové, podle novely Hordubal Karla Čapka.
Juraj Hordubal se po osmi letech vrací z Ameriky, kde vydělal dostatek peněz na zvelebení svého hospodářství. Dcerka Hafie ho však nepoznává a ani žena Polana nedává najevo žádnou radost z jeho návratu. Štěpán Manya byl po celá ta léta čeledínem na statku a lidé tvrdí, že se stal Polaniným milencem. Juraj nařčení odmítá a věří, že ženin odstup k němu je dán jen dlouhým odloučením. Přesto Štěpána propustí. Nato se žena zavře na půdě a přestane se zajímat o domácnost. Aby si ji udobřil, přiveze Juraj po čase Štěpána zpět, ale před lidmi jej vydává za Hafiina snoubence, což se čeledínovi vůbec nezamlouvá. Navzdory všemu zajede Juraj k notáři a v závěti odkáže všechen majetek své ženě. Cestou domů však promokne a ulehne s horečkou. Ráno se rozlétne vsí zpráva, že byl zabit. Podezření nejdříve ukazuje na Jurajova bratra Michala, s nímž byl Juraj v poslední době ve sporu...
Režie: Martin Frič. Předloha: Karel Čapek (kniha). Scénář: Karel Čapek, Karel Hašler. Kamera: Jaroslav Blažek. Hudba: Miloš Smatek. Střih: Zdeněk Gina Hašler. Zvuk: Vilém Tareba. Scénografie: Štěpán Kopecký.
Hrají: Jaroslav Vojta, Paľo Bielik, Suzanne Marwille, Mirko Eliáš, Vlasta Součková, Eliška Kuchařová, František Kovářík, Filip Dávidík, Gustav Hilmar, Vilém Pfeiffer, Vladimír Majer, Alois Dvorský, Viktor Nejedlý st., František Říha, Václav Menger, Antonín Jirsa, Ladislav Herbert Struna, Jan W. Speerger, Václav Mlčkovský, Václav Švec, Vladimír Smíchovský, Miloš Šubrt, Karel Schleichert, Karel Veverka, Přemysl Pražský, František Filipovský, Jaroslav Marvan, Antonín Kandert, Eduard Ševčík, Gabriel Hart, Josef Oliak, Josef Kotalík, Antonín Šolc, Malvína Mlejnková, Václav Piskáček, Věkoslav Satoria, Fráňa Vajner, Mirko Svoboda.
Hordubalové (www.csfd.cz)
Hordubalové (Wikipedia)
Hordubalové (www.youtube.com, video/audio, 1:15 min)
Hordubalové (1937)
Hordubalové (1937)
  Jak šel čas (TV pohoda č. 03/2018)
http://25fps.cz/
     
21. ledna 1948 (70. výročí)
zemřel v Praze (Československo) český botanik profesor Karel Kavina.
Zabýval se studiem tajnosnubných rostlin. První napsal české vědecké kompendium všeobecné a systematické botaniky.
Narodil se jako nejstarší syn známého smíchovského čalouníka Josefa Kaviny (1867-1909). Karel Kavina byl profesorem botaniky na Českém vysokém učení technickém v Praze. Zabýval se taxonomií, morfologií, anatomií a bryologií. Publikoval několik atlasů a monografií a byl redaktorem dvou botanických časopisů. Spolupodílel se také na založení Krkonošského národního parku a ochraně tamní vzácné flóry, za což mu byl vystavěn pomník v Obřím dole pod Sněžkou. U tohoto obelisku byl také po své smrti rozptýlen. Při cestě z Pece pod Sněžkou na Sněžku naleznete pomník po levé straně před dřevěným můstkem zhruba v polovině trasy.
Děkanem Vysoké školy zemědělského a lesního inženýrství byl v akademickém roce 1930/1931.
Karel Kavina má v Mezinárodním rejstříku jmen rostlin zkratku Kavina.
Je znám hlavně jako autor úspěšné šestisvazkové Botaniky zemědělské, jeho dílo je však mnohem rozsáhlejší. Společně s A. Pilátem vydával vlastním nákladem česky a francouzsky Atlas hub evropských. Podílel se však i na dalších kolektivních pracích, napsal například část Bayerova Velkého ilustrovaného přírodopisu, byl šéfredaktorem třísvazkového Zahradnického a ovocnicko-vinařského slovníku naučného, jeho výrazný podíl zaznamenal i osmisvazkový Naučný slovník přírodních věd pro školu a dům (někdy zvaný podle nakladatele Elstnerův slovník).
Významně se podílel také na popularizaci botaniky (např. jeho knížka Obilí vyšla ve známé prvorepublikové popularizační edici Knihy pro každého, ve které publikoval často své národovecké stati T. G. Masaryk), byl dobrým floristou. Věnoval se i ochraně přírody, spolupodílel se na založení Krkonošského národního parku.
Narodil se 4. (5.) 9. 1890 v Praze-Smíchov (Rakousko-Uhersko).
Karel Kavina (Wikipedia)
Karel Kavina (www.databazeknih.cz)
Kavina, Karel (botany.cz, Ladislav Hoskovec)
Profesor Karel Kavina
Profesor Karel Kavina
  Z historie (HaNo)
Masarykův slovník naučný, sv. 3
http://czechwines.cz/lide/
Viz
Kalendárium Září 2010 (4.9.)
     
21. ledna 1948 (70. výročí)
zemřel v Benátkách (Itálie) italský hudební skladatel a pedagog profesor Ermanno Wolf-Ferrari (narozen jako Ermanno Wolf).
Je znám především svými komickými operami jako je např. Il segreto di Susanna (1909). Velké množství svých oper psal na náměty divadelních her Carla Goldoniho.
Narodil se v Benátkách roku 1876 jako syn italské matky a německého otce. Ferrari bylo matčino dívčí jméno a skladatel si jej přidal ke svému příjmení v roce 1895. Ačkoliv hrál na klavír již v raném věku, hudba pro něj v mládí nebyla to nejdůležitější. Chtěl se stát malířem jako jeho otec. Studoval malířství v Římě a poté pokračoval ještě v Mnichově. Právě v Mnichově se však rozhodl, že se bude intensivněji věnovat hudbě a stal se žákem Josefa Rheinbergera. Zapsal se na mnichovskou konzervatoř a studoval zde kompozici a kontrapunkt. Své první skladby napsal v devadesátých letech 19. století.
V 19 letech odešel z konzervatoře a vrátil se do Benátek. Přijal místo sbormistra, oženil se a měl syna Federica. Spřátelil se s Verdim a Arrigo Boitou a pilně komponoval. Po dvou neúspěšných pokusech byla konečně v roce 1900 uvedena v Benátkách jeho opera Cenerentola, založená na příběhu pohádky O popelce. Nebyla však příznivě přijata, zato její uvedení v Brémách o dva roky později bylo velmi úspěšné. Skladatel pak raději uváděl své opery nejprve v Německu, aby se pak jako s díly úspěšnými ucházel o přízeň i v Itálii. Mezinárodní slávu mu pak přinesla kantáta La vita nuova. V roce 1902 se stal profesorem skladby a později i ředitelem benátské konzervatoře (Conservatorio di Musica Benedetto Marcello di Venezia).
Za předlohu svých dalších oper si Wolf-Ferrari zvolil divoké a vtipné veselohry benátského dramatika 18. století Carla Goldoniho. Komponoval hudbu sice nikterak objevnou, spíše eklektickou, ale melodickou a veselou, takže každá premiéra se setkávala s mezinárodním úspěchem. Až do vypuknutí 1. světové války patřily Wolf-Ferrariho opery mezi nejhranější ve světovém měřítku.
V roce 1911 vyzkoušel své umění na plnokrevném veristickém příběhu vášně, svatokrádeže a šílenství I gioielli della Madonna. Opera se stala velmi populární a slavila velké úspěchy v Chicagu i v Metropolitní opeře v New Yorku v roce 1926.
1. světová válka byla pro skladatele noční můrou. Do té doby cestoval mezi Benátkami a Mnichovem a nyní byly tyto země ve válce. Uchýlil se do Curychu ve Švýcarsku a komponoval mnohem méně, i když v té době vznikly další komedie jako např. Gli amanti sposi (1916). V poválečné době se u něj objevila jistá melancholie. Jeho opery se stávaly mnohem temnější a citovější. Mezi tyto opery patří např. opera Sly na motiv z Prologu k Shakespearově hře Zkrocení zlé ženy o komickém klaunovi a jeho mučících emocích, které vedou až k sebevraždě.
V roce 1939 se stal profesorem kompozice na Mozarteu v Salzburgu. V roce 1946 žil krátkou dobu v Curychu a v posledním období svého života se vrátil do rodných Benátek. Zemřel v Benátkách a je pohřben na benátském ostrově Isola di San Michele.
Přestože patřil mezi nejlepší skladatele komických oper své doby, jsou jeho opery dnes uváděny jen sporadicky. Úspěch inscenace opery Sly ve Washington National Opera v roce 1999 naznačil obnovení zájmu o jeho dílo.
Narodil se 12. 1. 1876 v Benátkách (Itálie).
Ermanno Wolf-Ferrari (Wikipedia)
Zpola (?) zapomenuté opery: Ermanno Wolf-Ferrari (operaplus.cz, Vlasta Reittererová)
Ermanno Wolf-Ferrari: Concerto per violino e orchestra op.26 (1944) (www.youtube.com, audio/video, 38:44 min)
Ermanno Wolf-Ferrari v roce 1906
Ermanno Wolf-Ferrari v roce 1906
  Z historie (HaNo)
     
21. ledna 2008 (10. výročí)
zemřel v Praze (Česká republika) český filmový a televizní režisér a scenárista Jiří Sequens.
Velmi úspěšné byly jeho televizní seriály s detektivní tématikou.
Jiří Sequens studoval v Moskvě (1946 až 1947), když Ždanov rozpoutal svou pověstnou "kulturní kampaň", a poté i v Paříži. Zkušenosti z prvního pobytu však po únoru 1948 daly jeho další kariéře jasný směr. Ve většině svých filmů (Olověný chléb, 1953, Neporažení, 1956, Atentát, 1964) ztvárňoval vybrané události z českých novodobých dějin a zobrazoval je vždy neomylně v duchu oficiálního výkladu. Po nástupu husákovského normalizačního režimu jako jeden z prvních českých filmařů iniciativně odstraňoval negativní důsledky předchozích krizových let připomínáním "slavné" úlohy komunistů v nejnovějších českých dějinách (Kronika žhavého léta, 1973). Vrcholem služebnosti komunistickému režimu se stal jeho televizní seriál Třicet případů majora Zemana (točený za spolupráce a pod dohledem StB), který idealizoval a zkresloval působení komunistických bezpečnostních složek ve vnitropolitickém vývoji poválečného Československa. Sequensovi nelze upřít profesionální zručnost, se kterou zmanipulovanou historii zapracovával do dobrodružného a kriminálního žánru tak, aby byl seriál divácky přitažlivý. Využíval zde zkušenosti získané koncem 60. let při natáčení skutečně úspěšného seriálu o práci kriminální policie v letech první republiky Hříšní lidé města pražského.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Před devadesáti lety se narodil filmový a televizní režisér Jiří Sequens. Pro své nevyrovnané umělecké práce a politické názory patří mezi poněkud kontroverzní osobnosti naší kultury, zejména díky seriálu Třicet případů majora Zemana, který jako politickou epopej stvořil v letech 1974 - 1979.
Mezi budovatelskými snímky jako Větrná hora nebo Olověný chléb, najdeme v jeho tvorbě i kvalitní filmy. Mezi ně bezesporu patří drama Atentát, který pojednává o přípravě atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha, jeho provedení i následném ukrývání českých parašutistů. Tento film, který získal i řadu mezinárodních ocenění, je považován za nejhodnotnější snímek v celé Sequensově kariéře.
Mezi zdařilé režisérské práce patří i detektivka Pokus o vraždu v hlavní roli s Karlem Högrem. Jeho poslední filmová práce, krutá romance se zpěvy a tanci - Dva na koni, jeden na oslu byla uvedena v kinech v roce 1986.
Jiří Sequens často spolupracoval také s televizí. Kromě různých inscenací je dodnes divácky nejúspěšnější seriál kriminálních příběhů rady Vacátka - Hříšní lidé města pražského. Volné pokračování Hříšní lidé města brněnského, kterým se rozloučil s režisérskou prací, už nedosáhlo takového úspěchu.
Jiří Sequens byl po vleklých problémech s chůzí upoután téměř rok na nemocničním lůžku a pro těžké záněty mu lékaři museli nakonec amputovat nohu nad kolenem.
Se vzpomínkami a s přízní několika málo herců a nejbližších odešel do filmového nebe ve věku 85 let.
Narodil se 23. 4. 1922 v Brně (Československo).
Jiří Sequens st. (www.csfd.cz, Jaroslav Lopour)
Jiří Sequens (Wikipedia)
Jiří Sequens (www.fdb.cz)
Jiří Sequens
Jiří Sequens
  Z historie (HaNo)
Český biografický slovník XX. století
www.libri.cz
Lípa č. 1/2012
http://www.majorzeman.eu/
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Duben 2012 (23.4.)
     
22. ledna 1788 (230. výročí)
se v Harrow (Londýn, Anglie, Spojené království) narodil 6. baron Byron z Rochdale, anglický básník, filhelén a přední představitel romantismu lord George Gordon Noël Byron, jeden z nejvlivnějších evropských romantiků.
Po velkém společenském skandálu, živeného též politickými útoky konzervativních novinářů, musel koncem dubna v roce 1816 opustit vlast, do níž se již nikdy nevrátil.
Mezi jeho nejznámější díla patří Childe Haroldova pouť a satirický veršovaný román Don Juan, který zůstal nedokončený. Je považován za jednoho z největších evropských básníků.
Lord Byron proslul nejen svým dílem, ale i svým způsobem života, který zahrnoval extravagantní výstřelky, mnoho milostných skandálů, dluhy, rozvod a obvinění z incestu a sodomie. Jeho bývalá milenka lady Caroline Lambová o Byronovi prohlásila, že je „šílený, zlovolný a je nebezpečné ho znát“. Byron působil jako vůdce jedné ze skupin italských karbonářů během bojů s Rakouskem a později se účastnil bojů proti Turkům během řecké války o nezávislost, pročež je považován za řeckého národního hrdinu. Zde hojně přispíval svými financemi, aby podpořil hnutí odporu. Svou obětí dopomohl Řecku získat po staletém područenství v rámci Osmanské říše znovunabýt svobody. Zemřel v Misolonghi. Byl jednu dobu vegetarián.
Jeho dcera Ada Lovelace spolupracovala s Charlesem Babbagem na sestrojení analytického stroje, předchůdci dnešního počítače.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
„Vedl zběsilý život, který ho nudil a přiváděl na mizinu, ale byl pro něj otázkou cti a neodvážil se vést jiný.“
Byron se narodil s vrozenou nemocí nohy, ale vypadal uhrančivě, téměř démonicky. Takový také byl. Do sexuálního života byl zasvěcen brzy. Postarala se o to jeho chůva. Ta vodila do domů pochybnou společnost, a tak budoucí básník získal i podivné způsoby. Byl ale romantik a dlouho oplakával svou první platonickou lásku.
„Aby se člověk stal básníkem, musí být zamilovaný nebo nešťastný.“
Byron byl extravagantní, na studenstké koleji žil s dívkou převlečenou za chlapce, měl incestní vztah se svou sestrou a mnoho milostných skandálů.
Jedna z jeho milenek prohlásila: „… je šílený, zlovolný a je nebezpečné ho znát…“
Byron se zadlužil, panství, které zdědil bylo dáno do dražby, a tak se vydává na cestu. Při plavbě Lamanškým průplavem začíná psát poemu Childe-Haroldova pouť. Je to částečně jeho autobiografie. George prochází se v přírodě a stále na cestách… Smysl hrdinova života je putování.
Ještě zajímavost: Dcera tohoto romantického básníka Ada Augusta byla nadanou matematičkou a vymyslela model programování, jak ho známe dodnes.
G. G. Byron:
"Nechte nám víno a ženy, radost a smích. Kázání a sodovku pak na druhý den."
"Když ti, kdo se milovali, zapomenou na něžnost, zůstane smrti málo, co by jim vzala."
"Láska je jako nemoc. Je nebezpečnější, dostaví-li se v pokročilém věku."

Zemřel 19. 4. 1824 v Messolonghi (Missolonghi, Řecko).
George Gordon Byron (Wikipedia)
George Gordon Byron - spisovatel (www.spisovatele.cz)
George Gordon Byron (1788 - 1824) (royal-history.sweb.cz, Eva Taterová)
George Gordon Byron
George Gordon Byron
  Slovník spisovatelů: Anglická literatura, …
Lípa č. 4/2007
Lípa č. 1/2009
http://www.psanci.cz/
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Duben 2014 (19.4.)
     
22. ledna 1888 (130. výročí)
poprvé vyšel Ottův slovník naučný.
Ottův slovník naučný, také Ottova encyklopedie, je česká encyklopedie (konverzační lexikon) z let 1888-1909. Dlouhých sto let byl největší českou encyklopedií a až někdy v letech 2010-2011 ho v počtu hesel překonala česká verze internetové encyklopedie Wikipedie.
Ještě dnes je Ottův slovník naučný dobrým zdrojem informací, zejména o historických faktech.
Slovník je velmi podrobný; hesla o několika desítkách stran nejsou výjimkou, hesla jako Jihoslované, Francie, Morava, Rakousko nebo Rusko mají i více než sto stran, Čechy dokonce přes pět set. Některá hesla byla v upravené podobě vydána i v samostatném knižním vydání, např. heslo o Františku Palackém, které zpracoval historik Josef Pekař.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
"Jestliže se člověk má státi člověkem, musí se vzdělávat," říkal Jan Amos Komenský. Jan Otto, pražský nakladatel a knihtiskař, za těmi slovy věrně stál. Když po svém tchánovi Jaroslavu Pospíšilovi převzal knihtiskárnu na Václavském náměstí, začal to dokazovat skutky.
Vydával naučnou literaturu, beletrii, jazykové slovníky, bezpočet časopisů, hudebniny, umělecké reprodukce, atlasy a encyklopedická díla.
22. ledna 1888 vyšel první díl "Ottova Slovníku naučného, Illustrované encyklopaedie obecných vědomostí". To už Jan Otto sídlil v tomto domě na Karlově náměstí v Praze. Tady bydlel, tady měl i svůj závod. Tady se postupem času zrodila naše dosud nejrozsáhlejší a zatím nepřekonaná všeobecná encyklopedie.
Počítáme-li i jeden díl doplňků, má Ottův slovník naučný celkem dvacet osm dílů a obsahuje kolem sto padesáti tisíc hesel. Na jeho přípravě se podílelo kolem jedenácti set spolupracovníků, známých českých vědců, novinářů a spisovatelů.
Kanadský sociolog Derek Sayer v roce 1998 napsal, že "Ottův slovník naučný zůstává skvělou příručkou, nepřekonanou ničím, co v Čechách od té doby vyšlo. Ve své době to byla jedna z nejlepších encyklopedií na světě, co do počtu hesel a ilustrací druhá za Encyklopedií Britannicou." Pana Ottu by ta slova jistě potěšila.
Ottův slovník naučný (Wikipedia)
Produkty / Ottova encyklopedie (www.aion.cz)
Ottova encyklopedie obecných vědomostí® je "digitální" kniha. (www.ottovaencyklopedie.cz)
Ottův slovník naučný
Ottův slovník naučný
  Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Leden 2008 (22.1.)
     
22. ledna 1888 (130. výročí)
se v Praze (Čechy, Rakousko-Uhersko) narodil český herec, zasloužilý umělec (1953) František Roland (František Alexius Roland).
Studoval malířství na Uměleckoprůmyslové škole v Praze a herectví v letech 1905-1907 v soukromé dramatické škole Karla Želenského. Vystřídal řadu divadelních společností, např. J. Faltyse, V. Chuděry, B. Jeřábka a další. V letech 1914 až 1918 byl v angažmá ve Švandově divadle. Režisér K. H. Hilar jej odtud pozval do Divadla na Vinohradech, kde pak působil v sezóně 1918/1919. Z Vinohrad odešel na doporučení Eduarda Vojana do Národního divadla, kde byl členem souboru činohry až do roku 1959, kdy odešel do důchodu.
Na scéně Národního divadla nastudoval téměř 500 rolí. Vytvořil rovněž řadu rolí v němém i zvukovém filmu.
Výběrová filmografie: Magdalena (1920, role: vydavatel, režie Vladimír Majer); Zlatý klíček (1922, režie Jaroslav Kvapil); Plukovník Švec (1929, Martyška, režie Svatopluk Innemann); Velbloud uchem jehly (1936, režie Hugo Haas); Ohnivé léto (1939, převozník, režie František Čáp, Václav Krška); Přijdu hned (1942, vyšetřující úředník, režie Otakar Vávra).
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Říká se "není malých rolí." A je to tak. Jsou herci, kteří i z těch nejnepatrnějších udělají velké. Hercem malých rolí byl i František Roland. Hrál sice v pěti němých a devětatřiceti zvukových filmech, ale jedinou větší rolí byl rozšafný Burianův komorník ve Fričově komedii Když Burian Prášil. A přesto jeho jméno diváci dobře znali.
František Roland se narodil za císaře pána, za časů Rakousko-Uherska, v roce 1888 v Praze. Studoval malířství na Uměleckoprůmyslové škole a herectví v dramatické škole barda Národního divadla Karla Želenského. Váhal, ale nakonec paletu odložil a dal přednost hereckým šminkám. V roce 1907 nastoupil do Faltysovy divadelní společnosti. Do první světové války sbíral zkušenosti v řadě kočovných společností na venkově, pak nastoupil do Švandova divadla v Praze. Dostával i charakterní role, většinou nesympatických chamtivců a vyvrhelů. Komické role mu však seděly nejvíc.
František Roland také psal. A nejen drobné humoresky a grotesky. Sepsal i své paměti. Bohužel, nikdy je nevydal. Zemřel před čtyřiceti lety. Jeho filmové postavičky a zejména oddaný komorník barona Prášila Roland nás baví dál.
Zemřel 16. 11. 1967 v Praze (Československo).
František Roland (www.csfd.cz, Jaroslav Lopour)
František Roland (Wikipedia)
František Roland (www.fdb.cz)
František Roland
František Roland
  http://www.filmovyprehled.cz/
https://www.kinobox.cz/
Kalendárium ČT1
     
22. ledna 1898 (120. výročí)
se v Hellevoetsluis narodil nizozemský spisovatel, prozaik, dramatik a novinář Ben van Eysselsteijn.
Debutoval jako básník, ale podstatně významnější je jeho tvorba dramatická. Náměty zručně fabulovaných próz čerpal z historie i z častých cest.
Holandský novinář, který psal prózu, detektivky, poezii, dramata a také pracoval jako literární kritik.
Z díla: Mezi Jižním křížem a Severkou (Tusschen Zuiderkruis en Poolster; 1937, česky 1942), Romance v F-dur (česky 1946).
Zemřel 13. 8. 1973 v Sliedrechtu.
Ben van Eysselsteijn (www.databazeknih.cz)
Ben van Eysselsteijn (www.pitaval.cz, Ladislav -Knedle- Ševcůj)
Ben van Eysselsteijn: Romance v F-dur (muj-antikvariat.cz)
Ben van Eysselsteijn
Ben van Eysselsteijn
  Slovník severských spisovatelů
Viz
Kalendárium Srpen 2013 (13.8.)
     
