Ing. František Knížek

KALENDÁRIUM

Výročí měsíce (duben 2018)

Profesor Dr. Karl Ferdinand Braun
(100. výročí úmrtí)

* 6. června 1850 Fulda (Německá říše) / † 20. dubna 1918 New York City (New York, USA)

Profesor Dr. Karl Ferdinand Braun

Profesor Dr. Karl Ferdinand Braun

Prof. Karl Ferdinand Braun (1850 - 1918)

Prof. Karl Ferdinand Braun
(1850 - 1918)

* * *

Další informace:

Karl Ferdinand Braun
(www.converter.cz, Jiří Bureš)
Braun Karl
(encyklopedie.vseved.cz)
Braun Karl Ferdinand
(www.cojeco.cz)
Deset vynálezců, bez kterých by dnešní televizní vysílání možná neexistovalo - Karl Ferdinand Braun
(www.lupa.cz, Jan Brychta)
Rovnovážná konstanta reakce
(eluc.kr-olomoucky.cz)
Princip akce a reakce
(canov.jergym.cz)
Nobelova cena za fyziku pro rok 1909 - Guglielmo Marchese Marconi / Karl Ferdinand Braun
(www.hvezdarna-fp.cz)

* * *

  * * *

Karl Ferdinand Braun


Karl Ferdinand Braun (6. června 1850, Fulda, Německo – 20. dubna 1918, New York, USA) byl německý fyzik a nositel Nobelovy ceny.

* * *

Braun studoval na univerzitě v Marburgu a v Berlíně, kde získal titul v roce 1872; Dále se stal ředitelem Fyzikálního ústavu a profesorem fyziky ve Štrasburku (1895).

Jeho výzkumy se týkaly oscilace strun a elastických lan, dále vedení elektrického proudu v elektrolytech a mezi jinými i mechanické teorie tepla. Dalšími jeho příspěvky do fondu vědy bylo vypracování teoretických základů Le Chatelierova principu pohyblivé chemické rovnováhy, objev usměrňovacího účinku polovodičů (1874), konstrukce Braunovy trubice a oscilografu na principu katodových paprsků (1897). V následujících letech se věnoval bezdrátové telegrafii, což mu v roce 1909 přineslo Nobelovu cenu - druhou polovinu získal Guglielmo Marconi.

* * *


Zdroj:
Karl Ferdinand Braun
https://cs.wikipedia.org/wiki/Karl_Ferdinand_Braun


* * *


Karl Ferdinand Braun


* * *

6. června 1850 – 20. dubna 1918 německý fyzik

Carl Ferdinand Braun se narodil jako šestý syn soudního úředníka v německém Fuldu. Studoval na univerzitě v Marburgu a v Berlíně u Hermanna Helmholtze obhájil disertační práci. V roce 1874 se stal ředitelem gymnázia v Lipsku, pak působil na univerzitách v Berlíně, Würzburgu, Lipsku, Karlsruhe, Tübingenu a Štrasburku.
Již ve dvanácti letech se věnoval vědecké práci, pracoval v oblasti oscilace a vedení elektrického proudu v elektrolytech. Později se zabýval mechanickou teorií tepla a naukou o elektřině. Vypracoval teoretické základy Le Chatelierova principu pohyblivé chemické rovnovány.
Jeho hlavním oborem byla radiotechnika. V roce 1874 objevil usměrňovací účinek polovodičů, který se později stal základem pro objev tranzistorového jevu. V roce 1897 zkonstruoval trubici s katodovými paprsky, která se dnes označuje jako Braunova trubice. Zkonstruoval krystalový detektor, jehož základem se stal jeho objev unipolární vodivosti z roku 1906, a který se užíval v prvních letech rozhlasu.
V roce 1898 sestavil uzavřený obvod, který se společně s Braunovou trubicí stal základem bezdrátové telegrafie. Nechal si patentovat tzv. Braunův vysílač. Pro usměrňování přenosu elektromagnetických vln navrhl použít několik vertikálních paralelních antén.
Za své zásluhy o rozvoj bezdrátové telegrafie byl společně s Guglielmem Marconim oceněn v roce 1909 Nobelovou cenou za fyziku.

Mgr. Magda Králová: Karl Ferdinand Braun
http://edu.techmania.cz/cs/encyklopedie/vedec/1081/braun

* * *


Další výročí

     
1. dubna 1548 (470. výročí)
v Krakově (Polsko) na den Hodu velikonočního, umřel, poslouchaje kázání, Zigmund I., král polský, Kazimíra III. syn, Vladislava, krále českého bratr a Zigmunda Augusta, posledního z rodu toho polského, otec.
Živ byl 81 let a kraloval let 41.
Zikmund I. Starý, syn Kazimíra IV. Jagellonského a Alžběty Habsburské, byl polským králem a litevským velkoknížetem v letech 1506-1548.
Zikmund zpočátku usiloval o nástupnictví po svém nejstarším bratrovi českém a uherském králi Vladislavu Jagellonském. Smlouvami ve Vídni z roku 1515 rezignoval na nástupnické právo v Uhrách ve prospěch Habsburků. Za to se císař Maximilián I. Habsburský musel vzdát spojenecké smlouvy s velikým knížetem moskevským Vasilijem III. a případné podpory řádu německých rytířů v Prusku, s nímž měl Zikmund spory.
Listinou z 27. listopadu 1499 získal od svého bratra Vladislava jako léno Hlohovské knížectví. Poté získal v prosinci 1501 také Opavské knížectví, vykoupené od Jánoše Korvína, a v září 1504 byl jmenován nejvyšším královským místodržitelem Slezska.
Vedl tři války s Moskvou v letech 1507-1508, 1512-1522 a 1534-1537, během nichž Litva přišla mimo jiné o strategický důležitý Smolensk (1514).
V roce 1519 mu byl udělen Řád zlatého rouna (č. 161).
Roku 1519 vstoupil do války s řádem německých rytířů, v jehož čele stál jeho synovec Albrecht Hohenzollernský. Ten přijal roku 1525 luteránskou reformaci, Prusy sekularizoval a složil za ně Zikmundovi lenní slib. V letech 1526-1529 přivtělil do polského státu dosud samostatné mazovské vévodství, kde zemřel poslední piastovský vládce Jan IV. Roku 1537 musel čelit odboji šlechty, které nakonec ustoupil.
Za Zikmundovy vlády došlo ke kulturnímu rozkvětu Polska v duchu renesance, jejíž nástup byl spojen s královou druhou chotí Bonou Sforza. Společně s ní přišlo k polskému dvoru i její početné dvořanstvo. Následný společenský život na královském dvoře se stal vzorem i pro společnost z vyšších polských kruhů. Královna nezůstala jen u toho a začala zvát do Polska ty nejvýznamnější architekty a umělce.
Narodil se 1. 11. (1.) 1467 v obci Kozienice (Polsko).
Zikmund I. Starý (Wikipedia)
Zikmund I. Starý Jagellonský (www.opava-city.cz, PhDr. Josef Gebauer)
Zikmund I. Starý (leporelo.info)
Zikmund I. Starý na obrazu Jana Matejky
Zikmund I. Starý na obrazu Jana Matejky
  Kalendář historický národa českého dle Veleslavína
     
1. dubna 1578 (440. výročí)
se v Folkestone (Spojené království) narodil anglický lékař, anatom a fyziolog profesor William Harvey, který je známý svým objevem krevního oběhu v lidském těle a rovněž tím, že odmítl teorii samoplození.
V roce 1603 si do svých poznámek poznamenal, že „krev bez přestání proudí a obíhá dokola, a to v důsledku tlukotu srdce“. Bylo to úžasné pozorování, které zcela odporovalo Galenovým představám. Proč Harvey čekal s uveřejněním poznatku pětadvacet let? Protože jeho teorie protiřečila Galenovi, musel si být naprosto jistý, že má pravdu. Celá léta trpělivě prováděl pokusy a pozorování. Pomocí stříkačky vstřikoval zvířatům do cév barviva. Později je pitval a studoval. Rozřezal jim srdce a studoval srdeční chlopně. Logickou úvahou vyvodil, že srdce čerpá krev, která obíhá v těle. Když konečně v roce 1628 publikoval své dílo Anatomické pojednání o pohybu srdce a krve, stal se terčem posměchu. Mnozí lékaři ho považovali za „potrhlého“ a jeho teorii za absurdní, nemožnou a škodlivou. Než však v roce 1657 zemřel, museli uznat, že měl pravdu. Byl také zakladatel embryologie.
Byl synem kupce, v Cambridgi vystudoval bakaláře umění, v letech 1599-1602 v Padově u anatoma H. Fabricia (1573-1619) lékařství. V Padově také navštěvoval v roce 1594 založené anatomické divadlo. Byla to místnost postavená podle vzoru amfiteátru, pitevní stůl byl osvětlen svíčkami a pochodněmi, na lavicích v kruhu kolem dokola sedělo 200-300 diváků. Roku 1604 si Harvey otevřel lékařskou praxi v Londýně a oženil se s dcerou lékaře královny Alžběty. Od r. 1607 byl členem, od r. 1654 prezidentem londýnské Royal College of Physicians (Královská kolej lékařů), v letech 1609-1643 pracoval v nemocnici sv. Bartoloměje. Od r. 1615 jako profesor anatomie a fyziologie přednášel, prováděl pitvy a anatomické demonstrace. Byl osobním královským lékařem. Zkoumal průtok krve srdcem a objevem srdeční mechaniky navázal na řadu starších pozorování (existenci plicního oběhu, uzavřených srdečních přepážek, venézních chlopní, polohy velkých cév). Od roku 1618 výsledky svých pozorování a fyziologických experimentů uváděl na svých přednáškách a roku 1628 je shrnul v díle Anatomické úvahy o pohybu srdce a krve u živočichů. Kniha vyšla v Německu, protože v Anglii ji nikdo nechtěl vydat. Vysvětlil pulz, systolu a diastolu, spočítal množství krve v těle. Přispěl k rozvoji iatrofyziky a jeho pozorování vedla k teorii velkého krevního oběhu, která byla definitivně potvrzena až mikroskopickým důkazem existence plicních kapilár M. Malpighiho (1628-1694) v roce 1661. Od roku 1616 se Harvey začal zabývat také vznikem života a výsledek svých experimentů s kuřecími zárodky, dělohami laní a pátráním po embryích během páření i v různých stádiích páření a v různých stádiích březosti, shrnul písemně v roce 1651.
Zemřel 3. 6. 1657 v Hampsteadu (Spojené království).
William Harvey (Wikipedia)
William Harvey a koloběh krve (www.rozhlas.cz, Adam Vidner)
William Harvey
William Harvey
  www.lib.cas.cz
Viz
Kalendárium Duben 2008 (1.4.)
     
1. dubna 1738 (280. výročí)
se v obci Kuklov u Kút (Senica, Habsburská monarchie) narodil slovenský zeman, katolický kněz a historik Juraj Papánek z Kuklova, který psal latinsky.
Pocházel z rodiny, která byla za zásluhy v tureckých válkách v 17. století povýšena do šlechtického stavu. Studoval gymnázium v Mikulově a v Bratislavě, filosofii v Pešti, práva v Egeru a teologii v Pécsi a byl pak farářem v různých obcích v jižních Uhrách, na maďarsko-chorvatském pomezí. Po řadě menších historických studií vydal v roce 1780 v Pécsi dílo "Historia gentis Slavae. De regno regibusque Slavorum" (Dějiny slovenského národa. O království a králech Slováků), které je považováno za první národní dějiny Slovenska. Toto dílo, i přes jeho ne zcela vědeckou metodu, splnilo v době národního obrození důležité poslání. Vycházel z něj J. Fándly při práci na díle "Krátke dejiny slovenského národa".
Papánek byl jedním z prvních národně uvědomělých Slováků. Slovensko považoval za slovanskou pravlast a slovenštinu za nejpůvodnější jazyk Slovanů. Bojoval za rovnoprávnost Slováků v rámci Uherska a poukazoval na to, že Slováci jsou nejautentičtější dědicové odkazu sv. Cyrila a Metoděje.
V roce 1780, na samém prahu slovenského národního obrození, vyšly v Pětikostelí v Uhrách první, latinsky psané Dějiny slovenského národa. O království a králích Slováků. Jejich autorem byl vzdělaný katolický kněz J. Papánek, pocházející ze slovenské zemanské rodiny a od roku 1772 působící jako farář mezi chorvatsko-slavonskými a německými osadníky v Oljasu.
Ve svých Dějinách vycházel z tradičních představ jednoho slovanského národa, ale vytkl si úkol vylíčit minulost jen jeho "slovenského kmene". Domníval se, že Slováci tvořili jádro slovanského národa, jehož pravlastí bylo Podunají. Počátky slovenského království kladl do 4. století před Kristem a všechny pravěké národy žijící na území Slovenska považoval za Slováky. Slováci podle něj byli také tvůrci slovensko-moravského království, tj. velkomoravské říše, jejíž tradici jim také přisoudil.
Papánkovy Dějiny měly obranný ráz. Nebyly přísně vědecké, v mnohém se opíraly o barokní historiografii Balbínovu a Pešinovu. Zobrazením slavné minulosti však pozvedávaly sebevědomí a hrdost v Uhrách utlačovaných Slováků. Dodávaly ideologickou výzbroj slovenskému národnímu hnutí a ovlivnily pozdější obrozence, spisovatele a historiky.
Zemřel 11. 4. 1802 v obci Oljas (Olasz, Habsburská monarchie, dnešní jižní Maďarsko).
Juraj Papánek (Wikipedie)
Juraj Papánek (www.osobnosti.sk, slovensky)
Prvé dejiny Slovákov napísal farár Juraj Papánek - za Márie Terézie (kebisek.blog.sme.sk, Roman Kebísek, slovensky)
Juraj Papánek
Juraj Papánek
  www.libri.cz
http://ezahorie.sk/
Viz
Kalendárium Duben 2008 (1.4.) a Kalendárium Duben 2012 (11.4.)
     
1. dubna 1868 (150. výročí)
se v Marseille (Francie) narodil francouzský básník a dramatik Edmond Rostand, celým jménem Edmond Eugene Joseph Alexis Rostand.
Největší úspěch mu přineslo uvedení novoromantického veršovaného dramatu Cyrano de Bergerac.
Rostand se narodil do zámožné rodiny jako syn ekonoma a advokáta Eugena Rostanda (1843-1915), díky čemuž se mu dostalo nejen dobrého vzdělání na College Stanislas de Paris, ale i finančního zajištění, které mu umožnilo věnovat se volné literární tvorbě. Svá nejvýznamnější dramata sepsal v letech 1890-1898. V roce 1901 se díky své tvorbě stal členem Francouzské akademie.
Jeho syn Maurice Rostand (26. května 1891 - 21. února 1968) byl rovněž spisovatelem.
Zemřel roku 1918 na španělskou chřipku. Byl pochován na hřbitově 'Cimetiere Saint-Pierre' v rodném Marseille.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Od premiéry nejslavnějšího Rostandova dramatu 28. prosince loňského roku uplynulo rovných 110 let. Byl to triumf. Největší divadelní událost posledního desetiletí devatenáctého století. Nesmělý nosatý milovník brzy odhazoval svůj širák v dál na všech evropských jevištích a podíval se i do Ameriky. I tu srazil na kolena.
Našli se ovšem také rejpalové, kteří Rostandovi vytýkali přílišný pathos, zálibu v okázalých efektech a nadmíru romantické pózy jeho hrdinů. Kterýsi kritik dokonce napsal, že Rostandův Cyrano se má k pravému reku asi tak, jako angorská kočička ke lvu. Jedno je jisté. Přes všechny výhrady kritiků zůstane bouřlivák, fanfaron a nešťastný milovník Cyrano touhou každého herce a zážitkem pro každého diváka.
Rostand je autorem dalších sedmi veršovaných her. Ale jen jediná z nich měla alespoň ve své době úspěch, srovnatelný se Cyranem. Drama Orlík o životě nešťastného syna Napoleona Bonaparta. Mělo premiéru v roce 1900 a Orlíka hrála Sarah Bernhardtová.
„Chci smáti se, chci snít, být volný v každý čas a bystrý míti zrak a pružný míti hlas a kdy je libo mi, si klobouk stranou dát, pro „ano“, „ne“ se bít a dobré verše psát!“ Poznáváte? Já vím, kdo by neznal Cyrana z Bergeracu
Byl Cyrano z Bergeracu takovým ušlechtilým hrdinou bez falše, bez bázně a hany, jak nám ho líčí muž, jehož jméno dnes chceme znát? Kdo to dnes může říci. Mezi gaskoňci gardového sboru pana de Carbon de Casteljaloux proslul bravurními šermířskými kousky. Po dvou vážných zraněních, která utržil při obléhání Mouzonu a Arrasu však vojenskou dráhu opustil, vstoupil do služeb kardinála Mazarina a věnoval se psaní. Soubojů se však ani potom nezříkal. Zemřel v šestatřiceti letech, když ho do hlavy zasáhl padající trám. Ať už byl ale jakýkoli, drama, k jehož napsání Edmonda Rostanda inspiroval, mu přineslo nesmrtelnost.
E. Rostand:
"Dobré manželství by bylo to, ve kterém byste ve dne zapomínali, že jste milenci, a v noci, že jste manželé."
"Polibek je tajemství, které se prozrazuje ústům."

Zemřel 2. 12. 1918 v Paříži (Francie).
Edmond Rostand (Wikipedia)
Edmond Rostand (www.databazeknih.cz)
Rostand Edmond (www.cesky-jazyk.cz)
Edmond Rostand
Edmond Rostand
  Z historie (HaNo)
Slovník francouzsky píšících spisovatelů
Lípa č. 1/2008
http://home.tiscali.cz:8080/
Kalendárium ČT1
     
1. dubna 1888 (130. výročí)
se v České Třebové (Rakousko-Uhersko) narodil český akademický sochař, konstruktér, vynálezce a léčitel František Formánek.
Před první světovou válkou postavil a předvedl v Praze několik modelů vrtulníku, tzv. aerohelikoptéry, poháněných gumovým svazkem. Od roku 1924 pokračoval ve svých pokusech v České Třebové s modely poháněnými elektromotory s napájením kabely ze země. Poprvé jeho model vzlétl v roce 1928 a 22. března 1929 byl model zkoušen ve Vojenském leteckém ústavu studijním (VLÚS) v Praze-Letňanech. Při zkouškách se model poškodil. Maximální výška dosažená upoutaným modelem byla asi 60 metrů. František Formánek se vrtulníky zabýval až do své smrti. Jeho řešení patentovalo v období mezi světovými válkami několik států. Také u nás získal na svůj vynález několik patentů. Jeho poslední studií byl návrh přeměny rotoru na křídlo, který však na modelech neověřil.
Uměleckou pozůstalost, mj. několik betlémů (jesliček), odkázal Městskému muzeu v České Třebové. Výsledky své práce v technickém bádání odkázal Národnímu technickému muzeu v Praze.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Pod jménem Františka Formánka se potkávají tři na první pohled neslučitelné profese. Akademický sochař, vynálezce a léčitel.
František Formánek byl synem chudého tkalce, přesto se mu podařilo dosáhnout vynikajícího vzdělání. Po absolvování pražské akademie se vrátil domů do České Třebové a už tam zůstal. Českotřebovští ale ani trochu nelitují. Jejich domy zdobí krásné fasády s uměleckými štuky. V Praze nám ho připomíná výzdoba Křížovnického kláštera a vestibul hlavního nádraží.
Kromě toho Formánka fascinovaly létající stroje. Celý život se pokoušel vyvinout letoun kombinující vlastnosti letadla a vrtulníku. Ve svém ateliéru uskladňoval desítky funkčních modelů. Ten první vzlétl roku 1928 v Třebové. Celý pokus tehdy nafilmoval Elekta Journal. Snímek se vysílal v biografech, ale nám se bohužel nedochoval.
Na svém snu o létání pracoval František Formánek nepřetržitě až do své náhlé smrti a za své chytré nápady získal řadu patentů u nás i v zahraničí.
Zemřel 5. 4. 1964 v České Třebové (Československo).
František Formánek (sochař) (Wikipedia)
František Formánek (www.osobnostiregionu.cz, Lucie Dušková, Ludmila Kesselgruberová)
Průkopníci (www.vrtulnik.cz)
František Formánek
František Formánek
  Z historie (HaNo)
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Duben 2014 (5.4.)
     
1. dubna 1918 (100. výročí)
se v Budapešti (Uhry, Rakousko-Uhersko) narodil slovenský filmový režisér a scenárista Ján Kadár, rodným jménem János Kadár, od roku 1952 blízký spolupracovník českého režiséra Elmara Klose.
S ním natočil svoje nejznámější filmy jako Obchod na korze, který byl oceněn Oscarem. V roce 1968 emigroval a žil ve Spojených státech amerických.
Ján Kadár se ještě před válkou začal v Bratislavě věnovat fotografii a filmu. V roce 1952 vytvořil tvůrčí tandem s Elmarem Klosem a věnoval se především režii, s níž se po těžkých začátcích uplatnil i v Kanadě a USA, kam v roce 1968 emigroval. Natáčel pro americkou a kanadskou televizi, z jeho kinodistribučních filmů je nejznámější Anděl Levine (1970) a Co mi otec nalhal (1975).
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Slovenský filmový scenárista a režisér Ján Kadár k Archimédovu citátu ještě dodal: „Nechci zvedat žádnou zeměkouli, ale ten bod v prostoru hledám už dlouho. Takový bod, ze kterého by bylo vidět, kam se svět drkotá.“
S bratrem jako jediní z židovské rodiny přežili válku. Na svých nejúspěšnějších filmech pracoval společně s českým scenáristou, dramaturgem a režisérem Elmarem Klosem. Mnoho lidí si stále klade otázku, kdo z nich byl ten „hlavní“. Kdo měl poslední slovo? Ať je pravda jakákoli, týmová práce jim svědčila. Měli to jasně rozvržené. Zdá se, že energický Kadár byl výraznou osobností na place a uměl dobře komunikovat s herci. Klos se vyznal v zákulisní diplomacii, uměl udělat hrubý sestřih. Byl velmi vzdělaný. Kadár dokázal nápady zrealizovat. Z dnešního pohledu se tedy může jevit, že Klos byl spíše Kadárovým osobním dramaturgem. I kdyby tomu tak bylo, oba byli pro své společné filmy nepostradatelní. Jako příklad, uveďme film Smrt si říká Engelchen.
Elmar Klos sehrál hlavní úlohu při tvorbě scénáře. Natáčení se ovšem neobešlo bez Kadára. Jeho přítomnost byla tak důležitá, že i když na začátku musel na operaci slepého střeva, kvůli problémům při natáčení byl brzy z nemocnice zpět. Ještě na invalidním vozíku vše na place během pěti minut vyřešil. Klos prostě neuměl pracovat s herci jako Kadár, na to byl příliš plachý.
Během práce na filmu Obžalovaný se přihodila tragédie. Kadár svým autem v centru Prahy srazil staršího muže s vnukem. Vběhli pod auto. Chlapeček srážku nepřežil. Řidiče neobžalovali, podle zákona byl nevinný. Nicméně Kadára tato událost velmi zasáhla. Se svou ženou nemohli mít děti. To, že někoho jiného o dítě připravil, nesl těžce.
Vrcholným úspěchem dua Kadár - Klos se stal film Obchod na korze. Za snímek získali prvního Oscara pro československý film. Po roce 1969 se Oscarem ověnčené dílo, kvůli Kádárově emigraci, dostalo na seznam zakázaných filmů.
Zemřel 1. 6. 1979 v Los Angeles (Kalifornie, USA).
Ján Kadár (Wikipedia)
Ján Kadár (www.csfd.cz, Vladimír Endler, Jaroslav Lopour)
Ján Kadár (www.ceskatelevize.cz)
Ján Kadár
Ján Kadár
  Z historie (HaNo)
http://filmavideo.cz/
https://technet.idnes.cz/
http://www.filmovyprehled.cz/
Kalendárium ČT1
     
1. dubna 1918 (100. výročí)
se v L’Aranyó (Segarra, Katalánsko, Španělsko) narodil katalánský spisovatel, prozaik, dramatik, básník a překladatel Manuel de Pedrolo.
Vydal přes padesát knih všech žánrů, od poezie až po detektivky a esejistiku. V Katalánsku patří mezi nejpopulárnější autory.
katalánský prozaik, dramatik, básník a překladatel Manuel de Pedrolo.
Na přelomu 50. a 60. let významně zasáhl do vývoje katalánského divadla hrami, v nichž se utkvěle vracel k otázce smrti, svobody a dorozumění mezi lidmi.
Česky vyšlo: Pět katalánských novel (1988).
Zemřel 26. 6. 1990 v Barceloně (Katalánsko, Španělsko).
Manuel de Pedrolo (www.databazeknih.cz)
Manuel de Pedrolo (Wikipedia, anglicky)
Manuel de Pedrolo
Manuel de Pedrolo
  Všeobecná encyklopedie ve čtyřech svazcích: Diderot
Slovník spisovatelů Španělska a Portugalska
Viz
Kalendárium Červen 2010 (26.6.)
     
1. dubna 1928 (90. výročí)
v Praze (Československo) zemřel český spisovatel a překladatel PhDr. Bořivoj Prusík.
Byl na počátku století hlavním bibliotekářem Univerzitní knihovny v Praze, kterou čile doplňoval zvláště novými díly slovanských literatur a později pracoval v konzulární službě v Americe.
Jeho zásluhou se k nám dostalo dílo A. P. Čechova, mnohem dříve než do jiných zemí Evropy. Čechov dr. Bořivoje Prusíka natolik zaujal, že se za ním rozjel už roku 1899 do Ruska. Přeložil potom jako první do češtiny jeho divadelní hry Višňový sad, Tři sestry, Racka, Strýčka Váňu, ale podařilo se mu je také přes značný odpor oficiálních míst dostat na scénu. Velmi mu v tom pomohl jeho dobrý přítel, ředitel plzeňského divadla Vendelín Udil.
Kdo přijde v Jaltě do útulného domku ve stráni, kde Čechov prožil poslední roky života a kde je dnes jeho muzeum, najde tu i portrét jeho českého přítele Bořivoje Prusíka. Také výstava o Čechovově životě a díle, pořádaná loni v Památníku písemnictví na Strahově, Prusíkův význam pro poznání Čechovova díla u nás (a ruské literatury vůbec) připomněla.
Vyrůstal v rodině známého českého pedagoga (a profesora dívčího ústavu Minerva) F. X. Prusíka; absolvoval gymnázium (1891), poté vystudoval filologii na české univerzitě v Praze a na univerzitě v Mnichově (PhDr. 1897). Od r. 1896 pracoval nejprve jako volontér, pak praktikant a od r. 1907 jako skriptor ve Veřejné a univerzitní knihovně v Praze, r. 1913 byl tamtéž jmenován vrchním knihovníkem a v lednu 1920 dokonce jejím místoředitelem. Ve své funkci se zúčastnil několika mezinárodních knihovnických kongresů, překládal (do češtiny přeložil velkou část díla A. P. Čechova a L. N. Tolstého, přetlumočil však i spis Theodora Roosevelta Silný život - úvahy a výzvy, 1905), pod pseudonymem J. Ščerbisnký psal i drobné prózy. K 1. 4. 1920 byl přijat na MZV a již k 1. 7. t. r. jmenován konzulem; nejprve měl vést čs. konzulát v Omaze, poté působil krátce jako první (a jediný) čs. konzul v St. Louis, od února 1921 pak vedl nejprve prozatímně a později i formálně generální konzulát v New Yorku. V květnu 1924 byl přeložen do Prahy, již k 20. 6. následujícího roku ale odešel ze zdravotních důvodů předčasně do trvalé výslužby. Po jeho předčasné smrti ještě MZV muselo řešit spor o státní penzi mezi jeho první a druhou manželkou.
Narodil se 31. 10. 1872 v Příbrami (Rakousko-Uhersko).
Bořivoj Prusík (www.databazeknih.cz)
Prusík Bořivoj (www.mzv.cz, Jindřich Dejmek)
Bořivoj Prusík (archiv.narodni-divadlo.cz)
Prusík, Bořivoj: Veselá dobrodružství
Prusík, Bořivoj: Veselá dobrodružství
  Kalendář historický národa českého
     
1. dubna 1938 (80. výročí)
uvedla švýcarská firma Nestlé na trh rozpustnou kávu Nescafé.
Po vstupu USA do války touto kávou zásobovala především americké vojáky.
Nescafé patří mezi strategické značky v portfoliu společnosti Nestlé. Opírá se o tradici sahající do 30. let 20. století, kdy se představitelé kávového institutu obrátili na tehdejšího předsedu správní rady Nestlé Louise Dappla se žádostí, zda by výzkumné týmy Nestlé mohly vyvinout dehydrovanou kávu v kostkách, která by byla schopna udržet chuť i aroma kávy a být rozpustná v horké vodě. Louis Dapples zadal laboratořím Nestlé výzkumný úkol, který se po několika letech podařilo vyřešit na jaře roku 1937 týmu v čele s „kávovým guru“ Maxem Morgenthalerem. Podařilo se zajistit zachování aroma i rozpustnost - výrobek nakonec spatřil světlo světla nikoli jako kostka, ale jako prášek, který si mohl spotřebitel smíchat s vodou v poměru podle vlastní volby. Nový produkt dostal jméno Nescafé. Je to kombinace slov Nestlé a café. Nescafé se poprvé prezentovalo 1. dubna 1938 ve Švýcarsku. V roce 1939 byla zahájena výroba Nescafé také ve Francii, Británii a USA. V 50. letech se káva stala populární mezi mladými lidmi, kteří se potkávali v kavárnách, aby si mohli poslechnout rock’n’roll. Díky neustálému technologickému vývoji společnost v 60. letech představila svůj prémiový produkt Nescafé Gold, vyrobený metodou vymražování, a v 90. letech tuto technologii ještě vylepšila o proces, který zachová maximální množství aroma. Dnes Nescafé nabízí různé druhy káv, které uspokojí různé nároky na chuť.
Historie Nescafé (www.nescafe.cz)
Nescafé
Nescafé
  Rok do kapsy
Viz
Kalendárium Duben 2008 (1.4.)
     
1. dubna 1948 (70. výročí)
Teorii "Velkého třesku" (Big Bang theory) zveřejinili Alpher, Bethe a Gamow v Physical Review.
Náš vesmír vznikl zhruba před 15 miliardami let při gigantické explozi, nazývané velký třesk. Nepatrné zrnko superhusté a nepředstavitelně žhavé hmoty vybuchlo v obrovském záblesku energie, při němž vznikl dokonce i prostor jako takový. Jeho rozpínání pokračuje dodnes.
Termín velký třesk vznikl z anglického úsloví „Big Bang“ jako výraz opovržení nad bláznivou teorií vzniku vesmíru. Dnes je teorie velkého třesku všeobecně přijímána jako správná a podložena mnohými důkazy…
Cestu k teorii velkého třesku otevřel Albert Einstein (1879-1955) vypracováním nové teorie gravitace, tj. obecné teorie relativity v r. 1915. Jak v letech 1922-1927 ukázali ruský meteorolog Alexander Fridman (1888-1925; jeho žákem byl mj. G. Gamow) a belgický katolický duchovní a matematik Georges Lemaitre (1894-1966), řešení Einsteinových rovnic pro "rozumné" modely vesmíru je nestabilní v čase, tj. vesmír se musí buď rozpínat nebo smršťovat. Einstein však Fridmanovým výpočtům kupodivu nevěřil a trvalo nějakou dobu, než přiznal, že se mýlil a Fridmanovi se omluvil.
Před šedesáti lety se zrodil velký třesk (www.astro.cz, Jiří Grygar)
Velký třesk (www.hvezdarna-fp.eu)
Brainy History / April 1, 1948 in History (www.brainyhistory.com, anglicky)
George Gamow
George Gamow
  Brainy History
Viz
Kalendárium Duben 2008 (1.4.)
     
1. dubna 1958 (60. výročí)
zemřel v Brně (Československo) všestranný český hudebník, dirigent, sbormistr, klavírista, korepetitor a hudební skladatel Břetislav Bakala.
Počátky svého vzdělání získal u svého otce. Po studiu na gymnáziu v Kroměříži a Brně byl přijat na brněnskou Varhanickou školu do třídy Leoše Janáčka, u něhož později studoval i skladbu na Mistrovské škole. S malou přestávkou v roce 1925 kdy byl varhaníkem katedrály ve Philadelphii, působil nepřetržitě řadu let u Národního divadla v Brně. Nejprve jako korepetitor a poté i jako dirigent orchestru.
Od roku 1926 byl jmenován dirigentem Orchestru československého rozhlasu a dvanáct let poté se stal zakladatelem Symfonického orchestru v Brně, pozdější Státní filharmonie Brno.
Břetislav Bakala byl oddaný Janáčkův žák, který velkou část jeho skladeb nahrál na gramofonové desky a taktéž fundovaně prováděl jejich úpravy. Je též autorem mnoha klavírních výtahů, ale i několika vlastních skladeb vycházejících z odkazu Leoše Janáčka, Josefa Suka a Vítězslava Nováka.
Narodil se 12. 2. 1897 v obci Fryšták u Holešova (okres Zlín, Morava, Rakousko-Uhersko).
Břetislav Bakala (Wikipedia)
Břetislav Bakala (encyklopedie.brna.cz)
Břetislav Bakala (www.databazeknih.cz)
Břetislav Bakala
Břetislav Bakala
  Z historie (HaNo)
Český biografický slovník XX. století
Lípa č. 1/2008
http://www.mzm.cz/
https://www.brno.cz/
     
1. dubna 1968 (50. výročí)
zemřel v Moskvě (Sovětský svaz) ve věku 59 let ruský a sovětský fyzik Lev Davidovič Landau, nositel Nobelovy ceny za fyziku (1962).
Lev Davidovič Landau byl původem ázerbájdžánský (sovětský) fyzik, který přispěl k rozvoji mnoha oblastí teoretické fyziky.
Mezi jeho úspěchy patří podíl na formulování matice hustoty - metodě kvantové mechaniky, kvantově mechanické teorie diamagnetismu, teorie supratekutosti, teorie fázových přechodů druhého druhu, Ginzburgovy-Landauovy teorie supravodivosti, vysvětlení Landauova tlumení ve fyzice plazmatu, Landauova pólu v kvantové elektrodynamice, a dvousložkové teorie neutrin. V roce 1962 obdržel Nobelovu cenu za fyziku za svou práci v oboru supratekutosti.
Landau byl velice matematicky nadán a sám o sobě říkal, že integrovat se naučil ve 13 letech a derivovat uměl od nepaměti. Ve 14 letech začal studovat na Technice v Baku, pak přešel na Univerzitu v Baku, kde studoval dva obory současně - fyzikálně matematický a chemický. V roce 1924 přešel na fyzikální oddělení Leningradské univerzity, kterou absolvoval v roce 1927.
V letech 1926-1927 publikoval své první práce z teoretické fyziky. Od roku 1929 strávil půldruhého roku v zahraničí, v Dánsku, Anglii a Švýcarsku, kde pracoval s předními teoretickými fyziky, především s Nielsem Bohrem, kterého od té doby pokládal za svého jediného učitele.
Od roku 1932 působil Landau v Charkově, na Ukrajinském fyzikálně-technickém institutu, který se brzy stal centrem teoretické fyziky v Sovětském svazu. Zde také začal spolu s Lifšicem i dalšími spolupracovníky psát svůj kurs teoretické fyziky.
V roce 1937 pod tlakem konfliktu s rektorem, politického ohrožení i profesních střetů požádal svého přítele Petra Kapicu o přijetí do jeho nově vznikajícího Institutu fyzikálních problémů, kde se stal vedoucím teoretického oddělení. V roce 1937 se Landau oženil s Korou Drobancevovou a v roce 1946 se jim narodil syn Igor, který se stal experimentálním fyzikem.
Naivně "antiburžoazní" názory Landaua v jeho ranném období se radikálně změnily v období nastupujícího stalinského "velkého teroru". V roce 1938 se spolu s přítelem Korecem podílel na sepsání protistalinského letáku, varujícího před stalinským fašismem. 28. dubna 1938 byl zatčen a strávil rok ve vězení. Velice statečně se za něj postavil Petr Kapica, který hned v den zatčení napsal Stalinovi odvážný dopis a spolu s intervencí řady vlivných zahraničních vědců (zejména Nielse Bohra), dosáhl alespoň mírných podmínek Landauova věznění. Po roce napsal Kapica další dopis, tentokrát Molotovovi, a na jeho odpovědnost byl Landau propuštěn. Stal se jiným člověkem, tichým a opatrným.
Mezi jeho žáky patřil i významný československý fyzik Jozef Kvasnica.
Až do své smrti v roce 1968 byl Landau pracovníkem Institutu fyzikálních problémů. V roce 1962 měl Landau těžkou automobilovou nehodu, z které se až do své smrti r. 1968 nikdy zcela nevzpamatoval. Nehodu přežil mimo jiné i díky solidaritě vědců po celém světě, kteří zorganizovali pomoc při jeho léčení.
Narodil se 22. 1. 1908 v Baku (Ázerbájdžán).
Lev Davidovič Landau (Wikipedia)
Brainy History / April 1, 1968 in History (www.brainyhistory.com, anglicky)
Lev Davidovič Landau
Lev Davidovič Landau
  Z historie (HaNo)
Brainy History
www.quido.cz
Viz
Kalendárium Leden 2008 (Výročí měsíce) a Kalendárium Duben 2008 (1.4.)
     
1. dubna 1978 (40. výročí)
v Praze (Československo) zemřel český architekt, urbanista a kreslíř Ing. arch. Dr. techn. Bohumír Kozák (pokřtěn jako Božimír František Kozák), představitel funkcionalismu, teoretik architektury a ochránce památek.
Kromě budovy banky v Kolíně vytvořil většinu svých významných prací v Praze.
Po rozpačitých začátcích si ve 20. letech osvojil puristický a funkcionalistický styl.
Studium architektury na pražské technice, poté pracuje v ateliéru A. Balšánka a O. Polívky v Praze. V letech 1911-1919 vede projektové oddělení firmy Nekvasil v Praze-Karlíně. Od roku 1919 má vlastní ateliér, později stavební společnost Dušek-Kozák-Máca. Projektuje a realizuje množství staveb, zejména v Praze. Zúčastňuje se též řady soutěží, publikuje v odborném tisku a získává doktorát technických věd. Je vynikajícím kreslířem architektury, výstava jeho díla se uskutečňuje v Praze v roce 1941. Po válce ještě vede ateliér v Státním ústavu pro projektování hl. m. Prahy. Od roku 1963 je předsedou Klubu za starou Prahu.
Narodil se 4. 12. 1885 v obci Velká Lhota u Dačic (Rakousko-Uhersko).
Bohumír Kozák (Wikipedia)
Zdeněk Lukeš: Bohumír Kozák aneb Dlouhá cesta od secese k funkcionalismu (www.earch.cz)
Vzpomínka na architekta Bohumíra Kozáka (stary-web.zastarouprahu.cz, Josef Hrubeš)
Ing. arch. Dr. techn. Bohumír Kozák
Ing. arch. Dr. techn. Bohumír Kozák
  Český biografický slovník XX. století
https://www.databazeknih.cz/
https://prostor-ad.cz/
Viz
Kalendárium Duben 2008 (1.4.)
     
1. dubna 1988 (30. výročí)
byla do kin uvedena komedie režiséra Ladislava Smoljaka Nejistá sezóna.
S humorem, satirickou příchutí i s nádechem nostalgie líčí tato hořká komedie peripetie malého divadelního souboru (Divadla starých forem), který má sice úspěch u publika, ale zároveň i stálé potíže s nadřízenými orgány. Zachycuje usídlování divadla na nové "štaci" v nevyhovujícím sále periferního kulturního domu, průběh zkoušek nové hry i její premiéru, ale také epizody ze zákulisí. Značný prostor tu mají ukázky z her repertoáru Divadla Járy Cimrmana (Němý Bobeš, Akt, Dlouhý, Široký a Krátkozraký, Dobytí Severního pólu, Cimrman v říši hudby, Vizionář), ačkoli tu jméno fiktivního slavného génia ani jednou nepadne. Film vychází ze skutečných situací, není v něm (kromě her) nic vymyšleného. Odehrává se celý v prostorách kulturního domu a jeho těsném okolí. Hlavném dějištěm je pak stísněné zákulisí, kam ovšem doléhají i ozvuky všedních starostí protagonistů.
Režie: Ladislav Smoljak. Scénář: Zdeněk Svěrák, Ladislav Smoljak. Kamera: Richard Valenta. Hudba: Petr Skoumal. Střih: Jiří Brožek, Petr Sitár. Zvuk: Antonín Kravka. Scénografie: Jiří Matolín.
Hrají: Ladislav Smoljak, Zdeněk Svěrák, Petr Brukner, Miloň Čepelka, Jaroslav Weigel, Jan Kašpar, Jan Hraběta, Genadij Rumlena, Jaroslav Vozáb, Jan Svěrák, Michal Weigel, Drahomíra Fialková, Bořivoj Penc, Karel Kachyňa, Jaroslav Konečný, Jiří Šrámek, Boca Abrhámová, Václav Kotek, Josef Vondráček, Ludvík Toman, Martina Gasparovičová-Bezoušková, Magda Křížková-Šebestová, Miloslav Homola, Zeno Fifka, Jana Vokrojová, Jan Jíra, Pavel Kovář.
Nejistá sezóna (www.csfd.cz)
Nejistá sezóna (Wikipedia)
Nejistá sezóna (www.fdb.cz)
Nejistá sezóna (1987)
Nejistá sezóna (1987)
  Jak šel čas (TV pohoda č. 13/2018)
     
1. dubna
se od roku 1906 slaví Mezinárodní Den ptactva.
První duben je vyhlášen mezinárodním Dnem ptactva jako výroční den podepsání mezinárodní Konvence o ochraně užitečného ptactva v roce 1906, která spadá do začátků historie mezinárodní ochrany přírody.
V Národním parku Šumava vznikla nařízením vlády Ptačí oblast Šumava. V zákoně o ochraně přírody a krajiny je ptačí oblast definována jako zvláštní kategorie územní ochrany, zaměřená na zachování početnosti populací určitých druhů ptáků a stavu jejich životního prostředí. Hlavními druhy a objekty ochrany této ptačí zóny jsou tetřev hlušec, tetřívek obecný, jeřábek lesní, čáp černý, chřástal polní, kulíšek nejmenší, sýc rousný, datel černý a datlík tříprstý.
Zatímco o tom, že "Mezinárodní den ptactva" se slaví jako připomínka podepsání mezinárodní konvence ví leckdo, málokdo tuší, že „u nás“ je ale tradice aprílového slavení „Dne ptáků“ ještě o něco starší a sahá až do dob Rakousko-Uherské monarchie. Tradici založil slovenský přírodovědec Oto Herrmann (1835 - 1914), který se narodil, žil a působil v Brezně. Prvně byl „Den ptáků“ vyhlášen jako akce pro školy v tehdejším Rakousko-Uhersku 1. dubna 1900 a spolu s opeřenci se „oslavovaly“ i stromy.
Jedním z hlavních cílů „Mezinárodního dne ptactva“ je obrátit pozornost k nebezpečím, ohrožujícím ptáky na celém světě a pomoci tak jejich ochraně a ochraně jejich stanovišť.
1. duben - Mezinárodní den ptactva (zpravodajstvi.ecn.cz, Pavel Moulis)
Kašperské Hory zvou na dnešní Mezinárodní den ptactva (www.regionplzen.cz)
Mezinárodní den ptactva (Wikipedia)
Mezinárodní Den ptactva
Mezinárodní Den ptactva
  Z historie (HaNo)
www.quido.cz
Viz
Kalendárium Duben 2017 (1.4.)
     
2. dubna 1598 (420. výročí)
ve čtvrtek vyjel pan Kryštof Harant z Polžic, z Bezdružic a na Pecce s panem Heřmanem Černínem a jedním služebníkem z Bystřice, všichni tři na koních a překročili hranici českou.
Byl to počátek veliké cesty z království českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské, a dále do Egypta a potom na horu Oreb, Sinai a svaté Kateřiny v pusté Arábii, kterouž podnikl tento český pán a popsal pak ve znamenitém cestopise svém z roku 1608.
Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic (1564 Klenová, České království - 21. června 1621 Praha, České království) byl český spisovatel, šlechtic, válečník, diplomat, cestovatel a hudebník, příslušník rodu Harantů z Polžic a Bezdružic. Syn Jiřího Haranta z Polžic a Bezdružic a Marie Anny Janowské z Janowicz.
V roce 1589 se oženil s Evou Černínovou z Chudenic. Ta mu dala syna, který však zemřel v deseti letech.
V letech 1593-1598 Kryštof Harant působil v armádě, s níž se účastnil dlouhé turecké války proti Osmanské říši. Ani manželské štěstí s Evou Černínovou však netrvalo dlouho, neboť ta roku 1597 zemřela; v pozdějších letech svého života se Kryštof ještě dvakrát oženil. Dvě děti dal na výchovu své příbuzné Lidmile Markvartové z Hrádku a následujícího roku odcestoval se švagrem Heřmanem Černínem z Chudenic na cestu do Středomoří, Palestiny a Egypta. Během této cesty navštívili Benátky, kde si nechal i se svým o 12 let mladším přítelem ušít poutnické roucho, následně se vydali lodí do Svaté země, kde chtěli navštívit Boží hrob. Zde také přijal rytířský titul. V roce 1598 se plavili proti proudu Nilu v Egyptě do města Káhira a následně ještě níže, kde byli přepadeni Araby. Zážitky z této cesty jej přiměly k sepsání cestopisu, který byl zveřejněn v roce 1608. Jeho synovec, Kryštof Vilém Harant z Polžic a Bezdružic, jej roku 1678 nechal v Norimberku vydat tiskem (v německém překladu Jana Jiřího Staršího) pod názvem Der Christliche Ulysses (Křesťanská odyssea).
K. Harant z Polžic:
"Kdo nemá smělého srdce, měj rychlé nohy!"

Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic (Wikipedia)
Cestopisy - Kryštof Harant z Polžic a z Bezdružic (www.cesky-jazyk.cz, Milan Vojtěch)
Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic a pán na Pecce (www.hradpecka.cz)
Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic
Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic
  Kalendář historický národa českého
Viz
Kalendárium Duben 2008 (2.4.)
     
2. dubna 1618 (1613) (400. výročí)
se narodil v Bologni (Emilia-Romagna, Itálie) italský matematik, fyzik, optik, astronom, matematik a jezuitský kněz, profesor Francesco Maria Grimaldi, objevil rozklad světla.
Spolu se svým kolegou Giovanni Battistou Ricciolim zkoumal problém gravitace (respektive volného pádu předmětů), přičemž prokázal, že výška pádu je přímo úměrná čtverci času pádu. Vypočetl také gravitační konstantu za pomoci pozorování kyvadla. V oblasti astronomie sestrojil přístroje k měření výšky hor na Měsíci či výšky mraků. Zavedl pojem difrakce světla a jako první difrakci změřil (byť o problému spekuloval již před ním Leonardo da Vinci). Jeho práce o světle posloužily později jako základna pro pojetí světla jakožto vlny a ovlivnily zvláště Isaaca Newtona.
Francesco Maria Grimaldi (1618 –1663) byl jezuita, jehož působištěm byla Bologna. Ve čtyřicátých letech sedmnáctého století se podílel s Rocciolim na měřeních, která dokazovala kvadratickou závislost polohy na čase v případě volného pádu. Zásadní objev je pak spojen s objevem difrakce neboli ohybem světla na mřížce. Jde o jeden z dnes technicky hojně užívaných jevů například využívaný u CD a DVD disků. Významné je také jeho pozorování měsíce, na základě něhož sestavil jeho poměrně podrobnou mapu. Patřil mezi velké propagátory vlnové teorie světla.
Zemřel 28. 12. 1663 v Bologni (Emilia-Romagna, Itálie).
Francesco Maria Grimaldi (Wikipedia)
Francesco Marie Grimaldi - objevitel difrakce světla (www.4oci.cz, Vladimír Malíšek)
Brainy History - April 2, 1618 in History (www.brainyhistory.com, anglicky)
Profesor Francesco Maria Grimaldi
Profesor Francesco Maria Grimaldi
  Z historie (HaNo)
Brainy History
Viz
Kalendárium Duben 2008 (2.4.)
     
2. dubna 1838 (180. výročí)
se ve Vamberku (Rakouské císařství) narodil český historik profesor PhDr. Josef Kalousek.
Životní vzestup Josefa Kalouska byl vskutku obdivuhodný. Pocházel z chudé rolnické a živnostenské rodiny, učil se ve Vamberku tkalcovství, ale jeho ambice byly podstatně vyšší. Nakonec se dostal do Vídně, kde roku 1859 vyhrál cenu vypsanou vídeňským měšťanem Šebkem za nejlepší stylisticky čistou práci českých žáků na vídeňských školách, kterou věnoval Jiřímu z Poděbrad. Kalousek studoval zprvu polytechniku, ale pak žurnalistiku a historii. Za studií překládal pro Pražské noviny. Stal se předním českým historikem v období státoprávního zápasu, byl prvním životopiscem F. Palackého, jeho pokračovatelem a vykladačem.
Největší vliv mělo na Kalouska rostoucí národní hnutí, které proniklo v 60. letech 19. století na venkov. Stal se členem redakce staročeského časopisu Národ, kde uveřejňoval své příspěvky proticentralistického a protidualistického ražení. Žil u Riegrů v Praze, zde se seznámil s F. Palackým, neboť byl vychovatelem Palackého vnučky Marie Riegrové, provdané Červinkové.
V roce 1868 získal doktorát filosofie a na počátku 70. let minulého století, kdy česká inteligence věřila optimisticky ve státoprávní vyrovnání s Vídní, vydal - jako nedávno habilitovaný docent na pražské universitě - svoji vůbec největší práci České státní právo (1871). V ní chtěl Kalousek poukázat především na to, že české země byly vždy svébytným, státním, mezinárodně uznávaným útvarem a že nikdy nebyly skutečným lénem římskoněmecké říše. A to mělo v historických podmínkách minulého století základní význam. Stal se velmi úspěšným obhájcem a bojovníkem za české státoprávní nároky proti tendenčním výkladům německých historiků.
Jeho zájem o českou otázku ho vedl i k veřejnému politickému vystupování, dokonce se stal v roce 1880 zemským poslancem za rodný kraj. V roce 1887 získal řádné členství v Královské české společnosti nauk, jíž pak byl v letech 1883-1890 tajemníkem.
Jeho břitké polemiky (například O obraně knížete Václava svatého proti smyšlenkám a křivým úsudkům o jeho povaze, 1901, Karel IV., Otec vlasti, 1878, O historii kalicha v dobách předhusitských, 1881) za národní zájmy a vypjatý nacionalismus ho svedly i do tábora zastánců pravosti Rukopisů. Vedle prací zaměřených státoprávně se věnoval dějinám selského lidu, kde vytvořil rozsáhlou edici Řády selské a instrukce hospodářské (od r. 1905), které však nestačil dokončit. Historické dílo Kalouskovo ve své době jak důkladností, promyšleností konstrukce, tak i zpracováním mělo značný ohlas. Zemřel tři roky před koncem 1. světové války, která znamenala také konec Rakouska-Uherska a vznik samostatného československého státu.
Zemřel 22. 11. 1915 v Praze (Rakousko-Uhersko).
Josef Kalousek (www.phil.muni.cz)
Josef Kalousek (Wikipedia)
Profesor PhDr. Josef Kalousek
Profesor PhDr. Josef Kalousek
  www.libri.cz
Viz
Kalendárium Duben 2008 (2.4.) a Kalendárium Listopad 2015 (22.11.)
     
2. dubna (greg.) / 21. března (jul.) 1888 (130. výročí)
se v Moskvě (Ruské impérium) narodila ruská a sovětská spisovatelka, prozaička, novinářka, historička, filozofka Marietta Sergejevna Šagiňanová (pseudonym Jim Dollar), psala publikace rozličných žánrů.
Do literatury vstoupila jako básnířka a publicistka. Postupně překonává filozofický odkaz symbolismu a vytváří si vlastní názor na svět, silně ovlivněný nadšeným přijetím revoluce.
Po roce 1918 patřila k zástupu autorů píšících oslavné ódy na SSSR. Držitelka vyznamenání J. V. Stalina a V. I. Lenina. Jim Dollar je pseudonym, její pravé jméno je Marietta Sergejevna Šaginjana.
Česky vyšlo: Stopami pětiletky (1949); Goethe (1951); Hydrocentrála (1952); Změna: Podle skutečnosti (1952); Mess Mend aneb Američané v Petrohradě (1958/1964); Zrození syna (1960); Dáma ze společnosti (1972); Zapomenutá historie (1981); O dvou sestrách a pohádkové Zemi démantového třpytu (1983).
Zemřela 20. (21.) 3. 1982 v Moskvě (Sovětský svaz).
Marietta Sergejevna Šaginjan - Jim Dollar, Jimmie Dolar (pseudonymy) (www.databazeknih.cz)
Šagiňanová Marietta Sergejevna (www.cojeco.cz)
Šaginjan Marietta Sergejevna (abart-full.artarchiv.cz)
Marietta Sergejevna Šagiňanová
Marietta Sergejevna Šagiňanová
  Slovník ruských ukrajinských a běloruských spisovatelů
Lípa č. 1/2008
Lípa č. 4/2011
Viz
Kalendárium Březen 2012 (20.3.)
     
2. dubna 1908 (110. výročí)
se narodil francouzský hudební kritik a vědec a varhaník Bernard Gavoty.
Zemřel 24. 10. 1981.

  Lípa č. 1/2008
     
2. dubna 1928 (90. výročí)
se v Paříži (Île-de-France, Francie) narodil francouzský zpěvák, skladatel, herec, režisér a básník Serge Gainsbourg, vlastním jménem Lucien Ginsburg, ale také bouřlivák, skandalista, provokatér z povolání a především všestranná umělecká osobnost.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Serge Gainsbourg, hudební skladatel, herec, malíř, režisér a zpěvák rád provokoval. Píseň plnou ženských vzdechů nazpíval nejprve se svou tehdejší milenkou, herečkou Brigitte Bardotovou, ale odmítla ji zveřejnit. Píseň s ním pak nazpívala Angličanka Jane Birkin. Vydržela s ním i s jeho démony deset let.
Serge Gainsbourg dokázal urazit kdekoho, ať v televizních talkshow nebo například parodii na Marseillaisu ve stylu reggae.
Zemřel 2. 3. 1991 v Paříži (Île-de-France, Francie).
Serge Gainsbourg (Wikipedia)
Serge Gainsbourg (www.csfd.cz)
Jane Birkin & Serge Gainsbourg - Je t’aime…moi non plus (www.oldiesradio.cz)
Serge Gainsbourg
Serge Gainsbourg
  Z historie (HaNo)
Kalendárium ČT1
     
2. dubna 1928 (90. výročí)
v Cambridge (Massachusetts, USA) zemřel americký fyzikální chemik profesor Ph.D. Theodore William Richards, zabývající se atomovou váhou, první americký vědec, který získal Nobelovu cenu za chemii (1914), a to za „určení atomové hmotnosti velkého počtu prvků“.
Jeho otec byl malíř a matka básnířka. Většinu jeho studia před univerzitou mu zajistila matka. Na začátku roku 1878 odjel se svou rodinou na dva roky do Evropy, kde strávili většinu času v Anglii. Po návratu do USA nastoupil v roce 1883 ve svých 14 letech na Haverford College, kde v roce 1885 získal titul bakaláře věd. Poté studoval na Harvardově univerzitě, kde v roce 1886 získal titul B.A. (Bachelor of Arts). Na Harvardu zůstal a v roce 1888 zde získal Ph.D. v chemii. Po roce studia v Německu se vrátil na Harvard, kde se nakonec v roce 1901 stal profesorem.
Zhruba půlku své kariéry se věnoval výzkumu atomových hmotností. Podle G. B. Forbese bylo do roku 1932 Richardsem a jeho studenty prozkoumáno 55 prvků. Byl první, který pomocí chemické analýzy ukázal, že prvek může mít více atomových hmotností, čímž podpořil myšlenku izotopů.
Narodil se 31. 1. 1868 v Germantownu (Filadelfie, Pensylvánie, USA).
Theodore William Richards (Wikipedia)
Theodore William Richards (www.ped.muni.cz, H. Cídlová, B. Kohoutková, P. Křivánková, K. Štěpánek, B. Valová)
Brainy History / April 2, 1928 in History (www.brainyhistory.com, anglicky)
Profesor Ph.D. Theodore William Richards
Profesor Ph.D. Theodore William Richards
  Z historie (HaNo)
Brainy History
Viz
Kalendárium Duben 2008 (2.4.)
     
2. dubna 1958 (60. výročí)
National Advisory Council on Aeronautics v USA byl přejmenován na NASA.
Národní úřad pro letectví a kosmonautiku, zkráceně NASA (anglicky National Aeronautics and Space Administration, NASA) je americká vládní agentura zodpovědná za americký kosmický program a všeobecný výzkum v oblasti letectví.
Ve Spojených státech od roku 1915 výzkum v oblasti letectví zaštiťoval Národní poradní výbor pro letectví (NACA, National Advisory Committee for Aeronautics). Od roku 1946 se NACA věnovala také experimentům s raketoplány, jako byl nadzvukový Bell X-1. V první polovině 50. let se pozornost NACA a dalších (vojenských) institucí obrátila ke kosmickému výzkumu, především vypuštění první umělé družice Země. Program Vanguard vojenského námořnictva se však zdržel a náhradní armádní Explorer 1 byl předstižen sovětským Sputnikem. Šok ze zpochybnění americké technologické nadřazenosti vedl americkou vládu k rozhodné akci.
Dne 29. července 1958 americký prezident Eisenhower podepsal „National Aeronautics and Space Act“, zákon, kterým vznikl Národní úřad pro letectví a kosmonautiku (NASA). V NASA se soustředil veškerý nevojenský vesmírný výzkum. Vývoj vojenským vesmírných prostředků dostala za úkol současně založená Agentura pro pokročilé výzkumné projekty (ARPA, dnes DARPA).
NASA začala fungovat 1. října 1958, přičemž převzala veškeré zaměstnance a objekty NACA - čtyři laboratoře a zhruba 8000 zaměstnanců. Do NASA přešel rovněž personál a prostředky armádní ABMA a části Námořní výzkumné laboratoře.
První programy NASA byly zaměřeny na výzkum letů člověka do vesmíru. Program Mercury, zahájený v roce 1958, měl za cíl hlavně zjistit, zda člověk může přežít ve vesmíru. 5. května 1961 uskutečnil Alan Shepard balistický skok v kabině Mercury-Redstone 3 a 20. února 1962 se John Glenn stal prvním Američanem, který obletěl zeměkouli v kosmické lodi Mercury-Atlas 6.
NASA (Wikipedia)
NASA TV (www.ian.cz)
Brainy History / April 2, 1948 in History (www.brainyhistory.com, anglicky)
Montážní hala s logem NASA
Montážní hala s logem NASA
  Brainy History
Viz
Kalendárium Duben 2008 (2.4.)
     
2. dubna 1968 (50. výročí)
zemřel český historik umění, archeolog a pedagog Josef Cibulka.
Narodil se 1. 7. 1886.

  Z historie (HaNo)
     
2. dubna 1988 (30. výročí)
se narodil český novinář a moderátor České televize Daniel Stach.

  Jak šel čas (TV pohoda č. 13/2018)
     
2. dubna
Tento den byl roku 1967 vyhlášen Mezinárodním dnem dětské knihy (International Children's Book Day).
Tato oslava je zaštítěna Mezinárodním sdružením pro dětskou knihu (IBBY).
2. 4. 1805 se narodil dánský spisovatel Hans Christian Andersen, proslavil se pohádkami (zemřel 4. 8. 1875).
U nás se toto výročí připomíná akcí s názvem Noc s Andersenem, která probíhá v mnoha knihovnách po celé ČR. Celosvětově toto výročí připomíná Mezinárodní sdružení pro dětskou knihu (IBBY - International Board on Books for Young People) založené v roce 1953 v Zurichu na popud spisovatelky Jelly Lepmannové. Sdružení se plně hlásí k Mezinárodní konvenci o právech dítěte, která ho definuje jako právo na všeobecné vzdělání a přímý přístup k informacím.
Českoslovenká sekce IBBY, se svou českou částí Společnost přátel knihy, byla za člena Mezinárodního sdružení pro dětskou knihu přijata v roce 1964. Československo v roce 1980 pořádalo 17. kongres IBBY v Praze a dvakrát získalo nad Mezinárodním dnem dětské knihy patronát.
Rok po rozpadu Československa začíná opět fungovat česká sekce IBBY jako občanské sdružení a současně také počíná vyhlašovat pravidelné ročníky soutěže Zlatá stuha. Toto výroční ocenění pro hodnotné tvůrčí a ediční činy dnes udílí společně s Klubem ilustrátorů dětské knihy, Obcí spisovatelů a Obcí překladatelů. Na jejím financování se významně podílí Ministerstvo kultury ČR.
I dětské knihy mají svůj den (www.ceskatelevize.cz)
Svět slaví Mezinárodní den dětské knihy (iforum.cuni.cz, Lucie Kettnerová)
International Children's Book Day (www.ibby.org, anglicky)
2. dubna je Světový den zvýšení povědomí o autismu (Světový den autismu).
Na 2. dubna připadá Mezinárodní den poruzumění autismu či zvýšení povědomí o autismu. Poznat ty, kteří jsou zainteresování k tomuto dni není těžké, neboť mnoho společností po celém světě v tento den osvěcují své budovy modrý světlem jako známku podpoření vyrovnání se s autismem. Autismus je nemoc, která se projevuje hned v ranném dětství a touto nemocí trpí v České republice více než 50 tisíc lidí. V posledních letech je na tuto nemoc kladen velký důraz a proto i mnoho organizací po celém světě dělají kampaně s cílem např. integrace autistických dětí do běžných škol.
Světový den zvýšení povědomí o autismu 2. 4. (svatky.centrum.cz)
International Children's Book Day
International Children's Book Day
  Z historie (HaNo)
www.quido.cz
Lípa č. 1/2010
Lípa č. 1/2012
Viz
Kalendárium Duben 2017 (2.4.)
     
3. dubna (července) 1798 (220. výročí)
se v New York City (New York, USA) narodil americký námořní důstojník a objevitel, velitel první americké přírodovědecké expedice Charles D. Wilkes, který zmapoval velkou část antarktického pobřeží.
Byl prvním mořeplavcem, který si mohl být jistý, že kolem jižního pólu se rozkládá souvislá a rozsáhlá pevnina. Jako první použil název Antarktida.
Jeho osobnost zůstává dosud silně kontroverzní. Wilkes byl velmi inteligentní, schopný a cílevědomý, ale také neústupný, domýšlivý až panovačný. Jednal většinou impulzivně, popudlivě a často vyvolával hádky. Jako velitel byl údajně velmi tvrdý i krutý a mužstvem téměř nenáviděný. Ještě tvrdší však prý byl sám k sobě. Údajně právě Charles Wilkes posloužil Hermanu Melvillovi jako vzor kapitána Achaba z románu Bílá velryba.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Na konci 30. let 19. století Američané dospěli k závěru, že v průzkumu jižní části Pacifiku notně zaostávají za Anglií a Francií. To nemohli připustit. A tak byla v roce 1838 vypravena flotila lodí. Vedl ji Charles Wilkes.
Úkolem první americké přírodovědecké expedice bylo pečlivě prostudovat jižní Pacific a antarktické pobřeží. Dovézt vzorky rostlin, které by mohly prospět americkému hospodářství. A zjistit, jaké možnosti lovu nabízejí antarktická moře velrybářům. Během čtyř let Wilkesova výprava, čítající šest lodí a čtyři stovky mužů, obeplula celý svět. Přišla o dvě lodi a dvacet osm mužů. Domů přivezla deset tisíc vzorků rostlin a dalšího materiálu a množství nových poznatků.
Wilkes jako první nazval jižní polární kontinent Antarktidou. Tichomořské ostrovy zmapoval tak, že když se za druhé světové války plánovala invaze na Tarawu, byla použita sto let stará Wilkesova mapa. Nejenže byla jediná dostupná, ale také dokonale přesná.
Wilkes byl velmi schopný, inteligentní a cílevědomý muž, ale velmi krutý, domýšlivý a panovačný velitel. Říká se, že právě tento zlostný bouřlivák posloužil autoru románu Moby Dick Hermanu Melvillovi za vzor pro postavu kapitána Achaba. A také se říká, že bez Wilkese by výprava nikdy nedosáhla svého cíle.
Zemřel 8. 2. 1877 ve Washingtonu D.C. (Washington, USA).
Charles Wilkes (Wikipedia)
Charles Wilkes - objevitel Antarktidy (www.hedvabnastezka.cz, Jiří Martínek)
Antarktida - nejmladší kontinent, který obývají pouze vědci (www.ceskatelevize.cz, Lukáš Hadrava)
Charles Wilkes
Charles Wilkes
  Brainy History
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Duben 2008 (3.4.)
     
