Ing. František Knížek

KALENDÁRIUM

Výročí měsíce (únor 2018)

Profesor Dr. Hendrik Antoon Lorentz
(90. výročí úmrtí)

* 18. července 1853 Arnhem (Nizozemsko) / † 4. února 1928 Haarlem (Nizozemsko)

Hendrik Antoon Lorentz (autor malby Menso Kamerlingh Onnes)

Hendrik Antoon Lorentz
(autor malby
Menso Kamerlingh Onnes)

Albert Einstein a Hendrik Antoon Lorentz v Leidenu roku 1921

Albert Einstein a Hendrik Antoon Lorentz v Leidenu roku 1921

Prof. Hendrik Antoon Lorentz (1853 - 1928)

Prof. Hendrik Antoon Lorentz
(1853 - 1928)

* * *

Další informace:

Hendrik Antoon Lorentz
(www.converter.cz, Jiří Bureš)
Hendrik Antoon Lorentz
(edu.techmania.cz, Mgr. Magda Králová)
Hendrik Antoon Lorentz
(www.ktf.upol.cz, Jaroslav Joch)
Lorentz, Hendrik Antoon
(www.aldebaran.cz)
Lorentz na to přišel dříve než Einstein
(www.3pol.cz,Doc. Jan Obdržálek)
Lorentzova transformace a její důsledky
(www.gymhol.cz)

* * *

  * * *

Hendrik Antoon Lorentz


Hendrik Antoon Lorentz (18. července 1853 Arnhem, Nizozemsko - 4. února 1928 Haarlem, Nizozemsko)
byl nizozemský fyzik a laureát Nobelovy ceny za fyziku z roku 1902.
Tuto cenu obdržel spolu s Pieterem Zeemanem za výzkum vlivu magnetismu na záření.

* * *

Biografie

Narodil se 18. července 1853 v Arnhemu. Jeho otec Gerrit Frederik Lorentz (1822-1893) byl obchodník, matka se jmenovala Geertruida van Ginkel (1826-1861). V letech 1866-1869 navštěvoval nově zřízenou střední školu v Arnhemu, a zde v roce 1870 složil zkoušku z klasických jazyků, která byla v té době potřebná pro vstup na univerzitu. Vystudoval fyziku a matematiku na Univerzitě v Leidenu, kde byl silně ovlivněn učitelem astronomie Frederikem Kaiserem. Po získání bakalářského titulu se v roce 1872 vrátil do Arnhemu, kde učil na střední škole matematiku. Zároveň ale pokračoval ve studiích v Leidenu. Ve svých dvaadvaceti letech obhájil s velkým úspěchem disertační práci na téma Odraz a lom světla z hlediska Maxwellovy teorie („Over de theorie der terugkaatsing en breking van het licht“). Na základě tohoto úspěchu mu zde byla zřízena nová katedra teoretické fyziky, kde od roku 1878 působil jako profesor. Jeho úvodní přednáška z 25. ledna 1878 se nazývala Molekulová teorie ve fyzice („De moleculaire theorien v de natuurkunde“).

V roce 1902 obdržel společně s P. Zeemanem Nobelovu cenu za fyziku za objev a vysvětlení Zeemanova jevu.

Od roku 1912 pracoval jako ředitel výzkumu Teylerova ústavu v Harlemu. Zůstal ale čestným profesorem v Haarlemu, kde pořádal jednou týdně přednášky.

Zemřel 4. února 1928 v Haarlemu.

Vědecká práce

Během prvních dvaceti let se v Leidenu zaměřil na teorii elektromagnetismu, ve snaze vysvětlit vztah elektřiny, magnetismu, a světla. Poté se jeho zájem rozšířil i na další obory fyziky - přispěl svými pracemi k mechanice, termodynamice, hydrodynamice, kinetické teorii, teorii pevné fáze, k výzkumu světla a jeho šíření. Jeho nejdůležitější příspěvky ale byly v oblasti elektromagnetismu, elektronové teorie, a teorie relativity.

Již v počátcích považoval za velký úspěch Maxwellovu teorii elektromagnetického pole, k níž se již v počátcích přiklonil a na jejímž základu přestavěl tehdejší fyziku. Za zdroje elektromagnetického pole považoval jako první oscilující nabité částice, které jsou součástí atomů (elektrony). Předpověděl, že silné magnetické pole musí mít vliv na vlnovou délku generovaného světla, což experimentálně prokázal jeho žák P. Zeeman, s nímž získal v roce 1902 Nobelovu cenu.

V roce 1878 publikoval práci zabývající se vztahem mezi rychlostí světla a vlastnostmi prostředí, kterým se světelný paprsek šíří. Rovnice, ke které dospěl, byla nazvána Lorentz-Lorenzovou rovnicí. Jako první vyložil výsledek Michelson-Morleyova experimentu na základě kontrakce délek rychle se pohybujících těles. Objevil transformaci proměnných, vůči které se Maxwellovy rovnice nemění. Tyto transformace popisující přechod mezi dvěma navzájem rovnoběžně se pohybujícími soustavami v teorii relativity jsou po něm pojmenovány jako Lorentzovy transformace.

Jeho jméno je také spojeno s Lorentzovou silou, Cauchy-Lorentzovým rozdělením.

Teorie relativity

V roce 1892 při pokusu vysvětlit Michelson-Morleyův experiment tvrdil, že dochází ke zkracování délek pohybujících se těles (kontrakci délky) ve směru pohybu. K tomuto závěru došel již v roce 1889 George FitzGerald. Pro tento účel zavedl termín místní čas, který vyjadřoval vztah mezi současností nepohyblivého tělesa a pohybujícího se tělesa.

V roce 1899 a opět v roce 1904 přidal časovou dilataci ke svým transformacím a publikoval to, co Poincaré v roce 1905 nazval Lorentzovými transformacemi. Lorentz patrně nevěděl, že časovou dilataci předpokládal již Joseph Larmor. Ten předpovídal časovou dilataci při oběhu elektronů a publikoval identické transformace v roce 1897. Na první pohled vypadají Larmorovy a Lorenzovy rovnice, že spolu nesouvisí, ale algebraicky jsou obě shodné s rovnicemi, které publikoval Henri Poincaré a Albert Einstein v roce 1905. Tyto matematické formulace popisují základní jevy speciální teorie relativity - růst hmotnosti, kontrakce délky, dilataci času.

Rodina

V roce 1881 se oženil s Alettou Catharinou Kaiserovou, dcerou Johanna Wilhelma Kaisera a neteří Frederika Kaisera. S ní měl dvě dcery a jednoho syna.

* * *


Zdroj:
Hendrik Antoon Lorentz
https://cs.wikipedia.org/wiki/Hendrik_Antoon_Lorentz


* * *

Další výročí

     
1. února 1918 (100. výročí)
vypukla vzpoura v Boce Kotorské, povstání námořníků rakousko-uherského válečného loďstva.
Hlavními příčinami byly rostoucí rozdíly v životní úrovni důstojníků a mužstva, hlad, šikana a touha po konci války. Vzpoura vypukla 1.2.1918 na vlajkovém křižníku Sankt Georg, když mužstvo zajalo důstojnický sbor a vyvěsilo rudou vlajku. Totéž se postupně odehrálo i na většině ostatních lodí v přístavu, k akci se přidali také námořníci z ponorkové a letecké stanice v Kumboru. Do čela povstání se dostali poddůstojníci - Čech Raš (Rasch) a Polák Stonawski. Na jednotlivých plavidlech byly zvoleny námořnické rady, byla sestavena i ústřední rada, která vypracovala petici s demokratickými požadavky. Posádky udržovaly bojovou pohotovost, byly zakázány násilnosti a zavedena stejná strava pro mužstvo i důstojníky. Vzbouřence oslabovala nejednotnost, naivita i nezájem o získání podpory vojáků z pobřežní obrany. Zajatí důstojníci, kterým byl povolen volný pohyb po lodích, přesvědčili mnoho váhajících námořníků o nutném neúspěchu akce. Velitel základny von Gusseck začal k přístavu stahovat armádní jednotky a pobřežním bateriím přikázal potopit povstalecké lodě, které se pokusí odplout. Pokusu námořníků o spojení rádiem s vídeňskými socialistickými poslanci zabránila rušička, 3.2. proti vzpouře vystoupily posádky německých ponorek a výjezd na moře zablokovaly rakouské bitevní lodě ze základny Pula. Mezi povstalci nastal zmatek, který pomohl důstojníkům k převzetí moci. Několik vůdců akce uprchlo letadly, ostatní byli zatčeni a uvězněni. Dva z nich (včetně Raše) byli 11. února 1918 popraveni. Následovaly kruté tresty mezi mužstvem, které však nezabránily dalšímu úpadku morálky.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
V roce 1917 se již dalo vytušit, že Rakousko-Uhersko se z válečného pole nevrátí ozdobeno vavříny. Monarchie skomírala. Stařičký císař, který šel do války se jménem božím, byl mrtev. A mladého císaře Karla více než osud "věrných národů rakouských" zajímalo, jak se daří berlínské filmové herečce Mie May.
V rakousko-uherské armádě propukaly vzpoury a povstání. 1. února 1918 se vzbouřili námořníci čtyřiceti rakouských válečných lodí, kotvících v Boce Kotorské v Dalmácii. Šest tisíc námořníků vypovědělo poslušnost. Jejich naděje na skoncování s válkou však neměla dlouhého trvání. 3. února byla vzpoura potlačena. Její vůdcové, mezi nimi český námořník, přerovský rodák František Rasch, byli bez dlouhých okolků 11. února 1918 popraveni.
Při soudním jednání František Rasch prohlásil: "Vím, že nemohu uvést žádnou polehčující okolnost. Ano, udělal jsem to, ale nelituji toho. Vím, že mne to bude stát život, ale ostatně zemřu za svou věc a ne za cizí."
Vzpoura v boce Kotorské (Wikipedia)
Vzpoura v boce Kotorské (www.cojeco.cz)
František Rasch (Wikipedia)
Lodě vzbouřenců Gäa (vlevo) a St. Georg (uprostřed)
Lodě vzbouřenců Gäa (vlevo) a St. Georg (uprostřed)
  https://www.tyden.cz/
http://encyklopedie.vseved.cz/
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Únor 2008 (1.2.)
     
1. února 1978 (40. výročí)
byl do kin uveden film režisérky Věry Chytilové Hra o jablko.
Film Hra o jablko režisérky Věry Chytilové se pokouší komediální formou zachytit podstatu neustálého sporu mezi mužem a ženou a zároveň najít odpovědi na otázku, do jaké míry je možná hra s lidskými city a kdy a jak přestává být hrou. Hrdiny příběhu jsou porodník dr. John, svobodný muž po třicítce, v soukromém životě značně sobecký, a mladá zdravotní sestra Anna Šímová, která vzdor svému na pohled ztřeštěnému chování má k životu mnohem odpovědnější přístup. John k dívce naváže, jako před tím k tolika jiným, povrchní vztah. Jeho hra na lásku se však tentokrát obrátí proti němu. Když se pokusí napravit svou chybu, je už pozdě. Lze si totiž hrát v životě, ale nelze si hrát na život. Proto na Johnovo: "Ale já už si nechci hrát" Anna odpoví: "To je škoda, my právě hledáme někoho, kdo to umí". Motiv jablka, provázející příběh, je symbolem poznání charakteru lidí, symbolem ovoce lidského konání i symbolem plodu lidské lásky - dítěte...
Režie: Věra Chytilová. Scénář: Jana Slánská, Věra Chytilová. Kamera: František Vlček. Hudba: Miroslav Kořínek. Střih: Alois Fišárek. Zvuk: Adolf Nacházel. Scénografie: Vladimír Labský. Kostýmy: Irena Greifová.
Hrají: Dagmar Bláhová, Jiří Menzel, Jiří Kodet, Evelyna Steimarová, Nina Popelíková, Bohuš Záhorský, Jiří Lábus, Kateřina Burianová-Rajmontová, Jana Synková, Jitka Nováková, Nina Divíšková, Petr Nárožný, Miroslav Kořínek, Vladimír Hrabánek, Daniela Pokorná, Tereza Kučerová, Štěpán Kučera, Věra Uzelacová, Jitka Cerhová, Zuzana Schmidová, Ilja Prachař, Eva Kačírková, Zdeňka Vanišová, Gabriela Osvaldová, Jana Prachařová, Jana Slánská, Jana Smrčková, Marta Richterová, Jana Riháková-Dolanská, Jiří Zahajský.
Hra o jablko (www.csfd.cz)
Hra o jablko (www.ceskatelevize.cz)
Hra o jablko (www.youtube.com, video/audio, 1:01 min)
Hra o jablko (1976)
Hra o jablko (1976)
  Jak šel čas (TV pohoda č. 4/2018)
https://www.fdb.cz/
https://www.kinobox.cz/
http://www.filmovyprehled.cz/
http://nafilmu.cz/
     
1. února 1978 (40. výročí)
se v Jilemnici (v Semilech, Československo) narodil český herec Jaromír Nosek, absolvent Gymnázia Ivana Olbrachta a brněnské JAMU.
Jeho zájmy byly od dětství velmi různorodé - judo, klavír, kresba. Po maturitě na gymnáziu váhal mezi veterinou a AVU, ale nakonec ho zlákalo umění. Na brněnské JAMU vystudoval muzikálové a činoherní herectví. Během studia hostoval v Národním divadle v Brně v inscenaci Immanuel Kant. Později si zde zahrál ještě v Ithace, Zámku a Někdo přijde. V roce 2000 absolvoval a natočil svůj první film - retromuzikál Rebelové. Jeho prvním angažmá bylo Moravské divadlo v Olomouci, kde vydržel pouhý rok. Delší dobu působil na volné noze a zahrál si na velkých i menších scénách - např. ve Stavovském divadle v Praze (Večer tříkrálový), v brněnské Polárce, Huse na provázku (Nadsamec, Zadržitelný vzestup Arthura Uie, Smokie), v Komorním divadle v Plzni (Mechanický pomeranč), v Činoherním klubu či v Divadle v Řeznické. Dnes nejintenzivněji spolupracuje s A Studiem Rubín. Vedle Rebelů se objevil ve filmech Udělení milosti se zamítá, Útěk do Budína, Městečko, Post Coitum, Román pro ženy, Roming, Účastníci zájezdu, Báthory a v seriálech Místo v životě, Vyprávěj, Poste restante, Ohnivý kuře, Četníci z Luhačovic a Vyšehrad. Po roce 2006 byl krátce členem Městských divadel pražských, nyní je jejich stálým hostem. Můžete ho vidět v inscenacích Anna Karenina, Hráči, Prolomit vlny, Sto roků samoty a Želary.
Jaromír Nosek (Wikipedia)
Míra Nosek (www.csfd.cz)
Jaromír Nosek - herec (www.osobnosti.cz)
Jaromír Nosek
Jaromír Nosek
  Jak šel čas (TV pohoda č. 4/2018)
     
1. února 1978 (40. výročí)
měla v kinech premiéru komedie režiséra Milana Muchny Hop - a je tu lidoop.
Pohádková satira o džinovi z láhve, který plnil každé přání toho, kdo láhev otevřel. Dva dočasní majitelé, řezník Tureček a hostinský Merta, toho jaksepatří využívají a hromadí majetek, dokud to jde. Tureček dokonce každého, kdo se mu nelíbí, změní v šimpanze...
Režie: Milan Muchna. Scénář: Miloš Macourek, Milan Muchna. Kamera: Emil Sirotek. Hudba: Angelo Michajlov. Střih: Miroslav Hájek. Zvuk: Adolf Nacházel. Scénografie: Zbyněk Hloch. Kostýmy: Zdena Štěpánová.
Hrají: Josef Kemr, Josef Vinklář, Josef Somr, Vladimír Dlouhý, Monika Hálová, Otakar Brousek ml., Josef Větrovec, Karolina Slunéčková, Světla Amortová, Zdena Hadrbolcová, Gabriela Vránová, Marie Rosůlková, Karel Vochoč, František Blahoňovský, Josef Dvořák, Václav Lohniský, Ivan Vyskočil, Jiří Lábus, Jan Teplý st., Miloslav Šimek, Jaroslava Tichá, Miriam Hynková, Jiří Hálek, Ferdinand Krůta, Karel Augusta, Jan Kuželka, Jitka Zelenohorská, Ludmila Roubíková, Jiří Růžička ml., František Ringo Čech, Mnislav Hofmann, David Schneider, Tereza Pokorná-Herzová, Jitka Asterová, Patricie Limberská, Libor Loder, Roman Hájek, Ljuba Krbová, Michal Pešek, Mirko Musil, Jiří Cerha, Roman Hemala, Vladimír Pospíšil, Zuzana Schulzová, Zuzana Skalická, Jiřina Zemanová, Zuzana Brichová, Petra Skálová, Magdalena Suchá, Waldemar Linder, Ludvík Wolf, Miroslav Vydlák, Karel Bodnár, Josef Braun, Miluše Hošková, Marie Hrdličková, Vladimír Hrabánek, Gabriela Najmanová, Naďa Očenášková, Vít Pešina, Angelo Michajlov, Zdeněk Skalický, Karel Smrž, Josef Střecha, Zdeněk Srstka, Jaroslav Vlk, Libuše Kosová, Alois Kříž, Gustav Svoboda, Jiří Císler.
Hop - a je tu lidoop (www.csfd.cz)
Hop - a je tu lidoop (www.fdb.cz)
Hop a je tu lidoop (www.youtube.com, video/audio, 5:27 min)
Hop - a je tu lidoop (1977)
Hop - a je tu lidoop (1977)
  Jak šel čas (TV pohoda č. 4/2018)
http://www.ceskatelevize.cz/
     
2. února 1318 (700. výročí)
se na hradě Zvíkově sešli nejvýznamnější čeští šlechtici, aby domluvili společný postup proti králi Janu Lucemburskému.
Vůdcem odbojných pánů se stal bezpochyby tehdy nejmocnější muž v zemi - Jindřich z Lipé.
Jindřich z Lipé (asi 1270-1275 - 26. srpna 1329 Brno) byl český šlechtic ze starobylého panského rodu Ronovců, který se nazýval podle Lipé (dnešní České Lípy). Za vlády Jana Lucemburského dosáhl významného postavení a byl životním partnerem ovdovělé české královny Alžběty Rejčky.
Jan Lucemburský Jindřicha roku 1310 jmenoval podkomořím (správcem zemských cenností) a českým maršálkem, ale už roku 1311 jej podkomořské funkce zbavil ve prospěch Waltera z Castellu. Roku 1315 mu král vrátil úřad podkomořího, ovšem v říjnu téhož roku se (snad) z popudu královny Elišky Přemyslovny nový podkomoří ocitl ve vězení na hradě Týřově, obviněný ze spiknutí proti králi.
Na stranu Jindřicha z Lipé se ovšem postavila část šlechty a také Jindřichova životní partnerka, královna vdova Eliška Rejčka, a tak byl v dubnu 1316 po půlročním věznění propuštěn. Jan Lucemburský si na pomoc proti odbojné šlechtě pozval německé žoldnéře a domácí šlechta v čele s Jindřichem mu pohrozila, že nedojde-li k dohodě, nahradí ho jiným panovníkem. Smír byl sjednán až v dubnu roku 1318 v Domažlicích za pomoci Ludvíka Bavora. Podmínky byly jednoznačně příznivé pro české pány.
Jindřich z Lipé (Wikipedia)
Jindřich z Lipé & Jan Lucemburský (www.mojebrno.jecool.net, Jindřich Bíža)
Historie - Jindřich z Lipé (www.minulost.org)
Jindřich z Lipé
Jindřich z Lipé
  Rok do kapsy
     
2. února 1908 (110. výročí)
se v Praskolesech u Hořovic na Berounsku (Čechy, Rakousko-Uhersko) narodil český geodet profesor Dr. Ing. Václav Krumphanzl.
Zabýval se zejména inženýrskou geodézií, je autorem vysokoškolských učebnic (Inženýrská geodesie, 1959) a dalších knih z oboru.
Jako většina jeho součastníků začínal svoji praktickou dráhu u katastrální měřické služby na Slovensku. Později, v roce 1939, přešel do Triangulační kanceláře ministerstva financí a v roce 1943 do podniku ČKD Praha. Zde se již plně věnoval oboru inženýrská geodézie, který pak od roku 1952 přednášel externě na ČVUT a SVŠT v Bratislavě. V té době pracoval již ve VÚGTK. Roku 1958 byl jmenován docentem na ČVUT a přešel na školu jako pedagog. V roce 1961 byl jmenován řádným profesorem. Zastával akademické funkce vedoucího katedry geodézie a proděkana pro vědu a výzkum na FSv, později působil na katedře speciální geodézie.
Zemřel 5. 4. 1986 v Praze (Československo).
Prof. Ing. Václav Krumphanzl, Dr. (www.zememeric.cz, Jan Vaněk)
Prof. Dr. Ing. Václav Krumphanzl (gama.fsv.cvut.cz, Doc. Ing. Pavel Hánek, CSc.)
Profesor Dr. Ing. Václav Krumphanzl
Profesor Dr. Ing. Václav Krumphanzl
  Český biografický slovník XX. století
Viz
Kalendárium Únor 2008 (2.2.)
     
2. února 1918 (100. výročí)
se v Batavii (bývalá Nizozemská Indie; dnes Jakarta) narodila nizozemská spisovatelka, prozaička a dramatička Hella Haasse, vlastním jménem Hella Serafa van Lelyveld-Haasse (Hélene Serafia Haasse), která patřila k jedné z nejvíce čtených nizozemských autorek v zahraničí.
Ve známost vešla dosud populární a hojně překládanou novelou Urug, v níž ztvárnila vzpomínky z Indonésie.
Za svůj život napsala téměř sedmdesát knih, mimo jiné novelu Oeroeg (Černé jezero, 2014) a Heren van de thee (Páni čajových plantáží, 2003).
Hella Haasse byla dcerou pianistky Käthe Diehm Winzenhöhler a finančního úředníka koloniální správy Willema Hendrika Haasseho. Narodila se v Batávii (dnešní Jakarta) a prakticky celé svoje dětství prožila s rodiči a se svým bratrem v Nizozemské východní Indii, což mělo vliv nejenom na její další život, ale i na její literární tvorbu. Již v dětství se věnovala psaní divadelních textů, ve dvanácti letech se pustila do psaní svého prvního historického románu. Četba a divadlo patřily v dětství k jejím největším vášním.
V roce 1938 odcestovala do Nizozemska, kde se rozhodla pro studium skandinávských jazyků a literatury. Se studiem tohoto oboru ale po roce skončila a začala se věnovat studiu herectví na Toneelschool v Amsterdamu. V únoru roku 1944 se Hella Haasse provdala za redaktora studentského časopisu Propria Cures Jana van Lelyvelda (1918 - 2008). Narodily se jim dohromady tři dcery: Chrisje (1944), která zemřela ještě jako malá na záškrt, Ellen (1947) a Marijn (1951).
Kromě psaní se Hella Haasse věnovala i výuce na univerzitách a dalším aktivitám spojeným s literaturou. V roce 1986 učila na katolické univerzitě v Brabantsku, později, v roce 1992 na univerzitě v Leidenu. V letech 1988 a 1995 získala čestný doktorát za literaturu na univerzitě v Utrechtu a na katolické univerzitě v Leuvenu. Od roku 1987 byla čestným členem Belgické královské akademie pro nizozemský jazyk a literaturu (Belgische Koninklijke Academie voor Nederlandse Taal- en Letterkunde) v Gentu, od r. 1991 pak čestným členem Společnosti pro nizozemskou literaturu (Maatschappij der Nederlandse Letterkunde) v Leidenu. Od nizozemské královny Beatrix získala v roce 1992 čestné uznání za umění a vědu.
Poslední roky svého života strávila Hella Haasse v Amsterdamu, kde v roce 2011 ve věku 93 let zemřela.
Zemřela 29. 9. 2011 v Amsterdamu (Nizozemí).
Hella S. Haasse (Wikipedia)
Hella S. Haasse (www.databazeknih.cz)
Haasse, Hella S. (www.iliteratura.cz, Olga Krijtová)
Hella S. Haasse
Hella S. Haasse
  Slovník severských spisovatelů
     
2. února 1938 (80. výročí)
zemřel v Praze (Československo) český právník, národohospodář a průmyslník JUDr. Karel Loevenstein.
Karel Loevenstein pocházel z židovské rodiny, která už po generace sídlila v Čechách a pokatoličtila se. Otec byl ředitelem pražské filiálky vídeňské uhelní firmy Bero. Podnikatelské nadání ostatně bylo v rodině tradicí. Karlův mladší bratr Jan patřil k významným národohospodářům první republiky a přednášel finanční vědy na České technice a na Masarykově univerzitě v Brně.
K. Loevenstein absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, ale soukromě studoval u profesora K. Engliše. Od mládí projevoval neobyčejné nadání i praktické schopnosti. Stal se dokonce nejmladším poručíkem rakousko-uherské jízdy, což bylo vzhledem k jeho židovskému a "plebejskému" původu určitě pozoruhodné. Svou kariéru však zahájil v civilu, a to v pražské pobočce Bankverein. Po vzniku Československa nastoupil jako generální tajemník do Škodových závodů, kde se po strmém vzestupu stal po pouhých pěti letech generálním ředitelem - opět nejmladším v celé republice.
Ve Škodovce rozhodujícím způsobem přispěl k získání zahraničního kapitálu a k vybudování našeho největšího průmyslového koncernu. Od roku 1934 současně zastával i funkci předsedy správní rady, což bylo zcela výjimečné - v jeho případě však naprosto oprávněné - byl totiž považován za nejvýznamnějšího finančníka-praktika a mnozí v něm viděli skutečného génia. Rozhodně však nebyl typem bezohledného "kapitalistického dravce", jací za komunistů figurovali v čítankách. V době hospodářské krize omezoval propouštění ze Škodových závodů tím, že snižoval platy vyšších úředníků a v prvé řadě snížil plat sám sobě. Ostatně žil velmi skromně a vuřtům "koulákům" dával přednost před vybranými hostinami.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Příběh jednoho z nejvlivnějších mužů hospodářského a politického života první republiky, průmyslníka Karla Loevensteina, může uklidnit mnohé rodiče, kteří věší hlavu nad tím, že z jejich ratolesti nic nebude, protože místo učení tráví čas po večírcích.
Loevenstein pocházel z významné a zámožné rodiny. Studoval práva, ale ve skutečnosti se spíš věnoval radovánkám v kruzích pražské „zlaté mládeže“. Plesy, výlety, šerm, tenis, jezdectví - to vše ho bavilo víc než paragrafy. A tak jednoho dne tatínkovi došla trpělivost a najal mu domácího učitele - studenta Karla Engliše. Sotva mohl tušit, že se z toho mladíčka jednou stane významný ekonom a politik, několikanásobný prvorepublikový ministr financí. Oba Karly spojilo doživotní přátelství a spolupráce.
I oženit se Leovenstein zvládl šikovně. Vzal si Pavlu Langhansovou, dceru pražského fotografa a majitele proslulého ateliéru Jana Nepomuka Langhanse. Mladí manželé hostili ve své luxusní střešovické vile Bianca významné návštěvy, včetně prezidenta Masaryka.
Svou profesní kariéru spojil s plzeňskými Škodovými závody. Začínal jako mladý právník. Jeho schopnosti ho vynesly až do křesla generálního ředitele a předsedy správní rady koncernu. Pod jeho vedením Škodovka pohltila mladoboleslavskou automobilku Laurin & Klement, založila pražskou leteckou továrnu Avia, rozšířila působení na Slovensko. Za účelem rozšiřování zahraničních odbytišť byla založena obchodní společnost Omnipol.
Loevenstein to zkrátka uměl. Pro lepší reprezentaci zakoupil zámeček v Dobřenicích, kde pořádal proslulé hony pro své obchodní partnery i osobnosti z vysokých kruhů. Ze světa však odešel předčasně - nedožil se ani pětapadesátky. Mohl za to stres z pracovního vypětí, kouření a angina pectoris. Pochovaný je v rodinné hrobce na dobřenickém hřbitově.
Narodil se 24. 8. (7.) 1885 v Hradci Králové (Čechy, Rakousko-Uhersko).
Karel Loevenstein (Wikipedia)
JUDr. Karel Loevenstein (encyklopedie.brna.cz)
Dr. Karel Loevenstein (www.evida.cz)
JUDr. Karel Loevenstein
JUDr. Karel Loevenstein
  www.libri.cz
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Únor 2008 (2.2.)
     
2. (6.) února 1998 (20. výročí)
zemřel v Paříži (Francie) francouzský geolog, speleolog a vulkanolog polského původu Haroun Tazieff, který se proslavil především filmy s tematikou sopečných výbuchů, které točil pro National Geographic, slavný byl například jeho snímek o výbuchu italské Etny roku 1971.
Vystudoval geologii na univerzitě v Lutychu. Jeho mimořádnou popularitu ve francouzském kulturním okruhu ukázala anketa Největší Francouz roku 2005, v níž obsadil 47. místo.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Francouz Haroun Tazieff je možná nejslavnějším vulkanologem všech dob. Je to legenda. Ostatně, legendou byl už za svého života. Možná i díky filmům, které o sopkách, své životní lásce, natáčel.
Tazieff se narodil krátce před začátkem první světové války ve Varšavě, která tehdy ještě patřila carskému Rusku. Otec, Tatar a muslim, byl lékař, matka, polská katolička, chemička. Rodina se usadila v Belgii. Haroun propadl sopkám už v mládí a věnoval jim celý život. Zkoumal aktivní sopky ve všech částech světa. Neznal strach, nebo si ho možná nepřipouštěl. Často riskoval život. Chodil tak blízko k soptícímu jícnu, že mu téměř hořely šaty i vlasy na hlavě. Fotografie a filmové záběry, které ukořistil, však byly fascinující.
Haroun Tazieff o sopkách uměl i strhujícícm způsobem psát.
"Znenadání se roznítila jasná zlatistá žluť do běla a celým mým tělem projel prudký otřes. A už z jícnu vyrazila nová salva žhavých kusů lávy. Strnul jsem a se sevřeným hrdlem upíral oči na chomáče rudých střel, stoupajících v pomalých křivkách. Kratičké zastavení, jakoby zaváhání - a nato se rozpoutalo ohnivé krupobití. Vtom se něco temného řítí přímo na mne. Instinktivně jsem uskočil a pocítil, jak se kus lávové taveniny rozplácl jen kousek od mé nohy."
Tak vypadala převážná část života Harouna Tazieffa. Nic záviděníhodného, řekl by normální smrtelník, ale Tazieff rozhodně normální smrtelník nebyl. Legendy nikdy nebývají.
Narodil se 11. 5. 1914 ve Varšavě (Ruské impérium).
Haroun Tazieff (Wikipedia)
Haroun Tazieff: Schůzky s ďáblem (www.antikvariaty.cz)
Haroun Tazieff: Drama Svatomartinské propasti (www.antikvariaty.cz)
Haroun Tazieff
Haroun Tazieff
  https://www.hedvabnastezka.cz/
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Leden 2008 (2.1.)
     
2. února
jsou Hromnice, katolický svátek na památku uvedení Ježíše do chrámu.
Den zasvěcený Bohu (Den zasvěceného života), vyhlášen papežem Janem Pavlem II. - slaví celá církev od roku 1997.
Hromnice je tradiční lidové označení svátku, který se slaví 2. února.
Svátek Hromnice původně souvisel se slovanským hlavním bohem hromu a blesku Perunem, který ohlašoval jeho příchod „po zimním spánku“.
Od druhého novoluního po Kračunu byl dle původního lunárně solárního staroslovanského kalendáře očekáván příchod boha Peruna. Perun jako představitel plodivé síly přichází na pomoc nedávno narozenému mladému bohu (patrně Jarovítovi nebo Svarožici), aby mu pomohl zvítězit nad temnými silami a svrhnout vládu zimy. Jeho příchod byl očekáván v podobě jarního zahřmění. Jarním bleskem, jako dotknutím kouzelného proutku, probouzela se božstva a příroda se otevírala novému životu. Před hromovým rachotem jarního Peruna prchají zlí duchové a zalézají do svých skrýší.
U starých Slovanů byla tomuto prvnímu zahřmění věnována velká pozornost a lidé tento úkaz provázeli mnohými rituály. V Čechách při prvním jarním hřmění lidé klekali na zem a líbali ji. Ve světnicích přemísťovali židle a stoly, hýbali nádobami, na dvoře nadzvedávali vozy, mávali polním nářadím a před vraty zatínali do země sekery (sekera je atribut Peruna). To vše byly rituály na znamení toho, že je Perun svým hromem osvobozuje od zimního spánku. Lidé tak přicházeli Perunu na pomoc a vyháněli zlé duchy ze svých stavení. Tyto zvyklosti byly zaznamenány až do 19. století.
V tentýž čas byl v Irsku slaven svátek Imbolc dle irského kalendáře slavený Gaely, který byl s příchodem křesťanství přeměněn na den sv. Brigid.
S příchodem křesťanství byl nahrazen původní význam Hromnic v katolický svátek Uvedení Páně do chrámu, dříve též Očišťování Panny Marie.
Svátek připomíná událost z evangelií (Lk 2,22-38), kdy Ježíšova matka Maria přinesla podle židovského obyčeje svého syna 40. dne po narození do jeruzalémského chrámu, aby jej zasvětila jako prvorozeného Bohu. Zde se setkává s prorokyní Annou a spravedlivým Simeonem, který Ježíše nazval „světlem k osvícení národů“.
Od tohoto Simeonova proroctví o Ježíši-světle pochází zvyk, který se začal šířit zřejmě od 11. století: v tento den světily svíčky „hromničky“, které se během bouřek zapálené dávaly do oken a měly spolu s modlitbou chránit před bouřkami. Tímto dnem také dříve končila vánoční doba a sklízely se betlémy z chrámů, často i z domácností.
Protože je tradičně tento svátek spojován také s ochotou zasvětit svůj život poslání, které člověk dostává, je dnes v katolické církvi tento svátek slaven také jako Den zasvěceného života (tj. řeholníků a řeholnic).
2. 2. je Světový den mokřadů.
V tento den roku 1971 v Ramsaru v Íránu byla uzavřena tzv. Ramsarská úmluva. Jejím cílem je ochránit mezinárodně významné močály. I v ČR máme několik tzv. ramsarských mokřadů, např. to jsou Lednické rybníky, Podzemní Punkva či Třeboňské rybníky.
Hromnice (svátek) (Wikipedia)
Hromnice, Uvedení Páně do chrámu (www.pastorace.cz)
Významné dny v únoru (www.kromeriz.cz)
Uvedení do chrámu, freska od Giotta v Cappella degli Scrovegni, Padova (kolem roku 1305)
Uvedení do chrámu, freska od Giotta v Cappella degli Scrovegni, Padova (kolem roku 1305)
  Lípa č. 4/2011
Co slavíme v únoru - 2.2.
Viz
Kalendárium Únor 2017 (2.2.)
     
3. února 1468 (550. výročí)
zemřel v Mohuči (Porýní-Falc) německý kovotepec a vynálezce technologie mechanického knihtisku pomocí sestavovatelných liter Johannes Gutenberg, vlastním jménem Johannes Gensfleisch, celým jménem Johannes Gensfleisch zur Laden zum Gutenberg.
Za nejstarší tisk je považován Zlomek knih Sibyliných z roku 1445. Nejslavnějším Gutenbergovým tiskem je dvoudílná bible, vytištěná v letech 1452 - 1455. Potištěné strany byly ozdobeny ručně malovanými iluminacemi.
Svůj vynález uskutečnil bez znalostí tiskových technologií Dálného východu.
Gutenbergův hlavní vynález nebyl knihtisk (jak se někdy chybně uvádí), ten se objevil již před ním. Zatímco dříve se však praktikoval blokový tisk, kdy se každá stránka kompletně odlila, či vyřezala ze dřeva a pak vytiskla (a mohla se vyhodit, na novou stranu musela být vytvořena nová), Gutenberg přišel s myšlenkou sestavit stranu z jednotlivých znaků (písmen), která se dala přeskupit a použít znovu na jinou stranu, což celý tisk podstatně zekonomičtilo a urychlilo. Gutenbergův vynález umožnil tisknout obrovské množství celých knih ve značných sériích (dříve byly tištěny pouze části knih) a způsobil tak v Evropě informační explozi.
23. února 1455 zahájil Gutenberg masové tištění tzv. Gutenbergovy Bible, první Bible, která se na světě objevila ve větší sérii. Gutenberg se však dostal do problémů - byl špatný obchodník a jeho finanční obtíže ho dovedly až k zabavení strojů a do problémů se zákonem. Zemřel v roce 1468.
Ačkoliv Gutenberg sám se svým objevem neprorazil, ukázal se být velice důležitý, neboť odstartoval sériovou výrobu knih a v souvislosti s tím informační a vědeckou revoluci a rozšíření vzdělanosti mezi širší vrstvy.
V současné době na světě stále existuje 60 Gutenbergových Biblí, jde patrně o nejstarší knihy tištěné Gutenbergovou metodou.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Konec starověku a počátek novověku je spojován se třemi událostmi. S pádem Cařihradu do rukou Turků, kterým skončila Byzantská říše. S objevením Ameriky Janovanem Kryštofem Kolumbem. A s vynálezem knihtisku.
Vynálezce knihtisku Johann Guttenberg se narodil kolem roku 1400 v Mohuči, v místě zvaném Hof zum Guttenberg. Odtud také vzešlo jméno, které přijal místo původního Gensfleisch.
Guttenberg se ve Štrasburku vyučil zlatníkem, ale více než zlato ho zajímala slitina olova, cína, antimonu a vizmutu, z níž odléval litery. Zkonstruoval tiskařský lis, vyvinul tiskařskou barvu, připravil si patrice a matrice písma. Někdy kolem roku 1444 vydal svůj první tisk, Sibylino proroctví o posledním soudu. Toužil však vydat latinskou bibli. Protože mu chyběly peníze, našel si obchodního partnera. Mohučský měšťan Johannes Fust mu ochotně půjčil velkou sumu a Guttenberg se pustil do práce. Když byl téměř u konce, Fust ho zažaloval o vrácení peněz. Soudní spor Guttenberg prohrál. Přišel o dílnu i právě dotištěnou bibli. A Johannes Fust se svým zetěm Petrem Schoefferem se stali tiskaři. Mimochodem, vynikajícími.
A Guttenberg? Zlomený se vrátil domů a pokračoval v práci ve své původní, primitivní dílně. Příliš se mu však nedařilo, navíc ztrácel zrak, nakonec zcela oslepl. Zchudlý, zadlužený 3. února 1468 zemřel.
Narodil se kolem roku 1398 (1394 až 1404) v Mohuči (Hof zum Guttenberg, Porýní-Falc).
Johannes Gutenberg (Wikipedia)
Johannes Gutenberg (www.maturita.cz)
600 let od narození vynálezce knihtisku (mujweb.cz)
Johannes Gutenberg (Pozdější portrét nezachycuje věrnou podobu vynálezce)
Johannes Gutenberg (Pozdější portrét nezachycuje věrnou podobu vynálezce)
  Z historie (HaNo)
Rok do kapsy
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Únor 2008 (Výročí měsíce)
     
3. února 1848 (170. výročí)
se v Orvieto (Itálie) narodil italský hudební skladatel, violoncellista a operní dirigent Luigi Mancinelli.
Vystudoval ve Florencii a začínal jako violoncellista symfonického orchestru v Bologni. Jako operní dirigent se uvedl v Perugii a v Římě. Záhy získal mezinárodní proslulost. Řídil operní orchestry v Londýně (Covent Garden) a v Madridu. V Buenos Aires dirigoval operní představení při otevření slavného divadla Teatro Colón.
V Metropolitní opeře v New Yorku debutoval operou Charlese Gounoda Faust a Markétka 27. listopadu 1893. Bylo to u příležitosti znovu otevření scény po požáru, který toto divadlo postihl v roce 1892. Po devět let byl hlavním dirigentem Metropolitní opery a uvedl zde americké premiéry světových oper (Jules Massenet: Werther, Cid; Giuseppe Verdi: Falstaff, Ernani; Camille Saint-Saëns: Samson a Dalila; Wolfgang Amadeus Mozart: Kouzelná flétna, Don Giovanni; Giacomo Puccini: La Boheme a další).
Proslulost Mancinelliho byla na přelomu 20. století srovnatelná se slávou Artura Toscaniniho. V dnešní době je méně znám zejména proto, že oproti Toscaninimu existuje jen málo nahrávek jeho tvorby a navíc ve špatné technické kvalitě.
Jeho skladatelský odkaz zahrnuje čtyři opery a řadu dalších vokálních a symfonických skladeb. Psal rovněž hudbu k filmům. Opera Ero e Leandro byla uvedena i na scéně Metropolitní opery. Divadlo v jeho rodném Orvietu nese na jeho počest jméno Teatro Mancinelli.
Zemřel 2. 2. 1921 v Římě (Itálie).
Luigi Mancinelli (Wikipedia)
Luigi Mancinelli
Luigi Mancinelli
  Z historie (HaNo)
     
3. února 1898 (120. výročí)
se v Kuortane (Finsko) narodil finský architekt Hugo Alvar Henrik Aalto.
Diplom architekta získal v roce 1921. Na počátku své kariéry byl přívržencem tehdy dominujícího klasicismu. Ve dvacátých letech si, stejně jako mnoho dalších architektů ze severských zemí, idealizoval architekturu italské renesance, ale zároveň se zajímal o anonymní architettura minore malých italských měst. Pro tuto „malou architekturu“ je charakteristická prostota a věcnost, hladké uzavřené povrchy a umírněný ornament. Zájem o historickou architekturu středomoří si Aalto podržel po celý život.
Aalto se brzy stal kosmopolitní průkopnickou postavou finské architektury. Modernismus byl tehdy ve Finsku na pořadu dne, ovšem Aalto šel ještě dál a rozvíjel svůj vlastní způsob vyjadřování. Všechna jeho klíčová díla pocházejí z padesátých let.
Zemřel 11. 5. 1976 v Helsinkách (Finsko).
Alvar Aalto (www.artmuseum.cz)
Alvar Aalto (1898 - 1976) (www.severskelisty.cz, Pavel Dobrovský)
Alvar Aalto
Alvar Aalto
  Lípa č. 4/2007
Viz
Kalendárium Únor 2008 (3.2.)
     
3. února 1928 (90. výročí)
se v Babině (Babiná u Banské Bystrice, okres Zvolen, Slovensko, Československo) narodil český literární vědec, historik a teoretik PhDr. Mojmír Grygar, CSc.; profesor univerzity v Amsterodamu.
Otec byl úředníkem státních drah, bratr Milan Grygar (* 1926) je malířem, syn Jan Grygar (* 1955) hercem Mahenovy činohry v Brně. Druhá žena Mojmíra Grygara Elvíra Olonova (* 1931) je literární historička.
Obecnou školu Grygar navštěvoval na Slovensku, maturitu složil na reálném gymnáziu v Olomouci (1947), kde byl žákem Oldřicha Králíka. V letech 1947-1952 studoval literární vědu a estetiku na FF UK u Jana Mukařovského (PhDr. 1952 prací Neruda bojovník za pravé vlastenectví české literatury). Na Grygarův odborný a politický vývoj však v této době silně působili zejména tehdejší reprezentanti marxistické literární vědy Arnošt Kolman a Ladislav Štoll. V letech 1951-1954 byl asistentem Jana Mukařovského v estetickém semináři. Od roku 1954 pracoval v Ústavu pro českou literaturu ČSAV, nejprve jako aspirant, od roku 1957 jako vědecký asistent, od roku 1961 jako vědecký pracovník (CSc. 1961 prací Umělecká reportáž jako literární druh) a později vedoucí oddělení teorie literatury. V roce 1960 byl na několikaměsíční stáži v SSSR. V letech 1969-1971 působil jako hostující profesor Slovanského semináře univerzity v Amsterdamu a po rozhodnutí zůstat v cizině natrvalo se zde 1971 stal vědeckým pracovníkem, později univerzitním docentem (do roku 1993, kdy byl penzionován). Založil zde studium bohemistiky jako hlavního oboru (přednášel rovněž na katedře rusistiky), podílel se na organizaci tzv. Českých dnů, s nimiž se pojilo pořádání tematických vědeckých sympozií, věnovaných tvorbě Václava Havla (1980), Jaroslava Haška (1983), Jaroslava Seiferta (1985), Bohumila Hrabala (1987), Jana Amose Komenského (1992) aj. Od začátku 70. let je členem Nizozemské literárněvědné společnosti a AILC (Mezinárodní společnost srovnávací literatury) a od roku 1980 Společnosti pro vědu a umění (USA). V roce 1980 absolvoval stáž k problematice sémiotiky na Brown University v Providence (USA). Spolupracoval se Záhřebskou slavistickou skupinou, která se od 1985 věnovala ruské avantgardě a podílela se na mezioborovém výzkumu evropského avantgardního hnutí organizovaného univerzitou v Bielefeldu (Zentrum für interdisziplinare Forschung). Od roku 1991 vyučoval na domácích univerzitách (mj. v Praze a Olomouci).
Mojmír Grygar: Stopy našeho Listopadu (www.literarky.cz)
Mojmír Grygar - Literární teoretik a historik (www.slovnikceskeliteratury.cz, Blanka Svadbová, Ondřej Sládek)
Mojmír Grygar (www.databazeknih.cz)
Profesor PhDr. Mojmír Grygar, CSc.
Profesor PhDr. Mojmír Grygar, CSc.
  Lípa č. 4/2007
http://csds.cz/
Viz
Kalendárium Únor 2008 (3.2.)
     
3. února 1948 (70. výročí)
se v Chomutově (Československo) narodila česká spisovatelka, prozaička, básnířka a výtvarnice Marta Zbyslava Gärtnerová.
Jméno Zbyslava používá od roku 1972. Verše začala publikovat ve druhé polovině 70. let, kromě básní publikuje také fejetony, povídky a jiné drobnější prozaické útvary.
Místem narození se jí stal Chomutov, kde však nikdy nebydlela. Dětství prožila v Okounově a na samotě Skrytín v okrese Děčín, pubertu v Přerově u Děčína a v Roztokách u Děčína, dospělost pak v Litvínově a v Mostě. V Děčíně vystudovala Obchodní akademii.
Začínala psaním básní, k nim se pak přidalo psaní drobných prozaických a žurnalistických útvarů, později i povídek. Občas se zabývá i tvorbou koláží a fotografováním, také počítačovým malováním.
Vydala 4 sbírky básní: Tichá návnada, Autogenesis, Svodidla noci, Létající vlak.
Od roku 1990 se zabývá kolážemi.V roce 2004 vydala knížku fejetonů O různosti bublin, která už byla ilustrována jejími kolážemi.
Píše také povídky, které vyšly např. ve sbornících Možná mi porozumíš, Nevěry, Povídka roku 2006 a Nejlepší detektivní povídky roku.
Její poezie a próza se nachází v množství různých almanachů, koláže pak na několika webech. Autorsky se podílela na publikaci Báseň mého srdce / poezie jako výraz osobnosti, vydalo nakladatelství Host r. 2005.
M. Gärtnerová: Mít sen a bdít
Mám den
kdy děti
bych dala sirotčinci
a zalezla do sklepa pod uhlí
Tam vyčkávala příchod jara
Všeho
co miluji
bych se vzdala
Nohy mi ještě neztuhly
Toužívám někdy po blázinci
Mít sen mít sen a bdít …
Co jsem to vlastně povídala?

Marta Zbyslava Gärtnerová (www.databazeknih.cz)
Osobnost: Marta Zbyslava Gärtnerová (www.prijmeni.cz)
Marta Zbyslava Gärtnerová (marta-zbyslava-gartnerova-spisovatelka.webnode.cz)
Marta Zbyslava Gärtnerová
Marta Zbyslava Gärtnerová
  http://www.zbyslava.wz.cz/
http://www.webmagazin.cz/
     
3. února 1948 (70. výročí)
se ve Stockholmu (Švédsko) narodil švédský spisovatel, prozaik, dramatik, scenárista, autor dětské literatury Henning Mankell, rodným jménem Henning Georg Mankell, autor populárních detektivních románů s inspektorem Kurtem Wallanderem, jehož případy se vždy odehrávají ve švédském městě Ystad, které se tak stalo poutním místem milovníků detektivek.
Literární slávu si dobyl detektivkami společensky i politicky spjatými s problémy rasismu, korupcemi, atentáty a kontrastem bohatství a chudoby, symbolizovanými vztahy bílého Švédska k černé Africe.
Romány s Wallanderem byly natočeny i jako televizní seriál s Kenethem Branaghem v hlavní roli. Psal i prózu pro děti a divadelní hry.
Byl rovněž krajně levicovým a protiizraelským aktivistou, účastnil se nepokojů švédských studentů v roce 1968. Jeden čas žil v Norsku, kde podporoval místní maoistickou stranu. Žil v Mozambiku, kde vedl divadelní soubor. Jeho manželkou byla Eva, dcera Ingmara Bergmana.
V roce 2014 veřejně oznámil, že mu byla diagnostikována dvě nádorová ložiska v krku a plíci.
Zemřel 5. 10. 2015 v Göteborgu (Švédsko).
Henning Mankell (Wikipedia)
Henning Mankell (www.databazeknih.cz)
Henning Mankell (nakladatelstvi.hostbrno.cz)
Henning Mankell
Henning Mankell
  Slovník severských spisovatelů
https://www.alza.cz/
http://severskekrimi.cz/
     
3. února 1978 (40. výročí)
zemřela v Praze (Československo) česká herečka Zuzana Ondrouchová, provdaná Zuzana Svárovská.
Herečka Zuzana Ondrouchová se narodila 20. března 1950 v Praze do rodiny lékaře. Na filmovém plátně se poprvé představila již ve svých šesti letech, když si zahrála malou roli ve filmu Milana Vošmika Honzíkova cesta (1956). O tři roky později již přišly větší dětské role. Jako Anežka se představila ve filmu Jana Valáška st. Prázdniny v oblacích. Následovaly role : Ivanka v dramatu Jiřího Krejčíka Probuzení, Jana v dětské detektivce Milana Vošmika Zpívající pudřenka a Zuzanka v dramatu Vladimíra Sísa Život pro Jana Kašpara. V roce 1964 jí opět obsadil režisér Milan Vošmik, tentokrát ve své rodinné komedii Táto, sežeň štěně! , kde Zuzana ztvárnila nejstarší dceru Olgu redaktora Hlavsy, kterého hrál Miroslav Horníček.
V druhé polovině šedesátých let volně přešla s dětských rolí do postav dospívajících dívek. Mezi takové role patří například postava Radky v kriminálním dramatu Petra Schulhoffa Vrah skrývá tvář (1966) , nebo o rok později role "ještěrkářky" Bobiny v komedii Václava Kršky Dívka s třemi velbloudy. Postava Bobiny byla zároveň její největší filmovou rolí . Koncem šedesátých let se objevila v televizním seriálu Jindřicha Poláka "Pan Tau" a dramatu Václava Gajera Kateřina a její děti.
Po ukončení studií na DAMU v roce 1972 působila do roku 1976 v oblastních divadlech v Pardubicích a následně se stala členkou hereckého souboru karlovarského Divadla Vítězslava Nezvala. Mezi její největší divadelní postavy patří například Divá Bára, Rosalinda v "Jak se vám líbí", nebo Anna ve hře "Richard 3". Hostovala také v Národním divadle, kde se představila ve hře "Naši furianti" v roli Verunky. Kromě divadla se příležitostně objevila v televizních seriálech, jako "Byl jednou jeden dům" Františka Filipa, nebo "Ve znamení Merkura" z roku 1978 což bylo její poslední televizní představení. Její poslední filmovou rolí byla postava Evy Kroupové ve sci-fi komedii Jindřicha Poláka Zítra vstanu a opařím se čajem (1977).
Zuzana Ondrouchová zemřela předčasně 3. února 1978. Zákeřná choroba ukončila její život ve věku nedožitých 28 let. Její předčasný odchod byl pro český film velikou ztrátou. Zuzaniným manželem byl herec Petr Svárovský.
Narodila se 20. 3. 1950 v Praze (Československo).
Zuzana Ondrouchová (www.csfd.cz, Petr Kubíček, Jaroslav Lopour)
Krutý osud Zuzany Ondrouchové: Půvabná herečka zemřela velmi mladá (extrastory.cz)
Zuzana Ondrouchová (Wikipedia)
Zuzana Ondrouchová
Zuzana Ondrouchová
  Z historie (HaNo)
https://www.kinobox.cz/
http://www.filmovyprehled.cz/
http://libri.cz/
     
3. (2.) února 1998 (20. výročí)
zemřel v Hamburku (Spolková republika Německo) český (česko-polský) spisovatel, esejista, aforista, publicista, novinář, prozaik a překladatel židovského původu Gabriel Laub.
Narodil se v Polsku, později odešel do SSSR. Od roku 1948 byl občanem Československa. V srpnu 1968 emigroval do Německa. Byl autorem originálních úvah, mikropovídek, a především vtipných aforismů.
Narodil se v rodině židovského obchodníka. Po vypuknutí války v září 1939 a po obsazení východních území Polska sovětskou armádou rodina žila nejprve devět měsíců ve Lvově, poté byla odvezena na Ural a po propuštění v r. 1941 žila do května 1946 v Samarkandu (Uzbekistán). Laub navštěvoval polské a ruské školy. Maturoval r. 1946 v Krakově. Od téhož roku žil v Praze, kde absolvoval Novinářskou fakultu Vysoké školy politických a sociálních věd (1946-1951). Od r. 1948, kdy také obdržel čs. občanství, pracoval jako novinář a spisovatel: nejprve ve Studentském předvoji (do r. 1950), od října 1950 v Lidových novinách. Po návratu z vojenské služby r. 1953 nebyl přijat do stálého zaměstnání kvůli přesídlení rodičů do Izraele. Přechodně působil mj. v redakci Mladé vesnice, v letech 1964-1966 jako redaktor Plamene a též jako kabinový tlumočník. V roce 1968 byl přijat do redakce Lidových novin, které však nezačaly vycházet. Po srpnu 1968 Laub odešel do SRN a usadil se v Hamburku jako novinář, později spisovatel z povolání. Spolupracoval s německou televizí a rozhlasem (Nord Deutschland Rundfunk, West Deutschland Rundfunk, Deutsche Welle), byl členem Akademie svobodných umění v Hamburku, v letech 1978-1982 byl předsedou exilového PEN-klubu německé jazykové oblasti.
Přispíval do Lidových novin, Kina, Hostu do domu, Plamene (1963 zde překlad Solženicynova Jednoho dne Ivana Děnisoviče), Literárních novin (Literárních listů, Listů), Divadelních a filmových novin i do řady slovenských, polských, sovětských a rakouských časopisů. Po r. 1968 publikoval v Die Zeit, Deutsche Zeitung (Bonn), Die Presse (Vídeň), Die Weltwoche (Curych), Israel Nachrichten, Al Hamišmar (oba Tel Aviv) aj. Překládal z polštiny, slovenštiny, ruštiny, později z češtiny a ruštiny do němčiny. Roku 1994 mu byla udělena hlavní cena v soutěži Evropský fejeton.
Již během svého pobytu v Československu se Laub prezentoval jako bystrý novinář, humorista a satirik, autor originálních úvah, mikropovídek, a především vtipných aforismů (Zkušenosti). Z perspektivy všedního lidského života v nich relativizoval a demytizoval témata společenská, filozofická i umělecká. Mezi autorem nejčastěji používané prostředky patří hra s významy slov a s neobvyklými kontexty, zdoslovnění metafory, jakož i užívání soudů obsahujících logický paradox a formulace nových „definic“. Individuální a sociální klamy tak, jak jsou formulovány v pojmech, konvenčních soudech, věčných pravdách, frázích, filozofických poučkách, heslech, definicích, programech a teoriích, ironicky a satiricky odkrývá i Laubova tvorba pozdější, ať vydána česky (Největší proces dějin), nebo německy či hebrejsky.
Narodil se 24. 10. 1928 v Bochnia u Krakova (Polsko).
Gabriel Laub (Wikipedia)
Gabriel Laub (www.databazeknih.cz)
Gabriel Laub (www.cbdb.cz)
Gabriel Laub
Gabriel Laub
  Z historie (HaNo)
Slovník českých spisovatelů od roku 1945
     
4. (8.) února 1688 (330. výročí)
se v Paříži (Francie) narodil francouzský spisovatel, prozaik, romanopisec, dramatik, moralista, novinář a žurnalista Pierre Carlet de Chamblain de Marivaux.
Napsal celkem 32 kusů především pro Italskou komedii v Paříži, která není podřízena klasicistním pravidlům a poskytuje mu tak tvůrčí volnost.
Nejčastějším námětem jeho děl je láska.
Česky vyšlo: Hra lásky a náhody (1958); Proradné lásky (1964); Dvojí nestálost (1994).
Zemřel 12. 2. 1763 v Paříži (Francie).
Pierre Carlet de Chamblain de Marivaux (Wikipedia)
Pierre Carlet de Chamblain de Marivaux: Spor (vltava.rozhlas.cz)
Pierre Carlet De Chamblain de Marivaux (www.databazeknih.cz)
Pierre Carlet de Chamblain de Marivaux
Pierre Carlet de Chamblain de Marivaux
  Slovník francouzsky píšících spisovatelů
Viz
Kalendárium Únor 2013 (12.2.)
     