22. (23.) (greg.) / 10. (jul.) ledna 1898 (120. výročí)
se v Rize (Lotyšsko, Ruské impérium) narodil ruský a sovětský, původně divadelní (později filmový) režisér, scenárista, filmový teoretik a výtvarník židovského původu Sergej Michajlovič Ejzenštejn (Sergey Mikhaylovich Eisenstein), který získal největší proslulost na poli hraného filmu.
Jeden z nejvýznamnějších filmových tvůrců, jeho snímek Křižník Potěmkin je považován za jeden z nejlepších filmů všech dob. - Jeho snad nejslavnějším snímkem je Křižník Potěmkin (SSSR, 1925), který je řazen mezi nejlepší snímky světové kinematografie a v Belgii v roce 1958 v rámci World's Fair na EXPU 58 byl historiky filmu zvolen jako nejlepší film všech dob.
Původně uvažoval o profesi architekta, ale když se za občanské války seznámil v Moskvě s uměleckou avantgardou, bylo rozhodnuto. Po několika novátorsky pojatých divadelních představeních se Sergej Ejzenštejn zaměřil na kinematografii, kde debutoval Stávkou (1924), námětově těžící z historie dělnického hnutí. K oslavám 20. výročí revoluce (1905) natočil přelomové dílo Křižník Potěmkin (1925) a 10. výročí Říjnové revoluce (1917) připomněl filmem Říjen/Deset dní, které otřásly světem (1928).
Prostřednictvím objevných postupů, založených na dynamické montáži, symbolech a práci divákova intelektu, chtěl Ejzenštejn docílit „intelektuálního filmu", odlišného od předrevoluční komerční a „maloměšťácké" produkce. Po Generální linii/Starém a novém (1929) o kolektivizaci sovětského venkova odjel na Západ, působil v USA a Mexiku, k jehož kultuře přilnul natolik, že mu věnoval film Ať žije Mexiko! (1931). Po návratu do Moskvy se Ejzenštejn stal vedoucím katedry na filmové škole VGIK. Dlouhodobě, avšak neúspěšně prosazoval natočení filmu Běžin luh, v němž se konflikt dobra a zla odehrával na pozadí rodinné tragédie při zakládání kolchozů.
Uznání i ze strany schvalovacích orgánů si Ejzenštejn získal historickým dramatem Alexandr Něvský (1938), po němž následoval rozsáhlý projekt Ivan Hrozný (1944 - 1945), jehož natáčení zahájil během evakuace ve středoasijské Alma-Atě. Třetí díl této zamýšlené trilogie Ejzenštejn ze zdravotních důvodů už nestihl. Zemřel uprostřed práce nad úvahami o barevném filmu, které plánoval zúročit ve vznikajícím díle.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Skutečnou revoluci ve světové kinematografii znamenal film Křižník Potěmkin tohoto ruského režiséra, filmového teoretika, scenáristy a výtvarníka.
Křižník Potěmkin byl natočen před více než osmdesáti lety, a přesto dodnes zaujímá jedno z předních míst v anketách o nejlepší dílo v dějinách světové kinematografie. Úspěšné byly i další filmy tohoto tvůrce. Deset dnů, které otřásly světem, Alexandr Něvský či Ivan Hrozný.
Druhý díl Ivana Hrozného, filmu o postavě krvavého cara, který vlastní zločiny omlouval svým historickým posláním, byl na přímý zásah Stalina podroben ostré kritice a zakázán. To bylo v roce 1947. Od té doby se už za filmovou kameru nepostavil.
Zemřel 11. února 1948 na srdeční infarkt, v noci, za psacím stolem, na kterém měl rozloženy poznámky k článku o panoramatickém filmu.
S. M. Ejzenštejn:
"Srdce je určeno k tomu, aby dotvářelo, co rozum ještě postrádá."
"Manželství vysává z lásky většinu milostného elánu."

Zemřel 11. (1., 10.) 2. 1948 v Moskvě (Sovětský svaz).
Sergej M. Ejzenštejn (www.csfd.cz, Honza Marcinek)
Sergej Michajlovič Ejzenštejn (Wikipedia)
Tvůrce filmu "Křižník Potěmkin" - Sergej M. Ejzenštejn (www.mesto-slavicin.cz)
Sergej Michajlovič Ejzenštejn
Sergej Michajlovič Ejzenštejn
  Rok do kapsy
Lípa č. 4/2007
https://www.topzine.cz/
https://kostlanova.blog.idnes.cz/
https://www.osobnosti.cz/
https://www.fdb.cz/
Kalendárium ČT1
     
22. (greg.) / 9. (jul.) ledna 1908 (110. výročí)
se v Baku (Ázerbájdžán) narodil zerbájdžánský a ruský (sovětský) fyzik židovského původu Lev Davidovič Landau, který přispěl k rozvoji mnoha oblastí teoretické fyziky; Nobelova cena za fyziku (1962).
Mezi jeho úspěchy patří podíl na formulování matice hustoty - metodě kvantové mechaniky, kvantově mechanické teorie diamagnetismu, teorie supratekutosti, teorie fázových přechodů druhého druhu, Ginzburgovy-Landauovy teorie supravodivosti, vysvětlení Landauova tlumení ve fyzice plazmatu, Landauova pólu v kvantové elektrodynamice, a dvousložkové teorie neutrin. V roce 1962 obdržel Nobelovu cenu za fyziku za svou práci v oboru supratekutosti.
Landau byl velice matematicky nadán a sám o sobě říkal, že integrovat se naučil ve 13 letech a derivovat uměl od nepaměti. Ve 14 letech začal studovat na Technice v Baku, pak přešel na Univerzitu v Baku, kde studoval dva obory současně - fyzikálně matematický a chemický. V roce 1924 přešel na fyzikální oddělení Leningradské univerzity, kterou absolvoval v roce 1927.
V letech 1926-1927 publikoval své první práce z teoretické fyziky. Od roku 1929 strávil půldruhého roku v zahraničí, v Dánsku, Anglii a Švýcarsku, kde pracoval s předními teoretickými fyziky, především s Nielsem Bohrem, kterého od té doby pokládal za svého jediného učitele.
Od roku 1932 působil Landau v Charkově, na Ukrajinském fyzikálně-technickém institutu, který se brzy stal centrem teoretické fyziky v Sovětském svazu. Zde také začal spolu s Lifšicem i dalšími spolupracovníky psát svůj kurs teoretické fyziky.
V roce 1937 pod tlakem konfliktu s rektorem, politického ohrožení i profesních střetů požádal svého přítele Petra Kapicu o přijetí do jeho nově vznikajícího Institutu fyzikálních problémů, kde se stal vedoucím teoretického oddělení. V roce 1937 se Landau oženil s Korou Drobancevovou a v roce 1946 se jim narodil syn Igor, který se stal experimentálním fyzikem.
Naivně "antiburžoazní" názory Landaua v jeho ranném období se radikálně změnily v období nastupujícího stalinského "velkého teroru". V roce 1938 se spolu s přítelem Korecem podílel na sepsání protistalinského letáku, varujícího před stalinským fašismem. 28. dubna 1938 byl zatčen a strávil rok ve vězení. Velice statečně se za něj postavil Petr Kapica, který hned v den zatčení napsal Stalinovi odvážný dopis a spolu s intervencí řady vlivných zahraničních vědců (zejména Nielse Bohra), dosáhl alespoň mírných podmínek Landauova věznění. Po roce napsal Kapica další dopis, tentokrát Molotovovi, a na jeho odpovědnost byl Landau propuštěn. Stal se jiným člověkem, tichým a opatrným.
Mezi jeho žáky patřil i významný československý fyzik Jozef Kvasnica.
Až do své smrti v roce 1968 byl Landau pracovníkem Institutu fyzikálních problémů. V roce 1962 měl Landau těžkou automobilovou nehodu, z které se až do své smrti 1968 nikdy zcela nevzpamatoval. Nehodu přežil mimo jiné i díky solidaritě vědců po celém světě, kteří zorganizovali pomoc při jeho léčení.
Zemřel 1. 4. 1968 v Moskvě (Sovětský svaz).
Lev Davidovič Landau (Wikipedia)
Landau, Lev Davidovič (1908-1968) (www.aldebaran.cz)
Lev Davidovič Landau
Lev Davidovič Landau
  www.quido.cz
Lípa č. 4/2007
Viz
Kalendárium Leden 2008 (Výročí měsíce)
     
22. ledna 1928 (90. výročí)
se v Bystřici pod Hostýnem (Československo) narodil český lesnický odborník, bioklimatolog a lesnický hydrolog Ing. Vladimír Krečmer, CSc., předseda Národního lesnického komitétu, publikace z oboru bioklimatologie a lesnictví, též z historie poštovnictví.
Zabývá se lesnickou bioklimatologií a vodním hospodářstvím, funkcí lesů a lesnickou politikou.
„Ve správě státních lesů musí se mít jasně na paměti, že všechna země má být věnována jejímu nejproduktivnějšímu užívání pro trvalé blaho všeho lidu a nikoli pro dočasný zisk jednotlivců nebo společností. Všechny zdroje státních lesů (National Forests) jsou k užívání a toto užívání se musí dít naprosto odpovídajícím a seriózním způsobem, jedině za takových omezení bude trvalost těchto zdrojů zajištěna.“ („Transfer Act“ z 1. února 1905, USA).
Ing. Vladimír Krečmer, CSc., (*1928) vystudoval Fakultu lesního inženýrství ČVUT Praha. Ve Výzkumném ústavu lesního hospodářství a myslivosti se zabýval užitou mikroklimatologií, environmentálními funkcemi lesa v krajině. Nyní pracuje na problematice lesní a environmentální politiky. Bývalý předseda České bioklimatologické společnosti 1992-1998, v letech 1997-2005 předseda Národního lesnického komitétu; čestný člen České akademie zemědělských věd a odborných společností.
Z díla: Význam lesa pro lidskou společnost (1975); Bioklimatologický slovník (1980).
Ing. Vladimír Krečmer, CSc. (vesmir.cz)
Rozprava k tématu „Les a veřejnost” (www.stuz.cz, Bohuslav Vinš)
Vladimír Krečmer (www.databazeknih.cz)
Ing. Vladimír Krečmer, CSc.
Ing. Vladimír Krečmer, CSc.
  Český biografický slovník XX. století
http://ekolist.cz/
Viz
Kalendárium Leden 2008 (22.1.)
     
23. ledna 1878 (140. výročí)
se ve Vinici v Bílé krajině narodil slovinský básník a dramatik, jeden ze čtveřice vůdčích představitelů slovinské moderny, Oton Župančič.
Pod pseudonymem Anton Pesnik psal mobilizující a apelativní verše do partyzánského tisku.
Zemřel 11. 6. 1949.

  Slovník balkánských spisovatelů
     
23. ledna 1878 (140. výročí)
se v obci Klášter nad Dědinou (na východě Čech, Rakousko-Uhersko) narodil český technik a průmyslník, konstruktér a zakladatel firmy Jawa, Dipl. Ing. Dr. techn. h. c. František Janeček.
Zdokonalil obloukovou lampu a získal za patent prodaný do zahraničí tolik peněz, že mohl dva roky objíždět továrny a sbírat cenné zkušenosti. Dokázal zkonstruovat i zařízení pořizující fotografický záznam zvuku, z něhož lze zvuk opět reprodukovat, tedy předchůdce zvukového filmu. V době 1. světové války musel dalších pokusů zanechat. V roce 1922 zakoupil pražskou hospodu Na zelené lišce, již adaptovanou na továrničku, ve které se od roku 1929 začaly vyrábět motocykly. Protože k výrobě vozidel scházely zkušenosti, rozhodl se Janeček koupit licenci německé továrny. Licenční výroba nebyla úspěšná, jediné, co se zachovalo, byla později proslulá značka JAWA, složená z prvních písmen jmen Janeček a Wanderer.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Život ing. Františka Janečeka, českého konstruktéra a zakladatele firmy Jawa, byl velmi bohatý. Na práci i nápady a vynálezy. Po studiu na Vyšší státní průmyslové škole v Praze strávil rok na vysoké škole technické v Berlíně. Po návratu byl jako konstruktér pražské Kolbenky v roce 1901 vyslaný do Nizozemska. Cestu využil nejen k dalšímu studiu, ale především tady začala jeho kariéra úspěšného vynálezce.
Během 1. světové války se orientoval na zakázky pro armádu. Přihlásil na 60 patentů. Ve 20. letech minulého století se rozhodl postavit v Týnci nad Sázavou velkou továrnu na šicí stroje. Chtěl věhlasem konkurovat Baťovu Zlínu. Brzy na to ale vyměnil stroj na šití za stroj jiný - koupil licenci motocyklu Wanderer 500 OHV a zahájil výrobu pod novým názvem Jawa. Úspěch a rychlý rozvoj zabrzdila 2. světová válka. Aby znemožnil využití jeho strojů Němci, ukrýval ve svých závodech v Praze a v Týnci i v najatých stodolách v okolí Prahy osm a půl tisíce rozpracovaných motocyklů a přes sedm set automobilů.
František Janeček měl velice široký záběr. Mezi významné počiny patří moderní slévárna, kterou vybudoval ve 30. letech v Týnci nad Sázavou. Našli v ní práci tisíce lidí v několika generacích. „Pracujte, já docházím…“ to prý byla i jeho poslední slova. Zemřel 4. června 1941.
Zemřel 4. 6. 1941 v Praze (Protektorát Čechy a Morava).
Historie Jawy (www.sidecar-cz.com)
Zakladatel Jawy František Janeček se narodil před 140 lety (www.novinky.cz)
Ing. František Janeček (www.jawa-50.cz, Jan Králík)
Dipl. Ing. Dr. techn. h. c. František Janeček
Dipl. Ing. Dr. techn. h. c. František Janeček
  www.libri.cz
www.quido.cz
https://www.kosmas.cz/
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Leden 2008 (23.1.) a Kalendárium Červen 2011 (4.6.)
     
23. (13., 22.) ledna 1888 (130. výročí)
zemřel v Paříži (Francie) francouzský dramatik Eugéne Labiche, rodným jménem Eugene Marin Labiche, autor 200 komedií a vaudevillů plných záměn a nedorozumění.
Byl mistrem situační komiky, jevištního dialogu, ironie a karikatury se sklonem k černému humoru.
Eugene Labiche se narodil v Paříži 5. května 1815 jako syn bohatých středostavovských rodičů. Navštěvoval Lyceum Condorcet, kde sice nepatřil mezi výjimečné žáky, přesto se mu však podařilo složit zkoušky na výbornou, a to pouze díky své fenomenální paměti. Poté vystudoval práva na pařížské univerzitě, nikdy ovšem nenastoupil do praxe. Již v raném mládí se pokoušel vstoupit do literatury jako žurnalista a autor několika románů nevalné ceny. Otiskoval své krátké povídky a divadelní kritiky do méně známých časopisů a novin. Neustále navštěvoval různé kavárny a divadla, obtěžoval svými častými návštěvami redakce novin v domnění, že tak získá trvalého uznání jako spisovatel. Během této doby se stačil oženit a vydávat své knihy na vlastní náklady.
Prudký a nečekaný zvrat nastal v jeho třiadvaceti letech v roce 1838, kdy napsal ještě se svými dvěma přáteli jednoaktovou komedii Monsier de Coyllin ou L´homme infiniment poli, která mu vynesla nesmírný úspěch. Roku 1844 se Labiche rozhodl přenést veškerý svůj zájem a pozornost na oblast divadelní tvorby. Stal se pokračovatelem tradic vaudevillu (lehké muzikální komedie o jednom či dvou aktech ). Napsal další dvě komedie, jejichž úspěšnost jenom potvrdila správnost jeho rozhodnutí, a tak se fraška stala hlavním a jediným žánrem celé jeho následující tvorby. V letech Labichova debutu pomalu také docházelo k přerodu divadelního obecenstva. Už se neskládalo především ze šlechty, která do té doby ovládala veškerý život intelektuální i politický. Divadlo se začalo naplňovat příslušníky všech tříd a stavů a jeho značná část sem přicházela jen pro rozptýlení a zapomenutí drobných každodenních starostí a ne proto, aby řešila složité mravní a sociální problémy. Toho dokázal Labiche náležitě využít. Do svých komedií nevkládal nikdy spodní myšlenku ani kritiku.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
V nejslavnější hře Eugena Labiche nesežral osel květinu, ale kůň klobouk. V režii Oldřicha Lipského se tato původně divadelní komedie stala nestárnoucí klasikou.
Eugene Labiche se narodil v Paříži před dvěma sty lety. Měl fenomenální paměť. Vystudoval práva, ale právníkem se nestal, raději to zkoušel s psaním. Pokusy prosadit se jako žurnalista nebo romanopisec se mu příliš nevedly. Ve třiadvaceti letech napsal první divadelní hru, ta měla ohromný úspěch, a tak se stal dramatikem. Psal frašky a vaudevilly s jediným cílem: bavit a rozesmávat publikum. A dařilo se mu to skvěle.
Psal prý proto, aby příjemně zabil čas. „A protože se čas ubíjí lépe ve společnosti, přibírá si k své práci kumpány právě tak, jako se vybírají kumpáni k lovu, protože je zábavnější lovit ve dvou nebo ve třech než sám,“ řekl o něm jeden z jeho současníků. „Nikdy nedrží v ruce bič nebo metlu, a vycení-li zuby, tedy jen proto, že se směje.“ Byl mistrem situačního humoru. V jeho poznámkách můžeme číst: „Divadelní hra, toť šelma o tisíci nohách, která musí neustále pádit. Zpomalí-li svůj běh, obecenstvo zívá; zastaví-li se, obecenstvo píská.“
Na stáří „Král vaudevillu“ oceněný mnoha poctami přesídlil z Paříže na venkovskou farmu daleko od světa divadel a hektických bulvárů. Stal se starostou a psaní pověsil na hřebík.
Narodil se 5. (6.) 5. 1815 v Paříži (nedaleko Paříže, Francie).
Slaměný klobouk (www.dilia.cz, Vlastimil Peška)
Eugene Labiche (www.fdb.cz)
Eugene Labiche - Eduard Martin: Cesta pana Perrichona (vltava.rozhlas.cz)
Eugene Labiche
Eugene Labiche
  Slovník francouzsky píšících spisovatelů
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Květen 2015 (5.5.)
     
