Ing. František Knížek

KALENDÁRIUM

Výročí měsíce (říjen 2010)

Profesor Ing. Dr. techniky Emil Votoček
(60. výročí úmrtí)

* 5. 10. 1872 Hostinné; † 11. 10. 1950 Praha

* * *

Emil Votoček

Emil Votoček

Prof. Ing. Emil Votoček (1872 - 1950)

Prof. Ing. Emil Votoček (1872 - 1950)

Prof. Ing. Emil Votoček

Prof. Ing. Emil Votoček

Emil Votoček v laboratoři

Emil Votoček v laboratoři

* * *

Emil Votoček: Allegretto Grazioso

Emil Votoček: Allegretto Grazioso

* * *

Další informace:

Emil Votoček
(cs.wikipedia.org)
Emil Votoček
(www.quido.cz)
VOTOČEK Emil
(www.libri.cz)
Profesor Emil Votoček (1872 -1950)
(www.vscht.cz)
Prof. Ing. Emil Votoček
(www.cvut.cz)
Votoček Emil
(www.volny.cz/michal_bachman)
Ing. Dr. techniky Emil Votoček
(www.brna.cz)
Emil Votoček - Životopis
(referaty.atlas.sk, Monika Bučanová, slovensky)
5.10.1872 * Emil Votoček
(www.ceskatelevize.cz)
Čestní členové Společnosti od r. 1880
(www.csch.cz)

* * *

 

Emil VOTOČEK


Profesor Emil Votoček byl českým chemikem světového jména, profesorem experimentální anorganické i organické chemie na pražské technice, jedním ze zakladatelů českého chemického názvosloví. Byl znám i jako všestraný hudebník. Narodil se 5.10.1872 v Hostinném jako syn velkoobchodníka s papírem, zemřel 11.10.1950 v Praze.

Otec poslal syna do Prahy studovat obchodní akademii, aby mohl převzít závod - Votoček však dal přednost chemii. Absolvoval pražskou techniku a po jejím ukončení odešel na 2 roky do barvířské školy v Mylhúzách, kde začal experimentálně a vědecky pracovat: výsledkem bylo dodnes známé Votočkovo činidlo, využívané v analytické chemii.

Z Mylhúz pak odešel na nějaký čas do Göttingenu, kde se soustřeďovala elita tehdejší chemie a fyziky. Zde ho profesor Tollens zasvětil do chemie cukrů, které se pak Votoček věnoval takřka celý život a za níž se mu dostalo mezinárodního uznání.

Roku 1895 se vrátil na pražskou techniku. Působil zde zprvu jako asistent, od roku 1900 jako soukromý docent a od roku 1907 jako řádný profesor experimentální chemie. Přednášel až do uzavření českých vysokých škol nacisty roku 1939.

Celkem přednášel patnáct let chemii anorganickou a třicet let chemii organickou. Svými pracemi v chemii cukru dosáhl světového uznání. Několik cukrů objevil a jím zavedené názvosloví pro metylpentózy bylo přijato mezinárodně. Kromě dominantního badatelského směru chemie cukrů zasáhl E. Votoček do mnoha dalších oblastí chemie. Tak například v analytické chemii vypracoval novou methodu merkurimetrického stanovení halogenů, sestavil řadu důmyslných přístrojů atd. Nezapomenutelná je jeho zásluha o české chemické návosloví, jež vytvořil spolu s A. Sommerem - Baťkem a také prosadil. Právem je považováno za nejdokonalejší a nejdůmyslnější chemické názvosloví v národním jazyce vůbec.

Zahraničními vědeckými styky otevřel cestu do mezinárodního vědeckého života svým žákům, z nich později vynikli například R. Lukeš či O. Wichterle.


Vysoká škola chemicko-technologická v Praze

Prof. Ing. Emil Votoček

Mimořádný vzestup úrovně výuky chemie a vědeckého výzkumu na pražské polytechnice v první třetině dvacátého století je spojen s působením Emila Votočka, který zde byl od roku 1895 asistentem, od roku 1905 docentem a v roce 1907 se stal profesorem experimentální anorganické a organické chemie.

Jeho vědecká činnost, která zasahovala do oblasti organické, anorganické a analytické chemie, přinášela řadu let světový věhlas české chemii. Spolu s Jaroslavem Heyrovským, profesorem chemie na Univerzitě Karlově a nositelem Nobelovy ceny za chemii (1959), založil v roce 1929 reprezentační časopis Collection of Czechoslovak Chemical Communications, který dnes přináší vědecké práce českých a zahraničních chemiků publikované v anglickém jazyce. Profesor Votoček byl vynikajícím pedagogem. Jeho učebnice anorganické a organické chemie zůstaly nepřekonány po celá desetiletí a těžilo z nich několik generací chemiků. Zásadní význam mají dodnes jeho zásahy do oblasti českého chemického názvosloví.

Aktivita profesora Votočka byla unikátní nejen v oblasti chemických věd. Jeho záliby v lexikografii a frazeologii, podpořené četným cestováním, vyústily v řadu odborných překladů a zejména v několik slovníků, např. česko-francouzský nebo šestijazyčný česko-německo-anglicko-italsko-latinsko-francouzský. Profesor Votoček hrál na několik hudebních nástrojů a sestavil obsáhlý hudební slovník. Složil asi 70 uznávaných hudebních děl - písní a skladeb pro klavír a malé soubory. Jeho Téma s variacemi pro klavír a soprán vydala roku 1934 Hudební matice pražské Umělecké besedy a jeho orchestrální rapsodii Od svítání do soumraku měl po druhé světové válce na repertoáru orchestr FOK. Renesanční velikáni se vyskytují i v našem století. Votočkovo dílo znělo i na sjezdu chemických společností ve Zlíně.

Emil Votoček: Allegretto Grazioso


* * *

Zdroj:
Emil Votoček
http://www.jergym.hiedu.cz/~canovm/objevite/objev5/vot.htm

* * *

     

Další výročí

     
1. října 1760 (250. výročí)
ve Fonthillu se narodil anglický spisovatel, prozaik píšící také francouzsky, politik William Thomas Beckford.
Proslul skandálním životem a excentrickou přestavbou svého sídla v pseudogotickém stylu. Jeho nejvýznamnějším dílem byla hrůzostrašná „orientální“ povídka Vathek (1786, Kalif Vathek).
Další z řady autorů takzvaného gotického románu, autor Vatheka měl ve svém životě mnoho dramatických událostí. V 19. letech se zamiloval do desetiletého chlapce Williama Courtenaye. Roku 1783 se oženil aby čelil pomluvám. Následujícího roku byl ale s tímto chlapcem, tehdy již 15-ti letým přistižen v posteli, což se v narážkách dostalo i do novin. Tehdejší král Jiří III. je chtěl dát oba oběsit. Toto mu však vymluvili a navrhli mu, aby Beckforda pouze nepovyšoval do šlechtického stavu. Spisovatel po této události pobýval v zahraničí. Po deseti letech se však vrátil do svého křesla v parlamentu. V dochované osobní korespondenci se sám zmiňuje o svém homosexuálním vztahu s jedním mladým akrobatem a krasojezdcem.
Zemřel 2. 5. 1844.
William Beckford (www.legie.info)
William Thomas Beckford (wikipedia.infostar.cz)
William Beckford 1760 - 1844 (kluci.vysocina.sweb.cz)
William Thomas Beckford
William Thomas Beckford
  Slovník francouzsky píšících spisovatelů
     
1. října 1900 (110. výročí)
se narodil český sochař a architekt Martin Reiner.
Martin Reiner, Žid s maďarským občanstvím, což ho zachránilo před koncentračním táborem, jen konec války strávil v Terezíně. Po válce na architekturu zanevřel a pustil se do sochání moderních plastik z kamene (nedělal si žádné modely, sekal rovnou). Vážili si ho například Zoubek a Janouškovi. Stejné jméno nosil i pražský pozdně renesanční stavitel v polovině sedmnáctého století.
Č. p. 426 v ulici Pplk. Sochora (Praha - Holešovice) - Tuto chráněnou památku zdobí pro Reinera typické kruhové okno a nenápadný „trezorový“ vstup se zaoblenou markýzou (Reinerovy domovní vchody patří k těm nejhezčím vůbec). Sloupy vevnitř byly obloženy zrcadly, takže to připomínalo vstup do paláce. Byl postaven kolem roku 1938.
Zemřel 13. 4. 1973.
Poznámky z psí vycházky s architektem Zdeňkem Lukešem po části Holešovic (www.bedrnika.cz)
Zlatý řez 11 - Martin Reiner (www.zlatyrez.cz)
Č. p. 426 v ulici Pplk. Sochora - "trezorový" vstup
Č. p. 426 v ulici Pplk. Sochora - "trezorový" vstup
 

Lípa č. 3/2010

     
1. října 1920 (90. výročí)
se v Brně narodil český básník, kritik, esejista a publicista Zdeněk Rotrekl.
Zdeněk Rotrekl patří mezi přední moderní české básníky katolické duchovní orientace. Významné je jeho zakotvení v moravském kulturním prostředí stejně jako prožitek více než desetiletého pobytu v komunistických věznicích.
Publikovat začal v roce 1940 v časopisech Řád, Akord, Obroda a jiných a své první básnické sbírky (Kyvadlo duše, Kamenný erb) vydal ještě za okupace. V roce 1948 absolvoval Filosofickou fakultu Masarykovy univerzity, ale krátce nato byl Rotrekl, tehdy již zástupce Sdružení katolických spisovatelů a publicistů v Brně, vyloučen ze všech organizací, nasazen do manuálního zaměstnání a jeho básnická sbírka Žalmy rozmetána. Na jaře 1949 byl zatčen a v listopadu 1949 v procesu s dalšími vysokoškolskými představiteli odsouzen k trestu smrti, změněnému na doživotní žalář v nejtvrdších věznicích (Bory, Leopoldov) a v uranových dolech (Bytíz). Propuštěn byl v roce 1962. Pracoval pak až do roku 1968, kdy byl rehabilitován, jako dělník-osvětlovač plynových lamp. V období "pražského jara", kterého se aktivně účastnil jako zakládající člen K 231, byl krátce redaktorem čtrnáctideníku Obroda, ale ten byl roku 1969 zakázán.
Také jeho výbor z veršů z let 1952-68 Malachit byl zakázán a vyšel až roku 1980 v exilu. Nerealizovány zůstaly i jeho rozhlasové dramatické hry, například hra - báseň s texty ze Starého zákona a s hebrejskými modlitbami Popis pohřbívání mýdla a kostní moučky, vydaná samizdatem ve sborníku in memoriam příbuzných Franze Kafky (Obsah, Praha 1983).
Rotrekl v době normalizace aktivně spolupracoval s literárním disentem, zejména katolicky orientovaným. V roce 1977 uspořádal portrétní cyklus Skrytá tvář české literatury (vyšlo poprvé roku 1987 v Torontu), v němž shromáždil bohatou faktografii o autorech především katolické orientace. Z jeho bohaté básnické tvorby jsou významné sbírky Neobvyklé zvyky (1974); Chór v plavbě ryby Ichthys (1979); Basic Czech (1980) a Němé holubice dálek (1989).
ROTREKL Zdeněk (www.libri.cz)
Zdeněk Rotrekl (www.spisovatele.cz, Marie Baboráková)
Devadesátiletý Zdeněk Rotrekl píše paměti (brnensky.denik.cz, Veronika Zabadalová)
Zdeněk Rotrekl
Zdeněk Rotrekl
  Český biografický slovník XX. století
     
1. října 1920 (90. výročí)
v Železném Brodě zahájila vyučování první česká sklářská škola.
Sklářská škola v severočeském Železném Brodě letos slaví 90. výročí svého založení. Uměleckoprůmyslové museum v Praze při této příležitosti připravilo ve spolupráci se SUPŠ sklářskou retrospektivní výstavu plnou živých barev, tvarů a skleněné fantazie. Současné umělecké práce studentů se na ní potkávají s významnými díly z počátků školy, které navrhovali pedagogové Alois Metelák, Jaroslav Brychta, Oldřich Žák, Ladislav Přenosil, Zdeněk Juna a další. Výstava představuje širokou a pestrou kolekci skleněných váz, mis, figurek, šperků a objektů provedených snad všemi sklářskými technologiemi, v nichž se snoubí dokonalé řemeslné zpracování s výtvarnou invencí. Ilustruje cestu školy a tím i moderního českého skla za světovou proslulostí od art deca až po nejnovější trendy výtvarného pojetí tohoto ušlechtilého materiálu. Dokazuje také, že budoucnost českého sklářství jako rodinného stříbra tkví nejen v udržení tradice, ale zejména v dalším rozvíjení mezinárodně ojedinělého systému odborného vzdělávání. Výstavu doprovází reprezentativní publikace.
Škola byla založena v r. 1920 pro podporu a rozvoj tradičního sklářského průmyslu, jako první česká škola. U zrodu byli mladí profesoři z pražské Vysoké školy uměleckoprůmyslové - sochař J. Brychta, Z. Juna, L. Přenosil a další spolu s prvním ředitelem Aloisem Metelákem. Od tohoto počátku až do dneška se stalo pro školu hlavním posláním "vychovávat řemeslně zdatné, umělecky erudované sklářské odborníky, schopné hledat nové možnosti zpracování skla ve spojení s vývojem technologií, kteří budou zvyšovat věhlas českého sklářství.
Za dobu trvání školy se vyvinula její současná podoba do sedmi řemeslných oddělení výtvarné větve a větev technologická.
Vzešla odtud dlouhá řada významných sklářů, výtvarníků.Učili zde a vedli tuto školu významné osobnosti. Za mnohé: M. Janků, J. Válová, prof. S. Libenský, B. Eliáš, G. Šabóková, J. Rybák, J. Exnar, P. Ježek, Z. Lhotský, R. Plesl a další.
Současná snaha školy je sledování kulturního a světového dění a začleňování se do něho, aby pokračovala a dále se vyvíjela tradice sklářských řemesel.
100 SKLO - Sklářská škola v Železném Brodě 1920 - 2010 (www.pragueout.cz)
Sklářská škola v Železném Brodě (www.supss.cz)
Osmiboká váza na noze, návrh Alois Metelák, foukané, broušené kouřové sklo, 1927
Osmiboká váza na noze, návrh Alois Metelák, foukané, broušené kouřové sklo, 1927
  Lípa č. 3/2010
     
1. října 1930 (80. výročí)
se v Žeravicích narodila česká klavíristka, pedagožka a publicistka Věra Lejsková.
Od začátku 50. let spolupracuje se svým chotěm V. Lejskem, od roku 1953 se datují jejich společné rozhlasové nahrávky. Věnuje se i činnosti publicistické.
Jejím stěžejním životním zaměřením byla činnost v proslulém vynikajícím klavírním duu s manželem doc. Vlastimilem Lejskem. Koncertovali a nahrávali v rozhlasech a na gramofonové desky po celé Evropě. V čs. premiéře uvedli  skladby z tvorby Bohuslava Martinů, Daria Milhauda, Benjamina Brittena, Igora Stravinského a dalších renomovaných autorů. Nahráli mj. kompletní čtyřruční dílo Dvořákovo a šest desek z tvorby Schubertovy. Svá díla psali pro Lejskovy i soudobí čeští skladatelé. Lejskovi natočili 40 skladeb na hudební nosiče, více než 700 skladeb v rozhlasových studiích a více než 50 skladeb na koncertech ve spolupráci s dvěma desítkami orchestrů a více než 50 dirigenty.
Jubilantka působila 34 roků jako pedagožka na brněnské konzervatoři. S manželem založila v roce 1987 Schubertovu mezinárodní soutěž pro klavírní dua v Jeseníku. Záslužná je aktivita Věry Lejskové ve funkcích v Asociaci hudebních umělců a vědců, v Klubu moravských skladatelů a organizačním výboru Schubertovy soutěže. Zpracovala a publikovala historii moravských hudebních rodů a vydala několik zajímavých publikací.
Lejsková, Věra (www.ceskyhudebnislovnik.cz)
Pianistka Věra Lejsková oslaví osmdesátiny (hudba.proglas.cz, Bohumil Hlaváček)
V Brně zemřel skladatel a klavírista Vlastimil Lejsek (brno.idnes.cz)
Věra Lejsková: Moje Jeseníky
Věra Lejsková: Moje Jeseníky
  Český biografický slovník XX. století
     
1. října 1990 (20. výročí)
ministři zahraničních věcí čtyř mocností USA, SSSR, Velké Británie a Francie podepsali dokument, v němž se tyto země vzdávají všech práv a povinností v Německu, včetně správy Berlína.
Smlouva o konečném uspořádání ve vztahu k Německu (německy Vertrag über die abschließende Regelung in Bezug auf Deutschland, anglicky The Treaty on the Final Settlement With Respect to Germany), známá též jako Smlouva dva plus čtyři (Zwei-plus-Vier-Vertrag, Two Plus Four Agreement), byla podepsána 12. září 1990 v Moskvě a byla základním dokumentem umožňujícím znovusjednocení Německa 3. října 1990.
Smlouvě předcházela jednání mezi zástupci obou tehdejších německých států (SRN a NDR) na straně jedné a zástupci vítězných mocností druhé světové války (USA, Velká Británie, Francie a SSSR); odtud též pochází pojmenování „dva plus čtyři“. Uskutečnění rozhovorů bylo dohodnuto v Ottavě 13. února 1990 u příležitosti konference ministrů zahraničí. K rozhovorům pak došlo 5. května v Bonnu, 22. června v Berlíně, 17. července v Paříži (za účasti Polska) a 12. září v Moskvě, kde byla podepsána i smlouva samotná.
Hlavními tématy rozhovorů byly různé zahraničněpolitické aspekty sjednocení Německa. Fakticky se však jednalo o základní dokument historického významu, protože mezi zúčastněnými stranami do té doby neexistovala žádná řádná mírová smlouva. Tím smlouva nejen ukončila nejasný poválečný stav, ale zaručilo Německu plnou suverenitu (fakticky od 15. března 1991) (s výjimkou zbraní ABC).
Smlouvu podepsali: Hans-Dietrich Genscher (SRN), Lothar de Maiziere (NDR, v zastoupení), Roland Dumas (Francie), Eduard Ševardnadze (SSSR), Douglas Hurd (Velká Británie) a James Baker (USA).
Smlouva o konečném uspořádání ve vztahu k Německu (Wikipedia)
Smlouva o znovusjednocení Německa
Smlouva o znovusjednocení Německa
  Lípa č. 3/2010
     
1. října
je Mezinárodní den hudby, slaví se z rozhodnutí Mezinárodní hudební rady z roku 1974.
je Den světového vegetariánství, vyhlásila Severoamerická vegetariánská společnost v roce 1977 jako každoroční oslavu radosti, soucitu a vegetariánství. Svátek byl podpořen Mezinárodní vegetariánskou unií v roce 1978.
je Mezinárodní den lékařů - slaví se od roku 1984 z rozhodnutí 4. kongresu Mezinárodního hnutí lékařů za odvrácení jaderné války z června 1984.
je Mezinárodní den seniorů, vyhlásila rezoluce VS OSN, slaví se od roku 1991.
je Světový den cyklistiky - vyhlásila Mezinárodní federace cyklistiky.
Mezinárodní dny a roky (Wikipedia)
Mezinárodní dny a týdny (www.osn.cz)
Svátky a důležité dny v měsíci (www.stripky.cz)
Střípky
Střípky
 

www.quido.cz
Viz
Kalendárium Říjen 2009 (1.10.)

     
2. října 1860 (150. výročí)
vyšlo první číslo časopisu Čas, listu české liberální buržoazie.
2.10.1860 advokát A. Krása vydal  první číslo časopisu Čas. Šlo po několika letech o první politický list českých liberálních politiků, tento list se neprosadil. Od 1. ledna 1861 jej nahradily Národní listy, jejichž koncesi vlastnil J. Grégr, dále se na nich podíleli Eduard Grégr, F. Šimáček, F. Jeřábek a V. Hálek.
Od myšlenky austroslavismu k samostatnému Československu - den po dni (1.díl) (www.valka.cz, Jan Flieger)
F. Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech - 2. října 1860 (www.libri.cz)
www.valka.cz
www.valka.cz
  Lípa č. 3/2010
     
2.  října 1910 (100. výročí)
se v Praze narodil český matematik-pedagog Dr. Miloš Jelínek.
Zabýval se především modernizací vyučování matematice. Podílel se na vzniku experimentálních matematických škol a Kabinetu pro modernizaci vyučování matematice.
V letech 1951-63 ústřední inspektor ministerstva školství pro matematiku, 1963-65 ve Výzkumném pedagogickém ústavu J. A. Komenského v Praze, 1965-72 expert UNESCO pro matematické vyučování v Libanonu.
Zemřel 11. 4. 1993.
Jelínek Miloš (www.cojeco.cz)
Miloš Jelínek: Množiny (www.antikvariatshop.sk, slovensky)
Miloš Jelínek: Číselné množiny 7
Miloš Jelínek: Číselné množiny 7
  Český biografický slovník XX. století
     
2. října 1910 (100. výročí)
se narodila slovenská rozhlasová herečka a režisérka, rozhlasová pracovnice a televizní hlasatelka Viera Bálinthová (rozená Straková), manželka J. Bálintha.
Role v divadelních rozhlasových hrách (Martina a Sylvie v dramatizaci románu K. J. Beneše Uloupený život, Zuza v Tajovského hře Ženský zákon) i ve filmech (Srdce na lane, Smutný lord), působila jako vypravěčka pohádek a v dabingu, byla též první hlasatelkou slovenské televize v Bratislavě.
Zemřela 27. 2. 1999.
Viera Bálinthová (1910-1999) (mluveny.panacek.com)
Viera Bálinthová (www.fdb.cz)
Bálinthová Viera (www.cojeco.cz)
Viera Bálinthová
Viera Bálinthová
  Lípa č. 3/2010
     
2. října 1930 (80. výročí)
se v České Skalici narodil český marxistický literární historik a kritik Vladimír Dostál.
Literárněhistorický zájem směřoval především do 20. a 30. let, ke kořenům marxistické literární vědy a k ideologicky chápané avantgardě.
Narodil se v dělnické rodině. Po maturitě na reálném gymnáziu v Jaroměři (1949) studoval češtinu a filozofii na FF UK (absolvoval 1953, po ročním stipendijním pobytu v Moskvě). V letech 1953–1957 byl aspirantem moskevského Literárního institutu Maxima Gorkého. Od r. 1957 působil jako zástupce vedoucího katedry teorie a dějin literatury na Institutu společenských věd při ÚV KSČ, po jeho reorganizaci přešel 1962 do Kabinetu pro studium díla Zdeňka Nejedlého ČSAV. Kandidátskou disertační práci Kapitoly z dějin české marxistické kritiky a estetiky obhájil r. 1967 na Vysoké škole stranické ÚV KSČ. Od r. 1967 pracoval jako vědecký pracovník v Ústavu pro českou literaturu ČSAV, od r. 1970 až do smrti zastával funkci vedoucího oddělení teorie literatury.
Publikovat začal jako sedmnáctiletý polemickým článkem Ke krizi současné poezie v časopise Středoškolák, na jehož stránkách otiskl v letech 1947–1948 řadu příspěvků, mj. o F. X. Šaldovi a o svém vztahu k dílu Maxima Gorkého. Během studií přispíval do Varu, Kulturní politiky, Literárních novin, Tvorby (externí redaktor 1950–52), Nového života, po návratu z Moskvy zvláště do Kultury, Kulturní tvorby (na poloviční úvazek redaktor) a řady dalších periodik: Česká literatura, Estetika, Květen, Impuls, Nová mysl, Praha–Moskva, Tribuna (1969),Tvorba, Romboid (Bratislava), Slovenské pohľady (Bratislava), Zemědělské noviny aj., ze zahraničních časopisů do Inostrannaja literatura, Znamja (oboje Moskva). V 60. letech řídil v nakladatelství Mladá fronta edici básnických prvotin Mladé cesty, v 70. letech zastával funkci vedoucího redaktora české části časopisu Sovětská literatura. Založil a řídil knižnici Kmen (nakladatelství Svět sovětů).
Těžiště Dostálovy činnosti spočívá jednak v kritické reflexi současné literatury, jednak ve výzkumu obecnějších problémů literární kritiky i teorie. Obě oblasti přitom spojovala polemicky vyhrocená formulace autorových stanovisek, jež prokazovaly jeho schopnost osobitého uvažování o literatuře. Zároveň však Dostálovy názory byly silně prostoupeny socialistickými koncepcemi literatury a její společenské funkce v podobě, v jaké je prezentovala sovětská literatura (soubor recenzí a článků Bílé na černém) a sovětská literární věda a estetika (uspořádal výbory z díla Antona Vasiľjeviče Lunačarského a Michaila Aleksandroviče Lifšice). Jako kritik věnoval Dostál svou pozornost zprvu převážně poezii (vedle recenzí psal rozsáhlé kritické studie o současných básnících – Konstantinu Bieblovi, Vilému Závadovi, Františku Hrubínovi, Jiřím Šotolovi, Janu Skácelovi aj.), později také prozaické produkci (analýzy a hodnocení české prózy počátku 70. let v posmrtném výboru Zrcadla podél cesty) a průběžně obecné problematice socialistického realismu (soubor S realismem na křižovatce).
V oblasti literárněhistorické a teoretické Dostál ostře polemizoval se strukturalismem (polemika v Nové mysli 1963) a důrazně obhajoval socialistický realismus. Tematicky se zaměřoval na meziválečné období, na otázky české literární avantgardy a dílo Vladislava Vančury (Slovo a čin), a zvláště na formování marxistické kritiky a estetiky. Počátkům divadelněkritické činnosti Julia Fučíka jsou věnovány publikace Iskrivý talentOpona se zvedá. Rozsáhlá monografie Směr Wolker pak konfrontuje Fučíkovy počáteční kritické projevy se širším uměleckým a kulturněpolitickým kontextem první poloviny 20. let 20. století, hodnoceným a hierarchizovaným v duchu Dostálových ideologických kritérií. S patosem polemika je koncipována i poslední Dostálova publikace V tomto znamení, která shrnuje profily hlavních postav marxistické kritiky meziválečného období.
Zemřel 19. 1. 1975 v Praze.
Vladimír  DOSTÁL (www.slovnikceskeliteratury.cz, Jiřina Táborská)
Vladimír Dostál: Osudy socialistického realismu u nás / Tvorba 1971 (www.ucl.cas.cz, PDF)
Slovník české literatury po roce 1945
Slovník české literatury po roce 1945
  Slovník českých spisovatelů
     
2. října 1960 (50. výročí)
v Praze zemřel český hudební skladatel, učitel a rozhlasový pracovník Jaroslav Doubrava.
Roku 1928 absolvoval J. Doubrava v rodišti učitelský ústav a teprve v letech 1933-37 studoval soukromě kompozici (O. Jeremiáš). Na sklonku války provedl Jeremiáš v rozhlase jeho 2. symfonii, později známou pod jménem Stalingradská, do níž skladatel v obdivu k hrdinství sovětských vojsk zašifroval téma Es-a-g-a-d. V září 1945 opustil učitelské povolání a nastoupil do Čs. rozhlasu v Praze, kde se posléze stal hlavním dramaturgem hudebního vysílání. Stálý tlak komunistické ideologie ho roku 1956 z rozhlasu vypudil, žil pak jako skladatel ve svobodném povolání. Introvertně založený autor tíhl k tragismu a k hořké ironii. Stylově vyrostl z pozdního romantismu, inspiračním zdrojem mu byl i folklór, a to hudební i slovesný (opera Balada o lásce, libreto spolu s Janem Wenigem, Národní divadlo 1962; písňový cyklus Čarovná láska, 1956). Kritický odstup od doby, ve které musel žít, ho vedl ke kompozicím na satirické náměty Karla Havlíčka Borovského: r. 1951 vytvořil baletní pantomimu Král Lávra (Olomouc 1955), operu Křest svatého Vladimíra nedokončil, písňovou formou zhudebnil i řadu Havlíčkových epigramů. Doubravovo dílo zahrnuje ještě operu Sen noci svatojánské (libreto operní pěvec, překladatel a libretista Rudolf Vonásek podle Shakespeara, 1949, Opava 1969), balet Don Quijote (1955, Brno 1957), 4 symfonie, sonáty, písně, sbory atd.
Narodil se 25. 4. 1909 v Chrudimi.
DOUBRAVA Jaroslav (www.libri.cz)
Jaroslav Doubrava (Wikipedia)
Jaromír Havlík: Jaroslav Doubrava. Skladatel v sevření dvou totalit (www.namu.cz)
Jaroslav Doubrava
Jaroslav Doubrava
  www.libri.cz
     
2. října
je Světový den hospodářských zvířat, slaví se od roku 1983.
Na světě je ročně poraženo více než 50 miliard hospodářských zvířat. Velká část z nich je navíc chována v rámci intenzivního zemědělství. To neposkytuje zvířatům důstojné životní podmínky a zachází s nimi spíše jako s výrobními stroji než s živými, cítícími a často velmi inteligentními bytostmi. 2. října, který je dnem narození Mahátmy Gándhího, významného zastánce ohleduplného a humánního vztahu ke zvířatům, si celý svět připomíná nejen neradostný úděl těchto zvířat, ale především možnosti, jak lze tento problém řešit.
Gándhí ke vztahu člověka ke zvířatům říká: „Velikost a mravní pokrok národa se pozná právě podle toho, jak zachází se zvířaty“.
2. říjen – Světový den hospodářských zvířat (www.ochranazvirat.cz)
Jak můžete pomoci
Jak můžete pomoci
  www.quido.cz
Viz
Kalendárium Říjen 2009 (2.10.)
     
3. října 1900 (110. výročí)
se v Asheville (Severní Karolina) narodil americký prozaik Thomas Clayton Wolfe.
Studoval na univerzitě v Severní Karolině. Napsal jen čtyři rozsáhlé romány ve svém krátkém životě.
Z duševní krize (způsobené pocitem nezakotvenosti) hledal východisko v umělecké tvorbě, která měla bezprostředně zachytit široký okruh jím vnímaného světa, dojmy ze života a duchovní růst.
Z nesourodých zápisků mu pomohl zkomponovat první román K domovu pohleď, anděli (a pokračování O času a řece).
Zemřel 15. 9. 1938 v Baltimore (Maryland).
Wolfe Thomas Clayton (www.cojeco.cz)
Thomas Wolfe (wikipedia.infostar.cz)
Thomas Wolfe (Wikipedia, anglicky)
Thomas Clayton Wolfe
Thomas Clayton Wolfe
  Český biografický slovník XX. století
     
3. října 1920 (90. výročí)
se v Kutné hoře narodil významný český heraldik a genealog, knihovník a penzionovaný voják plk. v. v. Jiří Louda, dr. h. c.
Zabývá se především znaky českých a evropských měst, genealogií evropských panovnických dynastií, znaky rytířů Podvazkového řádu i státními znaky a vlajkami.
K jeho nejvýznamnějším heraldickým počinům patří návrh současného českého státního znaku, podobně jako jeho varianty pro ČSFR. Nicméně také vytvořil znaky pro stovky dalších českých obcí. Je členem Mezinárodní heraldické akademie (Académie Internationale d´Heraldique) se sídlem v Ženevě, člen Britské heraldické společnosti (Heraldry Society) v Londýně, člen Society of Heraldic Arts, člen Francouzské heraldické společnosti (Société Francaise d Héraldique et sigillographie) a člen Heraldické komise českého parlamentu.
Pochází z rodiny profesora kreslení v Kutné Hoře, kde také odmaturoval na místní reálce v roce 1938. Následně se přihlásil na ČVUT, kde ho zastihl povolávací rozkaz během mobilizace. Z armády byl propuštěn již v roce 1939 a odešel do ciziny, přes Polsko a Francii do Spojeného království, kde se dostal k parašutistům. Ve Spojeném království se seznámil s teorií heraldiky a nechal se notně ovlivnit postupy britské heraldiky. Po válce se navrátil do obnoveného Československa, kde byl za svoje zásluhy mimo jiné vyznamenám v roce 1946 Československým váleným křížem 1939–1945. V této době se také setkal s Karlem VI. Schwarzenbergem, od kterého se učil především základům české heraldiky.
Po převzetí moci komunisty v Únoru 1948 byl poslán na dovolenou a posléze z armády propuštěn v hodnosti kapitána. Sice nebyl degradován, ale byl bez soudu uvězněn na Mírově, kde zůstal do roku 1950. Poté pracoval u lesnického úřadu. V roce 1953 si našel novou práci ve Vědecké knihovně v Olomouci, kde zůstal až do roku 1976. Od té doby se věnoval plně heraldice, nicméně ještě během působení v knihovně navrhl první znak Havířovu v roce 1966 a v roce 1968 navrhl první koncept znaku jednoho znaku pro Čechy, Moravu a Slezsko, ze kterého vychází i ten současný znak. V roce 2003 navrhl znak a vlajku obci Bohdalec, kraj Vysočina.
Kritizoval znak Československa, protože obsahoval neheraldické prvky, a kvůli tomu byl pozván prezidentem Václavem Havlem v roce 1989 na Pražský hrad, za účelem návrhu nového znaku. Jeho návrh se osvědčil a proto byl přizván i k tvorbě znaku pro samostatnou Českou republiku.
Roku 1996 se dočkala publikace kniha Království české, na které začal pracovat ještě s Karlem Schwarzenbergem v roce 1947. V roce 1991 se mu dostalo rehabilitace a byl povýšen na plukovníka ve výslužbě. Jako první Čech se stal akademikem Mezinárodní heraldické akademie v roce 2000. Dne 28. června 2004 mu byl udělen čestný doktorát Univerzitou Palackého v Olomouci za celoživotní heraldické dílo.
Jiří Louda (Wikipedia)
Parašutista a heraldik Jiří Louda (www.rozhlas.cz, Miloš Doležal)
Heraldik Jiří Louda (zpravodajstvi.olomouc.cz, Bohumír Kolář)
Jiří Louda
Jiří Louda
  Český biografický slovník XX. století
     
3. října 1930 (80. výročí)
se ve Štítech na Šumperku narodil český lékař biofyzik a vysokoškolský učitel – biofyzik prof. MUDr. Ivo Hrazdira, DrSc., významný propagátor využití ultrazvuku v lékařství. Synovec skladatele, dirigenta a sbormistra Cyrila Metoděje Hrazdiry, syn jeho mladšího bratra Eduarda (1883-1972).
Zabývá se lékařskou biofyzikou, zejména biofyzikou ultrazvuku.
Absolvoval Gymnázium v Přerově – maturita v r. 1950, 1950-1956 LF MU v Brně – všeobecné lékařství, 1963 CSc. - LF UK v Bratislavě, 1966 – habilitace z lékařské fyziky, 1981 DrSc. – ČSAV v Praze, 1981 profesor pro obor biofyzika.
Od roku 1956 odb. asistent, od r. 1966 docent na Ústavu lékařské fyziky LF tehdejší UJEP v Brně. V letech 1969-1972 vedoucí Biofyzikálního ústavu LF univerzity v Oranu (Alžírsko).V letech 1975 -1996 přednosta Biofyzikálního ústavu LF MU v Brně. V l. 1990 - 1997 vedoucí Centra pro ultrazvukovou diagnostiku LF MU a FN u sv. Anny v Brně. V l. 1987 – 1991 proděkan LF MU v Brně. V l. 1990- 1996 člen Vědecké rady Masarykovy univerzity a Vědecké rady lékařské fakulty. Nyní emeritní profesor LF MU.
Spoluzakladatel a dlouholetý předseda Sekce pro ultrazvuk v lékařství a biologii, později České společnosti pro ultrazvuk v lékařství. V l. 1980-1996 člen Evropské komise pro bezpečnost ultrazvuku. V l. 1982-1988 člen exekutivy Evropské federace společností pro ultrazvuk v lékařství a biologii. V l. 1987-1992 předseda Československé biologické společnosti. V l. 1990-1994 člen Rady vědecký společností při ČSAV. O r. 1996 - dosud člen komise pro obhajoby doktorských disertačních prací z biofyziky při Ministerstvu školství Slovenské republiky. V l. 1992-2002 člen redakční rady časopisu European Journal for Ultrasound. V l. 1980-2007 člen redakční rady časopisu Lékař a technika.
Ivo Hrazdira (Wikipedia)
Prof. MUDr. Ivo Hrazdira, DrSc. (is.muni.cz)
Ivo Hrazdira - Životopis (new.euromise.org)
Profesor MUDr. Ivo Hrazdira, DrSc.
Profesor MUDr. Ivo Hrazdira, DrSc.
  Český biografický slovník XX. století
     
3. října 1930 (80. výročí)
se v Ledči nad Sázavou narodil český technik Josef Nedbal.
Zabýval se mechanizací a automatizací výrobních strojů a zařízení.
Zemřel 31. 12. 1986.
Ledeč nad Sázavou (Wikipedia)
Ledeč nad Sázavou
Ledeč nad Sázavou
  Český biografický slovník XX. století
     
3. října 1990 (20. výročí)
zanikla Německá demokratická republika sjednocením se Spolkovou republikou Německo.
O půlnoci z. 2. na 3. 10. 1990 byl skončen sjednocovací proces rozděleného Německa do jednoho státu pod jménem Spolková republika Německo.
Německá demokratická republika byla vyhlášena ve východním Berlíně 7. října 1949.
Německá demokratická republika (Wikipedia)
Znovusjednocení Německa (Wikipedia)
Ecce Homo - sjednocení Německa (www.rozhlas.cz, Libor Vykoupil)
Oslavy sjednocení Německa
Oslavy sjednocení Německa
  cs.wikipedia.org
Lípa č. 3/2009
Lípa č. 3/2010
Viz
Kalendárium Říjen 2009 (3.10.)
     
4. října 1910 (100. výročí)
se v Praze narodil český spisovatel - prozaik Adolf Branald.
Střídal různá zaměstnání, mimo jiné sloužil v předválečném období u Českých drah na Teplicku. Pro většinu jeho próz je charakteristické spojení dokumentární výpovědi s uměleckou fikcí.
Román Dědeček automobil, podle kterého Alfred Radok natočil stejnojmenný film, Adolf Branald napsal v roce 1955. Patřil k průkopníkům profesního románu u nás. Psal nejen historické romány, ale především o tom, co prožil. A toho nebylo málo. Pocházel z kočovné herecké rodiny. Už v roce 1918, to mu bylo osm let, hrál v němém filmu svého tatínka Lojza vyhrál los. Byl také naší první dětskou hereckou hvězdičkou. V roce 1922, ve dvanácti letech, hrál ve filmu Venoušek a Stázička. Po maturitě na obchodní akademii se ale živil jako bankovní úředník, knihkupec, agent s automobilovým olejem Speedwell, správce autodílny či pianista v kině. Přes dvacet let pracoval na železnici. Jako výpravčí a tiskový mluvčí prezidenta drah. V roce 1947, to už mu bylo sedmatřicet, napsal první román - Stříbrná paruka. Do konce života přidal dalších dvaatřicet.
Literární začátky romanopisce A. Branalda jsou spjaty s divadelním prostředím, z něhož jako syn režiséra a herce Richarda Františka Branalda pocházel. Spolu s otcem napsal několik ochotnických veseloher a divadlu je věnován i Branaldův první román Stříbrná paruka (1947), dvoudílná kronika o českých kočovných hereckých společnostech. Nicméně výrazným uměleckým dílem se stala až následující románová dilogie Severní nádraží (1949) a Lazaretní vlak (1950), časově zasazená do doby pražského povstání. Branald zde bohatě těžil ze zkušeností z práce u železnice, kam nastoupil roku 1936. V situaci oficiálně fedrovaného, tzv. budovatelského románu působily tyto romány - díky jeho metodě založené na důkladné znalosti prostředí, na čapkovské citlivosti pro nepatetickou dělnou solidaritu - takřka jako kacířská výzva.
Když v letech 1952-59 pracoval jako redaktor nakladatelství Československý spisovatel, bylo to i jeho zásluhou, že se postupně uvolňovaly publikační možnosti i pro autory nevyhovující dogmatu (B. Hrabal, J. Škvorecký). Z 50. let pochází několik rozsáhlých a rozmáchlých kronikářských fresek v podstatě odpovídajících dobovému úzu: Chléb a písně (1952), Král železnic (1959), reportážní kniha z dějin technického pokroku (Dědeček automobil (1955, zfilmováno A. Radokem), stejně jako knížky pro děti (Vandrovali vandrovníci, 1956). Naopak v 60. letech usiloval v reportážních knihách o neschematické zachycení současnosti (Ztráty a nálezy, 1961; Promenáda s jelenem, 1963). Metoda spojující prvky románu s metodou literatury faktu, důraz na faktografii - často až neúměrný a dílo příliš zatěžující - zůstaly typické i pro Branaldovy knihy ze 70. a 80. let: Dva muži v jedné válce (1979), biografické romány Zlaté stíny (1980) a My od filmu (1988) či Zrození velkoměsta (1985).
Zemřel 28. (22.) 9. 2008.
BRANALD Adolf (www.libri.cz)
Adolf Branald (www.spisovatele.cz, Marie Baboráková)
Zemřel Adolf Branald, autor knihy Dědeček automobil (aktualne.centrum.cz)
Adolf Branald
Adolf Branald
  Český biografický slovník XX. století
Lípa č. 3/2010
Kalendárium ČT1
     
4. října 1910 (100. výročí)
se v Kralovicích u Plzně narodil český sochař a keramik profesor Otto Eckert.
V letech 1924-1926 studoval Kamenicko-sochařskou školu v Hořicích. V letech 1926-1933 navštěvoval pražskou Uměleckoprůmyslovou školu, ateliér profesora Karla Štipla. Po studiu v letech 1933-1934 Eckert pracoval v porcelánce Březová a následně v letech 1934-1939 pracoval v keramické dílně A. Ťoupala v Praze. Zde prováděl i své první keramické plastiky, většinou zvířecích námětů. Za okupace se odstěhoval zpět do rodných Kralovic, kde v letech 1940-1945 pracoval ve vlastní keramické dílně. Věnoval se tvorbě ručně točené keramiky na kruhu. Eckert experimentoval s barevnými glazurami, jeho specialitou bylo jejich vrstvení a vytváření ornamentů technikou proškrabávání vrstev. Výtvarník se aktivně angažoval v komunistické straně, což pozitivně ovlivnilo jeho poválečnou kariéru.
V roce 1946 byl jmenován profesorem na nově zřízené Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kde vedl ateliér porcelánu a keramiky, v letech 1960-66 se stal jejím rektorem. Jeho práce a výuka v oblasti porcelánové výroby byla silně ovlivněna keramickými technikami. Sám vytvořil několik zdařilých porcelánových plastik - vyrobených v duchcovské porcelánce - a navrhl i několik váz a servisů. Většinou šlo o realizace ke speciálním příležitostem, jako např. Expo 58 v Bruselu nebo XII. Triennále v Miláně. Otto Eckert výrazně ovlivnil českou poválečnou keramickou tvorbu i porcelánovou výrobu. Jeho žáci, z nichž někteří pracovali jako designéři, byli Eckertovou prací silně ovlivněni. Eckertovo keramické pojetí negativně ovlivnilo design části poválečných porcelánových servisů, naopak v případě bruselských váz byl tento vliv velmi pozitivní. Za jakousi variantu Eckertových proškrabovaných dekorů lze označit dekorace solnými glazurami, které jsou typické pro bruselský styl. Eckert se soustředil na návrhy dekorativní i užitkové keramiky, kde prosazoval neobvyklé povrchové úpravy, většinou technicky vysoce náročné. V 70. letech se specializoval na renesanci krystalických polev, které realizoval na vázách monumentálních forem.
Roku 1956 se Eckert stal členem Mezinárodní keramické akademie AIC v Ženevě, kde se velmi angažoval. Po několika letech (v roce 1962) se mu podařilo - díky dobrým vztahům s režimem - v Praze uspořádat mezinárodní výstavu keramiky. Tím nejen zprostředkoval po letech izolace českým tvůrcům styk se světovou tvorbou, ale zároveň zařadil československou keramickou tvorbu do světového kontextu. Od konce 60. let pak Eckertův vliv postupně klesal.
Na trienále v Miláně 1937 získal stříbrnou medaili, v Praze r. 1962 a v Istanbulu r. 1967 zlatou medaili.
Zemřel 1. 1. 1995 v Praze.
ECKERT Otto (www.libri.cz)
Otto Eckert (www.rozhlas.cz, Vlasta Tylmanová)
Otto Eckert: Váza (www.prague-art.cz)
Otto Eckert
Otto Eckert
 

www.libri.cz

     
4. října 1930 (80. výročí)
se v Praze narodil český dirigent a korepetitor (Národní divadlo, Státní opera Praha aj.) Přemysl Charvát, umělecký vedoucí symfonického orchestru pražské konzervatoře, profesor Pěvecké konzervatoře v Praze aj.
V letech 1960-61 byl dirigentem opery v Ústí nad Labem. Věnuje se i koncertní činnosti, zejména jako doprovázeč pěvců.
Po absolutoriu oboru dirigování na pražské AMU nastoupil do Národního divadla v Praze (1970), kde jako dirigent působil až do posledních dnů svého života. Současně byl dirigentem i ve Státní opeře Praha. Jeho dirigentský repertoár obsáhl na 120 operních a baletních titulů. Deset let vedl symfonický orchestr pražské konzervatoře a má bohatou praxi i jako sbormistr. Hostoval u většiny českých orchestrů i v zahraničí – dirigoval prakticky v celé Evropě.
Věnoval se hlavně dirigování moderní tvorby a experimentálních skladeb, např. Oráč a smrt jazzmana Emila Viklického, Bertram a Mescalinda či Zpráva pro akademii Jana Klusáka nebo operu Muž, který si spletl svou ženu s kloboukem (The Man Who Mistook His Wife for a Hat) od Michaela Nymana a mnoho dalších.
Bohatou činnost dirigentskou doplňuje činnost klavíristy. Byl sólistou, doprovazečem (korepetitorem) i komorním hráčem. Vedle nahrávek gramofonových, rozhlasových a televizních je významná i rozsáhlá tvorba překladatelská a instrumentátorská (např. spoluúčast na překladu hry Samuela Becketta Poslední páska, jejíž hudební podobu také sám nastudoval i dirigoval; česká premiéra 16. října 2003).
Zemřel 20. 11. 2005.
Přemysl Charvát (Wikipedia)
Přemysl Charvát (www.opera.cz)
Nové operní dílo Oráč a Smrt od jazzmena Emila Viklického (www.radio.cz, Evelina Himalová)
Emil Viklický: Oráč a Smrt
Emil Viklický: Oráč a Smrt
  Český biografický slovník XX. století
     