4. února 1808 (210. výročí)
se v Kutné Hoře (Rakouské císařství) narodil český spisovatel, dramatik, režisér, herec, překladatel, divadelní kritik, spisovatel - buditel a novinář Josef Kajetán Tyl, otec českého divadla a tvůrce slov národní hymny.
Rozsáhlá literární činnost Tylova je představována především divadelními hrami rázu historického i pohádkového. Nejvyšší slávy došla však lidová veselohra „Fidlovačka, aneb žádný hněv a žádná rvačka“, v níž je píseň „Kde domov můj?“.
Josef Kajetán Tyl byl zakladatelem moderního českého divadla, tvůrce národní hymny a významný prozaik.
Tylův otec byl krejčím a hudebníkem u vojska. Základní školní vzdělání získal Tyl v rodišti, od roku 1822 studoval na Akademickém gymnáziu v Praze a později v Hradci Králové, kde bydlel u V. K. Klicpery. Právě Klicpera v Tylovi probudil lásku k divadlu. Při studiích se Tyl živil kondicemi. Navštěvoval německá a česká divadelní představení a začal psát básně.
Na studium filozofie se Tyl vrátil do Prahy, ale jeho láska k divadlu byla příliš silná a tak se již od roku 1829 stal členem Hilmerovy kočovné divadelní společnosti. Hrál v českých hrách na českém i německém venkově a po rozpadu společnosti jezdil s různými cizími společnostmi. Tyl neuznával úroveň českých představení ve Stavovském divadle. Jeho snem bylo založit svou vlastní společnost, ale bránil mu v tom nedostatek financí.
Trvalejší místo vojenského účetního nalezl J. K. Tyl po roce 1831 v pražských josefských kasárnách. Tímto zaměstnáním si finančně polepšil a mohl se tak ve volném čase věnovat literatuře a divadlu. Tylova díla byla v té době průměrná, přesto se stal nejčtenějším českým prozaikem.
Josef Kajetán Tyl začal pracovat jako ochotnický herec, dramatický spisovatel a překladatel, redaktor a organizátor společenského života v Praze. V letech 1835 - 1837 byl ředitelem českého ochotnického Kajetánského divadla, kde hrával i K. H. Mácha a K. Sabina. Činnost divadla byla později zastavena.
J. K. Tyl se znovu pokusil o samostatné divadlo v Růžové ulici, avšak česká představení se musela vrátit do Stavovského divadla. Zde byl Tyl jmenován v roce 1846 dramaturgem českých her. Jeho úkolem bylo vybírat cizí hry a ročně dodat dvě vlastní hry a šest z překladů. Tylův způsob tvorby se změnil z prózy na dramatickou tvorbu a tím se stal národem milovaným dramatikem
Josef Kajetán Tyl se mimo jiné věnoval i činnosti redaktorské. Roku 1833 se ujal redakce časopisu Jindy a nyní. Tento časopis po roce přejmenoval na Květy české a později na Květy. Uveřejňoval v nich své básně, překlady a práce jiných uznávaných autorů. Dále řídil časopis Vlastimil, vydával sborníky jako Pomněnky, České besedy a sbírku divadelních her Česká Thalia.
V letech 1846 - 1847 redigoval a sám psal lidovýchovný dvouměsíčník Pražský posel, který v revoluci plnil politické úkoly. V roce 1849 vyšlo několik desítek čísel Sedláckých novin pro obyvatele venkova, byly však úředně zakázány.
Josef Kajetán Tyl často užíval pseudonymy, například H. Horský, Horník, Jan Vítek aj.
Roku 1842 opustil Tyl místo u vojenské správy a působil jako režisér a později i dramaturg českých her ve Stavovském divadle. V roce 1848 zastával funkci setníka Svornosti - součásti ozbrojené národní gardy a stal se také poslancem říšského sněmu.
Po nástupu Bachova absolutismu postihla sílící reakce i Stavovské divadlo. V roce 1851 byla divadlu odňata státní subvence a český soubor byl rozpuštěn. Tyl se stal terčem útoků některých kolegů, proto odešel z Prahy a živil se až do smrti jako kočovný herec.
Rostoucí bída a velké pracovní vypětí způsobily J. K. Tylovi předčasnou smrt. Na jeho pohřeb přišly zástupy lidí a rozloučily se s ním písní Kde domov můj. Hrob J. K. Tyla je na Mikulášském hřbitově v Plzni.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Otec Josefa Kajetána Tyla byl vysloužilý vojenský muzikant a do Kutné Hory se zatoulal se zbytkem regimentu. Zamiloval se do dcery bohaté krupařky Králíkové, ale ta lásce nepřála, a když dcera otěhotněla, vyhnala ji z domu.
Od té doby dceru neznala, ale nadaného vnuka Josífka podporovala na studiích. Když v jedenadvaceti letech Josífek utekl k divadlu, zklamal celou rodinu: „Nešťastný synu, kéž by sis nohu zlomil, nežli jsi na ta komediální prkna vylezl, a tak i prkno na rakev matce svojí vyhlídnul,“ napsala mu matka.
U kočovné divadelní společnosti potkal herečku Magdalenu Forchheimovou a zamiloval se do ní. Její otec byl voják, a když se Tyl zesláblý a nemocný vrátil ze svého kočování do Prahy, vzorně o něj pečovala a Forchheim mu sehnal dokonce zaměstnání a byt. Svatba se odkládala 10 let, ale v kostele ženich Tyl nemyslel na svou nevěstu. Zamiloval se do její mladší sestry Aničky.
Magdalena po porodu mrtvého dítěte již děti mít nemohla. Její o jedenadvacet let mladší sestra Anna žila s Tylovými v jedné domácnosti a s Josefem Kajetánem měla sedm dětí. Těmto dětem byla Magdalena hodnou tetou a na veřejnosti dál paní Tylovou.
Zemřel 11. 7. 1856 v Plzni (nebo v Praze, Rakouské císařství).
Josef Kajetán Tyl (Wikipedia)
Josef Kajetán Tyl - dramatik, spisovatel, redaktor, ředitel herecké společnosti (www.spisovatele.cz)
Josef Kajetán Tyl (www.databazeknih.cz)
Josef Kajetán Tyl
Josef Kajetán Tyl
  Z historie (HaNo)
Kalendář historický národa českého
Lípa č. 4/2007
Lípa č. 2/2011
Lípa č. 4/2017
www.libri.cz
http://svet-literatury.wz.cz/
http://www.narodni-divadlo.cz/
http://www.praguecityline.cz/
https://www.csfd.cz/
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Červenec 2016 (11.7.)
     
4. (1.) února 1918 (100. výročí)
se v obci Sedlice u Strakonic (Československo) narodil český básník, komunistický satirik, novinář a rozhlasový pracovník Karel Bradáč.
Jeho dílo jsme mohli potkávat hlavně v týdeníku Dikobraz.
Rodiče, rolník Karel Bradáč (*1882) a Alžběta Mastíková (*1886) přišli do Prahy ze Sedlice, okres Strakonice, kde byli 25. října 1910 oddáni. Karel Bradáč byl nejmladší ze tří dětí, které se všechny narodily v Sedlici. V roce 1914 se otec přestěhoval do Nuslí a nastoupil jako zřízenec v Živnostenské bance, rodina zůstávala v původním bydlišti; po začátku 1. světové války však musel narukovat. V roce 1919 se celá rodina přestěhovala na Žižkov.
Karel Bradáč se po absolvování měšťanské školy v roce 1933 vyučil v knihkupectví Václava Neuberta. V letech 1934-1939 pracoval v nakladatelství Pavla Prokopa Levá fronta. Jeho práce zveřejňoval měsíčník pokrokového studentstva Mladá kultura, který vycházel v letech 1935-1938. Za okupace byl jako komunistický odbojář v roce 1940 uvězněn a ve vězení strávil tři roky; zbytek okupace prožil jako pomocný dělník ve Strakonicích.
V letech 1945-1948 byl redaktorem v nakladatelství Svoboda a pracoval v kulturní rubrice Rudého práva. V roce 1949 se stal vedoucím redaktorem periodika Románové novinky.
V letech 1953-1969 byl redaktorem Dikobrazu. V roce 1961 obdržel vyznamenání Za vynikající práci.
Je pohřben na Vyšehradském hřbitově v Praze.
Karel Bradáč patřil k novinářům a spisovatelům aktivně podporujícím komunistický režim. Pro jeho verše, zejména v padesátých letech, byla typická dobová kritika imperialismu a jeho různých projevů (utlačování národů, vykořisťování pracujících, zbrojení apod.). V šedesátých letech se spíše zaměřil na nedostatky v budování socialismu (špatné využívání pracovní doby, zmetky ve výrobě).
V časopisu Dikobraz publikoval především satirické verše, obvykle poplatné době vzniku.
V padesátých a šedesátých letech přispíval satirickými verši i do jiných periodik, např. Rudého práva.
Zemřel 15. (16.) 6. 1973 v Praze (Československo).
Dikobraz / 1945 - 1990 (www.slovnikceskeliteratury.cz, Richard Svoboda)
Karel Bradáč (Wikipedia)
Karel Bradáč (www.databazeknih.cz)
Karel Bradáč: Dikobraz se směje
Karel Bradáč: Dikobraz se směje
  Z historie (HaNo)
Malá československá encyklopedie
Lípa č. 4/2007
Viz
Kalendárium Červen 2013 (15.6.)
     
4. února 1928 (90. výročí)
se v Českých Budějovicích (Československo) narodil český herec-komik, režisér, scenárista, spisovatel, skladatel, všestranný hudebník, houslista, zpěvák, dramatik, mistr sarkasmu, klaun a legendární bavič Jiří Císler.
Na přelomu 60. a 70. let působil v ústeckém Kladivadle.
Vystudoval obchodní akademii, ale přešel k umění. Začínal jako houslista orchestru Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, na jeviště ho přivedl režisér Miroslav Macháček. Prošel operetou i operou, zakotvil v činohře. Začátkem 60. let přichází do pražského Divadla na Fidlovačce, působil také v divadlech v Pardubicích, Mladé Boleslavi, Ústí nad Labem, začátkem 70. let se opět vrátil do Prahy (Semafor, a také Ateliér, Činoherní klub). Od roku 1990 byl zakladatelem a vedoucím Hravého divadla v Praze. Jiří Císler je autorem her, muzikálů, skladeb scénické hudby. Prosadil se i v dabingu. Děti si jeho hlas nejvíce spojí buď s nedělně-dopoledním zábavním pořadem Studio Kamarád, kde namluvil postavu Haryho Šoumena, nebo se seriálem Návštěvníci, v němž hrál ředitelel hotelu, anebo s kresleným seriálem Šmoulové, kde nadaboval černokněžníka Gargamela. Z dabingu pro dospělé stojí za zmínku záskok za zesnulého Františka Filipovského, když ve filmu Jo namluvil Louise de Funese.
Je po něm pojmenována ulice v Domažlicích.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Herec, režisér, hudebník, mistr sarkasmu a legendární bavič Jiří Císler prožil dětství v Českých Budějovicích. Na přání otce se vyučil číšníkem a vystudoval obchodní akademii. Mnohem víc ho ale lákalo divadlo a hudba.
Začínal jako houslista v českobudějovickém divadelním orchestru. Tam si jeho nadání všiml režisér Miroslav Macháček a přivedl ho na jeviště. Na počátku šedesátých let přesídlil do Prahy a začal se věnovat divadelní režii. K jeho nejslavnějším inscenacím patří legendární semaforská Kytice. Na filmovém plátně se mihl v malé roličce estébáka v Kachyňově snímku Ucho, ale skutečnou popularitu mu přinesl až intrikán Voženílek v televizním seriálu Inženýrská odysea. Tuto roli dostal vlastně náhodou, zaskočil za nemocného Josefa Somra. Následovala záplava malých, ale výrazných rolí: tragikomické figurky intrikánů, neschopných byrokratů a snaživých hlupáků. A také hudebních klaunů.
Žít po jeho boku prý nebylo snadné. Svou otevřeností si uměl dělat nepřátele, byl bohém orientovaný jen na přítomnost. Mnoho času věnoval hraní na housle a skládání hudby. Po revoluci založil první českou soukromou divadelní společnost nazvanou Hravé divadlo. V divadelním podnikání se mu ale příliš nevedlo. Těžce nesl odchod svého kamaráda Luďka Nekudy, s nímž vystupoval ve slavných Sešlostech, měl těžkou autonehodu a také se přihlásily první příznaky Alzeheimerovy choroby.
Poslední léta života strávil v ústraní. „Prožil jsem hodně a nadělil si několik životů. Na rozdíl od jiných, kteří žijí jen jeden život, a není to k životu ani k smrti,“ prohlásil prý v době, kdy ho nemoc začala vyřazovat z aktivního života.
Zemřel 17. 4. 2004 v Praze (Česká republika).
Jiří Císler (Wikipedia)
Jiří Císler (www.csfd.cz, Milan Černý, Jarda Lopour)
Jiří Císler (www.cisler.estranky.cz)
Jiří Císler
Jiří Císler
  Jak šel čas (TV pohoda č. 5/2018)
Z historie (HaNo)
www.youtube.com
http://www.ahaonline.cz/
http://www.novinky.cz/
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Duben 2014 (17.4.)
     
4. února 1938 (80. výročí)
Adolf Hitler se stal vrchním velitelem ozbrojených sil v Německu.
Adolf Hitler (20. dubna 1889 Braunau am Inn, Rakousko-Uhersko - 30. dubna 1945 Berlín, Nacistické Německo) byl německý nacistický politik rakouského původu, od roku 1933 do své smrti kancléř a diktátor nacistického Německa.
Roku 1938 došlo k vážné krizi ve vedení Wehrmachtu. Polní maršál von Blomberg požádal Hitlera, aby se směl oženit se ženou z lidu. Hitler svolil a byl dokonce za svědka. Později se ale zjistilo, že tato žena pracovala jako pornoherečka a navíc si občas přivydělávala prostitucí. Takové manželství bylo pro ministra války nepřípustné. Navíc byl generál von Fritsche za pomoci falešných důkazů sehnaných gestapem, zejména výpovědi už několikrát trestaného vyděrače, křivě obviněn z homosexuality, v té době v Německu trestné. Ačkoliv pozdější vyšetřování neodhalilo, že by se von Fritsch dopustil činu, z něhož byl obviňován, Hitler byl touto zradou údajně zklamán a oba muže propustil. Von Fritsch byl propuštěn 4. února 1938 a Hitler se sám stal vrchním velitelem ozbrojených sil. Přímo ovládal nejen politiku státu, ale i celou vojenskou mašinérii.
Adolf Hitler (Wikipedia)
Adolf Hitler (1889 - 1945) (www.holocaust.cz)
Adolf Hitler (www.valka.cz, Jiřík Hála)
Adolf Hitler
Adolf Hitler
  www.kromeriz.cz
     
4. února 1968 (1969) (50. výročí)
zemřel v Kladně (Československo) český sbormistr, organizátor hudebního života a hudební skladatel Bedřich Beneš.
Studoval nižší gymnázium v Mladé Boleslavi (1916-1919). Po maturitě pracoval od roku 1920 jako poštovní úředník v Kladně a později v dalších městech na Mladoboleslavsku, Liberecku i v Praze (1940-1949 v Buštěhradě, poté ve Slaném, 1950-1955 zpět v Kladně). U tohoto povolání zůstal celý život až do svého odchodu do penze (1955), mezi lety 1936-1951 byl i přednostou několika poštovních úřadů.
S hudbou začal jako student hry na housle, violu a harmonium u kapelníků Kauckého a Zelenky v Kosmonosech, k tomu se učil hře na flétnu u rotmistra vojenské hudby Kotery. Již v mládí se angažoval jako hráč i dirigent různých malých amatérských orchestrů. Mezi lety 1928-1930 byl sbormistrem dělnického pěveckého sboru v Praze-Nuslích. Amatérsky komponovat začal už roku 1920, ale kvůli nepříznivé životní situaci se k oficiálnímu studiu skladby dostal až o dvacet let později coby soukromý žák profesora pražské konzervatoře Antonína Modra (1941-1948).
Skládal především taneční a populární hudbu, operety, písně a sbory či pochody, často s lidovou a hornickou tematikou (Čarovný závoj, Ruská romance, Naše děti). Některé skladby složil na objednávku komunistické strany k různým příležitostem (například stranickým sjezdům). Zabýval se i hudební estetikou a hudební kritikou, od roku 1928 příležitostně přispíval svými články do hudebních časopisů (Hudební rozhledy 3, č. 5, s. 27; Lidové jeviště 1, 1948, č. 6). Mezi lety 1948-1951 byl členem kulturní komise Městského národního výboru v Buštěhradě a následně 1950-1953 tajemníkem Svazu československých skladatelů v Kladně. Od roku 1953 spolupracoval s kabinetem pro lidovou píseň Akademie věd. V roce 1955 získaly jeho skladby Gavotta a Ej, růžičko čestné uznání od Svazu československých skladatelů a téhož roku byl oceněn jeho Pochod tankistů v soutěži ministerstva národní obrany. Některé jeho skladby vyšly na gramofonových deskách, některé byly vydány tiskem (i ve Vídni). Dlouhodobě spolupracoval s československým rozhlasem, který jeho skladby často zařazoval do svého vysílání. Jeho operety byly hrávány různými ochotnickými divadelními spolky. Celkově má více než padesát opusů.
Narodil se 2. 3. 1903 v obci Kosmonosy u Mladé Boleslavi (Rakousko-Uhersko).
Beneš, Bedřich (www.ceskyhudebnislovnik.cz, Klára Kolofíková)
Významné osobnosti - Beneš Bedřich (www.kosmonosy-kultura.eu)
Český hudební slovník osob a institucí
Český hudební slovník osob a institucí
  Z historie (HaNo)
     
4. února 1968 (50. výročí)
zemřel v Praze (Československo) český paleontolog, popularizátor vědy a spisovatel profesor RNDr. Josef Augusta, DrSc.
Byl předním popularizátorem paleontologie v Československu. Světové proslulosti dosáhly jeho paleontologické rekonstrukce pravěké fauny a flóry, na nichž spolupracoval s malířem Z. Burianem.
Zabýval se především permskou flórou, studiem krytolebců a ryb.
Kdo by neznal vynikající rekonstrukce pravěkých krajin a jejich bizarních obyvatel - brontosaurů, tyrannosaurů či šavlozubých tygrů. Málokdo však tuší, že za obrazy Z. Buriana se skrývá mravenčí práce předního českého paleontologa J. Augusty, který malíři poskytl nejen detailní údaje, ale řadu věcí mu sám předkreslil (byl mimochodem slušný kreslíř).
Augusta pocházel z rodiny berního úředníka. Po klasickém gymnáziu v Boskovicích vystudoval přírodní vědy na Masarykově univerzitě v Brně. Ještě během studia i po absolutoriu tu působil jako asistent. V roce 1932 byl donucen odejít a učil na škole v Olešnici na Moravě. Ale už roku 1933 přichází do Prahy na Univerzitu Karlovu.
V roce 1939 byl jmenován profesorem Univerzity Karlovy. V době uzavření českých vysokých škol pracoval ve Státním geologickém ústavu. Po osvobození se vrátil na univerzitu a v letech 1957-1959 byl děkanem geologicko-geografické fakulty.
Proslavil se však především jako popularizátor vědy. Spolu s malířem Burianem vytvořili paleontologické rekonstrukce, které se staly obrazem dávného pravěku pro několik generací nejen u nás, ale i v zahraničí (jejich knihy vyšly v desítkách jazyků). Zaniklý svět Augusta přibližoval zejména mládeži, a to nejen v obrazových publikacích, ale také v příbězích s pravěkou tematikou (Zavátý život a další). Jako odborný poradce se podílel i na dodnes oblíbeném filmu Cesta do pravěku režiséra K. Zemana. Jeho mladší syn Pavel Augusta je plodným publicistou.
Narodil se 17. 3. 1903 v Boskovicích (Rakousko-Uhersko).
Josef Augusta (literatura.kvalitne.cz)
Josef Augusta (paleontolog) (Wikipedia)
Profesor RNDr. Josef Augusta, DrSc.
Profesor RNDr. Josef Augusta, DrSc.
  Z historie (HaNo)
Český biografický slovník XX. století
www.libri.cz
Viz
Kalendárium Únor 2008 (4.2.) a Kalendárium Březen 2013 (17.3.)
     
4. února 1968 (50. výročí)
zemřel v San Miguel de Allende (Guanajuato, Mexiko) jeden z hlavních představitelů beatnické generace Neal Cassady, celým jménem Neal Leon Cassady.
I když sám příliš nepsal a za svého života žádnou práci nevydal, stal se inspirativním zdrojem pro ostatní beatníky. Když Jack Kerouac psal svůj zřejmě nejznámější autobiografický román Na cestě, vybral si jako předlohu pro svou hlavní postavu Deana Moriartyho právě Cassadyho.
Vyrostl v denverské chudinské čtvrti s otcem alkoholikem, jako dospívající cestoval na nákladních vlacích, spával v tuláckých brlozích, kradl automobily a vozil v nich děvčata na mejdany a opakovaně žil v polepšovnách a vězeních. Přestože vyrůstal v krutém a drsném prostředí, jeho ohromná sebedůvěra a neuvěřitelná zásoba vnitřní síly to jakoby popírala. Dokázal žít "na plný plyn".
Roku 1946 se na Columbia University poprvé setkal s Jackem Kerouacem a Allenem Ginsbergem (s nímž měl sexuální styk). Cassady mnoho cestoval po Spojených státech, nejednou společně s Kerouacem (byli si vzájemně i vzhledově podobní). Kerouac si Cassadyho ztotožnil s bratrem Geraldem, který mu v dětství zemřel.
V roce 1948 se oženil s Carolyn Cassadyovou a měli spolu tři děti. Usadili se na ranči poblíž San Francisca a Cassady začal pracovat jako brzdař na železnici. Na ranči ho občas navštěvovali jeho přátelé nejen z řady beatníků. V roce 1958 byl Cassady odsouzen k dvouletému trestu vězení za to, že nabízel marihuanu.
V sobotu 3. února 1968 Cassady navštívil svatební večírek. Když večírek skončil, vydal se podél kolejí jen v tričku a kalhotech do dalšího města. Ráno byl nalezen podchlazený a převezen do nemocnice, kde nedlouho poté zemřel. Přesná příčina smrti však dosud není známa.
Neal Cassady se věnoval mimo jiné i psaní poezie, avšak za jeho života mu žádná publikace nevyšla. Až roku 1971 vyšla kniha s názvem The First Third. V roce 1993 byla vydána kniha s názvem Grace Beats Karma: Letters from Prison a v roce 2004 Nealovy dopisy ve svazku zvaném Neal Cassady: Collected Letters, 1944-1967.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Neal Cassady se nesmazatelně zapsal do kulturních dějin. Sám sice po sobě nezanechal žádné literární dílo, ale nebýt jeho, patrně by nevznikl román Na cestě a Wabi Daněk by neměl o čem zpívat.
Vyrůstal v chudinské čtvrti. Zatímco se jeho otec proléval alkoholem, on se toulal, cestoval na nákladních vlacích a kradl auta, aby měl čím vozit holky na mejdany. Zavřeli ho do polepšovny a pak i do vězení za šíření marihuany. Jeho náručí prošla řada žen, jeden čas měl dokonce dvě manželky současně, zároveň udržoval milostný vztah se spisovatelem Allanem Ginsbergem.
Spolu s Ginsbergem a spisovatelem Jackem Kerouacem tvořili jádro nového fenoménu - takzvané beatnické generace. V roce 1950 notně posílen amfetaminem napsal Cassidy příteli Kerouacovi mnohostránkový dopis. Volný proud Cassidyho myšlenek nadchl Kerouaca natolik, že snesl z půdy role japonského kreslicího papíru, slepil je dohromady do velkých pásů, pak si sedl ke psaní a vstal od něj až za tři týdny. Tak vznikl třicet metrů dlouhý odstavec - slavný román Na cestě, který byl americkým časopisem Time vybrán mezi stovku nejlepších anglicky psaných románů minulého století. Jako předlohu pro titulního hrdinu Deana si vybral právě Cassadyho, pro Kamilu Cassadyho ženu Carolyn.
Jednoho únorového večera, to mu bylo dvaačtyřicet let, to Cassady rozjel s kamarády v Mexiku na čísi svatbě. A pak se vydal do města po kolejích jen v tričku. Když ho ráno našli, už mu nebylo pomoci.
Narodil se 8. 2. 1926 v Salt Lake City (Utah, USA).
Neal Cassady (Wikipedia)
Neal Cassady (www.databazeknih.cz)
Neal Cassady - herec (www.osobnosti.cz)
Neal Cassady
Neal Cassady
  http://www.csfd.cz/
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Únor 2016 (8.2.)
     
4. února 2008 (10. výročí)
zemřel v Praze (Česká republika) český herec slovenského původu Otto Lackovič.
Působil v divadlech v Nitře, Michalovcích, Prešově a Žilině. Od roku 1955 působil v pražském Divadle satiry, přejmenovaném pak J. Werichem na Divadlo ABC, které přešlo v roce 1962 do svazku Městských divadel pražských a zde pak zůstal v angažmá až do roku 1991.
I díky režiséru Dušanu Kleinovi byl často obsazován do rolí cikána (např. v seriálu Chalupáři…). Diváci jej znají z prostředí dabingu jako padoucha Rollinse ze ságy Vinnetou.
Jako herec vynikal svým smyslem pro humor, karikaturu a nadsázku.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Otto Lackovič byl muž s velkým srdcem. Určitě si budete pamatovat jeho nezaměnitelný temperament. V sedmnácti letech utekl z rodného Hlohovce do Slovenského národního povstání. Na památku si odnesl v těle pět střepin - blízko něj totiž vybuchla mina. Naštěstí přežil a vydal se vstříc své největší lásce - divadlu. Začínal štěky čili čurdami v operetě. Na vlastní kůži si vyzkoušel platnost úsloví: „Má hlad jako herec.“ V padesátých letech musel jezdit na kulturní úderky do vesnic a agitovat sedláky ke vstupu do JZD. Když se vzepřel, letěl na hodinu. V rudňanských dolech pak vozil vozíky s hlušinou. Díky náhodě ho obsadil režisér Krejčík do příběhu z ostravských dolů - do filmu Nad námi svítá.
Usadil se natrvalo v Praze, získal angažmá u Jana Wericha nejprve v Divadle satiry, později v Divadle ABC a v Městských divadlech pražských. Ačkoli byl Slovák, natočil pouze čtyři slovenské filmy, zato přes sedmdesát českých! Z nich si nejvíce cenil role oktavána Zacha ve filmu Stříbrný vítr a Fabiána ve filmu Můj přítel Fabián.
Tam mu hrál malého synka pozdější velký režisér - Dušan Klein. Malý Fabiánek tehdy svému filmovému tátovi slíbil, že až vystuduje filmovou režii, bude ho obsazovat do svých filmů. A slib dodržel hned několikrát - a pokaždé to byly role cikánů. Šly mu skvěle, to poznali i další režiséři, a tak Lackovičovi herecký šuplík rolí cikánů už zůstal.
Kuřácká rakovina ho připravila o půlku plic, ale i tak dlouhá léta hrál naplno dál. Bez divadla si totiž svůj život neuměl představit.
Narodil se 5. 4. 1927 v Hlohovci (Slovensko, Československo).
Otto Lackovič (www.csfd.cz, Jaroslav Lopour)
Otto Lackovič (Wikipedia)
Otto Lackovič (www.fdb.cz)
Otto Lackovič
Otto Lackovič
  Z historie (HaNo)
http://kultura.zpravy.idnes.cz/
http://dabingforum.cz/
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Duben 2017 (5.4.)
     
4. února 2008 (10. výročí)
zemřel v Praze (Česká republika) český hudební skladatel, klavírista, pedagog, publicista a biolog Petr Pokorný.
Jeho matkou byla malířka Ludmila Pokorná.
Po maturitě na gymnáziu studoval hru na klavír na konzervatoři u známého českého hudebníka Václava Holzknechta. Další studium hry absolvoval soukromě u legendární české klavíristky Ilony Śtěpánové-Kurzové. Kromě studia hry na klavír studoval soukromě i komponování u Emila Hradeckého, Zdeňka Hůly a Pavla Bořkovce.
Ve studiu hudby na vysoké škole nepokračoval z politických důvodů a proto se věnoval studiu přírodních věd. Vyučoval biologii a byl autorem několika učebnic biologie.
Petr Pokorný komponoval převážně skladby pro komorní obsazení. Výrazný podíl v jeho díle mají skladby pro sólové nástroje a dua. Více vokálních děl a skladeb pro větší soubory začalo vznikat až v průběhu 80. let. Z tohoto období je nejvýznamnější Lyrická symfonie z roku 2001 (světová premiéra se konala na přehlídce vybrané soudobé hudby v Praze "Pražské premiéry 2006").
Z důvodů politické perzekuce v době normalizace se jeho skladby v bývalém Československu nesměly hrát a byly uváděny pouze v zahraničí, poprvé zde svobodně zazněly až v roce 1989, v jeho 57 letech. Počátky jeho skladatelské činnosti spadají někam do konce 50. let 20. století a jsou výrazně poznamenány tehdy módní vlnou dodekafonie, v 60. letech spolupracoval se komorním ansámblem Musica viva pragensis, který pravidelně hrával jeho skladby. Při pozdější tvorbě formu dodekafonie opustil.
Narodil se 16. 11. 1932 v Praze (Československo).
Petr Pokorný (skladatel) (Wikipedia)
Pokorný, Petr (www.musicbase.cz)
Pokorný, Petr (www.ceskyhudebnislovnik.cz, Petr Číhal)
Petr Pokorný
Petr Pokorný
  Z historie (HaNo)
     
4. února
je Světový den boje proti rakovině.
4. února 2002 více než stovka zástupců vlád, sdružení na ochranu práv pacientů a organizací zapojených do výzkumu rakoviny podepsala na pařížské radnici Pařížskou chartu práv onkologických pacientů, slaví se od roku 2002.
Světový den boje proti rakovině nám má vštípit jak závažná a častá nemoc to vůbec je, existuje mnoho příčin jak tato nemoc propuká, ale také existuje spousta cest jak tomu přecházet a jak se starat o své zdraví. Zvýšenou pozornost k této zákeřné nemoci upoutala právě Pařížská charta práv onkologických pacientů, kterou předkládalo Sdružení na obranu práv pacientů a cílem této charty je zlepšit léčbu rakoviny a také zlepšit výzkum nádorových onemocnění. Den boji proti rakovině využivá k osvětě Ženevská Mezinárodní unie boje proti rakovině. Kampaň této instituce má za cíl osvojení zdravého životního stylu, která je shrnuta do čtyřech bodů
- zajistit dětem nekuřácké prostředí;
- fyzická aktivita, vyhnutí se obezitě a dodržování zdravé životosprávy;
- informovat se o očkování proti rakovině (např. jater či děložního hrdla);
- vyhýbat se nadměrnému slunění.
Boj proti rakovině podporují celosvětově jak celebrity, tak většinou manželky či přítelkyně politických špiček.
Kalendárium: Výročí pro den: 4. 2. (www.kromeriz.cz)
Významné dny v únoru (www.kromeriz.cz)
Světový den boje proti rakovině 4. 2. (svatky.centrum.cz)
Světový den boje proti rakovině - World Cancer Day
Světový den boje proti rakovině - World Cancer Day
  Z historie (HaNo)
https://udalosti.signaly.cz/
Viz
Kalendárium Únor 2017 (4.2.)
     
5. února 1808 (210. výročí)
se narodil německý malíř a ilustrátor Carl Spitzweg.
Zemřel 23. 9. 1885.

  Lípa č. 4/2007
     
5. února 1878 (140. výročí)
se v Paříži (Francie) narodil francouzský inženýr, podnikatel a průmyslník s holandsko-polskými kořeny Ing. André-Gustave Citroën, který vybudoval stejnojmennou automobilovou značku.
V roce 1917 založil automobilovou továrnu, kde se až dodnes vyrábějí vozy s názvem Citroën.
Narodil se v Paříži v roce 1878 jako páté a nejmladší dítě židovským rodičům, obchodníkovi s drahými kovy a kameny Levie Citroenovi z Nizozemí a Masze Amelii Kleinmanové z Varšavy. Jeho bratranec byl britský filozov Sir A. J. Ayer (jediný syn jeho tety Reine).
Pocházel z rodiny obchodníků s citrusovými plody, jejíž jméno znělo původně Limoenman. Dědeček Andrého si však změnil jméno na Citroen - holandský výraz pro citrón. Jeho otec se později přestěhoval do Paříže. Zde si upravil francouzskou výslovnost svého jména přidáním dvou teček nad písmeno "e". Otec v důsledku obchodních neúspěchů spáchal v jeho šesti letech sebevraždu.
André si v mládí oblíbil knihy Julesa Vernea, které ho nejen díky vizionářství a zázrakům techniky inspirovaly po celý život. V roce 1884 ukončil s velmi dobrým prospěchem studium na střední škole Concorde a o 4 roky později začal se studiem na prestižní Polytechnické škole, kde v roce 1900 získal titul inženýra.
Při návštěvě Polska - rodné země jeho matky si všiml unikátního řešení ozubených kol u čerpadel vody ze studní, které je odolné proti opotřebení a má tichý chod. Po návratu vložil veškeré své finanční prostředky do patentu ocelového šípového ozubení. Toto řešení převodů v motoru používá automobilka Citroën dodnes. Charakteristický profil tohoto ozubení tvoří i dvě obrácená V ve logu značky Citroën.
André Citroën byl průkopníkem v zavedení pásové výroby. Poprvé tento princip uplatnil při výrobě munice za první světové války pro francouzskou armádu. Zbrojovka byla poté proměněna na sériovou výrobnu jednoduchých a levných automobilů, které měly být od začátku dostupné široké veřejnosti. Prodeje prvního automobilu Citroën Type A se v roce 1920 zvýšili až na 12 000 ks.
Zemřel 3. 7. 1935 v Paříži (Francie).
André Citroën (Wikipedia)
André Citroën: Geniální tvůrce automobilky, ale také gambler, který v ruletě prohrál svoji firmu (zpravy.aktualne.cz)
Ing. André-Gustave Citroën
Ing. André-Gustave Citroën
  www.iabc.cz
     
5. února 1978 (40. výročí)
zemřela v Praze (Československo) česká sochařka a keramička profesorka Julie Horová-Kováčiková.
Absolventka gymnázia v Klatovech. V letech 1923-1929 studium na Uměleckoprůmyslové škole v Praze (u profesorů Josefa Mařatky, Karla Štipla, Heleny Johnové, ve speciální škole prof. Josefa Drahoňovského).
V letech 1930-1931 stipendijní pobyt ve Francii: Atelier Lachenalle v Paříži a Manufacture nationale de Sevres, L`Institute de Céramique français.
Mezi roky 1931-1939 byla profesorkou v keramickém oddělení na Škole uměleckých řemesel v Bratislavě.
Od roku 1939 působila v Bratislavě ve svobodném povolání, věnovala se sochařství a ateliérové tvorbě keramiky.
Do roku 1945 byla členkou Umělecké besedy slovenské, poté české Umělecké besedy.
Od roku 1945 samostatně tvořila v Praze. Zároveň v letech 1945-1955 vedla vývoj a výzkum slovenské lidové keramiky pro ÚLUV na Slovensku.
V letech 1950-1951 vedla jeden z ateliérů keramiky na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.
Od roku 1951 působila opět ve svobodném povolání v Praze.
Od roku 1928 spolupracovala s množstvím keramických dílen: Kostelec nad Černými Lesy, Svijany, Bechyně, Křetín, Štěchovice, Tupesy, Litomyšl, Kožlany, Hrdějovice, na Slovensku dále Modra, Bardejov, Lubietova, Pukanec, Šivětice, Pozdišovice...
Samostatně vystavovala od roku 1937 mimo jiné v Praze ve výstavní síni ÚLUVu (1957), Galerii Čs. spisovatele (1961) a Galerii Jaroslava Fragnera (1976).
Narodila se 28. 1. 1906 v obci Činoves (Činěves) u Klatov (Rakousko-Uhersko).
Soulad abstrakce a prostých tvarů v díle Julie Horové - Kováčikové (www.glassrevue.com, Milan Hlaveš)
Horová - Kováčiková Julie (www.vytvarneumelkyne.cz)
Horová-Kováčiková Julie (leporelo.info)
Profesorka Julie Horová-Kováčiková
Profesorka Julie Horová-Kováčiková
  Lípa č. 4/2007
Lípa č. 4/2010
www.cojeco.cz
abart-full.artarchiv.cz
Viz
Kalendárium Leden 2016 (28.1.)
     
6. února 1228 (790. výročí)
byl vévoda Václav, syn Přemysla Otakara I., spolu se svou manželkou Kunhutou korunován českým králem.
Do českých dějin vstoupil jako král Václav I.

  Rok do kapsy
     
6. února 1888 (130. výročí)
se narodil bulharský spisovatel, publicista, překladatel Ljudmil Stojanov, vlastním jménem Georgi Zlatarev.
Zemřel 11. 4. 1973.

  Lípa č. 4/2007
     
6. února 1908 (110. výročí)
v Ploješti (Rumunsko) se narodil rumunský autor, publicista a básník Geo Bogza; zakladatel moderní rumunské reportáže, kterou svým lyrickým viděním pozvedl na úroveň umělecké prózy.
Rumunský avantgardní teoretik, básník a novinář, známý svým levicovým a komunistickým politickým přesvědčením. Jako mladý muž v meziválečném období, byl známý jako rebel a byl jedním z nejvlivnějších rumunských surrealistů. Několik jeho kontroverzních básní jej dvakrát dovedlo k jeho uvěznění na základě oplzlosti.
Povídka Jedné noci na bárce (Inviere) pochází ze souboru Zápisky v próze.
V češtině vyšlo: Kniha o řece Oltu (Odeon, 1968); Země z kamene (St. nakl. krásné lit. a umění, 1961).
Zemřel 13. 9. 1993 v Bukurešti (Rumunsko).
Geo Bogza (www.databazeknih.cz)
Geo Bogza: Jedné noci na bárce (protestant.evangnet.cz, Claudie Nikolajenková)
Knihy od autora Geo Bogza (baila.net)
Geo Bogza
Geo Bogza
  Malá československá encyklopedie
www.cojeco.cz
Viz
Kalendárium Září 2013 (13.9.)
     
6. února 1918 (100. výročí)
zemřel ve Vídni-Alsergrund (Rakousko-Uhersko) rakouský secesní malíř, portrétista Gustav Klimt, žijící převážně ve Vídni.
Gustav Klimt se narodil v městečku Baumgarten u Vídně, jako druhý ze sedmi dětí - tří chlapců a čtyř dívek. U všech tří synů (Gustav, Ernst a Georg) se brzy objevilo umělecké nadání. Jejich otec, Ernst Klimt starší, původem z Čech, byl zlatník a rytec. Vzal si Annu, rozenou Finsterovou, jejíž nenaplněným přáním bylo stát se hudebnicí. Po většinu Klimtova dětství žila jeho rodina v chudobě.
V roce 1876 získal Klimt stipendium na Vídeňské škole umění a řemesel (Kunstgewerbeschule), kde studoval až do roku 1883 a později absolvoval školení jako malíř architektury. Klimt v té době ochotně přijal principy konzervativní malířské práce, jeho raná díla se dají označit jako akademická. V roce 1877 se jeho bratr Ernst, který se stejně jako jejich otech chtěl stát rytcem, zapsal do umělecké školy. Oba bratři a jejich přítel Franz Matsch v té době pracovali společně. Klimt tak započal svou profesionální kariéru malováním nástěnných maleb a stropů ve velkých veřejných budovách na Ringstrasse.
V roce 1888 Klimt dostal Zlatý kříž za zásluhy od císaře Františka Josefa I. Rakouského za jeho nástěnné malby, které namaloval pro Burgtheater ve Vídni. V roce 1892 Klimtův otec a bratr Ernst zemřeli, a malíř tak musel převzít odpovědnost za celou rodinu. Tragédie velmi ovlivnila jeho umělecké vize a brzy na to malíř objevil svůj nový styl. Začátkem roku 1890 se Klimt setkal s Emilií Flöge, která se bez ohledu na vztah umělce s jinými ženami stala až do konce svého života jeho družkou. Zda jeho vztah s Emilií byl sexuální nebo ne, není dodnes jasné, skutečností ale je, že během tohoto období se Klimt stal otcem nejméně 14 dětí.
V roce 1917 byl Klimt zvolen čestným členem Akademie umění ve Vídni a Mnichově. Již příští rok, 6. února 1918 však po mrtvici zemřel ve Vídni a byl pohřben na tamním hřbitově Hietzing. Zanechal po sobě více než tři tisíce dokončených a bezpočet nedokončených děl.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
"Kdo se chce o mně, jako o umělci hodném povšimnutí, něco dozvědět, musí se pozorně dívat na moje obrazy a snažit se poznat z nich, kdo jsem a co chci," říkal Gustav Klimt, jeden z největších umělců evropské secese a nejžádanějších portrétistů své doby.
"Neexistuje můj autoportrét. Nezajímám se o vlastní osobu jako o předmět obrazu, spíše mě zajímají ostat ní lidé, především ženy." Zejména o jedné se v souvislosti s Klimtem mluvilo. O jeho celoživotní, "věčné lásce" Emilii Flöglové, sestře jeho švagrové. Emilie byla pro Klimta ztělesněním moderní, vzdělané ženy, která dokáže být přítelem, partnerkou i milenkou. Měla úspěšný módní salon a Klimt pro ni navrhoval látky.
Muže Klimt maloval málokdy. A ačkoli tvrdil, že sebe nenamaloval nikdy, říká se, že jednou udělal výjimku. Na obraze Polibek prý drží v náručí milovanou Emilii.
V lednu 1918 Klimta ranila mrtvice, 6. února zemřel. Netušil, že mnoho jeho obrazů bude za druhé světové války ukradeno a ztraceno a jiné zničeny. Hlásal heslo "Době její umění, umění jeho svobodu". Čas, který měl přijít, svobodě nepřál. Nepřál by ani Klimtovi.
Narodil se 14. 7. 1862 v Baumgartenu u Vídně (Rakouské císařství; nyní součást Penzingu, Rakousko).
Gustav Klimt (Wikipedia)
Gustav Klimt (www.artmuseum.cz, Martina Glenn)
Gustav Klimt - životopis (www.galerieart.cz)
Gustav Klimt
Gustav Klimt
  Lípa č. 2/2012
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Červenec 2012 (14.7.)
     
6. února 1928 (90. výročí)
zemřel v Brně (Československo) český a československý spisovatel, básník, dramatik, politik a senátor Národního shromáždění ČSR za Československou stranu socialistickou (národní socialisté) Josef Holý (pseudonym Josephus Holacius), jehož skepticky laděná intimní lyrika a verše společenského vzdoru byly přijímány jako ozdravující reakce na stylizovanou dekadentní poezii konce století.
Studoval na gymnáziu v Jičíně, kde maturoval roku 1895. Od roku 1900 učil na průmyslové škole v Plzni, pak absolvoval osm semestrů na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Působil jako básník a dramatik. Žánrově se zaměřoval na skeptickou intimní lyriku a společensky kritickou tvorbu. V roce 1906 byl přeložen z působiště učitele na dívčím lyceu Vesny v Brně kvůli disciplinárnímu řízení, které proti němu bylo vedeno pro báseň Svatba ze sbírky Adamovské lesy. Přešel na školu ve Velkém Meziříčí, pak opět působil v Brně. Byl členem Moravského kola spisovatelů, jemuž v letech 1923-1925 předsedal. Vydal básnické sbírky Památník a Skokády (1897) a Padavky (1897). Bývají srovnávány s Petrem Bezručem, třebaže Holý označil Bezruče za svého epigona. V roce 1905 mu vyšla sbírka milostné poezie Panenčiny knížky, předtím roku 1903 sbírka Satyry a téhož roku i Elegie. V roce 1908 publikoval sbírku sociálních balad Mračna. Zabýval se i divadelními dramatizacemi. Je autorem veršované skladby Vašíček Nejlů, která měla divadelní premiéru v říjnu 1928 v brněnské Redutě. Publikoval povídky, fejetony a kratší studie či polemiky v denním tisku. Nejvýraznější polemiku vyvolal básní Svatba, kterou napadl spisovatelku Růženu Svobodovou.
Po parlamentních volbách v roce 1920 získal senátorské křeslo v Národním shromáždění. Mandát nabyl ale až dodatečně roku 1923 jako náhradník poté, co zemřel senátor Alois Konečný. Povoláním byl profesorem a spisovatelem v Brně.
Narodil se 7. 2. 1874 v osadě Košík (obce Tuchom u Jičína, Rakousko-Uhersko).
Josef Holý (politik) (Wikipedia)
Josef Holý (www.mzm.cz)
Josef Holý (encyklopedie.brna.cz)
Josef Holý, portrét ze studií v Praze 1898-1900
Josef Holý, portrét ze studií v Praze 1898-1900
  Z historie (HaNo)
www.mzm.cz/mzm/osobnosti
Viz
Kalendárium Únor 2014 (7.2.)
     
6. února 1928 (90. výročí)
zemřel český básník Josef Heyduk.
Narodil se 7. 6. 1835.

  Lípa č. 4/2007
     
6. února 1948 (70. výročí)
vzlétlo první rádiově řízené letadlo.

  www.iabc.cz
     
6. února 1948 (70. výročí)
měl v kinech premiéru film režiséra Martina Friče Polibek ze stadionu.
Praha 1947 - Mistrovství světa v ledním hokeji. Vítězství Rakouska nad Švédskem dopomohlo Československu k získání titulu mistrů světa. V oslavujícím davu na stadionu dostane zubař Jan Vaněček polibek od rozjásané neznámé dívky. Atmosféru zachycuje kamera, která připravuje filmový žurnál do kin. Tento žurnál shlédne Vaněčkova snoubenka Lída, která nechce Jana už ani vidět. Ten žádá o pomoc v usmíření s Lídou svého přítele Oldřicha. Po dlouhém pátrání Jan najde dívku ze stadionu a žádá ji, aby mu před Lídou dosvědčila jeho nevinu. Dívka souhlasí. Celá aféra skončí šťastně, neboť Lída se sblíží s Oldřichem a Jan se zamiluje do Věry - dívky ze stadionu.
Režie: Martin Frič. Scénář: Martin Frič, František Vlček st. Kamera: Jan Roth. Hudba: Eman Fiala. Střih: Jan Kohout. Zvuk: Miloslav Hůrka. Scénografie: Štěpán Kopecký. Masky: Ladislav Bacílek.
Hrají: Zdeněk Dítě, Jana Dítětová, Svatopluk Beneš, Eman Fiala, Irena Bernátová, Marie Grossová, Oldřich Dědek, Josef Laufer, Otakar Procházka, Štefan Mašlonka, Jára Kohout, Milada Spálená, Ella Nollová, Bohuš Hradil, Taťána Vavřincová, Jindřich Heidelberg, Miroslav Horníček, Antonín Jirsa, Josef Steigl, Ladislav Sedláček, Jiří Pravda, Ema Kreutzerová.
Polibek ze stadionu (www.csfd.cz)
Polibek ze stadionu (www.fdb.cz)
Polibek ze stadionu (www.youtube.com, video/audio, 2:50 min)
Polibek ze stadionu (1947)
Polibek ze stadionu (1947)
  Jak šel čas (TV pohoda č. 5/2018)
http://www.ceskatelevize.cz
     
6. února 1968 (50. výročí)
byly v Grenoblu (Isére, Francie) zahájeny X. zimní olympijské hry; trvaly do 18. 2. 1968.
X. zimní olympijské hry se konaly od 6. do 18. února 1968 v Grenoblu, v hlavním městě francouzského departementu Isére. Francie podruhé hostila zimní olympijské hry, poprvé roku 1924 v Chamonix. Hry byly ovlivněné do té doby nevídanou mírou decentralizace, soutěže se konaly až na 65 km vzdálených horských hřebenech ode centra města. Olympiády se zúčastnilo 1158 sportovců ze 37 zemí, což byl nový rekord v počtu přihlášených sportovců.
Nejúspěšnějším sportovcem her se stal francouzský závodník v alpském lyžování Jean-Claude Killy, ve všech třech disciplínách kterých se zúčastnil, získal zlatou medaili. Švédská závodnice v běhu na lyžích Toini Gustafsson byla se dvěma zlatými a jednou stříbrnou medailí nejúspěšnější ženou olympijských her. Nejvíce medailí na olympijských hrách získalo Norsko.
Poprvé se her zúčastnila Německá spolková a Německá demokratická republika dvěma oddělenými týmy, ale ještě pod stejnou vlajkou a hymnou. Premiéru na olympijských hrách měly dopingové kontroly a barevné televizní přenosy z her.
O historické zlato pro Československo se postaral skokan na lyžích Jiří Raška.
Československá výprava, která se skládala ze 47 sportovců, dosáhla díky jedné zlaté, dvěma stříbrným a jedné bronzové medaili nejlepšího výsledku. Jiří Raška přidal k triumfu ze středního můstku stříbro na velkém. Jen krůček scházel ke zlatu hokejistům, bronz vybojovala krasobruslařka Hana Mašková.
Zimní olympijské hry 1968 (Wikipedia)
ZOH 1968 Grenoble (www.olympic.cz)
Slavnostní zahájení ZOH Grenoble 1968 (www.ceskatelevize.cz, video/audio, 16:10 min)
Krasobruslení: Hana Mašková
Krasobruslení: Hana Mašková
  Lípa č. 4/2007
     
6. února 1998 (20. výročí)
zemřel v Puerto Plata (Dominikánská republika) zpěvák, skladatel a hudebník (piano, baskytara, kytara) Falco, vlastním jménem Johann (Hans) Hölzel, jeden z největších umělců rakouské hudební scény 80. a 90. let 20. století, který jako první německy zpívající zpěvák dosáhl prvního místa v US-Billboard-Charts.
Za jeho života bylo prodáno přibližně 60 milionů nosičů s jeho nahrávkami.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
A v Rakousku ještě chvíli zůstaneme. Přesuneme se ale v čase až do 80. let 20. století. Rakouský zpěvák se dostal na první příčku populární americké hudební hitparády s písní, ve které zpívá převážně německy.
Falco, vlastním jménem: Johann Hölzel se hudbě věnoval odmalička. Hrál v různých kapelách a používal více pseudonymů. Až se jménem Falco skutečně prorazil. Stoupající sláva však Falcovi nepřinesla to, co by každý očekával: štěstí. Naopak citlivého hudebníka strhávala do propasti pochyb a depresí.
Bál se, velkých očekávání od publika. Strachoval se, že úspěch skladby „Rock Me Amadeus“ už nepřekoná. Pocity nejistoty zaháněl alkoholem a drogami. Ani jeho manželství nevydrželo. Falco měl na kontě více hitů, někdy šlo o písně dosti kontroverzní, ale skladby z osmdesátých let měly vesměs velký úspěch.
V devadesátých letech už jeho hvězda padala strmě dolů. Když v Dominikánské republice, kam se přestěhoval, pracoval na novém albu a plánoval svůj hudební comeback, jeho džíp se 6. února roku 1998 střetl s výletním autobusem. Falco těžkým zraněním podlehl.
Narodil se 19. 2. 1957 ve Vídni - Margareten (Rakousko).
Falco (Wikipedia)
Rakouskou star zabila sláva. Falco by oslavil šedesátku (www.denik.cz, Hana Langrová)
Falco - Rock Me Amadeus (www.youtube.com, video/audio, 3:44 min)
Falco
Falco
  https://www.csfd.cz/
http://www.ireport.cz/
Kalendárium ČT1
     
6. (5.) února 1998 (20. výročí)
v Paříži (Francie) zemřela francouzská spisovatelka, prozaička a novinářka Heléne Parmelin, vlastním jménem Heléne Pignol, rozená Jungelson.
Ve svých románech, kde se staví proti násilí a válce, věnuje pozornost i tvarovým aspektům, včetně zavádění nových technik.
Narodila se 19. 8. 1915 v Nancy (Francie).
Helene Parmelin (www.cbdb.cz)
Parmelin, Hélene: Černé na bílém (muj-antikvariat.cz)
Heléne Parmelin
Heléne Parmelin
  Slovník francouzsky píšících spisovatelů
Viz
Kalendárium Srpen 2015 (19.8.)
     
7. února 1128 (890. výročí)
jak uvádí Balbín, umřel Jarloch, neboli Gerlach, první opat kláštera premonstrátského v Milevsku.
Kronika Jarlochova se přiřazuje k dílům pokračovatelů Kosmových a sahá až po rok 1198.

  Kalendář historický národa českého
     
7. února 1478 (1477) (540. výročí)
se v Londýně (Anglie) narodil anglický právník, filozof, státník, politik, spisovatel, utopista, mučedník Thomas More (Svatý Tomáš More, anglicky Thomas More, v latinizované podobě Thomas Morus, česky Tomáš Morus), zakladatel moderního utopického myšlení, prohlášen za svatého.
Je považován za nejvýznamnějšího anglického humanistu.
V letech 1529-1532 zastával úřad lorda kancléře krále Jindřicha VIII., jehož byl blízkým spolupracovníkem a přítelem. Je považován za nejlepšího anglického právníka a jednoho z největších evropských vzdělanců své doby. Po Jindřichově roztržce s katolickou církví se roku 1532 s králem rozešel a rezignoval na svůj úřad. Když později odmítl složit přísahu podle zákona o následnictví, byl nejprve uvězněn a posléze popraven. Katolická církev jej ctí jako svatého a mučedníka.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
„Copak mě nikdo nedokáže zbavit toho otravného mnicha?“ zvolal prý jednou anglický král Jindřich II. Plantagenet, dopálený mocenskými spory se svým bývalým kancléřem, nyní arcibiskupem canterburským Thomasem Beckettem. Měl chápající dvořany. V roce 1170 byl Beckett zavražděn.
O třistašedesátpět let později nastala podobná situace. Další Jindřich, tentokrát VIII., se také nepohodl s kancléřem. Tentokrát současným. I tady se, mimo jiné, jednalo o postavení církve. A také tento spor skončil smrtí. Kancléře, přirozeně. O co šlo? Papež odmítl Jindřichovi povolit rozvod s první ženou Kateřinou Aragonskou. Jindřich tedy založil vlastní, anglikánskou církev, jmenoval se její hlavou, rozvedl se s Kateřinou a oženil s půvabnou dvorní dámou Annou Boleynovou.
Parlament jeho počínání pokorně schválil. Jen Jindřichův do té doby nesmírně oblíbený kancléř Thomas More, čestný a vzdělaný muž, autor spisku o vysněné ideální zemi Utopie, odmítl dát Jindřichovi požehnání. Brzy však zjistil, že králům se nemá odporovat. Každý, kdo nechtěl uznat „cudný a posvátný sňatek Jindřicha s Annou“, byl prohlášen za zrádce. More byl souzen, odsouzen a sťat. Jeho hlava, nabodnutá na kopí, byla týdny vystavena vedle londýnského Toweru. V ten čas neustále pršelo a lidé si šeptali, že to pláče Bůh.
T. More:
"Štěstí nespočívá v jakémkoliv uspokojení, ale pouze v čestném a ušlechtilém."
"Vztahy mezi lidmi nemohou být dobré, jestliže se neodstraní soukromé vlastnictví."