3. dubna (4. března) 1838 (180. výročí)
zemřel v Santiago de Cuba (Cuba) ve věku 57 let Napoleonův lékař na ostrově St. Helena Dr. Carlo Francesco Antommarchi (François Carlo Antommarchi).
Napoleonovu pitevní zprávu sestavoval v květnu roku 1821 jeho osobní lékař Francesco Antommarchi za přítomnosti pěti britských mediků. Zapsal, že při pitvě nalezl v žaludku mrtvoly rozsáhlý, alespoň deset centimetrů dlouhý nádor. Američané věří, že tak rozsáhlý novotvar nemohl být nezhoubným žaludečním vředem.
Antommarichi se dále zmínil o zvětšených a ztvrdlých mízních uzlinách v dutině břišní, což je podle Američanů neklamná známka toho, že rakovina už byla v pokročilém stadiu.
„Pacient s takovým nádorem by měl dokonce i dnes jen malou šanci na přežití. I kdyby Napoleon uprchl nebo byl propuštěn z vyhnanství na ostrově Svatá Helena ještě před svou smrtí, jeho špatný zdravotní stav by mu už nedovolil sehrát významnější úlohu na jevišti evropských dějin,“ tvrdí studie.
Vědci dodávají, že přímou příčinou vladařovy smrti bylo krvácení do zažívacího traktu. U pacientů s rakovinou žaludku k němu může dojít tehdy, když nádor naruší stěnu cévy.
Narodil se 5. 7. 1780 v Morsiglia (Corsica, Velká Británie).
Smrt Napoleona Bonaparta (Wikipedia)
Napoleona zabil nádor (relax.lidovky.cz)
The Assassination of Napoleon (www.societenapoleonienne.com, Ben Weider, C.M., Ph.D., anglicky)
Dr. Carlo Francesco Antommarchi
Dr. Carlo Francesco Antommarchi
  Brainy History
Viz
Kalendárium Duben 2008 (3.4.)
     
3. dubna 1898 (120. výročí)
se v Nižní Koločavě (místní část Suchar, Podkarpatská Rus, dnes Ukrajina) narodil podkarpatský zbojník Nikola Šuhaj (původně Mykola Sjuhaj, maďarsky Miklós Szuhaj).
Nikola Šuhaj byl podle jednoho názoru podkarpatský národní hrdina, podle názoru jiného zločinec, který se vzpíral spravedlnosti práva. Každopádně se díky knize Ivana Olbrachta, vydané poprvé roku 1933, stal legendou.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Nikola Šuhaj byl podkarpatský národní hrdina. Zbojník a mstitel bezpráví, který bohatým bral a chudým dával. Nebo také zločinec, který páchal nepravosti. Kradl, loupil a vraždil. To záleží na úhlu pohledu.
Nikola, rodák z Nižní Koločavy, v roce 1917 narukoval k 83. uherskému pluku. Na frontu se nedostal. Zběhl. Možná ze strachu, možná z lásky k půvabné Eržice Dračové. Ať tak či tak, do konce války se ukrýval v okolí rodné Koločavy a podle toho, jak Ukrajina měnila majitele, ho pronásledovali uherští, rumunští a českoslovenští četníci. Bez úspěchu. Podle legendy ho chránilo mocné kouzlo a kulka mu nemohla ublížit.
Před zradou ho ale ani čáry neochránily. V roce 1921 byla na Nikolu vypsána odměna tři tisíce korun. 16. srpna téhož roku byl mrtvý. Tři bývalí přátelé se domluvili a zabili ho. A protože kulka by ho nezranila, ubili ho sekerou. Nikolův příběh inspiroval mnoho umělců. Román Ivana Olbrachta Nikola Šuhaj loupežník dostal Státní cenu. A vyvolal skandál. Četnictvo se cítilo dotčeno a protestovalo. Žádalo, aby byl román zakázán. Dosáhlo jen částečného úspěchu. Byl zabaven překlad do ukrajinštiny a v nabídce ho nesměly mít žákovské knihovny středních škol. Nemusím dodávat, že študáci ho četli o to víc.
Málokdo se stal tak častou předlohou pro filmové zpracování jako Nikola Šuhaj. Jedním z prvních představitelů byl Gustav Nezval. Legenda o tomto zbojníkovi našla později skvělého představitele v Petru Čepkovi.
Kariéra Nikoly Šuhaje a jeho potyčky se zákonem začaly za první světové války. Narukoval, ale na frontu odmítl jít. Jako vojenský zběh se pak celou válku skrýval. V prvních mírových dnech se vrátil do Koločavy a oženil se zde s Eržikou Dračovou, svou osudovou láskou.
Ani láska ale nedokázala odradit Nikolu Šuhaje od loupeživých výprav. Postupně se k němu přidal i jeho mladší bratr Juraj a spolu s dalšími zbojníky se stali postrachem celého kraje. Za dopadení Nikoly Šuhaje byla vypsaná odměna závratné výše, za kterou se dalo koupit celé hospodářství. A právě pro peníze ho zradili jeho nejbližší přátelé. Do lesa, kde se Nikola a Juraj schovávali, přinesli vodku a opili je. Pak je umlátili sekyrami a zavolali strážníky.
Zemřel 16. 8. 1921 na polonině Žalopka (Podkarpatská Rus, Československo).
Nikola Šuhaj (Wikipedia)
Nikola Šuhaj, vrah (www.rozhlas.cz, Rostislav Taud)
Kdo byl Nikola Šuhaj? (quovehis.cz)
Nikola Šuhaj
Nikola Šuhaj
  Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
     
3. dubna 1898 (120. výročí)
se v Ixelles (Adhémar-Adolphe-Louis Martens) narodil belgický francouzsky píšící spisovatel, prozaik, dramatik a esejista vlámského původu Michel de Ghelderode.
Do roku 1929 používal jméno Adémar Martens. Napsal téměř 50 divadelních her, poznamenaných expresionismem dlouho považovaných za scénicky neproveditelné.
Jeho literární význam tkví v expresionistickém dramatu. Napsal přes 50 divadelních her burleskního až fraškovitého charakteru s filosofickým jádrem, jimiž ovlivnil vznik moderního antidramatu. Nejznámější jsou Smrt doktora Fausta (1925) nebo Balada o velikém kostlivci (1934), Sir Halewyn. Miloval horory. Silnými výtvarnými inspiracemi mu byly obrazy Pietera Bruegela st. a Hieronyma Bosche.
Zemřel 1. 4. 1962 v Bruselu (Belgie).
Michel de Ghelderode (Wikipedia)
Michel de Ghelderode (www.databazeknih.cz)
Michel de Ghelderode: Karolínina domácnost (www.transteatral.cz)
Michel de Ghelderode
Michel de Ghelderode
  Slovník francouzsky píšících spisovatelů
Viz
Kalendárium Duben 2012 (1.4.)
     
3. dubna 1918 (100. výročí)
se v obci Sucha v Poltavské oblasti (Ukrajina) narodil ukrajinský a sovětský spisovatel, prozaik, publicista, literární kritik, významný společenský a veřejný činitel Oles Terentijovyč Hončar, celým jménem Oleksandr Terentijovyč Hončar (Olexandr Těrenťjovič Hončar).
Akademik Akademie věd Ukrajiny (1978), od roku 1960 člen Ústředního výboru Komunistické strany Ukrajiny, od roku 1976 kandidát Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu, od roku 1962 poslanec Nejvyššího sovětu SSSR; v letech 1959-1971 byl předsedou Svazu ukrajinských sovětských spisovatelů.
Literárně je činný od roku 1938, vynikl zejména válečnými romány.
Lyrismus a etický patos jeho rozsáhlých románových skladeb řadí Hončara k představitelům romantizujícího proudu v ukrajinské literatuře. Náměty pro své povídky a romány čerpá z období občanské války (Taurie, Perekop), 2. světové války (trilogie Praporečnici se závěrečným svazkem Zlatá Praha, romány Černé léto, Cyklón) i ze současnosti (Tronka - Jedno léto, Sobor - Chrám, Tvoja zorja - Tvá hvězda).
Válečná trilogie s autobiografickými rysy Praporečníci líčí postup sovětské armády Evropou za 2. světové války. Autor vyvolal svou výzvou k ochraně kulturního dědictví za totality ostrou kritiku.
Česky vyšlo: Zlatá Praha (1948); Praporečníci (1954); Černé léto (1963); Chrám (1989).
Zemřel 14. 7. 1995 v Kyjevě (Ukrajina).
Oles Hončar (www.databazeknih.cz)
Hončar Oles (Oleksandr) Terentijovyč (www.cojeco.cz)
Oles Hončar (www.fdb.cz)
Oles Hončar
Oles Hončar
  Slovník ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů
Lípa č. 1/2008
Lípa č. 2/2010
Viz
Kalendárium Červenec 2015 (14.7.)
     
3. dubna 1988 (30. výročí)
zemřel v Praze (Československo) český překladatel a herec Jaroslav Vozáb, od roku 1969 až do své smrti člen Divadla Járy Cimrmana.
Je pohřben ve Velvarech, kde vyrůstal.
Ovládal několik jazyků, původním povoláním byl překladatel v zahraničním vysílání Československého rozhlasu. Jako tlumočník se také seznámil s divadlem Járy Cimrmana (na jeho zájezdu do Vídně) a natolik si s ním padl do noty, že se záhy zařadil mezi herce jeho souboru. Díky svému věku byl zde jakýmsi nestorem, a svým kultivovaným, mírným a bezelstným projevem se typově hodil především na dobrácké, submisivní a často ženské role. Proslulé jsou zejména jeho výkony v pohádce Dlouhý, Široký a Krátkozraký jako princezna Zlatovláska a ve hře Vizionář jako uhlobaron Ptáček.
Jedinečný hlas a dikci Jaroslava Vozába využila autorská dvojice Smoljak-Svěrák i v řadě svých filmů, a po nich také další tvůrci. Přestože šlo vždy jen o malé až epizodní role, díky Vozábovu nezaměnitelnému projevu jsou nepřehlédnutelné. Několikrát se jednalo o úlohu tlumočníka, tedy přímo na tělo. K nim patří i jeho asi nejznámější vystoupení, ve filmu Marečku, podejte mi pero! s větou "Hujer, metelesku blesku".
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
„Hujer, metelesku blesku,“ legendární věta z filmu Marečku, podejte mi pero. Jméno herce, který si zahrál onoho tlumočníka, už tolik lidí nezná. Byl to Jaroslav Vozáb. V civilním životě také překládal, ovládal totiž velmi dobře devět světových jazyků. Ve filmu patřil spíš k epizodkářům, ale jak vidíte, i v nich lze vyniknout.
Stěžejní bylo pro Jaroslava Vozába Divadlo Járy Cimrmana. Tam exceloval v řadě rolí. Obecenstvo ho milovalo. Měl upřímný jakoby naivní úsměv a jeho postavy tím získávaly laskavost a vřelost.
Protože u Cimrmanů nebyly ze zásady žádné herečky, zahrál si Jaroslav Vozáb docela často i ženské postavy. A byl v nich stejně kouzelný a kultivovaný, jako v civilu.
Zvláštní je, že tento optimistický člověk tvrdil, že se nedožije 70 let, protože jeho otec i dědeček zemřeli, když jim bylo 69 roků. Jako by to přivolal. Pár měsíců před osudným datem ho postihl na ulici náhlý infarkt. A to bylo poprvé, kdy Jaroslav Vozáb své přátele a publikum zarmoutil.
Narodil se 16. 12. 1919 v obci Neuměřice u Velvar (okres Kladno, Československo).
Jaroslav Vozáb (Wikipedia)
Jaroslav Vozáb (www.csfd.cz, Kamil Potok, Jaroslav Lopour)
Jaroslav Vozáb (www.fdb.cz)
Jaroslav Vozáb
Jaroslav Vozáb
  Kalendárium ČT1
     
3. dubna 1988 (30. výročí)
Sovětský svaz provedl podzemní nukleární test ve východním Kazachstánu u Semipalatinska.
Na jihozápad pod cípkem Ruska, kde leží Altajská republika, přecházejí hory do stepí Kazachstánu. Tam leží "Semipalatinskij Ispitatěľnyj polygon" (SIP), vojenské území velké jako čtvrtina Čech, kde byla před více než padesáti lety odpálena první sovětská jaderná puma.
Semipalatinský výzkumný polygon vznikl v srpnu 1949 jako prostor, kde mělo dojít k završení ruského výzkumu jaderné pumy. Ten byl iniciován a koordinován z podnětu Rady ministrů SSSR v roce 1943 akademikem Kurčatovem.
29. srpna 1949, tři roky po prvním pokusném výbuchu USA, byl i přes neobyčejně nepříznivé povětrnostní podmínky (hustá nízká oblačnost a silný vítr) uskutečněn první ruský jaderný výbuch. Plutoniová nálož ekvivalentní 20 kt TNT byla odpálena třicet metrů nad zemí.
V roce 1989 byl uskutečněn zatím poslední pokusný výbuch a 29. srpna 1991, v den čtyřicátého druhého výročí prvního sovětského výbuchu, Nursultan Nazarbajev prezidentským dekretem rozhodl o ukončení jaderných testů na SIP a jeho transformaci pro civilní využití.
Semipalatinsk: lehněte si tváří k zemi! (www.ekolist.cz, Václav Štěpán )
Semipalatinský jaderný polygon (Wikipedia)
Brainy History / April 3, 1988 in History (www.brainyhistory.com, anglicky)
Step v testovací oblasti
Step v testovací oblasti
  Brainy History
Viz
Kalendárium Duben 2008 (3.4.)
     
3. dubna 1998 (20. výročí)
v Praze (Česká republika) zemřel český a československý ekonom, vysokoškolský pedagog a politik KSČ, docent JUDr. Vladimír Kadlec, DrSc., v době pražského jara ministr školství Československé socialistické republiky, za normalizace signatář Charty 77.
Zabýval se problematikou financí, plánování, ekonomikou zemědělství a použitím matematických metod a počítačů v ekonomické oblasti.
Vladimír Kadlec, vysokoškolský pedagog, odborný publicista a veřejný činitel, se narodil v Praze na Žižkově. Kadlecův otec Bohumír byl strojvedoucím na dráze. Díky tomu se Kadlecovi přestěhovali do Zdic. Mladý Vladimír ve Zdicích získal základní vzdělání, v Berouně začal studovat na státním reálném gymnáziu a ukončil je v roce 1931 s vyznamenáním. Kadlec pokračoval ve studiu na právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Po dokončení působil na Vysoké škole ekonomické na katedře národního hospodářství, zvládl několik jazyků, cestoval po kontinentech. Vydal několik odborných knih, byl autorem některých matematických modelů v ekonomii. Od roku 1966 byl rektorem Vysoké školy ekonomické v Praze, v dubnu 1968 se stal ministrem školství. Na svém postu intenzivně připravoval reformu celého školství. Po srpnovém zásahu vojsk Varšavské smlouvy v tehdejší ČSSR postupně odešli z veřejného života všichni „exponenti krizového období“ ve společnosti. Ministr Kadlec byl mezi nimi a musel odejít mezi prvními. V roce 1970 doc. Kadlec se zapojil do disentu, stal se jedním z prvních signatářů Charty 77. Doc. JUDr. Vladimír Kadlec, DrSc. zemřel v Praze v roce 1998 ve věku 85 let a pohřben je v rodinném hrobě na Křivoklátě.
Narodil se 4. 10. 1912 v Praze-Žižkov (Rakousko-Uhersko).
Doc. JUDr. Kadlec Vladimír, DrSc. (www.mesto-zdice.cz, Pavel Dušánek)
Vladimír Kadlec (Wikipedia)
Docent JUDr. Vladimír Kadlec, DrSc.
Docent JUDr. Vladimír Kadlec, DrSc.
  Český biografický slovník XX. století
Viz
Kalendárium Duben 2008 (3.4.)
     
3. dubna 2008 (10. výročí)
zemřel v Praze (Česká republika) významný český sochař, malíř, řezbář a spisovatel, vysokoškolský pedagog Vladimír Preclík, předseda uměleckého spolku Mánes.
Během svého života vytvořil přes 800 soch a napsal dvanáct knih. Na zámku v Bechyni je otevřeno Muzeum Vladimíra Preclíka se stálou expozicí jeho děl. Stálá expozice jeho prací je i v jeho rodném Hradci Králové. V tamější katedrále sv. Ducha je umístěna Preclíkova busta čtvrtého římského papeže sv. Klimenta.
Nejdřív se V. Preclík za okupace vyučil řezbářem a pozlacovačem (1943-1945), pak v letech 1946-1950 absolvoval hořickou kamenicko-sochařskou školu a Vysokou školu uměleckoprůmyslovou u J. Wagnera (1950-1955). Od roku 1954 byl členem skupiny Trasa 54, roku 1966 organizoval mezinárodní symposium sochařství v Hořicích. Od roku 1992 vede Fakultu výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně.
Již v rané tvorbě vytvářel Preclík cykly (například Generace avantgardy, 1958-1961; Orchestriony, Partitury, 1964), kterými se vracel k určitému námětu. V 60. letech převažují u jeho soch organické formy, díla jsou utvářena v dynamické skladbě (Stará provencalská města, 1966). Organické formy si uchovaly i pozdější série "úkrytů" a "květů" (cyklus Úkryty, 1983-1986). Vedle kamene používá často dřevo doplněné "nesochařskými" materiály (kůže, kožešina, sklo) a barvou ("portrét" J. Čapka), která dotváří povrch. Tvoří ale i v kovu, mimo jiné potréty předních osobností kultury (Mahen, Halas aj.).
V posledních letech byl činný rovněž literárně (mimo jiné s M. Horníčkem a I. Hurníkem Trojzvuk, 1986, samostatně např. Dřevěná knížka, 1988, Smírčí kameny).
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Sochař, malíř, řezbář, spisovatel a vysokoškolský pedagog Vladimír Preclík za svůj život napsal deset knih, maloval, dělal grafiky a vytvořil přes osm set plastik.
„Jaký člověk, takové dílo,“ tvrdil Vladimír Preclík. „Já jsem se původně vyučil řezbářem, ale pak jsem šel do Hořic na kamenickou a sochařskou školu, protože mám v sobě zděděný fortel a potřebuju pořádnou manuální práci.“ Stejně tak ho ovšem lákalo hrát a pohrávat si s materiály, barvami a tvary. Pracoval s kovem, se dřevem, stále znovu se vracel ke kameni. Fascinovaly ho smírčí kameny. Vytvářel kouzelné portrétní busty. V pětipatrové gotické sýpce na zámku v Bechyni vzniklo Muzeum Vladimíra Preclíka se stálou sbírkou jeho děl. Ve čtyřech patrech sýpky je jich k vidění sto dvacet. A je na nich znát, že ať Vladimír Preclík dělal, co dělal, dělal to s fortelem, kterého si tak považoval. Pokud byste se však do Bechyně nedostali, můžete v Praze na Klárově vidět jedno z posledních jeho děl. Památník druhého odboje.
Narodil se 23. 5. 1929 v Hradci Králové (Československo).
Vladimír Preclík (Wikipedia)
Vladimír Preclík (www.databazeknih.cz)
Vladimír Preclík (www.cbdb.cz)
Vladimír Preclík
Vladimír Preclík
  www.libri.cz
Lípa č. 1/2009
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Květen 2009 (23.5.)
     
4. dubna 188 (1830. výročí)
se v Lugdunu (dnešním Lyonu, Francie) narodil římský císař (v letech 211 až 217) Caracalla, celým jménem Marcus Aurelius Severus Antoninus, rodným jménem Lucius Septimius Bassianus.
Běžně známý pod přezdívkou Caracalla, již obdržel kvůli svému oblíbenému galskému plášti s kapucí (caracallus).
Caracalla byl synem a nástupcem Septimia Severa, zakladatele severovské dynastie. Během své vlády dbal především o vojenské záležitosti, naproti tomu politice a správě státu nevěnoval valnou pozornost. Jeho panování se přesto stalo pamětihodným přijetím ediktu Constitutio Antoniniana, jímž bylo v roce 212 uděleno římské občanství všem svobodným mužům na území římské říše. Podle historika Cassia Diona byl Caracalla k tomuto opatření motivován snahou o zvýšení daňového výnosu. Vraždou svého mladšího bratra a spoluvládce Gety a následným rozsáhlým masakrem Getových stoupenců si Caracalla vytvořil mnoho nepřátel. Protože postupoval se značnou brutalitou vůči každé skutečné nebo domnělé opozici, vešel do povědomí vlivem vylíčení svých činů soudobou senátorskou historiografií jako jeden z největších římských tyranů.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Caracalla je jméno dvaadvacátého císaře římské říše. Narodil se v Lugdunu, tedy dnešním Lyonu. Jeho rodné jméno znělo Lucius Septimius Bassianus, ale je známý pod přezdívkou, kterou dostal kvůli svému oblíbenému galskému plášti s kapucí. Jeden z největších římských tyranů byl synem a nástupcem Septimia Severa. Proslavil se přijetím ediktu, kterým udělil římské občanství všem svobodným mužům v zemi. Nejspíš potřeboval vybrat do státní poklady více daní. A pak také tím, že dal zavraždit vlastního bratra Getu, což ovšem v jeho době nebylo zas nic tak neobvyklého. Následně připravil o životy tisíce mužů a žen, které považoval za bratrovy přátele a příznivce. Jeho vzorem byl Alexandr Veliký, dokonce se oblékal a choval jako on. Krom toho byl nadmíru pověrčivý a přísně dodržoval náboženské obřady a rituály.
V roce 212 zahájil stavbu velkolepých lázní - patrně si tím chtěl naklonit přízeň lidu. Dokázaly pojmout až 1600 návštěvníků, jejich součástí byl i sportovní stadion a veřejná knihovna. Interiér byl zdoben vynikajícími uměleckými díly. Dodnes jejich pozůstatky tvoří oblíbený turistický cíl všech návštěvníků Říma.
Zemřel 8. 4. 217 u Karrh (Mezopotámie).
Caracalla (Wikipedia)
Caracalla (211 - 217) (rim.me.cz, Radek Tůma)
Caracalla - římský císař (www.panovnici.cz)
Caracalla
Caracalla
  Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Duben 2017 (8.4.)
     
4. dubna 1758 (260. výročí)
se narodil francouzský klasicistní malíř Pierre-Paul Prudhon.
Zemřel 16. 2. 1823.

  Lípa č. 1/2008
     
4. dubna 1818 (200. výročí)
se v Ballyroney (Down, Ulster, Severní Irsko) narodil americko-irský spisovatel, prozaik, romanopisec a herec Thomas Mayne Reid.
Byl oddaným přítelem E. A. Poea. Psal převážně dobrodružné romány.
"Kapitán" Reid napsal mnoho dobrodružných románů příbuzných těm, které psali Frederick Marryat a Robert Louis Stevenson. Byl velkým obdivovatelem lorda Byrona. Tato díla obsahovala příběhy, které se v první řadě odehrávaly v nezkroceném prostředí: na Americkém Západě, v Mexiku, v Jižní Africe, v Himálaji a na Jamajce.
Narodil se v Ballyroney v hrabství Down na severu Irska, byl synem reverenda Thomase Mayne Reida seniora, který byl starším duchovním Irského generálního shromáždění. Jeho otec chtěl, aby se stal presbyteriánským ministrantem, proto nastoupil v září 1834 do Royal Academical Institution v Belfastu. Ale, přesto že tam vytrval čtyři roky, nemohl sám sebe dostatečně motivovat k dokončení studií a obdržení titulu. Vrátil se zpět domů do Ballyroney, kde učil na škole.
V prosinci 1839 se nalodil na loď Dumfriesshire mířící do New Orleansu v Louisianě, kam připlul v lednu 1840. Podnikl cestu do New Yorku a získal práci obchodníka s kukuřicí na kukuřičném trhu. Zůstal pouze šest měsíců, zprávy uvádějí, že odešel z této pozice, protože odmítal mrskat otroky v docích.
Dále se stal učitelem dětí doktora Peytona Robertsona. Brzy poté začal provozovat školu vyučující moderní angličtinu, matematiku a klasické vědy; to trvalo sedm měsíců, pak se vrátil opět na jih. Našel si práci úředníka (v obchodě buď v Natchezu v Mississippi nebo v Natchitoches v Louisianě). V roce 1843 se sám vydal na cestu do St. Louis v Missouri; tam se připojil ke společnosti, která směřovala na západ do Skalistých hor.
Zemřel 22. 10. 1883 v Londýně (Anglie, Spojené království).
Thomas Mayne-Reid (Wikipedia)
Thomas Mayne-Reid (www.databazeknih.cz)
Thomas Mayne-Reid (www.cbdb.cz)
Thomas Mayne Reid
Thomas Mayne Reid
  Slovník spisovatelů: Spojené státy americké
Viz
Kalendárium Říjen 2013 (22.10.)
     
4. dubna 1828 (190. výročí)
Casparus van Houten (Wooden, 1770-1858) patentoval v Amsterodamu čokoládové mléko v prášku (práškové kakao).
Kakaová příchuť patří dnes mezi nejoblíbenější, ale nebylo tomu tak vždycky. Kakao se totiž objevilo v Evropě až v šestnáctém století, kdy ho z Ameriky přivezl Hernando Cortéz. Divoce rostoucí kakaovníky můžeme v Jižní Americe najít dodnes.
Z původního divokého kakovníku byly vyšlechtěny dvě základní odrůdy. Velice kvalitní criollo, které je však náchylné k chorobám a škůdcům, a odolnější, avšak méně kvalitní, forastero. Třetí pěstovanou odrůdou je trinitário, které je křížencem předchozích dvou variant. Kakaový prášek se získává ze semen plodů kakaovníku. Ta jsou neobvyklá tím, že vyrůstají přímo z kmene a silnějších větví kakaovníkového stromu. Každý plod kakaovníku obsahuje 20-40 zrn neboli bobů, které jsou dále zpracovávány na kakao.
Čerstvé kakaové boby mají výrazně trpkou chuť, proto musí nejprve projít fermentací. Ta probíhá ve velkých koších přikrytých banánovými listy po dobu dvou až šesti dnů. Po fermentaci následuje sušení, při kterém boby ztratí více než padesát procent své hmotnosti. Suchá kakaová semena se dále přebírají a čistí na speciálním stroji a následně se praží při teplotách 80-130 °C po dobu až dvou hodin. Upražené kakaové boby jsou rozdrceny na kakaovou drť, ze které jsou následně odstraněny slupky uvolněné během pražení. Kromě slupek je třeba odstranit i tvrdý klíček, který je poslední překážkou před mletím kakaové drti. Ta se poté mele na kakaových mlýnech na kakaovou hmotu, ze které je následně lisováno kakaové máslo. Zbylá sušina s malým obsahem kakaového másla je nakonec rozemleta na jemný kakaový prášek tak, jak ho známe.
Tajemství kakaa / Jak se vyrábí kakao? (www.plusprovas.cz)
Brainy History / April 4, 1828 in History (www.brainyhistory.com, anglicky)
Chocolate Milk Powder Day (monthsofediblecelebrations.blogspot.com, anglicky)
C. J. Van Houten Invented the Dutch Process in 1828
C. J. Van Houten Invented the Dutch Process in 1828
  Brainy History
Viz
Kalendárium Duben 2008 (4.4.)
     
4. dubna 1858 (160. výročí)
se narodil francouzský prozaik, kritik a esejista Rémy de Gourmont.
Zemřel 27. 9. 1915.

  Lípa č. 1/2008
     
4. dubna 1898 (120. výročí)
se narodil český sochař Jan Lauda.
Zemřel 11. 3. 1959.

  Lípa č. 1/2008
     
4. dubna (května) 1908 (1906) (110. výročí)
zemřel v Praze-Královské Vinohrady (Rakousko-Uhersko) český advokát a politik mladočeské strany profesor JUDr. Josef Herold, poslanec Českého zemského sněmu a Říšské rady, dlouholetý starosta Vršovic.
Jeho jméno je však především spojeno s Národní stranou svobodomyslnou. Mladočechy zastupoval v českém sněmu od roku 1883, v říšské radě pak od roku 1888.
Už jako student práv se zapojil do veřejného života v rodných Vršovicích, kde založil Besedu a Sokol. Po ukončení studií byl zvolen do vršovického zastupitelstva a záhy se stal i starostou. V roce 1881 si otevřel advokátní kancelář na Královských Vinohradech, kde byl taktéž členem zastupitelského sboru. Jeho jméno je však především spojeno s Národní stranou svobodomyslnou. Mladočechy zastupoval v českém sněmu od roku 1883, v říšské radě pak od roku 1888. Tehdy totiž zprvu nevelká skupina českých poslanců následovala E. Grégra, Václava Kounice, E. Engela a J. Vašatého, kteří odešli ze společného Českého klubu. Spolu s Heroldem to byl Gabriel Blažek a Jan Lažanský.
Vynikající řečník Josef Herold spoluvytvářel mladočeskou politiku takřka až do své smrti. Byl jedním z vůdců a mluvčích strany. Roku 1894 byl spolu s K. Kaizlem, K. Kramářem, G. Eimem, B. Pacákem a několika málo dalšími autorem Nymburské rezoluce mladočechů, kterou se strana přihlásila ke "konstruktivní opozici" proti "planému radikalismu".
"Josef Herold ... byl hybnou silou, která začala sázeti jádra nových myšlenek, nového života, která chtěla, aby obec zdejší, co do trvání starická, ukázala, že sice staroba jejího trvání jest ctihodná, ale starosta občanstva že se musí a může omlazovati. Vstoupení jeho do zastupitelstva obecního znamená veliký obrat v činnosti obce zdejší. Maje po straně své muže mladé, kteří jím vedeni podrobovali se rádi jeho radám, dovedl získat i ze starších ty, kteří měli porozumění doby, a tak srovnav tyto dva elementy, probudil obec k životu rozvoje." (Z Vršovické kroniky B.Šplíchala).
Narozen 22. 10. 1850 v obci Vršovice (Rakouské císařství; dnes část Prahy).
Josef Herold (Wikipedia)
Josef Herold (www.databazeknih.cz)
Herold Josef - Na domě čp. 593 ve Francouzské ulici 5 Praha 2 Vinohrady (www.pametni-desky-v-praze.cz)
Profesor JUDr. Josef Herold
Profesor JUDr. Josef Herold
  www.libri.cz
https://www.geocaching.com/
Viz
Kalendárium Duben 2008 (4.4.) a Kalendárium Říjen 2010 (22.10.)
     
4. dubna 1958 (60. výročí)
v Aldermastonu (West Berkshire, South East, Anglie, Spojené království) se konal první pochod proti nukleárním zbraním.
Během padesátých a šedesátých let jméno Aldermaston se stalo synonymem pro středisko výzkumu atomových zbraní Aldermaston (AWRE).
Symbol peace, mír, byl původně protijaderný znak, který v roce 1958 navrhl Gerald Holtom. V symbolu je schované slovo Nukleární odzbrojení - ND - Nuclear disarmament. Gerald Holtom použil semaforovou abecedu. N jsou dvě svislá ramena, v semaforové abecedě osoba drží dvě vlajky jako obrácené V. D je přímá čára skrz kruh, postava drží jednu vlajku přímo vzhůru a jednu vlajku přímo dolů.
Symbol byl poprvé použit v roce 1958 při velkém pochodu míru z Trafalgar Square do Aldermaston, kde sídlilo ústředí výzkumu atomových zbraní. Stoupenci mírových myšlenek začali nosit keramické placky s tímto symbolem. Ten se rychle rozšířil a byl přejat pacifisty.
Během 60. let se stal všeobecným symbolem míru, který překračoval národní a kulturní hranice. Symbol byl přejat hippie kulturou a mírový symbol se stal rychle hippie znakem, nosil se na oblečení, byl na autech, objevoval se ve všech barvách a možných ztvárněních.
A přestože hippies zmizeli a stali se součástí většinové společnosti, myšlenky míru a lásky nikdy nezemřou. „Flower power", „make love, not war", „peace and love" budou vždy aktuální!
Peace a jeho symbolika (www.potvor.cz)
Satelitní mapa Aldermaston (www.maplandia.cz)
Brainy History - April 4, 1958 in History (www.brainyhistory.com, anglicky)
Mírová symbolika
Mírová symbolika
  Brainy History
Viz
Kalendárium Duben 2008 (4.4.)
     
4. dubna 1968 (50. výročí)
byla v USA vypuštěna nosnou raketou Saturn V kosmická loď Apollo 6 bez posádky.
Po řadě odkladů startoval Saturn V AS-502, s velitelskou a pomocnou sekcí kosmické lodi Apollo výrobní číslo 020, dne 4. dubna 1968, přesně ve 13 hodin z rampy A komplexu 39. První stupeň SI-C pracoval přesně; po 148 vteřinách, o pouhou vteřinu později proti letovému plánu, ve výši 62 km a při rychlosti 2 730 m/s se vypnuly jeho motory. Po přibližně dvouvteřinové přestávce, ve které brzdicí rakety odddělily první stupeň od druhého, naskočilo bezvadně všech pět motorů Rocketdyne J-2 druhého stupně S-II. Vzápětí však nastaly komplikace.
Původně bylo plánováno, že druhý stupeň poběží 369 vteřin. Od začátku práce stupně pozorovali technici neustálý vzrůst tlaku v hydraulice vychylování motoru číslo 2. V T + 318,4 vteřiny po startu však došlo k prudkému poklesu tahu motoru číslo 2, a to o půl třetí tuny. Po dalším poklesu automatika zahájila sekvenci vypojení motoru č. 2, ale signál šel místo toho i k motoru č. 3, který tři vteřiny po motoru č. 2 zhasl také (motor č. 2 v T + 00.06.52, č. 3 v T + 00.06.55). Řídicí počítač Saturnu V přešel na alternativní letový plán, který znamenal prodloužení funkce motorů druhého stupně o 58 vteřin, tj. až do úplného spotřebování paliva.
Pak, po pěti vteřinách, zahájil práci třetí stupeň - SIV-B - který měl původně pracovat 2 minuty a 21 vteřinu. Aby bylo dosaženo první kosmické rychlosti, bylo však nutno jeho práci prodloužit proti plánu o 29 vteřin. To současně znamenalo, že plánovaná spotřeba paliva bude překročena asi o 10 tun, takže nebude možno vyslat kosmickou loď na simulovanou dráhu k Měsíci.
Apollo 6 - Nezdařená repríza (mek.kosmo.cz, Antonín Vítek)
1968-025A - Apollo 6 (www.lib.cas.cz, Antonín Vítek)
Brainy History - April 4, 1968 in History (www.brainyhistory.com, anglicky)
Nosná raketa Saturn V AS-502 na cestě ke startovní rampě
Nosná raketa Saturn V AS-502 na cestě ke startovní rampě
  Brainy History
Viz
Kalendárium Duben 2008 (4.4.)
     
4. dubna
je Mezinárodní den mrkve.
Mezinárodní den mrkve (International Carrot Day) vznikl v roce 2003. Mrkvoví nadšenci se rozhodli tímto způsobem informovat svět o jejích blahodárných účincích. Mrkvové oslavy se každoročně pořádají například ve Velké Británii, Francii, Švédsku, Itálii, Austrálii, Japonsku a Rusku. „Je to ideální příležitost potvrdit, nebo vyvrátit největší mýty o očích, včetně toho o mrkvi,“ říká MUDr. Lucie Valešová z Oční kliniky DuoVize.
Oslavte mezinárodní den mrkve v oranžovém! Tradiční oslava Dne mrkve zahrnuje mrkvové jednohubky, dorty a saláty. Jako nápoj doporučujeme servírovat džus nebo drinky doplněné o mrkvovou šťávu. Významnou úlohu hraje v tento den tematický dress code. Milovníci mrkve si obstarávají speciální kostýmy ve tvaru mrkve nebo oranžový frak a zelený klobouk. V případě, že předepsaný mrkvový kostým nemáte po ruce, postačí alespoň co nejvíce oranžové barvy na oblečení a doplňcích.
Oslavte mezinárodní den mrkve v oranžovém! (www.neovize.cz)
Mezinárodní den mrkve 4. duben (www.denmrkve.cz)
je Mezinárodní den boje proti nášlapným minám.
Mezinárodní den připomínající nutnost boje proti nášlapným minám připadá na 4. dubna. Rozhodlo o tom v roce 2005 Valné shromáždění OSN. Cílem je prostřednictvím různých akcí na tento palčivý problém upozornit a podpořit činnost na odstraňování min ve světě.
Na odstraňování min se v řadě zemí světa podílí celkem 14 organizací OSN. Společně vytvořily program „Mine Action“. Jeho činnost je založena na pěti pilířích:
1. odstraňování a ničení min;
2. šíření informací a zaškolování lidí, kteří pomáhají místnímu obyvatelstvu vyhýbat se minám;
3. poskytování lékařské péče zmrzačeným obětem;
4. pomoc zemím v ničení zásob nášlapných min.
Miny, jakožto jedny z nejzákeřnějších zbraní, jsou i v dnešní době hrozbou, přestože většina válečných konfliktů, kde byly používány již pominula. I přes to nám tento den slouží jako vzpomínka na ty, kteří pod tou to zbraní ztratili svůj život a samozřejmě i na ty, kteří jsou stále ohrožování aktivními minovými poli, jakožto pozůstatku války. Miny se z minových polí a oblastí, kde jsou stále nastřeženy, snaží odstraňovat na základě Mezinárodní úmluvy o nášlapných minách (nebo-li Ottawské úmluvě).
Mezinárodní den proti nášlapným minám 4. 4. (svatky.centrum.cz)
Mezinárodní den proti nášlapným minám (www.sedmagenerace.cz)
Mezinárodní den boje proti nášlapným minám
Mezinárodní den boje proti nášlapným minám
  Z historie (HaNo)
Viz
Kalendárium Duben 2017 (4.4.)
     
5. dubna 1588 (430. výročí)
se narodil v Malmesbury (Westportu, Wilshire, Anglie, Spojené království) anglický filozof, představitel mechanického materialismu, Thomas Hobbes, který nejvíce proslul pracemi týkajícími se politické filozofie.
Jeho kniha Leviathan (1651) dala základ pro většinu západní politické filozofie z hlediska teorie společenské smlouvy. Hobbes byl zastáncem absolutismu, ale také vyvinul některé ze základů evropského liberálního myšlení, právo jednotlivce, přirozená rovnost všech lidí, názor, že všechny legitimní politické moci musí mít „zástupce“ na základě souhlasu společnosti, liberální výklad práva, který ponechává lidem volnost a umožňuje jim dělat to, co není zákonem vyloženě zakázáno. Hobbes také přispěl k rozmanitému spektru oborů, včetně historie, geometrie, fyziky, teologie, etiky, překladatelství, obecné filozofie a filozofie politických věd. Jeho popis lidské přirozenosti je dodnes trvalou teorií v oblasti filozofické antropologie. Stal se jedním z klíčových zakladatelů materialismu ve filozofii.
Rozpracoval teorii absolutistického státu. Vycházel z filosofických názorů Francise Bacona. Teorii božského původu společnosti nahradil teorií „společenské smlouvy“. Stát je lidským vynálezem - Hobbes tvrdil, že člověk je nucen v zájmu přežití vytvářet stát, aby byl zachován mír ve společnosti. Nepřipouštěl však sociální svobody a demokracii jako takovou, podporoval neomezenou moc a monarchii, v jejímž čele stojí jedinovládce, jemuž se všichni poddávají. Jakožto racionalista kategoricky odmítal existenci jakýchkoli nehmotných substancí.
Zemřel 4. 12. 1679 v Hardwicku (zámek Hardwich Hall, Derbyshire, Anglie, Spojené království).
Thomas Hobbes (Wikipedia)
Thomas Hobbes a jeho myšlenky (www.maturita.cz)
Thomas Hobbes (Portrét od Johna Michaela Wrighta, cca 1670)
Thomas Hobbes (Portrét od Johna Michaela Wrighta, cca 1670)
  Rok do kapsy
Lípa č. 3/2009
Viz
Kalendárium Duben 2008 (5.4.) a Kalendárium Prosinec 2009 (4.12.)
     
5. dubna 1838 (180. výročí)
se narodil ve Washingtonu, D.C. (Washington, USA) americký paleontolog profesor Alpheus Hyatt, zabývající se bezobratlými (invertebrate).
Alpheus Hyatt II se narodil manželům Alpheus Hyatt a Harriet Randolph (King) Hyatt. Krátce navštěvoval Marylandskou vojenskou akademii a univerzitu Yale a po absolvování Harvardské univerzity v roce 1862 vstoupil jako dobrovolník do Massachusettské pěchoty v občanské válce, kde se stal kapitánem.
Po válce pracoval na Essex Institute (nyní Peabody Essex Museum v Salemu v Massachusetts) a spolu s kolegou založil American Naturalist, kde Hyatt působil jako editor od r. 1867 do 1870. Stal se profesorem paleontologie a zoologie v Massachusettském Technologickém institutu (v roce 1870), kde vyučoval osmnáct let. Dále byl profesorem biologie a zoologie na Bostonské univerzitě od roku 1877 až do své smrti v roce 1902. Působil také jako kurátor Bostonské společnosti přírodních dějin, kde byl jeho dlouholetým asistentem bývalý student Jennie Maria Arms Sheldon. Založil laboratoř v Norwood-Hyatt House v roce 1879 pro studium námořní biologie v Annisquamu v Massachusetts. Budova River Road mu umožnila přístup k řece Annisquam, ústí slané vody. Tento podnik byl přesunut do Woods Hole a stal se Woods Hole Marine Biological Laboratory v roce 1888.
V roce 1875 byl zvolen členem Národní akademie věd a v roce 1898 získal čestný titul LL.D. od Brown University.
Zemřel 15. 1. 1902 v Cambridge (Massachusetts, USA).
Brainy History - April 5, 1838 in History (www.brainyhistory.com)
Alpheus Hyatt (Wikipedia, anglicky)
Profesor Alpheus Hyatt
Profesor Alpheus Hyatt
  Brainy History
Viz
Kalendárium Duben 2008 (5.4.)
     
5. dubna 1848 (170. výročí)
vyšlo první číslo Havlíčkových „Národních Nowin“ jako vážný a odpovědní hlas do bouřných revolučních dnů.
Havlíček tu byl uveden jako redaktor, jako vydavatel a nakladatel pak hrabě Vojtěch Deym.
Národní noviny (vycházející od 5. dubna 1848 do 19. ledna 1850) založené hrabětem Vojtěchem Deymem byl první česky psaný deník spadající do liberálně-národní orientace. Později vlastněný a řízený Karlem Havlíčkem Borovským.
Havlíček Národní noviny založil poté, co opustil vedoucí pozici v Pražských novinách. Ty po Havlíčkově odchodu vedl a radikalizoval Karel Sabina.
Národní noviny se staly tribunou Havlíčkových politických názorů, platformou pro kritiku centrální vlády Rakouska a hájení českých národních zájmů v rámci monarchie během revolučních událostí let 1848 a 1849 a těsně po nich. Havlíček zde uplatňoval své schopnosti logické a přesné argumentace, sžíravé satiry, jazykového umění a vytrvalosti. Ve své době šlo o populární (v březnu 1849 dosáhl nákladu až 2400 kusů) a vlivné médium. Od ledna 1849 vycházela v Národních novinách také satiricky laděná příloha Šotek s karikaturami Stanislava Pinkase.
V červnu 1849 bylo vydávání Národních novin na několik dní úředně pozastaveno, a protože Havlíček v kritice režimu nepolevil, v lednu 1850 bylo jejich vydávání zakázáno definitivně.
Karel Havlíček pak své vydavatelské aktivity přesunul z Prahy do Kutné Hory, kde od května 1850 do srpna 1851 vydával časopis Slovan. Ten vycházel 2x až 3x týdně v nákladu 2000 kusů a měl okolo 32 stran. Nejdéle z českých titulů odolával v období nastupujícího absolutismu snaze vlády list umlčet, nakonec jeho vydávání zastavil sám Karel Havlíček.
Národní noviny (Wikipedia)
Národní noviny (www.karelhavlicek.cz)
Národní nowiny (4. června 1848)
Národní nowiny (4. června 1848)
  Kalendář historický národa českého
Lípa č. 1/2008
Viz
Kalendárium Duben 2008 (5.4.)
     
5. dubna 1868 (150. výročí)
zemřel v Praze (Rakousko-Uhersko) český malíř, významný portrétista a výtvarný kritik Karel Purkyně, syn J. E. Purkyně.
Těžce nesl, že až do smrti musel být podporován otcem. U kritiky ani obecenstva jeho obrazy nenalezly pochopení - a přece to byl malíř vynikající nejen nad domácí, ale i nad evropský průměr.
Karel, syn významného českého přírodovědce i malíře Jana Evangelisty Purkyně, se vydal jinou cestou než jeho slavný otec. Malířství začal studovat už jako chlapec ve Vratislavi, pokračoval na pražské Akademii a v Mnichově. Do Paříže jel studovat staré mistry, ale největší dojem v něm zanechal současník - realista Courbet. Realismus se stal pro Purkyněho vůdčí ideou. Přímo manifestem českého malířského realismu bývá označován portrét kováře Jecha Politizující kovář. Purkyně usiloval o maximální pravdivost - v portrétu, prostředí i ve slavných zátiších.
Malíř těžce nesl, že až do smrti musel být podporován otcem. U kritiky ani obecenstva jeho obrazy nenalezly pochopení - a přece to byl malíř vynikající nejen nad domácí, ale i nad evropský průměr. Rozsahem jeho dílo sice není velké, kromě kreseb a skic čítá jen asi 60 obrazů, dá se však s určitostí říci, že umělec se teprve rozmachoval ke tvůrčím činům. I přesto dílo, které zanechal, patří ke špičkám našeho výtvarného umění. Bohužel, předčasná smrt mu - podobně jako tolika jiným českým umělcům - zabránila dosažení vrcholu, stejně jako završení jeho umělecko-kritické činnosti.
Narodil se 11. (15.) 3. 1834 ve Vratislavi (Breslau, Prusko; nyní Polsko).
Karel Purkyně (Wikipedia)
Karel Purkyně - malíř, portrétista (www.osobnosti.cz)
Dobromila Lebrová: Karel Purkyně, malíř a výtvarný kritik (www.pozitivni-noviny.cz)
Karel Purkyně (portrét od Jana Vilímka z r. 1882)
Karel Purkyně (portrét od Jana Vilímka z r. 1882)
  www.libri.cz
Lípa č. 1/2008
Lípa č. 4/2008
http://www.fdb.cz/
Viz
Kalendárium Březen 2014 (11.3.)
     
5. dubna 1908 (110. výročí)
se ve městě Walker (Minnesota, USA) narodila americká novinářka, válečná reportérka a autorka Mary Welsh Hemingway, čtvrtá žena Ernesta Hemingwaye.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Všechny manželky spisovatele Ernesta Hemingwaye byly inteligentní, nezávislé a odvážné. To samozřejmě platí i pro jeho poslední, čtvrtou ženu Mary Welsh Hemingway. Ano, svými pracovními úspěchy se nemůže srovnávat s Hemingwayovou třetí ženou, neohroženou Marthou Gellhorn, která patřila mezi nejlepší válečné reportéry dvacátého století. Ani Američanka Mary Welsh však neseděla tiše v koutě. I ona pracovala jako novinářka a válečná reportérka.
Dcera dřevorubce začala po studiích na vysoké škole pracovat pro Chicago Daily News. Následně se stala zpravodajkou, pro věhlasné magazíny Time a Life, informující o bombardování Londýna a dalších aspektech druhé světové války. S Hemingwayem se setkali v Paříži roku 1944. Oba už měli s manželstvím značné zkušenosti. Pro čtvrtou Hemingwayovu ženu šlo o třetí manželství.
Vedli dobrodružný život. Mary svého muže doprovázela při rybaření na Kubě, sledování býčích zápasů ve Španělsku, na safari v Keni. Společně přežili havárii letadla v Africe a různé lovy. Během jejich manželství napsal Hemingway například slavný román Stařec a moře.
Jednoho dne se však Mary Welsh Hemingway naskytl děsivý pohled. Našla manžela zastřeleného. Nejdříve trvala na verzi, že šlo o nešťastnou nehodu. O několik let později ale přiznala, že se zastřelil sám.
Zemřela 26. 11. 1986 v New York City (New York, USA).
Mary Welsh Hemingway (osobnosti.najdise.cz)
Mary Welsh Hemingway (Wikipedia, anglicky)
Mary Welsh Hemingway
Mary Welsh Hemingway
  Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Listopad 2016 (26.11.)
     
5. dubna 1908 (110. výročí)
se narodil rakouský dirigent Herbert von Karajan.
Zemřel 16. 7. 1989.

  Lípa č. 1/2008
     
5. dubna 1918 (100. výročí)
zemřel v Tamaris-sur-Mer (Provence-Alpes-Côte d'Azur, Francie) ve věku 73 let francouzský geograf profesor Dr. Paul Vidal de la Blanche (Blache).
Je považován za zakladatele moderní francouzské geografie a rovněž za zakladatele francouzské geopolitické školy. Je autorem myšlenky genre de vie, jejímž předpokladem je, že životní styl nějakého konkrétního regionu odráží ekonomické, sociálné, ideologické a psychologické identity vtisknuté krajině. Je rovněž představitelem geografického determinismu a měl vliv na meziválečnou československou geografickou školu.
Podle Otakara Čerby ze Západočeské univerzity „můžeme názory Paula Vidal de La Blache zjednodušeně interpretovat jako ovlivňování přírody člověkem - geografické prostředí je jen rámcem pro rozvoj společnosti, hybnou silou je člověk obdařený svobodnou vůlí a iniciativou a záleží jen na něm, jak geografické prostředí využije.“
Vidal de la Blache byl jako mladý poslán do internátní školy Institution Favard při Lycée Charlemagne v Paříži. Po absolvování této instituce studoval na École normale supérieure. Po absolvování získal učitelské oprávnění a odjel z Francie do Athén, kde studoval tři roky starořeckou archeologii na 'École française d'Athenes.
Po návratu do Francie se v roce 1870 oženil s Laurou Marie Elizabeth a vyučoval na Lycee d'Angers a na École Préparatoire de l'Enseignment Supérieur des Lettres et des Sciences. Doktorát získal v roce 1872 a poté začal pracovat na Nancy-Université. V roce 1877 se jako profesor geografie vrátil na École Normale Supérieure, kde přednášel 21 let. Poté odešel na Université de Paris, kde přednášel až do svého odchodu do penze v roce 1909, kdy mu bylo 64 let.
Vidal de la Blache založil École française de géographie („Francouzská škola geografie“) a, společně s Lucienem Gallois, Annales de Géographie (1893), jehož byl až do své smrti editorem. Annales de Géographie se stal vlivným akademickým periodikem, jež podporovalo pojetí humánní geografie, jakožto studia člověka a jeho vztahu k prostředí.
Vidal de la Blache napsal velké množství publikací: celkem 17 knih, 107 odborných článků a 240 zpráv a hodnocení. Pouze část jeho děl však byla přeložena do angličtiny. Jeho nejvýznamnější díla zahrnovala základní učebnice Collection de Cartes Murales Accompagnées de Notices společně s Histoire et Géographie: Atlas General a La France de l'Est. Dva z jeho nejznámějších spisů jsou Tableau de la Géographie de la France (1903) a Principles of Human Geography (1918).
Narodil se 22. 1. 1845 v Pézenas (Hérault, Francie).
Paul Vidal de la Blache (Wikipedia)
Brainy History - April 5, 1918 in History (www.brainyhistory.com, anglicky)
Paul Vidal de La Blache (www.britannica.com, anglicky)
Profesor Dr. Paul Vidal de la Blanche
Profesor Dr. Paul Vidal de la Blanche
  Brainy History
Viz
Kalendárium Duben 2008 (5.4.)
     
5. dubna 1918 (100. výročí)
se v Plzni (Čechy, Rakousko-Uhersko) narodil český herec Felix le Breux.
Člen Městských divadel pražských, filmový herec, rozhlasový vypravěč. Jednalo se především o divadelního herce. Ve filmu byl angažován většinou pouze do vedlejších rolí, zejména mužů pocházejících ze střední třídy. V rozhlase propůjčoval svůj hlas zejména v dramatických inscenacích.
Pocházel z rodiny francouzských kuchařů usazených v českých zemích. Vystudoval konzervatoř v Plzni a na začátku druhé světové války začal hrát divadlo. Mimo aktivní divadelní a filmový život pěstoval v soukromí také mnoho aktivit. Byl vášnivým rybářem a kutilem. Byl několikrát ženatý. S první ženou, herečkou Libuší Sobotovou - kolegyní z Plzně, se kterou měl dceru Kristinu, se rozvedl koncem války. Druhé manželství, rovněž s herečkou Alenou Kreuzmannovou skončilo rozlukou koncem padesátých let. Zbytek svého života strávil se svojí třetí ženou Ludmilou. Ludmila le Breux byla lékařka (specializací dětský hrudní chirurg).
Již v době studií se aktivně podílel na založení divadelního souboru „Studentský avantgardní kolektiv“, navazující na výdobytky pražské divadelní avatgardy, zejména Osvobozené divadlo. Na konzervatoři byl svěřencem Jiřího Plachého. Ten jej naučil dokonalosti jevištního projevu a slova, což později zúročil zejména v práci pro rozhlas. Divadlo si Felix le Breux postavil na první místo před rozhlas a televizi a film (přesně v tomto pořadí).
Jeho divadelní kariéra začala v divadle E. F. Buriana. Nakrátko působil v Divadle ABC. Plně však zúročil svou hereckou všestrannost až na prknech Městských divadel pražských (1962-1974), kde také brzy zaujal vedoucí herecké postavení. Jeho charisma a možná i šlechtický původ ho předurčilo k rolím mužů „velkého světa“. Ve filmu se mu mnoho prostoru k velkým rolím nedostalo. Navzdory faktu, že účinkoval v mnoha filmech, ztvárňoval především muže střední třídy, právníky, lékaře, úředníky. Hlavní roli si zahrál ve filmu pouze jednou (Poslední růže od Casanovy z roku 1966), ale dokázal tím, že je schopen velkého hereckého výkonu nejen v divadle, ale i na stříbrném plátně.
Neméně významná byla také jeho spolupráce s Československým rozhlasem, kdy propůjčil svůj hlas mnoha postavám české i světové literatury, zpracované pro rozhlasové posluchače.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Za Velké francouzské revoluce šlechtic s krásným jménem le Breux utekl před hrozbou gilotiny do Čech. Oženil se s hraběnkou z Ploskovic a našel tu druhý domov. Praprapravnuk Felix zdědil nejen jeho jméno, ale i noblesu.
Felix le Breux se narodil v roce 1918 v Plzni. Už tam začal hrát divadlo. A kdyby jen to. Jedno v roce 1936 dokonce založil. Neslo název Studentský avantgardní kolektiv Optimisté a s Felixem v něm hráli také Miroslav Horníček a Oldřich Musil.
Vzhledem ke svému vzhledu dostával Felix le Breux zpočátku především role milovnické a hrdinské. Znám mnoho herců, kteří by tím byli nadšeni, ale on dával přednost spíš komickým a charakterním rolím. Na ty si musel počkat do pozdějšího věku. To už ale dávno působil v Praze, kde se stal jednou z opor Městských divadel pražských. Účinkoval i v řadě filmů, kde bohužel dostával jen vedlejší role. Televize k němu byla štědřejší.
Ačkoli by to do něj řekl málokdo, byl vášnivý kutil. A také vášnivý rybář. Byl třikrát ženatý, s kolegyní z Plzně Libuší Sobotkovou, kolegyní z Prahy Alenou Kreuzmannovou a lékařkou Ludmilou le Breux. Největší jeho vášní však vždy bylo divadlo.
Zemřel 4. 2. 1974 v Praze (Československo).
Felix le Breux (Wikipedia)
Felix le Breux (www.csfd.cz, Jaroslav Lopour)
Felix le Breux (www.fdb.cz, Pavel Vlach)
Felix le Breux
Felix le Breux
  Lípa č. 1/2008
http://dabingforum.cz/
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Únor 2014 (4.2.)
     
5. (15.) dubna 1928 (90. výročí)
zemřela v Bloomsbury (Anglie, Spojené království) britská badatelka a archeoložka Jane Ellen Harrisonová.
Její matka zemřela krátce po jejím narození a Jane byla vychovávána řadou vychovatelů. Její vychovatelky ji učily němčinu, latinu, starou řečtinu a hebrejštinu, ale později rozšířila své znalosti o zhruba šestnáct jazyků, včetně ruštiny.
Harrisonová je jedním ze zakladatelů, s Karlem Kerenyim a Waltem Burkertem, moderních studií starověkého řeckého náboženství a mytologie. Aplikovala archeologické objevy 19. století na interpretaci starověkého řeckého náboženství způsobem, který se stal standardem.
Ona také byla první v tom, že jako první žena získala v Anglii postavení jako "kariérní akademik".
Harrisonová argumentovala pro hlasování žen, ale myslela si, že nikdy nebude moci hlasovat.
Ellen Wordsworth Crofts, pozdější druhá manželka Sir Francise Darwina, byla nejlepší kamarádkou Jane Harrisonové od studentských dnů v Newnhamu a v období od roku 1898 až po její smrt v roce 1903.
Narodila se 9. 9. 1850 v Cottingham (Yorkshire, Anglie, Spojené království).
Brainy History - April 5, 1928 in History (www.brainyhistory.com, anglicky)
Jane Ellen Harrison (Wikipedia, anglicky)
Jane Ellen Harrison - Themis: A Study of the Social Origins of Greek Religion (www.lib.uchicago.edu, anglicky)
Jane Ellen Harrison
Jane Ellen Harrison
  Brainy History
Viz
Kalendárium Duben 2008 (5.4.)
     
6. dubna 1528 (490. výročí)
zemřel v Norimberku (Německá říše) německý malíř, grafik, rytec a teoretik umění evropského formátu Albrecht Dürer.
Do jeho velkolepého díla patří více než 1100 kreseb, 34 akvarelů, 108 mědirytů a leptů, kolem 246 dřevořezů a 188 maleb. K tomuto rozsáhlému souboru se ještě dnes přidávají nově objevené položky: 8. června 2005 uvedl tisk, že velké okno z barevného skla v kostele Sv. Jakuba ve Straubingu, na němž je zobrazen Mojžíš přijímající desky zákona, vzniklo podle Dürerova návrhu.
Dürer byl nepochybně mistrem nejvyššího řádu, jako nikdo jiný sklenul oblouk od středověku k renesanci. Byl prvním německým umělcem, který psal o svém životě, jako první zacházel s autoportrétem jako se samostatným žánrem, akvarel a tisk přivedl již v raném stádiu k umělecké a technologické dokonalosti, jako první v Německu kreslil akty podle živých modelů a jako první podpořil své praktické dílo umělecko-teoretickými pojednáními. Ve srovnání s ním obstojí jedině Leonardo da Vinci - ovšem Dürer své výsledky prezentoval podstatně systematičtěji než Leonardo. V roce 1525 vydal v Norimberku první knihu o matematice pro dospělé v němčině Uvedení do měřictví a roku 1527 Nauku o opevňování. Tyto dvě teoretické práce patří spolu s posmrtně vydanými Čtyřmi knihami o proporci (1528), na nichž pracoval dvacet let, k důležitým pojednáním z oblasti teorie umění.
V Německu se o době kolem roku 1500 mluví jako o Dürerově epoše, čímž je jeho jméno spojováno s dobou rozkvětu.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Dürerovi předci pocházeli z Uher, z vesnice Ajtós. Maďarsky znamená „ajtó“ dveře, stejně jako německé „tür“. Jméno Dürer tedy můžeme chápat jako „rodák z Ajtós“ nebo jako „ten, který dělá dveře“. Rod Dürerů se za předky nestyděl. Ve svém erbu má malé dveře. Albrechtův dědeček zanechal chovu koní a dobytka, opustil rodný statek, odešel do blízkého městečka Gyula a stal se zlatníkem. Jeho syn, také zlatník, se v roce 1455 odstěhoval do Norimberku, města literátů, matematiků, geografů, teologů, obchodníků a umělců. A tam se mu v roce 1471, jako třetí z osmnácti dětí, narodil syn Albrecht. I z něho se měl stát zlatník, ale otec rozpoznal synův malířský talent a v patnácti letech ho poslal do učení k tehdy nejlepšímu norimberskému malíři Michaelu Wolgemutovi. Tak začala kariéra jednoho z největších německých umělců renesance.
Albrecht Dürer byl slavný a uznávaný, jeho obrazy chtěl mít kde kdo a neváhal za ně zaplatit slušnou sumu. Ale jeho soukromý život nestál za nic. S manželkou si nerozuměl, děti neměli, trpěl depresemi a melancholií a navíc ho zlobila slinivka. V tvorbě mu to naštěstí nebránilo. Poznat ho chtěla celá Evropa a Dürer cestoval rád. Poslední cesta do Nizozemí se mu stala osudnou. Zaskočila ho bouře a on se nachladil a vážně onemocněl. Zemřel krátce nato v rodném Norimberku. Na jeho hrob vytesali nápis: „Zde leží, co bylo v Albrechtu Dürerovi smrtelné“. To „nesmrtelné“, jeho dílo, obdivuje svět už bezmála pět staletí.
A. Dürer:
"Pravé umění je pevně zakotveno v přírodě. Kdo ji dokáže nakreslit, ten ji ovládá."

Narodil se 21. 5. 1471 v Norimberku (Německá říše).
Albrecht Dürer (Wikipedia)
Albrecht Dürer (www.artmuseum.cz, Martina Glenn)
Albrecht Dürer - malíř, grafik (zivotopis.osobnosti.cz)
Albrecht Dürer
Albrecht Dürer
  Z historie (HaNo)
Lípa č. 1/2008
Lípa č. 1/2011
http://cs.wikipedia.org/wiki/
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Květen 2011 (21.5.)
     
6. dubna 1898 (120. výročí)
se v Národním divadle v Praze konala premiéra hry Radúz a Mahulena Julia Zeyera.

  Lípa č. 1/2008
     
6. dubna 1908 (110. výročí)
se narodil gruzínský skladatel Vano Iljič Muradeli.
Zemřel 14. 8. 1970.

  Lípa č. 1/2008
     
6. dubna 1928 (90. výročí)
se v Chicagu (Illinois, USA) narodil americký vědec, biochemik profesor Dr. James Dewey Watson, jeden z objevitelů struktury molekuly DNA; Nobelova cena za lékařství (1962).
Podílel se na objevu molekulární struktury DNA.
Watson, Francis Crick a Maurice Wilkins dostali v roce 1962 Nobelovu cenu za medicínu za objasnění molekulární struktury nukleových kyselin. Objev byl učiněn za pomoci Rosalindy Franklinové.
V roce 1947 ukončil bakalářské studium na univerzitě v Chicagu a v roce 1950 získal doktorát na Indiana University. V obou případech bylo jeho studium zaměřeno na zoologii. Pak pracoval v Národní společnosti pro výzkum v Kodani a později na univerzitě v Cambridge. Poté se vrátil do USA a 2 roky pracoval v Kalifornském technickém institutu. Spolupracoval s Harvardskou univerzitou a roku 1961 se stal profesorem. To už ale pracoval na rozluštění tajemství chemických látek obsažených v lidském těle a ovlivňující genetické informace a zákony dědičnosti. Došlo se k závěru, že nositeli genetické informace jsou chromozómy tvořené složitou chemickou látkou zvanou DNA - deoxyribonukleová kyselina. Watson při tomto výzkumu spolupracoval s Angličanem Francisem Crickem. Watsonovi se podařilo určit strukturu DNA, čímž mohl být objasněn princip kopírování genetické informace. Tento významný objev pak umožnil rozvoj genetiky. V roce 1962 obdržel Watson se svými společníky Nobelovu cenu. Je držitelem mnoha cen a členem mnoha akademií a univerzit. Je čestným doktorem 22 univerzit.
James Dewey Watson (Wikipedia)
James Dewey Watson. DNA and the Brain: In Search of Mental Disorder Genes (www.youtube.com)
Brainy History - April 6, 1928 in History (www.brainyhistory.com, anglicky)
Profesor Dr. James Dewey Watson
Profesor Dr. James Dewey Watson
  Rok do kapsy
www.quido.cz
Brainy History
Viz
Kalendárium Duben 2008 (6.4.)
     
6. dubna 1938 (80. výročí)
Roy J. Plunkett vynalezl teflon.
Historie teflonu začala 6. dubna 1936 v New Jersey v laboratořích firmy Du Pont.
Dr. Roy J. Plunkett (1910 až 1994), výzkumný chemik této firmy, tehdy pracoval na vývoji netoxického a nehořlavého chladiva pro strojní chlazení. Když prohlížel válec kompresoru, všiml si, že kolem sedla ventilu je usazen podivný bílý prášek. Byl to polymerovaný (polymerace - spojení velkého množství molekul téhož druhu v makromolekulu) tetrafluoretylen, tj. polytetrafluoretylen. Tato bílá látka voskovitého vzhledu a vynikajících vlastností se pak stala nezbytnou od satelitů až po kuchyňské nádobí. Později Plunket obdržel na tento polytetrafluoretylen patent, po 10 letech výzkumu si tuto látku firma Du Pont zaregistrovala pod obchodní značkou Teflon.
Teflon slaví 70 let (technet.idnes.cz)
Roy J. Plunkett (Wikipedia)
Brainy History - April 6, 1938 in History (www.brainyhistory.com, anglicky)
Dr. Roy J. Plunkett
Dr. Roy J. Plunkett
  www.quido.cz
Brainy History
Viz
Kalendárium Duben 2008 (6.4.)
     