4. října 1950 (60. výročí)
se v Olomouci narodil český dirigent profesor Tomáš Koutník.
Oba rodiče Tomáše Koutníka byli profesionálními hudebníky - jeho otec houslistou v České filharmonii (1952-1990) a matka klavíristkou (jeho bratr je prvním klarinetistou v Symfonickém orchestru Českého rozhlasu v Praze).
Tomáš Koutník studoval violoncello a dirigování na Pražské konzervatoři a Akademii múzických umění, kde absolvoval r. 1977.  Mimoto navštěvoval dirigentské mistrovské kurzy u Igora Markeviče a Kurta Masura ve Výmaru.  Své znalosti si rozšířil také během studijního pobytu v Paříži.
V r. 1977 zvítězil na Mezinárodní soutěži ve francouzském Besançonu, kde získal Zlatou lyru, a v r. 1979 se stal laureátem Mezinárodní soutěže v polských Katovicích.
V letech 1979 až 1981 byl dirigentem Symfonického orchestru Slovenského rozhlasu v Bratislavě, 1981 až 1983 Sukova komorního orchestru, s nímž se v r. 1981 zúčastnil amerického turné s 52 koncerty.  V letech 1988-92 byl dirigentem Symfonického orchestru Českého rozhlasu v Praze.  Od r. 1983 do 1987 byl Tomáš Koutník dirigentem Janáčkovy filharmonie Ostrava a 1987-1990 jejím šéfdirigentem.  V r. 1993 byl uměleckým poradcem a hlavním dirigentem Žilinského komorního orchestru na jeho turné po USA.  V letech 1997-2002 byl Tomáš Koutník šéfdirigentem Slovenské filharmonie Košice a 2000-2004 šéfdirigentem Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín.
Mimoto byl Tomáš Koutník šéfdirigentem a ředitelem Severočeské filharmonie Teplice (1990-1996) a od r. 1988 hlavním hostujícím dirigentem u Hofer Symphoniker v SRN (1988-95).  Od r. 1993 působí jako profesor dirigování na AMU v Praze.
Jako hostující dirigent slavil úspěchy ve většině států Evropy, v Japonsku, Mexiku, na Kubě a v USA.  Hostoval u řady renomovaných českých i zahraničních orchestrů jako např. Česká filharmonie, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, Pražská komorní filharmonie, Tokyo Philharmonic Orchestra, BRT Brussels, Dresdner Philharmonie, Berliner Sinfonie-Orchester, aj.  V letech 1995 a 1996 vyučoval na mistrovských kurzech v Teplicích a v r. 1999 v Orfordu v Kanadě.
Tomáš Koutník natočil přes 60 rozhlasových nahrávek po celém světě s nejrůznějšími orchestry, i několik CD pro Panton.  K 200. výročí Schubertova úmrtí natočil se Severočeskou filharmonií Teplice komplet všech jeho symfonií.  S Komorní filharmonií Pardubice natočil CD, které je provázelo na společném turné po USA v r. 2000 (první americké turné KFP).  Harmonia Mundi/CDM vydala na CD nahrávku Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK s Tomášem Koutníkem (Dvořák).
Tomáš Koutník - dirigent (www.czami.com)
Doc. Tomáš Koutník (www.hamu.cz)
Tomáš Koutník (www.opera.cz)
Tomáš Koutník
Tomáš Koutník
  Český biografický slovník XX. století
     
4. října 1990 (20. výročí)
v Praze zemřel český boxer František Nekolný.
František Nekolný boxoval ve velterové váze (do 66 kg). Jako amatér neměl v předválečném Československu konkurenci, z 57 utkání vyhrál plných 56. Zúčastnil se Olympijských her roku 1928 v Amsterdamu. V roce 1930 přestoupil do profesionálního ringu. Svým útočným pojetím boje si vysloužil přezdívku "blonďatá mlátička". V roce 1931 zvítězil ve své váze na mistrovství Evropy a získal ocenění jako nejlepší sportovec ČSR.
Jako mistr Evropy se téhož roku vydal na turné do USA, kde v zápasech s nejlepšími domácími boxery zvítězil v šesti utkáních ze sedmi. Cvičně si tu zaboxoval i se svým idolem, světovým šampionem v těžké váze Jackem Dempseyem. Jako profesionál vybojoval 55 utkání (37 vítězství - 5 nerozhodně - 13 porážek). Byl první z řady výborných československých boxerů, jakými byli například Vilda Jakš, Július Torma, Bohumil Němeček a další.
Narodil se 26. 11. 1907 v Brandýse nad Labem.
NEKOLNÝ František (www.libri.cz)
Z rozhlasového archivu: František Nekolný (www.rozhlas.cz, Petr Mančal)
www.libri.cz
www.libri.cz
  www.libri.cz
     
4. října 2000 (10. výročí)
zemřel český hudební historik a organolog Dr. Alexander Buchner (alias Sandor Egerváry), vedoucí hudebního oddělení Národního muzea.
Publikoval zvláště práce z oblasti hudební organologie.
Narodil se 3. 9. 1911 v Prešově.
Dr. Alexandr Buchner: Hudební automaty (www.hyperzbozi.cz)
Sbírka Národního muzea (ces.mkcr.cz)
Bývalý kulturní činovník žaluje (www.cibulka.com, Luboš Vydra)
Alexander Buchner: Opera v Praze
Alexander Buchner: Opera v Praze
  Český biografický slovník XX. století
     
4. října 2010 - první pondělí v říjnu
je Světový den dětí, vyhlášen Valným shromážděním OSN v prosinci 1985 a slaví se od roku 1986.
je Světový den lidských sídel, vyhlásilo Valné shromáždění OSN roku 1985, slaví se od roku 1986.
je Světový den architektury, slaví se z rozhodnutí Mezinárodního svazu architektů v roce 1996 společně se Dnem lidských sídel.
4. října

je Mezinárodní den ochrany zvířat.
Oslavy souvisí se sv. Františkem z Assisi, zvaným Serafinský jehož svátek se připomíná ve stejný den. Sv. František Bernardone (1181/82 - 1226) proslul svou láskou k veškerému božímu stvoření, tedy i ke zvířatům. V ČR se slaví od roku 1994.
Modlitba sv. Františka:
Pane udělej ze mne nástroj svého pokoje,
abych přinášel lásku, kde je nenávist,
odpuštění, kde je urážka, jednotu, kde je nesvornost,
víru, kde je pochybnost, pravdu, kde je blud,
naději, kde je zoufalství, radost, kde je smutek,
světlo, kde je tma.

František z Assisi (Wikipedia)
Svatý František z Assisi (www.kapucini.cz)
Sv. František z Assisy (rodinaonline.cz, Ludmila Kotrmanová)
José de Ribera: Svatý František z Assisi
José de Ribera:
Svatý František z Assisi
  www.quido.cz
Viz
Kalendárium Říjen 2009 (4.10.)
     
5. října 1880 (130. výročí)
v Paříži zemřel významný německý operetní skladatel, čelista, jeden z původců formy operety, předchůdce moderních hudebních komedií Jacques Offenbach. Byl jedním z nejvlivnějších skladatelů populární hudby v Evropě v 19. století, a mnoho z jeho prací zůstává i nadále v repertoáru hudebních divadel.
Narodil se v Kolíně nad Rýnem jako Jacob Eberst a byl synem židovského kantora, knihkupce a učitele hudby Isaaca Judy Ebersta. Přesto je pokládán za ryze francouzského skladatele. Bodejť by ne, když dal světu kankán. A koneckonců, od čtrnácti let v Paříži žil.
Kankán nevymyslel, ten vznikl kolem roku 1830 v Paříži, kdy bylo našemu muži dvanáct let. Vznikl prý na protest proti chladným, nudným a jednotvárným figurám společenského tance. Odpůrci kankánu tvrdili, že tanečníci napodobují reje opic. Střízliví kritici rychle pochopili, že do Francie proniklo španělské fandango a v rozpustilé Paříži dostalo větší šmrnc. Náš muž tohle „třeštění“ proslavil. Začlenil je do své operety Orfeus v podsvětí. Skládat uměl, i když na jeho svěží a svižnou hudbu zpočátku kritika hleděla s podezřením. Zdála se jim příliš frivolní, málo důstojná. Když ho divadla odmítala, založil si své vlastní. A s operetou Orfeus v podsvětí prorazil. Na jeho operety se brzy pěly ódy nejen v Paříži, ale i ve Vídni, v Berlíně, v Londýně a dokonce i v New Yorku.
Bylo mu to málo, chtěl prorazit jako autor vážné hudby. „Velkou“ operu Hoffmannovy povídky však dokončit už nestačil. Zemřel v roce 1890.
I přes svůj německo-židovský původ je často Offenbach díky své lásce k Paříži a jejímu životu považován za ryze francouzského skladatele.
Narodil se 20. 6. 1819 v Kolíně nad Rýnem.
Jacques Offenbach (Wikipedia)
Jacques Offenbach asi roku 1876
Jacques Offenbach asi roku 1876
  Kalendárium ČT1
     
5. října 1910 (100. výročí)
se v Radvanicích narodil český herec Jiří Kostka, otec herce Petra Kostky.
Jiří Kostka pocházel ze starého divadelnického rodu, od dětství se pohyboval v prostředí kočovných společností. Původně chtěl být letcem, ale na příslušné vzdělání neměla rodina peníze, nakonec se v něm projevily geny několika generací předků a začal hrát divadlo. V letech 1928-1941 hrál u různých kočovných společností (M. Nováková, V. Housa, J. Burda), za protektorátu získal angažmá ve stálých oblastních divadlech (Pardubice, Olomouc, Plzeň, Ostrava), na třicet let pak spojil své osudy s Divadlem J. K. Tyla v Plzni (1949-1979). Na divadelních jevištích ztvárnil za půlstoletí přes 500 postav, jeho herectví se vyznačovalo mužným charakterem, lidovou moudrostí a humorem.
Krátce po získání stálého angažmá v Plzni pronikl Kostka i do filmu; jeho filmovým debutem byla role foukače skla v dramatu Pan Habětín odchází (1949). V průběhu 50. let hrál menší role v tendenčních filmech budovatelského charakteru, větší roli manžela hlavní hrdinky dostal v dramatu Policejní hodina (1961), další větší příležitost dostal ve filmu Zelené obzory (1963), kde hrál po boku svého syna (Petr Kostka). Nadále ale hrál jen menší až epizodní role v řadě dnes již zapomenutých filmů, registrovat jej můžeme například v dětských filmech Jak se točí Rozmarýny (1977) nebo Divoký koník Ryn (1981). V menší, ale zapamatovatelné dvojroli císaře Františka Josefa a jeho dvojníka Macháně se objevil v komedi Jára Cimrman, ležící spící (1983). To bylo také jedno z posledních vystoupení Jiřího Kostky ve filmu; zemřel ve věku nedožitých 75 let.
Zemřel 6. 8. 1985 v Plzni.
Jiří Kostka (www.csfd.cz, Pavel „argenson" Vlach)
Jiří Kostka (www.fdb.cz)
Jiří Kostka (Wikipedia)
Jiří Kostka
Jiří Kostka
  Český biografický slovník XX. století
     
5. října 1910 (100. výročí)
po svržení krále Emanuela II. Portugalsko vyhlášeno republikou.
Jakousi ouverturou k revoluci byl atentát spáchaný 1. února 1908 na krále Karla I. a následníka trůnu Ludvíka Filipa, kteří oba při atentátu zahynuli. Oba atentátníci, svobodní zednáři, byli ještě na místě zločinu zastřeleni, ale inspirátorům se podařilo ukrýt či emigrovat, takže nikdo z nich nebyl potrestán. Novým králem se stal ani ne dvacetiletý, zcela nezkušený Manuel II., který nedokázal dlouho vzdorovat republikánským spiklencům. Vojenský převrat, započatý republikánskými důstojníky 4. října 1910, tak nenarazil na vážný odpor, a 5. října byla svržena monarchie a prohlášena republika; král Manuel II. uprchl do Anglie, kde zemřel roku 1932. Portugalská republika (dnes v Portugalsku zvaná první republikou na rozdíl od druhé republiky Salazarovy a nynější třetí republiky, vzniklé v důsledku vojenského převratu roku 1974) byla v té době po San Marinu, Švýcarsku a Francii teprve čtvrtou republikou v Evropě.
Nová vláda okamžitě, skutečně bleskurychle, zahájila brutální perzekuci katolického náboženství; vůbec lze říci, že celá řada jejích prvních dekretů a nařízení se týkala právě pronásledování katolických věřících. Hned 8. října, tedy pouhé tři dny po vyhlášení republiky, prozatímní vláda vydala dekret rušící všechny katolické řády a kongregace. Jejich majetek byl zestátněn a řeholníci, kteří se odmítli sekularizovat, byli vyhnáni ze země; nepočetní jezuité byli nadto zbaveni portugalského občanství. Také ještě v říjnu byly přerušeny diplomatické styky se Svatým stolcem, z veřejných budov byly odstraněny katolické symboly, na univerzitě v Coimbře byla zlikvidována teologická fakulta a v listopadu byla obdobně zlikvidována i katedra církevního práva na právnické fakultě. Kněží byli vybízeni k odpadu a apostatům byla (obdobně jako se to dělo v Československu po roce 1918) zajištěna lukrativní místa ve státní správě.
Kromě těchto „zákonných“ opatření byl hned od prvního dne revoluce rozpoután skutečný teror, jehož hlavní součástí byl hon na kněze. Ještě do konce roku 1910 bylo patnáct kněží zavražděno a asi stovka zbita, v největších městech, Lisabonu a Portu, byly ničeny kláštery, kostely, ale také redakce katolických časopisů. V zemi rostl počet politických vězňů (kromě katolíků byli pronásledováni také monarchisté), kteří byli vězněni v nelidských podmínkách, byli mučeni a vražděni. Jednotlivé vlády se sice střídaly s neuvěřitelnou rychlostí (za necelých šestnáct let první republiky, od roku 1910 do roku 1926, se vystřídalo celkem čtyřicet dva vlád), ale nenávist vůči Církvi spojovala všechny soupeřící skupiny republikánů, kteří – to je nutno zdůraznit – tvořili nepatrnou menšinu obyvatelstva, silněji zastoupenou jen ve dvou největších městech, Lisabonu a Portu. Teror vůči katolíkům prováděly zednářské bojůvky, zmobilizované Costou, ale také bojůvky anarchistické, v roce 1913 pak vznikly bojůvky takzvaných „bílých mravenců“ (formigas brancas), řízené opět lóžemi, jejichž počínání bylo zcela beztrestné, čemuž se nemůžeme divit, uvážíme-li, že je založil sám lisabonský prefekt Daniel Rodrigues, bratr ministra vnitra Rodriga Rodriguese. Z nejspektakulárnějších akcí uveďme jen události 10. června 1913, kdy byly hozeny bomby na lisabonské procesí ke cti sv. Antonína Paduánského; zavražděn byl tehdy větší počet účastníků procesí včetně dětí.
Zdálo by se, že inspirátoři perzekuce již prosadili vše, co mohli, ale jako obvykle, nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůře. V květnu 1915 provedli Costovi demokraté, tedy nejradikální křídlo republikánů, nový převrat a po dobu půl třetího roku, do prosince 1917, Portugalsko prožívalo nejtemnější chvíle svých dějin. Demokratičtí poslanci vraždili své odpůrce dokonce přímo v parlamentu; vlády několika států musely poslat do Portugalska ozbrojené oddíly, aby chránily jejich vyslanectví. I tentokrát ovšem hlavní údery směřovaly proti Církvi. Costa zrušil dokonce i kultovní sdružení, znemožnil činnost posledních zbývajících seminářů, zlikvidoval všechny redakce katolických časopisů. Počet povražděných kněží a katolických laiků byl dvakrát větší než počet portugalských vojáků, kteří tehdy, v době první světové války, padli na francouzské frontě (těch bylo celkem 1935). Další tisíce katolíků byly vězněny, za pouhé vlastnění růžence hrozilo uvěznění na mnoho měsíců, spáleno bylo přes sto kostelů, mnohem více jich pak bylo vyrabováno, během bohoslužeb byly do kostelů házeny bomby. V roce 1916 byl obnoven trest smrti, zrušený za monarchie, který byl nyní aplikován v první řadě na katolíky.
Závěr roku 1917 skutečně přinesl konec teroru. V prosinci byl proveden další převrat, po němž se nejprve premiérem a později prezidentem stal Sidónio Pais, také republikán a zednář, patřící však k umírněnému křídlu nových vládců Portugalska. Jako Napoleon po francouzské revoluci, i Pais se rozhodl v zájmu stabilizace země zastavit pronásledování Církve. Za jeho krátké vlády se do země vrátili vyhnaní biskupové, znovu byly navázány diplomatické styky se Svatým stolcem, přestalo zlomyslné omezování bohoslužeb, skončily šikany katolických věřících, byly znovu otevřeny semináře, kultovní sdružení byla přeměněna na obyčejné farní rady a kněží, kteří byli od nynějška placeni státem (církevní majetek totiž nebyl navrácen), mohli opět na veřejnosti nosit sutany. Sám Pais byl sice po roce zavražděn Costovým stoupencem, ale staré poměry se už nevrátily. Pokračoval ovšem nadále hospodářský rozvrat země, provázený politickou nestabilitou; teprve další převrat v roce 1926 a příchod Antónia de Oliveiry Salazara znamenal konec zednářské vlády a vznik Nového státu (Estado Novo), vyznačujícího se harmonickou spoluprací státu a Církve, kterou posléze potvrdil konkordát z roku 1940.

Portugalsko (Wikipedia)
Portugalsko (www.evropa2045.cz)
Pavel Zahradník: BENEDIKT XVI. A STÉ VÝROČÍ PORTUGALSKÉ REVOLUCE (www.tedeum.cz)
Portugalská vlajka
Portugalská vlajka
  Lípa č. 3/2010
     
5. října 1920 (90. výročí)
v Praze bylo založeno umělecké sdružení, seskupení českých avantgardních umělců Devětsil. Nejde však pouze o literáty. Jedná se i o herce, výtvarníky, hudebníky apod. Devětsil byl ustaven z iniciativy V. Vančury, který se stal jeho prvním předsedou.
Po založení se členové Devětsilu věnovali proletářskému umění a tzv. magickému realismu, od roku 1923 se angažovali v poetismu.
První členové Uměleckého svazu Devětsil, který vznikl roku 1920 v Praze, byli Artuš Černík, Josef Frič, Josef Havlíček, Adolf Hoffmeister, Karel Prox, Jaroslav Seifert, Ivan Suk, Ladislav Süss, Vladimír Štulc, Karel Teige, Vladislav Vančura, Karel Vaněk, Karel Veselík a Alois Wachsman. V roce 1923 vznikla i brněnská pobočka. Klíčové sborníky Devětsil a Život byly vydány v roce 1922. V roce 1925 se přejmenoval na Svaz moderní kultury Devětsil.
Svoji premiéru si Devětsil odbyl 15. prosince 1920 v pražském Mozarteu. Představil zde svůj program, své myšlenky a své členy. Členové Devětsilu věřili, že k umělecké revoluci je potřeba organizovanou skupinu, že jednotlivec sám o sobě nemůže nic změnit, ba ani umělecky něčeho velkého dosáhnout – potřebuje být organizován. Staví se proti „staré“ literatuře, jež je psána pro bohatou vrstvu a jdou s revoluční vrstvou – s dělnictvem. Program Devětsilu je vcelku jednoduchý a jasný. Snaží se přiblížit umění co nejširšímu publiku. Chce, aby akce, které pořádá, byly co nejpopulárnější, co nejpřístupnější, co nejrozličnější. K uskutečnění těchto snů jsou však zapotřebí finance. Proto každý člen platil členský příspěvek 20 korun ročně. Z těchto příspěvků byly financovány pořádané akce (přednášky o umění, recitační večery, divadelní představení…). Dále se z těchto peněz vyplácely tzv. umělecké prémie a umožňovaly zavést členské slevy na Devětsilem pořádané akce.
V roce 1924 odcházejí z Devětsilu jeho zřejmě nejvýznamnější osobnosti – zakladatelé Jaroslav Seifert a Karel Teige. Odcházejí do jiné umělecké skupiny s názvem Literární skupina. Devětsil a Literární skupina sice měly podobné zaměření, ale lišily se jejich názory. Na odchod Teigeho a Seiferta reagoval Josef Hora ve své krátké básni Žák Devětsilu.
Pražská skupina vydávala časopisy Revui Devětsilu a Disk a brněnská skupina vydávala časopis Pásmo. Zároveň členové Devětsilu přispívali i do časopisu vydávaného Literární skupinou Host. V roce 1927 ukončila svoje působení brněnská skupina a v roce 1930 padla i poslední bašta Devětsilu tj. pražská skupina.
Svaz moderní kultury Devětsil (Wikipedia)
Devětsil - literární spolek (referaty-seminarky.cz)
Devětsil (www.cojeco.cz)
Vladislav Vančura
Vladislav Vančura
  Lípa č. 3/2010
     
5. října 1950 (60. výročí)
se v Praze narodil český právník a rozhlasový redaktor Jiří Mejstřík.
Je autorem několika divadelních her a asi 200 písňových textů. Od roku 1980 externě spolupracoval s Čs. rozhlasem.
Jiří Mejstřík absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Působil jako podnikový právník, v roce 1986 se stal redaktorem Československého rozhlasu. Od ledna 1990 do února 1991 byl náměstkem ředitele Českého rozhlasu (ČRo). V březnu 1991 byl jmenován ředitelem ČRo, na svou funkci rezignoval v březnu 1993 a rozhlas vedl do května téhož roku do jmenování svého nástupce. V letech 1993 až 1996 byl ředitelem televizní stanice Premiéra TV, v roce 1997 působil krátce na ministerstvu kultury. Poté se angažoval v několika regionálních televizních stanicích (byl např. ředitelem Kabel Plus Sport a předsedou představenstva RTS, a. s.).
V prosinci 2000 kandidoval na funkci generálního ředitele ČT, dostal se mezi šest uchazečů v užším výběru. V lednu 2001 byl navržen na prozatímního ředitele ČT, svou nominaci odmítl.
Je jednatelem a společníkem ve firmě Moravsko-český hrozen s. r. o., která pořádá mezinárodní přehlídku televizních a rozhlasových pořadů o životním stylu a gastronomii Festival Znojemský hrozen. V této firmě působí také místopředseda Rady ČRo Ladislav Jíša.
Novým šéfem Českého rozhlasu bude Medek, Duhan nebo Mejstřík (domaci.ihned.cz)
Kdo jsou finalisté konkurzu na ředitele Českého rozhlasu? (www.digizone.cz, Jan Potůček)
Jiří Mejstřík
Jiří Mejstřík
  Český biografický slovník XX. století
     
5. října 1950 (60. výročí)
v Praze zemřel český pedagog profesor Josef Hendrich, jeden z nejvýznamnějších českých komeniologů.
Podrobně se zabýval Komenského pansofií. Věnoval se též dějinám českého školství i problematice soudobé pedagogiky.
Koncem 20. let přešel Josef Hendrich na Slovensko, ač o to sám asi příliš neusiloval, a připojil se tak k mnoha jiným, jimž lze oprávněně přiřknout adjektivum českoslovenští, protože spojili část odborné kariéry s budováním slovenského vysokého školství. V Bratislavě působil až do roku 1937; necelá desítka let patřila patrně nejen mezi nejšťastnější, ale i nejplodnější období jeho života. Roku 1928 byl jmenován mimořádným profesorem na Komenského univerzitě, o tři roky později profesorem řádným, od roku 1930 stál v čele Státní pedagogické akademie v Bratislavě a věnoval se i redaktorské činnosti. Práci tady symbolicky završil funkcí děkana filosofické fakulty ve školním roce 1935/36.
Narodil se 21. 2. 1888 v Moravských Budějovicích.
Josef Hendrich: 50. výročí úmrtí (Akademický bulletin, Mgr. Hana Barvíková)
Josef Hendrich (1888-1950) (cupress.cuni.cz, PhDr. František Hýbl)
Růžena Váňová, Jana Uhlířová, Martin Steiner: Josef Hendrich (1888-1950)
Růžena Váňová, Jana Uhlířová, Martin Steiner: Josef Hendrich (1888-1950)
  Český biografický slovník XX. století
Viz
Kalendárium Únor 2008 (21.2.)
     
5. (4.) října 1970 (40. výročí)
zemřela v Los Angeles (Kalifornie) na předávkování drogami americká bluesová a rocková zpěvačka a kytaristka Janis Lyn Joplin. Někdy je považována za představitelku bílého soulu.
Říkalo se jí "Hendrix v sukních". Byla symbolem hnutí hippies a naplněním hesla "Live fast, love hard and die young". "Žij rychle, miluj tvrdě a zemři mladý."
Janis byla v dětství plaché, snadno zranitelné a poslušné dítě. S příchodem na střední školu se všechno změnilo. Spolužáci ji brali jako ošklivou, nezajímavou holku, se kterou nestojí za to se bavit, a tak jim to ukázala. Brzy si vytvořila tak hroznou pověst, že ji ani nepozvali na maturitní večírek. Bylo jí to jedno. Odešla na vysokou, ale nedokončila ji. Přednost dostala hudba.
Zpívala v klubech za pár šupů a piva, co vypila. Tehdy začaly její problémy s alkoholem. A také s drogami. Zpívala jako o život, ale úspěch se nedostavoval. V roce 1966 ji přítel představil kapele Big Brother And The Hokling Company a s ní se holka, kterou spolužáci neměli rádi, o dva roky později na festivalu v Monterey konečně dotkla slávy. V roce 1969, už s novou kapelou, zazářila ve Woodstocku. Byla divoká, nespoutaná, a přitom křehká a stále stejně zranitelná. Zpívala chraplavě plačtivým hlasem a publiku běhal mráz po zádech.
Jednou prohlásila: "Radši deset let života na plný koule, než v sedmdesáti někomu štupovat ponožky." 4. října 1970 se vrátila domů ze studia a píchla si, prý nechtěně, smrtelnou dávku heroinu. Čtvrté album nazvané Pearl, Perla, vyšlo posmrtně. Janis bylo sedmadvacet let.
Narodila se 19. 1. 1943 v Port Arthur (Texas).
Janis Joplin (Wikipedia)
Janis Lyn Joplin (janisjoplin.naetoo.com, slovensky)
Janis Joplin - life: Biography (www.janisjoplin.net, anglicky)
Janis Lyn Joplin
Janis Lyn Joplin
  Kalendárium ČT1
     
5. října 1980 (30. výročí)
v Praze zemřel slovenský a československý divadelní, filmový, televzní a hudební režisér působící v Čechách Ján Roháč.
Ján Roháč začínal jako režisér v repertoárových divadlech (Pardubice), ale těžiště jeho tvorby spočívá v práci pro divadla malých forem (Semafor) a pro televizi, kde zásadním způsobem ovlivnil formu zábavních pořadů. V Divadle satiry (později ABC) v letech 1957-59 pracoval s J. Werichem, M. Horníčkem i M. Kopeckým a naučil se od nich respektovat specifické rysy "autorského inspirovaného herectví", což od roku 1961 využil v Semaforu - spolupráce s J. Šlitrem, J. Suchým, J. Grossmannem, Miloslavem Šimkem, ale také M. Lasicou a Juliem Satinským a později i Luďkem Sobotou.
Typické pro Roháčovu režii bylo akcentování výtvarných prvků (světelné efekty, koláže z filmů a diapozitivů) jak v divadelních režiích, tak především v jeho práci pro reprezentativní účely Světové výstavy v Montrealu 1967 (Kinoautomat) a v nápaditém a formálně výbojném inscenování populárních písniček v televizi v podobě blízké dnešním klipům. Pokusil se i o televizní seriál, v němž využil umění svých oblíbených herců M. Horníčka a J. Sováka (Byli jednou dva písaři). Natočil také filmovou verzi "semaforského" muzikálu Kdyby tisíc klarinetů, která se stala jedním z nejpopulárnějších filmů 60. let.
Režisér Ján Roháč se narodil na Slovensku, v Nitrianském Pravnu u Prievidzi. Kdy, to není jisté. Některé prameny uvádějí 1. červen, jiné 18. červen a ještě jiné 29. únor, shodují se jen v roce narození, vždy 1932.
Poté, co Ján Roháč složil „zkoušku dospělosti“, vydal se do Prahy, kde vystudoval Divadelní fakultu Akademie múzických umění. Už během studií bylo zřejmé, že do světa umění a zábavy vkročil neobyčejný člověk. Ján Roháč sice většinu života strávil v Čechách, ale své rodiště si nesl s sebou. Kromě měkké slovenštiny mu dalo ještě něco. Říkává se tomu „grófství“ a je v tom zvláštní velkorysost, kavalírství a noblesa. A také velmi osobitý smysl pro humor.
Ján Roháč začínal v divadlech, ale velmi brzy si našel cestičku do televize a dnes je považován - abychom citovali - „za zakladatelskou osobnost moderní československé divadelní a televizní zábavy“. Pomáhal vytvořit tvář Divadla Semafor, stál u zrodu filmových písniček a povznesl televizní estrády na nebývalou úroveň. A seriál Byli jednou dva písaři by bez něj nebyl takový, jaký byl.
Ján Roháč zemřel rychle a nečekaně v pouhých osmačtyřiceti letech.
Narodil se 29. 2., 1. 6. nebo 18. 6. 1932 v Nitrianském Pravnu u Prievidzi.
ROHÁČ Ján (www.libri.cz)
Ján Roháč (Wikipedia)
Ján Roháč (www.csfd.cz, Daniel „LiVentura" Chmelař)
Ján Roháč
Ján Roháč
  www.libri.cz
Lípa č. 3/2010
Viz
Kalendárium ČT1
     
5. října
je Mezinárodní/Světový den učitelů. Byl vyhlášen roku 1994 na konferenci UNESCO.
Den učitelů se v ČR slaví v den narození J. A. Komenského 28. března.
K
aždý z nás si určitě pamatuje minimálně jednoho pedagoga, který mu v jistém smyslu ovlivnil život. Celý učitelský sbor základní školy už si asi nevybaví nikdo z nás. Ti oblíbení byli většinou naprosto jedinečné osobnosti s obdivuhodnou schopností nasypat nezáživnou látku do našich dutých hlav. Anebo ještě lépe – udělat z nezáživné látky přitažlivý příběh, který žáček hltá tak, že zapomene na Bravíčko v lavici…
Den učitelů, Bravíčko a srdečné blahopřání (www.sever.cz, Eva Řimnáčová)
Světový den učitelů
Světový den učitelů
  www.quido.cz
Viz
Kalendárium Říjen 2009 (5.10.)
     
6. října 1920 (90. výročí)
se narodil český spisovatel Kamil Šimon, vlastním jménem Miloš Krejčí.
Autor reportáží a dobrodružných povídek z exotického prostředí určených převážně mládeži (Abdel-lbn Al-Hasib, potomek Sindibádův, Bar u barona Samedího, Ďáblův advokát, Fráter Diofiárelli, létající mnich, Indické kouzlo s provazem, Muž, který rozpouštěl mraky, Poklad pouště, Strašidla u Tripolisu, Tibetská kniha mrtvých, Trojník slepého pasažéra, Zázrak v mýdlové bublině).
Kamil Šimon (www.legie.info, Ladislav -Knedle- Ševcůj)
Kamil Šimon
Kamil Šimon
  http://www.legie.info/
     
6. (9.) října 1950 (60. výročí)
se v Glendale (Kalifornie) narodil americký spisovatel, veřejný mluvčí a vědec Ph.D. David Glen Brin.
Dostalo se mu různorodého vzdělání. Nejdříve získal titul bakaláře vědy na Caltech a začal pracovat jako inženýr ve výzkumu, v Hughes Aircraft Research Labs. Zároveň ještě studoval, a stal se magistrem v elektroinženýrství (1977). Ani to mu však nestačilo, a tak se od roku 1981 může pyšnit doktorátem z filozofie. Pak, ještě než se od roku 1986 stal spisovatelem na volné noze, učil fyziku a psaní na státní univerzitě v San Diegu. Tou dobou však již byl známým sci-fi spisovatelem. Nejdříve vydal v roce 1980 knihu Sundriver (č. Sluneční poutník), ve které dal vzniknout základům svého vesmíru, v němž se odehrávají i některé další jeho romány. A hned další kniha, Startide Rising (1983, u nás Hvězdný příliv), která na Slunečního poutníka volně navazuje, získala všechny tři nejznámější ceny – HUGO, NEBULA, i LOCUS !!! O tom si jiní autoři mohou nechat jen zdát, a Brin to zvládl již za druhou knihu… Následovaly The Practice Effect (1984, č. Praktický efekt), a The Postman (1985), který se později stal námětem pro kritiky ztrhaný film Kevina Costnera – „Pošťák“ (u nás vysíláno jako „Posel budoucnosti“). Poté už byla sláva a i finanční přínosy dostačující, a Brin se mohl stát profesionálním spisovatelem (1986). Z dalších jeho děl je nutné vyjmenovat ještě The Uplift War (1987, ceny HUGO a LOCUS), kterou rozšířil řadu knih o „pozvednutých“ na trilogii. V devadesátých letech také napsal další tři díly, které tvoří tzv. New Uplift Trilogy. David Brin samozřejmě píše i dále, věnuje se však také editorské výpomoci mladým autorům. Zatím posledním známým dílem je Foundation's Tri­umph (1999), které uzavírá trilogii nových románů o Asimovově Nadaci, jejíž první dva díly napsali též známí autoři – Gregory Benford a Greg Bear. Samozřejmě pravidelně publikuje i povídky, píše vědeckopopulární literaturu, a dokonce spolupracoval na dvou počítačových hrách. Po Costnerově propadáku „Pošťák“ (se kterým ovšem neměl nic společného, jen napsal román), se Paramount Pictures chystají zfilmovat jeho nejúspěšnější knihu – Startide Rising (Hvězdný příliv). Brin žil také několik let ve Francii, a byl proto vděčným hostem Euroconů. Oženil se s Dr. Cheryl Ann Brigham, a mají spolu dva syny a dceru.
David Glen Brin (www.legie.info, Ladislav -Knedle- Ševcůj)
David Brin (ld.johanesville.net)
David Brin (Wikipedia, anglicky)
David Glen Brin
David Glen Brin
  http://www.databazeknih.cz/
     
6. října 1960 (50. výročí)
zemřel v Sofii bulharský básník, literární kritik, překladatel a dramaturg Nikolaj Liliev (vl. jm. N. Michajlov Popivanov).
Byl jedním z nejvýznamnějších představitelů bulharského symbolismu a představitel moderny.
Byl ovlivněn francouzskou poezií. Jeho dílo bylo vydáno souborně (Săčinenija – Spisy). Česky vyšel výbor z básní A mlčky piji zapomnění.
Narodil se 26. 5. 1885 v městě Stara Zagora.
Liliev Nikolaj (leccos.com)
Liliev Nikolaj (www.cojeco.cz)
Nikolaj Liliev - biografija (www.referati.org, bulharsky)
Nikolaj Liliev
Nikolaj Liliev
  Slovník balkánských spisovatelů
Lípa č. 3/2010
     
6. října 1960 (50. výročí)
v Brně zemřel český archeolog, geograf, paleontolog a speleolog profesor Karel Absolon.
Karel Absolon se už během studií na pražské univerzitě věnoval speleologickému výzkumu Moravského krasu. V roce 1907 se habilitoval v oboru fyzická geografie a hned následujícího roku se stal kustodem zoologických sbírek Moravského muzea v Brně, kde vybudoval a vedl diluviální oddělení, zabývající se čtvrtohorami.
V roce 1926 se stal mimořádným a o rok později externím řádným profesorem se zřetelem k paleoantropologii a zoogeografii Univerzity Karlovy v Praze.
Vědecká činnost Absolona byla velmi obsáhlá. Pracoval v zoologii, speleologii, v krasových výzkumech, v geomorfologii, paleontologii a archeologii. Podrobně se věnoval Moravskému krasu, který systematicky prozkoumal a zmapoval. Jeho zásluhou byla zpřístupněna propast Macocha, probádána jeskyně Pekárna a objeveny jeskyně Punkevní a Kateřinská. Prozkoumal světoznámé čtvrtohorní lokality prehistorického člověka na Moravě v Přerově-Předmostí (společně s Bohuslavem Klímou) a v Dolních Věstonicích, ale i u Ondratic, Otaslavic a jinde. Všechny nálezy podrobně zpracoval a uložil v brněnském Moravském muzeu, odkud byly za války přestěhovány do mikulovského zámku a tam při požáru zničeny. Profesor Absolon zkoumal také krasová území ve Francii, Anglii, a zejména na Balkánském poloostrově. V této oblasti vypracoval řadu speciálních map, prozkoumal přes 2 000 jeskynních útvarů a popsal místní jeskynní faunu.
Absolonovo dílo obsahuje mnoho set prací, jak odborných, publikovaných ve vědeckých časopisech a monografiích, tak populárních. Rovněž vynikal svou činností pedagogickou, přednáškovou a osvětovou. Byl členem mnoha domácích i zahraničních vědeckých institucí a společností a získal si svou prací světové jméno.
Jako "profesor Aboldon" se dostal - podobně jako archeolog a historik R. Turek či autor sci-fi Ludvík Souček - i do detektivních románů s kapitánem Exnerem spisovatele (a po roce 1989 funkcionáře sociálnědemokratické strany) Václava Erbena.
Narodil se 16. 6. 1877 v Boskovicích.
ABSOLON Karel (www.libri.cz)
KAREL ABSOLON (Moravské zemské muzeum)
Profesor Karel Absolon (foto: květen 1960)
Profesor Karel Absolon (foto: květen 1960)
  Lípa č. 1/2007
Lípa č. 3/2010
Kdo byl kdo v našich dějinách 20. století
Viz
Kalendárium Červen 2007 (16.6.)
     
6. (7.) října 1970 (40. výročí)
ve Varšavě zemřel polský básník, překladatel a esejista Julian Przyboś.
Byl čelným představitelem, tvůrcem a teoretikem tak zvané Krakovské básnické avantgardy. Autor zejména reflexívní a přírodní lyriky (Prostor slovem vzklenutý) s promyšleně komponovanou poetikou. Poezii chápal jako koncentrovanou a řemeslně dokonalou slovesnou tvořivost.
Narodil se 5. 3. 1901 v obci Gwoźnica.
Przyboś Julian (leccos.com)
Julian Przyboś (cs.wikiquote.org)
Julian Przyboś – biografia (przybos.klp.pl, polsky)
Julian Przyboś
Julian Przyboś
  Slovník polských spisovatelů
     
7. října 1660 (350. výročí)
v Paříži zemřel francouzský spisovatel, prozaik, dramatik a básník Paul Scarron, autor burleskní poezie a oblíbený satirik královského dvora.
Do francouzské literatury uvedl burlesku podle italských a španělských vzorů. Od roku 1645 spolupracoval s hercem Jodeletem a napsal řadu úspěšných komedií, šitých tomuto komikovi na míru.
Paul Scarron se narodil jako syn člena pařížského parlamentu a byl určen k duchovní kariéře. Když mu bylo devatenáct, byl vysvěcen na kněze a vstoupil do služeb Charlese de Beaumanoir, biskupa z Le Mansu, v jehož doprovodu cestoval v r. 1635 do Říma. Pak našel patronku v Mme Marie de Hautefort a stal se známou postavou v nejvyšší společnosti. Byl hezký a inteligentní, hrál na loutnu a šermoval, a především byl velmi duchaplný a vzdělaný, takže dokázal hbitě zveršovat jakékoliv téma. Měl před sebou ideální kariéru duchovního na počátku 17. stol., kdy francouzskou politiku dělali kardinálové, Richelieu a po něm Mazarin.
Jenže svoji roli sehrála jakási ošklivá náhoda a vše se náhle změnilo. Osmadvacetiletý mladý muž na vrcholu sil byl přepaden svalovou horečkou, jež měla za následek ochrnutí svalstva jeho končetin. V Memoárech Mme de Maintenon můžeme nalézt údajné svědectví Laurenta Angliviela de La Beaumelle, jenž tvrdí, že si Scarron uhnal revmatickou horečku, když v Le Mansu při nějakém karnevalovém veselí představoval divokého domorodce, musel polonahý uprchnout před svými obdivovateli a nachladil se v bažině. Každopádně ochrnul na všechny končetiny a nemohl fungovat bez pomoci, nedokázal se ani sám najíst. Navíc jej do konce života trápily obrovské bolesti, od nichž si ulevoval zvyšovanými dávkami opiátů.
V tomto stavu zanechal Paul Scarron církevní dráhy a odebral se do Paříže s tím, že se bude živit literaturou. Předtím se však na něm osud vyřádil ještě jednou, když jej jeho macecha obrala o poslední zděděné peníze a pozemky. Citlivě se přitom vyjádřila ve smyslu, že „kriplovi stejně na nic nebudou“ a soud jí dal vkusně za pravdu. Scarron se však tak snadno nedal a společnost musela uznat, že má kvality, jež jej činí jejím platným členem. Především svou duchaplností okouzlil královnu, která jej na jeho přání vyznamenala titulem „hypochondr Jejího Veličenstva“, ale především obdařila rentou. Scarron debutoval humoristickými texty, napsal uznávanou parodii na Vergiliovu Aeneidu a poté sepsal řadu komedií podle španělského vzoru. Zjistil totiž, že nemá čas studovat pravidla klasicistní komedie a vymýšlet zápletky, když Španělsko trpí nadprodukcí divadelních her. Španělsky uměl a stačilo jen přeložit základ a domyslet zbytek. Ze Scarronových frašek, kde se hlavním hrdinou stává mazaný sluha či komorník, čerpal později i Moliére. Česky je znám jeho Komediantský román, v některých místech až nevkusně šaškovské popsání osudů jedné kočovné skupiny a též charakterů venkovských elit.
Scarron měl štěstí, že v r. 1651 potkal nemajetnou, ale krásnou Françoise d'Aubignée, tehdy pouze šestnáctiletou. Pocházela z dobré rodiny, její dědeček byl významným hugenotským básníkem, ale otec jmění prohýřil a navíc zemřel, a tak ji vychovávala přísná katolická prateta. Scarronovi se podařilo získat si důvěru inteligentní dívky a postupně mezi nimi vznikl silný duchovní vztah. Po roce byl nerovný pár oddán a zatímco Scarron získal oddanou pečovatelku, mladá dívka byla zachráněna před smutným životem v klášteře nebo chudobě. Scarron svou mladou ženu učil španělsky, italsky i latinsky a vzdělával ji i v dalších oblastech. V jejich domě vznikl proslulý salón, kde se pravidelně setkávali duchaplní hosté ze šlechtických kruhů a Françoise mezi nimi brzy našla celou řadu přátel a obdivovatelů. Manželství vydrželo až do básníkovy smrti a vedle opia byla jeho mladá žena tím, co jej drželo při životě. Po jeho smrti se stále ještě krásná Françoise stane nejprve vychovatelkou králových nemanželských dětí a nakonec nahradí paní de Montespan v roli milenky Ludvíka XIV. To však již bude markýzou de Maintenon.
Narodil se 14. 7. 1610 v Paříži.
Ecce Homo - Paul Scarron (www.rozhlas.cz, Libor Vykoupil)
Madame de Maintenon (Wikipedia)
Paul Scarron
Paul Scarron
 

Slovník francouzsky píšících spisovatelů

     
7. října 1900 (110. výročí)
se v Písku narodil český filmový režisér a scénárista, spisovatel - prozaik Václav Krška.
Václav Krška byl významným představitelem lyrického až erotizujícího filmu. Romanopisec (Země hovoří) a básník-senzualista přešel od literatury k filmu. Začínal po boku režiséra Františka Čápa (film Ohnivé léto podle vlastního románu Odcházeti s podzimem, 1938). Přihlásil se k mladé tradici poetického filmu, v české kinematografii zatím reprezentované filmem K. Antona Cikáni (1921) a Řekou J. Rovenského (1933) a za okupace rozvinuté zejména Vávrovou Pohádkou máje (1940). Poté byl opět jen scenáristou (Kluci na řece, Noční motýl). Teprve po válce se filmové režii začal věnovat systematicky. Natočil podle cizích scénářů řadu životopisných filmů o osobnostech českých dějin: revolucionář Josef Václav Frič (Revoluční rok 1848, 1949), vynálezce Josef Božek (Posel úsvitu, 1950), malíř Aleš (Mikoláš Aleš, 1951), spisovatel Alois Jirásek (Mladá léta, 1952), skladatel Bedřich Smetana (Z mého života, 1955). Postavy byly ovšem prezentované podle komunistického výkladu historie, představovaného názory Z. Nejedlého.
Krška jako filmový režisér však byl mistrem ve vytvoření atmosféry a věrohodně působícího historického prostředí. V tom mu pomáhal jeho dlouholetý spolupracovník kameraman F. Pečenka a Jiří Srnka, hudební skladatel a specialista na filmovou hudbu. Krška se opíral o vynikající herecké představitele (K. Höger, J. Šejbalová, E. Kohout, D. Medřická, Z. Štěpánek). V mladém E. Cupákovi našel ideálního představitele citově vzrušených hrdinů dospívání pro své skrytou erotikou jiskřící filmové přepisy děl F. Šrámka Měsíc nad řekou (1953) a Stříbrný vítr (1954).
Orientální pohádkou Labakan (1956) zahájil období výpravných snímků (Legenda o lásce, 1957, podle hry Nazima Hikmeta, opera Dalibor, 1956), které stejně jako pokus o satirickou veselohru ze současnosti (Zde jsou lvi, 1958) nepatří k nejzdařilejším. O deset let později filmem Jarní vody (1968, v hlavních rolích K. Fialová a V. Olmer), natočeným podle Turgeněvovy povídky, své filmové hledání a zobrazování dramatické atmosféry citů a vášní zakončil.
Zemřel 17. 11. 1969 v Praze.
KRŠKA Václav (www.libri.cz)
VÁCLAV KRŠKA (www.volny.cz)
Václav Krška (Wikipedia)
Václav Krška
Václav Krška
  www.libri.cz
Lípa č. 3/2009
Lípa č. 3/2010
Viz
Kalendárium Listopad 2009 (17.11.)
     