Zemřel (popraven) 6. 7. 1535 v Londýně (Anglie).
Tomáš More (Wikipedia)
Thomas More - spisovatel (www.spisovatele.cz)
Thomas More (www.katopedia.cz)
Portrét Tomáše Mora od Hanse Holbeina
Portrét Tomáše Mora od Hanse Holbeina
  Slovník spisovatelů: anglická literatura …
Lípa č. 4/2007
Lípa č. 2/2010
http://www.cesky-jazyk.cz/
http://www.databazeknih.cz/
http://studentka.sms.cz/
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Červenec 2015 (6.7.)
     
7. února 1898 (120. výročí)
schválil Sbor obecních starších stavbu ústřední elektrárny v Holešovicích; stavba byla dokončena v roce 1900.
V roce 1897 rozhodla komise odborníků složena z Prof. Pulaje, dvorního rady Kapreise a Prof. Dőrfela o další elektrizaci Prahy v souvislosti s novou ústřední elektrárnou. Tak vznikl návrh na elektrizaci Prahy střídavým trojfázovým proudem 50 Hz o vysokém napětí 3kV a nízkém napětí 3x120 V, který byl velmi šťastný. Pro pražskou síť se zároveň rozhodlo o jediné elektrárně, která měla být vybudována v Holešovicích.
V roce 1900 byla dokončena výstavba stavební i technologické části parní elektrárny s prvními třemi a poté ještě dalšími dvěma parními stroji o výkonu 1000 HP. Dne 7. dubna 1900 byla elektrárna uvedena do chodu se třemi parními stroji. V roce 1903 přibyl další parní stroj o výkonu 3000 HP. V letech 1908 až 1909 byla uvedena do provozu parní turbina (5000HP) systému Melms-Pfenninger při 1000 ot./min. V dalších letech byly postaveny dva turbogenerátory 3600 kW při 1500 ot./min. a dva o výkonu 8500 kW při 1500 ot./min. Poté následoval stroj 5000 kW na 3000 ot./min.
Holešovická elektrárna (Wikipedia)
Holešovická elektrárna (www.langweil.info, Václav Kostlán)
Ústřední elektrická stanice královského hlavního města Prahy (podzemi.solvayovylomy.cz)
Původní vzhled elektrárny
Původní vzhled elektrárny
  www.quido.cz
http://mistamehomesta.cz/
Viz
Kalendárium Únor 2008 (7.2.)
     
7. února 1928 (90. výročí)
v Budapešti (Maďarsko) zemřel maďarský básník, člen literární skupiny Nyugat, Arpád Tóth.
Je autorem esoterické melancholické poezie, v níž uplatnil cit pro sociální problémy.
Narodil se 14. 4. 1886.

  Všeobecná encyklopedie ve čtyřech svazcích: Diderot
     
7. února 1948 (70. výročí)
se v Plzni (Československo) narodila česká herečka a dabérka Jana Preissová, rozená Jana Drchalová.
Roku 1970 vystudovala herectví na pražské DAMU. Poté působila 20 let v Divadle Na zábradlí v Praze (1970-1990), kde si zahrála např. Mášu ve Třech sestrách nebo Elvíru v Donu Juanovi. V roce 1990 se stala členkou činohry Národního divadla v Praze. Objevila se ve hrách Komedie omylů jako Emilie, Marie Stuartovna jako Marie Stuartovna, Eldorado jako Greta či Cymbelín jako královna. Vyučovala několik let na Pražské konzervatoři, kde mezi její žáky patřili například Kateřina Winterová či Zuzana Vejvodová.
Věnuje se rovněž dabingu (v letech 1995 a 1998 jí byly uděleny Ceny Františka Filipovského), vystupuje v televizních inscenacích a filmech.
Je manželkou herce Viktora Preisse a mají syny Jana (počítačový grafik) a Martina Preisse, který se také věnuje herectví.
Filmové a televizní role (výběr): Rozmarné léto (1967); Zločin v šantánu (1968); Princezna Lada (1969); Manon Lescaut (1970, TV film); Jak vytrhnout velrybě stoličku (1977); Jak dostat tatínka do polepšovny (1978); My všichni školou povinní (1984); Miliónová láska (1987); Tajemství (1991); Drákulův švagr (1996); Milenci a vrazi (2004); Dobrá čtvrť (2005).
Jana Preissová (www.csfd.cz, Ondra Dvořák)
Jana Preissová (Wikipedia)
Jana Preissová - Členka Činohry (www.narodni-divadlo.cz)
Jana Preissová
Jana Preissová
  Jak šel čas (TV pohoda č. 5/2018)
Lípa č. 4/2007
https://www.fdb.cz/
http://www.rozkvetlekonvalinky.estranky.cz/
http://www.ceskatelevize.cz/
     
7. (27.) února 1958 (60. výročí)
zemřela v Seattle (Washington, USA) americká spisovatelka, prozaička, autorka dětské literatury a memoárových románů, vesměs autobiografických Betty MacDonald (Betty MacDonaldová), rodným jménem Anne Elizabeth Campbell Bard, autorka humorných pamětí.
Vzpomínky na hospodaření na slepičí farmě, „Vejce a já“, uchvátily čtenáře po celém světě.
Její sestrou je americká spisovatelka Mary Bardová.
Humoristický žánr obohatila čtyřmi romány, které otevřeně a volně vypovídají o době, ve které žila. Svou bezprostředností, upřímností si získaly její romány velkou oblibu. Tuto oblibu zahájila vydáním knihy Vejce a já z roku 1945. Náměty čerpala z vlastního života - nesčetné množství lidí, dobrých i zlých příhod atd. Nikdy beznadějně nepropadá sebelítosti a pesimismu, ale předkládá nezdolnou naději. Mezi jejích pět sourozenců patří také neméně úspěšná spisovatelka Mary Bardová. Její otec byl důlní inženýr.
Prvním manželem Betty MacDonaldové byl Robert Eugene Heskett (1895-1951). Manželství uzavřeli v roce 1927 a vzešly z něj dvě dcery, Anne „Anka“ MacDonald Canhamová (nar. 1928) a Joan „Janka“ MacDonald Keilová (1929-2005). V roce 1931 Betty MacDonaldová manžela opustila a vrátila se zpět k své rodině do Seattlu. Manželství bylo oficiálně ukončeno roku 1935. Zkušenosti z prvního manželství, které trávila na slepičí farmě blízko Port Townsend ve státě Washington, zúročila spisovatelka ve svém románu Vejce a já.
Spisovatelka se v dalším období svého života usadila v Seattlu, kde v době světové hospodářské krize vystřídala mnoho zaměstnání. V období 1937-1938, kdy onemocněla tuberkulózou, pobývala v plicním sanatoriu - Firland Sanatorium. Zkušenosti a zážitky ze sanatoria naplno zužitkovala v románu Morová rána (Plague and I). Za zmínku stojí i přátelství se spolupacientkou, spisovatelkou Monicou Sone (autorkou Nisei Daughter, 1953), která v knize vystupuje pod jménem Kimi Sanbo.
V roce 1942 se autorka provdala za Donalda C. MacDonalda (1910-1975) a spolu s dcerami přesídlili na Vashonův ostrov v blízkosti Seattlu. Život na ostrově se všemi jeho specifiky autorka vylíčila v knize Dusím se ve vlastní šťávě (Onions in the Stew). Z ostrova se MacDonaldovi odstěhovali v roce 1956, kdy koupili ranč v Kalifornii.
Betty MacDonaldová zemřela na rakovinu dělohy v roce 1958.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Většinou je uváděno, že se spisovatelka Betty Macdonald narodila v roce 1908. Některé zdroje ale naznačují, že to bylo už o rok dříve.
Autorka proslula především díly, k jejichž sepsání ji inspiroval vlastní život. Na vydání její první knihy „Vejce a já“ má nemalou zásluhu autorčina sestra, Mary. Potkala totiž kamaráda, který pracoval jako hledač talentů pro nakladatelství a protože Mary věřila, že „kdokoliv může dělat cokoliv, hlavně naše Betty“, vymyslela si, že její sestra právě pracuje na knize. Na základě toho, Betty MacDonald skutečně v rychlosti napsala kostru příběhu.
„Kdy jsem poprvé četla Vejce a já, to už si opravdu nevzpomínám, je to moc let. Knížku mně někdo ukradl a já mám další. Bez ní já nechci být.“ Vejce a já vyšlo bezprostředně po skončení druhé světové války a kniha prodchnutá humorem a nadějí se stala bestsellerem. Dočkala se rovněž filmového zpracování.
Také v dalších románech Kdokoli může dělat cokoli nebo Morové rány líčí své životní zkušenosti. Oblíbené jsou také její dětské knihy o paní Láryfáry. Na rozdíl od rodné Ameriky, patří u nás knihy Betty MacDonald stále k nejčtenějším. V životě ji potkalo mnoho nelehkých situací - od rozvodu, přes těžké nemoci - nikdy však neztrácela nadhled, humor a naději.
Narodila se 26. 3. 1908 (1907) v Boulder (Colorado, USA).
Betty MacDonaldová (Wikipedia)
Betty MacDonald (www.databazeknih.cz)
Betty MacDonald (www.cbdb.cz)
Betty MacDonald
Betty MacDonald
  Slovník spisovatelů: Spojené státy americké
Lípa č. 4/2007
Kalendárium ČT1
     
7. února 1998 (20. výročí)
byly v Naganu (Japonsko) zahájeny XVIII. zimní olympijské hry; trvaly do 22. 2. 1998.
Zimní olympijské hry 1998 se odehrávaly v japonském Naganu. Právo pořadatelství získali Japonci na zasedání Mezinárodního olympijského výboru v Birminghamu 15. června 1991, protikandidáty byli Salt Lake City (USA), Östersund (Švédsko), Jaca (Španělsko) a Aosta (Itálie). Nagano je dosud nejjižněji ležící město, které kdy pořádalo zimní olympiádu. Hry byly poznamenány nepřízní počasí: sněžení a mrznoucí déšť si vynutily odložení řady závodů v alpském lyžování, došlo i ke slabému zemětřesení.
Olympiády se zúčastnilo 72 zemí, z toho pět poprvé v historii: Ázerbájdžán, Keňa, Makedonie, Uruguay a Venezuela. Dvacet čtyři zemí získalo medaili, z toho patnáct alespoň jednu zlatou. Dánsko získalo díky družstvu curlerek svoji dosud jedinou medaili ze zimní olympiády.
Olympijskou premiéru měl v Naganu snowboarding, ženský lední hokej a curling (ten se na hrách objevil jako ukázkový sport v letech 1924, 1932, 1988 a 1992, turnaj v roce 1924 byl dodatečně v roce 2006 uznán jako oficiální). Historicky prvním snowboardovým olympijským vítězem se stal Kanaďan Ross Rebagliati, který byl tři dny po soutěži diskvalifikován kvůli pozitivnímu testu na marihuanu. Po odvolání se zjistilo, že marihuana není na seznamu zakázaných látek MOV a zlatá medaile byla Rebagliatimu vrácena.
Asi nejatraktivnější částí her byl hokejový turnaj, neboť se (po dlouhé řadě neúspěšných pokusů z předchozích let) podařilo vyjednat přerušení severoamerické NHL, aby na zimních olympijských hrách mohli startovat i hráči z této soutěže. Vítězství českého týmu v tomto turnaji je považováno za jeden z největších úspěchů české hokejové historie.
Zimní olympijské hry 1998 (Wikipedia)
Lední hokej mužů na Zimních olympijských hrách 1998 (Wikipedia)
Hokejové finále: Rusko - Česká republika
Hokejové finále: Rusko - Česká republika
  Lípa č. 4/2007
     
8. února 1828 (190. výročí)
se na ostrůvku Île Feydeau, ve městě Nantes (Francie) narodil francouzský spisovatel, romanopisec a dramatik Jules Verne, celým jménem Jules Gabriel Verne, jeden z prvních autorů sci-fi literatury.
Napsal více než sto knih, z toho přes šedesát románů.
Zpočátku se pokoušel o dramatickou tvorbu, ale bezúspěšně. Světoznámým se stal jako spisovatel pro mládež, třebaže ambicí tohoto pracovitého autora a nenáročného a vyrovnaného člověka bylo vytvořit „román o vědě“ pro dospělé. Je považován za jednoho ze zakladatelů žánru vědeckofantastické literatury.
Roku 1847 odjel Jules Verne do Paříže studovat práva a po ukončení studia se živil jako obchodník s akciemi. Roku 1857 se oženil s Honorií Morelovou, se kterou měl syna Michela, který po jeho smrti dopsal některá jeho nedokončená díla.
Již v mládí se pokoušel Verne o literární činnost. Psal (bez většího ohlasu) básně, povídky, písně, libreta a divadelní hry, např. Zlomená stébla (1849, Les Pailles rompues). V roce 1862 se však seznámil s nakladatelem Pierrem-Julesem Hetzelem, který vydal jeho dobrodružný román Pět neděl v balóně. Ten měl tak obrovský úspěch, že nakladatel nabídl Verneovi exkluzivní smlouvu na dvacet let, v níž se Verne zavázal napsat dva svazky ročně (nejde o počet titulů, protože některé romány byly několikasvazkové). Tato smlouva Vernea finančně zajistila a umožnila mu živit se pouze psaním. Pierre-Jules Hetzel také vymyslel souhrnný název pro Verneovo dílo, a to Podivuhodné cesty (Les Voyages extraordinaires), které měly podle něho „shrnout všechny znalosti zeměpisné, geologické, fyzikální, astronomické, tak jak je shromáždila moderní věda, a zpracovat tak barvitým a poutavým způsobem … dějiny světa“.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Jules Verne, duchovní otec moderní sci-fi literatury, si prý už jako malý kluk do sešitů a do učebnic čáral fantastické stroje, třeba mechanického slona s dýmajícím chobotem. Učil se špatně, ale hodně četl. V jedenácti letech utekl z domova a nechal se najmout jako plavčík na loď do Indie, rodiče však cestě včas zabránili. Jak záviděl mladšímu bráškovi Paulovi, že se směl stát námořníkem! On musel dle otcova přání studovat nenáviděná práva. Málokdo ví, že začínal jako dramatik - bez valného úspěchu. Teprve pak napsal svůj první dobrodružný román Pět neděl v balónu. Údajně obešel patnáct nakladatelství a odevšad ho s textem vyhodili. Teprve Pierre Jules Hetzel rukopis přijal a byl z toho hotový trhák! Hetzel poskytl Vernovi výhodnou smlouvu - po dvacet let měl dodávat dva romány ročně - a vedl jej i umělecky. Dovedl přesně ukázat na slabá místa příběhu a poradit co s nimi. Nakladatele Hetzela prý Verne vtělil do postavy kapitána Nema z románu Dvacet tisíc mil pod mořem.
Autorství některých jeho děl je sporné. Několik románů pouze korigoval a podepsal se pod ně z komerčních důvodů. Dokonce se tradovalo, že žádný Verne neexistuje, že Hetzel najal skupinku šikovných psavců, kteří chrlili jeden román za druhým.
První Čech, který četl Jula Verna, byl Jan Neruda. Román Pět neděl v balóně si přivezl z Paříže jako „literární kuriozitu“. Jemu vděčíme také za to, že už v roce 1869 vyšel první překlad Verna do češtiny - román Cesta kolem Měsíce.
Uplynulo sto let a první muž, který vystoupil na povrch Měsíce, Neil Armstrong, prohlásil: „Připomínám si podivuhodnou knížku Jula Verna, která je, jak se ukázalo v mnoha bodech, naprosto správnou předpovědí technických postupů při projektu Apollo.“
J. Verne:
"Všechno, co si někdo dokáže představit, může někdo uskutečnit."
"Nejtěžší zkouškou lidské statečnosti je, když člověk zůstane sám."

Zemřel 24. 3. 1905 v Amiens (Francie).
Jules Verne (Wikipedia)
Jules Gabriel Verne (ld.johanesville.net)
Jules Verne (www.databazeknih.cz)
Jules Verne
Jules Verne
  Slovník francouzsky píšících spisovatelů
www.iabc.cz
https://www.knihydobrovsky.cz/
https://knihy.abz.cz/
http://www.knihyomega.cz/
https://www.cbdb.cz/
https://magazin.aktualne.cz/
http://zivotopisyonline.cz/
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Únor 2008 (8.2.) a Kalendárium Březen 2015 (24.3.)
     
8. února 1858 (160. výročí)
se v Jáchymově u Litovle (vesnička Jáchymov u Nákla, Čechy, Rakouské císařství; dnes součást obce Náklo) narodil soudní rada, český a moravský spisovatel, prozaik a novinář Alois Zábranský, vlastním jménem František Červínek.
V literární tvorbě se zaměřil na humoristické povídky a črty z Hané. Přispíval do humoristického časopisu "Švanda dudák". Psal také pod pseudonymy Florián Čaboun a Baltazar Pelyněk.
Obecnou školu absolvoval v rodném Nákle. Slovanské gymnasium vystudoval v Olomouci a práva na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, pak působil jako úředník v soudní službě na různých místech Moravy, naposledy jako soudní rada v Uherském Hradišti.
Z prostředí rodné Hané pochází náměty jeho humoristicko-satirické literární práce, povídky uveřejňované v různých časopisech (např. v Herrmanově Švanda dudákovi) pod pseudonymy Florian Čahoun, Balthazar Pelyněk. Později napsal pod pseudonymy Alois Zábranský a Baltazar Pelyněk i několik knížek.
Romány: Z nového labyrintu světa (1907); Břehule, čili Poslední hastrman na Hané (1919/1984); Na potulkách se Švandou (1919); Lásko, milá lásko (1920).
Zemřel 9. 9. 1921 v Uherském Hradišti (Československo).
Alois Zábranský (Wikipedia)
Alois Zábranský (www.databazeknih.cz)
Alois Zábranský: Břehule
Alois Zábranský: Břehule
  www.uherske-hradiste.cz/osobnost/
Viz
Kalendárium Září 2011 (9.9.)
     
8. února 1858 (1852, 1855) (160. výročí)
se v Jilemnici (Rakouské císařství) narodila česká operní pěvkyně (soprán) Marie Laušmannová (Laušmanová).
Některé prameny uvádějí datum narození 7.2.1855. V letech 1873-1875 studovala v Lukesově pěvecké škole, mezi roky 1875-1881 byla angažována v Prozatímním divadle. V letech 1881-1886 byla členkou opery ND. V roce 1886 odjela na delší dovolenou do Milána a poté do Vídně k J. Ressovi studovat zpěv. Vrcholné období jejího působení spadá do éry Prozatímního divadla. Byla jednou z prvních operetních subret na české scéně. V arénách Prozatímního divadla vytvořila řadu postav, které pomáhaly operetě razit cestu. Svůj operetní styl však nemohla již tak dobře uplatnit na scéně ND. Pro dlouhodobou hlasovou chorobu dostala výpověď k 1.9.1887. Po roce 1887 vyučovala zpěv. V roce 1890 vystoupila na zkoušku v německém divadle v Brně, ale angažována nebyla.
Z rolí: Barče (Hubička), Esmeralda i Mařenka (Prodaná nevěsta), Jitka (Dalibor), Lidunka (Dvě vdovy), Baruška (Šeborova Zmařená svatba), Siebel (Faust a Markéta), Elvíra (Don Giovanni), Papagena (Kouzelná flétna), Cherubín (Figarova svatba) a operetní úlohy.
Zemřela 25. 10. 1933 v Praze (Československo).
Marie Laušmannová (archiv.narodni-divadlo.cz)
Čeští operní pěvci - Marie Laušmannová (cestipevci.wz.cz)
Laušmanová, Marie (encyklopedie.idu.cz, Pavel Petráněk)
Marie Laušmanová
Marie Laušmanová
  Z historie (HaNo)
Lípa č. 4/2007
Viz
Kalendárium Říjen 2013 (25.10.)
     
8. února 1878 (140. výročí)
se ve Vídni (Rakousko-Uhersko) narodil izraelský (židovský) myslitel, existencialista, filozof náboženství, sociolog, spisovatel, lektor, pedagog, vychovatel a překladatel rakouského původu Martin Buber, známý i pracemi o židovském chasidismu.
Byl stoupencem gándhismu, ostře vystupoval proti politickému sionismu.
Podílel se na sionistickém hnutí a zasazoval se o vyrovnání s palestinskými obyvateli Izraele.
Martin (hebrejsky Mordechai) Buber se narodil ve Vídni v židovské rodině. Jeho děd, Solomon Buber, byl významný učenec, který se věnoval studiu židovských chasidských tradic a Tóry. U něho ve Lvově strávil Martin Buber dětství a studoval zde na polském gymnáziu. Po maturitě roku 1896 studoval ve Vídni, v Lipsku, v Curychu a v Berlíně, a to filosofii, psychologii a germanistiku, mezi jeho učiteli byl i Wilhelm Dilthey a Georg Simmel.
Roku 1899 se ve Vídni seznámil s Theodorem Herzlem a připojil se k jeho sionistickému hnutí. Na rozdíl od Herzla, který chtěl založit laický židovský stát, Buberovi šlo především o židovské náboženství a kulturu. V tomtéž roce se oženil a pracoval jako redaktor různých židovských časopisů. Roku 1902 se začal zabývat chasidstvím, jehož životní a náboženská praxe mu byla daleko bližší než politické cíle sionismu. Roku 1904 vydal disertaci o problému individuace, zejména o Jakobu Böhme a Mikuláši Kusánském a věnoval se pak už pouze studiu. Vydal několik sbírek chasidských příběhů a mýtů a pracoval opět jako redaktor. Za první světové války založil výbor na podporu východoevropských Židů.
Roku 1921 se spřátelil s Franzem Rosenzweigem a působil v jeho škole. Roku 1923 vydal své nejznámější dílo Já a Ty, věnované filosofii individuálního vztahu s druhou osobou. Od roku 1925 pracoval společně s Rosenzweigem na novém překladu Bible, který se snažil zachovat co nejvíce rysů hebrejského originálu. V letech 1930-1933 byl profesorem židovského náboženství a etiky na univerzitě ve Frankfurtu n. M., na protest proti Hitlerovu převzetí moci však roku 1933 rezignoval a roku 1938 kvůli sílícímu tlaku německého nacismu odjel do Jeruzaléma, kde učil na tamější Hebrejské univerzitě antropologii a sociologii.
Po druhé světové válce se účastnil diskusí o budoucím státu Izrael. Hájil význam židovského náboženství, zasazoval se o spravedlivý mír s Palestinci a zastával spíše kolektivistické názory. Od roku 1951 hodně cestoval a přednášel v Evropě i v USA, získal řadu významných cen a vyznamenání a až do smrti udržoval blízké vztahy se svými přáteli z Prahy, zejména Maxem Brodem, Felixem Weltschem a Hugem Bergmannem. V letech 1960 až 1962 byl prvním prezidentem Izraelské akademie věd a klasického vzdělávání.
Zemřel 13. 6. 1965 v Jeruzalémě (Izrael/Palestina).
Martin Buber (Wikipedia)
Martin Buber (www.databazeknih.cz)
Jolana Poláková: Martin Buber (www.jolana-polakova.cz)
Martin Buber
Martin Buber
  Slovník spisovatelů německého jazyka
http://www.ceskatelevize.cz/
http://www.iliteratura.cz/
Viz
Kalendárium Červen 2015 (13.6.)
     
8. února 1908 (110. výročí)
se v Kreuzlingenu narodil švýcarský germanista Emil Staiger, profesor na univerzitě v Curychu.
Patřil k významným představitelům směru literární teorie zvaného werkimanentní interpretace (werkimmanente Interpretation). Překládal také ze staré řečtiny.
Zemřel 28. 4. 1987.

  http://cs.wikipedia.org
     
8. února 1908 (110. výročí)
se narodil český malíř Jiří Víšek.

  Lípa č. 4/2007
     
8. února 1928 (90. výročí)
se v obci Pavlovskij Posad (Moskevská oblast, Sovětský svaz) narodil ruský a sovětský filmový herec (Vojna a mír, Májové hvězdy) Vjačeslav Vasiljevič Tichonov.
Znám je, mimo jiné, díky své roli Stierlitze v televizním seriálu Sedmnáct zastavení jara.
Jeho rodiči byli textilní mechanik Vasilij Tichonov a vychovatelka v mateřské školce Valentina Tichonovová. Za druhé světové války musel přerušit běžnou školní docházku, vyučil se soustružníkem a začal tuto profesi vykonávat ve vojenském průmyslu. Tajně ale snil o kariéře filmového herce, ačkoli rodiče si z něho přáli mít inženýra nebo agronoma.
Ačkoliv nesložil přijímací zkoušky, v roce 1945 jej do své třídy ve Všesvazovém státním institutu kinematografie (VGIK) zapsal Boris Bibikov.
Ještě v průběhu studií vystupoval ve své první filmové roli Volodi Osmuchina v Mladé gardě. Pro většinu herců jeho generace byl film startovní čarou k jejich další filmové kariéře, on ale na další roli musel 10 let čekat.
Mezi tím působil v divadle, konkrétně od roku 1950 v Divadle filmového herce v Moskvě (např. role Medvěda v představení Obyčejné kouzlo).
Až v roce 1957 se vrátil k filmu větší rolí traktoristy Matvěje Morozova ve filmu Rozcestí. Setkal se tak s režisérem S. I. Rostockým, se kterým zahájil dlouholetou spolupráci. Morozova ztvárnil jako nevšedního romantického snílka, uzavřeného do sebe, čímž naznačil herecký styl, který mu byl vlastní po celou kariéru, a to i v případech, kdy hrál postavy hrdinů.
Rozcestí a následující Uloupená loď přesvědčily režiséry o jeho hereckých kvalitách a ten se plně začal věnovat filmovému herectví.
Rozsáhlou hereckou plochu mu nabídla role knížete Bolkonského ve filmu Vojna a mír Sergeje Bondarčuka, za film Dočkáme se pondělí S. I. Rostockého naopak obdržel v roce 1969 státní cenu. Vrcholem jeho kariéry se pak bezesporu stal televizní seriál Sedmnáct zastavení jara z roku 1973, v němž hrál hlavní postavu plukovníka rozvědky Isajeva, působícího v nacistickém Německu pod jménem Stierlitz.
V osmdesátých a devadesátých letech pokračoval v aktivitě přiměřené svému věku, vytvořil ještě řadu kvalitních rolí.
Zemřel 4. 12. 2009 v Moskvě (Ruská federace).
Vjačeslav Tichonov (Wikipedia)
Tichonov Vjačeslav Vasiljevič (www.cojeco.cz)
Vjačeslav Tichonov (www.fdb.cz, slovensky)
Vjačeslav Tichonov v roce 2003
Vjačeslav Tichonov v roce 2003
  Lípa č. 4/2007
     
8. února 1928 (90. výročí)
v americkém Hartsdalu byl poprvé přijat televizní obraz vyslaný přes Atlantik.
Skotský průkopník televize John Logie Baird uskutečnil první dálkový televizní přenos. Podařilo se mu vyslat z Londýna přes oceán do New Yorku několik záběrů malé panenky a nakonec si sedl před kameru sám.
Jedním z řady vynálezců a zlepšovatelů byl John Logie Baird, muž, který jako první na světě předvedl v roce 1926 dálkový přenos obrazu. Přestože byl jeho vynález nakonec překonán systémem, který vyvinul Marconiho tým, stal se navždy pomyslným otcem televize.
Baird využil ve svém řešení studentský nápad Němce Paula Nikpowa z roku 1884. Nipkowův kotouč měl v sobě spirálovitě uspořádané otvory, a když se otáčel, odkrýval každý otvor jinou část pozorovaného předmětu. Tím byl obraz předmětu přeměněn do sledu řádků, z nichž každý měl jiný průběh jasu v závislosti na snímaném obrazu. Nipkow však neměl žádnou možnost sled světelných paprsků přenášet či zaznamenávat, proto mu nezbylo než na stejném místě druhým, shodným kotoučem převádět paprsky zpět na obraz. Základ televizního systému položil Baird v roce 1923, kdy použil ke snímání obrazu za kotoučem jiného vynálezu té doby, fotoelektrické buňky. Tímto světlocitlivým odporem převáděl dopadající světlo na elektrický signál, napětí, které odpovídalo intenzitě dopadajícího světla. Tento signál byl přenášen, zprvu vodičem, později prostřednictvím radiových vln, k přijímači, který sestával z neonové lampy, druhého kotouče a stínítka, na kterém byl vykreslován obraz.
Obraz se skládal z pouhých třiceti řádek, ale byl jasně rozpoznatelný. O dva roky později již Baird předváděl systém barevných filtrů v kotoučích, ze kterých v přijímači sestavoval, i když velmi nedokonalý, barevný obraz. Ve stejné době rovněž dělal pokusy se stereoskopickou (prostorovou) televizí, pomocí snímání a sestavování obrazu z více úhlů. Především však stále zlepšoval svůj původní systém a v roce 1928 uskutečnil přenos obrazu tří obličejů přes Atlantský oceán z Londýna do New Yorku, a o dva roky později, v roce 1930, zorganizoval živé televizní vysílání z koňských dostihů.
Baird zemřel roku 1946 ve věku 58 let, sedm let před začátkem pravidelného vysílání barevné televize ve Spojených státech v roce 1953.
John Logie Baird (Wikipedia)
Před 125 lety se narodil otec televize John Logie Baird (www.novinky.cz)
Televizní signál před 90 lety poprvé přelétl Atlantik. Pomohly k tomu loutky i bedna od čaje (www.ceskatelevize.cz)
John Logie Baird
John Logie Baird
  Rok do kapsy
www.iabc.cz
Viz
Kalendárium Únor 2008 (8.2.)
     
8. února 1938 (80. výročí)
zemřel v Praze (Československo) český kriminalista JUDr. Josef Vaňásek, předloha postavy rady Vacátka ze seriálu Hříšní lidé města pražského a na něj navazujících 4 celovečerních filmů.
Narodil se v rodině Josefa Vaňáska, sluhy u pošty v Holešovicích a Anny rozené Landové, dcery rolníka. Vystudoval gymnázium na Malé Straně (ukončil 1896) a Českou universitu v Praze (titul JUDr., ukončil 1904). Od října 1901 do září 1902 absolvoval jako jednoroční dobrovolník vojenskou činnou službu u 88. pěšího pluku v Praze.
V roce 1904 nastoupil k policii. V roce 1923 byl jmenován vrchním policejním radou a v roce 1930 vládním policejním radou. V této funkci působil až do své smrti v roce 1938. Působil na policejním ředitelství v Praze, v roce 1930 se stal po odchodu ministerského rady Josefa Knotka přednostou IV. bezpečnostního oddělení (tzv. "Čtyřky"). Do jeho pravomoci spadala veřejná bezpečnost, mravnostní policie, policejní věznice, ztráty a nálezy a Všeobecná kriminální ústředna. Jeho zásluhou byla v září 1928 u policejního ředitelství zřízena Ústředna pro potírání nelegálního obchodu s omamnými jedy. Téměř všechny kriminální případy se svým týmem vyřešil, jeho nejznámějším pomníkem (tedy případem nevyřešeným) se stala vražda prostitutky Otýlie Vranské.
Několik let také zastupoval Československo v Interpolu.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Postava policejního rady Vacátka měla svůj předobraz ve skutečné legendě české kriminalistiky, vládním radovi, Josefu Vaňáskovi. Josef Vaňásek vystudoval práva na České univerzitě v Praze. Po studiích se stal rakouským c. k. úředníkem. Postupně se vypracovával na velice schopného policistu.
Když byl přeložen do Plzně, došlo v roce 1917 k výbuchu největší rakousko-uherské muniční továrny ve Škodových závodech. Novinář František Gel o jednadvacet let později napsal: Vyšetřovatel, rada Vaňásek, „prokázal, že bolevecká katastrofa nebyla způsobena sabotáží. Zachránil desítky nevinných lidí před žalářováním a skupinu nařčených před smrtí.“ Karel Čapek se nechal touto boleveckou událostí inspirovat k napsání románu Krakatit.
Po návratu do Prahy byl roku 1923 prezidentem republiky jmenován vrchním policejním radou a stal se legendárním kriminalistou. Byl také zástupcem Československa v Interpolu a zasloužil se rovněž o zřízení Ústředny pro potírání nelegálního obchodu s omamnými jedy. Díky jeho práci se mohlo Československo na poli kriminalistiky těšit světové prestiži.
Narodil se 1. 11. 1877 v Praze-Holešovice (Rakousko-Uhersko).
Josef Vaňásek (Wikipedia)
Vrchní rada Josef Vaňásek (www.rozhlas.cz, Bronislava Janečková, Miloš Vaněček, Rostislav Taud)
Josef Vaňásek (www.fdb.cz)
JUDr. Josef Vaňásek
JUDr. Josef Vaňásek
  Kalendárium ČT1
     
8. (18.) února 1988 (30. výročí)
zemřel norský prozaik, spisovatel románů, novel, povídek pro mládež i dospělé, také ilustrátor a divadelní kritik, původním povoláním architekt a grafik Finn Havrevold.
Ve svém díle odhaluje hlavně skryté agresivní pudy v člověku, ať už v erotických vztazích, nebo v projevech různé patologické vyšinutosti.
Česky vyšlo: Zrádné útesy (1972).
Narodil se 11. 8. 1905 v Oslu (Kristiania, Norsko).
Finn Havrevold (www.databazeknih.cz)
Finn Havrevold (www.cbdb.cz)
Finn Havrevold
Finn Havrevold
  Slovník severských spisovatelů
Viz
Kalendárium Srpen 2015 (11.8.)
     
8. února 1998 (20. výročí)
v Mosfellsbar u Reykjavíku (Mosfellsbauer, Island) zemřel islandský prozaik, dramatik, básník, esejista a překladatel Halldór Laxness, celým jménem Halldór Kiljan Laxness, rodným jménem Halldór Gudjónsson.
V 30. a 40. letech byl jedním z nejaktivnějších levicových intelektuálů a komentátorů doby, jeho knihy většinou vyvolávaly i politické debaty. Roku 1955 získal Nobelovu cenu za literaturu.
Vyrůstal na statku rodičů Laxnesi, studoval na gymnáziu v Reykjavíku, od roku 1919 cestoval po Skandinávii a Evropě. Roku 1922 konvertoval ke katolicismu, dokonce 8 měsíců strávil v klášteře Clerveaux v Lucembursku, kde přijal křestní jméno Kiljan. Vliv konverze ustoupil za pobytu na Islandu v létě 1926 - 1927, kde se začal zajímat o příčiny islandské chudoby, a v USA (1928 - 1930), kde se snažil proniknout do hollywoodské filmové produkce. Právě ve Spojených státech dospěl k marxistickému smýšlení a vzplanul pro socialismus. Ve 30. a 40. letech 20. století byl jedním z nejaktivnějších levicových intelektuálů a komentátorů doby. Jeho knihy většinou vyvolávaly politické debaty. V roce 1955 se stal laureátem Nobelovy ceny za literaturu. V 60. letech se definitivně rozešel s levicovou politikou.
Tvořil především v islandštině, do které i překládal z angličtiny. Některá díla napsal v angličtině. Psal historické a společenské romány, životopisná díla i divadelní hry. Celé jeho dílo je opředeno ironickým humorem. V realistických románech řešil soudobé problémy, v 60. letech napsal několik experimentálních dramat se silným vlivem magična.
Narodil se 23. 4. 1902 v Reykjavíku (Island).
Halldór Kiljan Laxness (Wikipedia)
Halldór Kiljan Laxness (www.databazeknih.cz)
Halldór Kiljan Laxness - dramatik, básník, prozaik, esejista (www.spisovatele.cz)
Halldór Kiljan Laxness
Halldór Kiljan Laxness
  Slovník severských spisovatelů
Viz
Kalendárium Duben 2012 (23.4.)
     
9. února 1838 (180. výročí)
se v Sobotce (Čechy, Rakouské císařství) narodil český spisovatel, dramatik, novinář, překladatel a neúspěšný herec Josef Ladislav Turnovský.
Autor vzpomínkových causérií a literárně historických prací o F. J. Rubešovi aj. K. Tylovi.
Ujal se Tylových dětí, pečoval o Tylovu literární pozůstalost.
Budoucí český herec a obrozenecký vlastenec Josef Ladislav Turnovský se narodil v Sobotce. Jeho rodina patřila k váženým měšťanům a kdoví, kde se v něm vzala láska k divadlu...
Už jako šestnáctiletý vyhledal na jedné ze štací kočovnou společnost J. K. Tyla a prosil, zda by ho nepřijali mezi sebe. Tyl mu tento úmysl dočasně rozmluvil, ale Turnovský se brzy nato přece jen hercem stal. Vystřídal několik hereckých společností a roku 1860 se jeho osud s Tylovou rodinou znovu zkříží. To už J. K. Tyl nežije, ale Turnovský, teď už vyučený kupec a zanícený divadelník, nastupuje do Štanderovy herecké společnosti, kde působí i Anna Rajská (vl. jménem Anna Forchheimová), sestra Tylovy zákonité manželky Magdaleny a matka jeho šesti dětí (bylo jich vlastně 7, jedno ale zemřelo hned po porodu).
Turnovského tento rodinný trojúhelník nijak nepobouří, naopak - sám se do Anny bláznivě zamiluje a nabízí jí sňatek. Anna Turnovská-Rajská byla o 16 let starší než on a aby snížili před veřejností věkový rozdíl, udávali oba nesprávná data narození, takže i v mnoha odborných dílech později nalézáme chybné datum narození J. L. Turnovského: 9. 2. 1837. Z téhož důvodu Turnovský nosil i hustý plnovous. K šesti Tylovým dětem záhy přidal i tři vlastní a postaral se i o bývalou Tylovu ženu Magdalenu. Jako herec nebyl Turnovský příliš úspěšný, marně se snažil o přijetí do Prozatímního divadla (vystoupil zde v hlavní roli dudáka Švandy, ale u kritiků neuspěl), proto střídal i další zaměstnání, aby zabezpečil svojí početnou rodinu - upravoval a překládal divadelní hry, kolportoval knihy, až se nakonec vrátil do Prahy jako žurnalista.
Působil v Hlasu národa a jiných staročeských periodikách, redigoval Zábavné listy, Hlas národa, Pokrok a jiné časopisy a tisky. Ačkoliv sám byl i jako literát značně neúspěšný, zasloužil se o dílo svého vzoru J. K. Tyla, protože shromáždil a zachránil všechny jeho rukopisy, včetně ručně psaného textu budoucí české hymny. Roku 1892 pak vydává knihu Život a doba J. K. Tyla, což je dodnes nejobsáhlejší Tylův životopis. Rovněž životopisy Františka Věnceslava Jeřábka, Jaroslava Pospíšila a mnoha dalších českých osobností z řad herců, spisovatelů, nakladatelů, politiků atd. jsou velmi cenné, neboť psal o lidech, které osobně znal. Z tohoto důvodu jsou hodnotné i jeho vzpomínkové články a črty, shromážděné v knihách Kresby, Z potulného života hereckého aj.
Nedokončené zůstaly jeho vzpomínky nazvané Paměti starého vlastence. Ke konci života působil J. L. Turnovský jako ředitel kanceláře Ústřední matice školské a nedlouho po odchodu do výslužby v Praze zemřel 8. února 1901. Pohřben je na vyšehradském hřbitově.
Zemřel 8. (1.) 2. 1901 v Praze (Čechy, Rakousko-Uhersko).
Josef Ladislav Turnovský - dramatik, překladatel, novinář (www.spisovatele.cz)
Z literárního archivu - Zapomínaný starý vlastenec (www.jicinsko.cz, Karol Bílek)
Josef Ladislav Turnovský
Josef Ladislav Turnovský
  Z historie (HaNo)
Malá československá encyklopedie, díl 6.
Viz
Kalendárium Únor 2011 (8.2.)
     
9. února 1908 (110. výročí)
se v Krnsku (Čechy, Rakousko-Uhersko; dnes okres Mladá Boleslav) narodil český filmový kameraman Ferdinand Pečenka (Pohádka máje, Měsíc nad řekou, Stříbrný vítr).
Po úspěchu Fričova historického snímku Jánošík, kde pod Pečenkovým vedením exteriérová kamera vynikla snímky zvláštní výtvarné krásy, se zařadil po bok předních představitelů české kameramanské školy. Do roku 1945 patřil k nejzaměstnávanějším filmovým tvůrcům. Natáčel průměrně deset filmů ročně a pracoval snad se všemi českými filmovými režiséry, především s M. Fričem (Kristián, Jánošík, Lidé na kře), Františkem Čápem (Noční motýl) a O. Vávrou (pozoruhodné exteriéry ve filmu Filosofská historie, impresionistické ladění krajinných záběrů v Pohádce máje a překvapivě dokumentární kamera ve filmu z prostředí moderního obchodního domu Šťastnou cestu, 1943). Jeho mistrovství dodávalo filmům potřebnou atmosféru, kolorit. Po válce spolupracoval zejména s režisérem V. Krškou. Za desítky následovníků jeho "české" kameramanské školy jmenujme alespoň světově proslulého Miroslava Ondříčka.
Zemřel 3. 10. 1959 v Praze (Československo).
Odešel kameraman Ferdinand Pečenka (www.filmovy-plakat.cz)
Ferdinand Pečenka (www.fdb.cz)
Ferdinand Pečenka
Ferdinand Pečenka
  Z historie (HaNo)
Lípa č. 4/2007
www.libri.cz
Viz
Kalerndárium Únor 2008 (9.2.) a Kalendárium Říjen 2009 (3.10.)
     
9. února 1938 (80. výročí)
se v obci Sokoleč (Československo) narodil český průmyslový výtvarník, sklář, sklářský výtvarník a podnikatel, bývalý vysokoškolský pedagog, československý politik Komunistické strany Československaza, sloužilý umělec profesor Jaroslav Svoboda, poslanec Sněmovny lidu Federálního shromáždění za normalizace.
Zabývá se výrobou ručně tvarovaného, barevného hutnického skla (vázy, svícny, těžítka, mísy, talíře, květiny, ovoce, zvířata, broušené sklo, lampy), dále plakety, různá ocenění pro vítěze soutěží, ceny pro veletrhy a prvky pro architekturu.
Pochází z rodiny brusiče skla. Jeho otec pracoval pro sklárnu Inwald v Poděbradech. Jaroslav Svoboda studoval sklářskou školu v Železném Brodu. V letech 1966-1970 navíc studoval historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Po dobu několika let pracoval v brusírně uměleckých řemesel, zpočátku coby brusič, nakonec jako vedoucí brusičského ateliéru. Na podzim 1969 se stal ředitelem sklárny ve Škrdlovicích, jejíž produkci udržel na vysoké úrovni a proměnil ji na významné centrum uměleckého sklářského řemesla. Působil zde do roku 1987.
Koncem 80. let 20. století vedl ateliér skla na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Z vedení ateliéru odešel po sametové revoluci, kdy čelil kritice stávkového výboru studentů.
Ve volbách roku 1986 zasedl za KSČ do Sněmovny lidu (volební obvod č. 108 - Žďár nad Sázavou, Jihomoravský kraj). Ve Federálním shromáždění setrval do počátku roku 1990, kdy rezignoval na mandát v rámci procesu kooptací do Federálního shromáždění po sametové revoluci.
V roce 1990 založil vlastní sklárnu v Karlově u Žďáru nad Sázavou, když koupil objekt bývalé vesnické prodejny a přebudoval ho na sklářskou dílnu (Sklářská huť AGS Jaroslav Svoboda).
Jaroslav Svoboda (výtvarník) (Wikipedia)
Prof. Jaroslav Svoboda (www.ags-svoboda.cz)
Profesor Jaroslav Svoboda
Profesor Jaroslav Svoboda
  Lípa č. 4/2007
Viz
Kalerndárium Únor 2008 (9.2.)
     
9. února 1948 (70. výročí)
se v Olomouci (Československo) narodil český historik s profilací na dějiny kultury, náboženství a politického myšlení, muzikolog a operní dramaturg docent PhDr. Jan P. Kučera (Jan Pavel Kučera).
Věnuje se dějinám kultury, náboženství a opery; překládá operní libreta a odbornou vědeckou literaturu.
Od roku 1990 přednáší na Institutu politologických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.
Základní a střední školu navštěvoval v Modřanech u Prahy. Od roku 1966 byl posluchačem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, kde studoval obory historie a ukrajinština (po roce vyměnil katedru ukrajinistiky za katedru filozofie), jako vedlejší obor studoval hudební vědu. Absolvoval v roce 1970, rigorózum složil následujícího roku.
Od roku 1972 pracoval sedm let v Ústavu československých a světových dějin Československé akademie věd v oddělení starších českých dějin, poté jako knihovník ve Státní technické knihovně. V období 1986-2000 byl operním dramaturgem Národního divadla, od roku 1992 Státní opery Praha.
V roce 1990 spoluobnovil časopis Dějiny a současnost a úzce spolupracoval na historiografické produkci nakladatelství Paseka. Od roku 1990 přednáší na katedře politologie Institutu politologických studií FSV UK. V roce 2001 se na Karlově univerzitě habilitoval v oboru moderní dějiny.
Jan P. Kučera (Wikipedia)
Jan P. Kučera (www.databazeknih.cz)
Jan P. Kučera - Nejen o Bílé hoře... (www.rozhlas.cz, Adriana Krobová)
Doc. PhDr. Jan P. Kučera
Doc. PhDr. Jan P. Kučera
  Český biografický slovník XX. století
https://www.cbdb.cz/
     
9. února 1968 (50. výročí)
v amerických kinech měl premiéru klasický sci-fi snímek Planeta opic (Planet of the Apes).
Někde ve vesmíru přece musí být něco, co je lepší než člověk. Když se Charlton Heston a a další dva astronauti proberou z hluboké hybernace, zjistí, že jejich kosmická loď je zničena. Při útěku zjistí, že přistáli na planetě, na které žijí inteligentní opice. Heston je odchycen a uvězněn ve městě - zbytek posádky a později i několik opic se mu samozřejmě snaží pomoci z vězení uprchnout. To se nakonec podaří a všichni jsou volní, aby ale v samém závěru všichni zjistili strašnou věc...
Režie: Franklin J. Schaffner. Předloha: Pierre Boulle (kniha). Scénář: Rod Serling, Michael Wilson. Kamera: Leon Shamroy. Hudba: Jerry Goldsmith. Producenti: Arthur P. Jacobs. Střih: Hugh S. Fowler. Kostýmy: Morton Haack.
Hrají: Charlton Heston, Roddy McDowall, Kim Hunter, Maurice Evans, James Whitmore, Linda Harrison, Robert Gunner, Lou Wagner, Woodrow Parfrey, Jeff Burton, Buck Kartalian, Norman Burton, Felix Silla, James Daly, Wright King, Paul Lambert, Billy Curtis, James Bacon.
Premiéra v ČSSR: 14. 7. 1970.
Planeta opic (www.csfd.cz)
Planeta opic (film, 1968) (Wikipedia)
Planeta opic (1967/1968)
Planeta opic (1967/1968)
  www.iabc.cz
     
9. února 1968 (50. výročí)
princezna Beatrix otevřela v Rotterdamu metro.

  www.iabc.cz
     
9. února 1968 (50. výročí)
se v Praze (Československo) narodila sympatická česká herečka, zpěvačka a moderátorka Kateřina Brožová.
Pochází z umělecké rodiny, od mládí ráda tančí, zpívá a hraje divadlo. Po absolutoriu pražské DAMU v roce 1991 nastoupila od svého prvního angažmá ve Vinohradském divadle. Jakožto zpěvačka hostuje zejména v Hudebním divadle v Karlíně, Divadle Goya či v Divadle Kalich, kde vystupuje v muzikálech.
Jedná se také o dabingovou herečku. Věnuje se i sólovému zpěvu, natočila již nejméně čtyři vlastní sólová alba.
V červnu 2009 se stala jako nestraník lídrem teplického okresu na sociálnědemokratické kandidátce Ústeckého kraje do Poslanecké sněmovny PČR v předčasných říjnových volbách, ovšem o několik dní později se kandidatury vzdala.
Jejím partnerem je miliardář Jaromír Soukup.
V dětství měla spoustu různých aktivit (balet, hraní na klavír, jízda na koni a tanec). Po studiích na gymnáziu byla přijata na DAMU, ve třetím ročníku na této fakultě dostala možnost hostovat v divadle na Vinohradech (po škole právě zde získala angažmá).
Herectví se věnuje už nějaký čas a má za sebou řadu televizních filmů, inscenací, ale největší popularitu si získala českým seriálem Život na zámku (1995), kde si po boku známých osobností zahrála postavu sekretářku ředitele školy Renatu. Kromě dalších spíše menších rolí v r.2004 opět "naskočila" do seriálu tentokrát s názvem Pojišťovna štěstí, kde dostala jednu z hlavních postav. Role Dagmar Krausové je podle jejích slov báječná herecká zkušenost, i když s touto postavou ne vždy sympatizuje, ale na druhou stranu se jí líbi vývoj její postavy. Z těch lepších televizních filmů lze zmínit Znásilnění (2001) a nejnovější počin Slečna Guru (2006).
Také je možné ji slyšet v některém dabingu např: v animovaném filmu Auta (2006), kde propůjčila svůj hlas modré Sally. Také dabovala manželku Jacka Bauera (Kiefer Sutherland) Teri Bauerovou (Leslie Hope) v seriálu 24 hodin, ale i také sympatickou mamutici v Době ledové 2.
Kateřina Brožová (Wikipedia)
Kateřina Brožová (www.csfd.cz, Josef Nepomucký)
Kateřina Brožová (www.brozova.cz)
Kateřina Brožová
Kateřina Brožová
  Jak šel čas (TV pohoda č. 5/2018)
https://www.fdb.cz/
     
9. února 1988 (30. výročí)
zemřel rakouský dirigent Kurt Herbert Adler.
Narodil se 2. 4. 1905.

  Z historie (HaNo)
     
10. února 1878 (140. výročí)
se v Litomyšli (Čechy, Rakousko-Uhersko) narodil český literární historik, muzikolog, hudební vědec, kritik, publicista a politik profesor Zdeněk Nejedlý, veřejný činitel, který (ať už v pozitivním i negativním smyslu) výrazně ovlivnil české kulturní ovzduší dvacátých až padesátých let 20. století.
Systematicky se věnoval především české hudební kultuře husitského období a osobnosti a dílu Bedřicha Smetany. Byl autorem řady studií a monografií. Od roku 1945 se výrazně angažoval při prosazování politické linie KSČ a zastával významné politické a státní funkce.
Maturoval na litomyšlském gymnáziu v r. 1896 a téhož roku začal studovat historii na FF UK. Měl již za sebou cestu do Ruska a na Kavkaz i návštěvu u L. N. Tolstého. Jeho vysokoškolskými učiteli byli J. Goll, T. G. Masaryk, O. Hostinský a soukromě Z. Fibich. Goll ho inspiroval zejména technikou vědecké práce, Hostinský základy vědeckého názoru estetického a Masaryk svými spory s veřejností. V r. 1905 se stal docentem, 1909 mimořádným a 1919 řádným profesorem hudební vědy UK. Nejedlého rozsáhlé i rozmanité dílo spojoval historický monismus: Dějiny jsou jen jedny; umění, věda, filozofie a politika jsou jen různé jevy jednoho společného historického dění. Intenzivní odborná a veřejná aktivita provázela Nejedlého celý život. Za první světové války byl činný v české straně pokrokové, po jejím rozkolu v r. 1920 v Realistickém klubu, z něhož pro základní nesouhlas se svým ideovým antagonistou E. Rádlem musel odejít. Nesouhlasil s Rádlovým odmítáním sociální revoluce, zvláště Říjnové revoluce v Rusku, s jeho popíráním kolektivismu, úlohy lidových mas v dějinném pohybu. Bohatá činnost v odborných spolcích, časopisech (proslulý Var 1921-1930 působil na větší skupinu levě orientovaných intelektuálů), spoluzakladatelská účast na Společnosti pro rozvoj vztahů Československa se Sovětským svazem, se vyznačovaly stále výraznějším příklonem k politice KSČ. V r. 1939 v exilu v Moskvě požádal o členství v KSČ s odůvodněním, že se cítil členem strany od prvního jejího počátku, a že jen z důvodů uznávaných i stranou stál formálně mimo ni. V Moskvě působil jako profesor Lomonosovovy univerzity, dále v Akademii věd SSSR, a byl také místopředsedou Slovanského výboru. Po válce v osvobozené republice byl jmenován ministrem kultury a osvěty první vlády, pak ministrem sociální péče, a po únoru 1948 ministrem školství a kultury. R. 1952 se stal prvním prezidentem právě založené ČSAV.
Nejedlého rozsáhlé historické dílo je heuristicky tak bohaté, že se často zastavuje u položení problému na pozadí detailní analýzy doby. Široký historiografický záběr je zřetelný z rozpětí jeho děl, jdoucích od prvních vědeckých prací Mládí mistra Jana z Rokycan (1899) a O české misii Jana Kapistrana (1900) až k vícesvazkovým a minuciózním dílům 20. a 30. let Bedřich Smetana, T. G. Masaryk, Lenin. Zejména v posledních třech monografiích jsou obsaženy zevrubné rozbory dějin české a ruské filozofie 19. a 20. století, které oprávňují charakterizovat Nejedlého i jako historika filozofie. Historik filozofie promlouvá i z jeho eseje Nietzschova tragédie. Explicitně se k filozofii vyjádřil v projevu Slovo o české filosofii (1946), v němž mj. pod bezprostředním vlivem právě skončené války zpochybnil hodnoty klasické německé i západoevropské filozofie, a profesionální filozofie vůbec, ve prospěch klasických hodnot české kultury a její světonázorové dimenze. Měl na mysli zejména osobnosti, jimž věnoval literárněvědnou pozornost (B. Němcová, A. Jirásek ad.). Na projevu (vydaném pak tiskem) je zřejmé úsilí spojit dobový komunismus s českými dějinami a českou inteligenci s dobovým marxismem. Slovo o české filosofii iniciovalo tzv. široké pojetí předmětu dějepisectví české filozofie, které se pak - spolu s přehlížením významu tzv. školské filozofie - prosazovalo do konce 50. let. Toto úsilí je patrné i z poválečného spisku Komunisté - dědici velkých tradic českého národa. Před filozofií dával Nejedlý přednost filozofii dějin, problematice smyslu českých dějin. Složitá cesta Nejedlého k socialismu, marxismu a historickému materialismu se vždy kombinovala s principy pozitivistické heuristiky a s romantickým nadšením pro národně obrozeneckou práci. V tomto zápalu se Nejedlý nejednou dopustil subjektivních soudů o hodnotách soudobé kultury (např. o Janáčkovi), soudů zvláště problematických v době, kdy zastával státní funkce. Současně mu však nelze upřít účast v zápase o modernost (o Fibicha, Foerstra, Ostrčila). Jeho základní pozitivistická orientace vedla k tomu, že spíše než dějiny tvořícího individua podával podmínky nebo předpoklady k pochopení této tvořivosti.
Zemřel 9. 3. 1962 v Praze (Československo).
Zdeněk Nejedlý (Wikipedia)
Zdeněk Nejedlý (www.phil.muni.cz)
Zdeněk Nejedlý (www.totalita.cz, Daniel Růžička)
Zdeněk Nejedlý
Zdeněk Nejedlý
  Z historie (HaNo)
Český biografický slovník XX. století
Lípa č. 4/2007
Lípa č. 4/2011
www.libri.cz
https://www.databazeknih.cz/
Viz
Kalendárium Březen 2012 (9.3.)
     