23. ledna 1928 (90. výročí)
se v Paříži (Francie) narodila francouzská divadelní a filmová herečka, filmová režisérka a zpěvačka Jeanne Moreau (Moreauová).
Celkem se podílela na více než 120 filmech. Především v padesátých a šedesátých letech 20. století patřila k nejpopulárnějším filmovým hvězdám.
Byla dcerou britské tanečnice a francouzského barmana. Když jí bylo 11 let, rodiče se rozvedli.
Od roku 1946 studovala na pařížské konzervatoři Conservatoire national supérieur d'art dramatique a už v letech 1948-1952 pokračovala a hrála v divadle Comédie-Française. V roce 1952 se odešla do experimentálního Théâtre National Populaire, ale působila i na jiných scénách, včetně Broadwaye.
V 50. letech získala několik divadelních cen. K nejoceňovanějším patřily její role v Pygmalionu G. B. Shawa a v Pekelném stroji Jeana Cocteaua z roku 1954.
V roce 1948 debutovala též ve filmu. Po menších rolích, jako byl např. snímek Nesahejte na prachy s Jeanem Gabinem z roku 1953, měla první větší úspěch ve filmech Výtah na popraviště (1957) a Milenci (1958) v režii Louise Malle a postupně se prosadila jako významná filmová herečka.
Zejména v 60. letech následovaly četné hlavní role ve francouzských i mezinárodních produkcích mnoha významných režisérů, jako například Michelangelo Antonioni (Noc), Orson Welles (Proces), Luis Bunuel (Deník komorné), François Truffaut (Nevěsta byla v černém), Roger Vadim (Nebezpečné známosti), Tony Richardson (Slečna učitelka) nebo Peter Brook (Moderato Cantabile). Velkou proslulost získala rolí Cathérine v Truffautově filmu Jules a Jim z roku 1962, kterou lze v její filmografii považovat za významnou.
V dalších letech spolupracovala například v roku 1982 s Rainerem Fassbinderem ve filmu Querelle nebo s Wimem Wendersem ve snímku Až na konec světa z roku 1991.
Souběžně s filmovou tvorbou i nadále hrála v divadle. Na dvou filmech se podílela jako režisérka. Ve Francii je populární též jako zpěvačka a v roce 1964 získala cenu Grand Prix du Disque.
Byla dvakrát vdaná. Z prvního manželství (1949-1951) s hercem Jean-Louisem Richardem se narodil syn Jérôme Duvon, který je dnes úspěšným malířem. V letech 1977-1980 byla provdána s režisérem Williamem Friedkinem.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Letos v létě odešla jedna z nejvýznamnějších hereček francouzské nové vlny. Za svou pětašedesát let trvající kariéru hrála ve více než sto dvaceti filmech, obdržela mnoho ocenění a byla dokonce jedinou herečkou, která dvakrát předsedala porotě filmového festivalu v Cannes.
Jeanne Moreau se v bohémském světě pohybovala odmala. Její otec byl majitel restaurace na umělci milovaném Montmartru, matka byla tanečnice a zpěvačka. Jeanne studovala herectví na pařížské konzervatoři brzy začala hrát v divadlech. Ve dvaceti letech byla nejmladší členkou souboru Comédie française! Svou první zajímavější filmovou roli dostala ve snímku Nesahejte na prachy s Jeanem Gabinem.
Ovšem zásadně a nadobro se proslavila až snímkem Výtah na popraviště. A to měl kameraman ze začátku obavy z její nefotogeničnosti! Na filmovou hvězdu byla totiž málo krásná.
Její filmová kariéra byla přímo nadupaná, Jeanne Moreau spolupracovala s nejlepšími režiséry své generace, například s Michelangelem Antonionim, Luisem Bunuelem či Francoisem Truffautem a ztvárnila mnoho zásadních postav francouzské kinematografie - například ve filmech Milenci, Mata Hari, Jules a Jim nebo Nebezpečné známosti.
Věnovala se také zpěvu, za život vydala několik desek. Později se sama pustila do filmové režie! Kromě práce si ale uměla i užívat života, byla dvakrát vdaná, mezi její partnery patřil i módní návrhář Pierre Cardin. O smyslu pro humor a nadsázku svědčí i její tvrzení, že „Ideální manžel je muž, který nikdy nezapomene datum narození své ženy, ale nikdy neví, kolik je jí let.“
Až do konce života se naplno věnovala práci i koníčkům. Ikona francouzského filmu Jeanne Moreau se dožila krásných osmdesáti devíti let!
Zemřela 31. 7. 2017 v Paříži (Francie).
Jeanne Moreau (www.csfd.cz, Jana Krátká)
Jeanne Moreau (Wikipedia)
10 nezapomenutelných rolí Jeanne Moreau, ikony francouzského filmu (extrastory.cz)
Jeanne Moreau
Jeanne Moreau
  Lípa č. 4/2007
Kalendárium ČT1
     
23. (28.) ledna 1928 (90. výročí)
se v Paříži (Francie) narodila francouzská herečka, dramatička, scenáristka, spisovatelka a prozaička Francoise Dorin, rodným jménem Francoise Andrees Renee Dorin.
Po úspěšném debutu hry „Jako v divadle“, založené na protikladu života a umění, vytvořila řadu komedií a her, v nichž taktně moralizujíc útočí na úskalí moderního života.
Jdi za mámou, táta pracuje! (Va voir maman... papa travaille!; 1976) - to je věta, kterou hrdinka knihy Agnes slyší často. Jenže problém je v tom, že i ona pracuje, tak proč by celá domácnost a péče o syna měly ležet jen na jejích bedrech? Agnes prostě nestíhá, ale myslí si, že je to v pořádku... dokud nepotká Vincenta a nezamiluje se do něj. A od té chvíle už není v pořádku vůbec nic.
Podle knihy byl natočen úspěšný stejnojmenný film - Jdi za mámou, táta pracuje (1978).
Česky a slovensky vyšlo: Choď za mamou... ocko pracuje! (1985); Jdi za mámou, táta pracuje! (2002).
Zemřela 12. 1. 2018 v Courbevoie (Hauts-de-Seine, Francie).
Françoise Dorin (www.databazeknih.cz)
Françoise Dorin (www.csfd.cz)
Françoise Dorin (Wikipedia, francouzsky)
Françoise Dorin
Françoise Dorin
  Slovník francouzsky píšících spisovatelů
https://www.fdb.cz/
https://www.cbdb.cz/
     
24. ledna 1848 (170. výročí)
v Kalifornii vypukla zlatá horečka.
Statisíce lidí bez rozdílu věku, rasy či náboženství se v minulosti vydávaly do dalekých a nebezpečných končin s vidinou zlatých valounů. Historie zažila již mnoho zlatých horeček. Do širšího povědomí se zapsaly zejména příběhy zlatokopů na Klondiku, a to hlavně díky dílu Jacka Londona nebo figurce zlatokopa v podání Charlieho Chaplina ve filmu Zlaté opojení. Největší zlaté "šílenství" ale vyvolal nález zlata v Kalifornii před 170 lety, 24. ledna 1848.
Zlato zahlédl v malé Americké řece v pohoří Sierra Nevada tesař James Marshall, jehož si najal švýcarský emigrant John Sutter k výstavbě pily na místě s indiánským jménem Coloma. Přes snahu o utajení se zvěsti o nalezení zlata začaly šířit tiskem a již v létě 1848 v Colomě stály tři stovky dřevěných domů. A když prezident James Polk ve svém posledním výročním poselství 5. prosince 1848 nález zlata potvrdil, zlatá horečka přerostla v celosvětové šílenství.
Do roku 1855 v této souvislosti do Kalifornie přicestovalo až 300 tisíc osob a počet neindiánských obyvatel tohoto státu se zvýšil ze 14 tisíc až na 223 tisíc (1852). Kromě zázračného zbohatnutí hrstky vyvolených Marshallův objev, zlatá žíla dlouhá přes 190 kilometrů, podstatně urychlil kolonizaci Ameriky a stál u zrodu úspěšných dějin "zlatého státu", jak je Kalifornie přezdívána. Hlavní část kalifornské horečky skončila v roce 1851, naději na zbohatnutí pak oživily nové objevy v Coloradu a Nevadě. Zlatá horečka na Aljašce vypukla až půl století po Kalifornii.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Představte si, že si jednoho dne jen tak vyjdete na obhlídku mlýnského náhonu a najednou zakopnete o hroudu zlata! Přesně to se stalo tesaři Jamesi Marshallovi v kalifornské Colomě.
Nález oznámil svému zaměstnavateli a brzy nato už oba brouzdali potokem. Během pouhých dvou dnů nasbírali kolem dvaceti kilogramů zlata! Aniž by to tušili, narazili totiž na zlatou žílu o délce sto dvaceti mil. Ačkoliv se tuhle senzaci snažili ututlat, zpráva se brzy rozletěla do všech koutů světa.
Do konce léta se Kalifornie hemžila záplavou dobrodruhů, kteří zatoužili na rýžování rychle zbohatnout. San Francisco, zapadlá díra s pár stovkami obyvatel, se v roce 1849 rozrostlo na třicetitisícové město. Ekonomika vzkvétala, kromě zlatokopů přicházeli do Kalifornie samozřejmě také obchodníci, lékaři, stavaři a další profese. Byl vybrán guvernér, zákonodárný sbor, a Kalifornie se roku 1850 stala státem. Zlatokopy brzy převálcovaly velké těžařské společnosti s výkonnější technikou.
Do té doby tu ale vládl zákon „divokého západu“. Lynč a zabíjení. Rozmach Kalifornie má ale ještě jinou temnou stránku. Touha po zlatě vedla k zabírání území osídlených indiány. Nejdříve kvůli zlatu, pak kvůli farmaření, kterým se začali živit neúspěšní zlatokopové. Odhaduje se, že byly vyvražděny skoro čtyři pětiny Kalifornských Indiánů, tedy přes 120 000 lidí!
Zlatá horečka trvala až do roku 1856. Honu na zlato se účastnilo celkem 300 000 lidí, v roce 1853 bylo vytěženo rekordních 95 tun zlata. Celkem bylo nalezeno zlato v hodnotě dnešních asi padesáti miliard dolarů.
Před 170 lety zachvátila Ameriku zlatá horečka (www.tyden.cz)
V Kalifornii vypukla zlatá horečka (24.1.1848)
V Kalifornii vypukla zlatá horečka (24.1.1848)
  Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
     
24. ledna 1888 (130. výročí)
se v Třebíči (Čechy, Rakousko-Uhersko) narodil československý voják, armádní generál, účastník protirakouského odboje a ministerský předseda Jan Syrový, celým jménem Jan Bohumír Syrový, příslušník a velitel Československých legií v Rusku a předseda československé vlády v období Mnichovské dohody od 22. září do 30. listopadu 1938.
V době okupace se Syrový do odboje nezapojil, ale vedly ho k tomu velmi dobré důvody - byl totiž neustále pod dozorem gestapa. Přesto byl 14. května 1945 zatčen. Z vězení byl propuštěn až na základě amnestie v roce 1960.
V noci 22. září 1938 byl telefonicky vyzván šéfem prezidentovy kanceláře, aby se dostavil na Hrad a svým projevem uklidnil srocující se demonstranty. Syrový sám k tomu uvedl: Krátce nato jsem byl pozván ke slyšení u prezidenta republiky a bylo mi krátce tlumočeno tehdejším předsedou vlády M. Hodžou, že musím převzít s ohledem na situaci státu předsednictví vlády.
Ačkoliv Syrový opětovně namítal, že pro takovou funkci nemá žádnou průpravu, způsobilost a zdráhal se ji přijmout, byl Hodžou "poučen", že dostane-li rozkaz, musí jej jako voják splnit. Když prezident E. Beneš trval na jeho jmenování předsedou vlády, nakonec funkci přijal, a to z toho důvodu - jak prohlásil - aby pomohl svému národu. Prezident Beneš ho ovšem jmenoval předsedou vlády bez jakékoliv konzultace o změnách vlády s politickými stranami, navíc Syrový neměl na výběr členů "své" vlády naprosto žádný vliv. Dozvěděl se jen, že je současně také ministrem národní obrany.
V září roku 1938 byl Syrový živoucí legendou, hrdinou od Zborova, naším novodobým jednookým Žižkou, který povede národ a zvítězí! Ne všichni, a zejména generalita čs. armády, však tento názor sdíleli. Zvláště mu přitížilo, že jako - tehdy už jen český - generál podal ruku Hitlerovi a na základě rozkazu vrchního velitele armády E. Háchy vydal v ranních hodinách 15. března rozkaz prezidenta o nekladení odporu německým vojskům. V době okupace se Syrový nijak neangažoval, a to ani na straně odboje, ani kolaborací s okupanty. Přesto byl 14. května 1945 zatčen a postaven před Národní soud. Ten ho v dubnu 1947 uznal vinným, odsoudil na 20 let vězení a zbavil vojenské hodnosti. Jan Syrový při výkonu trestu vystřídal řadu věznic určených pro těžké zločince, kde zažil mnoho ponižování. Teprve v roce 1960 po amnestii prezidenta A. Novotného mohl vězení opustit. Přestože zůstal bez prostředků, jen obtížně sháněl zaměstnání a nakonec pracoval jako noční hlídač (u Maroldova panoramatu Bitvy u Lipan). Teprve v roce 1967 mu přiznali alespoň částečný důchod.
Zemřel 17. 10. 1970 v Praze (Československo).
Jan Syrový (Wikipedia)
Armádní generál Jan Syrový o situaci v září 1938 (www.fronta.cz, J. Syrový, J. Blecha a D. Minkewitzová, Vojtěch Šír)
Armádní generál Jan Syrový (armada.vojenstvi.cz, Mgr. Pavel Šrámek)
Armádní generál Jan Syrový
Armádní generál Jan Syrový
  Lípa č. 4/2007
www.libri.cz
Viz
Kalendárium Leden 2008 (24.1.) a Kalendárium Říjen 2010 (17.10.)
     
24. ledna 1888 (130. výrtočí)
se ve Vídni (Rakousko-Uhersko) narodila americká spisovatelka rakouského původu Vicki Baumová, nepřechýleně Vicki Baum (vlastním jménem Hedwig Baumová).
V roce 1931 odešla do USA, kde posléze získala občanství. V nacistickém Německu bylo její dílo zakázáno. Je autorkou četných zábavných próz, založených na znalosti prostředí i psychologie. Psala německy i anglicky.
Vicki Baumová byla původem rakouská harfenistka, scenáristka, novinářka a spisovatelka, řadící se k literárnímu hnutí Nová věcnost.
Narodila se původně jako Hedwig Baumová ve Vídni, vyrůstala jako jedináček v dobře situované židovské rodině, její otec Hermann si přál avšak míti syna, jenž se měl jmenovati Viktor, a tak se z Hedwigy stala Vicki. Nevyrůstala ale vůbec v idylickém prostředí, otec, povoláním bankovní úředník, byl hrubián, který ji zakazoval dokonce čísti, její matka Mathilde zase trpěla psychickými problémy, a tak jediné útočiště nalézala u svého dědečka. Měla hudební nadání. Na Vysoké škole múzických umění ve Vídni vystudovala hru na harfu.
Po prvním rozvodu, následném novém vztahu a s příchodem na svět dvou synů se ale přiklonila na stranu literatury. V letech 1926-1931 byla zaměstnána v berlínském nakladatelství Ullstein-Verlag, kde se redakčně starala o časopis Die Dame. Její první román Menschen im Hotel (česky Lidé v hotelu, 1933) z roku 1929 zaznamenal v daném období nebývalý úspěch. Dočkal se nejenom nejednoho divadelního uvedení, nýbrž i toho filmového roku 1932 v Hollywoodu (film Grand Hotel), v němž si zahrála např. i herečka Greta Garbo. Sama se na něm podílela jako scenáristka.
Spadá typově do výmarského emancipačního ideálu, moderního kultu tzv. Nové ženy (německy Neue Frau), jež se již dokáže navzdory všem předchozím nesnázím prosaditi a realizovati v té do té doby ryze mužské společnosti a jež vede ke změně mužského nazírání na ženy. Je klasickou představitelkou výmarské dívčí literatury, v jejíž tvorbě rezonují specificky ženská témata (tzn. studium, potrat, mateřství, či manželství), avšak necílí primárně pouze a jenom na ženské publikum.
V letech 1906-1910 byla provdána za rakouského spisovatele a novináře Maxe Presla. V roce 1916 se vdala podruhé, a to za dirigenta Richarda Lerta, jemuž také porodila posléze dva syny; v této době se již začíná ale více věnovati samotnému psaní nežli hudbě.
V 30. letech 20. století pobývala s rodinou převážně ve Spojených státech amerických, národní socialisté v Německu pálili na hranicích její knihy. V roce 1938 získala americké státní občanství. Od roku 1941 psala již anglicky. Na sklonku jejího života jí byla diagnostikována leukemie, o které zpočátku nikomu nic neřekla, onemocnění i před svojí rodinou tajila.
Zemřela 29. 8. 1960 v Hollywoodu (Los Angeles, Kalifornie, USA).
Vicki Baumová (Wikipedia)
Vicki Baum (www.databazeknih.cz)
Vicki Baumová
Vicki Baumová
  Slovník spisovatelů německého jazyka
Lípa č. 2/2010
Viz
Kalendárium Srpen 2010 (29.8.)
     
24. ledna 1898 (120. výročí)
se v Praze (Čechy, Rakousko-Uhersko) narodil český historický geograf, topograf a kartograf JUDr. PhDr. Ivan Honl, původně úředník Vojenského zeměpisného ústavu, autor spisu o dějinách karetní hry v Čechách a spoluautor dějin zeměpisu a vojenství.
Pracoval v oboru vojenského zeměpisu, v historické geografii, v topografii, zvláště v oboru místního názvosloví.
Články v Důstojnických listech, Vojenských rozhledech, Sborníku čsl. společnosti zeměpisné, Časopisu turistů, Sborníku I. a II. sjezdu slovanských geografů.
Zabýval se onomastikou, toponomastikou a kartografií. Výrazně se podílel na systematickém zpracování pomístního a místního názvosloví.
Z díla: Dějiny zeměpisu III - novověk od 17. století (1968).
Zemřel 27. 2. 1984 v Roztokách u Prahy (Praha-západ, Československo).
Ivan Honl (biblio.hiu.cas.cz)
Honl Ivan (www.cojeco.cz)
Ivan Honl (www.databazeknih.cz)
Ivan Honl
Ivan Honl
  Český biografický slovník XX. století
https://www.trhknih.cz/
Viz
Kalendárium Leden 2008 (24.1.) a Kalendárium Únor 2014 (27.2.)
     
24. ledna 1908 (110. výročí)
Robert Baden-Powell, celým jménem Robert Stephenson Smyth Baden-Powell, 1. Baron Baden-Powell of Gilwell vytvořil první skautský oddíl.
Robert Baden-Powell (22. února 1857 Paddington, Londýn, Anglie, Spojené království - 8. ledna 1941 v Nyeri nedaleko hory Mount Kenya, Keňa) byl voják, ale především zakladatel skautského hnutí. Bylo mu uděleno několik významných britských řádů a vyznamenání: Řád Za zásluhy, Řád sv. Michala a sv. Jiří, Královský řád Viktoriin, Řád lázně nebo třeba československý Řád Bílého lva.
V roce 1907 uspořádal experimentální tábor na ostrově Brownsea, aby vyzkoušel své nápady v praxi. Shromáždil 22 chlapců - některé ze soukromých škol, některé pracující. Výsledek tábora zná celý svět… „Scouting for Boys“ vycházel v roce 1908 v šesti částech po čtrnácti dnech. Zájem o knihu byl ohromující. Chlapci se sami shromažďovali do skautských družin, aby mohli skauting zkoušet. Co bylo zamýšleno jako tréninková metoda pro existující organizace, se stalo základem nového celosvětového hnutí. V září 1908 Baden-Powell založil skautskou kancelář, která vyřizovala dotazy, které se na něj začaly hrnout.
Skauting se rychle šířil po celém Britském impériu i do dalších zemí, až pokryl v podstatě všechny části světa. Dívčí skauting vznikl v roce 1909, když se dívky zúčastnily první Skautské rally v Křišťálovém paláci v Londýně a poté požádaly Baden-Powella, jestli se také mohou stát skauty.
První mezinárodní jamboree se konalo v Olympii, v Londýně v roce 1920. Při závěrečném ceremoniálu byl Baden-Powell jednomyslně prohlášen za světového náčelníka.
Robert Baden-Powell (Wikipedia)
Projděte se 100letou historií skautingu (www.skaut.cz)
Základní fakta o světovém skautingu (www.skaut.org)
Robert Baden-Powell: Scouting for Boys
Robert Baden-Powell: Scouting for Boys
  www.iabc.cz
https://cs.scoutwiki.org/
http://dakota.skautkostelec.cz/
Viz
Kalendárium Leden 2008 (24.1.)
     
24. ledna 1948 (70. výročí)
se v Praze (Československo) narodil český malíř, grafik, ilustrátor a pedagog Pavel Sivko.
Narodil se v rodině grafika Václava Sivka. V letech 1964-1967 studoval Střední odbornou školu výtvarnou v Praze. Ve studiu pokračoval v letech 1968-1973 na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u profesorů Jiřího Trnky a Zdeňka Sklenáře v ateliéru užité grafiky a ilustrace. Po absolutoriu pracoval jako výtvarný redaktor v nakladatelstvích Mladá Fronta a Albatros. V roce 1997 začal pracovat jako učitel na Vyšší odborné škole a Střední umělecké škole Václava Hollara.
Je členem skupiny Asociace volné grafiky, SČUG Hollar a UVU - Sdružení výtvarných umělců a teoretiků Ostrava.
Zabývá se volnou grafikou, kresbou a ilustrací. Je tvůrcem poštovních známek a animovaných filmů.
Pavel Sivko (Wikipedia)
Sivko Pavel (hollar.cz)
Sivko Pavel (magic-exlibris.webgarden.cz)
Pavel Sivko
Pavel Sivko
  Lípa č. 4/2007
http://www.pardubice.cz/
https://www.galerie-ubrany.cz/
     
24. ledna 1958 (60. výročí)
se v Praze (Československo) narodil český básník a publicista Lubor Kasal.
Knižně se představil v druhé polovině 80. let dvěma soubory veršů v almanaších nezavedených autorů. Ve své tvárné a významové zvrstvenosti sdílí máchovská romantická východiska i hlediska lyriky novodobé.
Po maturitě na gymnáziu Sladkovského v Praze na Žižkově studoval dva semestry Stavební fakulty ČVUT. V roce 1984 absolvoval Pedagogickou fakultu UK v Praze. Pak byl jazykovým a nakladatelským redaktorem. Od září 1990 pracoval jako redaktor v literárním časopise Tvar, od května 1993 do konce roku 2000 byl jeho šéfredaktorem. Od ledna 2001 do března 2002 působil v dřevozpracujícím průmyslu. Od listopadu 2003 do dubna 2005 byl redaktorem internetové Postmoderní revue, kterou vydával s básnířkou Boženou Správcovou, a zároveň byl živnostníkem v oboru nakládání knih. Od dubna 2005 do konce roku 2012 byl opět šéfredaktorem Tvaru. Nyní je podnikatel.
Žije střídavě v Praze-Strašnicích a v Jindřichově Hradci.
Z díla: Dosudby (1989); Hlodavci hladovci (1995); Jám (1997); Hladolet (2000); Bláznův dům (2004); Orangutan v továrně (2008); Dvanáct (2011).
Lubor Kasal (Wikipedia)
Lubor Kasal (www.slovnikceskeliteratury.cz, Bohumil Svozil, Karel Piorecký)
Lubor Kasal
(www.databazeknih.cz)
Lubor Kasal
Lubor Kasal
  Slovník českých spisovatelů od roku 1945
https://zpravy.idnes.cz/
     
25. ledna 1688 (330. výročí)
se v Ťarchové (Terchové, Horní Uhry, Habsburská monarchie; dnes Slovensko) narodil (byl pokřtěn) slavný slovenský zbojník z Horních Uher, národní a lidový hrdina a symbol vzdoru proti útlaku Juraj Jánošík, či Juro Jánošík, polsky Jerzy Janosik, maďarsky György Jánosik.
Vyrostl v Terchové na samotě "u Jánošov" v rodine, jejíž jméno se opakovaně vyskytovalo v záznamech poddaných porušujících tehdejší zákony. Pokřtěný byl v kostele Nejsvětější Trojice ve Varíne. Juraj Jánošík měl čtyři sourozence. Tři mladší bratry Jána, Martina, Adama a starší sestru Barboru.
V 15 letech byl odveden do houfů lidových vzbouřenců. Roku 1706 vstoupil do kurucké armády a strávil tam několik let. Byla to doba chaosu, kdy část uherské šlechty revoltovala proti Habsburkům. Po porážce kuruckého povstání se stal císařským vojákem s posádkou v Bytčanském zámku, kde bylo také vězení. Tam pomohl k útěku zbojníkovi Tomáši Uhorčíkovi. Když Jánošíka propustili z vojny, zlákal ho roku 1711 Uhorčík, aby se přidal ke zbojníkům - „horním chlapcům“. S Uhorčíkovou družinou potom pašoval koně z Polska. Brzy se stal vůdcem bandy a Uhorčík se staral o odbyt lupu prodejem na trhu.
Horní chlapci zbojničili jen od jara do podzimu, na zimu odcházeli do vesnic jako čeledínové apod. Jánošík se takto ukrýval u Uhorčíka. Jeho zbojnická činnost trvala pouze 2 roky, v nichž jako Uhorčíkův zástupce a za jeho nepřítomnosti vůdce zbojnické tlupy přepadal zemany, loupil v kostelích a obíral pocestné. Působil nejen v Uhrách, ale i na východní Moravě, Haliči a ve Slezsku.
Měsíc po odsouzení Uhorčíka byl Jánošík dopaden v Uhorčíkově chalupě. Poprvé Jánošíka chytili roku 1712, ale podplatil stráže a utekl. Po udání ho za pár měsíců chytili znovu a ve svých pětadvaceti letech byl 17. března 1713 popraven na popravišti Šibeničky v Liptovském Mikuláši zavěšením na hák pod levým žebrem.
Podle slovenského lidového podání Juro Jánošík se svou družinou žil v lesích mezi Žilinou a Liptovským Mikulášem a přepadával tam pocestné. Podle polských podhalanských legend raboval i v Polsku. Z lupu prý vyděloval část pro chudé - podle pověstí bohatým bral a chudým dával. Je dodnes vnímán jako slovenský národní hrdina, pro svůj odpor k vrchnosti. Proslavil se i za hranicemi Slovenska. Poláci ho vnímají jako svého legendárního karpatského hrdinu.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Moravské přísloví říká: "Odvaha med pije, ale pouta si vyslouží." Platilo to i pro Juraje Jánošíka, slovenského zbojníka, který, jak pravdí legenda, "bohatým bral a chudým dával", aby tak "křivdy po světě napravoval, bídných a nešťastných ochraňoval".
Jánošík je hrdinou četných lidových písní a pověstí. Jeho osud inspiroval díla mnohých básníků, dramatiků, malířů i hudebníků. Narodil se 25. ledna 1688 v Ťarchové, v chudé poddanské rodině. Sloužil ve vojsku Rákocziho a také v císařském vojsku. Na Bytčanském zámku měl střežit vězněného "kapitána" zbojníků Tomka Uhorčíka. Místo toho se s Uhorčíkem spřátelil a pomohl mu uprchnout. V roce 1711 byl Jánošík na prosbu rodičů z vojska propuštěn. Nevrátil se však domů, ale přidal se k Uhorčíkovi a stal se zbojníkem. Brzy si vytvořil vlastní zbojnickou četu a dva roky přepadal zemany a obíral movité pocestné nejen v Uhrách, ale i na Moravě, ve Slezsku a v Haliči.
V říjnu 1712 Jánošíka zajali, ale podplatil stráž a uprchl. Rok nato už takové štěstí neměl. Byl chycen, souzen a 18. března 1713 a v Liptovském Mikuláši pověšením za žebro na hák popraven.
Mimochodem, ze soudních spisů vyplývá, že Jánošík nebyl polapen v krčmě v Dubové, ale v Klenovci v domě Uhorčíka, který se vzdal zbojničiny a spokojeně žil jako pastýř ovcí Martin Mravec. A nebyl chycen díky tomu, že mu zlolajná baba hodila pod nohy hrách. Na třicet drábů ani Jánošík nestačil.
Zemřel (popraven) 17. (18.) 3. 1713 v Liptovském Mikuláši (Habsburská monarchie).
Juraj Jánošík (Wikipedia)
Juraj Jánošík - skutečný životopis (dokina.tiscali.cz)
Juraj Jánošík (www.mala-fatra.cz)
Juraj Jánošík, slovenský zbojník a národná legenda, vitráž v PKO - Bratislava
Juraj Jánošík, slovenský zbojník a národná legenda, vitráž v PKO - Bratislava
  Rok do kapsy
www.libri.cz
Lípa č. 4/2007
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Březen 2013 (17.3.)
     