7. října 1920 (90. výročí)
se ve Třech Dvorech na Kolínsku narodil český fyzický geograf, geomorfolog Stanislav Chábera.
Zabýval se hlavně geomorfologií, zejména zvětráváním a odnosem hornián, kryogenními a krasovými jevy, říčními terasami, fyzickým a regionálním zeměpisem.
Zemřel 12. 10. 2002.
Stanislav Chábera - Příroda na Šumavě (www.bazar-knih.cz)
Stanislav Chábera a kolektiv: Příroda na Šumavě
Stanislav Chábera a kolektiv: Příroda na Šumavě
  Český biografický slovník XX. století
     
7. října 1960 (50. výročí)
v Uhřínově u Velkého Meziříčí (v sanitce v katastru obce Vlčatín) zemřel český básník, překladatel, kritik a publicista katolické orientace Jan Alois Zahradníček.
Jan Zahradníček je pokládán za nejvýznamnějšího básníka české spirituální poezie. I když je básníkova poezie pevně zasazena do křesťanské víry, není to pouhá sakrální adorace, nýbrž tvorba se silným dramatickým napětím, které má původ v barokní inspiraci, a zároveň je to poezie ve svém tvaru zcela moderní. Dílo a bolestný osud J. Zahradníčka, jeho dlouholeté věznění za komunistické totality a náhlá smrt blízkých je symbolem údělu duchovního člověka v nehostinných dějinách.
Pocházel z početné rolnické rodiny. Po maturitě na gymnáziu v Třebíči (1926) studoval na filosofické fakultě u F. X. Šaldy a V. Tilleho. Studia však z důvodů svého špatného zdravotního stavu (následky po úrazu páteře) nedokončil a krátce pracoval jako knihovník.
První verše publikoval v katolické revue Tvar a brzy se seznámil s předními pražskými literáty, především s F. Halasem. Pro jejich přátelství i uměleckou blízkost budou kritikou označeni za rodné bratry. Do "pražského období" spadají Zahradníčkovy literární začátky. Debutoval sbírkou Pokušení smrti (1930), v níž se výrazně projevila inspirace Otokarem Březinou - jeho vypjatý důraz na mystický prožitek i cit pro tvarovou stavbu básně, jenž se sbírku od sbírky ještě stupňoval. Následovaly pak sbírky Návrat (1931) a Jeřáby (1933), v mnohém duchovně blízké tehdejší spirituální vlně, která nebyla jen nutně náboženská (V. Závada, F. Halas). Jsou tu přítomny pocity skepse, samoty, ošklivosti a rozkladu, které jsou jen pozvolna prosvětlovány motivy dobrovolně neseného utrpení, na jehož konci je naděje spásy. Zahradníček se v té době stává významným představitelem katolické inteligence (spolu s J. Durychem, J. Demlem, J. Čepem, Josefem Vašicou), která nebyla vždy ve vztahu k oficiálním představitelům státu loajální.
V následující sbírce Žíznivé léto (1935) se však objevuje již skoro v plné míře cesta ze samoty, k překonání pochyb o smyslu a nalezení řádu v křesťanské perspektivě. Zahradníčkova poezie se zakotvuje nejen v půdě duchovní - znovu pro sebe nalézá kraj na rodné Vysočině.
V roce 1936 Zahradníček odešel do Uhřínova u Velkého Meziříčí a rok nato vydává svou zřejmě vrcholnou sbírku - Pozdravení slunci. Zde se dovršuje ukotvení v jistotě venkovského života a v řádu katolicismu. Slunce je tu povýšeno na sakrální symbol nejen Boha, ale i veškerého smyslu existence a cesta za ním, za absolutnem, je základním dynamickým motivem této poezie.
Po okupaci, roku 1940, se Zahradníček stal vedoucím redaktorem brněnské katolické revue Akord a řídil ji až do jejího zastavení nacistickou cenzurou roku 1944. Na počátku okupace vydává sbírku Korouhve (1940), v níž převažuje náboženská symbolika k vyjádření stavu ohrožené národní existence. Do konce války vychází ještě sbírka milostné poezie, ovšem zabarvená duchovně a mysticky - Pod bičem milostným (1944). Těsně po osvobození pak reflektuje národní vinu a vykoupení ve skladbě Svatý Václav.
Po roce 1945 se Zahradníček a básníci jemu blízcí ocitli ve velmi obtížné situaci. Byla jim vyčítána jejich kritika Beneše a českého liberalismu, přičemž se tento jejich postoj demagogicky zaměňoval za kolaborantství. Zahradníček sice obnovil Akord a vydával své nové sbírky (Žalm z roku dvaačtyřicátého, 1945; Stará země, 1946 a La Saletta, 1947), ale ty se, jak píše Z. Rotrekl, ocitaly ve vzduchoprázdnu. Patetická rozsáhlá skladba Znamení moci a Rouška Veroničina již ani nemohly být publikovány a vyšly až roku 1991.
V červnu 1951 byl Zahradníček v Brně zatčen a v červenci roku 1952 (spolu s V. Renčem, Josefem Kostohryzem, Václavem Prokůpkem a dalšími) odsouzen ve vykonstruovaném procesu k 13 letům žaláře za velezradu. Trest si odpykával v Praze, v Brně, na Mírově a v Leopoldově. Později mu byl trest snížen na 9 let (patrně na přímluvu J. Seiferta u A. Zápotockého). Těžkou ranou pro něj byla v roce 1956 smrt jeho dvou dětí na otravu houbami. V květnu 1960 byl Zahradníček na amnestii propuštěn (a v roce 1968 rehabilitován), krátce nato však umírá na selhání srdeční činnosti.
Ve vězení vzniklé verše uspořádal B. Fučík do sbírek Dům strach (poprvé 1981 v Torontu) a Čtyři léta (1969).
Zahradníček byl také významným překladatelem. Vynikají především přetlumočení lyriky Hölderlinovy a Rilkovy. Spolu s Otto Františkem Bablerem se podílel na překladu Dantovy Božské komedie.
Narodil se 17. 1. 1905 v obci Mastník u Třebíče.
ZAHRADNÍČEK Jan (www.libri.cz)
Jan Zahradníček (Wikipedia)
Jan Zahradníček (www.spisovatele.cz, Marie Baboráková)
Jan Zahradníček
Jan Zahradníček
  Český biografický slovník XX. století
Lípa č. 3/2010
     
8. října 1850 (160. výročí)
se v Paříži narodil francouzský profesor Henry (Henri) Louis Le Chatelier. Zabýval se hlavně fyzikální chemik a metalurg termodynamikouobjevil princip, podle kterého se termodynamická soustava vždy snaží vyrovnat či zmařit účinky vnějšího zásahu, ; který ji vychýlil z rovnováhy Le Chatelierův princip).
(tzv. Byl synem důlního inženýra a studoval Ecole Polytechnique a Ecole des Mines v Paříži. Stal se také důlním inženýrem, ale začal vyučovat chemiijako profesor průmyslové chemie na Ecole de Mines. Od r. 1907 byl profesorem na Sorboně, , od roku 1887 členem Francouzské akademie věd Studoval výbušné směsidůlní plyny a výbušniny. , Jako první fotograficky zachytil rázovou vlnu způsobenou výbuchempoužil pro měření vysoké teploty elektrické články, . V roce 1886 což byly termoelektrické dvojice drátů platinanebo platina-platina s rhodiem. -platina s iridiem, Díky této své metodě jako první zkoumal strukturu kovů a kovových slitin metodami termické analýzy. Roku 1897 zkonstruoval metalografický mikroskop umožňující zkoumat strukturu kovů a slitin. V roce 1901 stanovil podmínky syntézy amoniaku a plynných složeka naznačil možnost průmyslového využití tohoto postupu. , vodíku a dusíku, Formuloval obecný zákon posunu chemické rovnováhyprincip akce a reakce nazvaný po něm Le Chatelierův princip. , Věnoval se také výzkumu v oblasti keramikyskla a položil vědecké základy výrobě cementu.
Zemřel 17. 9. 1936 v Miribel-les Echelles.
Knihovna AV ČR - Kalendárium Říjen 2004 - 8. 10. 1850 (www.lib.cas.cz)
Le Chatelier Henri Louis (leccos.com)
Le Chatelier Henri - Louis (www.volny.cz/michal_bachman, Michal Bachman)
Henry Louis Le Chatelier
Henry Louis Le Chatelier
  Knihovna AV ČR
     
8. října 1890 (120. výročí)
se v Brémách narodil nejznámější německý letecký konstruktér a průkopník stavby vrtulníků profesor Heinrich Karl Johann Focke (postavil první vrtulník s kolmým startem).
V roce 1924 založil v Brémách společnost Focke-Wulf-Flugzeugbau AG a v roce 1937 s Gerdem Achgelisem firmu Focke-Achgelis.
Henrichův otec Johann Focke byl zakladatelem Zemského muzea historie umění (dnes Focke-Museum) v Brémách. Henrich byl celý život fascinován velkými možnostmi letectví. Se svým bratrem stavěl modely letadel. V roce 1908 začal studovat konstrukci strojů na Technické univerzitě v Hannoveru, ale studium zakončil získáním diplomu až po skončení první světové válce v roce 1920. Za války sloužil nejprve jako infanterista, později u letectva. Už během studia stavěl společně s G. Wulfem, bratrem a dalšími první kluzáky (první v roce 1909) a letadla (Focke A III, 1912). V roce 1921 s G. Wulfem postavili první úředně schválený letoun A7.
Focke, Georg Wulf a Dr. Werner Naumann společně založili v roce 1924 firmu Bremer Flugzeugwerke, která se ještě v tom roce změnila na akciovou společnost Focke-Wulf AG. Cílem firmy bylo zejména bezpečné létání. Do roku 1933 vzniklo 29 různých typů letounů, celkem bylo postaveno asi 140 strojů. Mezi nimi byl A 19 Ente (kachna). Využíval patentu z roku 1908, na kterém se podílel bratr Wilhelm Focke. S jedním z postavených strojů v roce 1927 havaroval při testovacím letu Georg Wulf a na následky poranění páteře bohužel zemřel.
Po fúzi Focke-Wulf s firmou Albatros Flugzeugwerke v roce 1931 začal Henrich Focke pracovat i v oblasti konstrukce vírníků. Sbíral zkušenosti s provozem i stavbou autogyr Cierva C.19 a C.30, které firma vyráběla v licenci.
V roce 1931 byl jmenován profesorem. Přednášel i na brémském technickém učilišti. V roce 1933 musel po vnějších tlacích opustit místo ve vedení společnosti Focke-Wulf AG, ale ve stavbě vírníků a předchůdců vrtulníků mohl pokračovat. Výsledkem vývoje bylo představení prvního skutečně letu schopného vrtulníku Fw 61 v roce 1936 v Brémách. Fw 61 mohl, oproti vírníkům startovat i přistávat kolmo. Vedení společnosti Focke-Wulf však ve vývoji této koncepce nevidělo praktický význam a činilo Fockemu různé těžkosti, takže se Henrich i na nátlak akcionářů rozhodl firmu opustit.
Henrich Focke společně s akrobatickým mistrem světa Gerdem Achgelisem založil firmu Focke-Achgelis v Delmenhorstu (Hoykenkamp). Ještě před začátkem druhé světové války Focke-Achgelis vypracoval plány na přestavbu civilní nákladní helikoptéry Fa 266 na pozdější vojenskou Fa 223 Drache. V roce 1944 se firma sloučila s Weser-Flugzeugbau GmbH.
Po druhé světové válce v letech 1945 až 1948 byl Focke jako válečný zajatec přinucen pracovat ve Francii. Pracoval jako poradce při přestavbě Fa 223 u státní společnosti SNCASE v Paříži. Helikoptéra nesla označení S. E. 3000. V té době se vyráběla i jednorotorová S. E. 3101, předchůdce vrtulníku Alouette.
V roce 1948 založil Focke konstrukční kancelář v Brémách. Protože však spojenci v Německu nedovolili vyrábět letadla, přenesl své zkušenosti do oboru lodní dopravy a stavebnictví. Mezi lety 1948 a 1958 byl Focke technickým poradcem britského ministerstva letectví pro výrobu vrtulníků. Od roku 1950 pracoval jako konstruktér u Norddeutschen Fahrzeugwerke ve Wilhelmshavenu. O rok později vyvinul v Amsterdamu Convertiplan, čtyřrotorový letoun s kolmým startem. Od roku 1952 působil čtyři roky v Brazílii ve vývoji dvoumístné lehké helikoptéry Beija Flor (kolibřík).
Po zastavení projektu v roce 1956 se Focke znovu vrátil do Brém. V roce 1957 si dal patentovat princip „prstencového křídla – koleoptéry“ Focke Rochen s kolmým startem, na kterém pracoval už od roku 1944. V brémské firmě Borgward Automobilwerken poté pokračoval ve vývoji vrtulníku s označením Kolibri, který Focke vyvíjel v Brazílii. První let proběhl v roce 1958. Další výzkum musel být zastaven kvůli konkursu vyhlášenému v roce 1961 na firmu Borgward.
Na přelomu padesátých a šedesátých let postavil v centru města v dílně v zadním traktu aerodynamický tunel a s jeho pomocí se snažil vylepšit vlastnosti vrtulníků. Zde také zkoumal jiné problémy z oboru aerodynamiky, mezi jinými proudění vzduchu při pomalém letu. Tunel byl znovu objeven Kai Steffenem v roce 1997 a dnes je hlavní atrakcí malého muzea.
Až do roku 1965 se Henrich Focke věnoval práci jako poradce ve firmě Vereinigte Flugtechnische Werke (nástupce Focke-Wulf) v Brémách a v Německém výzkumném ústavu letectví a vesmír. Henrich Focke, mnohokrát vyznamenaný a vážený občan zemřel v roce 1979.
Zemřel 25. 2. 1979 v Brémách.
Henrich Focke (Wikipedia)
Focke Heinrich Karl Johann (leccos.com)
Focke Heinrich (www.cojeco.cz)
Profesor Heinrich Karl Johann Focke
Profesor Heinrich Karl Johann Focke
  Rok do kapsy
     
8. října 1910 (100. výročí)
ve Lvovu zemřela polská spisovatelka, básnířka, novelistka a autorka knih pro děti, literární kritička Maria Konopnicka.
Maria Konopnicka patří mezi zakladatelské osobnosti novodobé polské literatury. Přestože žila řadu let za hranicemi své vlasti, především v Itálii, ve svých verších se nepřestala obracet k rodné polské krajině, rozdělené mezi Prusko, carské Rusko a Rakousko. Konopnicka také navázala živé kontakty s českými básníky a mezi nejkrásnější města světa řadila i Prahu.
Pro svou svobodomyslnost byla napadána světskou i církevní mocí a kvůli svému odbojnému proticarskému postoji v roce 1890 byla vypovězena ze země. Do vlasti se vrátila v roce 1903.
Narodila se 23. 5. 1842.
Maria Konopnicka: Mně je usouzeno zpívat (www.rozhlas.cz)
Maria Konopnicka (www.supermusic.cz, video z YouTube 8:28 min., polsky)
Maria Konopnicka
Maria Konopnicka
  Slovník polských spisovatelů
Lípa č. 3/2010
     
8. října 1920 (90. výročí)
se v Tacomě (ve státě Washington) narodil americký spisovatel Frank Patrick Herbert.
Předčasně zemřelý americký spisovatel Frank Herbert patří k autorům, kteří po sobě zanechali svébytné a okouzlující dílo. Jeho šestisvazkový epos Duna se dnes bezesporu počítá do zlatého fondu světové science fiction.
Frank Herbert vystudoval University of Washington v Seattlu. Než se stal profesionálním spisovatelem, byl člověkem mnoha řemesel. Po řadu let se na západním pobřeží Spojených států živil jako reportér a redaktor, profesionální fotograf a kameraman. Navíc komentoval pro lokální rádiové stanice, jezdil na moře jako lovec ústřic a dělal instruktora pro přežití v džungli. Později, po oslnivém úspěchu Duny, se stal spisovatelem z povolání a učil také na univerzitě umělecké psaní.
Svou SF kariéru zahájil ve dvaatřiceti letech v časopise Startling Stories povídkou Hledáte něco? Po ní následovalo okolo dvaceti dalších publikovaných v nejrůznějších SF magazínech, avšak krátká próza nebyla polem, na němž měl Herbert sklízet literární vavříny. O čtyři léta později vydal svůj první román Drak v moři (The Dragon in the Sea). Kritika jej přijala vlídně stejně jako další romány Zelený mozek (1966), Směr: Prázdnota (1966), Heisenbergovy oči (1966), Tvůrci nebes (1968), Santarožská bariéra (1968), Stvořitelé Boha (1972), Hellstormská kronika (1973).
Opravdový úspěch se však dostavil až v roce 1965 díky románu Duna. Přesněji řečeno první část Duny vyšla pod názvem Svět Duny již v prosinci roku 1963 v předním SF magazínu Analog. Příběh pak pokračoval díky zájmu čtenářů jako Prorok Duny. V knižním vydání Herbert oba díly spojil a nazval je stručně a výstižně Duna. Vyprávění o pouštní planetě Arrakis s naprostým nedostatkem vody a jediným známým nalezištěm zvláštního koření, které má moc prodloužit lidský život a které poskytuje člověku mimořádné psychické schopnosti, měl u čtenářů omračující ohlas. Duna získala roku 1966 společně s románem …a říkejte mi Konráde od Rogera Zelaznyho cenu Hugo a za tentýž rok i cenu Nebula, tehdy udělenou vůbec poprvé. Duna se stala předobrazem nové velké epiky v SF. Podle románu vznikl o dvě desetiletí později (1984) i film, který natočil známý režisér David Lynch.
Frank Herbert svůj úspěch rozvinul v pěti pokračováních zachycujících následné osudy planety Arrakis a boje o její ovládnutí. Druhý díl vyšel roku 1969 pod názvem Spasitel Duny. Dalších sedm let trvalo, než čtenáři dostali do rukou třetí pokračovaní Děti Duny (1976). Autor je sice označil za díl poslední, ale nechal se oblomit neutuchajícím zájmem. Roku 1981 vydal čtvrté pokračování Božský imperátor Duny, po němž následovali o tři léta později Kacíři Duny a roku 1986 šesté pokračování nazvané Kapitula: Duna.
Zemřel 11. 2. 1986.
Frank Patrick Herbert (www.legie.info, Ladislav -Knedle- Ševcůj)
Herbert Frank (ireferaty.lidovky.cz)
Životopis Frank Patrick Herbert (scifiweb.misto.cz)
Frank Patrick Herbert
Frank Patrick Herbert
  http://www.legie.info/
     
8. října 1930 (80. výročí)
se v Highland Parku (Michigan) narodil americký jazzový saxofonista Pepper Adams.
Hard-bopový baryton saxofonista přezdívaný „The Knife“ pracoval s předními umělci jako Benny Goodman, Charles Mingus, Thad Jones, Mel Lewis a Donald Byrd.
Park „Pepper“ Adams III se již v mládí spolu se svou rodinou přestěhoval do New Yorku, a zde také vstoupil do hudebního světa. Ve svých 16 letech putuje zpátky do Michiganu, tentokrát do města Detroit, kde se stává součástí velmi úrodné místní jazzové scény a setkává se s řadou muzikantů významných pro jeho budoucí kariéru, např. s trumpetistou Donaldem Byrdem (spolupracoval s Johnem Coltranem, Herbie Hancockem, Sonny Rollinsem nebo s Theoloniousem Monkem), Kennym Burrellem (Duke Ellington), Barrym Harrisem (Cannonball Adderley, Coleman Hawkins) a s Elvinem Jonesem (Thad Jones, Michael Brecker, David Liebman).
V té době se Adams začal zajímat o styl hry tenor saxofonisty Wardella Graye (Benny Goodman, Count Basie, Charlie Parker). Nějaký čas také strávil v US Army (1951–1953), v rámci povinnosti krátce pobyl i v Koreji.
Následně se mu dostala příležitost na cestu v doprovodu Stana Kentona (Gerry Mulligan, Lee Konitz), Maynarda Fergusona a Cheta Bakera a roku 1958 se opět přestěhoval do New Yorku. Zde také hrál na albu Dakar od Johna Coltrane, s Lee Morganem (Wayne Shorter) na albu The Cooker a v období 1958–1959 hrál i s Benny Goodmanem. Během roku 1959 začala spolupráce také s Charlesem Mingusem (1959–1963) a spolu nahráli jedno z nejlepších mingusových alb té doby Blues & Roots. Potom hrál s Mingusem sporadicky až do jeho smrti.
Aby toho nebylo málo, Pepper současně spolupracoval a vedl kvintet spolu s Donaldem Byrdem (1958–1962), který mu představil Elvina Jonese a nahráli album „10 to 4 at the 5 Spot“.
Adams byl také velmi významný člen Thad Jones/Mel Lewis Orchestra (1965–1978), kde byl hlavním stylistou až do své smrti. Jones také působil na mnoha vlastních Pepperových albech.
Bohužel, „The Knife“ umírá v roce 1986 na rakovinu plic.
Jak je možné slyšet na nahrávkách s Ch.Mingusem nebo L.Morganem, Adamsův tón na baryka byl velmi široký a intenzivní, často udávaný jako naprostý protiklad tónu Garryho Mulligana. S tím také souvisí jeho zaměření na styl hard bop, který převládal v letech 1950–1960. Oba dva hráči jsou dnes považováni za základ pro současnou hru na baryton saxofon a adamsův vliv lze slyšet v práci významných baryton saxofonistů, jako jsou Scott Robinson, Gary Smulyan nebo Ronnie Cuber.
Zemřel 10. 9. 1986 v New Yorku.
Pepper Adams (www.saxik.com)
Pepper Adams Quintet 1957 - Baubles Bangles And Beads (www.supermusic.cz, video z YouTube 8:28 min.)
Pepper Adams
Pepper Adams
  http://en.wikipedia.org/wiki/
     
9. října 1410 (600. výročí)
první písemná zmínka o orloji na Staroměstské radnici, jenž byl dílem Mikuláše z Kadaně.
Staroměstský orloj nebo také Pražský orloj jsou středověké astronomické hodiny, umístěné na jižní straně věže Staroměstské radnice v Praze. Orloj je poprvé doložen v listině z 9. října 1410.
Orloji uprostřed dominuje astronomický ciferník a pod ním kalendářní deska. Na astronomickém ciferníku, odvozeném od astrolábu, lze odečíst různé časy, astronomické cykly, polohu Slunce a kterým souhvězdím zvířetníku právě prochází, polohu Měsíce nad nebo pod horizontem, jeho fázi a postavení vzhledem ke Slunci. Z kalendářní desky lze odečíst aktuální měsíc, den a nepohyblivé svátky křesťanského kalendáře. Nad astronomickým ciferníkem jsou dvě okna, v nichž se pohybují apoštolové. Orloj je dále doplněn sochami po okrajích, bustou anděla mezi okny apoštolů a ozvučeným kohoutem v horní části nad okny.
Pohon orloje, hodin, astrolábu, kalendářní desky, apoštolů a doprovodných pohybů soch je zajištěn mechanickým hodinovým strojem, který v průběhu času prošel několika úpravami a zlepšeními.
Již roku 1402 jsou zmiňovány hodiny na věži a roku 1410 zde byl hodinářem Mikulášem z Kadaně pravděpodobně ve spolupráci s astronomem Janem Ondřejovým (Jan Ondřejův zvaný Šindel, lat. Iohannes Andreae dictus Sindel) postaven současný orloj. Kolem roku 1470 byla doplněna architektonická a sochařská výzdoba a roku 1490 orloj upravil hodinář, mistr (což ve staročeštině znamená i řemeslníka) Hanuš. V druhé polovině 16. století upravil a zdokonalil Staroměstský orloj Jan Táborský z Klokotské Hory. Další opravy byly provedeny v průběhu 17. a 19. století. Při velké opravě v letech 1865-1866 byla také osazena nová kalendářní deska od Josefa Mánesa se symboly zvěrokruhu, měsíce a se znakem Starého Města pražského. 8. května 1945, na konci 2. světové války během Pražského povstání byl orloj značně poničen a jeho obnovení si vyžádalo celkovou rekonstrukci.
Staroměstský orloj je patrně nejlépe zachovaný středověký orloj vůbec. Je jedním z nejznámějších turistických objektů Prahy a je součástí historického centra, které je zapsáno na seznamu kulturních památek UNESCO v ČR.
Staroměstský orloj (Wikipedia)
Staroměstský orloj (pruvodceprahou.cz)
Pražský orloj (www.orloj.eu)
Staroměstský orloj (celkový pohled)
Staroměstský orloj (celkový pohled)
  Lípa č. 3/2010
     
9. října 1430 (580. výročí)
zemřel v Ostřihomi (Maďarsko) český kněz, litomyšlský a olomoucký biskup Jan Železný.
Původ Jana zvaného Železný, vášnivého odpůrce husitů, je obestřen záhadami. Byly vysloveny domněnky, že pocházel z rodu Benešoviců, ale dokonce také že by mohl být levobočkem některého z Lucemburků, jak by ukazovalo jeho hrdé a sebevědomé vystupování v politických záležitostech i ve válce a určité narážky českých pánů na kostnickém koncilu. V každém případě není o jeho mládí nic známo s výjimkou toho, že snad byl vyšehradským kanovníkem, a to až do roku 1388, kdy se stal litomyšlským biskupem. Energicky se však domáhal vyššího postu, po Jenštejnově abdikaci v roce 1396 usiloval poprvé neúspěšně o pražské arcibiskupství. Stal se však členem královské rady, vnucené Václavu IV. po prvním odboji panské koalice, a získal tak důležitý politický vliv. Brzy nato si zjednal důvěru uherského krále Zikmunda. Za druhého Václavova zajetí v letech 1402-03 ho Zikmund jmenoval jedním ze zemských správců a Jan se znovu pokusil kandidovat na uvolněné místo pražského arcibiskupa. Zikmundovo nepřátelství s papežem Bonifácem IX. však vedlo k tomu, že kurie potvrdila volbu rozhodného Václavova zastánce Zbyňka Zajíce z Hazmburka. Jan se však nevzdal a bojoval s ním, ale Václavův návrat ze zajetí a odchod Zikmunda ze země jeho snahy zmařily. Po Zbyňkově smrti v roce 1411 usiloval o volbu arcibiskupem ještě jednou, ale neuspěl pro nesouhlas Václava IV.
Biskup Jan byl zastáncem "světského panování církve", o jehož rozšíření se horlivě snažil. Stavěl se proti každému pokusu o nápravu církevních poměrů, neboť se obával, že by utrpěla moc a prestiž církve. Byl rozhodným odpůrcem M. Jana Husa a vůdčí osobností katolického tábora v boji proti husitství. Účastnil se kostnického koncilu (prostředky na cestu mu poskytlo české katolické duchovenstvo, aby mohl vystoupit proti Husovi), kde vyžadoval zákaz přijímání pod obojí způsobou, které se v té době zavedlo v některých pražských kostelích. V Čechách byl proto mnohými nenáviděn, šlechta mu dobývala a plenila statky, což se jí snažil oplácet stejným způsobem. Po návratu z Kostnice se však nemohl ani veřejně ukazovat, a tudíž ani vykonávat svoji novou funkci papežského legáta. Ztratil proto dočasně svoji politickou dravost a snažil se z Litomyšle vytvořit husitům nepřátelské centrum. Roku 1418 byl zvolen přes velký odpor olomouckým biskupem. Dále zuřivě potíral husitství, stíhal a mučil "kacíře", až si vysloužil příjmení Železný. Podporoval také Zikmundovy nároky na české království. Papežská kurie ocenila jeho zásluhy roku 1426 titulem kardinála. Poté pobýval častěji na Zikmundově dvoře v Uhrách. Zemřel o čtyři roky později.
Narodil se snad v Praze (datum neznámé).
JAN ŽELEZNÝ (www.libri.cz)
Jan XII. Železný (Wikipedia)
Jan Železný (leccos.com)
Biskup Jan Železný
Biskup Jan Železný
  www.libri.cz
     
9. října 1910 (100. výročí)
se ve Vídni narodil významný český operní pěvec (bas) Karel Kalaš, sólista opery Národního divadla v Praze.
Narodil se do dělnického prostředí české vídeňské menšiny s ochotnickými zálibami. Nejdříve se v letech 1926 – 1930 vyučil knihtiskařem a půl roku pracoval jako strojmistr a poté byl bez zaměstnání. Měl však skvělý pěvecký materiál, který studoval ve Vídni u F. Pagina. Dále ho skvěle, pečlivě a velmi pracovitě rozvíjel, k čemuž mu dopomohla jeho vrozená cílevědomost. Vynikl zvláště v lyrických a komických úlohách. Pěvecky se rovněž rád angažoval na koncertních podiích a síních.
V roce 1934 byl Karlem Nedbalem angažován do Slovenského národniho divadla v Bratislavě (1934 – 1939). Odtud ho pozval Václav Talich na pohostinské vystoupení inscenace „Čert a Káča“ v Národním divadle v Praze a okamžitě se stal řádným, velmi potřebným a nepostradatelným členem slavného operního souboru (1. srpen 1939 – 1972), ze kterého odešel rovnou do penze. Ztvárnil tu řadu rolí (Vodník v Rusalce, Gremin v Evženu Oněginovi, Kecal v Prodané nevěstě či hrabě v Jakobínovi).
Kalašova umělecká síla spočívala v lyrických partiích, ve kterých uplatňoval svůj měkce nasazovaný a příjemně modulovaný a kultivovaný bas. Přes epizodní role (Hubička, Čert a Káča, Armida) se propracoval až k velkým charakterním postavám.
V roce 1978 Karla Kalaše režisér Ladislav Smoljak obsadil pro film Kulový blesk do role vysloužilého operního pěvce.
V roce 1995 obdržel Karel Kalaš Cenu Thálie za celoživotní mistrovství.
Zemřel 3. 5. 2001 v Praze.
Karel Kalaš (Wikipedia)
Karel Kalaš (www.csfd.cz, Jarda „krib" Lopour)
Karel Kalaš
Karel Kalaš
  Český biografický slovník XX. století
Lípa č. 3/2010
     
9. října 1910 (100. výročí)
se v Kristiansandu narodil norský prozaik, básník a dramatik Jens Bjorneboe.
Neurotické založení a sklon k excesům přinesly mnoho utrpení jemu i jeho bližním. Nejvýznamnější jsou jeho romány, které líčí chování člověka ve světě zla a brutality.
Bjorneboe vystudoval malířství a dlouho působil jako učitel, autorsky debutoval v roce 1951 sbírkou básní nazvanou jednoduše Básně (Dikt). Daleko větší dosah však mají jeho díla prozaická a dramatická, v nichž se zabývá střetem nějaké menšiny či individua a systému. Náměty čerpá většinou z prostředí, v němž se pohyboval – např. román Jonas, kde na osudech dyslektického chlapce Jonase kritizuje norské školství, román Den onde hyrde (Zlý pastýř), ve kterém si bere na mušku přístup norského státu k lidem, kteří se ocitli ve vězení, nebo drama Semmelweiss, jehož hrdinou je lékař bojující s dobovými předsudky kolegů. V průběhu 50. let se Bjorneboe věnoval kritice konkrétních aktuálních problémů – kromě už zmíněného represivního školství a vězeňského systému také křesťanského pokrytectví, politického pletichaření a touhy po moci.
V 60. letech se jeho pozornost přesunula k obecnějším problémům. V této době vzniká jeho zřejmě největší dílo - románová trilogie nazývaná Dějiny bestiality (Bestialitetens historie), jakási obrazová anatomie zla. V jejích jednotlivých dílech Frihetens oyeblikk (Okamžik svobody, 1966, č. 2003), Kruttarnet (Prachárna, 1969) a Stillheten (Ticho, 1973) se vypravěč snaží popsat dějiny zla, dobrat se jeho podstaty a toho, proč se lidé v určitých obdobích chovají tak zrůdně. Možná větší pozornost než autorovo seriózní literární dílo vzbudila pornografická kniha z roku 1966 nazvaná Uten en trad (dosl. Na sobě ani nitku), která byla zřejmě míněna jako provokace ve stojatých vodách norské oficiální literární scény. Tato kniha vyšla nejprve jako anonymní dílo v Oslo, byla však okamžitě zakázána a později, v roce 1967, se dokonce stala předmětem posledního norského soudního procesu proti nemravnosti.
Ačkoli Jens Bjorneboe spáchal sebevraždu, jeho knihy se v Norsku stále vydávají a čtou, velký je i čtenářský zájem o jeho osobu. O tom svědčí i nedávný úspěch biografické knihy jeho synovce Svena Karupa Bjorneboea Onkel Jens. Et familieportrett (Strýček Jens. Rodinný portrét), v níž autor umožňuje čtenářům nahlédnout do života svého strýce a také vysvětluje některé z jeho spisovatelských motivací. V češtině jsme zatím mohli seznámit s Bjorneboeovou knihou Žraloci (Haiene, č. vyšlo v nakladatelství Svoboda v roce 1987), v roce 2003 vychází v nakladatelství Academia první díl jeho trilogie, Okamžik svobody.
Zemřel 9. 5. 1976.
Jens Bjorneboe (www.huldra.cz, Petra Mertinová)
Jens Bjorneboe
Jens Bjorneboe
  Slovník severských spisovatelů
     
9. října 1920 (90. výročí)
se v obci Vráble narodil slovenský herec, pedagog a recitátor Viliam Záborský.
V roce 1938 už jako student bratislavského gymnázia získal 2. cenu v celostátní recitační soutěži. Po maturitě se v roce 1940 vydal studovat na Filosofickou fakultu bratislavské Univerzity Komenského a současně na Hudební a dramatické akademii. Od roku 1940 byl členem činohry Slovenského národního divadla. Výrazným způsobem se podílel na vytváření profilu první slovenské divadelní scény. Byl také vynikající recitátor - jeden ze základatelů slovenského recitačního umění. Recitoval na mnoha recitátorských festivalech (Hviezdoslavův Kubín, Neumannovy Poděbrady), v rozhlase i v televizi. V televizních inscenacích vytvořil velké postavy např. v Hviezdoslavě Hájnikovej žene (1971).
Před kamerou se začal objevovat od roku 1948, ve filmu však nedostal tolik příležitostí jako na divadle.
Zemřel 5. 2. 1982 v Praze.
Viliam Záborský (Wikipedia)
Viliam Záborský (www.osobnosti.sk, M. Remiašová, slovensky)
Samo Chalupka - Mor Ho! (recituje Viliam Záborský) (www.youtube.com, audio/video 9:28 min., slovensky)
Viliam Záborský
Viliam Záborský
  http://www.fdb.cz/
     
9. října 1940 (70. výročí)
se v Liverpoolu narodil britský rockový zpěvák, kytarista a hudební skladatel John Winston Ono Lennon, MBE, člen populární skupiny The Beatles.
Prosadil se také jako malíř, herec, spisovatel a politický aktivista. Významným způsobem ovlivnil vývoj rockové hudby 20. století.
John Lennon neměl lehké dětství, otec (Alfred Lennon, lodní stevard) rodinu opustil velmi brzy po jeho narození, matka (Julia Lennonová) malého Johna svěřila na výchovu své sestře (Mary Elizabeth „Mimi“ Smithové) a tragicky zemřela při přecházení ulice, když mu bylo sedmnáct let. Johna Lennona tato událost poznamenala na celý život. Měl dvě nevlastní sestry. Od sedmi let vymýšlel básničky a kratičké příběhy, které doprovázel vlastními kresbami, byl náruživým čtenářem. V roce 1952 nastoupil John Lennon na gymnázium Quarry Bank, začal hrát na kytaru a později s kamarádem Petem Shottonem založil první skifflovou skupinu The Quarry Men.
Historie skupiny The Beatles začala v roce 1957, kdy se na pouti v anglickém Wooltonu John Lennon seznámil s Paulem McCartneym a přivedl ho do své skupiny jako kytaristu. Tímto okamžikem vzniklo nejslavnější hudební spojení všech dob - Lennon/McCartney. Lennon a McCartney pak začali spolupracovat na psaní písní, za první dva roky spolupráce jich napsali kolem jednoho sta.
Johna Lennona studium moc nebavilo, a tak přestoupil na uměleckou školu College of Art, kde se seznámil se Stuartem Sutcliffem, kterého přivedl do skupiny, tu posléze přejmenoval na Johnny and the Moondogs, později na The Silver Beetles a v roce 1960 definitivně na The Beatles.
23. srpna 1962 se John Lennon oženil se svou spolužačkou z umělecké školy Cynthií Powellovou, 8. dubna 1963 se jim narodil syn John Charles Julian Lennon.
V březnu roku 1964 vydal Lennon svou první knihu In His Own Write, takřka přes noc se stala bestsellerem. O rok později vydal další knihu s názvemA Spaniard in the Works.
John Lennon byl celý život rebel, 4. března 1966 pronesl při jednom interview poznámku o tom, že Beatles jsou populárnější než Ježíš Kristus, rozpoutala se vlna odporu a rozhlasové stanice v USA bojkotují vysílání hudby Beatles. Rok 1966 byl důležitý i pro jeho osobní život - 9. listopadu potkal svou životní lásku, kontroverzní japonskou umělkyni Yoko Ono. O dva roky později se rozvedl s manželkou Cynthií a 20. března 1969 se na Gibraltaru s Yoko Ono oženil.
Rok 1969 byl pro Beatles kritický. John Lennon začínal na nahrávání vodit Yoko Ono, proti čemuž protestoval hlavně Paul McCartney. John Lennon se vrhl na sólové projekty, s Yoko Ono natočil album Unfinished Music No. 1: Two Virgins, na jehož obalu byli oba nazí, proto se gramofonová deska musela prodávat v papírovém sáčku. Lennon a Yoko založili skupinu Plastic Ono Band a začali se politicky angažovat a protestovat proti válkám. Pořádali mírové happeningy, nejznámější - Bed In - se odehrál květnu 1969 v Montrealu. Novomanželé Lennonovi strávili 8 dní v posteli, vzývali mír, pořádali mírové dýchánky a společně s přáteli (mj. Timothy Leary) nahráli dnes již kultovní skladbu Give Peace a Chance.
V roce 1970 se Beatles oficiálně rozpadli. O rok později se manželé Lennonovi přestěhovali natrvalo do USA a zabydleli se v domě Dakota House v New Yorku. Lennon vydal album Imagine. Ve Spojených státech měl John Lennon problémy s imigračním úřadem kvůli dřívějšímu přechování drog. V roce 1976 získal Lennon „zelenou kartu“.
9. října 1975 přivedla Yoko Ono na svět jediné společné dítě, Seana Ono Taro Lennona. Po narození syna si Lennon dal pauzu a uzavřel se před okolním světem, věnoval se pouze dítěti. V srpnu 1980 začal po šesti letech znovu skládat hudbu a natáčet písně. Z těchto nahrávek vzniknou dvě alba - Double Fantasy (1980) a Milk and Honey (1984).
Dne 8. 12. 1980 v New Yorku se Lennon stal obětí atentátu, když se vracel z natáčení. Před branou jeho newyorského bytu v the Dakota ho těžce postřelil duševně nemocný Mark David Chapman, kterému se několik hodin předtím podepsal na své nové album Double Fantasy.
John Lennon (Wikipedia)
John Lennon (1940-1980) (www.johnlennon.cz)
Beatles komplet (www.sarda.estranky.cz, Carlos)
John Winston Ono Lennon
John Winston Ono Lennon
  http://cs.wikipedia.org/
www.quido.cz
Knihovna AV ČR
Lípa č. 3/2010
     
9. října 1970 (40. výročí)
v Manosque zemřel francouzský spisovatel, básník, dramatik a prozaik Jean Giono.
Aktivně prožil 1. světovou válku, což se později projevilo v jeho pacifismu. Jeho románové dílo se zabývalo vesnickým životem v Provence. Jako autor je literárně nezařaditelný, celý svůj tvůrčí život se pohyboval na okraji literární tvorby ostatních autorů. Přesto udržoval přátelství např. s André Gidem, André Bretonem či Albertem Camusem.
Narodil se 30. 3. 1895 v Manosque.
Jean Giono (Wikipedia)
Muž, který sázel stromy - Jean Giono (www.sarnavsky.cz, Alexandr Sarnavský)
Jean Giono (jeangiono.mes-biographies.com, francouzsky)
Jean Giono
Jean Giono
  Slovník francouzsky píšících spisovatelů
     
9. října 2000 (10. výročí)
zemřel český grafik, kreslíř, ilustrátor, později profesor na Akademii výtvarných umění v Praze Ladislav Čepelák.
Studoval Bauchovu a Sychrovu večerní školu v Mánesu, v návaznosti pak AVU v Praze u V. Nechleby, V. Rady, V. Silovského. Od té doby působil jako pedagog v grafické škole AVU. V letech 1970 – 1990 tuto školu vedl. Jako vedoucí grafické speciálky na AVU v Praze vychoval několik generací českých grafiků. Od roku 1954 byl členem SČUG Hollar, působil též v Jednotě umělců výtvarných. Zabýval se převážně volnou grafikou a kresbou, přičemž užíval především tradičních technik jako je uhel, tužka, tuš. V grafice se zaměřuje na lept, akvatintu, mezzotintu a řidčeji litografii. Ve vlastní tvorbě po raném období sociálních námětů soustředil svůj zájem k přírodní tématice. Nejdůležitější inspirací je pro něj příroda. Zajímá jej v krajinném celku i v detailech, v proměnách ročních období. Jako veltruský rodák ztvárnil lepty řazené do cyklů – Veltruský park, Krajiny v Povltaví. Jeho pobyty na Slánsku na přelomu 50. a 60. let ovlivnily jeho tvorbu, kdy přechází k akvatintě. Plochy a struktury tehdy převážily nad liniemi – Slánské krajiny. Jeho cykly Stromy, Oblohy, Tání, Pavučiny, Hnízda, Sněhové brázdy, Orba nebo Horizonty dokonale vystihují jeho kladný vztah k přírodě. Výrazným motivem posledních let se stala motýlí křídla. Ladislav Čepelák také ilustroval knihu Ch. Bronteové Jana Eyrová nebo Dokumenty V. Holana. Tento výtvarník se věnoval také monumentální tvorbě, vytvořil reliéfní sgrafito pro československé velvyslanectví v Káhiře.
Narodil se 25. 6. 1924 ve Veltrusích.
Zapomenutí umělci – Ladislav Čepelák (www.infofila.cz, Josef Fronc)
Ladislav ČEPELÁK (www.grapheion.cz, Simeona Hošková)
Grafické album: Ladislav Čepelák a jeho žáci (www.trigon-knihy.cz)
Ladislav Čepelák
Ladislav Čepelák
  Český biografický slovník XX. století
     
9. října 2000 (10. výročí)
Státní úřad pro jadernou bezpečnost (SÚJB) ve 14.18 vydal povolení ke spuštění prvního bloku jaderné elektrárny Temelín (JETE); spuštění začalo ve večerních hodinách.
Palivo pro první blok bylo zavezeno v červenci 2000, 9. října 2000 bylo aktivováno a 21. prosince 2000 byl první blok poprvé připojen do rozvodné sítě. Zkušební provoz prvního bloku byl zahájen 10. června 2002.
V pátek 3. listopadu 2006 byl Temelín zkolaudován, v pondělí 6. listopadu rozhodnutí nabylo právní moci.
Dne 18. července 2010 v 16:02 hodin dosáhla celková výroba elektrárny Temelín od zahájení provozu 100 miliard kWh. Takové množství elektřiny by pokrylo spotřebu celé ČR na 18 měsíců a Temelín na její výrobu potřeboval cca 3500 dnů.
Jaderná elektrárna Temelín (Wikipedia)
Chladicí věže Temelína
Chladicí věže Temelína
  Lípa č. 3/2010
     
9. října
je Světový den pošty, výročí založení Světové poštovní unie (UPU) v roce 1874, vyhlášen 1969 (OSN).
Světová poštovní unie byla původně založena jako tzv. Generální poštovní unie. Jejím hlavním cílem bylo a stále je zabezpečit rozvoj mezinárodního poštovního spojení a sjednocovat podmínky pro mezinárodní poštovní přepravu. Základními smluvními dokumenty UPU jsou Akta obsahující pravidla pro mezinárodní poštovní služby.
9. říjen - Světový den pošty (portal.gov.cz)
Světová poštovní unie (Wikipedia)
Vlajka Světové poštovní unie
Vlajka Světové poštovní unie
  www.quido.cz
Viz
Kalendárium Říjen 2009 (9.10.)
     