10. února 1898 (120. výročí)
se v Augsburgu (Bavorsko, Německá říše) narodil německý spisovatel, dramatik, lyrický básník a prozaik, esejista, režisér a divadelní teoretik Bertolt Brecht, rovněž Bert Brecht, narozen jako Eugen Berthold Friedrich Brecht (uvádí se varianty Bertholt i Berthold).
Po nástupu Adolfa Hitlera k moci v roce 1933 emigroval přes Prahu do Dánska, Švédska a Finska, o osm let později přes Moskvu do Spojených států. Rok po návratu založil se svou ženou, herečkou Helenou Weigelovou (1900-1971) ve východoněmeckém Berlíně proslulé divadlo 'Berliner Ensemble' (1949). Jeho první díla vznikala pod vlivem expresionismu a nové věcnosti. Stal se představitelem angažované literatury ve smyslu komunistické propagandy a společenské kritiky. Jeho tzv. "epické divadlo" mělo místo iluzívního předstírání děj hry vyprávět, z diváka učinit aktivního pozorovatele, místo sugesce a vciťování aktivizovat rozum, nabízet argumenty a podněcovat rozhodnutí. Hybnou silou epického divadla je tzv. "zcizovací efekt". Děj je komentován, hudba, songy, výtvarné prostředky (masky a mimika herců) i film vytvářejí věcnou, střízlivou atmosféru apelující na rozum a podporující poučení. Groteskní žert a sociální obžaloba, sentimentalita a sarkasmus, obratné použití jazyka s epigramatickými pointami a paradoxy charakterizují Brechtovy hry.
Bertolt Brecht studoval medicínu a přírodní vědy. Po skončení studia se ale věnoval především dramatické a dramaturgické činnosti. Nejprve v Mnichově, od roku 1924 v Berlíně jako dramaturg u Maxe Reinhardta. Po převzetí moci nacisty v roce 1933 musel pro své komunistické přesvědčení emigrovat.
Po nástupu A. Hitlera k moci (1933) žil postupně v Rakousku, Švýcarsku, Francii, Československu, Švédsku, Finsku a Dánsku (kde žil nejdéle), po vypuknutí druhé světové války žil krátce v Moskvě (tehdejším Sovětským svazem spíš jen projel), od roku 1941 v USA - válku prožil převážně v Kalifornii.
V roce 1947 (1948) se Bertolt Brecht vrátil do tehdejší NDR, kde v Berlíně o rok později (1949) založil se svou ženou Helenou Weigelovou slavné divadlo Berliner Ensemble a na této scéně realizoval principy epického divadla, ovlivněného socialistickým realismem.
Jeho dramata, zejména pozdější, byla ovlivněna především marxismem, dalším stylem který ho ovlivnil byl expresionismus (především v počátcích). I přes svou angažovanost se v mnohém vymykal trendům socialistického realismu. V jeho dílech se zpravidla vyskytuje sociální obžaloba, sarkasmus, víra ve schopnost divadla proměňovat myšlení diváků a přispívat tak ke změně poměrů. Dalším charakteristickým prvkem jeho tvorby jsou tzv. zcizovací efekty - tj. komentáře, verše, songy, atp. Základním úkolem těchto efektů je zabraňovat divákovi v čistě emocionálním podlehnutí zobrazovanému, ve ztotožnění se s postavami a v oživení divákovy schopnosti reflexe předkládaných obrazů a situací, což má vést k jeho aktivizaci.
Bertolt Brecht ovlivnil svými názory o divadle řadu současných dramatiků.
Z díla: Baal; Třígrošová opera (1928, podle Žebrácké opery Johna Gaye); Strach a bída Třetí říše (1938); Svatá Johanka z jatek; Matka (1931, společně s Güntherem Weisenbornem podle románu Maxima Gorkého); Matka Kuráž a její děti (1939/1941); Zadržitelný vzestup Artura Uie (1941); Švejk ve druhé světové válce; Kavkazský křídový kruh (1944-1945, ve spolupráci s Ruth Berlauovou); Muž jako muž; Kulatolebí a špičatolebí; Pušky paní Carrarové; Život Galileiho.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
„Cílem vědy není otvírat dveře nekonečné moudrosti, nýbrž vytknout meze nekonečnému omylu.“ „Člověk může být užitečný, když si ho druhý váží.“ A také „Moc má ten, kdo platí.“ - to jsme citovali slavného německého dramatika Bertolta Brechta.
Už jako gymnaziální student psal básně ovlivněné expresionismem a francouzskými symbolisty a často k nim také skládal melodie. Tyto songy se staly součástí jeho dramat - například píseň Meckieho Messera z Žebrácké opery, kterou měli ve svém repertoáru Louis Armstrong, Ella Fitzgerald i Frank Sinatra.
Studoval medicínu a přírodní vědy. Pak se stal dramaturgem divadel v Mnichově a v Berlíně. Když přišli k moci němečtí nacisté, musel pro své komunistické přesvědčení emigrovat. Po válce se vrátil do východního Berlína, kde se svou ženou, herečkou Helene Weigel, založil slavné divadlo Berliner Ensemble. Tam realizoval koncepci epického divadla, v němž je děj doprovázen hudbou, songy či filmovými produkcemi a divák se stává jeho aktivním spoluúčastníkem.
Brecht často používal takzvaný zcizovací efekt, při němž herec vystupuje z role, aby komentoval děj a vtáhl diváky do hry. Jeho nejslavnější a snad nejzdařilejší hrou je Matka Kuráž a její děti, kterou napsal v průběhu jednoho měsíce roku 1939 ve skandinávském exilu pod vlivem Hitlerova vpádu do Polska. Její inscenace v pražském Národním divadle s Danou Medřickou v hlavní roli vešla do dějin českého divadla. Svými názory na divadlo ovlivnil řadu divadelníků a patří k předním dramatikům a představitelům protiválečného hnutí minulého století.
Zemřel 14. 8. 1956 ve Východním Berlině (Německá demokratická republika).
Bertolt Brecht (Wikipedia)
Bertolt Brecht - dramatik, spisovatel, divadelní teoretik a režisér, básník a prozaik (www.spisovatele.cz)
Bertolt Brecht (www.aktualne.cz)
Bertolt Brecht
Bertolt Brecht
  Z historie (HaNo)
www.skolavpohode.cz
Lípa č. 4/2007
Lípa č. 2/2011
http://www.csfd.cz/
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Srpen 2016 (14.8.)
     
10. února 1898 (120. výročí)
se v Clara (Argentina) narodil francouzský prozaik a novinář ruského původu Joseph Kessel.
Účastnil se španělské občanské války a roku 1942 se připojil k de Gaullovu odboji. Jeho román „Posádka“ se stal modelem tzv. akčního románu s romantickým mýtem hrdinství.
Zemřel 24. 7. 1979.

  Slovník francouzsky píšících spisovatelů
     
10. února 1918 (100. výročí)
zemřel v Miláně (Itálie) italský žurnalista, novinář, nacionalista, revoluční voják, později pacifista a mírový aktivista Ernesto Teodoro Moneta; Nobelova cena za mír (1907) společně s Louisem Renaultem.
Jeho heslo „In varietate unitas“ (V různorodosti je jednota) inspirovalo motto Evropské unie In varietate concordia (Jednota v rozmanitosti).
Jako patnáctiletý chlapec se účastnil Pěti dní Milána, což byla jedna z bitev První italské války o nezávislost. Poté navštěvoval vojenskou akademii ve městě Ivrea. Po studiu se zapojil do Garibaldiho Expedice tisíce a v roce 1866 bojoval v řadách italské armády proti Rakušanům.
Přestože byl vášnivým italským nacionalistou, zkušenosti války jej proměnily v pacifistu.
V letech 1867-1896 pracoval jako editor milánského demokratického deníku Il Secolo. V roce 1887 založil Lombardskou asociaci pro mír a arbitráže (Unione Lombarda per la Pace e l'Arbitrato), která vyzvala k odzbrojení a vytvoření Společnosti národů. Za toto úsilí společně s Louisem Renaultem získal v roce 1907 Nobelovu cenu míru.
V posledních letech života však u něj převládl italský nacionalismus před pacifismem, podpořil jak italské dobytí Libye v roce 1912, tak vstup Itálie do první světové války v roce 1915.
Narodil se 20. 9. 1833 v Miláně (Itálie).
Ernesto Teodoro Moneta (Wikipedia)
Ernesto Teodoro Moneta - Biographical (www.nobelprize.org, anglicky)
Ernesto Teodoro Moneta: centenario di un Premio Nobel dimenticato (www.riflessioni.it, italsky)
Ernesto Teodoro Moneta
Ernesto Teodoro Moneta
  Z historie (HaNo)
Viz
Kalendárium Září 2013 (20.9.)
     
10. února 1928 (90. výročí)
se v Rozhozné u Svitav (Československo) narodil český ekonom, vysokoškolský učitel, přední expert v oboru účetnictví, profesor Ing. Jaromír Báča, CSc.; autor prací z oboru účetnictví a národního hospodářství.
Autor děl Účetnictví II, Účetní česko-anglicko-německo-francouzský výkladový slovník, Bilanční direktivy Evropské unie, Akcionář.
Od roku 1967 soudní znalec, od r. 1991 auditor v tomto oboru, v letech 1969-1974 předseda Českého svazu účetních a statistiků, od r. 1990 Svazu účetních v ČR.
Z díla: Účetnictví v průmyslovém podniku (1981/1989), Účetní závěrka a její rozbor (1992), Akcionář a Výroční závěrka akciové společnosti (1993), Likvidace obchodní společnosti (1994).
Zemřel 10. 4. 1999.
Osobnost: Jaromír Báča (www.prijmeni.cz)
Báča, Jaromír (search.mlp.cz)
Báča, Jaromír: Likvidace obchodní společnosti
Báča, Jaromír: Likvidace obchodní společnosti
  Český biografický slovník XX. století
Viz
Kalendárium Únor 2008 (10.2.)
     
10. února 1958 (60. výročí)
se v Sao Paulo (Brazilie) narodil brazilský a americký hudebník, producent a hudební skladatel Walter Afanasieff, rodným jménem Vladimír Nikitich, v osmdesátých letech přezdívaný jako Baby Love, vícenásobný držitel Grammy Award.
V roce 1999 získal cenu Grammy za nahrávku "My Heart Will Go On" s Celine Dion (z filmu Titanic) a v roce 2000 cenu Grammy jako producent roku.
Vedle Mariah Carey a Celine Dion také Afanasieff napsal a produkoval hudbu pro mnoho dalších umělců, jako jsou Richard Marx, Whitney Houston, Thalia, Lionel Richie, Luther Vandross, George Benson, Destiny's Child, Kenny G, Michael Bolton, Toni Braxton, Andrea Bocelli, Johnny Mathis, Kenny Logginsová, Barbra Streisandová, Christina Aguilera, Ricky Martinová, Leona Lewisová a Idina Menzelová.
Walter Afanasieff (Wikipedia, anglicky)
Mariah Carey and Walter Afanasieff composing a song together (www.youtube.com, video/audio,anglicky, 1:30 min)
Walter Afanasieff (www.walterafanasieff.com, anglicky)
Walter Afanasieff
Walter Afanasieff
  www.musicianguide.com
     
10. února 2008 (10. výročí)
zemřel v Little Rocku (Arkansas, USA) americký filmový a televizní herec, producent a skladatel Roy Scheider, vlastním jménem Roy Richard Scheider.
Je známý především svou rolí v thrilleru Stevena Spielberga Čelisti z roku 1975. Byl dvakrát nominován na Oscara.
Herectví se věnoval už v době středoškolských studií, profesionálně jako divadelní herec od roku 1961 (Romeo a Julie). Jeho první filmovou rolí bylo účinkování v hororu The Curse of the Living Corpse (Kletba živé mrtvoly). V roce 1971 byl nominován na Oscara za vedlejší roli ve filmu Williama Friedkina Francouzská spojka, druhou nominaci na Cenu Akademie obdržel v roce 1979 za hlavní roli ve filmu Boba Fosse All That Jazz.
První manželka byla Cynthia Bebout Scheider (1962-1989), druhou byla Brenda Siemer Scheider (1989-2008).
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Roy Scheider nebyl typický filmový hezoun, ale přesto měl neodolatelné charisma. Od mládí mu šly sporty - vynikal v atletice, baseballu a hlavně v boxu. Pak ale pověsil boxerské rukavice na hřebík a nadchl se pro herectví.
Nejprve se objevil v několika televizních soap operách a seriálech, potom sloužil tři roky jako důstojník u amerického letectva. Následovalo několik zapomenutelných rolí, a pak konečně přišla ta, která mu vynesla nominaci na Oscara: v krimi-thrilleru Francouzská spojka. O osmnáct let později byl nominován znovu - za hlavní roli v muzikálu All That Jazz, v němž hrál alter ego slavného tanečníka a choreografa Boba Fosseho, který tento životopisný film napsal i režíroval. Roye Scheidera si ale pamatujeme hlavně ze světového filmového trháku o lidožravém žralokovi:
Role policejního šéfa Martina Brodyho ve filmu Čelisti tehdy mladého režiséra Steva Spielberga vynesla Scheidera na vrchol popularity. Věděli jste, že jeho věta z tohoto filmu: „Budete potřebovat větší loď,“ je podle Amerického filmového institutu na 35. místě nejslavnějších filmových citátů?
Jeho první ženou byla Cynthia Bebout, spolu měli dceru Maximilii. Když se manželství rozpadlo, oženil se s herečkou Brendou King, s níž měl syna Christiana - ten je dnes režisérem a hercem - a starali se o adoptivní dceru Molly.
V devadesátých letech přišel pozvolný ústup ze slávy, role byly menší a filmy ne tak dobré. A pak udeřila zhoubná nemoc. Lékaři Scheiderovi diagnostikovali leukémii. Roy zemřel čtyři roky nato v americkém Little Rocku ve věku sedmdesáti pěti let.
Narodil se 10. 11. 1932 v Orange (New Jersey, USA).
Roy Scheider (Wikipedia)
Roy Scheider - herec (www.ceskatelevize.cz)
Roy Scheider (www.csfd.cz, Robert Vajda, slovensky)
Roy Scheider
Roy Scheider
  https://www.fdb.cz/
Kalendárium ČT1
     
11. února 1858 (160. výročí)
došlo ke zjevení Panny Marie v Lurdech (Francie).
Ke zjevení Panny Marie v Lurdech mělo docházet ve dnech od 11. února do 16. července 1858. Celkem mělo dojít k 18 zjevením Panny Marie tehdy čtrnáctileté dívce Bernadettě Soubirousové v malé jihofrancouzské obci Lurdy, v podhůří Pyrenejí. Tyto události, včetně církevně uznaných zázračných uzdravení nemocných, vyústily v pozdější prohlášení Bernadetty Soubirousové za svatou. Samotné Lurdy se staly významným křesťanským poutním místem.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
11. února 1858, šla čtrnáctiletá Bernadette Soubirousová pro dříví na otop k řece Gavě, ke skále zvané Massabielle. Dnes k této skále s přírodně vyhloubenou jeskyní přicházejí rok co rok miliony poutníků. Proč? Leží v Lurdech a Bernadettě se tam zjevila Panna Marie.
11. února 1858 se mladé, k uzoufání chudé a věčně nemocné dívce Matka Boží zjevila poprvé. V příštích dnech se nechala spatřit vícekrát. Konečně 25. února Bernadettě v jeskyni označila místo, kde vyvěral léčivý pramen. Lékaři při rozboru vody nenašli nic, co by jeho léčivé účinky opravňovalo. Přesto od té doby pomohl desetitisícům nemocných k zázračnému uzdravení a Lurdy se staly nejprosulejším mariánským poutním místem na světě. Ta, která ho světu dala, plachá, skromná a pokorná Bernadetta, si však prožila očistec. Nevěřili jí, obviňovali ji z vychloubačnosti, z hysterie a podvodu. Unikla do kláštera milosrdných sester v Nevers-ur-Loire a věnovala zbytek života péči o nemocné. Jí samotné pramen nepomohl. Těžká astmatička, trpící mimo jiné migrénami, žaludečními obtížemi, srdeční slabostí, hluchotou a kostižerem, zemřela naprosto vyčerpaná v pětatřiceti letech. Od roku 1993 je na návrh papeže Jana Pavla II. 11. únor, den prvního zjevení Marky Boží, slaven jako Světový den nemocných.
"Kdo trpí, nesmí být nikdy ponechán sám sobě. Proto chci ocenit ty, kteří se prostě a v duchu služby dávají k dispozici nemocným a snaží se ulehčovat jejich bolesti, a pokud je to možné, zbavit je choroby díky pokroku lékařského umění. Starat se o toho, kdo trpí, je velkým skutkem lásky." Jan Pavel II.
Zjevení Panny Marie v Lurdech (Wikipedia)
Lurdy - 11. únor 1858: Zjevení Panny Marie - Neposkvrněného Početí (www.fatym.com)
Panna Maria Lurdská (catholica.cz, Jan Chlumský)
Sv. Bernadetta Soubirousová (z r. 1866)
Sv. Bernadetta Soubirousová (z r. 1866)
  http://www.protiproud.cz/
http://druidova.mysteria.cz/
http://vasekmacek.sweb.cz/
https://www.lumendelumine.cz/
http://www.pastorace.cz/
Kalendárium ČT1
     
11. února 1868 (150. výročí)
zemřel v Paříži (Francie) francouzský fyzik Jean Bernard Léon Foucault; pomocí Foucaltova kyvadla podal první přímý důkaz o rotaci Země (1851).
Zprvu studoval medicínu. Po tři roky dělal asistenta Alfrédovi Donnému při anatomických pozorováních mikroskopem. Přešel na studia fyziky, společně s L. Daguerrem se zabýval fotografickými pokusy.
Proslavil se mj. pokusem s tzv. Foucaultovým kyvadlem v pařížském Pantheonu, kterým ukázal, že Země je v důsledku své rotace neinerciální vztažná soustava. Dále se zabýval měřením rychlosti světla, vynalezl gyroskop a studoval tzv. vířivé proudy v kovech. Podařilo se mu vyvinout z obloukové lampy nejpoužívanější elektrický zdroj světla v tehdejší době. Roku 1855 byl oceněn Copleyho medailí. Je také jedním ze 72 významných mužů, jejichž jméno je zapsáno na Eiffelově věži v Paříži. Jeho socha je také jednou ze 146 soch umístěných na fasádě budovy Hôtel de ville de Paris.
Z jeho výpočtů pro kyvadlo vyplývalo, že by se měla měnit rovina kyvu. Potřeboval to vyzkoušet. Požádal proto ředitele Pařížské hvězdárny Francoise Araga, významného astronoma té doby, zda by mohl provést svůj pokus v některé z místností hvězdárny. Ten souhlasil a vyčlenil pro tento pokus celou Jižní halu observatoře. Pokus byl úspěšný, Země se za 24 hodin pod kyvadlem otočila o přibližně 270 stupňů, což bylo v souladu s výpočty. Proto byl pokus přesunut do nejslavnější budovy Paříže, Pantheónu, kde jej měli možnost pozorovat všichni. Na 67 metrů dlouhém laně bylo připevněno závaží o hmotnosti 28 kg a toto kyvadlo s dobou kmitu asi 16 sekund se houpalo zavěšeno v kopuli budovy. Kyvadlo se kývalo několik hodin a lidé stojící okolo viděli, jak se měnila rovinu kyvu. Na konci závaží byl totiž hrot, který v písku na podlaze vykresloval při každém kyvu čáru.
V roce 1850 zjistil, že rychlost světla ve vzduchu je větší než ve vodě, což ukazovalo, že Newtovova a Descartesova teorie světla jako částic není správná a potvrzovalo to domněnku, že světlo je vlnového charakteru.
V roce 1852 vynalezl gyroskop, který také demonstroval otáčení Země.
Od roku 1855 pracoval jako astronom na pařížské observatoři.
V roce 1862 určil pomocí otáčejících se zrcadel rychlost šíření světla. Výsledkem jeho pokusu byla hodnota 298 000 km/s, což bylo o 3 % méně, než se uvádělo (skutečná rychlost světla je 299 792 km/s).
Rovněž se zabýval studiem tzv. vířivých proudů v kovech.
Roku 1855 byl oceněn Copleyho medailí.
Narodil se 18. 9. 1819 v Paříži (Francie).
Léon Foucault (Wikipedia)
Co má společného Foucaultovo kyvadlo s počasím? (archiv.astronomie.cz, Martin Vilášek)
Foucault, Jean Bernard Leon (www.aldebaran.cz)
Jean Bernard Léon Foucault
Jean Bernard Léon Foucault
  Z historie (HaNo)
www.quido.cz
www.knihovna-teplice.cz
Lípa č.4/2007
https://time-theory.info/
http://www.eprojekt.gjs.cz/
Viz
Kalendárium Únor 2008 (11.2.) a Kalendárium Září 2009 (18.9.)
     
11. (10.) února 1878 (140. výročí)
v Paříži (Francie) zemřel francouzský lékař, fyziolog a filozof profesor Claude Bernard, jeden z nejvýznamnějších francouzských vědců, průkopník a zakladatel experimentální medicíny a fyziologie.
Bernard začal studovat v Lyonu, brzy ale školu opustil a stal se příručím v drogerii. Ve volném čase psal úspěšné divadelní komedie a roku 1834 odjel do Paříže poradit se se známým divadelním kritikem. Ten mu ale poradil, aby se věnoval studiu mediciny, Bernard roku 1843 skutečně vystudoval medicinu a začal pracovat v nemocnici se slavným fyziologem Françoisem Magendiem, od roku 1847 jako docent a od roku 1855 jako profesor; už předtím se stal profesorem na nově založené katedře fyziologie na Sorbonně. Bernard si uvědomil, že medicině chybí experimentální základ a prováděl i propagoval pokusy na zvířatech. Roku 1845 se oženil s Fanny Martin, která se však stala mluvčím hnutí na ochranu zvířat a proti vivisekcím a roku 1869 se s ním rozvedla. Po roce 1864 mu císař Napoleon III. dal zařídit laboratoř při Musée national d´historie naturelle v pařížské botanické zahradě, r. 1868 byl zvolen členem Francouzské akademie a po smrti mu byl vypraven státní pohřeb na hřbitově Pere Lachaise.
Bernard se proslavil jako průkopník přísně vědecké metody a mediciny, založené na experimentech. Mezi jeho hlavními objevy byl výklad funkce nervového systému (1858), slinivky břišní (pancreasu) a jater, včetně teorie o vzniku cukrovky (diabetes mellitus), objev vasomotorického systému a konečně objev významu nitrotělního prostředí a homeostáze. Zabýval se také účinky některých jedů na živé organismy a možnostmi anestezie.
Nejznámějším dílem C. Bernarda je Úvod do experimentální mediciny 1865 (česky vyšlo roku 1961 jako součást knihy Claude Bernard: Život a dílo).
Jako badatel o homeostázi je Claude Bernard pokládán i za jednoho z předchůdců kybernetiky. Jmenuje se po něm univerzita v Lyonu.
Chtěl se stát spisovatelem, ale rodinné prostředí vinaře v kraji Beaujolais jej přinutilo k zaměstnání laboranta ve farmacii, jehož objevy se staly základem celé moderní fyziologie a biochemie. Jeho odborné studie jej přivádějí k formulacím obecné fyziologie a odtud až k filozofickým, metodologickým a etickým otázkám.
Narodil se 12. 7. 1813 v St Julien v Beaujolais (Saint-Julien u Villefranche-sur-Saône, Francie).
Osmičková výročí: Zakladatel experimentální medicíny (www.rozhlas.cz, Daniel Mrázek)
Claude Bernard (Wikipedia)
Claude Bernard citáty (citaty.net)
Claude Bernard
Claude Bernard
  Slovník francouzsky píšících spisovatelů
Viz
Kalendárium Únor 2008 (11.2.) a Kalendárium Červenec 2013 (12.7.)
     
11. února 1878 (140. výročí)
se narodil český malíř a popularizátor fotografie Rudolf Vojtěch Špillar.
Zemřel 22. 3. 1949.

  Z historie (HaNo)
     
11. února 1928 (90. výročí)
byly ve Svatém Mořici (Švýcarsko) zahájeny II. zimní olympijské hry; trvaly do 19. 2. 1928.
II. Zimní olympijské hry se uskutečnily ve dnech 11. až 19. února roku 1928. Jejich dějištěm se stal St. Moritz ve Švýcarsku. Zúčastnilo se jich 495 sportovců z 25 zemí.
Byly to první samostatné zimní olympijské hry, které nebyly organizovány ve spojení s letními olympijskými hrami. Předchozí hry v roce 1924 byly původně součástí letní olympiády a za zimní olympiádu byly uznány teprve dodatečně.
Nejúspěšnějšími sportovci těchto her se stali Nor Johan Grottumsbraten, který získal v lyžařských disciplinách dvě zlaté medaile, podobně jako v rychlobruslení Fin Clas Thunberg. Ten byl již před čtyřmi lety v Chamonix s pěti medailemi nejúspěšnějším sportovcem a také v St. Moritzi získal zlato v disciplinách 500 m a 1500 m.
Po úspěchu „Týdne zimních sportů“ roku 1924 v Chamonix bylo na 24. zasedání MOV v Praze dne 27. května rozhodnuto o zavedení čtyřletého cyklu zimních olympijských her. Ty se měly konat ve stejném roce jako letní olympijské hry.
Hry ve Svatém Mořici byly první zimní olympiádou, která byla organizována samostatně bez spojitosti s letními OH. Nejúspěšnější zemí se díky patnácti medailím včetně šesti zlatých stalo Norsko, jeden cenný kov si ze Švýcarska odvezlo i Československo.
Z československé výpravy, která měla stejně jako o čtyři roky dříve v Chamonix 27 členů, nejvíc vynikl Rudolf Burkert. Ten se díky bronzu ve skoku na lyžích (velký můstek) postaral o premiérový medailový zisk pro Československo v historii zimních olympijských her.
Zimní olympijské hry 1928 (Wikipedia)
ZOH 1928 St. Moritz (www.olympic.cz)
Skoky na lyžích: Rudolf Burkert
Skoky na lyžích: Rudolf Burkert
  Lípa č.4/2007
     
11. února 1938 (80. výročí)
měl v kinech premiéru film režiséra Václava Binovce Lízin let do nebe.
Osiřelá Eliška Irovská je poslána do Ptačic, odkud pocházeli její rodiče. Jako sirotek je ubytována v místním chudobinci a musí chodit žebrotou. Její poručník Petr Tumlíř však dohlíží na to, aby mohla chodit do školy. Třídní učitelkou je sympatická Karla Sýkorová, která byla za trest přeřazena do Ptačic z Prahy. Karla se zamiluje do Petra Tumlíře a jejich svatbou neposvěcený vztah je trnem v oku místním obyvatelům. Petr se rozhodne oženit se s Karlou ihned po ukončení studia práv. Karla nastuduje s dětmi divadelní představení hry Popelka a Líza Irovská si v hlavní roli získá srdce všech diváků z Ptačic. Petr končí studia a Karla mu obstará místo v Praze, ve firmě svého otce. Vyjde najevo, že Karla pochází z velmi bohaté rodiny. V té době se rozhoduje o výběru nejlepší žákyně školy, která má dostat stipendium do dívčího penzionátu. K nelibosti většiny radních je nakonec vybrána Líza. A tak Petr s Karlou i Líza odjíždějí z Ptačic vstříc lepší budoucnosti.
Režie: Václav Binovec. Scénář: Václav Wasserman. Kamera: Míla Vích. Střih: Marie Bourová. Zvuk: Stanislav Vondraš. Scénografie: Bohumil Heš.
Hrají: Zdenka Sulanová, Rolf Wanka, Zita Kabátová, Jiří Plachý st., Růžena Šlemrová, Bedřich Vrbský, Bedřich Veverka, Karel Černý, Ella Nollová, Rudolf Hrušínský, Jaroslav Marvan, Betty Kysilková, Věra Petáková, František Kreuzmann st., Milka Balek-Brodská, Josef Kemr, Václav Trégl, Jiří Vondrovič, Fanča Foltová, Alois Dvorský, Hermína Vojtová, Josef Hořánek, František Hlavatý, Theodor Pištěk, Karel Veverka, Karel Třešňák, Antonín Kuneš, Jiří Hron, Ludvík Řezníček, Marie Marková-Nekolová, Jan Černý, Ladislav Hemmer, Alois Peterka, Vladimír Smíchovský, Josef Venclů, Eman Fiala, Táňa Kemrová, Helena Vozerovská, Lilian Kafková, Josef Příhoda, Slávka Doležalová-Kulhavá, Pavla Stolzová, Květa Horská, Vladimír Růžička, Eliška Jílková.
Lízin let do nebe (www.csfd.cz)
Lízin let do nebe (www.fdb.cz)
Lízin let do nebe (www.youtube.com, video/audio, 2:04 min)
Lízin let do nebe (1937)
Lízin let do nebe (1937)
  Jak šel čas (TV pohoda č. 6/2018)
http://www.filmovyprehled.cz/
     
11. (1., 10.) února 1948 (70. výročí)
zemřel v Moskvě (Sovětský svaz) ruský a sovětský, původně divadelní (později filmový) režisér, scenárista, filmový teoretik a výtvarník židovského původu Sergej Ejzenštejn, celým jménem Sergej Michajlovič Ejzenštejn (Sergey Mikhaylovich Eisenstein), který získal největší proslulost na poli hraného filmu.
Jeden z nejvýznamnějších filmových tvůrců. Jeho snad nejslavnějším snímkem je Křižník Potěmkin (SSSR, 1925), který je řazen mezi nejlepší snímky světové kinematografie a v Belgii v roce 1958 v rámci World's Fair na EXPU 58 byl historiky filmu zvolen jako nejlepší film všech dob.
Původně uvažoval o profesi architekta, ale když se za občanské války seznámil v Moskvě s uměleckou avantgardou, bylo rozhodnuto. Po několika novátorsky pojatých divadelních představeních se Sergej Ejzenštejn zaměřil na kinematografii, kde debutoval Stávkou (1924), námětově těžící z historie dělnického hnutí. K oslavám 20. výročí revoluce (1905) natočil přelomové dílo Křižník Potěmkin (1925) a 10. výročí Říjnové revoluce (1917) připomněl filmem Říjen/Deset dní, které otřásly světem (1928).
Prostřednictvím objevných postupů, založených na dynamické montáži, symbolech a práci divákova intelektu, chtěl Ejzenštejn docílit „intelektuálního filmu", odlišného od předrevoluční komerční a „maloměšťácké" produkce. Po Generální linii/Starém a novém (1929) o kolektivizaci sovětského venkova odjel na Západ, působil v USA a Mexiku, k jehož kultuře přilnul natolik, že mu věnoval film Ať žije Mexiko! (1931). Po návratu do Moskvy se Ejzenštejn stal vedoucím katedry na filmové škole VGIK. Dlouhodobě, avšak neúspěšně prosazoval natočení filmu Běžin luh, v němž se konflikt dobra a zla odehrával na pozadí rodinné tragédie při zakládání kolchozů.
Uznání i ze strany schvalovacích orgánů si Ejzenštejn získal historickým dramatem Alexandr Něvský (1938), po němž následoval rozsáhlý projekt Ivan Hrozný (1944 - 1945), jehož natáčení zahájil během evakuace ve středoasijské Alma-Atě. Třetí díl této zamýšlené trilogie Ejzenštejn ze zdravotních důvodů už nestihl. Zemřel uprostřed práce nad úvahami o barevném filmu, které plánoval zúročit ve vznikajícím díle.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Skutečnou revoluci ve světové kinematografii znamenal film Křižník Potěmkin tohoto ruského režiséra, filmového teoretika, scenáristy a výtvarníka.
Křižník Potěmkin byl natočen před více než osmdesáti lety, a přesto dodnes zaujímá jedno z předních míst v anketách o nejlepší dílo v dějinách světové kinematografie. Úspěšné byly i další filmy tohoto tvůrce. Deset dnů, které otřásly světem, Alexandr Něvský či Ivan Hrozný.
Druhý díl Ivana Hrozného, filmu o postavě krvavého cara, který vlastní zločiny omlouval svým historickým posláním, byl na přímý zásah Stalina podroben ostré kritice a zakázán. To bylo v roce 1947. Od té doby se už za filmovou kameru nepostavil.
Zemřel 11. února 1948 na srdeční infarkt, v noci, za psacím stolem, na kterém měl rozloženy poznámky k článku o panoramatickém filmu.
S. M. Ejzenštejn:
"Srdce je určeno k tomu, aby dotvářelo, co rozum ještě postrádá."
"Manželství vysává z lásky většinu milostného elánu."

Narodil se 22. (23.) (greg.) / 10. (jul.) 1. 1898 v Rize (Lotyšsko, Ruské impérium).
Sergej M. Ejzenštejn (www.csfd.cz, Honza Marcinek)
Sergej Michajlovič Ejzenštejn (Wikipedia)
Tvůrce filmu "Křižník Potěmkin" - Sergej M. Ejzenštejn (www.mesto-slavicin.cz)
Sergej Michajlovič Ejzenštejn
Sergej Michajlovič Ejzenštejn
  Rok do kapsy
Lípa č. 4/2007
https://www.topzine.cz/
https://kostlanova.blog.idnes.cz/
https://www.osobnosti.cz/
https://www.fdb.cz/
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Leden 2018 (22.1.)
     
11. února 1978 (40. výročí)
zemřel ve Stockholmu (Gnesta, Švédsko) švédský spisovatel, básník, prozaik a dramatik Harry Martinson, celým jménem Harry Edmund Martinson; člen Švédské AV (1949), Nobelova cena za literaturu (1974) společně se svým krajanem Eyvindem Johnsonem.
Byl originálním, modernistickým lyrikem, hledajícím nový jazyk a nové výrazové formy.
Spoluautor významné básnické antologie 5 unga (Pět mladých), první z řady básnických sbírek, z nichž nejznámější je kosmický epos Aniara, varující před zneužitím techniky a vědy. Autor realistických povídek (česky výbor Cesty bez cíle) a autobiografických románů, například Kopřivy kvetou a Ven do světa.
Harry Martison byl synem námořního kapitána. Po otcově smrti matka opustila Harryho a šest dalších sourozenců a děti byly předány do státní péče. V šestnácti letech se stal námořníkem. V roce 1929 uzavřel sňatek s Moa Swartzovou, která byla o 14 let starší než on.
Narodil se 6. 5. 1904 v Jämshögu (Jämshög, jižní provincie Blekinge, Švédsko).
Harry Martinson (Wikipedia)
Harry Martinson (www.databazeknih.cz)
Harry Martinson (www.legie.info, Ladislav -Knedle- Ševcůj)
Harry Martinson (1943)
Harry Martinson (1943)
  Z historie (HaNo)
Slovník severských spisovatelů
http://www.postreh.com/
Viz
Kalendárium Květen 2014 (6.5.)
     
11. února 1998 (20. výročí)
prezident Bill Clinton zahájil americký proces ratifikace dodatku o rozšíření NATO o ČR, Polsko a Maďarsko.

  Lípa č. 4/2007
     
11. února
je Světový den nemocných, vyhlásil papež Jan Pavel II. v roce 1993 (na svátek Panny Marie Lurdské).
Den, kdy o něco více nezůstávají bez povšimnutí ti, kteří trpí nějakou nemocí, připadá na svátek Panny Marie Lurdské 11. února. Světový den nemocných se z podnětu papeže Jana Pavla II. slaví od roku 1993. Před 160 lety, v roce 1858, se v Lurdech v tento den poprvé zjevila Panna Maria chudé a nemocné čtrnáctileté Bernadettě Soubirousové. Od té doby se Lurdy staly symbolem Panny Marie. Světový den nemocných připomíná utrpení a nemoc jako něco, co k lidskému životu patří, ačkoli na to mnohdy chceme zapomenout.
Běžnou praxí v Církvi je, udělovat v tento den pomazání nemocným. I naši biskupové se snaží být trpícím nějak na blízku a podat útěšnou pomoc. Například v předvečer svátku Panny Marie Lurdské biskup Karel Herbst celebroval mši svatou v nemocnici kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze. Olomoucký arcibiskup Jan Graubner se setkal s lékaři a zdravotníky. Dne 13. února 2012 pražský arcibiskup Dominik Duka OP navštívil Gynekologicko-porodnickou kliniku "U Apolináře" a Všeobecnou fakultní nemocnici v Praze.
Také papež Benedikt XVI. nemocným věnoval svou pozornost ve své promluvě, kde toužil obnovit duchovní blízkost ke všem nemocným.
Významné dny v únoru (www.kromeriz.cz)
Světový den nemocných 11. 2. (svatky.centrum.cz)
Světový den nemocných (Jan Pavel II.) (www.pastorace.cz)

Světový den nemocných
  Z historie (HaNo)
Viz
Kalendárium Únor 2017 (11.2.)
     
12. (14.) února 1768 (250. výročí)
se ve Florencii (Itálie) narodil král uherský a český (1792-1835), císař rakouský (1804-1835) František I. a jako František II. poslední císař Svaté říše římské národa německého (1792-1806).
Celá jeho vláda byla poznamenána dvěma muži - Klemensem Václavem Lotharem Metternichem a Napoleonem Bonapartem.
V roce 1850 byl odhalen pomník Františka I. (autor Josef Kranner) jako kašna, také Hold českých stavů, a to v parku na tehdy novém nábřeží na Starém Městě Pražském. Vztyčení pomníku panovníkovi, který byl symbolem reakce a potlačování všech liberálních a národních snah, vzbudilo v českých vlasteneckých kruzích nechuť. Proto byla sama jezdecká socha Františka I. roku 1919 sňata a vrácena v kopii až v roce 2003.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Na Smetanově nábřeží stojí monumentální pomník císaře Františka I. Karel Havlíček Borovský u příležitosti jeho odhalení posměšně veršoval: „Na nábřeží podívat se běž, převysokou stavějí tam věž, kolem českých měst je chlouba, vprostřed stojí velkej trouba.“
Ale to jsme začali poněkud nešťastně, viďte. František prožil dětství s mnoha sourozenci ve Florencii na dvoře svých rodičů Leopolda II. a Marie Ludviky Španělské. V 16 letech ho bezdětný strýc Josef II. povolal do Vídně, aby mohl dohlížet na jeho výchovu. František byl poslušný chlapec, snažil se strýci vyhovět, ale ten ho svým perfekcionalismem deptal tak, že ho poznamenal na celý život.
Vladařské buňky nezdědil ani po své babičce Marii Terezii, ani po svém otci Leopoldovi II. Byl to rodinný typ a svým vzhledem připomínal spíše měšťana než císaře. Postupně se oženil se čtyřmi manželkami a zplodil s nimi 13 dětí. Jako panovník byl váhavý, ustaraný, nesamostatný a konzervativní. „Ještě se na to vyspíme,“ říkával a odkládal rozhodnutí, jak jen to šlo. Díky tomu např. Olomouc čekala 20 let na povolení zřídit si divadelní sál.
Únikem před složitými politickými rošádami, které mistrně rozehrával kancléř Metternich, mu byla rodina a koníčky. V tom, co ho bavilo, dosahoval ohromných znalostí. Jako zahradník a botanik proslul tak, že si vysloužil přezdívku „květinový císař“. Když Napoleon zbořil hradby, František je už nechtěl stavět znovu a na jejich místě zakládal květinové parky pro veřejnost.
Jako císař František II. naposledy usedl na římsko-německý trůn. Za jeho vlády Svatá říše římská zanikla. Jeho zásluhou byla založena první veřejná knihovna, spořitelna a byly zavedeny první vkladní knížky. Půjčováním knih se snažil získat kontrolu nad tím, co lidé čtou, a formovat jejich politické názory. Seznam čtenářů veřejné knihovny musili knihovníci předávat policii.
Roku 1825 zahájila svou činnost spořitelna zvaná „Schraňovací pokladnice“. Vkladní knížky byly na jméno a úroky činily čtyři procenta.
Když prý po smrti Františka I. utěšoval jakýsi státní rada plačící Vídeňáky slovy: „Neplačte, děti, vždyť zůstane všechno při starém,“ dostalo se mu odpovědi: „Právě proto pláčeme!“
Zemřel 2. 3. 1835 ve Vídni (Rakouské císařství).
František I. Rakouský (Wikipedia)
František II. (www.cojeco.cz)
František I./II.
František I./II.
  www.libri.cz
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Březen 2015 (2.3.)
     
12. února 1908 (110. výročí)
se v Paříži (Francie) narodil francouzský kreslíř, karikaturista, ilustrátor, malíř, spisovatel a novinář Jean Effel, vlastním jménem François Lejeune.
Sám se cítil být ponejvíc právě novinářem a politickým komentátorem. Jeho pseudonym je vytvořen z jeho iniciál F. L.
Vystudoval umění, hudbu a filosofii. Přes všechny snahy a přání svého otce, aby po něm převzal kupecké řemeslo, se rozhodl pro kariéru profesionálního umělce. Často kreslil pro francouzské noviny l'Humanité a je také autorem ilustrací Bajek bajkaře Jean de La Fontaina.
Jako jeho největší dílo však bývá označován cyklus kreseb Stvoření světa (zfilmováno v roce 1957 režisérem Eduardem Hoffmanem, premiéra v dubnu 1958). Celý cyklus je tvořem pěti knihami Le Ciel et la Terre (Nebe a země), Les Plantes et Animaux (Rostliny a zvířata), L'Homme (Muž), La Femme (Žena) a Le Roman d'Adam et Eve (Příběh Adama a Evy). Mezi jeho další významné práce můžeme řadit také kolekci protifašistických karikatur z roku 1935 a knihu kreslených vtipů When Animals Still Talked (v českém vydání Mezi námi zvířaty) z roku 1953.
Jeho kresby jsou lehce čitelné, svěží, humoristické a neotřelé, vždy doplněné typickým kudrlinkovým podpisem a občas také malou sedmikráskou, jež ukazuje autorův laskavý pohled na svět.
Měl blízký vztah k Československu a byl dlouholetým předsedou Společnosti francouzsko-československého přátelství.
Zemřel 11. (10., 16.) 10. 1982 v Paříži (Francie).
Jean Effel (Wikipedia)
Jean Effel nakreslil Stvořitele, který dodnes baví svět (www.rozhlas.cz, Michal Ježek)
Československo navštívil kreslíř Jean Effel a obdržel tu řád přátelství (www.ceskatelevize.cz)
Jean Effel
Jean Effel
  Lípa č. 3/2007
Lípa č. 4/2007
http://www.artbohemia.cz/
https://www.databazeknih.cz/
Viz
Kalendárium Říjen 2012 (11.10.)
       
12. února 1908 (110. výročí)
odstartovala v New Yorku (USA) první automobilová rallye kolem světa.
Zúčastnilo se jí šest posádek. Trasa vedla přes USA, Japonsko a Rusko až do Evropy. Jako první dorazil do cíle v Paříži německý vůz Protos.
Na startu na Times Square se nakonec sešlo pouze šest automobilů, většina přihlášených start po řádném prostudování mapy vzdala, včetně knížete Borghse, který závod označil za bláznivou a neuskutečnitelnou akci.
V New Yorku byl odstartován první automobilový závod kolem světa (www.odpovedi.cz)
Protos convertible at start of 1908 New York to Paris Race
Protos convertible at start of 1908 New York to Paris Race
  Rok do kapsy
Viz
Kalendárium Únor 2008 (12.2.)
     
12. února 1908 (110. výročí)
se v obci Hrabušice (okres Spišská Nová Ves, Slovensko, Rakousko-Uhersko) narodil slovenský malíř, grafik a ilustrátor Emil Makovický.
Ľudovú školu vychodil v rodnej obci. V rokoch 1919 - 1923 študoval na strednej škole v Spišskej Novej Vsi, potom v rokoch 1931 - 1939 na Umeleckopriemyselnej škole v Prahe. V ďalších rokoch pôsobil ako učiteľ kreslenia na gymnáziách v Liptovskom Mikuláši, Kežmarku a v rokoch 1942 - 1948 ako výtvarník Matice slovenskej (MS) v Martine. V rokoch 1949 - 1986 slobodný umelec, od roku 1957 žil v Banskej Bystrici.
Prostriedky na štúdium si v Prahe obstarával ako zamestnanec pošty. Tu sa zoznámil s J. Nemčíkom, V. Stašíkom, J. Želibským, J. Mudrochom, V. Hložníkom a P. Matejkom. Inklinoval k realistickému maliarstvu. Prvým úspechom bola 2. cena v celoštátnej súťaži návrhov na plagát na Zemskú jubilejnú výstavu slovenskú Výstava východu 1938 v Košiciach. V roku 1942 prešiel na pozvanie MS do Martina. Tu ilustroval detský časopis Slniečko (1942 - 1946). Ilustroval aj časopis Slovensko a knihy pre deti a mládež vydávané v MS a neskôr v Mladých letách. Figurálne kresby a štúdie vynikajú decentnosťou a zmyslom pre kompozície a proporcie. Venoval sa aj ostatnej grafike (asi 70 obálok na knihy, vinety, portréty spisovateľov, knižné značky), navrhoval aj vianočné a veľkonočné pohľadnice a diplomy. Venoval sa olejomaľbe, akvarelom, kresbe a kompozíciám vyhotoveným ceruzkou.
Spoluzakladateľ a funkcionár spolku Trojštít a združenia slovenských výtvarníkov Tvar. Graficky navrhol prvý slovenský znak.
Jeho diela sú uložené v Stredoslovenskej galérii v Banskej Bystrici, v MS v Martine a SNG v Martine. V roku 1945 obdržal vianočnú cenu MS za ilustrácie Slniečka, roku 1968 vyznamenanie Za vynikajúcu prácu.
Zemřel 25. 12. 1986 v Banské Bystrici (Bratislavě, Československo).
Emil Makovický (www.databazeknih.cz)
Emil Makovický (maliar) (Wikipedia, slovensky)
Emil Makovický (referaty.aktuality.sk, slovensky)
Emil Makovický
Emil Makovický
  Z historie (HaNo)
Lípa č. 4/2007
Viz
Kalendárium Prosinec 2016 (25.12.)
     
12. února 1938 (80. výročí)
se konala ve Stavovském divadle v Praze premiéra hry Matka Karla Čapka.

  Lípa č. 4/2007
     
12. února 1958 (60. výročí)
v Choisy-le-Roi (Francie) zemřel francouzský komunistický politik, činitel francouzského a mezinárodního komunistického hnutí Marcel Cachin.
Sehrál významnou roli v boji proti francouzské koloniální politice.
Narodil se 20. 9. 1869.

  Malá československá encyklopedie
     
12. února 1958 (60. výročí)
zemřel český skladatel, hudební pedagog a hráč na lesní roh Josef Kohout.
Narodil se 29. 10. 1895.

  Lípa č. 4/2007
     
13. (greg.) / 2. (jul.) února1768 (1769) (250. výročí)
se v Moskvě (Ruské impérium) narodil ruský spisovatel, básník, dramatik, satirik, překladatel, nejznámější ruský autor bajek Ivan Andrejevič Krylov.
Pocházel z chudé důstojnické rodiny. Od osmi let živil po smrti otce matku a sourozence z platu kancelářského poslíčka. Nikdy nedosáhl vyššího školního vzdělání, avšak získal široký rozhled jako samouk. Většinu svého života byl zaměstnán jako knihovník. Psal satirické divadelní hry, založil několik časopisů (Počta duchov, Zritěl, Sankt - Petěrburgskij Merkurij). Ty však byly brzy policejně zakázány. Světovou proslulost mu přinesly bajky, kterých od roku 1809 vytvořil kolem dvou set. Kritizují nejen zlé lidské vlastnosti, ale mají především sociální podtext - nastavují zrcadlo tehdejší ruské společnosti, cara nevyjímaje.
Celoživotní soubor veršovaných bajek je soustředěn do devíti knih, obsahuje téměř 200 titulů. První sbírka byla vydána v roce 1809.
Námětově lze bajky dělit na:
* sociální - Vlk a beránek
* politické - Vlk v psinci, Výchova lva
* filozofické - Zahradník a filozof
* mravoučné - Svině pod dubem, Osel a slavík
Zemřel 21. (greg.) / 9. (jul.) 11. 1844 v Petrohradu (Ruské impérium).
Ivan Andrejevič Krylov (Wikipedia)
Ivan Andrejevič Krylov - bajkař (www.spisovatele.cz)
Ivan Andrejevič Krylov (www.databazeknih.cz)
Ivan Andrejevič Krylov
Ivan Andrejevič Krylov
  Lípa č. 4/2007
Lípa č. 3/2009
Viz
Kalendárium Listopad 2014 (21.11.)
     
13. (15.) února 1848 (170. výročí)
se v Haag am Hausruck (Krag, Horní Rakousy, Rakouské císařství) narodil český resp. česko-německý spisovatel, prozaik s regionálním zaměřením na oblast Šumavy Karel Klostermann (Klosterman), celým jménem Karel Faustin Klostermann (též pseudonymy Faustin, Doubravský).
Představitel realismu a tzv. venkovské prózy, jehož sebrané spisy obsáhly přes čtyřicet svazků románů, povídek, črt, fejetonů a skic, i část soustavných pamětí.
Z jeho rozsáhlé venkovské realistické prózy jsou nejzávažnější povídky a romány o přírodě a lidu Šumavy.
Byl představitelem realismu, venkovské prózy s regionálním zaměřením na Jižní Čechy a především Šumavu. Po nedokončeném studiu medicíny byl nejprve vychovatelem, pak redaktorem a učitelem. Psal převážně česky a v jeho prózách se projevuje české cítění. K jeho nejznámějším dílům patří Mlhy na Blatech, Ze světa lesních samot, V srdci šumavských hvozdů, Skláři.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
„Miluji celou svou vlast, celou tuto českou zemi, nikoli jen omezený kousek její, protože tvoří zeměpisný a historický celek, nikoli dvojí území, jež by fanatikové národnostního ohraničení nejraději fantastickou čínskou zdí ohradili a uzavřeli. Jest mým právem a mou povinností milovati tento celek, ať jsem Němcem, či Čechem,“ řekl básník Šumavy, autor románů Ze světa lesních samot, V ráji šumavském či Skláři.
Karel Klostermann pocházel po matce ze sklářského rodu, otec byl venkovským lékařem. Díky tomu se rodina často stěhovala po jihočeských štacích. Na otcovo přání se vydal studovat medicínu do Vídně. Byla to zvláštní cesta: z Kašperských hor putoval pěšky do Passova a odtud pokračoval na vorech po Dunaji. Medicína ho ale nelákala, spíš ho to táhlo ke psaní. Na gymnáziu v Plzni vyučoval němčinu a francouzštinu, kromě toho ovládal dalších sedm jazyků. Používal pseudonym Faustin a napsal desítky románů a povídek v češtině i v němčině. Na procházkách podél blat sbíral materiál pro román Mlhy na blatech, psal o pašerácích, kteří na Zlaté stezce pašovali dobytek, sůl a tabák, i o ničivé vichřici, která Šumavu postihla.
Když mu zemřela první žena, s níž prožil třiadvacet let, vzal si zámožnou vdovu Betty - Barboru Juránkovou. Na penzi se vrátil do Štěkně, rybařil a toulal se po milované Šumavě.
Zemřel 16. 7. 1923 v obci Štěkeň na Strakonicku (Československo).
Karel Klostermann (Wikipedia)
Karel Klostermann (www.ceskatelevize.cz)
Karel Klostermann - spisovatel (www.spisovatele.cz)
Karel Klostermann
Karel Klostermann
  Český biografický slovník XX. století
Lípa č. 4/2017
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Červenec 2013 (16.7.)
     
13. února 1948 (70. výročí)
se v Praze (Československo) narodila česká dramatička, filmová scenáristka, publicistka a spisovatelka Daniela Fischerová, autorka rozhlasových her, autorka knih pro děti a mládež, dále také autorka několika školních učebnic a pedagožka.
Je dcerou hudebního skladatele Jana F. Fischera. Je autorkou či spoluautorkou několika celovečerních, krátkých i animovaných filmů. Věnuje se básnické i prozaické tvorbě pro děti, píše rozhlasové hry. Nejvlastnější výraz nalezla jako autorka divadelních her a stala se nejvýraznější dramatičkou přelomu 70. a 80. let. V době totality patřila spolu s Karlem Steigerwaldem mezi dramatiky, jejichž tvorba byla „trpěna" a patřila k alternativě na oficiálních scénách.
Po studiích oboru dramaturgie a scenáristiky na pražské FAMU pracovala ve Filmovém studiu Barrandov, později působila jako redaktorka nakladatelství Orbis, od roku 1974 ve svobodném povolání. Vyučuje obor tvůrčího psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého v Praze.
D. Fischerová:
"Než za sebou práskneš dveřmi, ověř si, z které strany je klíč."

Daniela Fischerová (Wikipedia)
Daniela Fischerová (www.databazeknih.cz)
Daniela Fischerová - životopis (www.danielafischerova.cz)
Daniela Fischerová (Foto Tomáš Vodňanský)
Daniela Fischerová (Foto Tomáš Vodňanský)
  Lípa č. 4/2007
www.aura-pont.cz
https://www.novinky.cz/
https://www.cbdb.cz/
     
13. února 1988 (30. výročí)
byly v Calgary (Kanada) zahájeny XV. zimní olympijské hry; trvaly do 28. 2. 1988.
XV. Zimní olympijské hry hostilo ve dnech 13. - 28. února roku 1988 město Calgary v Kanadě. Zúčastnilo se celkem 1423 sportovců z 57 zemí světa. Dalšími kandidátskými městy byly švédský Falun a italská Cortina d'Ampezzo.
Československo na Zimních olympijských hrách v Calgary v roce 1988 reprezentovalo 59 sportovců, z toho 10 žen. Nejmladším účastníkem byla krasobruslařka Iveta Voralová (17 let, 201 dní), nejstarší pak biatlonista Jaromír Šimůnek (33 let, 21 dní). Reprezentanti vybojovali 1 stříbrnou a 2 bronzové medaile.
Stříbro získal Pavel Ploc ve skocích na lyžích (střední můstek P 70), bronz Jiří Malec (skoky na lyžích, střední můstek P 70) a také štafeta mužů 4 × 10 km v běhu na lyžích (Ladislav Švanda, Radim Nyč, Václav Korunka, Pavel Benc).
Zimní olympijské hry v kanadském Calgary v únoru 1988 znamenaly katastrofu především pro československou hokejovou reprezentaci. Ta sice postoupila do finálové skupiny, tam ovšem totálně vybouchla - podlehla dvakrát i Německé spolkové republice a po jediném vítězství nad Finskem se umístila až na posledním, šestém místě. V Calgary hned zůstal Jiří Hrdina, který legálně odešel do týmu NHL Calgary Flames, s nímž v následujícím roce získal Stanleyův pohár.
Hrdinové her však pocházeli z jiných zemí. Patřil mezi ně finský skokan na lyžích Matti Nykänen, který získal tři zlaté medaile, italský sjezdařský fenomén Alberto Tomba nebo obhájkyně krasobruslařského zlata ze Sarajeva Katherine Wittová z Německé demokratické republiky. Velkou popularitu v Calgary si získal také čtyřbob Jamajky, jehož osazenstvo inspirovalo populární filmovou komedii Kokosy na sněhu.
Zimní olympijské hry 1988 (Wikipedia)
Československo na Zimních olympijských hrách 1988 (Wikipedia)
Na zimních olympijských hrách v Calgary se československým reprezentantům příliš nedařilo - nejlepším výsledkem bylo stříbro skokana na lyžích Pavla Ploce (www.ceskatelevize.cz)
Skoky na lyžích: Pavel Ploc
Skoky na lyžích: Pavel Ploc
  Lípa č. 4/2007
     
13. února
je Světový den rádia.
Rádio rozhodně není mrtvé médium. Upozornit na to má Světový den rádia. O speciální připomínce rozhodla roku 2011 organizace UNESCO.
S nápadem přišla Španělská rozhlasová akademie. UNESCO zvažovalo několik návrhů a nakonec stanovilo Světový den rádia na 13. února, kdy v roce 1946 vzniklo Rádio Spojených národů, tedy United Nations Radio.
U nás rozhlasové vysílání odstartovalo 18. května 1923 ve Kbelích, kde začal vysílat český rozhlas Radiojournal. Slovo rozhlas ale vlastně vzniklo až o rok později, kdy Radiojournal vypsal soutěž na české pojmenování rádia.
Světový den rádia odkrývá další perspektivy média (www.rozhlas.cz, Nikola Bojčev)
Světový den rádia v našem vysílání (www.rozhlas.cz, Filip Rožánek)
Světový den rádia oslaví i Český rozhlas (mediamania.tyden.cz)
Digitální rádio je budoucnost rozhlasu
Digitální rádio je budoucnost rozhlasu
  Z historie (HaNo)
Viz
Kalendárium Únor 2017 (13.2.)
     