25. ledna 1808 (210. výročí)
začala fungovat první pravidelná námořní linka s parníkem.
Robert Fulton (*14. listopadu 1765 Little Britain, Lancaster County, Pensylvánie, USA, +24. února 1815 New York City, New York, USA) byl Američan známý především jako vynálezce parníku. Toto označení není úplně přesné, protože parníky existovaly už dříve, Fulton byl však první, kdo z parníku učinil věc praktickou a později i komerční. Zároveň byl také guvernérem Gibraltaru.
Ve Francii se rozhodl postavit parník a vyzkoušet ho na Seině. Napoprvé se sice loď potopila, ale Fulton ji stabilizoval a upravil motor, aby byla 9. srpna 1803 slavnostně vyzkoušena (plula rychlostí 5-6 km/h proti proudu). Aby mohl pokračovat ve své práci (Francie byla tehdy ve válce) roku 1806 se vrátil do USA a o rok později dokončil práci na kolesovém parníku North River Steamboat (později známý jako Clermont). Plavidlo se stalo prvním komerčně úspěšným parníkem (plulo rychlostí asi 8 km/h proti proudu na trati mezi Albany a New Yorkem).
Kolesová loď Claremont (Clermont), jejímž stavitelem byl americký inženýr a vynálezce Robert Fulton, plula na trase New York - Albany, dlouhé 240 km. Náleží jí primát první lodi s parním pohonem užité k pravidelné dopravě.
Robert Fulton postavil první kolesový parník, s nímž v roce 1807 uskutečnil první plavbu na řece Hudson. O výhodách parolodi se svého času vyjádřil takto: "Nyní nejsme již závislí na tom, až zafouká vítr."
Jeho paroloď, která dostala název Clermont až později, zlomila všechny rekordy. V roce 1807 pokořila vodní cestu mezi New Yorkem a Albany a o rok později přeplula i Atlantik.
Robert Fulton (Wikipedia)
První parník by oslavil 200 let (www.blesk.cz)
Robert Fulton (splhej.wz.cz)
Parník Clermont
Parník Clermont
  Rok do kapsy
https://referaty-testy.webnode.cz/
http://zoommagazin.iprima.cz/
http://www.rozhlas.cz/
Viz
Kalendárium Leden 2008 (25.1.)
     
25. ledna 1938 (80. výročí)
se v Moskvě (Sovětský svaz) narodil ruský a sovětský spisovatel, básník, filmový a divadelní herec, zpěvák, kytarista a písničkář Vladimír Vysockij, celým jménem Vladimir Semjonovič Vysockij.
Ve svých textech zachycuje sociální a kulturní obraz Ruska 60. - 80. let. Jeho texty nelze ale vymezovat pouhým ideologickým hlediskem a jejich autora jako představitele politických protestsongů; je v nich obsažena hluboká básnická výpověď o stavu světa, otázkách lidského bytí, znějící jako varování před lidskou hloupostí a agresivitou a jako volání o pomoc ze světa postiženého nemožností normální komunikace.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Vladimír Vysockij, zpěvák, básník, filmový a divadelní herec, člen slavného Divadla na Tagance, byl rebel a bouřlivák. Bulat Okudžava tvrdil, že Vysockého verše na mnohé působí jako červený šátek na býka.
„Přivykl jsem si leccos spolykat, kdekdo se po mně nenávistně dívá, za to, že prý jsem znectil majestát a že můj chrapot nedá lidem spát. To si jen myslím, že svým srdcem zpívám…“ Vyčítali mu kdeco. I jeho francouzskou manželku, herečku Marinu Vladyovou. „A zač mě úřad ještě nemá rád? Proč prý jsem koukal jinam a neuměl si u nás vybírat. A pořád prý se cpu jen na Západ. A nechci ke dnu. Zpívat chci a hrát.“ Zpíval a hrál naplno. Jeho písně znal každý. Lidé si opisovali texty. Kosmonauti si nahrávky brali s sebou při dlouhých letech do vesmíru. Poslechem jeho písní se netajili ani agenti KGB. A jeho Hamlet v Divadle na Tagance? Hrál ho jako souboj Hamletovy pravdy a čistoty se zlem a lhostejností. Byl to jeho osobní souboj s režimem, který mu nedovoloval dýchat. V posledních letech mezi výstupy zvracel krev, museli mu dávat injekce, aby se mohl vrátit na scénu. Pětkrát mu praskla krční tepna, měl žaludeční vředy a často chrlil krev. Ale stále se vracel. Než mu ve dvaačtyřiceti letech vypovědělo srdce. Lidé říkali, že mu puklo žalem.
O jeho smrti se nesmělo mluvit, přesto o ní pár hodin poté věděl každý. Na jeho pohřeb se sjeli lidé z celého Ruska a smuteční cestu vystlali květinami. Portrét nenáviděného rebela, kterému zakazovali hrát ve filmu, publikovat, vydávat desky i koncertovat, se v roce 1999 dostal na ruskou poštovní známku, na hrobě má úžasný náhrobek a stavějí se mu pomníky.
„Nad útesy a nad moři, nad modří božích pohoří leží stín rozkřídlený. K takové výšce mohou snad na věky věků dolétat jen andělé a steny.“ Vladimír Vysockij.
V. Vysockij z básně Pravda a Lež:
Leckterý hlupák se dodneška o Pravdu hádá,
pravdy se ovšem v těch řečičkách nedobereš,
jistě, že ve světě nakonec zvítězí Pravda,
ale až dokáže to, co dokáže Lež,
často je k mání vodky jen půl litru na tři
a ani nevíš, s kým dneska přenocuješ,
někdo tě vysvlíkne, řeknou ti, že ti to patří
a dřív, než se naděješ, nosí tvé kalhoty,
a dřív, než se naděješ, nosí tvé hodinky,
a dřív, než se naděješ, jede na tvém koni Lež.

Zemřel 25. 7. 1980 v Moskvě (Sovětský svaz).
Vladimir Vysockij (Wikipedia)
Vladimir Vysockij (www.csfd.cz)
Vladimír Vysockij. Pravda a lež (www.youtube.com, audio/video, 4:20 min)
Vladimír Vysockij
Vladimír Vysockij
  Slovník ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů
Lípa č. 4/2007
Lípa č. 2/2010
https://www.irozhlas.cz/
http://www.spisovatele.cz/
https://www.fdb.cz/
https://www.databazeknih.cz/
http://www.filmexport.cz/
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Červenec 2010 (25.7.)
     
25. ledna 1958 (60. výročí)
zemřel český malíř, grafik a restaurátor Antonín Brunner.
Narodil se 13. 6. 1881.

  Lípa č. 4/2007
     
26. ledna 1788 (230. výročí)
poblíž dnešního Sydney se vylodila tisícovka mužů a žen; vznikla první stálá osada na území Austrálie.

  Lípa č. 4/2007
     
26. ledna 1908 (110. výročí)
se v Paříži (Francie) narodil italsko-francouzský jazzový houslista Stéphane Grapelli, který s romským kytaristou Django Reinhardtem spoluzaložil Quintette du Hot Club de France, jednu z prvních jazzových skupin, složených pouze ze strunných nástrojů.
Narodil se v Paříži v italsko-francouzské rodině a ve 12 letech začal hrát na housle. Odmítal však učitele a chodil poslouchat pouliční houslisty v metru. Později v letech 1920-1923 přesto vystudoval pařížskou konzervatoř a v letech 1923-1925 se živil hraním v biografu k němým filmům. V blízké restauraci se prvně setkal se skutečným jazzem a začal hrát na klavír v jazzovém orchestru. Tam se také poprvé setkal s romským kytaristou Django Reinhartem, s nímž v roce 1934 založil jazzový kvintet Hot Clubu de Paris a v letech 1935-1938 spolu hráli v nočním klubu La grosse pomme na Montmartre. Za války působil Grappelli v Londýně, od roku 1949 opět s Reinhartem v Itálii, kde nahráli množství desek a titulů. Grappelli nahrál stovky desek s hudebníky různých žánrů, například s jazzovým pianistou Oscarem Petersonem, houslistou Jean-Luc Pontym, vibrafonistou Gary Burtonem, popovým zpěvákem Paul Simonem, hráčem na mandolínu David Grismanem, rockovou skupinou Pink Floyd (alternativní verze písně „Wish You Were Here“, která vyšla až v roce 2011), klasickým houslistou Yehudi Menuhinem nebo s orchestrálním dirigentem André Previnem. Roku 1997 byl oceněn cenou Grammy Award za celoživotní dílo.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
„Improvizace je záhada. O improvizaci můžete napsat knihu, na jejím konci ale stále nikdo nebude vědět, o co jde. Když jsem ve formě a improvizuji, jsem jako napůl spící, téměř zapomínám na lidi okolo sebe. Dobří improvizátoři jsou jako kněží. Myslí pouze na svého boha.“ Takhle vnímal sám sebe a svou hru houslový virtuóz a mistr improvizace Stéphane Grapelli, Pařížan romského původu.
Housle mu doslova změnily nelehký život. Matka mu zemřela, když mu byly čtyři roky, a poté, co byl o dva roky později jeho otec povolán do války, ocitnul se malý Stéphane v sirotčinci. Po válce se sice šťastně shledali, ale žili ve velké bídě.
Ve dvanácti dostal jako dárek staré tříčtvrťové housle - jeho otec dal kvůli nim do zástavy oblek - a bylo rozhodnuto. Nástroj si nade vše zamiloval a již o dva roky později měl samostatné koncerty!
Začal si hraním vydělávat, protože ovládal i piano, doprovázel projekce němých filmů, hrál v pařížských orchestrech i na ulicích. V roce 1930 se na jednom jam seisson potkal s Djangem Reinhardtem, vynikajícím romským jazzovým kytaristou. Vzniklo tak celoživotní přátelství a také nespočet společných nahrávek a koncertů, třeba i v pražské Lucerně!
Grapellimu se začalo dařit. Jeho naprosto osobitý a nenapodobitelný styl hry nadchnul řadu jeho uměleckých kolegů. Během života spolupracoval s takovými velikány, jako byli například Duke Ellington, pianisté Oscar Peterson a Michel Petrucciani, houslista Jehudi Menuhin nebo violoncellista Yo-Yo Ma.
Přestože byl pravděpodobně gay, krátce měl vztah se ženou a narodila se jim dcera. Nikdy se ale neoženil. Zemřel v necelých osmdesáti letech v Paříži. Jeho hru dosud nikdo nepřekonal.
Zemřel 1. 12. 1997 v Paříži (Francie)
Stéphane Grappelli (Wikipedia)
Stéphane Grappelli ve Varšavě (www.ceskatelevize.cz)
Stephane Grappelli Plays "How High The Moon" (www.youtube.com, video/audio, 5:30 min)
Stéphane Grapelli
Stéphane Grapelli
  Kalendárium ČT1
     
26. ledna 1908 (110. výročí)
se v obci Měřín (Rakousko-Uhersko) narodil český malíř Rudolf Gajdoš.
Své dětství a mládí prožil v Lednici. Studoval na břeclavském gymnáziu, kde byl členem školního orchestru. Po maturitě začal studovat v Brně na VUT, ale po roce studia odešel do Prahy na akademii výtvarných umění, kde studoval figurální tvorbu u Maxe Švabinského. Za vynikající studijní výsledky je odměněn 1. cenou AVU, získal též stipendijní pobyt v Itálii.
V roce 1936 se stal uměleckým poradcem firmy Baťa, založil Zlínskou školu umění a Zlínský salon. Roku 1947 se vrátil do Lednice, r. 1951 se odstěhoval do Mikulova, kde žil až do své smrti v roce 1975. Je pochován na hřbitově v Lednici.
Od roku 1951 žil v Mikulově. Zde se stal malířem města a jižní Moravy. Maloval zámek, Kozí Hrádek, Svatý Kopeček, staré domy, celkové pohledy na město a krajinu. Miloval Pálavu. Nejraději ji kreslil od Strachotína, protože odtud je nejlépe vidět celý masiv. Náměty našel v Klentnici, Novosedlech, ale především v Pavlově. Domy a sklepy s barokními štíty byly jeho oblíbeným námětem.
Maloval lidi při práci: žně, rybolov, vinobraní jsou také části nástropní fresky mikulovského Sálu předků - dnes Gajdošova sálu. Jako umělec má velký podíl na obnově a záchraně mikulovského zámku. Výrazně napomohl záchraně památek Lednicko-valtického areálu.
Zemřel 7. 10. 1975 v Mikulově (Československo).
Rudolf Gajdoš (Wikipedia)
Gajdoš Rudolf (1908 - 1975) (www.galerie-narodni.cz)
Rudolf Gajdoš (www.databazeknih.cz)
Bronzová pamětní deska Rudolfa Gajdoše
Bronzová pamětní deska Rudolfa Gajdoše
  Z historie (HaNo)
     
26. ledna 1928 (90. výročí)
se v Paříži (Francie) narodil francouzský filmový režisér, herec, scenárista, žurnalista, publicista a producent Roger Vadim, rodným jménem Roger Plemjanikov (Roger Vladimir Plémiannikov, Vladimír Igorevič Plemjanikov), po svém otci ruského původu.
S jeho jménem je spojován i životní osud známé francouzské herečky Brigitte Bardotové, což byla i jeho první manželka.
Jeho rodiče uprchli před bolševickou říjnovou revolucí v roce 1917 z Ukrajiny do Francie, jeho otec pak působil ve francouzských diplomatických službách.
Od svých 16 let působil jako herec, v roce 1947 se stal asistentem filmového režiséra Marca Allégreta, kde působil také jako scenárista. Na počátku 50. let pracoval také jako žurnalista pro známý týdeník Paris Match.
Na počátku 70. let působil v Hollywoodu. Ke konci svého života se věnoval především televizní a divadelní režii.
Manželky: Brigitte Bardot (1952-1957), Annette Stroyberg (1958-1960), Jane Fonda (1965-1973), Catherine Schneider (1975-1977), Marie-Christine Barrault (1990-2000). Na počátku 60. let také několik let žil s herečkou Catherine Deneuve.
Zemřel ve věku 72 let na rakovinu lymfatických uzlin, je pochován na hřbitově v Saint Tropez.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Jmenoval se Vladimír Igorevič Plemjanikov. Jeho otec byl ruský aristokrat a diplomat, matka francouzská herečka. Říkali mu krátce Vadim a z toho vzniklo jeho nové jméno. Roger Vadim.
Když mu bylo dvaadvacet, uviděl na obálce časopisu patnáctiletou dívku, která ho velmi zaujala. A protože v té době pracoval jako asistent režie, upozornil na ni pana režiséra. Pozvali ji na zkoušku, ale tehdy z toho nebylo nic.
Nicméně Roger Vadim se do krásky zamiloval tak, že si ji za dva roky vzal za ženu a za šest let z ní stvořil největší sexuální symbol své doby. Ta dívka se jmenovala Brigitte Bardotová.
Aby mu ji její rodiče dali za manželku, musel Roger Vadim změnit náboženství, z pravoslaví přestoupit ke katolíkům. Ona si zase pro film změnila barvu vlasů a stala se plavovláskou. Roger Vadim na filmu zbohatl. Ale jeho hvězda se při natáčení zakoukala do svého hereckého kolegy. Byl to ten, který ji ve filmu požádal o ruku.
Vadimovým životem pak prošly další zlatovlasé krasavice, z kterých udělal ve svých filmech hvězdy. Jane Fondová nebo tehdy devatenáctiletá Catherine Deneuve.
Film …a Bůh stvořil ženu se točil v přímořském letovisku Saint Tropéz. Tam je dnes režisér Roger Vadim pochován. A hvězda, kterou kdysi objevil, Brigitte Bardotová oslavila vloni osmdesátku.
Zemřel 11. 2. 2000 v Paříži (Francie).
Roger Vadim (Wikipedia)
Roger Vadim (www.csfd.cz)
Roger Vadim (www.fdb.cz)
Roger Vadim
Roger Vadim
  Z historie (HaNo)
https://www.databazeknih.cz/
https://www.osobnosti.cz/
Kalendárium ČT1
     
26. ledna 1948 (70. výročí)
zemřel v Praze (Československo) český varhaník, sbormistr, dirigent, hudební skladatel a pedagog, středoškolský profesor zpěvu Bohumil Vendler.
Narodil se v Rokycanech, ale vyrůstal v Mělníku, kde byl jeho otec hostinským. Zde se začal učit na housle a na klavír u místních učitelů. Zpíval ve zpěváckém spolku a brzy se pokoušel i o skladbu. V letech 1885-1887 studoval na Varhanické škole v Praze, ale neabsolvoval. Ve skladbě byl žákem Zdeňka Fibicha. Živil se jako soukromý učitel hudby. V letech 1910-1920 byl ředitelem kůru v chrámu sv. Jakuba a v letech 1914-1923 vyučoval hudební výchovu na Masarykově státním reálném gymnasiu v Křemencově ulici v Praze.
Byl sbormistrem Zpěváckého spolku pražských typografů a smíchovského pěveckého sdružení Lukes. Působil také jako druhý dirigent pražského Hlaholu. V roce 1900 se stal dirigentem Akademického orchestru, který se za jeho působení přetvořil v Hudební jednotu vysokých škol pražských.
Zkomponoval přibližně 50 skladeb. Obzvláště byly ceněny jeho sbory a chrámové skladby.
Narodil se 16. 6. 1865 v Rokycanech (Rakouské císařství).
Bohumil Vendler (Wikipedia)
Bohumil Vendler (archiv.narodni-divadlo.cz)
Vendler, Bohumil (www.ceskyhudebnislovnik.cz, Radek Poláček)
Bohumil Vendler
Bohumil Vendler
  Z historie (HaNo)
     
26. ledna 1968 (50. výročí)
byl do kin uveden film režiséra Martina Friče Přísně tajné premiéry s Jiřím Sovákem a Jiřinou Bohdalovou v hlavní roli.
František Jech, lupič odborně vyškolený v Americe, nemá pro organizování loupežných akcí potřebnou míru fantazie. Vladimíru Hudcovi, autoru detektivních románů a scénářů, naopak vyčítají jeho kritici, že jeho zápletky jsou nepravděpodobné. Jech po přečtení Hudcových knih je přesvědčen, že spisovatel je ten pravý muž, který jemu a jeho spolupracovníkům může pomoci. Spisovatele navštíví a ten mu v nezávazném rozhovoru o detektivních zápletkách v literatuře poskytne nevědomky návod na krádež vzácné kostelní sochy. Bezmocný Hudec pak pozoruje jak se jeho fantazie stává realitou a chce všechno oznámit Bezpečnosti. Ale Jech dobře zaplatil, a navíc velkou chválou uspokojil Hudcovu ješitnost. Také další loupež podle Hudcova receptu je úspěšná. S finančním výsledkem je nejvíc spokojená Hudcova žena. Hudec se pokusí naznačit všechno příteli Klikarovi, kriminalistovi, který případ vyšetřuje. Ten se mu ale vysměje. Hudec proto napíše televizní hru, kde popíše seznámení s Jechem i průběh všech loupeží. Diváci však přijmou jeho hru jako komedii. Tehdy Hudec převezme velení v gangu a naplánuje uloupení módních modelů. Šéfem ale není dlouho, vedení se zmocní jeho žena, která se inspiruje starším Hudcovým námětem na vyloupení Národní banky s pomocí tanku během fingovaného natáčení filmu z pražské Květnové revoluce.
Režie: Martin Frič. Scénář: Martin Frič, František Daniel. Kamera: Jiří Tarantík. Hudba: Jaromír Vomáčka. Střih: Jan Kohout. Zvuk: Emanuel Formánek. Scénografie: Jan Zázvorka. Masky: František Havlíček, Ladislav Bacílek. Kostýmy: Aša Teršová.
Hrají: Jiří Sovák, Jiřina Bohdalová, Čestmír Řanda st., Vladimír Menšík, Jiří Němeček, Miloš Kopecký, Otto Šimánek, Jaroslav Cmíral, Mirko Musil, Lubomír Kostelka, Miloš Vavruška, Valentina Thielová, Ladislav Jakim, Věra Tichánková, Zdeněk Dítě, Jan Pohan, Jiří Lír, Nina Popelíková, Miloš Nesvadba, Ela Šilarová, Jiřina Bílá, Jan Maška, Zdeněk Hodr, Jarmila Orlová, Jaroslav Satoranský, Hana Pastejříková, Eva Klepáčová, Dagmar Dvořáčková, František Krahulík.
Přísně tajné premiéry (www.csfd.cz)
Přísně tajné premiéry (Wikipedia)
Přísně tajné premiéry (www.filmovamista.cz)
Přísně tajné premiéry (1967)
Přísně tajné premiéry (1967)
  Jak šel čas (TV pohoda č. 03/2018)
http://www.ceskatelevize.cz/
https://www.kinobox.cz/
http://25fps.cz/
     
26. ledna 1978 (40. výročí)
v Paříži (Francie) zemřel francouzský básník, prozaik, esejista a kritik Gabriel Audisio.
Sehrál podstatnou roli v alžírsko-francouzských literárních vztazích, mimo jiné i vytvořením francouzsko-muslimského divadla ve francouzském rozhlase.
Narodil se 27. 7. 1900.