6. dubna 1948 (70. výročí)
se v obci Krmelín (okres Frýdek-Místek, Československo) narodil bývalý český a československý reprezentant, zápasník ve stylu řecko-římském, trenér a sportovní funkcionář Vítězslav Mácha, olympijský vítěz (Mnichov 1972).
Se zápasem začal ve čtrnácti letech po zhlédnutí zápasu mezi Vítkovicemi a Krakovem. Po třech letech pod vedením zkušeného trenéra Kamila Odehnala se stal dorosteneckým mistrem republiky jak v řecko-římském, tak ve volném stylu. Reprezentační premiéru si odbyl na ME v Minsku v roce 1967, na olympiádě v Mexiku, poté co v přípravě musel shodit 10 kg a na místě chytil infekci z nečisté vody, skončil na desátém místě. V roce 1971 si při tréninku zlomil žebro a toto zranění ho provázelo po zbytek kariéry.
Mácha zvítězil na olympiádě v Mnichově, stříbro vybojoval o čtyři roky později v Montrealu. Dvakrát vybojoval titul mistra světa, v roce 1974 v Katovicích a o tři roky později v Göteborgu. Na mistrovství Evropy dosáhl na nejvyšší příčku v roce 1977, v letech 1973 a 1974 skončil na druhém a v letech 1972 a 1975 na třetím místě.
Po skončení aktivní závodní kariéry se stal trenérem reprezentačního družstva. V letech 1990 až 1992 byl členem výkonného výboru ČSOV a v letech 1993 až 1996 předseda Českého svazu zápasu. 6. března 2007 byl uveden do sportovní Síně slávy Moravskoslezského kraje.
Vítězslav Mácha (Wikipedia)
Vítězslav Mácha (www.olympic.cz)
Vítězslav Mácha slaví 70. narozeniny (www.czech-wrestling.cz, Belo Svitek)
Vítězslav Mácha
Vítězslav Mácha
  Lípa č. 1/2008
     
6. dubna 1958 (60. výročí)
zemřel v Praze (Československo) český básník, dramatik a překladatel Vítězslav Nezval.
Jeho básnické dílo zrcadlí vývoj meziválečné avantgardní poezie od hravého poetismu k surrealismu. Jeho postsurrealistické období charakterizuje příklon k aktuální realitě českého národního údělu po Mnichovu a na začátku německé okupace. V poválečném období podlehl konvenci a marně se snažil navázat na avantgardní tradici.

V. Nezval byl tvůrcem nevyčerpatelné produktivnosti, úžasné lehkosti formy a těkavé eklektičnosti. Jeho dílo neobyčejným způsobem obohatilo českou poezii; zasáhl prakticky všechny její formy a žánry, především pak lyrické, zdokonalil techniku verše, osvobodil ho od zajetí lumírovské a symbolické stylizace. Jeho improvizační překotnosti se stejně lehce dařilo jak v nezávazně salónním žargonu hlasatele proletářské revoluce, v hravé metodě poetismu, v surrealistické imaginativnosti, tak i v socrealistických ódách v dobách vítězné komunistické totality.
Narodil se jako syn venkovského učitele. Gymnázium vystudoval v Třebíči (1911 až 1919) a roku 1920 odešel na studia do Prahy, jež však nedokončil. Rok byl zaměstnán jako tajemník Masarykova naučného slovníku a pak - s výjimkou let 1928-1929, kdy pracoval jako dramaturg Osvobozeného divadla, a let 1945-1951, kdy vedl na ministerstvu informací filmový odbor - žil jako svobodný spisovatel.
Do literatury vstoupil ve stejné době jako J. Wolker a J. Seifert, jako příslušník generace opojené mírovými perspektivami i vizí sociální revoluce. Velmi na něho zapůsobila četba anarchistických autorů, umravněná později "výchovným" působením Z. Nejedlého. Pro umělecký vývoj bylo podstatné setkání s Čapkovými překlady francouzské poezie, zvláště Jeana Arthura Rimbauda a Guillauma Apollinaira, stejně jako přátelství s J. Mahenem. Po básnické prvotině Most (1922) bylo skutečnou událostí vydání sbírky Pantomima (1924), představující - i díky typografické podobě K. Teigeho - jakýsi programový manifest poetismu, stylu, jenž začal krystalizovat během přednášek uměleckého sdružení Devětsil (K. Teige, J. Seifert), kterého byl od roku 1922 významným členem. Sbírka volně spojovala několik textů na sobě vcelku nezávislých (Podivuhodný kouzelník, Abeceda, Depeše na kolečkách) a také programový text Papoušek na motocyklu, proklamující způsob tvorby: organický a fyziologický růst formy z představ a jejich reprodukčních zákonů, tedy úsilí o maximum emocí za vteřinu, o spoléhání se na básnickou sílu a svěžest metafory a asociace.
Ve sbírkách, jež následovaly po Pantomimě (Menší růžová zahrada, 1926; Akrobat, 1927 a Blíženci, 1927), se poetika Nezvalova mládí již spíše vyčerpávala: převládá zde poněkud dětinská hravost a překotná metaforičnost. Naproti tomu mistrovskou formu Nezval osvědčil v syntetických skladbách Akrobat a Edison (obě 1927), v jejichž kaskádovitých kompozicích spojuje kult noci s oslavou technické civilizace i se smutkem, steskem a úzkostí. Poetistické období uzavřela sbírka Básně noci (1930), dedikovaná zemřelému Otokaru Březinovi a svou tvarovou disciplínou, užitím klasických básnických útvarů i oživením otázek lidské tragiky vytyčila (spolu se sbírkami V. Závady, F. Halase a J. Seiferta vydanými ve stejné době) nové směřování české poezie.
V první polovině 30. let vychází několik Nezvalových sbírek poznamenaných improvizačním chvatem a okázalou - ovšemže jen literární - protiměšťáckou vzpourou (Pět prstů, 1932; Skleněný havelok, 1932; Zpáteční lístek, 1933). Velkého čtenářského úspěchu dosáhla sbírka Sbohem a šáteček (1934), vzniklá po návratu z cesty do Francie.
Novou etapu Nezvalova básnického vývoje představovalo převzetí surrealistické básnické metody: inspiruje se Freudovou teorií o rozhodujícím vlivu podvědomí na básnickou fantazii, svobodou snu nezatíženého kontrolou logiky. Značný význam mělo i Nezvalovo osobní přátelství s francouzskými surrealisty Paulem Eluardem, André Bretonem aj. Z této tvůrčí etapy pocházejí sbírky Žena v množném čísle (1936), vyznačující se jistou "upírovitostí" a démoničností, a surrealistické vyznání svému městu, sbírka Praha s prsty deště (1936). Sbírka Absolutní hrobař (1937) toto období završuje. Šlo o pokus o naplnění paranoicko-maniakálního programu hlásaného Salvadorem Dalím. Poté Nezval tuto poetiku opouští (nebyl jí ostatně bezvýhradně věrný: svědčí o tom tři anonymně vydané knihy balad Roberta Davida) a zároveň se v březnu 1938 rozchází se surrealistickou skupinou, u jejíhož zrodu v roce 1934 stál. Svou významnou roli tu sehrály spory "na levé frontě" mezi zastánci avantgardního umění a stoupenci stalinského socialistického realismu. Nezval se přidal na stranu nekritických zastánců SSSR.
Jasným příklonem ke "klasickému" pojetí básníka, spojenému i s vědomím naléhavosti historické chvíle, byla sbírka Pět minut za městem (1940). Po avantgardní "přestávce" tu jsou přítomny znaky české národní existence navazující na emblematiku 19. století. Význam těchto návratů byl samozřejmě jinotajný - i tak jde o jednu z "nejodvážnějších" knih vyšlých za okupace. Uvědomovací a posilovací význam měla i prévostovská adaptace Manon Lescaut (1940).
Po válce se Nezval jasně přiklání ke klasicizující estetice socialistického realismu, vytváří freskovité oportunní poémy Stalin (1950) a Zpěv míru (1950), dále formou i obsahem zcela tradicionalistickou knihu Z domoviny (1951) a angažovanou hru Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou (1956). Přesto není možné Nezvala beze všeho zahrnout mezi loajální chvalopěvce, a už vůbec ne mezi sektářské dogmatiky, byť se kolem něho točili (L. Štoll, V. Kopecký).
Mnohorozměrný a nevyčerpatelný Nezvalův talent se projevoval i v próze a dramatu. Patří sem například jen velmi málo dějové a komentáři přeplněné prózy (Kronika z konce tisíciletí, 1929; Dolce far niente, 1931 a Pan Marat, 1932) nebo trilogie "ideových" procházek po městech (Neviditelná Moskva, 1935; Ulice Git-le-Coeur, 1936, Pražský chodec, 1938) a "černý román" Valerie a týden divů (1945).
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
„Třeštěte se mnou! To je to, co si přeji. Co může člověk obětovat svým bližním víc než nejvzrušenější chvíle svého života?“ Nezdolný optimista Vítězslav Nezval by tento týden oslavil 110. narozeniny. Známe ho jako básníka, překladatele, autora divadelních her, ale on také maloval a fotografoval!
A nemaloval jen tak něco. V jeho pozůstalosti nalezl kunsthistorik Petr Spielmann portrét samotného Klementa Gottwalda. „Nezvala by zavřeli, kdyby ten obraz našli. Gottwaldova tvář je tu naprosto primitivní, opravdu alkoholická, a ty výložky, generálská uniforma, ten rozpor je zřejmý. To se oblékl do županu, dal si šálu kolem krku, baret na hlavu, obrovskou paletu a je to, jako kdyby renesanční umělec maloval nějakého krále. Zkrátka tu ironii v tom nelze přehlédnout.“
V pozůstalosti také objevil dopis, ve kterém Nezval vyjadřuje podporu českým umělcům, kteří kritizovali stalinské represe v SSSR. Po válce všechna jména zaškrtal, aby žádného signatáře neohrozil. A nebyl to jediný případ, kdy chránil nebo se zastal těch, kteří upadli v nemilost.
Zdá se, že Nezvalova loajalita k režimu nebyla tak prvoplánová a slepá, jak by básně Stalin, Zpěv míru a další napovídaly. Pravdu zná jen Vítězslav Nezval, ale jeho výrok, že: „Člověk nakonec vždycky vše ztrácí svou vinou“ je dosti výmluvný, že?
"Sbohem a kdybychom si neřekli už více, ať po nás zůstane maličká památka. Vzdušná jak kapesník, prostší než pohlednice a trochu mámivá jak vůně pozlátka." Báseň Sbohem a šáteček napsal básník, který mimo jiné přebásnil Dumasovy Tři mušketýry.
Ladislav Fikar ho nazýval "bohem poezie". Měl důvod. Vítězslav Nezval českou poezii neuvěřitelně obohatil. A přitom tvořil s úžasnou lehkostí. Ve 20. letech byl spolutvůrcem poetismu, koncem 30. let vůdčí osobností surrealismu. Psal básně, dramata, filmová libreta a také maloval.
Po válce se přiklonil k socialistickému realismu. Pracoval na ministerstvu informací, kde řídil filmový odbor. Pouhých pět let. Pak dostal infarkt myokardu a uchýlil se do ústraní. Realita se asi příliš tvrdě srazila s básníkovými sny.
Zemřel před půl stoletím, 6. dubna 1958. "Sbohem a bylo-li to všechno naposledy, tím hůř mé naděje nic vám už nezbude. Chcem-li se setkati, nelučme se tedy. Sbohem a šáteček. Vyplň se osude!"
V. Nezval: Ustarané tváři
Starost si vrývá do zrcadla vrásky
Šklebíš se na sebe sám
Ó přátelé, ó nešťastné mé lásky
to znám, to znám.
Zrcadlo div se nezardělo
nad tebou plačící.
Miláčku, nekrčte tak čelo.
Podobáte se opici.

Narodil se 26. 5. 1900 v Biskoupkách u Moravského Krumlova (u Třebíče; Rakousko-Uhersko).
Vítězslav Nezval (Wikipedia)
Vítězslav Nezval - básník, spisovatel a překladatel (www.spisovatele.cz)
Vítězslav Nezval / Robert David (pseudonym) (www.databazeknih.cz)
Vítězslav Nezval
Vítězslav Nezval
  Z historie (HaNo)
Český biografický slovník XX. století
www.libri.cz
Lípa č. 1/2008
Lípa č. 1/2010
http://www.slovnikceskeliteratury.cz/
https://www.mlp.cz/
http://ireferaty.cz/
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Květen 2010 (26.5.)
     
6. dubna 1958 (60. výročí)
ve Freiburgu (Freiburg im Breisgau, Bádensko-Württembergsko, Spolková republika Německo) zemřel německý spisovatel, prozaik, dramatik, lyrik a esejista Reinhold Schneider, celým jménem Reinhold Karl Werner Schneider; byl jeden z nejvýznamnějších německých spisovatelů 20. století.
Jeho rodiče vedli proslulý hotel Messmer, kde německý císařský pár Augusta a Wilhelm I. žil po celá desetiletí během svých pravidelných pobytů v Badenu. V letech 1912 - 1921 vystudoval reálné gymnázium v Baden-Badenu (Oberrealschule, dnešní Markgraf-Ludwig-Gymnasium). Během této doby se německá říše zhroutila a poválečné hospodářské, sociální a politické zmatky dopadly na celou zemi, ale také na rodinu Reinholda Schneiderse. Hotel Messmer čelil nepřekonatelným finančním potížím a musel být uzavřen. Matka opustila rodinu a v roce 1922, krátce po 19. narozeninách Reinholda Schneidera se jeho otec zastřelil.
Také Reinhold Schneider se pokusil ukončit svůj život. Objevil v sobě jazykové nadání a kromě jiných řečí se naučil španělsky a portugalsky. Po získání skromných finančních prostředků odjel Reinhold Schneider roku 1928 do Portugalska. Začátkem třicátých let se vrátil do Německa a usadil se v Potsdamu. Vrátil se ke katolické víře. Roku 1938 přesídlil do jižního Německa. Až do své smrti bydlel ve Freiburgu.
V roce 1938 napsal protinacistickou "Las Casas a Karel V." , byl prohlášen za "nežádoucího".
Navzdory zákazu publikování v roce 1941 se v roce 1944 objevila brožura s názvem "Das Gottesreich in der Zeit. Sonette und Aufsätze". Také v časopise "Weiße Blätter. Zeitschrift für Geschichte, Tradition und Staat" pravidelně publikoval.
Na jaře roku 1944 prohledalo gestapo jeho byt, Schneider se ukryl v protestantském klášteře. V dubnu 1945 byl obžalován za velezradu, soud vzhledem ke zhroucení národního socialismu již neproběhl.
V poválečném období obdržel několik ocenění. V roce 1952 byl na návrh prezidenta Spolkové republiky Německa Theodora Heuse jmenován rytířem řádu "Pour le mérite".
Reinhold Schneider vydal téměř 200 titulů.
Ve středu jeho zájmu byla otázka moci a milosti, násilí a náboženství, náboženství a politiky. Po válce se soustředil na problém udržení světového míru.
Napsal knihu proti Hitlerově Třetí říši "Las Casas a Karel V." ve snaze v roce 1938 probudit v Německu svědomí. Úřady tak knihu pochopily a autora prohlásily za "nevítaného".
Námětem historické povídky je skutečná historická událost ze XVI. stol. - zápas proslulého "otce Indiánů" dominikánského mnicha a posléze biskupa Las Casase za osvobození indiánského obyvatelstva Ameriky.
Česky vyšlo: Jinoch (1942); Stříbrná lampa (1977); Las Casas a Karel V. (1987).
Narodil se 13. 5. 1903 v Baden-Badenu (Bádensko-Württembergsko, Německá říše).
Reinhold Schneider (1903 - 1958, Německo) (www.databazeknih.cz)
Las Casas a Karel V. - Reinhold Schneider (www.prectene-knihy.cz)
Reinhold Schneider (Wikipedia, německy)
Reinhold Schneider
Reinhold Schneider
  Slovník spisovatelů německého jazyka
Viz
KalendáriumKvěten 2013 (13.5.)
     
6. dubna 1998 (20. výročí)
zemřel český malíř a grafik Jan Smetana.
Narodil se 3. 10. 1918.

  Z historie (HaNo)
     
7. dubna 1348 (670. výročí)
Karel IV. vydal zakládací listinu zřizující v Praze vysoké učení (Univerzita Karlova).
Český král a římský císař Karel IV. podepsal zakládající listinu Univerzity Karlovy. V Praze vznikla první univerzita ve střední Evropě s fakultou artistickou, lékařskou, právnickou i teologickou.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Už král Václav II. toužil v Praze založit "studia generale" čili univerzitu. Narazil však na odpor domácí šlechty, která se bála posílení panovníkovy moci.
Karel IV. měl větší štěstí. Souhlasila šlechta, souhlasil i papež Kliment VI. Bez něho by to nešlo, ve středověku byla univerzita církevní institucí. A tak mohl 7. dubna 1348 vydat zakládací listinu univerzity. "Aby se nemuseli naši věrní obyvatelé království, již lačnějí po plodech věd, doprošovati v cizích zemích almužny. Aby se ti, které vyznamenává důvtipem vrozená chápavost vloh, stali vzdělanými znalostí věd. Aby nebyli nuceni k cizím národům putovati, nebo, aby jejich dychtění bylo uspokojeno, v neznámých krajinách žebrati."
V roce 1348 se tak pražské vysoké učení stalo první univerzitou ve střední Evropě, první univerzitou za Alpami.
Univerzita Karlova (Wikipedia)
Univerzita Karlova v Praze (www.cuni.cz)
April 7, 1348 in History (www.brainyhistory.com, anglicky)
Zakládací listina UK v Praze
Zakládací listina UK v Praze
  Z historie (HaNo)
Rok do kapsy
Brainy History
Lípa č. 1/2008
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Duben 2008 (7.4.)
     
7. dubna 1808 (210. výročí)
se v České Třebové (Rakouské císařství) narodil český spisovatel, básník, publicista a novinář, filosof, významný národní buditel a utopický socialista profesor František Matouš Klácel, hlasatel a zastánce českomoravské jednoty.
Byl i přítelem Boženy Němcové.
Mnich augustiniánského kláštera v Brně, výborný učitel, autor řady básnických a filosofických děl, badatel v přírodních vědách (prováděl výzkumy dědičnosti znaků u rostlin, zajímal se o dílo CH. Darwina), novinář, nezištný, ušlechtilý a laskavý člověk F. M. Klácel patřil k předním obrozencům na Moravě a k aktivním účastníkům politického života v revoluci 1848-1849. Jako první u nás seznámil širší českou veřejnost s myšlenkami socialismu a komunismu. V Moravských novinách, které v letech 1848-1852 vedl, uveřejnil Listy přítele k přítelkyni o původu socialismu a komunismu, zasvěcenou informaci o francouzském utopickém socialismu, napsanou původně pro Boženu Němcovou. Klácel sám usilovně hledal vlastní řešení spravedlivého uspořádání společnosti. Když se v roce 1869 vystěhoval do USA (před tím žil řadu let osamělým klášterním životem, zbaven perzekučními zásahy možností pedagogické a veřejné činnosti), pokusil se mezi krajany realizovat své myšlenky zakládáním bratrských obcí, kde měli lidé žít ve vzájemné lásce a pomoci podle pravidel, které sám podrobně rozpracovával. Jeho úsilí však nemělo úspěch.
Zemřel 17. 3. 1882 v Belle Plaine (Iowa, USA).
František Matouš Klácel - básník (www.spisovatele.cz)
František Matouš Klácel (Wikipedia)
František Matouš Klácel (www.phil.muni.cz)
Profesor František Matouš Klácel
Profesor František Matouš Klácel
  www.libri.cz
Všeobecná encyklopedie ve čtyřech svazcích: Diderot
https://www.osobnostiregionu.cz/
https://www.brno.cz/
http://www.muzeumbn.cz/
Viz
Kalendárium Duben 2008 (7.4.)
     
7. dubna 1878 (140. výročí)
byla na tajném sjezdu v Praze-Břevnově založena Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická.

  Lípa č. 1/2008
     
7. dubna 1878 (140. výročí)
se v Plasích (Rakousko-Uhersko) narodil český malíř, grafik, litograf a ilustrátor Viktor Stretti, křtěný Vítězslav Otakar, potomek zlatnické rodiny italské, známý hlavně svými lepty ze staré Prahy a portréty významných osobností.
Hlavním oborem jeho tvorby se stal lept, v němž vytvořil mnoho pražských pohledů překvapujících silou invence a vynikající technikou, která se uplatnila i při barevné litografii.
Zasloužil se o rozšíření zvyku posílat novoroční gratulace a PF.
Pocházel ze staré italské umělecké rodiny, usedlé v Praze, ale jeho otec MUDr. Karel Stretti (1844-??) byl lékař a působil řadu let v Plasech. S manželkou Marií, rozenou Jahnovou (1848-1929) měli celkem sedm dětí (syn Vladimír zemřel jednoroční roku 1887). Od roku 1885 studoval Viktor Stretti na české reálce v Praze a po maturitě na Umělecko-průmyslové škole a na Akademii výtvarných umění u Františka Ženíška. Roku 1898 studoval na akademii v Mnichově, kde se u Petera Halma blíže seznámil s technikou leptu a získal za své grafiky medaili. Po roční vojenské službě cestoval po Francii a zejména po Normandii a od roku 1902 byl asistentem na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Později působil jako úspěšný grafik a portrétní malíř a hodně cestoval. V jeho pozdější tvorbě se tak objevují i exotické náměty.
Byl členem spolků Mánes a Hollar. Byl nositelem vyznamenání Rytíř francouzské Čestné legie. Dále byl členem pražské zednářské lóže Jan Ámos Komenský.
Od roku 2009 je v bývalém klášteře Plasy otevřena galerie rodiny Strettiů.
Zemřel 3. 3. 1957 v Praze (Československo).
Viktor Stretti (Wikipedia)
Autoři - Viktor Stretti (www.galerieplatyz.cz)
Stretti Viktor (1910 - 1957) (www.galerie-narodni.cz)
Viktor Stretti
Viktor Stretti
  Kalendář historický národa českého
Lípa č. 1/2008
http://www.artbohemia.cz/
http://www.marold.cz/
http://www.auctions-art.cz/
http://www.patriksimon.cz/
     
7. dubna 1928 (90. výročí)
se v Praze (Československo) narodil český umělecký a výtvarný kritik, teoretik a historik výtvarného umění (kunsthistorik) Miroslav Lamač, zaměřující se na moderní umění.
Patřil k mezinárodně uznávaným znalcům moderního výtvarného umění, zejména kubismu.
Roku 1944 maturoval na gymnasiu v Křemencově ulici v Praze. V letech 1947-1949 studoval malbu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové u prof. Jana Baucha a zároveň dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (prof. J. Pešina, J. Květ, J. Neumann). Absolvoval roku 1953. Mezi lety 1953 a 1964 byl vedoucím redaktorem časopisu Výtvarná práce, mezi lety 1965 a 1970 šéfredaktorem časopisu Výtvarné umění. Byl členem AICA a čestným předsedou teoretické sekce Unie výtvarných umělců.
Roku 1957, v kulturní pustině tzv. socialistického realismu 50. let, připravil spolu s J. Padrtou a J. M. Tomešem významnou výstavu české předválečné avantgardy v Domě umění města Brna, která pak měla reprízu v Jízdárně Pražského hradu (1958). Roku 1959 následoval druhý díl - Moderní české malířství II (léta dvacátá), Dům umění města Brna. Roku 1966 připravil spolu s A. Hoffmeisterem a J. Zeminou výstavu českého moderního umění a francouzského umění ze sbírky Národní galerie v Praze v pařížském Musée National d´Art Moderne. Roku 1968 byl kurátorem výstavy Nová citlivost. Křižovatka a hosté, Dům umění města Brna, Galerie umění Karlovy Vary.
Publikoval monografie o Josefu Mánesovi, Hanuši Schwaigerovi, Edvardu Munchovi, Paulu Kleeovi, Vincentu van Goghovi, Janu Zrzavém, Georgesi Braquovi a Františku Kupkovi a řadu textů do katalogů výstav (Skupina Holan-Holý-Kotík-Kotrba, 1959, Bohumil Kubišta, 1960, Čestmír Kafka, 1963, Suprematisme, Paříž 1967, V. Sychra, 1970, J. Zrzavý, 1970).
Zabýval se českou výtvarnou avantgardou v souvislosti s evropským výtvarným uměním. Mezi jeho zásadní díla patří Myšlenky moderních malířů, kde se zabývá pohledem umělců 20. století na umění prostřednictvím jejich citátů. Jeho zájem o českou předválečnou avantgardu vyvrcholil v díle Osma a Skupina výtvarných umělců o umělecké skupině Osmě a Skupině výtvarných umělců.
Zemřel 7. 1. 1992 v Praze (Československo).
Miroslav Lamač (Wikipedia)
Miroslav Lamač (www.databazeknih.cz)
Miroslav Lamač: Myšlenky moderních malířů
Miroslav Lamač: Myšlenky moderních malířů
  Z historie (HaNo)
Český biografický slovník XX. století
Viz
Kalendárium Leden 2012 (7.1.)
     
7. dubna 1928 (90. výročí)
se v Bronxu (New York City, New York, USA) narodil americký filmový scenárista, režisér a producent Alan J. Pakula, celým jménem Alan Jay Pakula.
Pocházel z rodiny východoevropských židovských přistěhovalců. Dramatické umění studoval na Yaleově univerzitě. V americkém filmu jeho kariéra odstartovala u Warner Brothers, na počátku 50. let působil jako asistent produkce u společnosti Paramount Pictures. Postupem doby se vypracoval na producenta a společně s kolegou režisérem Robertem Mulliganem si založili svoji vlastní společnost.
Z této jejich vzájemné spolupráce vznikl, mimo jiné, přepis románu Harper Leeové Jako zabít ptáčka z roku 1962. Jeho režijní prvotinou se stal snímek Sterilní kukačka z roku 1969. Thrillerem Klute z roku 1971 pak zahájil svoji volnou sérii, v níž se pokoušel kriticky zobrazit vzájemné propojení mocenských, politických a zločineckých společenských struktur. V tomto duchu pak pokračoval i jeho další film Pohled společnosti Parallax z roku 1974. Jedním z vrcholů jeho tvorby se ovšem stala filmová adaptace Styronova románu Sophiina volba z roku 1982, která pojednává o hrůzném traumatu z koncentračního tábora. Mezi jeho další známé tituly patří thrillery Podezření z roku 1990 s Harrisonem Fordem a snímek Případ Pelikán (1993) s Julií Robertsovou a Denzelem Washingtonem v hlavní roli. Ve filmovém dramatu Tichý nepřítel z roku 1997 navodil situaci psychologického střetu pronásledovaného irského teroristy a férového newyorsého policisty. Jeho snad vůbec nejznámějším dílem se patrně stal snímek Všichni prezidentovi muži z roku 1976 s Dustinem Hoffmanem a Robertem Redfordem v hlavní roli, tento snímek byl natočen podle skutečné události, jíž byla Aféra Watergate.
Pakula zemřel 19. listopadu 1998 při autonehodě na Long Island Expressway v Melville v New Yorku. Tehdy mu bylo 70 let. Pakula zemřel na zranění na místě, stejně jako řidič auta.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Režisér, scenárista a producent Alan Jay Pakula se narodil v newyorkském Bronxu do rodiny polských židovských přistěhovalců. Za film Všichni prezidentovi muži a velmi proslulou Sophiinu volbu byl nominován na Oscara v kategorii nejlepší režie.
Kritiky velmi ceněné jsou jeho filmy: Klute, Pohled společnosti Paralax a již zmíněný film Všichni prezidentovi muži, které zobrazují propojenost mocenských a zločineckých sfér. Byl obdivován také za to, že jako režisér dokázal ze svých herců dostat to nejlepší. Ti skutečně předváděli v jeho filmech strhující výkony.
Pakulu vždy zajímala psychologie postav, jejich pohnutky. Jako například ve filmu Tichý nepřítel.
Alan Pakula zemřel v sedmdesáti letech při nešťastné automobilové nehodě, kdy auto před ním nejspíše přejelo železnou trubku ležící na silnici. Vymrštěná trubka prorazila čelní sklo Pakulova vozu a praštila ho do hlavy. Následně se jeho vůz vychýlil a naboural do hrazení.
Jeho filmy s hvězdnými hereckými osobnostmi ale budou zářit dál. Třeba v jeho posledním filmu Tichý nepřítel Harrison Ford a Brad Pitt.
Zemřel 19. 11. 1998 v Melville (Plainview, Long Island, New York, USA).
Alan Pakula (Wikipedia)
Alan Jay Pakula
Alan Jay Pakula
  Kalendárium ČT1
     
7. dubna 1928 (90. výročí)
se v Praze (Československo) narodil český spisovatel, novinář a herec Ivan Foustka.
V Praze-Dejvicích vystudoval reálné gymnázium. Pak začal pracovat jako novinář, nejdříve v nakladatelství Mladá fronta, pak v časopise Československá televize, který vyměnil na dlouhá léta (do roku 1988, do svých 60 let) za práci v týdeníku Československý rozhlas. Pro rozhlas pracoval i v důchodu externě.
Mimo svou profesní novinářskou dráhu se věnoval i divadlu. V letech 1949-1950 hrál v Teplicích a je známá jeho vedlejší role ve zfilmované inscenaci Poslední růže od Casanovy v roce 1966.
Za svůj život napsal celkem 8 knih, z toho tři knihy jsou řazeny do žánru sci-fi. Začal ovšem napřed povídkami, prvotinou byla roku 1948 v Národním osvobození vydaná povídka Pokus profesora Fiorsena. Povídky psal až do sklonku svého života a na některých se podílela i Jana Matoušková.
Větší práce začal začal uveřejňovat v roce 1964, první byl soubor čtyř SF povídek pod názvem Planeta přeludů, které mu vydalo knižně SNDK. O rok později mu Naše vojsko vydalo napínavý SF román Vzpoura proti času a v roce 1968 mu vyšel tiskem satirický SF román Výlet k pánubohu.
Mezi detektivky se řadí titul A tam je konec světa, na samém sklonku života vytvořil vydanou historickou Baladu o posledním Falkenštejnovi (1994).
Společně s Waldemarem Matuškou sepsal pro nakladatelství Olympia dvě knihy jeho biografických vzpomínek: Svět má 24 hodiny a To všecko vodnes čas...
Zemřel 2. 2. 1994.
Ivan Foustka (Wikipedia)
Ivan Foustka (www.databazeknih.cz)
Foustka Ivan - autor (interkom.vecnost.cz)
Ivan Foustka, Waldemar Matuška: To všecko vodnes čas ....
Ivan Foustka, Waldemar Matuška: To všecko vodnes čas ....
  Z historie (HaNo)
cs.wikipedia.org
http://www.legie.info/
Viz
Kalendárium Únor 2014 (2.2.)
     
7. dubna 1928 (90. výročí)
se v Praze (Československo) narodil český fotograf, fotoreportér a publicista Erich Einhorn, zakladatel fotografického oddělení Večerní Prahy.
Jeho tvorba byla soustředěna na fotoreportáž, fotografii považuje za rovnocennou textu.
Studoval gymnázium, jehož dokončení mu bylo během německé okupace znemožněno. V roce 1944 byl internován ve sběrném táboře u Opole, odkud uprchl a přešel přes frontu na sovětskou stranu. S fotografem Jindřichem Marcem se pak dostal do Košic, kde fotografovali pro novou československou vládu. Po válce pracoval u filmu postupně jako střihač, asistent režie a dramaturg. Organizoval rovněž fotografické výstavy, např. v roce 1946 Pražské povstání ve fotografii. V roce 1951 nastoupil do dolů, v roce 1952 začal studovat Státní grafickou školu v Praze. Jeho souputníci kolegové na škole byli například Jovan Dezort, zpravodajec Skalski a mnozí jiní, kteří našli uplatnění v tisku, v reportáži, reklamě, dokumentaci i ve filmu. Roku 1955 nastoupil jako fotoreportér do novin Večerní Praha. Od roku 1960 fotografoval na volné noze, psal praktické příručky pro fotografy, organizoval fotografické výstavy a se svou ženou Miladou Einhornovou vydával fotografické vlastivědné publikace.
Zemřel 16. 5. 2006.
Erich Einhorn (Wikipedia)
Erich Einhorn (www.databazeknih.cz)
Erich Einhorn - Profily
Erich Einhorn - Profily
  Lípa č. 1/2008
http://encyklopedie.seznam.cz
     
7. dubna 1948 (70. výročí)
byla založena Světová zdravotnická organizace (World Health Organization).
V roce 1945 na Konferenci OSN o mezinárodní organizaci její účastníci jednohlasně schválili návrh Brazílie a Číny na vytvoření nezávislé mezinárodní zdravotnické organizace v rámci OSN. O rok později v roce 1946 v New Yorku podepsalo 61 států z celého světa včetně Československa (které vystupuje po rozdělení státu v r. 1993 jako samostatný členský stát) Zakládací smlouvu Světové zdravotnické organizace. Zakládací smlouva nabyla platnosti 7. dubna 1948, když 26 z 61 států, které jí podepsaly, ratifikovaly svůj podpis a uložili oficiální ratifikační listiny u generálního tajemníka OSN. Toto datum - 7. duben 1948 - je uznáváno jako datum vzniku Světové zdravotnické organizace. Od té doby se tento den na celém světě oslavuje jako Světový den zdraví.
Od svého vzniku v roce 1948 podporuje Světová zdravotnická organizace mezinárodní technickou spolupráci v oblasti zdravotnictví, realizuje programy na potírání a úplné odstranění některých nemocí a usiluje o celkové zlepšení kvality lidského života. Cílem činnosti organizace je dosažení co nejlepšího zdraví pro všechny.
Světová zdravotnická organizace (www.mzcr.cz)
Světová zdravotnická organizace Spojených národů (natura.baf.cz, Jiří Svršek)
Světová zdravotnická organizace - Kancelář v České republice (www.euro.who.int, anglicky)
Centrála WHO ve švýcarské Ženevě
Centrála WHO ve švýcarské Ženevě
  www.iabc.cz
Viz
Kalendárium Duben 2008 (7.4.)
     
7. dubna 1978 (40. výročí)
Americký president Carter odložil výrobu neutronové bomby.
Vodíková bomba je atomová bomba, jejíž pouzdro tvoří těžké izotopy vodíku - deuterium a tritium. Atomový výbuch vytvoří počáteční teplotu několika milionů stupňů Celsia, která rozběhne jadernou fúzi. Podle velikosti nálože výbuch odpovídá přes 100 Kt TNT, největší sestrojené bomby mají účinek desítek megatun TNT. Bomba je schopna ničit domy v okruhu 20 km a zapalovat hořlavé předměty do vzdálenosti 100 km.
Neutronová bomba je vodíková bomba, u které je však omezen její destruktivní účinek a naopak posíleno vyzařování různých druhů záření a zejména proudu neutronů (který poškodí obaly buněk, zasažená osoba bez možnosti léčení do dnů, týdnů, měsíců nebo i let umírá). Bomba je určená k zabíjení osob, zejména vojáků chráněných v pancéřovaných vozidlech; naopak je relativně šetrná k civilním budovám v oblasti, v níž boje probíhají.
Termonukleární zbraň (Wikipedia)
Na stromech seděli mrtví ptáčkové (www.zvedavec.org, Vladimír Stwora)
Brainy History / April 7 Events in History (www.brainyhistory.com)
Základní schéma - termonukleární zbraň
Základní schéma - termonukleární zbraň
  Brainy History
Viz
Kalendárium Duben 2008 (7.4.)
     
7. dubna 1988 (30. výročí)
Spojené státy provedly podzemní nukleární test v Nevadské poušti.
Nevadská poušť - Jedna z pouští v Americe. Je známa pro svůj charakteristický vzhled, vypadá jako povrch Měsíce. Tato poušť je také světově známá pro svou oblast Oblast 51, což je jedna z utajených amerických vojenských základen. Nevadská poušť také slouží jako testovací prostor pro US army.
Nevadská poušť (Great Basin Desert) je největší americká poušť. Great Basin Desert je studená poušť, což je způsobeno dešťovým stínem pohoří Sierra Nevada na západě.
Zajímavostí je, že část této pouště ve vojenské oblasti Nevada Test Site se od roku 1951 stala také testovací plochou pro jaderné zbraně.
Mohavská poušť (Wikipedia)
Nevadská poušť (www.holidaysfactory.com)
Brainy History / April 7, 1988 in History (www.brainyhistory.com, anglicky)
Oblast 51 se nachází mezi regionem Yucca Flats a Nevada Test Site (NTS) - územím testování nukleárních zbraní Amerického úřadu jaderné energie. Jaderný sklad Yucca Mountain je asi 64 kilometrů jihozápadně od Groom Lake.
Oblast 51 se nachází mezi regionem Yucca Flats a Nevada Test Site (NTS) - územím testování nukleárních zbraní Amerického úřadu jaderné energie. Jaderný sklad Yucca Mountain je asi 64 kilometrů jihozápadně od Groom Lake.
  Brainy History
Viz
Kalendárium Duben 2008 (7.4.)
     
7. dubna - Významný den ČR
je Den vzdělanosti.
Den vzdělanosti má odkazovat k roku 1348, kdy Karel IV. jako český král vydal zakládací listinu pražské univerzity, první vysoké školy tohoto druhu ve střední Evropě.
Existence univerzity měla velký význam pro české školství a posílila kulturní kontakty našich zemí s Evropou. Právě založení Karlovy univerzity je symbolem rozkvětu vzdělanosti, jejíž význam má 7. duben připomínat.
Poslanci uznali v kalendáři význam rodiny a Lidic (zpravy.idnes.cz)
Významný den: Den vzdělanosti (www.unob.cz)
je Světový den zdraví.
Světový den zdraví byl vyhlášen od roku 1950, kdy vznikla Světová organizace zdraví - WHO (World Health Organization). Tento den je připomínkou, že bychom si měli neustále budovat a zlepšovat svou kvalitu života. Zároveň připomínkou toho, že WHO se snaží o vymýcení různých nemocí a o snižování nemocnosti a úmrtí po celém světě, a to hlavně u sociálně slabších částí populace. Činnost této organizace je zaměřena na prevenci.
Světový den zdraví 7. 4. (svatky.centrum.cz)
Karel IV.
Karel IV.
  Z historie (HaNo)
Lípa č. 1/2010
Lípa č. 1/2011
Viz
Kalendárium Duben 2017 (7.4.)
     
8. dubna 1818 (200. výročí)
se v Giessenu (Gießen, Velkovévodství Hessenské, Německá říše) narodil německý chemik a profesor univerzity v Berlíně PhD. August Wilhelm von Hofmann.
Roku 1860 vypracoval technologické postupy výroby syntetických anilinových barviv, položil základy průmyslového využití kamenouhelného dehtu k výrobě umělých barviv a dalších chemikálií.
Studoval především syntetická organická barviva. Klíčový byl jeho výzkum anilinu, uhelného dehtu či formaldehydu. Soustředil se na chemii experimentální, pracující pro potřeby průmyslu.
Chemii vystudoval na univerzitě v Giessenu, pod vedením Justuse von Liebiga. V letech 1845-1865 působil v Anglii, jakožto ředitel Royal College of Chemistry v Londýně. Poté se vrátil do Německa a byl profesorem na Humboldtovy univerzitě v Berlíně.
Spoluzaložil Německou chemickou společnost (Deutsche Chemische Gesellschaft). Roku 1875 získal Copleyho medaili.
Dne 5. 5. 1892 absolvoval dvouhodinovou přednášku, pak zkoušel, zúčastnil se vědeckého zasedání a večer nad nedokončeným rukopisem práce o působení jódu na thiobenzamid ho přepadla nevolnost, po které brzy zemřel. Zanechal jmění v hodnotě několika miliónů, které z valné části získal z výnosu svých patentů o synthetických barvivech.
Zemřel 5.(2.) 5. 1892 v Berlíně (Brandenbursko, Prusko, Německé císařství).
August Wilhelm von Hofmann (Wikipedia)
August Wilhelm von Hofmann (Wikipedia, anglicky)
August Wilhelm von Hofmann (www.nndb.com, anglicky)
Profesor PhD. August Wilhelm von Hofmann
Profesor PhD. August Wilhelm von Hofmann
  www.lib.cas.cz
Viz
Kalendárium Duben 2008 (8.4.)
     
8. dubna 1838 (180. výročí)
Parník "Great Western" uskutečnil první plavbu z Bristolu (Anglie) do New Yorku (USA).
Loď Great Western ze stejnojmenného rejdařství byla několikanásobně držitelkou Modré stuhy Atlantiku, což je zvláštní prestižní putovní ocenění, které bylo udělováno jednotlivým lodím, jenž nejrychleji přepluly severní Atlantický oceán na trase z New Yorku do Evropy (obvykle do Liverpoolu nebo i jiného evropského přístavu). Byla zavedena v roce 1838, tedy v prvé polovině 19. století, a existuje vlastně až do dnešních dob.
Prvním držitelem této ceny se v roce 1838 stal kolesový parník SS Sirius, který vykonal cestu z Corku do New Yorku rychlostí 8,03 uzlu (14,87 km/h) za 18 dní, 14 hodin a 22 minut a cestu z New Yorku do Falmouthu rychlostí 7,31 uzlu za 18 dní.
Great Western spustili na vodu v roce 1837. Dřevěná paroloď vybavená kromě koles i plným oplachtěním ve své době patřil primát největší lodi na světě. První cestu z Bristolu do New Yorku zvládla za 15 dní. Great Western byl sice skromným, přesto ale praotcem pozdějších plovoucích paláců. Pasažéři už necestovali společně s dobytkem, kajuty poskytovaly relativní luxus. Great Western způsobil revoluci v námořní dopravě. Jako první totiž spoléhal na to, že výnosná je především doprava lidí, kteří jsou za luxus ochotní a schopní zaplatit horentní sumy.
Modrá stuha (Wikipedia)
Brunel: Vzor Verneových inženýrů (www.valka.cz, Ondřej Fér)
Brainy History - April 8, 1838 in History (www.brainyhistory.com, anglicky)
Arrival of the Great Western at New York portrait by Mark Myers.
Arrival of the Great Western at New York portrait by Mark Myers.
  Brainy History
Viz
Kalendárium Duben 2008 (8.4.)
     
8. dubna 1848 (170. výročí)
zemřel v Bergamu (Itálie) italský hudební a operní skladatel Domenico Gaetano Donizetti, celým jménem Domenico Gaetano Maria Donizetti.
Jeho nejslavnější dílo je opera Lucie z Lammermooru (1835). Operní scény celého světa uvádějí velmi často jeho další díla, např. Anna Bolena (1830), Nápoj lásky (1832), Roberto Devereux (1837) nebo Don Pasquale (1843). Donizetti byl spolu s Vincenzem Bellinim a Gioacchinem Rossinim vůdčí osobností operního skladatelského stylu belcanto, pěstovaného především v Itálii.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Italský romantický skladatel Gaetano Donizetti složil třináct symfonií, sto patnáct velkých církevních skladeb, osmnáct světských kantát a více než sedmdesát oper. Dnes nejživotnější z nich jsou Lucia di Lammermoor, Nápoj lásky a jedno z jeho posledních děl, Don Pasquale.
Donizetti se narodil v roce 1797 v Bergamu v hodně chudé rodině. Otec byl hlídač městské zastavárny a Gaetano nejmladší z jeho tří synů. V rodině se o hudbu nikdo nikdy nijak zvlášť nezajímal. Gaetano zpíval v kostele ve chlapeckém sboru. Moc mu to nešlo. A přesto právě chvíle na kůru ovlivnily jeho život. Kněz Giovanni Simone Mayr, který sbor vedl, byl současně skladatelem úspěšných oper. Při hlavním bergamském kostele založil hudební školu Lezioni Caritatevoli pro nadané, leč nemajetné žáky. Tam Gaetano studoval a - inspirován svým učitelem - začal svou operní kariéru. Od prvopočátku byla mimořádně úspěšná. Donizettiho díla si brzy žádala celá Evropa. Spolu s Rossinim a Bellinim téměř třicet let vládl operním scénám.
Konec Donizettiho života byl jako z tragické opery. Během jediného roku mu zemřeli rodiče, manželka i tři synové, všichni na choleru. V roce 1843, právě když zářil jeho Don Pasquale, se u něj objevily příznaky pokročilé syfilidy. Prohlubovaly se tak, že musel být zavřen do ústavu. Po pěti letech utrpení zemřel.
Narodil se 29. 11. 1797 v Bergamu (Itálie).
Gaetano Donizetti (Wikipedia)
Gaetano Donizetti (www.narodni-divadlo.cz)
Domenico Gaetano Maria Donizetti
Domenico Gaetano Maria Donizetti
  Z historie (HaNo)
Kalendárium ČT1
     
8. dubna (září) 1888 (130. výročí)
se v Josefově (Rakousko-Uhersko) narodil český skladatel populární hudby, dirigent a operetní zpěvák Rudolf Leo Vašata.
Hudební skladatel, psal tance, operety a hudbu k lidovým hrám, některá díla publikoval jako Rudolf Vašata.
Z díla: Vyšehradská skála (1912); Na hřbitově kříž (1942); Z pražského ghetta; Annabella; Jde potok lučinou; Dělba práce; V besídce lásky; Vojenská; Písně o mé milé; Ballada o chudé švadleně.
Zemřel 9. 2. 1953 v Praze (Československo).
Vašata, Rudolf Leo (search.mlp.cz)
Rudolf Leo Vašata (www.discogs.com)
Osobnost: Rudolf Leo Vašata (www.prijmeni.cz)
Vašata, Rudolf Leo: Na hřbitově kříž
Vašata, Rudolf Leo: Na hřbitově kříž
  Z historie (HaNo)
Lípa č. 1/2008
     
8. dubna 1928 (90. výročí)
se v Jihlavě (Československo) narodila bývalá česká televizní a rozhlasová hlasatelka a moderátorka Kamila Moučková, rozená Nová.
Její dcera se narodila do prvního manželství, trvajícího téměř dva roky, s hercem Milošem Willigem. Podruhé se vdala za Josefa Moučku, s nímž měla dvě děti. Po rozvodu udržovala tři dekády partnerský vztah s hercem Jiřím Zahajským.
Žena, jež jako vůbec první v roce 1968 ohlásila z obrazovky někdejší Československé televize invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Dne 12. dubna 2008 byla uvedena do Dvorany slávy TýTý.
Jako dcera novináře a politika Viléma Nového (1904 - 1987) vystudovala Státní čs. reformní reálné gymnázium v Jihlavě. Od roku 1942 žila v Polné, kde chodila na základní školu a s místními ochotníky hrála divadlo. Po návratu matky z koncentračního tábora v Ravensbrücku se vrátila zpět do Jihlavy. Rok po válce vystupovala jako herečka v teplickém divadle, poté v letech 1946-1948 v Horáckém divadle v Jihlavě. Sedm let (1949-1956) pracovala jako hlasatelka Čs. rozhlasu, poté přešla do Čs. televize, kde se stala hlasatelkou a moderátorkou zpravodajských pořadů. Byla první hlasatelkou nově vzniklých Televizních novin, jež se začaly vysílat od 1. ledna 1957.
Během pražského jara a při následném obsazení ČSR vojsky Varšavské smlouvy se zapojila do protiokupačního vysílání televize i rozhlasu, v den příchodu cizích armád 21. srpna vysílala celý den, až do momentu, kdy ji ze studia vyvedli ozbrojení sovětští vojáci. 17. dubna 1970 vláda vydala dekret, jímž se Kamila Moučková odvolávala z vysílání televize. Poté krátce působila v dabingu, roku 1970 ji z ČST propustili.
Do roku 1989 pracovala na různých pozicích, např. jako kantýnská v hereckém klubu Komorního divadla či jako uklízečka, prodavačka a servírka. Angažovala se v disentu a stala se jednou z prvních signatářek Charty 77.V letech 1990-1993 se vrátila do ČST (mimo jiné moderovala pořad Objektiv). Od roku 1994 spolupracuje s různými médii, především s Rádiem Svobodná Evropa a je činná v Hnutí pro občanskou svobodu a toleranci (HOST).
V roce 1996 neúspěšně kandidovala jako nestraník za ODA do Senátu v mosteckém volebním obvodu. Téhož roku vydala první životopisnou knihu Říkali jí lvice. Na druhé nazvané Nejsem žádná lvice se autorsky podílela Petra Braunová.
V dubnu 2013 obdržela Cenu Arnošta Lustiga pro rok 2012. Profesor Jan Pirk výběr zdůvodnil slovy: „Její morální kvality se v plné míře prokázaly při Pražském jaru 1968 … Všichni dobře víme, jakým perzekucím byla pak díky své návazné protirežimní činnosti vystavena. Přes veškerý nátlak však nikdy od svých názorů neustoupila.“
Dne 28. října 2013 ji prezident Miloš Zeman vyznamenal medailí Za zásluhy.
Kamila Moučková (Wikipedia)
13. komnata Kamily Moučkové (www.ceskatelevize.cz)
Kamila Moučková
Kamila Moučková
  Jak šel čas (TV pohoda č. 14/2018)
     
8. dubna 1928 (90. výročí)
zemřel v Domažlicích (Československo) český akademický malíř (žánrista) a ilustrátor Josef Douba.
Studoval na pražské Akademii (1881-1891) u Františka Sequense a Maxmiliána Pirnera. Byl na studijních cestách v Německu (Drážďany, Berlín, Mnichov) a v Itálii. Zprvu působil v Praze, později v Českých Budějovicích a od roku 1919 v Domažlicích. Je autorem fresek v královehradecké knihovně, historických obrazů, později i obrazů ze života venkovského lidu převážně z Chodska a podobizen. V letech 1893-1896 se účastnil výstav Umělecké besedy. Hojně přispíval ilustracemi do Zlaté Prahy. Jím ilustrovaná Babička Boženy Němcové vyšla roku 1898.
Narodil se 15. (5.) 5. 1866 v obci Divišov (Rakouské císařství).
Josef Douba (Wikipedia)
Douba Josef (1866 - 1928) (www.galerie-narodni.cz)
Douba Josef: Svatopluk se svými syny (www.dorotheum.com)
Josef Douba: Záchranná akce při povodních na Starém městě v Praze 2. - 5. září 1890
Josef Douba: Záchranná akce při povodních na Starém městě v Praze 2. - 5. září 1890
  Z historie (HaNo)
Viz
Kalendárium Květen 2016 (15.5.)
     
8. dubna 1948 (70. výročí)
zemřel v Olomouci (Československo) český podnikatel, novinář a československý politik Rudolf Mlčoch.
Rudolf Mlčoch patřil mezi politiky a zároveň podnikatele, kteří se vypracovali sami a od píky. Nedokončil reálku v Prostějově, vyučil se u svého otce košíkáře a pak absolvoval košíkářskou školu v Mělníce. Další odborné zkušenosti získal v Praze i ve Vídni. Po návratu do Prostějova si zařídil košíkářský závod. Brzy mu však podnikatelské aktivity přestaly stačit a vstoupil do veřejného života, když se zprvu věnoval činnosti v živnostenských korporacích nejen v Prostějově, ale záhy po celé Moravě. V roce 1904 také převzal redakci Živnostenského zpravodaje, který vycházel v Prostějově.
Od detailní znalosti prostředí, problémů i potřeb drobných živnostníků byl u Mlčocha už jen krok k založení politické organizace, která by hájila jejich zájmy. A tak v roce 1908 založil živnostenskou stranu, stanul v jejím čele a postupně jí také spolu s J. V. Najmanem vtiskl ideový i organizační profil. Po vzniku Československa byl jediným poslancem své strany v Revolučním Národním shromáždění a poslancem byl opětovně zvolen i v roce 1920. Ve volbách 1935 však získala jeho živnostenská strana středostavovská už téměř půl milionu hlasů a 17 mandátů (tedy stejně jako celá sjednocená pravice dr. K. Kramáře).
Už jako poslanec a zároveň člen Státní rady živnostenské Mlčoch pomáhal k vyřešení živnostenských a hospodářských otázek a při tvorbě nového právního řádu. V lednu 1919 založil také v Olomouci (a městu zůstal do své smrti věrný) deník své strany Československý deník a byl jeho ředitelem i šéfredaktorem. Za svou stranu byl předsedou poslaneckého i senátorského klubu, jako předseda výkonného výboru stál v čele strany i stranického Zemského výkonného výboru moravského. Byl také v koaličních vládách několikrát ministrem čs. vlády: veřejných prací (1925-1926), železnic (1929-1932) a obchodu (1937-1938). V letech 1933-1941 byl šéfredaktorem Moravského deníku, který vycházel v Olomouci.
Po okupaci členové strany přistoupili k Národnímu souručenství stejně jako 99 % národa. Ačkoliv se ani Mlčoch, ani další vedoucí představitelé kolaborací neprovinili, nebylo na základě Košického vládního programu z dubna 1945 (díky programové spolupráci Mlčocha s agrárníky) povoleno stranu obnovit.
Narodil se 17. 4. 1880 v obci Třebčín u Prostějova (Raikousko-Uhersko).
Historie ministerstva průmyslu a obchodu (www.mpo.cz)
Rudolf Mlčoch
Rudolf Mlčoch
  www.libri.cz
Viz
Kalendárium Duben 2008 (8.4.)
     
8. dubna 1968 (50. výročí)
se v Praze (Československo) narodila česká herečka, modelka a dabérka Michaela Kuklová.
Již v době, kdy navštěvovala základní školu, si ji všimli tvůrci dětských pořadů a tak se začala postupně objevovat v různých televizních inscenacích a pohádkách (např. Hrej, jak kvetou stromy; Modrý telefon; Škola hrou; Perly a růže; Ať ten kůň mlčí; Mládě; Balónová pohádka; Kam letíš letadlo; Televize aj.). Odmaturovala na SOU (1988) a stala se ekonomkou obchodního provozu. Michaela Kuklová úspěšně vystudovala DAMU. Začala hostovat v divadle v Ústí nad Labem a v Činoherním klubu. První větší filmovou roli získala v roce 1981. Film se jmenoval Skleněný dům.
Ovšem do většího povědomí diváků se zapsala v roce 1983. V tomto roce vznikl film s kriminální zápletkou Třetí skoba pro Kocoura. Definitivně se proslavila ale až v pohádce O princezně Jasněnce a létajícím ševci režiséra Zdeňka Trošky, kde ztvárnila hlavní roli - princeznu Jasněnku.
Jako jedna z mála hereček se proslavila také za hranicemi České republiky, konkrétně v Německu. Zahrála si v jedné části populárního Místa činu. Také měla hostovat v seriálu Komisař Rex, ale protože v té době onemocněla, byla její role přeobsazena. K dalším známým filmům patří Učitel tance, dvoudílný Playgirls a hlavně filmy, které natočila se Zdeňkem Troškou Andělská tvář, Z pekla štěstí a Z pekla štěstí 2. Jejím bývalým manželem je herec a filmový producent Jiří Pomeje. Koncem roku 2010 nastoupila do seriálu Ordinace v růžové zahradě.
Michaela dnes patří k významým a populárním českým herečkám, věnuje se ovšem i dabingu.
Michaela Kuklová (www.csfd.cz, Josef Novák)
Michaela Kuklová (Wikipedia)
Michaela Kuklová - herečka (www.ceskatelevize.cz)
Michaela Kuklová
Michaela Kuklová
  Jak šel čas (TV pohoda č. 14/2018)
http://www.letniscenaharfa.cz/
https://www.fdb.cz/
     
8. dubna
je Mezinárodní den Romů.
Mezinárodní den Romů konaný 8. dubna je dnem, který oslavuje romskou kulturu a rozšiřuje povědomí o problémech, kterým Romové čelí.
Mezinárodní den Romů připadá na 8. duben, což je den vzniku Mezinárodní romské unie (International Romani Union, zpočátku pod názvem World Romani Union). Ta byla založena 8. dubna 1971 na kongresu v Londýně. Kongres se konal z iniciativy Grattana Puxona a Donalda Kenricka z Velké Británie, Matéo Maximoffa z Francie, Jarko Jovanoviće z bývalé Jugoslávie a dalších. Delegáti kongresu, kterých byly necelé tři desítky, se tehdy dohodli na vzhledu romské vlajky a romské mezinárodní hymny. Dohodli se také na preferenci označení Rom před Cikán.
Romové slaví Mezinárodní den Romů každoročně od roku 1990, kdy byl ustanoven na 4. kongresu Mezinárodní romské unie ve Varšavě. V České republice se slaví od roku 2001.
Mezinárodní den Romů (Wikipedia)
8. duben, den který patří Romům celého světa (www.romea.cz)
Mezinárodní den Romů (romove.radio.cz, Jana Šustová)
Romská vlajka
Romská vlajka
  Z historie (HaNo)
Viz
Kalendárium Duben 2017 (8.4.)
     
9. dubna 1858 (160. výročí)
se v Praze (Rakouské císařství) narodila významná česká malířka, knižní ilustrátorka a grafička konce 19. a začátku 20. století Zdenka (či Zdeňka) Braunerová, pokřtěna jako Zdislava Rosalina Augusta, známá také jako autorka grafických úprav publikací.
Byla bezesporu jednou z nejzajímavějších ženských osobností českého kulturního života na přelomu 19. a 20. století, neúnavná organizátorka společenského a uměleckého života a propagátorka česko-francouzských kulturních vztahů.
Stala se mimo jiné i patronkou několika českých umělců jako byl Antonín Chittussi, Vilém Mrštík, Julius Zeyer, Miloš Marten, Joža Uprka, František Bílek nebo Jan Zrzavý.
Sám Zrzavý se o ní zmínil jako o „…neobyčejné ženě, vtipné, vzdělané, originální.“ Dále pokračoval, “Měla báječný vkus, pronikavý rozum a zvláštní půvab. Když jsem ji poznal, bylo jí šedesát. Pro slovo nešla daleko. Veselí a optimismus měla jako málokterý člověk. Dodávala mi víru a chuť do života.“
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Z umělecké Paříže se teď přeneseme do Roztok u Prahy. Tady měla ateliér malířka Zdenka Braunerová. Od dětství po vlastním ateliéru toužila a tenhle v rodinném mlýně si sama zařídila. Na stavebních úpravách tu pracovala sama jen se zednickým mistrem, sama tu natírala okna a dveře, opravovala a restaurovala nábytek.
Zdenka Braunerová měla útlou postavu, jemnou pleť a neklidné, živé oči. Vkusně se oblékala a nosila vzácné umělecké šperky. Byla temperamentní a dominantní, kdo se jí nelíbil nebo neměl vkus, tomu to dala nepokrytě najevo. Taková žena nechtěla být v partnerském vztahu druhá. To se projevilo už v její lásce k malíři Antonínu Chittusimu. Nenaplněný vztah prožila s básníkem Juliem Zeyerem. Jejich korespondence je plná citového pohnutí. „Při vší bolesti je každá vzpomínka na vás zároveň mou největší radostí.“ píše mu Zdenka.
Se spisovatelem Vilémem Mrštíkem měli před svatbou, ale Mrštík couvnul a Zdenka se z toho dlouho nemohla vzpamatovat. Mrštíkova kniha Pohádka máje, kterou Zdenka nádherně graficky a typograficky vybavila, přežila jejich lásku. Jako krajinářka dovedla Zdenka Braunerová vystihnout náladu v přírodě. Cenné jsou lepty, ve kterých zachytila mizející starou Prahu.
Druhým domovem jí byla Paříž, tady vystavovala, propagovala české umění a stýkala se s francouzskými umělci. Sochaře Augusta Rodina pozvala pak do Prahy, do Roztok i na Moravské Slovácko.
Byla mecenáškou mladých umělců. Pomáhala jim při výstavách, podporovala je finančně i morálně. Byla to prý Zdenka Braunerová, kdo přivedl Jana Zrzavého k tomu, aby se stal malířem. On o ní mluvil jako o neobyčejné ženě, vtipné, vzdělané a originální.
Zemřela 23. 5. 1934 v Praze (Československo).
Zdenka Braunerová (Wikipedia)
Zdenka Braunerová - malířka, grafička (zivotopis.osobnosti.cz)
Zdence Braunerové ke 150. výročí narození (oldknihovna.nkp.cz, Marcela Šášinková)
Zdenka Braunerová
Zdenka Braunerová
  Z historie (HaNo)
www.libri.cz
Lípa č. 1/2008
http://www.bydleni.cz/
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Květen 2014 (23.5.)
     
9. dubna 1898 (120. výročí)
se v Princetonu (New Jersey, USA) narodil americký černošský vícejazyčný zpěvák, herec, sportovec, spisovatel, aktivista za lidská práva Paul Robeson, celým jménem Paul LeRoy Bustill Robeson, nositel ocenění Spingarn Medal a Leninovy ceny míru.
Jeho otec William Drew Robeson utekl z plantáží v Severní Karolíně, kde byl otrokem. Později ukončil svá studia na univerzitě v Lincolnu a stal sa reverendem. Jeho matka Maria Louisa Bustillová pocházela z abolicionistické kvakerské rodiny. Paul měl celkem čtyři sourozence.
Paul Robeson získal akademické stipendium na univerzitě Rutgers v New Jersey. Zde se setkal se šikanou kvůli jeho barvě pleti. Robeson byl jen třetí afro-americký student, který měl možnost studovat na této škole. Po ukončení studia v Rutgers odjel do Harlemu a zde získal titul na Columbijské univerzitě v právním oboru. V době svých studií v letech 1920 až 1923 začal sportovat a hrát profesionálně americký fotbal v týmech Akon Pros a Milwaukke Badgers v NFL. Svá studia ukončil v roce 1923 a poprvé byl zaměstnán v právnické firmě v New Yorku. Zde skončil poté, co jej sekretářka odmítla poslechnout kvůli barvě jeho pleti. Později ještě studoval na Londýnské univerzitě obor orientálních a afrických studií.
Robeson si získal slávu jako zpěvák díky svému specifickému bass-barytonovému hlasu. S herectvím začal v roce 1922, když hrál v Harlemu v YMCA. Během své umělecké kariéry si zahrál ve vícero filmech.
Robeson vystupoval a zpíval proti rasistickým podmínkám, které přežili afroameričané a Asiaté, odsuzoval segregaci na americkém severu i jihu. Robeson také protestoval proti lynčování a v roce 1945 založil organizaci proti lynčování.
V roce 1948 Robeson aktivně vystupoval v prezidentské kampani, podporoval Henryho Agarda Wallace.
Zemřel 23. 1. 1976 ve Filadelfii (Pensylvánie, USA).
Paul Robeson (Wikipedia)
Paul Robeson (www.csfd.cz)
Paul Robeson - Ol' Man River (Showboat - 1936) J.Kern O. Hammerstein II (www.youtube.com, video/audio, 4:18 min)
Paul LeRoy Bustill Robeson v roce 1942
Paul LeRoy Bustill Robeson v roce 1942
  Lípa č. 1/2008
     
9. dubna 1918 (100. výročí)
se v Kodani (Dánsko) narodil dánský architekt (Sydney Opera House) Jorn Utzon.
Jorn Utzon pochází z dánské jachtařské rodiny. Jeho otec byl významným designérem lodí a podle jeho návrhů se dodnes lodě vyrábějí. Většina členů rodiny byla výbornými jachtaři a lodě neminuly ani Jorna samotného. V jeho nejslavnější stavbě nelze přehlédnout parafrázi tohoto prostředí. Jorn se přes navrhování lodí a sochařství nakonec rozhodl pro studium architektury na Uměleckoprůmyslové škole v Copenhagenu. Tamní profesoři brzy rozpoznali jeho vyjímečný talent a zapomněli na jeho chabé matematické schopnosti.
Po ukončení univerzity roku 1942 odjel jako mnozí další architekti do neutrálního Švédska, kde po dobu války pracoval v kanceláři Hakona Ahlberga. Po válce se vrátil zpět do Finska a navázal spolupráci s Alvarem Altem. Ten společně s Gunnarem Asplundem a F. L. Wrightem patří k architektům, které nejvíce ovlivnili jeho tvorbu. Během následujících let procestoval Maroko, Mexiko, Spojené státy, Čínu, Japonsko, Indii a Austrálii, jejíž návštěva nebyla zdaleka poslední.
Roku 1957 se jako doposud poměrně neznámý architekt zúčastnil soutěže na operu v australském přístavu Sydney. Ze všech 230 návrhů z více jak 30 zemí byl vybrán jeho koncept. Tehdejší média jej popisovala jako "tři betonové klenby ve tvaru mušlí pokryté bílými dlaždicemi". Ty se nakonec staly Utzonovým vrcholným dílem a nejvíce fotografovaným objektem dvacátého století…
Zemřel 29. 11. 2008 v Helsingor (Kodaň, Dánsko).
Jorn Utzon (www.artmuseum.cz, Martina Glenn)
Vizionář Jörn Utzon nadchl nejen Austrálii (www.tyden.cz)
Brainy History - April 9, 1918 in History (www.brainyhistory.com, anglicky)
Jorn Utzon
Jorn Utzon
  Brainy History
https://www.designville.cz/
http://www.designbuy.cz/
Viz
Kalerndárium Duben 2008 (9.4.)
     