14. února 1788 (230. výročí)
se v Zásmukách u Kolína (Habsburská monarchie) narodil český obrozenský básník a sběratel starožitností Matěj Milota Zdirad Polák.
Preromantickou reflexivní básnickou skladbou „vznešenost přírody“ vnesl do vlastenecké poezie nové téma a básnický jazyk. Novátorské byly i jeho pokusy ohlasové poezie.
Zemřel 31. 3. 1856.

  Všeobecná encyklopedie ve čtyřech svazcích: Diderot
Lípa č. 4/2007
     
14. února 1878 (140. výročí)
se v Klosterneuburgu (Rakousko-Uhersko) narodil rakouský automobilový konstruktér a průkopník automobilismu působící rovněž v Československu, který dlouho pracoval pro firmu Tatra Dr. techn. Ing. Hans Ledwinka, dr. h. c. (někdy také Hans Ledvinka, v poválečné české literatuře i jako Inž. Jan Ledvinka), geniální konstruktér firmy Tatra Kopřivnice.
Ledwinka z Kopřivnice dvakrát rozladěn odešel, dvakrát se zase vrátil. Realizací avantgardních konstrukcí pomohl závodu Tatra předstihnout dobu a zařadit továrnu s poměrně malou produkcí na čelné místo mezi evropskými automobilkami. Byl například již v roce 1914 autorem nového brzdového systému s brzdami na všechna kola, jímž byl vybaven nový typ T.
V kopřivnické Tatře působil bezmála 40 let. Svou osobní genialitou a nevšední schopností realizovat danou myšlenku vešel do dějin techniky.
Po 2. světové válce byl Ledwinka v Československu - podobně jako Porsche ve Francii - internován a za svou nacionalistickou politickou činnost v době ohrožení republiky odsouzen. Po odpykání trestu využil práva cizího státního příslušníka a vrátil se do Rakouska.
Jeho výjimečný technický talent byl oceněn v zahraničí: v roce 1944 získal čestný doktorát vídeňské techniky, o osm let později obdržel čestné vyznamenání Svazu německých inženýrů a v říjnu 1961 mu byl udělen čestný kříž za vědu a umění I. třídy rakouského prezidenta.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Život někdy píše paradoxy, které byste nevymysleli. Tak si představte partu kopřivnických konstruktérů, kteří pašují do věznice výkresy nového automobilu, aby jim odsouzený Hans Ledwinka pomohl vyrobit vůz, ve kterém se budou vozit papaláši, kteří ho v nespravedlivém procesu odsoudili na šest let do kriminálu.
Psal se rok 1945, ale jméno Hanse Ledwinky bylo s kopřivnickou Tatrovkou spojeno dávno. Jako mladíček stál u zrodu slavného Prezidenta - prvního automobilu ve střední Evropě.
Jenže sotva mu na maturitním vysvědčení z vídeňské průmyslovky zaschl inkoust, už začal pánům mistrům mluvit do díla. A to tak vehementně, až s ním dílovedoucí Sviták vyrazil dveře. Kdo mohl tušit, že ten mladík jednou proslaví československé automobily! Naštěstí, když Sviták povýšil, vzpomněl si ředitel Hugo Fischer na talentovaného Ledwinku a povolal ho zpět. Psal se rok 1905 a s krátkou pauzou tu Ledwinka vydržel čtyřicet let.
Byl to geniální konstruktér. Ve dvaceti přišel se čtyřrychlostní převodovkou. Později vymyslel novou koncepci automobilu s centrální nosnou rourou, výkyvnými polonápravami a vzduchem chlazeným motorem. Svá řešení poprvé použil u vozu Tatra 11 v roce 1923 a měl s ním obrovský mezinárodní úspěch. Vůz si oblíbil dokonce sám Adolf Hitler, a to se bohužel stalo Ledwinkovi osudným. Po válce byl obviněn z kolaborace a uvězněn.
Když byl v roce 1951 propuštěn z vězení, odešel do Německa a dál se věnoval konstrukci automobilů. V roce 1992 byl Nejvyšším soudem Československa plně rehabilitován.
Zemřel 3. (2.) 3. 1967 v Mnichově (Bavorsko, Spolková republika Německo).
Hans Ledwinka (Wikipedia)
Hans Ledwinka: Zapomenutý génius z Kopřivnice (www.vvautomotive.cz)
Geniální český konstruktér Ledwinka se narodil před 130 lety (auto.idnes.cz)
Dr. techn. h. c. Ing. Hans Ledwinka
Dr. techn. h. c. Ing. Hans Ledwinka
  www.libri.cz
www.quido.cz
http://novojicinsky.denik.cz/
http://www.auto.cz/
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Březen 2017 (3.3.)
     
14. února 1878 (140. výročí)
se v Nové Pace (Čechy, Rakousko-Uhersko) narodil český akademický sochař profesor Bohumil Kafka.
Bohumil Kafka byl absolventem Odborné sochařskokamenické školy v Hořicích, ve studiu pokračoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze u S. Suchardy a na Akademii výtvarných umění u Josefa Václava Myslbeka (1898-1901). Od roku 1898 byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes, po asistentské práci v ateliéru Suchardy (1901-1904) pracoval v Paříži, kde se také v roce 1906 stal členem Société du Salon d'Automne. V roce 1916 byl jmenován profesorem Uměleckoprůmyslové školy a roku 1925 profesorem Akademie výtvarných umění.
Raná Kafkova díla (Mrtvá labuť, Ruina života, 1902), a zvláště ta z pařížského pobytu (Hasnoucí hvězdy, 1906; Mumie, Šílení), patří k nejhodnotnějším projevům českého secesního symbolismu. Vyniká zvláště socha Somnambuly, jejíž stavba se vymyká dřívější tradici prostorové kompozice. Postupně však silný expresívní výraz přešel do klidnější polohy, díla byla plošnější a silněji svázaná se secesním dekorativismem.
Ve své další tvorbě se Kafka už nevyrovnal s moderními podněty novoklasicismu; v posledním období se vrátil k již překonané realistické tradici v Myslbekově duchu (pomník Jana Žižky na Vítkově) a jeho tvorba ztratila svou dřívější aktuálnost. Žižkův pomník ovšem vznikal za pohnutých okolností v době okupace a byl po částech ukrýván. Teprve po válce, už po Kafkově smrti, došlo k jeho osazení. Je pozoruhodný tím, že jde (podle statistik UNESCO) o největší jezdeckou sochu svého druhu na světě.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Podle statistik UNESCO stojí největší jezdecká socha na světě v Praze. Je to pomník Jana Žižky na Vítkově.
Za druhé světové války, za pohnutých okolností, vskrytu, tajně a po částech ho vytvořil sochař Bohumil Kafka. Osazení pomníku, k němuž došlo až po válce, se nedočkal. Zemřel 24. listopadu 1942.
Narodil se v roce 1878 v Nové Pace. Studoval sochařskokamenickou školu v Hořicích, byl žákem Stanislava Suchardy na pražské Uměleckoprůmyslové škole a také žákem Josefa Václava Myslbeka na Akademii výtvarných umění. Díky Hlávkově stipendiu několik let žil v Paříži, kde se setkal s uměním Augusta Rodina a vytvořil řadu děl, která jsou dnes považována za nejhodnotnější projevy českého secesního symbolismu.
A také mnoho nádherných portrétů významných osobností naší politiky a kultury. Tomáše Garrigua Masaryka, Aloise Rašína, Karla Havlíčka Borovského, Hany Kvapilové, Emy Destinnové, Jindřicha Mošny - a jak jste mohli vidět - také Milana Rastislava Štefánika či Josefa Mánesa.
Zemřel 24. 11. 1942 v Praze (Protektorát Čechy a Morava).
Bohumil Kafka (Wikipedia)
Bohumil Kafka (www.artmuseum.cz, Martina Glenn)
Bohumil Kafka, akademický sochař (www.munovapaka.cz, Pavel Vojtíšek)
Profesor Bohumil Kafka
Profesor Bohumil Kafka
  www.libri.cz
Lípa č. 4/2007
http://www.socharstvi.info/
https://www.cupress.cuni.cz/
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Listopad 2012 (24.11.)
     
14. února 1918 (100. výročí)
bolševická vláda v Rusku provedla reformu kalendáře.
Dosud platný juliánský kalendář byl nahrazen kalendářem gregoriánským, který ve většině Evropy platil od roku 1582. V Rusku tak po 31. lednu následoval hned 14. únor, aby se vyrovnal rozdíl 13 dnů.
V Čechách a Rakousku jsme přešli na řehořský kalendář roku 1584, kdy po 6. lednu následoval 17. leden. Ve Slezsku a Budyšínské Lužici se s juliánským kalendářem rozloučili skokem z 12. ledna na 23. leden 1584, v Žitavské Lužici z 21. ledna na 1. únor 1584 a na Moravě z 3. října na 14. říjen 1584. Je celkem známo, že opozdilcem zůstalo Rusko (přechod z 31. ledna na 14. únor 1918), ale teprve ve dvacátém století zavedla "nový" kalendář také Čína (1911), Bulharsko (1916), Srbsko a Rumunsko (1919), Řecko (1924), Turecko (1926) a Egypt (1928).
Protestantští Němci trvali na kalendáři juliánském a zachovávali jej zhruba až do roku 1700. Pak uznali, že přece jen znamená pokrok z hlediska vědy, a začali jej užívat. V Anglii ke gregoriánskému kalendáři přistoupili až roku 1752.
Gregoriánský kalendář (Wikipedia)
Juliánský kalendář (Wikipedia)
Kdy se narodili? (www.haendel.cz, Rudolf Pečman)
Lavinia Fontana (1552-1614): podobizna papeže Řehoře XIII. (1502-1585)
Lavinia Fontana (1552-1614): podobizna papeže Řehoře XIII. (1502-1585)
  Rok do kapsy
Viz
Kalendárium Únor 2008 (14.2.)
     
14. února 1928 (90. výročí)
se v Novém Bohumíně (Československo) narodila česká operní režisérka a pedagožka docentka Libuše Čechová.
Absolvovala na HAMU operní režii u F. Pujmana (1952) a zpěv u K. Ungrové (1955). V letech 1952-1955 působila v Divadle E. F. Buriana jako asistentka režie, v letech 1955-1960 jako režisérka opery. Členkou operního sboru ND je od roku 1967: od r. 1967 byla asistentkou režie, v letech 1973-1975 lektorkou, od r. 1975 režisérkou, mimoto v letech 1977-1979 vykonávala funkci zástupce šéfa opery (od 1.1.1982 byla dramaturgyní oslav 100.výročí ND).
Významná je též i její činnost pedagogická: v letech 1957-1959 byla ve Studiu E. F. Buriana na DAMU externím pedagogem dikce a zpěvu, od roku 1959 interním pedagogem (od 1968 docentka) herecké výchovy operních zpěváků na katedře zpěvu a operní režie HAMU (současně byla v letech 1963-1974 vedoucí Operního studia a v letech 1974-1977 vedoucí katedry operní režie).
V letech 1957-1958 a 1962 byla tajemnicí hudebně dramatické sekce Svazu českých dramatických umělců. Manželka hudebního publicisty Bohumila Karáska.
Libuše Čechová (archiv.narodni-divadlo.cz)
Čechová Libuše (www.cojeco.cz)
www.cojeco.cz
www.cojeco.cz
  Lípa č. 4/2007
     
14. února 1978 (40. výročí)
se narodil český herec Jan Dolanský.

  Jak šel čas (TV pohoda č. 6/2018)
     
14. února 1978 (40. výročí)
firma Texas Instruments si nechala patentovat první mikročip.
Texas Instruments (zkratka TI) je americká firma, zabývající se výrobou integrovaných obvodů a počítačové techniky.
Byla založena v roce 1941, kdy čtyři přátelé zakoupili firmu Geophysical Service Incorporated. Podnik přejmenovali na současný název v roce 1951. V roce 1958 vynalezl Jack Kilby během práce pro TI integrovaný obvod.
TI vyrobila v roce 1954 první tranzistorový rozhlasový přijímač, v šedesátých letech první obvody TTL, v roce 1967 ruční kalkulačku, v roce 1971 první jednočipový mikropočítač, v roce 1973 získala první patent na mikroprocesor, její rodina logických obvodů 7400 se stala dodnes platným průmyslovým standardem. TI byla rovněž mezi prvními firmami, které začaly vyrábět digitální signálové procesory. Od roku 1965 vyráběla pro americké ozbrojené síly protiradiolokační řízené střely AGM-45 Shrike.
V současné době má společnost hodnotu přibližně 12 mld. dolarů.
Texas Instruments (Wikipedia)
Texas Instruments (www.youtube.com, anglicky)
Texas Instruments and other brands of 7400 series TTL and CMOS logic
Texas Instruments and other brands of 7400 series TTL and CMOS logic
  www.iabc.cz
Viz
Kalendárium Únor 2008 (14.2.)
     
14. února 1988 (30. výročí)
zemřel v Palm Springs (Kalifornie, USA) rakousko-americký klavírista a hudební skladatel Frederick Loewe, rodným jménem Fritz Loewe.
Ve spolupráci s dramatikem Alanem J. Lernerem zkomponoval řadu muzikálů pro divadla na Broadwayi, včetně slavných muzikálů My Fair Lady a Camelot, které byly také zfilmovány.
Frederick vyrůstal v Berlíně. Od raného věku hrál podle sluchu na klavír a pomáhal svému otci při studiu rolí. Písničky začal komponovat v sedmi letech. Později studoval na berlínské konzervatoři u Ferruccia Busoniho a Eugena d'Alberta. Ve svých třinácti letech vystoupil jako nejmladší klavírista v historii s Berlínskými filharmoniky. Školu absolvoval s vyznamenáním a vystupoval jako koncertní klavírista.
V roce 1924 získal otec angažmá v New Yorku. Frederickova představa jak rychle dobude Broadway se ukázala být naivní. Vystřídal různá povolání jako značkování dobytka, zlatokopectví i zápas o ceny až konečně získal místo klavíristy v německých klubech v Yorkville a jako klavírista doprovázející němé filmy.
Stal se členem klubu The Lambs, klubu sdružujícího divadelní umělce a manažery. Tam v roce 1942 poznal Alana J. Lernera. Jejich prvním společným dílem byla adaptace komedie Barryho Connerse The Patsy, nazvaná Life of the Party. Udržela se na scéně po devět týdnů. Povzbuzeni úspěchem se spojili s Arthurem Piersonem a jejich dílem se stal v roce 1943 muzikál What's Up?, který se stal prvním Loewým muzikálem uvedeným na Broadwayi. Dočkal se 63 představení. Po dvou letech pak následoval The Day Before Spring.
Prvním skutečným úspěchem však byl Brigadoon v roce 1947. Romantická fantasie situovaná do pověstné skotské vesnice, která se objevuje vždy jen jednou za sto let. Po méně úspěšném muzikálu Paint Your Wagon přišel v roce 1956 konečně úspěch století - adaptace divadelní hry Pygmalion G. B. Shawa pod názvem My Fair Lady. V hlavních rolích vystoupili Rex Harrison a Julie Andrews. Muzikál získal Cenu Tony za nejlepší muzikál a filmová společnost Metro-Goldwyn-Mayer si u nich objednala filmový muzikál Gigi (1958), který byl odměněn devíti Oscary, včetně ceny za nejlepší film. Dalším představením uvedeným na Broadwayi byl v roce 1960 Camelot. Hlavní role ztvárnili Richard Burton, Julie Andrews a Robert Goulet. Muzikál se stal dalším obrovským úspěchem.
Po tomto představení se Loewe rozhodl odejít na odpočinek do Palm Springs v Kalifornii. V roce 1973 však ještě pracoval na úpravě a rozšíření hudby pro jevištní uvedení filmového muzikálu Gigi. Divadelní podoba získala další Cenu Tony. V následujícím roce spolupracoval na fílmové verzi pohádkového příběhu Antoine de Saint-Exupéry Malý princ. Tento film propadl jak u kritiků tak u diváků. Film sám i hudba k němu však byla vydána na CD i DVD.
V Palm Springs zůstal Loewe až do své smrti v roce 1988. Je pohřben na hřbitově Desert Memorial Park v Cathedral City. V roce 1972 byl uveden do Songwriters Hall of Fame a v roce 1995 získal také svou hvězdu na Palm Springs Walk of Stars.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
„Chtěla bych tančit jen,“ melodie, která se stala šlágrem, je z muzikálu My Fair Lady. Nejdokonalejší muzikál všech dob, jak je nazýván, měl premiéru v roce 1956 na Broadwayi a od té doby se hraje po celém světě dodnes. Zásluhu na tom má kromě libretisty i autor hudby Frederick Loewe.
Na klavír se naučil hrát podle sluchu a už ve 13 letech byl vyhledávaným pianistou a stal se nejmladším sólistou berlínské filharmonie. První písničky složil v sedmi letech. Když se rodina přestěhovala do New Yorku, měl jediný sen, psát pro Brodaway. Ten sen se mu později skutečně splnil. A řada jeho muzikálů, byla i zfilmována.
Narodil se 10. 6. 1901 v Berlíně (Německá říše).
Frederick Loewe (Wikipedia)
Frederick Loewe (www.csfd.cz)
Frederick Loewe - My Fair Lady Overture (www.youtube.com, audio/video, 3:26 min)
Frederick Loewe
Frederick Loewe
  Kalendárium ČT1
     
14. února
je Svátek zamilovaných - sv. Valentýn.
Svátek svatého Valentýna (zkráceně také Valentýn), se slaví v anglosaských zemích každoročně 14. února jako svátek lásky a náklonnosti mezi intimními partnery. Je to den, kdy se tradičně posílají dárky, květiny, cukrovinky a pohlednice s tematikou stylizovaného srdce, jako symbolu lásky. V poslední době se tento svátek šíří i v kontinentální Evropě, do určité míry z komerčních důvodů.
Svátek je pravděpodobně odvozen od svátku Lupercalia slaveném ve starověkém Římě. V předvečer tohoto dne byly do „urny lásky“ vloženy lístečky se jmény mladých dívek. Každý mladý muž potom tahal lísteček a dívka, jejíž jméno si vytáhl, se měla stát jeho „miláčkem“ v následujícím roce.
Legenda také říká, že tento den začal být známý jako Den svatého Valentýna až díky knězi Valentýnovi. Claudius II., vládce Říma, zakazoval svým vojákům, aby se ženili nebo jen zasnubovali. Bál se, že by chtěli zůstat doma u svých rodin a nešli do boje. Valentýn vzdoroval vládci a tajně oddával mladé páry. Byl zatčen a později popraven 14. února. Svátek Luprecalia splynul s oslavami mučednictví Svatého Valentýna a vznikl romantický svátek, který je nyní 14. února slaven.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Čím dál tím oblíbenější svátek sv. Valentýna nemá dlouhou tradici, ale jeho historie sahá hluboko do minulosti. Lidé se mylně domnívají, že svátek pochází z Ameriky. Není tomu tak. Tam se jen chopili příležitosti a udělali z něj výhodný byznys.
Kněz Valentýn žil v Římě ve 3. století v době vlády císaře Claudia II. Ten v celé říši zakazoval sňatky, protože se obával, že ženatí muži nebudou chtít odejít do války. Valentýn tajně oddával zamilované páry, ale když na to císař přišel, nechal kněze Valentýna zatknout a 14. února popravit. Podle legendy za ním do vězení přišla slepá dívka, kterou uzdravil. Před smrtí jí prý poslal vzkaz s vyznáním svých citů podepsaný „Od Tvého Valentýna“.
Významné dny v únoru (www.kromeriz.cz)
Den svatého Valentýna (Wikipedia)
Svatý Valentin (Wikipedia)
Svátek zamilovaných - sv. Valentýn
Svátek zamilovaných - sv. Valentýn
  Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Únor 2017 (14.2.)
     
15. (14.) února 1368 (650. výročí)
se v Norimberku (Svatá říše římská/ v Praze, České království) narodil syn Karla IV. a jeho čtvrté manželky Alžběty Pomořanské Zikmund Lucemburský, braniborský markrabě (od roku 1373), uherský král (od 31. března 1387), římský král (zvolen roku 1410 a znovu 21. července 1411, korunován 8. listopadu 1414), slezský vévoda a lužický markrabě (od r. 1419), moravský markrabě (1419-1423), český král (korunován 28. července 1420, vládl v letech 1436-1437), lombardský král (25. listopadu 1431) a římský císař (31. května 1433).
Vynikal jako obratný diplomat, často však jednal podle rčení „účel světí prostředky“ a nedodržoval sliby. Do českých dějin proto vstoupil pod přezdívkou „liška ryšavá“. Na vrcholu své životní dráhy stanul právě na konci života - byl císařem římskoněmeckým a králem uherským a v roce 1436 jej za svého krále uznali též Češi.
Zikmund byl velmi vzdělaný, mluvil 7 jazyky, byl velmi společenský a měl zálibu v rytířských turnajích. Byl jednou z vedoucích postav kostnického koncilu, který sice ukončil papežské schizma, ale také vedl i k husitským válkám.
Zikmund, pojmenovaný po svatém Zikmundovi (který se za přispění Karla IV. stal novým českým patronem), byl významný evropský politik vrcholného středověku, v Čechách však neoblíbený kvůli Janu Husovi, na jehož smrti je mu připisován podíl. Zikmundovi se skutečně od mládí říkalo „liška ryšavá“, ovšem jenom kvůli zrzavým vlasům, ne prohnanosti.
Mluví se o něm jako o „posledním císaři středověku“ (Drška 1996). Jeho hlavním zájmem byla reforma církve (koncily v Kostnici a v Basileji) a reforma říše, ale zasahoval i do sporů mezi Anglií a Francií (Zikmund byl první císař Svaté říše římské, který stanul na půdě Anglie), do sporů mezi Polským královstvím a Řádem německých rytířů a v neposlední řadě se snažil zorganizovat křížovou výpravu, která by pomohla Byzantské říši proti Turkům. V těchto snahách často býval osamocen. Zastával podřízenost církve světské moci, v letech 1403-1404 zakázal odvádět peněžní dávky papežské kurii a sám se rozhodl obsazovat některé církevní úřady, včetně biskupských.
Jako první vytvořil podunajské soustátí, které sestávalo z uherského a českého království a říše a zřejmě mělo být hrází proti dravé osmanské expanzi. K jeho dalšímu rozšíření směřoval také sňatek Zikmundovy dcery Alžběty s rakouským arcivévodou Albrechtem V.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Zikmund Lucemburský má v Čechách špatnou pověst. Značně se o to zasloužil Alois Jirásek, ovlivněný dobovým chápáním husitství jako vrcholného období českých dějin. Zikmund, který proti husitům vedl dvě křížové výpravy, byl líčen jako zosobnění zla, přetvářky a hamižnosti.
Nejnadanější syn Karla IV. možná byl rozporuplný člověk, ale také velmi vzdělaný a uměnímilovný muž hovořící sedmi jazyky. Podle kronikáře Aenease Sylvia "bylť Zikmund postavy výtečné, měl oči jasné, líce jemně se rdící. Liboval si v žertech, rád víno pil a dobrou krmi jedl, po ženách jen hořel, cizoložství tisícera se dopouštěl. Kvapný ke hněvu, snadno se dal udobřiti." O tom, že Sylvius na krále pohlížel nezaujatě, svědčí další jeho slova: "Chtělť Zikmund duchem velikým všelicos, ale nestále. Více sliboval nežli plnil a klamal častokrát."
Konečně, byl to politik a diplomat. V Evropě byl Zikmund vážený a uctívaný, v Čechách odmítaný. Českým pánům trvalo šestnáct let, než ho uznali za krále země, které od smrti svého bratra Václava IV. v roce 1419 fakticky vládl.
Z české koruny se Zikmund, pro své nazrzlé vlasy a snad i prohnanost řečený "Šelma ryšavá", těšil jen rok. Léta Páně 1437 devětašedesátiletý poslední Lucemburk na českém trůnu zemřel. Prý na rakovinu.
Zemřel 9. 12. 1437 ve Znojmě (Moravské markrabství).
Zikmund Lucemburský (Wikipedia)
Zikmund Lucemburský: Liška ryšavá? (životopis) (zivotopisyonline.cz)
Císař a král Zikmund Lucemburský - netradičně a objektivně (sdruzenimonarchistubrno.webnode.com, Dr. Luděk Šubert)
Zikmund Lucemburský (portrét od Pisanella)
Zikmund Lucemburský (portrét od Pisanella)
  Rok do kapsy
Lípa č. 3/2007
http://husitstvi.cz/
http://kralovskedilo.ktf.cuni.cz/
http://www.securitymagazin.cz/
http://www.rozhlas.cz/
http://celebwiki.blesk.cz/
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Prosinec 2017 (9.12.)
     
15. února 1738 (280. výročí)
zemřel v Praze-Nové Město (České království, Habsburská monarchie) český a rakouský barokní sochař a řezbář tyrolského (rakouského) původu Matyáš Bernard Braun (německy Matthias Bernhard Braun), působící převážně v Čechách.
Před rokem 1710 založil v Praze vlastní dílnu, která realizovala řadu dřevěných i kamenných plastik podle modelů, ojediněle i autorské plastiky. S jeho tvorbou se můžeme setkat v Praze na Karlově mostě, v Kuksu, ale i v Teplicích.
Je zařazován mezi nejvýznamnější představitele českého vrcholně barokního sochařství.
Narodil se jako páté dítě Jakuba Brauna a jeho ženy Magdalény, rozené Neureutrové. Sochařské umění studoval v Salcburku. Po studiích cestoval po Itálii, kde navštívil mj. Benátky, Bolognu a Řím. Jeho práce nesou od té doby stopy benátské sochařské školy 17. století a jsou ovlivněny také díly Gian Lorenza Berniniho či Michelangela Buonarrotiho.
Do pražského sochařského cechu vstoupil mistrovským dílem sousoší snu slepé cisterciačky sv. Luitgardy na Karlově mostě z r. 1710. Zejména díky tomuto dílu získal v Čechách značnou popularitu a velké množství zakázek. Během následujících patnácti let se z jeho dílny stala největší sochařská dílna v Praze s největšími zisky a šesti tovaryši. Braun ovšem onemocněl souchotinami, a tak vlastní těžkou sochařskou práci vykonávali jeho zaměstnanci, zatímco on se soustředil na tvorbu modelů a návrhů.
V Praze brzy zdomácněl, oženil se a spolupracoval s mnoha dalšími umělci (malíř Jan Kryštof Liška, architekt a stavitel František Maxmilian Kaňka a Jan Fischer z Erlachu). Jeho význačným mecenášem byl hrabě František Antonín Špork, pro něhož vytvořil jak proslulé skulptury Ctností a Neřestí před špitálem v Kuksu, tak také plastiky v přilehlém přírodním areálu zvaném Betlém.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
15. února 1738 zemřel vážený pražský měšťan, vyhledávaný sochař a řezbář Matyáš Bernard Braun. Jak říkají ti, kteří tomu rozumějí, "představitel nejčistšího a nejdokonalejšího římského iluzivního baroka u nás". Narodil se v roce 1684 v Tyrolích.
Někdy kolem roku 1710 přišel do Čech, usadil se v Praze a vytvořil své první velké dílo, sousoší svaté Luitgardy na Karlově mostě. Vyneslo mu tolik zakázek, že si mohl založit dílnu.
O patnáct let později měl tři domy, sad s letohrádkem a jeho dílna se šesti tovaryši a přiznaným příjmem 900 zlatých ročně byla největší v Praze. Byl erbovním měšťanem a nazývali ho "urozeným vladykou". A po celých Čechách stály jeho nádherné sochy. Vytvořil množství nádherných plastik pro hraběte Šporka v Kuksu a v Betlémě. Podílel se na výzdobě Clam Gallasova paláce, kostela svatého Klimenta v Klementinu, zámku a kostela v Citolebech, na dostavbě Černínského paláce.
Na sklonku dvacátých let 18. století předal dílnu svému synovci. Už nemohl dál. Jeho práce mu přivodila těžké plicní onemocnění, jemuž v roce 1738, v pouhých čtyřiapadesáti letech, podlehl.
Matyáš Bernard Braun, nejvýznamnější sochař českého baroka, byl původem Tyrolan. Kolem roku 1710 se natrvalo usadil v Praze na Novém Městě. Založil si vlastní dílnu, stal se váženým měšťanem, našel si přátele, zákazníky i českou manželku. Do pražského sochařského cechu vstoupil mistrovským dílem sousoší snu slepé cisterciačky sv. Luitgardy na Karlově mostě.
Během následujících patnácti let se z jeho dílny stala největší a nejbohatší sochařská dílna v Praze. Úzce spolupracoval s architektem František Maxmilian Kaňkou, spolu s ním se podílel na výzdobě kostela sv. Klementa v Klementinu, Černínského paláce na Hradčanech. Na objednávku hraběte Františka Antonína Šporka, proslulého mecenáše umění, vydavatele knih, milovníka lovu a majitele prosperujících lázní, vytvořil v Kuksu své nejznámější sochy. V Novém lese u Kuksu vytesal přímo do skal unikátní Betlém.
Matyáš Bernard Braun zemřel šest neděl před smrtí svého chlebodárce hraběte Šporka. Dílny se ujal Braunův synovec Antonín a po jeho smrti se uzavřela činnost nejplodnější sochařské dílny českého baroka.
Narodil se 24. (25.) 2. 1864 ve vsi Sautens u obce Oetz (panství cisterciáckého kláštera ve Stamsu u Insbrucku v Tyrolsku).
Matyáš Bernard Braun (Wikipedia)
Matyáš Braun (www.artmuseum.cz, Martina Glenn)
Matyáš Bernard Braun - sochař, řezbář (www.osobnosti.cz)
Matyáš Bernard Braun
Matyáš Bernard Braun
  Všeobecná encyklopedie ve čtyřech svazcích Diderot
Lípa č. 4/2008
www.libri.cz
Kalendárium ČT1
Viz
KalendáriumÚnor 2014 (24.2.)
     
15. února 1908 (110. výročí)
se narodil slovenský hudební pedagog a teoretik Jozef Šamko.
Zemřel 23. 11. 1980.

  Lípa č. 4/2007
     
15. února (listopadu) 1908 (110. výročí)
se v Kelských Vinicích u Mělníka (Čechy, Rakousko-Uhersko) narodil český hudební skladatel Vladimír Adamský.
Vedl mělnickou dechovku, v rozhlase sestavil lidový soubor dechových nástrojů "Švitorka", pro který napsal řadu úspěšných skladeb.
Studoval dvouletou obchodní školu v Mělníku, poté pracoval jako úředník. Hudbě se učil již od dětství u Antonína Šťastného, od 16 let hrál v jeho kapele na housle a flétnu. V dalším hudebním vzdělávání byl samouk. Později působil jako kapelník a učitel hudby v Kostelci nad Labem. V době okupace byl zaměstnán v Avii v Letňanech, kde hrál také v závodní hudbě.
Po osvobození v roce 1945 se stal kontrolorem hudebních pořadů Československého rozhlasu v Praze, později působil jako programový referent pro dechovou hudbu tamtéž. V té době se zároveň zdokonaloval ve hře na housle u Václava Štancla a ve skladbě u Jana Zdeňka Bartoše. Absolvoval rovněž kapelnický kurz Unie českých hudebníků pod vedením Pavla Dědečka. V roce 1946 založil mělnický dechový orchestr Mělničanka, který funguje dodnes. Sestavil rovněž lidový soubor dechových nástrojů Švitorka, se kterým absolvoval mnoho vystoupení v Čechách i na Moravě a pro který napsal množství úspěšných skladeb (Chodská polka, Tráva neroste, Kdyby byl Bavorov, Do kolečka atd.). Z působení tohoto souboru vznikla také řada nahrávek. Byl mj. také členem poroty LUT (Lidová umělecká tvořivost) a instruktorem souborů. Během tohoto neustále usiloval o obrodu pravé lidové dechové hudby. Spolupodílel se na knize Dechový orchestr (Panton, 1987) Jindřicha Pravečka.
Zemřel 21. 2. 2004.
Vladimír Adamský - skladby (www.supraphonline.cz)
Vítejte na stránkách dechového orchestru Mělničanka (melnicanka.melnicek.cz)
Adamský, Vladimír (is.muni.cz, DOC)
Kdyby Byl Bavorov (hudba a text Vladimír Adamský)
Kdyby Byl Bavorov (hudba a text Vladimír Adamský)
  Československý hudební slovník osob a institucí
http://biography.hiu.cas.cz/
     
15. února 1928 (90. výročí)
se v Moravicích na Znojemsku (Morašice, okres Moravský Krumlov, Československo) narodil český právník, právní historik a pedagog profesor JUDr. Stanislav Balík, CSc. (starší).
Obecnou školu navštěvoval od roku 1934 v Brně - Slatině. Ve studiích pak pokračoval na reálném gymnáziu v Brně. Zdejší studia však musel vzhledem k nacistickým zásahům vůči českému školství přerušit a od srpna 1944 pracoval v průmyslovém provozu. Maturoval pak jako tzv. repatriant až v roce 1947. Po dokončení středoškolského vzdělání studoval v rozmezí let 1948 až 1950 na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Po zrušení brněnské právnické fakulty přešel na Univerzitu Karlovu v Praze, kde úspěšně absolvoval a získal úplné právnické vzdělání a titul doktora práv (JUDr.).
Byl profesorem na Právnické fakultě UK v Praze a na Právnické fakultě ZČU v Plzni. Zabýval se obecnými dějinami státu a práva. Zvláštní pozornost věnoval právní problematice revolucí, historii tiskového a vynálezeckého práva i dějinami vlastního oboru.
Jeho syn Stanislav Balík mladší byl v letech 2004-2014 soudcem Ústavního soudu.
Z díla: Státní zřízení Francie v letech 1789-1914 (1977); Obecné dějiny státu a práva zemí Afriky, Asie a Latinské Ameriky (vedoucí autorského kolektivu, 1977); Právní dějiny evropských zemí a USA: stručný nástin (1999). Rukověť k dějinám římského práva a jeho institucí (2002); Právní dějiny mimoevropských zemí: stručný nástin (2003).
Zemřel 11. 4. 2015.
Stanislav Balík (1928) (Wikipedia)
Zemřel Prof. JUDr. Stanislav Balík, CSc. (www.epravo.cz)
Profesor JUDr. Stanislav Balík, CSc.
Profesor JUDr. Stanislav Balík, CSc.
  Český biografický slovník XX. století
Viz
Kalendárium Únor 2008 (15.2.)
     
15. února 1928 (90. výročí)
se v Praze (Československo) narodil významný český typograf a knižní grafik Miloslav Fulín, člen SBB.
Vyučen sazečem, odborná typografická škola, odborné kurzy O. Hlavsy a soukromá studia.
Působil jako výtvarný redaktor v nakladatelstvích Mladá fronta (kde typograficky upravoval edice Kapka, Cesty, Dobrý vítr), Orbis a Svoboda. Upravoval mnoho let časopisy Světová literatura, Knižní kultura nebo Im Herzen Europas.
Od 60. do 90. let získal řadu ocenění v soutěžích o nejkrásnější knihy roku, vystavoval pravidelně i na Bienále Brno (1966, 1972, 1976, 1980, 1984, 1988, 1992).
Miloslav Fulín (www.databazeknih.cz)
Miloslav Fulín, Písmoviny a Písmovinky (www.novasin.org)
Miloslav Fulín: 90 (sbb-bienale-brno.cz)
Miloslav Fulín na své poslední velké výstavě Písmoviny a písmovinky, Nová síň Praha, 2009 (Foto Jaroslav Kučera)
Miloslav Fulín na své poslední velké výstavě Písmoviny a písmovinky, Nová síň Praha, 2009 (Foto Jaroslav Kučera)
  Lípa č. 4/2007
     
15. února 1928 (90. výročí)
se v Tartu (Estonsko) narodil estonský spisovatel Eno Raud.
Napsal celou řadu knížek pro děti předškolního a školního věku. Jeho tvorba se vyznačuje osobitým stylem, laskavým humorem a znalostí dětské psychiky.
Zemřel 9. 7. 1996.

  Slovník pobaltských spisovatelů
     
15. února 1948 (70. výročí)
se v Praze (Československo) narodila česká historička a spisovatelka PhDr. Jindra Jarošová.
V 70. letech pracovala v Památníku Terezín a v té době se zabývala dějinami druhé světové války a lékařského odboje. Od roku 1982 pracuje v Českém rozhlase, věnuje se tu kulturní, historické a sociální problematice.
Absolvovala Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy (historie, čeština). Mezi její zájmy patří Starý Egypt a egyptologie (popularizace práce našich egyptolog v Abúsíru) a literární tvorba: rozhlasové hry (Snílek, Přísahám), historie (Knihy svěcenců), literatura faktu (Via lucis, Svatí kacíři). V Českém rozhlase 2 - Praha působila od r. 1982, nyní už pro rozhlas pracuje jako externistka v Redakci slovesného vysílání (historie a kultura). V posledních třech letech připravovala populární - vědecký magazín Meteor. Dříve pracovala 7 let jako historik v Malé pevnosti Terezín (dějiny 2. světové války) a 4 roky v redakci Zdravotnických novin (dějiny medicíny).
Jindra Jarošová v roce 1998 vyzvala posluchače rozhlasu, aby zaslali vzkaz potomkům, kteří budou poslouchat rozhlas za sto let a jejich dopisy jsou uložené v zapečetěné schránce.
Jindra Jarošová (www.databazeknih.cz)
Jindra Jarošová (*1948) (www.megaknihy.cz)
3 minuty s ... Jindra Jarošová - Svatí kacíři aneb Reportáž nejen z Velké Moravy (www.youtube.com, video/audio, 4:23 min)

Jindra Jarošová
  Přebal knihy J. Jarošová: Svatí kacíři
     
15. února 1958 (60. výročí)
se v Praze (Československo) narodil český překladatel, publicista, novinář, sběratel a hudební recenzent PhDr. Roman Lipčík.
Od roku 1983 se zabývá hlavně problematikou rockové a šířeji populární hudby.
Překlady povídek do MF Dnes, Zápisníku, 100+1 ZZ, Světa práce, Mladého světa aj., recenze SF knih, Encyklopedie SF, podíl na 2 Bradburyho výborech Mráz a oheň (překladatelský, Polaris) a Sloup ohně (předmluva).
Jako sběratel vlastní 8200 knih, odhadem 1/2 je fantastika. Vlastní bezkonkurenční sbírku podpisů (vč. již zesnulých: Heinleina, Asimova a dalších).
Z díla: Rady pro vás i pro kočku (1989); Já nerad... Rozhovory z let 1981-1995 (1995).
Roman Lipčík (instinkt.tyden.cz)
Roman Lipčík (www.databazeknih.cz)
Roman Lipčík - Články (www.iliteratura.cz)
PhDr. Roman Lipčík
PhDr. Roman Lipčík
  Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby, část jmenná - československá scéna
http://www.ireport.cz/
     
15. února (srpna) 1958 (60. výročí)
zemřel český operní pěvec (bas), sbormistr, dirigent a režisér pražského rozhlasu profesor Jan Kühn, zakladatel Kühnova dětského rozhlasového sboru, otec Pavla Kühna.
V letech 1931-1932 založil Kühnův dětský sbor, byl průkopníkem moderního pojetí dětského sborového zpěvu
Jméno Kühn a rod pochází z Bavorska, přesto Jan Kühn se narodil v Českých Budějovicích jako nemanželské dítě. Měl už od dětství krásný hlas, působil na různých divadelních scénách. V roce 1931 přijal nabídku Československého rozhlasu vytvořit pěvecký sbor, který by byl na úrovni orchestru, takže vedle Českého pěveckého sboru (později Pražský filharmonický sbor) vznikl legendární Kühnův dětský sbor, jehož tradice pokračuje dodnes.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Dětské sbory mají tu výhodu, že nestárnou. Přitom tomu nejstaršímu, Kühnovu sboru, je už téměř osmdesát let. Tak mě napadá, že kdyby se sešla všechna Kühňata, co za těch 80 let sborem prošla, a společně zazpívala, byl by to absolutně největší sbor na světě.
Sbormistr a dirigent profesor Jan Kühn se narodil v Haliči, ale brzy osiřel a výchovu převzal dědeček, který žil v Českých Budějovicích. Tam Kühn vystudoval Hudební školu Bohuslava Jeremiáše, pokračoval ve studiu operního zpěvu ve Vídni a ve studiu dirigování v Brně a Olomouci. Po válce se věnoval opernímu zpěvu a roku 1931 zakotvil v Československém rozhlase. Začínal tu jako režisér, ale už po roce založil malý rozhlasový sbor. Tehdy nemohl tušit, že se rodí nejvýznamnější dětské umělecké těleso, které bude spolupracovat se slavnými světovými dirigenty a symfonickými orchestry, sklidí úspěch po celém světě a vychová řadu významných muzikantů, režisérů a dirigentů. Jen v roce 1956 si Kühňata odvezla ze sborové olympiády v Paříži tři první ceny, ale ocenění získala za těch osmdesát let ještě mnoho.
U toho už Jan Kühn ale bohužel nebyl, zemřel v roce 1958 uprostřed rozdělané práce.
V roce 1932 přišel Jan Kühn s myšlenkou, kterou formuloval slovy: "Zdravým, přirozeným a kultivovavným projevem pěstovat zpěvnost a vynikajícími interpretačními výkony rozvíjet bohatou tradici českého sborového zpěvu." A jak si usmyslel, tak se stalo.
Začátky byly skromné. V roce 1932 založil Jan Kühn, operní pěvec a režisér pražského rozhlasu, malý dětský sbor právě pro potřeby rozhlasu. V roce 1933 byl sbor rozšířen na třicet členů. O něco později už jej tvořilo šedesát dětí a deset let nato tři sta padesát. Jeho oficiální název zněl Dětský sbor pražské rozhlasové stanice. Jan Kühn byl ovšem tak nepřehlédnutelný, že oficiální název téměř nikdo nepoužíval. Jeho sbor všichni znali jako Kühnův dětský sbor. Pod tímto jménem vystupoval s Českou filharmonií, zpíval na koncertech, účinkoval v inscenacích Národního divadla, na světových festivalech a přehlídkách.
Jan Kühn stál v čele sboru pětatřicet let a s uspokojením sledoval, jak "ratolest", kterou stvořil, roste, vzkvétá a sklízí jeden úspěch za druhým. Jsem ráda, že na tom se nic nezměnilo ani půl století poté, co Jan Kühn sbor nedobrovolně opustil a odešel k nebeské filharmonii. Je-li "život po životě", musí být na své zpěváčky hrdý.
Narodil se 11. 11. 1891 v Českých Budějovicích (v Boguchwale, Halič, Rakousko-Uhersko; dnes Polsko)..
Potomci slavných - Jan Kühn (www.ceskatelevize.cz)
Pražský filharmonický sbor - Zakladatel sboru Jan Kühn (filharmonickysbor.cz, Petr Cibulka)
Kühnův dětský sbor (Wikipedia)
Profesor Jan Kühn
Profesor Jan Kühn
  Český biografický slovník XX. století
Lípa č. 3/2011
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Listopad 2011 (11.11.)
     
15. února 1988 (30. výročí)
zemřel v Los Angeles (Kalifornie, USA) americký fyzik Dr. Richard Feynman, celým jménem Richard Phillips Feynman; Nobelova cena za fyziku (1965).
Studoval Massachusettský technologický institut (MIT), doktorát složil na univerzitě v Princetonu. Během druhé světové války pracoval na vývoji jaderné bomby (projekt Manhattan). Po skončení války pracoval krátce na Cornellově univerzitě a od roku 1951 až do své smrti působil v Kalifornském technickém institutu (Caltech). V roce 1965 mu byla spolu se dvěma dalšími fyziky udělena Nobelova cena. Vypracoval techniku popisu reakcí elementárních částic poskytující alternativní náhled na chápání kvantové fyziky (Feynmanovy diagramy). Velmi významná byla jeho pedagogická činnost, dodnes jsou pro přehlednost a názornost vysoce ceněné a používané jeho sbírky přednášek a další knihy. Věnoval se i upřímnosti v přístupu k vědě.
Byl třikrát ženatý. První žena Arline Greenbaum mu zemřela v mladém věku v roce 1945 na tuberkulózu. Druhou ženou byla od roku 1952 Mary-Louise Bell, kterou si přivezl ze svého hostování v Brazílii v rámci výpomoci rozvojovým zemím. Vztah neklapal dle očekávání a v roce 1956 se Feynman rozvádí. Se třetí ženou Gweneth Howarth měl dvě děti. Zemřel na selhání ledvin způsobené rakovinou.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Než se narodil, jeho otec prohlásil: „Jestli to bude kluk, bude vědec.“ A také od malička syna vedl k nezávislému přemýšlení. Richard Feynman vzpomíná, jak s otcem na procházce pozorovali přírodu. „Spencerova pěnice,“ ukázal otec, ale ve skutečnosti nevěděl, jak se pták, na kterého se dívali, jmenuje. Zajímalo ho něco jiného. Proč si klove peří? Přece proto, že ho obtěžují perožrouti. Ti se živí šupinkami proteinů, které se z peří olupují. Jména byla vymyšlená, ale podstata pravdivá. A tak došli k tomu, že kde je zdroj potravy, existuje i nějaká forma života.
Richard Feynman se opravdu stal věhlasným fyzikem a dokonce dostal Nobelovu cenu v oboru kvantové elektrodynamiky. Je označován za jednoho ze zakladatelů nanotechnologií, technologií, které se pohybují v měřítku přibližně jedné tisíciny tloušťky lidského vlasu a využívají se v mnoha oborech - v elektronice, ve zdravotnictví, ve strojírenství… Během 2. světové války Feynman spolupracoval na vývoji jaderné bomby, což ho přivedlo k úvahám o odpovědnosti vědce za osud lidstva. Nezajímal se jen o vědu, měl i jiné záliby, maloval ženské akty, hrál na bonga… Spolu s místními muzikanty si zahrál i na karnevalu v Rio de Janeiro.
Po havárii raketoplánu Challanger se Richard Feynman zúčastnil práce v komisi, která hledala příčinu katastrofy. Přitom se proslavil názorným pokusem. Vyžádal si sklenici vody s ledem a vložil tam kroužek z gumového těsnění raketoplánu. Pryž ztvrdla a přestala být pružná. Byl to důkaz, že těsnění nefungovalo, jak mělo. „Aby technika úspěšně fungovala, musí mít realita přednost před snahou naklonit si veřejnost, protože příroda se oklamat nedá,“ napsal.
Narodil se 11. 5. 1918 v Queensu (Brooklyn, New York, USA).
Richard Feynman (Wikipedia)
Richard Phillips Feynman (www.converter.cz, Jiří Bureš)
Richard P. Feynman (www.databazeknih.cz)
Richard Feynman
Richard Feynman
  https://www.osobnosti.cz/
https://www.cbdb.cz/
Kalendárium ČT1
     
16. února 1698 (320. výročí)
se v Le Croisic (Francie) narodil francouzský geofyzik, astronom, matematik a geodet Pierre Bouguer, zakladatel fotometrie.
Byl členem expedice do Ecuadoru, jejímž úkolem bylo provést stupňová měření, aby mohla být určena délka jednoho stupně jednak v blízkosti rovníku a jednak v oblasti pólu.Výprava se vydala do Ameriky v roce 1735. Přistáli v přístavu Cartagena. Nejprve přešli kontinent v oblasti Panamy a podél pobřeží se plavili do Quita. Měření trvalo pět let. Průměrný věk členů expedice byl 33 let. Výsledky členů expedice přepočítal Jean Baptiste Joseph Delambre (1749 - 1822) a určil délku jednoho meridiánového stupně převedenou na hladinu moře na 56 737 toises. Podle místa měření se nazývala "toise du Pérou".
Jedna z metod měření gravitační konstanty (a tím hmotnosti a průměrné hustoty Země) spočívá v měření úhlu mezi svislicí a volně zavěšeným tělesem vychýleným ze svislé polohy gravitačním působením dalšího velkého tělesa, například olověné koule. Bohužel úhel, o který se zavěšené těleso vychýlí, je tak malý, že je tato metoda v praxi nepoužitelná. V laboratorních podmínkách totiž není možné použít dostatečně hmotné těleso, které by způsobilo výchylku o měřitelný úhel. Modifikací této metody se roku 1738 pokusil změřit velikost gravitační konstanty Pierre Bouguer, francouzský geofyzik. Místo olověné koule použil celou horu. Na úpatí hory Chimborasso, která stojí osamocena v krajině, naměřil úhel 7,5” což ho vedlo k závěru, že Země je 22 krát hustější než voda. Tento výsledek by sice v současné době neobstál, avšak byl velice důležitý z jiného důvodu. Ukázal, že Země není homogenní a že povrchové vrstvy mají nižší hustotu.
Zemřel 15. 8. 1758 v Paříži (Francie).
Václav Kaizr: Měření univerzální gravitační konstanty (www.aldebaran.cz)
Měření gravitační konstanty (edu.techmania.cz)
Pierre Bouguer
Pierre Bouguer
  Z historie (HaNo)
Lípa č. 2/2008
Viz
Kalendárium Srpen 2008 (15.8.)
     
16. února 1848 (170. výročí)
se narodil nizozemský botanik, evoluční biolog Hugo Marie de Vries, jeden z prvních genetiků.
Zemřel 21. 5. 1935.

  Z historie (HaNo)
     
16. února 1908 (110. výročí)
v Martine (Turčiansky Svätý Martin, Slovensko, Rakousko-Uhersko) zemřel slovenský římskokatolický kněz, botanik, archeolog, geolog, mineralog, paleontolog, historik, etnograf, folkloristik, národopisec a buditel Andrej Kmeť.
Po úspěšném absolvování gymnázia v Banské Štiavnici a posléze v Trnavě vystudoval Andrej Kmeť teologický seminář v Ostřihomi. Roku 1865 zde byl vysvěcen na kněze a nastoupil svoji pouť po chudých farách slovenského venkova.
Pro slovenské rolníky sepsal osvětovou příručku Hospodár na Slovensku, která však byla po vytištění zkonfiskována.
Jeho činnost byla mnohostranná. Jako vynikající znalec slovenské květeny objevil řadu nových druhů a zanechal po sobě i podle dnešních měřítek skvělý herbář s více než 72 000 exempláři rostlin.
Cenné výsledky zaznamenal také v geologii a archeologii. Roku 1895 založil Musealnou slovenskou společnosť a byl jejím dlouholetým předsedou.
Hojně sbíral národopisný materiál, na němž dokumentoval starobylost, původnost i vysokou uměleckou úroveň slovenské lidové tvorby a kultury. Slovenské výšivky a krajky vystavoval na výstavách ve Vídni (1873), pražské Jubilejní (1891) a Národopisné (1895).
Přestože publikoval většinou ve slovenštině, byl vysoce uznáván i v zahraničí.
Narodil se 19. 11. 1841 v Bzenici (Kláštor pod Znievom, Rakouské císařství).
Andrej Kmeť (Wikipedia)
Andrej Kmeť - vedec a národovec (www.enviroportal.sk, slovensky)
Andrej Kmeť (www.osobnosti.sk, slovensky)
Andrej Kmeť
Andrej Kmeť
  www.libri.cz
Lípa č. 4/2007
Viz
Kalendárium Únor 2008 (16.2.) a Kalendárium Listopad 2011 (19.11.)
     
16. února 1938 (80. výročí)
se narodil český kabaretní zpěvák Zbyšek Pantůček.
Zemřel 5. 11. 1992.

  Z historie (HaNo)
     
16. února 1948 (70. výročí)
se v Českém Těšíně (Československo) narodil český herec Jaromír Hanzlík.
Z představitelů vitálních, lidsky nezkušených a odzbrojivě autentických mladíků postupně vyzrál v hereckou osobnost schopnou vystihnout rozmanitost mužských typů středního věku v komediální i tragické poloze, v hrách ze současnosti i v dílech klasických.
Začínal dětskými rolemi v televizních inscenacích a v roce 1966 se - bez jakékoliv herecké průpravy - stal členem souboru Divadla na Vinohradech. Takže 6. června 1966 maturoval na Nerudově gymnáziu v Praze a 14. června stál na jevišti vinohradského divadla vedle Miloše Kopeckého a Vlastimila Brodského, protože zaskakoval za Milana Stehlíka, který odcházel do Národního divadla. Jaromír Hanzlík byl členem souboru vinohradského divadla do roku 1993.
Začátkem devadesátých let se odstěhoval do švýcarského Bernu, kde žil nějaký čas s bývalou modelkou a misskou Danou Mauerhoferovou. Mezi jeho partnerky patřila ještě předtím přes deset let i Jana Brejchová. Dnes žije s bylinkářkou Lenkou Kozlovou.
V roce 1997 začal moderovat Úsměvy, pak se přidaly filmy i seriály.
Jaromír Hanzlík (www.csfd.cz, Robert Vrba)
Jaromír Hanzlík (Wikipedia)
Jaromír Hanzlík slaví 70 let. Nedávno dokončil scénář k novému filmu Léto s gentlemanem (www.irozhlas.cz, Ondřej Bambas)
Jaromír Hanzlík
Jaromír Hanzlík
  Jak šel čas (TV pohoda č. 6/2018)
Osobnost: Jaromír Hanzlík - Odejít bylo těžké (TV magazín č. 06/2018, str. 16, Tom Franzki)
Český biografický slovník XX. století
Lípa č. 4/2007
     
16. února 1948 (70. výročí)
byl poprvé vyfotografován měsíc planety Uran Miranda.
Miranda je nejmenší a nejvnitřnější ze skupiny pěti velkých Uranových měsíců. Obíhá planetu ve vzdálenosti 129 780 kilometrů. Veliký je 235,8 kilometrů v rovníkovém poloměru. Hmotnost tělesa je odhadována na 6,59 × 10 19 kg. Doba jedné otáčky kolem své osy je stejně dlouhá, jako doba jednoho oběhu kolem planety (1,413479 dne). Průměrná teplota povrchu byla určena na -187 °C. Povrch je tvořen převážně zmrzlými sloučeninami methanu a čpavku.
Povrch tohoto měsíce je tvořen rýhami, krátery, útesy a plochými oblastmi. Kaňony na Mirandě jsou až desetkrát hlubší než Grand Canyon. Měsíc byl pravděpodobně dřív rozdrcen na kusy a opět se stmelil.
Objeven byl 16. února 1948 astronomem Gerardem Kuiperem, protože pomocí silných teleskopů je viditelný i ze Země. Pojmenován byl podle postavy z díla Williama Shakespeara (dcera Prospera z Bouře).
Miranda (měsíc) (Wikipedia)
Miranda (planety.astro.cz)
Miranda - Nejpodivnější měsíc planety Uran (www.treking.cz, Otakar Brandos)
Měsíc Miranda
Měsíc Miranda
  www.iabc.cz
Viz
Kalendárium Únor 2008 (16.2.)
     