  Slovník francouzsky píšících spisovatelů
     
26. ledna 1998 (20. výročí)
zemřela v Praze (Česká republika) česká spisovatelka, prozaička, básnířka a novinářka (Svět v obrazech, Lidové noviny, Práce a.j.) PhDr. Helena Hodačová, rozená Božena Homoláčová, provdaná Svobodová, dcera malíře Oldřicha Homoláče (1872-1957), autorka románových životopisů a příběhů pro děti a mládež.
Do literatury vstoupila ve 40. letech sbírkou dívčí lyriky, posléze se soustředila na psychologické prózy, čerpající z tématiky dětství a dospívání.
Již od počátku publikovala pod pseudonymem Elena (od 30. let i Helena) Hodačová; po roce 1945 jméno Helena také přijala jako občanské. Studovala na dívčím reálném gymnáziu Elišky Krásnohorské a poté na reálném gymnáziu Ch. G. Masarykové v Praze (zde maturita 1935). Romanistiku a germanistiku vystudovala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (1935-1939, 1945; PhDr. r. 1945 prací Šalda a Flaubert); před vypuknutím 2. světové války si doplňovala vzdělání studiem srovnávací literatury u Gustave Cohena na pařížské Sorbonně. Po uzavření vysokých škol (1939) externě spolupracovala s redakcí Lidových novin a dalšími časopisy, v letech 1945-1948 byla lektorkou nakladatelství Podroužek, poté spisovatelkou z povolání. V letech 1964-1965 působila jako externí lektorka Československé televize. Od dětství pobývala zvláště v Itálii, Jugoslávii a Francii; po roce1945 navštívila mj. Rakousko, Bulharsko a Švédsko; dojmy z cest se promítly i do některých jejích próz.
První časopisecký příspěvek uveřejnila roku 1934 ve Studentském časopise, dále publikovala v Lidových novinách, Přítomnosti, Českém slovu, Evě (1942 zde na pokračování román Eolova harfa), Světozoru, Době, Růstu, Světu v obrazech, Novém životě (zde 1957 na pokračování próza Dvacet osm rudých růží), Práci, Hostu do domu (1966), Mateřídoušce aj. Její divadelní hra Martin byla v rozhlasové verzi uvedena s titulem Vůně léta (1945). Byla členkou sdružení spisovatelů Literární klub K 89.
Užívala šifer E. H., H., H. H.
Hodačová začínala publikovat jako autorka časopiseckých sloupků, fejetonů a causerií; knižně debutovala za protektorátu sbírkou dívčí lyriky Déšť do oken. Později vydala řadu psychologických novel a románů, jež často vyrůstají z tematiky dětství a dospívání (Mrak). Autorka v nich staví na zpodobení dívčích a ženských typů různých generací, jejími hrdinkami bývají přecitlivělé, křehké mladé ženy, které prožívají složité milostné osudy (Tři doby). Zvláštní místo v díle Heleny Hodačové mají práce z konce padesátých a šedesátých let, v nichž autorka čerpá z rodinných vzpomínek (Život a vzpomínky malíře Homoláče) a zachycuje atmosféru meziválečné avantgardy a její poválečný rozpad: Zpožděný vlak do Paříže (podle osudů Jarmily Svaté), Závratný poločas. Osobní prožitek byl zdrojem působivého příběhu o nemoci a smrti dítěte postiženého nevyléčitelnou chorobou, v němž do popředí vystupuje matčino utrpení (Malá dětská kronika). Mládí Elišky Krásnohorské a zrod její umělecké osobnosti se staly námětem povídky Ptáci odlétají. Lásku Čecha ke Švédce a jejich odcizení v emigraci ztvárňuje próza Láska odjíždí Vindobonou. Součástí díla Heleny Hodačové jsou i pohádky a povídky pro děti (Červená zástěrka a sedmnáct jiných povídek) a také dívčí novely (Výlet s Hanou, Prázdniny s Milenou).
Narodila se 16. 9. 1916 v Jičíně (Rakousko-Uhersko).
Helena Hodačová (Wikipedia)
Helena Hodačová (www.databazeknih.cz)
PhDr. Helena Hodačová
PhDr. Helena Hodačová
  Z historie (HaNo)
Český biografický slovník XX. století
     
27. ledna 1738 (280. výročí)
byl vydán robotní patent Karla VI. pro Čechy a Moravu.

  Lípa č. 4/2007
     
27. ledna 1878 (140. výročí)
se v Prozatímním divadle v Praze konala premiéra opery Šelma sedlák Antonína Dvořáka.

  Lípa č. 4/2007
     
27. ledna 1888 (130. výročí)
byla ve Washingtonu (USA) založena nezávislá nezisková vzdělávací instituce Národní zeměpisná společnost (National Geographic Society) na základě večerního ujednání třiceti tří nadšenců, kteří se 13. ledna 1888 sešli ve washingtonském klubu „Cosmos Club“.
Hlavní myšlenka byla spatřena ve „vhodnosti organizovat společnost zvyšující a rozšiřující zeměpisné znalosti.“
Američané byli stále více zvědaví na svět kolem sebe a zvídaví vzdělanci jejich touhy vyslyšeli. Ve Washingtonu založili už 27. ledna 1888 Národní zeměpisnou společnost za účelem "zvýšení a šíření zeměpisných znalostí". Prvním prezidentem National Geographic Society byl zvolen právník a filantrop Gardiner Greene Hubbard. Po jeho smrti v roce 1897 převzal žezlo Alexander Graham Bell (vynálezce telefonu).
Motorem společnosti se stal časopis National Geographic, který vyšel poprvé už devět měsíců po jejím založení. Z finanční nejistoty jej vytáhl až Gilbert Grosvenor v roce 1899, když změnil formát krátkých, příliš technických článků za články těšící se obecnému zájmu a s důrazem na fotografický doprovod. Výnosy z časopisu společnost využívala ke sponzorování expedic a výzkumných projektů, podporujících pochopení přírodních jevů. Robertu Pearymu pomohla cestovat na severní pól, Richardu Byrdovi létat přes jižní pól, Jacquesu Cousteauovi ponořit se do mořských hlubin a Jane Goodallové zkoumat chování goril. Současnost je poháněna alarmujícícm nedostatkem zeměpisných znalostí mezi mladými lidmi a naléhavou nutností chránit přírodní zdroje planety.
Během druhé světové války byly mapy a fotografie z National Geographic široce používány armádou. Jeden generál napsal v roce 1946 redaktorovi, že geografické soubory "se ukázaly jako nejbohatší a jediný zdroj obrazového materiálu" ozbrojených sil. Operoval s nimi i Franklin Delano Roosevelt, Winston Churchill s omluvou odmítl zapůjčené originály vrátit.
Pro další desetiletí přijala Zeměpisná společnost nové perspektivy - upozorňovat na situaci slonů, pandy, nosorožců a velryb. Její časopis zdokumentoval znečištění moří a shrnul následky používání pesticidů, jaderné energie a kyselých dešťů. Malou vlajku společnosti vynesl Neil Armstrong v červenci 1969 i na povrch Měsíce.
Před dvěma lety přišla Zeměpisná společnost s novým mottem: Stále dál. "S bezkonkurenční podporou průzkumníků, dobrodruhů, vědců, pedagogů, fotografů, kameramanů a dalších spolupracovníků cílíme na vytvoření celosvětové veřejné komunity uživatelů, kteří mají zájem se vzdělávat," dodává nynější prezident Gary E. Knell.
National Geographic Society (Wikipedia)
National Geographic vznikl před 130 roky. Založili ho právník a otec telefonu (www.ceskatelevize.cz)
National Geographic
National Geographic
  Výročí týdne - National Geographic Society - 27. ledna 1888 (Týdeník Rozhlas č. 4/2018, str. 23, Karel Polanský)
     
27. ledna 1898 (120. výročí)
se v Praze-Smíchově (Rakousko-Uhersko) narodil český malíř, grafik, ilustrátor a publicista Karel Štika.
Výtvarné umění studoval na Akademii výtvarných umění v Praze, kde byl jeho učitelem Max Švabinský. Více než třicet let pak působil jako učitel na českých a slovenských středních školách, nejdéle v Nové Pace.V letech 1953-1955 byl předsedou SČUG Hollar. Jeho nejčastěji užívanými grafickými technikami byly dřevoryt, suchá jehla a lavírování. Jako grafik vytvořil řadu ilustrací k české i zahraniční poezii (mj. díla Jana Nerudy, J. A. Komenského, K. H. Máchy nebo Karla Hlaváčka), věnoval se též tvorbě ex libris, poštovních známek a grafickému doprovodu bibliofilských tisků. Zemřel v Praze.
Zpočátku se v jeho tvorbě objevují sociální motivy střídané s poetickými obrazy předměstských zákoutí, tak jako v grafickém cyklu Almužna (1926), k němuž napsal úvodní slovo Josef Hora. Milostné motivy obsahuje cyklus Milenci (1928). Šesti dřevoryty doprovodil v poválečných letech cyklus Básník a odboj (1945).
Nejčastějším motivem jeho grafik je nicméně krajina, a to jednak krajina pražských předměstí, jednak krajina Sedlčanska, odkud pocházeli oba jeho rodiče a do jehož malebné krajiny se často vracel. Sem patří např. linoryty Stavba vodovodu (1926) s odpočívajícími dělníky, Tulák (1929), stojící pod vlakovým náspem, nebo Poledne (1929), a taktéž suché jehly Roztloukání hrud (1923), Melancholická krajina (1923) od Příbrami, Starý kříž u Petrovic (1929) či Krajina na Sedlčansku (1929). V roce 1933 tvoří cyklus suchých jehel Pět krajin, v roce 1935 cyklus linorytů Cesty.
Vrcholem jeho poválečné krajinářské tvorby je cyklus patnácti suchých jehel Krajem kamenitým (1949), jímž vzdal hold drsné a malebné scenérii Petrovicka a Sedlčanska. Krajina je zde podána realisticky, ale zároveň poeticky, její půvab je zdůrazněn pocitem melancholie až opuštěnosti. Často je znázorněna polní či úvozová cesta, na některých listech je krajina doplněna postavou, což pocit osamělosti paradoxně ještě prohlubuje. Sedlčansku jsou věnovány rovněž cykly Janovec a žula (1951) a Povltaví, zpracovaný v rámci tzv. Vltavské akce, vyhlášené počátkem 50. let Svazem československých výtvarných umělců jako úkolová akce ztvárnit břehy Vltavy ještě před zatopením těchto míst budoucími přehradními jezery. Do Petrovic za Štikou později zajížděl i básník Ladislav Stehlík. Jejich společným dílem a společnou oslavou krajiny je bibliofilský tisk Obděnická pouť.
Štikovy grafické listy a kresby jsou zastoupeny ve sbírkách Národní galerie v Praze, v Alšově jihočeské galerii v Hluboké nad Vltavou, v Městském muzeu v Nové Pace i jinde, především v soukromých sbírkách.
Zemřel 13. (23.) 10. 1975 v Praze (Československo).
Karel Štika (Wikipedia)
Karel Štika (www.artmuseum.cz, Martina Glenn)
Štika Karel (www.artbohemia.cz)
Karel Štika
Karel Štika
  Z historie (HaNo)
Lípa č. 4/2007
http://sechtl-vosecek.ucw.cz/
     
27. ledna 1948 (70. výročí)
zemřel v Praze (Československo) český kapelník, skladatel a hudební nakladatel Ferry Kovařík, vlastním jménem František Kovařík mladší.
Pocházel z hudebnické rodiny, jeho otec František Kovařík starší byl předním pražským kapelníkem dechové hudby a aktivně působil v různých hudebních organizacích. Kovařík ml. působil nejprve jako kapelník malých kavárenských kvartet, poté už v roce 1922 začal vydávat vlastním nákladem nejen své písně a taneční skladby, ale i populární úpravy jiných skladatelů. Největší popularity dosáhl jeho valčík V říši pohádek. Od konce 20. let se nakladatelsky profesionalizoval a zároveň specializoval na domácí lidové a trampské písně a operetní a filmové melodie. Úspěšný start nakladatelství mu zajistila skladba Cikánka (1931) Karla Vacka, po jejímž úspěchu se Vacek stal jedním z jeho kmenových autorů. Od 30. let u něj vydávali Alois Aust, Václav Bláha, Josef Hotový, Sláva Mach, František Antonín Tichý, Jiří Voldán, od 40. let Karel Valdauf a poté i Josef Dobeš, Emil Fiala, Rudolf Piskáček, Josef Stelibský, Vlastislav Antonín Vipler a Jaromír Weinberger. Kovaříkovo nakladatelství vydávalo především šlágry z domácí tzv. prvorepublikové operety a filmů, které kombinovaly styl lidovky s modernějšími tanečními rytmy. Nástup tohoto žánru na česká jeviště zahájila opereta Josefa Beneše U svatého Antoníčka, vydaná Kovaříkem roku 1932. Z trampských písničkářů u něj publikovali Vladimír Fořt, Josef Korda, Maxa Štraub a další. Celá Kovaříkova produkce vycházela i v instrumentacích pro univerzální, smyčcový a dechový orchestr, ve sbírkách Český mandolinista a Kapela mladých houslistů, dále v úpravách pro trampské sbory (edice Trampský notes a jiné). Vydal i četná alba pro zpěv a piano, zvláště malou edici písniček, která do roku 1948 soustředila 749 titulů. V letech 1930-1948 si jeho nakladatelství vydobylo jedno z vedoucích postavení.
Narodil se 23. 3. 1899 v Praze (Rakousko-Uhersko).
Kovařík, Ferry (www.ceskyhudebnislovnik.cz, Lenka Josefíková)
Osobnost: Ferry Kovařík (www.prijmeni.cz)
Nakladatelství Ferry Kovářík (www.antikvariat-divis.cz)
Nakladatel Ferry Kovařík
Nakladatel Ferry Kovařík
  Z historie (HaNo)
     
27. ledna 1948 (70. výročí)
byl prodán první magnetofon.
První magnetofon byl představen již v roce 1899 dánským inženýrem Valdemarem Poulsenem. Záznam byl prováděn na kovový drát.
V roce 1932 získává německá AEG patentní práva Fritze Pfleumera, který si už koncem 20. let nechal patentovat záznam zvuku na papír potažený magnetickou vrstvou z ocelového prášku. AEG spolupracuje s I. G. Farben, která experimentuje s páskem potaženým práškovitým železem. V roce 1935 předvedla AEG svůj vylepšený "magnetofon" nahrávkou Londýnského filharmonického orchestru.
V USA se však ještě po celou II. světovou válku prodávají téměř výhradně "drátové" přístroje (v letech 1939 až 1945 se jich prodalo kolem 1500). Američané a Britové "objevují" páskové magnetofony po dobytí zemí okupovaných Němci. Přístroje založené na magnetofonu se v USA objevují až v roce 1947, kdy se objevují také umělohmotné pásky. O rok později uvádí na trh svůj první profesionální magnetofon Ampex corporation a také SONY začíná pracovat na svém návrhu magnetofonu.
Později byly vyvinuty speciální magnetické pásky. Cívkové magnetofony se staly výbavou nahrávacích studií i domácností. V sedmdesátých letech 20. století byly cívkové magnetofony vytlačeny ze sektoru spotřební elektroniky magnetofony kazetovými. V současné době je záznam na magnetický pásek vytlačován záznamy na CD, DVD a digitální paměťové moduly.
Magnetofon (Wikipedia)
Virtuální museum historické radiotechniky - Magnetofony Tesla (www.oldradio.cz)
Historie magnetofonu (elektronika.blog.cz)
Magnetofon Memoton (1954 až 1956)
Magnetofon Memoton (1954 až 1956)
  www.iabc.cz
www.quido.cz
http://www.muzeumspotrebicu.cz/
Viz
Kalendárium Leden 2008 (27.1.)
     
27. ledna 1968 (50. výročí)
zemřel v Praze (Československo) český filmový a televizní režisér, autor námětu, scenárista a herec Jan Valášek.
V historii české kinematografie najdeme celou řadu tvůrců, kteří se ve své tvorbě zaměřili na žánr dětského filmu. Jedním z prvních režisérů specializujících se výhradně na tvorbu pro nejmladší publikum byl Jan Valášek.
V první polovině padesátých let absolvoval pražskou FAMU a již zde se ve spolupráci s Milanem Vošmikem věnoval dětskému filmu. Také v televizi vytvářel převážně dětské pořady.
Ve filmu režijně debutoval dětským dobrodružným příběhem podle knížky Bohumila Říhy Prázdniny v oblacích (1959). Počátkem šedesátých let pracoval na dvoudílné adaptaci populární dětské knihy Josefa V. Plevy Malý Bobeš - Malý Bobeš (1961), Malý Bobeš ve městě (1962). Pro nejmenší diváky natočil známou Erbenovu pohádku Tři zlaté vlasy děda Vševěda. Dvěma posledními filmy byly Když má svátek Dominika (1967) a Naše bláznivá rodina (1968).
Jan Valášek patřil k režisérům, kteří se systematicky a s porozuměním věnovali filmu pro mladé a nejmladší diváky. Jeho předčasná smrt znamenala pro český dětský film velkou ztrátu.
Narodil se 1. 7. 1926 v Prostějově (Československo).
Jan Valášek st. (www.csfd.cz, Jaroslav Lopour)
Jan Valášek (Wikipedia)
Jan Valášek (www.filmovyprehled.cz, Barbora Slezáková)
Jan Valášek
Jan Valášek
  Z historie (HaNo)
https://www.fdb.cz/
https://www.osobnosti.cz/
     
27. ledna 1988 (30. výročí)
v Bratislavě (Slovensko, Československo) zemřela slovenská spisovatelka, básnířka, prozaička, novinářka a dramatička Krista Bendová (pseudonymy Ján Kovaľ, Kristián Benko - spolu s Jánem Kostrou, Mária Hlavatá a jiné), známá především jako autorka knih pro děti a mládež.
Důležitou složkou její původní a překladové tvorby jsou leporela.
Pocházela z rodiny železničního úředníka. Studovala v Kráľové Lehotě, Kremnici, Nových Zámcích, později pokračovala ve vzdělávání na gymnáziu v Banské Bystrici, po maturitě přešla na Filosofickou fakultu Slovenské univerzity, kde studovala slovenštinu a ruštinu. Zároveň studovala i na dramatické akademii v Bratislavě, ale ze zdravotních důvodů své studium v roce 1945 přerušila a už jej nikdy nedokončila. Podstoupila poměrně zdlouhavé léčení a po roce 1948 začala pracovat ve vydavatelství Pravda a ve Svazu slovenských spisovatelů. Později byla krátce redaktorkou časopisů Ohník, v letech 1956-1958 časopisu Roháč a v letech 1958-1964 i deníku Pravda. Od roku 1964 se věnovala jen psaní. V roce 1983 jí byl udělen titul zasloužilá umělkyně.
První literární pokusy začala uveřejňovat už v době středoškolských studií v různých časopisech. Její tvorba vycházela z poezie Jána Smreka či Emila Boleslava Lukáča. Začínala psaním poezie, vydala několik básnických sbírek, ale od 40. let 20. století se věnovala soustavně tvorbě pro děti a mládež, přičemž se zasloužila o rozvoj dětské literatury. Ve své básnické tvorbě byla ovlivněna jak vlastním zdravotním stavem, který měl vliv i na její psychiku, tak politickými a sociálními změnami, které nastaly po roce 1948. V tvorbě pro děti se zaměřovala hlavně na vtipné využívání komických situací a charakteristických vlastností dětí. Kromě vlastní tvorby se věnovala také překladům ze sovětské a české literatury.
Narodila se 27. 1. 1923 v Králové Lehotě u Liptovského Mikuláše (Slovensko, Československo).
Krista Bendová (Wikipedia)
Krista Bendová - Kristián Benko (pseudonym) (www.databazeknih.cz)
Krista Bendová - spisovatelka, básnířka (www.spisovatele.cz)
Krista Bendová
Krista Bendová
  Slovník slovenských spisovatelů
https://www.megaknihy.cz/
Viz
Kalendárium Leden 2013 (27.1.)
     