9. dubna 1928 (90. výročí)
se v Praze (Československo) narodil český malíř, grafik a scénický výtvarník Richard Fremund.
Byl členem a mluvčím skupiny Máj, která protestovala proti omezování svobody výtvarného projevu socialistickým realismem. Jeho výtvarný záběr byl široký: věnoval se ilustracím a užité grafice, navrhoval plakáty, vytvářel scénu některých her divadla Semafor a Rokoka.
Zemřel 21. 5. 1969.

  www.libri.cz
     
9. dubna 1948 (70. výročí)
byl do kin uveden sci-fi film režiséra Otakara Vávry Krakatit, natočený podle knižní předlohy Karla Čapka.
Čapkova předloha se v těsně poválečném kontextu dočkala zřetelné aktualizace: mimořádně ničivá třaskavina v rukou válečných štváčů, které zajímají jen zisk, se může snadno stát osudnou rozbuškou, ohrožující celý svět. Režisér Otakar Vávra soustředí pozornost na horečnaté představy vyčerpaného a navíc zraněného protagonisty inženýra Prokopa, jenž se ze všech sil snažil zabránit zneužití svého vynálezu. I když po vypravěčské stránce (snově stylizované sekvence, které přibližují hrdinovo narušené vnímání, prozrazují inspiraci ponurým francouzským poetismem) film přece jen zestárnul, jeho výpověď si dodnes uchovává svou naléhavost.
Román Karla Čapka Krakatit zfilmoval Otakar Vávra již záhy po druhé světové válce a pojal jej jako horečnatě expresivní varování před jadernou zkázou. V roce 1980 se k tomuto dílu vrátil znovu, tentokrát však zdůraznil násilnou aktualizaci výchozího textu ve smyslu zákeřných imperialistických piklů. Hlavní hrdina vědec Prokop se ocitá ve smrtelném ohrožení, když chce zabránit zneužití svého epochálního vynálezu třaskaviny Krakatit dvěmi skupinami lidí, kteří s její pomocí chtějí ovládnout svět.
Režie: Otakar Vávra. Předloha: Karel Čapek (kniha). Scénář: Otakar Vávra, Jaroslav Vávra. Kamera: Václav Hanuš. Hudba: Jiří Srnka. Střih: Antonín Zelenka. Zvuk: Emil Poledník. Scénografie: Jan Zázvorka. Masky: Oldřich Mach.
Hrají: Karel Höger, Florence Marly, František Smolík, Nataša Tanská, Miroslav Homola, Jaroslav Průcha, Jiří Plachý st., Eduard Linkers, Bedřich Vrbský, Karel Dostal, Vlasta Fabianová, Bohuš Hradil, František Vnouček, Vítězslav Boček, Jiřina Petrovická, Jaroslav Zrotal, Zvonimir Rogoz, Antonín Jirsa, Magda Kopřivová, Zdeněk Hodr, Ann Sortreed, Margarette Previtali, Stojanka Mustafova, Tsiao Jeh, Margaret Amakof, Čebeh Čančinov, František Marek, Filip Balek-Brodský, Ema Kreutzerová.
Krakatit (www.csfd.cz)
Krakatit (eea.nfa.cz, Josef Schneider)
Krakatit (www.youtube.com, video/audio, 2:53 min)
Krakatit (1948)
Krakatit (1948)
  Jak šel čas (TV pohoda č. 14/2018)
     
9. dubna 1968 (50. výročí)
v Praze (Československo) zemřela česká chemička profesorka Dr. techn. Ing. Julie Hamáčková.
Zabývala se hydrochemií, zejména chemií a analytikou odpadních vod.
V roce 1921 úspěšně absolvovaly České vysoké učení technické v Praze první studentky (první česká chemička H. Fischerová a architektka Petříková-Pavlíková). Patřila k nim i Julie Hamáčková, která svůj odborný život těsně spojila s vodou. Navštěvovala nejprve malostranskou reálku, kde v roce 1920 maturovala, ale již dva roky předtím byla zapsaná jako mimořádná posluchačka na chemickém odboru České vysoké školy technické. První státní zkoušku složila s výborným prospěchem hned v roce 1920 a druhou v červnu 1922. Po studiích zůstala na technice nejprve jako pomocná asistentka Ústavu technologie paliv a vody u profesora Schulze, od roku 1924 jako asistentka řádná. Zaměřila se hlavně na analytiku a profesor Schulz vysoko cenil její pečlivé experimentální práce a spolehlivost analýz. Dokonce nedlouho po absolutoriu publikovala studii o dokazování malého množství toluenu nitrací a o něco později vypracovala disertační práci o celulose v uhlí. V roce 1925 byla promována doktorkou technických věd.
Významná česká hydrochemička byla v roce 1954 jmenována profesorkou chemie vody na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze a byla první ženou - techničkou, která porušila hájemství mužů - profesorů na českých vysokých technických školách.
Narodila se 12. 4. 1892 v Semilech (Rakousko-Uhersko).
Julie Hamáčková (Wikipedia)
Prof. dr Ing. Julie Hamáčková, doktor chemických věd (eupro.vscht.cz, Anna Mittnerová)
Ženy ve vědě v letech 1840-1989 (www.veda.cz, Soňa Štrbáňová)
Profesorka Dr. techn. Ing. Julie Hamáčková
Profesorka Dr. techn. Ing. Julie Hamáčková
  Český biografický slovník XX. století
Viz
Kalendárium Duben 2008 (9.4.)
     
9. dubna 1968 (50. výročí)
zemřela v městě Bílsko-Bělá Slezsko (Polsko) polská spisovatelka, novinářka, odbojářka a katolická aktivistka Zofia Kossak-Szczucka (rozená Zofia Kossak, z prvního manželství Szczucka, z druhého manželství Szatkowska), známá jako Weronika.
Je považována za jednu z nejvýznamnějších polských spisovatelek 20. století, v oblasti historického románu pak za jednoho z nejlepších autorů vůbec. Její díla, z nichž nejznámější jsou romány Křižáci (1935), Malomocný král (1936) a Beze zbraně (1937), byla přeložena do 16 jazyků.
Za druhé světové války byla klíčovou osobností polského protinacistického odboje, snažila se spojovat úsilí jeho jednotlivých frakcí a byla hlavní iniciátorkou a organizátorkou jeho pomoci Židům. Založila odbojové organizace Front Odrodzenia Polski, Provizorní radu pro pomoc Židům a Żegotu.
Po válce uprchla před komunistickým režimem z Polska, v roce 1957 se vrátila, nicméně její dílo bylo komunisty potlačováno. V roce 1982 obdržela od Jad Vašem posmrtně titul spravedlivá mezi národy.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Jedna z nejvýznamnějších polských spisovatelek 20. století, která byla rovněž odbojářkou a katolickou aktivistkou.
V rodině měla známé malíře a sama studovala výtvarné umění. Působila v protinacistickém odboji. Během okupace pomáhala Židům, byla zatčena gestapem a prošla několika koncentračními tábory. Němci, naštěstí, nikdy nepoznali její skutečnou identitu. Z vězení unikla díky úsilí polské exilové vlády v Londýně a pomoci polského podzemí. Proslavila se historickými romány. Její knihy často obsahují náboženskou tematiku. Jmenujme například čtyřdílný román Křižáci.
Narodila se 10. 8. 1889 v obci Kośmin (Polsko).
Zofia Kossak-Szczucka (Wikipedia)
Zofia Kossak-Szczucka (www.databazeknih.cz)
Zofia Kossak (www.cbdb.cz)
Zofia Kossak-Szczucka
Zofia Kossak-Szczucka
  Kalendárium ČT1
     
10. dubna 1848 (170. výročí)
byl ve Svatováclavských lázních v Praze ustaven Národní výbor jako orgán českého konstitučního hnutí.
Palacký odmítl začlenění Čech do budoucího sjednoceného Německa.

  Lípa č. 1/2008
     
10. dubna 1878 (140. výročí)
se narodil v Ostroměři u Hořic (Rakousko-Uhersko) český archeolog, pedagog a spisovatel pro mládež Eduard Štorch.
Eduard Štorch se narodil v dělnické rodině. Studoval na vyšší reálce v Hradci Králové, odkud přestoupil na učitelský ústav. Po maturitě (1897) učil na školách v Podkrkonoší a na Mostecku, od roku 1903 v Praze. Nevěnoval se ale jen pedagogické činnosti, ale zajímal se i o život hornických rodin, studoval historii a prehistorii a hodně času strávil s dětmi, pro něž založil na Libeňském ostrově jakousi školu v přírodě Dětská farma. Usiloval také o reformu výuky dějepisu. Z původně časopisecké stati Člověk diluviální vznikla roku 1907 stejnojmenná povídka, která se později stala základem pro Štorchovu nejslavnější knihu Lovci mamutů (1918). K té postupně přibyla celá řada povídek a románů, v nichž je zobrazen život od konce starší doby kamenné přes dobu bronzovou a železnou, velkomoravské období až po budování přemyslovského státu. Štorch přistupoval k jejich psaní po důkladné přípravě a mnoho z popisovaných věcí si ověřoval v praxi (štípání pazourků, rozdělání ohně, zhotovení luku). Léta 1919-1921 strávil v Bratislavě jako školní inspektor, pak se zase vrátil zpět do Prahy a věnoval se učitelskému povolání a po odchodu do důchodu převážně literární činnosti.
Z jeho bohaté tvorby uveďme jen několik titulů: Čarodějův učedník, U veliké řeky, Osada havranů, Minehava zobrazující mladší dobu kamennou - některé se staly i podkladem úspěšného filmového přepisu s populárním J. Bartoškou v hlavní roli. Dobu bronzovou přibližují mimo jiné prózy V šeru dávných věků, Bronzový poklad, Volání rodu. Době železné se věnují například knihy Zlomený meč či Junáckou stezkou. Štorchova díla z mladšího období už tak úspěšná nejsou (Hrdina Nik, Libuše a Přemysl, Meč proti meči).
Velký význam Štorchovy literární činnosti spočívá v tom, že dokázal pomocí napínavého děje dobrodružných příběhů - a často za přispění vynikajících ilustrací Z. Buriana - přiblížit už řadě generací mladých čtenářů dávnou minulost.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Kdo by neznal příběhy z doby lovců mamutů, které napsal spisovatel Eduard Štorch. Povězme si o tomto autorovi něco, co není až tak všeobecně známé.
Už v patnácti letech se rozhodl být učitelem. Odešel učit na Mostecko a poznával postavení dětí v sociálně slabém kraji. Děti tu byly zpustlé, drzé, surové, schopné učiteli i ukrást hodinky. Jako pedagog přemýšlel, jak to změnit. Když později získal místo v Praze, zřídil školu v přírodě, kde se děti kromě učení věnovaly i pohybovým aktivitám a manuálním pracem, což je zaměstná natolik, že nebudou mít čas na lotroviny. Na Libeňském ostrově vzniká dětská farma. Ráno se žáci učí obtížnější předměty fyziku, matematiku, kreslení. Ano, kreslení považoval Štorch za obtížný předmět, protože sám nikdy kreslit neuměl. Odpoledne bylo už méně náročné vyučování - dějepis, občanská nauka, zpěv a tělocvik. Učitel má být pro žáky veselým společníkem, který udržuje jejich bujný život v mezích. Zrušení dětské farmy a převedení pozemků na Ústav tělocviku a sportu při Univerzitě Karlově bylo pro něho velkou ranou. Štorch napsal: „Dětská farma padla, mně ji vyrvali a sami nic nesvedou.“
V roce 1935 na Silvestra utrpěl při lyžařském kurzu vážnou nehodu. Byl mu navržen odchod do předčasné penze. Po komunistickém převratu mu byla zabavena půlka bytu v Praze a domek v Lobči, kam jezdíval se svou ženou odpočívat. Neměli děti, tak svou pozůstalost odkázal do muzejních sbírek.
Zemřel 25. 6. 1956 v Praze (Československo).
Eduard Štorch (Wikipedia)
Eduard Štorch - archeolog, pedagog a spisovatel (www.spisovatele.cz)
Eduard Štorch
Eduard Štorch
  Z historie (HaNo)
www.libri.cz
Lípa č. 1/2008
Lípa č. 1/2011
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Duben 2008 (10.4.) a Kalendárium Červen 2016 (25.6.)
     
10. dubna 1908 (110. výročí)
se narodil slovenský básník a spisovatel Theo H. Florin, vlastním jménem Teodor Herkel.
Zemřel 11. 3. 1973.

  Lípa č. 1/2008
     
10. dubna 1908 (110. výročí)
se v obci Stanislawów (Polsko) narodil český lékař a komunistický politik MUDr. František Kriegel.
František Kriegel se narodil na polsko-ruském pomezí v rodině nezámožného židovského stavitele. Koncem 20. let přišel do Prahy studovat medicínu. Po ukončení studia praktikoval v letech 1934-1936 na pražské interní klinice. V prosinci 1936, s přesvědčením, že u Madridu se bojuje za Prahu, se stal frontovým lékařem mezinárodních brigád ve Španělsku. Po porážce španělských republikánů přešel v únoru 1939 šéflékař 45. mezinárodní divize major Kriegel s poslední jednotkou do Francie. Tam jej čekal internační tábor. Prostřednictvím norského Červeného kříže se s dalšími lékaři dostal na čínsko-japonskou frontu do Chu-nanu. Svou devítiletou anabázi vojenského lékaře zakončil v Barmě jako smluvní lékař americké armády. Do Prahy se vrátil na podzim roku 1945.
Nastoupil místo závodního lékaře ČKD Sokolovo. Byl organizačním tajemníkem krajského výboru KSČ v Praze. V období února 1948 byl zástupcem velitele pro věci politické v hlavním štábu Lidových milicí. V letech 1949-1950 byl Kriegel náměstkem ministra zdravotnictví J. Plojhara. Také v tomto, třebaže značně rozporuplném procesu Kriegel prokázal organizátorské schopnosti i kvalifikované zaujetí pro zlepšení zdravotní péče. Na počátku 50. let, v době "boje proti sionismu" a podezíravosti vůči interbrigadistům, byl Kriegel z funkce náměstka odvolán. Začal pracovat jako obvodní lékař, později se stal sekundářem v pražské fakultní nemocnici na Vinohradech. V letech 1960-1963 byl poradcem pro zdravotnictví na Kubě. Po návratu se stal primářem ve Výzkumném ústavu chorob revmatických v Praze; v letech 1965-1969 byl primářem interního oddělení Thomayerovy nemocnice v Praze-Krči. V 60. letech se Kriegel postupně vracel mezi vládnoucí komunistickou "elitu". V letech 1964-1969 byl poslancem Národního shromáždění a od roku 1966 členem ÚV KSČ. Za pražského jara 1968 - od dubna do srpna - byl předsedou Ústředního výboru Národní fronty a členem předsednictva ÚV KSČ.
Jako stoupenec probíhajících reforem "socialismu s lidskou tváří" byl upřímně nenáviděn sovětskými představiteli, ale i domácími "konzervativci". Jejich nenávist byla prohlubována jim vždy bytostně vlastním antisemitismem.
V ranních hodinách 21. srpna se Kriegel stal jedním ze 6 zajatců (A. Dubček, O. Černík, J. Smrkovský, F. Kriegel, Josef Špaček a Bohumil Šimon), které sovětská tajná policie KGB ve spolupráci se Šalgovičovou skupinou StB zatkla, letecky unesla do Karpat a o dva dny později do Moskvy. Účast na čs.-sovětských jednáních nebyla Kriegelovi umožněna, ale zato byl přizván k podpisu tzv. Moskevského protokolu, který znamenal kapitulaci čs. strany a stal se základem tzv. normalizace. Kriegel jako jediný z 26 českých a slovenských politiků vyzvaných k podpisu (eufemisticky nazývaných reprezentací) protokol odmítl podepsat. Později, roku 1975, v rukopisných poznámkách k pojmu "reprezentace" napsal: Reprezentace - toto slovo zkresluje pravdu. Polovina vězňů a polovina kolaborantů. Kdo je nějakou reprezentací pověřil? Kdo jim dal právo se za reprezentaci považovat?
Teprve po dlouhém vyjednávání s Brežněvem a jeho kamarilou mohl Kriegel 27. srpna 1968 odletět - spolu se signatáři moskevské kapitulace - do Prahy. Zde byl okamžitě splněn sovětský požadavek, aby byl zbaven funkcí v Národní frontě a v předsednictvu ÚV KSČ.
Kriegel však zůstal poslancem Národního shromáždění. To 18. října 1968 projednávalo návrh smlouvy o "dočasném pobytu" sovětských vojsk v Československu. Jednání řídil J. Smrkovský a O. Černík spojil přijetí smlouvy s otázkou důvěry své vládě. Z balkónu přihlíželi Dubček a L. Svoboda. Kriegel hlasoval proti přijetí smlouvy. Tentokrát nezůstal, jako v Moskvě, sám. Spolu s ním proti smlouvě hlasovali František Vodsloň, dr. Gertruda Sekaninová-Čakrtová a Božena Fuková a 10 poslanců se hlasování zdrželo.
V květnu 1969 byl Kriegel vyloučen z ÚV KSČ a ze strany, později, v listopadu 1969, byl zbaven i poslaneckého mandátu. Ve svém posledním vystoupení na zasedání ÚV KSČ (30. května 1969) stačil ještě normalizátorům připomenout, že smlouva, proti které hlasoval, byla psána nikoliv perem, ale hlavněmi děl a samopalů.
V 70. letech, přes permanentní sledování Státní bezpečností, byl činný v opozičním hnutí. Patřil k prvním signatářům Charty 77. Zemřel koncem roku 1979. Příslušníci StB hlídali i nemocniční pokoj, v němž František Kriegel umíral, a bez komplikací se neobešel ani jeho pohřeb.
Zemřel 3. 12. 1979 v Praze (Československo).
F. Kriegel - politik, který zachránil československou čest (blog.aktualne.centrum.cz, František Janouch)
Osamělý bojovník František Kriegel (www.hejrup.sk, Leoš Kyša)
MUDr. František Kriegel ve Španělsku
MUDr. František Kriegel ve Španělsku
  www.libri.cz
Lípa č. 1/2008
Viz
Kalendárium Duben 2008 (10.4.) a Kalendárium Prosinec 2009 (3.12.)
     
10. dubna 1928 (90. výročí)
se v Praze - Žižkov (Československo) narodil český spisovatel, filmový scénárista a dramatik Ota Hofman, autor sci-fi a zejména knížek pro děti a scénářů k filmům pro děti a mládež.
Vedle scénářů filmů pro děti a mládež se podílel na řadě scénářů filmů pro dospělé. Ale i v těchto měly dětské postavy jedny z hlavních rolí. Výsledkem jeho spolupráce s J. Polákem bylo několik světově úspěšných televizních seriálů natočených v koprodukci se SRN. Např. Pan Tau, Lucie, postrach ulice a další.
Nejznámějšími byly filmy a seriály o panu Tau, či sci-fi film Odysseus a hvězdy.
Své dětství strávil jednak v rodné Praze na Žižkově a také u dědečka v Bohdašíně v Podkrkonoší. Později vystudoval obchodní akademii (otec byl obchodním cestujícím), maturoval v roce 1948. První jeho práce otiskl časopis Středoškolák v roce 1945 a psal do něj řadu let. Zkusil pokračovat rok na právech, pak přestoupil na studia na Filmové fakultě Akademie múzických umění, zvolil si obory scenáristika a dramaturgie. Po ukončení studií se pustil do filmování, byl scenáristou Filmového studia Barrandov, později zde působil jako dramaturg skupiny filmů pro děti a mládež. Mnohá z jeho děl se stala velmi populární i ve světě, zejména filmy o panu Tau. Jeho knihy byly přeloženy do 15 jazyků. Při filmové tvorbě spolupracoval zejména s Jindřichem Polákem. Byl scenáristou více než 30 celovečerních filmů a řady televizních seriálů. Mnohé z filmů získaly řadu mezinárodních ocenění. Řada jeho pohádek se prolíná s žánrem sci-fi. Pod pseudonymem Ota Dvorský mu vyšly dvě detektivky.
Od 1988 byl předsedou Československé národní sekce Mezinárodního sdružení pro dětskou knihu (IBBY).
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Poté, co Ota Hofman zběhl z práv, vystudoval dramaturgii a scenáristiku na Filmové akademii muzických umění v Praze. Rodák z pražského Žižkova a syn obchodního cestujícího řadu let působil jako vedoucí dramaturgické skupiny pro děti a mládež ve Filmovém studiu Barrandov. Děti a mládež si nemohly přát lepšího dramaturga než člověka, který si vymyslel klauna Ferdinanda a pana Tau, Lucii, postrach ulice, modrou a zelenou chobotničku - ty ze 2.patra, samozřejmě - a třeba Návštěvníky.
Ota Hofman napsal spoustu krásných scénářů, kterým pak dal knižní podobu. A také spoustu knížek, podle kterých vznikly krásné filmy a seriály. Jednou prohlásil: "Nejvíc knížek jsem napsal ve snu." Jeho sny mu závidím.
V roce 1967 byl Ota Hofman pozván do Ostrova. Mělo to zvláštní důvod. Byl tam přijat za člena právě vzniklého dětského filmového klubu. Do Ostrova se pak často vracel a pomáhal připravovat dětský filmový festival. Ten festival se dnes jmenuje Dětský filmový a televizní festival Oty Hofmana.
Zemřel 17. 5. 1989 v Praze (Československo).
Ota Hofman (Wikipedia)
Ota Hofman (www.csfd.cz, Jaroslav Lopour)
Ota Hofman (www.databazeknih.cz)
Ota Hofman
Ota Hofman
  Český biografický slovník XX. století
Lípa č. 1/2008
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Květen 2009 (17.5.)
     
10. dubna 1968 (50. výročí)
Spojené státy provedly podzemní nukleární test v Nevadské poušti.
Jaderný test je zkušební sledovaný a důkladně vyhodnocovaný jaderný výbuch, který má za cíl v první řadě vyzkoušet a ověřit sílu, účinky a funkčnost jaderné či termojaderné (např. neutronové) bomby, dále otestovat odolnost různých zařízení proti těmto účinkům a v neposlední řadě slouží státům i jako akt demonstrace vojenské síly potenciálnímu nepříteli či spojenci.
První jaderný test (zařízení Trinity) provedly Spojené státy americké v roce 1945 v Novém Mexiku. Od té doby bylo provedeno ve světě přes 2000 jaderných testů, z nichž většinu provedly USA a bývalý Sovětský svaz. Mezinárodní smlouvou z roku 1963 byly pozemní jaderné testy zakázány a jejich počet postupně klesl téměř na nulu.
Jaderné testy lze podle místa provedení rozdělit na: pozemní, atmosférické, podzemní, podmořské, vesmírné.
Jaderný test (Wikipedia)
USA provedly přes 200 jaderných testů, odtajnily první záběry (tn.nova.cz)
Brainy History - April 10, 1968 in History (www.brainyhistory.com, anglicky)
Brainy History
Brainy History
  Brainy History
Viz
Kalendárium Duben 2008 (10.4.)
     
11. dubna 1908 (110. výročí)
se v Lodži (Ruské impérium) narodil americký učitel a humorista Leo Rosten, celým jménem Leo Calvin Rosten, známý také pod pseudonymem Leopard Q. Ross.
Známým se stal zejména díky svým příběhům o frekventantu večerní školy angličtiny Hymanu Kaplanovi.
Leo Rosten pocházel z polské židovské rodiny, která se přestěhovala do New Yorku, když byly Rostenovi pouhé dva roky. Od dětství tak byl vychováván ve dvou jazykových kulturách, což později uplatnil ve své literární práci.
V Chicagu vystudoval sociologii, ale v důsledku světové hospodářské krize se dlouho nedokázal prosadit v praxi. Proto si přivydělával jako učitel angličtiny ve večerní škole pro přistěhovalce. Tehdy také začal psát humoristické povídky.
V roce 1935 se oženil s Priscillou Ann "Pam" Meadovou (1911-1959), sestrou antropoložky Margaret Meadové.
Nejznámější Rostenova kniha povídek o jazykově neobratném, ale sebevědomém přistěhovalci Hymanu Kaplanovi původně vycházela na pokračování ve 30. letech 20. století v časopise The New Yorker. Protože se tehdy věnoval i badatelské práci a nechtěl se před vědeckou obcí zkompromitovat jako humorista, vydával příběhy pod pseudonymem Leonard Q. Ross. Povídky později vyšly jako kniha pod názvem The Education of H*Y*M*A*N K*A*P*L*A*N (1937), kterou do češtiny pod názvem Pan Kaplan má třídu rád (1946) převedl Pavel Eisner.
Rostenova kniha se stala velmi populární, proto se o dvacet let později autor ke svému hrdinovi vrátil a vydal druhý díl The Return of H*Y*M*A*N K*A*P*L*A*N (1959). Později byl požádán o souborné vydání obou dílů, Rosten se však rozhodl příběhy do značné míry přepracovat, v upravené podobě tak vyšly pod názvem O KAPLAN! My KAPLAN! (1976). Toto nové vydání převedl do češtiny Antonín Přidal s názvem Pan Kaplan má stále třídu rád (1987).
Protože jsou příběhy Hymana Kaplana založeny především na komplikovaných slovních hříčkách a komolení angličtiny, nelze česká vydání považovat za překlady v pravém smyslu slova. Bylo totiž nutné převést anglické hříčky do češtiny, což vedlo k nutným změnám v příbězích a pointách jednotlivých povídek.
Zemřel 19. 2. 1997 v New York City (New York, USA).
Leo Rosten (Wikipedia)
Leo Rosten - Leonard Q. Ross (pseudonym) (www.databazeknih.cz)
Leo Rosten (www.cbdb.cz)
Leo Rosten v roce 1959
Leo Rosten v roce 1959
  http://cs.wikipedia.org
https://vltava.rozhlas.cz/
     
11. dubna 1908 (110. výročí)
se v Praze (Rakousko-Uhersko) narodil český novinář a spisovatel Jaroslav Andrejs.
Za německé okupace psal beletrii pro mládež. Byl prvním, kdo dokumentárně zpracoval historii atentátu na R. Heydricha.
Jaroslav Andrejs byl první český autor, který komplexně literárně zpracoval příběh atentátu na Heydricha (kniha Za Heydrichem stín, 1947).
Od roku 1936 pracoval jako novinář. V prvním období své tvorby používal pseudonymy Jan Dreys a Jan Drejs. Již před 2. světovou válkou se uplatnil jako autor literatury pro mládež (Ostrůvek přátelství). Využil i svých zkušeností z cestování po Evropě a afrických arabských zemích, které v mládí navštívil (Uprchlíci z Alžíru). Uplatnil se i jako autor povídek v časopise Hvězda i autor námětu filmu; je uváděn i jako autor rodokapsů (Janáček, Michal: Svět rodokapsu). Jeho nejúspěšnějším dílem je zpracování tématu atentátu na Heydricha v knize „Za Heydrichem stín“, kterou vydal pod pseudonymem Jan Drejs v Našem vojsku již v roce 1947. Jedná se o první literární zpracování tohoto tématu; i když od té doby byla řada informací výzkumem zrevidována, je kniha dodnes působivá. Zpracování rozšířil v knize „Smrt boha smrti“ v roce 1997. Zemřel ve více než čtyřiadevadesáti letech.
Zemřel 19. 10. 2002 v Praze (Česká republika).
Jaroslav Andrejs (spisovatel) (Wikipedia)
Jaroslav Andrejs - Jan Dreys, Jan Drejs (pseudonymy) (www.databazeknih.cz)
Jaroslav Andrejs: Smrt boha smrti (www.fronta.cz, Vojtěch Šír)
Jaroslav Andrejs
Jaroslav Andrejs
  Český biografický slovník XX. století
Viz
Kalendárium Říjen 2012 (19.10.)
     
11. dubna 1908 (110. výročí)
se v Tučapech u Soběslavi (Rakousko-Uhersko, dnes okres Tábor) narodil český hudebník, skladatel a dirigent Karel Ančerl, jeden z nejvýznačnějších českých dirigentů všech dob.
Po srpnové invazi v roce 1968 odešel do exilu, od roku 1969 řídil symfonický orchestr v kanadském Torontu.
Byl prvním českým dirigentem světové pověsti a svůj orchestr přivedl k suverénní virtuozitě a světové proslulosti. Nahrávky jeho zpracování děl Dvořákových, Janáčkových, Stravinského, Schönberga, Bartóka, Prokofjeva, Martinů či Kabeláče patří ke zlatému fondu nejen české, ale i světové diskografie vážné hudby.
Karel Ančerl v letech 1925-1929 studoval na pražské konzervatoři dirigování (Pavel Dědeček) a skladbu (J. Křička, A. Hába, jeho absolventskou skladbu Symfonietu provedla Česká filharmonie). V roce 1931 na sebe upozornil jako asistent dirigenta Hermanna Scherchena při přípravě světové premiéry Hábovy čtvrttónové opery Matka v Mnichově. V letech 1933-1934 studoval na mistrovské škole konzervatoře dirigování u V. Talicha.
Byl dirigentem orchestru Osvobozeného divadla Voskovce & Wericha a pracoval v rozhlase jako zvukový režisér. Za okupace byl z rasových důvodů vězněn v Terezíně, kde sestavil provizorní orchestr mezinárodního složení, s nímž prováděl dva celovečerní koncertní programy. Přežil i Osvětim a po válce se stal dirigentem Velké opery 5. května, pak rozhlasového orchestru. Od roku 1950 stál v čele České filharmonie, v níž při své umělecké vážnosti bez osobních ambicí a při neokázalé náročnosti dokázal udržet vysokou úroveň talichovské a kubelíkovské éry.
Ančerl vynikl především jako interpret české hudby 20. století, vysoké mezinárodní ocenění získaly i jeho nahrávky děl Igora Stravinského. Po sovětské okupaci Československa v r. 1968 emigroval do Kanady, kde roku 1969 přijal místo v čele torontského symfonického orchestru.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
11. dubna si připomínáme narození Karla Ančerla. Prvního českého dirigenta, který si vydobyl skutečně světovou pověst a Českou filharmonii přivedl k suverénní virtuozitě a světové proslulosti. A přesto se o něm u nás dlouhá léta nemluvilo. Nesmělo.
Karel Ančerl se narodil v Tučapech u Soběslavi. Učil se na housle a už v jedenácti letech hrál v místním orchestru. Na gymnáziu v Praze k houslím přidal klavír. Pak, proti vůli rodičů, gymnázium opustil a přešel na konzervatoř, kde studoval dirigování a skladbu. Co mu ale možná dalo nejvíc, bylo pravidelné docházení na zkoušky České filharmonie, kde pozorně sledoval práci Václava Talicha a dalších vynikajících dirigentů. Sám poprvé vystoupil na dirigenstký vstupínek 24. června 1930. Jako absolventské vystoupení provedl vlastní symfoniettu a upsal se taktovce na celý život.
V Osvětimi Karel Ančerl ztratil celou rodinu. Sám vyvázl jen zázrakem. Vyrovnat se s bolestí mu pomohla hudba. Po válce se stal kapelníkem Osvobozeného divadla a vedl Symfonický orchestr Československého rozhlasu. V roce 1950 byl jmenován uměleckým ředitelem České filharmonie. Uvedl ji do světa velkým zájezdem do Austrálie, na Nový Zéland, do Číny, Japonska, Indie, do Spojených států a Kanady. Koncertoval s ní v řadě evropských zemí. Jeho zásluhou se zařadila do úzké špičky světových orchestrů. Absolvoval s Českou filharmonií neuvěřitelných 766 koncertů. Naposledy vedl svůj orchestr na Pražském jaru v roce 1969.
Srpnové události roku 1968 Karla Ančerla přivedly k rozhodnutí Československo opustit.
Karel Ančerl zůstal v Torontu. Česká filharmonie utrpěla velkou ztrátu, Toronto získalo vynikajícího šéfdirigenta symfonického orchestru. Ze života ve svobodné zemi se Karel Ančerl bohužel dlouho netěšil. 3. července 1973 zemřel.
Zemřel 3. 7. 1973 v Torontu (Kanada).
Karel Ančerl (Wikipedia)
Karel Ančerl - dirigent (www.osobnosti.cz)
Karel Ančerl byl noblesní člověk, říká o sousedovi Kristian Kodet (taborsky.denik.cz, Alena Šatrová)
Karel Ančerl
Karel Ančerl
  Český biografický slovník XX. století
Lípa č. 1/2008
Lípa č. 2/2008
www.libri.cz
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Červenec 2013 (3.7.)
     
11. dubna 1918 (100. výročí)
zemřel ve Vídni (Rakousko-Uhersko) rakouský architekt, urbanista, vysokoškolský pedagog a jeden ze zakladatelů moderní evropské architektury Otto Wagner, celým jménem Otto Kolomann Wagner.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Rakouský architekt Otto Wagner patří mezi zakladatele moderní evropské architektury.
Narodil se na předměstí Vídně. Vyrůstal jen s matkou, která na něj měla velký vliv. Dokonce se na její přání oženil. Možná právě proto manželství nebylo příliš šťastné, k rozvodu se však Wagner odhodlal až po smrti své zbožňované matky. Podruhé se oženil z lásky, ale jeho o hodně mladší žena po těžké nemoci zemřela. Tehdy si začal psát deník ve formě dopisů pro ni.
V profesních začátcích nacházel inspiraci především u tradičních historických slohů. Postupem času více a více experimentoval. Stal se velkým inovátorem. Rád využíval nejnovějších materiálů a technologií.
Vstoupil do skupiny Vídeňské secese. Po několika letech ale Wagner skupinu opustil, stejně jako její další významný člen, malíř Gustav Klimt, jehož práci Wagner nesmírně obdivoval.
Obrovský význam měla Wagnerova pedagogická činnost. Vyučoval architekturu na Akademii ve Vídni. K jeho žákům patří celá řada vynikajících architektů.
Otto Wagner spojoval krásu a účelnost. Ve slavném spise Moderní architektura napsal: „Nepraktické nemůže být krásné.“ Studenti a obdivovatelé architektury se nezřídka sjíždějí do Vídně právě proto, aby viděli mnoho jeho staveb na vlastní oči.
Narodil se 13. 7. 1841 v obci Penzing u Vídně (Rakouské císařství).
Otto Wagner (Wikipedia)
Otto Wagner (www.artmuseum.cz, Martina Glenn)
Otto Wagner (www.archiweb.cz)
Otto Wagner
Otto Wagner
  http://www.rozhlas.cz/
https://www.databazeknih.cz/
https://www.wien.info/
Kalendárium ČT1
     
11. dubna 1928 (90. výročí)
zahynul při autonehodě v Culver City (Los Angeles, USA) v závěru své poslední výpravy po Severní Americe český fyzický geograf a cestovatel profesor PhDr. Jiří Viktor Daneš.
Před 1. světovou válkou podnikl několik výzkumných cest: na Balkán, do Indonésie, Západní Indie, Tichomoří, Japonska, Číny, Austrálie, USA a Mexika. Na svých cestách se zaměřoval na geomorfologická studia, přičemž zvláštní pozornost věnoval krasovým jevům.
Daneš byl nejprve vychováván domácími učiteli, na gymnázium chodil v Praze (maturoval v roce 1898). Téhož roku nastoupil na Karlo-Ferdinandovu univerzitu, kde se velmi rychle stal asistentem stárnoucího Jana Palackého. Studium geografie ukončil Jiří Daneš v roce 1902 disertační prací Hustota obyvatelstva v Hercegovině; po jednoroční vojenské službě (1902-1903) studoval rok na berlínské univerzitě. Již v roce 1906 se soukromě habilitoval a o šest let později se stal mimořádným profesorem. Mezitím podnikl celou řadu výzkumných cest. Na univerzitě přednášel až do své smrti, s dvěma výjimkami: v letech 1917-1918 byl povolán do armády (sloužil v bosenském Sarajevu, kde na podzim 1918 v hodnosti plukovníka zvládal komplikovanou situaci po rozpadu Rakouska-Uherska), podruhé přerušil přednášky během svého diplomatického působení v Austrálii; československým konzulem v Sydney byl v letech 1920-1923.
Narodil se 23. 8. 1880 v Novém Dvoře ve vsi Pavlov u Kladna (Rakousko-Uhersko).
Jiří Viktor Daneš (www.natur.cuni.cz)
Jiří Viktor Daneš (www.databazeknih.cz)
Daneš Jiří Viktor (www.mzv.cz)
Profesor PhDr. Jiří Viktor Daneš
Profesor PhDr. Jiří Viktor Daneš
  Český biografický slovník XX. století
Lípa č. 2/2010
http://www.omk.cz/
Viz
Kalendárium Duben 2008 (11.4.) a Kalendárium Srpen 2010 (23.8.)
     
11. dubna 1928 (90. výročí)
se v Praze (Československo) narodil český hudební vědec, muzikolog a publicista PhDr. Josef Kotek, CSc.
Maturoval roku 1947 na gymnáziu v Mladé Boleslavi, začal studovat na právnické fakultě University Karlovy, avšak po Únoru 1948 byl ze studií z politických důvodů vyloučen. Zprvu pracoval jako dělník, pak jako pomocný úředník, vojenskou službu konal v tzv. PTP (Pomocných technických praporech) mimo jiné prací v kladenském dole (k tomu viz jeho vzpomínku Taneček s paní Čepičkovou v listu Zpravodaj PTP XII/94–I/95, č. 13, s. 4). Ke studiu hudební vědy na Karlově univerzitě mohl přistoupil až v letech 1953-1957 (promovaný historik, diplomní práce Příspěvky k otázce české hudební deklamace předsmetanovské, PhDr. 1969, CSc. 1970 na základě práce Hudební šlágr a jeho recepce v Československu 1949-1966). Zároveň v letech 1953-1954 studoval dirigování na Hudební fakultě Akademie múzických umění a byl krátce sbormistrem souboru Zdeňka Nejedlého při ministerstvu zahraničního obchodu. Pracoval jako redaktor časopisu Hudební rozhledy (1957-1961), celoživotně pak od r. 1962 jako odborný (od r. 1970 vědecký) pracovník Ústavu pro hudební vědu ČSAV (v době normalizace Ústav teorie a dějin umění ČSAV, od r. 1990 Ústav pro hudební vědu AV ČR) až do odchodu do důchodu (v částečném úvazku zde působil v letech 1993-1998), specializovaný na výzkum populární hudby. V souvislosti se svým pracovním zaměřením byl členem poradní komise pro zábavnou hudbu při ministerstvu kultury, členem několika redakčních rad (Melodie 1963-1983, Gramorevue, Hudební věda), spolupořadatelem sborníků Taneční hudba a jazz (1962-1969). Byl hudebním referentem deníku Mladá fronta (1954-1963), později (zejména v 60. a 70. letech) vyvíjel rozsáhlou publicistickou činnost (informativní stati, kritiky, recenze apod.) zvláště v časopisech Hudební rozhledy, Melodie, Aktuality Melodie, Gramorevue; připravil mnoho rozhlasových pořadů o české populární hudbě pro Československý a pak Český rozhlas. Vědecky publikoval zejména v ústavním čtvrtletníku Hudební věda, kde byl po léta členem redakční rady. Hesly přispěl do Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby I (Část věcná, Praha 1980, 1983) a III (Část jmenná - československá scéna, Praha 1990) a Slovníku české hudební kultury (Praha 1997). Manžel šansoniérky Aleny Havlíčkové, otec filmového režiséra a scénáristy Petra Kotka.
Zemřel 3. 6. 2009 v Praze (Česká republika).
Josef Kotek (www.databazeknih.cz)
Josef Kotek (www.fdb.cz)
Kotek, Josef (ceskyhudebnislovnik.cz, Ivan Poledňák)
Josef Kotek: Dějiny české populární hudby a zpěvu 19. a 20. století 2.díl
Josef Kotek: Dějiny české populární hudby a zpěvu 19. a 20. století 2.díl
  Český biografický slovník XX. století
     
11. dubna 1988 (30. výročí)
v Praze (Československo) zemřel český sbormistr a hudební pedagog, rozhlasový pracovník Bohumil Kulínský starší.
Roku 1973 založil se svou manželkou Blankou Kulínskou sbor Bambini di Praga. Byl předním teoretikem v oboru dětského zpěvu.
V roce 1939 v Ostravě založil dětský pěvecký sbor Hrabůvští zpěváčci, na nějž v letech 1945 až 1972 navázal Dětský pěvecký sbor Československého rozhlasu, a od roku 1973 sborem Bambini di Praga. Soubor vedl společně s manželkou Blankou. V roce 1977 převzal vedení sboru jeho syn Bohumil Kulínský. Bohumil Kulínský starší zemřel v Praze v roce 1988.
Je autorem práce Vokální stenografie.
V letech 2004-2006, kdy byla v médiích věnována pozornost obvinění jeho syna z pohlavního zneužívání sboristek, se objevila i obvinění, že podobně se choval i Bohumil Kulínský starší.
Bambini di Praga byl český dětský pěvecký sbor, pod tímto názvem působící od roku 1973 do roku 2011. Kolektiv byl složen převážně z dívek, které byly vybírány ze Školy sborového zpěvu při Bambini di Praga.
Narodil se 25. 8. 1910 v Petřvaldě u Karviné (Rakousko-Uhersko).
Bohumil Kulínský (1910) (Wikipedia)
Bambini di Praga (Wikipedia)
Sbor Bambini di Praga vedený Blankou Kulínskou na festivalu Trutnov Open Air
Sbor Bambini di Praga vedený Blankou Kulínskou na festivalu Trutnov Open Air
  Český biografický slovník XX. století
Lípa č. 1/2008
Lípa č. 2/2010
Viz
Kalendárium Srpen 2010 (25.8.)
     
11. dubna
je Světový den Parkinsonovy nemoci.
Parkinsonova choroba je jedním z neurologických onemocnění, kterým trpí převážně starší lidé, přičemž na světě je přibližně 6 miliónů lidí postižených touto nemocí. Tento den slouží jako připomínka toho, jak zákeřná nemoc to je. Uvědomění si existence této vážné nemoci. Co je Parkinsonova nemoc? Jedná se o neurologické onemocnění, špatnou souhru procesů v mozku, a důsledkem toho jsou automatické pohybové aktivity. V posledních letech již medicína dokáže tuto chorobu úspěšně léčit.
Světový den Parkinsonovy choroby 11. 4. (svatky.centrum.cz)
Světový den Parkinsonovy nemoci (udalosti.signaly.cz)
Den Parkinsonovy nemoci: do života může vrátit unikátní metoda (www.denik.cz, Michaela Koubová)
je Mezinárodní den solidarity osvobození politických vězňů.
Mezinárodní den solidarity osvobození politických vězňů a bojovníků proti fašismu, tak se dá asi slovy shrnout význam tohoto dne. Tento den vznikl jako oslava osvobození koncentračního tábora Buchenwald na konci války v roce 1945. Zároveň slouží pro uctění památky všech, kteří koncentrační tábory nepřežili, a jedná se o 6 milionu lidí. Právě v tento den bychom se měli zamyslet, jak jeden člověk může obrátit naruby život celých rodin i národů.
Mezinárodní den solidarity osvobození politických vězňů 11. 4. (svatky.centrum.cz)
Parkinsonova nemoc - nemoc třesoucích se rukou
Parkinsonova nemoc - nemoc třesoucích se rukou
  Z historie (HaNo)
Viz
Kalendárium Duben 2017 (11.4.)
     
12. dubna 1938 (80. výročí)
zemřel v Paříži (Francie) ruský tanečník, herec, zpěvák a světový operní pěvec (bas) Fjodor Šaljapin, celým jménem Fjodor Ivanovič Šaljapin.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
„Zdá se, že umírám a říkám to, aniž si stěžuji, nebo jsem smutný. Už to stačilo. Je mi 65 let. Nebojím se smrti, ale mám strach ze zapomenutí.“
Psal se rok 1938 a Paříž vystrojila grandiózní pohřeb. Do pěveckého nebe odcházel jeden z největších operních pěvců 20. století, nezapomenutelný Fjodor Ivanovič Šaljapin.
Narodil se na ruském venkově a jeho dětství poznamenala nekonečná bída i krutost věčně opilého otce. V 17 letech opustil domov, aby si splnil svůj fantastický sen, účinkovat ve velkém divadle. Přidal se ke kočovné herecké společnosti a věčně hladový putoval od města k městu. Nekonečná, zdálo by se, beznadějná cesta, ale v Tbilisi se stal zázrak.
V divadle se potkal s bývalým sólistou opery a učitelem zpěvu Dmitrijem Usatovem. S jeho pomocí se z prostého mužika začala rodit hvězda, které po krátké době ležel svět u nohou. Sytý, barevný bas a herecký talent ho vyšvihly mezi největší hvězdy operního nebe.
A najednou mu i ta Tbiliská opera přišla malá a rozletěl se přímo do srdce carského Ruska. Petěrburské Marijinské divadlo se stalo jeho domovskou scénou na dvacet let. Hostoval v Moskvě, kde diváky oslnil tak, že ani 30 opon nestačilo k tomu, aby ho pustili z jeviště. Větší úspěch zažil snad jen v Paříži, kde diváci při děkovačce prý rozbíjeli židle v sále.
Zlom přišel s Velkou říjnovou revolucí, která ho připravila o všechny úspory. Po válce se vydal na velké světové turné, ze kterého se domů již nevrátil. Nelitoval, ale stýskalo se mu. Zemřel v Paříži těsně před druhou světovou válkou.
„Víte, to je náš život. Kdysi snad existovala čistá pravda, ale Bůh ji hodil na zem a rozbila se na mnoho kusů a každý z nás, kdo žije na této zemi, v sobě malý kousek té pravdy nosí,“ napsal Fjodor Šaljapin.
Narodil se 13. 2. 1873 v Omet Tawi (Kazaň, Ruské impérium).
Fjodor Ivanovič Šaljapin (Wikipedia)
Fjodor Šaljapin st. (www.fdb.cz)
Ruský pěvec Fjodor Ivanovič Šaljapin (www.hamelika.cz, Vladimír Indra)
Fjodor Ivanovič Šaljapin
Fjodor Ivanovič Šaljapin
  Lípa č. 4/2007
Lípa č. 1/2008
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Únor 2013 (13.2.)
     
12. dubna 1988 (30. výročí)
zemřel v Ostravě (Československo) český novinář, spisovatel, dramatik a prozaik Ladislav Bublík.
Po několika divadelních hrách, poznamenaných dobovým schematismem, napsal autobiografický román Páteř, v němž se jako jeden z prvních vyrovnal s prožitkem budovatelské deziluze.
Narodil se v rodině železničářského dělníka. V r. 1943 absolvoval Průmyslovou školu stavební ve Zlíně, pracoval jako dělník, zedník, kreslič. V roce 1947 se stal redaktorem ostravského deníku Nová svoboda. V letech 1951-1952 pracoval jako brigádník na stavbě hutního kombinátu v Ostravě-Kunčicích. V letech 1964-1965 byl redaktorem Kulturní tvorby. V letech 1965-1969 opět v Nové svobodě. V 70. a 80. letech až do důchodu (1984) pracoval v Ostravě v dělnických profesích.
Kromě časopisů, v nichž působil, publikoval také v Tvorbě, Divadle, Literárních novinách, Čs. vojáku, Plameni, Červeném květu, Kultuře aj. Je autorem televizní hry Blokáda (1959, režie Antonín Moskalyk). Román Páteř byl r. 1965 zfilmován pod názvem Úplně vyřízený chlap (režie Vladimír Čech, scénář Vladimír Bor).
Bublík začínal na počátku 50. let jako autor divadelních her, které na aktuálních politických tématech (situovány na průmyslové Ostravsko) realizovaly tehdejší představu nového budovatelského dramatu. Výjimkou je drama Horoucí láska, námětově těžící z politických bojů počátkem 20. let. Bublíkova jediná próza, krátký román Páteř, patřila k prvním polemickým ohlasům na poetiku a politiku schematického vidění společenských konfliktů, lidských povah a individuálních osudů. V autobiografickém příběhu brigádníka přinuceného politickými okolnostmi pracovat na stavbě hutního kombinátu autor nastolil problém pravdivosti dobově proklamovaných hodnot i jejich hlasatelů, kteří se neohlížejí na lidský rozměr konkrétního jedince.
Narodil se 14. 5. 1924 v Bzenci (Československo).
Ladislav Bublík - Dramatik (www.slovnikceskeliteratury.cz, Miroslav Zelinský)
Bublík, Ladislav: Páteř (www.slovnikceskeliteratury.cz, Jiří Zahradnický)
Ladislav Bublík (www.fdb.cz)
Ladislav Bublík
Ladislav Bublík
  Český biografický slovník XX. století
Viz
Kalendárium Květen 2014 (14.5.)
     
12. dubna 1988 (30. výročí)
Harvardská univerzita si nechala patentovat geneticky vytvořenou myš.
V populárně zaměřených sdělovacích prostředcích se nyní píše o supermyši a míní se tím geneticky modifikovaná myš z Clevelandu v Ohio. Jenže to není zase tak dávno, co stejná periodika tímtéž názvem častovala myš z Floridy, myš z Marylandu a nebo dalšího hlodavce z Kalifornie. Jak se zdá, tak na místo supermyši je pěkná tlačenice.
V případě floridské supermyši šlo o geneticky modifikovanou myš s deset tisíckrát citlivějším čichem. Ta maryladská se zase honosila čtyřikrát větším osvalením. Kalifornský hlodavec má modifikovaný gen s jehož pomocí přechytračí své soukmenovce. Všechna tato super-zvířata byla výsledkem genetických modifikací.
Studovali svaly a vytvořili „supermyš“ (www.osel.cz, Josef Pazdera)
PEPCK-Cmus, další ze supermyší, které dokáží běhat maraton, cpát se a neztloustnout a rodit i v myším babičkovském věku.
PEPCK-Cmus, další ze supermyší, které dokáží běhat maraton, cpát se a neztloustnout a rodit i v myším babičkovském věku.
  www.iabc.cz
Viz
Kalendárium Duben 2008 (12.4.)
     
12. dubna
je Světový (mezinárodní) den letectví a kosmonautiky.
Den 12. duben je významným dnem pro kosmonautiku. V roce 1961 byla právě 12. dubna zahájena epocha pilotovaných kosmických letů do vesmíru. Na památku této události se 12. duben slaví jako Mezinárodní den letectví a kosmonautiky. Další významnou událostí, která se stala rovněž tento den, ale o 20 let později, tedy v roce 1981, byl první start amerického raketoplánu na zemskou orbitu. Tím prvním raketoplánem byla Columbia, která dnes již neexistuje. Připomeňme alespoň v krátkosti obě významná výročí.
První let člověka do vesmíru se uskutečnil pomocí rakety Vostok z kosmodromu Bajkonur. V kabině umístěné na špici rakety byl 27letý kosmonaut Jurij Alexejevič Gagarin. Raketa bez problémů odstartovala v 6:07 hod UT (světového času) a po 9 minutách dosáhla plánované oběžné dráhy. Let probíhal v automatickém režimu, a tak kosmonaut ho pouze kontroloval a v určité fázi letu hlídal správnou činnost systému pro přistání. Neustále také udržoval spojení s řídícím střediskem, zapisoval svá pozorování a pocity. V případě nutnosti ale mohl přejít na manuální režim řízení lodi. V průběhu letu také jedl a pil. Celková doba letu trvala 108 minut a kabina Vostok s Gagarinem uskutečnila jeden oblet kolem planety Země. Průběh letu byl klidný a Gagarin mohl obdivovat krásu naší planety z výšky, kterou nikdo před ním nedosáhl. Zachovala se jeho citace, kterou pronesl po letu: "Když jsem v kosmické lodi obletěl Zemi, viděl jsem, jak je naše planeta krásná. Lidé, chraňme a rozmnožujme tuto krásu, ale neničme ji!". Letová situace se zkomplikovala až po zahájení přistávacího manévru. Přístrojová část, která se měla oddělit od kabiny s kosmonautem se sice odpojila, ale jeden z kabelů se neodpojil. To způsobilo, že obě části, velitelský modul i přístrojový, zůstaly po určitou dobu spojeny kabelem. Následkem toho začala kabina s Gagarinem rotovat a kosmonaut začal vlivem velkého přetížení vidět rozmazaně. Asi po 10 minutách, kdy nikdo nemohl nic dělat, došlo naštěstí k přepálení kabelu. Kosmická loď Vostok se stabilizovala a další průlet proběhl při správném nasměrování kabiny. Ve výšce kolem 7 km došlo k odstřelení poklopu průlezu. Gagarin byl katapultován ve speciálním kontejneru. Ten se po snížení výšky rovněž oddělil a Gagarin přistál samostatně na padáku. Kabina přistála rovněž samostatně na padáku (lokalizace přesného místa dopadu kabiny je problematická). Přistání se uskutečnilo v Saratovské oblasti nedaleko vesnice Smelovka.
První pilotovaný kosmický let změnil Gagarinovi zásadně život. Na jedné straně sklidil zaslouženou slávu a stal se světově uznávaným. Na druhou stranu ale i poněkud nešťastným, neboť politická propaganda jeho slávu zneužila pro své cíle. První let do kosmu byl pro Gagarina zároveň letem posledním. Politická mašinérie si příliš dobře uvědomovala cenu prvního kosmonauta světa a rizika letu do vesmíru. Proto se rozhodla i proti jeho vůli ho dále do vesmíru nevysílat.
První kosmonaut světa zahynul 27. 3. 1968 při havárii vojenského letadla MIG-15UTI (dvousedadlová verze) spolu se svým instruktorem. Příčiny havárie v detailech nejsou dodnes zcela objasněny.
Druhé výročí připomíná první start amerického raketoplánu. Američané po dobytí Měsíce a ukončení programu Apollo začali vyvíjet transportní prostředek mezi Zemí a orbitální dráhou, který by dokázal vynést větší náklad, a který by byl schopen opakovaného startu. Tímto prostředkem měl být právě komplex raketoplánu. Cílem bylo i celkové snížení nákladů na lety do vesmíru, což se později ukázalo jako nereálné.
První start letu STS-1 se uskutečnil 12. 4. 1981 ve 12:00 hod. UT ze startovací rampy 39A Kennedyho vesmírného střediska na mysu Canaveral na Floridě. Posádku prvního raketoplánu Columbia tvořila dvojice astronautů: zkušený velitel John W. Young a pilot Robert L. Crippen, který byl nováčkem. Význam letu byl zkušební a ověřovací. Raketoplán provedl 37 oběhů okolo Země. Dne 14. 4. posádka navedla stroj na přistání na základně Edwards Air Force Base v Kalifornii. Další start mise STS-2 Columbie se uskutečnil až o 7 měsíců později. Po Columbii následovaly lety dalších strojů: Challegeru, Discovery a Atlantisu. Po katastrofě Challegeru, (zničen r. 1986 krátce po startu) byla provedena náhrada raketoplánem Endeavour. Ani Columbie bohužel neušla zkáze. Byla zničena po ukončení mise STS-107 dne 1. 2. 2003 během přistávacího manévru. Jak se později potvrdilo, příčiny katastrofy se udály již během startu odtržením kusu izolační hmoty. Podobně jako při neštěstí Challegeru i v tomto případě zahynula celá posádka. Raketoplán Columbia se zúčastnil celkem 28 misí do vesmíru. V něm pobyl po dobu 300,74 dní přičemž urazil celkem 201 497 772 km. Planetu Zemi obkroužil 4 808krát.
I přes dvě zmíněné katastrofy měly a mají raketoplány velký význam. Vynesly do vesmíru velké množství nejrůznějších kosmických zařízení jako jsou sondy, HST. Bez raketoplánu by také nebyla postavena ani mezinárodní orbitální stanice ISS.
Světový den letectví a kosmonautiky (hvezdarna.plzen.cz, Lumír Honzík)
Mezinárodní den letectví a kosmonautiky 12. 4. (svatky.centrum.cz)
Jurij Gagarin a raketa Vostok
Jurij Gagarin a raketa Vostok
  Z historie (HaNo)
Lípa č. 4/2009
Lípa č. 4/2010
Lípa č. 4/2011
Viz
Kalendárium Duben 2017 (12.4.)
     
13. dubna 1598 (420. výročí)
ukončil král Jindřich IV. ediktem nantským náboženské války ve Francii a zrovnoprávnil hugenoty (francouzské protestanty) s katolíky vyjma Paříže.

  Rok do kapsy
     
13. dubna 1918 (100. výročí)
v Obecním domě v Praze Alois Jirásek přednesl na shromáždění představitelů českého veřejného života celonárodní přísahu: - vytrvat v boji za národní svobodu a samostatnost.

  Lípa č. 1/2008
     
13. dubna 1918 (100. výročí)
se v obci Hrdlořezy u Mladé Boleslavi (Rakousko-Uhersko) narodil český spisovatel, překladatel italské a antické literatury (z latiny i z klasické řečtiny) a pedagog Václav Bahník.
Jím přeložená díla jsou obsažena v několika maturitních učebnicích českého jazyka.
Po maturitě na mladoboleslavském gymnáziu v roce 1936 začal studovat na filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Po jejím absolvování v roce 1946 nastoupil jako středoškolský profesor na libereckém gymnáziu, kde působil až do roku 1975.
Zemřel 3. 3. 2003 v Liberci (Česká republika).
Václav Bahník (Wikipedia)
Václav Bahník (www.cbdb.cz)
Václav Bahník - přeložené knihy (www.databazeknih.cz)
Lucius Annaeus Seneca: Slova tesaná do mramoru (překlad Václav Bahník)
Lucius Annaeus Seneca: Slova tesaná do mramoru (překlad Václav Bahník)
  Z historie (HaNo)
     
13. dubna 1928 (90. výročí)
proběhl první transatlantický let z USA do Evropy.
Pravděpodobně neexistuje žádná důležitější a frekventovanější letecká trasa než ta, jež vede mezi Spojenými státy a Evropou. Již od počátku komerčního letectví po první světové válce zkoumali společnosti možnost transatlantických letů s úmyslem spojit Evropu a Ameriku, v té době dvě hlavní průmyslová centra na světě. Technologie však ve dvacátých letech neumožňovala pravidelnou leteckou přepravu přes Atlantik.
Severní Atlantik představoval pro letce velkou výzvu, zejména kvůli nepředvídatelným změnám počasí a obrovské vzdálenosti spojené s nedostatkem vhodných míst pro mezipřistání. Počáteční zájem se tak soustředil spíše na jižní Atlantik, kde několik francouzských, německých a italských leteckých společností začalo ve třicátých letech nabízet přepravu pošty mezi Jižní Amerikou a západní Afrikou. Německé společnosti, zejména Lufthansa, začaly na začátku třicátých let také s přepravou pošty přes severní Atlantik, a to jak v hydroplánech, tak i ve vzducholodích. Jednalo se však spíše jen o experimenty, které nevedly k pravidelné komerční přepravě. Vzducholodě byly využívány i k přepravě cestujících a v období od konce dvacátých let do konce éry vzducholodí ve třicátých letech se uskutečnilo několik stovek letů mezi Evropou a Spojenými státy přes severní Atlantik.
Pravidelné letecké spoje mezi Evropou a Severní Amerikou jsou dnes samozřejmostí, denně přeletí přes severní Atlantik stovky letadel, které ročně přepraví desítky milionů lidí. Pravidelnou osobní leteckou dopravu přes Atlantik, tehdy mezi New Yorkem a francouzským přístavem Marseille, zahájila společnost Pan American Airways (Pan Am) 28. června 1939.
V prvním pravidelném letu létajícího člunu Yankee Clipper cestovalo 74 pasažérů. Do roku 1945, kdy měla Pan Am na mezinárodní lety v USA monopol, uskutečnila 455 takových letů.
Pravidelné letecké spojení přes Atlantik funguje již 75 let (www.denik.cz)
Letenka za čtvrt milionu a jídlo na stříbře. Luxus první cesty přes Atlantik (technet.idnes.cz, Tereza Šírová)
Letoun Boeing 314 Clipper
Letoun Boeing 314 Clipper
  www.iabc.cz
Viz
Kalendárium Duben 2008 (13.4.)
     
13. (14.) dubna 1928 (90. výročí)
se v Praze (Československo) narodil český herec Jiří Bruder.
Pocházel z umělecké rodiny, jeho tatínek byl hercem a zpěvákem ve Vinohradském kabaretu, rovněž oba jeho strýcové byli zpěváky a muzikanty. Jeden ze strýců hrál na saxofon v orchestru Jaroslava Ježka. Jeho bratr je herec dabér a zpěvák Stanislav Bruder (1933), se kterým byl v začátcích často v angažmá. Během své základní vojenské služby hrál v Armádním divadle společně s paní Jiřinou Jiráskovou, poznal zde i Jiřího Šlitra, o mnoho let dříve, než jej poznal Jiří Suchý.
S herectvím začínal v Divadle 5. května, poté vystřídal několik dalších divadelních a estrádních souborů (např. Divadlo Jiřího Wolkera či divadlo Paravan, Divadlo Na Fidlovačce), nakonec bezmála 30 let působil v Městských divadlech pražských (1963-1987), i později zde vystupoval jako host; naposledy působil v Divadle ABC.
Jeviště ho lákalo už od časných mladých let. Hereckou školu přesto nevystudoval, vyučil se mechanikem psacích a počítacích strojů. Zároveň vedle školy zkoušel kabaret a účinkoval v divadelním komparzu. Získal cenné praktické zkušenosti a později složil profesní zkoušky před komisí.
Mezi jeho divadelní úspěchy bezesporu patří kanadský Montreal, kde spolu s kolegou Lubomírem Lipským hráli klauny ve hře Revue z Bedny. I přes silnou konkurenci, mimo jiné v podobě slavného Kinoautomatu, sklidilo představení velký úspěch. Následovaly další měsíce se stejným představením, tentokrát v Brazílii.
Zahrál si mnoho desítek televizních a filmových převážně drobných či epizodních rolí. Jednalo se o výrazného komediálního a výborného dabingového herce, což osvědčil například v animovamém seriálu Simpsonovi nebo hlasem, který propůjčil Méďovi Béďovi, účinkoval i v seriálu Tom a Jerry. Svůj hlas propůjčil i známému francouzskému komikovi Bourvilovi.
V roce 1996 se objevily vážné zdravotní problémy, podstoupil sérii těžkých operací dolních končetin. Divadlo mu scházelo, po letech opět stanul na jevišti Divadla ABC v menší roli ve hře Jezinky bezinky. V pokročilém věku tímto představením uzavřel svou bohatou divadelní kariéru. Penzi trávil v domku na pražském Smíchově.
Zemřel po dlouhé nemoci ve věku 86 let v Motolské nemocnici v Praze.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
„Jít na zkoušku a těšit se ráno do divadla, to je u řemesla, jakým je herectví, to nejpodstatnější,“ domníval se herec Jiří Bruder.
Tatínek Jiřího Brudera hrál a zpíval ve Vinohradském kabaretu. Jeden strýc byl barytonista, druhý hrál na saxofon v orchestru Jaroslava Ježka. Není divu, že ho umění fascinovalo od malička. Chodil po divadlech, kde hledali komparzisty. Tam vše bedlivě sledoval a učil se.
Za války vyzkoušel kabaretní představení vedle italského komika, Charlie Rivela. Po válce vystřídal několik divadel. Vzpomínal, že jednu z nabídek na divadelní angažmá dostal na dosti kuriózním místě - na toaletě v kavárně Slavii.
Nejdéle byl v souboru Městských divadel pražských. Nabídky přicházely také od filmu a televize. Větší prostor dostal v Brynychově snímku Kdo přichází před půlnocí.
I mladší generace si ho bude pamatovat kvůli jeho charakteristickému hlasu, který mistrovsky využil v dabingu.
Zemřel 31. 5. 2014 v Praze (Česká republika).
Jiří Bruder (www.csfd.cz, Pavel Vlach)
Jiří Bruder (Wikipedia)
Jiří Bruder (dabingforum.cz)
Jiří Bruder
Jiří Bruder
  https://www.fdb.cz/
Kalendárium ČT1
     
13. dubna 1948 (70. výročí)
se v městě Maribor (Slovinsko, Jugoslávie) narodil slovinský spisovatel, prozaik, dramatik, scenárista, dramaturg, esejista, žurnalista a publicista Drago Jančar, jedna z nejznámějších postav v dějinách slovinské literatury.
Domácí i zahraniční veřejnost zaujal svými romány i dramatickým dílem, které obsahuje hry rozhlasové, televizní i divadelní.
Po gymnáziu vystudoval práva v Mariboru. Během studia byl redaktorem studentského časopisu Katedra. Zprvu pracoval jako novinář (1971-1974) v novinách Večer a týdeníku 7 dní. Dostal se do konfliktu s komunistickou mocí, protože publikoval články kritické k vládnoucímu režimu. Pro „šíření nepřátelské propagandy“ byl v roce 1974 zatčen. Důvodem obvinění byla kniha Branka Rozmana V Rogu ležimo pobiti, kterou přivezl z Rakouska a půjčil několika přátelům. Byl odsouzen na rok odnětí svobody, ale byl propuštěn po 3 měsících. Hned po propuštění byl povolán na vojenskou službu do Srbska, kde zažil ponižování ze strany nadřízených.
Po skončení vojenské služby se už zabýval jen psaním. Vrátil se do novin Večer, ale zde mohl vykonávat jen administrativní práci, a tak se rozhodl přestěhovat se v roce 1978 do Lublaně, kde přišel do kontaktu s několika vlivnými umělci a intelektuály, mezi nimiž byli i Edvard Kocbek, Ivan Urbančič, Alenka Puhar, Marjan Rožanc nebo Rudi Šeligo. V roce 1978 začal pracovat jako scenárista ve filmovém studiu Viba film. Pro neshody tuto práci po dvou letech opustil. Od roku 1981 pracoval jako sekretář ve vydavatelství Slovenska matica, kde je nyní editorem. V roce 1982 byl mezi spoluzakladateli časopisu Nova revija. Mezi lety 1987 a 1991 se stal předsedou Slovinského centra PEN klubu, v němž přispěl ke slovinské nezávislosti. Od roku 1995 je mimořádným členem SAZU (Slovinské akademie věd).
Jančarovy romány, eseje a povídky byly přeloženy do 18 jazyků. Jeho dramata nastudovala řada zahraničních divadel. Získal několik slovinských a mezinárodních ocenění, mimo jiné Prešernovu cenu za celoživotní dílo (1993), Evropskou cenu za krátkou prózu města Augsburg (1994), Herderovu cenu za literaturu (2003) a cenu Jeana Améryho za esej (2007). Je také trojnásobným držitelem Kersnikovy ceny za romány Katarina, pav in jezuit, Zvenenje v glavi a To noč sem jo videl.
V současné době žije a pracuje v Lublani.
Drago Jančar (Wikipedia)
Drago Jančar (www.databazeknih.cz)
Evropané / Drago Jančar (www.ceskatelevize.cz)
Drago Jančar
Drago Jančar
  Slovník balkánských spisovatelů
https://www.cbdb.cz/
     
13. (14.) dubna 1968 (50. výročí)
zemřela v Praze (Československo) česká herečka a spisovatelka Olga Scheinpflugová, manželka spisovatele Karla Čapka.
Vynikla především jako představitelka ženských postav plných rozporů a tragické touhy po hlubokém citu, jež vytvářela bez sentimentu a patosu. Navazovala na tradici českého hereckého realismu.
Olga Scheinpflugová byla dva roky žákyní herečky Národního divadla M. Hübnerové (1918-1920). Její herectví se realizovalo především na divadelních prknech, kde měla možnost vytvořit v průběhu desetiletí nejrůznější postavy v klasických i současných hrách. V angažmá v Městském divadle na Vinohradech (1922-1929) umělecky dozrávala pod vedením režisérů Jaroslava Kvapila, J. Bora a K. Čapka. Vedle komediálních rolí zde vytvořila především tragickou postavu Soni z Borovy dramatizace Dostojevského Zločinu a trestu (1928). Členkou činohry Národního divadla v Praze byla od roku 1929 až do své smrti. Vytvořila zde nepřebernou řadu významných rolí širokého rejstříku typů pod vedením významných režisérů různých generací od J. Bora, K. H. Hilara až po A. Radoka a O. Krejču. Svůj nemalý komický talent si ověřovala v konverzačních hrách (Popelka Patsy, 1929), nakonec sama byla autorkou několika konverzačních her (nejúspěšnější Okénko bylo dvakrát zfilmováno). Přesto její herectví tíhlo k zobrazování především tragických moderních ženských osudů. Před rokem 1942, kdy jako vdova po K. Čapkovi (svatba se konala v roce 1935) musela opustit Národní divadlo, hrála Janu z Arku (Shaw: Svatá Jana, 1936), Julii (Shakespeare: Romeo a Julie, 1938), Mimi (Čapek: Loupežník, 1938), Lady Macbeth (Shakespeare: Macbeth, 1939), titulní role v Sofoklově Antigoně (1941) a Eurípidově Medei (1942).
Po válce se vrátila na scénu Národního divadla, ale velké herecké příležitosti již dostávala jen občas: Olga (Čechov: Tři sestry, 1955), Phoebe (Osborne: Komik, 1958), Strunová (Hrubín: Křišťálová noc, 1961), Juliina chůva (Shakespeare: Romeo a Julie, 1963) a Aurélie (Giraudoux: Bláznivá ze Chaillot, 1966). Poslední její divadelní rolí byla titulní postava Čapkovy Matky (jako host Divadla na Vinohradech, 1968). V této závěrečné etapě svého herectví navázala na tradice českého hereckého realismu. Film ji jako herečku dost opomíjel, přestože napsala řadu filmových námětů, z nichž bylo šest realizováno. Teprve v posledních letech svého života byla obsazena do snímků E. Schorma a Zdeňka Brynycha a J. Krejčíka. Jednu z mála velkých příležitostí jí dal J. Dietl, který pro ni napsal titulní roli v jednom z prvních seriálů české televize Eliška a její rod.
Vedle divadla se věnovala i literární činnosti. Je autorkou knih pro dospělé (Český román, 1946, memoárová knížka Byla jsem na světě, 1988) i pro děti a napsala několik divadelních her.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
To, že se Olze Scheinpflugové bude dařit u filmu až v pozdějším věku, předpověděl už její manžel - Karel Čapek. Role, které hrála v šedesátých letech, jsou ale nezapomenutelné: „Člověk je vysazen na svět jako výsadkář do džungle a nikdo se ho nezeptá, chce-li prožít dobrodružství, kterému se říká život,“ napsala Olga Scheinpflugová.
Literární vlohy zdědila po otci - Karel Scheinpflug byl spisovatel a novinář. V pražské redakci Národních listů se seznámil s kolegou Karlem Čapkem a pozval ho na představení, aby se pochlubil svou dcerou, nadějnou herečkou Švandova divadla. To se psal rok 1920. Čapek se do o dvanáct let mladší blondýnky zamiloval na první pohled. „Odpovězte, prosím, obratem, jakýmkoli způsobem, kdy Vás opět uvidím. Určete místo a čas: ráno, odpoledne, večer, kdykoliv. Váš Karel,“ napsal jí vzápětí. Jeho matka ale Olgu nepřijala. Řekla, že Karel si smí přivést domů kohokoli, jen ne cikánku a herečku. Vzali se až o celých patnáct let později a jejich manželství trvalo pouhé tři roky.
Tak, jak měl Karel Čapek své Pátečníky, měla Olga svou Táflrundu. Členové této pozoruhodné stolní společnosti se scházeli pravidelně od léta 1930 ve Společenském klubu Na Příkopech. Probírali prohradní politiku, koncipovali novinové články a - hráli karty. Olga měla podmínku: bude ve spolku jedinou ženou. Po Mnichově a smrti Karla Čapka se Táflrunda rozpadla.
Olga nebyla jen skvělá herečka Vinohradského, posléze Národního divadla. Napsala řadu divadelních her, podle jejích scénářů se točily filmy. Svému manželovi věnovala námět na jedno z jeho životních děl - divadelní hru Matka.
V roce 1968 ji vedení Vinohradského divadla nabídlo hostování v hlavní roli této hry. Ve stresu z nepovedeného odpoledního představení prodělala srdeční záchvat. Z divadla byla převezena do nemocnice, kde na druhý den zemřela.
O. Scheinpflugová:
"Chceš-li se dostat do velkých nesnází, prokaž něco své vlasti."
"Proto jsi básníkem, šťastný člověče, aby ses pokusil ze všeho hořkého a zlého vyčarovat nějakou smutnou krásu."