17. února 1798 (220. výročí)
se v městě Slaný (České království) narodil český malíř a dekoratér Josef Matěj Navrátil.
Josef Navrátil se vyučil v dílně svého otce malířem pokojů. Po absolvování Berglerovy školy na pražské Akademii (1819-1823) začal pracovat jako malíř-dekoratér. Jeho doménou byly zejména nástěnné malby (pro měšťanské domy, šlechtické i císařské zámky), v nichž - především v těch, které se dochovaly na zámcích v Liběchově a v Jirnech - dosáhl velkého mistrovství a silného účinu. Jeho výtvarný zájem poutaly i závěsné obrazy a znamenitých výsledků dosáhl v krajinomalbě. Hodně cestoval a studoval malbu i v zahraničí - například v Německu, Francii, Švýcarsku a Belgii.
Na vrcholu tvůrčí síly stanul v 50. letech 19. století. Jeho drobné žánry, zátiší i figurální skici patří k pokladům českého malířství. Roku 1850 se stal také předsedou Jednoty výtvarných umělců. Jaksi v soukromí řemeslníka, malíře-dekoratéra, rostl svébytný umělec, v jehož díle se nenásilně mísí tzv. druhé rokoko s biedermeierem, romantismus s realismem. K předním evropským umělcům jej však zařadily teprve jeho skici (zátiší a figurální kompozice) - například Hrušky, Hon na lišku, Sen noci svatojánské, Společnost u stolu, Podobizna herečky či Mladá matka s děckem, které zraky veřejnosti spatřily často až řadu let po umělcově smrti na první souborné výstavě jeho díla roku 1909 v Rudolfinu. Navrátil v nich navázal na tradici české malby 18. století a dovedl je až k předznamenání impresionismu. Roku 1861 byl stižen mrtvicí, zčásti ochrnul a nemohl malovat. Zbytek života ztrávil v ústraní a chudobě, téměř zapomenut.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Blíží se konec 18. století a Praze stále chybí kreslířská akademie. Pokusy o její založení vždy ztroskotaly, ale roku 1799 obdržel Spolek vlasteneckých přátel umění od císaře Františka I. dekret, díky němuž v Čechách vznikla první umělecká škola.
To byly budoucímu českému malíři Josefu Matěji Navrátilovi teprve dva roky. Se svými rodiči a pěti sourozenci, z nichž byl nejmladší, žil ve Slaném.
Dům, kde Navrátilovi žili, nedlouho předtím vyhořel, ale rodiče ho opravili, prodali a přestěhovali se do Prahy. V té době se ještě jmenovali Nevrátilovi, ale krátce po příchodu do Prahy si otec změnil jméno na Navrátil. A jméno nebylo jediné, co měnil. Změnil také profesi. Krejčovinu pověsil na hřebík a stal se malířem pokojů.
Josef Navrátil se vyučil u otce a ve studiu pokračoval na malířské akademii. Ve škole nepatřil mezi nejlepší, ale o klienty nouzi nikdy neměl. Nástěnnými malbami vyzdobil zámky v Liběchově, Ploskovicích, Zákupech a Jirnech. Dodnes vysoce hodnocené jsou i jeho krajiny a zátiší.
V roce 1850 stál na vrcholu. O jedenáct let později spadl na samé dno. Po rodinné tragédii, kdy mu zemřel syn Antonín, dostal záchvat mrtvice a zbytek života prožil v bídě a osamění. Dům musel prodat a přestěhovat se.
Propadl alkoholu a živil se podomním obchodem svých drobných obrázků. Když v tichosti umíral, nikdo netušil, že svým dílem zůstane navždy nesmrtelným.
Zemřel 21. 4. 1865 v Praze (Rakouské císařství).
Josef Matěj Navrátil (www.gvuo.cz)
Josef Matěj Navrátil (Wikipedia)
Josef Matěj Navrátil - malíř (www.osobnosti.cz)
Josef Matěj Navrátil
Josef Matěj Navrátil
  Z historie (HaNo)
www.libri.cz
Lípa č. 4/2007
Lípa č. 1/2010
http://www.galerie-narodni.cz/
http://www.jirny.cz/
http://www.ceskatelevize.cz/
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Duben 2015 (21.4.)
     
17. února 1888 (130. výročí)
se narodil americký fyzik německého původu Otto Stern; Nobelova cena za fyziku (1943).
Zemřel 17. 8. 1969.

  Z historie (HaNo)
     
17. února 1898 (120. výročí)
se narodil český lékař, internista František Lenoch, zakladatel čs. revmatologie a balneologie.
Zemřel 24. 9. 1970.

  Z historie (HaNo)
     
17. února 1938 (80. výročí)
měl v kinech premiéru film režiséra Martina Friče Krok do tmy.
Podnikatel Fred Baron chce spáchat sebevraždu, protože nemá na zaplacení směnek a dluží panu Hallerovi peníze, které s ním prohrál v Lindeho herně. V sebevraždě mu zabrání dobrodruh Ronny a slíbí mu pomoc. V Hallerově vile, kde pátrá po dokumentech, se Ronny seznámí s majitelovou dcerou Evou. Otec ji nutí do sňatku s Lindem, který ho vydírá. Ronny zjistí, že Linde ve své herně vyrábí falešné peníze. Navrhne Baronovi, aby vyhrál peníze tam, kde o ně přišel, a slíbí Hallerovi, že dosáhne toho, aby si Eva nemusela vzít Lindeho. V herně je ale Ronny zajat a uvězněn. Mezitím Ronnyho hledá jeho sluha Valentin u Hallerů a je přepaden komorníkem Josefem. Vše vidí Eva, Valentina osvobodí a oba spěchají do herny. Ta už je obklíčena policií. Lindemu se ale nakonec podaří uprchnout v autě a unést s sebou i Evu. Pronásleduje je Ronny s policií. Evě se podaří bezpečně vyskočit z vozu těsně před havárií. Zjistí se, že Ronny není dobrodruh, ale kapitán tajné policie, který měl zneškodnit penězokaze.
Režie: Martin Frič. Scénář: Eduard Fiker, František Čáp. Kamera: Otto Heller. Hudba: Eman Fiala. Střih: Zdeněk Gina Hašler. Zvuk: Josef Zora. Scénografie: Štěpán Kopecký.
Hrají: Adina Mandlová, Rolf Wanka, Václav Trégl, František Smolík, Zvonimir Rogoz, Alena Frimlová, Vítězslav Boček, Theodor Pištěk, Růžena Šlemrová, František Kreuzmann st., Petr Lotar, Karel Černý, František Roland, Gustav Hilmar, Antonín Jirsa, Jan W. Speerger, Ladislav Herbert Struna, Václav Suldovský, Jaroslav Sadílek, Jaroslav Bráška, Michel Elaguine, Robert Vyhlídka, Miloš Šubrt, Karel Třešňák, Jiří Schreinzer, Willy Bauer.
Krok do tmy (www.csfd.cz)
Krok do tmy (www.fdb.cz)
Krok do tmy trailer (www.youtube.com, video/audio, 2:47 min)
Krok do tmy (1938)
Krok do tmy (1938)
  Jak šel čas (TV pohoda č. 7/2018)
     
17. (12.) února 1958 (60. výročí)
zemřel v Kostelci na Hané (Olomouc, Československo) český (slezský) básník Petr Bezruč, vlastním jménem Vladimír Vašek, syn slezského buditele prof. A. Vaška.
Za 1. světové války byl obviněn z velezrady a v letech 1915-1916 vězněn ve Vídni. Za jeho života vyšla jen jedna jeho básnická sbírka Slezské písně v několika upravených edicích. Ostatní jeho tvorba vyšla posmrtně v souboru Přátelům i nepřátelům.
Jeho otec Antonín byl rovněž spisovatel. Maturitu složil v Brně a od roku 1885 odešel studovat na vysokou školu do Prahy. Tam si vybral obor klasické a slovanské filologie. Univerzitní vzdělání nedokončil kvůli duševnímu zhroucení. Po návratu do Brna se začala jeho celoživotní práce na poště.
Je autorem jediné básnické sbírky původně nazvané Slezské číslo, později známé jako Slezské písně, vydané na počátku 20. století. Naprosto ojedinělé verše útočně promlouvající za sociální a národní zájmy českých obyvatel Slezska nemají svým vznikem, stylem ani dalším osudem v české literatuře obdobu. Literární historici řadí Bezruče do generace tzv. anarchistických buřičů (řadíme jej pouze do téže doby, jeho názory se neztotožňovaly s „buřiči“). Jeho dílo je ovlivněno symbolismem a Českou modernou. Spekuluje se však o tom, že autorem většiny básní ze sbírky Slezské písně ve skutečnosti není Vašek, ale jeho přítel Ondřej Boleslav Petr, který spáchal sebevraždu.
V roce 2014 vydal Ústav pro českou literaturu Akademie věd České republiky kritické vydání Slezských písní. V tomto vydání pracovníci ÚČL rozhodně odmítají tvrzení, že autorem sbírky byl někdo jiný než Vladimír Vašek. Spekulace o jiných autorech i o údajném spoluautorství O. B. Petra jsou označeny za „pusté a nepodložené hypotézy."
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
V říjnu roku 1891 byl poštovním asistentem v Místku jmenován Vladimír Vašek. Vedl mládenecký život, občas se sešel s přáteli a prožil tu i dvě lásky. K ženě místního hostinského Marii Sagonové a k umělecky založené krasavici Dodě Bezručové. Ani ta však nevěděla, že mladý úředník píše básně.
Když v roce 1899 vyšly v Herbenově Času, způsobily senzaci. "Já, Petr Bezruč, od Těšína Bezruč, toulavý šumař a bláznivý gajdoš, šílený rebel a napilý zpěvák, zlověstný sýček na těšínské věži, hraju a zpívám, co kladiva duní z Vítkovic, z Frydlantu, pod Lipinami."
Kdo mohl tušit, že oním vášnivým bardem slezského lidu, "donem Quijotem z Beskyd," jenž má "z jalovce kopí, brnění z mechu a z kapradí hledí," je nenápadný a plachý úředníček tehdy už brněnského poštovního úřadu? Do Brna byl Bezruč přeložen na vlastní žádost v roce 1893. V roce 1898 těžce onemocněl plicní a nervovou chorobou. Říká se, že právě tehdy, v obavách z možné smrti, se rozhodl zveřejnit své básně. Jak byly přijaty, už víme. Ale Bezruč dál žil v ústraní a "hleděl bok lidí v život". K jeho osamělosti přispěla i nenaplněná láska k Františce Tomkové, kterou známe z Bezručových básní jako Labutinku.
Za první světové války byl Bezruč obviněn z autorství dvou protirakouských básní, byl obviněn z velezrady a uvězněn. Pro nedostatek důkazů byl propuštěn, ale na svou poštu se mohl vrátit až po převratu v roce 1918. Zemřel v roce 1958.
P. Bezruč: Slezské lesy
Jste tak jak já, slezské lesy, mé lesy.
Smutek se na kmen a koruny věsí,
hledíte teskno a hledíte přísně,
jak moje myšlenky, jak moje písně.
Padá z vás jehličí v noci a v mlze,
porobeného to národa slze.
Padáte sekerou na rozkaz z Vídně,
hynete pomalu, hynete klidně.
Mlčíte, hynete, smrkové moře,
bez konce, bez konce, slezské vy hoře.

Narodil se 15. 9. 1867 v Opavě (Rakouské císařství).
Petr Bezruč (Wikipedia)
Petr Bezruč - básník a prozaik (www.spisovatele.cz)
Petr Bezruč (www.aktualne.cz)
Petr Bezruč (Vladimír Vašek)
Petr Bezruč (Vladimír Vašek)
  Národní a sociální básník (HaNo 8.9.2017)
Z historie (HaNo)
Český biografický slovník XX. století
Lípa č. 4/2007
Lípa č. 2/2012
http://svet-literatury.wz.cz/
http://zivotopisy.ireferaty.cz/
http://nase-rec.ujc.cas.cz/
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Září 2017 (15.9.)
     
18. února 1318 (700. výročí)
schválila Městská rada na Starém Městě statuta krejčovského cechu (založen cechovní spolek pražských krejčíků), který je nejstarším známým a dochovaným cechovním statutem v Čechách
V souvislosti s živnostenskou politikou obce hrál v její kompetenci důležitou roli také vliv na existenci a funkci cechů a řemesel, které byly jedním z nejdůležitějších článků hospodářského a společenského života města. Hospodaření městské správy bylo podmíněno rozsahem a úrovní řemeslné výroby, proto měla obec již od počátků krystalizace řemeslných cechů v průběhu 1. poloviny 14. století samozřejmě zájem o dozor a kontrolu jejich práce. O způsobu organizace cechu rozhodovala tedy městská rada, která cechům potvrzovala a vydávala statuta a artikule, tj. řády upravující vnitřní poměry cechu i jeho poměr k ostatním obyvatelům. Řemeslnické organizace existovaly v Praze zřejmě již v posledních desetiletích 13. století, avšak první dochovaná a staroměstskou radou potvrzená statuta pražských krejčí pocházejí z roku 1318 a vykazují již základní zásady společné pak všem cechovním organizacím, jakými byly nutnost obdržení měšťanského práva před vstupem do cechu, povinnost nových mistrů zaplatit vstupní poplatek - tzv. přímus, z něhož šla polovina konšelům a v neposlední řadě také ustanovení bránící se konkurenci ostatních řemeslníků.
Příkladem může být ostravský cechovní řád krejčovský z roku 1538: mistrem krejčovského cechu se mohl stát jen ten, kdo byl ostravským měšťanem, byl manželského původu a prokázal, že se vyučil krejčovskému řemeslu. Po přijetí do cechu měl zaplatit 8 haléřů mistrovských peněz, dále 4 groše české do cechu, 24 grošů na nákup zbroje pro cech, dva funty vosku a musel vystrojit hostinu krejčovským mistrům.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
„Divná věc. Člověk se považuje za arcidílo, stvořené k obrazu božímu, a přitom se přivádí na mizinu za účty u krejčího, snaže se to arcidílo zahalit,“ povzdechl si svého času Johann Nestroy. Jakkoli se to může někomu nelíbit, člověk svou nahotu halí od chvíle, kdy Eva v ráji prozřela a zakryla si klín fíkovým listem.
Postupem času se požadavky na oblékání poněkud zvětšily. A protože ne každý vládl jehlou a nití, zrodili se specialisté oděv hotovící. Podle Zikmunda Wintera, který se historií řemesel zabýval, sluli ti, kteří prodávali látku, sukna kroječi. Řemeslníkům, kteří rozkrájená sukna sešívali na oděv, se říkalo krejčí. Krejčovina bylo vážené řemeslo a ne každému bylo povoleno je vykonávat. Krejčí se bránili tomu, aby mezi ně pronikali neumětelové sukno jen kazící a sdružovali se v cechovních spolcích. Málo platné, šaty dělají člověka, a proto je třeba jim věnovat náležitou péči.
Ani se nedivím, že nestaršími známými a dochovanými statuty u nás jsou statuta krejčovského cechu. Městská rada na Starém Městě pražském je schválila 18. února 1318. Šťastná osmička.
Vývoj pražské samosprávy - Městské rady a řemeslnické cechy (www.ahmp.cz, Zlata Brátková)
Cechy jako organizace (tricitka.brodec.org)
O minulosti živností - List výučný
O minulosti živností - List výučný
  www.quido.cz
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Únor 2008 (18.2.)
     
18. února 1838 (180. výročí)
se v Chrlicích u Brna (Morava, Rakouské císařství) narodil rakouský teoretický fyzik, filosof, zakladatel vlivného směru zvaného novopozitivismus Ernst Mach, celým jménem Ernst Waldfried Joseph Wenzl Mach, děkan a později i rektor německé Karlo-Ferdinandovy univerzity.
Svým dílem významně ovlivnil A. Einsteina a další fyziky.
Narodil se v Chrlicích u Brna (dnes městská část Brno-Chrlice). Za 28 let působení v Čechách a na Moravě vytvořil v podstatě celé své fyzikální dílo. Roku 1895 přijal nabídku z Vídně učit filozofii, zejména historii a teorii induktivní vědy. Stal se z něj ateista.
V penzi uveřejnil nejen řadu vědeckých článků, ale dokončil i dvě monografie. Poslední léta svého života (1913-1916) žil s manželkou u nejstaršího syna Ludwiga ve Vaterstettenu. Tam také poblíž městečka Haar den po svých 78. narozeninách zemřel na selhání srdce.
Ernst Mach patří k nejvýznamnějším osobnostem vědy druhé poloviny 19. století především v oblasti experimentální fyziky. Jeho jménem je označena řada fyzikálních veličin a pojmů. Jako vědec proslul svou důkladností, precizností i manuální zručností, svým klidem a jasným, stručným a výstižným formulováním myšlenek. Jako pedagog a filozof byl autorem řady učebnic a přehledných kompendií z oblasti fyziky, stál u zrodu této vědní disciplíny v českých zemích v její novodobé podobě.
V roce 1867 přijal místo profesora experimentální fyziky na Karlově univerzitě v Praze. Byl dobrým pedagogem. Ačkoliv byl Němec, česky se slušně dorozuměl a mezi svými studenty a spolupracovníky nečinil rozdílu, ať byli jakékoliv národnosti. Několikrát byl děkanem filozofické fakulty a rektorem Karlovy univerzity.
Hodnota většiny Machových fyzikálních prací je na čase nezávislá. Machův princip vedl později k teorii relativity, při výuce fyziky se užívá Machův vlnostroj a Machovo kyvadlo, aerodynamika nadzvukových rychlostí se neobejde bez Machova kužele, Machova úhlu a Machova čísla.
Na jeho počest uděluje Akademie věd České republiky Čestnou oborovou medaili Ernsta Macha vynikajícím domácím i zahraničním vědcům v oboru fyzikálních věd.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Ernst Mach pocházel z Moravy, narodil se v Chrlicích u Brna. Po tomto muži je pojmenováno číslo, vlnostroj, kyvadlo, kužel i úhel.
Působil na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze, byl tu dokonce rektorem. A tady na Staroměstském náměstí si pronajal byt, odkud docházel do Karolina a Klementina, kde byla sídla univerzity. Byl odpůrce školního biflování. „Neznám nic strašnějšího, než ubohé lidi, kteří se učili příliš mnoho. Místo zdravého úsudku, který by se byl snad vyvinul, kdyby se neučili ničemu, se jejich myšlenky úzkostivě plíží stále po týchž cestách…“
Zemřel 19. 2. 1916 (1919) v městečku Haar nedaleko Mnichova (Vaterstetten, Bavorsko, Německé císařství).
Ernst Mach - život, dílo a vliv (profil.muni.cz, Miroslav Filip)
Ernst Mach (Wikipedia)
Prof. Ernst Mach (encyklopedie.brna.cz)
Ernst Waldfried Joseph Wenzl Mach (1900)
Ernst Waldfried Joseph Wenzl Mach (1900)
  Rok do kapsy
www.quido.cz
http://www.rozhlas.cz/
http://www.odbornecasopisy.cz/
http://www.phil.muni.cz/
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Únor 2008 (18.2.) a Kalendárium Únor 2016 (Výročí měsíce)
     
18. (20.) února 1898 (120. výročí)
se v Modeně (severní Itálie) narodil italský automobilový konstruktér, závodník a výrobce světově proslulých závodních a sportovních automobilů Enzo Ferrari, celým jménem Enzo Anselmo „Commendatore“ Ferrari, zakladatel a manažer závodního týmu Scuderia Ferrari a posléze zakladatel automobilky Ferrari.
Se žádostí o práci u Fiata neuspěl ale měl štěstí u Vespy, kde testoval motocykly, s kterými vstoupil do sportovního světa. V roce 1920 začal pracovat pro Alfa Romeo. Jméno Ferrari se postupně začalo stávat známým. Bohužel si ho všiml i Mussolini a vyznamenal ho. Enzo byl sice dobrým závodníkem, ale ještě větší talent měl v řízení a organizaci výroby a ve smyslu pro technické detaily. A tak po narození syna v roce 1932 se závoděním přestal. Dále však pracoval pro Alfu Romeo. Chtěl však konstruovat své vlastní automobily. To mu však smlouva s Alfou Romeo neumožňovala, a tak mohl pouze obchodovat. Když nastala II.světová válka, spojenci bombardovali i jeho obchody. Navíc po válce byl nějaký čas v ústraní “pro podporu” Mussoliniho fašistického režimu. Nicméně houževnatě pracoval a už v roce 1946 navrhl své první auto. S poválečným boomem stoupal vzhůru i Ferrari. Ale každé stoupání má svůj konec. Pro Ferrariho to byla 60. léta 20. století. Postupně byl nucen prodat Fiatovi svou společnost, takže v roce 1969 mu zůstalo pouze 10 %. Z prezidenta společnosti odešel v roce 1971.
Zemřel 14. 8. 1988 v Modeně (Itálie).
Historie - automobily - Enzo Ferrari (automobily.kvalitne.cz)
Ferrari (Wikipedia)
Enzo Ferrari (Wikipedia)
Enzo Ferrari
Enzo Ferrari
  Z historie (HaNo)
www.quido.cz
Rok do kapsy
https://auto.idnes.cz/
http://gpf1.cz/
Viz
Kalendárium Únor 2008 (20.2.)
     
18. února 1928 (90. výročí)
se v Hiitola (Khiytola, Karelie, Finsko) narodila finská spisovatelka, prozaička a básnířka Eeva Karin Kilpiová, rodným jménem Eeva Karin Salo.
Jako jedenáctiletá musela s rodiči odejít ze svého východokarelského domova, což ovlivnilo její budoucí literární dílo. Pocit vykořeněnosti a ztracených rodových vazeb a touha po návratu k přírodě prolíná celou její tvorbu.
Eeva Kilpi vystudovala anglickou filologii na univerzitě v Helsinkách. Než se začala živit jako spisovatelka, byla učitelkou.
V díle Eevy Kilpiové se často objevují ženské hrdinky, které jsou silné a nezávislé, ale stále hledají své místo na světě, ze svých vzpomínek čerpá pro psaní o Karélii a osudech vystěhovaných obyvatel. Později také vyjadřuje svůj ekologický pohled na svět a hlavním tématem se stává splynutí s přírodou.
V 60. letech začíná se svou tvorbou především autobiograficky laděnými romány, věnuje se karelským přesídlencům ve Finsku například v trilogii Elämä edestakaisin (Život tam a zpátky).
Mezinárodní úspěch jí přinesl experimentální román Tamara, který otevřeně popisuje sexuální vztah ženy a handicapovaného muže a uvádí tak čtenáře do několika dosud tabuizovaných témat. Zabývá se především ženskou sexualitou z pohledu ženy, otázkami genderu či skloubením sexuality s intelektuálními schopnostmi. Příběh vypráví impotentní invalidní muž, dílo však také zachycuje ženský pohled na sexualitu.
Dále píše také poezii, hlavně krátké a výstižné básně plné ironie a humoru popisující všední věci každodenního života, například báseň o tom, jak žena myje nádobí. Zobrazení ženy v situaci tak všední vyjadřuje to, že každá žena chce být milována. Další básně například vyzdvihují svobodu člověka, ale také zodpovědnost, která s ní přichází. Své básně vydává například ve sbírkách Laulu rakkaudesta ja muita runoja (Píseň o lásce a další básně) či Kiitos eilisesta (Děkuji za včerejšek)
Hylkkääminen (Rozchod, česky vyšlo v knize Pět finských novel, 1984) je další z krátkých novel, která popisuje mezilidské vztahy z pohledu svobodné a nezávislé ženy, která hledá lásku. Ukazuje se, že ji nenajde, dokud nezačne mít ráda sama sebe. Její vztah s Američanem je pln nejistoty a zklamání. Hrdinka přináší bolest hlavně sama sobě, když se neustále podceňuje a zavrhuje myšlenku, že by muž mohl přijet do Finska jen kvůli ní. Konverzace v angličtině ukazuje, že i když mohou lidé rozumět, po emoční stránce se nemusí nikdy pochopit. Nakonec chce tento vztah ukončit, ale nenachází odvahu, pouze si představuje, co by se všechno mohlo stát a věří jen tomu nejhoršímu. V závěru hledá štěstí v náruči jiného muže, ale pocit nejistoty stále zůstává a žena jako by nemohla být nikdy šťastná.
Eeva Kilpiová (Wikipedia)
Eeva Kilpi (www.cbdb.cz)
Eeva Karin Kilpiová (25. října 2008)
Eeva Karin Kilpiová (25. října 2008)
  Slovník severských spisovatelů
     
18. února 1938 (80. výročí)
se v Hradci Králové (Československo) narodil český skladatel a hudební režisér Mgr. Petr Řezníček.
Z díla: Sny; Sonatina pro fagot a klavír; Ignis aeternus; Spanilé s nebe pacholátko; Chuť domova; 4 přednesové skladbičky pro klavír; Velký koncert pro malé flétnisty; Koncertní hudba pro dechové kvinteto a kontrabas;
Atomus servus paci.
Řezníček Petr (www.musicbase.cz)
Řezníček Petr 18.2.1938 (biography.hiu.cas.cz)
Řezníček Petr, Mgr. (www.muzikus.cz)
Hudební informační středisko
Hudební informační středisko
  Lípa č. 4/2007
https://search.mlp.cz/
     
18. února 1958 (60. výročí)
zemřel v Brně (Československo) český hudební skladatel, dirigent, sbormistr, pedagog, varhaník a klavírista profesor Jaroslav Kvapil.
Soustavně uváděl na jeviště českou soudobou tvorbu, mimo jiné Janáčkovy kantáty.
Studoval na gymnáziu v Olomouci. Současně byl fundatistou, tj. uživatelem fundace olomoucké katedrály. Zde byl žákem dómského varhaníka a skladatele Josefa Nešvery. Neúspěšně se pokusil o přijetí na Pražskou konzervatoř, ale byl přijat na brněnskou varhanní školu, kde v letech 1906-1909 studoval skladbu u Leoše Janáčka. Kromě toho studoval ještě hru na klavír a varhany, kontrapunkt a zpěv. Pokračoval na konzervatoři v Lipsku u Maxe Regera skladbu, Hanse Sitta dirigování a Roberta Teichmüllera hru na klavír.
Po návratu do Čech se stal dómským varhaníkem v Olomouci, učil na Varhanní škole v Brně a v hudební škole Žerotína a byl činný i jako klavírní virtuóz. V době 1. světové války bojoval na italské a ruské frontě. Po vzniku Československa učil opět na Varhanní škole v Brně a v roce 1919 byl jmenován profesorem klavíru na brněnské konzervatoři. Souběžně byl korepetitorem operního souboru a učil na hudební škole Filharmonického spolku Beseda brněnská. V roce 1920 se stal jejím ředitelem a v této funkce setrval až do roku 1946. Ve Filharmonickém spolku se stal sbormistrem a v široké spolupráci s divadelním orchestrem a sólisty uvedl na brněnská koncertní pódia vrcholné skladby světové oratorní a kantátové tvorby. Za své úspěchy byl v roce 1929 jmenován čestným členem České akademie věd a umění.
Nepřestal ani vystupovat jako klavírní virtuóz: Kromě samostatných koncertů spolupracoval s předními českými komorními soubory a na koncertech doprovázel i sólisty Národního divadla v Praze. Poslední veřejné vystoupení se konalo na počest jeho šedesátin v roce 1952.
Po osvobození byl profesorem skladby a vedoucím katedry skladby a hudební teorie na Janáčkově akademii múzických umění v Brně.
Byl ženat s Ludmilou Kvapilovu, se kterou měl tři děti. V roce 1957 odešel do důchodu. Zemřel a je pohřben v Brně.
Narodil se 21. 4. 1892 ve Fryštáku na Zlínsku (Morava, Rakousko-Uhersko).
Jaroslav Kvapil (skladatel) (Wikipedia)
Profesor Jaroslav Kvapil
Profesor Jaroslav Kvapil
  Z historie (HaNo)
Lípa č. 4/2007
Lípa č. 1/2012
Český biografický slovník XX. století
Viz
Kalendárium Duben 2012 (21.4.)
     
19. února 1878 (140. výročí)
se v Beitstadu (Opdal, Nord-Trondelag, Norsko) narodil norský spisovatel, prozaik a básník Kristofer Uppdal, celým jménem Kristofer Oliver Uppdal.
Proslavil se desetisvazkovým volným cyklem románů Tanec říší stínů (Dansen gjennom skuggeheimen), který lze v celku číst jako dějiny moderního norského dělnictva.
Ústředním motivem je vývoj norského dělnictva od začátku 20. století do l. světové války.
Česky vyšlo Píseň krve (1932); Kouzla ve vzduchu (1958).
Zemřel 26. 12. 1961 v Olbu (Opdal, Norsko).
Kristofer Oliver Uppdal (www.databazeknih.cz)
Uppdal Kristofer (cojeco.cz)
Kristofer Oliver Uppdal
Kristofer Oliver Uppdal
  Slovník severských spisovatelů
Viz
Kalendárium Prosinec 2011 (26.12.)
     
19. února 1878 (140. výročí)
Thomas Alva Edison si nechal patentovat fonograf, předchůdce dnešního gramofonu.
Fonograf je první přístroj na nahrávání a reprodukci hlasu. Jeho vynálezcem byl Thomas Alva Edison a prvním záznamem byla dětská říkanka 'Mary had a little Lamb'. Postupem času se nezávisle na něm vyvinul gramofon, který jej následně nahradil.
Záznam na fonografu byl uchováván na válečku - tím se lišil od pozdějšího gramofonu, kde médiem byla plochá deska. Váleček Edison zvolil proto, že stejné úhlové rychlosti otáčení odpovídá i stejná rychlost pohybu celého povrchu válce (to u desky neplatí). Nevýhodou proti desce ale jsou velké rozměry, kratší hrací doba fonografických válečků.
Edison byl při vynálezu fonografu pravděpodobně inspirován přístrojem zvaným phonautograph, jehož vynálezcem byl Léon Scott a patentoval jej 25. března 1857. Patrná je podoba názvu i některé konstrukční rysy přístroje. Phonautograph zakresloval akustické kmity na skleněný váleček pokrytý sazemi. Bylo tak možno studovat zvukové kmity, přístroj však neumožňoval zaznamenaný zvuk přehrát.
Prakticky současně s Edisonem navrhl Charles Cros jiný způsob, jak svůj phonautograph upravit tak, aby umožnil i přehrávání a svůj přístroj nazval paleophone. Cros však nedovedl svůj přístroj do funkční podoby.
Fonograf (Wikipedia)
Hudební automaty - Fonografy (www.jablko.cz, Hana Daňková)
Na začátku byl fonograf (www.bgcz.net, Milan J. Kalinics)
Edisonův fonograf
Edisonův fonograf
  www.iabc.cz
Viz
Kalendárium Únor 2008 (19.2.)
     
19. února 1898 (120. výročí)
se v Praze (Čechy, Rakousko-Uhersko) narodil český filmový herec, filmový režisér, scenárista a filmový pedagog Václav Wassermann (Wasserman), vlastním jménem Václav Vodička.
Ve filmu působil od roku 1919, svůj první samostatný film „Kam s ním?“ natočil v roce 1922. Byl autorem scénářů filmových adaptací klasických děl české literatury i filmových komedií. Jako pedagog působil na FAMU; publikoval cenná svědectví z historie českého filmu.
Během první světové války pracoval u pražské firmy Švestka. V té době se seznámil s E. A. Longenem a stal se členem Rokoka i jiných kabaretních scén. Do styku s filmem přišel poprvé v roce 1919. Nejprve se podílel na překladech titulků zahraničních filmů a později se stal střihačem. Díky Karlu Lamačovi se stal scenáristou a spolupracovníkem slavné trojice Lamač - Ondráková - Heller, se kterou tvořil i za hranicemi Československa. Kromě Lamače spolupracoval často také s Josefem Rovenským. Přestože Wassermanovou specialitou byly filmové komedie, napsal i několik scénářů k adaptacím české klasické literatury (Pohorská vesnice Boženy Němcové, Mrštíkova Pohádka máje, Herrmannův román U snědeného krámu, Jiráskova Lucerna).
Jako samostatný režisér debutoval v roce 1922 adaptací Nerudova fejetonu Kam s ním? Po úspěšném režijním debutu přišel až v roce 1936 druhý snímek Trhani, opět podle Nerudovy předlohy. Podle původního filmového námětu spisovatele Josefa Tomana natočil baladu z vesnického prostředí Lidé pod horami a na venkově se odehrává i drama Boží mlýny, natočené podle stejnojmenného románu Jana Vrby. Na sklonku protektorátu stihl natočit ještě společenskou komedii Sobota.
Po osvobození republiky natočil okupační drama Nadlidé o statečném boji obyvatel malého městečka proti nacistům. Následovalo několik veseloher (Tři kamarádi, Karhanova parta, Plavecký mariáš) a svůj poslední film Nejlepší člověk režíroval v roce 1954 společně s Ivo Novákem.
V druhé polovině padesátých let se věnoval publicistické a pedagogické činnosti, stal se jedním z předních vyučujících na pražské FAMU. Kromě toho vytvořil řadu epizodních rolí a roliček, především ve filmech svých žáků.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Byl jedním z "velké čtyřky" našeho němého filmu. Pokud jste se pozorně dívali minule, možná si je vybavíte.
Napovím vám. Není to ani Karel Lamač, ani Otto Heller. Jen pro ty, kdo minulé Kalendárium propásli: čtvrtým, vlastně čtvrtou z "velké čtyřky" byla Anny Ondráková. A protože chceme znát jméno muže, krásná Anny vypadává ze hry.
Muž, jehož jméno je dnešní hádankou, nedokončil reálku a vyučil se puškařem u známé pražské firmy Švestka. Za války se seznámil s bohémy a komiky Zdeňkem Matějem Kudějem a E. A. Longenem a spolu s nimi začal účinkovat v kabaretu Rokoko.
Tam se poznal s hercem, scenáristou a režisérem Josefem Rovenským a ten ho přivedl k filmu. Muž, jehož jméno chceme znát, začínal od píky. Překládal titulky, byl střihačem, psal scénáře. A jak už jsem v úvodu naznačila, rychle se vypracoval. Nezaskočil ho ani zvukový film. Jako scenárista, herec a režisér spolupracoval na více než stovce filmů.
Byl autorem scénářů k první i k druhé filmové verzi Dobrého vojáka Švejka, k filmům Pantáta Bezoušek, C. a k. polní maršálek, To neznáte Hadimršku, Lidé na kře, Tři vejce do skla, Baron Prášil, Katakomby či Hotel Modrá hvězda.
Po válce hlavně psal. Napsal mnoho článků o historii našeho filmu. Stal se členem prvního pedagogického sboru pražské Filmové akademie muzických umění. A kromě několika dalších napsal krásnou knížku vzpomínek na staré filmaře.
Zemřel 28. 1. 1967 v Praze (Československo).
Václav Wasserman (Wikipedia)
Václav Wasserman (www.csfd.cz, Jaroslav Lopour)
Václav Wasserman (www.c-d-f.cz)
Václav Wasserman
Václav Wasserman
  Z historie (HaNo)
Český biografický slovník XX. století - sv. 3
Lípa č. 4/2007
https://www.fdb.cz/
http://www.databazeknih.cz/
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Leden 2017 (28.1.)
     
19. února 1918 (100. výročí)
se v obci Místek narodil hudební spisovatel, organizátor hudebního života a publicista Jaroslav Karel Procházka.
Absolvoval obchodní akademii a za okupace zastával úřednická místa v divadle E. F. Buriana a v Národním divadle. Po válce vystudoval Vysokou školu hospodářských věd v Praze a pracoval např. v Gramofonových závodech, v Supraphonu apod. Z jeho podnětu vznikly ve Frýdku-Místku a v Hukvaldech hudební festival Janáčkovo hudební Lašsko. Publikoval hudební a divadelní kritiky, vydával sborníky a publikace o uměleckých osobnostech.
Zemřel 2. 11. 1992 v Praze (Československo).

  Lípa č. 4/2017
     
19. února 1938 (80. výročí)
se v Neratovicích (Československo) narodil český básník, prozaik, autor knih pro děti, filmový scénárista (film Deváté srdce) a překladatel Josef Hanzlík.
Jádro jeho tvorby tvoří lyrika čerpající náměty z dětství, života rodiny, vztahů muže a ženy. Píše verše a prózy pro děti a je také autorem řady filmových scénářů.
Věnoval se také překládání děl jugoslávských a amerických básníků a byl spoluautorem několika scénářů (filmy Deváté srdce, Modré z nebe, Nádherné dobrodružství).
V roce 1963 vystudoval psychologii na Filozofické fakultě v Praze. V letech 1964 až 1969 byl redaktorem měsíčníku Plamen. Pak změnil zaměstnání, ve Filmovém studiu na Barrandově se stal členem tvůrčí skupiny filmů pro děti a mládež.
V roce 1961 začal psát. Začal básnickými sbírkami, pak i tvorbou pro děti, pak napsal řadu povídek. Několik z nich patří do science fiction.
Z díla: Lampa (1961); Černý kolotoč (1964); Sněhová hvězdička (1966); Úzkost (1966); Potlesk pro Herodesa (1967); Záhada jezera TANU-TEN (1968); O princi s dřevěným mečem (1972); Hodný Fridolín a zlá Józa (1980); Pimpilim pampam (1981); Usínáš, lásko, jako zeleň stromů (1986).
Zemřel 26. 1. 2012 v Praze (Česká republika).
Josef Hanzlík (Wikipedia)
Josef Hanzlík (www.databazeknih.cz)
Josef Hanzlík (www.fdb.cz, Daniel Rubeš)
Josef Hanzlík
Josef Hanzlík
  Český biografický slovník XX. století
Lípa č. 4/2007
http://casopis.hostbrno.cz/
     
19. února 1988 (30. výročí)
v Paříži (Francie) zemřel francouzský (možná spíš provensálský francouzsky píšící) spisovatel, básník a dramatik René Char, účastník protifašistického odboje, kde byl znám pod přezdívkou Capitaine Alexandre.
Jeho básnický deník makisty patří k nejlepším veršům inspirovaných odbojem. Char patří k předním francouzským lyrikům 20. století a výrazně ovlivnil nastupující generaci.
René Char narozen v L'Isle-sur-Sorgue (departement Vaucluse), kde také nejčastěji pobýval; v Avignonu chodil do lycea; v Aix-en-Provence studoval na universitě. V Paříži byl nesvůj. Mezi válkami ovlivněn surrealismem, ovšem nikdy ne tolik, aby se narušilo jeho výlučné směrování k podstatě lidského údělu. Přesto jsou jeho meziválečné sbírky Le Marteau sans Maître (Kladivo bez pána, 1934) a Dehors la nuit est gouvernée (Venku: ovládaná noc, 1938) označovány za surrealistické. Španělskou válkou se Char vyhraňuje a vzdaluje surrealismu. V letech 1939-1944 záměrně nevydá ani jednu knihu. V roce 1940 se stane (poté, co si odslouží vojnu v Alsasku) pod krycím jménem Hypnos velitelem oddílu Hnutí odporu v horách na jihu Francie. 237 zápisků z té doby nazve Feuillets ďHypnos (Zápisky Hypnovy). V roce 1944 byl převelen do Afriky. Po válce jako by vynahrazoval své odmlčení: vycházejí sbírky později souborně zařazené do knihy Fureur et Mystere, 1936-1947 (Vztek a tajemství, 1948), následují každý rok dvě až tři samostatné knihy. Char je různě kombinuje do větších skladeb: Les Matinaux, 1947-1949 (Ranní ptáci, 1950), La Parole en Archipel, 1952-1960 (Slovo na souostroví, 1961), Le Nu perdu, 1964-1970 (Ztracený akt, 1971), La Nuit talismamque qui brillait dans son circle, 1972 (Noc amuletů zářila v kruhu, 1972), Aromates chasseurs, 1972-1975 (Lovecké vůně, 1975), Chant de la Balandrane, 1975-1977 (Zpěvy z Balandrany, 1977)... K Charovu dílu patří zamyšlení příležitostná a cílená ke konkrétním osobám, ale i dramatické texty (Claire, Klára, 1948, Le Soleil des eaux, Vodní slunce, 1946). V roce 1964 uspořádal své básnické dílo do autorského výboru Commune presence (Společná přítomnost, rozšířené vydání 1978, česky podle tohoto vydání v překladu Ludvíka Kundery 1985).
Narodil se 14. 6. (7.) 1907 v L'Isle-sur-la-Sorgue (Vaucluse, Provence-Alpes-Côte d'Azur, Francie).
René Char (Wikipedia)
René Char (www.databazeknih.cz)
René Char: Zápisky Hypnovy (vltava.rozhlas.cz, Petr Turek)
René Char
René Char
  Rok do kapsy
Lípa č. 1/2012
Viz
Kalendárium Červen 2017 (14.6.)
     
20. února 1888 (130. výročí)
se v Paříži (Francie) narodil francouzský romanopisec, esejista a dramatik Georges Bernanos.
Ke své vlastní tvorbě se propracoval poměrně pozdě a za spisovatele se nikdy nepovažoval. Nicméně již svým prvním románem dosáhl značného úspěchu. Kompozice jeho románů je uvolněná a děj pestře rozložený do dílčích epizod.
Zemřel 5. 7. 1948.

  Slovník francouzsky píšících spisovatelů
     
20. února 1928 (90. výročí)
zemřel v Praze (Československo) český režisér, kameraman, fotograf a producent Antonín Pech, průkopník českého filmu.
V mládí pracoval jako fotograf v Českých Budějovicích, roku 1907 se přestěhoval do Prahy, kde už roku 1908 otevřel v Ječné ulici kino Grand Biograph de Paris. Už dříve vytvořil pro divadelní představení ve smíchovská Aréně Satanův poslední výlet v režii Antonína Vaverky snímek o satanově jízdě železnicí, který se promítal v rámci představení. Natočil ho s Aloisem Charvátem a dalšími herci.
Jeho podnikatelské aktivity vedly 1. května 1911 k založení první české filmové společnosti Kinofa, jejímž se stal ředitelem. Záměrem společnosti bylo nejen vyrábět a prezentovat filmy dokumentární, ale točit i filmy hrané. Jednala i s ředitelstvím Národního divadla o zapůjčení kostýmů a rekvizit i účast předních herců na historických projektech.
Nejúspěšnějším dokumentem oné doby byla třídílná reportáž Všesokolský slet 1912 (1912), přírodní snímek Svatojanské proudy byl vyznamenán Velkou výstavní zlatou medailí na I. mezinárodní filmové výstavě ve Vídni, což byl první mezinárodní úspěch české kinematografie vůbec. Z dalších dokumentů to byly Chov husí v Libuši u Prahy a Život zabité žáby. Rozruch vzbudilo natáčení obrazu Dámské kalhoty na Václavském náměstí v Praze, kdy byl kameraman ohrožován ohromným shlukem obecenstva.
Pech natočil pro Kinofu i několik hraných filmů. Byly to úspěšné grotesky ve stylu francouzského komika Maxe Lindera: Rudi na křtinách, Rudi na záletech a Rudi sportsmanem. Hlavní postavu ztřeštěného a zbrklého mládence Rudiho hrál Emil Artur Longen. Interiéry byly natáčeny v kulisách na zahradě šantánu U Lhotků, exteriéry na různých místech Prahy. Éra společnosti Kinofa však skončila poměrně brzy, neboť zvyšující se náklady a nedostatek financí vedly roku 1914 ke krachu.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
VI. Všesokolský slet, který se konal na letenském stadionu v roce 1912, natočil jeden z průkopníků české kinematografie Antonín Pech. Snímek trval téměř hodinu a zařadil se tak mezi „velkofilmy“ své doby. Byl dokonce prodán do 26 států!
Režisér, kameraman a scenárista Antonín Pech, mimochodem, jeho tetou byla spisovatelka Alžběta Pechová, alias Eliška Krásnohorská, byl zdatný nejen v oblasti umělecké, ale i podnikatelské.
V roce 1911 založil filmovou společnost Kinofa a stal se jejím ředitelem. Natáčel zde aktuality, i hrané filmy. Například veselohru Zub za zub.
Antonín Pech natočil i operu, Gounodova Fausta. Snímal přitom jak oba herce na jevišti, tak i pěvce, který jim z orchestřiště propůjčoval svůj hlas. Mezi zajímavé snímky patřil i Pechův dokument Svatojánské proudy.
Úspěch sklidily také Pechovy grotesky s Arthurem Longenem v hlavní roli. Bohužel už po třech letech Kinofa zkrachovala a s ní skončila i kariéra Antonína Pecha. Na Kinofu, ve které i za tak krátkou dobu vzniklo přes 200 filmů, navázal pak Havlův Lucernafilm.
Narodil se 21. 10. (11.) 1874 v obci Čižice (Čechy, Rakousko-Uhersko; dnes okres Plzeň-jih).
Antonín Pech (Wikipedia)
Antonín Pech (www.csfd.cz)
Antonín Pech (www.fdb.cz)
Antonín Pech
Antonín Pech
  Lípa č. 4/2007
Lípa č. 3/2009
http://nemy-film.sweb.cz/
http://film.nfa.cz/
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Únor 2008 (20.2.) a Kalendárium Říjen 2014 (21.10.)
     
20. února 1948 (70. výročí)
ministři stran národně socialistické, lidové a demokratické podali prezidentu E. Benešovi demisi.

  Lípa č. 4/2007
     
20. února
je Světový den sociální spravedlnosti.
OSN vyhlásilo v roce 2007 Světový den sociální spravedlnosti, ovšem lidé si jej připoměli v tento den poprvé až v roce 2009. Tento světový den se zaměřuje na sociální spravedlnost a jeho hlavní cíle jsou boj a odstranění chudoby, uplatňování a dodržování lidských práv, rovnosti a vzájemného respektování. Základními hodnotami, které tento den připomíná, jsou solidarita a rovnost, tyto dvě slova znamenají naprostý základ hodnot každé společnosti.
Světový den sociální spravedlnosti byl ustanoven OSN v roce 2007 a připomíná, že sociální spravedlnost by měla být základním principem vzájemného mírového a prosperujícího spolužití obyvatel a národů.
Na 62. zasedání Valného shromáždění OSN v listopadu 2007 byl vyhlášen 20. únor za Světový den sociální spravedlnosti, v roce 2009 si lidé tento den připomněli vůbec poprvé. Sociální spravedlnost se zaměřuje na odstranění chudoby a na podporu sociální integrace. Sociální spravedlnost je založena na hodnotách spravedlnosti, rovnosti, respektování rozmanitosti, přístupu k sociální ochraně a uplatňování lidských práv ve všech oblastech života, včetně bezpečnosti při práci. Právě rovnost a solidarita představují základní hodnoty všech společností.
Světový den sociální spravedlnosti 20. 2. (svatky.centrum.cz)
Světový den sociální spravedlnosti (www.sedmagenerace.cz)
World Day of Social Justice 20 February (www.un.org, anglicky)
20. února - Světový den sociální spravedlnosti
20. února - Světový den sociální spravedlnosti
  Z historie (HaNo)
http://cegv-cassiopeia.cz/
Viz
Kalendárium Únor 2017 (20.2.)
     
21. února 1858 (160. výročí)
Edwin T. Holmes instaloval první poplašné zařízení (Boston, Massachusetts, USA).
Za první pult centralizované ochrany je považována „Holmesova centrála elektronické ochrany“ z roku 1858. Edwin Holmes se stal průkopníkem prvních telefonních ústředen a především elektrických poplašných zařízení. Stal se novátorem a prosazovatelem komerčního používání poplašných a telefonních systémů v době, kdy neexistoval žádný výrobce zabývající se tematikou těchto zařízení. Nově také zavedl ve výrobě izolované elektrické vodiče a instalace vlastních propojovacích okruhů mezi chráněnými objekty a vlastním centrálním úřadem. Roku 1872 vyvinul „elektrický sekretář“ pro ukládání klenotů (úložní objekt se stěnami propletenými vodivou fólií a dvířky opatřenými kontakty) připojený na centrální stanoviště s 24hodinovou službou schopnou kdykoliv zakročit.
DPPC, aneb data a střípky z historie monitorování poplachů - 1. část (www.tzb-info.cz, Michal Randa)
February 21, 1858 in History (www.brainyhistory.com, anglicky)
Edwin Holmes
Edwin Holmes
  www.iabc.cz
Viz
Kalendárium Únor 2008 (21.2.)
     
21. února 1878 (140. výročí)
první telefonní seznam byl vydán ve státě Connecticut (USA).
Telefonní seznam je uspořádaná množina kontaktů na telefonní účastníky příslušné telefonní sítě. Obvykle se jedná o katalog telefonních čísel seřazených v logickém uspořádání. Jména účastníků jsou zpravidla doprovázena i jejich adresami, což z telefonního seznamu činí nejznámější typ veřejného adresáře. Telefonní seznamy se objevily krátce po vynálezu telefonu Alexandrem Grahamem Bellem. Nejstarší telefonní seznamy obsahovaly pouze jména účastníků (hovory totiž spojovala na požádání spojovatelka), s rostoucím počtem účastníků a automatizací však byl postupně zaveden systém jednoznačných telefonních čísel.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Telefonní seznamy už dneska najdete leda v muzeu. Ale ještě donedávna byly nedílnou součástí každé domácnosti či firmy.
Když v roce 1876 vynalezl Graham Bell telefon a ten se začal šířit mezi lidi, byla zapotřebí nějaká evidence, aby se mezi sebou účastníci dovolali. A tak už o dva roky později vzniká ve státě Connecticut první telefonní seznam. Byl jednostránkový, obsahoval 50 jmen, ale žádná čísla. Spojení šlo přes ústřednu a paní spojovatelka uměla všechna jména nazpaměť.
Telefonní byznys šel rychle dopředu. Počet aparátů narůstal geometrickou řadou a paměť operátorů už na to nestačila. A tak se začala přidělovat čísla. Ani my jsme za vývojem nezaostávali. První tištěný telefonní seznam vyšel v Čechách roce 1883 a bylo v něm uvedeno 98 držitelů telefonního aparátu.
Za první republiky měl už tento pomocník stovky stránek a jejich počet rok od roku rostl.
Další změna přišla v roce 1992. Zlaté stránky, jak byly seznamy tištěné na žlutém papíře nazvány, přinesly navíc i katalog firem s možností placené celostránkové inzerce. S rozvojem internetu ale éra Zlatých stránek pomalu končí. Naposledy byly vydány v roce 2015.
Telefonní seznam (Wikipedia)
První telefonní seznam byl vydán ve státě Connecticut (21.2.1878)
První telefonní seznam byl vydán ve státě Connecticut (21.2.1878)
  Kalendárium ČT1
     
21. února 1888 (130. výročí)
se v Moravských Budějovicích (Rakousko-Uhersko) narodil český spisovatel, pedagog, teoretik výchovy a komeniolog profesor Josef Hendrich, profesor pedagogiky na Filosofické fakultě University Karlovy v Praze, jeden z nejvýznamnějších českých komeniologů.
Po maturitě na klasickém gymnáziu v Přerově studoval v letech 1907-1911 klasickou filologii na Filosofické fakultě české Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. Poté až do roku 1928 vyučoval na několika gymnáziích (byl mj. třídním učitelem mladé Jiřiny Popelové). Roku 1928 získal docenturu v oboru pedagogika a začal vyučovat na Filosofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě (v akademickém roce 1935/36 zde byl dokonce děkanem). Působil zde až do roku 1936, kdy přešel na Filosofickou fakultu UK do Prahy. V období druhé světové války působil jako ředitel Masarykova lidovýchovného ústavu. V roce 1945 se vrátil zpět na pražskou univerzitu, ale postupně byl stále více a více pronásledován jako protivník komunistických názorů. Zemřel zcela vyčerpán 5. října 1950.
Podrobně se zabýval Komenského pansofií. Věnoval se též dějinám českého školství i problematice soudobé pedagogiky.
Koncem 20. let přešel Josef Hendrich na Slovensko, ač o to sám asi příliš neusiloval, a připojil se tak k mnoha jiným, jimž lze oprávněně přiřknout adjektivum českoslovenští, protože spojili část odborné kariéry s budováním slovenského vysokého školství. V Bratislavě působil až do roku 1937; necelá desítka let patřila patrně nejen mezi nejšťastnější, ale i nejplodnější období jeho života. Roku 1928 byl jmenován mimořádným profesorem na Komenského univerzitě, o tři roky později profesorem řádným, od roku 1930 stál v čele Státní pedagogické akademie v Bratislavě a věnoval se i redaktorské činnosti. Práci tady symbolicky završil funkcí děkana filosofické fakulty ve školním roce 1935/1936.
Zemřel 5. 10. 1950 v Praze (Československo).
Josef Hendrich: 50. výročí úmrtí (abicko.avcr.cz, Mgr. Hana Barvíková)
Josef Hendrich (pedagog) (Wikipedia)
Josef Hendrich (www.databazeknih.cz)
Profesor Josef Hendrich
Profesor Josef Hendrich
  Český biografický slovník XX. století
http://cte.cuni.cz/
Viz
Kalendárium Únor 2008 (21.2.) a Kalendárium Říjen 2010 (5.10.)
     