10. října 1780 (230. výročí)
císař Josef II. položil základní kámen pevnosti a města Terezín.
Dne 10. ledna 1780 oznámil polní zbrojmistr Karel Pellegrini Zemskému ženijnímu ředitelství v Praze, že se císař Josef II. rozhodl na obranu proti pruskému nebezpečí postavit pevnost v prostoru vesnic Německé Kopisty a Travčice na řece Ohři, která pak byla na počest královny a císařovny Marie Terezie pojmenována Terezínem. V létě téhož roku, započaly zemní práce na úpravách stavební plochy a regulaci řeky Ohře. 10. října 1780 zavítal do prostoru budoucí pevnosti císař Josef II. aby položil základní kámen.
Podle myšlenek a návrhů francouzské inženýrské školy v Meziéres zde v průběhu jedenácti let vyrostla nejdokonalejší pevnost 18. století. Celý komplex se skládal ze tří částí: hlavní pevnosti, malé pevnosti a z dolního a horního retranchementu mezi Novou a Starou Ohří o celkové rozloze pozemků 398 ha.
Protáhlý osmiúhelník s osmi pětibokými bastiony a stejným počtem kurtin, tvořil vnitřní linii opevnění hlavní pevnosti. Kolem této linie byl hlavní příkop, v němž byly umístěny fortifikační prvky střední linie obrany - kleště, raveliny a kontrgardy. Hlavní příkop bylo možné v případě potřeby celý nebo jen z části zaplavovat pomocí stavidel. Základem vnějšího obranného kruhu pak byla "krytá cesta", vzniklá ze zemního náspu podél celého obvodu vnější zdi hlavního příkopu - kontreskarpy, lunety, což byly malé pevnůstky umístěné v hrdlech shromaždišť XXVII - XXXVI a záplavové kotliny. Místa, která nebyla chráněna přímo vodou, byla pod zemí protkána spletí naslouchacích a minových chodeb vybíhajících kolmo z hlavní galerie do vzdálenosti až 80-ti metrů od kontreskarpy.
Malá pevnost měla tvar nepravidelného obdélníku se čtyřmi bastiony. Vnitřní val chránily v jižní části v hlavním příkopu kleště a vysunutý ravelin pro dělostřelecká palebná postavení. Vnější val, stejně jako u hlavní pevnosti, chránila krytá cesta s příčnými traverzami. Ve směru osy Bastionu II byl postaven tzv. šíp k obraně předpolí kotliny.
Nejméně opevněným místem pevnosti byl horní a dolní retrachement. Hradby tvořily v podstatě jen hliněné valy s vodním příkopem z vnější strany vyzděným do výšky 2,6 m.
Na vnější straně příkopu dolního retrachementu byla krytá cesta. Odtud vedla dvoukaponiera k severnímu šípu, postavenému až v roce 1813. Prostor obou retrachementů sloužil výhradně vojenským účelům. Počítalo se s využitím jeho volného prostoru jako s táborem vojsk v případě válečných tažení a v případě nutnosti mohl být zaplaven vodou. Pevnost byla však uzavřeným celkem a spojení s okolním světem umožňovalo šest bran s padacími mosty.
Posádku pevnosti mělo v době míru tvořit 5655 mužů a v případě války mohla být zdvojnásobena. Ve všech pevnostních prvcích se nacházelo 153 skladišť střelného prachu, které mohly pojmout až 1420 tun prachu. V Kavalíru II byl sklad potravin a pekárna. K dispozici byly zásoby sena a krmiva pro 6500 koní. Všechen materiál měl umožnit výživu posádky pevnosti a polní armády o 60-ti tisících mužů po dobu 3,5 měsíců.
Historie města Terezín (www.terezin.cz)
Terezín (Wikipedia)
Pevnost Terezín (richard-1.com, Roman Gazsi)
Plán Terezína z roku 1790
Plán Terezína z roku 1790
  Lípa č. 3/2010
     
10. října 1860 (150. výročí)
se v Barceloně (Katalánsko) narodil španělský a katalánský básník, esejista, novinář, překladatel a dramatik Joan Maragall i Gorina.
Působil jako sekretář novin 'Diario de Barcelona'. Jeho tvorba je ovlivněná romantismem a panteistickými myšlenkami (zejména Goetheho). Nejznámější jsou sbírky lyrické poezie s tématy lásky, přírody, radosti a smrti. Maragallovo vrcholné dílo se stalo východiskem celého moderního katalánského básnictví. V šesti svazcích vyšly jeho eseje a články, psal též skladby dramatické a epické. Překládal Goetheho, Novalise, Pindara, Homéra a Nietzscheho.
Dílo: Cant espíritual (Spiritual Song), 1909-10; El cant de la senyera (Song Of The Catalan Flag), 1900; Elogi de la paraula i altres assaigs, 1994; Enllá: Poesies, 1906; Festeig vora la mar Cantabrica (Paroles d'amour sur les bords de la mer Cantabriques), 1891; Kníže Arnau (El comte Arnau/Count Arnau), 1906; L'església cremada (The Burned Church); La ciutat de perdó (The City Of Forgiveness); La fageda d'en Jordá, 1908; La sardana, 1894; La vaca cega (The Blind Cow/La vache aveugle), 1893; Les muntanyes (Les Montagnes), 1901; Nausica, 1984; Obres Completes, 1960; Oda a Espanya (Ode To Spain/Ode á l'Espagne), 1898; Oda infinita (Ode sans fin), 1888; Oda nova a Barcelona, 1909; Pirinenques (Pyrénées), 1892; Següéncies: Poesies, 1911; Vize a zpěvy (Visions i Cants/Visions And Songs), 1900.
Zemřel 20. 12. 1911 v Barceloně (Katalánsko).
Joan Maragall i Gorina (antiskola.eu)
Joan Maragall (Wikipedia, anglicky)
Joan Maragall (www.escriptors.cat, anglicky)
Joan Maragall i Gorina (by Pau Audouard dated 1903)
Joan Maragall i Gorina (by Pau Audouard dated 1903)
  Lípa č. 3/2010
     
10. (22.) října 1870 (140. výročí)
se ve Voroněži narodil ruský prozaik a básník Ivan Alexejevič Bunin, nositel Nobelovy cena za literaturu za rok 1933.
Byl autorem meditativní, novoromanticky laděné reflexivní lyriky a vynikající povídkář a novelista.
Bunin se narodil jako potomek starého šlechtického, ale ne příliš bohatého statkářského rodu. Po absolvování gymnázia v Jelci již v dalším studiu nepokračoval a pracoval jako novinář v Orlu a jako knihovník v Poltavě. Svou literární činnost začal jako symbolistický básník (první sbírka mu vyšla roku 1891) a jako překladatel. Za své překlady z Longfellowa a Byrona a za básnickou sbírku Padání listí byl roku 1901 vyznamenán Puškinovou cenou. Buninovy verše na pozadí dojmů z ruské krajiny zachycují obecný soumrak doby na přelomu století. Do přírodních obrazů a obrazů osamocených míst i hřbitovního prostředí jsou promítány pocity loučení, míjení, stesku i vzpomínek na uprchlou, prožitou lásku s podtextem neopakovatelnosti, nenávratna, míjení a zániku.
Od vydání své první povídky Taňka roku 1893 se však Bunin věnoval stále více prozaické tvorbě. Roku 1899 se připojil k realistickým autorům kolem Gorkého nakladatelství Znanie (Vědění) a pokračoval ve psaní povídek zejména z vesnického prostředí. Jedna z nich, Antonovská jablka (1900) mu vynesla přídomek „pěvec šlectických hnízd“.
Na přelomu 19. a 20. století navštívil Bunin během několika let Egypt, Palestinu, Indii, Cejlon, Turecko a Řecko. Hluboký zájem o východní nauky, zejména o taoismus a buddhismus, se pak výrazně odrazily v jeho filozofických alegoriích, ve kterých nastínil nebezpečí rozkladu morálně labilní civilizace. Roku 1909 byl Bunin jmenován čestným členem Ruské akadamie věd.
K bolševickému převratu v Rusku se Bunin postavil odmítavě. Uprchl na Krym a v bělogvardějské armádě generála Wrangela se věnoval protisovětské publicistice. V lednu roku 1920 emigroval do Francie, kde setrval v dobrovolném exilu po celý zbytek svého života. Jeho tvorba však zůstala i nadále tematicky spojena s Ruskem a přinesla mu uznání jako nejlepšímu spisovateli první vlny ruské emigrace.
Ve svých dílech Bunin nostalgicky a s melancholickým steskem zachytil nenávratně ztracený život patriarchální Rusi včetně postupného rozkladu její svébytné staré kultury v důsledku změn v okolním světě. Klasickou vypravěčskou techniku, navazující na tradice Turgeněva, Gončarova a Lva Nikolajeviče Tolstého Bunin obohatil o modernistické a raně existencialistické motivy. Nezaměřoval se na dějovou stránku svých prací, nýbrž se snažil předávat čtenáři pocity a dojmy, a stal se tak opravdovým mistrem impresionistického detailu. Ve svém vrcholném díle, lyrickém autobiografickém románu Život Alexeje Arseněva, vydaném roku 1930, vyslovil Bunin epitaf klasické ruské kultuře a monarchistického zřízení. Především díky tomuto dílu mu byla roku 1933 udělena jako prvnímu ruskému spisovateli Nobelova cena za literaturu „za přísně umělecké ztvárnění, v němž uplatnil klasickou ruskou tradici prozaické tvorby“ (citace z odůvodnění Švédské akademie).
Sovětská literární kritika se dlouho chovala k Buninově tvorbě odmítavě. Jeho knihy začaly být v Sovětském svazu vydávány až po jeho smrti. Avšak díla, ve kterých se stavěl kriticky ke komunistickému režimu (například jeho deník z dob říjnové revoluce Proklaté dny), byla po dlouhá desetiletí zakázána a vydána až po roce 1988 v období tzv. perestrojky.
Zemřel 8. 11. 1953 v Paříži.
Ivan Alexejevič Bunin (Wikipedia)
Ivan Alexejevič Bunin (www.spisovatele.cz, Marie Baboráková)
The Nobel Prize in Literature 1933 / Ivan Bunin (nobelprize.org, anglicky)
Ivan Alexejevič Bunin
Ivan Alexejevič Bunin
  Slovník ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů
Lípa č. 3/2010
     
10. října 1930 (80. výročí)
se v Londýně narodil anglický dramatik a básník, herec a politický aktivista Harold Pinter (známý též pod pseudonymy Harold Pinta a David Baron), nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 2005.
Harold Pinter se narodil v chudé rodině židovského krejčího. Po střední škole, kde získal zájem o literaturu a divadlo, studoval krátce na Královské akademii dramatického umění. Poté publikoval své verše pod pseudonymem Harold Pinta, a od roku 1949 používal pro svou hereckou kariéru pseudonym David Baron. Zhruba od roku 1968 se začal zabývat divadelní režií a od roku 1973 pracoval jako režisér v National Theatre.
Jako pacifista odmítl nastoupit vojenskou službu a byl za to sankcionován.
Události v Chile, kdy byl zavražděn prezident Salvator Allende, vyprovokovaly Harolda Pintera k politické aktivitě, k vystupování proti vojenským zásahům a válečným konfliktům. Za své hry získal řadu ocenění, šlechtický titul ale odmítl.
Roku 1977 se rozešel se svou ženou – herečkou Vivien Merchantovou, roku 1980 se oženil se spisovatelkou Lady Antonií Fraserovou.
Byl velkým fanouškem kriketu a předsedou Gaieties Cricket Clubu.
V novinách odsoudil invazi do Iráku, bombardování Jugoslávie i invazi do Afghánistánu.
Švédská akademie ve Stockholmu mu v roce 2005 udělila Nobelovu cenu za literaturu.
Mezi hlavní motivy jeho her patří strach, vina, posedlost, výčitky a touha, k jevištní symbolice náleží i postižení smyslů. Mimo vlastní tvorbu psal filmové scénáře podle Fowlesovy „Francouzovy milenky“ či I. McEwana „Cizinci ve městě“.
Zemřel 24. 12. 2008.
Harold Pinter (Wikipedia)
Harold Pinter (www.spisovatele.cz, Marie Baboráková)
Harold Pinter (www.pwf.cz)
Harold Pinter
Harold Pinter
  Slovník spisovatelů: anglická literatura …
     
10. října 1950 (60. výročí)
se v Silver Spring (Maryland, USA) narodila (jako nejmladší z pěti dětí) americká spisovatelka Nora Roberts, celým jménem Eleanor Marie Robertson.
Používá také pseudonymy J. D. Robb a Jill March.
Navštěvovala nějaký čas Katolickou školu, kde se jí dostalo jisté disciplíny od jeptišek. Ona sama dnes říká: "Můžeš mít všechen talent světa, ale když nebudeš mít disciplínu sednout si a psát, nepovede se ti napsat a publikovat žádnou knihu."
Vdala se mladá a usadila se v Keedysville v Marylandu. Krátce pracovala jako právní sekretářka. "Uměla jsem psát rychle, ale neuměla jsem hláskovat. Byla jsem nejhorší právní sekretářka vůbec," říká dnes. Když se jí narodili synové, zůstala doma a zkusila každé řemeslo, které se nahodilo.
Vánice v únoru 1979 ji přinutila najít jiné východisko. Zůstala doma zasněžená se svými syny. Mladšímu byly tři roky, staršímu šest let. Neměla tehdy žádnou možnost poslat je do školky. Během vánice vytáhla tužku a zápisník a začala psát jeden z příběhů. Tehdy začala její kariéra spisovatelky. Několik jejích rukopisů však bylo zamítnuto, ale později přeci jen uspěla. Její první kniha, Irský plnokrevník (Irish Thoroughbred), vyšel v nakl. Silhouette v roce 1981.
Se svým druhým manželem Brucem Wilderem se seznámila, když ho najala, aby jí postavil domácí knihovnu. V červenci 1985 se vzali. Od té doby rozšířili svůj dům, hodně cestovali po světě a otevřeli spolu knihkupectví.
Během svého života byla Nora vždycky obklopená jen muži. Nejen že byla nejmladší ze všech svých sourozenců, ale byla dokonce jediná holka. A právě život strávený mezi muži dal Noře docela dobrý pohled na mužskou mysl, který dnes její čtenáři tolik obdivují.
V roce 2007 se 4 její knihy dočkaly filmového zpracování. Nora je členem několika spisovatelských skupiny a vyhrála nespočetné ceny od jejích kolegů a nakladatelského průmyslu. Jako první spisovatelka svého žánru byla přijata do Síně slavných romanopisců.
Nora Roberts - neoficiální český web (noraroberts.unas.cz)
NORA ROBERTS (knihy.abz.cz)
Nora Roberts (Wikipedia, anglicky)
Nora Roberts
Nora Roberts
  http://www.cbdb.cz/
     
10. října
je Světový den duševního zdraví.
World Mental Health Day vyhlášený na 10. října, je projektem Světové federace pro duševní zdraví (World  Federation for Mental Health), která sdružuje členy z více než 150 zemí světa. Poprvé byl tento projekt zahájen v roce 1992 jako aktivita směřující k propagaci a vzdělávání v oblasti duševního zdraví.
Světový den duševního zdraví 2005 (www.demografie.info, Šárka Kasalová Daňková)
Světový den duševního zdraví 2006 (www.demografie.info, Šárka Kasalová Daňková)
World Mental Health Day
World Mental Health Day
  www.quido.cz
Viz
Kalendárium Říjen 2009 (10.10.)
     
12. října 1720 (290. výročí)
český sněm schválil pragmatickou sankci, která zajišťovala Habsburkům následnictví i po ženské linii.

  Lípa č. 3/2010
     
12. října 1930 (80. výročí)
se v Dobrovicích narodil český botanik Jindřich Chrtek.
Zabývá se hlavně taxonomií a morfologií rostlin a fytogeografií.

  Český biografický slovník XX. století
     
12. října 1980 (30. výročí)
v Plovdivu zemřel bulharský spisovatel, prozaik, novinář, filmový scenárista, dramatik, kritik a překladatel Vasil Popov.
Hledání vazeb s venkovskou minulostí a objevování vlastních kořenů bylo v jeho tvorbě autobiografickým tématem.
Narodil se 29. 7. 1930 v obci Mindja u Trnova.

  Slovník balkánských spisovatelů
     
13. října 1970 (40. výročí)
v Praze ve věku šedesáti sedmi let zemřel český herec a zpěvák, populární komik, písničkář, spisovatel Fanda (František) Mrázek.
František Mrázek se později pod jménem Fanda Mrázek proslavil na operetních scénách ve třicátých letech. Mrázek vynikal svou komickou postavou a výborným pěveckým materiálem. S herectvím započal v Ostravě.
Poté nastoupil do pražského kabaretu Montmartre, Tylova divadla (1922 – 1924), Švandova divadla (1924 – 1925), smíchovské Arény (1925 – 1934), Malé operety a vlastního kabaretu Modrý velbloud (1934 – 1935), karlínského Divadla Varieté (1935 – 1936) a nakonec na dlouhá léta v Tylově divadle v Nuslích, přejmenované na Divadlo Na Fidlovačce a poté na Hudební divadlo v Nuslích (1936 – 1962), z kterého odešel na odpočinek. V 50. letech byl rovněž častým hostem různých zájezdových estrád.
Počátkem dvacátých let nastoupil profesionální dráhu, přičemž v průběhu nemnoha let vystřídal několik scén. Zvláště v dekádě dvacátých a třicátých let dosáhl v Praze značné popularity mezi lidovým obecenstvem, kterému se odvděčoval jako osobitý zpěvák a komik s příklonem k jadrnému a hrubozrnému humoru.
Už ve třicátých letech se stal u publika velice populárním komikem se sklonem k improvizaci ve slovních vtipech a operetním zpěvákem. Často vytvářel různé milovníky či pomatené břídily v klasických a současných bulvárních operetách „Hrabě Luxemburg“ nebo „Paní Luna“. U diváků však byly nejvíce oblíbené jeho revuální, kabaretní i estrádní komické kreace. V jeho podání se z různých písní staly dobové šlágry (např. „Bramborová placka“, „Houby“, „Hledám děvče na boogie – woogie“ aj.), které vyšly na mnoha gramofonových deskách.
Díky své popularitě byl ve 30. letech obsazován do větší úloh v různých sentimentálních a podřadných snímcích. Po první roli chasníka v ještě němém, později ozvučeném snímku Černý plamen (1930) předvedl své komické kreace ve snímcích Skalní ševci (úředník), Miláček pluku (kadet Mrázek), Šenkýřka „U divoké krásy“ (šofér Toník), Pepina Rejholcová (hlídač Ferda), Strýček z Ameriky (ženich Jiří), Dobrý tramp Bernášek (Ferda), Z bláta do louže (Silvestr Blažek), Rozpustilá noc (číšník Ferry), Výkřik do sibiřské noci (Nikolka), Barbora řádí (Julius Kopřiva), Otec Kondelík a ženich Vejvara (malíř Prokop), Kariéra matky Lízalky (asistent režiséra), Harmonika (Franta Bulín), Andula vyhrála (tramp), Klapzubova jedenáctka (fotbalista Jarda Klapzuba), Dva týdny štěstí (šofér) či Těžký život dobrodruha (kočébr).
Jeho herecká dráha pokračovala a uzavřela se v padesátých letech v epizodních postavách číšníka (Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář), Baďury (Bylo to v máji), Jarského (Mikoláš Aleš), strážce na chodbě (Císařův pekař a Pekařův císař), Kozdery (Plavecký mariáš), vězně (Haškovy povídky ze starého mocnářství), muže s věncem (Tajemství krve), Jindřicha Kadečky (Cirkus bude!), celníka (Byl jednou jeden král...), řidiče (Muž v povětří a Zaostřit, prosím!), harmonikáře (Dobrý voják Švejk), nachmeleného závodčího (Poslušně hlásím) nebo návštěvníka vinárny (Dnes naposled).
Také si zahrál v několika hraných dokumentárních a propagačních snímcích (Nejlepší tip, 1951; Něco se tu změnilo, 1955). Jeho filmová kariéra skončila jedenáct let před jeho smrtí v roce 1959 rolemi ve snímcích Zpívající pudřenka, Taková láska a Pět z milionu – povídka Otrhaná písnička.
Mrázek spolupracoval rovněž s rozhlasem (hry „Podruhé na světě“ či „Polibek Čanity“), s distribučními gramofonovými závody (vydal desítky desek svých šlágrů) a výjimečně i s televizí (seriál Rodina Bláhova, kde mu manželku ztvárnila jeho častá kolegyně z filmů Milka Balek – Brodská). Uplatnil se i na poli spisovatelském, napsal různé kabaretní skeče, monology, texty k písním, libreta k operetám (třeba „Brandejští dragouni“ a „Hladový milionář“), pohádky, povídky, příběhy a romány „Šťastný člověk“ a „Bída je pes“.
V roce 2005 Gabriel Gössel a Radioservis vydal 24 jeho, dnes již zapomenutých, dobových šlágrů na vlastním CD „Fando, ty kluku zlatej“.
Narodil se 22. 8. 1903 v Praze.
Fanda Mrázek (www.csfd.cz, Jarda „krib" Lopour)
Fanda Mrázek (www.fdb.cz)
Fanda Mrázek (www.kinobox.cz)
Fanda (František) Mrázek
Fanda (František) Mrázek
  M. Fikejz: Český film: Herci a herečky, 2. díl
     
13. října 2010 - druhá středa v říjnu
je Mezinárodní den za omezení přírodních katastrof, vyhlašuje OSN.
Tento významný den nám připomíná, že globální oteplování, nebo také změna klimatu, je vážný ekologický celosvětový problém. Spalováním fosilních paliv, vypalováním lesů a dalšími činnostmi se lidé podílejí na tvorbě skleníkových plynů. Změna klimatu však nepřináší pouze vyšší teploty, ale i silnější a častější přírodní katastrofy (povodně, sucha, bouře, vichřice, tropické cyklony), tání ledovců, stoupání mořské hladiny a mnoho dalších problémů. Je proto v zájmu lidí na celém světě chránit klimatický systém pro současné i budoucí generace.
Významné dny v říjnu (www.kromeriz.cz)
    www.quido.cz
Viz
Kalendárium Říjen 2009 (14.10.)
     
14. října 1890 (120. výročí)
v Praze zemřel český spisovatel, básník, prozaik a dramatik, novinář, překladatel, radikálně demokratický politik, aktivista revoluce 1848 Josef Václav Frič. Přes několikero zatčení stále pracoval ve prospěch národní věci, vydával české noviny, zakládal spolky a získával spojence pro myšlenku samostatného státu.
J. V. Frič byl synem pražského advokáta a předního vlastence J. F. Friče. Fričova rodina byla jedním ze společenských středisek českých vlastenců, a tak měl Josef Václav možnost již jako chlapec poznat výkvět českého kulturního a vlasteneckého života. Ovlivněn prostředím, ve kterém vyrůstal, se již v době studií na akademickém gymnáziu v Praze rozhodl stát básníkem, "věštcem budoucnosti a vychovatelem lidu". Hořící touhou proslavit se prací pro vlast a přesvědčen, že je povolán k vykonání věcí velikých, byl silně ovlivněn dobovým romantismem, který se projevoval v jeho literární tvorbě i životě.
V revolučním roce 1848 se Frič, tehdy student filosofie, stal mluvčím radikální části českého studentského spolku Slávie, a když vypuklo v Praze povstání, patřil spolu s Johannem Rittigem a dalšími k vůdcům studentů bojujících na barikádách v Klementinu a okolí. Po porážce povstání uprchl před hrozícím zatčením do Chorvatska. Zde vstoupil do oddílu slovenských dobrovolníků a zúčastnil se v jejich řadách výpravy na Slovensko. Začátkem roku 1849 se vrátil do Prahy. S radikálními studenty založil spolek Českomoravské bratrstvo a zapojil se do příprav povstání inspirovaného Bakuninem. Spolu s dalšími byl 10. května 1851 odsouzen pro zločin velezrady na 18 let. Lépe tak dopadli ti z Fričových přátel a spolubojovníků, kteří raději zvolili exil. Patřil k nim pozdější srbský generál František A. Zach i kníže Rudolf Thurn-Taxis, který se uchýlil do Bulharska.
J. V. Frič si trest odbýval v uherské pevnosti Komárno, kde vzniklo mnoho jeho literárních děl. Amnestií v dubnu 1854 mu byl zbytek trestu prominut.
Po návratu domů se Frič spolu se Sabinou marně snažili o vydávání časopisu. V roce 1855 se mu však podařilo vydat almanach Lada-Nióla, ve kterém mladí autoři (ze starších jen Němcová) manifestovali své národní a demokratické smýšlení. Byl spoluiniciátorem vytvářející se skupiny "májovců" a autorsky i redakčně se podílel na přípravě almanachu Máj (květen 1858).
V srpnu 1858 byl Frič "pro své nenapravitelné chování" internován v sedmihradském městě Déeši. Od března 1859, když vláda vyhověla jeho žádosti o vystěhování, žil Frič více než dvacet let v emigraci. V 60. letech působil postupně v Londýně, Paříži a Berlíně a vedl neúnavný boj proti Rakousku. Doufal, že v Evropě dojde k výrazným revolučním či mocenským přeměnám, které umožní vytvoření samostatného českého státu. Proto navazoval styky s představiteli revolučního hnutí (Hercenem, Bakuninem, Kossuthem, Garibaldim, vůdci polského povstání) i evropskými státníky a snažil se je získat pro myšlenku české samostatnosti. Vyvinul také mnoho úsilí k tomu, aby seznámil veřejnost západních států se snahami pro ni téměř neznámého českého národa. Ne všechny Fričovy akce byly šťastné. Platí to především o plánu využít prusko-rakouské války v roce 1866 k vytvoření samostatného českého státu pod patronací Pruska, odmítnutém českými politiky i veřejností. Jen krátkou dobu se Fričovi dařilo vydávat časopis, jímž chtěl ovlivňovat politickou situaci doma (1861 - Čech, 1868 - Blaník).
Fričovy představy a plány se ukázaly být nereálné. Beznadějnost jeho činnosti, únava, životní strádání i touha žít doma se svou rodinou přinutily Friče svůj boj vzdát. V 70. letech žil v Budapešti a Záhřebu a snažil se získat souhlas rakouské vlády k návratu domů. Podařilo se to až v roce 1880. Po návratu do Prahy se Frič setkal s prostředím, s kterým si nerozuměl. Našel zde "generace jiné, s jinými tužbami, jdoucí po jiných cestách" (Machar). Vydával svá literární díla, která byla přijímána s rozpačitou úctou, psal do mladočeských listů, ale v politickém životě se výrazněji neuplatnil.
Literární dílo J. V. Friče je velmi rozsáhlé. Nejznámější z jeho tvorby jsou čtyřsvazkové Paměti a sbírka politických básní Písně z bašty.
Narodil se 5. 9. 1829 v Praze.
FRIČ Josef Václav (www.libri.cz)
Josef Václav Frič (Wikipedia)
Josef Václav Frič (www.spisovatele.cz, Marie Baboráková)
Josef Václav Frič
Josef Václav Frič
  www.libri.cz
Slovník českých spisovatelů
Lípa č. 3/2010
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Září 2009 (5.9.)
     
14. října 1890 (120. výročí)
v texaském městě Denison se narodil americký voják, generál a politik Dwight David Eisenhower, známý také jako Ike.
Během druhé světové války byl vrchním velitelem (západních) spojeneckých expedičních sil v Evropě (1944-1945). Po válce nějakou dobu pobýval v nejvyšších vojenských funkcích USA, načež v roce 1952 odešel do důchodu a vstoupil do americké politiky. V letech 1953 – 1961 zastával funkci 34. prezidenta USA.
Těžko říci proč, ale politologové tvrdí, že plešatý člověk nemá šanci stát se americkým prezidentem. Dwight Eisenhower, který byl v listopadu 1952 zvolen 34. prezidentem Spojených států amerických, je vzácnou výjimkou.
Ten muž byl úžasně populární díky své válečné minulosti. Velel vylodění spojeneckých vojsk v severní Africe, byl nejvyšším velitelem spojeneckých expedičních sil v Evropě, velel vylodění v Normandii a 7. května 1945 přijal kapitulaci německých ozbrojených sil. Po válce byl prvním velitelem sil NATO v Evropě. Není divu, že když kandidoval na prezidenta, byla Amerika nadšena. Byl to prý milý, upřímný, prostý a neokázalý člověk. Náruživě hrál bridž a golf, pokud vůbec něco četl, tak nejspíš westerny, a držel se prostých zásad: „Člověk by měl být každý den šťastný. Hrát tvrdě, přitom se bavit a pohrdat zlem.“ Jeden diplomat ho charakterizoval stručněji: „Byl to národní skaut číslo jedna.“
Ani jako prezident – tak to alespoň tvrdí většinou nemilosrdní historici – nezklamal. A přestože mu vlasy na hlavě stále ubývaly, Eisenhower vedl Ameriku plná dvě funkční období.
Zemřel 28. 3. 1969.
Dwight D. Eisenhower (Wikipedia)
Dwight David Eisenhower
Dwight David Eisenhower
  http://cs.wikipedia.org/
Lípa č. 3/2010
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Březen 2009 (28.3.)
     
14. října 1900 (110. výročí)
se v Tuchoměřicích narodil český technik Otakar Maštovský.
Zabýval se zejména tepelnými turbínami a energetikou.
Zemřel 3. 7. 1985.

  Český biografický slovník XX. století
     
14. října 1900 (110. výročí)
se narodil anglický malíř a spisovatel sir Roland Penrose; průkopník a propagátor surrealismu v Británii, jeden z organizátorů slavné surrealistické výstavy v Londýně v roce 1936.
Zemřel 23. 4. 1984.

  Slovník spisovatelů: anglická literatura …
http://en.wikipedia.org/wiki/
     
14. října 1920 (90. výročí)
se v Praze narodila česká herečka Nina Popelíková.
Vynikla především jako představitelka charakterních rolí; její postavy obsahovaly intelekt i suchý humor. V letech 1945-1949 působila v Teplicích.
Nina Popelíková se narodila do rodiny českého důstojníka, stavitele a ruského legionáře a Rusky, která (když byly malé Nině čtyři roky) odjela zpět do své staré vlasti a na dálku se rozvedla. Vyrůstala s otcem, který ji dopřál vzdělání v internátních školách. Zpočátku se věnovala více hudbě, ale nakonec se rozhodla pro hereckou práci. Před svoji uměleckou kariérou absolvovala Státní konzervatoř v Praze a její dramatické oddělení (1943) u profesorů Jiřího Plachého, Anny Iblové, Aleše Podhorského a Františka Salzera.
Jako herečka se seznámila s hereckými soubory třebíčského Horáckého divadla (1943 – 1944), Tábora (1944 – 1945), Teplic (1945 – 1949), Liberce (1949 – 1951) a pražského Vinohradského divadla (1951 až 1976), z něhož odešla rovnou na odpočinek. Jako charakterní herečka menších rolí byla Popelíková oblíbená díky své charakterizační zkratce a realismem. A obsazována do rolí velkého rozpětí sociálního a historického zázemí („Babička“, „Nápadníci trůnu“, „Učené ženy“, „Elektra“, „Barbaři“, „Pygmalión“, „Král Jan“, „Odložené sny“, „Krčma pod zeleným stromem“, „K domovu se dívej, anděle“, „Caesar a Kleopatra“).
Do styku s českou kinematografií přišla poprvé jako Marie Bukvajová ve filmu Studia FAMU Vlasty Janečkové Strach (1956). Od konce 50. až do 60. let si tuto herečku musíme připomenout jako Lilinku Loukotovou (Aby nebyli sami), kadeřnici (Probuzení), zdravotní sestru Bělu (Kam čert nemůže), Mikyskovu (Václav Lohniský) manželku (Žalobníci), bytnou Táflovou (Bílá spona), matku Librovou (Malý Bobeš), úřednici na poště (Oranžový měsíc), dámu (Tarzanova smrt), Kájovu (Ladislav Janský) matku (Na laně), Strouhalovou (Deváté jméno), Luisu (Ztracená tvář), Jamborovou (Ženu ani květinou neuhodíš), Karolinu (Lidé z maringotek), poštovní úředníci Zouharovou (Nejlepší ženská mého života), tetu Karla IV. (Slasti Otce vlasti), správcovou (Dospěláci můžou všechno) a nebo zdravotní sestru (Ďábelské líbánky).
V 70. letech se filmové role Niny Popelíkové o trošku zvětšily. Zahrála si švagrovou Královou v detektivce Vražda Černého krále (1971) Jiřího Sequense, švagrovou a hospodyni Zdenu v dalším snímku Jiřího Sequense Pokus o vraždu (1973), matku Grossovou v Osudu jménem Kamila (1974) Petra Schulhoffa, Olgu Šafránkovou v Papouškově komedii Konečně si rozumíme (1976), matku Josefa Johna (Jiří Menzel) a Markéty (Marie Logojdová) ve filmech Věry Chytilové Hra o jablko (1976) a Františka Vláčila Dým bramborové natě (1976), Bětu Koulovou v Matějkově Sólu pro starou dámu (1978), bytnou Lili v Kachyňově příběhu Lásky mezi kapkami deště (1979), selku v komedii Něco je ve vzduchu (1980) Ludvíka Ráži, listonošku Háblovou v Schulhoffově komedii Co je doma, to se počítá, pánové… (1980), Pekovou ve Steklého dramatu Každému jeho nebe (1981) a ženu u brány v Hodině života (1981) Václava Matějky.
Naposledy se filmovým divákům představila jako Zemánková v Matějkově Má láska s Jakubem (1982). Premiéry tohoto filmu se již nedožila. Výrazně se představila také v rozhlase („Kouř v očích“, „Ruce nad vodou“, „Pygmalión“ či „První láska“), dabingu (Velký flám aj.), a televizních inscenacích (Polka jede do světa, Kat nepočká, Poklad krále Davida, Prodej, Čertova nevěsta, Nezralé maliny, V zámku a podzámčí nebo Výhra admirála Kotrby) a seriálech (Soudničky, Hříšní lidé města pražského, F. L. Věk, 30 případů majora Zemana, Chalupáři, Malý pitaval z velkého města), z nichž je nejvíce známá přísná vrchní sestra Marta Jáchymová v Dietlově a Dudkově seriálu Nemocnice na kraji města (1977 a 1981).
V Horáckém divadle se seznámila se svým pozdějším manželem, hercem Otou Sklenčkou (1919 až 1993), který ji provázel téměř celou uměleckou dráhu a měla s nim dceru Milicu. Stejně jako manžel, tak také Nina Popelíková se věnovala rovněž výtvarnictví (olejomalby, kresby, grafiky a ex libris). Ráda se starala o svou zahradu a věnovala se kutilství.
Nina Popelíková zemřela po těžké nemoci ve věku nedožitých šedesáti dvou let. Její milovaný muž ji přežil o jedenáct let.
Zemřela 18. 4. 1982 v Praze.
Nina Popelíková (www.csfd.cz, Jarda „krib" Lopour)
Nina Popelíková: Herečka s duší stavitelky (www.rozkvetlekonvalinky.estranky.cz, Michaela Hrušková)
Nina Popelíková (Wikipedia)
Nina Popelíková (Foto ze seriálu Chalupáři)
Nina Popelíková (Foto ze seriálu Chalupáři)
  Český biografický slovník XX. století
     
14. října 1950 (60. výročí)
se v Sydney narodila australská prozaička Kate Grenvilleová.
Za své literární dílo obdržela již několik významných ocenění, Kromě beletrie je také autorkou několika odborných publikací.

  Slovník spisovatelů: anglická literatura …
     
14. října 1980 (30. výročí)
v Saint-Brieuc zemřel francouzský spisovatel, romanopisec Louis Guilloux.
Od tradičního realismu dospěl ve své tvorbě až k moderním narativním technikám.
Narodil se 15. 1. 1899 v Saint-Brieuc.

  Slovník francouzsky píšících spisovatelů
     
14. října 1990 (20. výročí)
zemřel slavný americký hudební skladatel, klavírista a dirigent Leonard Bernstein.
Ve své tvorbě často spojuje prvky džezové a populární hudby s tradičními hudebními formami. Byl autorem úspěšných muzikálů, baletů, symfonií, písní, scénické a filmové hudby. Významná je jeho práce hudebně popularizační (zvláště v televizi a rozhlase).
„Dirigent je sochař, jeho živlem je místo mramoru čas,“ tvrdil Leonard Bernstein. „Musí mít schopnost, všechno co cítí, sdělit orchestru rukama, tváří, očima, prsty, všemi možnými záchvěvy, které z něho mohou vycházet. Nestačí, aby dirigent přinutil hudebníky k hraní. Musí je přimět k tomu, aby chtěli hrát. Musí je přivést do stavu vytržení, do varu, přemlouvat je, rozkazovat, zuřit!“
Jeho fenomenální hudební talent se projevoval už v dětství, ale na klavír se začal učit až v devíti letech na naléhání učitele hudby, který ho často vídal vybubnovávat melodie na okenní tabulku. Studoval hudbu na Harvardské univerzitě, poté pokračoval ve studiu klavíru a dirigování v hudebním ústavu ve Filadelfii. V roce 1943 získal místo asistenta dirigenta Newyorské filharmonie.
Na jeho nečekaný debut v orchestru, před kterým stál poprvé v životě, vzpomínal jeden z hudebníků: „Byli jsme šedesátiletí hráči se spoustou zkušeností a brali jsme to tak, že on půjde podle nás. A najednou si přijde tenhle usmrkanec a dosáhne takového fantastického úspěchu! Stáli jsme tam s ústy dokořán…“
Vzpomínáte si, když Leonard Bernstein přijel v květnu 1990 do Prahy, aby tu na závěr Pražského jara dirigoval Beethovenovu Devátou symfonii? Bylo to v jeho životě teprve podruhé. Vrátil se do města, ve kterém na stejném hudebním festivalu sklidil nadšené ovace už dva roky po válce v roce 1947.
Narodil se 25. 8. 1918 v Lawrence (Massachusetts).
Leonard Bernstein (Wikipedia)
Leonard Bernstein
Leonard Bernstein
  Matzner, Poledňák, Wasserberger a kol.: Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby
Kalendárium ČT1
     
15. října 1520 (490. výročí)
anglický král Henry VIII. objednal si stavbu první bowlingové dráhy.

  www.iabc.cz
     
15. října 1680 (330. výročí)
v Kutné Hoře zemřel český barokní spisovatel, meditativní básník, překladatel a autor adaptací knih s nábožensky vzdělávací tématikou Fridrich (Bedřich) Bridel.
Byl velmi oblíben v širokých společenských vrstvách pro účinnou pomoc a sociální cítěním.
Česká barokní literatura nedosahovala ve svém celku tak vysoké úrovně jako výtvarné umění a hudba. Přesto v dílech několika autorů dosáhla pozoruhodných výsledků. Patřili mezi ně A. Michna z Otradovic, F. Kadlinský, a především asketický misionář, jezuita B. Bridel, největší osobnost české barokní poezie. Zejména jeho rozsáhlá meditativní báseň Co Bůh? Člověk? (1659), v níž si klade otázku po smyslu lidské existence, ho zařadila po bok předních evropských básníků - filosofů. Překládal z evropské literatury a sám napsal řadu náboženských spisů, jako například Stůl Páně (1659), Křesťanské učení veršemi vyložené (1681-84), sbírku vánočních písní Jesličky (1658) aj.
B. Bridel, pocházející z měšťanské rodiny, vstoupil ve svých osmnácti letech do jezuitského řádu a vystudoval teologii (spolu s Balbínem) na pražské universitě. Po vysvěcení na kněze učil čtyři roky na řádových školách rétoriku a poetiku. V letech 1656-60 byl správcem jezuitské tiskárny v pražském Klementinu. Poté se věnoval misionářské činnosti. V době morové epidemie v roce 1680 ošetřoval v Kutné Hoře nemocné, nakazil se morem a zemřel.
Narodil se v roce 1619 ve Vysokém Mýtě.
BRIDEL Bedřich (Fridrich) (www.libri.cz)

  Slovník českých spisovatelů.
www.libri.cz
     
15. října 1830 (180. výročí)
se v Amherstu narodila americká prozaička a básnířka Helen Hunt Jacksonová, rozená Fiskeová.
Osobně poznávala a historicky studovala útisk Indiánů bělochy v akcích soukromých i vládních. Své výzkumy a doklady publikovala. Poté byla jmenována komisařkou pro výzkum životních podmínek Indiánů sídlících v kalifornských misijních osadách.
Zemřela 12. 8. 1885.

  http://cs.wikipedia.org/wiki/
Lípa č. 2/2010
     
15. října 1900 (110. výročí)
v Praze zemřel český hudební skladatel Zdeněk Fibich.
Spolu s B. Smetanou a A. Dvořákem patří mezi zakladatele české národní hudby. Mimořádně hudebně nadán, komponoval už od dětství. Ve 14 letech dirigoval svou vlastní symfonii, o rok později začal komponovat operu.
Studoval na pražské konzervatoři, soukromě se učil u B. Smetany. Ve studiích pokračoval v Lipsku, Mannheimu a v Paříži. Krátký čas pedagogicky působil ve Vilniusu v Litvě. Po návratu do Prahy se věnoval převážně vlastní tvorbě, pedagogické činnosti a občas dirigoval v Prozatímním divadle. Na sklonku života přijal nakrátko funkci dramaturga v Národním divadle. Pohřben je na vyšehradském hřbitově.
První žena zemřela Fibichovi po půldruhém roce manželství. Vzal si pak její sestru, vynikající altistku Prozatímního a Národního divadla Betty. Napsal pro ni své tři operní postavy (nejznámější je Izabella v Nevěstě mesinské), ale manželství se časem rozpadlo. Na Fibichovu tvorbu pak nejvíc zapůsobila jeho třetí láska - libretistka jeho Šárky a inspirátorka mnoha jeho nádherných skladeb Anežka Schulzová.
V rozsáhlém díle, které zanechal, nacházíme symfonie, klavírní skladby, sedm oper (stále se hrají Šárka, Nevěsta mesinská a Bouře), scénická i koncertní melodramata: Štědrý den a Vodník na motivy Erbenovy Kytice, a známá trilogie Hippodamie na slova J. Vrchlického (Námluvy Pelopovy, Smír Tantalův, Smrt Hippodamie), což byly útvary v jeho době ojedinělé. Složil symfonické básně Othello, Toman a lesní panna. Nejznámějším dílem je Poem, část selanky V podvečer.
Stejně jako jeho učitel a vzor B. Smetana se stal terčem útoků zpátečníků a jeho dílo bylo často proskribováno.
Narodil se 21. 12. 1850 v obci Všebořice.
FIBICH Zdeněk (www.libri.cz)
Zdeněk Fibich (Wikipedia)
Zdeněk Fibich
Zdeněk Fibich
  www.libri.cz
Lípa č. 3/2010
Kalendárium ČT1
     
15. října 1920 (90. výročí)
se v Hell‘s Kitchen v západní části New York City narodil americký spisovatel, romanopisec, který bývá literárními kritiky označován jako dědic generace naturalistů, Mario Gianluigi Puzo.
Narodil se v jako syn italských přistěhovalců z Neapole. Když Spojené státy vstoupily do druhé světové války, narukoval k letectvu, v němž sloužil v jižní Asii a Německu; tam také zůstal i po skončení války jako civilní zaměstnanec. Po návratu z války studoval na Kolumbijské univerzitě sociologii a navštěvoval kursy tvůrčího psaní. První povídku s názvem Poslední Vánoce publikoval v roce 1950. Po mnoha letech v diplomatických službách se začal věnovat psaní.
První dva romány Maria Puza, Temná aréna (popisuje situaci v poválečném Německu) a Šťastný poutník, byly přijaty kritikou vlídně, ale autor jimi peníze ani slávu nezískal.
Hlavním uměleckým odkazem je série románů z prostředí italské mafie v USA. V roce 1969, po dokončení románu Kmotr se Puzo stal doslova přes noc velmi uznávaným autorem. Na úspěch Kmotra navázal dalšími „mafiánskými“ romány – např. Sicilián (kterým se vrátil do čela žebříčku bestsellerů v roce 1984), Omerta, Poslední kmotr. Nebo románem popisujícím atentát na amerického prezidenta J. F. Kennedyho – „K“ znamená Keneddy. Jeho posledním románem byla Rodina, zemřel však před jeho dokončením roku 1999. Tento román o klanu Borgiů z 16. století později dokončila Carol Ginová, kniha však výraznějšího úspěchu nedosáhla.
Byl rovněž autorem filmových scénářů podle vlastních předloh. Kmotr v režii F. F. Coppoly 1972 získal Oscara, stejně tak i Kmotr II. z roku 1974, část tři z roku 1990 byla na Oscara nominována.
Kromě toho tvorby scénářů podle svých románů spolupracoval Puzo i na tvorbě scénáře známého Supermana I i II.
Zemřel 2. 7. 1999 v New Yorku.
Mario Puzo (Wikipedia)
Mario Puzo (www.cbdb.cz)
Mario Gianluigi Puzo
Mario Gianluigi Puzo
  Slovník spisovatelů: Spojené státy americké
     
15. října 1930 (70. výročí)
se v Praze narodil český technik Alexandr Grečenko.
Zabývá se stavbou a vlastnostmi terénních vozidel a terramechanikou.