Narodila se 3. 12. 1902 ve Slaném (Čechy, Rakousko-Uhersko).
Olga Scheinpflugová (Wikipedia)
Olga Scheinpflugová (www.csfd.cz, Jaroslav Lopour)
Olga Scheinpflugová (www.fdb.cz)
Olga Scheinpflugová
Olga Scheinpflugová
  Z historie (HaNo)
Český biografický slovník XX. století
www.libi.cz
Lípa č. 3/2007
https://www.databazeknih.cz/
http://www.rozhlas.cz/
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Prosinec 2012 (3.12.)
     
14. dubna 1868 (150. výročí)
se v Praze (Rakousko-Uhersko) narodil český spisovatel, básník, prozaik, esejista, překladatel z francouzštiny a právník JUDr. Emanuel Čenkov, celým jménem Emanuel Stehlík, rytíř z Čenkova a Treustättu, propagátor česko-francouzských vztahů.
Potomek staré patricijské rodiny plzeňské. Vystoupil poprvé r. 1884 ve Zlaté Praze pod jménem Fr. Bílek.
Z díla: Z mého alba (1889); Eros a Psyche (1890); Rok na samotě (1894); Chmury a červánky (1898); Paříž (1900); Domovem i cizinou (1910); Romantikové (1919); Motýli a chiméry (1919); U krbu Francie (1930); Dojmy a kontemplace básníka XX.věku (1933).
Zemřel 24. 6. 1940 v Praze (Protektorát Čechy a Morava).
Emanuel Stehlík / Emanuel Čenkov (pseudonym) (www.databazeknih.cz)
Čenkov, Emanuel, 1868-1940 (provenio.net)
Emanuel z Čenkova (Emanuel Čenkov) - Sonet časový o kritice (Chmury a červánky, 1898) (sonety.blog.cz)
Emanuel Čenkov
Emanuel Čenkov
  Z historie (HaNo)
     
14. (greg.)/2. (jul.) dubna 1888 (130. výročí)
zemřel v Petrohradu (Sankt Petěrburg, Ruské impérium) ruský etnograf, antropolog, geograf a cestovatel Nikolaj Nikolajevič Miklucho-Maklaj, autor knih o Papuáncích.
Nikolaj Nikolajevič Miklucho-Maklaj zkoumal původní obyvatele jihovýchodní Asie, Austrálie a Oceánie včetně domorodců severovýchodního břehu Nové Guineje. Tento břeh v ruské literatuře se nazývá Maklajův břeh.
Má se za to, že Nikolaj jako první popsal zvířátko kuskus, žijící v Nové Guineji. Nikolaj je autorem kolem 160 vědeckých práci. Byl zastáncem koloniálních národů. Vystupoval proti rasismu a kolonialismu. Také vyzýval carskou vládu, aby se zastala domorodců Nové Guineje, jelikož viděl, jak s nimi zacházeli němečtí koloniální vojáci. Vystupoval s výklady o ochraně národů před Ruským zeměpisným svazem.
Největší význam mají jeho studie o Papuáncích, tedy původních obyvatelích Nové Guineje. Podařilo se mu získat důvěru a přátelství Papuánců, a tak proniknout do jejich způsobu života. Jeho objevné knihy o Papuáncích neztratily dodnes svou hodnotu. Ve svých vědeckých antropologických pracích dokázal druhovou jednotu a vzájemnou příbuznost lidských ras. Jako první zkoumal primitivní národy na nižším kulturním stupni bez předsudků. Svými studiemi o Nové Guineji obohatil i zeměpisné údaje o této, do té doby neznámé, oblasti.
Narodil se 17. (greg.)/5. (jul.) 7. 1846 v obci Rožděstvenskoje (Novgorodská gubernie, Ruské impérium).
Nikolaj Nikolajevič Miklucho-Maklaj (Wikipedia)
Nikolaj Nikolajevič Miklucho-Maklaj (www.databazeknih.cz)
Nikolaj Nikolajevič Miklucho-Maklaj - přítel Papuánců (www.hedvabnastezka.cz, Jiří Martínek)
Nikolaj Nikolajevič Miklucho-Maklaj
Nikolaj Nikolajevič Miklucho-Maklaj
  Z historie (HaNo)
https://leporelo.info/
Viz
Kalendárium Červenec 2016 (17.7.)
     
14. dubna 1898 (120. výročí)
se v Praze (Rakousko-Uhersko) narodil český geolog profesor RNDr. Odolen Kodym.
Odolen Kodym studoval nejprve na Jiráskově gymnáziu a na reálném gymnáziu v Praze v Truhlářské ulici. Zájem o geologii jej přivedl ke studiu na univerzitě a na české technice. Roku 1925 se habilitoval současně na obou školách z geologie a stal se zpočátku mimořádným profesorem, od roku 1946 pak řádným profesorem geologie Univerzity Karlovy. Byl silnou vědeckou individualitou a člověkem ryzího charakteru. Ještě jako člen Státního geologického ústavu (1931-1939) pracoval v nejrůznějších oblastech republiky, zvláště v Barrandienu u Prahy, v Železných horách, v Krkonoších, ale také na Moravě a na Slovensku. Výsledky jeho vědecké činnosti a mapování jsou dosud základními pracemi. Později se profesor Kodym věnoval syntetickým pracím z Českého masívu. Vedle vědecké činnosti se zabýval i pedagogikou. Spolu s profesorem R. Kettnerem vytvořili odbornou dvojici, která patřila nepochybně ke geologické špičce nejen v rámci Československa, a to nejen díky pedagogickým a odborným, ale i výjimečným kvalitám osobním.
Předmětem zájmu profesora Kodyma byla regionální geologie Československa, mapování, ochrana přírody a hydrogeologie. Spolu s paleontologem Bedřichem Boučkem napsal učebnici Geologie I a II (1954, 1963). Je autorem knihy Geologický vývoj Československa (1954). Kodym na rozdíl od Kettnera nikdy nebyl jmenován akademikem. V prvních letech se na něj jaksi pozapomnělo a později členství v ČSAV bylo příliš zpolitizováno a přes opakované návrhy fakulty Kodymovo jmenování nebylo nikdy schváleno. Kodym vedl své přednášky a aktivně se podílel na činnosti katedry geologie až do smrti.
Zemřel 3. 7. 1963 v Praze (Československo).
Kodym, Odolen RNDr. (www.geology.cz)
Geologická mapa / Odolen Kodym, Český geologický ústav, 1998 (www.geology.cz)
Profesor RNDr. Odolen Kodym
Profesor RNDr. Odolen Kodym
  Český biografický slovník XX. století
www.libri.cz
Viz
Kalendárium Únor 2008 (14.2.) a Kalendárium Červenec 2013 (3.7.)
     
14. (19.) dubna 1928 (90. výročí)
zemřela v Chrudimi (Československo) česká malířka - krajinářka Marie Burešová - Salášková.
Nejstarší česká malířka krajinářka.
Na doporučení rektora pražské malířské Akademie, prof. Mařáka, byly r. 1889 její práce vystaveny v Rudolfinu a zakoupeny. Náměty ke svým krajinám čerpala především z východních Čech.
Z díla: Pohled na Kunětickou horu; Kunětická hora, Městský park v Chrudimi.
Narodila se 9. 7. 1845 v Chrudimi (Rakouské císařství).
Burešová-Salášková Marie (www.knihovna-cr.cz, Pavel Kobetič)
Burešová - Salášková Marie (www.prochazkagalerii.cz)
Marie Burešová-Salášková (www.osobnosti-kultury.cz)
Marie Burešová - Salášková
Marie Burešová - Salášková
  Z historie (HaNo)
Lípa č. 2/2010
Viz
Kalendárium Červenec 2015 (9.7.)
     
14. dubna 1938 (80. výročí)
se v Praze (Československo) narodil český herec, moderátor a bavič Ing. Petr Nárožný.
Vytvořil mnoho rolí i pro televizi, ale především v mnoha skečích a zábavných pořadech. Ačkoliv je širší veřejností vnímán jen jako osobitý komik, a to i díky zjevu, zvláštní dikci a osobité mimice, o svém podstatně širším hereckém rejstříku přesvědčil například vynikajícím ztvárněním hlavní role v Zuckmayerově Hejtmanu z Kopníku.
Už jako dítě hrál ochotnické divadlo v osvětové besedě, v roce 1968 začínal jako poloprofesionální moderátor a bavič na koncertech skupiny Rangers, které uváděl se svým hereckým kolegou Michalem Pavlatou, je tak i unikátně zachycen na jedné z prvních gramofonových desek skupiny Rangers. V roce 1973 obdržel angažmá z divadelního spolku Semafor, kde řadu let vystupoval v komické trojici s Luďkem Sobotou a Miloslavem Šimkem, s nimiž si zahrál i ve filmu Jen ho nechte, ať se bojí. Postupem let se z naprostého amatéra vypracoval až na velmi úspěšného profesionálního divadelního a filmového herce.
Po jedenáctiletce dálkově vystudoval stavební fakultu na ČVUT v Praze (promoval roku 1968). V současné době (od roku 1980) se jedná o dlouholetého člena hereckého souboru Činoherního klubu v Praze v ulici Ve Smečkách. V Činoherním klubu snad vůbec poprvé herecky velmi zazářil v legendární Zuckmayerově divadelní hře Hejtman z Kopníku, kterou vysílala ze záznamu několikrát i Česká televize.
Je také znám jako herec (tzv. voice talent), který propůjčil svůj osobitý hlas některým kresleným postavičkám z dětských televizních večerníčků, patrně nejznámější je jeho hlas ve večerníčkovém seriálu Mach a Šebestová.
Petr Nárožný je jeden z nejpopulárnějších českých herců a na televizní obrazovce se objevil v desítkách rolí. Jeho první filmovou rolí byl závodník Volejník ve filmu Jáchyme, hoď ho do stroje (1974). Ihned následovaly další role, např. ve filmech Marečku, podejte mi pero (1976), Jen ho nechte, ať se bojí (1977), Já to tedy beru, šéfe…! (1977), Což takhle dát si špenát (1977), Lucie postrach ulice (1980) atd.
Objevil se také v mnoha televizních inscenacích a seriálech, např. Nemocnice na kraji města (1977), Cirkus Humberto (1988), Bylo nás pět (1994) atd. V roce 2004 si také zahrál ve velice úspěšném seriálu TV Nova Pojišťovna štěstí, ve kterém ztvárnil roli Karla, otce ředitele pojišťovny (Miroslav Etzler). Již dříve se objevil na TV Nova, a to jako hospodský v sitcomu Hospoda (1996). V této televizi také moderuje zábavný pořad Zlatíčka.
Petr Nárožný (www.csfd.cz, Stuart Hample)
Petr Nárožný (Wikipedia)
Oficiální stránky Petr Nárožný (oficialnistranky.cz)
Ing. Petr Nárožný
Ing. Petr Nárožný
  Jak šel čas (TV pohoda č. 15/2018)
www.libri.cz
https://www.fdb.cz/
     
14. (4.) dubna 1958 (60. výročí)
zemřel v Praze (Československo) český spisovatel a novinář Jan Morávek.
Ve svém prozaickém díle zachytil svéráz krajiny a obyvatelstva rodného Posázaví, přičemž vynikl v drobnokresbě rázovitých postav vorařů, dřevařů, lamačů kamene apod.
Do literatury vnesl téma Posázaví.
Otec byl místní hostinský a řezník Karel Morávek, matka Kateřina, rozená Babánková. Jan Morávek byl jejich nejmladší dítě.
Během vojenské služby se Jan Morávek v rakouském Mostu nad Litavou (Bruck an der Leitha) seznámil se svojí budoucí ženou, Annou Pšádovou (1894-1936) z Měšic u Prahy. Po válce se s Annou oženil a v roce 1922 se jim narodila dcera Pavla (provdaná Pilzová).
Rodiště Jana Morávka, Kamenný Přívoz, leží při řece Sázavě, která ovlivnila zásadně jeho tvorbu. Poblíž řeky žil i v Praze - Kobylisích.
Autor více než dvaceti románů, řady povídek, knih pro děti, básnických sbírek, divadelních her a vzpomínkových próz.
Z měšťanské školy odešel studovat na chemické oddělení vyšší průmyslové školy v Praze. Studia ale nedokončil - lákalo jej divadlo. Působil v Plzni a v Náchodě, později ve Vinohradském divadle a v Lucerně u Karla Hašlera.
S divadlem později skončil a stal se redaktorem Obrany venkova, Kalendáře venkova a šéfredaktorem Pražského ilustrovaného zpravodaje, kde působil až do odchodu do penze (1941).
V jeho díle mu hlavní inspirací bylo rodné Posázaví (díla "Plavci na Sázavě", "Divočina", "Skalní plemeno", "Opuštěná řeka", "Na hranici života a smrti" aj.).
Narodil se 1. 5. 1888 v Kamenném Přívoze (nedaleko městečka Jílové u Prahy, Rakousko-Uhersko).
Jan Morávek (tourist.posazavi.com)
Jan Morávek (spisovatel) (Wikipedia)
Jan Morávek - dramatik, prozaik, novinář (www.spisovatele.cz)
Jan Morávek
Jan Morávek
  Z historie (HaNo)
Český biografický slovník XX. století
Knihovna AV ČR
Viz
Kalendárium Květen 2008 (1.5.)
     
14. dubna 1958 (60. výročí)
Sputnik 2 se psem Lajkou na palubě shořel v atmosféře.
Družice Sputnik 2 byla vypuštěna 3. 11. 1957 s prvním živým tvorem na palubě - psem Lajkou. Hmotnost družice byla 508,3 kg. Na palubě byly zásoby potravin, systém regenerace vzduchu a systém tepelné regulace. S návratem na Zemi se nepočítalo.
Po několika desítkách minut na oběžné dráze se v kabině družice začala nekontrolovaným způsobem zvyšovat teplota a vlhkost vzduchu. Klimatizace přestala zcela fungovat. Strach, stres a nesnesitelné horko zřejmě psa zabily. Už po sedmi hodinách letu nevykazovala družice známky života. Při čtvrtém obletu Země bylo zasvěceným odborníkům jasné, že je fenka mrtvá.
Gagarin nebyl první (21stoleti.cz)
Pes Lajka ve vesmíru: Nezáviděníhodné prvenství (aktualne.centrum.cz, Josef Tuček)
Mezinárodní geofyzikální rok - družice Sputnik 2
Mezinárodní geofyzikální rok - družice Sputnik 2
  www.iabc.cz
Viz
Kalendárium Listopad 2007 (3.11.) a Kalendárium Duben 2008 (14.4.)
     
14. dubna 2008 (10. výročí)
zemřela v Praze (Česká republika) česká novinářka, publicistka, scenáristka a dramaturgyně kresleného a loutkového filmu Alena Munková, rozená Alena Synková.
Alena Munková byla vnučka nakladatele Adolfa Synka a mladší sestra spisovatele Františka Listopada, která se stala jednou z posledních osob, které byly v době 2. světové války v dětském věku vězněny v Terezínském ghettu a přežily holokaust. Její tehdejší dívčí básničky pocházející z let 1942-1945, kdy zde byla vězněna, byly několikrát i zhudebněny.
Po 2. světové válce vystudovala žurnalistiku na fakultě Vysoké školy politické a sociální a posléze pracovala ve Filmovém studiu na Barrandově, nicméně z politických důvodů byla na počátku 50. let donucena této činnosti zanechat. Poté od roku 1954 pracovala v nakladatelství Naše vojsko a souběžně s tím vystudovala pražskou FAMU, poté pracovala v dokumentačním oddělení Ústřední půjčovny filmů v Praze, kde vydávala pravidelný týdenní bulletin Filmové informace. Od roku 1964 působila jako scenáristka a dramaturgyně Studia kresleného a loutkového filmu, od té doby se váže její spolupráce na animovaných dílech a televizních seriálech populárních večerníčků s Václavem Bedřichem, Vladimírem Jiránkem nebo Jiřím Šalamounem.
Společně se svým manželem Jiřím Munkem pracovala jako významná scenáristka dokumentárních a zejména animovaných filmů a seriálů - například: Štaflík a Špagetka (26 dílů), Anička skřítek a Slaměný Hubert, Viki a Tiki (13 dílů), Pozor, bonbón! (13 dílů), Pučálkovic Amina (11 dílů), Z deníku žáka III.B aneb Edudant a Francimor (13 dílů).
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Alena Munková, rozená Synková, byla scenáristka, dramaturgyně, novinářka a spisovatelka. Vnučka významného nakladatele Adolfa Synka a sestra spisovatele, básníka a kritika, který psal pod uměleckým jménem František Listopad.
Jako dítě bydlela s rodinou na pražské Letné, kde to zbožňovala a znala každé zákoutí. Byli židé, otec je však nikdy nenutil k víře. Chtěl, aby se sami rozhodli, až budou dospělí.
Když slyšel zvěsti o dění ve světě, nechtěl nebezpečí věřit. „Já přece žiju v demokratickém Československu a mně se nemůže, nám se nemůže nikomu nic stát. Ani tobě. Těšil mě, mého bratra, který s námi ještě byl v domácnosti. A nemohl to asi pochopit vůbec.“
Než dospěla, byla Munková odvezena do Terezínského ghetta. Přežila, ale poznamenalo to celý její život. Vystudovala novinářskou fakultu. Z politických důvodů přišla o místo u Filmového studia Barrandov. Při zaměstnání vystudovala ještě FAMU. Divácky známou se stala hlavně díky své scenáristické a dramaturgické práci, především u animovaného filmu. Kdo by neznal Štaflíka a Špagetku? Nebo seriál Anička skřítek a Slaměný Hubert?
Narodila se 24. 9. 1926 v Praze (Československo).
Alena Munková (Wikipedia)
Alena Munková (www.centropa.org)
Ještě jsem tady - Alena Munková (www.ceskatelevize.cz)
Alena Munková
Alena Munková
  Z historie (HaNo)
http://www.rozhlas.cz/
http://www.databazeknih.cz/
https://www.kosmas.cz/
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Září 2016 (24.9.)
     
14. dubna
je Světový den monitoringu diabetiků (diabetu).
Na světě v současné době žije více než 155 miliónů lidí nemocných diabetem. Každým rokem počet pacientů, kteří mají diabetes, dramaticky stoupá. Navíc diabetes, pokud není včas a správně léčen, vede k vážným a nezvratným cévním komplikacím, které končí předčasnou smrtí.
Mezinárodní federace diabetu (IDF, International Diabetic Federation) se proto rozhodla každý rok připomínat všem lidem na celém světě diabetes a důležitost jeho měření a vyhlásila 14. duben za Světový den monitoringu diabetu.
Monitoring diabetu znamená sledování, kontrolu, dohlížení. V případě diabetu se jedná o sledování hladin krevního cukru (glykémie) a dalších důležitých ukazatelů (např. krevního tlaku, tělesné hmotnosti, moči). Selfmonitoring znamená sledovat sám sebe, provádět samovyšetření, sebekontrolu.
Selfmonitoring glykémie je měření hladin krevního cukru, které provádí samotný pacient. Proč je selfmonitoring důležitý? Naše vědomí bohužel neumí samo od sebe poznat nesprávné hodnoty glykémie, které provázejí diabetes.
Základním projevem diabetu je totiž zvýšená glykémie (hladina krevního cukru). Pokud je opakovaná, poškozuje nenávratně tělo na úrovni buněk a cév. Proto pravidelné měření glykémie znamená pro pacienta jediný způsob, jak získat obraz o hladinách glykémie před jídly i po jídlech, jak včas odhalit zvýšenou nebo příliš nízkou glykémii, jak ověřit správnost nastaveného denního režimu. Současně představuje jedinou možnost pro nastavení odpovídajících dávek inzulinu.
Monitoring diabetu má svůj světový den (sdeleni.idnes.cz)
Světový den monitoringu diabetu (www.stob.cz)
8 z 10 případů cukrovky by se dalo předejít průběžným měřením glykémií (www.hlidejsizdravi.cz)
Světový den monitoringu diabetu
Světový den monitoringu diabetu
  Z historie (HaNo)
Viz
Kalendárium Duben 2017 (14.4.)
     
15. dubna 1718 (300. výročí)
se narodil slovenský historik a bibliograf Adam František Kollár.
Zemřel 10. 7. 1783.

  Lípa č. 1/2008
     
15. dubna 1738 (280. výročí)
byl vynalezen otvírák na láhve.
Už jsem viděl láhev piva otevírat zubama, okem, bankovkou, telefonním seznamem, klíčema, botou, zubama, motorovou pilou, ale tohle?
Otvírák lahví je ruční nástroj k odstraňování korunkových uzávěrů z hrdla skleněných lahví. Otvíráky se objevily současně se zavedením korunkových uzávěrů v letech 1893-1894.
Sexy otvírák na lahve (aligathor.blog.cz)
Otvírák lahví (Wikipedia)
Otevírat láhev lze různě
Otevírat láhev lze různě
  www.iabc.cz
Viz
Kalendárium Duben 2008 (15.4.)
     
15. dubna 1808 (210. výročí)
se narodil český hudební skladatel, varhaník a zpěvák František Bedřich Kott.
Zemřel 29. 4. 1884.

  Z historie (HaNo)
     
15. dubna 1818 (200. výročí)
bylo podepsáno provolání o založení Vlasteneckého muzea v Čechách, roku 1820 byl nový ústav potvrzen vídeňskou vládou a panovníkem.
15. dubna 1818 konána byla slavnostní schůze předních zástupců české šlechty, při níž předloženy vypracované již stanovy Musejní společnosti a usneseno Národní museum založiti.
18. května 1891 bylo v Praze na Václavském náměstí otevřeno Národní muzeum (1818 jako Vlastenecké muzeum v Čechách, od 1848 České muzeum, 1854 až 1919 Muzeum Království českého). Založeno bylo skupinou osvícenských šlechticů, v čele se světově uznávaným učencem v oboru paleontologie hrabětem Kašparem Maria Sternbergem (1761-1838).
Majitelkou, správkyní sbírek a organizátorkou veškeré muzejní práce byla ustavena Společnost vlasteneckého muzea v Čechách, jejím prvním předsedou se stal hrabě Sternberg. Majitelkou muzea zůstala Společnost až do roku 1934, kdy byly muzejní sbírky převzaty do vlastnictví a správy Země České. V roce 1949 byly převedeny do vlastnictví státu. Původně bylo muzeum založeno pro sbírky historické, přírodovědné a knihovnu. Z nich se postupně vydělovaly: archív (1846), archeologie (1893), historická archeologie (1892), divadelní sbírky (1924). Přírodovědné muzeum se vytvářelo po roce 1945; roku 1953 vzniká zoologické a entomologické oddělení, r. 1964 mineralogické a petrografické, r. 1965 botanické a mykologické. Nejmladším přírodním oddělením je antropologické. Roku 1922 bylo do Národního muzea včleněno Národopisné muzeum českoslovanské, od r. 1932 Náprstkovo muzeum, které se dnes specializuje na asijské, americké a africké kultury; r. 1972 bylo pak včleněno Muzeum tělovýchovy a sportu a r. 1976 Muzeum české hudby. V roce 1956 byl při Národním muzeu založen Ústřední muzeologický kabinet jako výzkumné a muzeologické pracoviště. Dnes je Národní muzeum složeno z Přírodovědného muzea, Historického muzea, Náprstkova muzea, z knihovny, Ústředního muzeologického kabinetu a samostatného útvaru Antropologického výzkumu hist. osobností a vývoje člověka. Hlavním střediskem je monumentální neorenesanční budova, postavená 1885-1890 podle projektu J. Schulze.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
V roce 1816 byly Čechy stiženy velkou neúrodou, v zemi zavládl hlad. Z nařízení císaře Františka I. byl v lednu 1817 "sestaven soukromý spolek k podpoře nouzi trpících", jenž k tomuto účelu sebral půjčku více než 450 000 zlatých. Rok 1817 však byl tak úrodný, že se podařilo téměř okamžitě splatit polovinu půjčky.
Někteří věřitelé projevili ochotu vzdáti se zbývající sumy, pokud by peníze byly použity "ve prospěch nějakého účelu vlasteneckého". I stalo se. Z velké bídy se zrodila velká pýcha českého národa. 15. dubna 1818 bylo založeno Vlastenecké muzeum v Čechách, později České muzeum, ještě později Muzeum Království českého, dnešní Národní muzeum. Mělo se stát "vědeckým obrazem vlasti naší, v němž Čechy, země i národ, dle vývoje svého v přírodě i v mravech, v dějinách, umění a literatuře v minulosti i přítomnosti zračiti se budou".
Dlouho nemělo odpovídající prostory. Teprve v letech 1885 až 1890 byla na místě bývalé Koňské brány postavena nádherná neorenesanční budova. Přestože je surově odříznuta magistrálou, dodnes velkolepě vévodí Václavskému náměstí.
Knihovna Akademie věd ČR (www.lib.cas.cz)
Význam a historie Národního muzea (www.nm.cz)
Hrabě Kašpar Maria Sternberg
Hrabě Kašpar Maria Sternberg
  www.lib.cas.cz
Kalendář historický národa českého
Lípa č. 1/2008
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Duben 2008 (15.4.)
     
15. dubna 1888 (130. výročí)
zemřel český přírodovědec, zoolog a cestovatel Antonín Stecker.
Narodil se 19. 5. 1855.

  Z historie (HaNo)
     
15. dubna 1908 (110. výročí)
se v Ústí nad Orlicí (Rakousko-Uhersko) narodil český mineralog a geochemik profesor Václav Jan Kašpar (také Jan Václav Kašpar).
Pracoval v oboru krystalochemie a geochemie.
Jan Kašpar založil a v letech 1943 - 1950 pracoval jako ředitel Ústavu pro výzkum drahokamů v Turnově.
V roce 1952 byl jmenován profesorem a v letech 1952 - 1953, po osamostatnění Vysoké školy chemicko-technologické (VŠCHT) v Praze od Českého vysokého učení technického, prvním rektorem této školy. Od roku 1960 byl členem korespondentem ČSAV.
Zabýval se zejména syntézou monokrystalů, topografickou mineralogií Čech. Je spoluautorem knih Nerostné suroviny (1954) a Monokrystaly (1957) a autorem knihy Nerosty radioaktivních prvků (1959).
Zemřel 21. 9. 1984 v Praze (Československo).
Kašpar Jan mineralog (encyklopedie.vseved.cz)
Kašpar Jan Václav (www.cojeco.cz)
Jan Václav Kašpar: Mineralogie kladenských uhelných slojí (1939)
Jan Václav Kašpar: Mineralogie kladenských uhelných slojí (1939)
  Z historie (HaNo)
http://www.usti.cz/
Viz
Kalendárium Září 2014 (21.9.)
     
15. dubna 1908 (110. výročí)
se v Brooklynu (New York City, New York, USA) narodil americký písničkář a hudební skladatel Eden Ahbez, vlastním jménem George Alexander Aberle.
V 60. letech žil v Kalifornii, byl členem hnutí hippie.
Zemřel 4. 3. 1995 v Los Angeles (Kalifornie, USA) při dopravní autonehodě.
Eden Ahbez (Wikipedia, anglicky)
Eden Ahbez (www.discogs.com, anglicky)
Eden´s Island (bcxists.wordpress.com, anglicky)
Eden Ahbez (1960 album cover)
Eden Ahbez (1960 album cover)
  http://en.wikipedia.org
Viz
Kalendárium Březen 2015 (4.3.)
     
15. dubna 1948 (70. výročí)
zemřel v Praze (Československo) československý generál a český fašistický politik Radola Gajda, vlastním jménem Rudolf Geid(e)l.
Jako velitel praporu československých legií se zúčastnil bitvy u Zborova (1917). Po 15. březnu roku 1939 se jako předák Českého národního výboru svatováclavského pokusil navázat spolupráci s nacistickými okupanty a získat jejich podporu pro své politické aspirace. Po neúspěchu těchto snah se stáhl do ústraní. V květnu 1945 byl zatčen a v roce 1947 odsouzen k 2 letům vězení.
Republika je jako vykradená chajda, zachrání ji Radola Gajda! - to bylo v období hospodářské krize heslo českých fašistů, sdružených v Národní obci fašistické, v jejímž čele stál právě Gajda. Populistické heslo v těžkých sociálních podmínkách hospodářské krize nebylo bez účinku: ve volbách roku 1935 získali čeští fašisté 167 433 voličů a 6 poslanců v poslanecké sněmovně.
Gajda bývá charakterizován jako rozporuplná osobnost nebo přímo jako ctižádostivý dobrodruh. Neměl ani středoškolské vzdělání, přesto se na srbské frontě za 1. světové války vydával za lékaře. Potom se dostal do Ruska a i zde se pokoušel léčit. V Rusku vstoupil do legií, stal se náčelníkem štábu 2. pěšího pluku a v červnu 1917 bojoval už jako velitel 1. praporu u Zborova. Poté se účastnil bojů na východě Ruska v různých funkcích. Nakonec si vyžádal u M. R. Štefánika dovolenou a působil jako kontradmirál u oddílů Kolčaka. Pro neshody s ruskými generály odejel do Vladivostoku. Zde se pro změnu pokoušel ve spolupráci s esery vyvolat povstání proti Kolčakovi. V lednu 1920 přijel s vojenským transportem do Československa a nastoupil ke studiu na Vysoké válečné škole. Působil ve vysokých funkcích - nejprve jako zástupce náčelníka hlavního štábu, v roce 1926 (po dva měsíce) dokonce jako jeho náčelník.
V té době už těsně spolupracoval s K. Kramářem a J. Stříbrným (tehdy ministrem národní obrany) proti Masarykovi a Benešovi. Mezi jeho přátele patřili i ruští emigranti (zejména eseři), kteří ovšem v té době už byli napojeni na Stalinovu tajnou policii - NKVD.
Gajdova hvězda však zazářila jen krátce. V létě 1926 byl poslán na dovolenou a pro podporu fašismu proti němu zahájilo ministerstvo národní obrany kárné řízení, které končilo degradací na vojína. Nosil tedy uniformu carského generála.
V roce 1927 se stal vůdcem českých fašistů. V letech 1929-1931 byl poslancem Národního shromáždění, ale pro účast v tzv. sázavské aféře (pokus o získání Masarykova dopisu přepadením letního sídla vládního rady ve městě Sázavě) byl zbaven imunity. Ani to Gajdu neodradilo. Podílel se i na přípravě židenického puče, při němž byla v noci z 21. na 22. ledna 1933 (pod heslem Gajda-granát!) přepadena židenická kasárna, aby fašisté získali zbraně.
Vedle fašistů byl pak Gajda personou grata hlavně pro ruskou emigraci, zejména z monarchistických kruhů. Ale zájem o něj projevilo i militaristické Japonsko. Na Dálný východ sebevědomě oznámil: Jsem plně připraven oddati se práci na osvobození Ruska.
Na evropské scéně byl Gajdovým vzorem především Benito Mussolini a jeho korporativní stát. Gajda také vydal práci Stavovská demokracie národního státu, ale záhy se ukázalo, že jejím skutečným autorem byl jeho spolupracovník, advokát Jiří Branžovský. Ten se však s Gajdou záhy rozešel.
V tragickém roce 1938 se Gajda postavil na obranu republiky před nacistickým Německem. V časopise Národní právo publikoval 16. července článek, v němž hlásal: Bude-li zle, bude muset každý strom, pařez, strouha i kanálová propust střílet! V nouzi převládly tendence pro sjednocení národa, a tak 21. září hovořil Gajda spolu s dalšími odpůrci kapitulace z balkónu poslanecké sněmovny - Rudolfina - před shromážděnými Pražany. Po Mnichovu se stal místopředsedou Strany národní jednoty, a v březnu 1939 mu byla v rámci rehabilitace dokonce vrácena zpět hodnost generála - a to i s peněžitými požitky, za něž si koupil statek nedaleko Strakonic. Tragického dne 15. března 1939 stanul v čele Českého národního výboru svatováclavského, ale ten musel na nátlak nacistů svou činnost záhy ukončit.
Gajda se pak nečekaně disciplinovaně podřídil Háchově koncepci a přijal i Národní souručenství. To u českých fašistů vedlo k protigajdovské opozici, neboť ti tuto protektorátní instituci (zahrnující 99 % občanů Protektorátu) odmítali uznat a bojovali proti ní. Za okupace se Gajda nijak výrazněji neangažoval. Vědělo se o jeho rozporech s E. Moravcem, které ovšem měly dávné kořeny (Moravec proti němu svědčil v roce 1926 jako korunní svědek). Naposled ho Moravec vyhledal ještě 4. května 1945 s nabídkou, aby Gajda vyjednával se západním velením, když se s nepořízenou vrátila protektorátní delegace vyslaná K. H. Frankem. Gajda odmítl - měl despekt k Moravcovu kolaborantství a věděl, kdo ho poslal.
Přesto byl po válce postaven před soud. V roce 1947 mu soud vyměřil trest dvou let vězení, ale po započítání doby vyšetřovací vazby byl ihned propuštěn. Zemřel krátce po "vítězném" únoru.
Narodil se 14. 2. 1892 v Kotoru (Dalmácie, Černá Hora).
Radola Gajda / "Fašistický politik meziválečného období v ČSR" (zivotopisyonline.cz)
Radola Gajda (Wikipedia)
Generál Radola Gajda
Generál Radola Gajda
  www.libri.cz
Český biografický slovník XX. století
Viz
Kalendárium Duben 2008 (15.4.) a Kalendárium Únor 2012 (14.2.)
     
15. dubna 1978 (40. výročí)
se v Novém Městě na Moravě (Československo) narodila česká herečka , muzikantka, zpěvačka a moderátorka Markéta Plánková, provdaná Častvaj.
Známou se stala především díky seriálovým rolím.
Jedná se o absolventku kroměřížské hudební konzervatoře, poté se hlásila na JAMU. Tam to nevyšlo a až o něco později byla přijata na pražskou DAMU, kde vystudovala katedru alternativního a loutkového divadla. Během studií učila na konzervatoři a také začala hrát v ateliéru Jana Schmida. Velmi brzy pak byla obsazována do nejrůznějších rolí v inscenacích divadelního souboru Studia Ypsilon, kde účinkuje dodnes. Hrála v seriálu Zdivočelá země (2001). V roce 2005 jí do hlavní role svého televizního filmu Slečna Julie obsadil režisér Jiří Krejčík. Dva roky byla moderátorkou nedělního pohádkového pásma ČT pro děti Edův pohádkový balík. V seriálu Rodinná pouta hrála Hedviku Liškovou-Valentovou (vybral si ji někdejší režisér seriálu Jan Sládek). Hrála v seriálu Světla pasáže, který od února 2007 vysílala televize Nova. Od března 2008 (dílem 20) do prosince roku 2013 hrála v seriálu Ordinace v růžové zahradě 2, její postava zemřela v díle 456 na zástavu srdce.
Z divadelních rolí ve Studiu Ypsilon účinkovala v Orfeovi v podsvětí (režie Jan Schmid), rovněž ve Schmidově česko-kanadském projektu Já a ostatní. Dále hrála v Oprátce (Dvorní dáma a jiné), nyní účinkuje v Praze stověžaté (Drahomíra, Anča Vzaduhladká), ve Třech mušketýrech (Ketty), v Kometě Hanzelínově (zpěvačka Věra), v Rusalce (Lesní žínka). S herci z Rodinných pout také objížděla Českou republiku s putovním představením divadelní komedie Postel plná cizinců (Helga, Simone).
Je také zpěvačka, neboť je všestranně hudebně nadaná - hraje na akordeon, zobcovou flétnu a klavír. Je hostující členkou hudební skupiny Botafogo (spolu s kolegy s Ypsilonky Janem Jiráněm a Danielem Švábem).
Markéta Častvaj (Wikipedia)
Markéta Plánková (www.fdb.cz)
Markéta Plánková (www.csfd.cz)
Markéta Častvaj Planková
Markéta Častvaj Planková
  Jak šel čas (TV pohoda č. 15/2018)
     
15. dubna 1998 (20. výročí)
v Praze (Česká republika) zemřel český lékař, genealog a heraldik MUDr. František Lobkowicz, celým jménem Maria Franz de Paula Moritz Josef Leonhard Wolfgang Franz von Assisi Romanus Maurentius Pius Caspar Lobkowicz, příslušník beřkovické větve knížecího rodu Lobkowiczů.
Zpracoval podrobný rodokmen rodu. Jeho otec byl Mořic Lobkowicz, syn je poslanec a bývalý ministr Michal Lobkowicz.
Byl předním znalcem genealogie a historie české šlechty a problematiky řádů a vyznamenání.
František Lobkowicz pracoval po absolvování Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze po většinu života jako virolog a mikrobiolog na středočeské krajské hygienické stanici.
V roce 1947 se zapsal na právnickou fakultu UK v Praze a v roce 1948 přestoupil na lékařskou fakultu. V roce 1949 dostal povolávací rozkaz k PTP (pomocný technický prapor) na dva roky. Po skončení studií pracoval jako lékař mikrobiolog na hygienicko-epidemiologické stanici.
Po roce 1989 se stal předsedou Výboru křesťanské pomoci a pracovníkem katolické Charity. Byl členem Suverénního řádu Maltézských rytířů a náměstkem velkopřevora.
Pohřben byl v Cítově.
Narodil se 19. 8. 1927 v Praze (Československo).
František Lobkowicz (genealog) (Wikipedia)
O české šlechtě mezi včerejškem a zítřkem (legacy.blisty.cz, Josef Tomeš)
Erb Lobkoviců
Erb Lobkoviců
  Český biografický slovník XX. století
Viz
Kalendárium Srpen 2007 (19.8.) a Kalendárium Duben 2008 (15.4.)
     
15. dubna 1998 (20. výročí)
Poslanecká sněmovna schválila vstup ČR do NATO.

  Lípa č. 1/2008
     
16. dubna 1828 (190. výročí)
zemřel v Bordeaux (Gironde, Nová Akvitánie, Francie) španělský portrétní dvorní malíř, tiskař, grafik, litograf a rytec leptů období romantismu Francisco José de Goya y Lucientes.
Ve svých obrazech (k nejznámějším patří Sabat čarodějnic, Nahá Maja, či cyklus Hrůzy války) usiloval odhalit lidské nitro, a stal se tak předchůdcem výtvarné moderny.
Jedny z nejznámějších Goyových maleb jsou Nahá Maja (La Maja desnuda) a Oblečená Maja (La Maja vestida). Znázorňují stejnou ženu ve stejné pozici, avšak jednou nahou a podruhé oblečenou. Obraz Oblečená Maja namaloval Goya po pobouření ve španělské společnosti, které vyvolala Nahá Maja. Odmítl na nahé Maji namalovat šaty a místo toho vytvořil zcela nový obraz.
Další dobře známé Goyovo dílo je Saturn požírající svého syna, které zobrazuje scénu z řecko-římské mytologie, kdy bůh Saturn pojídá dítě. Tato malba je jedna ze 14 obrazů v cyklu nazvaném Černé malby.
Mnoho Goyových děl lze obdivovat v madridském Museo del Prado, některé však i jinde ve světě, mimo jiné ve Spojených státech amerických.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
16. dubna 1828 zemřel jeden z největších španělských malířů Francisco José de Goya y Lucientes. Bylo mu dvaaosmdesát let a měl za sebou velmi pozoruhodný život.
Syn pozlacovače se učil malbě v Zaragoze. Odešel do Madridu, oženil se se sestrou malíře Francisca Bayeua a měl s ní čtyřiadvacet dětí. Díky švagrovi získal objednávku na návrhy gobelinů pro královské paláce El Prado a El Escorial.
Ve čtyřiceti byl členem Akademie de San Fernando, královským malířem Karla IV. a milencem vévodkyně z Alby. Ve třiačtyřiceti ho ranila mrtvice a ztratil sluch. Utrpení mu však bylo pobídkou k ještě většímu obrazy tvůrčímu úsilí. Tehdy namaloval své nejkrásnější obrazy.
V roce 1799 ho král jmenoval dvorním malířem a ředitelem Akademie svatého Fernanda a Goya se mu odměnil nádhernými portréty královského páru i dvořanů. Dvorním malířem byl i po roce 1814, kdy na trůn usedl Ferdinand VII.
To už však Goya, zděšen brutalitou napoleonských válek, stále častěji maloval sám pro sebe. Na okraji Madridu si koupil "dům hluchého", "La Quinta del Sordo", a vyzdobil jeho stěny fantastickými obrazy čarodějnických sabatů a úděsných vizí. Koncem roku 1819 těžce onemocněl. On, jenž se stýkal s nejvyšší společností, byl náhle sám. Odešel do Francie, do Bordeaux, a naučil se technice litografie. Ovládl ji se stejnou bravurou, jako malbu.
Jeho návrat do Madridu byl triumfální, ale zjistil, že klid Bordeaux ho láká víc než dvorní lesk. A tak se vrátil do Francie, aby v ní už navždy zůstal.
Narodil se 30. 3. 1746 ve Fuendetodos (Aragonie, Zaragoza, Španělsko).
Francisco Goya (Wikipedia)
Francisco José de Goya y Lucientes: Malíř, jenž spojil staré a moderní malířství (zivotopisyonline.cz)
Francisco Goya (www.artmuseum.cz, Martina Glenn)
Francisco José de Goya y Lucientes (Autoportrét)
Francisco José de Goya y Lucientes (Autoportrét)
  Rok do kapsy
Lípa č. 1/2008
Lípa č. 4/2010
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Březen 2016 (30.3.)
     
16. dubna 1838 (180. výročí)
se v Praze (Čechy, Rakouské císařství) narodil český hudební skladatel a sbormistr Karel Bendl, pseudonym Podskalský.
Karel Bendl se původně vyučil rukavičkářem. Řemeslu se však nikdy nevěnoval. Vystudoval pražskou varhanickou školu v roce 1858 a stal se učitelem hudby. Působil rovněž v Umělecké besedě a v pěveckém sdružení Hlahol pražský. V roce 1864 se stal 2. kapelníkem německé opery v Bruselu a o rok později sbormistrem německé opery v Amsterodamu. Krátce působil rovněž v Paříži. Po návratu do Čech se stal sbormistrem pražského Hlaholu. Původně pouze mužský sbor rozšířil na velký smíšený sbor a proslul zejména uváděním velkých romantických skladeb. V letech 1874-1875 byl i druhým dirigentem Prozatímního divadla. Byl důvěrným přítelem Antonína Dvořáka. Podporoval jej v jeho těžkých začátcích a později v době Dvořákovy cesty po Spojených státech jej zastupoval na konzervatoři jako učitel skladby. Od 3. července 1890 byl řádným členem České akademie věd a umění.
Vedle Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka byl Bendl nejoblíbenějším českým skladatelem druhé poloviny 19. století. Jeho opera Leila se stala hned po Prodané nevěstě druhou českou operou vydanou tiskem. Bendlova tvorba nese znaky mírně sentimentálního romantismu (velmi obdivoval zejména F. Mendelsohna-Bartholdy). Často komponoval díla na typicky vlastenecké náměty (např. opery Černohorci, Dítě Tábora, Švanda dudák, či balet Česká svatba). Dnes jsou jeho orchestrální a operní díla prakticky zcela zapomenuta. Živá je však Bendlova sborová tvorba a to nejen pro jeho zásluhy o rozvoj sborového zpěvu v Čechách, ale i pro nesporné hudební kvality.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Český skladatel, sbormistr a dirigent, jehož jméno chceme slyšet od vás, byl současníkem Bedřicha Smetany. Pražák křtěný Vltavou studoval na varhanické škole a ve dvaceti letech už měl složeno množství krásných skladeb.
V naší ukázce sice můžete obdivovat jeho písně, ale oblibu u svých současníků původně vyučený rukavičkář získal nejprve svými sborovými pracemi. Složil jich na tři stovky. Od mládí vystupoval v pražských hudebních salonech a spolcích jako zpěvák údajně velmi příjemného tenoru. V roce 1864 byl díky pověsti výborného muzikanta jmenován druhým dirigentem opery v Bruselu a po jejím bankrotu sbormistrem německé opery v Amsterdamu.
V cizině však nevydržel dlouho, necelý rok. Po návratu do Prahy byl vřele přivítán a po odstoupivším Smetanovi jmenován sbormistrem Hlaholu. Tento post si udržel celých čtrnáct let a zasloužil se o to, že byl sbor rozšířen o ženskou složku. Přitom stále skládal. Prostou, působivou hudbu plnou krásných melodických nápadů.
Zhudebnil básně Josefa Václava Sládka, Vítězslava Hálka a Adolfa Heyduka. Je také mimo jiné autorem oper Lejla, Břetislav a Starý ženich.
Zemřel 20. 9. 1897 v Praze (Rakousko-Uhersko).
Karel Bendl (Wikipedia)
Bendl, Karel (Podskalský) (www.ceskyhudebnislovnik.cz, Vlasta Reittererová)
Bendl, Karel (1838 - 1897) (www.antonin-dvorak.cz)
Karel Bendl
Karel Bendl
  Lípa č. 1/2008
Kalendárium ČT1
     
16. dubna 1908 (110. výročí)
se v městě Choceň (Rakousko-Uhersko) narodil český herec, filmový režisér a producent Ladislav Brom, vlastním jménem Ladislav Kořínek, po emigraci John L. Brom.
Vystudoval stavební inženýrství na ČVUT v Praze. Později studoval herectví na pražské konzervatoři ve stejné době jako Lída Baarová a Jiřina Štěpničková. Následně byl angažován do tanečního sboru Nového německého divadla, kde tančil i jako sólista. S Jiřinou Štěpničkovou se často účastnil soutěží v tanci v pražských klubech. Později hrál v operetě v divadle v Českých Budějovicích a v divadle v Ostravě. V roce 1935 pobýval jako stipendista ministerstva zahraničí v Sovětském svazu, kde byl asistentem režie.
Publikoval básně pod pseudonymem Rimon.
Jeho filmovým debutem se v roce 1937 stala režie filmu Harmonika. Byl společníkem filmového producenta Reitera, později jeho firmu koupil a založil Bromfilm.
V listopadu 1941 byl zatčen a vyslýchán kvůli svému dřívějšímu pobytu v Sovětském svazu. Ve vězení pobyl čtyři měsíce. Z vězení se dostal na přímluvu Lídy Baarové.
Po 2. světové válce mu byla disciplinární komisí zastavena umělecká činnost. Bylo mu především vyčítáno, že dne 16. března 1939 vezl svého tchána dr. ing. Zdeňka Zástěru (člena Národní obce fašistické, za války v roce 1941 zatčeného gestapem a později Němci popraveného) a další osoby (včetně režiséra Václava Binovce) na pokyn generála Rudolfa Gajdy na Barrandov k převzetí filmových ateliérů A-B. Na jeho obhajobu se postavily známé osobnosti, např. spisovatel Ivan Olbracht. V květnu 1947 byl Brom odsouzen k pokutě dvakrát 100 000 korun. Po válce již nesměl filmovat, živil se jako obchodník s broušeným sklem a byl pod dozorem Státní bezpečnosti.
V roce 1948 pomohl se svou manželkou Lídě Baarové k emigraci do Rakouska. Brom sám emigroval stejnou cestou do Rakouska v roce 1949, později žil v Kanadě a působil pod jménem John L. Brom. Proslul jako cestovatel, spisovatel a dokumentarista. O cestě po Africe natočil film Nelítostná džungle.
V roce 1967 požádal o vízum k návštěvě Československa, avšak těsně před odletem tragicky zemřel.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Vlastním jménem se jmenoval Ladislav Kořínek. Byl hercem, scenáristou, režisérem, byl také nejmladším prvorepublikovým filmovým producentem. Povahou byl dobrodruh, nebál se riskovat a věděl si rady v každé situaci. V polovině 30. let minulého století odjel na studijní pobyt do Sovětského svazu. Za to byl za války vyslýchán gestapem a uvězněn. Propuštěn byl teprve na přímluvu herečky Lídy Baarové. Ta spolu s Oldřichem Novým hrála v jeho nejslavnějším filmu Život je krásný.
Po válce byl nařčen z kolaborace s nacisty, nesměl natáčet a živil se jako obchodník s broušeným sklem. Po roce 1948 pomáhá Lídě Baarové k emigraci do Rakouska. Později utíká z Československa i on. Usadil se v Kanadě, dal si jméno John, a jeho život plný dobrodružství pokračuje. Je cestovatelem po Africe, fotografem a dokumentaristou, diplomatem i spisovatelem. V roce 1969 požádal o vízum k návštěvě Československa. Ale cesty domů se nedočkal. Zemřel těsně před odletem.
Zemřel 22. 1. 1969 na cestě z Montrealu do New Yorku (USA).
Ladislav Brom (Wikipedia)
Ladislav Brom (www.csfd.cz, Jaroslav Lopour)
Ladislav Brom (www.fdb.cz)
Ladislav Brom
Ladislav Brom
  Kalendárium ČT1
     
16. dubna 1938 (80. výročí)
se v Brně (Československo) narodil český básník, publicista a významný písňový textař žánru pop music Pavel Vrba.
Od roku 1966 píše písňové texty pro přední interprety naší populární hudby. Často spolupracoval s rockovými soubory, je tvůrce a průkopník české rockové poetiky. Je autorem zpěvných textů k muzikálům.
Na svém kontě má zhruba 1300 nahraných písniček, celkem asi 2000 různých písňových textů pro mnohé interprety populární hudby. Jeho texty zpívala například rocková skupina Olympic (např. Jasná zpráva), Blue Effect (alba Svět hledačů či 33) nebo zpěváci Věra Špinarová, Petr Spálený, Petr Novák, Pavel Novák, Petra Janů, Lucie Bílá, Iveta Bartošová, Karel Gott, Helena Vondráčková a Michal David.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Napsat dobrý text k písničce, je umění. Pavel Vrba toto umění ovládal. Získal mnoho ocenění, ale největší odměnou mu bylo, a to je „jasná zpráva“, že se některé jeho slogany „vžily“. Jasná zpráva, mimochodem, byla jako nejhranější písnička vložena do Zlatého fondu Ochranného svazu autorů.
Když se řekne Jasná zpráva, myslí se tím něco nesporného. A nesporné je, že Pavel Vrba byl profesionál. Své texty „rozdal“ snad všem předním interpretům, a to i přes to, že byl svým založením rocker. Art rocková alba Blue Efektu a brněnských Synkop jsou nepředstavitelná bez jeho nezvyklé metaforiky a novotvarů.
Básně psal od mládí, ale stejně jako jeho otec, vystudoval strojařinu a pracoval jako projektant. Až v polovině šedesátých let se rozhodl odejít na volnou nohu a psaním textů se živit.
Jeho textařská kariéra začala písní Mám ráda cestu lesní. Rozsah práce Pavla Vrby byl obrovský. Podílel se na textech několika muzikálů, divadlo Viola uvedlo jeho poému Můj Ahasver a Mizející Praha, napsal knihu Yvetta Simonová a její osudoví muži a vydal vzpomínkovou prózu A prošlo tu 60+6 Andělů. Stěžejní je ovšem jeho písňová tvorba.
„Pavel Vrba byl skvělý člověk, který se zajímal úplně o všechno,“ řekl o něm diskžokej Miloš Skalka. „Navzdory tomu, že mu bylo třiasedmdesát, měl zájmy jako mladý kluk. Vstřebával veškeré impulzy a umřel, bohužel, v době, kdy mu to psaní šlo snad nejlíp.“
P. Vrba: z básně Můj Ahasver
Oblíkli blues
do plátku klarinetu
oblíkli blues
do rudejch jazyků
a čím to bejvá
že náhle nahý je tu
a křičí bez všech cavyků:
Chci lítat po světě svlečený
kdo se stydí, ať se nekouká
kdo nemá srdce půjčený
ať se mnou zařve i zabrouká….
Zemřel 7. 9. 2011 v Praze (Česká republika).
Pavel Vrba (textař) (Wikipedia)
Pavel Vrba - Textař, básník, dramatik (pavelvrba.cz)
Pavel Vrba
Pavel Vrba
  Český biografický slovník XX. století
Kalendárium ČT1
     
16. dubna 1958 (60. výročí)
zemřela v Chelsea (Londýn, Anglie, Spojené království) anglická biofyzička, chemička a bioložka Rosalind Franklinová, celým jménem Rosalind Elsie Franklinová, která se zabývala především rentgenovou krystalografií.
Přispěla velkou měrou k objasnění molekulární struktury DNA, RNA, virů, uhlí a grafitu.
Studovala na jedné z mála dívčích škol, kde se vyučovala fyzika a chemie. Díky tomu pak mohla studovat na Cambridgské univerzitě a zabývat se mikroskopickou strukturou virů, uhlí a nakonec i molekulami, které přenáší dědičnou informaci - DNA.
Franklinová je nejlépe známa svou prací na difrakčních obrazech DNA, které byly následně použity k správnému určení struktury DNA Watsonem a Crickem. Franklinová však sama zřejmě rozpoznala strukturu DNA, nicméně Watson a Crick ve své slavné práci z roku 1953 její příspěvek zmínili pouze několika slovy. Její zásluhy byly rozpoznány až ke konci 60. let. Po práci na DNA vedla Franklinová také výzkum na poli virologie. Zemřela však v 37 letech na rakovinu vaječníku.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Vynikající vědkyně Rosalind Franklinová měla nesmírnou zásluhu na objasnění struktury DNA. Pocházela z bohaté a vlivné londýnské židovské rodiny. Podle slov své tety byla už jako malá „znepokojivě chytrá“.
Rodiče ji přihlásili v té době na jednu z mála dívčích škol, kde se vyučovala i chemie a fyzika. To Rosalind později umožnilo dostat se na Cambridge. Naštěstí už tato prestižní škola přijímala také ženy.
Díky talentu a odhodlání se z Rosalind stala odbornice v oblasti rentgenové krystalografie. Touto metodou se pořídí snímky, ze kterých se dá odvodit prostorové uspořádání atomů.
Právě jeden takový vysoce kvalitní snímek, který Rosalind pořídila, ukázal její kolega Maurice Wilkins vědci Watsonovi. Nutno podotknout, že mu dal snímek k nahlédnutí bez jejího vědomí. James Watson a Francis Crick už nějakou dobu také pracovali na sestavení modelu struktury DNA, ale zatím bez úspěchu. Na správné řešení přišli až díky zmíněnému snímku. Jejich objev byl oslavován a dostali Nobelovu cenu. Spolu s Wilkinsem, který jim snímek Rosalind Franklinové ukázal.
Rosalind onemocněla rakovinou a zemřela v pouhých třiceti sedmi letech. Je možné, že to byl důsledek její práce s rentgenovým zářením.
Její lví podíl na objasnění struktury DNA se odhalil až roky po její smrti, když ji Watson dosti nelichotivě zmínil ve své knize. Kolegové, kteří Rosalind znali, proti Watsonově popisu protestovali. Díky tomuto rozruchu se vlastně na její zásluhy přišlo. To asi Watson nečekal.
Narodila se 25. 7. 1920 v Notting Hill (Londýn, Anglie, Spojené království).
Rosalind Franklinová (Wikipedia)
Není to nefér? Rosalind Franklinová odhalila tajemství DNA, ale Nobelovu cenu získali jiní (radiozurnal.rozhlas.cz)
Rosalind Franklinové (ne)byla DNA ukradená (www.ceskatelevize.cz)
Rosalind Franklinová
Rosalind Franklinová
  Kalendárium ČT1
     
16. dubna 1978 (40. výročí)
se v Praze (Československo) narodila česká televizní moderátorka Lucie Borhyová, která uvádí od roku 1999 Televizní noviny na TV Nova a od roku 2005 také magazín Víkend.
Už v raném dětství ji stihla tragédie, kdy se v polovině 80. let za dodnes nevyjasněných okolností zabil v autě její biologický otec Tomáš Cmíral, tehdy přední sólista Baletu Československé televize. Její maminka Alena si po několika letech našla nového partnera, Ladislava Borhyho, který Lucii adoptoval a v r. 1988 přibyl do rodiny syn Oskar.
Roku 1996 dokončila Gymnázium Františka Palackého v Neratovicích. Po gymnáziu se pokusila uspět u přijímacích zkoušek na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde se chtěla věnovat studiu oboru sociální práce. Po nepřijetí začala studovat Vyšší odbornou školu publicistiky, kterou úspěšně dokončila.
V roce 1997 začínala v TV Nova jako pomocná redaktorka ve zpravodajství. Několikrát obdržela cenu Nejoblíbenější ženy Novy v Anketě ANNO, v roce 2009 se umístila na třetí příčce (ANNO 2008). V roce 2007 se zúčastnila televizní soutěže Bailando, kde soutěžila s Petrem Pikem pro jeho postiženého synovce Daniela. V roce 2008 začala moderovat i Odpolední Televizní noviny.
Kromě moderování dostala i nabídky herecké - zahrála si v Ulici a v Comebacku a ve filmu Dědictví aneb Kurvaseneříká. Za svoji kariéru získala mnoho diváckých a televizních ocenění. Tvoří dlouholetou moderátorskou dvojici s Reynoldem Korantengem.
Uváděla řadu celovečerních pořadů jako Český Slavík, Ples Českých Slavíků na Žofíně, Motorka roku nebo charitativní pořad Srdce patří dětem. Účinkovala v pořadech Doremi, Hogo Fogo, Maxi Clever, Volejte Novu, Eso a v řadě dalších. Moderuje různé společenské akce, jako jsou například módní přehlídky, plesy, golfové turnaje a další.
Lucie Borhyová (Wikipedia)
Lucie Borhyová (www.fdb.cz)
Oficiální stránky Lucie Borhyová (oficialnistranky.cz)
Lucie Borhyová
Lucie Borhyová
  Jak šel čas (TV pohoda č. 15/2018)
     
16. dubna 1998 (20. výročí)
zemřel v Hodoníně (Česká republika) československý hokejový obránce Jiří Macelis.
Reprezentoval Československo na MS 1949, na kterém získal současně světový a evropský titul.
Narozený v Českých Budějovicích, kde také začínal s hokejem a vydržel zde až do roku 1950, kdy se stal obětí vykonstruovaného politického procesu v kause Modrý a spol.. Po oznámení informace, že reprezentační tým nejede na MS 1950, hráči byli frustrovaní. Shodou okolností několik dní před inkriminovaným dnem se dvěma hráčům - Václavu Roziňákovi a Jirkovi Macelisovi - narodili potomci, tak se hráči rozhodli to oslavit ve své oblíbené hospodě, kam část hráčů z ATK chodila na obědy a večeře. Alkohol ale vykonal své, vše začalo obměnami písniček, končilo politickými hesly. Bohužel hokejisté byli sledováni příslušníky StB, kteří situace využili a došlo k zatýkání. Jiří Macelis dostal 2 roky nepodmíněně, odseděl si 20 měsíců, vystřídal Pankrác, Bory, Jáchymov.
Po propuštění z vězení přišla nabídky na přestup do Slavia Karlovy Vary, kterou hráč využil. Vydržel zde plných 5 sezón. V jeho poslední karlovarské sezóně 1955/1956 si Jiří Macelis na soustředění v Ostravě zlomil levou nohu, došlo i ke zranění dalších opor, což v důsledku mělo za následek sestup do druhé ligy. Po sestupu přestoupil do Tatry Kolín, v roce 1958 do SHK Hodonín, kde kromě hraní se věnoval i trenérské práci, později se věnoval trenérské práci i ve Skalici.
V reprezentaci odehrál 15 zápasů, gól nevstřelil.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
V roce 1947 získalo na pražské Štvanici národní hokejové mužstvo Československa historicky první titul Mistrů světa. O rok později na olympijských hrách ve Svatém Mořici skončili druzí a v roce 1949 přivezli zlaté medaile z MS ve Stockholmu.
Mužstvo, které by si každý hýčkal, však místo na další šampionát do Londýna putovalo za mříže. Neslýchané? Bohužel. Nesmyslné obvinění z pokusu o emigraci režim myslel smrtelně vážně.
S hokejovými mistry světa jednal jako s nejtěžšími zločinci a v říjnu 1950 je po tvrdých výsleších a mučení odsoudil k celkovému trestu odnětí svobody v trvání 77 let a 8 měsíců.
Tehdy sedmadvacetiletý Jiří Macelis dostal dva roky, a protože v jeho případě byl vedle nesmyslného rozsudku vysloven i zákaz pobytu v rodných Budějovicích, po propuštění z jáchymovského uranového lágru rád přijal nové hokejové angažmá v Karlových Varech.
Brzy se opět dostal do výtečné formy a stal se lídrem karlovarského týmu. Bojový pokřik „Máco, ty musíš!“ byl brzy proslulý od Šumavy až k Tatrám. V první polovině padesátých let si Macelis svými výkony říkal o obnovenou reprezentační nominaci více než výmluvně. Ani pro něho však už dres s lvíčkem nebyl k mání.
Narodil se 7. 1. 1923 v Českých Budějovicích (Československo).
Jiří Macelis (Wikipedia)
Macelis Jiří (www.reprehokej.cz, Miloslav Jenšík)
Jiří Macelis
Jiří Macelis
  Kalendárium ČT1
     
16. dubna
je Světový den hlasu.
V roce 2002 byl 16. duben vyhlášen Světovým dnem hlasu. Cílem akce je připomenout, jak moc je pro nás hlas důležitý a jakému nebezpečí je denně vystavován.
Co je hlas?
"Hlas" je zvuk, který vzniká vibrací hlasivek. Hlas je pro člověka cenným nástrojem a je nejpoužívanější formou lidské komunikace. Správná péče a používání zvyšuje pravděpodobnost, že náš hlas bude trvale zdravý.
Problémy s hlasem jsou často provázeny chrapotem, bolestivostí při mluvení nebo přeskakováním hlasu. Vážnější potíže se projeví i pliváním krve nebo hlenu. Tyto příznaky vyžadují okamžitou pozornost a návštěvu praktického lékaře nebo ORL specialisty.
Změnám hlasu často předchází infekce horních cest dýchacích. Toto onemocnění způsobuje otok hlasivek, a tak i změnu jejich vibrace, což vede ke změně hlasu. Pokud se hlas nezlepší do dvou až čtyř týdnů po nachlazení, neváhejte navštívit specialisty na ORL. Zde podstoupíte podrobná vyšetření, která potvrdí či vyloučí závažné onemocnění.
11. Světový den hlasu (2013) (www.fnmotol.cz)
Světový den hlasu: Nechte si vyšetřit hlasivky (relax.lidovky.cz)
Svetový deň hlasu (Wikipedia, slovensky)
Světový den hlasu
Světový den hlasu
  Z historie (HaNo)
Viz
Kalendárium Duben 2017 (16.4.)
     