21. února 1888 (130. výročí)
zemřel v obci Hlboké u Senici (Uherské království, Rakousko-Uhersko) slovenský evangelický kněz, národní buditel, spisovatel, novinář a politik ThDr. Jozef Miloslav Hurban (pseudonymy Slavomil F. Kořennatý, Ľudovít Pavlovič, M. z Bohuslavíc, M. Selovský), první předseda Slovenské národní rady.
Byl vedle M. M. Hodži nejbližším spolupracovníkem Ľ. Štúra a patří k nejvýznamnějším ideologům a organizátorům slovenského národního hnutí 19. století.
Narodil sa v rodině evangelického faráře a v letech 1830 - 1840 studoval na evangelickém lyceu v Bratislavě, kde se seznámil s Ľudovítem Štúrem, který v něm probudil vlastenecké cítění. V roce 1840 byl vysvěcen na kněze. Chtěl pokračovat ve studiu v Německu, ale z finančních důvodů musel pracovat. Působil jako evangelický kaplan v Brezové pod Bradlom a od roku 1843 byl farářem v Hlbokém. Od roku 1866 byl po smrti Karla Kuzmányho nějakou dobu superintendantem slovenské evangelické patentální církve. Oženil se s Annou Jurkovičovou, se kterou měl 4 dcery a 5 synů, mezi nimiž byl i spisovatel Svetozár Hurban-Vajanský.
Jozef Miloslav Hurban byl na čele slovenského literárního a veřejného života téměř po půl století (19. století). Byl nekompromisním bojovníkem za národní práva Slováků, nesmiřitelným nepřítelem šovinismu maďarské vládnoucí třídy i průkopníkem slovanské vzájemnosti. Hlavně v mladších letech života patřil mezi radikální slovenské odpůrce feudalismu i nadvlády příživnických šlechtických vrstev v Uhersku. Tehdy se dokonce stavěl za „odteologizování slovenského života“. V roce 1847 v novele Od Silvestra do Troch kráľov se takto vyslovil o tehdejším slovenském vzdělaneckém světe: „Náš život slovenský najväčšmi zato kuľhá, že ho doteraz skoro sami teológovia opatrovali, oni nám kníh a ideálov všeslovanských nastavili tak, že ak sú knihy, plány, ideále, šťastie národov, my Slováci by sme veľmi šťastný národ boli“.
Díky svému nekompromisnímu jednání byl prohlašován za vlastizrádce, komunistického agitátora, panslavistického vezíra, byl označován jako „divoký Hurban“ či „divoký Slovák“ a podobně.
Položil také základy slovenské literární historiografie. Kromě toho byl agilní národovec, spoluzakladatel Tatrína, spolutvůrce Slovenského divadla nitrianského a prvního úvěrového družstva v Evropě, založeného jeho švagrem Samuelem Jurkovičem.
Hurban přešel do slovenského národního povědomí i jako básník, vydavatel literárních almanachů, jako vydavatel a redaktor církevních časopisů, které měly národně obranný charakter. Jeho činnost byla velmi mnohostranná: národně obranná, lidově výchovná, literárněhistorická, kritická, osvětová, ale i novinářská.
Jeho první díla, hlavně básnická, byla psána biblickou češtinou, ale i tak se stala součástí formování štúrovské básnické školy. Zpočátku psal hlavně vlasteneckou a milostnou lyriku nebo historickou epiku. Největší zásluhy má zejména na prosazování nových estetických a ideových kritérií v básnické a literární tvorbě. Později se více věnoval próze, v níž kromě historických témat zpracovával i náměty ze současnosti, cestopisné zápisky atd.
Narodil se 19. 3. 1817 v Beckově u Nového Mesta nad Váhom (Uherské království, Rakouské císařství).
Jozef Miloslav Hurban (Wikipedia)
Jozef Miloslav Hurban (www.obechlboke.sk, slovensky)
Jozef Miloslav Hurban: Spisovateľ, politik, kňaz a najmä muž skutkov (zurnal.pravda.sk, Martin Krno, slovensky)
ThDr. Jozef Miloslav Hurban
ThDr. Jozef Miloslav Hurban
  www.libri.cz
Lípa č. 4/2007
Lípa č. 4/2011
http://www.spisovatele.cz/
http://www.databazeknih.cz/
http://zlatyfond.sme.sk/
Viz
Kalendárium Březen 2017 (19.3.)
     
21. února 1938 (80. výročí)
zemřel v Pasadeně (Kalifornie, USA) americký sluneční astronom profesor George Ellery Hale.
Zabýval se sluneční fyzikou, zkonstruoval spektrohelioskop a spektroheliograf, byl zakladatelem hvězdárny na Mount Wilsonu.
Studoval na Massachusettském technologickém institutu (MIT), v observatoři Harvardovy univerzity (1889-1890) a na Humboldtově univerzitě v Berlíně (1893-1894). Při studiu na MIT vynalezl spektroheliograf, se kterým provedl své objevy slunečních vírů a magnetických polí slunečních skvrn.
Roku 1890 byl jmenován ředitelem astrofyzikální observatoře v Kenwoodu. Stal se profesorem astrofyziky na Beloit College (1891-1893), profesorem na Chicagské univerzitě (1897-1905).
V letech 1892-1895 byl redaktorem odborného časopisu Astronomy and Astrophysics a po roce 1895 byl redaktorem astronomického časopisu Astrophysical Journal.
Pomáhal založit mnoho observatoří (např. observatoř Yerkes, observatoř Mount Wilson a Haleho sluneční laboratoř). V Mount Wilson zaměstnal a podporoval Harlowa Shapleye a Edwina Hubblea a měl velký podíl na získávání finančních prostředků, plánování, organizování a propagaci astronomických institucí, společností a časopisů. Hale hrál také významnou roli v rozvoji Kalifornského technologického institutu v Pasadeně a na vybudování observatoře Mt. Palomar.
Narodil se 29. 6. 1868 v Chicagu (Illinois, USA).
George Ellery Hale (Wikipedia)
Hale, George Ellery (www.aldebaran.cz)
Hale George Ellery (www.cojeco.cz)
Profesor George Ellery Hale
Profesor George Ellery Hale
  www.quido.cz
http://www.hvezdarnaplzen.cz/
Viz
Kalendárium Únor 2008 (21.2.)
     
21. února 1948 (70. výročí)
proběhla manifestace na Staroměstském náměstí v Praze, Klement Gottwal informoval o vládní krizi a vyzval k vytváření akčních výborů Národní fronty. KSČ požadovala okamžité přijetí demise vlády.

  Lípa č. 4/2007
     
21. února
je Mezinárodní den průvodců cestovního ruchu, poprvé se slavil v roce 1989.
Na řadě míst v ČR se budou konat (bezplatné) prohlídky.
je Mezinárodní den mateřského jazyka.
Věděli jste, že na světě existuje okolo 6000 jazyků? Mnohým z nich ale hrozí zánik, protože se jedná o jazyk minoritní etnické skupiny. Například v Sovětském svazu a později v Rusku byla tendence tyto jazyky potlačovat. UNESCO roku 1999 vyhlásilo Mezinárodní den mateřského jazyka právě proto, aby ohrožené jazyky ochránilo. Odhady hovoří, že bez cílené snahy o zachování jazyka, a tedy i kultury, která s ním souvisí, může během pár generací vymizet až 50 % jazyků (tj. přibližně 3000!). O ochranu jazyků se snaží i EU (např. tím, že veškeré dokumenty publikuje ve všech jazycích členských zemí).
je Mezinárodní den boje proti kolonialismu - výročí povstání bombajských námořníků proti britské koloniální nadvládě 19. - 23. února 1946 a výročí potlačení demonstrace v Káhiře 21. února 1946, slaví se z rozhodnutí konference mládeže zemí jihovýchodní Asie roku 1948.
Významné dny v únoru (www.kromeriz.cz)
Co slavíme v únoru - 21.2. (www.vasedeti.cz, Mgr.Petra Vymětalová)
21. únor - Mezinárodní den mateřského jazyka (www.esperanto.cz)
Mezinárodní den mateřského jazyka
Mezinárodní den mateřského jazyka
  Z historie (HaNo)
Viz
Kalendárium Únor 2017 (21.2.)
     
22. února 1788 (230. výročí)
se v obci Sztutowo u Gdaňsku (Prusko; dnes Polsko) narodil německý filozof 19. století, metafyzický idealista, voluntarista a iracionalista, hlasatel pesimismu Artur (Arthur) Schopenhauer.
Hlavní zásada jeho filozofie je plně naznačena v jeho nejvýznamnějším díle Svět jako vůle a představa.
Byl hlasatelem pesimistické filosofie a ač zůstal za svého života téměř neznámý, svým přesvědčením o iracionálním základě světa výrazně ovlivnil mnoho pozdějších myslitelů, mj. Friedricha Nietzscheho.
Ve Výmaru se setkával mladý Schopenhauer s např. Goethem, Schlegellovými apod. a osvojil si vzdělání potřebné k tomu, aby se mohl zapsat na univerzitu. Dva roky studoval v Göttingenu, pak stejně dlouho v Berlíně. Roku 1813 promoval prací O čtverém kořeni věty o dostatečném důvodu. Následná čtyři léta žil v Drážďanech, kde napsal spisy O vidění a barvách (1816) a pak i své hlavní dílo Svět jako vůle a představa (1819), obsahující hlavní zásady jeho filozofie. Roku 1829 se habilitoval v Berlíně, ale po neúspěšném prvním semestru, kdy všichni posluchači následovali slavného Hegela, se stáhl do ústraní. Hodně cestoval (Itálie aj.) Když se v roce 1831 vrátil nazpět do Berlína, vypukla cholera, které podlehl i Hegel, odstěhoval se Schopenhauer do Frankfurtu nad Mohanem, kde setrval do své smrti.
Zemřel 21. 9. 1860 ve Frankfurtu nad Mohanem (Svobodné město Frankfurt, Hesensko, Německo).
Arthur Schopenhauer (Wikipedia)
Arthur Schopenhauer (www.databazeknih.cz)
Arthur Schopenhauer - Pravé myšlení (www.youtube.com, audio/video, 11:19 min)
Arthur Schopenhauer
Arthur Schopenhauer
  Všeobecná encyklopedie ve čtyřech svazcích: Diderot
Lípa č. 2/2010
Viz
Kalendárium Únor 2008 (22.2.) a Kalendárium Září 2010 (21.9.)
     
22. února 1788 (230. výročí)
v Praze (České království, Habsburská monarchie) zemřel český hudební skladatel a interpret hry na varhany, rodák z Teplicka, Jan Lohelius Oehlschlägel, pokřtěn Franz Joseph.
Tento barokní hudební skladatel se narodil 31. prosince 1724 v Lahošti v rodině vesnického kováře. Pokřtěn byl František Josef, ale později přijal řádové jméno Jan Lohelius, podle tehdejšího pražského arcibiskupa, kterého si velmi vážil. Hudebně nadaný chlapec již od mládí studoval hudbu, zprvu u duchcovského regenschoriho Jana Jiřího Weidiga, poté na biskupském gymnáziu v Bohosudově. V roce 1741 odešel studovat do Prahy filozofii a teologii. V roce 1747 jej hrabě z Valdštejna propustil z poddanství a mladý hudebník vstoupil do premonstrátského řádu ve strahovském klášteře. V něm zastával 35 let funkci ředitele kůru. Nebyl pouze hudebníkem, ale také skladatelem a učitelem hudby. Jako uznávaný hudební skladatel složil téměř 200 skladeb. Založil orchestr a ze svých peněz pro něj nakoupil hudební nástroje a 15 let věnoval přestavbě strahovských varhan, jejichž zvuk ocenil při své návštěvě i Wolfgang Amadeus Mozart. Tyto varhany patřily k největším a nejlépe znějícím nástrojů českého království a svou práci na nich shrnul do dvou rozsáhlých publikací, které sloužily jako učebnice pro varhanáře dalších generací.
Jeho hudba vychází z italského barokního směru, ale je obohacena o ryze českou melodiku. Bylo pro něj nevýhodou, že byl ve stínu svého současníka Františka Xavera Brixiho, který měl ve světě duchovní hudby té doby nejvyšší postavení. Jeho skladby nicméně po mnoha letech opět zaznívají, především při komorních koncertech
Jan Lohelius Oehlschlägel se vždy hrdě hlásil k svému českému původu a k rodnému Duchcovsku. Zemřel 22. února 1788 a pochován byl na dnes již neznámém místě košířského hřbitova.
Narodil se 31. 12. 1724 v Lahošti u Duchcova (České království, Habsburská monarchie).
Jan Lohelius Oehlschlägel (www.knihovna-teplice.cz)
Jan Lohelius Oehlschlägel (Wikipedia)
Jan Lohelius Oehlschlägel (www.lahost.cz, Bohdan Ostroveršenko)
Jan Lohelius Oehlschlägel
Jan Lohelius Oehlschlägel
  Deník Směr, č. 47, 25. 2. 1998
https://sever.rozhlas.cz
http://www.cojeco.cz/
http://www.ceskyhudebnislovnik.cz/
Viz
Kalendárium Prosinec 2014 (31.12.)
     
22. února 1888 (130. výročí)
v Paříži (Francie) zemřel francouzský hudební skladatel a virtuos hry na housle Delphin Jean Allard.
Roku 1850 obdržel řád čestné legie a roku 1858 se stal prvním sólistou císařské kapely. Byl nejen jedním z nejpřednějších houslistů a učitelů, ale i plodným skladatelem. Napsal pro svůj nástroj množství fantasií, duet a etud.
Narodil se 8. 3. 1815.

  Ottův slovník naučný
     
22. (23.) února 1908 (110. výročí)
zemřel v Praze-Vinohrady (Rakousko-Uhersko) český geograf, biogeograf, politik a mecenáš profesor PhDr. JUDr. Jan Palacký, celým jménem Jan Křtitel Kašpar Palacký, první profesor geografie na české univerzitě.
Byl synem Františka Palackého.
Vzdělání nejprve obdržel od otce Františka Palackého i matky Terezie Měchurové a od historika V. V. Tomka, pozdějšího rektora Univerzity Karlovy. Do školy začal chodit od sexty gymnázia v šestnácti letech. Studoval na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze, Drážďanské univerzitě, Pařížské univerzitě a Mnichovské univerzitě. Roku 1850 získal titul doktora filozofie, roku 1854 doktora práv a roku 1856 se habilitoval na pražské univerzitě v oboru geografie, kde se roku 1885 stal mimořádným a roku 1891 řádným profesorem. Zabýval se botanickou geografií a zastával teorii společného původu všech rostlin na Zemi.
Od roku 1861 zastával post ředitele Pražské zemědělské jednoty, od roku 1867 byl inspektorem botanických sbírek Národního muzea. Roku 1864 na jeho popud došlo k vzniku Výboru pro přírodovědné zkoumání Čech. V roce 1885 předsedal Mezinárodnímu botanickému kongresu v Antverpách.
Byl aktivní i v politice. Jako velký pozemkový vlastník patřil mezi nejmajetnější české velkostatkáře měšťanského původu (šlechtickým latifundiím se ovšem jeho polnosti rovnat nemohly). V letech 1861-1872 zasedal jako poslanec Českého zemského sněmu za Národní stranu. V letech 1871-1872 byl i členem zemského výboru, v němž se angažoval zejména v zdravotnických otázkách, v letech 1871-1880 byl rovněž členem zemské komise, v níž byl aktivní o otázce reformy pozemkových daní. Zemský sněm ho roku 1871 zvolil poslancem Říšské rady (celostátní zákonodárný sbor, tehdy ještě nevolen přímo, ale tvořen delegáty jednotlivých zemských sněmů), kde reprezentoval velkostatkářskou kurii v Čechách. V souladu s tehdejší českou opoziční politikou pasivní rezistence ale mandát nepřevzal a do sněmovny se nedostavil. Jeho mandát tak byl 23. února 1872 prohlášen pro absenci za zaniklý. Opětovně byl poslancem Českého zemského sněmu v období let 1878-1889 a ze sněmu se stáhl teprve na výslovné přání Eduarda Taaffeho.
Narodil se 10. 10. 1830 v Praze (Rakouské císařství).
Jan Palacký (geograf) (Wikipedia)
Jan Křtitel Kašpar Palacký (www.natur.cuni.cz)
Profesor PhDr. Jan Křtitel Kašpar Palacký
Profesor PhDr. Jan Křtitel Kašpar Palacký
  Lípa č. 4/2007
http://hajek-rodokmen.info/
Viz
Kalendárium Únor 2008 (22.2.)
     
22. února 1948 (70. výročí)
se v Průmyslovém paláci v Praze konal sjezd závodních rad.

  Lípa č. 4/2007
     
22. února 1978 (40. výročí)
v Praze (Československo) zemřel český filozof a sociolog profesor Josef Král.
Po studiích na pražské filosofické fakultě působil J. Král v letech 1905-1923 jako středoškolský profesor, od roku 1920 jako docent a od roku 1924 profesor na bratislavské filosofické fakultě. V letech 1932-1950 (s výjimkou uzavření vysokých škol nacisty) byl profesorem Filosofické fakulty Karlovy univerzity. Stál v čele Pražské sociologické skupiny. Vydával vlastní časopis Sociální problémy, orientovaný na nemarxistický socialismus.
Filosofii chápal Král v duchu pozitivismu jako snahu o jednotný výklad světa na základě poznatků jednotlivých speciálních věd. Od jednotlivých věd se filosofie liší univerzálností předmětu, mírou subjektivnosti a hypotetičnosti svých závěrů, neliší se však metodou. Na rozdíl od ortodoxního pozitivismu nevylučoval z filosofie metafyziku - ta totiž odpovídá lidské potřebě orientovat se ve světě a životě na základě jednotného a celistvého názoru. V tom sdílel názory s dalším pozitivistou Josefem Tvrdým.
Společně s dánským filosofem Haraldem Höffdingem je autorem Přehledných dějin filosofie (1941, k přepracovanému vydání v roce 1970 nedošlo), které vynikají věcností a přesností. Je také autorem prvního uceleného přehledu vývoje našeho filosofického myšlení - Československá filosofie (1937). Králův pozitivismus se výrazně uplatnil v jeho sociologických studiích. V letech 1946-1947 kritizoval marxistickou filosofii, která začínala nabývat hegemonistické pozice.
Po únoru 1948 odešel do důchodu na znamení svého nesouhlasu s tehdejším politickým vývojem v republice vůbec a v univerzitním životě zvláště.
Narodil se 31. 10. 1882 v Peřinově u Jilemnice (Peřimově u Turnova, Rakousko-Uhersko).
Josef Král (www.phil.muni.cz)
Král Josef - filozof (www.ff.cuni.cz)
Josef Král (1882-1978) (abicko.avcr.cz, Václav Hankovec)
Profesor Josef Král
Profesor Josef Král
  www.libri.cz
Viz
Kalendárium Únor 2008 (22.2.) a Kalendárium Říjen 2012 (31.10.)
     
22. února 1998 (20. výročí)
vyhráli čeští hokejisté 1:0 nad ruskou reprezentací na olympijských hrách v Naganu (Japonsko) a získali zlatou medaili.
V ryze české pohádce Jak to Češi nandali celému světu dosud ční hokejové finále Turnaje století v olympijském Naganu. Váže se k datu 22. února 1998, takže je trochu zaprášené historií. Ale mezi elitou poprvé nechyběli hráči NHL, což našemu nečekanému vítězství dodává cenný punc. Zvláště letos, když zástupci nejtěžší ligové soutěže na světě budou po pěti olympijských startech zase chybět.
Když Ivan Hlinka, proslulý český kouč, skládal tým pro Nagano, od počátku měl jasno o jménech Jágr, Hašek, Růžička. Nečekaně však vsadil i na neznámého Petra Svobodu. Tenhle obránce z Mostu už v roce 1984 emigroval. Byl v československém výběru do osmnácti let, který skončil druhý na mistrovství Evropy v Německu. Od šestnácti hrál za Litvínov, takže s Hlinkou se znal. Potkával se s ním vždy v létě na tenise, když přijel domů do Čech. Tam se upeklo, že Svoboda pojede do Nagana.
Nato vypukla akce zvaná Jak dostat Svobodu na olympiádu. Pas přivezli Svobodovi přímo do Japonska, on přiletěl z Kanady. "Bez Hlinky by tam nejel," uvedl kapitán mužstva Vladimír Růžička. "Když slyším Nagano, hned si vzpomenu na Ivana Hlinku. To byl skvělý člověk, bez něj bychom tenkrát nevyhráli. Pak se samozřejmě promítne skvělá parta a ten můj zlatý gólo," vzpomínal Svoboda.
Památný okamžik finálového zápasu s Ruskem přišel ve 49. minutě. Patera vyhrál buly, posunul svému parťákovi Procházkovi a ten přihrál pod sebe na modrou. Tam stál obránce Petr Svoboda, který po letech v emigraci už ani neuměl pořádně česky. Zkušený bek zbytečně nepřemýšlel a poslal puk směrem na ruského gólmana Štalenkova. Podivný "motýl" ve vzduchu zaplachtil a zapadl za ruského brankáře.
Pak už čeští hokejisté vedení 1:0 ubránili. Střelec vítězné branky za Česko odehrál jen olympijský turnaj v Naganu. Měl kanadský pas, dnes je americkým občanem. Po slavné olympiádě si ani neužil velkolepé oslavy v Praze, neboť musel kvůli zranění rovnou do Kanady. Stanley Cup vyhrál v sezoně 1985/1986 s MontrealsCanadiens. Jako první Čech odehrál v NHL přes tisíc zápasů - jenže kariéru musel předčasně ukončit kvůli otřesům mozku. Teď působí v NHL jako hráčský agent a vyjednává smlouvy mimo jiné Jágrovi či Voráčkovi.
Zpět do roku 1998: Nagano, Turnaj století, Hašek, Hlinka ... a zlato (hokej.idnes.cz)
Dokument: Příběh týmu z Nagana 1998. Od debaklu s Německem po olympijské zlato (www.irozhlas.cz, Petr Kadeřábek)
Imitace zlaté medaile, kterou získal tým České republiky
Imitace zlaté medaile, kterou získal tým České republiky
  Výročí týdne - Triumf v Naganu - 22. únor 1998 (Týdeník Rozhlas č. 8/2018, str. 23, Karel Polanský)
     
22. února
je Evropský den obětí (Evropský den zločinu) - výročí podpisu Charty práv obětí roku 1990 britským ministrem vnitra. Evropský den obětí, či Evropský den zločinu je dnem, který nám připomíná, kolik z nás se už stalo obětí trestného činu. Tento den nám má pomoci zvýšit povědomí o možné pomoci a podpoře obětí i jejich blízkým, které obvykle tato situace též zasáhne, i když nepřímo. Za vyhlášením tohoto mezinárodního dne stojí podpis Charty práv obětí z Velké Británie. V České republice se v této souvislosti setkáváme s organizací Bílý kruh bezpečí.
je Mezinárodní den skautek (Den sesterství, Den díků, Den přemýšlení, Den skutků), slaví se od roku 1927, v den narození manželů Baden Powellových, zakladatelů skautingu.
Den zamyšlení (anglicky Thinking day) (česky dřív taky Vzpomínkový den či Den sesterství) je mezinárodní svátek přátelství, který slaví skautky a skauti celého světa 22. února. Toho dne se narodili zakladatel skautingu, sir Robert Baden-Powell (22. února 1857) a jeho žena Olave Baden-Powell (22. února 1889). Proto toho dne skauti přemýšlí o sobě, vzájemně si přejí, organizují různé hry v terénu nebo se setkávají u ohňů. Některé skautské organizace tento den využívají ke sbírce peněz na nějaký charitativní účel, např. pro nemocnici či dětský domov v místě svého působiště.
Svátek má skautům připomínat, že je jich na celém světě hodně a že všichni jsou si bratry a sestrami bez ohledu na barvu kůže, národnost či věk.
V květnu 1926 na 4. Mezinárodní konferenci skautek, jejímž tématem byl „Svět“, navrhla zástupkyně Francie, aby byl určen jeden den v roce, kdy na sebe budou moci všechny skautky myslet. Vybraly 22. únor, narozeniny obou skautských zakladatelů, manželů, světové náčelnice Olave Baden-Powell a světového náčelníka Roberta Baden-Powella. První oslava 22. února, nazvaného Thinking Day, se v Praze konala už v roce 1927 pod názvem „Vzpomínkový den“. Později byly oslavy přejmenovány na "Den sesterství". Dnes užíváme přesnější název, který nezahrnuje jen skautky, ale i skauty, neboť je to náš společný svátek: "Den zamyšlení".
Významné dny v únoru (www.kromeriz.cz)
Evropský den obětí (Evropský den zločinu) 22. 2. (svatky.centrum.cz)
Den zamyšlení (Wikipedia)
Skauti slaví mezinárodní den
Skauti slaví mezinárodní den
  Z historie (HaNo)
https://www.bkb.cz/
http://www.novinky.cz/
Viz
Kalendárium Únor 2017 (22.2.)
     
23. (greg.) / 11. (jul.) února 1878 (140. výročí)
se v Kyjevě (Ruské impérium, dnes Ukrajina) narodil ruský (ukrajinský a polský) malíř a teoretik umění; jeden z nejvýznamnějších zakladatelů abstraktního malířství Kazimír Malevič, celým jménem Kazimir Severinovič Malevič (polsky Kazimierz Malewicz), průkopník geometrického abstraktního umění a zakladatel avantgardního hnutí zvaného suprematismus.
Po raném období figurálních kompozic, ovlivněných kubismem, vytvořil v roce 1913 nefigurativní směr výtvarného umění, suprematismus; v obrazech užíval základní geometrické prvky (čtverec, obdélník, kruh, kříž, trojúhelník) a čisté barvy k vyjádření organických vztahů tvarů a prostoru (Bílý čtverec na bílé ploše); též autor suprematických keramik a architektonických objektů.
Narodil se na Ukrajině polským rodičům. Jeho otec byl zaměstnaný v cukrovaru. V roce 1896 se rodina přestěhovala do Kurska. V té době začal Malevič malovat. Aby si vydělal na pobyt v Moskvě, pracoval jako technický kreslič na dráze Kursk-Moskva. Roku 1901 si vzal Polku Kazimiru Zgleits. Roku 1904 přijel do Moskvy a následujícího roku zde začal studovat na Škole malby, sochařství a architektury. Během návštěv u rodičů v Kursku maloval v plenéru obrazy ovlivněné impresionisty. V roce 1906 zahájil soukromé studium v ateliéru F. I. Roehrberga. Poprvé představil své obrazy veřejnosti v roce 1907 v rámci 14. výstavy Moskevské společnosti umělců, kam patřili mj. Natalia Gončarovová a Vasilij Kandinskij. S Moskevskou společností umělců spolupracoval i v dalších letech, 1908 s ní vystavil Tři studie k fresce. Roku 1909 se oženil podruhé, tentokrát s dcerou psychiatra Sofií Rafalovičovou. Malevič se v roce 1910 zúčastnil také prvního výstavního projektu skupiny ruských primitivistů a následovníků Paula Cézanna, kteří si říkali Kárový kluk. Roku 1911 začíná jeho neoprimitivistické období, obrazy vytvořené v tomto duchu vystavil v témže roce na Prvním moskevském salónu. Následující rok vystavuje Malevič v rámci sdružení Oslí ocas, založeném Gončarovovou a Michailem Larionovem. V roce 1913 napsal spolu s Michailem Matuškinem a Alexejem Kručonychem Futuristický manifest a společně ve Finsku složili experimentální operu Vítězství nad sluncem, která měla ještě téhož roku premiéru v Petrohradě. Téhož roku obsadil newyorskou výstavu Armory Show, legendární podnik, na němž bylo poprvé v USA vystaveno současné evropské a americké avantgardní umění.
V roce 1914 poprvé vystavoval v zahraničí. Na pařížském Salónu nezávislých vystavil tři obrazy: Samovar, Dokonalý portrét Ivana Vasilieviče Klyuna a Ráno po bouři. Roku 1915 v Petrohradu poprvé vystavil své suprematické obrazy včetně proslulého Černého čtverce a napsal pojednání Od kubismu k suprematismu. Bezprostředně po Říjnové revoluci se Malevič stal na čas správcem státních kremelských uměleckých sbírek a začal vyučovat na uměleckých školách v Moskvě a Petrohradě. Roku 1918 navrhl scénu k Majakovského dramatu Mystérium buffo. Na pozvání malířů Věry Jermolajevové a El Lisického odjel následujícího roku učit na výtvarnou školu do Vitebsku, jejímž ředitelem byl Marc Chagall.
V roce 1920 se mu narodila dcera Una. Protože se bolševickým úřadům ve Vitebsku postupně stávalo umění avantgardních umělců nepřijatelné, odešel Malevič roku 1922 s většinou svých žáků do Petrohradu. Zde reformoval místní Muzeum umělecké kultury na Národní institut umělecké kultury (GINChUK), což byla pracovně-vzdělávací instituce, rozdělená do pěti kateder. Po úmrtí manželky se v roce 1925 potřetí oženil, tentokrát s Natálií Mančenkovou. Roku 1926 byl GINChUK v rámci tažení proti avantgardě zrušen. Lidový komisař pro vzdělání Anatolij Lunačarskij ho jmenoval zástupcem Leningradského institutu pro kulturu a umění v Německu. Malevič vycestoval počátkem roku 1927 a přes Polsko, kde byl s nadšením přijat, dorazil v dubnu do Dessau, kde sídlila výtvarná škola Bauhaus, vedená tehdy Waltrem Gropiem. Tato škola vydala v německém překladu jeho práci Nepředmětný svět. Vzhledem k politickým poměrům ve vlasti zvažoval Malevič emigraci. Rozhodl se pro návrat, ponechal však značnou část svých obrazů a spisů v Německu. Po návratu v červnu 1927 se vrátil do Státního institutu pro dějiny umění v Moskvě, kde byl zaměstnaný před odjezdem do Německa. Dva roky nato byl ale z místa propuštěn. Bylo mu umožněno pracovat dva týdny v měsíci v Kyjevském Uměleckém institutu. V roce 1930 byl malíř dokonce na 14 dní uvězněn a vyslýchán kvůli údajnému šíření podvratných názorů. Přesto byl rok nato pověřen vypracováním plánů na přestavbu secesního Rudého divadla v Petrohradu. V roce 1932 se v Petrohradu natrvalo usadil, když zde získal místo vedoucího výzkumné laboratoře v Ruském muzeu. Téhož roku byla jeho díla prezentována na putovní výstavě 15 let sovětského umění. V roce 1934 onemocněl rakovinou a přestal malovat. V posledním roce života bylo ještě v Petrohradu vystaveno pět jeho pozdních obrazů. Malevičův pohřeb hradilo město Petrohrad, pozůstalost získalo Ruské muzeum. Malíř byl pohřben poblíž svého venkovského sídla v Němčinovce u Moskvy.
Zemřel 15. 5. 1935 v Leningradě (Sovětský svaz).
Kazimir Malevič (Wikipedia)
Kazimir Malevich (www.artmuseum.cz, Martina Glenn)
Malevič Kazimir Severinovič (leporelo.info)
Kazimierz Malewicz (Fotografie z 30. let)
Kazimierz Malewicz (Fotografie z 30. let)
  www.CoJeCo.cz
Lípa č. 1/2010
Viz
Kalendárium Květen 2015 (15.5.)
     
23. února 1908 (110. výročí)
zemřel v Praze-Holešovicích (Čechy, Rakousko-Uhersko) slavný český básník, prozaik, novinář a cestovatel Svatopluk Čech, který se proslavil fantastickými příběhy pana Broučka.
Svatopluk Čech, hlavní představitel literární skupiny ruchovců, nazvané podle almanachu Ruch (almanach poprvé vyšel r. 1868), vědomě usiloval o vlasteneckou a slovansky angažovanou tvorbu, která navazovala na ideály národního obrození. Svatopluk Čech významně zasáhl i do dějin české žurnalistiky, spolu se Servácem Hellerem se ujali v roce 1873 Hálkem a Nerudou už k zániku odsouzeného časopisu Lumír, který později předali J. V. Sládkovi. V letech 1878-1899 pak vydával a redigoval časopis Květy.
Jeho otec František Jaroslav Čech (1817 Peruc - 1877 Slupka, Bukovina) byl panský hospodářský správce a český vlastenec. V letech 1848-1849 v době konání Kroměřížského sněmu působil v Kroměříži jako novinář. Povolání a vlastenectví otce byly důvodem častého stěhování v době básníkova mládí. Dětství prožil na Benešovsku v Ostředku, Jezeře, Střížkově a Postupicích a v Litni na Berounsku. V Praze vystudoval piaristické gymnázium a později práva. Přispíval do almanachu Ruch a časopisu Květy, od roku 1871 byl redaktorem Světozoru. V letech 1873-1876 působil jako redaktor Lumíru, krátce působil i v Národních listech. V roce 1873 byl členem advokátní kanceláře ve Slaném, téhož roku však praxe zanechal a věnoval se jí až v letech 1876-1879, kdy byl členem advokátní kanceláře v Praze. Řádným členem České akademie věd a umění zvolen dne 3. července 1890, svého členství se vzdal v roce 1895.
Hodně cestoval, navštívil Kavkaz, Chorvatsko, Dánsko, Polsko, Itálii, Paříž. V letech 1895 až 1903 žil v Obříství u Mělníka. Konec života trávil v Praze na Letné, v Holešovicích a v Tróji. Pohřben byl s velikou slávou na Vyšehradě. Na hrobě (podle návrhu architekta Antonína Wiehla) byla instalována socha v životní velikosti.
Jeho dílo je žánrově velmi bohaté. Psal především eposy s mnoha přirovnáními a popisy, jimiž je přerušován děj, ale také sociální, politickou a alegorickou lyriku, satiry, povídky a romány. Svými Výlety pana Broučka se stal jedním z průkopníků science fiction v české literatuře. Napsal také velké množství humoristických povídek, črt a fejetonů, ke kterým čerpal často náměty z advokátního prostředí. Mnohokrát byl kritizován za frázovitost. Uznával, že jeho poezie může působit frázovitě, ale on se hlásil k trvalým hodnotám, které si v sobě nesl celý život (např. láska k vlasti, touha po sociální spravedlnosti atp.).
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
"Protož nechať v temnu vůkol bičem vládne hrubá pěst, každý v srdci věrně chovej budoucnosti blahou zvěst, pobratří se lidstvo volné, klesnou pouta otroků a též prapor náš, ó bratři, zavlá v jasném vysoku."
Svatopluk Čech, Písně otroka. Tato sbírka politických básní byla svého času, řečeno dnešními slovy, bestsellerem. Během krátké doby měla padesát vydání.
A Svatopluk Čech byl z titulu autorství této knihy rozjařeným voličstvem zvolen za poslance vídeňského parlamentu. Psal ovšem i veselejší věci. Například rozmarné povídky.
Čech, nejstarší z šestnácti dětí hospodářského správce, právník a novinář, debutoval v almanachu Ruch, redigoval časopisy Lumír a Květy, psal básně, cestopisné črty, povídky, humoresky, arabesky a také romány.
Ještě dnes jsou živé jeho "broučkiády" - "Pravá cesta pana Broučka do Měsíce" a "Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do XV. století". A to i přesto, že už je to dávno, co Svatopluk Čech odešel tam, odkud není návratu.
Narodil se 21. 2. 1846 v obci Ostředek u Benešova (Čechy, Rakouské císařství).
Svatopluk Čech (Wikipedia)
Svatopluk Čech - spisovatel (www.spisovatele.cz)
Čech Svatopluk (www.rozhlas.cz, Karel Piorecký)
Portrét Svatopluka Čecha
Portrét Svatopluka Čecha
  Z historie (HaNo)
Lípa č. 4/2007
Lípa č. 4/2010
www.libri.cz
http://www.databazeknih.cz/
http://www.chopos.cz/
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Únor 2016 (23.2.)
     
23. února 1938 (80. výročí)
se v Praze (Československo) narodil český filmový a divadelní režisér, spisovatel, scénárista, herec a pedagog Jiří Menzel.
Značný ohlas doma i v zahraničí však vzbudila především Menzelova filmová tvorba pro svou schopnost vyprávět o prostých lidech, z nichž někteří podléhají v nerovném zápase s násilím, byrokracií, totalitní zvůlí, a druzí zase svou osobitostí, někdy až bizarní originalitou obohacují život kolem sebe. Hrdiny svých filmů našel především v díle spisovatele B. Hrabala, autora řady tragikomických příběhů všedního dne.
Narodil se v roce 1938 v Praze jako syn spisovatele a scenáristy Josefa Menzela. V roce 1962 ukončil studium režie u Otakara Vávry na FAMU v Praze. V šedesátých letech 20. století byl spoluzakladatelem filmové české nové vlny. Jeho první celovečerní film Ostře sledované vlaky podle literární předlohy jeho oblíbeného autora - Bohumila Hrabala - z roku 1966 získal Oscara za nejlepší zahraniční film. Další z jeho filmů Vesničko má středisková byl na Oscara nominován v roce 1985. Trezorový film Skřivánci na niti obdržel v roce 1990 cenu Zlatý medvěd na Mezinárodním filmovém festivalu v Berlíně, on sám pak roku 1996 získal Českého lva za dlouholetý umělecký přínos českému filmu.
V letech 1977-1979 byl členem souboru Divadla Járy Cimrmana. Od sedmdesátých let se věnuje i divadelní režii (sám o sobě prohlašuje, že je hlavním povoláním divadelní režisér, který se jen pouhou náhodou dostal k filmování). Jakožto divadelní režisér působil také v zahraničí, známé je jeho působení v bulharské Sofii i v bývalé Jugoslávii. Spolupracuje zejména s pražskými divadly - Činoherní klub, Vinohradské divadlo. Byl také učitelem na pražské FAMU, dále je též zahraničním členem Americké filmové akademie. Je nositelem vysokého francouzského uměleckého titulu Chevalier des Arts et Lettres. Stal se zakladatelem kabelové televize CS Film.
Je autorem knih fejetonů Tak nevím (1996) a Tak nevím podruhé (1998).
Koncem října 2004 se ve svých šestašedesáti letech oženil, během cesty po Asii si v Thajsku po pětileté známosti vzal o čtyřicet let mladší Olgu Kelymanovou (* 25. ledna 1978). 11. prosince 2008 se jeho manželce narodila dcera Anna Karolína.
Jiří Menzel (Wikipedia)
Jiří Menzel (www.csfd.cz, Pavel Petr)
Neobyčejné životy - Jiří Menzel (www.ceskatelevize.cz)
Jiří Menzel
Jiří Menzel
  Jak šel čas (TV pohoda č. 7/2018)
www.libri.cz
Lípa č. 4/2007
https://www.fdb.cz/
     
23. února 1948 (70. výročí)
se v Praze (Československo) narodil český spisovatel, prozaik, básník, překladatel, dramaturg, scenárista a lékař- psychiatr MUDr. Jan Cimický, CSc.
Jeho literární talent se projevil velice záhy - první pokusy publikoval už ve třinácti letech. V průběhu gymnasijních studií se také stal autorem amatérského divadelního souboru. V roce 1972 dokončil studia medicíny a o pět let později obhájil doktorát na univerzitě v Paříži, kde se stal zahraničním asistentem. V roce 1983 pak obhájil kandidátskou práci na lékařské fakultě v Praze. Po promoci působil v Psychiatrické léčebně v Bohnicích, v letech 1981 - 1996 jako primář. V roce 1996 otevřel Centrum duševní pohody Modrá laguna, kde působí dodnes.
Jako spisovatel se věnuje psychiatricky zaměřeným publikacím, poezii a hlavně psaní detektivek. Často v nich čerpá ze své lékařské praxe psychiatra. Je předsedou české sekce Asociace autorů detektivní literatury.
Jeho próza čerpá převážně z lékařské praxe, mnohdy jde o příběhy s detektivní zápletkou - jmenujme např. Případy doktora Dvořáka (1976), Poslední zastávka smrt (1980), Klíč k pachateli (1981), Gang smrtících snů (1985), Rána z milosti (1995), Dívka z přehrady (1997), Oddychový čas (1998), Popraviště v parku (2001), Vražedná past (2004), nebo Diagnóza: Náhlá smrt (2005). Problematikou stáří, generačních vztahů, morální lability a kriminality mládeže se autor zabýval v psychologické novele Poslední návrat (1988) a v románové reportáži Útěk do klece (1990). V povídkové sbírce Podivný host (1993) se zaměřil na sociální a psychologické problémy české společnosti po roce 1990.
Vydal několik sbírek vlastní poezie - Psychoterapie slov (1992), Stopami dláždění (1993), Lásko šílená (1996), Rákosová flétna (2001), Pro Tebe, má lásko (2003) a Ty a já (2007).
Je také autorem publikací pro veřejnost ze své odborné problematiky - Neznáme my se odněkud? (1990), Našinec v ohrožení (1994), Psychiatr v kapse (1995), Minimum o stresu (1996). Vydal též knihu vzpomínek Jak se z básníka stává psychiatr a naopak (1995) a cestopis Nefritový drak (2000).
Překládá díla francouzských dramatiků (např. Jean Anouilh) a básníků (např. Jacques Prévert).
Kontrolor - Příběhy z ordinace - MUDr. Jan Cimický, CSc. (www.avicenna.cz)
MUDr. Jan Cimický, CSc.: Ptačí chřipka nás nevyhubí (www.celostnimedicina.cz)
Jan Cimický (Wikipedia)
MUDr. Jan Cimický, CSc.
MUDr. Jan Cimický, CSc.
  Lípa č. 4/2007
http://detektivky.bestfoto.info
http://www.modra-laguna.cz/
https://www.databazeknih.cz/
Viz
Kalendárium Únor 2008 (23.2.)
     
23. února 1968 (50. výročí)
měl v kinech premiéru film režiséra Antonína Moskalyka Dita Saxová, natočený podle knižní předlohy Arnošta Lustiga.
Podle předlohy Arnošta Lustiga vznikl snímek, který se dotýká obtížného překonávání válečných traumat. Hrdinkou je židovská dívka, která přestála koncentrační tábory, ale zůstala na světě sama - nikdo z jejích příbuzných a blízkých nepřežil. Osmnáctiletá Dita, mlčenlivá a téměř úzkostně neprůbojná, se však jen stěží orientuje v poválečné společnosti, v níž opět raší bezohlednost a zištnost, kde na ni čekají jen opětovná zklamání, kde jejím pocitům nikdo nerozumí... Vznikla pozoruhodná psychologická studie, která má širší platnost.
Režie: Antonín Moskalyk. Předloha: Arnošt Lustig (kniha). Scénář: Arnošt Lustig. Kamera: Jaroslav Kučera. Hudba: Luboš Fišer. Střih: Zdeněk Stehlík. Scénografie: Vladimír Labský. Masky: Otakar Košťál. Kostýmy: Marie Rubášová.
Hrají: Krystyna Mikołajewská, Bohuš Záhorský, Karel Höger, Martin Růžek, Noemi Sixtová, Jaroslava Obermaierová, Yvonne Přenosilová, Dana Syslová, Josef Abrhám, Ladislav Potměšil, Jiří Menzel, Pavel Kollmann, Nelly Gaierová, Jaromír Petřík, Zbyněk Pohlídal, Ferdinand Krůta, Blanka Waleská, Čestmír Řanda st., Bohuslav Čáp, Vlastimil Fišar, Ilja Prachař, Zdeněk Hodr, Ludmila Stambolieva, Paul Leclér, Otto Budín, Rudolf Iltis, Regina Romanová, Jaroslav Kašpar, Mirko Musil, Otto Ohnesorg, Jan Schánilec, Eva Šenková, Helena Lombardová, Jindřich Blažíček, Blanka Bohdanová, Eva Klepáčová, Milan Friedl, Jiří Kodet, Regina Rohanová.
Dita Saxová (www.csfd.cz)
Dita Saxová (www.fdb.cz)
Dita Saxová - závěrečná scéna (www.youtube.com, video/audio, 2:29 min)
Dita Saxová (1967)
Dita Saxová (1967)
  Jak šel čas (TV pohoda č. 7/2018)
     
23. (25.) února 1968 (50. výročí)
v Mnichově (Bavorsko, Spolková republika Německo) zemřel český mediální (filmový) podnikatel a filmový producent Miloš Havel, strýc bývalého českého prezidenta Václava Havla a jeho bratra Ivana, majitel největší prvorepublikové produkční firmy Lucernafilm.
Jeho jméno je spjato se vznikem Barrandovských filmových ateliérů a rozvojem československé kinematografie v období mezi světovými válkami i během druhé světové války. Někdy bývá označován za prvního českého filmového magnáta.
Roku 1920 byl spoluzakladatelem a později hlavním akcionářem společnosti A-B, jejíž filmové ateliéry v Praze na Barrandově se staly slavným místem pro výrobu českých filmů. V roce 1937 obnovil firmu Lucerna-film, kterou už roku 1912 založil jeho otec Vácslav Havel a v jejíž produkci byla natočena většina nejlepších českých filmů z konce 30. let a z období okupace.
S bratrem Václavem Havlem byl spolumajitelem firmy, které patřila významná střediska společenského života v Praze - palác Lucerna a Barrandovské terasy.
Po válce byly jeho filmové podniky znárodněny a Miloš Havel, jenž za války pomohl řadě literátů uniknout totálnímu nasazení, byl dokonce obviněn z kolaborace. Po únoru 1948 byl při pokusu o útěk do zahraničí zatčen a vězněn, ale nový pokus v roce 1952 byl úspěšný. Žil v Mnichově, kde vedl restauraci, která se stala místem schůzek emigrantů i návštěvníků z Československa, k nimž v 60. letech patřil také jeho synovec Václav Havel.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Ve stejný den jako Otomar Korbelář se narodil Miloš Havel. Před kamerou stál jen mimořádně, většinou jen při rodinných seancích, ale pro český film toho udělal mnoho. Vděčíme mu za filmy jako Kristián nebo Eva tropí hlouposti. Vděčíme mu za víc, než by se zdálo.
Narodil se jako mladší ze dvou synů majitele stavební firmy Vácslava Havla. V bohaté rodině, která se výrazně zajímala - řekněme to formálně - o kulturní život. V roce 1920 tatínek Vácslav postavil palác Lucerna. V té době už rodina Havlových vlastnila pět kin a založila filmovou společnost Lucerna film. Miloš v jejím vedení seděl od svých devatenácti let. Zasloužil se o to, že čeští diváci poznali americké filmy. Byl to on, kdo je dovážel do republiky. Westerny, které uváděla jeho kina, se inspirovali první čeští trampové. Ve 20. letech rodina Havlových založila také filmové továrny A-B. Mimořádný úspěch jim přinesl jeden z prvních českých zvukových filmů C. a k. polní maršálek.
Podíváte-li se na Barrandov, uvidíte pomník rodiny Havlových. Vystavěli tam vilovou čtvrť a filmové ateliéry pro výrobu filmů. Díky jejich kvalitě získala firma ve 30. letech pod vedením Miloše Havla téměř monopolní postavení. Mezi známými se Miloši Havlovi říkalo „Pepř“.
„Kdyby Miloš Havel ještě žil,“ řekl jistý jeho přítel, „docela by oželel přátelské sympatie, protože se jimi, díky své samolibosti, mohl samozásobit. Na co si potrpěl, to byl úctyhodný obdiv. Vlastně měl smůlu, že se narodil v tomto století a v této zemi. Asi by dal přednost době a dvoru Ludvíka XIV., ovšem za předpokladu, že by byl Ludvíkem XIV.“
Miloš Havel po takzvaném Vítězném únoru přišel o vše. I o Lucernafilm. V roce 1949 se pokusil uprchnout, ale byl chycen a uvězněn. Druhý útěk v roce 1952 se mu podařil a založil si v Mnichově restauraci. Zemřel v únoru roku 1968.
Narodil se 3. 11. 1899 na Zderaze u Prahy (Praha, Čechy, Rakousko-Uhersko).
Miloš Havel (Wikipedia)
Miloš Havel (www.csfd.cz, Roman Porteš)
Tajemný Miloš Havel a třinácté komnaty minulého století (cechoaustralan.com, Veronika Boušová)
Miloš Havel
Miloš Havel
  www.libri.cz
https://www.respekt.cz/
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Únor 2008 (23.2.)
     
23. února 2008 (10. výročí)
zemřel český biolog a ekolog Jiří Velemínský, průkopník české rostlinné genetiky.
Narodil se 21. 11. 1933.

  Z historie (HaNo)
     
24. (14.) února 1808 (210. výročí)
zemřel český veterinář profesor PhDr. MVDr. Ignác Josef Pešina - Pešínský zvaný z Čechorodu.
Studoval filozofii v Praze a lékařství ve Vídni, kde poté působil jako asistent na anatomickém ústavu. Roku 1801 se stal 1. profesorem anatomie na škole a od r. 1806 byl ředitelem výše jmenovaného ústavu. Přičinil se o zavedení očkování proti ovčím neštovicím a o léčení dobytčího moru. Zaměřil se na výzkum určování stáří koní podle změn na zubech.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Tahle sympatická tvář patří rodákovi z Kostelce nad Ohří Ignáci Josefu Pešinovi. Kostelečtí netušili, jak slavným se ten křikloun, který spatřil světlo světa právě na apríla, 1. dubna 1766, stane.
Slavným se stal díky koním, kravám a ovcím. Abych to upřesnila, je považován za zakladatele vědeckého veterinárního lékařství. Nejprve ovšem vystudoval filozofii na pražské univerzitě. Filozofie byla tehdy brána jen jako jakási rozcvička. Jako nutné základní vzdělání. Když ji Josef Ignác ukončil, odešel do Vídně a tam vystudoval lékařství. Léta pak působil jako asistent ve zvěrolékařském ústavu ve Vídni. V roce 1801, to mu bylo pětatřicet let, povýšil na profesora a ve čtyřiceti letech se stal ředitelem ústavu.
A čím se tak proslavil? Přičinil se o zavedení očkování proti ovčím neštovicím a vcelku úspěšně zkoumal možnosti, jak skoncovat s dobytčím morem. A jako první vypracoval vědeckou metodu zkoumání stáří koní podle stavu jejich zubů.
Narodil se 1. 4. 1766 v Kostelci nad Ohří (Habsburská monarchie).
Dr. Ignác Josef Pešina (www.encyklopedie.brna.cz)
Ignác Josef Pešina - zvěrolékař (www.kostelecno.cz)
Pešina Ignác Josef (leporelo.info)
Dr. Ignác Josef Pešina
Dr. Ignác Josef Pešina
  Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Únor 2008 (24.2.)
     
24. února 1848 (170. výročí)
došlo ve Francii k buržoasnědemokratické revoluci.
Liberální demokraté při povstání smetli režim Ludvíka Filipa. Po vítězství na barikádách v Paříži byla ustanovena prozatímní vláda, která vyhlásila republiku. Revoluční nálady z Francie se rychle šířily po celé Evropě.

  Rok do kapsy
     
24. února 1868 (150. výrtočí)
se narodil český sochař František (Franta) Uprka.
Zemřel 8. 9. 1929.

  Lípa č. 4/2007
     
24. února 1908 (110. výročí)
zemřel český operní pěvec (tenor) a sbormistr Jan Ludvík Lukes.
Narodil se 22. 11. 1824.

  Lípa č. 4/2007
     
24. února 1918 (100. výročí)
se v Roudnici nad Labem (Čechy, Rakousko-Uhersko) narodil český divadelní, filmový a televizní herec a dabér Svatopluk Beneš, který byl znám široké veřejnosti množstvím komických i dramatických rolí.
Dlouho hrál milovnické role, v nichž uplatňoval svůj jemný humor, později vynikl zejména v úlohách anglického a francouzského klasického i současného repertoáru.
Hrál v Divadle na Vinohradech a v Městských divadlech pražských, od svých 16 let i ve filmu, kde se stal záhy filmovou hvězdou v rolích romantických milovníků. Populární je jeho postava nadporučíka Lukáše z filmové dilogie Dobrý voják Švejk a Poslušně hlásím (1956, 1957). Větší i menší role si zahrál v desítkách televizních inscenací až do devadesátých let.
Proslul rolemi romantických hrdinů a mužů výrazně aristokratického typu. Hrál v Divadle na Vinohradech a Městských divadlech pražských a v meziválečné době byl filmovou hvězdou. Hrál např. ve filmech Pohádka máje, Přijdu hned, Řeka čaruje, Dobrý voják Švejk.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
"Skutečný herec musí nad rolí udržet vládu a ne se jí nechat úplně usmýkat," prohlásil už ve zralém věku Svatopluk Beneš. Možná přitom vzpomínal na své filmové začátky. Psal se rok 1935, Sváťovi bylo šestnáct let, studoval konzervatoř a režisér Vladimír Slavínský mu nabídl roli ve filmu Studentská máma.
"Mládenče, z vás bude herec," volal nadšeně režisér Slavínský. A nemýlil se. Od svých devatenácti let Svatopluk Beneš působil ve Vinohradském divadle. V roce 1950 přešel do Městských divadel pražských a strávil tam čtyřicet let, během kterých ztvárnil na dvě stě postav. Přes rozpačité první vystoupení před kamerou se stal jedním z nejpopulárnějších milovníků stříbrného plátna. Jeho partnerkami byly největší filmové hvězdy první republiky. Lída Baarová, Adina Mandlová, Nataša Gollová a Hana Vítová.
Po válce se Svatopluku Benešovi hlavní role, mluvím o filmu, samozřejmě, začaly vyhýbat. Vždycky mu víc slušel frak nebo uniforma než montérky. A tak se stal hercem vedlejších rolí. Až na pár výjimek. Vzpomínáte na Hostinec U Kamenného stolu?
Svatopluk Beneš hrál do chvíle, kdy mu to síly dovolily. Poslední čtyři roky života už jen živořil a toužil odejít za přáteli, kteří na něho čekali tam nahoře. 27. dubna loňského roku se mu jeho přání splnilo. Našel klid. Vzpomínky na posledního velkého gentlemana filmového plátna a televizní obrazovky naštěstí zůstaly uchovány v archívech.
Zemřel 27. 4. 2007 v Praze (Česká republika).
Svatopluk Beneš (Wikipedia)
Svatopluk Beneš (www.csfd.cz, Petr Tauc)
Svatopluk Beneš (www.fdb.cz)
Svatopluk Beneš
Svatopluk Beneš
  Jak šel čas (TV pohoda č. 8/2018)
Z historie (HaNo)
Český biografický slovník XX. století
Lípa č. 4/2017
https://www.novinky.cz/
http://www.databazeknih.cz/
http://www.bkovarikova.cz/
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Duben 2017 (27.4.)
     
24. února 1928 (90. výročí)
začala podle urbanistického projektu architekta Maxe Urbana výstavba Barrandova.
Postupně vznikla moderní vilová čtvrť s kavárnou, restaurací a terasami, plaveckým stadionem a filmovými ateliéry.
Barrandov je mladou čtvrtí na katastrálním území Hlubočepy. Jeho historie se začala psát až ve 20. letech 20. století. Za vznik této části Prahy vděčíme Ing. Václavu Havlovi, otci pozdějšího prezidenta Václava Havla. Ten dostal po svém návratu z USA do Československa nápad postavit moderní a skvěle architektonicky řešenou zahradní čtvrť. Pro časopis Mladý svět v roce 1969 poskytl rozhovor uvedl, že jeho inspirací byla Amerika. „Byl jsem po první světové válce předsedou Svazu československého studentstva a na své útraty jsem odjel na „inspekční“ cestu po univerzitách Spojených států. Při návštěvě kalifornské Berkleyovy univerzity jsem se ocitl v nádherné čtvrti kalifornských boháčů. A tam mě - bylo to ve čtyřiadvacátém roce - napadl Barrandov.“ uvedl dále v rozhovoru. Území, které odpovídalo jeho požadavkům byla nepřístupná náhorní plošina nad Vltavou bez jakékoli zástavby. Do realizace se Václav Havel pustil společně se svým bratrem Milošem Havlem. Nejdříve skoupil pozemky, které měly celkem rozlohu 55 ha. Dále původní název oblasti Habrová, který se Havlovi nezdál dostatečně exkluzivní, byl pozměněn na Barrandov podle francouzského vědce Joachima Barranda. V roce 1927 byl schválen projekt na její výstavbu stavbu a byla zahájena stavba komunikace následně i stavba inženýrských sítí k jednotlivým parcelám, kterých bylo 200. Téhož roku zahájila činnost v té době nejmodernější restaurace v Československu Terasy, kterým byly později dodělány garáže a čerpací stanice. Pod skálou byl k areálu restaurace postaven i plavecký bazén s tribunami. Výstavba na jednotlivých parcelách na Barrandově byla ponechána vkusu majitelů, přesto si však Havel nechával právo k nahlédnutí a konzultaci finálních plánů s architektem Maxem Urbanem, hlavním projektantem.
Roku 1930 byl nepřímo dán Pražským magistrátem podnět ke stavbě filmových ateliérů na Barrandově. Společnost AB skoupila cca 50 hektarů půdy nad zahradním městem a do konce roku 1931 byly už v Barrandovských ateliérech nafilmovány první záběry. V roce 1939 byly Barrandovské ateliéry zabaveny Němci a byly zde natáčeny propagandistické filmy. Po 2. světové válce byly ateliéry znárodněny a po roce 1989 zprivatizovány. Dnes jsou ve vlastnictví holdingu AB Barrandov.
Barrandov (Wikipedia)
Barrandov, německý Hollywood (svet.czsk.net, Tereza Dvořáková)
Barrandov Studios
Barrandov Studios
  www.quido.cz
Viz
Kalendárium Únor 2008 (24.2.)
     