27. ledna - Významný den
je Den památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti (Mezinárodní den památky obětí holocaustu).
27. leden (den, kdy byl roku 1945 osvobozen vyhlazovací tábor Osvětim-Březinka) byl vyhlášen rezolucí valného shromáždění OSN jako Mezinárodní den památky obětí holocaustu, je v ČR připomínán jako významný den.
Poslední lednová sobota roku 1945 znamenala pro zbytek vězňů koncentračního a vyhlazovacího tábora Osvětim konec utrpení a svobodu. Nacisté tábor již několik předchozích měsíců, pod hrozbou postupující sovětské armády, likvidovali: vězně vyvraždovali nebo "evakuovali" na západ, ničili písemné i hmotné důkazy - plynové komory, krematoria, baráky.
Od roku 2007 je tento den po celém světě připomínán jako Den památky obětí holocaustu, v České republice byl již o rok dříve zákonem ustanoven jako Den obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti.
Projekt holocaust.cz (www.holocaust.cz)
Židovské muzeum v Praze (www.jewishmuseum.cz)
Osvobození Osvětimi (1945) (www.holocaust.cz, Matěj Stránský)
Fotografie dětských vězňů po osvobození Osvětimi
Fotografie dětských vězňů po osvobození Osvětimi
  Z historie (HaNo)
www.pis.cz
Lípa č. 4/2007
Lípa č. 4/2009
Lípa č. 4/2010
http://www.radio.cz/
http://www.rozhlas.cz/
Viz
Kalendárium Leden 2017 (27.1.)
     
28. ledna 1868 (150. výročí)
zemřel (sebevražda) v Linci (Rakousko-Uhersko) česko-rakouský spisovatel, malíř a pedagog Adalbert Stifter (vlastním jménem Albert Stifter).
Dlouho se pokoušel prorazit jako výtvarník - krajinář, portrétista a restaurátor obrazů i staveb. Teprve ve svých 35 letech vydává první povídku, ale pak už následuje jedna próza za druhou a v mnoha z nich - jako slavné povídce Křišťál - se nezapře jeho výtvarné vidění, takže je často charakterizován jako "nepřekonatelný krajinář".
Patří k nejvýznamnějším představitelům biedermeieru. Je dodnes aktuální svou kritikou vyhrocených vztahů mezi národy a svým vztahem k šumavské přírodě.
Díky jeho příkladným postojům ve vztazích mezi českým a německým obyvatelstvem zemí Koruny české, po něm bylo pojmenováno sdružení Adalberta Stiftera, které se zabývá podporou česko-německého porozumění.
Adalbert Stifter se narodil jako nejstarší syn tkalce Johanna Stiftera a jeho ženy Magdaleny v Horní Plané nad Vltavou (Šumava), původně se jménem Albert. Poté, co otec zahynul při nehodě v roce 1817, vychovávala jej matka. Prací na hospodářství svého dědečka z otcovy strany Augustina Stiftera pomáhal zlepšovat rodinné poměry. Smrt otce Adalbertem natolik otřásla, že ji odmítal přijmout jako fakt a dva dny držel hladovku. V roce 1818 ho poslal dědeček Franz Friepes (z matčiny strany) proti jeho vůli na latinskou školu. V roce 1820 se jeho matka vdala za pekaře Ferdinanda Mayera. V roce 1825 Stifter prodělal neštovice.
Až do roku 1826 navštěvoval Stifter latinskou školu benediktinů v Kremsmünsteru. V tomto období, které později popsal jako nejkrásnější období svého života, se v něm rodí cit pro přírodu, literaturu i umění. V latinské škole byl nazýván „Stifter Adalbertus, Bohemus Oberplanensis“ v překladu: "Adalbert Stifter Čech Hornoplanský". Školu ukončil s vynikajícími výsledky. Pokračuje na Vídeňské univerzitě studiem práv. Zajímá se o fyziku, jazyky a filosofii. Studium si financuje jako soukromý učitel (má výrazné pedagogické nadání, avšak nikdy si nenalezne stálé učitelské místo). Díky této práci také poznává svou první lásku, Fanny Greipelovou. Její rodiče však vztah ukončují na základě vrozené Stifterovy letargie a neschopnosti nalézt si pevné místo. V roce 1832 potkává Amalii Mohauptovou, dceru důstojníka z Kyjova na Moravě. V tomto roce také ukončuje studia ve Vídni.
V letech 1833 až 1848 se živil částečně jako malíř, částečně jako spisovatel. Vznikly tehdy jeho první povídky. Po svatbě s Amalií (která byla modistkou) v roce 1837 zůstal pár dlouho bezdětný, což Stifter těžce nesl. Oba se ujali péče o Amaliinu neteř Julianu. S rodinou Stifter cestoval do své rodné vsi, také do Mnichova či Lince. Vyšel mu román Pozdní léto (Der Nachsommer). Od roku 1841 opět působil jako domácí učitel. V letech 1843 až 1846 například na zámku Kynžvart učil Richarda, syna rakouského kancléře Klemense Václava Metternicha.
Revoluční rok 1848 silně zasáhl Stiftera svými myšlenkami. Později je však zklamán, stahuje se do ústraní a do konce života zůstává konzervativní. V jeho díle se objevují přírodní motivy. V roce 1850 se stává hornorakouským školním inspektorem s titulem c. a k. školní rada a s ročním příjmem 1500 zlatých.
V roce 1858 umírá Stifterova matka.
Stifter pracuje na historickém románu Vítek (Witiko), jehož tři díly postupně vycházejí během šedesátých let. Během práce se u něj objevují zdravotní problémy. 26. ledna 1868 se zřejmě kvůli zhoršujícímu se zdravotnímu stavu pokouší o sebevraždu. V kómatu leží až do 28. ledna, kdy umírá.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Spisovatel, malíř a pedagog Adalbert Stifter se narodil v Horní Plané na Šumavě. Tamní příroda mu sloužila jako celoživotní inspirace. Tady se seznámil s Fanny Greiplovou, která pocházela z dobře situované rodiny ve Frymburku. Fanny byla patrně jedinou láskou Stifterova života. Vztah ale skončil, patrně mu nepřáli rodiče dívky. A byla tu možná i jakási Stifterova nerozhodnost.
Láska nebyla jediné, co v životě vzdal. Studia nedokončil, a to mu chyběla pouze jediná zkouška, ke které nepřišel. Stejně jako se později nedostavil ke konkurzu na místo přednášejícího univerzity v Praze. Začal se ale více věnovat umění.
Oženil se s chudou vídeňskou modistkou Amalií Mohauptovou. Manželství nebylo příliš šťastné. Neměli děti, které by si Stifter zřejmě hodně přál. Děti aspoň učil jako domácí učitel. A to v elitní vídeňské společnosti. Na začátku čtyřicátých let se konečně proslavil jako spisovatel. Pak ho ale pověřili v Linci funkcí zemského školního inspektora. A úřední povinnosti braly čas jeho umělecké práci.
Stifterův život skončil smutně. Sám jej ukrátil kvůli dlouhé a bolestivé nemoci.
Narodil se 23. 10. 1805 v Horní Plané nad Vltavou (Šumava, Čechy, Rakouské císařství).
Adalbert Stifter (Wikipedia)
Památník - rodný dům Adalberta Stiftera (www.horniplana.cz)
Adalbert Stifter (1805 - 1868) / spisovatel, malíř (www.ckrumlov.info)
Adalbert Stifter
Adalbert Stifter
  Lípa č. 3/2010
Lípa č. 4/2017
www.libri.cz/
http://www.kohoutikriz.org/
http://www.rozhlas.cz/
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Říjen 2015 (23.10.)
     
28. ledna 1878 (140. výročí)
byla v New Havenu v USA uvedena do provozu první místní telefonní ústředna na světě pro 20 účastníků.
První telefonní ústředna byla uvedena do provozu ve státě Connecticut (USA) v roce 1878. Princip prvních ústředen, kam ústily linky od jednotlivých účastníků, spočíval v manuálním spojování příslušných vodičů spojovatelkou.
Operátor seděl před ústřednou a pozoroval rozsvícení malé žárovky nebo spadnutí "klapky". V kladném případě zasunul do příslušné zásuvky konektor a zeptal se, s kým si volající přeje být spojen. Pak volanému zazvonil a oba spojil.
Roku 1882 se první ústředny dočkala i Praha. V roce 1889 byl zahájen telefonní provoz mezi Prahou a Vídní. Na první transatlantický telefonní hovor si ale zájemci museli ještě chvilku počkat, až do roku 1915. Technika, zajišťující přenos telefonních hovorů, mezitím také procházela vývojem. První telefonní ústředny vyžadovaly, aby jednotlivé hovory ručně propojoval operátor. Poměrně záhy se však objevují i první automatické ústředny, které dokáží jednotlivé hovory propojovat bez přímé účasti lidských operátorů. Za svůj vznik vděčí lidské podezíravosti: americký podnikatel Almon B. Strowger totiž pojal podezření, že operátor v jím používané telefonní ústředně odposlouchává jeho hovory, a nově sjednávané obchody prozrazuje jeho konkurentům. A tak pan Strowger sedl, a vymyslel takové technické řešení ústředny, které k přepojování hovorů lidského operátora vůbec nepotřebovalo. Svůj vynález si Strowger nechal patentovat v roce 1889 a první ústřednu s tzv. krokovými voliči uvedl do provozu v roce 1892 v americké městě La Plante (La Porte v Indianě).
Úvod, historie telefonu a spojovacích zařízení (publi.cz)
Telefonní ústředna (Wikipedia)
Pevná telefonní síť a její využití pro přenos dat (www.earchiv.cz, Jiří Peterka)
Manuální telefonní ústředna z r. 1896
Manuální telefonní ústředna z r. 1896
  Rok do kapsy
www.quido.cz
Viz
Kalendárium Leden 2008 (28.1.)
     
28. ledna 1878 (140. výročí)
se v Nedvězí u Poličky (Čechy, Rakousko-Uhersko) narodil český prozaik, básník a redaktor Stanislav Kovanda, povoláním učitel.
Vystudoval gymnázium v Brně a UK obor matematika a fyzika.V letech 1905 - 1919 učil na středních školách v Mladé Boleslavi, Boskovicích, Strážnici a Přerově.V letech 1919 - 1938 působil jako ředitel gymnázia ve Zvolenu. Od roku 1939 žil na penzi v Brně.
Byl členem Moravského kola spisovatelů a Speváckeho sdruženia pohronského, které založil a dirigoval. Pravidelně přispíval do Besedy času, Hlasu národa, Květů a mnoha dalších časopisů. Napsal cca 17 knih.
Pocházel z Poličska, v Brně vystudoval gymnázium jako zpěvák-fundatista starobrněnského kláštera, po řadě učitelských štací se sem vrátil na penzi a strávil zde posledních patnáct let svého života. Těžiště jeho tvorby je v prózách s venkovskou a maloměstskou tematikou, v nečetných básnických sbírkách (např. Po desíti letech, 1907) se brněnské motivy nevyskytují. Ojedinělou výjimku, nezařazenou do knižní sbírky, představuje báseň Verše z Brna 28./1. 1904, otištěná v časopise Neděle a věnovaná Leoši Janáčkovi, v níž se autor melancholicky ohlíží za uplynulým mládím a jeho iluzemi.
Z díla: Na skřipci (1911); Trny (1913); V masopustní noci (1916); Jitro (1917); Pianista z baru (1935); Povídky z černých lesů (1940); S pepřem a solí (1943); Přišlá (1943); Šťastnou cestu! (1948); Horna žienka (1949).
Zemřel 17. 2. 1954 v Brně.
Stanislav Kovanda - pseudonymy: J. Pcháč, J. Stáňa, Stankov (www.databazeknih.cz)
Stanislav Kovanda (www.brnopoeticke.cz)
Stanislav Kovanda
Stanislav Kovanda
  Z historie (HaNo)
     
28. ledna 1828 (190. výročí)
v městě Menton (Francie) zemřel španělský spisovatel, romanopisec, memoárista, dramatik, novinář, politik, filmový režisér, scenárista a advokát Vicente Blasco Ibánez, veřejně a politicky činný, čelný představitel republikánského hnutí.
V jeho rozsáhlém díle tvoří nejvýznamnější skupinu romány tématicky čerpající z valencijského kraje a romány vzniklé v letech 1903 - 1905, věnované historickému zobrazení sociální problematiky španělského venkova a města.
Vicente Blasco Ibáňez vystudoval práva, ale plně se věnoval jen politice a veřejné činnosti. Pro účast na revolučních akcích byl policejně stíhán a několikrát i uvězněn. Byl zásadním odpůrcem monarchie, patřil k čelným představitelům republikánského hnutí.
Jako emigrant žil Vicente Blasco Ibáňez od svých 22 let v Paříži, po amnestii v roce 1891 se vrátil do vlasti a založil noviny El Pueblo a deset let se věnoval jejich vydávání. Hodně cestoval, mj. uspořádal přednáškové turné po Jižní Americe a na čas se usídlil v Argentině. Po návratu do vlasti neúspěšně podnikal v zemědělství, což vedlo k jeho finančnímu krachu.
Za 1. světové války se Vicente Blasco Ibáňez angažoval pro Spojence a už v roce 1916 vydal válečný román Los cuatro jinetes del Apocalipsis (Čtyři jezdci z Apokalypsy, česky 1924, zfilmován v Hollywoodu), který se ihned stal světovým bestsellerem a spolu s dalšími úspěšnými romány mu přinesl nejen světovou slávu, ale i obrovský finanční obnos. To mu umožnilo přepychový život na francouzské Riviéře.
Spolu s Emilií Pardo-Bazánovou je hlavním představitelem španělského naturalismu.
Blasco Ibánez vystudoval roku 1888 práva na univerzitě ve Valencii, ale advokátskou praxi nevykonával. Věnoval se veřejné a politické činnosti a patřil k čelným představitelům republikánského hnutí a k zásadním odpůrcům monarchismu. V roce 1896 patřil k organizátorům demonstrací ve Valencii namířených proti koloniální válce, kterou vedlo Španělsko na Kubě. Demonstrace vedly k ostrým srážkám protestujících s armádou a v důsledku toho se musel Blasco Ibánez uchýlit do Itálie. Po návratu domů byl odsouzen ke čtyřem rokům vězení, ale po pár měsících byl propuštěn díky protestům intelektuálů po celé zemi. Roku 1906 obdržel Řád čestné legie. Po roce 1909 se však Blasco Ibánez politice přestal věnovat a hodně cestoval (například absolvoval přednáškové turné po Jižní Americe). Po několika letech se opět vrátil do Evropy a usadil se v Paříži a později v Nice. Ve Francii také roku 1928 zemřel.
Ve svých dílech projevil Blasco Ibánez živý smysl pro lokální kolorit rodné Valencie a pro palčivou sociální tematiku. Ovlivněn francouzským naturalismem zobrazil velmi přesvědčivým způsobem některé závažné problémy španělského venkovského i městského prostředí. Hrůzy první světové války pak odsoudil ve svém nejslavnějším románu Los cuatro jinetes del Apocalipsis (Čtyři příšerní jezdci z Apokalypsy) z roku 1916.
Narodil se 29. 1. 1867 ve Valencii (Španělsko).
Vicente Blasco Ibáňez (www.databazeknih.cz)
Vicente Blasco Ibáňez (www.spisovatele.cz)
Vicente Blasco Ibánez (www.csfd.cz)
Vicente Blasco Ibánez
Vicente Blasco Ibánez
  www.knihovna-teplice.cz
https://cs.wikipedia.org/
http://encyklopedie.seznam.cz
Viz
Kalendárium Leden 2017 (29.1.)
     
28. ledna 1918 (100. výročí)
ve Finsku začala občanská válka; vytvořena revoluční vláda, svržena 5.5.1918.

  Lípa č. 4/2007
     
28. ledna 1918 (100. výročí)
v Německu začala generální stávka; skončila 3.2.1918.

  Lípa č. 4/2007
     
28. ledna 1988 (30. výročí)
v Praze (Československo) zemřel český technik, strojní inženýr, pedagog profesor Ing. Zdeněk Cvekl, CSc., bratr filozofa Jiřího Cvekla (1919-1996).
Zabýval se stavbou dopravních strojů a zařízení.
Po absolvování gymnázia začal roku 1947 studovat Vysokou školu strojního a elektrotechnického inženýrství při ČVUT v Praze, oddělení strojní. Studia ukončil druhou státní zkouškou v únoru 1952. Zároveň pracoval od 1951 jako projektant v pražském Chemoprojektu. Po absolutoriu se na Strojní fakultě ČVUT stal pedagogickým asistentem. Zaměřil se především na výrobní pochody a metody při spojování ocelových konstrukcí, zvláště svařováním. Dále se zabýval teorií, konstrukcí a zkoušením zemědělských strojů. V roce 1955 byl jmenován odborným asistentem na katedře transportních zařízení a částí strojů. Odborně se specializoval na zdvihací, dopravní a stavební stroje. Roku 1963 se habilitoval pro obor transportní zařízení. Jeho habilitační přednáška Použití metody příčinkových elips při určování reakcí násady výškové lopaty byla kladně hodnocena i odborníky z praxe. Profesorem pro obor stavby dopravních strojů a zařízení byl jmenován 1. 10. 1970. Soustředil se na teorii, konstrukci a výzkum strojních zařízení pro manipulaci materiálem. Věnoval se stavbě strojů pro vertikální neklasickou dopravu sypkých substrátů, kusového zboží i osob, stavbě strojů stavebních, zemních a úpravárenských a stavbě zemědělských strojů a strojních zařízení pro zemědělskou výrobu. Přednášel také o strojních zařízeních v rostlinné i živočišné výrobě, o samochodných strojích včetně nosičů nářadí, o projektování technologických linek pro zpracování a konzervaci živočišné i rostlinné produkce. Své přednášky z oboru konstrukce strojů a technologie jejich výroby doplňoval potřebnými znalostmi z ekonomiky a organizace výroby. Byl jedním z řešitelů státního a resortního výzkumného úkolu, který byl zaměřen na rozpojování zemin, terramechaniku a na nové postupy netradičního zpracování půdy. Vlastní vědeckovýzkumnou činnost zaměřil na problematiku dynamických jevů v uzlech zkoumaných strojů za účelem zvýšení jejich spolehlivosti. Dále řešil způsob přenosu energie na transportní zemědělské stroje. Publikoval řadu statí v odborných časopisech, několik skript i odborných publikací. Byl členem komise Poradního sboru pro mechanizaci a automatizaci stavebnictví.
S Jaroslavem Zavadilem je spoluautorem publikace Zdvíhací stroje a dopravníky - Díl 1, 2 (Státní nakladatelství technické literatury 1960/64).
Narodil se 23. 1. 1926 v Praze (Československo).
Cvekl Zdeněk 23.1.1926-28.1.1988 (biography.hiu.cas.cz, Jiřina Masnerová)
Cvekl Zdeněk, Prof. Ing., CSc. (www.badatelna.eu)
Cvekl, Zdeněk 1926-1988 (worldcat.org)
Z. Cvekl, J. Kolář: Univerzální rýpadla
Z. Cvekl, J. Kolář: Univerzální rýpadla
  Český biografický slovník XX. století
http://www.prijmeni.cz/
Viz
Kalendárium Leden 2008 (28.1.)
     
28. ledna
je Mezinárodní den mobilizace proti jaderné válce - slaví se od roku 1986.
Mobilizace proti jaderné válce si jiste zaslouží svůj mezinárodní den, neboť díky japonským městům Hirošima a Nagasaki si velmi dobře vzpomínáme na důsledky, které z ní plynou.
Mezinárodní den mobilizace proti jaderné válce 28. 1. (svatky.centrum.cz)
28. 1. Mezinárodní den mobilizace proti jaderné válce (www.individualita.com)
Jaderné hlavice, Československo a Varšavská smlouva po karibské krizi (www.praguecoldwar.cz, Petr Blažek)
je Den širokopásmových služeb - tento den má být symbolem masového rozšiřování vysokorychlostního internetu.
První "Broadband Day" proběhl 28. ledna 2003 v Bruselu, byl určen jak pro zástupce veřejného sektoru členských zemí, tak i pro zástupce sektoru privátního, a sloužil potřebám výměny zkušeností s přípravou národních koncepcí jednotlivých států v oblasti širokopásmových služeb.
28. leden: evropský den broadbandu (www.earchiv.cz, Jiří Peterka)
je Den ochrany osobních údajů - slaví se od roku 2007 - vyhlásila Rada Evropy u příležitosti výročí podpisu Úmluvy o ochraně osob se zřetelem na automatizované zpracování osobních dat z roku 1981.
Za ustanovení osobních údajů jakožto údaje soukroméno - osobního by měl být rád každý nás. Den ochrany osobních údajů byl stanoven na 28. ledna díky přijaté úmluvě o ochraně osob se zřetelem na zpracování osobních dat, stalo se tak roku 1981 ve Štrasburku. Cílem této úmluvy, ze které se později v ČR ustanovil Zákon o ochraně osobních údajů má jasný cíl, a to zaručit každé osobě, na území kterékoliv smluvní strany, bez ohledu na její národnost či místo jejího pobytu, právo na soukromý život. V ČR dohlíží na naplnění ustanovení Zákona o ochraně osobních údajů Úřad na ochranu osobních údajů a může se na něj obrátit kterýkoliv občan, pokud má podezdření, že jsou jeho práva na soukromí omezena či je nevhodně zacházeno s jeho osobními údaji.
Den ochrany osobních údajů 28. 1. (svatky.centrum.cz)
28. leden - Den ochrany osobních údajů (blog.o2.cz, Radek Šauer)
Den ochrany osobních údajů
Den ochrany osobních údajů
  Z historie (HaNo)
www.pis.cz
http://www.military.cz/
Viz
Kalendárium Leden 2008 (28.1.)
     
29. ledna 1888 (130. výročí)
zemřel v San Remo (Ligurie, Imperia, Itálie) anglický spisovatel, básník, prozaik a ilustrátor dánského původu Edward Lear, který proslul svými nonsensovými básněmi a tzv. „limeriky“ (limericks).
Hlavním rysem jeho básní byla melancholičnost podtržená absencí gradace.
Narodil se v Highgate v Londýně jako předposlední dvacátý potomek zámožného makléře, a byl vychováván o 21 let starší sestrou Annou. Trpěl od mládí nepevným zdravím, od sedmi let měl záchvaty epilepsie, potíže dýchacích cest, na sklonku života částečně oslepl. Po otcově obchodním krachu se v patnácti musel se sestrou odstěhovat z domova. Sám se nikdy neoženil a vlastní děti neměl.
V devatenácti letech vydal knihu přírodopisných kreseb papoušků. Přes svůj trvající zájem a snahu o přírodopisné ilustrace se proslavil spíše jako spisovatel knížek pro děti. Ve dvaceti čtyřech letech mu vyšla jeho Velká kniha nesmyslů (A Book of Nonsense), sbírka limeriků, jež tuto krátkou básnickou formu proslavila. Celkem limeriků napsal přes dvě stě. Další známá básnická díla jsou Sedm rodin od jezera Piplpopl (The History of the Seven Families of the Lake Pipple-Popple) a báseň Sova a Kočička (The Owl and the Pussycat), kterou napsal pro děti svého mecenáše.
Do češtiny se zapsal hlavně díky překladům Antonína Přidala, Kniha třesků a plesků (Odeon, Praha 1984), Velká kniha nesmyslů (Mladá fronta, Praha 1998), viz například následující limerik:
Byl jeden dědeček v Szegedu,
který jel na starém medvědu.
Když se ptali: „Kluše?“
Odpověděl suše:
„Je z rodu neklusavých medvědů.“

Naposledy vyšel v roce 2004 v překladu Jana Vladislava Třesky, plesky, česky.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Jeden dědek z města Pilsen
pil, ač vůbec neměl žízeň.
Když řekli, že pukne,
zvolal: „To je fuk, ne?“
ten starý břichoun z města Pilsen.