  Český biografický slovník XX. století
     
15. října 1960 (50. výročí)
se v Trnavě narodil slovenský prozaik a publicista Jozef Kollár.
Pracuje jako reportér deníku Nový čas.

  Slovník slovenských spisovatelů
     
15. října 1980 (30. výročí)
zemřel v Bratislavě slovenský politik, novinář a publicista Alexander (Šaňo) Mach, funkcionář HSĽS, hlavní velitel Hlinkových gard a ministr vnitra Slovenské republiky.
Každý gardista označí ve svém okolí dva až tři lidi, všechny nepřátele státu, abychom je mohli odstranit
- prohlásil na sjezdu funkcionářů Hlinkových gard v lednu 1940 jejich velitel A. Mach.
Autor této výzvy v letech 1916-22 studoval v bohosloveckém semináři v Ostřihomi a v Trnavě. Kněžskou dráhu však nakonec nezvolil a stal se dobrým otcem početné rodiny, jak o něm nedávno napsal jeden slovenský historik. Od roku 1922 byl funkcionářem Hlinkovy slovenské ľudové strany. Brzy pronikl do nejvyšších struktur. Ve straně mu přímo učaroval B. Tuka a Mach se stal brzy známým jako fašista a radikální odpůrce československého státu.
Měl velké "zásluhy" na rozbití Československa. Za Slovenské republiky byl v letech 1939-40 šéfem Úřadu propagandy, v letech 1938-45 nejprve zástupcem hlavního velitele a brzy nato hlavním velitelem Hlinkových gard, od července 1940 do dubna 1945 ministrem vnitra a k tomu ještě mezi srpnem 1940 a zářím 1944 náměstkem předsedy vlády klerofašistického státu. V politické struktuře patřil k Tukově skupině, která se jednoznačně orientovala na nacistické Německo a usilovala o nastolení "čistého" nacistického režimu na Slovensku. Přitom všem se Mach rád vydával za přítele a mecenáše umělců a mnohé získal pro vládnoucí režim. Někteří spisovatelé - jako například Novomeský - využívali své styky s Machem k intervencím ve prospěch politických vězňů.
Mach rád vystupoval jako teoretik režimu Slovenské republiky. Ve slovenských dějinách hledal nacistické tradice a dospíval přitom k závěrům až překvapivým. V knížce Slovenský stát (Praha 1992) s neskrývaným pobavením uvádí slovenský historik Ivan Kamenec, že všichni významní slovenští a kulturní činitelé - od Antona Bernoláka, přes Ľudovíta Štúra, M. R. Štefánika až po M. Rázuse a A. Hlinku - byli vlastně národními socialisty. Štúra dokonce Mach označil za slovenského Hitlera.
Úsměv nad tímto podivným výletem do historie však zmizí v okamžiku, kdy si uvědomíme vlastní obsah Machova počínání jako ministra vnitra a vrchního velitele Hlinkových gard. Podílel se na deportacích slovenských Židů do nacistických koncentračních táborů, byl odpovědný za teror proti antifašistům a za krvavou lázeň, kterou němečtí nacisté a slovenští ľuďáci připravili účastníkům poraženého Slovenského národního povstání, tohoto aktu demokratického Slovenska za jeho mravní, občanskou a mezinárodní rehabilitaci.
V březnu 1945 Mach utekl do Rakouska. Tam byl internován Američany a vydán do Československa. Roku 1947 byl Národním soudem v Bratislavě odsouzen k 30 letům vězení. Roku 1968 byl amnestován, žil v Bratislavě a v poklidu psal své paměti.
Narodil se 11. 10. 1902 v obci Slovenský Meder (dnes Palárikovo).
MACH Alexandr (Šaňo) (www.libri.cz)
Alexander Mach (Wikipedia)
Alexander Mach (forum.valka.cz, slovensky)
Alexander (Šaňo) Mach
Alexander (Šaňo) Mach
  www.libri.cz
     
15. října
je Mezinárodní den bílé hole.
Mezinárodní Den bílé hole byl ustaven na 15. října v roce 1964 v New Yorku na zasedání "Světové rady pro blaho slepců". Hlavním důvodem byla potřeba upozornit na problémy zrakově postižených.
15. říjen - Mezinárodní den bílé hole (www.bilapastelka.cz)
je Světový den žen žijících na venkově, o jeho vyhlášení rozhodlo OSN v r. 1995.
Světový den venkovských žen – významný den OSN (www.csz.cz, PhDr. Zdeňka Hajná, CSc.)
Bílá pastelka
Bílá pastelka
  www.quido.cz
Viz
Kalendárium Říjen 2009 (15.10.)
     
16. října 1310 (700. výročí)
vznikla nejstarší dochovaná městská radní kniha Starého Města pražského se zápisy z let 1310 - 1419.

  Lípa č. 3/2010
     
16. října 1980 (30. výročí)
v Praze zemřel český právník a politik JUDr. Prokop Drtina.
Syn filosofa Františka Drtiny byl od mládí spjat s T. G. Masarykem, a to významně ovlivnilo celý jeho život. Po absolvování práv na Univerzitě Karlově a několikaleté službě u České finanční prokuratury se roku 1929 stal úředníkem Kanceláře prezidenta republiky a v ní v roce 1936 osobním tajemníkem prezidenta Beneše. Také politicky byl spjat s prohradními politickými směry - od roku 1925 s Národní stranou práce J. Stránského a od roku 1928 s Čs. stranou národněsocialistickou (ČSNS), s níž se Stránského strana sloučila.
Jako tajemník E. Beneše prožil zblízka události v období Mnichova a po březnu 1939 se účastnil organizování odbojové organizace Politické ústředí. Když koncem roku 1939 musel odejít do exilu, nesl si s sebou přesvědčení, že politický systém první republiky se přežil, že staří vůdci politických stran zklamali a že důsledky Mnichova je třeba napravit. V tomto smyslu pracoval v Londýně jako Benešův politický tajemník a oddaný spolupracovník. Pod jménem Pavel Svatý vystupoval v českém vysílání BBC jako oblíbený komentátor, prosazující právní kontinuitu Československa, autoritu prezidenta Beneše a potrestání všech zrádců a kolaborantů.
Po skončení války se roku 1945 jako člen předsednictva ČSNS stal jedním z nových politických vůdců, podílel se však na budování polodemokratického systému Národní fronty. Ve vládě byl od listopadu 1945 ministrem spravedlnosti. V dějinně závažné otázce Němců v Čechách vyjadřoval oficiální politiku i obecné mínění, ale jeho postoje byly až fanatické. Už v květnu 1945 v prvním pražském projevu po návratu z exilu vyzýval: Musíme začít s vyháněním Němců z našich zemí ihned, okamžitě, všemi způsoby, před ničím se nesmíme zarazit a zaváhat.
V důsledku sílícího tlaku KSČ se situace ve státě vyhrocovala a P. Drtina se stával jedním z hlavních odpůrců nastolení komunistického režimu. Po neuvážené demisi demokratických ministrů, spoléhajících na prezidenta Beneše, vyústila vládní krize v únoru 1948 ve vítězství KSČ a P. Drtina se pokusil neúspěšně o sebevraždu. Roku 1953 po 5 letech vyšetřovací vazby byl odsouzen na 15 let vězení, roku 1960 amnestován a roku 1969 rehabilitován. Rehabilitaci zrušil normalizační režim roku 1971. Prokop Drtina podpořil Chartu 77.
P. Drtina napsal pozoruhodné čtyřsvazkové paměti Československo, můj osud. Kniha života českého demokrata 20. století. Paměti jsou obhajobou politiky E. Beneše, ale v dodatečně napsaných závěrečných kapitolách projevuje Drtina závažné pochybnosti jak o Benešově politice, tak o něm samém.
Narodil se 13. 4. 1900 Praze.
DRTINA Prokop (www.libri.cz)
Prokop Drtina (Wikipedia)
Jiří Doležal: Únorové trauma Prokopa Drtiny (www.masarykovaspolecnost.info)
JUDr. Prokop Drtina (září 1945)
JUDr. Prokop Drtina (září 1945)
  Český biografický slovník XX. století
Kalendárium ČT1
Viz
Kalendárium Duben 2009 (13.4.)
     
16. října 2000 (10. výročí)
zemřel americký biochemik německého původu Konrad Emil Bloch.
Narodil se v roce 1912 v Německu, ale v roce 1934 uprchl před nacisty. Usadil se v Americe a na Columbijské univerzitě získal doktorát v oboru biochemie. Pak biochemii učil. Posledních bezmála třicet let před odchodem do důchodu v roce 1982 na Harvardu. Od roku 1942 se zabýval výzkumem cholesterolu. Za hodně informací, které o něm dnes máme, vděčíme právě jemu. Však také v roce 1964 dostal, společně s Němcem Feodorem Lynenem, za objev mechanismu přeměny cholesterolu a mastných kyselin v lidském organismu Nobelovu cenu.

  Kalendárium ČT1
     
16. října
je Světový den výživy, výročí založení Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO) v roce 1945.
Světový den výživy se slaví od roku 1981 na základě rozhodnutí konference OSN pro výživu a zemědělství z roku 1979. Tento den je tak vnímán proto, že naše civilizace je založena na zemědělství. FAO usiluje o soustavný a trvalý rozvoj zemědělství, které považuje za základ vytvoření dobře prosperujícího světa.
Seminář ke Světovému dni výživy (Agronavigátor, Ing. Ctibor Perlín, CSc.)
Světový den výživy (Český výbor pro spolupráci s FAO)
World Food Day - 16 October 2007 (www.fao.org, anglicky)
The Right to Food - World Food Day 2007
The Right to Food - World Food Day 2007
  www.quido.cz
Viz
Kalendárium Říjen 2009 (16.10.)
     
17. října 1760 (250. výročí)
se v Paříži narodil francouzský myslitel, vyhlášený utopický socialista, hrabě Claude-Henri de Rouvroy Saint-Simon, jeden z inspirátorů sociologie.
Společnost je podle jeho výkladu výslednicí dvou antagonistických sil, setrvačnosti institucí a změny.
Saint-Simon, potomek slavného autora memoárů, byl pozoruhodným myslitelem a mezi jeho žáky patřili i Auguste Comte a Augustin Thierry. Založil industrialistickou školu, která zastávala názor, že cílem společenských institucí má být zlepšení osudu těch nejchudších. Reforma státu se pak má svěřit velkým průmyslníkům, kteří mají zkušenosti v oboru. Saint-Simon věřil ve volný obchod a ve štěstí, jež přinese rozvoj techniky a dopravy.
Dědečkem byl Louis de Rouvroy Saint-Simon, spisovatel, který ve svých pamětech skvěle vylíčil dobu Ludvíka XIV. a jeho následovníků. Mladíka ze zasloužilé šlechtické rodiny soukromě vychovával jeden z autorů francouzské encyklopedie – Jean Le Rond d´Alembert a vštípil mu vzdělání odpovídající době vrcholícího osvícenství. Mladý Saint-Simon se proto zajímal nejen o přírodní vědy, ale hojně se zabýval i problémy soudobé společnosti. To však nebylo součástí kariérního růstu šlechtice, proto na přání rodiny vstoupil do armády a stal se důstojníkem. S přáními příbuzných však již neladil jeho další postup - odešel totiž do Severní Ameriky, kde se zúčastnil války za nezávislost britských kolonií. Vrátil se až po podepsání pařížského míru v roce 1783, ale ani tehdy mu nebylo dopřáno klidu. Uplynulo pár neklidných let a 14. červenec 1789 odstartoval revoluci. Mladý Saint-Simon se však dokázal přizpůsobit i změněným poměrům a dal se do obchodování se státním majetkem a půjčkami. Získal tak pozoruhodné jmění.
Saint-Simon přes svůj původ velkou revoluci přivítal, byl svými názory blízký jakobínům a po jejich pádu se cítil ohrožen termidoriánským převratem. Byl proti návratu předrevolučního režimu a nesouhlasil ani s uchvácením moci Napoleonem. Na přelomu století však razantně změnil názory. Patrně k tomu přispěl jeho finanční úpadek. O část peněz totiž přišel riskantními spekulacemi a současně nepřiměřeně utrácel za své vzdělání - investoval do drahých knih a cest po Evropě. Konec života proto prožil v nouzi. Historik o něm oprávněně napsal, že se v jeho osobě „spojily věda a fanatismus“. Saint-Simon byl totiž člověkem velmi složité povahy – na jedné straně hýřil a dobrodruh, na druhé filozof a prorok, který sám sebe pokládal za Mesiáše a obnovitele křesťanství. Tento slavný člověk dožil svůj život prakticky jako žebrák, jehož několik let vydržoval jeho bývalý sluha a pak několik zbylých přáteli. Do své smrti však byl přesvědčen o svém poslání k nápravě společnosti.
Pokud jde o společenské názory, zaslouží si Saint-Simon skutečně adjektivum utopický. Jeho představa o změně společnosti vycházela z myšlenky, že všechny vrstvy společnosti jsou vzdělavatelné. Pokud se i ty nejchudší podaří osvítit vzděláním, mohou být vytrženi z bídy. Hnací silou dějin je pokrok vědy, ale také morálky a náboženství. Na jeho základě vznikne nový společenský řád, v němž bude zachováno soukromé vlastnictví, ale v organizované společnosti politika splyne s ekonomikou, bude plánovat výrobu a nejvyšší postavení zaujmou vědci spolu s průmyslníky. Něco z této racionální společnosti Saint-Simon skutečně předpověděl správně, ovšem netušil, že právě ono racionální jádro se zvrhne ve svůj opak. Když příkře odsuzoval ty vrstvy společnosti, které parazitují na ostatních, nemohl tušit, že pokrok ve vědě nemusí nutně znamenat pozitivní změny v morálce. Určitě také nevěděl, že se jeho myšlenek zmocní marxisté a pokusí se jimi doložit svoji vizi socialistické společnosti. Naštěstí se nedožil ani současné společnosti v níž, k její škodě, opět splynula politika s ekonomikou. Myslel to totiž jinak.
Zemřel 19. 5. 1825.
Henri de Saint-Simon (Wikipedia)
Ecce Homo - Claude Henri de Rouvroy Saint-Simon (www.rozhlas.cz, Libor Vykoupil)
Saint-Simon, Claude Henri Rouvroy (www.cojeco.cz)
Hrabě Claude-Henri de Rouvroy Saint-Simon
Hrabě Claude-Henri de Rouvroy Saint-Simon
  Všeobecná encyklopedie ve čtyřech svazcích: Diderot
Lípa č. 3/2010
     
17. října 1850 (160. výročí)
se narodil francouzský geolog a badatel Fernand Foureau.
Od roku 1876 se věnoval průzkumu Alžírska a Alžírské Sahary. V létech 1883 - 1897 podnikl celkem 9 výzkumných cest v severní a střední Sahaře, při nichž prošel 21 000 km, zčásti v souvislosti s průzkumem trasy pro transsaharskou železnici.
Zemřel 17. 1. 1914.
Knihovna AV ČR - Kalendárium Říjen 2002 - 17. 10. 1850 (www.lib.cas.cz)

  www.quido.cz
Knihovna AV ČR
     
17. října 1920 (90. výročí)
se v Novém Etinku (dnes Nová Včelnice u Kamenice nad Lipou) narodil český herec a režisér Rudolf Hrušínský starší, vlastním jménem Rudolf Böhm.
Pocházel ze starého divadelnického rodu a i jeho synové se věnují herectví. Svou hereckou dráhu začínal jako představitel osobitého typu generačně cítěného mládí, později dospěl k nezaměnitelnému způsobu ztvárňování postav pomocí vnějšně civilního, ale vnitřně bohatě strukturovaného hereckého významu.
Divadlo měl v krvi. Jeho otec i matka byli herci v kočovné společnosti, kterou vedl Rudolfův dědeček Václav Budínský Červíček. Už Rudolfův praprapraděd Ondřej Červíček hrál divadlo a měl slavného principála, samotného Josefa Kajetána Tyla. Malý Rudolfek se narodil v zákulisí divadla v Novém Etinku, dnes Nové Včelnici na Českomoravské vysočině, hned po představení Taneček panny Márinky. Mohl snad být něčím jiným než hercem? Rudolf, vlastním jménem Böhm, na divadle začínal dívčími rolemi, ke svému velkému studu a pokoření. Ale netrvalo to dlouho. Jak se měnil jeho zevnějšek, přešel od sukýnkových rolí k rolím fešných milovníků a později k rolím charakterním a komickým.
Rudolf Hrušínský hrál ve více než sto filmech, v bezpočtu rozhlasových her, v desítkách televizních a divadelních inscenací a patřil k oporám činohry Národního divadla. Čtyři dlouhé roky ale nehrál vůbec. Když podepsal Dva tisíce slov a pak se odmítl nechat normalizovat a svůj podpis odvolat, dělal taxíkáře. Mravní autorita i popularita Hrušínského byla oceněna veřejností v roce 1990, kdy byl dvakrát poslancem Federálního shromáždění Československé republiky. Svou životní a uměleckou dráhu a historii svých divadelních předků připomněl jako spoluautor knihy Kronika rodu Hrušínských (1994).
Rudolf Hrušínský byl velký nejen na jevišti. Ale i on měl nedostatky. Příjmení Hrušínský prý získal díky zahradnímu pychu. Ještě stále se jmenoval Böhm a zvažoval přijmout vznosný pseudonym Otovalský, když byl na jedné štaci přistižen, jak mlsá hrušky v cizí zahradě. Vzápětí se na dveřích jeho šatny objevila cedule s nápisem: Rudolf Hruškovský, dramatický umělec. Líbilo se mu to. Jen změnil pár písmenek. A tak se zrodil Rudolf Hrušínský.
Zemřel 13. 4. 1994 v Praze.
HRUŠÍNSKÝ Rudolf (www.libri.cz)
Rudolf Hrušínský (Wikipedia)
Rudolf Hrušínský (www.csfd.cz, Jarda „krib" Lopour)
17. říjen 1920 – * Rudolf Hrušínský († 13. 4. 1994)
17. říjen 1920 – * Rudolf Hrušínský († 13. 4. 1994)
  Český biografický slovník XX. století
Knihovna AV ČR
Lípa č. 3/2010
Kalendárium ČT1
     
17. října 1920 (90. výročí)
se ve Valladolid narodil španělský romanopisec, Miguel Delibes, od roku 1975 člen Španělské královské akademie.
Byl jedním z nejoceňovanějších španělských autorů doby po občanské válce. Množství jeho děl bylo zdramatizováno nebo sloužilo za předlohu filmovým scénářům.
Zemřel 12. 3. 2010.

  Slovník spisovatelů Španělska a Portugalska
http://cs.wikipedia.org/wiki/
     
17. října 1960 (50. výročí)
v Praze zemřel český organický chemik profesor Rudolf Lukeš, zakladatel moderní organické syntézy v Československu.
Zabýval se chemií dusíkatých a kyslíkatých heterocyklických sloučenin a cukrů.
Rudolf Lukeš se narodil v rodině venkovského kupce. Během studií na reálce v Karlíně si oblíbil chemii. Vzdělání si dále rozšiřoval doma ve své vlastní laboratoři, ale naneštěstí vypukla 1. světová válka, a tak musel rukovat. Vír válečných událostí ho zavál na italskou frontu. Po válce se opět vrhl do studií a v roce 1923 obhájil u profesora E. Votočka disertační práci a poté u něj pracoval jako asistent. V roce 1933 byl jmenován docentem Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Jeden semestr působil v Curychu u švýcarského laureáta Nobelovy ceny českého původu Lavoslava Ruzicky, kde se zabýval chemií uhlovodíků diterpenů. V roce 1937 byl jmenován mimořádným členem Královské české společnosti nauk. Po penzionování profesora Votočka vedl přednášky z organické chemie až do uzavření vysokých škol nacisty v roce 1939.
Během okupace pracoval ve Spolku pro chemickou a hutní výrobu v Praze ve Vysočanech a současně připravoval učebnici organické chemie, kterou spolu s profesorem Votočkem vydali po válce. Po osvobození se stal docent Lukeš správcem Ústavu chemie obecné a anorganické. V roce 1946 získal titul řádného profesora. Na Ústavu organické chemie se intenzívně věnoval výzkumné i pedagogické činnosti. V roce 1952 byl jmenován akademikem. Je považován za zakladatele československé organické chemie. Mezi jeho skvělé žáky patřili například pozdější profesor Vladimír Bažant či Vladimir Prelog, jugoslávsko-švýcarský chemik, který se stal v roce 1975 spolu s Britem Johnem W. Cornforthem laureátem Nobelovy ceny za chemii.
Narodil se 13. 4. 1897 v Kralupech nad Vltavou.
LUKEŠ Rudolf (www.libri.cz)
Rudolf LUKEŠ (www.jergym.hiedu.cz)
Rudolf Lukeš (www.quido.cz)
Profesor Rudolf Lukeš
Profesor Rudolf Lukeš
  Český biografický slovník XX. století
     
17. října 1970 (40. výročí)
v Praze zemřel československý armádní generál, účastník protirakouského odboje a ministerský předseda Jan Syrový.
V noci 22. září 1938 byl telefonicky vyzván šéfem prezidentovy kanceláře, aby se dostavil na Hrad a svým projevem uklidnil srocující se demonstranty. Syrový sám k tomu uvedl: Krátce nato jsem byl pozván ke slyšení u prezidenta republiky a bylo mi krátce tlumočeno tehdejším předsedou vlády M. Hodžou, že musím převzít s ohledem na situaci státu předsednictví vlády.
Ačkoliv Syrový opětovně namítal, že pro takovou funkci nemá žádnou průpravu, způsobilost a zdráhal se ji přijmout, byl Hodžou "poučen", že dostane-li rozkaz, musí jej jako voják splnit. Když prezident E. Beneš trval na jeho jmenování předsedou vlády, nakonec funkci přijal, a to z toho důvodu - jak prohlásil - aby pomohl svému národu. Prezident Beneš ho ovšem jmenoval předsedou vlády bez jakékoliv konzultace o změnách vlády s politickými stranami, navíc Syrový neměl na výběr členů "své" vlády naprosto žádný vliv. Dozvěděl se jen, že je současně také ministrem národní obrany.
V září roku 1938 byl Syrový živoucí legendou, hrdinou od Zborova, naším novodobým jednookým Žižkou, který povede národ a zvítězí! Ne všichni, a zejména generalita čs. armády, však tento názor sdíleli. Zvláště mu přitížilo, že jako - tehdy už jen český - generál podal ruku Hitlerovi a na základě rozkazu vrchního velitele armády E. Háchy vydal v ranních hodinách 15. března rozkaz prezidenta o nekladení odporu německým vojskům. V době okupace se Syrový nijak neangažoval, a to ani na straně odboje, ani kolaborací s okupanty. Přesto byl 14. května 1945 zatčen a postaven před Národní soud. Ten ho v dubnu 1947 uznal vinným, odsoudil na 20 let vězení a zbavil vojenské hodnosti. Jan Syrový při výkonu trestu vystřídal řadu věznic určených pro těžké zločince, kde zažil mnoho ponižování. Teprve v roce 1960 po amnestii prezidenta A. Novotného mohl vězení opustit. Přestože zůstal bez prostředků, jen obtížně sháněl zaměstnání a nakonec pracoval jako noční hlídač. Skutečnou ironií osudu pak pracoval jako hlídač u Maroldova panoramatu Bitvy u Lipan. Teprve v roce 1967 mu přiznali alespoň částečný důchod.
Narodil se 24. 1. 1888 v Třebíči.
Jan Syrový (Wikipedia)
Armádní generál Jan Syrový o situaci v září 1938 (www.fronta.cz, J. Syrový, J. Blecha a D. Minkewitzová)
Armádní generál Jan Syrový (armada.vojenstvi.cz, Mgr. Pavel Šrámek)
Armádní generál Jan Syrový
Armádní generál Jan Syrový
  Lípa č. 4/2007
www.libri.cz
Viz
Kalendárium Leden 2008 (24.1.)
     
17. října
je Mezinárodní/Světový den za vymýcení chudoby, vyhlásilo VS OSN v roce 1992.
Přibližně 1,2 miliardy lidí bojují o přežití s prostředky nižšími než jeden dolar na den. Odhadem 840 milionů lidí trpí bolestmi způsobenými hladem, z nich každý den umírá 24 000, především dětí. Hladovění způsobuje zvýšenou náchylnost k chorobám a snižuje pracovní způsobilost. Narušuje také schopnost dětí učit se, následky toho pak pociťují i v dospělosti. Neztrácejme tedy čas a usilujme o splnění "rozvojového cíle nového milénia", na němž se dohodly všechny země světa: snížit do roku 2015 na polovinu počet lidí trpících hladem a extrémní chudobou.
17. říjen 2003 - Mezinárodní den za vymýcení chudoby (www.osn.cz)
Nesmíme se orientovat jen na požitkářství a přepych (Britské listy, Zdeněk Bárta)
Mezinárodní den za vymýcení chudoby
Mezinárodní den za vymýcení chudoby
  www.quido.cz
Viz
Kalendárium Říjen 2009 (17.10.)
     
18. října 1740 (270. výročí)
v Praze zemřel významný bílinský rodák, český malíř Jan Vojtěch Angermeier.
Malířské umění studoval v Praze, kde také celý svůj život žil a pracoval. Výjimku tvořil jeho třítíletý pobyt (1719-1722) v Oseckém klášteře. Byl vynikajícím žánrovým malířem a malířem zátiší.
Narodil se 9. 11. 1674.

  Pak: Bílinský malíř zátiší; Revue Teplice, roč. 16, č. 11/1984, s. 7
     
18. října 1880 (130. výročí)
se v Praze narodil český politik Vlastimil Tusar.
Svoji dráhu v dělnickém hnutí začínal sedmnáctiletý obchodní pomocník V. Tusar v odborovém svazu obchodních zaměstnanců v Praze. Politicky však vyrostl v Brně, kde od roku 1903 působil jako redaktor (od 1908 šéfredaktor) sociálně demokratické Rovnosti. Měl silnou vůli, bystrý úsudek, schopnost správně odhadnout situaci, dovedl jednat s lidmi a byl neobyčejně energický a pilný. Tyto vlastnosti ho brzy přivedly mezi vedoucí osobnosti sociální demokracie. V červnu 1911 byl zvolen poslancem říšské rady a v roce 1913 poslancem moravského zemského sněmu.
V souvislosti s očekáváním obnovy politického života v monarchii byl v srpnu 1916 zřízen sekretariát české sociální demokracie ve Vídni a Tusar byl pověřen jeho vedením. V listopadu téhož roku se stal jednatelem Českého svazu, společné organizace českých poslanců na říšské radě. V dalším roce byl zvolen místopředsedou říšské rady. V té době úzce spolupracoval s B. Šmeralem. V září 1917 se zúčastnil mezinárodního odborového sjezdu ve Švýcarsku a zřejmě zde došel k názoru, že válka skončí vítězstvím Dohody. Opustil proto dosavadní prorakouskou politiku a přešel do nacionálně radikálního tábora. V lednu 1918 již na shromáždění českých poslanců předčítal návrh Tříkrálové deklarace, v červenci se stal členem Národního výboru a posléze jakýmsi jeho vyslancem ve Vídni. Tusarova informace o situaci, kterou předal telefonicky Rašínovi v noci z 27. na 28. října 1918, bývá považována za první podnět k akcím předsednictva Národního výboru 28. října.
Tusarova politická kariéra vyvrcholila v červenci 1919, když se po vítězství sociální demokracie v obecních volbách stal předsedou československé vlády. V té době také jako nejvlivnější osobnost v sociálně demokratické straně organizoval uvnitř strany boj proti levici. Od března 1921 až do své smrti byl československým velvyslancem v Berlíně.
Zemřel 22. 3. 1924 v Berlíně.
TUSAR Vlastimil (www.libri.cz)
Vlastimil Tusar (Wikipedia)
Vlastimil Tusar (18.10.1880 – 22.3.1924)- Významný sociální demokrat (zivotopisyonline.cz)
Vlastimil Tusar
Vlastimil Tusar
  www.libri.cz
     
18. října 1900 (110. výročí)
se v Zumenu narodil jugoslávský německy píšící autor Theodor Balk, vlastním jménem Dragutin Fodor.
Původním povoláním byl lékař. Od roku 1929 žil jako emigrant v Berlíně, Praze a Paříži. Jako interbrigadista se účastnil občanské války ve Španělsku, byl vězněn ve Francii, poté odešel do exilu do Mexika. Do Jugoslávie se vrátil po roce 1945. Od roku 1948 žil v Praze.
Zemřel 25. 3. 1974.

  Slovník spisovatelů německého jazyka
     
18. října 1910 (100. výročí)
se narodil v Kroměříži český právník, československý komunistický politik a armádní generál JUDr. Alexej Čepička.
Před 2. světovou válkou byl A. Čepička advokátním koncipientem v Ostravě. Roku 1929 vstoupil do KSČ, v letech 1942-45 byl vězněn v nacistickém koncentračním táboře. Po válce se z komunistického politika okresního formátu rychle stal ministrem a jedním z předních funkcionářů KSČ. Snad i proto, že se oženil s dcerou K. Gottwalda.
Nejprve byl ministrem vnitřního obchodu. Už koncem roku 1947 rozvinul širokou populistickou kampaň kolem "odhalení" utajených zásob velkoobchodníků. V letech 1948-50 byl ministrem spravedlnosti. Jeho nemalou zásluhou se československá justice stala důležitým článkem komunistického monopolu moci. Byla likvidována nezávislost soudců. Soudci nebyli vázáni pouze zákony, ale i nařízeními vlády, ministerstev a dalších úřadů. Klíčovou postavou justice se místo soudce stal prokurátor a byla provedena čistka mezi "neposlušnými" advokáty. Vše rozhodovaly orgány bezpečnosti a různá uskupení funkcionářů KSČ ("trojky", "pětky" atd.), které v politických procesech předem určovaly také výši trestu. "Socialistická zákonnost", charakterizovaná zákonem č. 231/1948, na jehož základě bylo během pěti let odsouzeno k mnohaletým trestům asi 100 000 osob, zřizovány tábory nucené práce, prováděny justiční vraždy - to vše byla Čepičkova justice.
V letech 1950-56 byl armádním generálem a ministrem národní obrany. S nástupem do funkce zavedl do armády řadu kultů obvyklých u sovětských maršálů. Prostředky vydávané na armádu a zbrojení plně odpovídaly přípravám na 3. světovou válku. Nad československou armádou bděli sovětští vojenští poradci, byly do ní zavedeny sovětské řády a předpisy, podstatně se změnily i velitelské kádry. Od září 1950 byly v armádě zřizovány pomocné technické prapory - PTP, tzv. "černí baroni", v nichž v podmínkách táborů nucených prací a bez rozdílu věku sloužili sedláci i jejich synové, kněží, intelektuálové a jiné "lidově demokratickému zřízení nepřátelské živly". Jejich osudy ovšem nebyly zdaleka tak humorné, jak by se mohlo zdát podle Švandrlíkových Černých baronů.
Po XX. sjezdu KSSS v roce 1956 se Čepička, jako jeden z hlavních viníků politických procesů a dalších hrůz první poloviny 50. let, stal neúnosným i pro tehdejší vedení komunistické strany a státu. Nejprve byl "potrestán" jinou funkcí a stal se předsedou Státního úřadu pro vynálezy a normalizaci. Teprve roku 1963 byl vyloučen z KSČ a dalších 27 let žil životem dobře zabezpečeného důchodce. Lidé, kteří se stali obětí jeho řádění v nejvyšších stranických a státních funkcích - pokud vůbec přežili - dlouho marně čekali na rehabilitaci a odškodnění. A mnozí z nich čekají dodnes.
Zemřel 30. 9. 1990 na Dobříši.
ČEPIČKA Alexej (www.libri.cz)
Alexej Čepička (Wikipedia)
Alexej Čepička - Z vojína generálem (www.ceskatelevize.cz)
Armádní generál JUDr. Alexej Čepička
Armádní generál JUDr. Alexej Čepička
  www.libri.cz
Viz
Kalendárium Září 2010 (30.9.)
     
18. října 1920 (90. výročí)
v Teplicích zemřel český politický funkcionář, představitel německé sociální demokracie Josef Seliger.
Původem byl textilní dělník a ještě jako mladík zahájil činnost na Liberecku. V roce 1893 přišel do Teplic, aby zde vybudoval první krajskou organizaci sociálně demokratické strany. Němečtí, ale i čeští sociální demokraté od první chvíle respektovali jeho strhující osobnost, která je v určitých okamžicích stmelovala a posilovala. Od roku 1896 redigoval časopis Die Freiheit (Svoboda), který vycházel vstříc i Čechům, jimž otiskoval různá oznámení v českém jazyce. Podporoval i snahy české menšiny v bojích za českou školu. Samozřejmě, že také zásluhou českých voličů byl pak dvakrát zvolen poslancem rakouského parlamentu.
Po skončení 1. světové války byla početná německá menšina v Čechách a na Moravě včetně sociálních demokratů zaskočena vznikem Československé republiky a s odkazem na Wilsonovy zásady o právu sebeurčení národů žádala vytvoření Provincie Deutschböhmen. Josef Seliger nechápal její vytvoření jako útok na existenci samostatného československého státu, ale když tvrdě narazil u pražské vlády, proklamoval připojení k německé „výmarské“ republice. K protičeské nenávisti se nikdy nesnížil, ale problém méně početné české menšiny v pohraničních oblastech jej v té době asi moc nezajímal. Po pádu Provincie Deutschböhmen odešel za hranice, ale podporu nenašel ani u sociálních demokratů v Německu, ani Rakousku. Po uzavření mírové smlouvy se postupně smiřoval s novými poměry a v roce 1920 se stal znovu poslancem Národního shromáždění a předsedou poslaneckého klubu německé sociální  demokracie v ČSR.
V posledním období svého života čelil rozdělení své strany na levici a pravici, přičemž vznikajícímu komunistickému hnutí adresoval výstižné a nadčasové výhrady. Zemřel náhle 18.10.1920 v důsledku celkem banální otravy a jeho ztráta byla nečekaná a velmi bolestná. Na šanovském hřbitově se s ním rozloučily tisíce dělníků obou národností, včetně čelních představitelů československé sociální demokracie Františka Tomáška a Antonína Němce, Bohumíra Šmerala nevyjímaje.
Je nutné zdůraznit, že pod vedením Seligerova nástupce dr. Ludwiga Czecha se stala německá sociální demokracie v ČSR postupně stranou státotvornou a důsledně antifašistickou, která sehrávala v našem politickém spektru 20. a 30. let velmi významnou úlohu.
Narodil se 16. 2. 1870 v Liberci.
Josef  SELIGER (www.knihovna-teplice.cz, Pavel Koukal, Monika Helclová)
Velká bída hospodářská aneb noviny před sto lety (www.tyden.cz, Ivan Motýl)
4. III. 1919 – První obětí za právo sebeurčovací (www.bruntal.net, Bc. Franz Chocholatý Gröger)
Josef Seliger
Josef Seliger
  Deník Směr, č. 234 ze 7. 10. 2000, s. 4; P. Koukal: Seliger byl významnou osobností
Viz
Kalendárium Únor 2010 (16.2.)
     
18. října 1930 (80. výročí)
se v Lyndonu (Kansas) narodil americký operní zpěvák (baryton) Barry McDaniel.
V roce 1962 spojil svou uměleckou dráhu s Německou operou v Berlíně, kde působil až do roku 1992. V roce 1972 měl premiéru v Metropolitní opeře v New Yorku.

  http://en.wikipedia.org/
     
18. října 1940 (70. výročí)
v Třebíči zahájilo činnost Horácké divadlo premiérou hry Soud lásky J. Vrchlického.

  Lípa č. 3/2010
     
18. října 1960 (50. výročí)
v Praze zemřel český malíř Karel Černý.
Krátce po narození se rodiče přestěhovali do Prahy (1911), zde se K. Černý vyučil mechanikem (1929), při zaměstnání navštěvoval večerní kursy kreslení na dělnické škole. Roku 1933 byl přijat na pražskou Akademii výtvarných umění, kterou absolvoval u J. Obrovského (1938). Od roku 1940 byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes.
Vliv na jeho tvorbu měla nepochybně expresivnost norského malíře Edvarda Muncha, ale i kubismus B. Kubišty. Již koncem 30. let se vyhranil jeho osobitý projev, stojící mimo současné umělecké směry. Spočíval v malbě velkých barevných ploch bez plastické modelace, s výraznými, velmi zjednodušenými konturami, převážně temného koloritu, který evokoval dojem smutku. Stejným způsobem se vyjadřoval jak v žánrových scénách (Zahradní restaurace; Tanec v zahradě), tak v zátiší a krajině, především jihočeské. Jeho chmurný styl, poznamenaný vlastním fyzickým postižením, dále zvýraznila reakce na okupaci a 2. světovou válku (Naříkající ženy, 1945; Oplakávání, 1946). Teprve po roce 1948, vlivem poválečných pařížských pobytů a poznání tvorby francouzských malířů Raoula Dufyho a Fernarda Légera, se jeho obrazy projasnily a staly se více dekorativními.
Narodil se 19. 2. 1910 v Brně.
ČERNÝ Karel (www.libri.cz)
Obraz Karla Černého se prodal za 3,5 milionu korun (www.tyden.cz)
Vojtěch Lahoda: Karel Černý 1910-1960 (www.kosmas.cz)
Karel Černý: Naříkající ženy
Karel Černý: Naříkající ženy
  www.libri.cz
Lípa č. 3/2010
Viz
Kalendárium Únor 2010 (19.2.)
     
18. října 1970 (40. výročí)
v Římě zemřel italský dramatik, libretista, filmový a divadelní režisér Giovacchino Forzano; oficiální autor fašistické Itálie.
Psal komicko-sentimentální veselohry ze soudobého života, později se pokusil o dramata s historickými náměty s líbivě vlasteneckou a fašizující tendencí.
Narodil se 19. 11. 1883.

  Slovník italských spisovatelů
     
19. října 1810 (200. výročí)
se narodil český sochař Emanuel Max.
Zemřel 21. 2. 1901.

  Lípa č. 3/2010
     
19. října 1900 (110. výročí)
se narodil český sochař Jan Nušl.
Zemřel 16. 9. 1986.