24. února 1928 (90. výročí)
se v Novém Městě nad Metují (Československo) narodil český geolog, cestovatel a polární badatel docent Dr. Josef Sekyra, CSc.
Geomorfolog a horolezec, od roku 1952 Ústřední ústav geologický v Praze (od roku 1991 Český geologický ústav), od roku 1968 externí docent UK v Praze. Zabýval se periglaciální geomorfologií, kryogeologií a širší problematikou velehorských oblastí.
Účastník četných horolezeckých expedic. V roce1961 na Pamíru jako první občan Československa zdolal sedmitisícovku, dvakrát cestoval do Antarktidy, v letech 1966-1967 do země královny Maud a Enderbyho země se sovětskými výzkumníky, v letech 1969-1970 s americkou expedicí Deep Freeze do Transantarktického pohoří. Je autorem 54 prvovýstupů na vrcholy Antarktidy. Byl první občan Československa, který stanul na jižním pólu.
Během svého vědeckého života strávil dlouhý čas terénními pracemi v oblastech s extrémními klimatickými podmínkami - vysokých horách, jeskyních, horkých pouštích a také v polárních pouštích Antarktidy (1961 - mezinárodní expedice Pamír); dr. Sekyra vytvořil při geologickém průzkumu Československý výškový rekord - pracoval v 7 700 m n.m. na Pik Kaufmannu, 1963 - speleologická expedice do Apuánských Alp v Itálii - pracoval v druhé nejhlubší jeskyni světa Antro di Gorchia a následně v kráteru vulkánu Stromboli, 1966/1967.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
První Čech, který stanul na jižním pólu se jmenoval Josef Sekyra. Slavný geolog ale vždy skromně říkal: „Nikdy jsem si to moc nebral. Stejně jako když jsem byl coby první Čech na sedmitisícovce. Já tam byl hlavně za šutrama, to ostatní nebylo podstatný.“
Při výpravě na jižní pól byl Josef Sekyra členem americké expedice. Počasí bylo dlouho nepříznivé, až se konečně kolem Vánoc naskytla možnost provést průzkum. „Přistávali jsme do mrazivého oparu a já byl ještě v tranzu,“ popisoval vstup na jižní pól Sekyra. „Měl jsem plnou hlavu toho, co jsem viděl cestou.“
Vedoucí stanice a polárníci na jižním pólu tehdy už věděli, že se k nim blíží první Čech. Narychlo ušili československou vlajku a vyvěsili ji na stožár. Visela prý tehdy sice opačně, ale Josefu Sekyrovi to nevadilo. Než odletěl, přibil na jižní pól cedulku s nápisem Praha 15 560 km. Při jeho druhé návštěvě pólu, byla už celá cedule dávno pod sněhem.
Zemřel 10. 11. 2008 v Praze (Česká republika).
Josef Sekyra (www.horosvaz.cz)
Josef Sekyra (Wikipedia)
Portréty - Josef Sekyra, geolog (www.ceskatelevize.cz)
Docent Dr. Josef Sekyra, CSc.
Docent Dr. Josef Sekyra, CSc.
  Z historie (HaNo)
Lípa č. 4/2007
https://www.severskelisty.cz/
http://www.ceskatelevize.cz/
http://www.czech-press.cz/
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Únor 2008 (24.2.)
     
24. února 1928 (90. výročí)
se v Praze (v Nové Pace, Československo) narodil český filosof PhDr. Jiří Černý.
Věnoval se kritice západní filosofie, zabýval se analýzou díla Schellingova, Hegelova, fenomenologií a hermeneutikou.
Studium filozofie a češtiny na FF UK zakončil doktorátem filozofie v r. 1952. Krátce pracoval v Čs. rozhlase a r. 1953 nastoupil jako interní aspirant do Kabinetu filozofie ČSAV v Praze, pozdějšího FÚ ČSAV, kde až do své smrti pracoval jako vědecký pracovník i jako vedoucí oddělení dějin filozofie.
Jako historik filozofie se věnoval metodologickým problémům dějin filozofie, české filozofii, německému klasickému idealismu, marxistické filozofii a některým proudům soudobé filozofie. Českým osvícenským myšlením se zabýval už ve své kandidátské práci Jiří Procházka a dialektika v německé přírodní filosofii, která knižně vyšla v r. 1960, a také např. ve svých bolzanovských studiích. Podílel se na Antologii z dějin československé filosofie (1963) a vedl autorský kolektiv Antologie z dějin českého a slovenského myšlení do roku 1848 (1981). Věnoval se dále Schellingovu a Hegelovu dílu a marxistické analýze fenomenologie, hermeneutiky a frankfurtské školy. Filozofický pohled na smysl hry v lidském životě představuje jeho monografie Fotbal je hra (Pokus o fenomenologii hry), která sleduje hru jako fenomén estetický, psychický, sociální a kulturní. Inspirován mj. E. Finkem, J. Patočkou, H.-G. Gadamerem a holandským filozofem a psychologem F. J. J. Buytendijkem se snaží odpovídat nikoli na otázku co je hra, ale jak je hra ve světě a jaký má smysl, jak je lidská hra uprostřed lidské existence a jak je vůbec možné hře jako specifickému lidskému bytí vůbec porozumět; tím překračuje vlastní problematiku lidské hry ve světě až k filozofii lidského bytí ve světě.
Zemřel 1. 11. 1982 v Praze (Československo).
Jiří Černý (www.phil.muni.cz)
Jiří Černý: Lecturas: Určeno pro posl. filosof. fak (baila.net)
Jiří Černý: Jiří Procházka a dialektika v německé přírodní filosofii
Jiří Černý: Jiří Procházka a dialektika v německé přírodní filosofii
  Český biografický slovník XX. století
Viz
Kalendárium Listopad 2012 (1.11.)
     
24. února 1948 (70. výročí)
v celé Československé republice proběhla hodinová generální stávka na podporu politiky KSČ při řešení vládní krize, které se zúčastnilo 2,5 milionu pracujících.
Na pravé poledne vyhlásila KSČ hodinovou generální stávku, které se spontánně účastnilo 2,5 milionu Čechoslováků, protest veřejně odmítly jen dva až tři tisíce lidí (KSČ podnes uvádí údajně přesné číslo stávkokazů - 1494 lidí). Národ dobrovolně volil totalitu. Lépe řečeno - naivně věřil v lepší zítřky a spravedlivější uspořádání světa. „Stávka byla tvrdou ránou reakci a všem těm, kteří nechtějí pochopit, že zrádci a ochránci rozvratníků se již nikdy nesmějí vrátit do vlády," pochválilo Rudé právo masovou účast lidu při hodinové stávce. Dvanácti nekomunistickým ministrům, kteří podali demisi, se tak šance na návrat do vlády snížila na minimum.
Únor 1948: Pěst na oko proti pěsti dělnické třídy (www.tyden.cz, Ivan Motýl)
Praha, 24. února 1948
Praha, 24. února 1948
  Z historie (HaNo)
Lípa č. 4/2007
     
24. února 1968 (50. výročí)
severoirská astronomka profesorka PhD. Jocelyn Bellová Burnellová, plným jménem Susan Jocelyn Bell Burnell, rozená Susan Jocelyn Bell (* 15. července 1943 Belfast, Severní Irsko, Spojené království) z Cambridge objevila nový typ hvězdy - první pulsar (rychle rotující neutronovou hvězdu).
Po zdárném dokončení studia fyziky na universitě v Glasgow ve Skotsku přešla na Cambridgskou universitu, kde začala postgraduální studium na získání titulu PhD. Připojila se k týmu pěti dalších lidí a začala dvouletou práci na stavbě radioteleskopu pro pozorování kvasarů, který v červenci 1967 započal se systematickým prohlížením oblohy. 28. listopadu téhož roku zachytila Bell - Burnellová pulsující rádiový signál. Jeho zdroj byl později identifikován jako neutronové hvězdy, pulsar. Ale jen Antony Hewish, její nadřízený a vedoucí zmíněného vědeckého týmu, dostal za tento objev Nobelovu cenu za fyziku, což kritizoval například Fred Hoyle (pravděpodobně za tuto kritiku nedostal Nobelovu cenu, ale William Alfred Fowler ano). V lednu tým zveřejnil výzkumný článek, ve kterém oznámil objev pulsarů.
V roce 1989 dostala od Královské astronomické společnosti v Londýně Hershelovu medaili za objev pulsarů. V roce 1991 opustila místo na Královské observatoři a stala se profesorkou fyziky na Veřejné universitě v Milton Keynes v Anglii.
První pulsar objevili v roce 1967 Jocelyn Bell Burner a Antony Hewish z Univerzity v Cambridgi. Protože byli původně popletení nepřirozeně pravidelným vyzařováním pulsaru, nazvali svůj objev LGM-1 (jako little green men = malí zelený mužíčci); později pulsar nazvali PSR 1919+21.
Slovo pulsar je složenina z „pulsating star“ (pulzující hvězda) a poprvé se objevilo v roce 1968.
Jocelyn Bellová Burnellová (Wikipedia)
Jocelyn Bell Burnell (edu.techmania.cz, Mgr. Magda Králová)
Pulsar (Wikipedia)
Jocelyn Bellová Burnellová
Jocelyn Bellová Burnellová
  www.iabc.cz
http://presny-cas-online.cz/
http://vtm.e15.cz/
Viz
Kalendárium Únor 2008 (24.2.)
     
24. února 1978 (40. výročí)
byl areál Anežského kláštera v Praze vyhlášen národní kulturní památkou.
Anežský klášter na Františku je považován za první gotickou stavbu nejen v Praze, ale v Čechách obecně. Byl založen Václavem I. v letech 1233 - 1234 z podnětu jeho sestry Anežky pro řád klarisek, který Anežka uvedla do Čech a jehož byla první představenou. Předchůdcem kláštera byl špitál. Klarisky vznikly původně jako odnož řádu sv. Františka z Assisi, klášteru se kdysi také říkalo Pražské Assisi. Anežka byla mimořádnou duchovní osobností 13. století. Kromě tohoto kláštera klarisek, kde se stala abatyší, založila i jediný český církevní řád - špitální řád křižovníků s červenou hvězdou. Anežka Česká byla svatořečena v roce 1989.
Anežský klášter, bývalý klášter klarisek a minoritů a první konvent klarisek v Záalpí, patří k nejvýznamnějším gotickým stavbám Prahy. Založila jej ve 30. letech 13. století, přemyslovská princezna Sv. Anežka Česká (kolem 1211-1282), spolu se svým bratrem králem Václavem I. Do nově budovaného kláštera záhy vstoupila a žila zde v čele řeholní komunity až do své smrti.
Klášter svaté Anežky České (www.ngprague.cz)
Anežský klášter (Wikipedia)
Anežský klášter (www.maturita.cz)
Klášter sv. Anežky České
Klášter sv. Anežky České
  Lípa č. 4/2007
http://www.kudyznudy.cz/
Viz
Kalendárium Únor 2008 (24.2.)
     
24. února 1998 (20. výročí)
zemřel ve Vídni (Rakousko) český sochař, malíř, kreslíř a překladatel Zbyněk Sekal.
Své názory a tvůrčí hledačství zachytil v literárně cenných deníkových záznamech, podávajících pozoruhodné svědectví o době i o procesu vzniku výtvarného díla.
Zbyněk Sekal v letech 1934-1941 navštěvoval gymnasium, reálku a obchodní akademii, učil se knihkupcem. V roce 1941 ho zatklo gestapo za činnost v ilegální skupině komunistické mládeže, až do konce války byl internován v koncentračním táboře Terezín a Mathausen. V letech 1945-1950 studoval UMPRUM u profesora Františka Tichého a Emila Filly. V roce 1950 přerušil studia a živil se jako propagační referent, později jako redaktor v nakladatelství Svoboda. Roku 1953 přesídlil do Bratislavy a věnoval se překladatelské činnosti.
V šedesátých letech cestoval a zúčastnil se např. keramického semináře v Gmundenu (Rakousko) a sochařského symposia v St. Margarethenu (Rakousko). Roku 1969 odešel do emigrace a usadil se ve Vídni. V letech 1972-1974 působil jako pedagog na Akademii výtvarných umění ve Stuttgartu. V 90. letech představil své dílo na několika výstavách v Českých zemích a na Slovensku.
Narodil se 12. 7. 1923 v Praze (Československo).
Zbyněk Sekal (www.revolverrevue.cz)
Zbyněk Sekal: Skládané obrazy a schránky aneb bez nároku na vnější odezvu (www.kultura21.cz, Ing. Olga Koníčková)
Zbyněk Sekal: Skládané obrazy a schránky (vltava.rozhlas.cz, Karel Oujezdský)
Zbyněk Sekal
Zbyněk Sekal
  Z historie (HaNo)
Český biografický slovník XX. století
Lípa č. 2/2008
Viz
Kalendárium Červenec 2013 (12.7.)
     
25. února 1808 (210. výročí)
se v Mělníku (Rakouské císařství) narodil český hudební skladatel Jan Pavel Martinovský, celým jménem Jan Pavel Michal Martinovský, zaměřený především na písňovou tvorbu.
Patřil ke starší generaci obrozeneckých skladatelů. Mimo jiné upravil lidové písně Karla Jaromíra Erbena pro klavírní doprovod a zhudebnil básně Matěje Havelky i dalších autorů.
Narodil se roku 1808 v Mělníku (údaje o datu narození se liší, bývá uváděno např. 12. dubna, 24. února nebo 25. února). První hudební vzdělání získal na národní škole v rodném městě. Poté navštěvoval školu ve Vysoké u Mělníka, kde ho učitel Kmoch cvičil ve hře na klavír na skladbách Josefa Segera.
Nejprve se chtěl stát učitelem, ale později změnil názor. V 17 letech nastoupil na piaristické gymnázium, kde šest let hrál na varhany. Po jeho absolvování byl přijat na filosofickou fakultu. Aby se mohl stát knězem, vstoupil roku 1834 do premonstrátského kláštera na Strahově; společně s ním byl přijat i pozdější básník Boleslav Jablonský. Oba tam navštěvoval Karel Jaromír Erben, s nímž se Martinovský seznámil už na filosofických studiích. V klášteře začal Martinovský skládat hudbu. K jeho prvním pracím patřilo Patero čtverohlasých zpěvů (1834), jeden z prvních českých kvartetů, a o rok později Šestero písní jednohlasých s průvodem piana.
Dne 24. prosince 1837 byl vysvěcen na kněze. Roku 1840 se stal varhaníkem na Strahově, po šesti letech převzal řízení kůru. V roce 1852 byl na vlastní žádost přeložen do Rakovníka jako ředitel a katecheta hlavní školy. Seznámil se tam s Matějem Havelkou a v letech 1852-1855 zhudebnil některé jeho básně. Roku 1855 byl jmenován ředitelem vyšších reálných škol v Rakovníku. Mimo jiné tam ve prospěch chudých studentů pořádal akademie, na kterých se hrály a zpívaly jeho skladby.
Poslední léta strávil ve Strahovském klášteře. Tam také 7. listopadu 1873 zemřel. Pohřben byl do klášterní hrobky na Malostranském hřbitově.
Martinovský byl známý jako autor písní. Patřil společně s Janem Kočím, Janem Adamem a J. Vocelem k prvním obrozeneckým skladatelům. Úspěch jeho prvních prací vedl k tomu, že mu Karel Jaromír Erben svěřil zharmonizování sebraných lidových písní. První díl se setkal s příznivým ohlasem, nakladatel Hoffmann se ale z ne zcela jasných důvodů rozhodl svěřit pokračování jinému skladateli, Zikmundu Kolešovskému. Jeho provedení se ale příčilo duchu národních písní a další pokračování byla opět svěřena Martinovskému. Tato práce Martinovského neobyčejně proslavila. Získala také cenu od císaře Ferdinanda Dobrotivého; tu si ovšem ponechal nakladatel, zatímco skladateli nevyplatil ani honorář.
Zemřel 7. 11. 1873 v Praze (Rakosko-Uhersko).
Jan Pavel Martinovský (Wikipedia)
Erben, Karel Jaromír / Martinovský, Jan Pavel - Nápěvy Písní národních v Čechách (www.podzemni-antikvariat.cz)
Jan Pavel Martinovský
Jan Pavel Martinovský (Fotobanka ČTK)
  Lípa č. 4/2007
     
25. února 1948 (70. výročí)
československý prezident Edvard Beneš pod obrovským tlakem KSČ přijal demisi demokratických ministrů a jmenoval novou vládu v čele s Klementem Gottwaldem - "vítězství pracujícího lidu nad buržoazií a reakcí" - KSČ se ujímá moci v Československu.
Komunisté tímto dnem legálně přejali nekontrolovatelnou moc v celém státě a Československo se stalo na čtyřicet jedna let součástí sovětské zóny.
Vyšetřování některých politických afér policejní složkou státu - Sborem národní bezpečnosti (SNB) - vedlo k protestům nekomunistických ministrů, které vyjádřili na zasedání vlády 13. února 1948 společně s odmítnutím chystaných přesunů velitelů SNB v Praze, jež měl v podstatě posílit vliv KSČ v policejních složkách. Protože vládní usnesení bylo ministrem vnitra Václavem Noskem (KSČ) odmítnuto, dalšího jednání vlády se 12 ministrů nekomunistických stran nezúčastnilo a 20. února 1948 podali demisi v očekávání, že tuto demisi prezident Beneš nepřijme a dojde k předčasným volbám, nebo že komunisté ustoupí.
Komunisté však vyšli do protiútoku - svolali manifestaci na Staroměstské náměstí 21. února, sjezd závodních rad 22. února a generální stávku s více než dvěma miliony zúčastněných o dva dny později. Vše mělo jediný cíl: donutit prezidenta, aby demisi přijal. Komunisté dokonce vytvořili nové ozbrojené složky - lidové milice. Proti tomu stáli pouze vysokoškolští studenti, kteří uspořádali 23. února pochod na Hrad, aby vyjádřili podporu prezidentu Benešovi. Komunisté tlačili i na další (levicové) politické strany - docílili odtržení prokomunistické třetiny sociální demokracie a její následné začlenění do KSČ. Akční výbory vylučovaly lidi, kteří nesouhlasili s Komunistickou stranou.
Prezident Beneš jednal se všemi stranami a nechtěl přijmout Gottwaldův návrh, vyjádřil přesvědčení, že jistě ne všechen československý lid si přeje zánik demokracie a že si nepřeje svým podpisem demokracii zabít. 25. února 1948 však pod nátlakem a ze strachu z občanské války a vojenského zásahu Sovětského svazu prezident Edvard Beneš nakonec demisi přijal.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
25. února 1948 pronesl Klement Gottwald ke stotisícovému davu lidí na Václavském náměstí větu, která změnila osud několika generací:
"Právě se vracím z Hradu od prezidenta republiky. Dnes ráno jsem panu prezidentovi podal návrh na přijetí demise ministrů, kteří odstoupili 20. února tohoto roku. A současně jsem panu prezidentu navrhl seznam osob, kterými má býti vláda doplněna a rekonstruována. Mohu vám sdělit, že pan prezident všechny mé návrhy, přesně tak, jak byly podány, přijal..." Dav propukl v jásot. Možná si neuvědomoval, že touto větou vyvrcholil státní převrat, jehož cílem bylo nastolení komunistické diktatury, likvidace parlamentního demokratického systému a začlenění Československa do sovětského mocenského bloku.
Únorový komunistický převrat, na rozdíl od jiných evropských států, proběhl za velké podpory většiny obyvatelstva, bez krveprolití a masových zatýkání. To nastalo až "den poté". 26. února 1948 začaly tzv. akční výbory provádět "očistu" všech složek Národní fronty. Druhé a tentokrát temnější TEMNO než ono Jiráskovo trvalo přes čtyřicet let.
Nekomunistické strany rozehrály v únoru 1948 vysokou hru: ministři z národně socialistické strany, demokratické strany a strany lidové se rozhodli podat demisi kvůli tomu, že ministr vnitra Václav Nosek odvolal z funkce pražské nekomunistické policejní ředitele a nahradil je komunisty.
Ministři, kteří spoléhali na podporu prezidenta Beneše, počítali i s možností vládní krize, která by vyústila ve vypsání předčasných voleb, protože komunistům podle průzkumů rapidně klesaly preference. Sám Beneš podle historiků původně demisi přijmout nechtěl, ale ke konečnému rozhodnutí přispěl tvrdý tlak ze strany komunistického premiéra Klementa Gottwalda, který Benešovi vyhrožoval ozbrojeným zásahem i sovětskou vojenskou intervencí. Z pohotovostních oddílů závodních organizací KSČ se otevřeně formovaly a vyzbrojovaly Lidové milice, komunistické akční výbory opanovaly orgány státní správy, zatýkáni byli ministři i novináři.
Podle některých historiků byla demise nekomunistických ministrů fatální chyba. Sám Gottwald se o ní vyjádřil: „Přiznám se, že jsem se ráno před schůzí vlády modlil, aby je ta blbost neopustila. Pánbůh mě vyslyšel.“ Cesta k nastolení totalitního komunistického režimu byla otevřena.
Únor 1948 (Wikipedia)
Vítězný únor? Bylo to trochu jinak. Čtěte o aféře, která mu předcházela a málem skončila „špagátem“ pro válečného hrdinu (www.parlamentnilisty.cz, Petr Blahuš)
Klement Gottwald – první komunistický prezident (23. 11. 1896 - 14. 3. 1953)
Klement Gottwald – první komunistický prezident (23. 11. 1896 - 14. 3. 1953)
  Z historie (HaNo)
Rok do kapsy
Lípa č. 4/2007
Kalendárium ČT1
     
25. února 1988 (30. výročí)
na základě dohody mezi USA a SSSR začala demontáž sovětských operačních raket umístěných na území NDR a Československa.
11.-14. ledna 1988 Sovětský svaz / Spojené státy americké. Začala společná kontrola atomových zbraní. 25. února 1988 začíná demontáž sovětských operačních raket stažených z Československa a NDR. 15. května 1988 začalo stahování sovětských vojáků z Afganistánu. Sovětská vojska do Afganistánu vstoupila 27.12.1979.
Až do r. 1983 totiž neměla armáda bývalého SSSR v Československu žádné rakety, které by stály za řeč, vlastně ani ne jiné rakety, než které měla tehdejší ČSLA.
Teprve v roce 1983 byly v Potštátě u Hranic na Moravě rozmístěny střely SS-12M, po určitý čas v kodu NATO označované jako SS-22 , podstatně přesnější nežli Scudy, o doletu 900 km. Tehdejší vláda o nich mluvila jako o "operačně-taktických raketách s prodlouženým doletem", což budilo falešný dojem, že se jedná o střely jaksi narychlo a na poslední chvíli upravené k nějakému účelu, a jejich rozmístění se zdůvodňovalo údajnou hrozbou vzniklou rozmístěním střel Pershing 2 (dolet 3000 km) v západním Německu. A rozmístění Pershingů bylo naopak zdůvodňováno výměnou starších raket středního doletu SS-4 (1800 km) a SS-5 (2500 km) za rakety SS-20 (dolet 4000 km prvá, 5500 km druhá varianta) v bývalém SSSR.
Ruské rakety země-země (www.military.cz, Milan Božok)
O sovětských raketách na československém území (legacy.blisty.cz., Jiří Kouba)
SS-12 SCALEBOARD
SS-12 SCALEBOARD
  Rok do kapsy
Lípa č. 4/2007
Viz
Kalendárium Únor 2008 (25.2.)
     
25. února 1998 (20. výročí)
v Praze (Česká republika) zemřel český botanik Ing. Karel Kopecký, DrSc., autor tzv. deduktivní metody syntaxonomické klasifikace rostlinných společenstev.
Zabýval se zejména antropogenní vegetací a geobotanikou.
V roce 1952 začal studovat na fakultě lesního inženýrství ČVUT v Praze. V letech 1957-1961 pracoval jako projektant v odboru pro biologii krajiny Státního ústavu pro rajónové plánování (pozdější Terplán) v Praze. V roce 1961 nastoupil na stipendijní a aspirantské místo do oddělení geobotaniky v nově vznikajícím Botanickém ústavu ČSAV v Průhonicích. V roce 1965 obhájil kandidátskou disertační práci a jako vědecký pracovník začal působit v oddělení pro výzkum antropofyt. V tomto oddělení působil v letech 1971-1985 jako zástupce vedoucího, v letech 1986-1992 jako vedoucí. V roce 1984 získal vědeckou hodnost doktora biologických věd. Po dobu jedenácti let (1979-1990) předsedal sekci pro synantropní botaniku ČSBS.
Je autorem monografie Fytoekologický a fytocenologický rozbor porostů Phalaris arundinacea na náplavech Berounky (1961).
V České republice roste běžně jen 1 druh z rodu chrastice (Phalaris). Chrastice rákosovitá (Phalaris arundinacea) je mohutná vlhkomilná až mokřadní tráva. Roste hojně v nižších a středních polohách na březích řek a na nivních loukách. V posledních letech se masově šíří zvláště na půdách bohatých na fosfor a patří mezi nebezpečné expanzívní druhy.
Narodil se 10. 2. 1933 v Praze (Československo).
Ing. Karel Kopecký, DrSc. (1933 - 1998) (www.moh.cz, Jiří Dostálek, PDF)
Karel Kopecký, Slavomil Hejný: Ruderální společenstva bylin České republiky (search.mlp.cz)
Chrastice (rod rostlin) (Wikipedia)
Chrastice rákosovitá (Phalaris arundinacea)
Chrastice rákosovitá (Phalaris arundinacea)
  Český biografický slovník XX. století
http://cbs.ibot.cas.cz/
Viz
Kalendárium Únor 2008 (25.2.) a Kalendárium Únor 2013 (10.2.)
     
26. února 1808 (210. výročí)
se v Marseille (Francie) narodil francouzský malíř, karikaturista, sochař, grafik a kreslíř Honoré Daumier, celým jménem Honoré Victorin Daumier; zakladatel novodobé politické a společenské karikatury, předchůdce moderního realismu.
Ovlivnil sociálně kritický realismus.
Proslul především svými politicky angažovanými karikaturami. Je pokládán za jednoho z průkopníků malířského naturalismu ve Francii. Dokázal vystihnout psychiku člověka i s jeho existenciálními problémy a mistrně ji převést na malířské plátno.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Psal se rok 1832 a francouzský malíř, grafik, sochař a karikaturista Honoré Daumier byl soudem shledán vinným a odsouzen na půl roku do vězení.
V časopise La Caricature totiž zesměšnil nově zvoleného krále Ludvíka Filipa. Zobrazil ho jako pupkatého obra Gargantuu rozvaleného na trůně a polykajícího tučné daně. Honoré Daumier svou kariéru založil na neobyčejném pozorovacím talentu a schopnosti jediným tahem štětce zachytit povahu člověka. Jeho karikatury obnažovaly velmi zřetelně až brutálně komické stránky měšťáctví a některých osob veřejného života. Se stejnou brilancí ovládal i sochařské umění. Karikatury politiků a soudních úředníků se staly velmi populární. Roku 1848 se účastnil soutěže na alegorické znázornění republiky. V postavě ženy, tisknoucí k prsům své děti, vytvořil jedno z nejvýznamnějších děl 19. století.
Roku 1875 ho postihla tragédie, po které se již nevzpamatoval. Po vleklé oční chorobě trvale oslepl a zůstal odkázán na dobrodiní svých přátel.
Zemřel 10. 2. 1879 ve Valmondois (Francie).
Honoré Daumier (Wikipedia)
Honoré Daumier (www.artmuseum.cz, Martina Glenn)
Tomáš Vlček: Honoré Daumier (www.cbdb.cz)
Honoré Daumier
Honoré Daumier
  www.CoJeCo.cz
Lípa č. 4/2007
Kalendárium ČT1
     
26. února 1878 (140. výročí)
se v Praze (Čechy, Rakousko-Uhersko) narodila světoznámá česká operní pěvkyně (soprán) Emma Destinnová (Ema Destinová), vlastním jménem Ema Kittlová.
Patřila k nejvýznamnějším představitelům českého interpretačního umění. Vynikala temněji zbarveným dramatickým sopránem, mistrovskou technikou, přesvědčovala hlasovou i výrazovou kulturou a hereckou promyšleností. Věnovala se též činnosti koncertní a literární.
Pseudonym Destinnová přijala podle své učitelky. Na počátku její světové kariéry stojí odmítnutí v Národním divadle. Debutovala v Drážďanech, a poté dostala angažmá v Berlíně a v Metropolitní opeře v New Yorku. Zpívala na Wagnerových slavnostech v Bayreuthu (Senta v Bludném holanďanovi) a v londýnské Covent Garden. Zkomponovala několik písní, napsala několik povídek a románů. K významným rolím jejího rozsáhlého repertoáru patřila Carmen, Cho-cho-san v Madame Butterfly, Mařenka v Prodané nevěstě, Minnie v Děvčeti ze zlatého západu a Libuše.
Ema Destinová byla dcerou bohatého pražského mecenáše umění E. Kittla. Měla všestranné umělecké nadání - dlouho váhala mezi hudbou, literaturou a malířstvím. Když definitivně zvolila hudbu, přijala z úcty ke své učitelce zpěvu Löwe-Destinnové umělecký pseudonym Destinová. Poprvé mladá sopranistka vystoupila s úspěchem roku 1898. Fascinujícím hlasem si podmanila celý svět s výjimkou Prahy, kde po celou její skvělou kariéru se pro ni nenašlo trvalé místo v Národním divadle. Přesto však zde mělo její hostování pro českou operu zásadní význam: statistika zaznamenala, že během 23 let (1901-1924) tu vystoupila celkem 86krát, a to v šestnácti úlohách.
V letech 1909-1916 vystupovala Destinová v newyorské Metropolitní opeře (spolu s Enrikem Carusem) a hostovala na nejpřednějších světových scénách. V New Yorku zpívala Mařenku z Prodané nevěsty a Miladu v Daliborovi. Na počátku 1. světové války přijela domů, ale pro své vlastenectví a dodnes ne zcela vyjasněnou špionážní aféru byla internována v soukromí svého zámečku ve Stráži nad Nežárkou. V posledním válečném roce se vrátila na jeviště - v přeplněných sálech za bouřlivých ovací zpívala slavné árie, přepásána červenobílou stuhou, a své koncerty končila zpěvem písně Kde domov můj. Každý její večer se stal národní manifestací.
"Nejstrašnější je vidět starou ženu na jevišti," říkávala a brzy po válce odešla do ústraní, aby v dobrovolné samotě mezi milovanými památkami dožila svůj život. Odpočívá na vyšehradském Slavíně. Její osudy ve filmovém zpracování (Božská Ema) byly chápány znovu jako výzva proti útlaku totalitní moci. Dnes je dostupná bohatá diskografie umělkyně na moderních nosičích.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
V některých encyklopediích a slovnících se jméno slavné pěvkyně uvádí s jedním n jako Destinová. Ema Kittlová však svůj umělecký pseudonym psala zásadně se dvěma n. Nemohla ani jinak, jméno převzala od své učitelky zpěvu Marie Loewe-Destinn a úcta k obdivované ženě by jí nedovolila jej jakkoli pozměnit.
Roku 1897 se ještě jako Ema Kittlová ucházela o místo v Národním divadle. Ředitel divadla František Šubert ji tehdy vyprovodil se slovy: „Slečno, jděte domů a pusťte si na hlavu studenou vodu, aby se vám navždy vykouřila myšlenka, že můžete být zpěvačka.“ Po odmítnutí v Praze se Ema pokusila o angažmá v Drážďanech. Audience dopadla dobře a Ema dostala smlouvu na 5 let. Domnívala se, že vše zlé má již za sebou a bude moci jen a jen zpívat, ale týdny míjely, a nic se nedělo. Za měsíc ředitel smlouvu zrušil, že prý „nemá hlas a není hezká“.
Do třetice Kittlová vsadila na kartu nejvyšší. Buď berlínská Dvorní opera, nebo nic. A tady konečně zvítězila! V opeře Sedlák a kavalír sklidila bouřlivý aplaus a skvělé recenze. Ten večer roku 1898 vyšla nová zářivá hvězda operního nebe.
Zemřela 28. 1. 1930 v Českých Budějovicích (Československo).
Ema Destinnová (Wikipedia)
Ema Destinnová se vrací do zámku ve Stráži nad Nežárkou (www.radio.cz, Zdeňka Kuchyňová)
Ema Destinnová
Ema Destinnová
  Český biografický slovník XX. století
www.libri.cz
Lípa č. 4/2007
Lípa č. 4/2009
Lípa č. 4/2017
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Leden 2010 (28.1.)
     
26. února 1898 (120. výročí)
se v obci Slavětín u Loun (Čechy, Rakousko-Uhersko) narodil český básník Konstantin Biebl.
Jeho tvorba byla ovlivněna válečnými prožitky i dominantními literárními proudy 20. a 30. let. Ve 20. letech byl členem Literární skupiny a Děvětsilu, od roku 1934 členem Surrealistické skupiny. V atmosféře 50. let propadal duševní depresi a posléze spáchal sebevraždu.
Konstantin Biebl, přestože byl jednou z určujících uměleckých postav avantgardního uměleckého sdružení a později, spolu s J. Seifertem a V. Nezvalem, hlavním představitelem poetismu, odlišoval se od svých druhů stálou polohou smutku, melancholie a vnitřní plachosti.
Pocházel z rodiny lékaře. Důležitým zážitkem se pro něj stalo "dobrodružství" z balkánské fronty 1. světové války, kdy byl zajat, dokonce odsouzen k smrti, před níž unikl útěkem, a teprve poté, co se u něj projevila tuberkulóza, se mohl vrátit domů. V letech 1921-1926 studoval na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy, ale již tehdy se aktivně účastnil uměleckého dění: stal se členem brněnské Literární skupiny a pak Devětsilu, blízce se přátelil s J. Wolkerem. Také jeho raná sbírka Věrný hlas z roku 1924 (předcházel jí společný debut se strýcem Arnoštem Rážem Cesta k lidem, 1923) se hlásí k Wolkerově poetice, k jeho představě o poslání lyriky oživující věci běžného života a proměňující poničený svět v místo, kde vládne láska a humanita. Ve sbírkách z roku 1924 Zloděj z Bagdádu (inspirovaná smrtí milenky) a Zlom dozníval vliv tzv. proletářské poezie, ovšem výrazně modifikovaný bieblovskou citlivostí a hledáním nadčasových etických hodnot.
Začátky poetického období jsou poznamenány slovním a výrazovým experimentátorstvím (Zlaté řetězy, 1926). Zato sbírka S lodí, jež dováží čaj a kávu (1927), inspirovaná Bieblovou cestou z roku 1926 a 1927, kdy navštívil Cejlon, Sumatru a Jávu, je již vrcholným poetistickým výtvorem. Asociativní metodou apollinairovského Pásma tu zkoncentroval poetistické vidění světa s jeho zálibou v exotismu, extenzívním hromadění jevů a zážitků, i s patosem jakési básnické přeměny nepovedeného, a přesto milovaného světa. Polytematická je i básnická skladba Nový Ikaros (1929), považovaná často za vrchol Bieblovy tvorby. Podařilo se mu zde syntetizovat do básnické zkratky množství dějů a prožitků a vyjádřit pocit smutku z věčné tragiky světa i víru v nepřekonatelnou, obrozující moc lásky. Tato skladba zároveň naznačila básníkův přechod k surrealismu: členem Surrealistické skupiny se stal roku 1934 a z tohoto období pocházejí knihy Nebe peklo ráj (1931) a Zrcadlo noci (1939).
Biebl, který žil od 30. let v Lounech, kde měl koncesi zubního technika (ale praxi nevykonával), za okupace bydlel v Praze, pracoval ve filmu a spolupracoval s nakladatelstvím Melantrich. Po válce, kdy nemocný Biebl byl členem Filmové rady, mu jediná sbírka, obsahující básně z celých 40. let, vyšla až v roce 1951. Programově se jmenovala Bez obav a je rozporuplným svědectvím o zápase bytostně levicového avantgardního umělce o uchování svobody umělecké tvorby. Obsahuje jak polemiku s veršotepeckým barbarstvím oficiální poúnorové produkce, tak snahu přidat se k dobovému směru, což se neobešlo bez schematické úlitby.
V atmosféře stalinské šikany a útoků proti tradici i představitelům avantgardy, měsíc a půl poté, co na infarkt umírá Bieblův blízký přítel K. Teige, volí básník dobrovolnou smrt. Na Bieblovu sebevraždu reagoval V. Nezval alibistickou básní s veršem Kosťo, proč nezdvihs aspoň telefon?
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
"Až umřem, staneme se květinami. Ve dne budeme lidem pro radost a v noci budeme sami." (K. Biebl: Milenci).
Tohoto básníka silně poznamenaly zážitky z vojny. Na balkánské frontě byl v bojích raněn, zajat a odsouzen k smrti. Podařilo se mu však uprchnout a ze sarajevské nemocnice byl s tuberkulózou poslán domů.
Studoval na lékařské fakultě, stal se členem Devětsilu a blízkým přítelem Jiřího Wolkera, cestoval a psal básně ovlivněné surrealismem a poetismem.
Po druhé světové válce byl zaměstnán na ministerstvu informací, byl také členem Filmové rady. Pak onemocněl pankreatitidou a jen sledoval, jaké veršotepce zrodil Únor 48, jak se "vyrábějí zmetky na rudo natřené". Ale ještě doufal a vystoupil s plamenným manifestem, v němž hájil právo umělce na svobodu a fantazii.
Vzápětí, vyčerpaný nemocí, ubitý a uštvaný, svůj boj vzdal. "Hrobový klid, hroznější, ještě nežli když zuřila válka. To ticho v noci v listopadu bombardované jenom tlukotem tvého zoufalého srdce. Tak zhasne lampa do tmy a prázdna." 12. listopadu 1951 básník spáchal sebevraždu. Skočil z okna svého bytu.
K. Biebl: Milenci
Až umřem, staneme se květinami.
Ve dne budeme lidem pro radost
a v noci budem sami.

Zemřel (sebevražda) 12. 11. 1951 v Praze (Československo).
Konstantin Biebl (Wikipedia)
Konstantin Biebl - básník (www.spisovatele.cz)
Konstantin Biebl - K. Slavětínský (pseudonym) (www.databazeknih.cz)
Konstantin Biebl
Konstantin Biebl
  Český biografický slovník XX. století
www.libri.cz
Lípa č. 3/2011
http://ld.johanesville.net/
http://www.totalita.cz/
http://www.rozhlas.cz/
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Listopad 2011 (12.11.)
     
26. února 1908 (110. výročí)
se ve Vídni (Rakousko-Uhersko) narodil český violoncellista Jaroslav Háša.
Syn a žák violoncellisty Josefa Háši.
Vystudoval vídeňskou konzervatoř u P. Grümmera a Fr. Buxbauma (1919-1925), pokračoval u D. Alexaniana na École Normale de Musique v Paříži (1925-1926), později u H. Beckera (1929), v Mnichově u A. Waltera (1930-1933), konečně pracoval ještě s Karlem Pravoslavem Sádlem.
Byl postupně členem několika zahraničních orchestrů, u nás rozhlasového v Ostravě (1934-1936) a potom v Praze členem Československého kvarteta.
Zemřel 10. 12. 1981 v Praze (Československo).
Háša, Jaroslav (www.ceskyhudebnislovnik.cz, Petr Macek)
Osobnost: Jaroslav Háša (www.prijmeni.cz)
Český hudební slovník osob a institucí
Český hudební slovník osob a institucí
  Lípa č. 4/2007
     
27. února 1948 (70. výročí)
prezident Edvard Beneš přijal tzv. vládu Národní fronty sestavenou Klementem Gottwaldem a opustil Pražský hrad.
Poté, co Beneš přijal demisi ministrů, umožnil Gottwaldovi rekonstruovat vládu o komunistům loajální ministry či o komunistické souputníky ze stran Národní fronty. Náměstky předsedy vlády se stali předseda Ústřední rady odborů Antonín Zápotocký a sociální demokrat Bohumil Laušman. Do vlády se vrátil jako ministr průmyslu i Zdeněk Fierlinger. Novým ministrem zahraničního obchodu se stal Antonín Gregor (KSČ), vnitřního obchodu František Krajčír (KSČ), ministrem dopravy Alois Petr (lid.), ministrem pošt Alois Neuman (nár. soc.), ministrem sociální péče Evžen Erban (soc. dem.), ministrem zdravotnictví Josef Plojhar (lid.), ministryní výživy Ludmila Jankovcová (soc. dem.), ministrem techniky Emanuel Šlechta (nár. soc.) a ministrem pro sjednocení zákonů Vavro Šrobár (Strana slobody). Státním tajemníkem v ministerstvu národní obrany byl jmenován Ján Ševčík (Demokratická strana, Strana slovenské slobody).
V kabinetu přislíbil účast i dosavadní ministr zahraničí Jan Masaryk, který symbolizoval hned v několika faktorech kontinuitu s předchozími epochami. Tragická smrt, o níž se dodnes vedou spory, však nakonec jeho účast v obrozeném Gottwaldově kabinetě znemožnila. Řada dosavadních členů vlády volila raději cestu emigrace (Hubert Ripka, Jaroslav Stránský, Petr Zenkl, Václav Majer, Adolf Procházka, posléze i Bohumil Laušman), jiní skončili ve vězení (Jan Šrámek, František Hála, Prokop Drtina, Ján Ursíny, posléze i Ján Lichner). Nastala otevřená a totální výměna politických elit.
Od převratu do federace 1948 - 1968 (www.vlada.cz)
Prezident Edvard Beneš (vlevo) čte seznam nově jmenovaných ministrů vlády Klementa Gottwalda (vpravo)
Prezident Edvard Beneš (vlevo) čte seznam nově jmenovaných ministrů vlády Klementa Gottwalda (vpravo)
  Rok do kapsy
     
27. února 1968 (50. výročí)
zemřel v Praze (Plzeň, Československo) český zpěvák, hudebník, klavírista, kontrabasista, hudební skladatel, textař, sbormistr, dirigent, hudební redaktor a publicista PhDr. Ludvík Podéšť, pseudonym Ludvík Binovský.
Programově usiloval o vytvoření nového typu masových písní, které spoluvytvářely model socialistického realismu v hudbě 50. let.
Za války byl totálně nasazen. Po absolutoriu studia skladby na brněnské konzervatoři v roce 1948 se stal hudebním referentem v brněnském studiu Československého rozhlasu a zároveň s tím souběžně studoval na Masarykově univerzitě hudební vědu u profesora Bohumíra Štědroně a Jana Racka. V Brně též spolupracoval jako sbormistr s mládežnickým souborem Radost. V letech 1953 až 1956 převzal po Radimu Drejslovi vedení Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého v Praze, poté v letech 1958 až 1961 působil jakožto redaktor hudebního vysílání Československé televize. Po roce 1961 působil ve svobodném povolání, na konci šedesátých let pobýval se svojí ženou, jež byla lékařkou, v Maroku.
Je autorem dvou oper a pěti operet, jeho dílo zahrnuje také hudbu k nejméně deseti českým celovečerním filmům, skládal též hudbu orchestrální (celkem 16 skladeb), díla vokální i komorní (celkem 13 opusů). Složil i řadu písní spadajících do žánru trampské hudby a popmusic. Spolu s Vítem Nejedlým a Radimem Drejslem je pokládán za jednoho z českých klasiků tzv. budovatelské písně. Jeho písničky byly chytlavé především svou líbivou melodikou a jásavým životním optimismem.
Nejznámější písně: Zítra se bude tančit všude; Šoférská (píseň z filmu Florenc 13.30, zpívá : Josef Bek, text: Josef Kainar); Babičko, nauč mě charleston (zpívá Edita Štaubertová).
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Hlasatel mimo obraz uvádí písničku Babičko, nauč mě charleston autora Ludvíka Binovského. Písnička Babičko, nauč mě charleston byla největší hit roku 1961. A Ludvík Binovský byl pseudonym Ludvíka Podéště. Binovský je sice jméno jako vystřižené z románků „červené knihovny“, ale za svobodna se tak jmenovala Ludvíkova maminka.
Podéšť už na gymnáziu v Kyjově zpíval ve sboru, hrál na klavír a kontrabas v tanečních orchestrech a pokoušel se o první kompozice. Po absolutoriu na brněnské konzervatoři zamířil do Československého rozhlasu, na přelomu 50. a 60. let vedl hudební vysílání Československé televize. Od roku 1961 se věnoval jen komponování. Ve svobodném povolání, nebo, jak se častěji říká, na volné noze.
Ludvík Podéšť skládal operetky i budovatelské písně, vážnou i filmovou hudbu. Ostatně, písničku Babičko, nauč mě charleston složil pro film Valčík pro milion. Na vlastní text. Podéšť si často psal texty sám. Na motivy Čapkových Apokryfů si napsal i libreto k první televizní opeře u nás. Bohužel, nezachovalo se z ní víc než malý kousek.
Narodil se 19. 12. 1921 v Dubňanech u Hodonína (Československo).
Ludvík Podéšť (Wikipedia)
Ludvík Podéšť (www.csfd.cz, Jaroslav Lopour)
PhDr. Ludvík Podéšť (encyklopedie.brna.cz)
Ludvík Podéšť
Ludvík Podéšť
  Český biografický slovník XX. století
Knihovna AV ČR
Lípa č. 4/2007
https://www.youtube.com/
http://www.filmovyprehled.cz/
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Prosinec 2011 (19.12.)
     
28. (29.) února 1908 (110. výročí)
se v Albertě (Louisiana, USA) narodil americký historik, spisovatel, romanopisec profesor Mgr. Dee Alexander Brown (Dorris Alexander "Dee" Brown).
Je autorem více jak dvaceti knih, v nichž se zabývá hlavně tématikou osídlování amerického Západu a občanskou válkou, a to ve formě populárně historických pojednání pro dospělé i mládež, komentovaných dokumentů i beletristických děl.
Narodil se v Albertě v Louisianě, v průběhu dětství se přestěhoval do Arkansasu až s matkou a sourozenci nakonec skončili v Litle Rocku, kde měli lepší podmínky pro studium na střední škole. Dee Brown (jak mu říkali i v pozdější době jeho přátelé) se stal vášnivým čtenářem a veřejná knihovna se stala jeho druhým domovem. Zde také vzniká vlivem četby jeho celoživotní a neutuchající zájem o historii amerického Západu, zde také objevuje díla Sherwooda Andersona a Johna Dos Passose, později Faulknera a Conrada, kteří měli nezanedbatelný vliv na jeho pozdější literární práci.
V této době se také seznamuje s Indiánem z kmene Creek a toto dětské přátelství způsobí, že se změní jeho pohled na Indiány - v té době převládal mezi lidovými americkými vrstvami obraz Indiánů jako nasilnického a zpátečnického národa.
Po ukončení školy krátkodobě pracuje jako tiskař a reportér, rozhoduje se ale pokračovat ve studiu, nejprve na Arkansaské státní vysoké škole, později na Universitě G.Washingtona. Po ukončení se oženil se Sally Stroundovou, svojí bývalou spolužačkou z Arkansasu a přijal místo knihovníka na ministerstvu zemědělství, kde pracoval do vypuknutí války a svého povolání do armády v r.1942. Neúčastní se válečných operací, i v době války pracuje pro ministerstvo války jako knihovník. Zde se setkává s Martinem Schmittem, svým pozdějším, poválečným, spolupracovníkem na několika knihách.
V období let 1948-1972 pracuje jako knihovník na Illinoiské universitě, kde také získává magisterský titul v oboru knihovnictví a stává se zde profesorem. Začíná také psát a po prvních dvou knihách ze začátku války (které neměly valný ohlas) vydává jako spoluautor se Schmittem do konce roku 1950 sedm knih, převážně literatury faktu. Během šedesátých let vydává dalších osm knih, aby v roce 1971 vydal svou nejznámější knihu Bury My Heart at Wounded Knee (česky Mé srdce pohřběte u Wonded Knee, 1976), která se stává bestselerem. Řada jeho čtenářů chybně předpokládala, že má Brown indiánský původ, on sám tvrdil,že pochází z rodiny s hlubokými “hraničářskými” kořeny.
V roce 1973 odchází Brown do důchodu, žije v Little Rocku a věnuje se psaní dalších knih s tématikou amerického Západu a ve věku 94 let umírá a je pohřben spolu se svou ženou v Urbana v Illinois.
Zemřel 12. 12. 2002 v Little Rocku (Arkansas, USA).
Dee Alexander Brown (www.databazeknih.cz)
Profesor Mgr. Dee Alexander Brown
Profesor Mgr. Dee Alexander Brown
  Slovník spisovatelů : Spojené státy americké
Viz
Kalendárium Prosinec 2012 (12.12.)
     
28. února 1978 (30. výročí)
v Krakově (Polsko) zemřel polský spisovatel, prozaik, publicista, autor literatury pro mládež a autor deníků Janusz Meissner, literární pseudonym „poručík Herbert“, kapitán - pilot polského vojska.
Tématiku svých četných děl čerpal ze života letců. V letech 1940-1947 byl vedoucím polského vysílání rozhlasu ve Velké Británii.
Narodil se ve Varšavě v rodině řezbáře Jana Wiktora Meissnera, jeho bratrem byl kapitán Tadeusz Meissner. Od roku 1915 navštěvoval strojní a elektrotechnickou školu Wawelberga a Rotwanda ve Varšavě. Od července 1917 byl v POV, v listopadu 1918 vstoupil do polského vojska, nejprve sloužil jako letecký mechanik v 2. eskadře v Lublinu a v 7. eskadře ve Lvově.
Koncem roku 1919 ukončil pilotní kurz v nižší pilotní škole v Krakově a v březnu 1920 ve vyšší pilotní škole v Poznani. Od července 1920 se účastnil polsko-ruské války v nově zformované toruńské eskadře v hodnosti seržanta - pilota. Za bojový let ze dne 16. července 1920 byl vyznamenán válečným křížem. Po skončení války se účastnil přípravy třetího slezského povstání. Po roce 1921 byl nadále činný v polském letectvu (1924 absolvoval kurz pro důstojníky, 1926 poručík, 1932 kapitán) i jako sportovní letec.
Po vypuknutí druhé světové války se účastnil jediného bojového letu při obraně Polska v září 1939, poté byl 19. září 1939 evakuován do Rumunska (kde byl velitelem 300 polských letců, internovaných v Tulcey), odkud se dostal do Francie a po jejím pádu roku 1940 do Velké Británie. Zde byl redaktorem satirického časopisu Polski Spitfire, vyšlo však jen jediné číslo ve dvou exemplářích. Jeho kritika nezískala pochopení u představitelů polské exilové vlády, byl převelen do zálohy. Od 1. dubna 1941 byl korespondentem u letectva, účastnil se i bojových letů, 22. října 1942 uvolněn z vojenské služby, stal se ředitelem exilového Polského rádia - oddělení ministerstva informací. V lednu 1945 se stal šéfem oddělení propagandy, tisku a informací polských leteckých sil.
V roce 1946 se vrátil do Polska, usadil se v Zakopaném. Od roku 1956 žil v Krakově, kde i zemřel. Má dva syny - Andrzeje a Jerzyho.
Napsal řadu knih popularizujících tematiku letectva a námořnictva, částečně vycházejících i z vlastních zážitků a zkušeností. Celkem napsal 48 knih, z toho 33 s tematikou letectví. Ostatní byly s tematikou námořní, sportovní, vojenskou a z myslivosti. Nejznámější dílo je trilogie Pověst o korzárovi Janu Martenovi (v češtině pod názvem Korzár Jan Marten, dvě vydání) - díly se nazývají Černá vlajka, Červené kříže a Zelená brána. Podle jeho knížky Samson vyplouvá na moře (1953) vznikl film Poklad kapitána Martense (1957), režie Jerzy Passendorfer. Napsal také faktografické knihy o pilotovi Franciszkovi Žwirkovi a Ing. Stanislawovi Wigurovi.
Narodil se 21. 1. 1901 ve Varšavě (Ruské impérium).
Janusz Meissner (Wikipedia)
Janusz Meissner (www.databazeknih.cz)
Janusz Meissner (www.cbdb.cz)
Janusz Meissner
Janusz Meissner
  Slovník polských spisovatelů
Viz
Kalendárium Leden 2011 (21.1.)
     
29. února 1928 (90. výročí)
zemřel v Praze (Československo) český herec Karel Noll, představitel vojáka Švejka v jeho prvních filmových zpracováních.
Karel Noll, komik kabaretního původu, byl už svým zjevem typickou pražskou lidovou figurkou: měl nevelkou, zavalitou postavu a kulatou dobrotivou tvář se širokým úsměvem. Hrál v Plzni, Brně i ve Vídni, ale především v pražských kabaretech. Jako první na jevišti ztvárnil Švejka v Longenově dvoudílné dramatizaci Haškova populárního románu, který pod názvem Dobrý voják Švejk ve světové válce uvedla Revoluční scéna v roce 1921. Byl i prvním filmovým představitelem této postavy, když jej v roce 1926 (tři roky po Haškově smrti), obsadil do postavy Švejka ve svém filmu Dobrý voják Švejk režisér K. Lamač. Úspěch ještě němého filmu byl tak veliký, že Lamač natočil pokračování pod názvem Švejk na vojně. Popularitu Nolla se rozhodli využít i jiní filmaři: G. Machatý natočil snímek Švejk v civilu a Svatopluk Innemann volné pokračování pod názvem Švejk v ruském zajetí. Z dalších Nollových filmů němé éry je třeba zmínit ještě Batalión (1927).
Zemřel při natáčení filmu režiséra Krňanského Modrý démant. Byl přestupný rok a datum 29. února 1928. Je pochován na Vinohradském hřbitově v Praze. Jeho manželkou byla herečka Ella Nollová.
Narodil se 4. 11. 1880 v Německém Brodě (Rakousko-Uhersko; dnes Havlíčkův Brod).
Karel Noll (www.csfd.cz, Petr Bartoš, Jaroslav Lopour)
Karel Noll (Wikipedia)
Zemřel herec Karel Noll (www.ceskatelevize.cz, Iveta Hamouzová)
Karel Noll
Karel Noll
  www.libri.cz
Lípa č. 4/2007
http://www.rozhlas.cz/
https://zivotopis.osobnosti.cz/
Viz
Kalendárium Listopad 2010 (4.11.)
     
       
Zdroje:
Regionální knihovna Teplice (Kalendárium):
http://www.knihovna-teplice.cz/kalendarium/2018/unor-2018/
Quido Magazin - Kalendárium (Q-klub AMAVET Příbram):
http://www.quido.cz/kalendarium/kalendarium.htm (mimo provoz)
Abíčko - iABC.cz - Kalendárium:
http://www.iabc.cz/ (mimo provoz)
Kalendárium LIBRI - výročí narození a úmrtí osobností spjatých s našimi dějinami, vědou, kulturou, technikou aj. oblastmi: http://www.libri.cz/databaze/kalendarium/ (mimo provoz)
Kalendárium / Výbor národní kultury:
http://www.plutanium.cz/vnk/ (mimo provoz)
Knihovna Akademie věd ČR: http://www.lib.cas.cz/
Projekt CoJeCo / Vaše Encyklopedie: http://www.cojeco.cz/
 

KALENDÁRIUM - ARCHIV

Editor: Ing. František Knížek.
E-mail:
fknizek@centrum.cz

Stránka vytvořena: 1. února 2018. Poslední aktualizace: pátek, 13. duben 2018 18:43:03
Kódování češtiny: Windows-1250.


Počítadlo přístupů od 1.2.2018

Powered by wz.cz

Na osobní stránku Na blog Hlavní stránka Kalendárium - Výročí měsíce Hlavní stránka Projekty