17. dubna 1808 (210. výročí)
zemřel ruský architek Ivan Jegorovič Starov.
Narodil se 23. 2. 1745.

  Lípa č. 1/2008
     
17. dubna 1928 (90. výročí)
zemřel v Praze (Československo) český lékař, patologický anatom, bakteriolog a hygienik profesor MUDr. Pavel Ludvík Kučera.
Pavel Ludvík Kučera roku 1897 promoval na české lékařské fakultě v Praze. Do roku 1919 byl docentem, později profesorem patologické anatomie, bakteriologie a hygieny na lékařské univerzitě ve Lvově. Roku 1919 se stal profesorem a prvním rektorem Masarykovy univerzity v Brně. Roku 1921 byl přijat do svazku profesorů Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze.
Zároveň byl pověřen budováním Státního zdravotního ústavu Republiky Československé, který vznikal za významné pomoci Mezinárodního zdravotního úřadu Rockefellerovy nadace, a stal se jeho prvním ředitelem. V roce 1925 byl ústav slavnostně otevřen. Kučera a jeho mladí spolupracovníci (čeští lékaři, absolventi amerických škol veřejného zdravotnictví) se zasloužili o to, že ústav vyráběl kvalitní séra a očkovací látky a zajišťoval odbornou základnu pro rozhodování ve všech základních otázkách zdravotnictví první republiky.
Při onemocnění T. G. Masaryka v roce 1921 byl Kučera povolán k jeho léčení jako konzultant.
Na rodném mlýně ve Štampachu u Mělníka mu byla 22. 9. 1929 odhalena pamětní deska.
Narodil se 30. 9. 1872 v mlýně Štempach (Štampach, okres Mělník, Rakousko-Uhersko).
Prof. MUDr. Ludvík Pavel Kučera (www.encyklopedie.brna.cz)
Stručná historie Lékařské fakulty Masarykovy univerzity (www.med.muni.cz)
Profesor MUDr. Pavel Ludvík Kučera
Profesor MUDr. Pavel Ludvík Kučera
  www.libri.cz
Viz
Kalendárium Duben 2008 (17.4.) a Kalendárium Září 2012 (30.9.)
     
17. dubna 1958 (60. výročí)
byla v Belgii otevřena první světová výstava Expo 58 po 2. světové válce.
Jejím cílem bylo ukázat pokrok v dobývání kosmu a využívání atomové energie. Symbolem výstavy se stal obří model krystalu - Atomium v Bruselu.
Atomium je model základní buňky krystalové mřížky železa zvětšený 165 miliardkrát. Tuto stavbu navrhl inženýr André Waterkeyn ku příležitosti mezinárnodní výstavy v Bruselu konané roku 1958. Stavba je tvořena devíti velkými koulemi o průměru 18 m, které jsou spojeny 22 chodbami o průměru 3 m, vzdálenost mezi koulemi je přibližně 23 m. Povrch stavby je 240 m2. Stavba vysoká 102 m váži 2400 tun. Prvky stavby jsou uspořádány tak, aby odpovídaly centrálnímu krychlovému systému. Atomium bylo projektováno jako symbol mezinárodní výstavy a nemělo stát déle, než výstava trvala, ale díky svému úspěchu a značné popularitě si zajistilo své trvalé místo mezi bruselskými pamětihodnostmi.
Atomium (Wikipedia)
Atomium v Bruselu
Atomium v Bruselu
  Rok do kapsy
Viz
Kalendárium Duben 2008 (17.4.)
     
17. dubna
je Světový den hemofilie.
Světový den hemofilie je každoroční událost věnovaná závažné krvácivé nemoci.
Závažnost krvácivé poruchy si připomínáme již od roku 1989. Datum 17. dubna nebylo zvoleno náhodně. V tento den se totiž narodil Frank Schnabel, zakladatel Světové hemofilické federace. Na jeho počest se každý rok ve stejné datum konají různé akce na podporu jedinců s krvácivým onemocněním. Česká republika nabízí hemofilikům zdravotní péči na špičkové úrovni, nemocní v jiných koutech planety takové štěstí však mít nemusí. Z tohoto důvodu je potřeba:
* zvýšit povědomí o krvácivé nemoci,
* poučit širokou veřejnost o projevech a průběhu choroby,
* pokusit se odstranit hluboce zakořeněné mýty - například ten, že hemofilie je nakažlivou chorobou (zbytečné předsudky totiž mnohdy zabraňují poskytnutí první pomoci a mohou vést ke zbytečné invalidizaci, či dokonce úmrtí nemocných).
Nemoc králů připomene Světový den hemofilie (www.hemofilie.cz)
Světový den hemofilie aneb vstupte do Zeměráje (www.hemofilie.cz)
Svetový deň hemofílie (www.shz.sk, slovensky)
Světový den hemofilie
Světový den hemofilie
  Z historie (HaNo)
Viz
Kalendárium Duben 2017 (17.4.)
     
18. dubna 1758 (260. výročí)
v Helmslädtu zemřel německý anatom, lékař a chirurg profesor Lorenz Heister.
Studoval v Giessenu a Wetzlaru. Roku 1706 začal v Amsterdamu studovat botaniku a u nizozemského anatoma F. Ruysche (1638-1731) anatomické demonstrace. Pracoval v polních lazaretech a v Leidenu, po promoci v Harderwijku se v roce 1708 vrátil do Amsterdamu. Sloužil jako vojenský chirurg v holandské armádě. V roce 1711 se stal profesorem anatomie a chirurgie na univerzitě v Altdorfu a od r. 1719 do konce svého života přednášel teoretické lékařství a botaniku. Napsal: Tractatus de catar,-acta, glaucomate et amaurosi (Altorf, 1712, 1720); Compendium anatomicum (1717); Compendium institutionum s. fundamentorum medicinae (1736); Kleine Chirurgie (Norimberk, 1747); Systema plantarum generale ex fructificatione (Helmstädt, 1748) a j. Nejdůležitějším dílem je však Chirurgie z roku 1718. Obsahuje nejen vše, co do chirurgie patří, ale i mnoho vyobrazení nově vynalezených nástrojů, způsobů obvazování a popisů nových operačních metod a ošetřovacích technik.
Do chirurgie podle něj patřilo i očkování proti černým neštovicím, akupunktura a transfuze krve (velmi riskantní převod krve ze zvířete člověku, poprvé proveden roku 1667 a velmi brzo zakázán). Práce se zabývá i laryngologií, urologií a je zákládající prací vědecké chirurgie v Německu. Vyšla v mnoha vydáních a byla přeložena do 7 jazyků. Heister sám se věnoval zejména očnímu lékařství, předložil nové učení o léčení šedého zákalu oční čočky. Prováděl tracheotomii, což byl jeho vlastní termín pro naříznutí hrdla při těžkém otoku, doporučoval okamžité podvazování cév při amputaci končetin místo do té doby používaného pouhého stlačení. Roku 1724 významně zlepšil porodnické kleště holanského chirurga J. Palfijna (1650-1730).
Narodil se 19. 9. 1683 ve Frankfurtu nad Mohanem.
Knihovna Akademie věd ČR (www.lib.cas.cz)
Heister Lorenz (lekarske.slovniky.cz)
Lorenz Heister (Wikipedia, anglicky)
Profesor Lorenz Heister
Profesor Lorenz Heister
  www.lib.cas.cz
Viz
Kalendárium Duben 2008 (18.4.)
     
18. dubna 1918 (100. výročí)
se v Angers narodil francouzský filmový kritik a teoretik André Bazin.
Výbor jeho studií vyšel pod názvem Co je film?.
Zemřel 11. 11. 1958.

  Všeobecná encyklopedie ve čtyřech svazcích: Diderot
     
18. dubna 1918 (100. výročí)
se v Poltavě (Sovětské Rusko; dnes Ukrajina) narodil český a československý malíř, grafik, typograf, scénograf, ilustrátor, kostýmní výtvarník a pedagog ruského původu docent Michael (Michal) Borisovič Romberg.
Michael Romberg se narodil v Poltavě na Ukrajině, kam se jeho rodiče (oba výtvarníci) přestěhovali z Petrohradu. Roku 1925 celá rodina emigrovala do Československa do Mukačeva na Podkarpatskou Rus. Michaila nechali rodiče zapsat do Ruského gymnázia s internátem a přípravnými třídami na úrovni základní školy v Moravské Třebové. Roku 1935 odjel Michail do Prahy, aby zde pod vedením profesorů Zdeňka Kratochvíla a Františka Kysely studoval na Umělecko-průmyslové škole, kterou zakončil maturitou roku 1941. Během studií se stýkal s emigrantským ruským prostředím, věnoval se ikonografii a podílel se na freskové výzdobě pravoslavné kaple Zesnutí přesvaté Bohorodice v Praze na Olšanských hřbitovech a na restaurátorských pracích v pravoslavném Chrámu svatého Petra a Pavla v Karlových Varech.
Roku 1944 odjel na Slovensko a zúčastnil se Slovenského národního povstání. Později působil v partyzánském odboji na Příbramsku a pomáhal Rudé armádě při osvobozování Československa. V létě roku 1945 se však dostal do transportu do Sovětského svazu. V Budapešti se mu ale podařilo uprchnout a pak se nějaký čas skrýval v Brně.
Po roce 1945 přerušil Michail většinu styků s ruským emigrantským prostředím a snažil se splynout s prostředím českým (podepisoval se například jako Michal). Intenzivně se věnoval knižním ilustracím a v průběhu dalších let ilustroval více než dvě stě titulů především od ruských autorů, ale i od českých klasiků, dále pohádkových knih, knih s folklórní tematikou a také učebnic ruštiny i hudební výchovy. Jeho ilustrační tvorba vychází z ruského lidového umění a z avantgardní grafiky 20. let.
Roku 1950 se oženil s malířkou Dagmar Kunzovou, která s ním později spolupracovala na grafické úpravě knih. Od roku 1952 začal spolupracovat s Národním divadlem v Praze jako scénograf a kostýmní výtvarník a od roku 1957 také s filmem a později i s televizí. Začal působit jako pedagog na katedře scénografie na Divadelní fakultě Akademie múzických umění (DAMU) v Praze u profesora Františka Tröstera. Roku 1968 byl jmenován docentem kostýmního výtvarnictví a po smrti profesora Tröstera se stal na DAMU vedoucím katedry scénického výtvarnictví.
V oblasti výstavnictví se podílel například na Výstavě slovenského folklóru v Praze, Československého folklóru v Bernu a na výtvarném řešení expozic na brněnských veletrzích. Ve spolupráci s profesorem Vladimírem Sychrou vytvořil gobelíny pro slavnostní síň Karolina. Jako ilustrátor získal celkem šestkrát ocenění v československé soutěži o Nejkrásnější knihu roku.
Zemřel 15. 6. 1982 v Praze (Československo).
Michael Romberg (Wikipedia)
Romberg Michael Borisovič (abart-full.artarchiv.cz)
Michael Borisovič Romberg: Zátiší
Michael Borisovič Romberg: Zátiší
  Z historie (HaNo)
Lípa č. 1/2008
Viz
Kalendárium Červen 2012 (15.6.)
     
18. dubna 1958 (60. výročí)
byl do kin uveden film režiséra Bořivoje Zemana Páté kolo u vozu.
Česká filmová komedie o tom, že i ono zbytečné "páté kolo", dokáže občas nejen pořádně rozhýbat zdánlivě spořádanou rodinu, ale také v pravý čas a na pravém místě zasáhnout a zabránit neštěstí. Ačkoli emancipovaná redaktorka jednoho ženského časopisu hlásá, aby se hlavně prarodiče nenechávali zneužívat svými dospělými dětmi, bez zábran přijímá skutečnost, že její matka, dosud čiperná důchodkyně, pracuje v její domácnosti jako pomocnice pro všechno, aniž by se dočkala nejen jakékoli mzdy, ale ani uznání. Babička se však poučí z jednoho článku, který napsala právě její dcera - a vzbouří se. Navíc je natolik moudrá, že zabrání rozpadu manželství jejích nejbližších. Výrazné moralizátorské tendence jsou naštěstí drženy v přijatelných mezích a nabádavé ponaučení je docela humorné.
Režie: Bořivoj Zeman. Scénář: Bořivoj Zeman, Jiří Karásek. Kamera: Jan Stallich. Hudba: Julius Kalaš. Zvuk: Milan R. Novotný. Scénografie: Oldřich Bosák. Masky: František Čížek. Kostýmy: Libuše Hozová, Marie Rubášová.
Hrají: Zdeňka Baldová, Vlasta Fabianová, Miloš Nedbal, Jaroslava Tvrzníková, Jiří Kříž, Jaroslav Vojta, Helena Loubalová, Rudolf Jelínek, Josef Kemr, Bedřich Veverka, Marie Nademlejnská, Blažena Slavíčková, Marcela Sedláčková, Eva Svobodová, Zdeněk Jílek, Josef Zíma, Rudolf Princ, Hermína Vojtová, Milka Balek-Brodská, Anna Steimarová, Josefa Pechlátová, Jiří Štuchal, Alois Dvorský, Bohuš Hradil, Alexander Vizváry, Mária Sýkorová.
Páté kolo u vozu (www.csfd.cz)
Páté kolo u vozu (www.fdb.cz)
Páté kolo u vozu (www.youtube.com, video/audio, 2:21 min)
Páté kolo u vozu (1957)
Páté kolo u vozu (1957)
  Jak šel čas (TV pohoda č. 15/2018)
     
18. dubna
je Mezinárodní den památek a historických sídel.
UNESCO střežící mimo jiné kulturní dědictví celého světa vyhlásilo tento den v roce 1982 za mezinárodní den památek a sídel. Členové - národní komitéty připravují pro tento den různé konference, kolokvia a další příležitosti k setkávání a hlavně zvýšení povědomí o památkách a památkové péči. Těchto akcí se většinou účastní vlastníci památek, správy měst, odborná veřejnost a zástupci široké veřejnosti, kteří mají o dějiny, památky a architekturu zájem. V České republice se to týká hlavně organizací, jako je Sdružení historických sídel Čech, Moravy a Slezska, Český národní komitét ICOMOS, Ministerstvo kultury ČR, Ministerstvo pro místní rozvoj ČR a spoluráce je zde navázána i s kanceláří prezidenta ČR. Na tomto setkání se pravidelně udílí Cena za nejlepší přípravu a realizaci Programu regenerace městkých památkových rezervací a zón a samozřejmě i Státní cena za památkovou péči.
Mezinárodní den památek a sídel 18. 4. (svatky.centrum.cz)
Výlety plné památek, tajemství a historie (cestovani.idnes.cz)
International Day for Monuments and Sites - 18 April 2018 - Events (www.icomos.org, anglicky)

ICOMOS (International council on monuments and sites)
  Z historie (HaNo)
Viz
Kalendárium Duben 2017 (18.4.)
     
19. dubna 1588 (430. výročí)
zemřel v Benátkách (Benátsko, Itálie) italský renesanční malíř Paolo Veronese, rodným jménem Paolo Caliari (Cagliari), který pracoval hlavně v Benátkách.
Narodil se jako Paolo Cagliari (též Paolo Caliari) v rodině veronského sochaře Gabriela Cagliari, u něhož a u svého strýce malíře Antonia Badile ve Veroně se také učil a pracoval. Roku 1548 se na pozvání kardinála E. Gonzagy přestěhoval do Mantovy, kde maloval fresky v tamním dómu. Od roku 1555 se usadil v Benátkách, kde na sebe upozornil slavným obrazem „Svatba v Káně galilejské“ (nyní v Louvru) a freskou „Hostina v domě Leviho“, kvůli níž byl na udání vyšetřován inkvizicí. Další slavná díla jsou fresky v benátské knihovně a v kostele sv. Šebastiána. Vytvořil množství často velmi rozměrných portrétů, obrazů a fresek pro kostely i pro paláce a vily. Jeho obrazy charakterizuje dramatická kompozice a barevnost ve stylu benátského manýrismu. Největší sbírky jeho obrazů - kromě Benátek - jsou v pařížském Louvru, v galerii v Drážďanech, v Berlíně, v petrohradské Ermitáži a jinde. Několik jeho obrazů má také Národní galerie v Praze.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Narodil se v roce 1528, životem prošel se jménem, které získal podle rodného města, Verona.
Téměř celý život však prožil v Benátkách. "Jeho první malby benátské," říká kronikář, "povznesly jej mezi nejlepší umělce té doby. Jeho soupeři sami při soutěži na nástropní malby v benátské bibliotéce přiřkli mu zlatý řetěz, vítězi ustanovený, což nemálo přispělo k jeho slávě."
Měl stále tolik zakázek, že ani při nejlepší vůli nestíhal vyhovět všem zájemcům. Byl to malíř smyslné životní radosti. Maloval nádheru a požitkářství benátského života v jeho plné slávě a rozkoši a jeho život se podobal jeho obrazům.
Jen jednou narazil, to když namaloval Hostinu u Léviho. Inkvizice jej tedy podrobila ostrému výslechu, "poněvadž zobrazil blázny, opilé Němce, trpaslíky a jiné pošetilosti."
Narodil se roku 1528 ve Veroně (Benátsko, Itálie).
Paolo Veronese (Wikipedia)
Paolo Veronese (www.artmuseum.cz, Martina Glenn)
Životopisy - Veronese Paolo - 1528 - 1588 (www.rodon.cz)
Paolo Veronese
Paolo Veronese
  Lípa č. 1/2008
https://www.mpo.cz/
http://www.ceskatelevize.cz/
Kalendárium ČT1
     
19. dubna 1848 (170. výročí)
byl v Praze ustaven tzv. Konstituční spolek ze stoupenců velkoněmecké myšlenky (začlenění Čech do budoucího sjednoceného Německa).
Vznikl jako politická protiváha Národního výboru.

  Lípa č. 1/2008
     
19. dubna 1928 (90. výročí)
zemřel v Praze (Československo) český filosof, spisovatel, prozaik, dramatik, básník Ladislav Klíma, originální metafyzický myslitel, stoupenec důsledného solipsismu.
Jeho myšlení se vytvářelo v opozici vůči dobovému pragmatismu a pozitivismu, jeho vývoj se odehrával zcela mimo rámec uznávaných společenských hodnot.
Ladislav Klíma (českým filosofem J. Patočkou byl nazván předčasným myslitelem absurdity) bývá považován za nejoriginálnějšího českého myslitele.
Narodil se jako syn advokátního úředníka. Od mládí byl plně zaujat filosofií, která se stala Klímovou jedinou náplní i jediným smyslem celého jeho života. Ve své gymnaziální práci se hanlivě vyjádřil o panovnickém rodu Habsburků, a byl proto vyloučen ze studií v celé monarchii. Přestoupil tedy na gymnázium v Záhřebu, ale ani to nedokončil a nakonec se usadil v Praze. Jeho ideálem byl život "volného myslitele", žít bez občanského povolání, svobodný, eremitsky jen sám sobě. Řadu let žil z dědictví, později z drobných honorářů či darů přátel (patřil mezi ně i básník Březina), jen v době největší nouze přijímal dočasná zaměstnání jako například železničáře či nočního hlídače. Věnoval se jak psaní, tak sebezdokonalování.
Klímova filosofie a život byly výsměchem nejen akademické filosofii, ale i běžným normám české společnosti. Jeho dílo zachycující vnitřní existenciální pocity vznikalo pod vlivem horečnatě pracující fantazie (sám píše, že na 90 % svých textů zničil pro přílišnou obscénnost). Z jeho díla byla vydána pouze část, zbytek se zachoval jen ve zlomcích. Svou první knihu Svět jako vědomí a nic (1904) vydal anonymně (podruhé vyšla s předmluvou roku 1928). Prohlásil v ní existenci světa za závislou na individuálním . Svět se mu stává souhrnem na sebe působících duševních stavů. Vůle nutí k vytváření sebe sama podle svých vlastních představ. Svět je to, co z něho chce mít (ludibrionismus). Filosof E. Chalupný, jeden z mála, který si knihy všiml, ji uvítal jako historickou událost v dějinách české filosofie.
Další knihy vyšly až o dvacet let později - články a studie Traktáty a diktáty (1922) a Vteřina a věčnost (1922). Veselohra Matěj Poctivý, kterou napsal společně s Arnoštem Dvořákem, musela být v roce 1922 po premiéře v Národním divadle po protestech stažena. Podobně skandál provázel vydání největší Klímovy beletristické práce Utrpení knížete Sternenhocha (1928), jehož polistopadová filmová podoba vzdor režii J. Němce a hvězdnému obsazení nepřesvědčila. Po filosofově smrti byl v roce 1932 vydán ještě výbor z próz nazvaný Slavná Nemesis.
Po roce 1989 vycházejí Klímova díla v mnoha vydáních u různých nakladatelů; nakladatelství TORST zahájilo v roce 1996 fundamentálním beletristickým dílem Velký román vydávání Klímových sebraných spisů.
L. Klíma:
"Stupeň úcty ke stáří udává stupeň ušlechtilosti a pravé ceny u všech národů a kultur."
"V každé myšlence se svíjí pravda, pochybování a tušení."

Narodil se 22. 8. 1878 v Domažlicích (Rakousko-Uhersko).
Ladislav Klíma (Wikipedia)
Ladislav Klíma: Jsem Absolutní Vůle… (životopis) (zivotopisyonline.cz)
Ladislav Klíma na kresbě Alfréda Justitze
Ladislav Klíma na kresbě Alfréda Justitze
  www.libri.cz
Český biografický slovník XX. století
Lípa č. 2/2008
Viz
Kalendárium Duben 2008 (19.4.) a Kalendárium Srpen 2008 (22.8.)
     
20. dubna 1468 (550. výročí)
zemřel v Praze (České království) český kněz a husitský diplomat Martin Lupáč.
Martin Lupáč sympatizoval už jako student pražské university se snahami o obrodu katolické církve, účastnil se například v roce 1412 potupného průvodu Prahou, který hanobil papeže a odmítal prodej odpustků. V době husitského hnutí se postavil na stranu umírněných táborů, od roku 1427 spolupracoval s Janem Rokycanou, zvláště při jednáních o přijetí kompaktát. Osobně se účastnil vyjednávání husitů se zástupci basilejského koncilu v roce 1432 v Chebu a sám byl členem tří husitských poselstev do Basileje. Jeho velká chvíle nastala při třetím pobytu na koncilu v lednu 1434, kdy jednal sám jménem celé země a vyzval církevní otce, aby přiměli všechny obyvatele Čech přijímat pod obojí. Spolu s Rokycanou vyjednával roku 1434 v Řezně s císařem Zikmundem a pak ještě jednou o rok později v Brně. 21. října 1435 byl zvolen biskupem a stal se Rokycanovým sufragánem (pomocníkem). V této funkci byl přítomen v roce 1436 na jednání jihlavského sněmu, který vyhlásil kompaktáta a přijal Zikmunda za českého krále. V té době už byl Lupáč delší dobu farářem v Chrudimi, kam se uchýlil, když musel Rokycana opustit po příchodu Zikmunda Prahu. Další zprávy o Martinu Lupáčovi máme až z roku 1452. Jako klatovský farář se stal prostředníkem mezi arcibiskupem Rokycanou a tábory. Po vzniku kunvaldské jednoty se hlásil k českým bratřím, i když až do své smrti zůstal kališnickým knězem.
Narodil se koncem 14. století.
Martin Lupáč z Chrudimi, husitský diplomat a teolog (www.husitstvi.cz)
Husité v Basileji (www.e-stredovek.cz, Jiří Motyčka)
Dokument popisující basilejský koncil
Dokument popisující basilejský koncil
  www.libri.cz
Viz
Kalendárium Duben 2008 (20.4.)
     
20. (19.) dubna 1768 (250. výročí)
zemřel v Benátkách (Benátsko, Itálie) italský grafik, malíř a rytec leptů Canaletto, vlastním jménem Giovanni Antonio Canal.
Proslavil se obrazy svého rodného města, tedy Benátek. Ke své práci využíval Camery obscury.
Malířství se učil u svého otce Bernarda Canala, který vytvářel jevištní kulisy, a dále v Římě, odkud se do rodného města vrátil v roce 1719. Jeho vzorem byl malíř benátských vedut Giovanni Paolo Pannini. Podle jeho vzoru zobrazoval Canaletto na svých obrazech každodenní život.
Ve 20. letech 18. století se Canalettovým mecenášem stal britský obchodník a sběratel Joseph Smith, který byl v roce 1744 jmenován britským konzulem v Benátské republice. Za Smithovy podpory pobýval Canaletto mezi lety 1746 až 1755 v Anglii. Zde vytvořil celou řadu obrazů anglické krajiny, včetně hradu Warwick, Westminsterského opatství a Whitehallu.
V roce 1763 byl jmenován členem benátské Akademie.
Prosluněné ovzduší Přístavu Svatého Marka nebo stříbřitý opar Pohledu na Londýn s Temží proslavily malíře Antonia Canala zvaného Canaletto (1697-1768) již za jeho života po celé Evropě.
Narodil se 18. (7.) 10. 1697 v Benátkách (Benátsko, Itálie).
Giovanni Antonio Canal (Wikipedia)
Canaletto (www.artmuseum.cz, Martina Glenn)
Terisio Pignatti: Canaletto (www.databazeknih.cz)
Giovanni Antonio Canal
Giovanni Antonio Canal
  Z historie (HaNo)
Lípa č. 1/2008
Viz
Kalendárium Říjen 2017 (18.10.)
     
20. dubna 1898 (120. výročí)
se v Paříži (Francie) narodil francouzský prozaik Emmanuel Bove, vlastním jménem Emmanuel Bobovnikoff.
V jeho poetice se odrazil ruský původ otce a materiální nesnáze.
Zemřel 13. 4. 1945.

  Slovník francouzsky píšících spisovatelů
     
20. dubna 1918 (100. výročí)
se v městě Lund (Skane, Švédsko) narodil švédský fyzik profesor Dr. Kai Manne B. (Boerje) Siegbahn (Kai Manne Börje Siegbahn); Nobelova cena za fyziku (1981).
Narodil se v Lundu, jeho otec Manne Siegbahn získal Nobelovu cenu za fyziku v roce 1924.
V roce 1944 získal doktorát na Stockholmské univerzitě. Mezi lety 1951 a 1954 byl profesorem na technologické univerzitě KHT a poté mezi lety 1954 a 1984 profesorem experimentální fyziky na Uppsalské univerzitě.
V roce 1981 získal Nobelovu cenu za fyziku „za příspěvek k rozvoji elektronové spektroskopie s vysokým rozlišením“. Dalšími laureáty této ceny za stejný rok byli Nicolaas Bloembergen a Arthur Schawlow „za příspěvky k rozvoji laserové spektroskopie“.
Zemřel 20. 7. 2007 v městě Ängelholm (Skane, Švédsko).
Kai Manne Boerje Siegbahn (Wikipedia)
Kai Siegbahn (alchetron.com, anglicky)
Kai Siegbahn, Swedish Physicist, Dies at 89 (www.nytimes.com, Jeremy Pearce, anglicky)
Kai Manne Börje Siegbahn
Kai Manne Börje Siegbahn
  Z historie (HaNo)
     
20. dubna 1978 (40. výročí)
zemřel v New York City (New York, USA) český spisovatel, dramatik, novinář a politický publicista liberální orientace Ferdinand Peroutka.
Navazoval na havlíčkovskou novinářskou tradici, současně byl ovlivňován anglosaskou publicistikou a kulturou vůbec. Po únorovém převratu v roce 1948 odešel do exilu; nejprve do Anglie, od roku 1950 žil v USA.
Bývá považován za jednoho z nejvýznamnějších představitelů české předválečné demokratické žurnalistiky. Je autorem díla Budování státu, pojednávajícího o vzniku a prvních letech Československa. Svoji novinářskou kariéru započal hned po maturitě v roce 1913 příspěvky do Herbenova časopisu Čas. Po komunistickém únorovém převratu roku 1948 odešel do exilu.
Ferdinad Peroutka se z New Yorku rozloučil s domovem na rozhlasových vlnách Svobodné Evropy komentářem 10. prosince 1977 na téma blížícího se výročí úmrtí Karla Čapka. Ve stejný den promluvil o svých zdravotních potížích. Ač nikdy neměl vážnější problémy kromě depresí, tentokrát to bylo vážné. Den před Štědrým dnem mu oznámil ošetřující lékař, že má maligní tumor v pravé plíci a že podstoupí kobaltové ozáření. Pacient se zdvořile pousmál a řekl: "Pane doktore, jsem ve vašich rukách." Do poslední chvíle vnímal pozemský svět, ale 20. dubna 1978 jeho srdce dotlouklo. Po pěti dnech se konal pohřeb v kostele svatého Jana Nepomuckého, kde se s ním rozloučili Karel Steinbach, Josef Škvorecký a Jiří Voskovec. Až po sametové revoluci v roce 1991 byla urna s jeho popelem převezena na Vyšehradský hřbitov.
V Americe byla prý šťastnější spíš Slávka Peroutková (jeho třetí žena) než Ferdinand. "On byl šťastnej, že jsme pohromadě," vyprávěla po návratu do vlasti. "Jeho neštěstí asi bylo, že nezůstal v Německu. Uměl německy jako česky a všecky německý noviny by se o něj praly. Jenomže neodcházel proto, aby posloužil sobě, ale aby něco udělal pro vlast. A jakmile se dozvěděl, že se tvoří Rádio Svobodná Evropa, chtělo být při tom." Když Václav Havel přijel v šedesátých letech udělat s ním rozhovor, nabádal ho Peroutka k opatrnosti, že na změnu je příliš brzo.
Život v emigraci na něj působil depresivně. "Peroutka v Americe neprorazil. Chtěl dělat beletrii, ale nebyl zvyklý hlásit se o pozornost, která mu předtím celý život přicházela sama. Byl hrdý a neuměl si říct o pomoc. Kromě toho v sedmdesátých letech jeho vliv ve Svobodné Evropě pomalu slábl. Nastoupili noví šéfové, které nezajímalo, co píše. Říkali jsme jim účetní. Navíc on byl zvyklý na přístup já pán - ty pán," svědčila jeho třetí žena.
Po Peroutkovi nám zůstala cena a možná podnět, který navrhl v jednom z četných rozhlasových komentářů: "Stalin zemřel, ale zůstala po něm tradice, že s historií je možno udělat cokoli. Ten nebo onen najednou nesmí být jmenován, z fotografií skupin nejdříve je vymazán jeden muž, pak druhý. Bylo by praktické, kdyby tabulky se jmény ulic byly na provázku, jejž lze snadno přeříznout."
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Novinář a dramatik Ferdinand Peroutka se již v mládí dostával do konfliktu se svými učiteli, takže měl nejen špatnou známku z češtiny, ale především z mravů. Když byl přesvědčen, že má pravdu, nebál se ji hájit proti sebevětší autoritě.
Troufal si polemizovat i se samotným T. G. Masarykem. Prezident si ale jeho názorů vážil a pozval ho do Lán na pověstný „lunch“. Pro mladého novináře nakonec dopadla audience natolik dobře, že ho Masaryk požádal, aby začal vydávat nový kulturně-politický časopis. Nabídl mu příspěvek milion českých korun. Taková nabídka se neodmítá, a tak opustil místo šéfredaktora Přítomnosti i místo redaktora Lidových novin a založil vysoce prosperující týdeník Tribuna. Začátkem války mu Emanuel Moravec nabídl spolupráci. Striktně ji odmítl a šest let za to strávil v koncentračních táborech. Přežil jen zázrakem.
Komunisté, kteří roku 1946 vyhráli ve volbách, dobře věděli, že přesvědčeného demokrata na svou stranu nikdy nezískají a budou se ho muset zbavit. Nejprve se ho pokusili umlčet zkrácenými dodávkami papíru. Když to nepomohlo, rozhodli se pro politický a osobní nátlak. Po komunistickém převratu mu nezbývalo nic jiného než emigrace.
O muži, na kterého se ptám, kdosi napsal: "Byl to novinář, který s demokracií žil, když ona žila, byl s ní uvězněn, když byla vězněna a odešel s ní, když byla vypuzena."
Tohle tvrzení jakoby shrnulo celý jeho život. Demokratické principy hájil už jako člen Pátečníků, tedy klubu prvorepublikových intelektuálů, kteří se scházeli ve vile bratří Čapků. Pro své postoje vůči nacismu byl v září 1939 zatčen a až do konce války vězněn v koncentračním táboře.
Když v roce 1948 vyslovil zásadní nesouhlas s komunismem, byl nucen odejít do exilu, ze kterého se už nikdy nevrátil. Prohlásil: „Národ nebojoval za to, aby násilí jen dostalo jinou barvu; bojoval, aby násilí nebylo.“
F. Peroutka:
"Pouze ten křičí, kdo není ujištěn o pravdě svých slov. Pravdě pak sluší klidná pevnost a chladná prostota."
Narodil se 6. 2. 1895 v Praze (Rakousko-Uhersko).
Ferdinand Peroutka (Wikipedia)
Ferdinand Peroutka - prozaik, žurnalista, dramatik a esejista (www.spisovatele.cz)
Novinář, spisovatel a účastník odboje. Před 40 lety zemřel Ferdinand Peroutka (www.irozhlas.cz)
Ferdinand Peroutka
Ferdinand Peroutka
  Výročí týdne - Ferdinand Peroutka - 20. duben 1978 (Týdeník Rozhlas č. 16/2018, str. 23, Karel Polanský)
Český biografický slovník XX. století
Z historie (HaNo)
Lípa č. 4/2009
www.libri.cz
http://www.totalita.cz/
http://knihy.abz.cz/
https://www.databazeknih.cz/
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Únor 2015 (6.2.)
     
20. dubna 2008 (10. výročí)
zemřel v Praze (Česká republika) český skladatel a hudební dramaturg Jiří Kalach.
Od 90. let 20. století působil coby dramaturg Symfonického orchestru Českého rozhlasu v Praze. Pocházel z hudebnické rodiny, jeho otec Josef Kalach byl také hudebním skladatelem. Po absolutoriu konzervatoře a pražské AMU započalo jeho působení na poli české hudby na přelomu 50. a 60 let 20. století.
Jeho dílo zahrnuje hudbu filmovou, scénickou, symfonickou (celkem 20 skladeb, z toho pět symfonií), komorní (celkem 11 skladeb, z toho šest smyčcových kvartet a dvě klavírní sonáty) jakož i hudbu vokální.
Jiří Kalach skládal kromě koncertních děl také pro film. Mezi nejvýznamnější počiny patří hudba k celovečernímu trezorovému filmu režiséra Zdenka Sirového Smuteční slavnost s Jaroslavou Tichou v titulní roli. V jednom případě se Kalach objevil na plátně také jako herec a to v povídkovém snímku Hlídač dynamitu (1960/1963), kam ho obsadil opět režisér Sirový.
Narodil se 9. 3. 1934 v Praze (Československo).
Jiří Kalach (Wikipedia)
Jiří Kalach (www.csfd.cz)
Jiří Kalach (www.fdb.cz)
Jiří Kalach
Jiří Kalach
  Z historie (HaNo)
Viz
Kalendárium Březen 2014 (9.3.)
     
21. dubna 1828 (190. výročí)
se ve Vouziers (Ardenny) narodil francouzský literární historik, literární kritik, filozof a spisovatel Hippolyte Adolphe Taine (pseudonym Frédéric-Thomas Graindorge), představitel pozitivizmu.
Vycházel z Condillacova senzualismu, záhy se profiloval jako přední představitel pozitivismu.
Měl mimořádný vliv na dílo řady francouzských spisovatelů, jako např. Zoly, Bourgeta a Maupassanta.
Z díla: La Fontaine a jeho bajky (La Fontaine et ses fables, 1853 a 1860), Dějiny anglické literatury (Histoire de la littérature anglaise, 1864), O rozumu (De l’intelligence, 1870), Eseje kritické a historické (Essais de critique et d’histoire), Francie před revolucí - svazek 1. (česky 1906), Revoluční Francie (česky 1907), Jakobíni. Díl I./II. (česky 1908), Konec revoluce. Díl prvý/druhý/třetí (česky 1910), Filozofie umění (Philosophie de l’art, česky 1913), William Shakespeare (česky 1916), Studie o dějinách umění (česky 1978).
H. Taine:
Poznávají se tři týdny, milují tři měsíce, hádají se tři léta, snášejí se třicet let a děti začnou znova."
Milovat znamená trpět, nemilovat pak zemřít."

Zemřel 5. (3.) 3. 1893 v Paříži (Francie).
Hippolyte Taine (Wikipedia)
Hippolyte Taine (www.databazeknih.cz)
Hippolyte Taine (www.ucl.cas.cz, PDF)
Hippolyte Taine - Portrét od Léona Bonnata
Hippolyte Taine - Portrét od Léona Bonnata
  Z historie (HaNo)
Slovník francouzsky píšících spisovatelů
Viz
Kalendárium Březen 2013 (5.3.)
     
21. dubna 1838 (180. výročí)
se v Praze (Rakouské císařství) narodil český herec, komik, režisér, dramatik, autor divadelních her a veseloher František Ferdinand Šamberk (Ferdinand František Šamberk), vlastním jménem František Xaver Schamberger.
Od milovnických a hrdinských rolí přešel na obor komický, v němž se propracoval mezi nejoblíbenější pražské herce. Jako herec i dramatik se nejúspěšněji uplatňoval v repertoáru letních arén, které byly tehdy pobočnými, lidovými scénami českého divadla.
Narodil se do velké rodiny obchodníka s máslem v Praze, Novém městě. Začal se učit řemeslu, ale prostřednictvím literátů Šumavského a Koláře se seznámil s Josefem Kajetánem Tylem. Pod jeho vlivem se pro herectví rozhodl velice záhy. Herecky se vzdělával soukromě u Josefa Jiřího Kolára a později u Karla Šimanovského. Už ve svých 15 letech začal hrát jako ochotník ve Švestkově divadle a krátce po neúspěšném pokusu o angažmá ve Stavovském divadle (1854) odešel na venkov ke kočovným divadelním společnostem: nejprve k Zöllnerově vedené J. K. Tylem, pak k různým německým, se kterými se dostal až do Berlína a Královce. Do Prahy se vrátil roku 1859 a v červenci 1860 nastoupil do českého souboru Stavovského divadla. Od roku 1862 pak hrál v Prozatímním divadle, následovalo několikaměsíční angažmá v Královci a nakonec v roce 1881 získal angažmá v Národním divadle v Praze.
V pobočné letní scéně Stavovského divadla Arény na hradbách se z něj stal velice populární herec-komik, ač původně hrával role tragédů. Zahrál si řadu milovnických rolí. Ve stejném duchu psal i svoje frašky, které taky zpravidla hrál. Přidržoval se jednak tvůrčích metod svého učitele J. K. Tyla, rolím dodával módní pikantnosti podle vzorů francouzské konverzační komedie (kombinace situací, překvapivé dějové obraty). Reagoval také na aktuální společenské události své doby. Využil znalost stoleté tradice vídeňské frašky.
Z Národního divadla v roce 1883 odešel, pokračoval u Švandovy společnosti na Smíchově a u Pištěkovy na Vinohradech. Do Národního divadla se však v roce 1885 vrátil a na jeho scéně hrál pak až do roku 1901, kdy odešel na odpočinek. Řada jeho her je na repertoáru mnoha divadel ještě dnes a byly vysílány i v televizi. Zemřel ve svých 65 letech v Praze a pochován je na pražských Olšanech.
Jeho manželka Julie Šamberková (1846-1892) byla také herečkou a jejich syn Vladimír (1869-okolo 1930) byl hercem a malířem.
Zemřel 25. 12. 1904 v Praze (Rakousko-Uhersko).
František Ferdinand Šamberk (Wikipedia)
Šamberk František Ferdinand (www.cesky-jazyk.cz)
František Ferdinand Šamberk (www.databazeknih.cz)
František Ferdinand Šamberk
František Ferdinand Šamberk
  Z historie (HaNo)
www.cesky-jazyk.cz
Lípa č. 1/2008
Lípa č. 3/2009
https://vltava.rozhlas.cz/
Viz
Kalendárium Prosinec 2014 (25.12.)
     
21. dubna 1848 (170. výročí)
se ve Wiesentheidu (Bavorsko) narodil německý psycholog, (etno)muzikolog, filozof, hudební teoretik, muzikolog, vysokoškolský pedagog profesor Carl Stumpf.
Byl žákem Franze Brentana a Rudolfa Hermanna Lotzeho, sám silně ovlivnil Edmunda Husserla při definování základů filozofické fenomenologie a Maxe Wertheimera, Wolfganga Köhlera i Kurta Koffku, kteří vyvinuli gestalt psychologii.
Mezi jeho žáky patřil i spisovatel Robert Musil, byl též osobním přítelem Tomáše Garrigue Masaryka.
Byl profesorem (od r. 1894) a nakonec rektorem (od r. 1907) Berlínské (dnes Humboldtovy) univerzity.
Působil i na německé části Karlovy univerzity v Praze (1879-1884).
K jeho nejznámějším pracím patřila kniha Tonpsychologie z roku 1878 zabývající se vnímáním zvuků. V oblasti filozofie rozlišil jevy (smyslové obsahy, paměťové obrazy) a jejich funkce (stavy, prožitky), ty první by dle něj měla zkoumat „fenomenologie“ - právě tento názor ovlivnil Stumpfova žáka Husserla. E. Husserl připsal Stumpfovi „v úctě a přátelství“ svá Logická zkoumání.
Zemřel 25. 12. 1936 v Berlině (Nacistické Německo).
Carl Stumpf (Wikipedia)
Carl Stumpf (www.phil.muni.cz)
Profesor Carl Stumpf
Profesor Carl Stumpf
  Z historie (HaNo)
     
21. dubna 1898 (120. výročí)
zemřel v Lipsku (Sasko, Německé císařství) francouzský romantický hudební skladatel německého původu Louis Théodore Gouvy.
Narodil se jako nejmladší ze čtyř dětí v rodině bohatého francouzského průmyslníka. Jeho předci pocházeli z Belgie, jeho pradědeček se však usadil v Sársku (Saarland) a v roce 1751 založil východně od Saarbrückenu železnou huť, kterou nazval Goffontaine po své domovské vesnici v Belgii. Théodorův otec provozoval dále tuto huť, zemřel však předčasně v roce 1829 a matka Caroline se pak přestěhovala se svými syny k příbuzným do Metzu.
Gouvy studoval nejprve od roku 1836 v Paříži práva. Protože jeho rodné město připadlo tehdy k Prusku, neměl dlouhá léta francouzské občanství, což mu působilo řadu potíží. Nebyl z tohoto důvodu připuštěn ke zkouškám, a proto přerušil studium. Francouzské občanství získal až ve svých 32 letech.
Během studia se rozhodl věnovat hudbě, kvůli občanství však nemohl studovat na francouzské konzervatoři. Byl nucen studovat soukromě u profesorů konzervatoře (Antoine Elwart a Pierre Joseph Zimmermannn). Své první skladby napsal v roce 1841, dva roky poté napsal dvě etudy pro klavír, které nesou opusové číslo 1.
V roce 1844 pobýval v Římě a byl činný v uměleckém kroužku, jehož členy byli Eduard Franck, Karl Anton Eckert a Wilhelm Gade. Po návratu do Paříže se stal jeho přítelem pianista Karl Halle, jehož prostřednictvím se seznámil s Frédérikem Chopinem a Hectorem Berliozem.
Za svého života získával Gouvy uznání dosti váhavě a se zpožděním. Po smrti upadlo jeho dílo v zapomenutí na celé století. Jako zdůvodnění tohoto zapomenutí se uvádí autorovo postavení na rozhraní dvou kultur, německé a francouzské, v době, kdy mezi oběma státy, Německem a Francií, vládlo neustálé napětí a docházelo k projevům otevřeného nepřátelství. Nadto se Gouvyho hudební zájmy nesetkaly s vkusem francouzského publika, které nebylo v této době vstřícné vůči instrumentální hudbě. Když později Edouard Lalo slavil úspěchy v této oblasti hudby, Gouvy již psal převážně sborová díla.
Narodil se 3. 6. 1819 v Goffontaine (Schafbrücke, Saarbrücken).
Louis Théodore Gouvy (Wikipedia)
Louis Théodore Gouvy: Cid (Le Cid) (www.scena.cz)
Louis Théodore Gouvy
Louis Théodore Gouvy
  Z historie (HaNo)
     
21. dubna 1908 (110. výročí)
se v Praze (Rakousko-Uhersko) narodil český technik profesor Ing. Dr. Jan Ducháček.
Zabýval se pružností a pevností stavebních konstrukcí.
Z díla: Nauka o pružnosti a pevnosti - 2. díl, Teoretická pružnost (1964); Statika stavebních konstrukcí (1967).
Zemřel 9. 1. 1974 v Praze (Československo).
Ducháček, Jan, 1908-1974 (katalog.kfbz.cz)
Profesor Jan Ducháček (vlevo) blahopřeje akademiku Bechyňovi k 85. narozeninám
Profesor Jan Ducháček (vlevo) blahopřeje akademiku Bechyňovi k 85. narozeninám
  Český biografický slovník XX. století
Viz
Kalendárium Duben 2008 (21.4.) a Kalendárium Leden 2014 (9.1.)
     
21. dubna 1998 (20. výročí) filosof
zemřel v Paříži (Francie) francouzský filozof, filolog, spisovatel, jazykovědec, epistemolog, sociolog, literární teoretik, vysokoškolský učitel a literární kritik profesor PhDr. Jean-Francois Lyotard.
Vycházel z fenomenologie. Svou kritiku sociální skutečnosti představil v díle Smyslná ekonomie.
V letech 1950 - 1952 působil jako profesor filozofie v Alžírsku, poté vyučoval na francouzských lyceích. V roce 1971 obdržel doktorát z filozofie. Svůj čas dělil mezi univerzitní výuku na Sorboně a v Nanterre a působení v Národním centru pro vědecký výzkum (Centre national de la recherche scientifique, CNRS). Stal se rovněž členem Mezinárodního filozofického kolegia (College International de Philosophie) v Paříži, profesorem na Kalifornské univerzitě v Irvine a hostujícím profesorem na Yalově univerzitě a dalších univerzitách ve Spojených státech amerických, Kanadě, Evropě a Jižní Americe. Naposledy působil jako emeritní profesor Univerzity v Paříži VIII a profesor na Emoryho univerzitě v americké Atlantě.
Lyotard hledá podobu, jakou na sebe může v postmoderní situaci brát etika, resp. dobro či spravedlnost. Budou se muset zakládat na vnímavosti k rozmanitému v jeho vzájemné nesouměřitelnosti, případně na vnímavosti vůči universálním Idejím, které nejsou nijak zpřítomnitelné (Ideje universálního jazyka, universálních lidských dějin, universálního společenství). Zde navazuje na Kanta, v návaznosti na něj mluví i o "vznešenu" jako citu doprovázejícím vědomí nepresentovatelnosti Idejí a jiných nepresentovatelných záležitostí, které jsme nicméně presentovat vyzývání (také např. okamžik, čas). O presentaci nepresentovatelného, resp. jeho nepresentovatelnosti usiluje umění, které Lyotard označuje jako "avantgardní".
Je pochován na hřbitově Pere-Lachaise v Paříži.
Narodil se 10. 8. 1924 ve Versailles (Paříž, Francie).
Jean-François Lyotard (Wikipedia)
Postmodernismus a konec vědy (www.sds.cz, Jiří Svršek)
Petr Drulák: Úvahy o postmoderní filosofii vědy (nb.vse.cz)
Profesor PhDr. Jean-Francois Lyotard
Profesor PhDr. Jean-Francois Lyotard
  Slovník francouzsky píšících spisovatelů
Viz
Kalendárium Duben 2008 (21.4.) a Kalendárium Srpen 2014 (10.8.)
     
22. dubna 1418 (600. výročí)
byl na svém „45. všeobecném sedění“ ukončen velký církevní koncil v Kostnici, na němž byli odsouzení Češi Jan Hus a Jeroným Pražský.

  Rok do kapsy
     
22. dubna 1658 (360. výročí)
se narodil italský houslista a skladatel Giuseppe Torelli.
Zemřel 8. 2. 1709.

  Lípa č. 1/2008
     
22. dubna 1858 (160. výročí)
se v obci Čekanice u Blatné (Rakouské císařství) narodil český botanik a mykolog Josef Velenovský, profesor Univerzity Karlovy.
V letech 1878-1883 vystudoval na Karlově univerzitě botaniku a filosofii. Byl žákem Ladislava Čelakovského, navštěvoval i botanické přednášky Moritze Willkomma. Velmi cenná je Velenovského latinsky psaná květena Bulharska Flora Bulgarica (1891). Velenovský publikoval také díla z oborů morfologie rostlin, mykologie, bryologie a paleobotaniky. Významná je jeho Srovnávací morfologie rostlin (1905). V r. 1885 se na UK habilitoval, r. 1892 byl jmenován mimořádným a r. 1898 řádným profesorem botaniky (na UK působil do r. 1927, mj. s Bohumilem Němcem, 1873-1966, orientovaným na rostlinnou anatomii a fyziologii). Významných badatelských výsledků dosáhl zejména v oblasti mykologie a srovnávací morfologie rostlin. V Praze založil Botanický ústav a řídil tamější botanickou zahradu.
Svéráznými úvahami, především ve spisu Přírodní filosofie, zasáhl i do filozofie, kde chtěl navázat na Marešovu kritiku pozitivismu, naturalismu a na jeho úvahy metodologické. Při tom (a při studiu paranormálních jevů) se dostal pod vliv krajního spiritualismu, okultismu. Karel Vorovka ho označil za „magického idealistu“ (a své recenze I. a II. dílu Přírodní filosofie v Naší vědě zařadil do seznamu svých publikací „týkajících se okultismu“). Základními kategoriemi Velenovského přírodní filozofie jsou hmota, duch, éter. Hmota je všude v prostoru spojena éterem s duchem, duch je pojítkem všeho, a proto duchovní svět je tím pravým světem (F. Krejčí psal v této souvislosti o Velenovského „kosmickém psychismu“). Proti evolučnímu názoru kladl asi dvacet nových principů, např. princip organické harmonie (vzájemné podpory živočichů). Ve Velenovského příspěvcích o otázkách společenských, kulturních a politických je zřejmý jeho politický konzervatismus a odpor vůči domácí „realistické tradici“.
Josef Velenovský má v Mezinárodním rejstříku jmen rostlin zkratku Velen.
Zemřel 7. 5. 1949 v obci Mnichovice u Prahy (Československo).
Josef Velenovský (Wikipedia)
Velenovský, Josef (botany.cz, Ladislav Hoskovec)
Josef Velenovský, 50. výročí úmrtí (abicko.avcr.cz)
Profesor Josef Velenovský
Profesor Josef Velenovský
  Z historie (HaNo)
https://www.databazeknih.cz/
http://muzeum3000.nm.cz/
     
22. dubna 1948 (70. výročí)
se v Brně (Československo) narodil český dramaturg, scenárista a divadelní publicista Jiří Daněk.
Scenárista TV inscenací Paroháči (1973); Kára (1975); Prokop Diviš (1977).
Dramaturg TV filmů a inscenací Klec (1973); Kára (1975); Strom vědění dobrého (1976); Racek (1976); Nehoda (1977); Člověk odjinud (1977); O Nesytovi (1994).
Zemřel 11. 3. 1998 v Praze (Česká republika).
Jiří Daněk (www.fdb.cz)
Daněk Jiří / 22.4.1948-11.3.1998 (biography.hiu.cas.cz)
Daněk, Jiří (search.mlp.cz)
O Nesytovi (TV film), dramaturgie Jiří Daněk
O Nesytovi (TV film), dramaturgie Jiří Daněk
  Z historie (HaNo)
Lípa č. 1/2008
     
22. (23.) dubna 1998 (20. výročí)
v Praze (Česká republika) zemřel český jazykovědec, lingvista a bohemista Dr. Zdeněk Hlavsa, CSc.
V letech 1945 - 1950 studoval na FF UK, později učil na střední škole, od roku 1964 byl pracovníkem ÚJČ ČSAV v Praze, od roku 1990 redaktorem časopisu SaS (Slovo a slovesnost). Zabýval se především syntaxí současné češtiny a jazykovou kulturou.
Z díla: Denotace objektu a její prostředky v současné češtině (1975); Mluvnice češtiny 3 (1986); Větné vzorce v češtině (1987); Akademická pravidla českého pravopisu (1993); Český jazyk pro střední školy I.-IV. ročník (1998);
Český jazyk pro střední odborné školy a studijní obory středních odborných učilišť všech typů (1999); Pravidla českého pravopisu (2005).
Narodil se 6. 6. 1926 v Horní Bříze (okres Plzeň sever, Československo).
Hlavsa, Zdeněk (kcjl.modry.cz, I. Marešová, DOC)
Zdeněk Hlavsa (www.databazeknih.cz)
Odešel Zdeněk Hlavsa (nase-rec.ujc.cas.cz)
Zdeněk Hlavsa: Český jazyk pro střední školy I.-IV. ročník / Mluvnická a stylistická část
Zdeněk Hlavsa: Český jazyk pro střední školy I.-IV. ročník / Mluvnická a stylistická část
  Český biografický slovník XX. století
Viz
Kalendárium Duben 2008 (22.4.)
     
22. dubna
je od roku 1970 Dnem Země, kdy ho američtí studenti uspořádali poprvé ve snaze o prosazení nových ekologických zákonů a zvýšení státního rozpočtu na ochranu životního prostředí.
Den Země je den věnovaný Zemi, který se každoročně koná 22. dubna. Tento svátek je ovlivněn původními dny Země, které se konaly při oslavách jarní rovnodennosti, 21. března, a oslavovaly příchod jara. V moderním pojetí jde o ekologicky motivovaný svátek, upozorňující lidi na dopady ničení životního prostředí, a rozvíjející diskuzi o možných cestách řešení. V poslední době byla několikrát vyslovena myšlenka, že by svátek bylo lépe posunout na letní slunovrat, protože by hezké počasí přilákalo více lidí. Nezdá se však pravděpodobné, že by se našla vůle měnit již zavedené datum.
Historie vyhlášení tohoto dne sahá do roku 1969, kdy především John McConnell začal volat po vzniku mezinárodního dne Země a v rámci těchto snah vytvořil i vlajku Země. První Den Země byl slaven v San Francisku. Tato oslava byla pravděpodobně zamýšlena nejen jako ekologicky zaměřený svátek, ale i jako levicově orientovaný happening bojovníků proti válce ve Vietnamu. Kampaň s tímto svátkem spojená si kladla za cíl přenést otázku ekologie do politických kruhů. Cílem bylo zvýšit energetickou účinnost, recyklovat odpadky a hledat obnovitelné zdroje energie. Tato akce měla velký ohlas zejména mezi studenty.
OSN začalo tento svátek slavit o rok později (1971). V roce 1990 se k Americe připojil i zbytek světa a 22. duben se stal Mezinárodním dnem Země.
Den Země (Wikipedia)
Den Země (fskatamaran.aston.cz)
Den Země (www.jitrnizeme.cz, Ivana Paukertová)
je Evropský den akcí proti rasismu.
Evropský den akcí proti rasismu již ve svém názvu skrývá svůj význam. Na celém světě se v tento den konají různé akce zaměřené proti rasismu. Zároveň je tento den věnovaný obětem rasismu, připomínka toho, že všichni jsme si rovni bez ohledu na barvu pleti.
Evropský den akcí proti rasismu probíhá na celém světě od roku 1971, v České republice od roku 1990.
Evropský den akcí proti rasismu 22. 4. (svatky.centrum.cz)
Evropský den akcí proti rasismu přináší program pro děti i andělské Terne Čhave (www.kulturne.com)
Neoficiální vlajka Dne Země od Johna McConnella
Neoficiální vlajka Dne Země od Johna McConnella
  Z historie (HaNo)
www.quido.cz
Viz
Kalendárium Duben 2017 (22.4.) a Kalendárium Duben 2008 (22.4.)
     
23. dubna 1858 (160. výročí)
se v Kielu (Schleswig-Holstein, Německo) narodil německý fyzik profesor Max Karl Ernst Ludwig Planck (Max Karl Ernest Ludwig Planck), považovaný za jednoho ze zakladatelů kvantové teorie; Nobelova cena za fyziku (1918).
Zabýval se především termodynamikou. Jeho revoluční kvantová hypotéza z roku 1899 otevřela cestu kvantové fyzice.
Jeho otec byl profesorem ústavního práva na univerzitě v Kielu a později Göttingenu. Zapsal se do dějin klasické termodynamiky a také teorie relativity objevem vztahu mezi hybností, energií a hmotností.
Po maturitě se mladý Planck rozhodoval mezi dráhou klavírního virtuóza a fyzika. V roce 1867 se rodina přestěhovala do Mnichova. Od roku 1874 zde Max Planck studoval univerzitu. Vzdor radám svého profesora fyziky, že tato věda je uzavřena a nestojí za to, aby se jí mladý člověk věnoval, se rozhodl věnovat fyzice. Jeho oblíbeným předmětem byla termodynamika, a tak se dostal k termodynamice záření. Později Planck studoval na univerzitě v Berlíně (mj. u Helmholtze a Kirchhoffa).
Max Planck se věnoval pedagogické činnosti. Jako profesor teoretické fyziky v Berlíně napsal velkou učebnici tohoto oboru.
V letech 1880-1885 Planck přednášel na univerzitě v Mnichově.
V roce 1885 přešel Planck na univerzitu v Kielu. Ve stejném roce se oženil se svou kamarádkou z dětství Marií Merckovou (zemřela 1909).
V letech 1889-1927 po Kirchhoffově smrti převzal jeho místo na katedře teoretické fyziky v Berlíně.
Max Planck se podílel na vývoji klasické termodynamiky, tedy formulaci první a druhé věty termodynamiky. Planck se zasadil o zdůraznění významu pojmu entropie (pojem zavedl R. Clausius). Zobecnil třetí větu termodynamickou, která se týká entropie.
V roce 1900 zformuloval vyzařovací zákon. Planckův vyzařovací zákon popisuje rozdělení spektrální hustoty záření černého tělesa. Planck, jenž je zakladatelem kvantové teorie, se zabýval vyzařováním těles. Během dvou měsíců Max Planck odvodil teoretické zdůvodnění svého vztahu na základě předpokladu, že se energie šíří nespojitě po kvantech (energie vyzařování je úměrná frekvenci nebo vlnové délce). Planckova teorie světelného kvanta vzbudila jen malou pozornost. První z těch, kdo ji dále rozvinuli, byl Einstein, který pomocí ní vysvětlil fotoelektrický jev.
V letech 1912 až 1943 zastával Max Planck funkci tajemníka sekce matematiky a přírodních věd Pruské akademie věd. Jejím členem byl od roku 1894.
V roce 1918 mu byla udělena Nobelova cena za fyziku za objev kvantové teorie.
V osobním životě byl Planck těžce zasažen oběma světovými válkami: v první světové válce padl jeho nejstarší syn a v roce 1945 byl na základě obvinění z příprav atentátu na Hitlera popraven jeho druhý syn.
Max Planck:
Princip energie je záležitost zkušenosti. Pokud by tedy jednoho dne měla být jeho všeobecná platnost zpochybněna, což v atomové fyzice není vyloučené, pak by se problém perpetua mobile stal náhle aktuálním. V tom případě není jeho nesmyslnost vůbec absolutní.

Zemřel 3./4. 10. 1947 v Göttingenu (Dolní Sasko, Německo).
Max Planck (edu.techmania.cz, Mgr. Magda Králová)
Max Planck (www.converter.cz, Jiří Bureš)
Max Planck (Wikipedia)
Profesor Max Karl Ernst Ludwig Planck
Profesor Max Karl Ernst Ludwig Planck
  Rok do kapsy
www.quido.cz
http://www.rozhlas.cz/
Viz
Kalendárium Říjen 2007 (4.10) a Kalendárium Duben 2008 (Výročí měsíce)
     
23. dubna 1878 (140. výročí)
v Paříži (Francie) zemřel český malíř historických výjevů z českých dějin a romantických scén z Černé Hory Jaroslav Čermák.
Patří ke generaci českých malířů - realistů, kteří se v polovině 19. století snažili navázat kontakty s pokrokovým uměním v západních zemích. Vedle řady historických kompozic z národních dějin a z bojů Černohorců za svobodu, jimiž ve své době získal mezinárodní úspěch, vytvořil realistické maríny (obor krajinářství, zabývající se malbou moře a námořních výjevů) z Roscoffu a interiéry selských jizeb z Bretaně a Dalmácie.
Krátce studoval na pražské Akademii, pak v Mnichově a v Antverpách, žil v Belgii a nakonec trvale ve Francii. Přestože strávil většinu života v cizině, nejenže neztratil kontakt s Prahou, ale měl hluboké vlastenecké cítění. To ho vedlo k historickým motivům českých dějin, především z husitského období. Z pocitů slovanské vzájemnosti a z obdivu k osvobozeneckému boji Jihoslovanů proti turecké nadvládě vznikaly jeho slavné obrazy z Černé Hory. Čermák však maloval také zátiší a podobizny a snad právě zde dosáhl vrcholu své tvorby, když nad romantickým heroismem a idealizací historických pláten převážil hluboký smysl pro realismus.
Roku 1873 bylo Čermákovi nabídnuto místo ředitele pražské Akademie. Z osobních důvodů - a jistě ke škodě českého umění - odmítl. I tak však byl velkým zjevem, prorazil provinciálnost českého prostředí, vyrovnal domácí vývoj s pokročilejšími trendy evropského umění a do českého malířství přinesl nové slohové podněty, jasné barvy i realistické cítění. Ve své době patřil k největším postavám evropského malířství, ale doma, v Čechách, byl plně doceněn až se zpožděním.
Narodil se 1. 8. 1830 v Praze (Rakouské císařství).
Jaroslav Čermák (malíř) (Wikipedia)
Jaroslav Čermák
Jaroslav Čermák
  www.libri.cz
Lípa č. 1/2008
Lípa č. 2/2010
http://partahaku.blog.cz
Viz
Kalendárium Srpen 2010 (1.8.)
     