  Lípa č. 3/2010
     
19. října 1920 (90. výročí)
v Baku (Ázerbájdžán) zemřel americký novinář, publicista, spisovatel, prozaik a básník, komunistický aktivista John „Jack“ Silas Reed.
Jako reportér působil nejprve v mexické válce, později jako vojenský korespondent 1. světové války. Napsal i knihu, která zrcadlí jeho sympatie k Velké říjnové revoluci v Rusku, obsahující emocionálně působivé hodnocení revolučních událostí.
Proslavil se knižní reportáži o komunistickém převratu v Rusku Deset dnů, které otřásly světem (1919). Během svého pobytu v Sovětském Rusku zemřel a je jediným Američanem, který je pohřben v nekropoli u kremelské zdi.
Narodil se 22. 10. 1887 v Portlandu ve státě Kreton (USA).
John Reed (Wikipedia)
Deset dnů, které „otřásly světem" – John Reed ... a dnešní realita (dodatek Jan Železný) (crtacc.bloguje.cz)
Velké zasedání (Jak se dělala revoluce) (www.anticapitalista.com)
John Reed
John Reed
  www.CoJeCo.cz
Lípa č. 3/2010
     
19. října 1960 (50. výročí)
vláda USA zahájila hospodářskou blokádu Kuby. Embargo dodnes platí a jde tak o nejdelší obchodní a finanční blokádu v dějinách. Americká ekonomická blokáda Kuby stále trvá a Spojené státy ji zdůvodňují tím, že nechtějí podporovat nedemokratický režim v Havaně.
Psal se 19. říjen 1960, když americký prezident Dwight Eisenhower zahájil hospodářskou blokádu Kuby, americká strana přerušila s "ostrovem svobody" diplomatické styky. Washington z rozhodnutí prezidenta Eisenhowera zavedl v roce 1960 blokádu jako odpověď na zestátnění amerického majetku (především rafinerií) v hodnotě asi 1,8 miliardy dolarů. Týkala se především dovozu cukru, který je základní kubánskou vývozní komoditou. USA přitom měly na Kubě rozhodující slovo až do roku 1959, kdy se moci chopil Castro, jenž za přihlížení USA svrhnul diktátora Fulgencia Batistu. Do té doby považovaly Spojené státy "ostrov svobody" za svou sféru vlivu. A neuplynuly ani dva roky a 3. února 1962 vyhlásil Eisenhowerův nástupce John Fitzgerald Kennedy blokádu absolutní. Ta spočívala v úplném embargu na americký vývoz na Kubu, kromě humanitárních zásilek určitých druhů potravin, léků a lékařských zařízení. Spojené státy tak reagovaly na změnu poměrů na Kubě ve prospěch Fidela Castra. Nicméně ani několik desítek let poté blokáda Kuby nesplnila její zamýšlený cíl - pád tamního komunistického režimu.
Podle některých expertů embargo, které bylo naposledy zpřísněné v 90. letech, naopak poskytlo Fidelu Castrovi výmluvu pro neúspěch jeho karibského socialismu. Až v roce 2000 povolily USA prodej amerických zemědělských produktů a léků na Kubu pro humanitární účely. Další zmírnění sankcí, ovšem jen pro cesty kubánských emigrantů do vlasti, přinesl nástup prezidenta Baracka Obamy a vstřícnější vedení Kuby Raúlem Castrem. 
Ekonomická blokáda Kuby ze strany USA trvá už půl století (www.rozhlas.cz, David Koubek, Václav Rojík, Václav Sochor)
Americká blokáda nepřinesla očekávané ovoce (www.ct24.cz)
Embargo stálo Kubu pět bilionů korun (www.sckpkarvina.estranky.cz)
Fidel Castro
Fidel Castro
  Lípa č. 3/2010
     
19. října 1970 (40. výročí)
v Praze zemřel český básník a překladatel z němčiny Vladimír Kafka.
Až do své smrti pracoval jako redaktor nakladatelství Mladá fronta. Pomáhal prosadit vydávání soudobých německy píšících autorů.
Narodil se 8. 6. 1931.

  Slovník českých spisovatelů
     
19. října 1970 (40. výročí)
v Praze zemřel český geobotanik Rudolf Mikyška.
Významně se zasloužil o rozvoj geobotaniky v Československu. Zabýval se zejména fytocenologií lesa.
Narodil se 3. 3. 1901.

  Český biografický slovník XX. století
     
19. října 1990 (20. výročí)
Nejvyšší sovět SSSR schválil program přechodu ekonomiky na tržní mechanismus.

  Lípa č. 3/2010
     
20.  října 1740 (270. výročí)
zemřel ve Vídni Karel VI., císař římský z dynastie Habsburků, král uherský a arcivévoda rakouský, jako český král Karel II.
Jeho dědičkou se stala na základě pragmatické sankce jeho dcera Marie Terezie.
Druhorozený syn císaře Leopolda I. Karel byl vychováván pro vládu ve Španělsku, kde vymírala španělská větev habsburského rodu. Po smrti posledního španělského Habsburka krále Karla II. (listopad 1700) se rozpoutal o španělský trůn boj mezi francouzskými Bourbony a rakouskými Habsburky, který přerostl v evropskou válku.
Když v roce 1711 zemřel Karlův starší bratr císař Josef I., rezignoval Karel na španělské dědictví a ujal se vlády ve středoevropské habsburské monarchii a v říši. Smlouvou z roku 1714 se zřekl nároku na španělský trůn a náhradou dostal španělské Nizozemí (dnešní Belgie) a španělské provincie v Itálii: Neapolsko, Milánsko, Sardinii, Mantovsko a část Toskánska. Poté se v zahraniční politice orientoval na rozšíření monarchie na Balkáně. V letech 1716-18 svedl úspěšnou válku s Turky, získal Banát, Valašsko, část Srbska a Bosnu. Později však za nové války s Turky v letech 1737 až 1739 tato území ztratil.
Karel byl poslední žijící mužský potomek habsburského rodu. Vynaložil proto velké úsilí, aby prosadil tzv. pragmatickou sankci, kterou vyhlásil v roce 1713. Stanovil v ní nedělitelnost zemí habsburského rodu a jejich dědičnost v ženské linii v případě vymření mužských potomků. Uznání pragmatické sankce v dědičných zemích i u většiny evropských panovníků za větší či menší ústupky sice prosadil, ale boji o "habsburské dědictví", ke kterému došlo po jeho smrti, stejně nezabránil. Také hospodářskou a finanční situaci v monarchii zanechal své dceři a dědičce Marii Terezii neutěšenou. Novým pokrokovým hospodářským snahám nepřál a k některým opatřením na podporu manufaktur a obchodu ho donutil jen kritický stav země. Karel VI. byl konzervativní, silně zbožný, schopností prostředních. Za svého pobytu ve Španělsku si oblíbil tamní mravy a španělské šlechtice, kteří ho pak obklopovali i na jeho vídeňském dvoře.
K českým zemím byl v podstatě netečný. Českým králem se nechal korunovat až po dvanácti letech vlády v roce 1723, kdy přijel do Čech, aby zde navštívil Karlovy Vary. Od léčebných účinků jejich pramenů očekával totiž toužebné narození syna. Jediný syn Leopold zemřel krátce po narození v roce 1716 a pak už měl Karel jen tři dcery. V Čechách vyvrcholila za jeho vlády doba "temna". Několika císařskými patenty bylo zostřeno pronásledování "kacířů" a pálení "kacířských" knih. Do této doby spadá také nechvalně známá činnost jezuity Koniáše a svatořečení Jana Nepomuckého.
Narodil se 1. 10. 1685 ve Vídni.
KAREL VI. (www.libri.cz)
Karel VI. (Wikipedia)
Karel VI.
Karel VI.
  http://www.panovnici.cz
     
20. října 1900 (110. výročí)
v Hartfordu zemřel americký spisovatel, romanopisec, editor a esejista Charles Dudley Warner.
Patřil k předním literátům a kulturním činitelům poslední třetiny 19. století, byl přítelem Marka Twaina.
Narodil se 12. 9. 1829 v Plainfieldu v Massachussetts (USA).

  Slovník spisovatelů: Spojené státy americké
     
20. října 1930 (80. výročí)
se narodil český hudebník a trumpetista Miloslav Bureš.
Byl odchovancem Vlastimila Kloce. Od roku 1958 působil plných devět let v orchestru Karla Vlacha, s nímž také nahrál své první sólové snímky. Během angažmá ve Vlachově kapele si průběžně doplňoval odborné hudební vzdělání studiem na pražské konzervatoři, kterou absolvoval v roce 1966 ve třídě profesora Václava Junka. V té době už Burešovu trubku důvěrně znali posluchači rozhlasu i televizní diváci, když řada jeho instrumentálních nahrávek dosáhla nebývalé popularity, navzdory tehdy prudce stoupající oblibě vokálních sólistů. Dodnes je v živé paměti např. Burešova nahrávka Rossovy Večerky (Il Silenzio) z roku 1965. Následovaly další tituly, včetně skladeb domácích autorů, inspirovaných právě Burešovým interpretačním uměním a schopností dodat jim přesvědčivého výrazu. Do této kategorie v prvé řadě patři známé Vomáčkovy Gladioly.
Od přelomu let 1967/1968 účinkoval Bureš jako sólista v orchestru Berlínského rozhlasu řízeném Günterem Gollaschem. Autorita, s níž byl německými kolegy přijímán, se záhy odrazila i v pohostinském působení s dalšími tamními špičkovými tělesy, včetně orchestrů Waltera Eichenberga, Jürgena Hermanna, Siegfrieda Maie a v neposlední řadě i s vlastním studiovým ansámblem. Výběr těchto nahrávek vydal v roce 1976 Supraphon pod názvem Kanasta.
Burešovou zásluhou zdomácněly v tehdejší NDR mnohé české populární písničky a nejedna z jeho instrumentálních verzí tuzemských hitů připravila půdu pro pozdější spontánní přijetí jejich původních interpretů německými posluchači (platí to např. o Svobodově Yvettě v podáni Jiřího Korna).
Současně s touto činností využil Bureš každé příležitosti k účinkování doma, pravidelně se např. zúčastňoval nahrávání a koncertů interjazzového tělesa. V roce 1974 stál Bureš u zrodu Orchestru Čs. televize, v němž působil jako sólista až do své předčasné smrti.
Vedle už zmíněné Kanasty nahrál v Supraphonu další samostatná alba Serenády pro trubku a Věčné melodie. Byl též autorem několika melodií, jako jsou Chvíle k rozjímání, Mlhavé ráno, a zvláště Cesta poslední, známé mj. z vokální verze Karla Černocha.
Zemřel nečekaně 26. 10. 1978 ve věku osmačtyřiceti let.
Miloslav Bureš (Wikipedia)
Miloslav Bureš - Trompeten-Serenade
Miloslav Bureš - Trompeten-Serenade
  http://cs.wikipedia.org/wiki/
     
20. října 1940 (70. výročí)
se v Sarajevu narodil bosensko-hercegovský prozaik a dramatik Nedžad Ibrišimovic.
Úspěch mu přinesl román Ugursuz (Zlá krev), kterému dal rovněž podobu dramatu a televizní hry.

  Slovník balkánských spisovatelů
     
20. října 1960 (50. výročí)
zemřel český sbormistr a skladatel František Spilka.
Narodil se 13. 11. 1877.

  Lípa č. 3/2010
     
20. října 1960 (50. výročí)
bylo v Královské oboře v Praze otevřeno Planetárium.
Mnohým návštěvníkům jistě odhalilo leckteré tajemství a změnilo jejich vztah k tomu záhadnému a jen málo představitelnému prostoru, jemuž říkáme vesmír. Vybudovat takové planetárium kohosi napadlo už v roce 1926. Ale až v roce 1952 byl schválen projekt a dalších šest let se čekalo na zahájení stavby. Mimochodem, autorem návrhu byl architekt Jaroslav Fragner. Pak byl z bývalé NDR přivezen projekční přístroj Zeiss Jena a 20. října 1960, právě před půl stoletím, bylo pražské planetárium slavnostně otevřeno. Pravidelnou činnost zahájilo o měsíc později. V letech 1988 až 1990 prošlo kompletní rekonstrukcí a do nového začátku dostalo mnoho dárků, především špičkový optický přístroj Cosmorama. Pražské planetárium, jehož kopule napodobující pomyslnou nebeskou klenbu má průměr třiadvacet a půl metru, patří k největším na světě a ročně je navštíví kolem dvou set tisíc zvědavců.
V pražském planetáriu se můžete toulat sluneční soustavou, cestovat do nekonečna, poznat sedm divů vesmíru, zářící náhrobky hvězd i Prahu korunovanou hvězdami. Obdivovat krásy letní oblohy, sledovat stopy na Marsu či bloumat nocí s Jižním křížem nad hlavou. Je to zkrátka úžasné „divadlo, kde úlohu herců hrají sama kosmická tělesa.“
20. říjen 1960 – otevřeno planetárium v Královské oboře
20. říjen 1960 – otevřeno planetárium v Královské oboře
  www.quido.cz
Knihovna AV ČR
Kalendárium ČT1
     
20. října 1960 (50. výročí)
v americkém městě Providence byla otevřena první plně mechanizovaná pošta.

  www.iabc.cz
     
20. října (února) 1970 (40. výročí)
ve Vráži u Berouna zemřela významná česká operní pěvkyně s velkým hlasovým fondem i rozsahem (mezzosoprán, alt) Marta Krásová.
Vynikla zvláště v dramatických a tragických rolích.
Studovala v Praze a ve Vídni; nejprve hru na housle u Otakara Ševčíka a poté zpěv u Burianovy žákyně, altistky Olgy Borové-Valouškové, u sopranistky Růženy Maturové a u známého italského barytonisty Apolla Granforteho. Od roku 1922 působila na scéně Slovenského národního divadla v Bratislavě a v roce 1928 byla angažována Otakarem Ostrčilem jako sólistka opery pražského Národního divadla, kde se zanedlouho stala i významnou talichovskou pěvkyní a kde působila až do roku 1966.
Věnovala se tradičnímu repertoáru (Bedřich Smetana, Antonín Dvořák, George Bizet, Giuseppe Verdi, Richard Strauss, Petr Iljič Čajkovskij), ale prosazovala také moderní skladatele, například Rudolfa Karla. Na československých i zahraničních operních scénách proslula zejména v Janáčkových operách (mj. v roli Kostelničky v Její pastorkyni a jako Kabanicha v Kátě Kabanové).
Hostovala často v zahraničí – již v roce 1938 podnikla turné po USA a Kanadě. V dalších letech vystupovala např. v Německu, Rakousku, Belgii, Francii, Sovětském svazu, Itálii, Španělsku aj.
Několikrát se s úspěchem představila také jako filmová herečka v drobnějších rolích (např. ve filmu P.Hobla Velká neznámá).
Její pěvecký projev charakterizovaly vždy mimořádné hlasové dispozice, vynikající technika a kultivovaný intelekt. Stala se vyhledávanou interpretkou písňové, kantátové a oratorní tvorby a jako jedna z prvních českých zpěvaček se věnovala interpretaci obtížných partů barokní hudby. Se souborem Ars rediviva uvedla v československé premiéře řadu vokálních děl Johanna Sebastiana Bacha.
Podílela se na řadě rozhlasových, gramofonových a televizních nahrávek.
Byla ženou hudebního skladatele Karla Boleslava Jiráka.
Narodila se 16. 3. 1901 v Protivíně.
Marta Krásová (Wikipedia)
Marta Krásová (operasingers.sweb.cz)
Marta Krásová - civilní portrét
Marta Krásová - civilní portrét
  Český biografický slovník XX. století
     
21. října 1520 (490. výročí)
Magellan poprvé vplul do průlivu, který nyní nese jeho jméno.

  www.iabc.cz
     
21. října 1680 (330. výročí)
v Paříži založeno zakládající listinou Ludvíka XIV. divadlo Comédie francaise.

  Lípa č. 3/2010
     

21. října 1750 (260. výročí)
se v Časté narodil slovenský katolický kněz, spisovatel a národní buditel Juraj Fándly.
Juraj Fándly byl nejpokrokovější a nejaktivnější osobností i nejplodnějším spisovatelem bernolákovské obrozenecké generace. V jeho díle se prolínají ideje josefinismu s národně obrozeneckými snahami i silným sociálním cítěním.
Pocházel z řemeslnicko-rolnické rodiny a studoval v Budíně a Trnavě. Na kněze byl vysvěcen v roce 1776 a většinu života působil na nuzné faře v Naháči (1778-1807).
V roce 1789 vyšel první svazek Fándlyho rozsáhlé práce Dúverná zmlúva mezi mníchom a diablom, která byla jakýmsi literárním ztvárněním a propagací josefínských reforem. Tiskem vyšel ještě druhý svazek, zatímco třetí a čtvrtý byl po smrti Josefa II. zakázán a Fándly byl potrestán dvoutýdenním klášterním vězením. V roce 1792 se stal pokladníkem a vedoucí osobností kulturního spolku stoupenců bernolákovštiny Slovenské učené tovaryšstvo. Jeho nákladem vydal řadu populárně naučných spisů, původních i podle cizích předloh, jimiž se řadí mezi průkopníky osvětové práce na vesnici. Nejvíce jeho děl, jako např. Pilný domajší aj poľný hospodár, Zelinkár, Slovenský včelár, O úhoroch, bylo zaměřeno na zemědělskou a zdravotnickou osvětu.
Napsal také latinsky Krátké dějiny slovenského národa a zasazoval se o zavedení slovenštiny jako vyučovacího jazyka.
Zemřel 7. 3. 1811 v obci Ompitál (dnes Doľany).
FÁNDLY Juraj (www.libri.cz)


  www.libri.cz
     
21. října 1790 (220. výročí)
se v Mâcon narodil francouzský spisovatel, básník, prozaik, politik a historik Alphonse Marie Louis de Prat de Lamartine.
Byl významným představitelem evropského romantismu. Do konce 20. let 19. století byl legitimsta, stoupenec Bourbonů; od 30. let se jeho názory vyvíjely k buržoasnímu liberalismu.
Byl to čelný romantický básník a prozaik. Pocházel z rodiny venkovské royalistické šlechty, nábožensky vychovaný. Dětství prožil na venkově v Milly. Studoval na jezuitské koleji. Po nich opět žil v Milly. Roku 1811-1812 byl poslán rodiči do Itálie. V Neapoli prožil idylu s dívkou Antoniellou, která je později transponována do povídky Graziella. Po restauraci Bourbonů roku 1814 důstojníkem, po Waterloo se vojenské slávy vzdává. Za léčení v Aix-les-Bains roku 1816 se seznámil s Julií Charlesovou, mladou ženou známého fyzika. Julie roku 1817 umírá, a zároveň se stává jedním z hlavních inspiračních zdrojů milostných veršů jeho první básnické sbírky z roku 1820 Básnické meditace, jež mají mimořádný ohlas. Téhož roku se oženil s Angličankou Marií Jirchovou. V letech 1821 až 1830 působil jako diplomat ve Florencii. Po červencové revoluci roku 1830, již vítá, cesta na Východ, za níž zemře jeho dcerka. Byl zvolen poslancem za své nepřítomnosti. Své liberální, sociálně humanistické názory formuloval již roku 1831 ve spisu Racionální politika. Dělí svou činnost mezi literaturu a politiku. Sociální cítění jej orientuje víc a víc doleva. Alphonse přispívá jako spisovatel i skvělý řečník ve sněmovně aktivně k přípravě revoluce z roku 1848. Za ní hraje zpočátku významnou úlohu jako člen prozatímní vlády. Avšak postoje mezi obhájci vlastnictví a sociálními požadavky dělnictva jej rychle připraví o popularitu. Velký neúspěch při kandidatuře na prezidenta II. republiky. Po roce 1851 odchází do ústraní. Z výtěžku usilovné spisovatelské činnosti splácí dluhy. Po smrti manželky se ožení ve skrytu s neteří Valentinou, jež bdí nad jeho stářím a nad posmrtným vydáváním jeho díla. Po nepublikovaných raných pokuse v různých druzích přichází třicetiletý Alphonse s Básnickými meditacemi, jež jsou jeho nejslavnější sbírkou a prvním velkým datem francouzského romantismu. Tato básnická sbírka neznamená ani po stránce tematické, ani po stránce básnických prostředků revoluci. Základní témata jsou však podávána s nelíčenou upřímností, opravdovostí a melancholií. K působivosti této poezie přispívá hudební plynulost básnického výrazu. Alphonse v dalších sbírkách do roku 1830 zůstával představitelem intimní a spiritualisticko-meditativní filozofické poezie.
Zemřel 1. 3. (28. 2.) 1869 v Passy.
Lamartine Alphonse de (www.cesky-jazyk.cz)
Alphonse Marie Louis de Prat de Lamartine
Alphonse Marie Louis de Prat de Lamartine
  Slovník francouzsky píšících spisovatelů
Viz
Kalendárium Březen 2009 (1.3.)
     
21. října (prosince) 1870 (140. výročí)
se v Brně narodil rakouský architekt a teoretik působící též v Československu Adolf Loos, klasik moderní architektury, čelný představitel architektonického purismu. Spolu s Leopoldem Bauerem, Josefem Mariou Olbrichem a Josefem Hoffmannem patří k významným rodákům z Moravy a Slezska, kteří ovlivnili evropskou architekturu.
Adolf Loos, syn brněnského kameníka, se vyučil zedníkem, posléze studoval architekturu na Vysoké škole technické v Drážďanech. Po cestě do USA žil od roku 1896 ve Vídni, kde se stal hlasatelem tzv. Nové věcnosti (Neue Sachlichkeit), vycházející z tvorby amerického architekta Franka Lloyda Wrighta. V letech 1923-28 pobýval v Paříži, pak opět ve Vídni, roku 1930 získal československé občanství.
Loos patřil mezi spolutvůrce moderní české architektury. Architekturu ovšem nepovažoval za umění, byla mu jen řemeslem; kladl důraz na funkci, a odmítal proto výzdobu, čímž se dostal k svébytnému puristickému výrazu. První větší realizací byl obchodní dům Goldmann a Salatsch (1910-11) ve Vídni, kde také postavil svou první terasovou stavbu (Scheuovu vilu) roku 1912; ve vídeňské Ruferově vile řešil roku 1922 nestejnou úroveň podlaží jednotlivých místností. V Hrušovanech nad Jevišovkou navrhl rafinérii cukru (1919) a vilu ředitele (1920), za pařížského pobytu dům Tristana Tzary (1926). Do pražské architektury zasáhl návrhem vily ing. F. Müllera (1930, spolu s architektem Karlem Lhotou), který se stal jedním z posledních jeho větších děl. V Babí u Náchoda dále navrhl úřednické domy (1931). Z řady teoretických prací byl česky vydán výběr Řeči do prázdna (1929).
Zemřel 23. 8. 1933 v městě Kalksburg u Vídně.
LOOS Adolf (www.libri.cz)
Adolf Loos (Wikipedia)
Adolf Loos
Adolf Loos
  www.libri.cz
     
21. října 1880 (130. výročí)
se narodil český sochař, malíř a grafik Rudolf Saudek.
Zemřel 19. 7. 1965.

  Lípa č. 3/2010
     
21. října 1920 (90. výročí)
se v Praze narodil český básník a výtvarník Emil Juliš.
Julišovy literární začátky jsou spjaty s obnovením zájmu o uplatnění experimentálních prostředků v poezii v 60. letech, jimiž tvůrci (J. Hiršal a Bohumila Grögerová, J. Kolář aj.) reagovali na zprofanování jazyka, absurditu frází a nánosy romanticko-poetických útvarů. Julišovy sbírky z té doby (Pohledná poezie, 1967; Krajina her, 1969; Pod kroky dýmů, 1969) v intencích těchto snah obsahují mimo jiné i vizuální poezii a tzv. konkrétní poezii, vytvářející představu mnohovrstevné skutečnosti a mobilizující smysly k jejímu vnímání.
Juliš žije od roku 1965 v Mostě - tam byl v letech 1967-69 redaktorem nakladatelství Dialog a po příchodu normalizace úředníkem - a tento "domicil" se také odráží v podobě jeho tvorby. Na přelomu 60. a 70. let se jeho básnický výraz jakoby zklidnil a zklasičtěl, a čím dál tím více vyjadřoval "drsně uhelnatý mélos" zdevastované krajiny severních Čech. V oficiálních nakladatelstvích však jeho sbírky vycházet nesměly. Juliš tehdy tvořil výtvarné koláže, jež však mohl vystavit až na konci 80. let. Na sklonku normalizace vydaná Julišova sbírka Blížíme se ohni (1987) a následující Gordická hlava (1989) a Hra o smysl (1990) přinesly poezii univerzalistického pojetí světa, do něhož se začleňuje i básníkova krajina, propadající se do hlubin zániku.
Pracoval v několika povoláních nesouvisejících s literaturou, roku 1966 se stal redaktorem ústeckého časopisu Dialog. Roku 1968 se stal jeho šéfredaktorem a v roce 1970 působil jako redaktor přidruženého nakladatelství. V tomtéž roce bylo toto nakladatelství i časopis zrušeno a Emil Juliš se stal ineditním spisovatelem. Až do roku 1980, kdy odešel do důchodu, pracoval nejprve v Povodí Ohře a poté v podniku služeb.
Roku 1990 obdržel Cenu Jaroslava Seiferta.
Zemřel 25. 12. 2006 v Lounech.
JULIŠ Emil (www.libri.cz)
Emil Juliš (Wikipedia)
EMIL JULIŠ / BÁSNÍK (www.vejr.cz, Pavel R. Vejrážka)
Emil Juliš (Foto Miroslav Kukla)
Emil Juliš (Foto Miroslav Kukla)
  Český biografický slovník XX. století
     
21. října 1930 (80. výročí)
se v Praze narodil český zoolog Jiří Čihař.
Účastnil se četných expedic zaměřených na výzkum ichtyofauny a herpetofauny, hlavně v Itálii a Řecku. Zabývá se studiem horských a vysokohorských biocenóz.

  Český biografický slovník XX. století
     
21. října 1930 (80. výročí)
se v Olomouci narodil český literární historik, editor a kritik Jiří Opelík.
Zabývá se českou literaturou 20. století, zvláštní pozornost věnuje dílu bratří Čapků.

  Český biografický slovník XX. století
     
21. října 1940 (70. výročí)
se v Prostějově narodil český teoretický ekonom, politik a diplomat profesor Ing. Karel Dyba, CSc.
Patřil ke skupině vůdčích ekonomů uskutečňujících proces transformace české ekonomiky na tržní systém.
V letech 1964 až 1971 působil jako pedagog na Vysoké škole ekonomické v Praze. Od roku 1972 byl zaměstnancem Ekonomického ústavu ČSAV a od roku 1984 Prognostického ústavu ČSAV.
V roce 1990 se stal ministrem pro hospodářskou politiku a rozvoj. V roce 1992 byl zvolen poslancem Sněmovny národů Federálního shromáždění za ODS a stal se ministrem hospodářství ČR v první vládě Václava Klause. V roce 1996 neúspěšně kandidoval do senátu za Jablonecko. Od roku 1997 byl soukromým konzultantem v oblasti ekonomického poradenství. Zároveň v letech 1997 až 1998 byl členem dozorčích rad Komerční banky a Českých radiokomunikací. V říjnu 2007 se stal velvyslancem – stálým představitelem ČR při OECD. V roce 2009 působil na katedře hospodářské a sociální politiky Národohospodářské fakulty VŠE v Praze.
Karel Dyba (Wikipedia)
Prof. Ing. Karel Dyba, CSc. velvyslanec a stálý představitel ČR při OECD (www.mzv.cz)
Profesor Ing. Karel Dyba, CSc.
Profesor Ing. Karel Dyba, CSc.
  Český biografický slovník XX. století
     
21. října 1960 (50. výročí)
zemřela česká malířka Linka Procházková.
Narodila se 28. 1. 1884.

  Lípa č. 3/2010
     
22. října 1850 (160. výročí)
se v obci Vršovice (dnes část Prahy) narodil český právník, advokát a politik JUDr. Josef Herold.
Jeho jméno je však především spojeno s Národní stranou svobodomyslnou. Mladočechy zastupoval v českém sněmu od roku 1883, v říšské radě pak od roku 1888.
Už jako student práv se zapojil do veřejného života v rodných Vršovicích, kde založil Besedu a Sokol. Po ukončení studií byl zvolen do vršovického zastupitelstva a záhy se stal i starostou. V roce 1881 si otevřel advokátní kancelář na Královských Vinohradech, kde byl taktéž členem zastupitelského sboru. Jeho jméno je však především spojeno s Národní stranou svobodomyslnou. Mladočechy zastupoval v českém sněmu od roku 1883, v říšské radě pak od roku 1888. Tehdy totiž zprvu nevelká skupina českých poslanců následovala E. Grégra, Václava Kounice, E. Engela a J. Vašatého, kteří odešli ze společného Českého klubu. Spolu s Heroldem to byl Gabriel Blažek a Jan Lažanský.
Vynikající řečník Josef Herold spoluvytvářel mladočeskou politiku takřka až do své smrti. Byl jedním z vůdců a mluvčích strany. Roku 1894 byl spolu s K. Kaizlem, K. Kramářem, G. Eimem, B. Pacákem a několika málo dalšími autorem Nymburské rezoluce mladočechů, kterou se strana přihlásila ke "konstruktivní opozici" proti "planému radikalismu".
"Josef Herold ... byl hybnou silou, která začala sázeti jádra nových myšlenek, nového života, která chtěla, aby obec zdejší, co do trvání starická, ukázala, že sice staroba jejího trvání jest ctihodná, ale starosta občanstva že se musí a může omlazovati. Vstoupení jeho do zastupitelstva obecního znamená veliký obrat v činnosti obce zdejší. Maje po straně své muže mladé, kteří jím vedeni podrobovali se rádi jeho radám, dovedl získat i ze starších ty, kteří měli porozumění doby, a tak srovnav tyto dva elementy, probudil obec k životu rozvoje." (Z Vršovické kroniky B.Šplíchala).
Zemřel 4. 4. 1908 v Praze.
HEROLD Josef (www.libri.cz)
Heroldovy sady (www.geocaching.com)
Josef HEROLD - starosta Vršovic
Josef HEROLD - starosta Vršovic
  www.libri.cz
Viz
Kalendárium Duben 2008 (4.4.)
     
22. října 1910 (100. výročí)
se v Proseči-Záhoří na Chrudimsku narodil český a československý komunistický politik, novinář, publicista a politik Gustav Bareš, původním jménem Breitenfeld, autor řady politických brožur i populárně historických knih.
Od 30. let minulého století byl politicky činný, v roce 1952 zbaven politických funkcí v souvislosti s případem R. Slánského.
V říjnu 1951 obdržel K. Gottwald jeden z mnoha udavačských dopisů. Mohl si v něm přečíst: Bylo by možné mluvit o případu několikanásobného renegáta Seiferta... tohoto morálně prohnilého chlapa... Když pak Seifert uveřejnil sbírku Viktorka (jedná se o Píseň o Viktorce), kde jinotajem naplival do tváře našemu lidově demokratickému režimu, sbírku plnou rozkladného pesimismu, a I. Skála tuto sbírku kritizoval v Tvorbě, obrátila se štvanice ne proti Seifertovi, ale proti Skálovi.
Autor dopisu Gustav Bareš, byl tehdy tajemníkem ÚV KSČ, šéfredaktorem časopisu Tvorba a vůbec prožíval vrchol své politické kariéry. Ta začala v polovině 20. let v komunistickém mládežnickém hnutí. Ve 30. letech pracoval v redakci Rudého práva a Haló novin, za války byl v moskevské emigraci. Jeho Tvorba byla doslova popravčím orgánem české kultury. Pronásledovala řadu jejích představitelů - od V. Černého, J. Chalupeckého až po K. Biebla a K. Teigeho. Dokonce i V. Kopecký byl pro Bareše velkým liberálem. Nemalý byl také Barešův podíl na přípravě politických monstrprocesů.
Koncem roku 1952 byl Bareš zbaven stranických funkcí. Na přelomu 50. a 60. let se prezentoval jako publicista. Napsal knihy Zrození atomového věku (1958) a Tři pře Jana Ziky (1961). Ve druhé polovině 60. let se stal děkanem Fakulty osvěty a novinářství Univerzity Karlovy v Praze. Roku 1968 se až teatrálním způsobem domáhal rehabilitace. Patřil totiž k lidem, kteří počátek "deformací socialismu" datovali ode dne svého zatčení nebo zbavení mocenského postavení. V tom jistě nebyl výjimkou. Nakonec byl roku 1970 vyloučen z KSČ.
Zemřel 15. (13.) 9. 1979 v Praze.
BAREŠ Gustav (www.libri.cz)
Gustav Bareš (Wikipedia)
Gustav Bareš (openlibrary.org)
Gustav Bareš: Rozhovor s Ferdinandem Peroutkou o demokracii a svobodě
Gustav Bareš: Rozhovor s Ferdinandem Peroutkou o demokracii a svobodě
  www.libri.cz
Český biografický slovník XX. století
Viz
Kalendárium Září 2009 (13.9.)
     
22. října 1960 (50. výročí)
zemřel švédský básník, prozaik a dramatik Sven Lidman. Nejprve na sebe upoutal pozornost dekadentní erotickou lyrikou a veršovanými dramaty, později přešel k prozaické tvorbě.
Narodil se 30. 6. 1882.

  Slovník severských spisovatelů
     
22. října 1920 (90. výročí)
se narodil americký psycholog Timothy Leary.
Experimentoval s halucinogenními drogami (především LSD), s jejichž pomocí chtěl rozšířit dosah lidského vědomí.
Zemřel 31. 5. 1996.

  Rok do kapsy
     
22. října 1990 (20. výročí)
v Praze zemřel český malíř, grafik a ilustrátor Kamil Lhoták.
Byl nemanželské dítě mladé herečky a ještě mladšího medika, který si matku, snad ze strachu o kariéru, nikdy nevzal. Rodinu však podporoval a navštěvoval. Při jedné z návštěv nakazil synka bacilem dětské obrny. Jako lékař sice konal pokusy se sérem proti této nemoci, synkovi ale pomoci neuměl. Chlapec od té doby kulhal a trauma postiženého mu zůstalo po celý život.
Kamil Lhoták neměl umělecké školení, studoval Univerzitu Karlovu. Od roku 1940 byl členem Umělecké besedy, v letech 1942-48 působil ve Skupině 42, od roku 1945 ve Sdružení českých umělců grafiků Hollar. Poprvé samostatně vystavoval v roce 1939, od roku 1946 i v zahraničí a v roce 1947 získal 1. cenu benátského bienále kresleného filmu (Atom na rozcestí).
Osobitě poetická Lhotákova malba byla podmíněna jeho neškoleným projevem, od prvních pokusů probíhala v celistvé linii, kterou nelze dělit do vyhraněných slohových etap. Založena je na básnickém pohledu, přestože hlavním inspirativním zdrojem mu byla technika a civilizace z přelomu a počátku 20. století - především průkopnická doba automobilismu, letectví a vlakové dopravy - ale i pražská periférie se svými ohradami (například Nádraží, 1942; Balónová ohrada, 1938; Volání dálek; Zeď vzpomínek, 1954). Přes poněkud snový ráz prostředí i jemnou valérovou malbu mají zobrazené technické předměty vždy naprostou věrnost a konkrétnost. V kompozici se objevily principy, které předjímaly narativní figuraci 60. let (sled situací na téma Ze života balónu, 1946).
Lhoták se věnoval rovněž ilustracím, z nichž nejznámější jsou vyobrazení ke knihám A. Branalda.
V motivech terčů na malbách a litografiích přinesl nový aspekt optický a spojitost s prvky nové figurace. Organickou součást jeho díla tvoří ilustrace a spolupráce s kresleným filmem.
Staré obrázkové časopisy, prospekty, reklamní kresby, filmové grotesky a především kouzelná atmosféra počátků techniky a půvabně neohrabaných dopravních prostředků byly nevyčerpatelným zdrojem inspirace pro tohoto malíře a ilustrátora.
Miloval pražskou periférii a ve svých obrazech zachytil její zvláštní, řekněme civilizační poezii. Maloval dlouhé ohrady s potrhanými plakáty, reklamní poutače milosrdně ukrývající oprýskanou omítku domů. Maloval balóny, automobily, motocykly a kola, maloval lodi a draky a semafory a také závodiště, zahrady a jeřáby.
Nestudoval na žádné umělecké škole, byl samouk. Maloval citem. Pokud ho někdo ovlivnil, pak jedině umělci, které obdivoval: Josef Šíma, Bohumil Kubišta a "celník" Rousseau. Namaloval mnoho obrazů a ilustroval mnoho krásných knih. Od knížek po děti až po Nadsamce Alfréda Jarryho.
Narodil se 25. 7. 1912 v Praze.
LHOTÁK Kamil (www.libri.cz)
Kamil Lhoták
Kamil Lhoták
  Český biografický slovník XX. století
Lípa č. 3/2010
Kalendárium ČT1
     
23. října 1920 (90. výročí)
se v Omegna narodil italský spisovatel literatury pro děti a mládež, básník, prozaik, novinář a redaktor Gianni Rodari.
Několik let pracoval jako učitel, potom se plně soustředil na literaturu pro děti. Po světě se proslavil jako autor moderních pohádek pro děti i dospělé. Jeho literární postava „statečného Cibulky“ okouzlila několik dětských generací.
V roce 1970 se stal laureátem Ceny Hanse Christiana Andersena, nejvyššího mezinárodního ocenění na poli dětské literatury.
Zemřel 14. 4. 1980 v Římě.
Gianni Rodari (Wikipedia)

  Slovník italských spisovatelů
     
23. října 2000 (10. výročí)
astronom observatoře na Kleti Miloš Tichý objevil novou kometu, která dostala označení P/2000 V6 a jméno Tichý, po objeviteli.

  Lípa č. 3/2010
     
23. října 2000 (10. výročí)
v Praze zemřel český a slovenský germanista, literární historik a kritik, profesor dějin německé literatury a překladatel židovského původu PhDr. Eduard Goldstücker.
Eduard Goldstücker se narodil na Slovensku. Studoval němčinu a německou literaturu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Studium dokončil v roce 1935. Už během studia se stal členem Komunistické strany Československa.
Po německé okupaci v roce 1939 musel opustit Československo kvůli svému židovskému původu. Pracoval pro československou exilovou vládu v Londýně. V roce 1948 byl jmenován československým velvyslancem v Izraeli, v roce 1951 se však stal obětí politických čistek a strávil tři a půl roku ve vězení.
V roce 1955 byl rehabilitován a začal přednášet na Univerzitě Karlově. Specializoval se na studium a překlad německých židovských autorů 20. století, zvláště Franze Kafky.
V 60. letech se Eduard Goldstücker stal poslancem Národního shromáždění. Ostře kritizoval invazi sovětských vojsk v roce 1968 a byl donucen v roce 1969 emigrovat. Odešel do Spojeného království, kde začal vyučovat německou literaturu. Do vlasti se vrátil v roce 1990.
Narodil se 30. 5. 1913 v obci Podbiel.
Eduard Goldstücker (Wikipedia)
Eduard Goldstücker v roce 1950 v Izraeli
Eduard Goldstücker v roce 1950 v Izraeli
  Český biografický slovník XX. století
http://cs.wikipedia.org/wiki/
     
24. října 1820 (190. výročí)
se v La Rochelle narodil francouzský spisovatel - prozaik a romantický malíř Eugene Fromentin (vl. jm. Eugene Samuel Auguste Fromentin-Dupeux), známý především svými obrazy z Alžíru a Egypta.
Původně studoval práva. Poté začal studovat krajinomalbu u Louise-Nicolase Cabata. V roce 1842 poprvé cestoval do Alžíru. Ovlivněn malířem Prosperem Marilhatem se rozhodl, že se bude věnovat námětům africké pouště. První práce tohoto námětu vystavil na Salonu v roce 1847. Do Sahelu v Africe se vrátil v roce 1848 a 1851. Dále cestoval v roce 1869 do Egypta. V roce 1870 navštívil Benátky a v roce 1875 Nizozemsko. Zde studoval díla nizozemských mistrů a napsal o nich sérii esejů, které vyšly roku 1876 v knize Les Maîtres d'autrefois.
Byl přítelem malíře Gustave Moreaua (1826-1898). Jeho malířskými žáky byli Fernand Cormon (1845-1924) a Henri Gervex (1852-1929).
V jeho malířském díle je oceňována přesnost zachycení exotického prostředí a vystižení barevné atmosféry africké pouště. Ve své době dosáhlo velkého uznání. Tyto obrazy jsou vystaveny například v Louvre nebo v Musée d'Orsay. Ve 20. století začíná být hodnoceno výše jeho dílo kritické a spisovatelské.
Jeho román Dominik patří k vrcholným ukázkám psychologického románu 19. století. Působivě komponovaný příběh nešťastné platonické lásky mladého muže k starší provdané ženě je v podstatě autobiografický.
Zemřel 27. 8. 1876 v Saint-Maurice.
Eugene Fromentin (www.artmuseum.cz, Martina Glenn)
Eugéne Fromentin: Dominik (www.rozhlas.cz)
Eugene Fromentin
Eugene Fromentin
  Slovník francouzsky píšících spisovatelů
cs.wikipedia.org
     
24. října 1890 (120. výročí)
se v Praze narodila česká tělovýchovná pracovnice Marie Provazníková, významná sokolská osobnost 20. století.
Jako absolventka dívčího gymnázia složila M. Provazníková roku 1915 na Univerzitě Karlově státní zkoušku z tělocviku (své odborné tělovýchovné vzdělání získala a prohlubovala na UK v letech 1913–1918) a působila pak jako profesorka na Drtinově dívčím gymnáziu v Praze. Od dětských let byla postupně cvičenkou a cvičitelkou Sokola a roku 1918 se stala členkou náčelnictva Čs. obce sokolské, v roce 1932 byla zvolena náčelnicí ČOS (jejích ženských složek). Tuto funkci vykonávala – s přestávkou období německé okupace Československa – až do roku 1948. I když byla v březnu 1948 znovu zvolena náčelnicí Sokola, nepřijala nový komunistický režim a jako vedoucí družstva československých gymnastek na Olympijských hrách v Londýně odjela do exilu v USA. Ve Spojených státech pracovala jako učitelka tělesné výchovy a působila v zahraničních sokolských organizací. Když v roce 1950 vzniklo Ústředí čs. sokolstva v exilu (v roce 1951 přejmenované na Ústředí čs. sokolstva v zahraničí), stala se Marie Provazníková jeho náčelnicí.
Marie Provazníková napsala několik tělocvičných příruček pro ženy (Dvanáct cvičebních hodin v tělocvičně – 1931, Prostná v příkladech – 1933 ad.), autobiografickou knihu To byl sokol, publikovala řadu statí v odborném sokolském tisku u v dalších periodikách. K publikační činnosti je třeba připočíst i řadu přednášek. Mnohé z nich jsou stále aktuální a hovoří k současnosti, k současnému vývoji sokolského hnutí.
Zemřela 11. 1. 1991 v Schenectady (USA).
PROVAZNÍKOVÁ Marie (www.libri.cz)
Sokolská encyklopedie / Provazníková Marie (www.junior.sokol.eu)
Výročí 140 let založení Sokola (www.radio.cz, Zdeněk Valenta, Vladimír Zápotocký)
Marie Provazníková
Marie Provazníková
  www.libri.cz
     
24. října 1930 (80. výročí)
se v Praze narodil český archeolog profesor Miroslav Buchvaldek. Kromě pedagogického působení se věnuje problematice šňůrové keramiky ve střední Evropě.
Prof. Miroslav Buchvaldek byl v letech 1990–1998 vedoucím katedry a později ředitelem Prehistorického ústavu.
Z historie ústavu (uprav.ff.cuni.cz)
Miroslav Buchvaldek: Archeologický atlas pravěké Evropy+CD+příloha map (www.eruditus.cz)
Miroslav Buchvaldek: Dějiny pravěké Evropy (www.databazeknih.cz)

Čech, P. – Dobeš, M. (eds.) 2000: Sborník Miroslavu Buchvaldkovi
  Český biografický slovník XX. století
     
24. října 1930 (80. výročí)
se v Bootle (Lancashire) narodila anglická básnířka, novelistka, povídkářka a překladatelka Elaine Feinsteinová.
Feinsteinová získala vzdělání v Newnham College (University of Cambridge). Pracovala jako univerzitní lektorka a editorka a jako svobodná novinářka.
V propracované jemné intimní lyrice, psychologických románech a scénářích zachycuje hlubinný vnitřní duchovní pohyb a vnitřní konflikty.
Elaine Feinstein (Wikipedia, anglicky)
THE ELAINE FEINSTEIN PAGE (www.elainefeinstein.com, anglicky)
Elaine Feinstein (www.contemporarywriters.com, Dr. Jules Smith, anglicky)
Elaine Feinsteinová
Elaine Feinsteinová
  Slovník spisovatelů: anglická literatura …
     
24. října (prosince) 1940 (70. výročí)
v Praze zemřel český hudební skladatel a divadelní dirigent Rudolf Piskáček, známý zejména svými operetami.
Vystudoval gymnázium a hudební konzervatoř, obor varhany a kompozice. Již během gymnaziálních studií vzbudil pozornost jako skladatel hudby k veselohrám. Byl jedním ze žáků Antonína Dvořáka. Jeho absolventskou prací byla symfonická báseň Sardanapal a Sonáta pro housle a-moll, která získala cenu České akademie věd a umění.
Byl kapelníkem Pištěkova divadla a v letech 1909-1918 působil v Divadle na Vinohradech jako korepetitor, sbormistr a později i kapelník. Po převratu byl krátce kapelníkem 2. pěšího pluku, aby se vrátil na Vinohrady a řídil Vinohradskou zpěvohru. V roce 1924 podnikl úspěšné turné po Spojených státech.
Pokusil se o samostatné divadlo v Českých Budějovicích, ale bez úspěchu. Divadlo záhy narazilo na finanční potíže a zkrachovalo. Krátce působil v žižkovské Akropoli, ale s roustoucím diváckým úspěchem svých operet se nadále věnoval pouze skladbě. Všechny premiéry jeho děl byly uváděny i nadále ve Vinohradské zpěvohře.
Během života složil přes 40 hudebně–divadelních děl, převážně operet, frašek a her se zpěvy. Mezi nejúspěšnější patří: Osudný manévr (1912), Slovácká princezka (1918), Tulák (1924), Perly panny Serafínky (1929), Batalion (1929).
Komponoval však i vážnou hudbu inspirovanou především lidovými melodiemi: K Betlému (vánoční hra), Fantasie na české a moravské písně pro klavír, Písničky v lidovém tónu, V májové noci (balada), mužské sbory.
Narodil se 15. 3. 1884 v Praze.
Rudolf Piskáček (Wikipedia)
Rudolf Piskáček - Tulák (www.divadlo-opava.cz)
Miloš Zavřel - Píseň tuláka / Ústřední píseň z operety Rudolfa Piskáčka Tulák (www.youtube.com, video)
Rudolf Piskáček
Rudolf Piskáček
  Československý hudební slovník osob a institucí, sv. 2
Lípa č. 3/2010
     
24. října
je Světový den organizace spojených národů. Je to výročí vstupu Charty OSN v platnost (1945). Slaví se od roku 1947.
Ústředí OSN stojí na východním okraji Manhattanu, na nábřeží newyorské East River. Představuje symbol míru a maják naděje. Na jeho osmnácti akrech půdy se scházejí zástupci šesti miliard obyvatel světa a diskutují a rozhodují zde o otázkách míru, spravedlnosti a ekonomického a sociálního rozvoje. Jejich rozhodnutí pak naplňují pracovníci Sekretariátu OSN.
Vysoká skleněná fasáda budovy Sekretariátu, jemně zakřivená budova Valného shromáždění a modro-bílá vlajka OSN se staly obecně známými symboly světové organizace.
Vše začalo v Londýně: Historie sídla OSN v New Yorku (www.osn.cz)
je Světový den pro rozvoj informací. Slaví se z rozhodnutí OSN od roku 1972.
Deklarace zásad a Akční plán Světového summitu o informační společnosti (www.ikaros.cz, Mgr. Linda Skolková)
je Světový den pro rozvoj informací. Slaví se z rozhodnutí OSN od roku 1972.
Ústředí OSN
Ústředí OSN
  www.quido.cz
Viz
Kalendárium Říjen 2009 (24.10.)
     