Tento hravý poetický útvar, kterému se říká limerik, přeložil Antonín Přidal. Pochází z knihy anglického autora, který byl limeriky proslulý. Jmenoval se Edward Lear.
Narodil se do početné rodiny, která měla jednadvacet dětí! Od dětství ho trápilo křehké zdraví. Mimo jiné se mu zhoršoval zrak a trpěl epilepsií. Když se otci přihodila finanční pohroma a skončil v žaláři pro dlužníky, rodina se začala rozpadat. „Našeho neznámého“ vychovávala o jedenadvacet let starší sestra Anna. Nejdříve si vydělával kreslením. Navzdory špatné fyzické kondici hojně cestoval. Světově proslul knihami pro děti.
Do historie vstoupila také inscenace Divadla na provázku Příběhy dlouhého nosu sestavená z jeho veršů. Sám se nikdy neoženil a vlastní potomky neměl.
Narodil se 12. 5. 1812 v Highgate (Londýn, Anglie, Spojené království).
Edward Lear (Wikipedia)
Edward Lear (www.databazeknih.cz)
Edward Lear
Edward Lear
  Slovník spisovatelů: anglická literatura …
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Květen 2012 (12.5.)
     
29. ledna 1978 (40. výročí)
zemřel ve Varšavě (Polsko) polský prozaik a fejetonista Stanislav Dygat.
Jeho reflexivní a groteskní romány a povídky s humorným a lyrickým podtextem postihují neporozumění a konflikty, které vyplývají ze střetů s okolním světem a ze snahy uniknout vžitým konvencím a vztahům, jež omezují autenticitu lidské osobnosti.
Narodil se 5. 12. 1914.

  Slovník polských spisovatelů
     
30. ledna 1878 (140. výročí)
se v Pöhja-Tammsaare, v kraji Järva (Ruské impérium) narodil estonský prozaik, dramatik a esejista Anton Hansen Tammsaare, vlastním jménem Anton Hansen.
Ve svých literárních počátcích navázal na prototyp evropského, obzvlášť ruského realismu, což se odráží v jeho vesnických novelách. Zároveň však zkoumal možnosti psychologické a impresionisticky zaměřené prózy.
Zemřel 1. 3. 1940.

  Slovník pobaltských spisovatelů
     
30. ledna 1918 (100. výročí)
se v Praze (Čechy, Rakousko-Uhersko) narodil český dirigent, klavírista, hudební skladatel a rozhlasový pracovník Jaroslav Krombholc.
V roce 1945 byl jmenován do kolektivního vedení opery Národního divadla, v němž působil až do roku 1975 jako dirigent a v letech 1968-1970 také jako šéf opery. Jako někdejší Talichův asistent byl - spolu s Rudolfem Vašatou - hlavním nositelem jeho tradice v pražské opeře, což nesmělo být za komunistické éry uváděno. Roku 1975 se Krombholc ujal na tři roky místa šéfdirigenta Symfonického orchestru Čs. rozhlasu, jako host však v Národním divadle dále dirigoval. S ním zatím skončila éra velkých dirigentských osobností 20. století v opeře Národního divadla, započatá O. Ostrčilem.
Pocházel z muzikantské rodiny, vystudoval mělnické gymnázium. Ještě jako student gymnázia byl v letech 1934/1935 jediným soukromým žákem Otakara Ostrčila. Po maturitě studoval na pražské konzervatoři kompozici u O. Šína a na mistrovské škole u V. Nováka (1937 - 1940), dirigování u P. Dědečka (1938 - 1940) a na mistrovské škole u Václava Talicha (1940 - 1942). V období do uzavření vysokých škol studoval rovněž jazyky (němčina, francouzština) na Filosofické fakultě UK v Praze.
Jako dirigent a skladatel spolupracoval s Divadlem E. F. Buriana (1939/1940).
Již během studií byl pozván Zdeňkem Chalabalou ke korepetování do pražského Národního divadla. Zde byl pak od dubna 1940 do konce roku 1943 angažován. Vedle své činnosti dirigenta v ND byl současně i šéfem opery Státního divadla v Ostravě.
Pohostinsky dirigoval v České filharmonii.
V roce 1945 byl jmenován do kolektivního vedení Národního divadla spolu s Otakarem Jeremiášem a Karlem Nedbalem. Od roku 1949 působil v Národním divadle střídavě ve funkcích dirigenta, hlavního dirigenta a šéfa opery. V roce 1975 se na tři roky ujal místa šéfdirigenta Symfonického orchestru Československého rozhlasu, současně však pohostinsky dirigoval i v Národním divadle.
Jeho manželkou byla sopranistka Národního divadla Maria Tauberová. Manželku často doprovázel na klavír na jejích recitálech.
Působil také v rozhlase a nahrál řadu gramofonových snímků. Se souborem ND se účastnil uměleckých zájezdů do Německa, Belgie, Rakouska a bývalého Sovětského svazu. Dirigoval také ve Velké Británii, Nizozemsku a dalších zemích.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Když se řekne jméno Jaroslav Krombholc, vybaví se milovníkům hudby zlatá éra pražského Národního divadla, především vynikající inscenace českých oper. Je to lichotka, ale drobátko i křivda. Neuměl jen operu. Poslechněte si úryvek symfonické básně Šárka z cyklu Má vlast. Českou filharmonii řídí Jaroslav Krombholc.
V našem hudebním životě po léta panuje nepochopitelný a mnohdy nespravedlivý názor, že dirigenti se dělí na operní a koncertní. Jaroslav Krombholc byl živým důkazem, že jedna dirigentská osobnost může stejně výrazně a podmanivě působit jak v opeře, tak v čele velkých symfonických těles v koncertních síních. Jaroslav Krombholc, žák nezapomenutelného Václava Talicha, třicet let působil v pražském Národním divadle jako dirigent, po roce 1968 dvě sezóny i jako šéf opery. V roce 1975 byl povolán do čela rozhlasových symfoniků. Symfonický orchestr Československého rozhlasu vedl jen tři roky, ale přesto i tady po sobě zanechal nesmazatelnou stopu.
Znalci tvrdí, že odchodem Jaroslava Krombholce skončila éra velkých dirigentských osobností 20. století v opeře Národního divadla, započatá Otakarem Ostrčilem. Laici, vzpomínající na krásné zážitky z těch chvil, kdy stál za dirigentským pultíkem on, ať už v opeře nebo v koncertní síni, neodporují.
Mimochodem, manželkou Jaroslava Krombholce byla vynikající sopranistka a stejně jako on hvězda zlaté éry Národního divadla Maria Tauberová, která čtyřicet let zářivou koloraturou okouzlovala publikum doma i v zahraničí. Byl to krásný pár.
Zemřel 16. 7. 1983 v Praze (Československo).
Jaroslav Krombholc (Wikipedia)
Pan dirigent. Před 100 lety se narodil Jaroslav Krombholc (operaplus.cz, Mojmír Weimann)
Jaroslav Krombholc
Jaroslav Krombholc
  www.libri.cz
Lípa č. 4/2007
Lípa č. 4/2017
Kalendárium ČT1
     
30. ledna 1948 (70. výročí)
se narodil český umělecký fotograf, výtvarník Petr Zhoř.
Fotograf Petr Zhoř má vzezření barokního světce, svou tvorbou však evidentně patří do 21. století.
Jeho autorský rukopis je typický: zneklidňující světelné linie, nezúčastněné tváře figurín, chladné odlesky, surrealistická technizující poetika zdůrazněná tónováním černobílé fotografie.
Má mimořádný pozorovací talent a občas můžete mít pocit, že vidí i to, co se odehrává hluboko pod povrchem - třeba ve vašem nitru.
Vystudoval SPŠ ve Vsetíně a fotografii na FAMU v Praze.
Nyní pracuje jako volný fotograf v Praze.
Je členem Asociace profesionálních fotografů ČR a FotoFora Praha.
Petr Zhoř (www.galerie4.cz)
Zhoř Petr (www.wwg.cz)
Petr Zhoř
Petr Zhoř
  Lípa č. 3/2007
     
30. ledna 1948 (70. výročí)
zemřel (zavražděn) v Gandhi Smriti (Nové Dillí, Indie) při cestě na modlitební shromáždění jeden z největších politických a duchovních vůdců Indie a indického hnutí za nezávislost Mahátma Gándhí, celým jménem Móhandás Karamčand Gándhí, symbol boje za indickou nezávislost.
Gándhí rozvinul metodu nenásilného, pasivního odporu a již za svého života se stal mytickou osobností pro celý kulturní svět.
Systematicky posiloval snahy o indickou samostatnost, uplatňoval taktiku nenásilí a pasivního odporu, podněcoval občanskou neposlušnost a kampaně nespolupráce s Brity. Velmi často byl vězněn.
Po 2. světové válce vyvinul značné úsilí, aby již samostatná Indie zůstala jednotná, nesmířil se s existencí dvou států (od roku 1947 Indie a Pakistán).
Prosazoval filosofii aktivního, ale nenásilného odporu satjágraha, založeného na jogínském principu ahimsá (nenásilnost), který nakonec dovedl Indii k vyhlášení nezávislosti 15. srpna 1947. Gándhí je znám ve světě pod přízviskem mahátma, „Velký duch“, které mu dal indický básník Rabíndranáth Thákur a v Indii také pod přízviskem bápú, „otec“. V Indii se neformálně nazývá „Otec národa“ a 2. říjen, den jeho narozenin, je každoročně vzpomínán jako Gándhí džajanti (Oslava Gándhího). 15. května 2007 přijala Organizace spojených národů rezoluci, která prohlašuje 2. říjen za „Světový den nenásilí“.
Na podvečerní vycházku zahradou v Novém Dillí se 30. ledna 1948 vůdce Indického národního kongresu Mahátma Gándhí vydal s praneteřemi Abhu a Manu. Cestu mu zastoupil šéfredaktor hindského týdeníku Mahásabha Náthurám Gódsé zdánlivě proto, aby se z úcty dotkl jeho nohou. Když Gándhí reagoval bezzubým úsměvem, Gódsé vytáhl revolver a Mahátmu třemi ranami zastřelil. Podle jeho průvodkyň oběť zemřela s Božím jménem na rtech.
První, ovšem nezdařený pokus o bombový atentát proběhl už 14. ledna. Právě v době, kdy se Indie dočkala nezávislosti. Nebylo to však nezávislost, o jaké Gándhí snil. Země byla rozdělena na Pákistán s muslimskou většinou a na Indickou unii, kde měli většinu Hindové. Právě v atmosféře náboženského násilí došlo k zavraždění Gándhího. K tomuto kroku se rozhodla skupina hinduistických radikálů. Pachatel sám během procesu stále zdůrazňoval, že ke svatému muži nechoval žádnou osobní zášť, ale jeho zabití považoval za svoji svatou povinnost. Před výstřely se mu hluboce poklonil a popřál mu vše nejlepší na jeho další cestě.
Před samotným atentátem prý dlouho přemýšlel o nespravedlnostech, které Gándhí spáchal na hinduismu. Jak vyšlo najevo, Godsého pobouřil Gándhího souhlas s velkou finanční pomocí indické vlády Pákistánu, kde převládají muslimové. Pobouření vyvolalo také to, že Gándhí zval muslimy na svá modlitební shromáždění, na nichž se četly citáty z koránu.
Samotný proces trval déle než půl roku, pachatel byl uznán vinným a odsouzen k trestu smrti oběšením.
Móhandás Karamčand Gándhí zemřel s modlitbou na rtech ve věku sedmdesáti osmi let. Známější je jako Mahátma, což je jméno symbolické a dal mu jej indický básník Rabíndranáth Thákur. Značí "Velký duch", či "velká duše". Indové jej nazývají prostě Bápú - otec. Užívání násilí jako politický prostředek odmítal a své hnutí též nazval satjágraha - síla či pevnost v pravdě. Násilí škodí vládnoucímu i ovládanému, nenásilí a láska prospívá oběma. Inspiroval miliony lidí po celém světě. Velkolepý pohřeb plný květin a poct byl dovršením jeho díla pro milovanou zemi a její národ. Sám sebe označoval za hledače pravdy. Jeho popel vhodili do řeky Gangy.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
"Snažím se spatřit boha tím, že sloužím lidstvu, protože vím, že bůh není ani na zemi, ani na nebesích, ale v každém jednotlivci," říkal Mohandás Karamčand Gándhí. Indové mu kromě jména Maháthmá, Velký duch, dali ještě jedno: Bápů. Otec. Otec indického národa. Gándhí sám si říkal "hledač pravdy".
O intimních podrobnostech jeho života víme víc než o kterékoli jiné historické osobnosti. Žil v podstatě na veřejnosti, ve svém ašramu neboli náboženském táboře, obklopen houfy ctitelek, ochotných do nejmenších podrobností popisovat jeho zvyky. V polovině 70. let existovalo na čtyři sta jeho životopisů. Anglické vydání jeho výroků, které sestavilo padesát badatelů a třicet zaměstnanců indického ministerstva informací, které pro tento účel zřídilo zvláštní oddělení, má osmdesát svazků zhruba po pěti stech stranách.
I "Velký duch" Gándhí byl však jen člověk s lidskými problémy. Jednou z jeho nejoblíbenějších knih byla "Zácpa a naše civilizace", kterou četl stále dokola.
Byl přesvědčen, že zlo pochází ze špíny a nevhodné stravy. Byl velký jedlík, jak řekl jeden z jeho žáků, "nejhladovější člověk, jakého kdy poznal", ale jídlo si nechával pečlivě vybírat a připravovat. Pil roztok zažívací sody, medu a citronové šťávy a ke všem vegetariánským pokrmům žvýkal spousty drceného česneku. Sex už v mládí zavrhl, ale spal obklopen mladými dívkami, aby zahřívaly jeho křehké tělo. Jeho ašram s "prostým způsobem života" byl tak nákladný, že ho museli vydržovat tři obchodní magnáti.
A přesto všechno ten drobný človíček neustále trápený obavami o své zažívání dokázal naplnit sen generací Indů. Vydobyl na Britech svobodu a nezávislost pro svou vlast.
Mahátmá Gandhí:
"Oko za oko a svět bude slepý."
"Radost, kterou způsobíme druhému má podivuhodnou vlastnost: odrazem se neoslabuje, ale vrací se k nám košatější a zářivější."
"Bez činu zůstává i nejkrásnější myšlenka bezcennou."

Narodil se 2. 10. 1869 v Porbandar State (Pórbandar, Kathiawar Agency, Britská Indie).
Mahátma Gándhí (Wikipedia)
Mahátma Gándhí (1869 - 1948) (crg.cz, Eliška Roubíčková)
Mahátma Gándhí (www.databazeknih.cz)
Mahátma Gándhí
Mahátma Gándhí
  Výročí týdne -Vražda Mahátmy Gándhího - 30. leden 1948 (Týdeník Rozhlas č. 5/2018, str. 23, Karel Polanský)
Všeobecná encyklopedie ve čtyřech svazcích: Diderot, sv. 2
Rok do kapsy
Lípa č. 3/2009
http://referaty.aktuality.sk/
http://soucitne.cz/
https://www.csfd.cz/
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Říjen 2009 (2.10.)
     
30. ledna 1948 (70. výročí)
byly ve Svatém Mořici ve Švýcarsku zahájeny V. zimní olympijské hry při celková účasti 669 sportovců; trvaly do 8.2.1948.
Po dlouhé pauze zaviněné druhou světovou válkou se hry po dvaceti letech vrátily do Svatého Mořice, na jehož sportovištích zanechal válečný konflikt nejméně škod. Medailové pořadí ovládly Norsko a Švédsko s deseti cennými kovy včetně čtyř zlatých, medailově naprázdno nevyšlo ani Československo. Po nástupu komunististů k moci v únoru 1948 už ale žádný z tehdy úspěšných sportovců svá umístění na olympijských hrách nezopakoval.
Velkou část výpravy 47 československých sportovců (z toho 6 žen) tvořili hokejisté, kteří rok po premiérovém titulu mistra světa vybojovali ve Svatém Mořici stříbro. O jejich druhém místě rozhodlo při stejném počtu bodů s favorizovanou Kanadou horší skóre. Čtvrtým a pátým místem překvapily mladičké krasobruslařky Jiřina Nekolová a Alena (Ája) Vrzáňová.
1948 St. Moritz (www.olympic.cz)
Zimní olympijské hry 1948 (Wikipedia)
Družstvo ČSR lední hokej (ZOH 1948)
Družstvo ČSR lední hokej (ZOH 1948)
  Lípa č. 4/2007
     
30. ledna 1958 (60. výročí)
byla ve Velké Británii založena organizace Kampaň za jaderné odzbrojení - předsedou se stal filosof Bertrand Rusell.
Kampaň za jaderné odzbrojení (Campaign for Nuclear Disarmamentt, CND) byla od roku 1958 nejznámější britskou organizací vystupující proti nukleárním zbraním. Ty vyvolávaly nejsilnější protesty především ve dvou kritických obdobích studené války: 1958-1963 a 1979-1987.
Kampaň za jaderné odzbrojení - hnutí ve Velké Británii požadující jednostranné jaderné odzbrojení země a snížení výdajů na obranu, založené v roce 1958. Náplní petiční činnost, mírové pochody apod. V čele B. Russell. V roce 1962 se z hnutí vydělil Výbor stovky, který požadoval důraznější postup a vyzýval k občanské neposlušnosti. CND získala značnou podporu, ovlivnila i politiku Labouristické strany v otázce jaderného zbrojení, od pol. 60. let však v útlumu. Aktivity obnoveny po rozhodnutí o umístění amerických raket středního doletu na základně v Greenham Common v roce 1980.
Bertrand Arthur Wiliam Russell (* 18. května 1872, Trelleck, Monmouthshire, Wales, Spojené království, + 2. února 1970, Penrhyndeudraeth, Gwynedd /Merionethshire/, Wales, Spojené království), třetí hrabě Russell, byl významný anglický matematik, filosof, logik a spisovatel, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1950 jako uznání za jeho mnohostranné a významné dílo, v němž vystupuje jako zastánce humanity a svobody myšlení (citace z odůvodnění Švédské akademie).
V průběhu 1. světové války dospěl Russell k nezvratnému pacifismu, jehož prosazování jej přivedlo k občanské neposlušnosti a nakrátko i do vězení. Působil rovněž jako svobodomyslný pedagog a v letech 1927-1932 vedl experimentální školu v Sussexu. Po 2. světové válce byl činný v kampani za jaderné odzbrojení a byl ctěn jako duchovní otec nové vlny pacifismu v 60. letech 20. století.
Bertrand Arthur Wiliam Russell (Wikipedia)
Kampaň za zákaz jaderných zbraní (www.svetbezvalek.cz)
Hrůzo hrůz: BBC interviewuje komunistku! (legacy.blisty.cz, Eileen Daffern)
Bertrand Russell
Bertrand Russell
  Lípa č. 4/2007
https://is.cuni.cz/
https://leporelo.info/
Viz
Kalendárium Leden 2008 (30.1.)
     
30. ledna 1998 (20. výročí)
zemřel v Praze (Česká republika) český publicista, novinář, redaktor, scenárista, spisovatel - humorista, autor sci-fi Achille Gregor.
Spolupracoval s řadou novin a časopisů. Většina jeho prozaické tvorby měla humoristický nádech a satirický ráz.
Narodil se v rodině advokátního úředníka a baletky Národního divadla. Jméno dostal po italském kmotrovi. V rodné Praze absolvoval větší část dvouleté obchodní školy (1928), pak vystřídal celou řadu různých povolání, učil se také automechanikem. Byl úředníkem a zároveň redaktorem Trampského zpravodaje, reklamním pracovníkem divadla D 34, jehož hlavním dramaturgem, režisérem a vlastníkem divadelní koncese byl Emil František Burian, vydavatelem studentského satirického časopisu H2SO4 (po roce úředně zakázaném), redaktorem Českého slova a také filmovým statistou. Od roku 1935 byl zaměstnancem koncernu Melantrich. Vedl filmovou rubriku jeho deníku Telegraf. Na sklonku 2. světové války byl pracovně nasazen do továrny v Praze Holešovicích. Kvůli první manželce, Židovce polského původu a komunistce, která na začátku války uprchla do Anglie, byl vyšetřován gestapem.
Po skončení 2. světové války pomáhal tři měsíce jako dobrovolný ošetřovatel v Terezíně. Pak na čtyři měsíce přijal možnost pobýt u kamaráda v Anglii. Po návratu do Prahy se stal stálým spolupracovníkem časopisu Dikobraz, v letech 1969 - 1979 byl redaktorem sobotní přílohy deníku Svobodné slovo Kvítko. Podobal se herci Miloši Kopeckému, s nímž si jej lidé často pletli.
Je znám jako autor fejetonů, příběhů podaných s humorem až satirou. První takové práce napsal ještě během války (např. Kolem horké kaše 1942). Napsal též několik cestopisů, velice populární kuchařku, knihu životopisů a divadelních scénářů. Některé z cestopisů byly vydány v přílohách časopisů.
Tomu všemu se vymyká jeho scifistická práce, novela Odnikud nikam, která byla vydána jako románová příloha časopisu Svět sovětů v roce 1964. Popisuje vznik třetí světové války a život na Zemi po ní.
Narodil se 3. 12. 1910 v Praze (Čechy, Rakousko-Uhersko).
Achille Gregor (Wikipedia)
Achille Gregor (www.databazeknih.cz)
Achille Gregor: Muž v zástěře (www.cbdb.cz)
Achille Gregor
Achille Gregor
  Rok do kapsy
Lípa č. 3/2010
http://www.spisovatele.cz/
Viz
Kalendárium Prosinec 2010 (3.12.)
     