23. dubna 1908 (110. výročí)
se v Hronově na Náchodsku (Rakousko-Uhersko) narodil český spisovatel, prozaik a publicista Egon Hostovský.
V roce 1949 zůstal v exilu. Jeho předválečné prózy odrážely problém židovské asimilace v českém prostředí a osudy mravně rozvrácených a narušených. V pozdějších prózách se stále vracelo téma emigrace a duchovní izolace člověka v cizím prostředí, ústící v metaforu o osamělosti a odcizení jedince v moderním světě.
Byl bratranec rakouského spisovatele Stefana Zweiga.
Vystudoval gymnázium v Náchodě (1927), poté začal studovat filosofii v Praze, roku 1929 přešel na universitu do Vídně, ale tam brzy studia zanechal.
Roku 1930 se vrátil do Prahy, kde pracoval v několika nakladatelstvích jako nakladatelský redaktor.
V roce 1937 se Egon Hostovský stal úředníkem československého ministerstva zahraničí, roku 1939 pracovně odjel do Bruselu, odkud po okupaci Československa (15. března 1939) emigroval do Paříže, po jejím dobytí do Portugalska a roku 1941 do USA, kde byl zaměstnán v New Yorku na československém konzulátu.
Po druhé světové válce se vrátil do Československa, kde opět pracoval na ministerstvu zahraničí.
Roku 1948 po druhé emigroval - odešel do Dánska, pak Norska a nakonec do USA, kde pracoval nejprve jako učitel češtiny, později jako novinář a redaktor rádia Svobodná Evropa.
Po jeho smrti byla založena literární Cena Egona Hostovského.
Jeho tvorba je ovlivněna jeho židovským původem a dvojí emigrací. Jeho hrdinové zápasí se zlem, jsou vinou politického vývoje nuceni odejít z vlasti, hledají ztracené jistoty a kořeny. Tvorbu před první emigrací ovlivnil expresionismus a dílo Fjodora Michajloviče Dostojevského. V díle jsou výrazné pocity vykořeněnosti a pronásledování, schizofrenní rozpolcení osobnosti, bezvýchodnost až existencialismus hlavních hrdinů.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Spisovatel Egon Hostovský napsal řadu knih o nesmyslnosti světa a groteskní tragičnosti života. Právem. Měl za sebou dvojí emigraci a léta stesku po zemi, v níž se narodil. Poprvé utíkal před nacisty. Podruhé po únoru 48. V nadějí plném ovzduší "pražského jara" 68 toužil se vrátit, ale měl strach.
"Proč píšeš: Přijedu, jestli se mezitím nic nestane? Co by se mohlo přihodit, ty starej pesimisto?" Psal mu ještě v červenci 1968 František Hrubín. Za měsíc už věděl, čeho se Hostovský bál a že už se asi do Čech nepodívá. Žil v Norsku, v Americe, v Dánsku - nakonec se vrátil do Států.
"Bylo to jakési zmoudření dona Quijota který přestal nejen revoltovat, ale i žít plným životem, k němuž vždy patří nové naděje a sny. Už ani neřeším otázku, kdy jsem ztratil možnost zakotvit, vkořenit se, vrůst." Egon Hostovský zemřel 7. května 1973.
Zemřel 7. 5. 1973 v Montclair (Montelair, New Jersey, USA).
Egon Hostovský (Wikipedia)
Egon Hostovský - prozaik, novinář, učitel češtiny (www.spisovatele.cz)
Egon Hostovský (www.slovnikceskeliteratury.cz, Blanka Svadbová)
Egon Hostovský
Egon Hostovský
  Český biografický slovník XX. století
www.libri.cz
www.quido.cz
Lípa č. 1/2008
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Květen 2013 (7.5.)
     
23. dubna 1918 (100. výročí)
se v Paříži (Francie) narodil francouzský romanopisec, esejista a dramatik Maurice Druon.
Jeho kritický a přitom dramaticky komponovaný pohled na společnost a dějiny souvisí jak s jeho literárním a politologickým vzděláním, tak s válečnými událostmi, v jejichž víru se jako mladík ocitl.
Zemřel 14. 4. 2009.

  Slovník francouzsky píšících spisovatelů
     
23. dubna 1928 (90. výročí)
se v Santa Monica (Kalifornie, USA) narodila americká filmová herečka, diplomatka a politička Shirley Templeová-Blacková, celým jménem Shirley Jane Temple-Blacková.
V dětství zazářila jako filmová hvězda. Od roku 1989 působila jako velvyslankyně USA v Československu.
V letech 1989-1992/1993 byla velvyslankyní USA v Československu a Ghaně.
Narodila se v Santa Monice (Kalifornie) ve velmi skromných poměrech. Od 4 let hrála ve filmu, rychle se stala velmi známou a obdivovanou dětskou filmovou herečkou. Již v roce 1934 (v šesti letech) byla oceněna při udělování filmových Oscarů. Jako devítiletá měla měsíční příjem v desítkách tisíc dolarů. Její podoba se objevovala na kosmetice, panenky Shirley byly hitem a prodávaly se po milionech.
Dne 19. září 1945 se Shirley Temple provdala za herce Johna Agara. V roce 1948 se jim narodila dcera Linda Susan. John a Shirley společně hráli ve dvou filmech, Fort Apache z roku 1948 a Adventure in Baltimore z roku 1949. Dne 5. prosince 1949 Shirley podala žádost o rozvod, v procesu jí byla přidělena péče o dceru Lindu Susan, rozvod byl dokončen přesně po roce, 5. prosince 1950.
V lednu 1950 potkala Charlese Aldena Blacka, za kterého se provdala 16. prosince 1950. Téhož dne veřejně oznámila ukončení svojí filmové kariéry. Dne 28. dubna 1952 se jim narodil syn, pojmenovaný po otci Charles Alden Black. Dne 9. dubna 1954 přišla na svět dcera Lori Black. Templeová a Black zůstali manželé až do Blackovy smrti 4. srpna 2005.
Na konci padesátých let se znovu krátce objevila jako herečka v divadle a televizi, poté se začala věnovat charitě a politice.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Ve 30. letech vládly americkým filmům děti a myšák Mickey. V letech 1935 až 1938 se na 1. místě žebříčku hvězd, které majitelům kin přinášejí největší zisky, umisťovala Shirley Templeová.
Hrát začala už ve čtyřech letech. V roce 1935, když jí bylo sedm, dostávala měsíčně šedesát tisíc dopisů, za sebou měla jedenáct filmů a doma Oscara. Dostala ho jako nejmladší herečka v historii za "nesmírný přínos v oblasti filmové zábavy v roce 1934". A hádejte, která z filmových hvězd v roce 1938 nahlásila nejvyšší příjem? Malá Shirley, samozřejmě. Toho roku si vydělala 307 tisíc a 14 dolarů.
Hvězdná kariéra má ovšem i své stinné stránky. "Na Santa Clause jsem přestala věřit už jako malá holčička," stěžovala si Shirley. "Maminka mě k němu zavedla v hollywoodském obchodním domě a on mě požádal o autogram."
Shirley se poprvé vdala v sedmnácti letech. Po třech letech manželství se jí narodila dcera Linda Susan. Krátce poté podala Shirley žádost o rozvod a odešla od filmu. Odjela na Havaj a tam poznala muže svého života, podnikatele Charlese Aldena Blacka, který prý nikdy neviděl jediný její film.
V 60. letech se Shirley začala věnovat politice. Našla si nový způsob, jak reprezentovat svou zem. Byla americkou velvyslankyní v Ghaně a docela jistě nejpopulárnější americkou velvyslankyní všech dob u nás.
Zemřela 10. (11.) 2. 2014 ve Woodside (Kalifornie, USA).
Shirley Temple-Blacková (Wikipedia)
Shirley Temple - herečka, politička (www.osobnosti.cz)
Shirley Jane Temple-Blacková (Praha 1990)
Shirley Jane Temple-Blacková (Praha 1990)
  Rok do kapsy
Lípa č. 1/2008
Kalendárium ČT1
     
23. dubna
je považován za Světový den knihy a autorského práva; vyhlášen UNESCO jako symbolické datum světové literatury, na něž připadají životní výročí W. Shakespeara, M. Cervantese, H. Laxnesse, V. Nabokova a dalších významných spisovatelů.
UNESCO vyhlásilo 23. duben Světovým dnem knihy a autorských práv a snaží se různými aktivitami podporovat čtení v souvislosti s ochranou duševního vlastnictví autorů. Toto datum je pro světovou literaturu symbolické, v tento den ve stejném roce 1616 zemřeli Miguel de Cervantes Saavedra, William Shakespeare a Inca Garcilaso de la Vega. Je to také datum narození nebo úmrtí jiných významných autorů, jako je Maurice Druon, Halldór Kiljan Laxness, Vladimir Nabokov, Josep Pla i Casadevall a Manuel Mejía Vallejo.
Toto datum bylo přirozenou volbou generální konference UNESCO a je poctou knihám a jejich tvůrcům. UNESCO se snaží podporovat zejména mladé lidi, aby objevili radost ze čtení a získali respekt k autorům, kteří nenahraditelným způsobem podporovali sociální a kulturní pokrok lidstva. Nápad slavit tento svátek vznikl v Katalánsku, kde slaví 23. dubna den sv. Jiřího a ke každé prodané knize dostane kupující růži. Úspěch Světového dne knihy a autorských práv závisí především na podpoře všech zúčastněných stran - autorů, vydavatelů, učitelů, knihovníků, veřejných a soukromých institucích, humanitárních nevládních organizacích a hromadných sdělovacích prostředcích. V každé zemi by měly spolupracovat knihovny, školy, kluby mládeže, zájmová centra a další sdružení, která podporují rozvoj čtenářské gramotnosti.
23. duben - Světový den knihy a autorských práv (www.skipcr.cz)
Světový den knihy a autorských práv 2010 v knihovnách v ČR (www.ikaros.cz, Linda Skolková)
Světový den knihy a autorského práva 23. 4. (svatky.centrum.cz)
Světový den knihy a autorských práv
Světový den knihy a autorských práv
  Z historie (HaNo)
www.quido.cz
Lípa č. 1/2012
http://www.unesco.org/
Viz
Kalendárium Duben 2017 (23.4.) a Kalendárium Duben 2008 (23.4.)
     
24. dubna 1848 (170. výročí)
se ve Stavovském divadle v Praze konala premiéra hry "Krvavý soud aneb Kutnohorští havíři" Josefa Kajetána Tyla.

  Lípa č. 1/2008
     
24. dubna 1858 (170. výročí)
se narodil italský básník a malíř Cesare Pascarella.
Zemřel 8. 5. 1940.

  Lípa č. 1/2008
     
24. dubna 1898 (120. výročí)
se v obci Skvrňany u Plzně (Škvrňany; nyní Plzeň 3) (Čechy, Rakousko-Uhersko) narodil významný český divadelní a filmový herec, režisér, příležitostný dramatik a divadelní organizátor Jaroslav Průcha.
Vyučil se lakýrníkem, avšak pracoval jako zámečník ve Škodových závodech v Plzni. Po několika peripetiích v ochotnických spolcích, válečném divadle během vojenské služby za první světové války, několika angažmá u kočovných divadelních společností, neúspěšném pokusu založit vlastní divadelní společnost, angažmá v různých oblastních divadlech (zejména v divadle na Kladně, 1924 - 1928, které pak na jeho počest společně s divadlem v Mladé Boleslavi neslo jeho jméno), krátkém působení v Osvobozeném divadle, v Olomouci (1929) a v brněnském Národním divadle (1930), nakonec zakotvil po nabídce K. H. Hilara v roce 1931 v pražském Národním divadle. Zde působil až do roku 1958, kdy v důsledku těžkého onemocnění musel přestat hrát, členem Národního divadla byl až do své smrti. V letech 1944 až 1945, kdy Národní divadlo kvůli nacistickému zákazu nehrálo, se pokoušel i o vlastní dramatickou tvorbu, dále zde také působil jako režisér. Vzhledem ke svému levicovému smýšlení a své tehdejší politické angažovanosti působil v Národním divadle i jako šéf činohry (v letech 1951 až 1953) a dále také jako hlavní režisér.
Jednalo se o výrazného a dosti typického představitele výrazných charakterních postav, často hrál prosté a moudré chlapíky pocházející z lidu. Ve filmu začal působit již v roce 1928 a hrál téměř až do své smrti.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Jaroslav Průcha utekl k divadlu z plzeňské Škodovky. Ochotnicky je hrál od svých patnácti let, ale až ve dvaadvaceti letech se rozhodl vskočit na ten nejistý můstek profesionálního herectví. Byla to dobrá volba.
Prošel celou řadou divadel. Než ho K. H. Hilar angažoval do Národního divadla v Praze, hrál na Kladně, v Pardubicích, u pánů Voskovce a Wericha, v Olomouci a v Brně. Do vysněné Zlaté kapličky nastoupil, přestože věděl, že tu na něho čekají jen samé malé role. Věřil si a jeho víra byla odměněna. Brzy se vypracoval mezi přední herce naší první scény. Za roli dělníka Dohaniče a cara Borise Godunova před válkou dostal státní cenu.
Peníze, které byly s cenou spojené, věnoval na obranu republiky. Byl už takový. Měl své přesvědčení a byl mu věrný. Po celý život. Věřil v možnost lepšího uspořádání světa a snažil se tomu napomoci všemi silami. Poctivě. Nebyl z těch, kteří - jak se říká - káží vodu a pijí víno.
Po šestém představení Krále Leara dostal těžký infarkt a musel se s divadlem a s herectvím vůbec rozloučit. Zemřel den po svých šedesátých pátých narozeninách, 25. dubna 1963. Na jeho počest byla divadla v Kladně a v Mladé Boleslavi a ulice v Mostě a v Plzni nazvány jeho jméno.
Zemřel 25. 4. 1963 v Praze (Československo).
Jaroslav Průcha (Wikipedia)
Jaroslav Průcha (www.csfd.cz, Jaroslav Lopour)
Jaroslav Průcha (www.fdb.cz)
Jaroslav Průcha
Jaroslav Průcha
  Lípa č. 1/2008
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Duben 2013 (25.4.)
     
24. dubna 1898 (120. výročí)
se v Národním divadle v Praze konala premiéra opery Psohlavci Karla Kovařovice.

  Lípa č. 1/2008
     
24. dubna 1938 (80. výročí)
Konrád Henlein na sjezdu Sudetoněmecké strany v Karlových Varech vyhlásil vůči vládě ČSR programové požadavky formulované v osmi bodech - "karlovarský program".
Karlovarský program byl program požadavků na československou vládu, který vyhlásil Konrad Henlein na sjezdu Sudetoněmecké strany v Karlových Varech 24. dubna 1938. Tomuto datu předcházelo připojení Rakouska k Říši (13. března), které vyvolalo opojné nadšení naprosté většiny sudetských Němců. 28. března se pak Hitler setkal s Henleinem a domluvili se na dalším postupu ohledně Československa. „Wir müssen also immer so fordern, dass wir nicht zufriedengestellt werden können“, zněla jejich slova. „Musíme tedy požadovat vždy tolik, abychom nemohli být nikdy uspokojeni.“ Bezprostřední události, které karlovarskému sjezdu předcházely, pak byly Vůdcovy narozeniny (20. dubna) a 22. dubna začala německá armáda připravovat Fall Grün, vojenské zničení Československa.
Program obsahoval osm bodů a vycházel z porady Henleina s Adolfem Hitlerem 28. března v Berlíně. Byl naplněním staré snahy českých Němců rozdělit české země na českou a německou část.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Připojení Rakouska k Říši 13. března 1938 vyvolalo opojné nadšení naprosté většiny sudetských Němců. Jejich vůdce Konrád Henlein se pak setkal s Hitlerem, aby se domluvili na společném postupu vůči Československu. Dohoda vyzněla jasně: "Musíme požadovat vždy tolik, abychom nebyli nikdy uspokojeni."
24. dubna 1938 Konrád Henlein na sjezdu Sudetoněmecké strany v Karlových Varech předvedl, jak si takovou "dohodu nedohodu" s československou vládou představuje. Jaké požadavky v takzvaném Karlovarském programu, který na sjezdu vyhlásil, zazněly, není příliš důležité, protože ani to, že je československá vláda přijala, nic nezměnilo.
Německá armáda už byla připravena uskutečnit plán Grün, jinými slovy: vojenské zničení, rozbití a úplné ovládnutí Československa.
Karlovarský program (Wikipedia)
Karlovarské požadavky (23. - 24. 4. 1938) (www.moderni-dejiny.cz, Jiří Sovadina)
24. duben 1938 - Karlovarský program (www.dnyceskestatnosti.cz)
Adolf Hitler a Konrád Henlein v roce 1938
Adolf Hitler a Konrád Henlein v roce 1938
  Lípa č. 1/2008
http://www.ceskenarodnilisty.cz/
Kalendárium ČT1
     
24. dubna 1938 (80. výročí)
se v Kamenici nad Lipou (Československo) narodila česká operní pěvkyně (soprán) Naďa Šormová (Naděžda Šormová, rozená Cejnarová).
Po studiích na gymnáziu v Ústí nad Labem (maturita 1958) se připravovala k přijímacím zkouškám ze zpěvu u Jitky Švábové. Na AMU v Praze byla žačkou Marie Budíkové v oboru operní zpěv (absolvovala v roce 1962). Již během svých studií byla sólistkou Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého (1959-1963). V letech 1963-1966 byla sólistkou opery Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni a v letech 1966-1994 sólistkou opery Národního divadla v Praze. Během své umělecké dráhy vytvořila celou řadu operních postav: Luisu ve Verdiho opeře Luisa Millerová, Kristinu, Lišku Bystroušku a Jenůfu v operách Leoše Janáčka Věc Makropulos, Příhody lišky Bystroušky a Její pastorkyňa, Ludiši, Karolinu, Jitku, Vendulku, Mařenku, Blaženku a Katušku i Hedviku v operách Bedřicha Smetany Braniboři v Čechách, Dvě vdovy, Dalibor, Hubička, Prodaná nevěsta, Tajemství a Čertova stěna, Mirandolinu v opeře Bohuslava Martinů Mirandolina, Hraběnku v opeře Wolfganga Amadea Mozarta Figarova svatba, Taťánu v opeře Pjotra Iljiče Čajkovského Eugen Oněgin, Mimi i Musettu v opeře Giaccoma Pucciniho Bohéma, Evu v opeře Richarda Wagnera Mistři pěvci norimberští atd.
V rámci svých operních angažmá se uplatnila zejména v lyrickém a mladodramatickém oboru; prosadila se rovněž i jako interpretka písňové literatury. Hostovala na mnoha operních scénách a koncertních pódiích v Evropě a v USA. V roce 1980 jí byl přiznán titul „Zasloužilá umělkyně“.
Pro vydavatelství Panton natočila jednotlivé scény z jevištních děl Pjotra Iljiče Čajkovského (Eugen Oněgin), Antonína Dvořáka (Armida), Charlese Gounoda (Faust a Markéta), Leoše Janáčka (Její pastorkyňa), Bohuslava Martinů (Ariadna), Jiřího Pauera (Zuzana Vojířová), Giacomo Pucciniho (Bohéma) a další.
V letech 1978-1992 pedagogicky působila na pražské konzervatoři, od roku 1994 dosud (2008) učí na soukromé Základní umělecké škole Pro Arte Viva, s. r. o. v Praze 4, kterou vede její dcera Ivana.
Naďa Šormová (www.rozkvetlekonvalinky.estranky.cz)
Naďa Šormová (archiv.narodni-divadlo.cz)
Šormová, Naďa (www.ceskyhudebnislovnik.cz, Petar Zapletal)
Naďa Šormová
Naďa Šormová
  Lípa č. 1/2008
     
24. dubna
je Mezinárodní den skautů a skautek.
Mezinárodní den skautů a skautek připadl na tento den, neboť má svátek patron všech skautů a skautek svatý Jiří. Skauti nemají pouze tento mezinárodní den. Slaví ještě Den Sesterství.
Dnešního patrona, svatého Jiří, si připomínají také skauti, mnoho z nich dnes na veřejnosti chodí v kroji.
Svatého Jiří jako patrona skautů a skautek vybral zakladatel skautingu, Angličan sir Robert Baden-Powell, a to proto, že svatý Jiří je symbolem vítězství dobra nad zlem a obrany hodnot jako jsou pravda, čestnost, statečnost.
Dubnový mezinárodní den skautů a skautek si členové hnutí tradičně připomínají u mohyly na Ivančeně v Beskydech, památníku skautů-účastníků protinacistického odboje.
Mezinárodní den skautů a skautek 24. 4. (svatky.centrum.cz)
Mezinárodní den skautů a skautek připomíná svatojiřská pouť v Praze (zpravy.proglas.cz, Filip Breindl)
je Mezinárodní den boje proti pokusům na zvířatech (Světový den laboratorních zvířat).
Vyhlašovatel: National antivivisection society (GB).
Každý den zemře na světě kolem 270 tisíc zvířat při testování kosmetiky, pracích prášků, aviváží, cigaret. Jen v České republice vinou pokusů na zvířatech zemře během 1 roku téměř čtvrt miliónu zvířat - myší, psů, koček, ptáků, ryb, koňů, opic a dalších. Od roku 1996 nedochází prakticky k žádnému radikálnímu snížení počtu zabitých zvířat. Naopak v některých letech se použilo ještě více zvířat než v letech předešlých. I na školách se běžně studenti učí tím, že provádějí pokusy na zvířatech.
Absurdním paradoxem je rozkošný králíček z reklamy na aviváž - koho by napadlo, že za tento přípravek, který vám z prádla udělá měkké a voňavé žužu, položily život nedobrovolně statisíce skutečných králíků. Že je to stálo mnoho hodin předsmrtného utrpení, kdy jim při vivisekci (pokusy na zvířecí tkáni bez narkózy) lidé odřezávali kůži, do živých ran aplikovali chemické látky. A nejde jen o aviváže.
24. dubna si připomínáme ony umučené oběti nelidského konání - světový den laboratorních zvířat.
Mahátma Gándhí:
Velikost národa, jeho morální výše může být posuzována podle toho, jak nakládá se svými zvířaty.

Svoboda zvířat: 24. duben - Mezinárodní den laboratorních zvířat (ekolist.cz, Lenka Hecová)
Světový den laboratorních zvířat - den boje proti vivisekci (vodotrysk.blog.cz)
Svoboda zvířat: Tisková zpráva ke dni laboratorních zvířat 24.4. (ekolist.cz, Veronika Charvátová)
Světový den laboratorních zvířat
Světový den laboratorních zvířat
  Z historie (HaNo)
www.quido.cz
Viz
Kalendárium Duben 2017 (24.4.) a Kalendárium Duben 2008 (24.4.)
     
25. (24.) dubna 1788 (230. výročí)
se narodila v Praze (Habsburská monarchie) česká mecenáška, dobrodinka chudých a zakladatelka Náprstkova průmyslového musea v Čechách Anna Náprstková, provdaná Fingerhutová, matka Vojty Náprstka.
"Panímáma od Halánků" neměla snadné dětství. Narodila se ve staré mlynářské rodině jako dvanácté dítě, již v osmi letech osiřela, a tak musela brzy začít těžce pracovat jako služka a prodavačka. Roku 1808 se provdala za stejně nemajetného sklepníka Jana Nováka. Po jedenácti letech šťastného manželství, které zkalila jen smrt devíti z deseti narozených dětí, jí však manžel umírá. Následující čtyři léta vdovství byla krušná. Roku 1823 se ale znovu provdala, tentokrát za Antonína Fingerhuta (Náprstka). Spolu kupují dům U Halánků, spolu mají také dva chlapce - Ferdinanda a Vojtěcha. Po devíti letech umírá i druhý manžel, rodina je však tentokrát aspoň hmotně slušně zabezpečena.
Anna Náprstková byla rázná a úspěšná obchodnice, měla ale také štědrou ruku a její dobročinnost se stala proslulou. A nejen to - přijala ideály svého syna Vojtěcha, a stala se tak jakousi "matkou" a patronkou národního dění, české práce a vzdělání. Nenápadně, skromně, ale nanejvýš účinně, vždy s úsměvem, sama v pozadí, pomáhala ku prospěchu národa více než mnozí "velcí" z učebnic.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Nosívala jednoduché šaty, přes ně velký šátek a na hlavě vždy stejný sněhobílý čepeček. Obrozenecká Praha ji oslovovala „Panímáma od Halánků“. Anna Náprstková byla odhodlaná a životem těžce zkoušená žena, která měla mimořádného obchodního ducha, i otevřené srdce pro potřebné. Po celý život zůstala skromná, pracovitá a pokorná.
Narodila se jako dvanácté ze třinácti dětí. Záhy jí zemřel otec. Aby pomohla živit rodinu, musela nastoupit do služby u přísného a lakomého strýce. Pak se provdala za malostranského sklepníka Jana Nováka. Společně si najali restauraci v Karlíně a dobře se jim dařilo dvanáct let, než Novák zemřel. S druhým manželem sládkem Antonínem Fingerhutem si koupili starobylý renesanční dům U Halánků, k němuž patřil lihovar a vinopalna. V pouhých čtyřiačtyřiceti letech však Anna ovdověla znovu. Díky všem životním zkouškám vyzrála v silnou podnikavou ženu s pochopením pro lidské neštěstí. Zatímco synové Ferdinand a Vojtěch studovali, ona řídila pevnou rukou chod živnosti. A úspěšně! Podnik prosperoval a lihoviny byly distribuovány po celých Čechách.
Celá rodina Fingerhutova byla velmi národně uvědomělá. Proto všichni nejen používali českou verzi příjmení, ale zapojují se také do obrozeneckého hnutí. Když se syn Vojta Náprstek vrátil ze studií v cizině, podpořila jeho myšlenku na založení průmyslového muzea a Amerického klubu dam, který se scházel v domě U Halánků. K Halánkům ale také chodili žebráci, a tak 1. února 1867 musela dát Anna oznámení do novin: „V posledních měsících rozmnožil se počet almužníků až na 4000 měsíčně, i nemohu při nejlepší vůli vyhověti. Uvádím tedy ve známost, že od 1. března bude se chléb rozdávat jen starým a k práci neschopným osobám a jen takové budou míti přístup do dvora.“
Zemřela 19. 10. 1873 v Praze (Rakousko-Uhersko).
Anna Náprstková (brno.rozhlas.cz, Jana Turčínková)
Tradici vánočního stromku v Čechách rozšířil "Amerikán" Vojta Náprstek (www.radio.cz, Milena Štráfeldová)
Anna Fingerhutová - Náprstková
Anna Fingerhutová - Náprstková
  www.libri.cz
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Duben 2008 (25.4.) a Kalendárium Říjen 2013 (19.10.)
     
25. dubna 1908 (110. výročí)
se v Brně (Rakousko-Uhersko) narodil český výtvarník, grafický designér, surrealistický malíř,karikaturista a fotograf německého původu Ing. Vilém (Wilhelm) Reichmann (přezdívka Jappy), člen Skupiny Ra v Brně.
Proslavil se zejména svými černobílými snímky zátiší a města Brna.
Pocházel z brněnského německého prostředí. Otec Johann Reichmann (1876-?) pocházel z Rostěnic a byl odborným učitelem (Fachlehrer) v Brně, matka Marie, rozená Schwarzová (1886-?) se narodila v Jihlavě.
Vystudoval architekturu na německé VŠ technické v Brně (Deutsche Technische Hochschule), kterou ukončil roku 1932, do války pracoval na brněnském stavebním úřadě. Dne 2. prosince 1935 se v Brně oženil (civilní sňatek) s Rudolfinou Zukalovou (1908-??), herečkou Zemského divadla. V roce 1938 bylo rozvedené manželství prohlášené za rozloučené. 2. světovou válku prožil jako německý voják, vrátil se po válce jako zajatec a na svobodu se dostal po zásazích bývalé manželky.
Přezdívku Jappy, kterou signoval své kresby a karikatury, získal před 2. světovou válkou jako tramp.
Před 2. světovou válkou kreslil karikatury do časopisů a novin: Index, Tvorba, Trn, Tramp, Simplicus, AIZ, Arbeiter, Ilustrierte Zeitung, Rovnost, Žijeme, Haló noviny; po válce: Dikobraz, Roháč, Mladý svět, Kulturní tvorba, Kulturní politika, Literární noviny, Host do domu, Rudé právo, Rovnost, Blok, Tvorba, Květy, Revue fotografie, Mladá fronta a další.
Roku 1968 byl jmenován zasloužilým umělcem, r. 1972 získal titul AFIAP, r. 1981 čestný titul HON. ASČF.
Je pochován na Ústředním hřbitově města Brna.
Zemřel 15. 6. 1991 v Brně (Československo).
Vilém Reichmann (Wikipedia)
Vilém Reichmann (www.databazeknih.cz)
Vilém Reichmann (fotografmagazine.cz)
Vilém Reichmann
Vilém Reichmann
  Lípa č. 1/2008
Lípa č. 1/2011
https://encyklopedie.brna.cz/
https://www.galerie4.cz/
Viz
Kalendárium Červen 2011 (15.6.)
     
25. dubna 1918 (1917) 100. výročí)
se v Newport News (Virginie, USA) narodila americká jazzová zpěvačka Ella Fitzgeraldová.
Výrazně obohatila scatový zpěv. Vedle L. Armstronga byla nejvýznamnější jazzovou interpretkou své doby.
Za svůj život napsala a nazpívala stovky oblíbených písní. Ella Fitzgerald, též nazývána "First Lady of Song", patřila po více než půl století (!) mezi nejpopulárnější jazzové zpěvačky v USA. Během svého života obdržela 13 cen "Grammy" a vydala více než 40 alb.
Její dominantou byl precizní, temperamentní a "nestárnoucí" hlas s nádhernou barvou a rozsahem tři oktávy. Originálním způsobem dokázala podat pomalé jazzové balady stejně famózně jako temperamentní živé songy. Fascinující byla především její úžasná schopnost hlasové improvizace - scatu, dokázala svým hlasem napodobit zvuk nástrojů celého bandu. Ella Fitzgerald spolupracovala během své kariéry s takřka všemi jazzovými ikonami (Duke Ellington, Count Basie, Nat King Cole, Louis Armstrong, Frank Sinatra, Benny Goodman ad.). Respektive, je to možno formulovat spíše tak, že mnoho jazzových umělců mělo to štěstí spolupracovat s Ellou Fitzgeraldovou.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Vychovávala ji matka, otce nikdy nepoznala. Když byla ještě malá hubená holčička, toužila stát se tanečnicí. Dokonce se přihlásila na konkurz do tanečního souboru, ale trémou prý nebyla schopná udělat ani krok. Aby zachránila situaci, začala zpívat. První dáma jazzu, která po více než půlstoletí patřila mezi nejpopulárnější americké jazzové zpěvačky, se nestala hvězdou přes noc. Když jí bylo patnáct, její matka zahynula při autonehodě. Ella se o sebe musela postarat sama. Našla si práci barmanky v nevěstinci. Pak začala zpívat po nočních podnicích. Žila na ulici, měla problémy s policií.
A pak přišel úspěch zcela nevídaný. Přes všechny své úspěchy a slávu zůstala prostá a skromná. Nikdy si prý nešla do prodejny gramofonových desek koupit svoji nahrávku, aby si prý o ní lidé nemysleli, že je domýšlivá. A přitom si téměř všechny tehdejší slavné hudební ikony braly za čest zazpívat si právě s ní.
Ke stáří ji však zrazovalo srdce. Měla voperovaný kardiostimulátor, skoro neviděla a na jevišti musela sedět. Přesto na ni stále chodily davy lidí.
Zemřela 15. 6. 1996 v Beverly Hills (Los Angeles, Kalifornie, USA).
Ella Fitzgeraldová (Wikipedia)
Ella Fitzgerald - zpěvačka (www.osobnosti.cz)
Ella Fitzgerald - Summertime (1968) (www.youtube.com, video/audio, 3:39 min)
Ella Fitzgeraldová
Ella Fitzgeraldová
  Rok do kapsy
Lípa č. 1/2008
http://www.ceskatelevize.cz/
http://www.rozhlas.cz/
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Červen 2016 (15.6.)
     
25. dubna 1928 (90. výročí)
německý ovčák Buddy se stal prvním vodícím psem pro slepce.
Inspiroval založení organizace, věnující se výcviku slepeckých psů. Bylo to v Americe a organizace se jmenovala The Seeing Eye Association. Od té doby jsou slepečtí psi vychováváni všude po celém světě. Stávají se očima i rukama nevidomých či postižených.
Jistě jste si už všimli maket slepeckých psů - bývají v obchodech - jsou to vlastně jakési kasičky, do kterých se vybírá na zaplacení jejich výcviku. Není totiž ve finančních možnostech všech potřebných, aby onu velkou částku sehnali. A tak, až někde onoho sedícího „psíka-kasičku“ uvidíte, vzpomeňte si na onoho prvního, německého ovčáka Buddyho.
Asistenční psi - Vodicí psi (www.pomocnetlapky.cz)
Vodicí pes
Vodicí pes
  www.iabc.cz
Viz
Kalendárium Duben 2008 (25.4.)
     
25. dubna 1928 (90. výročí)
se v Brně (Československo) narodila česká tanečnice, choreografka, baletní mistryně a pedagožka národní umělkyně Olga Skálová.
Byla baletní heroina se širokým rejstříkem rolí od dramatických přes tragické až po charakterní typy, a především představitelka statečných, energických a mravně silných žen.
Začínala v sedmi letech v brněnské baletní škole Ivo Váni Psoty pod vedením A. M. Tymichové, Miry Figarové a Zory Šemberové. Své první angažmá získala ve Státním divadle v Brně v roce 1943, kde působila takřka deset let s výjimkou totálního nasazení v letech 1944 - 1945. V roce 1952 přešla do Národního divadla v Praze, kde její umění získávalo na reprezentativnosti. Její první rolí v Národním divadle v Praze byla sólová variace v prvním jednání baletu Labutí jezero.
Skálová působila jako všestranná baletní heroina, představitelka hlavně statečných, energických a mravně silných žen. Měla dokonalou technickou průpravu a vynikající tělesné dispozice, které ji umožňovaly své role obdařit detailním, psychologicky přesvědčivým zpracováním.
V roce 1957 odcestovala na šestiměsíční stáž do moskevského baletního učiliště Velkého divadla, kde studovala pod vedením profesorky Sulamif Messererové, tety slavné Maji Plisecké.
Její nejznámější role byly vytvořeny v Praze pod choreografickým vedením Jiřího Němečka (Odetta a Odilie v Čajkovského Labutím jezeře, role v Prokofjevových baletech, Zobeida v Rimského-Korzakově Šeherezádě, atd.) Velmi cenné byly i její role v choreografiích Jiřího Blažka (Frigie v Chačuturjanově Spartaku, Mefistofela v Doktoru Faustovi apod.) Hrála i se svým manželem Viktorem Malcevem (Desdemona v Othellovi). V Národním divadle působila až do svého odchodu do důchodu v roce 1975.
Od roku 1969 učila externě na Taneční konzervatoři v Praze. Často hostovala v zahraničí (Itálie, SSSR, Španělsko, NDR, Polsko, Kuba, aj.), angažovala se i v politických organizacích umělců (Svaz českých dramatických umělců). V 70. letech se začala orientovat na vlastní choreografickou činnost. V polovině 70. let odešla z Prahy a vrátila se zpět do Brna kvůli svému druhému manželovi, jímž se stal prof. MUDr. Jaromír Vašků, DrSc., vedoucí katedry patologické fyziologie Lékařské fakulty v Brně.V brněnském baletu působila nejdříve jako baletní mistryně. Za tři roky nato, v roce 1977, se stala uměleckou šéfovou. Působila i jako profesorka klasického tance na brněnské konzervatoři.
Olga Skálová (Wikipedia)
Skálová Olga (1928) (www.ndbrno.cz)
Olga Skálová (encyklopedie.brna.cz)
Olga Skálová
Olga Skálová
  www.libri.cz
Lípa č. 1/2008
http://encyklopedie.idu.cz/
http://www.tkbrno.cz/
     
25. dubna 1958 (60. výročí)
se v Tylově divadle v Praze konala premiéra divadelní hry Srpnová neděle Františka Hrubína.

  Lípa č. 1/2008
     
25. dubna 1988 (30. výročí)
v Praze (Československo) zemřel český geograf a kartograf PhDr. Ivo Čáslavka, vedoucí mapového oddělení nakladatelství Orbis.
Od 1976 pracoval v Geodetickém ústavu, v letech 1981-1984 zde působil jako vedoucí Ústředního archívu geodézie a kartografie.
Absolvent studia historie, geografie a národopisu na Gymnáziu Karlově. V roce 1955 přešel z nakladatelství Orbis do rezortu tehdejší ÚSGK, kde pracoval ve funkci vedoucího kartografického oddělení. V řadě vedoucích funkcí byl činný i v Kartografii, Praha. Do důchodu odcházel z funkce vedoucího Ústředního archivu geodézie a kartografie a tajemníka sekretariátu Názvoslovné komise ČÚGK.
Narodil se 6. 5. 1922 v Praze (Československo).
PhDr. Ivo Čáslavka (www.zememeric.cz)
Čáslavka, Ivo: Vžitá česká vlastní jména geografická (muj-antikvariat.cz)
Časopis a server o geodézii, kartografii, katastru nemovitostí, GIS, GPS, DPZ a PÚ
Časopis a server o geodézii, kartografii, katastru nemovitostí, GIS, GPS, DPZ a PÚ
  Kdy zemřeli? …1986-90
Viz
Kalendárium Duben 2008 (25.4.)
     
25. dubna
je Světový den boje proti malárii.
Světový den boje proti malárii byl vyhlášen na 60. zasedání Světového zdravotnického shromáždění v květnu roku 2007.
Dlouhodobým cílem světového boje s malárií je dostat malárii pod kontrolu, zastavit její šíření a v budoucnu eliminovat její výskyt. Malárie v současnosti zůstává hlavní příčinou úmrtí dětí do 5 let. Díky globálnímu úsilí se ale situace dramaticky mění k lepšímu. Od roku 2000 se podařilo zachránit 3,3 miliónů životů a Africe snížit úmrtí na malárii o 49 %. Polovina světové populace ale pořád žije v rizikových regionech, nejvíce postiženými zeměmi jsou Konžská demokratická republika, Indie a Nigérie.
Ban Ki-moon (25.04.2008) - Při své loňské cestě po východní Africe jsem se náhle octl v hejnu komárů. Napadlo mě, že účinná obrana proti těmto neozbrojeným drobným útočníkům může být velmi obtížná. Malárie je neúnavný zabiják. Během doby, kterou zabere přečtení tohoto článku, nemoc usmrtí šest dětí. Každý rok se malárií nakazí půl miliardy lidí. Více než milion z nich na její následky zemře.
Experti odhadují, že malárie brzdí ekonomický růst Afriky o 1,3 procenta ročně a zdržuje rozvoj tohoto nejchudšího kontinentu. Hospodářské ztráty vyčíslují na desítky miliard dolarů. V malárií nejvíce ohrožených zemích jde na léčbu celých čtyřicet procent zdravotnických rozpočtů. To má paralyzující efekt na celkové zdraví společnosti, prosperitu a rozvoj. S tím se nemůžeme smířit. Především proto, že existuje účinná prevence, tak i léčba.

Počet úmrtí dětí nakažených malárií se sice od roku 2000 snížil o 40 %, téměř 500 tisíc dětí však stále každý rok malárii podlehne. Světový den boje proti malárii je připomínkou toho, že i přes značné úspěchy v oblasti prevence a léčby tohoto onemocnění, je malárie stále obrovským problémem především v nejchudších zemích světa.
Světový den boje proti malárii (malarie.zdrave.cz, Dominika Škamlová)
25. duben - Světový den boje proti malárii (www.unicef.cz)
Malárie (www.ockovacicentrum.cz)
Červená krvinka napadená parazitem Plasmodium vivax
Červená krvinka napadená parazitem Plasmodium vivax
  Z historie (HaNo)
Viz
Kalendárium Duben 2017 (25.4.)
     
26. dubna 1798 (220. výročí)
se v Charenton-Saint-Maurice (Saint-Maurice-en-Chalenconu, Ardeche, Rhône-Alpes, Francie) narodil nejvýznamnější francouzský malíř období romantismu Eugéne Delacroix, celým jménem Ferdinand Victor Eugéne Delacroix, jedna z největších osobností světového malířství 19. století, vůdčí osobnost romantismu ve výtvarném umění.
Eugéne Delacroix ilustroval různé práce Williama Shakespeara, skotského spisovatele Waltera Scotta a německého spisovatele a básníka Johanna Wolfganga von Goetha. Známý je též jeho Deník, v němž vyjadřoval své názory na výtvarné umění, literaturu a hudbu.
V jeho malířském díle nalezneme portréty, obrazy s náboženskými podněty, scény z historie nebo z literatury. Občas se zde objevují i přírodní náměty - např. květiny nebo krajiny. Nejvíce ho však proslavil obraz Svoboda vede lid na barikády (1830) nebo slavný portrét Frédérica Chopina (1838).
Delacroix se narodil u Saint-Maurice-en-Chalenconu, Ardeche départementu, v Rhône-Alpes v jižní Francii. Existují dohady, že jeho pravým otcem nebyl Charles Delacroix, ale francouzský politik Charles Maurice Talleyrand-Périgord, rodinný přítel, jemuž se Eugene podobal jak vzhledově, tak povahou. Jeho výchova probíhala v Louis-le-Big, kde se naprosto zamiloval do malířství a vyhrál několik cen za kreslení. V roce 1815 začal být žákem Pierre-Narcisse Guérina, který ho učil malovat v neoklasickém stylu Jacques-Louise Davida, ale mladého Delacroixe spíše přitahoval barvitější a bohatší styl vlámského malíře Petera Paula Rubense (1577-1640) a francouzského umělce Théodora Géricaulta (1791-1824), jehož práce zpadaly do začínajícího romantismu.
První větší úspěch získal v roce 1822 obrazem Dante a Vergilius v pekle, který byl s obdivem přijat na pařížském Salónu 1822. To Delacroixe velmi povzbudilo k další práci. Další velký úspěch přišel o dva roky později s obrazem Vraždění na Chiu, který rozpoutal značnou diskusi v malířských kruzích.
V roce 1832 se vydal do Španělska a severní Afriky, což ovlivnilo velkou část jeho budoucích obrazů. Mnoho jeho pozdějších obrazů bylo založeno právě na zážitcích z této výpravy. Jako součást diplomatické mise do Maroka se vydal i do Alžírska, kde byl fascinován zdejšími zvyky, zvláště tradičními oděvy. I Alžírsko se stalo důležitým zdrojem pro náměty jeho děl.
Největším zdrojem jeho inspirace byla však Afrika, kde rád kreslil místní ženy a dívky. Vadilo mu však, že dívky mají zakrytou hlavu nejčastěji černým pláštěm. Maloval i množství židovských žen, například židovské nevěsty.
Eugene Delacroix byl již za svého života dost oblíbený a díky Talleyrandově přízni dostával často vládní zakázky. Jeho výtvarný styl je dynamický, barvitý a díky své dramatičnosti působí silně na city. Jeho slavný obraz Svoboda vede lid na barikády (1830) odráží významný moment francouzských dějin, jimiž se Delacroix často zabýval - Francouzskou revoluci. Delacroix se nezajímal jen o historii, ale i o literaturu, filozofii a samozřejmě o výtvarné umění. Rád ve volných chvílích četl a četba mu byla často i inspirací k obrazům. Malířská tvorba Eugena Delacroixe byla často kritizována, zejména zastánci tehdy panujícího novoklasického stylu, jehož představitelem byl Dominique Ingres.
Delacroix měl několik vztahů, nikdy však nebyl ženat ani o sňatku nepřemýšlel. Nadevše miloval přátele, s kterými trávil dosti volného času. Rád si zašel i do přírody.
Eugene Delacroix zemřel v Paříži ve Francii, kde byl i pohřben na hřbitově Pere Lachaise.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Byl největší malíř francouzského romantismu. Jeho krásná matka Victoire pocházela z rodiny slavných truhlářů Ludvíka XV. Jeho skutečným otcem prý byl francouzský politik a diplomat vévoda Talleyrand. Klepy v tomto případě potvrzovala nápadná podoba i vlídný zájem a podpora, které Talleyrand malíři projevoval.
Otec, který byl zapsán v matrice, nudný manžel a nepříliš schopný politik, prý za svou kariéru člena konventu, ministra, vyslance a prefekta prý vděčil jen milenci své svůdné manželky.
Malíř Delacroix se zprvu věnoval hudbě. I když nad ní zvítězilo malířství, provázela ho po celý život a jeho nejlepšími přáteli se stali Berlioz a Chopin. Malířství propadl, když v Louvru uviděl Rubensovy malby a Goyovy kresby a grafické listy. Namaloval přes osm set obrazů, více než šest set kreseb a více než sto litografií a rytin a Paul Cézanne o něm řekl, že měl "nejkrásnější paletu Francie". Zemřel 13. srpna 1863.
Zemřel 13. 8. 1863 v Paříži (Francie).
Eugene Delacroix - malíř (www.osobnosti.cz)
Eugene Delacroix (www.artmuseum.cz, Martina Glenn)
Eugene Delacroix
Eugene Delacroix
  Rok do kapsy
Lípa č. 1/2008
Lípa č. 2/2008
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Srpen 2013 (13.8.)
     
26. dubna 1868 (150. výročí)
zemřel v Praze (Rakousko-Uhersko) český operní pěvec (bas) Karel Strakatý, první interpret národní hymny Kde domov můj.
Narodil se v rodině hrnčíře. Jeho otec i dědeček byli hudebně založení, oba zpívali ve sboru barona Hildpranta, majitele blatenského panství. Po absolvování gymnázia v Písku a Praze a studiích filozofie se zapsal na pražskou právnickou fakultu. Ačkoliv dobře studoval, hudba ho přitahovala víc. Už během studií soukromě vyučoval a zpíval v kostelích. Jan Nepomuk Štěpánek mu brzy nabídl místo ve Stavovském divadle. Jeho první operní rolí byl Čarostřelec (tehdy se překládal jako Střelec kouzelník) od Webera 22. dubna 1827. Většina představení tehdy byla v němčině, česky se hrálo jen v neděli, a tak Strakatý zpíval v obou jazycích. Kromě divadelního angažmá také pořádal koncerty národních i umělých písní. Byl prvním interpretem, který v Tylově hře Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka zazpíval Škroupovu píseň Kde domov můj, pozdější národní hymnu.
Strakatý byl velmi oblíbený, jeho koncerty i vystoupení v kostelích přitahovaly široké obecenstvo. Zpopularizoval některé méně známé skladby, jako například Jelenovy písně Ženuška a Bože můj, otče můj, nebo starou husitskou píseň Těšme se blahou nadějí. Za svou činnost byl několikrát oceněn. Roku 1853, k 25. výročí účinkování v divadle, obdržel od pražské městské rady stříbrný pohár. O pět let později byl přijat za pražského měšťana. Stal se čestným členem konzervatoře i spolku Hlahol a starostou sdružení Beseda.
Ve Stavovském divadle účinkoval 30 let. Přitom odmítal nabídky ze zahraničních operních scén, například z Drážďan a Berlína. Celkem odehrál 3230 představení v němčině a 371 v češtině. Se stálým angažmá se rozloučil 4. listopadu 1858 rolí Dona Pedra v Mozartově opeře Don Giovanni. I potom příležitostně vystupoval, například v roce 1864 v Prozatímním divadle. V témže roce podpořil obnovení vlasteneckého satirického časopisu Humoristické listy zaplacením kauce za vydavatele J. R. Vilímka staršího, který byl předtím vězněn z politických důvodů. Zemřel nečekaně na mrtvici v roce 1868, krátce před položením základního kamene k Národnímu divadlu. Zanechal po sobě sedm již odrostlých dětí.
Strakatý byl jedním z nejvýznamnějších zpěváků své doby. Proslavil se v době, kdy české divadlo nemělo ještě stálou scénu. Uvádělo se, že pro českou operu znamenal to, co pro činohru Josef Jiří Kolár.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Karel Strakatý pocházel z rodiny amatérských muzikantů. Ze studií práv sběhl k divadlu. Poprvé zpíval jako dvacetiletý na koncertě ve prospěch chudých studentů. Tam si ho všiml Jan Nepomuk Štěpánek a nabídl mu účinkování ve Stavovském divadle. Pověst o jeho zvučném hlasu, nebývalém rozsahu a vroucím přednesu se zakrátko rozšířila i za hranice. Žádaly si ho opery v Berlíně, Drážďanech i ve Vídni, on ale zůstal věrný Praze a stal se jedním z nejvýznamnějších pěvců své doby.
V neděli dne 21. prosince 1834 o půl čtvrté odpoledne bylo v pražském Stavovském divadle plno. Nechyběl Čelakovský, Mácha, Klicpera, Sabina, Jungman i Erben. Ti všichni se přišli podívat na premiéru hry J. K. Tyla a Františka Škroupa Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka. Když na jeviště vystoupil slepý houslista Mareš v podání Karla Strakatého, pravil: „Mnoho neumím, ale co dám, to jde ze srdce,“ a zpíval píseň Kde domov můj, diváci prý tajili dech a ovace nebraly konce.
Věřili byste, že Tyl i Škroup považovali píseň za nepovedenou a chtěli ji původně ze hry vyškrtnout? Kritika Fidlovačku strhala, hra se víckrát neopakovala a na jeviště se vrátila až po třiaosmdesáti letech. Píseň Kde domov můj ale začala žít vlastním životem. Strakatý ji zpíval na koncertech, nejčastěji v Mariánských Lázních, kde jí tleskali nejvyšší představitelé evropské šlechty. Lord Buckingham si prý dokonce vyprosil partituru pro královnu Viktorii. Posluchači ji přijali za svou. A tak se - i zásluhou Karla Strakatého - prostá písnička Kde domov můj stala českou státní hymnou.
Narodil se 2. 7. 1804 v obci Blatná (Rakouské císařství).
Karel Strakatý (Wikipedia)
Osobnosti Blatenska - Karel Strakatý (www.mesto-blatna.cz)
Karel Strakatý (www.hamelika.cz)
Karel Strakatý
Karel Strakatý
  Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Červenec 2014 (2.7.)
     
26. dubna 1948 (70. výročí)
prototyp letounu XP-86 Sabre překonal poprvé zvukovou bariéru.
Na projektu NA-140 začali konstruktéři North American pracovat ještě za války v květnu 1945. 18. 5. získala firma objednávku na trojici prototypů XP-86. Vzhledem k náročným požadavkům USAF bylo nutné projekt výrazně přepracovat. V konstrukci byly využity nové poznatky z ukořistěných nacistických výzkumů, včetně šípového křídla. V prosinci 1946 objednalo letectvo zaváděcí sérii 33 letadel P-86A. První prototyp XP-86 vzlétl 1. 10. 1947 a 26. 4. 1948 překonal rychlost zvuku, další dva prototypy následovaly v květnu t.r. První, již přeznačený, sériový F-86A byl USAF předán 28. 5. 1948 a již 10. 6. se objednávka zvýšila o 333 a o necelý rok později o dalších 188 strojů. Letouny Sabre sloužily k obraně základen SAC (Strategic Air Command - Velitelství strategického letectva), důležitých průmyslových center a Washingtonu. 81. FIG krátce chránila výzkumné zařízení v Los Alamos a v srpnu 1951 byla přemístěna do Velké Británie.
North American F-86 Sabre (www.vojsko.net)
North American F-86 Sabre (Wikipedia)
F-86 Sabre
F-86 Sabre
  www.iabc.cz
Viz
Kalendárium Duben 2008 (26.4.)
     
26. (24.) dubna 1988 (30. výročí)
zemřel v Hradci Králové (Československo) český obhájce lidských práv a disident Pavel Wonka, je považován za posledního politického vězně komunistického režimu v Československu, který zemřel ve vězení.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
„Vysvlékli ho do naha a pověsili ho za ruce na katr. Byl vytažen tak, že měl chodidla deset centimetrů nad zemí, polévali ho vodou a bili pendreky tak dlouho, až už nemohl křičet a jen sípal a my jsme to museli poslouchat,“ vzpomínal spoluvězeň. Ne, to nelíčíme zážitky z nacistického koncentráku, ale z československého vězení z roku 1988.
Pavel Wonka chtěl studovat práva, ale kvůli nevyhovujícímu posudku se na školu nedostal, proto se vyučil automechanikem a o justici se zajímal jako samouk. Smysl pro spravedlnost mu nedovoloval zavírat oči před nepravostmi, a tak se poprvé dostal do vězení v zinscenovaném procesu, kdy byl nařčen z rozkrádání socialistického majetku. Po propuštění se rozhodl kandidovat jako nezávislý do Federálního shromáždění. To sice bylo teoreticky v souladu se zákony, avšak v rozporu s tehdejší právní praxí. Byl obviněn z pobuřování, podvracení republiky a útoku na veřejného činitele a skončil na dalších jedenadvacet měsíců za mřížemi. Tam ho čekalo mučení a šikanování. Vrátil se zesláblý a s podlomeným zdravím. Komunistický režim nad ním zvítězil. Zanedlouho byl znovu zatčen za neplnění podmínek ochranného dohledu. Ve vazbě se jeho stav zhoršil. Neměl sílu se pohybovat ani nahlas mluvit. V posledním dopise, který diktoval spoluvězni, stálo: „Vše se se mnou točí. Jsem zcela bez vlády. Jídlo jsem měl naposledy před zatčením. Nemohu ani pít, všechnu tekutinu zvracím. Nevím, jak dlouho vydržím.“
Ponechání vězně v tak vážném zdravotním stavu na běžné cele znamenalo samo o sobě odsouzení k smrti. Pavlu Wonkovi bylo teprve 35 let. Jeho pohřbu se zúčastnilo na dva tisíce lidí. Rakev zdobily nejen věnce, ale také trnová koruna z ostnatého drátu ozdobená trikolórou. Po roce 1989 byl plně rehabilitován, k potrestání těch, kdo ho umučili, však nikdy nedošlo.
Narodil se 23. 1. 1953 (1951) ve Vrchlabí (okres Trutnov, Československo).
Pavel Wonka (Wikipedia)
Pavel Wonka (totalita.cz, Jiří Gruntorád)
Pavel Wonka: Poslední oběť komunistického režimu (www.rozhlas.cz, Dušan Radovanovič)
Pavel Wonka
Pavel Wonka
  Kalendárium ČT1
     
26. dubna
je od roku 2001 Světovým dnem duševního vlastnictví.
Mezinárodní organizace WIPO (World Intellectual Property Organization) zvolila jako Světový den duševního vlastnictví datum 26. dubna. V ten den totiž v roce 1970 vstoupila v platnost Úmluva o zřízení Světové organizace duševního vlastnictví.
Světová organizace duševního vlastnictví je specializovanou organizací OSN. Jejím cílem je zajišťovat ochranu práv původců a vlastníků duševního vlastnictví po celém světě. Pod pojem duševní vlastnictví spadají dva okruhy: průmyslové vlastnictví (např. patenty, ochranné známky, průmyslové vzory) a autorská práva (slouží k ochraně literárních, audiovizuálních a dalších děl). WIPO sdružuje 184 států světa, což činí více než 90 % všech zemí. Československo bylo členem již od založení v roce 1970, Česká republika se připojila 1. 1. 1993.
Světový den duševního vlastnictví (www.ikaros.cz, Jan Rylich)
Světový den duševního vlastnictví 26. 4. (svatky.centrum.cz)
26. duben - Světový den duševního vlastnictví (www.culturenet.cz)
World Intellectual Property Day - April 26
World Intellectual Property Day - April 26
  Z historie (HaNo)
www.quido.cz
http://www.kromeriz.cz/
http://www.wipo.int/
Viz
Kalendárium Duben 2017 (26.4.)
     
27. dubna 1848 (170. výročí)
zemřel v Praze (Rakouské císařství) kartograf, generálmajor rakouské armády Josef Jűttner.
Byl tvůrcem prvního plánu Prahy vytvořeného na geodetickém základu.
Jüttner byl původem slezský Němec, vystudoval gymnázium v Bílé Vodě u Javorníka a roku 1793 vstoupil do rakouské armády ke svobodníkům, se kterými v letech 1794-1795 bojoval proti Francii. V následujícím roce přestoupil k dělostřelectvu, se kterým v letech 1799-1800 přebýval v bavorském Ingolstadtu, kde měl možnost absolvovat matematické a fyzikální přednášky na tamní jezuitské univerzitě.
Od roku 1801 Jüttner působil jako učitel na matematické škole I. dělostřeleckého pluku v Praze, od roku 1808 byl ředitelem této školy. V roce 1807 byl povýšen na poručíka, r. 1813 na nadporučíka. V roce 1814 bojoval proti Francouzům v Ženevě, poté opět v červnu 1815 v Mohuči, kde i po uzavření míru zůstal až do 1. dubna 1818, a mezitím získal hodnost kapitána. Po návratu do Prahy byl v roce 1820 povýšen na setníka, r. 1830 na majora, r. 1835 získal hodnost podplukovníka, r. 1840 plukovníka, roku 1842 se stal velitelem sboru bombardérského a v roce 1848, nedlouho před svou smrtí, generálmajorem. Byl pohřben na Vojenském hřbitově na Hradčanech.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
V roce 1812 císař František I. objednal u nejvyššího purkrabího Kolowrata plánek Prahy. Úkol byl svěřen dělostřeleckému poručíku, učiteli na matematické škole I. dělostřeleckého pluku v Praze, Josefu Jűttnerovi. Za střed Prahy určil hvězdárnu v Klementinu. Odtud mimochodem dostávali kanonýři na baště pod Hradem znamení červeným praporkem, aby výstřelem z děla oznámili Pražanům poledne.
Dvakrát musel poručík Jűttner práci přerušit. Jednou bojoval proti Napoleonově armádě a podruhé byl na několik let odvelen do Mohuče, ale roku 1820 České muzeum s malou změnou plán vydalo. Chyběla tam městská fortifikace tedy opevnění, jehož půdorys se během doby stal vojenským tajemstvím. Dodnes se zachovala X. bašta na Pohořelci, pod níž byl tenkrát umístěn vojenský hřbitov. Vznikl za císaře Josefa II. a je místem posledního odpočinku vojínů a důstojníků dělostřeleckého pluku sídlícího na Hradčanech. Na zdi opevnění dosud visí omšelá deska, na které při troše štěstí najdete jméno Josefa Jűttnera.
Za zmínku ještě stojí, že Josef Jűttner je také autorem prvního plánku Pražského hradu, globu Země a mapy hvězdné oblohy.
Narodil se 12. 9. 1775 v obci Bernartice (České království).
Josef Jüttner (Wikipedia)
Waldmüller, Ferdinand Georg: The Cartographer Professor Josef Jüttner and His Wife 1824 (www.nga.gov, anglicky)
Jüttnerův plán Prahy
Jüttnerův plán Prahy
  Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Září 2015 (12.9.)
     
27. dubna 1878 (140. výročí)
se v Sóktaré u Buchary (Sektaré, Tádžikistán) narodil tádžický spisovatel, básník, prozaik, literární historik a filolog Sadriddín Ajní, zakladatel tádžické a uzbecké prózy (psal v obou jazycích), od roku 1951 prezident Akademie věd Tádžické republiky.
Byl zakladatelem tádžické a uzbecké prózy, autorem románů, povídek, literárních studií i angažované poezie.
Jeho dílo je široké a pestré: moderní učebnice pro základní školu, sbírky tradiční a revolučně angažované poezie (Achgari inkilób - Jiskra revoluce), realistické romány věnované důležitým vývojovým etapám tádžického národa (Lichvářova smrt, děj orientální novely se odehrává v Buchaře za carské doby, jeho exotickým, podle skutečnosti zobrazeným hrdinou je lakotný lichvář Kórí Iškamba, který za pomoci korumpovaných úředníků nestoudně vydírá své dlužníky, vesnické chudáky), memoáry (Buchara), literárně-vědecké studie.
Zásluhou Sadriddína Ajního se v Tádžikistánu vytvořil nový spisovný jazyk více spjatý s hovorovým i prostým klasickým jazykem. Místo starého arabského písma bylo přijato jednodušší písmo - nejprve v letech 1929-1940 upravená latinka a potom azbuka. Oproti předrevolučním mystickým a náboženským námětům se v nové tádžické literatuře mění obsah - do popředí se dostává oslava práce, bratrství národů, význam vzdělání a vědy, rozkvět země a podobně. V roce 1926 vydal Sadriddín Ajní Dějiny tádžické literatury, čímž obhájil existenci samostatné tádžické kultury a umělecké prózy. Do té doby byla za skutečnou literaturu považována jen poezie. Sadriddín Ajní se dá považovat za nejvýznamnějšího tádžického a uzbeckého spisovatele. V Samarkandu (2. největší město Uzbekistánu) se nachází jeho muzeum.
Česky vyšlo: Buchara (1952); Lichvářova smrt (1957).
Zemřel 15. 7. 1954 v Dušanbe (Tádžikistán, Sovětský svaz).
Sadriddín Ajní (www.databazeknih.cz)
Sadriddín Ajní: Buchara (central-asia.su)
Ajní, Sadriddín (www.cojeco.cz)
Sadriddín Ajní: Lichvářova smrt
Sadriddín Ajní: Lichvářova smrt
  Všeobecná encyklopedie ve čtyřech svazcích: Diderot
http://www.hks.re/
Viz
Kalendárium Červenec 2014 (15.7.)
     
27. dubna 1878 (140. výročí)
se v Jindřichově Hradci (Rakousko-Uhersko) narodil český středoškolský profesor, literární historik, spisovatel, prozaik, dramatik, sběratel a vydavatel kulturněhistorických materiálů Ferdinand Strejček.
Jeho otec byl hospodářským úředníkem na černínském panství, matka jej motivovala k hlubokému zájmu o literaturu. F. Strejčka formovala studia na jindřichohradeckém gymnáziu (1888-1896) a následně na české Karlo-Ferdinandově univerzitě, kde na něj nejvíce působili profesoři Jan Gebauer, Václav E. Mourek a Arnošt V. Kraus. Ze zdravotních a existenčních důvodů nedosáhl doktorátu a nemohl se věnovat vědecké práci v Praze, kde vyučoval jen krátce na karlínské reálce (1899-1901), dokud nezískal učitelskou způsobilost k vyučování češtiny a němčiny na středních školách. Od září 1901 působil až do roku 1925 jako středoškolský pedagog na reálce v Mladé Boleslavi; od roku 1921 vypomáhal také na tamním gymnáziu, kam byl přeložen v roce 1925 a kde učil až do předčasného penzionování v roce 1933 (důvodem byl roku 1926 přestálý silný záchvat mozkové anémie z přepracování). Přes veškeré zdravotní obtíže se dožil požehnaného věku, zemřel 3. dubna 1963 v Mladé Boleslavi.
Na Gebauerovo doporučení se začal během studií zabývat cestopisem Jana Hasištejnského z Lobkovic Putování k svatému hrobu. Výsledek bádání představovala státní práce, posléze vydaná v Rozpravách České akademie věd a umění (1902). Avšak klíčové bylo jeho rozhodnutí zaměřit se na soustavné poznávání literárního díla ruchovské a lumírovské generace. Získal důvěru Svatopluka Čecha, Josefa V. Sládka, Adolfa Heyduka a Elišky Krásnohorské; vydával jejich díla, zabýval se jejich lidskými i literárními osudy. Věnoval se rovněž méně prozkoumaným tématům české literární tvorby 50. a 60. let 19. století, docenil společenské poslání humoristické a satirické literatury od národního obrození po 90. léta 19. století. Výtečný byl v heuristice, jeho studie, knižní monografie a edice často úplně poprvé zpřístupňují neznámý materiál, jsou faktograficky bohaté a lze z nich dodnes čerpat.
F. Strejček však nepatří pouze literární historii navazující na národně buditelskou tradici. V Jednotě Svatopluka Čecha na ochranu a povznesení jazyka mateřského (založené v roce 1912) a v redakci akademické Naší řeči (od roku 1916) se dostal do polemik kvůli tzv. brusu, když hájil právo na užívání odchylek od spisovné formy, respektování vývoje živého jazyka a individuality spisovatelské práce. Další vlnu polemik vyvolalo jeho bádání ke sporům o Rukopisy královédvorský a zelenohorský, v nichž označil za hlavního původce rukopisných padělků vedle Václava Hanky Josefa Jungmanna, nebo jeho studie Spolutvůrce „Prodané“ národ neprodal, v níž hájil Karla Sabinu.
Zemřel 3. 4. 1963 v Mladé Boleslavi (Československo).
Ferdinand Strejček (abicko.avcr.cz, Hana Kábová)
Ferdinand Strejček (www.cbdb.cz)
Ferdinand Strejček (www.databazeknih.cz)
Ferdinand Strejček
Ferdinand Strejček
  Z historie (HaNo)
     
27. dubna 1908 (110. výročí)
byly v Londýně (Anglie, Spojené království) zahájeny IV. olympijské hry; trvaly do 31.10.1908.

  Lípa č. 1/2008
     
27. dubna 1918 (100. výročí)
zemřel v Praze (Rakousko-Uhersko) český akademický malíř, grafik, ilustrátor a vysokoškolský pedagog profesor Jan Preisler.
Jedním z významných směrů českého malířství přelomu 19. a 20. století byl symbolismus, svými záměry i prostředky protikladný impresionismu. Jeho vrcholným představitelem a zároveň spoluurčujícím tvůrcem dalšího proudu - secese - byl Jan Preisler.
Životopis J. Preislera nemá okázalých vnějších zvratů. Vyrůstal v chudém dělnickém prostředí, v 15 letech se stal žákem Uměleckoprůmyslové školy, kde v tvrdé a ukázněné práci setrval 8 let a rozvinul plně své velké nadání. Přímý vztah vázal mladého malíře k jeho učiteli F. Ženíškovi, na utváření jeho myšlenkového světa zapůsobil hluboce Maxmilián Pirner. Nesmazatelně se do jeho tvorby vryl rodný kraj - srázy a rokliny vápencových skal v okolí Zlatého koně a Koněprus.
Výrazný posun v malířově tvorbě znamenala cesta do Itálie. Právě do té doby spadají jeho proslulé variace na motiv Černého jezera. Roku 1913 byl Preisler jmenován profesorem Akademie výtvarných umění v Praze a stejně jako byl sám znamenitý umělec, stal se i svědomitým a citlivým učitelem až do své předčasné smrti, vyvolané prudkým zápalem plic.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Obrazy plné smutku a melancholie maloval Jan Preisler.
„Jako by žil dvojím životem. Jedním, který zakoušel na své kůži a druhým vysněným. Nějaký podivný nevyslovitelný stesk vane z jeho obrazů, podobný, jako když se procházíme časně z jara v širém poli. Touha je hlavním obsahem Preislerova díla.“ Napsal malíř Otakar Nejedlý.
Od dětství byl samotář, bavilo ho pozorování přírody. Poprvé vzbudil pozornost svými výkresy v měšťanské škole v Berouně. Díky všímavému řediteli se později stal žákem Františka Ženíška. Projevoval se i literárně, psal úvahy do Volných směrů i básně.
Jeho díla zdobí také mnohé stavby: salonek v Obecním domě i nepřehlédnutelný dům ve Vodičkově ulici v Praze, říká se mu U Nováků. Až tudy půjdete, nezapomeňte zvednout hlavu.
Jaký byl Jan Preisler? Menší, silná postava, černý oblek…, nepůsobil bohémsky, sotva byste odhadli, že je to umělec, malíř. Byl málomluvný, do sebe uzavřený, rád chodíval po ulici sám s rukama za zády. Na druhou stranu byl nadšený cvičenec Sokola, tam si hledal i mužské modely, rád chodil i na fotbal - dokonce to i namaloval.
Vloni se obraz Preislerův Dívka v modrém na aukci výtvarného umění v Praze prodal za šestinásobek vyvolávací ceny: skoro osm milionů korun! Není divu. Řekněte, kdo by nechtěl takovou krásu vlastnit!
Narodil se 18. (17.) 2. 1872 v obci Popovice u Berouna (Rakousko-Uhersko).
Jan Preisler (Wikipedia)
Jan Preisler (www.artmuseum.cz, Martina Glenn)
Jan Preisler: Černé jezero (www.ceskatelevize.cz)
Profesor Jan Preisler
Profesor Jan Preisler
  Z historie (HaNo)
www.libri.cz
Lípa č. 1/2008
Lípa č. 4/2011
https://www.galerie-narodni.cz/
https://technet.idnes.cz/
http://www.rozhlas.cz/
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Únor 2012 (18.2.)
     