25. října 1400 (610. výročí)
v Londýně zemřel největší básník anglického středověku a politik Geoffrey Chaucer.
Jeho dílo bylo ovlivněno italskými autory, nejznámějšími jsou Canterburské povídky.
Chaucer byl synem ipswichského obchodníka s vínem, ale zřejmě trávil větší část svého dětství v Londýně. Do roku 1357 byl pážetem v královské rodině a účastnil se invaze do Francie (roku 1359), kde byl zajat a vykoupen. Až do roku 1367 toho o jeho životě moc nevíme. Od tohoto období byl váženým vládním úředníkem, často byl vysílán do ciziny na tajná jednání, díky čemuž se naučil francouzsky a italsky. Ještě o něco později byl Geoffrey Chaucer jmenován velitelem celníků v londýnském přístavu. Poté, co nakrátko upadl v nemilost v roce 1386, se stal v roce 1389 úředníkem zodpovědným za veškeré práce prováděné na palácích a ostatních královských nemovitostech. O dva roky později však Chaucer na toto místo rezignoval (byl podle měřítek 14. století starým mužem) a přijal méně náročné místo vedoucího správce královského majetku v Somersetu. Zůstal v přízni královské rodiny i po státním převratu v roce 1399, kdy se do čela dostal nový král Jindřich IV. Brzy nato, v roce 1400, zemřel a byl pochován v místě, které je známé jako Poet's Corner ve Westminsterském opatství. O Chaucerově soukromém a citovém životě toho víme opravdu málo. Víme například, že byl ženatý, ale ne jestli byl šťastný, nebo jestli byl moderní v tom, že z uctivé vzdálenosti obdivoval nějakou vysoce urozenou dámu.
Jeho dílo bylo ovlivněno velkými italskými autory, jako byli Dante nebo Boccaccio. Mnohé z jeho prvních děl (Sen o rytíři — podle anglického názvu The Book of the Duchess též známé jako Kniha o vévodkyni, Dům slávy, Ptačí sněm, Legenda o dobrých ženách nebo Troilus a Kriseida) se zabývají běžnými středověkými tématy, jako jsou snění a dvorská láska, ačkoliv jemu se vždycky podařilo prosadit do nich ještě nějakou svoji postavu.
Canterburské povídky jsou Chaucerovým vrcholným dílem. Zatímco předtím čerpal z jiných spisovatelů, nyní vytvořil mistrovskou kompozici, která je zřejmě celá jeho dílem: skupina poutníků cestujících z Londýna do Canterbury na hrob sv. Thomase Becketa a zpět se dohodne, že si budou postupně vyprávět příběhy, aby jim čas lépe ubíhal.
Tento rámec umožnil Chaucerovi popsat jednotlivé charaktery všech možných typů a tříd a vyprávět příběhy všeho druhu - hrdinství opěvující i zesměšňující, hodně neslušné i mravoučně svaté, přičemž pro každou povídku použil styl hodící se k vypravěči. Chaucerův humor je rozverně veselý a s chutí používaný. Bohužel však toto dílo zůstalo nedokončené. Je napsáno 23 povídek prokládaných prology k jednotlivým povídkám a jeden prolog na začátku o schůzce společníků a jejich stručném představení. Scházejí se v hospodě U Kabátce v Southwarku, kde se 29 poutníků dohodlo, že každý bude vyprávět 4 příběhy (2 na cestě tam, 2 na cestě zpět).
Ztvárnil podněty francouzské rytířské epiky i italské renesanční literatury, do své poezie uvedl královskou strofu a hrdinské dvojverší, veršované povídky a novely rámcově propojil postavou vypravěče. Ovlivnil mimojiné Johna Lydgata, Roberta Henrysona a Williama Dunbara.
Narodil se kolem roku 1340.
Geoffrey Chaucer (Wikipedia)
Geoffrey Chaucer (www.spisovatele.cz, Marie Baboráková)
Geoffrey Chaucer (www.academia.cz)
Geoffrey Chaucer
Geoffrey Chaucer
  Slovník spisovatelů: anglická literatura …
Lípa č. 3/2010
     
25. (22.) října 1510 (500. výročí)
někdy před tímto datem zemřel benátský malíř, představitel vrcholné renesance Giorgione (vl. jm. Giorgio Barbarelli da Castelfranco).
O jeho obrazech Benátčané říkali, že je to „poezie sama“. Velmi si ho vážili. Říkali mu Giorgione. „Velký Giorgio“.
O jeho životě se toho moc neví. Že se jmenoval Giorgio Barbarelli a pocházel z Castelfranca u Benátek. Podle dochovaných pramenů byl vysoký a svalnatý, velmi okouzlující a vzdělaný, měl rád ženy a byl skvělý milovník. Krásně zpíval a výborně hrál na loutnu, snivé a melancholické písně. Ve své době byl nejlepším benátským malířem a Tizianovým učitelem. Z jeho života se zachovaly tři dokumenty. Tři účtenky za obrazy, které namaloval kolem roku 1408. A pak už jen dopis z 25. října 1410, v němž Isabela d´Este uvádí veškeré malířovo dědictví.
Mnoho toho nebylo. I s obrazy měla markýza z Mantovy problémy. Giorgione svá díla většinou nechával bez datace a podpisu, a proto se o autorství jeho obrazů vedly spory. I jeho Spící Venuše byla dlouho připisována Tizianovi. Možná proto, že Tizian se obrazem svého učitele inspiroval a vytvořil plátno na stejný námět.
Kdy a jak přesně Giorgione zemřel, nevíme. Legenda tvrdí, že zemřel žalem nad nevěrou své lásky. Pravděpodobnější je, že ho zahubil mor, který v Benátkách kolem roku 1510 řádil. Jisté je jediné. V čase smrti mu bylo nejvýš třiatřicet let a zanechal po sobě nádherné, poetické a přitom smyslné obrazy.
Narodil se kolem let 1477/8 v městečku Castelfranco Veneto u Benátek.
Giorgione (Wikipedia)
Giorgione (www.artmuseum.cz, Martina Glenn)
Giorgione (Wikipedia, anglicky)
Někdy před 25. říjnem 1510 – † Giorgione (* 1477/8)
Někdy před 25. říjnem 1510 – †  Giorgione (1477/8)
  Kalendárium ČT1
     
25. října 1800 (210. výročí)
se v Rothley Temple (Leicestershire) narodil anglický básník, historik, politik (člen Wighů, předchůdce pozdější Liberální strany) a esejista, baron Thomas Babbington (Babington) Macaulay.
Byl poslancem za liberální stranu, členem výboru pro správu Indie, ministrem války, správcem vojenských financí.
Slavný historik a essayista proslul historickými balladami, které psal na základě podrobných studií. Jsou to v první řadě "Zpěvy ze starého Říma", kde snažil se napodobiti ztracenou národní poesii římskou tonem i obsahem a názory. Ve "Zpěvích z války občanské" chtěl provésti totéž z doby bojů puritanských. Vedle historické drobnomalby je tu patrná i nevšední síla básnická.
Zemřel 28. 12. 1859 v Londýně.
Thomas Babington Macaulay (texty.citanka.cz)
Autor: Thomas Babington Macaulay (cs.wikisource.org)
Thomas Babington Macaulay, 1st Baron Macaulay (Wikipedia, anglicky)
Thomas Babington Macaulay
Thomas Babington Macaulay
  Slovník spisovatelů: anglická literatura ...
     
25. října 1860 (150. výročí)
se v Mníšku pod Brdy narodil český spisovatel, básník, prozaik a dramatik František Xaver Svoboda, jeden z nejplodnějších českých autorů.
Kořeny spisovatelovy rodiny spadají do obce Líšnice, kde žila dřevoštěpařská rodina Svobodů. Jedním z nich byl i Josef Svoboda – sirotek, jenž vyrůstal u svého strýce v Čisovicích. Ten se stal zakladatelem nového selského rodu, z něhož vzešel spisovatelův otec Antonín Svoboda.
O dobrém srdci básníka Svobody se traduje historka, v níž za mistrem přišel mladý student s několika Svobodovými knihami a žádal o podpis. Svoboda tak ochotně učinil a viděl, že mladý muž má ještě cosi na srdci. Posléze se mladík svěřil, že se živí prodejem knih a za titul s autorovým podpisem dostane o 10 Kč víc. Otázal se spisovatele, zda může ještě nějaké knihy přinést. F. X. Svoboda souhlasil a mladík donesl ještě asi 70 svazků. Svoboda však nejen že ochotně stoh knih opatřil svým podpisem, ale dokonce ještě mladého muže podaroval větší bankovkou a popřál mu hodně úspěchů.
Z jeho rozsáhlé prozaické tvorby mají největší hodnotu realistické obrazy dobové společnosti.
Literární činnost začal poezií jako epigon Jaroslava Vrchlického, později tvořil impresionistickou lyriku s polohami meditativními a vzpomínkovými. Ohlas vzbudily jeho románové cykly: Rozkvět (1898) a Řeka (1908–1909). Byl také dramatikem, tvořil drama kriticky realistické až naturalistické, ve svých hrách usiloval o postižení lidského charakteru determinovaného prostředím – např. Směry života, Rozklad. Psal také veselohry, dodnes aktuální: Čekanky, Poslední muž. Oblíbené téma o neomezeném otcovském vládci rodiny se dočkalo dvojího filmového zpracování. Poprvé se v hlavní roli objevil Hugo Haas v režii Martina Friče v roce 1934, podruhé se již pod názvem „Poslední mohykán“ představil divákům Jaroslav Marvan v režii Vladimíra Slavínského z roku 1947.
Zemřel 25. 5. 1943 v Praze.
František Xaver Svoboda (www.fdb.cz, Petra Cejpková)
František Xaver Svoboda (www.databazeknih.cz)
Svoboda František Xaver (www.cesky-jazyk.cz, Petra Mishka)
František Xaver Svoboda
František Xaver Svoboda
  Český biografický slovník XX. století
Lípa č. 3/2010
     
25. října 1880 (130. výročí)
se v Třebíči narodil český politik, novinář a publicista Dr. Bohumír Šmeral.
Otec B. Šmerala byl učitelem a rodina patřila k městské honoraci v Třebíči. Přesto již v šesté třídě gymnázia dospěl Šmeral k socialistickému přesvědčení a vstoupil do třebíčského sociálně demokratického spolku Pokrok. Na podzim 1898 přišel do Prahy studovat práva (promoval v září 1904) a záhy začal aktivně pracovat v sociálně demokratické straně. Od roku 1899 působil v redakci Práva lidu a brzy prokázal vynikající novinářské schopnosti. Osvědčil se i jako aktivista strany a řečník. 1903-04 již vystupoval na velkých táborech lidu vedle uznávaných dělnických vůdců. Byl také autorem několika publikací.
Kromě vysokého intelektu, znalosti socialistické teorie a politického talentu se v činnosti B. Šmerala projevovala velká houževnatost, obětavost a smysl pro disciplínu. A tak bylo celkem přirozené, že v době, kdy strana prožívala bouřlivý rozmach a trpěla nedostatkem schopných funkcionářů, úloha a význam B. Šmerala ve straně rychle rostly. V září 1909 byl zvolen do výkonného výboru strany, ve volbách v červnu 1911 byl poslancem říšské rady. Stal se jednatelem poslaneckého klubu a měl rozhodující vliv v redakci Práva lidu, v němž jménem strany zaujímal stanoviska k aktuálním politickým otázkám. Podle životopisce J. Galandauera byl Šmeral již v předvečer války nejschopnějším politikem české sociální demokracie, jejím politickým mozkem a skutečným vůdcem.
Během prvních válečných let stanul v čele strany i oficiálně, když nahradil A. Němce ve všech klíčových funkcích, šéfredaktora Práva lidu, předsedy výkonného výboru strany a poslaneckého klubu. Když byl v listopadu 1916 vytvořen Český svaz, společná organizace poslanců hlavních českých stran na říšské radě, stal se jeho místopředsedou a "politickou duší". Spolu se Švehlou stál v té době v čele české politiky. Válka postavila do popředí české politiky řešení státoprávního postavení českého národa. B. Šmeral stejně jako celé vedení strany vycházel z usnesení předválečných sjezdů strany a považoval Rakousko-Uhersko za vhodnou základnu existence českého národa i boje dělnické třídy za socialismus. Na svých názorech setrvával i v době, kdy v české veřejnosti (v létě 1917 již i v české politice) převládly protirakouské postoje. Vedle principiálních důvodů tu hrálo úlohu i přesvědčení, v té době zcela reálné, že válka neskončí porážkou žádné z válčících stran. Nevěřil také v možnost skutečné a dlouhodobější samostatnosti malých států.
V září 1917 vystoupila na zasedání zastupitelstva sociálně demokratické strany národně radikální opozice vedená G. Habrmanem, F. Soukupem, Františkem Tomáškem, Rudolfem Bechyněm a dalšími přívrženci Masarykova postupu s kritikou dosavadní prorakouské politiky vedení strany. B. Šmeral jako hlavní představitel této politiky se poté vzdal všech vedoucích funkcí. Pro své postoje se v té době stal terčem ostrých útoků nacionálně zaměřeného tisku. Vystupování členů a funkcionářů sociální demokracie na jeho obranu však ukazovalo, že i když Šmeralova politická koncepce reformy Rakouska ztroskotala, on sám důvěru příslušníků strany neztratil. Sympatie u radikalizujícího se dělnictva v té době naopak získával požadavkem, aby sociální demokracie hájila třídní zájmy dělníků a aby se ve jménu národního zájmu nepodřizovala vedení buržoazních politiků.
Až nenávistná kampaň proti B. Šmeralovi pramenila u některých představitelů buržoazie z obavy, že se stane vůdcem sociální revoluce u nás, jakýmsi "českým bolševikem". Tyto obavy však byly přehnané. Šmeral sice - tak jako většina členů a funkcionářů sociální demokracie - přivítal revoluci v Rusku, ale představa, že by postup bolševiků mohl být návodem i pro činnost české sociální demokracie, mu byla cizí. Teprve po válce přešel, jako jediný z vůdců české sociálně demokratické strany, na pozice komunistické politiky. Stal se spoluzakladatelem Komunistické strany Československa i významnou osobností Komunistické internacionály.
Zemřel 8. 5. 1941 v Moskvě.
ŠMERAL Bohumír (www.libri.cz)
Bohumír Šmeral (Wikipedia)
Bohumír Šmeral – osobnost, která by neměla zapadnout do zapomnění (www.sds.cz, Miroslav Pořízek)
Dr. Bohumír Šmeral
Dr. Bohumír Šmeral
  www.libri.cz
Lípa č. 3/2010
     
25. října 1890 (120. výročí)
se v Brně narodil rakouský básník a prozaik, režisér a divadelní ředitel původem z Moravy Ernst Lothar, vlastním jménem Ernst Lothar Müller.
Zpočátku byl ovlivněn Rilkem, později nalezl vlastní výraz. Těžiště jeho tvorby je v próze. Jeho pokus o dramatickou tvorbu byl neúspěšný.
Zemřel 30. 10. 1974 ve Vídni.
Ernst Lothar (Wikipedia, německy)
Lothar, Ernst eigentlich E. L. Müller (www.aeiou.at, německy)
Ernst Lothar (www.josefstadt.org, německy)
Ernst Lothar Müller
Ernst Lothar Müller
  Slovník spisovatelů německého jazyka
     
25. října 1900 (110. výročí)
se v Hodslavicích (u Nového Jičína) na Moravě narodil český autor sociálněkritické prózy, redaktor a výtvarník (malíř a grafik), Svatopluk T. (T. Svatopluk), vlastním jménem Svatopluk Turek.
Do literatury vstoupil v 30. letech minulého století s koncepcí společenskokritického realismu.
Syn hodslavského lékaře studoval na reálném gymnáziu v Kroměříži. Po maturitě pokračoval ve studiu na akademii výtvarných umění v Praze u provesorů Švabinského a Obrovského. Postupně byl samostatným spisovatalem a redaktorem. Publikoval v Hostu do domu, Rudém právu, Novém životě, Literárních novinách, Rovnosti, Plamenu, Tvorbě aj.
První jeho povídka Marie Magdalská byla otištěna v roce 1925 ve Vachkově revui Pramen. Během tří měsíců napsal Botostroj, protibaťovský román s vystižením sociální reality. Jde o román s reportážními prvky, které směřovaly k přímočarému vystižení. Dalo se o knize předpokládat, že může vyvolat hlučnou diskusi. O tři léta později vyšel vyšel baladický román Mrtvá země, ke kterému faktický a lidský materiál vytěžil ze znalostí meziválečného života vesnice jak jej žili obyvatelé Hodslavic a okolí.
Z jeho další tvorby:
Dům v Betlémské ulici (1942), Bez šéfa (1953), Andělé úspěchu (1937), O zlém a dobrém (1939), Človíček (1940), Gordonův trust žaluje (1940) a satira na tehdejší vesnici rodných Hodslavic Švédský mramor (1961).
Pro Svatoplukovy prózy je příznačný způsob sdělení: strohost, úsečnost, zkratkovitost s řadou zámlk.
T. Svatopluk jako malíř a grafik se také zúčastnil výstavy Pobečví v Hranicích v roce 1927 perokresbami a rozměrnou uhlokresbou Švecova dílna s jasnou sociální orientací.
Zemřel 30. 12. 1972 v Gottwaldově (Zlíně).
Svatopluk Turek (www.hodslavice.cz)
T. SVATOPLUK (www.slovnikceskeliteratury.cz, Blanka Hemelíková)
Botostroj (www.csfd.cz)
Svatopluk Turek
Svatopluk Turek
  Slovník českých spisovatelů
     
25. října 1930 (80. výročí)
se v Usora-Doboj (Bosna-Hercegovina) narodil český literární vědec-slavista profesor PhDr. Miroslav Kvapil, DrSc.
Zabývá se novodobými dějinami srbské a chorvatské literatury se zřetelem k česko-jihoslovanským literárním vztahům.
Jako hostující profesor přednášel v letech 1991-2001 na univerzitách v Bělehradě, Lublani a Toruni.
KVAPIL, Miroslav, Prof. PhDr. DrSc. (www.slaviste.cz)
Regionální knihovna Teplice
Regionální knihovna Teplice
  Český biografický slovník XX. století
     
25. října 1940 (70. výročí)
v Londýně podepsali ministři zahraničních věcí Jan Masaryk a lord Halifax čs.-britskou vojenskou dohodu o čs. branné moci.
Poté, co Velká Británie 21. července 1940 uznala prozatímní československou vládu v Londýně, byla 25. října 1940 podepsána československo-britská dohoda o československé branné moci, která kromě postavení a organizace čs.vojenských jednotek v Británii upravovala i způsob jejich financování. V článku 5 dohody stálo:
Výdaje, které vzniknou z provádění této dohody kterémukoliv vládnímu resortu Spojeného království, budou hrazeny z úvěru, poskytovaného vládou Jeho Veličenstva prozatímní vládě československé na udržování československého branného úsilí.
Následně byla 10. prosince 1940 uzavřena smlouva o poskytnutí prvního úvěru ve výši 7,5 milionu liber. Československý odboj a armáda v zahraničí tak byly financovány vlastními prostředky. Úvěr byl poskytnut na základě krytí československým zlatem uloženým v Bank of England.
Financování čs. jednotek ve Velké Británii, zlatý poklad (www.fronta.cz)
www.fronta.cz
www.fronta.cz
  Lípa č. 3/2010
     
26. (14.) října 1880 (130. výročí)
se v Moskvě narodil ruský spisovatel, básník, kritik, literární teoretik a myslitel Andrej Bělyj (vlastním jménem Boris Nikolajevič Bugajev).
Spolu s Alexandrem Blokem byl jedním z hlavních tvůrců druhého období ruského symbolismu. Jeho román Petrohrad je považován za jedno z nejvýznamnějších ruských literárních děl a bývá porovnáván s díly Proustovými či Joyceovými.
Bělyj pocházel ze vzdělané profesorské rodiny, jeho otec Nikolaj Bugajev byl významný ruský matematik. Studoval na Moskevské univerzitě nejprve přírodní vědy, později krátce filologii a filosofii. Intenzivně se zajímal o Kanta, Schopenhauera, Nietzsche, Ibsena a Dostojevského, stejně jako o východní filosofie. Střídavě žil v Rusku, Mnichově, Paříži, Skandinávii a Itálii; mezi lety 1912–1916 byl žákem anthroposofa Rudolfa Steinera v Goetheanu ve švýcarském Dornachu. Roku 1903 navázal přátelství s Alexandrem Blokem, trvající do Blokovy smrti roku 1921; byl také nešťastně zamilován do jeho manželky. Roku 1931, tři roky před smrtí, se oženil s Klaudií Nikolajevnou Vasiljevou.
Zájem o východní filozofie vedl Bělyjeva k cestám do Itálie,Tuniska, Egypta a Palestiny. Roky 1912 - 16 pobýval většinou mimo Rusko, v roce 1916 se musel vrátit domů. O této životní epizodě svědčí Podivínovy zápisky - 1922.
Andrej Bělyj přispíval k tvorbě symbolistické teorie, působil jako redaktor symbolistického literárního a literárně - kritického měsíčníku Váhy.
Roku 1978 začal ruský samizdat udílet literární Cenu Andreje Bělého.
Zemřel 8. 1. 1934 v Moskvě.
Andrej Bělyj (Wikipedia)
Andrej Bělyj (www.spisovatele.cz, Marie Baboráková)
Andrej Bělyj (1880-1934) (www.studentske.cz)
Andrej Bělyj
Andrej Bělyj
  http://www.cbdb.cz/
     
26. října 1890 (120. výročí)
zemřel ve Florencii italský novinář a spisovatel Carlo Collodi, vlastním jménem Carlo Lorenzini.
Pseudonym Collodi si zvolil roku 1856 podle vesnice Collodi, dnes části města Pescia, odkud pocházela jeho matka Angela Orzaliová.
Jeho nejznámější knihou jsou Pinocchiova dobrodružství, pohádka o dřevěném panáčkovi, vlastně neposlušném chlapci, který po četných dobrodružstvích zmoudřel, zbavil se svého dřevěného těla a stal se opravdovým chlapcem. Knihu přepracoval ruský spisovatel Alexej Nikolajevič Tolstoj pod názvem Zlatý klíček, kde panáček má jméno Buratino.
Narodil se 24. 11. 1826 ve Florencii.
Carlo Collodi (Wikipedia)
Carlo Collodi a Pinocchio - karikatura A. Koehna
Carlo Collodi a Pinocchio - karikatura A. Koehna
  Rok do kapsy
     
26. října 1900 (110. výročí)
se v Göteborgu narodila švédská spisovatelka, básnířka a prozaička, kritička Karin Maria Boyeová, patřící k nejvýraznějším osobnostem švédského literárního modernismu.
Po studiích filozofie a literatury v Uppsale a Stockholmu se na čas připojila k radikálnímu levicovému hnutí Clarté. Spíše než obecné politické otázky ji ale vždy zajímala problematika kultury a postavení žen. Počátkem třicátých let založila společně s Erikem Mestertonem a Josefem Riwkinem významný modernistický časopis Spektrum (1931-32), který publikoval nejen poezii a literární statě, ale i články o psychoanalýze a moderní architektuře. K. Boyeová, spolu s E. Mestertonem, přeložila také stěžejní dílo světového modernismu - Eliotovu báseň Pustina (The Waste Land).
Za svůj život vydala čtyři básnické sbírky, ta poslední, Sedm smrtelných hříchů (De sju dödssynderna) vyšla až posmrtně. Kritika později nejvíce ocenila originální modernistické obrazy ve sbírce Kvůli stromu (För trädets skull, 1935). K. Boyeová je ale také autorkou řady povídek a pěti románů, z nichž nejznámější, utopistický protiválečný román Kallocain (1940), dosáhl velkého ohlasu i v zahraničí (byl přeložen i do češtiny).
Povídková tvorba K. Boyeové je poměrně rozsáhlá, povídky uveřejňovala v různých švédských časopisech po celý život. Většinou je psala na objednávku a byl to pro ni často hlavní zdroj obživy. Až později byly povídky vydány knižně ve třech souborech. Autorka sama si své povídkové tvorby příliš necenila, neboť se při ní necítila umělecky zcela svobodná, musela se totiž mnohdy přizpůsobit požadavkům vydavatele. Povídka Hodina duchů pochází ze sbírky Zúčtování (Uppgörelser) a svou orientací na podvědomí a vnitřní svět hrdinky nezapře silný vliv S. Freuda.
Původním povoláním byla učitelka; v literatuře osobitá lyrička, prozrazující rozpolcenou, vypjatou osobnost.
Debutovala sbírkou poezie Moln (česky Mrak v roce 1922). Po roce 1930 se připojila k hnutí Clarié a postupně se v její tvorbě začaly projevovat sociální motivy.
Později začala psát také romány. Napsala jich pět, Astarte z roku 1931 byl odměněn literární cenou. Jedno z jejích prozaických děl byla antiutopistická novela Kallocain, která má několik podobností s mnohem slavnější antiutopií 1984 George Orwella. Napsala jej v roce 1940 poté, co navštívila nacistické Německo. Období, ve kterém Boyeová žila, se protíná oběma světovými válkami, které na její nátuře zanechaly psychické šrámy, jež autorka reflektovala do své tvorby. Boyeová zemřela v roce 1941 (kontext doposud beznadějného vývoje II. světové války) tím, že si sáhla na život.
Život ukončila sebevraždou 24. 4. 1941 v Alingsas.
Karin Boyeová (Wikipedia)
Karin Boye (www.iliteratura.cz, Jana Holá)
Karin Boye (Wikipedia, anglicky)
Karin Maria Boyeová
Karin Maria Boyeová
  Slovník severských spisovatelů
     
26. října 1930 (80. výročí)
se v Mnichově Hradišti narodil český právník v oboru právní dějiny a bývalý rektor Univerzity Karlovy v Praze a právní historik profesor JUDr. Karel Malý, DrSc., Dr. h. c.
Vystudoval Právnickou fakultu UK v Praze. Ve své profesní kariéře se specializuje na české a československé právní dějiny, zvláště historii trestního práva a správy, úzce pak na dobu předbělohorskou. Přednášel na četných zahraničních univerzitách.
V roce 1990 byl jmenován profesorem právních dějin na Univerzitě Karlově. V období 1990-1993 předsedal Radě vysokých škol. Také působil jako předseda České komise pro vědecké hodnosti. Je vedoucím Centra právněhistorických studií Historického ústavu Akademie věd ČR a PF UK a předsedou redakční rady Právněhistorických studií. Na Právnické fakultě UK je členem Ústavu právních dějin, který v minulosti vedl.
V letech 1990 až 1994 zastával funkci prorektora Univerzity Karlovy. V roce 1993 zvítězil ve volbách na post rektora nad tehdejším děkanem 3. LF UK prof. Cyrilem Höschlem a od 1. února 1994 se stal na dvě funkční období (do roku 1999) 505. rektorem Univerzity Karlovy. Byl také členem dozorčích rad Komerční banky a společnosti MAFRA, a. s.
V letech 1961 až 1968 byl členem Komunistické strany Československa. Poté již nikdy nevstoupil do žádné politické strany.
Karel Malý (Wikipedia)
Prof. JUDr. Karel Malý, DrSc., dr. h. c. (www.prf.cuni.cz)
Prof. JUDr. Karel Malý ke kandidatuře prof. MUDr. Pavla Klenera do Senátu (www.klener.cz)
Profesor JUDr. Karel Malý, DrSc., Dr. h. c.
Profesor JUDr. Karel Malý, DrSc., Dr. h. c.
  Český biografický slovník XX. století
     
26. října 1950 (60. výročí)
se v obci Konice u Prostějova narodil český herec, dabér, moderátor a režisér Pavel Trávníček.
Od mladých milovnických rolí přešel ke komediálnímu a konverzačnímu repertoáru. Jako herec, režisér i autor se uplatňuje též v muzikálu a operetě.
Jeho matka Anna pocházela ze Slovenska a otec z Hané. Má sestru Martu, která je učitelkou hudby. Vystudoval brněnské JAMU a zanedlouho dostal v tamějším divadle bratří Mrštíků angažmá.
První filmovou roli si zahrál ještě jako student v roce 1973 v pohádce režiséra Václava Vorlíčka Tři oříšky pro Popelku. Režisér Vorlíček ho obsadil do role prince díky Jaroslavu Soukupovi, který tehdy jako posluchač natočil absolventský film. Pan Vorlíček ho obhajoval ke státnici a jednu z rolí tam hrál právě Pavel, režisérovi se líbil jeho herecký projev a tak ho oslovil a Pavel takřka bez zaváhání roli přijal. Za svoji roli dostal na přehlídce filmů pro děti v Ostrově nad Ohří cenu “Zlatého dudka za nejlepší chlapecký herecký výkon“, jeho roli ovšem nadaboval již zesnulý herec Petr Svojtka.
V letech 1975–79 ztvárnil několik filmových a televizních rolí spíše v dramatických dílech. V roce 1979 si zahrál ve východoněmeckém filmu Schneeweißchen und Rosenrot, který byl natočen podle pohádek bratří Grimmů. V tu dobu již spolupracoval s Činoherním klubem v Praze a dostal angažmá v divadle E.F. Buriana. Od roku 1982 je členem Městských divadel v Praze, konkrétně divadla ABC, Komedie a Rokoka. Ve stejném roce dostává roli prince ve filmové pohádce Třetí princ režiséra Antonína Moskalyka, kde si podruhé zahrál společně s Libuší Šafránkovou.
V letech 1982–1992 ztvárnil přes desítku rolí především v televizních pohádkách, kde si kromě rolí prince zahrál například myslivce, kominíka, čerta či vesnického mládence např. v pohádkách O brokátové růži a slavíku z perleti (1982), Jak se mele Babí hněv (1986), O Štěstí a Kráse (1986), O princi Bečkovi (1988), Kalhoty od krejčího ze Lhoty (1988) nebo O princi, který měl o kolečko víc (1991). Svoji zatím poslední pohádkovou roli a to krále po boku Ljuby Krbové si zahrál v roce 2006 v televizním filmu Lojzička je číslo.
Z jiných televizních či filmových rolí dostával spíše nabídky z dramatického či komediálního žánru. Hlavní roli dostává v televizním drama Vnitřní zrak (1983) podle adaptace Malířské povídky od Františka Langra. V roce 1985 hraje v dramatu režiséra Karla Steklého Podivná přátelství herce Jesenia a o rok později menší roli v koprodukčním československo-polském filmu Kukačka v temném lese. Ten pojednává o české dívence, která je dána na převýchovu v Němku do rodiny SS důstojníka. Zahrál si v televizní komedii Pokušení doktora Burdy (1987) podle realizace Haliny Pawlovské. Jednu z posledních televizních rolí ztvárnil v roce 1996 v komediálním-drama seriálu Manželská tonutí.
Od roku 1990 působil tři roky v Hudebním divadle v Karlíně jako umělecký šéf. Později zakládá svoji vlastní uměleckou agenturu Marcus. V roce 1994 režíruje hudebně-komediální příběh Zasněžená romance. O čtyři roky později zakládá soukromé divadlo SKELET, které se v roce 2006 přejmenovává na společnost Theatre Illusion Biograf. Jako ředitel provozuje divadelní scénu pražské světové komedie s repertoárovou dramaturgií i s hostováním po ČR nebo v zahraničí. Od ledna 2008 hostuje Divadlo Pavla Trávníčka v Žižkovském divadle Járy Cimrmana. Pavel režíruje všech deset inscenací, které jeho divadlo nabízí a zároveň v nich i hraje např. Čachtická paní, Pozvání na večírek nebo Létající snoubenky. Od února představují novou komediální inscenaci s názvem Vražda sexem.
Je znám také jako moderátor hudebních soutěží. Na TV Prima měl pořad Carusošou a později společně se Sabinou Laurinovou na TV Nova pořad Do-Re-Mi. Především je ale také znám jako vynikající dabér, který propůjčil hlas mnoha hercům. Nadaboval herce jako Alain Delon, John Travolta nebo Mel Gibson. V komediích Policejní akademie nadaboval herce Steve Guttenberga (Mahoney), Alana Aldu v seriálu MASH a v mnoha filmech i italského herce Terence Hilla. Spolupracuje s ČT, Filmovým studiem Barrandov, dabingovým studiem nebo Městským divadlem v Pardubicích a Janáčkovým divadlem v Brně. Byl ženatý s herečkou Simonou Stašovou. Má dva syny, staršího Adama, kterému v roce 2007 bylo 21 let a o čtyři roky mladšího Pavla.
Pavel Trávníček (www.csfd.cz, Zdeněk „Stocki" Blažek)
Pavel Trávníček (www.osobnosti.cz)
Pavel Trávníček (Wikipedia)
Pavel Trávníček (foto M.Votavová)
Pavel Trávníček (foto M.Votavová)
  Český biografický slovník XX. století
     
26. října 1970 (40. výročí)
v Brně zemřel český agrochemik, profesor cereální chemie a technologie Ing. Jan Hampl, CSc.
Zabýval se vlivem exhalací v zemědělství, otázkami výroby, vlastností a využití hnojiv a biologického čištění vod.
Autor monografií Agrochemie: Úvod do studia chemie užité v rostlinné výrobě (spoluautor František Duchoň, 1962), Cereální chemie a techologie (1970), Cereální chemie a biochemie I. Skladování obilí a mlynářství (1988).
Narodil se 26. 10. 1895 v obci Týnec nad Labem.
Hampl, Jan (www.cojeco.cz)
Ústav chemie a technologie sacharidů FPBT, VŠCHT Praha / Historie ústavu (www.vscht.cz, Vladimír Pour)
Hampl, Jan (katalog.mendelu.cz)
www.cojeco.cz
www.cojeco.cz
  Český biografický slovník XX. století
     
27. října 1760 (250. výročí)
zemřel v Praze český kazatel, misionář, jezuita Antonín Koniáš.
V českých dějinách je znám hlavně svou mimokazatelskou činností, kdy zabavoval a pálil nekatolické knihy.
V první třetině 18. století došlo v Čechách k utužení a vyvrcholení protireformační politiky. Nevybíravým a bezohledným postupem "při obracení lidí na pravou víru" prosluli především jezuité. Symbolem této praxe a tmářství vůbec se stal jezuita A. Koniáš. A to údajně nebyl ani ten nejhorší.
Do řádu Tovaryšstva Ježíšova vstoupil jako sedmnáctiletý a celý život se věnoval kázání a misionářské činnosti. Ač fyzicky slabý, v kázání a "získávání duší" byl fanaticky horlivý a neúnavný. Kázal až pětkrát denně a často prý vysílením na kazatelně omdlel. Jeho kázání byla drastická a nabitá podrobným líčením děsivých pekelných muk, která "nepolepšitelné kacíře" čekají. Až chorobně vynalézavý byl při vyhledávání "kacířských knih". Sám prý jich spálil 30 000. Sestavil též seznam zakázaných knih Klíč kacířské bludy k rozeznávání otvírající, k vykořenění zamykající (1729). Snaživě si počínal i v sepisování náboženských, pravověrně katolických knížek, jako byly Jediná choť beránkova ... všeobecná římskokatolická církev (1729), Zlatá neomylná římskokatolické pravdy denice (1754) apod. Tyto knížky rozdával lidem místo zakázané literatury. Evangelické kancionály pak měla nahradit jeho Cythara Nového zákona aneb Písně celoroční (1729).
Narodil se 13. 12. 1691 v Praze (některé zdroje únor 1691).
KONIÁŠ Antonín (www.libri.cz)
Antonín Koniáš (Wikipedia)
Antonín Koniáš, sluha boží (www.rozhlas.cz, Jan Tůma)
Takto pátera Koniáše zobrazil Adolf Kašpar v jedné z ilustrací k Jiráskovu Temnu
Takto pátera Koniáše zobrazil Adolf Kašpar v jedné z ilustrací k Jiráskovu Temnu
  Všeobecná encyklopedie ve čtyřech svazcích: Diderot
     
27. října 1910 (100. výročí)
se v Brně narodil český lékař a hygienik profesor RNDr. et MUDr. Karel Halačka.
Zabýval se problematikou hygieny výživy a životního prostředí. Jako první zhodnotil stravu z hlediska obsahu vitamínu C, formuloval hygienické požadavky na výstavbu a provoz v různých typech společného stravování, stanovil zásady racionální úpravy stravy, zabýval se studiem cizorodých látek v potravinách a prioritně mykotoxiny.
Prof. Halačka byl zakladatelem moderního pojetí oboru hygieny výživy u nás. Kromě jiného působil jako předseda Poradního sboru hlavního hygienika ČSR, v letech 1982–1985 byl hlavním odborníkem MZd ČSR pro obor hygieny výživy. Vydal na 300 vědeckých a odborných publikací. V oboru hygieny výživy působil i v mezinárodním měřítku. Od roku 1960 pracoval jako expert WHO v Ženevě v oboru cizorodých látek v potravinách. Od roku 1974 byl několik let viceprezidentem mezinárodní organizace pro výzkum civilizačních faktorů na životní prostředí se sídlem v Bruselu.
V letech 1974–1980 byl předsedou Ústřední komise ČSAZ pro racionální výživu. Po roce 1980 byl členem předsednictva Odboru výživy a potravinářského průmyslu ČSAZ a předsedou komise pro racionální výživu.
Zemřel v roce 2002.
Osobnosti potravinářské vědy a vědy o výživě z pohledu jejich aktivit v odborech ČAZV / Prof. RNDr. et MUDr. Karel Halačka (1910–2002) (www.agronavigator.cz, Ctibor Perlín, PDF)
Ctibor Perlín: Historie rozvoje oborů potravinářské technologie, techniky, výživy a jakosti potravin v rámci aktivit Zemědělské akademie ČR
Ctibor Perlín: Historie rozvoje oborů potravinářské technologie, techniky, výživy a jakosti potravin v rámci aktivit Zemědělské akademie ČR
  Český biografický slovník XX. století
     
27. října 1990 (20. výročí)
v Římě zahájena vrcholná konference Evropských společenství; přijat m.j. dokument o politické unii a dokument o měnové unii. Konference trvala do 28. 10. 1990.
Hospodářská a měnová unie vzniká ve třech stupních. Stupeň I započal v roce 1990. V tomto období byly sledovány tyto cíle: liberalizace pohybu kapitálu (Španelsko, Portugalsko a Řecko získaly zvláštní úpravu), těsnější slaďování ve výboru guvernérů centrálních bank a účast všech členských států v kursovém mechanismu Evropského měnového systému. Poté nastoupil druhý stupeň, a to 1. ledna 1994. K tomuto datu byl ustaven Evropský měnový institut (EMI). Příslušná národních centrálních bank pro peněžní politiku však zůstává formálně nedotčena. EMI připraví třetí stupeň po procedurální a instrumentální stránce. Podporuje členské státy při vytváření předpokladů pro přechod ke třetímu stupni, a to na základě stanovených kritérií konvergence. Do 1. ledna 1997 mají být národní centrální banky nezávislé na národních vládách. Měny budou neodvolatelně zváženy v koši ECU. Třetí stupeň začne nejdříve 1. ledna 1997 (ve skutečnosti začal o dva roky později). Bude ustaven Evropský systém centrálních bank (ESCB) a na základě EMI vznikne Evropská centrální banka, která má být také nezávislá. Členové jejích rozhodovacích orgánů nesmějí dostávat pokyny od žádných orgánů Společenství a od žádné vlády. Šestičlenné direktorium se volí na 8 let. Opětovné zvolení jeho členů se vylučuje.
Ve snaze zajistit společnou měnovou politiku budou do HMU přijaty pouze ty země, které splňují čtyři následující podmínky:
* Nové roční zadlužení nesmí být větší než 3 % hrubého domácího produktu (HDP). Celkové zadlužení nesmí překročit 60 % HDP.
* Míra inflace členského státu smí být maximálně o 1,5 % nad průměrnou inflací tří zemí s nejnižší inflací.
* Nominální dlouhodobá úroková sazba nesmí překročit průměr tří zemí s nejvyšší mírou inflace o více než 2 %.
* Nejméně dva roky nesmí od členského státu vycházet žádné silné napětí pro kursový mechanismus EMS.0.
Měnová politika Evropské unie (www.businessinfo.cz)

www.businessinfo.cz
  Lípa č. 3/2010
     
27. října 2000 (10. výročí)
v Salcburku zemřela česká filmová herečka Lída Baarová, vlastním jménem Lidmila (Ludmila) Babková.
Pocházela z bohaté pražské rodiny, které patřila známá firma Brouk a Babka. Od deseti let brala hodiny tance, v šestnácti nastoupila na konzervatoř. V sedmnácti ji vyhodili. Dovolila si natočit film, a to bylo studentům přísně zakázáno.
Madla z cihelny nebyl první, ale jedenáctý film Ludmily Babkové. Ten první se jmenoval Kariéra Pavla Čamrdy a natočila ho v roce 1931. Po jeho úspěchu si změnila příjmení. Vybrala si jméno rodinného přítele, spisovatele Jindřicha Šimona Baara. Byla velmi krásná a také velmi fotogenická, i když ti, kteří ji znali, tvrdili, že ve skutečnosti byla mnohem hezčí než na filmovém plátně.
V roce 1934 se zúčastnila kamerových zkoušek k filmu Barkarola u pražské pobočky berlínské filmové společnosti UFA. Vyhrála, a tak i s maminkou odjela do Berlína. Ani maminka ji neochránila před poměrem s hereckým partnerem, populárním německým milovníkem Gustavem Fröhlichem. Muži vůbec byli jejím prokletím.
V Německu hrála až do roku 1939. Na české filmaře ale také nezapomínala. V 30. letech minulého století byla hojně obsazována do filmových rolí. V těch letech vytvořila své nejlepší role. Například Dívku v modrém. Jako slavná evropská hvězda dostala v roce 1937 nabídku z Hollywoodu od společnosti MGM. Odmítla ji. Jednak měla závazky ke společnosti UFA – a navíc byla už rok milenkou říšského ministra propagandy a osvěty Josefa Goebbelse a byla do něj beznadějně zamilovaná. Byla to osudová chyba jejího života. Posléze na Hitlerův pokyn musela Německo opustit.
Po válce byla obviněna z velezrady, odsouzena za kolaboraci a řadu měsíců vězněna. Nakonec byla osvobozena, ale v českém filmu, pokud nemluvíme o dokumentech, které natočila po roce 1989, si už nikdy nezahrála. Po propuštění emigrovala do Rakouska. Točila v Itálii, ve Španělsku. V roce 1958 svou filmovou kariéru ukončila. Žila pak ve Vídni. Zemřela v roce 2000 v rakouském Salzburku. Osamělá, zahořklá, zbavená svéprávnosti.
Narodila se 7. 9. 1914 v Praze - Nuslích.
BAAROVÁ Lída (www.libri.cz)
Lída Baarová (www.csfd.cz, Jarda „krib" Lopour)
Lída Baarová - Zorka Janů (www.rozkvetlekonvalinky.estranky.cz, Zuzana Pšenicová)
Lída Baarová
Lída Baarová
  Český biografický slovník XX. století
Kalendárium ČT1
     