31. ledna 1818 (200. výročí)
zemřel (popraven) ve Vídni (Rakouské císařství) rodák z Nových Syrovic u Moravských Budějovic, bandita a loupežník Johann Georg Grasel (Jan Jiří Grasel), který na počátku 19. století řádil v rodném kraji, na pomezí jižních Čech, jižní Moravy a Rakouska.
Grasel pocházel z rodiny pohodného (rasa), což bylo tehdy všeobecně opovrhované povolání. Z důvodů všeobecného vyčlenění z venkovské selské společnosti se rasové stýkali s tuláky a zloději. Sami si také nezřídka dopomáhali krádežemi. Grasel byl veden k loupežnému řemeslu už svým otcem. Jeho odvaha z něj učinila brzy nebezpečného zločince a na jeho dopadení byla vypsána odměna.
K jeho chycení se nabídl muž jménem David Mayer, který za pomoci bývalé Graslovy milenky (Grasel měl úspěch u žen) se vetřel do jeho blízkosti a nabídl, že mu dopomůže k útěku do Slezska. Grasel nabídku přijal a padl přímo do Mayerem připravené pasti. Byl chycen roku 1815. Soudní proces, ve kterém byl odsouzen za dvě vraždy a přes dvě stě loupeží a krádeží, trval téměř tři roky.
Když byl roku 1818 popravován na vídeňském náměstí a spatřil dav, který se na něj přišel podívat, prohlásil prý: „Ježíš, tolik lidí.“ To byla jeho poslední slova.
Okolo Grasla vyrostla rozsáhlá legenda. V Rakousku je díky mnoha románům, písním a lidovým pověstem znám jako šlechetný loupežník, který bohatým bral a chudým dával. Podobné pověsti byly tradovány též na jižní Moravě a v jižních Čechách a to převážně mezi německým obyvatelstvem. V českém prostředí je však jeho pověst až na výjimky spíše opačná.
V češtině se dnes jméno Grasel ve tvaru „grázl“ používá jako nadávka pro označení člověka lumpa, lotra, zloděje, násilníka, hrubiána či dokonce vraha.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Dlouho jsem netušila, že hanlivé slovo „grázl“ má živoucího předchůdce, muže, který je kdysi nosil a nechvalně proslavil. Až přišel seriál tehdy ještě Československé televize „Slavné historky zbojnické“. Seznamte se, prosím, to je pan Johann Georg Grasel.
Johann Georg Grasel, rodák z Nových Syrovic u Moravských Budějovic, byl bandita a loupežník, který na počátku 19. století řádil v rodném kraji, ale děs naháněl i v Rakousku. Někdo až příliš soucitný by ho mohl hájit, že neměl moc šancí živit se jiným způsobem než obíráním bohatých. Byl synem dcery žebráka a rasa neboli pohodného - a jako takovým jím „slušná“ společnost pohrdala. A tak se chudák rasův synek přátelil s těmi, kteří se na něj nedívali svrchu. S tuláky a zloději. S nimi také začal krást a loupit. Během nepříliš dlouhé doby měl odvážný a vynalézavý loupežník, který měl kouzlo pro ženy, na triku dvě vraždy a víc než dvě stě loupeží a krádeží. Byla na něj byla vypsána velkorysá odměna a jak jinak, našel se zrádce.
Grasel byl lapen do pasti, souzen - a po soudním procesu, který trval tři roky, v roce 1818 popraven na vídeňském náměstí. Když se osmadvacetiletý rasův synek podíval na dav, který chtěl vidět, jak se houpe na šibenici, řekl prý: „Ježíš, to je lidí.“ Na nic dalšího kat nečekal.
Narodil se 4. 4. 1790 v Nových Syrovicích u Moravských Budějovic (Moravské markrabství).
Jan Jiří Grasel (Wikipedia)
Grázl, který děsil monarchii. Před 200 lety oběsili zločince Grasela (zpravy.idnes.cz, Jiří Pánek)
Před 200 lety byl zatčen Jan Jiří Grasel, nejznámější loupežník z Vysočiny (www.irozhlas.cz, Daniel Zach)
Johann Georg Grasel
Johann Georg Grasel
  http://www.ceskatelevize.cz/
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Duben 2010 (4.4.)
     
31. ledna 1858 (160. výročí)
se v Limoges (Francie) narodil francouzský režisér, herec a divadelní teoretik André Antoine.
André Antoine byl především divadelní režisér. V roce 1887 založil v Paříži experimentální divadlo Théatre Libre, ve kterém uvádí repertoár přístupný široké veřejnosti. Je označován za průkopníka naturalismu v moderním francouzském divadle.
Od roku 1914 spolupracuje s filmovou společností Pathé a do roku 1922 pro ni natáčí několik filmů. Po té se věnuje filmové kritice v časopisu Le Journal.
Z filmů, jež natočil, jsou nejvýznamější Dělníci moře (Les travailleurs de la mer, 1918) podle Victora Huga a Země (La terra, 1921) podle Émila Zoly. Další díla tohoto režiséra: Korsičtí bratři (Les freres Corses, 1916) podle románu Alexandra Dumase s Henry Kraussem, Viník (Le coupable, 1917) podle Coppéeho s Romuald Joubém, Jacques Grétillatem a Sylvií, Izrael (Israël ,1919) natočený pro římskou společnost Tiber s italskou star Francescou Bertiniovou, Slečna de la Sigliere (Mademoiselle de la Seigliere, 1921), Vlaštovka a Sýkorka (L'horondelle et la mesange, 1920), Arlesanka (L'Arlésienne, 1922).
Zemřel 19. (23.) 10. 1943 v Loire-Atlantique (Francie).
André Antoine / 1858 - 1943 (web.quick.cz)
André Antoine
André Antoine
  Lípa č. 4/2007
     
31. (30.) ledna 1898 (120. výročí)
se v Hlinsku (Čechy, Rakousko-Uhersko) narodil český lékař-gynekolog a porodník profesor MUDr. Karel Klaus, DrSc., profesor UK Praha.
Světová priorita mu patří ve studiu pohlavního cyklu ženy.
V rámci porodnictví se zabýval infekcemi během porodu a šestinedělí, léčbou eklampsie a atonického krvácení. Autor významných prací z oblasti chirurgie karcinomu děložního hrdla.
V letech 1959-1960 byl předsedou České gynekologické a porodnické společnosti. Jako profesor působil také na Univerzitě Karlově v Praze. Světová priorita mu patří ve studiu pohlavního cyklu ženy.
Absolvent LF UK (1921), habilitoval r. 1930, profesorem byl v r. 1946 byl jmenován se zpětnou platností od r. 1940. Od r. 1923 na I. gynekologicko-porodnické klinice prof. Jerieho, v letech 1945-1968 jako přednosta. Má světovou prioritu ve výzkumu některých biochemických aspektů pohlavního cyklu, vytvořil vynikající učebnice z oboru porodnictví. V době květnové revoluce přebíral německé kliniky a ústavy. Za jeho neohrožený postoj za okupace i v květnové revoluci mu byl udělen Čs. válečný kříž.
Významně přispěl k poznání biochemie ovulačního cyklu ženy, zabýval se infekčními onemocněními rodících žen a šestinedělek a chirurgií karcinomu děložního hrdla.
Hlavní díla: Gynekologie; Porodnictví (s J. Jeriem); Porodnické operace.
Zemřel 24. (21.) 6. 1969 v Praze (Československo).
Stručná historie ČGPS (www.cgps.cz, prof. Jan Hořejší)
Klaus, Karel, 1898-1969 (www.medvik.cz)
Klaus Karel (leporelo.info)
Česká gynekologická a porodnická společnost České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně
Česká gynekologická a porodnická společnost České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně
  Český biografický slovník XX. století
http://www.cojeco.cz/
Viz
Kalendárium Leden 2008 (31.1.) a Kalendárium Červen 2009 (24.6.)
     
31. ledna 1918 (100. výročí)
v Rusku byla provedena reforma kalendáře, zaveden gregoriánský kalendář; po 31. lednu následoval 14. únor.
Gregoriánský kalendář je oproti juliánskému kalendáři posunutý, posun od roku 1900 činí 13 dní, proto například Říjnová revoluce 25. října se odehrála podle gregoriánského kalendáře 7. listopadu. Juliánský kalendář se se skutečným, tzv. tropickým rokem rozcházel o 1 den každých 128 let. Gregoriánská reforma zkorigovala tuto odchylku, která od doby nikajského koncilu (rok 325) narostla na 10 dní. Zároveň zavedla vynechání přestupného roku tři krát během každých 400 let (v letech 1700, 1800, 1900) a tím se průměrná délka roku výrazně zpřesnila, odchylka od tropického roku činí 1 den přibližně každých 3300 let. Ostatní uspořádání kalendáře zůstalo zachováno a data obou kalendářů lze převést s použitím příslušné korekce.
Gregoriánský kalendář (Wikipedia)

Papež Řehoř XIII.
  Lípa č. 4/2007
     
31. ledna 1938 (80. výročí)
se v Baarnu (Nizozemsko) narodila bývalá nizozemská královna Beatrix, vlastním jménem Wilhelmina Armgard, celým jménem Beatrix Vilemína Armgarda Oranžsko-Nasavská, princezna oranžsko-nasavská, princezna z Lippe-Biesterfeldu.
Královnou Nizozemska byla od 30. dubna 1980 do 30. dubna 2013, kdy abdikovala ve prospěch svého syna Viléma-Alexandra. Úmysl abdikovat oznámila již 28. ledna téhož roku. Od své abdikace má titul princezna Beatrix.
Beatrix je nejstarší ze čtyř dcer bývalé nizozemské královny Juliány a jejího manžela Bernharda prince zur Lippe-Biesterfeld. Její nejranější dětství bylo poznamenáno emigrací královské rodiny před nacisty v květnu 1940 - nejprve do Spojeného království a později do Kanady. Po návratu do vlasti v roce 1945 absolvovala Beatrix výuku v De Werkplaats, pokrokové škole Keese Boekeho v Bilthovenu.
Následnicí trůnu a zároveň členkou Státní rady se stala podle nizozemské ústavy v den svých osmnáctých narozenin, 31. ledna 1956. V témže roce se zapsala na univerzitu v Leidenu, kde navštěvovala nejprve přednášky ze sociologie, práva, ekonomie, dějin parlamentu a ústavního práva a později i přednášky o kultuře Surinamu a Nizozemských Antil. Studium ukončila v roce 1961.
V červnu 1965 bylo oznámeno její zasnoubení s německým diplomatem Clausem von Amsberg. Vyslovení souhlasu obou komor nizozemského parlamentu předcházela určitá kritika s ohledem na snoubencovu národnost, po svatbě v roce 1966 se však princ Claus brzy stal uznávaným členem nizozemské královského rodiny. Se svým manželem měla Beatrix tři syny - současného nizozemského krále Viléma-Alexandra (* 27. dubna 1967), prince Johana Frisa (25. srpna 1968-12. srpna 2013) a prince Constantijna (* 11. října 1969).
Na trůn nastoupila po abdikaci své matky Juliány v roce 1980. 30. duben, den její intronizace (obdoba korunovace - nizozemští panovníci nejsou korunováni) a zároveň narozeniny bývalé královny Juliány, známý jako Den Královny (Koninginnedag), byl ponechán státním svátkem a je každoročně oslavován. Stínem na tomto slavnostním aktu byly rozsáhlé sociální nepokoje, které v té době zmítaly Nizozemskem. Heslo "Geen woning, geen kroning" (česky "žádný byt, žádná korunovace"), které si na transparenty napsali okupanti domů v mnoha částech země, se stalo symbolem nástupu mladé královny na trůn. Jí i celou královskou rodinu tehdy musely chránit zástupy policistů. Oblibu svých poddaných si ale nakonec dokázala vybojovat. Ve funkci hlavy státu Beatrix od počátku vystupovala formálněji než její matka, vzhledem ke svému vzdělání si však brzy získala u občanů respekt.
30. dubna 2009 při oslavách Dne královny v Apeldoornu jen těsně unikla atentátu. Ve chvíli, kdy královský průvod pomalu projížděl po hlavní ulici, se náhle objevil automobil, který ve vysoké rychlosti prorazil policejní zátarasy, jen těsně minul projíždějící autokar s královnou a členy královské rodiny, vjel do davu přihlížejících a narazil do podstavce pomníku. Na místě byli zabiti čtyři lidé, osm dalších utrpělo vážná a pět lehčí zranění. Dva další na následky zranění zemřeli později v nemocnici, stejně jako řidič. Ten před smrtí stačil ještě přiznat, že jeho terčem byla královská rodina, motiv jeho činu však již zůstal neznámý. Nizozemská prokuratura uvedla, že nic nenaznačuje, že by šlo o čin teroristického rázu. Muž prý jednal sám a neměl žádné napojení na nějakou teroristickou nebo ideologickou skupinu.
28. ledna 2013 oznámila, že 30. dubna téhož roku abdikuje. Jejím nástupcem je její nejstarší syn Vilém-Alexandr. O abdikaci královna uvažovala již několik let.
Beatrix Nizozemská (Wikipedia)
Nizozemská královna Beatrix abdikovala, žezlo předala svému synovi (zpravy.idnes.cz)
Beatrix - Nizozemská princezna
Beatrix - Nizozemská princezna
  Lípa č. 4/2007
     
31. ledna 1958 (60. výročí)
čtyři měsíce po Sputniku 1 vypustili v roce 1958 Američané z Mysu Canaveral na Floridě (1. února ve 3:48 UTC) svou první umělou družici Explorer 1 (oficiálně Satellite 1958 Alpha) k výzkumu kosmického záření.
Nosnou raketou byla Juno 1, která byla vyvinutá ze suborbitální rakety Jupiter-C.
Součástí družice byl Geigerův počítač pro měření kosmického záření, teploměr a zařízení pro detekci mikrometeoritů.
Zemi obíhal po eliptické dráze ve výšce 358 až 2550 km. Celkem provedl cca. 56 000 obletů. V květnu 1958 však baterie přestaly dodával energii a Explorer 1 přestal vysílat. Přínosný byl mimo jiné tím, že objevil radiační pásy Země, tzv. Van Allenovy pásy.
Družice o hmotnosti 13,97 kg zanikla v atmosféře 31. 3. 1970.
Explorer 1 (Wikipedia)
Explorer 1 - Listy z historie (mek.kosmo.cz, Ing. Pavel Knap)
1. 2. 1958: Vypuštění první americké družice Explorer 1 (www.rozhlas.cz, Barbora Kučerová)
1958-001A - Explorer 1
1958-001A - Explorer 1
  Lípa č. 4/2007
www.iabc.cz
http://www.stoplusjednicka.cz/
Viz
Kalendárium Leden 2008 (31.1.)
     
31. ledna 2008 (10. výročí)
zemřel v Praze (Česká republika) český textař Michal Bukovič, jehož písně zpíval především Karel Zich, ale také Karel Gott nebo Rangers - Plavci.
Věnoval se také překladům písňových textů z češtiny do angličtiny.
Michala Bukoviče proslavily především písně Řidič tvrdý chleba má, Paráda, Až na vrcholky hor nebo Karel nese asi čaj. Amatérské texty začal psát na začátku 70. let, od roku 1973 se tomuto povolání věnoval profesionálně.
V letech 1977 až 1983 pracoval v gramofonové firmě Panton, v 90. letech spolupracoval jako autor hudebních pořadů a moderátor s Českým rozhlasem. Psal také scénáře hudebních pořadů pro Českou televizi.
Pro Karla Zicha otextoval Bukovič většinu hitů včetně českých verzí písní Elvise Presleyho (Měla na očích brýle, Paráda, Na prvním programu, Léto jak má být).
Psal také pro Michala Tučného, Mikiho Volka nebo Věru Martinovou. V poslední době, zejména po smrti Karla Zicha, jeho texty zpívali Karel Gott a skupina Rangers.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Michal Bukovič se skrývá za mnoha písničkami z repertoáru Karla Zicha, jehož byl dvorním textařem. Kromě toho psal i pro řadu dalších interpretů a vytvořil řadu hitů. Od začátku tíhnul k americké hudbě. Dovedl psát texty česky i anglicky. Do hudebního nebe odešel kvůli rakovině hrtanu v pouhých 64 letech.
Narodil se 17. 9. 1943 v Praze (Protektorát Čechy a Morava).
Michal Bukovič (Wikipedia)
Zemřel Zichův dvorní textař Michal Bukovič (kultura.idnes.cz, Miloš Skalka)
Kam zmizel ten starý song - Michal Bukovič (www.ceskatelevize.cz, Milan Lasica)
Michal Bukovič
Michal Bukovič
  www.fdb.cz
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Září 2013 (17.9.)
     
31. ledna 2008 (10. výročí)
zemřel v Praze (Česká republika) český kanoista, československý reprezentant v rychlostní kanoistice František Čapek.
Největším úspěchem jeho kariéry byla zlatá olympijská medaile ze závodu na 10 km z Letních olympijských her 1948 v Londýně.
Se sportem začínal v Sokole. V patnácti letech se krátce věnoval střelectví, ale kamarádi ho přivedli k zápasu. Jeho zápasnickou kariéru ukončila zlomenina nohy. V KVS Praha se začal věnovat kanoistice, později přešel do armádního střediska Dukla Praha.
Prvním velkým úspěchem jeho závodnické kariéry byla zlatá olympijská medaile ze závodu na 10 km z her v Londýně. Na mistrovství světa v roce 1950 v Kodani skončil na kilometrové trati na 4. místě a na mistrovství světa v roce 1954 ve francouzském Mâconu získal stříbrnou medaili na 10 km trati. Na této trati získal i sedm titulů mistra Československa.
Po ukončení aktivní kariéry působil v Dukle Praha jako trenér.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
František Čapek patřil do nejslavnější generace naší rychlostní kanoistiky, která byla svého času jednou z největších perel česko-slovenského sportu.
Sport provázel Františka Čapka od dětství. Rodák z Branic na Písecku nejprve cvičil v Sokole, v patnácti letech ho na chvíli přilákala střelba a později box. Při jednom utkání si však zlomil nohu, a tak hledal sport, v němž by našel uplatnění. V Klubu vodních sportů v Podolí nového zájemce odmítli, ale naštěstí se ho ujal závodník Bohuslav Karlík. A nelitoval. Už roku 1948 si František Čapek na prvních poválečných olympijských hrách v Londýně doplul pro zlato. Přitom chybělo málo a zůstal doma. „Urazil jsem totiž svazového kapitána, řekl jsem mu, že je vůl.“ Kapitán ho vyřadil z nominace, ale funkcionáři si Čapka pozvali do kavárny, ať se omluví. „Tak kapitánovi povídám: Oto, já ti řekl, že jsi vůl, ale vůl nejsi.“
Kromě zlata z roku 1948 patří do výčtu jeho úspěchů i čtvrté místo z MS v Kodani roku 1950 a stříbrná medaile ze světového šampionátu ve francouzském Maconu v roce 1954.
Narodil se 24. 10. 1914 v obci Branice u Písku (Čechy, Rakousko-Uhersko).
František Čapek (kanoista) (Wikipedia)
Kanoista František Čapek slaví devadesátiny (www.army.cz)
František Čapek (www.olympic.cz)
František Čapek
František Čapek
  Z historie (HaNo)
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Říjen 2014 (24.10.)
     
31. ledna
je Světový den pomoci malomocným.
I přesto, že existuje lék na lepru, neboli malomocenství, které je nazýváno též jako Hansenova nemoc, stále těmito nemocemi trpí až 11 milionů lidí na celém světě. Světový den pomoci malomocným je vyhlášen od roku 1954.
Světový den pomoci malomocným byl zaveden v roce 1954 z iniciativy francouzského novináře a řečníka Raoula Follereaua. Přestože se již od roku 1946 dá lepra spolehlivě vyléčit, stále jsou na světě země, kde na její následky umírají lidé. Celé dvě třetiny všech registrovaných pacientů žijí v Indii.
Malomocenství - neboli lepra - je velmi snadno se šířící infekční onemocnění. Bakterie mycobacterium leprae při něm napadají především kůži a nervový systém (periferní nervy a jiné chladnější oblasti těla - kůži a sliznice). Z počátku se tato nemoc projevuje bílou skvrnou na kůži, v konečném stadiu pak dochází k odumírání jednotlivých částí těla a nezřídka i k oslepnutí. Očkování proti lepře neexistuje, ale už je dnes vyléčitelná. Po nasazení kombinace tří léků (tzv. multidrugtherapy) je bacil do tří týdnů spolehlivě zničen. Za zmínku stojí, že inkubační doba lepry může trvat až čtyřicet let.
Původně řecké slovo „lepra“ označuje chorobu, při níž se loupe kůže (od slovesa - loupu se). Tradiční český název "malomocenství" odkazuje zřejmě na poškození hmatu, které choroba způsobuje.
Světový den pomoci malomocným 31. 1. (svatky.centrum.cz)
Na malomocenství stále umírají lidé (www.katyd.cz, Kateřina Beščecová)
Lepra (Wikipedia)
Čtyřiadvacetiletý muž trpící malomocenstvím
Čtyřiadvacetiletý muž trpící malomocenstvím
  Z historie (HaNo)
www.pis.cz
Viz
Kalendárium Leden 2017 (31.1.)
     
       
Zdroje:
Regionální knihovna Teplice (Kalendárium):
http://www.knihovna-teplice.cz/kalendarium/2018/leden-2018/
Quido Magazin - Kalendárium (Q-klub AMAVET Příbram):
http://www.quido.cz/kalendarium/kalendarium.htm (mimo provoz)
Abíčko - iABC.cz - Kalendárium:
http://www.iabc.cz/ (mimo provoz)
Kalendárium LIBRI - výročí narození a úmrtí osobností spjatých s našimi dějinami, vědou, kulturou, technikou aj. oblastmi: http://www.libri.cz/databaze/kalendarium/ (mimo provoz)
Kalendárium / Výbor národní kultury:
http://www.plutanium.cz/vnk/ (mimo provoz)
Knihovna Akademie věd ČR: http://www.lib.cas.cz/
Projekt CoJeCo / Vaše Encyklopedie: http://www.cojeco.cz/
 

KALENDÁRIUM - ARCHIV

Editor: Ing. František Knížek.
E-mail:
fknizek@centrum.cz

Stránka vytvořena: 1. ledna 2018. Poslední aktualizace: pondělí, 26. únor 2018 10:48:14
Kódování češtiny: Windows-1250.


Počítadlo přístupů od 1.1.2018

Powered by wz.cz

Na osobní stránku Na blog Hlavní stránka Kalendárium - Výročí měsíce Hlavní stránka Projekty