27. dubna 1918 (100. výročí)
zemřel německý lékárník, vynálezce náplasti a krému Nivea Oskar Troplowitz.
Narodil se 18. 1. 1863.

  Z historie (HaNo)
     
27. dubna 1938 (80. výročí)
zemřel ve Freiburgu (Německo) německý filozof moravského původu (prostějovský rodák) a matematik docent Edmund Husserl, zakladatel moderní fenomenologie.
Jeho první odborné práce se zabývaly matematikou, od níž se dostal k psychologicky orientované analýze pojmu čísla. Odmítal přejímat názorně neověřené, tradované výklady; řídil se heslem „k věcem samým“.
Edmund Husserl se narodil jako druhý syn židovského obchodníka, roku 1876 maturoval na německém gymnáziu v Olomouci a studoval matematiku, fyziku a filosofii nejprve v Lipsku, mimo jiné u W. Wundta, pak v Berlíně u matematiků K. Weierstrasse a L. Kroneckera a nakonec ve Vídni, kde roku 1882 promoval prací o variačním počtu. Zde se také setkal s Masarykem a snad i pod jeho vlivem pokračoval ve filosofii u F. Brentana. Prací O pojmu čísla se roku 1887 habilitoval v Halle, kde pak 14 let působil jako soukromý docent.
Narodil se 8. (18.) 4. 1859 v Prostějově (Rakouské císařství).
Edmund Husserl (Wikipedia)
Edmund Husserl (filosofie.kvalitne.cz)
Docent Edmund Husserl
Docent Edmund Husserl
  Z historie (HaNo)
Všeobecná encyklopedie ve čtyřech svazcích: Diderot
Viz
Kalendárium Duben 2008 (27.4.) a KalendáriumDuben 2009 (8.4.)
     
27. dubna 1948 (70. výročí)
se v Bronxvillu (New York, USA) narodil americký bezpečnostní konzultant Frank William Abagnale mladší.
V roce 1964, ve svých šestnácti letech, po rozchodu svých rodičů utekl do New Yorku, kde se stal známým jako „Big Nale“, později zkráceně „Big“. Rozhodl se využít svého dospělého vzhledu a změnil si řidičský průkaz tak, aby to vypadalo, že je o deset let starší, a získal tak práci, kterou chtěl.
V šedesátých letech byl pět let podvodníkem, zaměřujícím se hlavně na falšování šeků a další finanční podvody (a s tím související změny identity). Je považován za jednoho z největších podvodníků 20. století v tomto oboru. Film Chyť mě, když to dokážeš je inspirován jeho skutky popsanými ve stejnojmenné knize (Catch Me If You Can). Během své pozdější (legální) kariéry vyvinul řadu bezpečnostních prvků na šecích a bankovkách. V současné době řídí společnost Abagnale and Associates zabývající se poradenstvím v oblasti prevence a odhalování finančních podvodů.
V roce 2002 napsal The Art of the Steal (česky vydáno pod názvem Umění krást). V kapitolách probírá časté podvody a způsoby, jakými se proti nim bránit. Také mluví o zlodějích identit a nástupu internetové kriminality.
Napsal několik knih, jedna je autobiografií (byť se objevily různé pochybnosti, zda je vše, co tvrdí, skutečnost, ale chyťte si pravdu, jestli to dokážete), natočili o něm film a napsali muzikál.
A aby byla náprava hříšníka ještě dokonalejší, jeden z jeho tří synů pracuje v FBI.
Frank Abagnale (Wikipedia)
Catch Me If You Can - Chyť mě, když to dokážeš (www.fdb.cz)
Frank Abagnale - podvodník (https://www.osobnosti.cz/frank-abagnale.php)
Frank W. Abagnale Jr. at the CEDIA Expo 2007
Frank W. Abagnale Jr. at the CEDIA Expo 2007
  http://encyklopedie.seznam.cz
https://www.cbdb.cz/
     
27. dubna 1948 (70. výročí)
zemřel český režisér a divadelní pedagog Milan Svoboda.
Narodil se 29. 12. 1883.

  Z historie (HaNo)
     
27. dubna 1978 (40. výročí)
byl založen Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných.
Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) bylo sdružení občanů založené 27. dubna 1978 v komunistickém Československu, jehož cílem bylo sledovat a zveřejňovat případy politických vězňů a dalších osob pronásledovaných z politických důvodů. Motivací pro založení výboru bylo zjištění, že na mediálně známé osobnosti si StB tolik netroufla jako na lidi neznámé, kteří tak byli bez mezinárodní mediální ochrany perzekvováni daleko více. Reakcí na činnost výboru byly represe zaměřené proti samotným jeho členům.
Pod zakládajícím prohlášením VONSu je jmenováno těchto sedmnáct aktivistů: Rudolf Battěk, Otta Bednářová, Jarmila Bělíková, Václav Benda, Jiří Dienstbier, Václav Havel, Přemysl Janýr, Elzbieta Ledererová, Václav Malý, Ivan Medek, Dana Němcová, Ludvík Pacovský, Jiří Ruml, Gertruda Sekaninová-Čakrtová, Anna Šabatová, Jan Tesař a Petr Uhl.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Nespravedlivých, politicky ovlivňovaných soudních procesů v sedmdesátých letech přibývalo. Nehrozily sice už tresty smrti nebo doživotí, ale dlouholeté nepodmíněné tresty ničily životy nevinným lidem stále. A proto byl založen Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných - VONS.
To byl unikátní záznam z první povolené demonstrace u příležitosti Mezinárodního dne lidských práv 10. prosince 1988 na Škroupově náměstí v Praze. Cílem VONSu bylo nespravedlivé procesy monitorovat, informovat o nich veřejnost a také finančně i hmotně pomáhat odsouzeným a jejich rodinám.
Za svou činnost byla řada členů VONS různým způsobem postižena, nejznámější je soudní proces se šesti jeho členy v roce 1979. Už několik měsíců po vzniku VONS začala tajná policie na základě pokynu vedení ministerstva vnitra připravovat proti jeho členům plošný zásah.
Pro deset zadržených členů VONS se na několik dalších měsíců stala přechodným domovem cela vazební věznice v Praze-Ruzyni. Jejich stížnosti proti uvalení vazby a i proti jejímu prodlužování neměly úspěch. Petr Uhl, Václav Havel, Václav Benda, Otta Bednářová a Jiří Dienstbier byli odsouzeni v součtu na bezmála dvacet let odnětí svobody, Dana Němcová ke dvěma letům s podmíněným odkladem na pět let.
Sotva si dnes můžeme představit míru osobní statečnosti, s níž členové VONSu dokázali čelit zrůdnostem komunistického režimu, neměli bychom na ni zapomínat.
Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (Wikipedia)
Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (www.ceskatelevize.cz)
Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) (www.totalita.cz, Pavel Zvěřina)
27.4.1978 založen Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných
27.4.1978 založen Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných
  Kalendárium ČT1
     
27. dubna
je Světový den grafiky (Světový den grafického designu).
Je slaven od roku 1963, v ČR od roku 1966.
Světový den grafiky, World Graphics´ Day, který každoročně připadá na 27. dubna, výroční den založení Mezinárodní rady organizací grafického designu ICOGRADA, je vhodnou příležitostí jak zvýraznit vše dobré (ale i problémové) v dané oblasti. Grafický design dnes, je hybným elementem nejen ekonomiky, kultury, ale všeho životního prostředí a životního stylu člověka naší éry. Stále je proto třeba připomínat, že je to grafika, graficky připravované a realizované prostředky, jejich obrovská šíře od kresby, malby k fotografii a montážím všeho druhu, které ovládají komunikace dneška. A to nejen tištěné, na papíře a obdobných materiálech, ale i digitalizované elektronickými prostředky a shlédnutelné na obrazovkách počítačů a televizních aparátů.
27. dubna tedy grafici-designéři připomínají nejen sobě navzájem, ale zejména veřejnosti, jak nezaměnitelnou úlohu hrají grafické prostředky v životě jednotlivce i celé lidské společnosti. Více než 250.000 grafiků-designérů na celém světě (a to je zřejmě příliš skromný odhad !) spolupůsobí na naše konání, chování, ovlivňují a dokonce formují náš denní život. Bez grafiky, bez designu si dnes nedovedeme představit ulice našich měst, veřejná prostranství i soukromé interiéry a naše byty, bez podílu grafické práce nemohou existovat sdělovací prostředky, tištěné na papíře, šířené televizí, bez nich si nedovedeme dnes představit počítačovou sféru a ani další elektronická média, internet atp. Bez graficky vyjádřených informačních a komunikačních systémů by dnes určitě nastal chaos - přinejmenším v dopravě.
Světový den grafiky (sbb-bienale-brno.cz, Jan Rajlich st.)
Světový den grafiky téměř bez zájmu (www.grafika.cz)

Svetový deň grafiky - 27. apríl
  Z historie (HaNo)
www.quido.cz
Viz
Kalendárium Duben 2017 (27.4.)
     
28. dubna 1758 (260. výročí)
se ve Westmoreland County (Virginie, USA) narodil americký politik, pátý prezident USA a autor Monroeovy doktríny James Monroe.
Formuloval tzv. Monreovu doktrínu, jež se stala určující pro zahraniční politiku USA v 19. století. Podle ní se Amerika a Evropa neměly navzájem vměšovat do svých záležitostí.
Funkci prezidenta zastával v letech 1817-1825. Monroeovo prezidentství bylo poznamenáno zmizením stranické politiky po válce r. 1812. Monroe byl předním politikem své doby.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Pátým americkým prezidentem byl v roce 1816 zvolen osmapadesátiletý virginský právník se skotskými předky James Monroe. Často bývá uváděn jako příklad nevýrazného a nevýznamného prezidenta. Ale to je omyl.
Monroe byl vynikající diplomat. S Napoleonem dojednal koupi Louisiany, od Španělska získal Floridu, s Velkou Británií uzavřel smlouvu, podle níž se kanadsko-americká hranice jednou provždy stala mírovou hranicí. Svobodným černochům umožnil vrátit se do Afriky. Na jeho podnět pro ně americká misijní Společnost pro kolonizaci Afriky koupila kus země na západním pobřeží, kde se zrodila Libérie, "země svobody", a na jeho počest bylo liberijské hlavní město nazváno Monrovia. V roce 1823 vyhlásil tzv. Monroeovu doktrínu, jež se dá stručně vyjádřit slovy: "Američané se nechtějí plést do sporů evropských, ale také nestrpí, aby se mocnosti Starého světa míchaly do záležitostí Světa nového". Zkrátka, Amerika měla patřit Američanům a Evropa Evropanům."
Současníci ho za nevýznamného politika nepovažovali. Svědčí o tom i fakt, že když se o prezidentský úřad ucházel podruhé, dostal všechny volitelské hlasy, s výjimkou jediného. A ten mu byl upřen jen proto, aby výsada jednomyslné volby navždy zůstala Georgi Washingtonovi.
Zemřel 4. 7. 1831 v New York City (New York, USA).
James Monroe (Wikipedia)
James Monroe - 5. prezident USA (www.panovnici.cz)
Monroe, James (forum.valka.cz)
James Monroe
James Monroe
  Rok do kapsy
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Červenec 2011 (4.7.)
     
28. dubna 1838 (180. výročí)
se narodil nizozemský právník Tobias Michael Carel Asser; Nobelova cena míru (1911).
Zemřel 29. 7. 1913.

  Z historie (HaNo)
     
28. dubna 1848 (170. výročí)
na lidovém shromáždění v Brezové pod Bradlom (Uhry, Rakouské císařství) přednesl J. M. Hurban Žiadosti slovenského národa stolice Nitranskej, které žádaly mj. rovnoprávnost všech národů Uher.

  Lípa č. 1/2008
     
28. dubna 1858 (160. výročí)
v Berlíně (Německá říše) zemřel německý anatom a fyziolog profesor Johannes Peter Müller.
Původně chtěl studovat theologii, ale změnil názor a začal studovat medicínu. Promoval roku 1822 a v roce 1824 se habilitoval v Bonnu. V roce 1827 se stal mimořádným, roku 1830 řádným profesorem anatomie, fysiologie a všeobecné pathologie. Roku 1833 se stal profesorem stejných oborů v Berlíně, kde vytvořil zvláštní anatomicko-fysiologickou školu. Nejdůležitějších výsledků dosáhl ve výzkumu fyziologie smyslů a nervů, obecné fyziologie, embryologie, srovnávací anatomie a zoologie. Každoročně vyjížděl na dlouhé výzkumné cesty k mořím, kde studoval mořskou biologii. Největších výsledků dosáhl ve výzkumu funkce oka a žláz a také histologickými popisy stavby kosti a chrupavky. Roku 1823 vydal spis zabývající se dýcháním zárodků, roku 1826 fantastickými zrakovými jevy. Vyslovil tři základní pravidla.
1. Smyslový orgán, podrážděný libovolným podnětem, odpovídá stále stejně, pouze v závislosti na intenzitě podnětu.
2. Každý smyslový orgán odpovídá podráždění svým specifickým způsobem.
3. Smyslový orgán je schopen bez vnějšího podráždění vyvolat fantastický smyslový počitek.
V roce 1830 uveřejnil spis, ve kterém popsal pohlavní vývody u zárodků, které jsou po něm pojmenovány (ductus paramesonephricus Műlleri). Vrcholem jeho díla je práce o stavbě vyměšovacích žláz z roku 1830, kterou vyvrátil do té doby uznávané názory. Od roku 1833 vydával několikadílnou příručku fyziologie Handbuch der Physiologie. Od roku 1840 se věnoval zejména systematickým problémům srovnávací anatomie a mořské biologii. Byl opakovaným děkanem i rektorem univerzity. Vychoval mnoho významných fyziologů druhé poloviny 19. století, mezi jeho žáky patřili například anatom a fyziolog T. Schwann (1810-1882), pro kterého bylo Műllerovo učení východiskem jeho pozdější buněčné teorie z roku 1839, anatom a histolog J. Henle (1809-1885) a patolog R. Virchow (1821-1902).
Narodil se 14. 7. 1801 v Koblenzi (Německé císařství).
Johannes Peter Müller (Wikipedia)
Müller Johannes Peter (leporelo.info)
Johannes Peter Müller (cs.accesobit.com)
Profesor Johannes Peter Müller
Profesor Johannes Peter Müller
  www.lib.cas.cz
Viz
Kalendárium Duben 2008 (28.4.)
     
28. dubna 1888 (130. výročí)
se v Praze (Rakousko-Uhersko) narodil český architekt, urbanista, scénický výtvarník a scénograf Ladislav Machoň, účastník protinacistického odboje.
Ladislav Machoň působil v ateliéru Jana Kotěry již za studií (od r. 1909), která absolvoval na české technice u Josefa Schulze a J. Fanty. V letech 1917-1948 měl samostatný ateliér, v letech 1928-1938 působil jako člen Státní regulační komise hlavního města Prahy, po roce 1945 byl členem Zemského národního výboru. Podílel se na práci Společnosti architektů, Klubu architektů, Svazu socialistických architektů a Spolku výtvarných umělců Mánes.
Machoň začínal svou tvorbu v rámci kubistické vlny (fasáda a vstupní prostor Švandova divadla na Smíchově, 1918-1919), v návrzích rodinných domů se vrátil ke konstruktivní moderně Kotěrova stylu; vytvořil však specifický styl přibližující se funkcionalismu (přestavba Klementina, 1923-1929). Nejblíže k purismu mají jeho rodinné domy v ulici Pod hradbami v Praze (1927-1928). Telefonní ústřednou (poštou) na Belcrediho třídě (dnes M. Horákové) se v letech 1928-1931 plně podřídil "vědeckému" funkcionalismu.
Z Machoňových urbanistických projektů je důležitý regulační plán Břevnova a pozdější úprava komunikačního systému Petřína, ale i kolonie dělnických domků Domov na Žižkově. Zabýval se rovněž architektonizací interiérů, tak navrhl zařízení Univerzitní (1926) a Technické (1934) knihovny, řešení automatu Koruna (1931) a Černého pivovaru na Karlově náměstí v Praze (1933) i proslulé kavárny Vltava. V počátcích své tvorby realizoval rovněž řadu výprav především pro Divadlo umění v Hybernské ulici a pro Divadlo na Vinohradech. Z dalších Machoňových prací je třeba připomenout úpravu kaple s hrobem Jana Amose Komenského v nizozemském Naardenu (1934-1937).
Machoň se však také zapojil do protinacistického odboje. Už v dubnu 1939 vezl od J. Masaryka z Londýna vzkaz A. Eliášovi od E. Beneše. Poté se stal i členem Přípravného revolučního národního výboru, který vedl K. Krofta. V roce 1945 se stal členem České národní rady a úzce spolupracoval s A. Pražákem a J. Smrkovským spolu se svou ženou Gertrudou Machoňovou-Müllerovou (ta se také podílela na některých jeho architektonických návrzích). Po roce 1948 postihla komunistická perzekuce i Machoně - pro jeho styky se zednáři.
Zemřel 22. 12. 1973 v Praze (Československo).
Ladislav Machoň (www.archiweb.cz, Ing. arch. Kamil Dvořák, DrSc.)
Ladislav Machoň
Ladislav Machoň
  Z historie (HaNo)
Lípa č. 1/2008
Lípa č. 3/2008
www.libri.cz
Viz
Kalendárium Duben 2008 (28.4.) a Kalendárium Prosinec 2013 (22.12.)
     
28. dubna 1898 (120. výročí)
se v obci Kukleny (Hradec Králové, Rakousko-Uhersko) narodila česká činoherní herečka, recitátorka a překladatelka Nina Balcarová (Nina Balcarová Píšková), rozená Anna Balcarová.
V 20. letech působila v Bratislavě, Ostravě (Moravskoslezské divadlo Moravská Ostrava - členka činohry 1923-1926), Praze, Pardubicích. Na její umělecký růst mělo vliv především působení v Osvobozeném divadle (1926-1927) a Moderní studio (1929), kde se setkala s režiséry J. Frejkou a E. F. Burianem.
V letech 1929-1948 (s přestávkami) členka Zemského divadla v Brně, kde se rozvinulo její výrazné herectví expresivní zkratky (Zemské, později Státní divadlo Brno - členka činohry 1929-1931, 1936-1938, 1945-1948).
Z rolí: Magdalena (J. Vrchlický Soud lásky), Varja (A. P. Čechov Višňový sad), Vivie (G. B. Shaw Živnost paní Warrenové), Luisa (F. Schiller Úklady a láska), Kasandra (J. Giraudoux Trojská válka nebude), Martirio (F. G. Lorca Dům Bernardy Alby), Agnes (V. Dyk - E. F. Burian, Krysař).
Herecká filmografie: Horské volání S. O. S. (1929); Ztratila se Bílá paní (1937); Nejvýnosnější prodej (1942), Kdo je vinen? (1946).
Překládala divadelní hry a odbornou literaturu z němčiny a ruštiny.
Věnovala se uměleckému přednesu, překládala stati a články o sovětském divadle.
Zemřela 24. 8. 1983 v Brně (Československo).
Nina Balcarová (www.ndbrno.cz)
Balcarová Nina 1898-1983 (aleph.vkol.cz)
Balcarová Nina (leporelo.info)
Nina Balcarová (Foto Frence /Fränze/ Grubnerová, 1945)
Nina Balcarová (Foto Frence /Fränze/ Grubnerová, 1945)
  Z historie (HaNo)
http://www.cojeco.cz/
https://www.csfd.cz/
http://www.filmovyprehled.cz/
Viz
Kalendárium Srpen 2013 (24.8.)
     
28. dubna 1898 (120. výročí)
se narodil český herec, operetní režisér a zpěvák František Paul.
Zemřel 8. 11. 1976.

  Z historie (HaNo)
     
28. dubna 1908 (110. výročí)
se ve Svitavách (Rakousko-Uhersko) narodil sudetský Němec a podnikatel, kontroverzní německý obchodník Oskar Schindler.
Je ctěn jako zachránce 1200 Židů před nacistickými koncentračními nebo vyhlazovacími tábory.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Malý Oskar si hrával s dětmi místního rabína, který bydlel ve stejné ulici. V jeho rodných Svitavách vedle sebe totiž po staletí žila tři etnika - Němci, Češi a Židé. Možná tam se zrodil jeho blízký vztah k Židům?
Kdo skutečně byl Oskar Schindler? Adorovaný zachránce židovských dělníků před smrtí v koncentračních táborech, nebo prospěchář, kolaborant a válečný zločinec? V šestnácti letech musel opustit střední školu, snad kvůli padělání studijních výsledků. Už tehdy mu prý spolužáci přezdívali „Gauner“. Byl nezkrotný výtržník a sukničkář, měl rád bezstarostný život, auta a rychlé motocykly. Stal se členem Henleinovy strany a později i Hitlerovy NSDAP. Spolupracoval s říšskou zpravodajskou službou abwehr, a podílel se na špionáži proti Československu a Polsku. Po nacistické invazi do Polska si v Krakově otevřel malou továrnu na smaltované nádobí. Díky dobrým kontaktům získal armádní zakázky, přátelé z řad někdejších židovských podnikatelů jej zasvětili do obchodů na černém trhu, on na oplátku zaměstnával židovské dělníky a podnik skvěle prosperoval. Obchodní metodou se stala korupce a Schindler v tom uměl chodit. Byl vyhledávaným společníkem na večírcích, vlastnil několik bytů a vlivní kamarádi z abwehru nad ním drželi ochrannou ruku.
Když se na jaře roku 1944 nacisté rozhodli urychleně likvidovat koncentrační tábory, Schindler přesunul svou továrnu do vnitrozemí a vzal s sebou i své dělníky. A tak začaly horečné přípravy proslulého Schindlerova seznamu, který obsahoval na tisícovku jmen. Za cílovou stanici vybral malou ves Brněnec v blízkosti rodných Svitav. Na konci války Schindler uprchl před Rudou armádou na západ. Snažil se neúspěšně uchytit v Argentině, pak v Německu. Byl mu přiznán čestný důchod, ovšem příliš nízký na to, aby dokázal pokrýt jeho spotřebu alkoholu a cigaret. Zachránění Židé pro něj sháněli peníze tak rychle, jako je on dokázal utrácet.
Oskar Schindler dostal celou řadu mezinárodních ocenění, režisér Steven Spielberg o něm natočil proslulý film Schindlerův seznam. Zůstává však otázka, kde vede hranice mezi uměleckou licencí a historickou skutečností.
Zemřel 9. 10. 1974 v obci Hildesheim (Dolní Sasko, Spolková republika Německo).
Oskar Schindler (Wikipedia)
Jiří Svršek: Pravda o Oskaru Schindlerovi (natura.baf.cz, Jiří Svršek)
Oskar Schindler
Oskar Schindler
  Rok do kapsy
http://www.muzeum.svitavy.cz/
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Říjen 2014 (9.10.)
     
28. dubna 1918 (100. výročí)
zemřel v Omsku (Sovětské Rusko) cestou na Sibiř český politik, tajemník ČSNR, legionář a novinář Jiří Klecanda, pracující ve vrcholných orgánech hájících zájmy Čechů a Slováků v krajanských spolcích působících na Rusi během první světové války.
Jiří Klecanda se narodil 5. dubna 1890 v Praze jako nejmladší ze tří synů českého učitele, spisovatele a novináře Jana Klecandy (*1855 - 1920). Jedním z jeho bratrů byl historik Vladimír Klecanda (*1888 - 1946); druhým z jeho bratrů byl diplomat Jan Havlasa (*1883 - 1964) - vlastním jménem Jan Klecanda - český spisovatel, autor dobrodružných a fantastických příběhů.
Jiří Klecanda působil od roku 1909 jako knihovník carské akademie věd v Petrohradě a zároveň jako funkcionář českých krajanských spolků. V československém revolučním hnutí na Rusi pracoval od začátku první světové války jako jeden z hlavních organizátorů československého zahraničního odboje v Rusku. Byl členem první „Rady Čechů“ na Rusi. Od roku 1915 působil jako (historicky první) sekretář (tajemník) „Svazu československých spolků na Rusi“. Od roku 1917 zastával funkci (historicky prvního) tajemníka (sekretáře) „Odbočky Československé Národní Rady“ v Rusku. Jiří Klecanda je též znám jako důvěrník Tomáše Garrigue Masaryka. V letech 1917 až 1918 vedl se sovětskou vládou jednání o evakuaci československých legií. Dne 28. dubna 1918 na své cestě k legiím na Sibiř náhle zemřel v jihosibiřském městě Omsk.
Narodil se 5. 4. 1890 v Praze (Rakousko-Uhersko).
Jiří Klecanda (Wikipedia)
Klecanda Jiří (www.karelvasatko.cz, Radka Růžičková)
Jiří Klecanda (www.prazskypantheon.cz)
Jiří Klecanda
Jiří Klecanda
  www.CoJeCo.cz
     
28. dubna 1948 (70. výročí)
se v Beaconsfield (Buckinghamshire, Anglie, Spojené království) narodil anglický spisovatel věnující se převážně žánru fantasy Terry Pratchett, vlastním jménem Terence David Pratchett, celým jménem Sir Terence David John „Terry“ Pratchett, OBE.
Je známý především svou sérií knih Úžasná Zeměplocha. Do češtiny jeho dílo překládal Jan Kantůrek.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
„Život je proces, při němž zjišťujete, jak daleko můžete v tom či onom zajít, i když pravděpodobně i v hledání toho, jak daleko můžete v tom či onom zajít, můžete zajít příliš daleko.“ Poznali jste původce citátu? No jistě, byl to Terry Pratchett, autor Úžasné Zeměplochy, která ho proslavila po celém světě.
Britská královna ho povýšila do šlechtického stavu za zásluhy o literaturu, proto bychom mu měli říkat sir Terry. Jeho knížek se po světě prodalo kolem sedmdesáti milionů a stal se druhým nejčtenějším autorem ve Velké Británii. Kde pramenila jeho inspirace?
Pratchettova díla ze zeměplošského cyklu se objevila také v divadle. U nás je uvedlo Divadlo v Dlouhé, představení Pratchett dokonce při své návštěvě Prahy sám zhlédl.
Před deseti lety mu lékaři diagnostikovali zákeřnou a nevyléčitelnou nemoc - Alzheimerovu chorobu. Pratchett ji nesl statečně. Dokonce natočil televizní film o asistované sebevraždě nevyléčitelně nemocného muže. V otevřené osobní zpovědi zvažuje, jak by mohl ukončit svůj život a chce vědět, zda to bude s to udělat ještě před tím, než ho jeho nemoc přemůže. Nejvíc mu podle jeho slov pomáhalo přežít psaní.
Ukončeme vzpomínku na Teryho Pratchetta dalším z jeho nesmrtelných výroků: „Za každý zločin musí být někdo potrestán. Je-li to pachatel, tím lépe.“
Zemřel 12. 3. 2015 v Broad Chalke (Wiltshire, Anglie, Spojené království).
Terry Pratchett (Wikipedia)
Terry Pratchett (www.databazeknih.cz)
Terry Pratchett - prozaik, filmový scenárista, divadelní dramatik (www.spisovatele.cz)
Terence David Pratchett
Terence David Pratchett
  Z historie (HaNo)
Kalendárium ČT1
     
28. dubna 1948 (70. výročí)
tehdejší československé Ústavodárné národní shromáždění přijalo nové zákony o znárodnění.
Ústavodárné národní shromáždění schválilo zákony o znárodnění podniků s více než padesáti zaměstnanci, zahraničního obchodu, velkoobchodu a stavebnictví.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
V říjnu roku 1945 prezident Beneš podepsal čtyři dekrety o převedení klíčového průmyslu, bank a pojišťoven do rukou vlády.
Stát převzal dvě třetiny výroby. Znárodněny byly všechny podniky nad pět set zaměstnanců. V potravinářském průmyslu i s méně zaměstnanci.
Většina národa, teď přirozeně nemluvím o těch, kteří přišli o majetek, přijala znárodnění s nadšením. Jen ojediněle se veřejně pozvaly kritické hlasy. Podle významného národohospodáře Ladislava Feierabenda se znárodnění rovnalo "krádeži, která nehledíc na ztráty majitelů měla neblahý vliv mravní."
Nevím, kolik lidí jásalo, když se 28. dubna 1948 rozběhlo další kolo. Tímto dnem počínaje začalo Ústavodárné shromáždění přijímat jeden znárodňovací zákon za druhým.
Byly zestátněny průmyslové a potravinářské závody nad padesát zaměstnanců, ojediněle i s méně zaměstnanci, podniky stavební, dopravní, polygrafické, velkoobchod a zahraniční obchod, cestovní kanceláře a léčebné ústavy. Znárodněno bylo více než pět tisíc podniků.
A "znárodňování" ještě nebyl konec. Československo vykročilo na cestu k socialismu. Někteří ovšem tvrdí, že první krok učinilo už v roce 1945, ve chvíli, kdy prezident Beneš podepsal první znárodňovací dekrety.
Znárodnění (Wikipedia)
Zákon č. 114/1948 Sb. (www.zakonyprolidi.cz)
Zákon č. 115/1948 Sb. (www.zakonyprolidi.cz)
Zákon č. 114/1948 Sb.
Zákon č. 114/1948 Sb.
  Rok do kapsy
Lípa č. 1/2008
Kalendárium ČT1
     
28. dubna 1948 (70. výročí)
byl schválen zákon č. 137 o rozhlase, jímž se ustavil státní podnik Československý rozhlas.
V roce 1948 proběhla v Praze mezinárodní rozhlasová výstava MEVRO, kde bylo poprvé předvedeno televizní vysílání.
V roce 1963 byl založen tzv. Klub monitorů Radia Praha. Jeho členy byly DX posluchači, kteří Radiu Praha zasílali hlášení o poslechu. Radio Praha posílalo od svého vzniku těmto posluchačům QSL lístky a od konce 50. let pro ně vysílalo specializované hlídky. Cílem Klubu monitorů bylo ověřovat kvalitu příjmu v jednotlivých částech světa a přizpůsobovat tomu technické prostředky vysílání. Pro členství v Klubu monitorů se posluchači museli kvalifikovat zasláním určitého počtu poslechových zpráv. Za další zprávy potom členové Klubu získávali roční uznávací známky. Klub monitorů Radia Praha, který měl několik tisíc členů, zanikl počátkem 90. let.
Československý rozhlas zanikl 31. prosince 1992, ještě před zánikem Československa byl v lednu 1992 rozdělen na Český rozhlas a Slovenský rozhlas.
Československý rozhlas (Wikipedia)
Historie rozhlasu v kostce (www.rozhlas.cz, Miroslav Krupička, Dita Křížová)
Hlavní budova Československého rozhlasu v Praze na Vinohradské ulici
Hlavní budova Československého rozhlasu v Praze na Vinohradské ulici
  Lípa č. 1/2008
Viz
Kalendárium Duben 2008 (28.4.)
     
28. dubna 2008 (10. výročí)
zemřel český klavírista a hudební skladatel Miloslav Ducháč.
Narodil se 27. 1. 1924.

  Z historie (HaNo)
     
28. dubna
je Světový den bezpečnosti a zdraví na pracovišti (Světový den bezpečnosti a ochrany zdraví při práci).
Ročně umírá v EU přibližně 164 000 osob z příčin spojených s výkonem povolání.
Z tohoto počtu: 5 580 úmrtí připadá na následky pracovního úrazu, 159 000 na nemoc z povolání.
28. duben je Světovým dnem bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Organizuje ho Mezinárodní organizace práce (ILO) a jeho cílem je propagovat bezpečnost a ochranu zdraví na pracovišti a právo na slušné zaměstnání pro lidi na celém světě.
U této příležitosti budou vnitrostátní orgány, odbory, organizace zaměstnavatelů a odborníci na bezpečnost a ochranu zdraví při práci pořádat různé akce.
Ze statistik vyplývá, že mnoho zaměstnanců i zaměstnavatelů si stále není vědomo rizik, ani toho, jak je lze omezit či odstranit.
Připomeňte si tento významný den spolu s námi.
"Vzniklý úraz nelze uznat za pracovní, neboť k úrazu došlo tak, že dotyčný zakopl, když přemýšlel o věcech, které nejsou v jeho náplni práce."
Světový den bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (28.4.) se letos zaměří na prevenci nemocí z povolání (www.bozpprofi.cz)
Světový den bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (www.bozpinfo.cz, Irena Kuhnová, Kateřina Hrubá)
Světový den bezpečnosti a ochrany zdraví při práci - 28. dubna 2011 (ec.europa.eu, Andrew Smith)
"Takto rozhodně ne!"
"Takto rozhodně ne!"
  Z historie (HaNo)
Viz
Kalendárium Duben 2017 (28.4.)
     
29. dubna 1768 (250. výročí)
zemřel švédský chemik, objevitel kobaltu a zinku Georg Brandt.
Brandt se narodil na jaře 1694 a již od mládí pomáhal svému otci, jenž provozoval měděnou a železnou huť v Ridarhyttě. Mladík se naučil mnohé z metalurgie a tehdejší chymie, vystudoval však medicínu, nicméně ji nikdy neprovozoval. Jeho učitelem lékařství v nizozemském Leidenu, kde studoval, byl Hermann Boerhaave (1668 - 1738), jeden z pozdních zastánců alchymie. Po zastávce v německém Harzu zakotvil Brant ve švédské správě dolů, instituci, která byla v neutěšených finančních podmínkách. Poté, co byla prodána, stal se tento učenec prubířem mincovny. Zde začala jeho pozoruhodná dráha chemika.
Brandt připravil tmavomodrý pigment z rudy nalézané v jeho rodišti, ale se tím nespokojil. Výsledkem bádání, jež začalo kolem roku 1730 a vyvrcholilo přibližně o osm let později, byla disertace o "polokovech", v níž najdeme významné konstatování: "Tak jako je šest druhů kovů, tak jsem také já ukázal spolehlivými pokusy, (...) že je rovněž šest druhů polokovů (...) takže jsem, skrze své pokusy měl to štěstí (...) být prvním objevitelem nového polokovu, jmenovitě regulu kobaltu, který byl dříve zaměňován s bismutem ..." Brant se ještě přidržoval názvosloví alchymie, když čistý kov, který připravil, nazýval "regulus", což je zdrobnělina z latinského "rex" král. Současně ale skutečně bořil hradby, jimiž se alchymie obklopovala. Nepodařilo se mu to úplně, tehdy to ještě nešlo. Psal o šesti kovech, alchymie jich uznávala sedm, ale jeden z nich, rtuť, řadil mezi ony "polokovy", kam podle něj patřil ještě bismut, zinek, antimon, arzén a teď také kobalt. Poslední tři psal pořád jako "regulus".
Na Brandtově disertaci je podstatné, že někdo poprvé prokázal existenci chemického prvku, hovořme dnešním jazykem, pomocí chemických metod. V tomto případě ho především odlišil od bismutu, například reakcí s kyselinou dusičnou. V té se rozpouštějí oba kovy, ovšem bismut se dá vysrážet jako sůl v podobě bílého prášku pouhým přidáním vody. Z roztoku kobaltu v kyselině se sůl sráží alkáliemi. Podobně Brant zkoumal tvorbu amalgamu se rtutí, což je možné jen s bismutem. Vědcova disertace uvádí šest základních bodů, které odlišují kobalt jako samostatný kov.
Švédský učenec se již dřív proslavil tím, když prokázal, že arzén je také "polokov" a že jeho calx, je oxidem. Jako calx se označovaly preparáty připravené nejčastěji žíháním kovů na vyšší teploty. Už tento důkaz by Brandtovi zajistil slávu. Objevem kobaltu jen dále stoupla, protože to byl první chemický prvek, který byl objeven a prokázán metodami rodící se chemie. Tehdy, přibližně před 270 lety, se skutečně zvolna uzavírala éru praktikující alchymie. Brantův objev předznamenával její neodvratný konec.
Narodil se 21. 7. (26. 6.) 1694.
Kobalt: zlý duch, který otřásl alchymií (plus.rozhlas.cz, Vladimír Karpenko)
Co - 1735 - Georg Brandt (26.6.1694-29.4.1768) (canov.jergym.cz)
Kobalt (www.ped.muni.cz, H.Cídlová, J. Pařízek)
Georg Brandt
Georg Brandt
  Z historie (HaNo)
https://www.prirodovedci.cz/
     
29. 4. 1908 (110. výročí)
se v Praze (Rakousko-Uhersko) narodila česká operní pěvkyně (soprán) a hudební pedagožka Ludmila Červinková.
Vynikla zvláště v českých a slovanských operách.
Operní zpěv vystudovala na pražské a vídeňské konzervatoři (1928-1934), po jejím absolutoriu působila nejprve v Olomouci (1934-1940), poté dva roky v Ostravě (1940-1942), od roku 1942 na doporučení Václava Talicha účinkovala coby sólistka opery Národního divadla v Praze, kde působila až do roku 1966. Jednalo se o uznávanou operní pěvkyni s velmi čistým a technicky dokonalým hlasovým projevem, který je dodnes oceňován mimo jiné i pro svoji pečlivou artikulaci, provázenou přirozeným hereckým projevem. Kromě spolupráce s rozhlasem a rozsáhlé koncertní činnosti vyučovala operní zpěv na pražské HAMU (od roku 1958) a na Pražské konzervatoři (od 1960). Jejím prvním manželem byl divadelní režisér Oldřich Stibor, za kterého se provdala v roce 1935; druhým manželem byl Ing. Adolf Říha.
Na konci 50. a počátkem 60. let se Ludmila Červinková přehrála do rolí charakterních - Ludmila v Prodané nevěstě, Matka v Prokofjevově Příběhu opravdového člověka, Larina v Čajkovského Evženu Oněginovi.
Ludmila Červinková měla nádherný sametový hlas, s průraznými výškami a její projev se vyznačoval kultivovaností a vzornou dikcí.
Zemřela 14. (16.) 9. 1980 v Praze (Československo).
Ludmila Červinková (Wikipedia)
Ludmila Červinková (www.rozkvetlekonvalinky.estranky.cz)
Ludmila Červinková
Ludmila Červinková
  Český biografický slovník XX. století
Lípa č. 1/2008
Viz
Kalendárium Září 2010 (14.9.)
     
29. dubna 1928 (90. výročí)
se v Brně (Československo) narodil český houslista, pedagog a skladatel profesor Antonín Moravec.
Hru na housle studoval nejdříve soukromě u Josefa Muziky (1938-1939), později na brněnské konzervatoři (1941-1946), konzultoval v Salzburgu s Vášou Příhodou (1943), a studoval na JAMU (1946-1950) u Františka Kudláčka, kde absolvoval koncertem s Rozhlasovým symfonickým orchestrem pod taktovkou Břetislava Bakaly. Pobýval na stáži v Moskvě na Konzervatoři Pjotra Iljiče Čajkovského (1963), kde spolupracoval s pedagogy Galinou Barinovou a Jurijem Jankelevičem.
Je laureátem mnoha domácích i zahraničních houslových soutěží: Národní soutěže mladých hudebníků (1940), Mezinárodního festivalu Praha (1950), Národní soutěže Ministerstva kultury ČSR v Praze, soutěže AMU, JAMU a VŠMU (vše 1951). Obdržel také první cenu v soutěži o nejlepší interpretaci díla Leoše Janáčka v Brně (1958), diplom Festivalu mládeže v Berlíně (1951) a diplom soutěže v Poznani (1957).
Jako pedagog působil na JAMU (1954-1975), kde obdržel uměleckou aspiranturu (1951) a později zde působil jako asistent, odborný asistent a docent (1964), a na pražské AMU (1973-1994), kde mu byla udělena profesura (1978). Z jeho třídy vyšly čtyři desítky koncertních mistrů a primáriů našich i zahraničních orchestrů a komorních těles, stejně jako pedagogů uměleckých škol a akademií.
Vedl mistrovské interpretační kurzy doma i v zahraničí, na Kunitachi Music Akademy v japonském Tokiu (1961) a na JAMU (1969-1977), kde se specializoval na dílo Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů, byl konzultantem moskevské konzervatoře Pjotra Iljiče Čajkovského pro dílo Leoše Janáčka a Antonína Dvořáka (1963), vedl kurzy houslové hry v Basileji (1975-1977), houslovou Sommer Akademie v salzburgském Mozarteu (1977-1980), Mistrovské kurzy ve Varšavě (1982-1987) a od roku 1989 také letní školu Collegium Musicum Schloss Pommersfelden v tehdejším Západním Německu. Byl členem poroty desítek předních houslových soutěží v Praze, Vídni, Neapoli, Janově, Helsinkách, Grazu, Salzburgu, Výmaru, Záhřebu.
Od roku 1940 se po téměř pět desetiletí věnoval také bohaté koncertní činnosti s mnoha hudebními tělesy ve více než dvaadvaceti zemích světa. Byl sólistou lázeňských orchestrů v Bad Ischl a Sallzkammerugu (1943), v roce 1957 debutoval s Českou filharmonií, byl členem Moravského kvarteta (1948), sólistou Hudební a artistické ústředny - později Pragokoncertu (1953-1954), členem Pražského tria (1982) a tělesa Bohemia Trio (1990). Soustavná sólistická činnost na jevištích v Evropě, Asii, Africe i Latinské Americe zahrnuje také asi sto koncertů na japonském turné s Tokijským symfonickým orchestrem (1961), a koncert v Královském paláci v Teheránu (1962).
Obdržel mnoho titulů a vyznamenání. Byla mu udělena čestná profesura na tokijské Kunitachi Music Akademy (1961), je nositelem titulu zasloužilého umělce ČR (1979), obdržel cenu Svazu českých skladatelů a koncertních umělců v Praze (1983), medaili pražské AMU (1986), brněnské JAMU (1993), titul „Man of the year“ amerického biografického institutu severní Karolíny v USA (1999) a cenu Senior Prix nadace Život umělce (1998). V domácích denících a časopisech bylo publikováno mnoho článků a rozhovorů s Moravcem, např. rozhovor v deníku Rovnost s názvem Jak mluví housle (1970), rozhovor s názvem Jeho housle zpívají v časopise Květy (1988), v knize Čeští koncertní umělci Pavla Skály (1983) a v knize Františka Žídka Čeští houslisté tří století (Panton 1979).
Zemřel 23. 10. 2010.
Moravec Antonín (cojeco.cz)
Moravec, Antonín (www.ceskyhudebnislovnik.cz, Tereza Richtrová)

Kružík, Richard: Houslista Antonín Moravec
  Z historie (HaNo)
Lípa č. 1/2008
     
29. dubna 1938 (80. výročí)
se v Praze (Československo) narodil český filmový a televizní režisér a scenárista Hynek Bočan.
Režisérská dráha Hynka Bočana byla velmi přímočará. Hned po střední škole, v osmnácti letech, začíná studovat obor režie na pražské FAMU. Školu úspěšně ukončuje v roce 1961, a to absolventským krátkým hraným filmem Nenávist podle Drdovy povídky. Film je zařazen do distribuce pod názvem Hlídač dynamitu spolu s dalšími dvěma povídkami od stejného spisovatele, ale jiných režisérů.
Jiří Weiss, Karel Kachyňa a Jindřich Polák - to jsou jména režisérů, u nichž od r. 1961 postupně Hynek Bočan vykonával praxi asistenta režie v Barrandovských ateliérech.
V roce 1965 natočil svůj první celovečerní film Nikdo se nebude smát - tragikomickou historku střetu vědce s grafomanem. Za tento film obdržel Velkou cenu města Mannheimu na Filmovém týdnu v r. 1965 a cenu mladé kritiky na Západoněmeckých dnech krátkého filmu v Oberhausenu v r. 1966.
Následuje velmi zdařilá adaptace románu Vladimíra Párala Soukromá vichřice a vynikající historický snímek Čest a sláva z r. 1968, za který Hynek Bočan získává na MFF v Benátkách Passinettiho cenu italské filmové kritiky. Doma šel film za normalizace do trezoru, protože i přes to, že se děj odehrává na konci 30leté války, vyčnívaly z něj jasné nadčasové reminiscence.
Po zdařilé adaptaci Rychlých šípů, které pro TV seriál nesly jméno Záhada hlavolamu, se Bočanova tvorba jak filmová, tak televizní ocitá v normalizační šedi (Plavení hříbat). Z této šedi mírně vystupuje další knižní adaptace Svatební cesta do Jíljí a seriál Slavné historky zbojnické.
Po roce 1989 vytváří pro Českou televizi velmi silné dílo, a to čtyřdílný TV film Přítelkyně z domu smutku, ve kterém se mu podaří plně přenést na TV obrazovku atmosféru Románu - pravda od Evy Kantůrkové.
Hynek Bočan i přes výkyvy v jeho tvorbě rozhodně patří k tomu lepšímu v naší filmové i televizní režii.
V roce 2013 byl oceněn Cenou Josefa Škvoreckého za čtyři řady Zdivočelé země.
Hynek Bočan (www.csfd.cz, Pavel P. Ries)
Hynek Bočan (Wikipedia)
Hynek Bočan - režisér (www.ceskatelevize.cz)
Hynek Bočan
Hynek Bočan
  Jak šel čas (TV pohoda č. 17/2018)
Lípa č. 1/2008
http://www.filmovyprehled.cz/
     
29. dubna 1988 (30. výročí)
zemřel v Praze (Československo) český hudební skladatel, teoretik, hudební režisér, publicista a pedagog Jan Kapr.
Od 60. let ve své tvorbě samostatným způsobem uplatnil principy Nové hudby, včetně aleatoriky a prvků elektronické hudby.
Jan Kapr pocházel z rodiny úředníka ČSD a lidového hudebníka, který hrál v kabaretech a založil orchestr tamburašů. Po těžkém úrazu s trvalými následky pro pohybové ústrojí se Kapr začal věnovat výhradně hudbě. V letech 1933-1940 studoval skladbu na pražské konzervatoři u Jaroslava Řídkého a na její mistrovské škole u J. Křičky. Za války působil jako hudební režisér pražského rozhlasu. Po válce se nadšeně ztotožnil s komunistickým hnutím, byl jmenován šéfredaktorem vydavatelství Orbis (1950-1952), dostal funkce ve Svazu čs. skladatelů a psal filmovou, písňovou a kantátovou hudbu v duchu vládnoucí ideologie. Od roku 1961 začal vyučovat skladbu na Janáčkově akademii múzických umění v Brně a jeho tvorba i společenské postoje se začaly měnit. Odkládal ideologii, poučoval se o západoevropské Nové hudbě, začal se inspirovat idiomem nástroje a lidského hlasu (vtipné Cvičení pro Gydli pro soprán, flétnu a harfu získalo mezinárodní ohlas), novými zvukovými zdroji (Šifry pro klavír, bicí a elektronické zvuky) a tónovou kombinatorikou (v Šachové sonátě pro 2 klavíry přidělil každé figuře určitý interval a pak přepsal do hudebního tvaru průběh 3 slavných šachových partií z 30. let). Tyto experimenty zúročil ve velkých symfonických a komorních dílech (7.-10. symfonie, 8. smyčcový kvartet a další).
Okupace Československa v srpnu 1968 dovršila jeho názorovou proměnu: napsal protestní otevřený dopis Dmitriji Šostakovičovi i všemocnému funkcionáři hudebního světa SSSR Tichonu Chrennikovovi a vrátil Stalinovu cenu, jež mu byla udělena v roce 1951 za hudbu k filmu Nové Československo. Následovalo vyloučení z hudebního života a musel opustit JAMU (invalidní důchod), kde k jeho žákům patřili M. Slavický, Evžen Zámečník, Petr Fiala a další.
V následujícím období komponoval především pro zahraniční interprety: rozlehlá hodinová 8. symfonie Campanae Pragenses (Pražské zvony, 1971) s mohutným provozovacím aparátem byla poprvé provedena r. 1980 v Mnichově za účasti autora. Tiskem vydal osobitě pojaté hudebně teoretické práce.
Narodil se 12. 3. 1914 v Praze (Rakousko-Uhersko).
Jan Kapr (Wikipedia)
Skladatelé - Kapr Jan (www.musica.cz, Jindřiška Bártová)
Jan Kapr (www.antologiehudby.cz)
Jan Kapr
Jan Kapr
  Z historie (HaNo)
Český biografický slovník XX. století
www.libri.cz
https://www.musicbase.cz/
Viz
Kalendárium Březen 2014 (12.3.)
     
29. dubna 2008 (10. výročí)
zemřel v Burg im Leimental (Švýcarsko) švýcarský chemik Dr. Albert Hofmann, vědec známý jako „otec LSD“.
Vystudoval chemii na Universitě v Curychu. Zajímal se hlavně o chemii rostlin a zvířat a později prováděl výzkum chemické struktury běžné živočišné látky chitinu, za což dostal doktorát. Hofmann se připojil k farmaceutickochemickému oddělení laboratoří Sandoz (nyní Novartis) a studoval léčivou bylinu ladoňku a houbu paličkovici nachovou (námel) s cílem rafinovat a syntetizovat jejich aktivní složky k farmaceutickým účelům.
Jeho bádání v oblasti kyseliny lysergové, centrální součásti námelových alkaloidů, nakonec vedla v roce 1938 k syntéze LSD-25. O pět let později, při opakování syntézy téměř zapomenuté látky 16. dubna 1943, Dr. Hofmann objevil psychedelické účinky LSD, když si nedopatřením potřísnil kůži na zápěstí roztokem LSD-25. Tři dny na to Hofmann záměrně požil 250 mikrogramů LSD, dávku, od které očekával podstatně nižší účinek, než jaký se potom dostavil (pověstný „Cyklistický den“ - cesta na kole z laboratoře domů pod vlivem nechtěně několikanásobně předávkovaného LSD, za doprovodu své asistentky). Následovala série experimentů, ke kterým se připojili rovněž kolegové Dr. Hofmanna. Poprvé pak napsal o svých experimentech 22. dubna.
Stal se ředitelem oddělení přírodních produktů v laboratořích firmy Sandoz a odjel studovat halucinogenní látky objevené v mexických houbách, jež se rovněž vyskytovaly i v jiných rostlinách užívaných domorodci. To vedlo k syntéze psilocybinu - aktivní látky mnoha tzv. „magických hub“.
Hofmann se rovněž začal zajímat o semínka mexických rostlin druhu Rivea corymbosa, která domorodci nazývali Ololiuhqui. Byl překvapen tím, že našel aktivní sloučeninu ergin (amid kyseliny lysergové), úzce související s LSD.
V roce 1962 odjel společně se ženou Anitou a Robertem Gordonem Wassonem do jižního Mexika hledat rostlinu „Ska Maria Pastora“, později známou jako Salvia divinorum. Získal rovněž vzorky těchto rostlin, ale nikdy se mu nepodařilo identifikovat jejich aktivní chemikálie.
Nazýval LSD „lékem pro duši“ a byl znechucený celosvětovou prohibicí, která jeho objev zašlapala do země. Tvrdil také, že LSD bylo 10 let velmi úspěšně používáno v psychoanalýze. Droga byla později spojena s hnutím Hippies, neférově démonizována vládami, kterým hnutí oponovalo. Hofmann uznal, že by LSD mohlo být nebezpečné v nesprávných rukách.
Byl rovněž autorem stovek vědeckých článků a napsal několik knih (nebo se na nich podílel). Kniha „LSD: My Problem Child“ (LSD: Moje problémové dítě) je částečnou autobiografií a popisuje Hofmannovu slavnou cestu na kole z práce domů.
U příležitosti jeho stých narozenin 11. ledna 2006 byl středem pozornosti na mezinárodním sympoziu, které bylo uspořádáno jako připomínka objevu LSD.
„Myslím si, že v lidské evoluci nebylo tak důležité objevení této látky - LSD“, řekl Hofmann. „Je to pouze nástroj k přeměnění nás v to, co bychom měli být.“
Zemřel ve svých 102 letech na selhání srdce dne 29. dubna 2008. Až do své smrti zastával zásadu žití člověka v souladu s přírodou.
Narodil se 11. 1. 1906 (1905) v Badenu (Švýcarsko).
Albert Hofmann (Wikipedia)
Albert Hofmann (www.databazeknih.cz)
Dr. Albert Hofmann (říjen 1993)
Dr. Albert Hofmann (říjen 1993)
  Z historie (HaNo)
     
29. dubna
slavíme Mezinárodní den tance - výročí narození (*1727) francouzského choreografa a novátora tance Jeana Georgese Novarra.
Svátek byl vyhlášen Mezinárodním divadelním ústavem roku 1982.
Tanec je krásným uměním a i proto si zalouží mít svůj mezinárodní den.
V roce 1982 poprvé vyhlásil Taneční komitét ITI (International Theatre Institut- Mezinárodní divadelní ústav) 29. duben Mezinárodním dnem tance. Od té doby je tento den každoročně slaven na celém světě v připomínku narození velkého tanečního reformátora Jeana-Georgese Noverrea (*1727).
Mezinárodní den tance (cs.wikiversity.org)
Je tu zase den, kdy se bude tančit všude! (vizetance.cz)
Mezinárodní den tance 29. 4. (svatky.centrum.cz)
je Světový den imunologie.
Den imunologie vyhlásila poprvé Evropská federace imunologických společností (EFIS) 29. dubna 2005. Tato organizace sdružuje kolem 17 000 členů v 31 národních společnostech. V roce 2007 byla rozšířena o imunologické společnosti působící i v dalších světadílech a tak Mezinárodní unie imunologických společností (IUIS) vyhlásila 29. duben 2007 prvním Světovým dnem imunologie.
Světový den imunologie 2016 (abicko.avcr.cz)
Světový den imunologie 2010 (www.gate2biotech.cz)
Mezinárodní den tance 2016
Mezinárodní den tance 2016
  Z historie (HaNo)
Rok do kapsy
www.quido.cz
Viz
Kalendárium Duben 2017 (29.4.)
     
30. dubna 1848 (170. výročí)
byl v Praze ustaven první český politický spolek Lípa slovanská s cílem posilovat národní uvědomění a slovanskou vzájemnost.
Do prvního výboru zvoleni: hrabě Josef Matyáš Thun za předsedu, rytíř Jan Neuberg za místopředsedu, Erben, Hanka, Jordán, Ctiborský, Palacký, Rieger, Štulc, baron Villani, Vocel, Zap (tito ze spisovatelstva), Brabec, hr. Vojt. Deym, Jaroš, dr. Kašpar, Mnouček, Rypota a Slavík (tito z měšťanstva). Jednatelem ustanoven Zap, tajemníky Krejčí a Mikovec.
Slovanská lípa byla založena 30. dubna 1848 v Praze, tedy v době vrcholícího boje za národní obrození. Posláním tohoto spolku bylo posilovat národní uvědomění a slovanskou vzájemnost. Později vznikla řada jeho poboček a na jejich sjezdu, který se uskutečnil ještě téhož roku, byla založena Jednota Lip slovanských jako celozemská politická organizace. Po porážce červnového povstání a nastolení bachovského absolutismu se Lípa slovanská přeměnila v nepolitický spolek a ještě v roce 1849 zanikla.
Činnost Slovanské lípy je spojena s další obrozeneckou organizací nazvanou Národní výbor. Ten byl původně jako Svatováclavský výbor založen na schůzi obrozeneckých sil ve Svatováclavských lázních v Praze 11. března 1848. Svatováclavský výbor, vedený představiteli liberálního měšťanstva a inteligence, se v březnových dnech stal vůdčí silou českého politického hnutí. S příchodem radikálních demokratů byl v dubnu 1848 rozšířen na stočlenný orgán, který se pod názvem Národní výbor stal uznávanou politickou institucí. Po porážce červnového povstání, v jehož čele radikální demokraté stáli, byl Národní výbor 26. června 1848 rozpuštěn.
Čeští radikální demokraté rovněž navrhovali, aby vznikly pobočky Národního výboru také v dalších městech a obcích. To však bylo zamítnuto s odkazem na jeho poradní funkci. Podařilo se to však právě u Slovanské lípy.
Slovanská lípa (Wikipedia)
Slovanská lípa (encyklopedie.c-budejovice.cz, Mgr. Leoš Nikrmajer)
Lípa slovanská (www.mesto-polna.cz)
Josef Matyáš, hrabě z Thunu a Hohensteinu
Josef Matyáš, hrabě z Thunu a Hohensteinu
  Lípa č. 1/2008
https://leporelo.info/
     
30. dubna 1938 (80. výročí)
se v Kojšově u Spišské Nové Vsi (okres Gelnica, Slovensko, Československo) narodil slovenský filmový režisér, scénárista a kameraman profesor Juraj Jakubisko.
Nejraději spolupracoval se scenáristou a prozaikem K. Sidonem, který však byl po podpisu Charty 77 donucen k emigraci.
Jeho filmy se vyznačují velmi osobitou poetikou, bizarností i podivuhodnou hravostí. „V Jakubiskových filmech se iracionální, tajemné a senzační zdá být přirozené jako život sám. Ne všichni z nás jsou však schopní Jakubiskova vidění, umožňujícího vidět ono tajemné, neočekávané a fantastické dokonce v prostém denním živote„ - Federico Fellini (1988). Díky svému typickému rukopisu, plnému alegorií, fantazie a vizionářské obraznosti se o Juraji Jakubiskovi píše jako o umělci, který svým magickým realismem znamená v této části světa ve filmu to, co Gabriel García Márquez v literatuře Latinské Ameriky. Juraj Jakubisko přitahuje mezinárodní pozornost díky svým experimentálním filmům. Jeho manželkou je slovenská herečka a filmová producentka Deana Horváthová-Jakubisková.
Debutoval dlouhometrážním hraným filmem Kristova léta (slovensky Kristove roky) (1967). Filmy Zběhové a poutníci (slovensky Zbehovia a pútnici) (1968), Ptáčkové, siroty a blázni (slovensky Vtáčikovia, siroty a blázni) (1969) a tragikomedie Na shledanou v pekle, přátelé! (slovensky Dovidenia v pekle, priatelia) (1970, dokončen byl 1990) byly v 70. letech normalizační cenzurou zakázány a Juraj Jakubisko se mohl věnovat pouze dokumentární tvorbě. Až v roce 1979 natočil hraný film Postav dům, zasaď strom (slovensky Postav dom, zasaď strom) a v roce 1980 třídílný slovenský televizní film Nevera po slovensky. Vrcholem jeho tvorby v 80. letech byla historická sága s původním slovenským názvem Tisícročná včela (1983), která získala množství filmových ocenění podobně jako filmová pohádka Perinbaba (1985).
Ve filmech se slovenským názvem Sedím na konári a je mi dobre (1989) a Lepšie byť bohatý a zdravý ako chudobný a chorý (česky Lepší být bohatý a zdravý než chudý a nemocný) (1992) s tématem milostného trojúhelníku vrátil ke své tvorbě ze 60. let. Od roku 1993 žije v Praze, kde natočil filmy Nejasná zpráva o konci světa (1997) a Post coitum (2004). Je členem Evropské filmové akademie. V roce 2001 se stal docentem na pražské FAMU, kde byl roku 2017 jmenován prfoesorem v oboru Filmové, televizní a fotografické umění a nová média se zaměřením režie.
V roce 2008 byl uveden do kin zatím poslední film režiséra Bathory. Film byl vyhlášen neúspěšnějším filmem desetiletí v České republice a nejúspěšnejším filmem všech dob na Slovensku. Posbíral řadu ocenění po celém světě.
V květnu 2012 absolvoval v pražském Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM) transplantaci srdce. V sedmdesáti čtyřech letech se stal zřejmě nejstarším pacientem, jemuž byl v Česku tento zákrok proveden.
V roce 2013 vydal první díl autobiografie pod názvem Živé stříbro. K roku 2017 připravoval pokračování pohádky Perinbaba 2.
Juraj Jakubisko (www.csfd.cz)
Juraj Jakubisko (Wikipedia)
Juraj Jakubisko (www.fdb.cz)
Juraj Jakubisko v roce 2007
Juraj Jakubisko v roce 2007
  www.libri.cz
Lípa č. 1/2008
     
30. dubna - Svátek Beltine
na kopcích i kolem měst a vesnic se rozhoří ohně; nastane večer čarodějnic.
Kdo se trochu zajímá o tradice Keltů ví, že tento večer začíná svátek zvaný Beltine. A víte o tom, že ohně zapalované 30. dubna jsou pokračováním tradic starých již několik tisíc let? Nejstarší dochované zprávy o svátku ohňů vítajících příchod léta pocházejí z doby halštatské. Ve skutečnosti jde nejspíš o tradici mnohem starší, jen důkazy již nejsou k dispozici.
Cože to naši předkové vlastně slavili? Na přelomu končícího jara a začínajícího léta je příroda již zcela probuzená, vše je jakoby čisté, neomšelé, probouzejí se touhy milovat a plodit potomstvo; je čas lásky. Svátkem Beltine začíná v keltském kalendáři světlá polovina roku (větší slunce - an ghrian mor); pro většinu tvorů ta lepší, vždyť je to období tepla, růstu a sklizně. Světlá polovina roku předá vládu období tmy (menší slunce - an ghrian beag) až svátkem Samain, začátkem listopadu (na naše Dušičky) ... ale to je ještě daleko.
Teď začíná období tepla, plodnosti, vegetace - není tedy divu, že Beltine je svátek radostný. Jeho noc je třeba prozpívat i protančit, ale je to také doba očistných obřadů. Pro Kelty začíná čas Rohatého Boha a Paní ze Zelených Lesů. Právě nyní je ta nejvhodnější doba pro magii, pro zakládání lesních a zahradních svatyní. Na Beltine byste také měli odměnit strážné duchy vašich domovů. Teprve v dalších dnech začnou válečná tažení, dobytek bude třeba vyhnat na letní pastviny, osít pole, ale dnes je ještě čas na zábavu a veselí.
Saskia Burešová (Zajímavá výročí týdne uvádí v Kalendáriu ČT1):
Podle keltského kalendáře začínalo 1. května léto a Keltové ho vítali svátkem nazvaným Beltine. Ten měl očistit a připravit půdu i všechny živé tvory pro období růstu a plodnosti. V noci na 1. máje Bůh temnoty zahajoval svou pouť do podzemí. Aby mohl klidně odejít, zhasínaly se v domech všechny ohně a čistila se ohniště. Druid, tedy keltský kněz, zapálil ráno 1. května oheň nový a hodil do něj vonná kuřidla tak, aby všichni mohli projít jeho očistným kouřem. Tu noc se král Země Artuš spojil s vysokou kněžkou Morganou a svět naplnil magickou plodivou silou. S modlitbami se zapalovaly posvátné ohně a házely se do nich obětiny pro boha slunce Belena. Později se začal svátek spojovat se svatou Valpurgou, anglosaskou křesťanskou abatyší, která žila v 8. století. V německých lidových pověrách vystupovala jako ochránkyně před čarodějnicemi a jejich kouzly a nahradila původní keltský svátek. Zkuste si schválně jen tak pro sebe odpovědět na otázku, jak starý je asi zvyk pálit o filipo-jakubské noci slaměné čarodějnice. Odpověď prozradím na konci pořadu.
Sabat Beltine a dnešní čarodejnice (druidova.mysteria.cz)
Svátek keltské kultury Beltine 2011 (www.beltine.cz)
30. 4. - Svátek Beltine
30. 4. - Svátek Beltine
  Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Duben 2017 (30.4.)
     
Jaro - Obrázky, citáty a animace pro Facebook
       
Zdroje:
Regionální knihovna Teplice (Kalendárium):
http://www.knihovna-teplice.cz/kalendarium/2018/duben-2018/
Quido Magazin - Kalendárium (Q-klub AMAVET Příbram):
http://www.quido.cz/kalendarium/kalendarium.htm (mimo provoz)
Abíčko - iABC.cz - Kalendárium:
http://www.iabc.cz/ (mimo provoz)
Kalendárium LIBRI - výročí narození a úmrtí osobností spjatých s našimi dějinami, vědou, kulturou, technikou aj. oblastmi: http://www.libri.cz/databaze/kalendarium/ (mimo provoz)
Kalendárium / Výbor národní kultury:
http://www.plutanium.cz/vnk/ (mimo provoz)
Knihovna Akademie věd ČR: http://www.lib.cas.cz/
Projekt CoJeCo / Vaše Encyklopedie: http://www.cojeco.cz/
 

KALENDÁRIUM - ARCHIV

Editor: Ing. František Knížek.
E-mail:
fknizek@centrum.cz

Stránka vytvořena: 1. dubna 2018. Poslední aktualizace: středa, 04. červenec 2018 06:50:46
Kódování češtiny: Windows-1250.


Počítadlo přístupů od 1.4.2018

Powered by wz.cz

Na osobní stránku Na blog Hlavní stránka Kalendárium - Výročí měsíce Hlavní stránka Projekty