28. října 1880 (130. výročí)
se narodil slovenský houslista a sběratel lidových písní Samko Dudík.
„Hudba, to nie je len tak. Mráz musí človeka obísť po hlave!“  vyznával se legendární myjavský primáš lidové hudby, výborný zpěvák i tanečník  Samko Dudík (1880 -1967).
Kromě nesporného interpretačního mistrovství byl Samko obrovským propagátorem slovenské lidové hudby doma i v zahraničí. S neodmyslitelnými housličkami nechyběl na žádném významném setkání na slovensko-moravském pomezí, podílel se na národním i kulturním povznesení obou národů. Bez Samka Dudíka by zřejmě na Moravě nevzkvétaly cimbálové muziky. Jeho úsilí obdivoval také Leoš Janáček, který jeho kapelu delegoval v r.1927 na Světovou přehlídku hudeb do Frankfurtu nad Mohanem, kde Dudíkovci zvítězili. Vzápětí koncertovali s Českou filharmonií v Praze. V Uh.Hradišti hrávali denně před Slováckou búdou na výstavě Slovácko 1937. Samko také žil a hrál v Praze - plných 12 let. Měl tři ženy (dvě manželky a jednu družku) a s nimi dvanáct dětí. Je obdivuhodné, jak to měl všechno uspořádané při častých přesunech z místa na místo.
Pár detailů z odlišných časových úseků: V I. světové válce byl na ruské frontě. Hrál na pohřbu Leoše Janáčka. Ještě jako čtyřiaosmdesátiletý se zúčastnil zájezdu na britské ostrovy. Co se všechno vměstná do jednoho života?
Cosi se dá vytušit i z tónu dopisů, které psal na sklonku života různým lidem - zápal pro lidovou píseň, neobyčejný temperament, s jakým ji šířil, ale i pokora, s níž vystupoval a určitě i dobrý kořínek, který mu dopřál dožít se tak vysokého věku. „Každá piesen musí mat v sebe krásu. Piesen sa musí najprv v srdci prevarit ako med u včielky a potom sa môže vkladat do husliček. Mne to nebolo tažké sa učit...“
Zemřel 25. 5. 1967.
Samko Dudík (www.kkuh.cz)
Ľudový umelec Samko Dudík (www.czsk.net, Jarmila Wankeová, slovensky)
Samko Dudik - Wedding In Myjava (www.youtube.com, audio/video 3:19 min, slovensky)
Samko Dudík
Samko Dudík
  Lípa č. 3/2010
     
28. října (června) 1910 (100. výročí)
se v Baden-Badenu narodil německý politický spisovatel, novinář, publicista a redaktor Spiegelu Erich Kuby.
Vášnivě kritizoval společenské poměry v tehdejším západním Německu v dokumentárních publikacích, rozhlasových hrách, filmových scénářích i románech.
Zemřel 10. 9. 2005 v Benátkách (něm. Venedig, ital. Venezia, angl. Venice).
Erich Kuby (Wikipedia, německy)
Erich Kuby (www.stanford.edu, Nicholas Jenkins, anglicky)
Erich Kuby: Rosemarie (www.knihynainternetu.cz)
Erich Kuby (im Oktober 2003)
Erich Kuby (im Oktober 2003)
 

Slovník spisovatelů německého jazyka
http://de.wikipedia.org/

     
28. října 1940 (70. výročí)
začal italský útok na Řecko.
Italský útok na Řecko, jehož výchozím bodem byla již dříve okupovaná Albánie, začal 28. října 1940. V bojích byl nasazen i italský tančík typ L3 (Carro Veloce L3), jež se však potýkal s velice těžkým a pro jeho nasazení nevhodným terénem. Italský útok nebyl úspěšný a Řecko bylo dobyto až s vydatnou pomocí Wehrmachtu.
Generál Alexandros Papagos, vrchní velitel řecké armády, vedl se svými jednotkami boje v těžko přístupné horské pohraniční oblasti s mimořádnou obratností, a když byly jeho jednotky, které čelily italskému vpádu, posíleny třemi mobilizovanými divizemi, zahájil již 2. listopadu 1940 protiofenzívu.
V některých úsecích, konkrétně v severním a středním sektoru fronty, dokonce začali Řekové Italy zatlačovat, a to o 5 km zpět na albánské území. Donutily tak italského vrchního velitele Prasca, aby nasadil svou 3. divizi (divizi „Julia“ – kterou si držel v záloze), elitní jednotku italských alpských myslivců - aby alespoň tento řecký nápor zastavil.
Přestože Italové měli prakticky všude převahu – a to nemluvíme o kvalitě výzbroje, palebné síle a dalších faktorech – jejich situace na frontě se stále zhoršovala. Řečtí vojáci, kteří se po mobilizaci zapojovali do boje, využívali dokonale terén a velice chytře obcházeli Italy.
Tak se jim podařilo italskou divizi „Julia“ – elitní jednotku – prakticky rozdrobit a některé její části obklíčit. Řecké protiútoky podpořilo počasí, když po bouřkách a deštivých dnech přišly náhle zimní sněhové bouře a mráz. Boje mezi řeckou a italskou armádou se v počátku listopadu 1940 odehrávaly v nadmořské výšce 1 500 metrů a ukázaly, že v těchto horských bitvách je rozhodujícím činitelem, nikoliv jen technická převaha, ale jako zde na albánsko-řeckých hranicích, je rozhodují odolnost a bojovnost řeckých vojáků.
Tak se stalo, že když se italští myslivci, spolu s dalšími italskými pěšími jednotkami, pokoušeli uniknout z obklíčení, které se začalo řeckými klíny „rodit“, padlo 5 000 italských vojáků do zajetí, a to po týdnu bojů.
Celkově pak ztráty Italů za týden bojů činily 20 000 vojáků. Po řecké protiofenzivě Benito Mussolini nahradil generála Prascu ve funkci velitele italských vojsk, generálem Ubaldem Sodduem, který do této doby byl státním podtajemníkem ministerstva války.
Obě válčící strany - Řekové i Italové - nyní musely provést přeskupení a především své jednotky znovu zorganizovat.
L3/33 (Wikipedia)
Západní fronta 1939-1945 - X. díl. Jugoslávie, Řecko 1941. Č 7. (www.palba.cz)
Ecce Homo - potopení křižníku Elli (www.rozhlas.cz, Libor Vykoupil)
Italský tančík L3 v Řecku
Italský tančík L3 v Řecku
  Lípa č. 3/2010
       
28. října 1960 (50. výročí)
se ve Vysokém Mýtě narodila česká herečka, vždy krásná a chytrá princezna Ivana Andrlová.
Po studiu na pražské konzervatoři v roce 1982 působila v Divadle Jiřího Wolkera (dnešní divadlo v Dlouhé). Stala se manželkou herce Ivana Vyskočila, se kterým je ale již rozvedená a má dceru Michaelu (nar. 1990). Od devadesátých let střídavě hrála v různých pražských hereckých souborech.
Do širší divácké povědomosti vstoupila v televizním seriálu Podnájemníci režiséra Františka Filipa, kde si zahrála Alenku, bylo jí pouhých 16 let. Zahrála si v miniseriálu Kotva u Přívozu režisérky Marie Poledňákové, kde excelovala poprvé s Miroslavem Vladykou. Talentovaný a nesporně osobitý výkon otevřel tehdy začínající herečce cestu k další televizní a později i filmové práci.
V době svého mládí byla výrazná představitelka princezen a dalších dívčích rolí, zejména v televizních filmech a seriálech, ale také vážnějších charakterních rolí na scéně svého mateřského divadla. Z rolí princezen vyjmenujme například pohádku Princ a Večernice, Princové jsou na draka a mnoho dalších.
Je velmi dobrá dabérka, což prokázala nadabováním hlavní představitelky Ally amerického televizního seriálu Ally McBealová nebo hlavní představitelky seriálu Divoký anděl Natalii Oreiro. Také je držitelkou Ceny Františka Filipovského za nejlepší ženský herecký výkon v dabingu za zvárnění hlavní role Ally Mcbealové ve stejnojmenném seriálu. V České televizi vystupuje společně s moderátorem Alešem Cibulkou v pořadu věnovanému češtině. Od roku 1997 je členkou soukromé Divadelní společnosti Háta.
Ivana Andrlová (Wikipedia)
Ivana Andrlová (www.osobnosti.cz)
Ivana Andrlová (www.csfd.cz, Simon „Bartson" Phoenix)
Ivana Andrlová
Ivana Andrlová
  M. Fikejz: Český film, herci a herečky, l. díl
     
29. října 1880 (130. výročí)
se v městě Mety (Metz) v Lotrinsku narodil německý spisovatel a publicista Otto Flake.
Svým dílem usiloval o kulturní dorozumění mezi Německem a Francií.
Zemřel 10. 11. 1963 v Baden-Badenu.
Otto Flake (Wikipedia, německy)
Otto Flake (1880-1963) (www.bad-bad.de, německy)
Otto Flake (1880 - 1963) (www.baden-baden.de, německy)
Otto Flake
Otto Flake
  Slovník spisovatelů německého jazyka
     
29. října 1900 (110. výročí)
se v městě Trenčianské Teplice narodil slovenský herec, divadelní režisér a pedagog, rozhlasový pracovník profesor Andrej Bagar.
Spolu s Jozefem Kellem, J. Borodáčem a Oľgou Borodáčovou-Országhovou patří A. Bagar k prvním slovenským profesionálním hercům. Divadlo začal hrát s ochotníky ve Vídni, kde byl v učení. Po návratu z 1. světové války pracoval v rodném městě a v roce 1921 se stal členem tzv. Maršky - Propagačního činoherního souboru Slovenského národního divadla (SND). V roce 1922 odešel studovat do Prahy na konzervatoř. Od roku 1927 byl hercem a režisérem SND v Bratislavě. Účinkoval nejen v činohře, ale i v opeře a baletu. V jeho směřování k realistickému herectví ho utvrdilo setkání s ruským divadlem při zájezdu čs. divadelníků do Moskvy v roce 1934. Před rokem 1938 vytvořil například titulní postavy v Shakespearových tragédiích Hamlet a Macbeth. V roce 1939 byl jako komunista zatčen, po propuštění v roce 1940 začal pracovat pod pseudonymem Ján Minárik v bratislavském rozhlasu. Roku 1944 odešel do Martina, kde byl spoluzakladatelem Slovenského komorního divadla. Režíroval první inscenaci tohoto mladého souboru (Filip II. od Emila Verhaerena) a vytvořil v ní titulní roli. Hra vyvolala nepříznivou reakci luďáckých úřadů a Bagar byl z Martina vypovězen. V době povstání se stal zakladatelem a vedoucím zájezdového Frontového divadla v Banské Bystrici. Po ústupu povstalců do hor pomáhal vydávat povstalecké noviny. Po roce 1945 byl státním intendantem slovenských divadel a stal se ředitelem SND. Od roku 1950 byl též profesorem herectví a rektorem VŠMU.
Bagar se angažoval také v politice: od roku 1954 byl dokonce člen ÚV KSS, člen předsednictva Slovenské národní rady a stal se i předsedou Svazu slovenských divadelních umělců. Byl zakladatelem realistické herecké i režisérské tradice činohry SND. Jako režisér uváděl ruské a sovětské hry. Je příznačné, že jako první na slovenském jevišti ztělesnil postavu Lenina. Za život vytvořil na 370 dramatických postav. Ke zralým hereckým výkonům patřil car Ivan Hrozný ve stejnojmenné tragédii Alexeje Tolstého a Shakespearův Falstaff. Hrál také ve filmech (Jánošík, Boj sa skončí zajtra) a v rozhlasu.
Zemřel 31. 7. 1966 v Bratislavě.
BAGAR Andrej (www.libri.cz)
Andrej Bagar (Wikipedia)
Andrej Bagar (www.csfd.cz, Luboš „klúčik" Klučár, slovensky)
Andrej Bagar
Andrej Bagar
  www.libri.cz
Lípa č. 3/2010
     
29. října 1930 (80. výročí)
v Praze zemřel český novinář, spisovatel a překladatel Karel Ladislav Kukla.
Karel Ladislav Kukla pracoval v letech 1898 – 1906 jako šéfredaktor časopisu Svět zvířat, který každých čtrnáct dní vycházel v Praze.
Byl znalcem předasanační Prahy, zvláště života pražské spodiny, kterou zachycoval v reportážně-dokumentárních črtách, prózách i dramatech. Mimo vlastní tvorbu překládal z francouzštiny, angličtiny a ruštiny.
Knihy novináře a spisovatele Karla Ladislava Kukly mají mezi Pragensiemi zcela zvláštní místo. Spojuje s v nich obdivuhodný vypravěčský talent - pravda, poněkud literárně pokleslého stylu - s neobyčejnou a jedinečnou znalostí staré „předasanační" Prahy. Jedna z jeho vůbec nejzajímavějších knih - Podzemní Praha nemá v naší literární tradici obdoby - spojuje v sobě autentický příběh válečného zběha Jana Pexy a jeho milenky Anny Mackové podaný stylem brakového romaneta s průvodcem po dodnes ne příliš známém pražském podzemí. Kuklova místopisná fakta, popisovaná na základě vlastní zkušenosti, byla nedávno potvrzena předním českým speleologem Vladimírem Vojířem.
Narodil se 28. 1. 1863.
Podzemní Praha - Karel Ladislav Kukla (www.ceskydomov.cz, Robert Blanda)
Podzemní Praha Karla Ladislava Kukly III (www.ceskydomov.cz)
K. L. KUKLA (jak viděl sám sebe) (www.nautilus.cz)
Karel Ladislav Kukla: Pražské bahno
Karel Ladislav Kukla: Pražské bahno
  Český biografický slovník XX. století
     
30. října 1910 (100. výročí)
zemřel ve městě Heiden švýcarský filantrop, spisovatel a publicista, spoluzakladatel Mezinárodního Červeného kříže Jean Henri (Henry) Dunant, iniciátor Ženevské konvence a nositel Nobelovy ceny za mír z roku 1901.
Jean Henri Dunant se narodil v rodině významného ženevského obchodníka. Jeho rodina byla kalvínského vyznání a podporovala péči o sociálně slabé. 25. června 1859 byl svědkem krvavé bitvy u Solferina, na základě svých dojmů napsal v roce 1862 knihu Vzpomínky na Solferino (1862). Navrhl založit mezinárodní organizaci na pomoc raněným vojákům a uzavřít mezinárodní dohodu o jejich ochraně.
17. února 1863 v Ženevě založil Stálý mezinárodní výbor pro pomoc raněným tzv „výbor pěti“, který společně s ním tvořili Guillaume Henri Divour, dr. Louis Appia, dr. Theodore Maunior a Gustave Moynier.
Ve dnech 26. až 29. října 1863 se v Ženevě konala konference, které se účastnili zástupci šestnácti evropských zemí. Na konferenci byl založen Mezinárodní výbor Červeného kříže, což je považováno za počátek celosvětového hnutí Červeného kříže.
Stejně tak stál u zrodu Ženevské konvence, listiny, která určuje „pravidla války“ – uvádí takové základní věci jako, že nikdo nesmí na bitevním poli útočit na lékaře apod.
V roce 1901 obdržel spolu s Frédéricem Passym první udělenou Nobelovu cenu za mír, „za založení Mezinárodního Červeného kříže a zavedení Ženevské konvence“.
8. května je Mezinárodní den Červeného kříže, výročí narození Henriho Dunanta – zakladatele Červeného kříže, slaví se od roku 1955 z rozhodnutí Mezinárodní konference Červeného kříže.
Narodil se 8. 5. 1828 v Ženevě.
Henri Dunant (Wikipedia)
Henri Dunant (www.zdrav.cz)
Rozhlasová hra: Snílek (Český rozhlas 2 - Praha, Jindra Jarošová)
Jean Henri Dunant
Jean Henri Dunant
  www.quido.cz
Rok do kapsy
Knihovna AV ČR
Lípa č. 3/2010
Viz
Kalendárium Květen 2008 (8.5.)
     
30. října 1910 (100. výročí)
se v Orihuela, Alicante narodil španělský básník Miguel Hernández Gilabert.
Jeho literární tvorba je rozdělena na dvě výrazně odlišné etapy: první je barokní a katolická a druhá surrealistická a socialistická.
Miguel Hernández se začal věnovat poezii ve dvaceti letech pod vedením svého přítele Ramóna Sijé. V roce 1933 vydal svoji první sbírku Perito en lunas a poté, v roce 1936, sbírku milostných sonetů El rayo que no cesa. Během občanské války byl republikánským komisařem pro kulturu. Po válce byl uvězněn a odsouzen na doživotí.
Zemřel 28. 3. 1942 ve vězení v Alicante.
Recitál španělských písní. Pocta básníku Miguelu Hernándezovi (1910 – 2010) (praga.cervantes.es)
Miguel Hernández (Wikipedia, španělsky)
Miguel Hernández el poeta del pueblo (video.google.com, video 57:21 min.)
Miguel Hernández Gilabert
Miguel Hernández Gilabert
  Slovník spisovatelů Španělska a Portugalska
     
30. října 1920 (90. výročí)
se v Jindřichově Hradci narodil český herec a dramatik Zdeněk Kryzánek.
Hrál postavy s charakterovou rozmanitostí. Od poloviny 60. let se výrazně uplatňoval ve filmu a v televizi.
Zdeněk Kryzánek patří zcela nepochybně k osobnostem, jejichž život se rozhodně nedá nazvat asketickým a nudným. Vždy se neživil pouze divadelním, či filmovým herectvím. Za svůj život prošel několik zaměstnání - od výpravčího na dráze, přes dělníka na stavbě, či kastelána na zámku v Jindřichově Hradci. Málokdo o něm zřejmě ví, že byl za války totálně nasazen v ŘÍši a dokonce v létech 1959-1961 vězněn za činnost proti tehdejšímu socialistickému zřízení.
Jako vášniný ochotník místního divadelního spolku se po maturitě (1940) na zdejším gymnáziu rozhodl studovat pražskou konzervatoř. Avšak prostředí protektorátní Prahy na něj doléhalo natolik, že po dvou letech studia zanechal. Po válce prošel několika divadelními angažmá. Začínal v mosteckém divadle, poté přešel do Plzně (1946).
V letech 1950-1953 hostoval v Národním divadle v roli Kalafuny (Strakonický dudák) v alternaci se Stanislavem Neumannem. Po výkonu trestu a zákazu hraní nastoupil do divadla Karlových Varech. Odtud po jedné sezóně přešel do Divadla na Vinohradech. Zde ale také dlouho nepůsobí a po roční odmlce nastupuje (1970) opět do divadla v Karlových Varech, kde po roce definitivně končí s divadelním hraním.
Film Zdeňku Kryzánkovi mnoho prostoru neposkytl, a tak jej známe především z menších rolí, kde se díky svému zevnějšku uplatňoval především v rolích různých gangsterů, zřízenců, apod. Jeho první filmovou příležitostí byla role sklepmistra Jendy ve filmu Dravci (1948) a patrně jeho nejslavnější pak role Žalmana v televizním seriálu F.L.Věk. Filmoví diváci si jej ale budou zřejmě nejvíce spojovat s rolí Billa ve filmu Čtyři vraždy stačí, drahoušku (1970). Naposledy jsme jej mohli na filmovém plátně spatřit v roli Kvasničky ve filmu Bouřlivé víno (1976).
Zdeněk Kryzánek ztvárnil na 90 rolí divadelních a 62 rolí filmových. Je autorem divadelní hry "Oklamanci" a dosud knižně nevydaného rukopisu svých vzpomínek "Paměti neposlušného herce". Životní pouť Zdeňka Kryzánka se uzavřela na Štědrý den roku 1975. Pohřben je na jindřichohradeckém hřbitově.
Zemřel 24. 12. 1975 v Praze.
Zdeněk Kryzánek (www.csfd.cz, Stanislav „Gavin87" R.)
Zdeněk Kryzánek - český herec a dramatik (www.akaska.cz, Antonín Kaška)
Zdeněk Kryzánek (www.fdb.cz)
Zdeněk Kryzánek (Foto z filmu Čtyři vraždy stačí, drahoušku!)
Zdeněk Kryzánek (Foto z filmu Čtyři vraždy stačí, drahoušku!)
  Český biografický slovník XX. století
     
30. října 1930 (80. výročí)
se v Horním Štěpánově narodil český antropolog profesor RNDr. Josef Klementa, DrSc.
Zabývá se problematikou fyzické, vývojové, aplikované a zdravotnické antropologie.
V letech 1972 – 1991 byl vedoucím Katedry biologie dítěte a školní hygieny Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, která pod názvem Katedra antropologie a zdravovědy existuje dosud. V letech 1976 – 1980 byl děkanem PF UP.
V roce 1980 mu byla udělena Pamětní medaile Dr. Aleše Hrdličky.
Publikace: Somatologie a antropologie (spoluaut. Jitka Machová a Helena Malá; 1981), Biologie dětí a dorostu (spoluaut. Helena Malá; 1985).
Katedra antropologie a zdravovědy (www.upol.cz)
Klementa, Josef, 1930 (www.kfbz.cz)
Seznam osob a institucí, kterým byla udělena Pamětní medaile Dr. Aleše Hrdličky (www.mesto-humpolec.cz)

Katedra antropologie a zdravovědy Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci
  Český biografický slovník XX. století
     
30. října 1930 (80. výročí)
se v Torontu (Ontario) narodil anglicky píšící kanadský prozaik Timothy Findley.
Studoval herectví, od roku 1962 se však plně věnuje literatuře. Jeho práce jsou obhajobou všech těch, kdo úpí pod tlakem autoritářských mocenských struktur. Je u nás známý svým románem The Wars (Války), vracejícím se do období prvního celosvětového válečného konfliktu.
Timothy Findley má svou hvězdu na Kanadském chodníku slávy.
Zemřel 21. (20.) 6. 2002 v Brignoles (Francie).
Výběr z významných výročí na říjen 2010 (www.kjm.cz)
Kanadský chodník slávy (Wikipedia)
Findley, Timothy (www.thecanadianencyclopedia.com, Dennis Duffy, Kate Johnson, anglicky)
Timothy Findley
Timothy Findley
  Slovník spisovatelů: anglická literatura ….
     
30. října 1950 (60. výročí)
se v Praze narodil český sociolog doc. PhDr. Jiří Buriánek, CSc.
Zabývá se metodologií sociologie a systémovou sociologií.
V letech 1966-1969 absolvoval SVVŠ (gymnázium) v Klatovech, 1969-1974 FF UK sociologie - psychologie, 1974-1978 asistent, odb. asistent – Studijně metodické středisko, UK, 1975 - PhDr. FF UK Praha, Odborný asistent katedry Sociologie FF UK od roku 1978. Jmenován a ustanoven docentem 6. 12. 1993, FF UK.
Vedoucí katedry sociologie na FF UK Praha (od r.1991), přednáší kursy Metod a technik sociologického výzkumu a v posledních letech také Sociální deviace. Napsal dvě monografie teoreticko-metodologické (Systémová sociologie? Problémy, předpoklady, perspektivy, 1983 a Systémová sociologie: Problém operacionalizace, 1994), učebnici sociologie (Sociologie, Fortuna, 2. vyd. 2001) a množství článků, podílel se na řadě empirických výzkumů v oblasti sociologie práce a organizace, výzkumů veřejného mínění, výzkumů viktimizace a pocitu bezpečí občanů. V poslední době byl hlavním řešitelem výzkumného záměru Jedinec a společnost v procesech transformace a globalizace (1999-2004) a české části mezinárodního projektu Výzkum násilí proti ženám (2003-2004).
Je členem ISA, ESA a ESC, na období 2003-2005 byl zvolen jedním ze tří předsedů Masarykovy české sociologické společnosti.
Doc. PhDr. Jiří Buriánek CSc. (sociologie.ff.cuni.cz)
CURRICULUM VITAE Jiří Buriánek (www.ff.cuni.cz, Samuel Zajíček)
UNIVERSITAS s.r.o. (www.universitas.cz)
Doc. PhDr. Jiří Buriánek, CSc.
Doc. PhDr. Jiří Buriánek, CSc.
  Český biografický slovník XX. století
     
30. října 1970 (40. výročí)
v Praze zemřel český básník a autor knih pro děti Jan Alda, vlastním jménem Alexandr Hořejší.
Psal převážně komorně laděnou lyriku a verše pro děti. Mimo vlastní tvorbu překládal z gruzínské, běloruské a maďarské poezie.
Literární pseudonym Jan Alda (užíval ho trvale od 1922) vznikl spojením biřmovacího jména a zkomoleniny jména Alexandr, kterou ho rodiče oslovovali v dětství. Bratr básníka Jindřicha Hořejšího (1886–1941) a překladatele a kulturního pracovníka Josefa Hořejšího (1887–1969). Otec byl dělníkem, v čase autorova raného dětství žila rodina na Smíchově a na Malé Straně; roku 1910 se přestěhovala do česko-německé vesnice Řeřichy u Rakovníka. Alda studoval na reálce v Rakovníku a v Praze. Po maturitě (1920) nastoupil učitelské místo na Slovensku (Gápel u Iĺavy); roku 1922 však onemocněl a vrátil se do Prahy. V roce 1926 zde externě maturoval na učitelském ústavu a poté působil jako učitel na Podbořansku (Běsno; Německý, dnes Podbořanský Rohozec; Zdeslav). Po záboru pohraničí se vystěhoval do Prahy a učil zde až do roku 1952. Souběžně v letech 1945–46 působil ve Výzkumném ústavu pedagogickém. V letech 1945–48 redigoval dětskou přílohu v Národním osvobození a v l. 1948–52 pionýrskou přílohu Lidových novin. V letech 1952–56 pracoval jako vedoucí redaktor Státního nakladatelství dětské knihy a od r. 1952 vykonával funkci tajemníka sekce dětské literatury SČSS.
Publikovat začal roku 1916 v regionálním tisku Rakovnicka. Básněmi, fejetony, epigramy, kurzivkami a prózou přispíval od počátku 20. let do řady novin a časopisů, nejsoustavněji do Rudého práva, Práva lidu, Národního osvobození, Činu, Lidových novin (od r. 1936, zvláště poezie pro děti). Po roce 1922, kdy kvůli nemoci opustil učitelské místo na Slovensku, se do roku 1926 se živil psaním (verše, překlady) a navázal kontakt s levicově orientovanými umělci: Josefem Horou, Jiřím Wolkrem, Stanislavem Kostkou Neumannem, Jaroslavem Seifertem aj. Po roce 1945 přispíval do Nového života, Literárních novin, Plamene aj. Od r. 1956 se věnoval výhradně literární činnosti. Časopisecky tiskl zejména překlady z francouzštiny, němčiny, angličtiny a čínštiny. V Sršatci tiskl epigramy pod pseudonymy Saša a Istvan Körmeny.
Jan Alda je příslušníkem generace wolkrovsko-nezvalovské, knižně však debutoval později (1926) a nenápadněji. Sbírka raných veršů Na promenádě rozvíjela intimní polohy proletářské poezie. Vyznačuje se soucitem k lidské bídě a sociální křivdě i přináležitostí lyrického subjektu k chudým, aniž by však autor tento plebejský postoj dramatizoval. Převládající formou jeho lyriky je prostá písňová forma a nepříliš složitá obraznost. Zdrojem Aldovy emocionality jsou smutek, stesk, melancholie, nenaplnění ideálu, ale též smyslový erotický vznět. Ve sbírce Od noci k ránu obohatil autor konstantní ladění svých básní též o pesimistickou flamendrovskou stylizaci, která však není provokativní cynickou negací konvenční morálky. Tlumenost zůstává jedním ze základních atributů jeho poezie i tam, kde je patrný vliv Jehana Rictuse, francouzského básníka velkoměstské bídy. Vedle milostných setkání se autorovi stávají útěchou skromné všednodenní radosti, zvláště pak dojmy z přírody, která je vyzvednuta jako místo úniku a útočiště žebráků a tuláků (Žalář smíchu). Sbírka z počátku 50. let Duha nad námi přinesla básně vyslovující Aldovy pocity ze záboru pohraničí 1938 (do okupační sbírky Vítr byly tyto básně zařazeny až ve výboru 1956). K nim se připojují básně-věnování a básně příležitostné, ve kterých už zazněl i oslavný tón a výraz důvěry v socialistickou budoucnost. Později se Alda sbírkou Alespoň chvíli vrací (byť ve značně zjednodušené podobě) k lyrice „prostých motivů“. Jisté tvarové vzepětí přinesla kniha V poledním slunci, jejíž volný verš překonává rytmické a rýmové stereotypy a impresivní výraz svědčí o obrození smyslů a větší autentičtnosti prožitku. Tato poezie náčrtků, momentek, nálad apod. však zůstává téměř prosta obecnější reflexe. Aldova tvorba pro děti zahrnuje převážně didaktické (zvláště vlastenecké a budovatelské) říkanky. Čtenářské oblibě se těšila jeho epická zveršování klasických pohádek (Sůl nad zlato, Honza králem, Jak stařeček měnil, až vyměnil). V druhé polovině 60. let pak Alda sepsal čtyřdílný cyklus o cestovatelských příhodách tří svérázných figurek: strýce, chlapce a psa.
Důležitou součástí Adlovy činnosti jsou zejména časopisecké překlady z literatury francouzské, německé i čínské, po válce i gruzínské a běloruské.
Narodil se 26. 2. 1901 v Praze.
Jan ALDA (www.slovnikceskeliteratury.cz, Marie Mravcová )
Alexandr Hořejší (Wikipedia)
Alda Jan (www.direto.cz)
Jan Alda
Jan Alda
  Český biografický slovník XX. století
     
31. října 1790 (220. výročí)
Jean Pierre Blanchard uskutečnil v Královské oboře první let balónem s lidskou posádkou v Praze. Svůj let zopakoval v Praze při korunovačních oslavách Leopolda II. českým králem v roce 1791.
1785 - První balónový přelet kanálu La Manche absolvoval Francouz Jean-Pierre Blanchard spolu s Američanem dr. Johnem Jeffriesem. 7. ledna 1785 vzlétli hodinu po poledni v Doveru, přistáli v 15.30 hod ve francouzském Felmores. Aby dokončili let, dolétli téměř nazí - veškerou přítěž odhodili a zabránili tak klesání vodíkem plněného balónu. Blanchard byl prvním konstruktérem, který použil vrtule u letadla s lidskou osádkou - již 16.října 1784 ji instaloval na jednom ze svých balónů. Ovládala se ručně, měla šest listů a pro řízení a pohon balónu byla samozřejmě naprosto neúčinná.
1793 - První volný let balónu v USA předvedl Francouz J. P. Blanchard 9. ledna 1793. Vzlétl ze dvora bývalé věznice ve Filadelfii a přistál po 46 minutách letu v Gloucester County ve státě New Jersey. Mezi přihlížejícími byl nejen americký prezident George Washington, ale i jeho čtyři budoucí nástupci.
1819 - První ženou, která zahynula v balónu, byla paní Blanchardová. 7. července 1819 se vzňal její vodíkový balón při ohňostroji v zahradě Tivili v Paříži, jehož byla pořadatelkou. Její manžel Jean-Pierre Blanchard zemřel v gondole balónu po srdečním záchvatu 7. března 1809.
Počátky vzduchoplavby a balóny ve francouzské armádě (napoleonika.cz)
Jean Pierre Blanchard
Jean Pierre Blanchard
  www.quido.cz
Knihovna AV ČR
     
31. října 1900 (110. výročí)
se v Novém Městě na Moravě narodil český právník, komunistický politik a publicista JUDr. Ivan Sekanina, levicový novinář, obhájce pronásledovaných komunistických představitelů a bojovník proti fašismu.
Ivan Sekanina (syn básníka a kritika Františka Sekaniny) byl jednou z předních levicových osobností meziválečného období. V letech 1919 - 1923 vystudoval právnickou fakultu Univerzity Karlovy, a zpočátku měl poměrně blízko k národně-socialistické straně. Ve 20. letech byl funkcionářem Ústředního svazu čs. studentstva. Později, inspirován svým přáteli, politikem Bohuslavem Vrbenským a básníkem Jiřím Wolkerem, se přiklonil k levici. V letech 1923-25 byl členem Vrbenského Nezávislé socialistické strany dělnické a s touto stranou roku 1925 přešel do KSČ. Do Komunistické strany vstoupil roku 1925, nabídl straně své právnické služby a stal se právním zástupcem Komunistické strany a v letech 1929-39 byl právním zástupcem Rudého práva. Tato jeho práce ovšem odrazovala řadu klientů.
Sekanina se přátelil s mnohými předními komunisty té doby - mj. s Fučíkem, Vančurou, Clementisem, Slánským, Švermou, Kopeckým a dalšími. V roce 1933 v jeho kanceláři začala pracovat Gertruda Stiassna, kterou si v roce 1935 vzal. Od roku 1938 vedli svou kancelář společně.
Stal se významným obhájcem obětí dělníků a komunistů. Historik Jiří Pernes charakterizuje jeho advokátní styl takto: "Nešlo mu vůbec o spravedlnost, nezkoumal podstatu sporu, záleželo mu jen na tom, aby komunisty uchránil od trestu, třeba zaslouženého."
Byl znám jako obhájce v procesech s komunistickými předáky nejenom v Československu, ale i v zahraničí - v Bulharsku, Maďarsku, Německu a Rumunsku. V letech 1933-34 byl předním činitelem v mezinárodním hnutí za záchranu Jiřího Dimitrova v době lipského procesu. Silně se angažoval v tomto inscenovaném procesu s G. Dimitrovem a jeho druhy, obviněnými v roce 1933 ze zapálení Říšského sněmu. Původně se měl stát v lipském procesu obhájcem spoluobžalovaného předsedy poslanecké frakce E. Torglera, ale Říšská justice to nedovolila. Obhajoba se však změnila v obžalobu fašismu, a to nebylo Sekaninovi odpuštěno. Nakonec museli být obžalovaní osvobozeni.
Ve 30. letech byl spoluzakladatelem a funkcionářem mnoha levicových a antifašistických organizací - Společnosti pro hospodářské a kulturní sblížení se SSSR, Levé fronty, Svazu přátel SSSR, Výboru na pomoc demokratickému Španělsku, Ligy pro lidská práva, Šaldova komitétu, Socialistické akademie a Divadla E. F. Buriana D 34. Roku 1938 se stal jedním z organizátorů petiční akce čs. inteligence na obranu republiky před hitlerovskou agresí Věrni zůstaneme. Spolu s filosofem a sociologem Josefem Fischerem koncipoval definitivní text této vlastenecké a antifašistické výzvy.
Jako všeobecně známý antifašista byl zatčen gestapem ihned po příchodu nacistů 16. března 1939. Vězněn byl nejprve na Pankráci, později byl převezen do Berlína, kde s ním byl připravován politický proces. Po vypuknutí druhé světové války se stal připravený proces zbytečným a Sekanina byl deportován do koncentračního tábora Sachsenhausen-Oranienburg, kde byl umučen.
V roce 1949 byl Ivan Sekanina in memoriam vyznamenán Řádem bílého lva.
Zemřel 21. 5. 1940 v koncentračním táboře Sachsenhausen-Oranienburg.
SEKANINA Ivan (www.libri.cz)
Ivan Sekanina (Wikipedia)
Ivan Sekanina (www.kr-vysocina.cz, Simona Hniličková)
JUDr. Ivan Sekanina
JUDr. Ivan Sekanina
  www.libri.cz
Lípa č. 3/2010
     
31. října 1920 (90. výročí)
se v Tenby (v městečku Lawrenny, jižní Wales) narodil anglický žokej, novinář, spisovatel detektivních románů, romanopisec Dick Francis (vl. jm. Richard Stanley Francis).
V roce 1939 narukoval do Královského letectva a ve druhé světové válce byl nejprve leteckým mechanikem, později pilotem bombardéru.
Roku 1948 se stal profesionálním žokejem, kterým byl až do roku 1956. Během své kariéry vyhrál značné množství dostihů (více než 300) a v sezóně 1953/1954 se stal žokejem šampiónem.
Po ukončení jezdecké kariéry se stal sportovním novinářem London Sunday Express, kde se věnoval dostihům. Redaktorem tohoto časopisu zůstal až do roku 1973. Od roku 2000 žil na Kajmanských ostrovech.
Od roku 1962 vydával jednou ročně novou knihu, svoji spisovatelskou činnost přerušil po smrti své ženy (v roce 2000), další román vydal v roce 2006 a následující tři napsal v letech 2007–2010 spolu se svým synem Felixem. Všechny jeho detektivky se zabývají dostihovým sportem, odhalují špinavosti v jezdeckém sportu, hlavní hrdina s ním má vždy něco společného buď přímo (trenér, žokej, funkcionář…) nebo nepřímo (novinář, pilot mezi závodišti). Ve více příbězích (Poslední šance, Bič, V nemilosti, Rozkazem) vystupuje Sid Halley, jemuž zranění ukončí jezdeckou kariéru a který se následně stává vyšetřovatelem.
Získal několik prestižních ocenění: Řád britského impéria (1984, 2000), Stříbrnou dýku Britské asociace detektivních autorů (1965), Zlatou dýku Britské asociace detektivních autorů (1980), Cartierovu diamantovu dýku za detektivní tvorbu (1990), dále třikrát obdržel cenu Edgara Allana Poea (1970, 1981, 1996).
Mnohá jeho díla přeložila do češtiny Jaroslava Moserová.
Zemřel 14. 2. 2010 ve svém domě na Kajmanských ostrovech.
Dick Francis (Wikipedia)
Dick Francis (ld.johanesville.net)
Zemřel spisovatel Dick Francis (www.novinky.cz)
Dick Francis
Dick Francis
  Slovník spisovatelů: anglická literatura ….
Lípa č. 3/2010
     
31. října 1970 (40. výročí)
v Budapešti zemřel maďarský spisovatel - prozaik Pál Szabó; vůdčí osobnost tzv. lidových spisovatelů.
Ve svých románech (Píď země, Boži mlýny) zobrazil předválečný a poválečný vývoj maďarské vesnice.
Narodil se 5. 4. 1893 v Biharugra.
Szabó, Pál (www.cojeco.cz)
Szabó Pál (író) (Wikipedia, maďarsky)
SZABÓ PÁL (web.bmk.hu, maďarsky)
Szabó Pál (1941)
Szabó Pál (1941)
  Slovník spisovatelů: Maďarsko
     
31. října 1980 (30. výročí)
v Praze zemřel český filmový a divadelní herec, dramatik, prozaik, překladatel, ředitel divadla, filmový scenárista, významný představitel meziválečné divadelní avantgardy a poválečné české divadelní kultury, spisovatel Jan Werich.
Představovat Jana Wericha je zbytečné a říci o něm něco originálního téměř nemožné. Neznáme ho jenom jako skvělého herce a komika, ale i jako moudrého klauna a filosofa. Jeho role, písničky i citáty jsou notoricky známé.
Pojďme spolu zavzpomínat na jeho začátky, které jsou neodmyslitelně spjaté s jeho životním přítelem, kterého potkal v jedenácti letech v jedné třídě gymnázia v Křemencově ulici. „On byl strašně drzý. Celý život říkal lidem všecko do očí,“ vzpomínal Jiří Voskovec.
Začátek tvůrčí spolupráce V+W spadá do období, kdy oba studovali na právnické fakultě UK. Ze třítýdenního pobytu u Voskovcových na Sázavě se zrodila Vest Pocket Revue. Názvem mysleli malou revue do kapsičky u vesty. Werich byl tehdy na plakátech uveden jako J. W. Rich. Premiéru měla na malostranském jevišti Umělecké besedy 19. 4. 1927 a byla určena pro Voskovcovy spolužáky z francouzského lycea.
Werich vzpomínal: „Když jsme hráli poprvé, a mysleli si, že naposledy, Vestpoketku, utrhly se špagáty, na kterých visely kulisy. Proto nás vystrčili před oponu a řekli, že musíme lidi nějak zabavit. A tak vznikla první forbína.“
Spolu s J. Voskovcem působil v avantgardním Osvobozeném divadle, které se v letech 1929-1938 stalo scénou V+W.
V lednu 1939 emigrovali spolu s Jaroslavem Ježkem do Ameriky. Po návratu založili ve 46. roce Divadlo V+W na stejném místě, kde před válkou hrálo Osvobozené, ve Vodičkově ulici v paláci U Nováků. V březnu roku 1948 tu měl premiéru americký muzikál Divotvorný hrnec, ve kterém hlavní roli Káči hrála do té doby neznámá Soňa Červená a Čochtana Jan Werich. Po Voskovcově emigraci Divadlo V+W zaniklo a muzikál se přestěhoval do Karlína. Na poslední děkovačku slavného muzikálu roku 1950 si Werich přinesl velký kufr s nálepkami Paříž, Londýn, New York a zeptal se publika: „Chcete vidět největšího vola?“ Lidi sborově zařvali: „Ano!“ „Tak jsem se vrátil,“ dodal. Potom vzal do ruky kontrabas a začal s ním všelijak točit a nahlížet do něj. „Co tam hledáte?“ zeptal se herec František Černý. „Své známé v base.“ Soňa Červená později nostalgicky na Divadlo V+W vzpomínala. „Jiří Voskovec byl režisér, a to výborný, on byl hlavou všeho, zatímco Jan Werich byl to srdce, klaun v tom nejvyšším slova smyslu.“
Vladimír Just později dodal: „Kritický intelektuál se nakonec až do svých dnů živil herectvím, zatímco geniální klaun a herec se doma k této profesi dostával čím dál méně a skončil spíše v roli kritického intelektuála.“
Werich by možná s lehkým úsměvem na tváři podotkl: „Osud je vůl, to jste si všim. Ten si dělá věci podle sebe a nebere na nikoho ohled.“
Narodil se 6. 2. 1905 v Praze.
WERICH Jan (www.libri.cz)
Jan Werich (Wikipedia)
Jan Werich (www.velikani.cz)
Jan Werich
Jan Werich
  Český biografický slovník XX. století
Lípa č. 3/2010
Kalendárium ČT1
Kalendárium ČT1
     
31. října
je Den UNICEF. Slaví se výročí založení UNICEF v roce 1946.
UNICEF (Wikipedia)
Český výbor pro UNICEF (www.unicef.cz)
je Světový den spoření. Vyhlášen v roce 1924 na 1. kongresu spořitelů v Miláně.
31. říjen 2006 je Světovým dnem spoření (www.acss.cz, Vojtěch Lukáš - Jiří Šedivý)
Přátelé dětí UNICEF
Přátelé dětí UNICEF
  www.quido.cz
Viz
Kalendárium Říjen 2009 (31.10.)
     
       
Zdroje:
Regionální knihovna Teplice {Kalendárium}:
http://www.knihovna-teplice.cz/index.php?stranka[]=14
Quido Magazin - Kalendárium (Q-klub AMAVET Příbram):
http://www.quido.cz/kalendarium/kalendarium.htm
Abíčko - iABC.cz - Kalendárium:
http://www.iabc.cz/
Kalendárium LIBRI - výročí narození a úmrtí osobností spjatých s našimi dějinami, vědou, kulturou, technikou aj. oblastmi: http://www.libri.cz/databaze/kalendarium/
Kalendárium / Výbor národní kultury:
http://www.vnk.ezin.cz/
Knihovna Akademie věd ČR: http://www.lib.cas.cz/cs/
Projekt COTO.JE?: http://www.cotoje.cz/
 

KALENDÁRIUM - ARCHIV

Editor: Ing. František Knížek.
E-mail:
fknizek@centrum.cz

Stránka vytvořena: 1. října 2010. Poslední aktualizace: neděle, 31. říjen 2010 10:53:43
Kódování češtiny: Windows-1250.


Počítadlo přístupů od 1.10.2010

Powered by wz.cz

Na osobní stránku Na blog Hlavní stránka Kalendárium - Výročí měsíce Hlavní stránka Projekty